načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Rozcestí mimo civilizaci - Viktor Labský

Rozcestí mimo civilizaci

Elektronická kniha: Rozcestí mimo civilizaci
Autor: Viktor Labský

Soubor devíti povídek a novel vznikl na základě osobních autorových cestovatelských zkušeností, a to na místech s nedotčenou přírodou. Příběhy tedy čtenáře zavedou na Aljašku, do ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  180
+
-
6
bo za nákup

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » CARPE DIEM
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2011
Počet stran: 517
Rozměr: 19 cm
Vydání: 1. vyd.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: V Brumovicích, Carpe diem, 2007
ISBN: 978-80-863-6284-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Soubor devíti povídek a novel vznikl na základě osobních autorových cestovatelských zkušeností, a to na místech s nedotčenou přírodou. Příběhy tedy čtenáře zavedou na Aljašku, do Yukonu, do provincií Ontario, Alberta, Britská Kolumbie, do Velkého kaňonu v Arizoně, na západní pobřeží Mexika, na tichomořské ostrovy Maui a Fatu Hiva. Exotická lokalita v nich není scénou pro nečekaná dramata, nýbrž skutečným životním rozcestím pro jednotlivé aktéry. Labského zajímá člověk v extrémních situacích, do nichž se často nedostal vlastní vinou.

Zařazeno v kategoriích
Viktor Labský - další tituly autora:
 (e-book)
Trips out of Civilization Trips out of Civilization
 (e-book)
Milníky mimo civilizaci Milníky mimo civilizaci
 (e-book)
Drakkar -- Z dávné Ameriky Drakkar
 (e-book)
Trips out of Civilization Trips out of Civilization
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Viktor Labský se narodil 13. 12. 1951 v Brně. Vystudoval

UK v Praze. Díky znalosti sedmi evropských jazyků pracoval

jako novinář, učitel, tlumočník. Od roku 1979 byl šikanován

komunistickým režimem, proto v roce 1983 zvolil útěk do

Itálie. Od roku 1984 žije v Kanadě. Tam pracoval pro Radio

Canada International, ve Washingtonu D. C. pro Hlas Ame

riky. V současnosti pracuje jako auditor.

Soubor devíti povídek a novel Rozcestí mimo civilizaci

vyšel poprvé tiskem v roce 2007 v nakladatelství Carpe diem.

Vznikl na základě osobních autorových cestovatelských zku

šeností, a to na místech s nedotčenou přírodou. Příběhy tedy

čtenáře zavedou na Aljašku, do Yukonu, do provincií Onta

rio, Alberta, Britská Kolumbie, do Velkého kaňonu v Ari

zoně, na západní pobřeží Mexika, na tichomořské ostrovy

Maui a Fatu Hiva. Exotická lokalita v nich není scénou pro

nečekaná dramata, nýbrž skutečným životním rozcestím.

Z RECENZÍ

Milovníci klasické prózy si přijdou na své. Nechybí překvapivá

dramata, autorův sloh je naprosto bravurní a kniha se čte té

měř sama.

www.kult.cz

Chtělo by se napsat, že ty příběhy jsou hravé, že se Labský

vyžívá v překvapivých závěrech, které berou dech. Ale pod

rouškou hravosti se ukrývá poselství mnohem hlubší. Hrdi

nové jsou nuceni volit z možností, které si nevybrali, které

diktuje spontánní moc přírody.

www.nekultura.cz


Viktor Labský

ROZCESTÍ

MIMO CIVILIZACI

2011


Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické

knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické

či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele.

Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.

Používání elektronické verze knihy je umožněno jen osobě,

která ji legálně nabyla, a jen pro její osobní a vnitřní potřeby

v rozsahu stanoveném autorským zákonem. Elektronická kniha

je datový soubor, který lze užívat pouze v takové formě, v jaké

jej lze stáhnout z portálu. Jakékoliv neoprávněné užití elektronic

ké knihy nebo její části, spočívající např. v kopírování, úpravách,

prodeji, pronajímání, půjčování, sdělování veřejnosti nebo jakém

koliv druhu obchodování nebo neobchodního šíření je zakázáno!

Zejména je zakázána jakákoliv konverze datového souboru nebo

extrakce části nebo celého textu, umisťování textu na servery, ze

kterých je možno tento soubor dále stahovat, přitom není rozho

dující, kdo takového sdílení umožnil. Je zakázáno sdělování úda

jů o uživatelském účtu jiným osobám, zasahování do technických

prostředků, které chrání elektronickou knihu, případně omezují

rozsah jejího užití. Uživatel také není oprávněn jakkoliv testovat,

zkoušet či obcházet technické zabezpečení elektronické knihy.

© Viktor Labský, 2007, 2011

© Carpe diem, 2007, 2011

www.carpe.cz

Made in Moravia, Czech Republic, EU

ISBN 978-80-87195-70-3


5

Viktor Labský Rozcestí mimo civilizaci Fetiše minulosti Ivan se na pár vteřin zastavil a ohlédl se. Výhled byl nádherný – na vzdálený horský hřeben s pravidelným žebrovím, na pahorky údolí s pastvinami a tmavými skvrnami stád, na úzkou silnici, po níž přijeli. Hluboko dole, na přírodním parkovišti, stál bílý Ford Focus. Eva zřejmě zalezla dovnitř, protože ji nebylo nikde vidět. To je rozumné. Znovu ho bodla pochybnost, zda se zachoval správně.

Ale o co proboha jde? Za okamžik bude nahoře, udělá pár fotek a dolů doslova seběhne. Jde maximálně o 10 či 15 minut. Nic se přece neděje. Žádné nebezpečí jí nehrozí. Mrkl na hodinky – 14.46. Smrákat se začíná až po šesté, a kromě toho po silnici každou minutu projede nějaké auto, patrně místní usedlíci. Turisty tahle odlehlá výspa neláká, před necelou hodinou to viděli jasně: v místech, kde končí kvalitní asfaltka a stojí varovná tabule „vstup na vaše riziko“, devět z deseti aut obracelo. Pokračovali zřejmě jen ti, kdo chtějí něco extra, kdo vyhledávají dobrodružství, námahu, primitivní podmínky, originalitu, kdo si zvykli na přírodě ověřovat svou odolnost. Následující kilometry byly chvílemi opravdu o nervy – prašná silnice jen pro jedno auto, nepřehledné zákruty, padající kamení a nepříliš nadějně vypadající svodidla na exponovaných místech. Skoro jako by opravdu opustili Ameriku, pomyslel si Ivan a přidal do kroku. Ale výčitku tím nezahnal. Ostatně, nebyla to obyčejná výčitka, bylo to cosi hlubšího, co se přes jeho odpor vynořovalo znovu a znovu, vždy nečekaně a s větší intenzitou než dříve. Bylo mu jasné, že to „cosi“ bude muset řešit, nevyhne se tomu.

Ale teď ne, teď ještě ne, skoro zaprosil v duchu. Vždyť co na tom, že mají různé názory, to je přece i v nejharmoničtějším vztahu normální. Až dosud se jim vždy dařilo najít kompromis, kupodivu ve věcech zásadních snáze než v podružnostech, připomněl si udiveně. Poslední dilema byla nepochybně

Viktor LabskýRozcestí mimo civilizaci

podružnost. Polezou nahoru či ne? Tenhle snad tři sta metrů vysoký útes vypadal ze silnice jako obyčejný kopec porostlý suchým hložím. Evu výstup na něj vůbec nelákal, zvláště když po několika minutách chůze zjistila, že by kvůli tomu musela přelézat plot. Namítla celkem logicky, že jde o ohrazené soukromé území, a nakonec mu rozzlobeně řekla, že je cvok, a zamířila zpět k autu. Mrzelo ho, že ji nedokázal přesvědčit, ale hlavně se ho dotklo další potvrzení faktu, že Eva přírodu necítí stejně jako on, že se spokojuje s povrchem, zatímco on vždy touží vidět, poznat, zažít co nejvíce. Bohužel, jeho sklon rozebírat psychické pochody občas hraničí s citovou vivisekcí, připustil neochotně. Když se otočil podruhé, Eva už byla zpět u auta a dokonce mu zamávala. Proč tedy v něm přetrvává ta zvláštní hořkost? Je to prostě jeho žárlivá bezmocnost nad rozdílnou intenzitou přístupu k realitě? Je to předzvěst mnohem vážnějších úskalí v jejich vztahu?

