načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Rozbřesk - Stephenie Meyerová

Rozbřesk

Elektronická kniha: Rozbřesk
Autor: Stephenie Meyerová

- Být bezvýhradně a neodvolatelně zamilovaná do upíra je pro Bellu Swanovou splněným snem a zároveň noční můrou, jež se nebezpečně propletá s realitou. Bellu, zmítanou prudkou ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 92%hodnoceni - 92%hodnoceni - 92%hodnoceni - 92%hodnoceni - 92% 86%   celkové hodnocení
50 hodnocení + 5 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EGMONT
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 604
Rozměr: 21 cm
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Breaking dawn
Spolupracovali: z anglického originálu ... přeložila Markéta Demlová
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
Hodnocení: 71. nejlépe hodnocený produkt
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: V Praze, Egmont, 2009
ISBN: 978-80-252-1160-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Vztah Belly a Edwarda i nadále provází nepochopení, strach i dívčino přátelství s vlkodlakem Jacobem. Bellina láska k Edwardovi však zvítězí, následuje krásná a romantická svatba i narození dítěte. To má pro Bellu význam osudový, neboť se definitivně stává členkou společenství upírů. Tím její strasti ani zdaleka nekončí, svou malou dceru musí totiž ochránit před nebezpečnou smečkou Volturiových. A rozhodujícím aktérem boje bude právě vlkodlak Jacob. Čtvrtá a závěrečná část romanticko-hororové upíří ságy o neobvyklém milostném vztahu lidské dívky a upíra.

Popis nakladatele

Být bezvýhradně a neodvolatelně zamilovaná do upíra je pro Bellu Swanovou splněným snem a zároveň noční můrou, jež se nebezpečně propletá s realitou. Bellu, zmítanou prudkou vášní k upírovi Edwardu Cullenovi a zároveň upřímnou náklonností k vlkodlakovi Jacobu Blackovi, čeká bouřlivý rok plný pokušení a ztrát.

Zařazeno v kategoriích
Stephenie Meyerová - další tituly autora:
Prom Nights From Hell Prom Nights From Hell
 (e-book)
Zatmění Zatmění
 (e-book)
Nový Měsíc Nový Měsíc
 (e-book)
Stmívání Stmívání
Specialistka Specialistka
 
K elektronické knize "Rozbřesk" doporučujeme také:
 (e-book)
Kmotr Mrázek II - Krakatice Kmotr Mrázek II
 (e-book)
Zdeněk Svěrák – POVÍDKY Zdeněk Svěrák – POVÍDKY
 (e-book)
Deník malého poseroutky 1 Deník malého poseroutky 1
 (e-book)
Volný pád do Podzemí Volný pád do Podzemí
 (e-book)
Román pro muže Román pro muže
 (e-book)
Zatmění Zatmění
 
Recenze a komentáře k titulu



2012-12-15 hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%
Chtěla jsem se zeptat..Je nějaký rozdíl v obsahu knihy?Toto by měla být kopie vázané verze a jelikož jsem četla jen tuto verzi zajímalo by mě to..
Děkuji
> ABZ.cz 2012-12-17 22:07:51
  Dobrý den,
dle našich informací je rozdíl pouze ve vazbě: brožovaná x vázaná.
   
 
2012-02-25 hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%
Četla jsem každý díl nejméně 2x.Jsou to nádherné knížky,rozbřesk je úžasný,má v sobě krásný příběh. :) Rozhodně doporučuji. :))
 
2011-03-23 hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%
knihy užasné neskutečný příbeh který me uplně dostal moc moc pěkné .
 
Skvělá kniha těším se na ni 2010-12-06 hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%hodnoceni - 100%
knihu dostanu na vánoce a už se moc těším až si ji přečtu předchozí díly mi úplně uchvátili zdravím všechny fanoušky...
 
2010-05-11 hodnoceni - 90%hodnoceni - 90%hodnoceni - 90%hodnoceni - 90%hodnoceni - 90%
Skvělá knížka, celou jsem ji přečetla za 2 dny a úplně mě uchvátila.. Některé pasáže jsou sice dost přehnané, ale závěr je strhující :)
 
Knihy.ABZ Knihy.ABZ 2009-03-20
Kniha vyjde 23.3. - 27.3. 2009, objednat můžete již nyní!!!
 


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

STMÍVÁNÍ – ROZBŘESK

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.egmont.cz

www.albatrosmedia.cz

Stephenie Meyerová

Rozbřesk – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2016

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


www.egmont.cz

STEPHENIE MEYEROVÁ

rozbresk_nove_titul:Sestava 1 19.8.09 9:14 Stránka 1


Breaking Dawn

Text copyright © 2008 by Stephenie Meyer

Translation © 2009 by Markéta Demlová

This edition published by arrangement with Little, Brown and Company,

a division of Hachette Book Group USA, Inc.

All rights reserved.

Vydalo nakladatelství EGMONT ČR, s.r.o.

Na Pankráci 30/1618, 140 00 Praha 4, v Praze roku MMXVII jako svou 5187. publikaci

Z anglického originálu Breaking Dawn přeložila Markéta Demlová

Odpovědný redaktor Stanislav Kadlec

Sazba Martin Mráz

E-book konverzi provedl Art D – Grafický ateliér Černý, s. r. o.

E-book konverze © Art D – Grafický ateliér Černý, s. r. o.

ISBN tištěné verze 978-80-252-1160-1

ISBN e-knihy 978-80-252-4070-0

TS14. První vydání

www.egmont.cz

www.albatrosmedia.cz


KNIHA PRVNÍ

BELLA



Dětství není údobí od narození do jistého věku a v jistém věku je dítě odrostlé a odkládá dětské věci. Dětství je království, kde nikdo neumírá.

Edna St. Vincent Millay

PŘEDMLUVA

Život mi nadělil víc než spravedlivou porci zážitků na pokraji smrti; na něco takového si člověk nikdy nezvykne.

Kupodivu mi to však připadalo jaksi osudové, opět čelit smrti. Jako kdybych doopravdy byla předurčena k neštěstí. Unikala jsem jí stále znovu a znovu, ale ona se pro mě vždycky vrátila.

Přesto to tentokrát bylo tak jiné než předtím.

Můžete utéct tomu, koho se bojíte, můžete se zkusit postavit na odpor tomu, koho nenávidíte. Byla jsem připravena bránit se všemi způsoby těm, kteří mi usilovali o život – příšerám, nepřátelům.

Když však toho, kdo vás zabíjí, milujete, nemáte žádnou možnost volby. Jak byste mohli utéct, jak byste mohli bojovat, když byste tím ublížili milované bytosti? Kdyby váš život byl to jediné, co svému milovanému můžete dát, jak byste mu ho dokázali nedat?

Kdyby to byl někdo, koho opravdu milujete?

1. ZASNOUBENÁ

Nikdo se na tebe nedívá, přemlouvala jsem se. Nikdo se na tebe nedívá. Nikdo se na tebe nedívá.

Ale protože jsem nedokázala přesvědčivě lhát ani sama sobě, musela jsem se ujistit.

A jak jsem tak seděla a čekala, až se na jednom ze tří semaforů ve městě rozsvítí zelená, koukla jsem se doprava – paní Weberová v minivanu ke mně byla otočená celou horní půlkou těla. Zadívala se mi přímo do očí, až jsem ucukla. Udivilo mě, že nesklopila pohled a netváří se rozpačitě. Zírat takhle na lidi je přece hrozná nevychovanost, no ne? Nebo na mě už tohle pravidlo neplatí?