Ještě několik kroků a do tváře mu narazil opojně čerstvý vítr. Byl na vrcholu. Přesně v 15.00. Obklopil ho třistašedesátistupňový prostor a tak na okamžik nevěděl, kam se podívat dříve. Na moře, samozřejmě, napověděl mu racionální vnitřní hlas, kvůli tomu to podnikl. Zadíval se do dálky – voda i obloha nad obzorem měly navlas stejný odstín. Vypadalo to, že se slévají. Ale zajímavější bylo dění kolmo dole. Sledoval mohutné vlny, spěchající k podnoží útesu, a napadlo ho, že jde o poslední vteřiny jejich existence, možná po mnohatisícikilometrové pouti. Vlastní srážku moře a pevniny sice neviděl, bránil mu v tom převis, ale slyšel mohutný dunivý náraz a zpět do moře se valila zpěněná protivlna, jež ovšem byla okamžitě přemožena, a vše se opakovalo, nevyčerpatelné defilé. Dokázal by se na to dívat hodně dlouho. Hodinky ukazovaly 15.12. Dvanáct minut uplynulo jako pár vteřin. Musí si pospíšit.

Vyjmul fotoaparát, nasadil panoramatický objektiv a postoupil na okraj, odkud se otevírala celá zátoka Kahakuloa z ptačí perspektivy.

Viktor Labský Rozcestí mimo civilizaci

Jenže co to? Slunce ztrácí sílu a scenérie blyštivou barevnost. Vzhlédl a pochopil. Okamžitě dostal zlost sám na sebe, že se nepodíval na oblohu dříve. Stačilo být o minutu rychlejší a mohl mít přímo ideální záběr. Má čekat, až slunce opět vyhlédne? Bílá načechraná oblaka přicházela ze severu, stejně jako vítr a vlny, zdálo se, že jsou mezi nimi mezery, ale čekání by se mohlo protáhnout. Nedá se nic dělat. Zbabral to. Rezignovaně stiskl spoušť.

Automaticky pak pořídil ještě dva snímky rozeklaného pobřeží, mezi nimi skalnaté mysy různé velikosti s krajkovím příboje. Byly to záběry, o nichž věděl, že bez slunce budou mít pouze dokumentární hodnotu. Pak se podíval zpět k autu. Jestlipak ho Eva vidí? Měla by. Ale proč sedí uvnitř? Ale co, třeba si pustila muziku, anebo se rozhodla, že se nalíčí. Anebo to může být signál, že se na něj zlobí, snad má za to, že mu to trvá příliš dlouho. Zamával oběma rukama, jako pták křídly, a pak se pokusil gestem naznačit, že se už vrací. Přitom si všiml, že dolů vede výrazná pěšina. Rozhodně to bude snazší a rychlejší než se vracet stejnou cestou. Ihned se po ní vydal.

Stezka byla strmá, takže během několika minut měl polovinu sestupu za sebou. Fajn, 15.20. V 15.30 bude zpět u auta, řekl si povzbudivě, když se na okamžik zastavil. Znovu ho napadlo, že by měl na sebe upozornit. Proto si dal záležet na své pantomimě. Přál si přimět Evu k tomu, aby z auta vystoupila. Nepodařilo se mu to. Je vůbec uvnitř? Ale kde by mohla být? Ledaže se někam schovala. To jsou hodně pitomý fóry, zahučel zneklidněně a současně ho zamrzelo, že si kvůli váze s sebou nahoru nevzal teleobjektiv. Podíval by se a hned by měl jistotu. Jenže kde by se mohla schovávat? Prohlédl si pozorněji okolí auta. Plošina s hrubým štěrkem byla dokonale přehledná a prázdná. Pouze u vjezdu na silnici rostl rozlehlý keř s tmavě zelenými listy. Náhle ho napadlo jednoduché vysvětlení. Jestliže musela za potřebou – Eva je hodně stydlivá –, zvolila tenhle úkryt.

Viktor LabskýRozcestí mimo civilizaci

Ale vzápětí se stalo něco nepochopitelného. U auta se rozsvítila světla a hlasitě se rozeznělo bezpečnostní zařízení. Alarm. Co to znamená? Kdo to spustil? Kdo jiný než Eva, odpověděl si. U dálkového ovládače patrně zmáčkla červený knoflík. To se stává. Teď se přižene k autu a bude se snažit nepříjemné zvuky zarazit. Jenže Eva se neobjevovala. Světla se rozsvěcela a pohasínala ve vteřinových intervalech, auto pištělo, vřískalo a hýkalo. Co se tam sakra stalo?

Rozběhl se dolů a přitom mu hlavou letěly nejrůznější domněnky: Přepadl ji někdo? Nesmysl, nezastavilo tam jediné auto. Někdo tam dorazil pěšky? V tom případě by ho musel na silnici vidět. Spustila alarm omylem? Dost možná. Anebo je to všechno pokus o legraci? Červený knoflík je pro nouzové situace, napadlo ho, pro případ, že majitel auto nedokáže najít, třeba na velkých parkovištích. Na jakou vzdálenost to funguje? Asi třicet metrů. To znamená, že Eva je opravdu schovaná za tím tmavozeleným keřem a podle všeho to dělá schválně.

Tahle domněnka Ivana rozzlobila, takže ještě více zrychlil. Pěšinka se najednou odklonila na druhou stranu kopce, směrem k moři, auto mu zmizelo z očí a drásavé zvuky náhle ustaly. Zastavila to anebo je prostě pohlcuje skalní překážka? To je jedno, důležité je dostat se dolů co nejdříve. Jestli je to vtip, debilní, stupidní, idiotský vtip, ta to schytá, opakoval si zavile. Rytmické nárazy příboje, jenž zde zněl mnohem hlasitěji, sotva zaznamenal. Náhle si však uvědomil, že až dosud pevná pěšinka se mu během poslední desítky kroků vytratila pod nohama – zůstaly z ní jen ostré stupně na velmi příkrém svahu pár metrů od okraje srázu, za nímž kdesi dole duněly nyní neviditelné vlny. Co teď? Další postup vypadal riskantně.

Je třeba se vrátit, rozhodl se. Zlostně se obrátil, začal znovu stoupat a brzy musel používat ruce. Zastavil se. Došlo mu, že sešel z cesty. Kde je stezka? Rozhlížel se, zkoumal pečlivě každý metr okolního terénu, ale najednou nebyl scho

Viktor Labský Rozcestí mimo civilizaci pen ji objevit, jako by záhadně zmizela. Co je to za pitomost? Jen klid, všechno se dá zvládnout, opakoval si, jenže klidný být nedokázal. Je už 15.35, už dávno měl a mohl být u auta, pomyslel si rozladěně. Přitom měl pocit, že se proti němu v poslední čtvrthodině všechno spiklo. Naprosto všechno.

Mechanicky udělal ještě několik kroků vzhůru a znovu se zastavil. Musí si rozmyslet každý pohyb, bez ohledu na čas, nařídil si. Spěch ho dostal do téhle situace a jen rozvaha ho z ní může vytáhnout. Všechno je tady, zaťukal si na lebku, jako by se o své pravdě pokoušel přesvědčit odlišnou bytost, ustrašenou a náchylnou k panice. Koneckonců, dostat se zpátky opravdu nemůže být tak složitý problém, vhodné pokračování tu je, i když ukryté na ploše několika desítek čtverečních metrů. Zahnal pokušení vyřešit to co nejrychleji a lézt kolmo vzhůru. Zaklonil hlavu a prohlédl si svah nad sebou. Zdálo se mu, že jeho strmost s výškou narůstá. Stěna navíc končila bizarními útvary, připomínajícími figury s velkými hlavami a těly. Jako sochařská karikatura na obrovské vojáky stojící v těsném dvojřadu, pomyslel si. Ne, tudy se projít nedá. Musí směřovat doleva, odtud přece přišel. Dříve nebo později musí narazit na schůdnější terén.

Začal to uskutečňovat. Výška ho neochromuje, závratí netrpí, k bezpečnému postupu stačí dokonalé soustředění, mluvil sám se sebou. Jediné, co ho znervózňovalo, byla vlastní skála. Tvrdé a ostré, patrně korálové stupy, zůstaly dole, zatímco nyní se musel potýkat s porézní lávou. Každý kámen zkoušel nejméně pětkrát, než se odvážil na něj postavit. Některé z nich se přitom vyvalily ze stěny, nabraly rychlost a zmizely za okrajem. Dokázal si velmi plasticky představit, jak z výšky několika desítek metrů padají do moře. Ještě horší bylo to, že mnohé zdánlivě pevné chyty se mu pod prsty drobily v narudlý prach. Nyní mu bylo jasné, proč po těchto skalách nelezou ani ti největší dobrodruzi. Ale přesto postupoval vytyčeným směrem. Už to nemůže být daleko, uklidňoval sám sebe.