Pak jsem si vzpomněla, že jsou v oknech kouřová skla, takže ona asi ani netuší, že jsem to já, kdo sedí uvnitř, natož aby poznala, že jsem ji načapala, jak se dívá. Snažila jsem se trochu utěšit tím, že vlastně nezírá na mě, ale na moje auto.

Moje auto. Ach jo.

Podívala jsem se doleva a zaúpěla. Dva chodci stáli na chodníku jako přimrazení, takže si ani nevšimli, že by měli přecházet. Za nimi vykukoval pan Marshall ve výloze svého obchůdku se suvenýry. Alespoň že neměl nos přitisknutý na sklo. Zatím.

Rozsvítila se zelená a já jsem ve snaze uniknout bez přemýšlení dupla na pedál – normálně, jak bych na něj dupla, kdybych chtěla přimět k pohybu svůj starý náklaďáček.

Motor zavrčel jako útočící panter a auto vypálilo dopředu tak rychle, že mě to přitisklo do černého koženého opěradla a žaludek se mi připlácl k páteři.

„Kruci!“ vyjekla jsem a nohou hmatala po brzdě. Tentokrát už jsem si dala pozor a jen jsem na pedál zlehka ťukla. Auto okamžitě zastavilo.

Neodvažovala jsem se podívat, jaká je reakce okolo. Jestli měl dosud někdo pochybnosti o tom, kdo řídí, teď už to věděl na beton. Palcem u nohy jsem zlehka stlačila plynový pedál o půl milimetru a auto zase vyrazilo vpřed.

Podařilo se mi dojet k cíli, benzinové pumpě. Kdybych neměla prázdnou nádrž, nejela bych do města vůbec. Poslední dobou jsem se dokázala obejít bez spousty věcí, jako jsou třeba snídaňové cereálie a tkaničky, jen abych se nemusela ukazovat na veřejnosti.

Ve spěchu jsem během pár vteřin odklopila víčko nádrže, odšroubovala uzávěr, oskenovala kartu a zasunula čerpací pistoli do nádrže. Čísla na displeji jsem ovšem k rychlejšímu pohybu donutit neuměla. Loudavě poskakovala, jako by mi to dělala naschvál.

Bylo zataženo – typicky pošmourný den v městečku Forks ve státě Washington, ale já jsem přesto měla pocit, jako kdyby na mě byl namířený reflektor, aby upozorňoval na jemný prstýnek na mé levé ruce. Pokaždé, když jsem tak jako teď cítila pohledy lidí v zádech, mi připadalo, jako kdyby z prstýnku vyzařoval neonový nápis: Koukněte sem, koukněte sem!

Takové hloupé rozpaky nebyly na místě, to jsem přece věděla. Vážně mi záleželo na tom, co lidé – kromě táty a mámy – říkají mému zasnoubení? Mému novému autu? Mému záhadnému přijetí na prestižní školu? Nablýskané černé kreditní kartě, která mě teď pálila v zadní kapse kalhot?

„Jasně, vždyť je to fuk, co si myslí,“ zašeptala jsem si pro sebe.

„Ehm, slečno?“ zavolal na mě mužský hlas.

Otočila jsem se a okamžitě mě to zamrzelo.

Vedle naleštěného SUV se zbrusu novými kajaky přivázanými na střeše stáli dva muži. Ani jeden z nich se nedíval na mě; oba zírali na moje auto.

Já osobně jsem to nechápala. Ovšem, já dokázala rozeznat leda tak symboly toyoty, fordu a chevyho. Tohle auto bylo nablýskané, černé a krásné, ale pro mě to bylo pořád jenom auto.

„Omlouvám se, že vás obtěžuju, ale mohla byste nám říct, jak se jmenuje ten vůz, co řídíte?“ zeptal se ten vysoký.