Viktor LabskýRozcestí mimo civilizaci

A najednou se rozpršelo. Uvítal to jako osvěžení a dešti nastavil tvář a ústa. Přitom si uvědomil, že už má dávno žízeň a že si s sebou nevzal vodu. Také nač? Na půlhodinovou vycházku? Automaticky se podíval na hodinky. 15.53. Vycházka se tedy nečekaně protáhla, pomyslel si roztrpčeně, je pryč už hodinu a půl. Co teď asi Eva dělá? Volá ho? Panikaří? Pokouší se přivolat pomoc? Jak? S její angličtinou? Když se to tak vezme, je to vlastně nečekaná a vhodná odplata za ty její triky. Čím dál více byl přesvědčen o tom, že se ukryla za oním tmavě zeleným keřem a všechno na něj nahrála...

Sakra! Polekal se a zaťal prsty do horniny, jen aby udržel rovnováhu. Jenže nohy mu uklouzly, upadl a s hrůzou pozoroval, jak se začíná nezadržitelně rozjíždět, jako na skluzavce. Křečovitě vzpříčil paty, na okamžik se zasekly, zadoufal, že to ubrzdí, ovšem pohyb už byl příliš rychlý – otočil ho tváří dolů. Roztáhl nohy a rozpažil, zoufale, ale kupodivu racionálně se pokoušel zvětšit třecí plochy, měly mu přitom posloužit prsty, nos, dokonce i jazyk. Neúspěšně. Marně.

Jeho tělo sklouzlo přes okraj srázu, ucítil, že je ve vzduchu a zavřel oči. Žádné vzpomínky na minulý život, jen ochromující strach a sekvence bleskových otázek beze slov: Jak dlouho poletí? Co přijde? Náraz na vodu nebo na skály? Přijde strašná bolest? Bude se topit? Jsou tohle poslední chvíle jeho života?

Ucítil dopad, před očima se mu smýkala rozmazaná hnědočerná abstrakce a opět se snažil něčeho zachytit. Nebylo to zapotřebí. Pohyb se nečekaně zastavil. Chvíli ještě ležel otřeseně a bez hnutí, tváří k zemi, připadalo mu, že se jeho mysl vznáší nad tělem jako ve stavu beztíže, prohlíží ho a zkoumá. Žádné poranění nenalézá, zvedl tedy hlavu.

Teprve nyní jím prokmitla bolest.

Krk. Chytil se za něj oběma rukama a podařilo se mu docílit toho, že bolest přestala sílit. Pak se pokoušel rozmasírovat její ohnisko a zdálo se, že se mu to opravdu daří.1

Viktor Labský Rozcestí mimo civilizaci

V hlavě se mu rozjasňovalo. Dokázal se otočit na záda a posléze se posadil. V ústech cítil krev a jakousi jinou protivnou chuť. Vyplivl odporný chuchvalec a vzpomněl si, jak brzdil nosem, jazykem a snad i zuby. Vyrazil si nějaké? Jakýkoli pohyb jazyka byl nesnesitelně palčivý, musel toho nechat. Zuby? Co teď záleží na zubech!

Co nohy? Nezlomil si je?

Ohmatal si kolena a holeně. Byly potlučené a bolestivé na dotek, z odřenin prosakovala krev. Podvědomě čekal nějaký hrozný objev, třeba úlomky kostí ve svalech a hmatatelné přes kůži. Blbost, okřikl se, to by bolelo jinak. Má jen špinavé odřeniny, to je toho. Kde je? Co ho vlastně zastavilo?

Podíval se pozorně kolem sebe a získal dojem, že přistál v jakési jámě, jen o pár centimetrů širší než jsou jeho ramena. Podobnost s čerstvě vykopaným hrobem byla natolik sugestivní, že se bezděky otřásl. Kde se tu vzala taková jáma? – pokoušel se vyburcovat svou představivost. Neocitl se nakonec v nějakém jiném světě, jako v nějakém filmovém hororu? A třeba je to všechno jen sen, z něhož se brzy probudí?

Po několika neúspěšných pokusech se mu podařilo vstát. Jeho hlava byla nyní na úrovni okolní půdy. Ven vidět nemohl. Hloubka? Asi 180 centimetrů. Další podobnost s hrobem. Opravdu, byl v jakési podlouhlé dutině s měkkým mazlavým dnem a hlinitými stěnami. Přímo nad hlavou se mu tyčila tmavá svislá skála, z níž crčela voda a občas sletěla sprška kamení. To mu připomnělo, že zde nesmí setrvávat.

Nahoru? Vyloučeno. Dolů? Trhlina se vůčihledně zužovala a prohlubovala. To také není cesta ven. A do stran? Zkusil několik způsobů – bezúspěšně –, ale nakonec to vyřešil. Na nejužším místě se vzepřel na loktech jako na bradlech, rozkomíhal nohy jako při cvičení, přitom mu došlo, jak hloupě to asi vypadá, ale na rozptylující myšlenky nebyl čas, soustředil se na švih, teď!

Vymrštil obě nohy vpravo a převalil se na okraj. Výborně, tohle zvládl. 2

Viktor LabskýRozcestí mimo civilizaci

Dlouho neodpočíval a už z kleku se rozhlížel. Podobných puklin, jako byla ta, z níž se právě dostal, zde bylo více, napočítal jich osm. Zase stejná deprimující asociace – řady vykopaných, společných hrobů. Pitomost, musí pozorovat a uvažovat bez emocí, nařídil si, jinak se z téhle patálie nedostane. Trhliny vyhloubila voda, jež se nyní řítila z převisu nad jeho hlavou. Déšť sílil a jeho postavení bylo velmi vratké. Kdykoliv mohl uklouznout. To by tak chybělo, aby se znovu zřítil, pomyslel si s hrůzou. Tentokrát by to nemuselo dopadnout tak šťastně. Hřmící oceán slyšel docela nablízku.

Co je třeba udělat, věděl hned. Musí se dostat z téhle hromady mazlavé zeminy na pevnou skálu. Každý krok je nutné pečlivě připravit, opakoval si, jako by mluvil se slabomyslným žákem, nespěchej, nebo se teď opravdu zabiješ. Špičkou kdysi bílé maratónky si vždy vyhloubil důlek a postupně ho rozšířil tak, aby mu mohl svěřit svou váhu. Podobalo se to postupu ve firnovém sněhu.

Před ním se rozevřela nová trhlina, podstatně širší než ta, ve které uvázl. Byl to přímo horský žlab bombardovaný sprškami kamení. Propána, to byla klika, vydechl stísněně, tady by ho nic nezarazilo. Dostat se přes překážku znamenalo další problém. Bez ohledu na riziko, že ho zasáhne větší kamenná lavina, se rozhodl pro jistotu, a proto se vpřed soukal doslova po centimetrech, jako na minovém poli.

Podařilo se mu to. Přešel. Vzápětí se chytil ostré skály a s povděkem zaznamenal, že je to opět tvrdý korál. A co dál? Musí se rozhodnout, zda se vydá nahoru nebo dolů.

Z nového stanoviště opět viděl moře. Z deštivé clony se valily šedivé vlny. Rozbíjely se s výhrůžným rachotem. Proto jeho prvním impulsem bylo dostat se od nich co nejdále a začal hledat cestu vzhůru. V téměř svislém korálovém útesu byla spousta otvorů, malých i větších, jež by mu mohly pomoci při výstupu. Ale počkat, řekl si, jakmile se pro tuhle možnost jednou rozhodne, spálí za sebou všechny mosty. Co když – vlastně dost pravděpodobně – po pár metrech pevná 3

Viktor Labský Rozcestí mimo civilizaci skála skončí a přijde zase lávová suť smíšená s hlínou, nyní navíc rozmoklá a kluzká jako led. Pak by nemohl ani nahoru, ani dolů.

Ivan se posadil. Tuhle situaci je třeba dobře promyslet. Jedna věc je jistá, připustil neochotně a vůbec poprvé, vlastní silou se z téhle pasti nedostane. Je 16.50. Je tedy pryč dvě a půl hodiny. Eva už určitě vyvolala poplach. Když jí o něco jde, umí být výřečná a přesvědčivá. Zaplaťpánbu, jsou v Americe a ne někde v Hondurasu, takže přivolaná policie přijede během několika minut. Budou ho hledat. Možná, že ho už hledají. Nejde o nijak rozsáhlou lokalitu, na její pročesání bude stačit pár lidí. Ani na kopci, ani pod ním ho nenajdou. Usoudí tedy, že se zřítil na druhou stranu, do moře, a začnou ho hledat za pomoci lodí. Takže je rozhodnuto, Ivan vstal. Musí dolů a musí ještě za světla najít místo, kde ho nepřehlédnou.