„No, přece mercedes, ne?“

„Ano,“ přitakal muž zdvořile, zatímco jeho menší přítel nad mou odpovědí zvedl oči v sloup. „To vím. Ale říkal jsem si... není to Mercedes Guardian?“ vyslovil s úctou. Napadlo mě, že by si dobře rozuměl s Edwardem Cullenem, mým... snoubencem (už nemělo smysl před tím slovem uhýbat, když do svatby zbývalo jen pár dnů). „Ty nemají být k dostání ještě ani v Evropě,“ pokračoval chlapík, „natožpak tady.“

Zatímco očima objížděl křivky mého auta – podle mě se nijak moc nelišilo od jiných sedanů značky Mercedes, ale já opravdu nejsem znalec – já jsem se zamyslela nad pojmy snoubenec, svatba, manžel a tak dále.

Pořád jsem si to v hlavě nedokázala srovnat.

Na jedné straně jsem byla odmalička vedená k tomu, aby se mi protivilo už samotné pomyšlení na načančané bílé šaty a kytice. A nejen to, hlavně mi nešel dohromady ten úctyhodný, usazený a nudný pojem manžel s mým vnímáním Edwarda. Bylo to jako navléknout anděla do mundúru účetního; neuměla jsem si ho představit v žádné obyčejné roli.

Jako vždycky, když jsem začala myslet na Edwarda, mě pohltil závratný vír představ. Cizí muž si musel odkašlat, aby upoutal mou pozornost; pořád čekal na odpověď.

„Nevím,“ odpověděla jsem po pravdě.

„Vadilo by vám, kdybych se s ním vyfotil?“

Chvilku mi trvalo, než jsem to pochopila. „Vážně? Vy se chcete vyfotit s tím autem?“

„Jasně – nikdo mi nebude věřit, když nebudu mít důkaz.“

„Aha. Jistě. Fajn.“

Rychle jsem vytáhla čerpací pistoli a zalezla se schovat na přední sedadlo, zatímco ten nadšenec vytáhl z batohu profesionálně vypadající foťák. S kamarádem se napřed vystřídali při pózování u přední kapoty a pak se šli fotit dozadu.

„Já chci zpátky náklaďáček,“ zakňourala jsem si pro sebe.

K Edwardovu velkému – až příliš velkému – uspokojení můj náklaďáček ze sebe vydal poslední zahrkání jen pár týdnů poté, co jsme se dohodli na tom nevyrovnaném kompromisu. Jednou z Edwardových podmínek totiž bylo, že až se náklaďák sesype, bude mi ho smět vyměnit za jiné auto. Edward pochopitelně tvrdil, že se to dalo čekat; můj náklaďáček měl za sebou dlouhý a naplněný život, takže z přirozených příčin vydechl naposled. Tvrdil Edward. A já jsem samozřejmě neměla možnost si tohle jeho tvrzení ověřit, apokusit se vzkřísit svůj náklaďáček z mrtvých vlastními silami jsem nedokázala. Můj oblíbený mechanik –

Okamžitě jsem tu myšlenku zarazila, nechtěla jsem si dovolit domyslet ji do konce. Raději jsem poslouchala hlasy mužů venku, ztlumené stěnami auta.

„... na internetu na to šli s plamenometem. Ani se nezkrabatila barva.“

„No jasně že ne. Po tomhle mazlíkovi bys mohl přejet tankem. Tady ale nemá zrovna typické odbytiště. Navrhovali ho hlavně pro diplomaty na Středním východě, obchodníky se zbraněmi a drogové magnáty.“

„Myslíš, že tahle je něco takového?“ zeptal se ten menší tišším hlasem. Sklopila jsem hlavu a tváře mi hořely.

„Hm,“ řekl ten vysoký. „Možná. Nedovedu si představit, nač bys tady potřeboval sklo odolávající raketám a dvoutunové pancéřování. Musí mít namířeno někam, kde je to riskantnější.“

Pancéřování. Dvoutunové pancéřování. A sklo proti raketám? Hezké. Kam se podělo to staré dobré neprůstřelné?

No, trochu se to pochopit dalo – pokud měl člověk zvrá

cený smysl pro humor.