Pozpátku, s tváří těsně u skály, sestoupil asi o dvacet kroků a vtom zjistil, že přestalo pršet. To je dobré znamení. Zastavil se, aby se rozhlédl. Scenérie, kterou spatřil, ho přeplnila úžasem, závratí z velkolepého přírodního divadla, vědomím lidské nepatrnosti. Přímo a doslova cítil, jak mu vizuální vjem doznívá v mozku, na lýtkách a v kostech. Držel se totiž jedné z příkrých skalních stěn, jež ze tří stran tvořily tmavou a nehostinnou rokli. Ze čtvrté strany do ní vnikal oceán a na jejím dně zuřil boj, ustavičný, hlasitý, nelítostný. Gejzíry pěny se vzpínaly do výše, vypadaly jako bílá chapadla, jako bělostný oheň, ponuře svítící na černém pozadí. Ze skály ve středu rokle, připomínající vypouklé čelo obrácené k moři, vyrážely vodopády jako z chrličů katedrály. Kalná voda při letu ztrácela soudržnost, měnila se v rozervané vlající šerpy a hluboko dole se nořila do živelné vřavy.

Ivanovi došly souvislosti. To, co odsud vypadalo jako chrliče, byly trhliny, pukliny a žlaby, přes které se před chvílí dostal. Tam, právě tam, skončil naprosto zázračně jeho pád. Neuvěřitelné, zhluboka oddechoval a jen velmi nedokonale se pokoušel setřást ohromení. Takhle blízko záhubě ještě 4

Viktor LabskýRozcestí mimo civilizaci

v životě nebyl. Nebyl? Vlastně ano. Jenže jinak. Před devatenácti lety, v Jugoslávii. Ale na takové vzpomínky teď není čas, vzpamatoval se. Je třeba jednat. Za hodinu tu bude naprostá tma.

Nemilosrdně potlačil emoce. Sestup na dno je pravděpodobně neproveditelný a naštěstí pro něj nežádoucí. Do téhle rokle, plné záludného vření, se žádné plavidlo neodváží. Jeho šance je zůstat na této úrovni a přesunout se k otevřenému moři, aby ho bylo zdaleka vidět.

Ještě ani nedomyslel, a začal plán uskutečňovat. Přitom ho překvapilo, jak mu to šlo snadno a rychle. Je v tom nějaký nový úskok? – násilím vyburcoval svou bdělost. Zastavil se a pozorně prohlížel úsek, který ho čekal. Neobjevil nic podezřelého. Stačí postupovat ve stejném, místy narezlém pruhu skály, otvory a nevelké police se pravidelně střídají, jako okna a balkóny na fasádě budovy. Co by se mu tady mohlo stát? Pozor, pozor, okřikl se, a kdyby to bylo možné, pověrčivě by poslední myšlenku vzal zpět. Opatrnost je namístě, ale příliš mnoho představivosti může být na škodu.

Pokračoval a už se nezastavoval a nerozhlížel. Náhle na něj narazil poryv větru. Byl nečekaně silný a chladný. Ivan se před ním ukryl do nejbližší dutiny. Hned mu bylo jasné, že svého cíle dosáhl. Před ním se prostíralo otevřené moře, mnohem světlejší než v rokli či v průchodech mezi skalisky, podvečerní, šedavě zelené, poseté bílými čepicemi, ale bohužel dokonale pusté a lhostejné.

Podíval se na hodinky. 17.06. Před dvěma hodinami byl na vrcholu, vlastně ne, to už běžel dolů, vzpomněl si s námahou, jako by šlo o vzdálenou minulost. Tak, teď nezbývá nic jiného než čekat, řekl si rezignovaně. Byl tomu rád i nerad. Věděl, že činnost má na něj blahodárný vliv. Nespoléhat na jiné, jen na sebe, to byla vždy jeho devíza.

17.10. Jenže co se tu dá dělat? Vylepšit své postavení? Dokonce ani to ne. I kdyby vybíral půl hodiny, lepší úkryt před větrem by asi nenašel. A navíc jde o místo s přímo ideálním 5

Viktor Labský Rozcestí mimo civilizaci výhledem – dolů, k obzoru, do stran, na kilometry daleko. Jen kdyby se tady něco objevilo. Nějaká loď, bárka, člun, kajak, cokoliv. A jak na sebe upozorní? Jedině křikem a máváním. Ovšem nemá cenu si nic nalhávat. Zahlédnout ho můžou jen ti, kdo po něm budou pátrat, nikdo jiný.

17.12. Došlo mu, že se chová neuroticky. Tohle nejde, řekl si rozhodně, přece se nebude dívat na hodinky každé dvě minuty. Žízeň se dá vydržet, stejně jako bolest potlučeného těla. Jak však zaměstnat příliš rozjitřené vědomí?

Eva, napověděl si. Ano, to je nejlepší způsob. Co asi teď dělá? Jistě už dávno vychrlila na policisty své obavy. A co přišlo potom? Co policisté dělají s osobou, s níž se jen taktak domluví, která je přesto pošle do akce, a pak se nervově zhroutí? Odvezou ji na ambulanci, kam jinam, odpověděl si, a tam jí dají nějaký prášek na uklidnění. A kde je tady nejbližší nemocnice? Jak je to daleko? – bez zájmu si kladl další mechanické otázky. Patrně v Lahaině. Dvacet či pětadvacet kilometrů odtud.

17.21. Znovu si prohlédl hladinu všemi směry. Nic. Vodní plocha očividně tmavla a na sporadických oblacích se objevily rudooranžové šmouhy zapadajícího slunce. Představil si své postavení uprostřed impozantního pobřežního útesu. Jak je asi vysoko? Třicet metrů? Čtyřicet? Víc to nebude. Jako kluk tolikrát četl o trosečnících marně vyhlížejících loď, ale nikdy se do jejich pocitů nedokázal dost dobře vcítit. Snad za to mohla plytkost dobrodružné literatury, protože bylo jasné, že to s hrdiny dobře dopadne. Jak to dopadne s ním? Jistota, kterou cítil snad jen před deseti minutami, byla pryč. Vypadá to, že zde bude muset přečkat dlouhou noc. Vše na světě je vlastně odrazem našeho subjektivního stavu, povzdechl si, proto ho nikdy předtím nenapadlo, jak nekonečné očekávání spojené s hrozbou bezbřehého zoufalství obsahuje jednotvárná nesmírnost moře.

Skoro se polekal rozkladnosti vlastních úvah. Co to s ním je? Cožpak takhle má reagovat člověk, který jen neuvěřitel-6

Viktor LabskýRozcestí mimo civilizaci

nou náhodou přežil smrtelný pád? Vlastně kdo ví, možná že se tak projevuje klinický šok. Jakpak se následky takového traumatu asi léčí? Neměl nejmenší tušení. Ovládl ho malomyslný pocit, že se za sedmačtyřicet let života nic nenaučil, že ničemu na světě pořádně nerozumí a nejméně ze všeho vlastnímu nitru. Co vlastně kdy dokázal? Od Západu si tolik sliboval – svobodu a profesionální úspěch. Pravda, opojná osobní svoboda přišla hned, jakmile se finančně osamostatnil, ale úspěch? Rozhodující kroky stále odkládal a omlouval sám před sebou – až se naučí anglicky, až se naučí ještě lépe, až se přestěhuje do New Yorku, až se přizpůsobí, až si najde práci v příbuzném oboru... Jenže je konečně třeba mít odvahu a otevřeně si přiznat – Amerika o jeho umělecké fotografie nikdy nestála a nestojí. Její vkus je diametrálně odlišný. Sem tam uplatnil fotku v některém časopise, ovšem za devatenáct let jich byl sotva tucet. Knižní vydání? Připadalo mu, že by bylo snazší prorazit pěstí pancéřování torpédoborce. Nakladatelům připadaly jeho fotografie příliš staromódní, jiným příliš realistické, některým zase málo spontánní... ach, pitomci, pro které je komerční jméno autora jediná směrodatná hodnota.

V dálce, v hodně velké dálce se objevila světla jakési velké, nejspíše nákladní lodi. Kam asi pluje? Kolik je hodin? Bylo už tak šero, že musel osvítit display. 17.56.

Je třeba si dát nějaký duševní úkol, asi podobně jako by byl vězněn v samotce. Jaký úkol? Eva, odpověděl si nelítostně, problémy spojené s Evou, s touto společnou dovolenou, od níž si tolik sliboval. Přesto mu dalo hodně námahy, aby se přiměl uvažovat vytyčeným směrem. Proč se rýpat v tom, co hapruje, když s ní prožil tolik pěkného a romantického? Vždyť je tolik oblastí, ve kterých si rozumějí přímo ideálně! Ale nepovolil a zřetelně cítil, že to je to pravé, že nyní má čas a potřebný nadhled a že to brzy půjde snadněji. Přiletěla z Prahy do New Yorku na jeho pozvání. Byl pyšný sám na sebe, že jí to umožnil. A pak velké překvapení: vzal ji

17

Viktor Labský Rozcestí mimo civilizaci

přes celý kontinent do San Francisca a mnohem dál, do Hono

lulu. Samozřejmě, chtěl od ní slyšel díky, chválu, slova obdivu

a lásky. To všechno přišlo, a kromě toho také její prozaické

tvrzení, že cestovní kanceláře v České republice dovolenou

na Havaji nyní už běžně nabízejí, že už to není nedosažitelná

exotika jako dříve. Chtěl se jí zeptat, zda by si takovou do

volenou mohla dovolit ze svého středoškolského platu, ale

taktně tuto otázku spolkl. A hned během prvního týdne, který

předplatil v rezortu v Kailua na Oahu, se dostali do půtky tý

kající se hodnocení emigrace. Řekla mu, že nikdo utíkat ne

musel, ti, kdo emigrovali, šli za lepším, a proto nemůžou oče

kávat, že se jim národ bude klanět. Ovládl se, nechal neplodné

argumentace a odvedl řeč jinam. Ale nárazovým plochám se

nedokázali vyhnout, skoro jako by je kontroverze osudově

přitahovala. Při návštěvě nádherné botanické zahrady v Ho

omaluhia se dostali do sporu, co se mělo udělat s bývalými

a nynějšími komunisty. Zakázat, postavit mimo zákon, pro

hlásil nesmiřitelně, důsledně dekomunizovat, podobně jako

Německo denacifikovalo, tvrdě trestat, těm, kdo kdysi pů

sobili v komunistickém aparátu, se měla doživotně zakázat

veřejná činnost. Ale to by se odrazilo na naší ekonomice,

namítla, životní úroveň by šla dolů. A Evropa by nás možná

ani nepřijala, když bychom si počínali tak krvelačně, jak na

vrhuješ. Víš, tys odešel do demokratické země, řekla mu asi

o dvě hodiny později, čímž potvrdila, že také v ní neuzavřená

debata stále hlodá, ale z nás dvou jsem to já, kdo má demo

kratičtější názory. To ho popíchlo. Demokracie neznamená

promíjet zločiny a nad spáchaným násilím velkoryse mávnout

rukou. Jenže Eva měla připravenou odpověď, možná, že to

dokonce byla oficiální verze jistých kruhů z domova: Nemys

líš, že bude lepší, když budou podnikat a pracovat, aby napra

vili to, co způsobili? Zdálo se mu, že jejich potyčky nabývají

každým dnem na razanci. Ne, rozhodně to nebylo jen zdání.

A dnešní spor při snídani, to byla už bezmála hádka. Zhruba od

šedesátých let, řekla Eva, jako by mluvila se svými studenty, 8

Viktor LabskýRozcestí mimo civilizaci

nepředstavoval sovětský komunismus pro Evropu bezprostřední hrozbu. – To myslíš vážně? Jak jen můžeš něco takového tvrdit? zareagoval zděšeně. Pak zkusil argumentovat, podle vlastního přesvědčení věcně a relativně klidně: co rok 1968? – co expanze do Třetího světa v sedmdesátých letech? – co snaha o komunistický puč v Portugalsku? – co Helsinky v roce 1975 a podvodný proces uvolňování napětí? – co rok 1979 a vpád do Afghánistánu? – a zákaz Solidarity v roce 1981? – a rakety středního doletu namířené na všechna větší západoevropská města? – Co na mě řveš? ohradila se. – Promiň. – Pak mu zdlouhavě a frázovitě odporovala, a on se současně vztekal a usmíval, protože mu připomínala dítě, jež se nechce přiznat k evidentnímu prohřešku. Cožpak nikdy nežila v reálném socialismu? Žila, ale šlo se proti tomu obrnit. Cožpak zapomněla, jak se všemocný stát pletl každému občanovi do života? Nezapomněla, ale na světě jsou horší věci než socialismus. – Jmenuj mi je, buď tak laskavá! – Nemoci, jako například rakovina a AIDS, podvýživa a hlad. – Nedokázal zastřít své zklamání nad rozhledem středoškolské profesorky z Brna, podráždění nad neprorazitelností její domnělé pravdy, nad pohodlností a tupostí konvenčních postojů vydávaných za vrchol tolerance. Tím skončila jejich snídaně. Akutní rozčarování ho pak neopouštělo ještě dlouho, navzdory pohádkové pláži v Kahana. Kdy se zase chytnou? Co to bude příště? A jak to skončí? Je to tak, jak Eva říká, a on nedovede být tolerantní a velkomyslný? Ale vyčítá snad někdo Židům, že ani po půlstoletí nedokáží tolerovat nacistickou genocidu, velkomyslně odpustit a už nevzpomínat?

Před ním blesklo světlo, a to Ivana vzpamatovalo. Znamená to, že ho hledají? Bylo by načase, vždyť je mu zima, má hroznou žízeň a je po všech stránkách vyčerpán. Záblesk se opakoval, ale ihned mu bylo zřejmé, že je příliš vysoko a že pochází od letadla. Zklamaně a pozorně naslouchal.

Jen známé a pravidelné údery příboje. Vítr ustal, ale co z toho? Pak rozsvítil display: 19.12. Získal tedy něco přes 9

Viktor Labský Rozcestí mimo civilizaci hodinu, ale zároveň na to spotřeboval spoustu duševní energie. Co má však teď udělat pro účinné odvedení myšlenek? Možná, že nejlepší by bylo pokusit se o spánek. A co když se v důsledku toho mine se svými zachránci? Budou ho však hledat v naprosté tmě? Co když jsou přesvědčeni, že se zřítil do moře? V tom případě to jistě odloží na ráno, na hledání mrtvého těla je času dost.

Ivan zavřel oči a byl odhodlán, že si spánek či umělou mdlobu vynutí vůlí. Jenže prostý fakt semknutých víček měl na něj úplně opačný účinek – mnohem palčivěji cítil své poraněné tělo, oteklý nos, kterým už nemohl dýchat, strnulý krk znemožňující pohyby hlavy, tupou bolest v týle, okoralá ústa s chutí staré krve, neustálé a přitom nepřirozené puzení na moč. Jak to jen vydrží až do rána? A co když se tu žádná loď neobjeví ani pak? Taková představa je děsivá, šílená, zrůdná. Vyloučeno. Musí ho hledat. Proč by to bylo vyloučeno? Jak na dalších nekonečných dvanáct hodin prodloužit odolnost těla? Jak se bránit fantómům, které produkuje jeho vlastní vědomí? Z čeho načerpat posilu? Zdálo se mu, že nikdy v životě nebyl tak na dně jako nyní.

Že nebyl? – prudce otevřel oči. Ale ano. Byl. Před devatenácti lety v Jugoslávii, tehdy, když málem přišel o život. V duchu těžce počítal. Bylo to přesně před devatenácti lety, dvěma měsíci a šesti dny, v noci z 11. na 12. srpna. Tehdy se v jugoslávském Ankaranu odhodlal spálit za sebou všechny mosty a plavat přes hranici dvou světů. Vzpomněl si, jak hodinu před půlnocí vstoupil do noční vody a tiše plaval od břehu, aby zmizel ve tmě. Přitom doufal, že ho neobjeví superrychlá pobřežní policie. Teprve ve vzdálenosti asi tří set metrů se obrátil směrem k matné záři na obzoru, to svítil terstský přístav, a dal se do plavání naplno a přitom metodicky, jako do těžké práce rozvržené na tři hodiny. – Ivan se zastavil a váhal, zda má ve vzpomínkách pokračovat. Tahle epizoda, tak důležitá v jeho životě, se mu dokonale zprotivila, protože ji na požádání vyprávěl. Kolikrát? Dost možná