Tedy ne že bych nečekala, že Edward zneužije naší doho

dy, aby mi mohl dát mnohem víc, než sám dostane. Souhlasila jsem, že mi může koupit jiné auto, až můj náklaďáček doslouží, ale samozřejmě mě nenapadlo, že ta chvíle nadejde tak brzy. Když mi náklaďáček zůstal trčet před domem a já byla nucena uznat, že se tak stal už jen pouhou nepojízdnou vzpomínkou na klasiku jménem Chevrolet Chevy, dobře jsem věděla, že mě Edwardova představa o vozidle, které by ho mělo nahradit, zaskočí. A že se kvůli němu stanu terčem pohledů a pokoutních řečí. V tom jsem měla pravdu. Ale ani vnejčernějších představách by mě nenapadlo, že dostanu auta hned dvě.

Jedno na „předtím“ a jedno na „potom“, vysvětlil mi Edward, když jsem se zlobila.

Tohle bylo to na „předtím“. Řekl mi, že je vypůjčené, aslíbil, že ho po svatbě vrátí. Celé mi to vůbec nedávalo smysl. Až doteď.

Haha. Protože jsem byla tak zranitelná – jako každý člověk, nehody jsem přitahovala jako magnet a často jsem se stávala obětí své vlastní nebezpečné smůly, nutně jsem pro svou bezpečnost potřebovala auto, které ustojí i srážku s tankem. Fakt legrační. Byla jsem si jistá, že společně s bratry se tomu vtípku mně za zády ohromně nasmáli.

Ale co když, co když náhodou, šeptal mi v hlavě tenký hlásek, nejde o žádný vtípek, ty trdlo. Možná se o tebe vážně tak bojí. Tohle by nebylo poprvé, co to s těmi ochranitelskými snahami trochu přepískl.

Vzdychla jsem.

Auto „na potom“ jsem ještě neviděla. Bylo schované pod plachtou v nejzazším koutě Cullenovic garáže. Věděla jsem, že většina lidí už by se dávno podívala, ale mě to vážně nezajímalo.

Na tom autě asi žádné pancéřování nebude – protože po líbánkách už ho nebudu potřebovat. Doslovná nezničitelnost byla jen jednou z mnoha výhod, na které jsem se těšila. Na tom, že budu Cullenová, nejsou nejlepší ani drahá auta, ani tučné kreditky.

„Haló,“ zavolal ten vysoký muž a udělal si z dlaní kukátko ve snaze nahlédnout dovnitř. „Už jsme hotovi. Mockrát děkujeme!“

„Není zač,“ kývla jsem na něj. Pak jsem celá napjatá nastartovala motor a sešlápla pedál – jemňoučce, opatrně...

Bez ohledu na to, kolikrát jsem už tou známou cestou jela domů, stále jsem se nedokázala přinutit ignorovat ty deštěm vybledlé letáčky. Každý z nich, připíchnutý na telefonní sloup nebo přilepený na ukazatel ulic, byl jako čerstvá facka. Zasloužená facka. V duchu jsem se vrátila k myšlenkám, které jsem předtím tak rázně uťala. Na téhle silnici jsem jim nedokázala uniknout. V pravidelných intervalech na mě vyskakovaly fotky mého oblíbeného mechanika, kterých tu bylo všude plno.

Mého nejlepšího přítele. Mého Jacoba.

Plakátky s nápisem NEVIDĚLI JSTE TOHOTO CHLAPCE? nebyly nápadem Jacobova otce. Byl to můj otec Charlie, kdo ty letáčky vytiskl a rozmístil po celém městečku. A nejenom ve Forks, ale i v Port Angeles, v Sequimu a Hoquiamu aAberdeenu a v každém dalším městě na Olympijském poloostrově. Postaral se, aby ty letáčky visely na zdech ve všech policejních stanicích státu Washington. Jeho vlastní stanice měla na hledání Jacoba vyhrazenou celou nástěnku. Nástěnku, která kCharlieho velkému znepokojení byla téměř prázdná.