Viktor LabskýRozcestí mimo civilizaci celkem stokrát, pokaždé skoro stejnými slovy. Jenže teď je to jiné, dnes ji bude vyprávět sám sobě. Nejasně cítil, že minulost zavazuje, že získala nečekanou schopnost inspirovat a posilovat. Prudce zatoužil po osvěžujícím a dezinfikujícím doteku slané vody. Jadran a Pacifik mají v tomhle ohledu mnoho společného – vysokou salinitu, jejich voda nádherně nadnáší, i hubený člověk v ní může ležet bez pohybu. Pravda, štípe do očí, zvláště v součinnosti s únavou a nevyspáním, ale to se dá vydržet. – Ze začátku ho svíral strach, vždyť překračoval ilegálně železnou oponu, a ti, kdo ho chtěli zadržet na Východě, mu mohli postavit do cesty neviditelné a záludné překážky, třeba obrovské sítě ode dna až k hladině a zasahující mnoho kilometrů do moře – Ivan se pousmál nad svou tehdejší naivitou. Svým odpůrcům přisuzoval bezmála nadlidské schopnosti, připadalo mu, že ho právě pozorují infračervenými dalekohledy a že ho každou chvíli může oslnit reflektor policejního člunu. Pravidelnost a intenzita pohybů – mohutné nadechnutí, odraz a skluz, ještě jedno tempo pod vodou, nadechnutí, odraz, skluz, tempo – mu vyhnala tísnivé myšlenky z hlavy, a když odvážně proplul mezi dvěma rybářskými bárkami, vzdálenými od sebe asi padesát metrů, změnil svůj styl na kraul. Díky tomu se dostavila nečekaná euforie, zdálo se mu, že už zvítězil a že asfaltově černé moře je jeho živel, kterým proniká ráznými tempy, hladce a elegantně jako delfín. Pravidelnému hučení v uších zprvu nevěnoval pozornost, vlastně ho ani nevnímal. Vzpamatovalo ho až to, když zvuk zesílil a zaútočil mu na ušní bubínky. Zvedl hlavu a strnul. Blížila se k němu vysoká strmá příď zaoceánské lodi a nad ní čnělo několik pater rozzářených světel, jako mrakodrap proti noční obloze. Déle se nedíval. Hrábl oběma rukama za sebe, zlomil se v bocích a kolmo se potápěl do černého neprůhledného prostoru. Dunění šroubu mu rostlo nad hlavou, jako valící se lavina, záhy překročilo práh bolesti a pohánělo ho k nadlidskému úsilí, zabíral ze všech sil, hlouběji, rychleji, ještě rychleji. Zastavil ho až nedostatek kyslíku, 1

Viktor Labský Rozcestí mimo civilizaci kolem hlavy se mu začínala stahovat strašlivá rozpálená obruč. Přeplula už loď nad ním? To nevěděl, ale ve spáncích mu bušil perlík, musí rychle nahoru. Prudce zabral rukama, nohama odkopl tuhou masu vody a na krátký okamžik měl pocit, že je orangutan, který leze na strom. Vědomí vlastního pracujícího těla však vzápětí zmizelo, ze tmy kolem sršely palčivé jiskry, rudé, zlaté a nesnesitelně bílé, celé snopce a spirály, v mozku se mu rozžíhaly trýznivé detonace a zaplavovaly ho oslnivým světlem, ale v té bílé oslepující poušti nebylo nic vidět, jen stále intenzivnější jas...

Ivan těžce a chrčivě oddechoval, úplně jako by se byl dokonale ztotožnil s živou vzpomínkou, a netrpělivě čekal, kdy tato uměle navozená výheň vybledne. Došlo k tomu brzy, jenže k normalitě se jeho dech nevrátil. Slyšel se – v průduškách mu pískalo, jako by měl záduchu. Co to jen může být? Připadal si jako uřícený starý pes. Jestliže to takhle půjde dál, tak se rána snad ani nedočká, pomyslel si ironicky. Má dál jen nečinně sedět? Nebylo by lepší pokusit se o záchranu? Jenže jak?

Rozhlédl se a zaznamenal, že tmu nyní trochu ředí srpek měsíce na východní obloze, slabounký a nesmělý, a ještě více nesčetné plejády hvězd na západě. Připomněl si snímek, který pořídil z vrcholu – velká zátoka Kahakuloa. Nemůže být od ní daleko, sotva několik set metrů, dost možná, že ho od ní dělí jediná skalní stěna, možná jeden jediný mys. A i kdyby tam byly mysy dva, je to stejně na dosah. V Jugoslávii byl připraven na šest kilometrů, a nakonec musel uplavat nejméně dvanáct. Rozrušeně počítal: několik set metrů, dejme tomu kilometr, a pak další kilometr zátokou až ke břehu. Dva kilometry! Pouze dva kilometry ho dělí od civilizace, od záchrany. Jenže tohle není Jaderské moře, namítl v něm jakýsi cizí hlas, tady jsme uprostřed Pacifiku a tady nikdo se zdravým rozumem v noci do moře neleze. Jenže zdravý rozum? Co to je? Je vůbec možné si ho zachovat v jeho situaci? Po tom, co dnes přestál? – Jenže dva kilometry, to je nejméně 2

Viktor LabskýRozcestí mimo civilizaci

hodina ve vodě, spíše víc, namítl nemilosrdný oponent, zapomněl snad, že mu už není osmadvacet? Není vůbec o čem diskutovat, připojil kategoricky kdosi třetí, schůdná cesta do moře tady neexistuje. Čili dva proti jednomu, návrh se zamítá.

Ivan stiskl tlačítko a před ním se objevil nemilosrdný údaj – 19.54. Teprve? Má pokračovat ve své uprchlické odyseji? K čemu? Čas při ní plyne zoufale pomalu. Nebylo by účelnější prozkoumat cestu dolů?

Bylo, rozhodl se impulzivně. Když to nepůjde, vrátí se. Vysunul se ze svého úkrytu a – málem se zřítil dolů. Udržel se jen díky prstům. Nohy, zapomněl na své zdřevěnělé nohy, blbec, vyčinil si. Není to signál, že se má plánu vzdát? Ještě ne, nařídil si. Musí se rozcvičit, to je všechno.

Všechno to nebylo. Nemotorné rozcvičování mu působilo ostrou, chvílemi nesnesitelnou bolest. Snažil se ji lokalizovat. Krk, samozřejmě, krční páteř, to je nejchoulostivější a nejzranitelnější část těla. Jenže kdyby měl zasaženu páteř a tím i míchu, žádným úsilím vůle by se nedokázal rozhýbat, usoudil logicky. Nebuď měkkej! To byl tátův oblíbený pokřik na běžeckých závodech, když viděl, že Ivan už nemůže. Vždy zapůsobil. Nebuď měkkej, opakoval si, když se ujistil, že se mu do nohou vrátil cit. Ovšem náhle se mu vůbec nechtělo opustit toto bezpečné a relativně pohodlné místo a vydat se do neznáma. Znamená to velké riziko, přímo hazard... Rozvaděné hlasy v jeho představě opět ožily.

Dost, konec, nechte mě na pokoji! – zařval na ně v duchu, otočil se na břicho a nohama hledal opory. Našel je bez potíží, a pak další a další. Byl to pevný a členitý korál, kdysi dávno patrně zemětřesením vyzdvižený nad hladinu. Poměrně rychle dorazil na rozměrnou a plochou polici. Byla nejméně deset metrů dlouhá a – to bylo důležitější – asi dva metry široká. Kdyby byl chtěl, mohl by se po ní projít vzpřímeně. Ale to by byla trestuhodná neopatrnost.

Trochu si odpočinul a chystal se stejným způsobem pokračovat. Hned na prvních metrech poznal, že se podmínky 3

Viktor Labský Rozcestí mimo civilizaci dramaticky změnily. Skála zde byla dokonale svislá, třebaže i nadále poskytovala spoustu opor. Připadlo mu, že jde o obrovskou, vertikálně vztyčenou voštinu. Ovšem do takového terénu by se normálně neodvážil ani za plného světla. Zastavil se.

Oceán byl už skutečně nablízku a v jeho oddechování se dal vysledovat pravidelný a monumentální rytmus – nejprve výrazně energický úder, po něm syčivá vývěva vzpínající se tříště, sekvence krátkých tlesknutí, a nakonec zurčení nesčetných bystřin. Podíval se dolů a navzdory temnotě rozeznal rozevláté rubáše pěny. Pokoušel se odhadnout, jak může být asi vysoko. Byl to těžký úkol. Deset metrů? Patnáct? Dvacet? Vzápětí na lýtkách ucítil hebké a vlahé pohlazení – kapičky tříště dosáhly až k němu. Bylo to občerstvující a zároveň signál, že skála bude nyní čím dál mokřejší.

Kam vůbec chce dojít? Podivil se nad tím, že si tuto základní otázku dosud nepoložil. Dovolil potlačenému strachu, aby ho přemohl, a vrátil se zpět na plošinu. Ve slabém měsíčním světle vyhledal nejlepší místo. Mohl na něm sedět s nataženýma nohama a opírat se zády o skálu. Pravda, výčnělky na ní byly všude velmi ostré, takže pozici musel často měnit. Ale i to je vlastně dobře, řekl si, alespoň mu tělo opět nestrne. Ve srovnání se stanovištěm, které měl zhruba o deset metrů výše, to byl určitě pokrok. Jeho neklid měl tedy opodstatnění a riziko se vyplatilo. Co však má podniknout proti narůstající žízni? Naposledy pil... kdy to vlastně bylo, snažil se vzpomenout si, i když věděl, že se tím vlastně týrá. V autě, před výšlapem, který neměl trvat déle než půl hodiny. Proč si tu láhev proboha nevzal s sebou?