Můj otec nebyl rozčarovaný jenom malou odezvou. Zklamal ho hlavně Billy, Jacobův otec – a jeho nejlepší kamarád.

Protože Billy se do pátrání po svém šestnáctiletém „uprchlíkovi“ nezapojil. Protože Billy odmítl vylepit letáčky v La Push, rezervaci na pobřeží, která byla Jacobovým domovem. Protože se k Jacobovu zmizení stavěl odevzdaně, jako kdyby s ním nemohl nic dělat. Protože říkal: „Jacob už je dospělý. Vrátí se domů, až bude chtít.“

A zklamala jsem ho taky já, protože jsem stála na Billyho straně.

Ani já jsem nechtěla vylepovat plakáty. Protože jsme sBillym oba věděli, kde Jacob je, tedy měli jsme hrubou představu, a taky jsme věděli, že toho chlapce nikdo neviděl.

Při pohledu na letáky mi jako obvykle narostl v krku velký tlustý knedlík a začaly mě pálit oči. Byla jsem ráda, že tuhle sobotu odjel Edward pryč na lov. Kdyby mě tu teď viděl, taky by se cítil hrozně.

Samozřejmě, to, že byla sobota, mělo i svoje nevýhody. Jak jsem pomalu a opatrně zatáčela k nám do ulice, uviděla jsem na příjezdové cestě před domem tátovo policejní auto. Zase dneska nejel na ryby. Pořád trucuje kvůli svatbě.

Takže z domu si nebudu moct zavolat. Ale já si musím zatelefonovat...

Zaparkovala jsem u obrubníku za skulpturou chevyho avytáhla z přihrádky mobil, který mi Edward dal pro naléhavé případy. Vyťukala jsem číslo a přidržela prst na červeném tlačítku, zatímco telefon vyzváněl. Co kdyby náhodou.

„Haló?“ zvedl to Seth Clearwater a já jsem si oddychla úlevou. Byla jsem moc zbabělá, abych si troufla promluvit sjeho starší sestrou Leou. Její slova o tom, že mi „ukousne hlavu“, jsem nedokázala brát úplně na lehkou váhu.

„Ahoj, Sethe, tady je Bella.“

„Jé, nazdárek, Bello! Jak se máš?“

Nervozitou jsem nemohla promluvit. Zoufale jsem potřebovala, aby mě uklidnil. „Fajn.“

„Voláš, co je novýho?“

„Ty jsi jasnovidec.“

„To sotva. Nejsem žádná Alice – ale tebe mám přečtenou,“ dobíral si mě. Z celé quileutské smečky v La Push jenom Sethovi nedělalo potíže nazývat Cullenovy jmény, natož onich vtipkovat, jako například teď o mé téměř vševědoucí budoucí švagrové.

„Já vím, že máš.“ Na chviličku jsem zaváhala. „Jak je mu?“

Seth vzdychl. „Pořád stejně. Nechce mluvit, ačkoli víme, že nás slyší. Snaží se nemyslet lidsky, víš. Řídí se jenom instinkty.“

„Víte, kde teď je?“

„Někde v severní Kanadě. Nedokážu říct, v který provincii. Nevšímá si, jestli míjí nějaký státní hranice.“

„Nějaký náznak, že by mohl...“

„Nevrací se domů, Bello. Je mi líto.“

Polkla jsem. „To neva, Sethe. Věděla jsem to, ještě než jsem se zeptala. Jenže bych si to hrozně přála.“

„Jo. To my všichni.“

„Díky, že se se mnou bavíš, Sethe. Já vím, že ti za to ostatní nadávají.“

„Nedá se říct, že by ti kdovíjak fandili,“ souhlasil vesele. „Ikdyž mi to připadá trochu na hlavu. Jacob si vybral svou cestu, ty zase svou. Jakovi se jejich postoj nelíbí. Taky ovšem není kdovíjak nadšený, že se na něj vyptáváš.“

Vydechla jsem. „Myslela jsem, že s vámi nemluví?“

„Nemůže před námi všechno utajit, ačkoli se moc snaží.“

Takže Jacob věděl, že o něj mám starost. Nebyla jsem si jistá, jak to mám brát. No, aspoň ví, že jsem neodkráčela ve svitu zapadajícího slunce a myšlenky na něj nehodila úplně za hlavu. Třeba se bál, že něco takového udělám.

„Řekla bych, že se uvidíme... na svatbě,“ hlesla jsem. To slovo mi vázlo na jazyku.

„Jo, my s mamkou tam přijdeme. To bylo super, že jsi nás pozvala.“

Usmála jsem se nadšení v jeho hlase. Ačkoli pozvat Clearwaterovy byl Edwardův nápad, byla jsem ráda, že na to myslel. Mít tam Setha bude milé – alespoň malá náplast anáhrada za chybějícího svědka. „Bez tebe by to nebylo ono.“

„Vyřiď Edwardovi, že ho pozdravuju, jo?“

„Jasně.“

Zavrtěla jsem hlavou. Nad přátelstvím, které se zrodilo mezi Edwardem a Sethem, mi nepřestával rozum stát. Byl to ovšem důkaz, že věci nemusejí být tak, jak jsou. Že spolu upíři a vlkodlaci dokážou dobře vyjít, když se o to budou snažit.

Ne všichni ovšem sdíleli tuhle představu.

„A jé,“ řekl Seth a hlas mu nervózně poskočil o oktávu výš. „Ehm, Leah je doma.“

„Aha! Tak čau!“

Telefon oněměl. Nechala jsem ho ležet na sedadle a psychicky jsem se připravovala na návrat domů, kde na mě čeká Charlie.

Na chudáka tátu toho teď bylo nějak moc. Uprchlík Jacob byl jenom jedním z břemen naložených na jeho zádech. Skoro stejné starosti si dělal o mě, svou sotva zletilou dceru, která se za pár dnů stane vdanou paní.

Pomalu jsem kráčela lehkým deštěm a vzpomínala na večer, kdy jsme mu to řekli...

Při zvuku Charlieho auta, který ohlašoval jeho příjezd, mi prsten na prsteníčku najednou ztěžkl na půl metráku. Chtěla jsem si levou ruku strčit do kapsy, nebo si na ni třeba sednout, ale Edwardův studený pevný stisk ji přidržel tak, aby byla na očích.

„Přestaň se vrtět, Bello. Nebudeš se přece přiznávat kvraždě, tak buď v klidu.“

„Tobě se to říká.“

Poslouchala jsem zlověstné zvuky otcových bot dupajících po chodníku. Klíč zachrastil v už odemčených dveřích. Ten zvuk mi připomněl záběry z hororových filmů, kdy si oběť uvědomí, že zapomněla zavřít dveře na zástrčku.

„Uklidni se, Bello,“ zašeptal Edward, který poslouchal, jak se mi srdce rozběhlo rychlejším tempem.

Dveře bouchly o stěnu a já jsem sebou cukla, jako kdybych dostala ránu elektrickým proudem.

„Dobrý den, Charlie!“ zavolal Edward, naprosto nenuceně.

„Ne!“ protestovala jsem šeptem.

„Co je?“ zašeptal Edward.

„Počkej, dokud si nepověsí zbraň!“

Edward se uchechtl a prohrábl si volnou rukou rozcuchané bronzové vlasy.

Charlie přišel zpoza rohu, stále v uniformě, stále ozbrojený, a pokusil se nezašklebit, když uviděl, jak vedle sebe sedíme na malé pohovce. Poslední dobou se ohromně snažil trochu víc si Edwarda oblíbit. Až se dozví tu novinu, bude všem snahám samozřejmě konec.

„Ahoj, děti. Co se děje?“

„Chtěli bychom si s vámi promluvit,“ začal Edward vážně. „Máme pro vás dobrou zprávu.“

Charlieho výraz ve vteřině přešel z napjaté přátelskosti ktemnému podezření.

„Dobrou zprávu?“ zavrčel a podíval se přímo na mě.

„Posaď se, tati.“

Zvedl obočí, asi pět vteřin si mě měřil, pak se ztěžka posadil do křesla, ale zůstal sedět jenom na krajíčku, záda rovná jako pravítko.

„Ničeho se neděs, tati,“ pípla jsem po chvilce dusného mlčení. „Všechno je v pohodě.“

Edward se ušklíbl a já jsem věděla, že má námitky proti výrazu v pohodě. On by spíš použil slova jako báječné, perfektní nebo nádherné.

„Jistě, Bello, to jistě. Jestli je všechno v pohodě, proč se tolik potíš?“

„Já se nepotím,“ zalhala jsem.

Uhnula jsem před jeho zamračeným pohledem, schoulila se blíž k Edwardovi a instinktivně jsem si hřbetem pravé ruky přejela čelo, abych odstranila důkaz.

„Jsi těhotná!“ vybuchl Charlie. „Jsi těhotná, že jo?“

Ačkoli ta otázka byla jasně míněna na mě, zabodával rozzlobený pohled do Edwarda a já bych mohla přísahat, že jsem viděla, jak se mu ruka pohnula směrem k pušce.

„Ne! Jasně že nejsem!“ Chtěla jsem dloubnout Edwarda do žeber, ale věděla jsem, že bych si tím jen přivodila modřinu. Já jsem Edwardovi říkala, že každý okamžitě dojde k tomuhle závěru! Jaký jiný důvod by asi dva rozumní lidé mohli mít, aby se brali v osmnácti? (Nad jeho odpovědí jsem musela obrátit oči v sloup. Lásku. To jistě.)

Charlieho rozhněvaný pohled malinko vychladl. Vždycky mu stačilo kouknout se mi do tváře, aby poznal, kdy mluvím pravdu, a teď mi uvěřil. „Aha. Tak promiň.“

„Omluva se přijímá.“

Následovala dlouhá odmlka. Po chvíli jsem si uvědomila, že oba čekají, až já něco řeknu. Podívala jsem se v panice na Edwarda. Já ta slova ze sebe v žádném případě vypravit nedokážu.

Usmál se na mě a pak napřímil ramena a otočil se k mému otci.

„Charlie, uvědomuji si, že jsem nezvolil správné pořadí. Podle zaběhnutých tradic jsem se měl zeptat napřed vás. Nechtěl jsem vás urazit, ale protože Bella už souhlasila a já nechci snižovat její podíl na tom rozhodnutí, nežádám vás ojejí ruku, žádám vás o požehnání. My se budeme brát, Charlie. Miluju ji víc než všechno na světě, víc než vlastní život, anějakým zázrakem se stalo, že ona mě taky tak miluje. Dáte nám své požehnání?“

Mluvil tak sebejistě, tak klidně. Když jsem slyšela tu neochvějnou sebedůvěru v jeho hlase, na chvilinku jsem mu dokázala nahlédnout do nitra. Na jeden vzácný prchavý moment jsem uviděla svět jeho očima. A v tu chvíli mi tohle oznámení připadalo rozumné a samozřejmé.

A pak jsem spatřila Charlieho tvář, jeho oči upřené na prstýnek.

Ani jsem nedýchala, zatímco jeho obličej měnil barvy – ze světlé do ruda, z rudé do fialova, z fialové do modra. Začala jsem vstávat – nevím přesně, co jsem chtěla udělat; možná použít Heimlichův hmat, abych si byla jistá