20.33. Teprve? Jak jen běh času výrazně zrychlit? Jak a čím nahradit potřebu tekutin? Kdesi četl, že to vlastně není nedostatek vody, co trápí žíznící organismus, nýbrž nedostatek minerálů. V tom případě by měla pomoci i mořská voda. Alespoň jeden doušek. Vzpomněl si na občerstvující pohlazení vodní tříště. Možná, začal fantazírovat, že by mohl se-4

Viktor LabskýRozcestí mimo civilizaci

stoupit o něco níže, aby ho vlny celého postříkaly. Znamenalo by to úlevu. Na práci stejně nic nemá a provést by se to dalo. Bezpečně? To sotva. Ale co na tom? Mohl by uklouznout anebo může přijít jedna větší vlna a smete ho dolů. Kam by v takovém případě asi dopadl? Do vody a navíc do hlubší vody? Na čepele skalisek? To ho vzpamatovalo.

Vrátil se k racionálnímu uvažování a sám před sebou se styděl za kratičký výpadek. Skoro každá skála je utvářená stupňovitě, u podnoží velkého bloku často bývá cosi jako sokl, hlubší voda následuje až pak. Připomněl si vzrušující výlet v gumovém člunu podél liduprázdného a divoce rozeklaného pobřeží Kaena. Udělal přitom přes tři desítky fotografií. To bylo... před třemi dny.

20.59, konstatoval unaveně. Za devět hodin bude svítat. Nekonečných devět hodin. Jak se osud umí nečekaně zvrtnout, zanaříkal v duchu. Před třemi dny ho útesy jako tento vábily jako bezstarostného turistu, jako estéta, vyhledávajícího co nejkurióznější společná díla lávy, polypů, deště, slunce a vln, kdežto dnes, čistě hrou náhody, je k jednomu z nich prakticky přikovaný, rozedraný ubožák, z posledních sil usilující o přežití.

Z posledních sil? Nesmysl, otřásl se, sil má člověk vždy mnohonásobně víc, než si myslí. Hlavní je motivace. Před devatenácti lety, když v euforii ztratil směr, zaplul daleko na moře a jen o vlas unikl záhubě. Potom se musel vrátit k pobřeží. Trvalo mu to přes půldruhé hodiny, jak byl demoralizován, vydané síly mu citelně chyběly, náhle mu bylo všechno jedno, chtěl prostě někde přistát, kdekoliv, a spát. Spát, žádal jeho vyčerpaný mozek, jak by ne, vždyť už plaval přes tři hodiny, a navíc to byla pro něj už třetí noc za sebou beze spánku. Abstraktní vidina svobody byla náhle tak bledá proti obyčejné fyziologické nutnosti. Co způsobilo, že hrabal dál a navíc ještě další tři mučivé hodiny? Samozřejmě, věděl, že mu jde o všechno, proto se zkoušel obelstít nejrůznějšími způsoby. Jednu dobu si stále dokola opakoval magická jména Maui,

25

Viktor Labský Rozcestí mimo civilizaci

Kauai, Oahu, Bora Bora, Fatu Hiva, Rarotonga a představo

val si pláže s bělostným pískem a kokosové palmy a utvrzo

val sám sebe, že cesta k nim vede jedině tudy. Znovu se viděl,

jak plave a stále častěji se obrací na záda, stále častěji si ma

síruje lýtkové svaly, zatímco všechno kolem je neprůhledně

černé – voda i pobřeží. Byl to pro něj nejhroznější úsek. Na

břehu nebylo vidět jediné světlo, zřejmě se tam táhl les,

což v něm vyvolávalo dojem, že vůbec nepostupuje. Znovu

a znovu musel odrážet čím dál silnější pokušení se vzdát.

A pak mu představivost provedla strašidelný kousek – náhle

se viděl, jak ho předvedli na policii, vyslýchá ho policista,

který vypadá jako mladý Stalin, on tam sedí jen v plavkách,

je mu zima a pod ním se tvoří kaluž vody. Budou ho mlátit?

To ho vyburcovalo. Byl to strach z porážky, z bezmocnosti,

z ponížení, který mu přidal síly.

21.23. Ještě zhruba osm a půl hodiny. Je příjemné se hero

izovat, pomyslel si sarkasticky, ovšem teď nejde o samoúčel

nou marnivost. Má to na něj podobný účinek jako předstar

tovní horečka, tak se projevuje zvýšená hladina adrenalinu

v krvi. Člověk je opravdu jen uzlíček fyziologických a bio

chemických pochodů, ať si o sobě namlouvá co chce. Když

historii svého přechodu vyprávěl, bedlivě si všímal reakcí

svých posluchačů. Naprostá většina Američanů žasla, někdy

možná poněkud prostoduše, nad jeho odvahou tolik risko

vat. Na ženy to působilo jako koncentrované afrodisiakum.

A pak zde byla ještě třetí kategorie, psychologicky jistě nej

komplikovanější. Byli to ti, kdo snili o něčem podobném, ale

zalekli se, couvli v rozhodující chvíli a své selhání si pečlivě

zdůvodnili. Někteří pak argumentovali tím, že jim politický

vývoj dal zapravdu, vždyť o pouhých šest let později bylo

všechno jinak. Od těchto lidí nemohl očekávat sympatie – na

pozadí jeho činu příliš ostře vynikala jejich zbabělost. Eva

mezi ně nepatřila, po delší době si připomněl svou společnici,

ne, Eva ne. Ale bylo očividné, jak jsou jí jeho pohnutky cizí.

Život, podle ní, to nebyl balvan dramatických tužeb, který 6

Viktor LabskýRozcestí mimo civilizaci

člověk usilovně valí vzhůru a riskuje, že ho nezvládne, že ho balvan rozdrtí nebo pochroumá, nýbrž série drobných radostí a drobných zklamání. Takovou radostí bylo pro ni nasycení, hezká krajina, pohlazení štěněte, dopis od kamarádky, usínání, probuzení, umírněný orgasmus. Žádné vášně, žádný vzlet nebo střemhlavý pád, vše kolem zdravého průměru. Dokázala by se vůbec vyburcovat k statečnějšímu činu? Co kdyby na tom závisela něčí budoucnost? Co kdyby to byla jediná cesta k záchraně? K jeho záchraně?

Mrzutě si posvítil na hodinky – 21.46. Takovéhle úvahy k ničemu nevedou, řekl si, jen oslabují. Je třeba je udržet pod kontrolou. Ale nač myslet? Na to, že si dokázal splnit svůj sen? Možná. V Honolulu byl poprvé před dvanácti lety, ale jen krátce, kvůli maratónu. Tehdy měl naběháno opravdu hodně, v průměru dvě stě padesát až tři sta kilometrů měsíčně, a tak se chtěl pokusit o osobní rekord. Kdepak, již od sedmého kilometru se potýkal s žaludečními křečemi, snad desetkrát byl v pokušení závod vzdát a nakonec doběhl jen s mimořádným vypětím za 3 hodiny 18 minut. Ale v tréninku nepolevil a odškodnil se hned na jaře příštího roku v Bostonu. Dvě hodiny 57 minut 13 sekund. Skoro přesně padesát minut za vítězem. Samozřejmě, věděl hned od začátku, že elitní běžec z něj nikdy nebude, k tomu neměl předpoklady. Proč se tedy tolik let týral vysokými dávkami? Proč se nutil přemáhat bolest? K čemu vlastně směřoval? Cožpak ho motivovala radost z pohybu? Komu tou řeholí prospěl? V zájmu čeho si trvale poškodil kolenní klouby? Jaká je na tyto otázky odpověď? – Toužil po výjimečnosti, přiznal si, a když to nemohla být výjimečnost absolutní, musel se spokojit alespoň s výjimečností relativní. Vždyť kolik zdravých třicetiletých mužů dokáže bez zastávky uběhnout maratón? Nepatrné procento. A pod tři hodiny? Mizivé promile.

Ivan popolezl na okraj plošiny a zadíval se dolů. Vypadalo to, že se vlny vynořují z šedavě sinavého prázdna. Měsíc sice vystoupil výše, ale jeho světlo bohužel nestačí. Potřeboval 7

Viktor Labský Rozcestí mimo civilizaci by vidět reliéf hladiny, určit, kde se vlny začínají lomit, zda přepadávají ještě před nárazem na překážku. Podle toho by se dala odhadnout hloubka. Za těchto podmínek se však nedá dělat nic. Naprosto nic. Cítil, že je beznadějně zablokován. K tomu přistupovalo ještě jiné, zprvu nejasně iracionální tušení – měl pocit, že se stěny jeho vězení svírají.

Vrátil se na své původní místo. Třásl se zimou. Jak to? Noci jsou tu přece mimořádně teplé, tropicky teplé. Odpověď samozřejmě znal, nechtěl si však připustit, že jde o zákonitý důsledek situace a že se jeho stav zhoršuje mnohem rychleji, než očekával.

Rozsvítil display – 21. ~~, 50 nebo 52, minuty vlastně jen odhadl. Před očima měl mlhu. Do úsvitu mu tedy zbývá ještě osm hodin. Osm hodin, opakoval si, a připadalo mu, že je vězeň, který říká osm let. Ovšem kdyby byl odsouzen na osm let a měl tutéž riskantní možnost úniku jako teď, neváhal by ani vteřinu. Život v kleci není život, buďto všechno nebo nic, tahle filosofie ho před devatenácti lety dostala přes železnou oponu, ale nyní ho může snadno zahubit. Rozvaha by měla být přednější, zbrklost a impulzivnost jsou dvě různé věci, nesmí je zaměňovat, osm hodin není osm let, přel se sám se sebou. Větší šanci na přežití má tady, daleko větší šanci. Osm hodin! Překonat zoufalství, udržet se v rozumných mezích, mimo hazard, k tomu je třeba taky odvahy... Samozřejmě, odpovídal si, ale to neznamená, že tady musí sedět, klepat se zimou a počítat líně proplouvající vteřiny.

V okamžiku, kdy opustil bezpečnou plošinu a postavil se znovu na špičky, zády k burácejícímu moři, se mu vrátila předchozí koordinace. Rozhodl se správně, pomyslel si, vždyť jde jen o druh rozcvičky a tu potřebuje každý vězeň. Sleze dolů, jen tam, kam to půjde, a zase se vrátí. Skála je proděravělá jako řešeto, řekl si spokojeně, k tomu není zapotřebí mít žádné lezecké schopnosti.

Jenže... útes mu vzápětí odhalil svou záludnost. Stěna ve skutečnosti nebyla hladce svislá, nýbrž se vzdouvala a pro-8

Viktor LabskýRozcestí mimo civilizaci

lamovala. Dvakrát se mu stalo, že se nohou marně pokoušel najít pokračování – šátral jen do vzduchu. Převis, uvědomil si. Musel tedy stranou a nebezpečné místo obejít. To ho stálo hodně sil, proto se nadlouho zastavil a znovu uvažoval, jak dál. Neměl by se už vrátit? – Jistě, rozcvička to byla vydatná a také cesta zpět nebude nejlehčí. Ale svého cíle ještě nedosáhl. Jakého cíle? Hukot příboje se mu zdál stále stejný, ale ještě ani jednou ho nezasáhla sprška tříště. To ovšem musí znamenat jediné – oceán se uklidňuje a vlny se zmenšují.

Zkusil se orientovat také podle zraku a jeho pozornost připoutal světlejší pruh. Vedl napříč útesem a končil ve vodě. Co to může být? Sedimenty z mořského dna?

Když na rozhraní konečně dosáhl rukama, pochopil. Byl to barevně odlišný, drsnější a členitější korál, podle všeho tvrdší, ale také křehčí. Pozor na to, zablikalo mu v mozku. V této hmotě bylo méně otvorů a skulin, připomínala spíše mřížkoví, ulámané a obroušené pahýly větví. Před mnoha tisíci lety se tu odehrála velká biologická změna, jedni stavitelé vytlačili druhé, ale nebořili, navázali, a po čase z neznámého důvodu podlehli útoku staronových uchvatitelů.

Fascinující, pomyslel si Ivan. Teď je však čas na návrat. Rozhlédl se po okolí a poznal, že uhnul stranou, dokonce značně, a že se ještě více vzdálil od ústí rokle. To bylo dobré znamení, vždyť právě tam je příboj nejsilnější. Jenže jeho klikatý pohyb po stěně způsobil, že bezpečnou plošinu nemusí najít. Nač se tedy vracet? Stačí najít místo, kde by se mohl posadit a ulevit nohám.

Světlejší pruh, který objevil, byl sotva půldruhého metru široký, ale líbil se mu, a proto v něm zůstal. Ukázalo se, že to byla instinktivně šťastná volba. Sklon svahu se zmírnil. Náhle nahmatával spolehlivé stupně, jako na příčkovém žebříku. Nejdůležitější bylo to, že mířil šikmo dolů, k tůni klidnější vody u úpatí, kterou jen místy rozčeřil pěnový jazyk větší vlny. Bylo zřejmé, že nápor příboje zde zachytává pás vzdálenějších skalisek. 9

Viktor Labský Rozcestí mimo civilizaci

V té chvíli ho poprvé napadlo, že by se mohl pokusit o uskutečnění toho, co celé hodiny považoval za nemožnost. Zapotil se rozechvěním. Dostat se až k vodě, vstoupit do ní klidně jako plavec, nemuset riskovat skok do hloubky, protáhnout se příbojem, a pak v bezpečné vzdálenosti obeplout skalnatý ostroh, jenž ho dělí od zátoky v Kahakuloa. Vypadalo to proveditelně, skoro jednoduše, alespoň ve srovnání s tím, co měl za sebou.

Na posledních metrech se dostal do trhliny, jež se otevírala směrem k moři a sestup ještě více usnadňovala. Ovšem zpět by to bylo o to těžší, pomyslel si automaticky. Navykl si zvažovat alternativy oběma směry, tak ho tohle místo poznamenalo.

Voda, tmavá voda, jako bezedná tůň. Opatrně se k ní sklonil a dotkl se hladiny, jako by stále nevěřil reálnosti svého výkonu. Byla vlažná, příjemná, osvěžující. Jen v ústech děsivě pálila a proti žízni se rozhodně nedala použít. Ale jako dezinfekce ano, řekl si, je na něm tolik rozedraných míst, že nejlepší by bylo do ní rovnou skočit.

Ne, žádnou ukvapenost. Omyl si obličej a postříkal si celou hlavu. 23.59. Je to možné? Subjektivně byl v domnění, že získal půl hodiny, možná čtyřicet minut. Nepřehlédl se? Podíval se znovu. 24.00. Půlnoc! Tahle fáze sestupu mu tedy trvala přes dvě hodiny. Neuvěřitelné. Jak je všechno relativní. Není o nic unavenější než před dvěma hodinami. Měl z toho zjištění velkou radost. Připadalo mu, že definitivně zlomil odpor nepřátelských sil, jež ho na tomto útesu obklopovaly, a vychýlil pomyslné váhy ve svůj prospěch.

Rozšněroval si tenisky a ponořil do vody obě nohy, skoro až po kolena. Přímo se nabízela podobnost s velkou kamennou vanou, na jejímž okraji sedí. Ovšem na dně této vany může žít cokoliv, přepadla ho zákeřná myšlenka. Byla tak intenzivní, že nohy stáhl a vyšplhal o krok výše. Cokoliv? – přemýšlel. Co konkrétně? Který živočich může být člověku nebezpečný? Žraloci? Jistě, ale že by se vyskytovali tak blízko

Viktor LabskýRozcestí mimo civilizaci

u břehu? Pravděpodobnější je chobotnice nebo muréna. Vzpomněl si, že většina dravců loví za šera nebo v noci. Ve vodě může narazit také na žahavé medúzy, v noci prý směřují k hladině. Pěkné vyhlídky. Nejrozumnější bude tady počkat do rána. Šest hodin. To se přece přečkat dá, půlku noci má za sebou.

Znovu si postříkal hlavu. Úleva trvala bohužel jen několik vteřin. Uvědomil si, že má horečku. Cítil, jak mu při nečinnosti tuhne krční svalstvo a jak se do týla vrací bolest. Šest hodin. Co když se ráno nebude už vůbec moci hnout? Náhle se cítil zesláblý, vyčerpaný, malátný. Aby ne. Tělo žádá odpočinek. Jistě, nejlepší by bylo usnout, na pár hodin zapomenout, nabrat síly. Jenže co když je úraz hlavy vážnější než předpokládá? Co když se ráno už nevzbudí? Zase dilema. Nové rozcestí. Další osudová křižovatka.

Jak se rozhodnout? Znovu si postříkal hlavu a znovu znepokojeně sledoval, jak rychle úle



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist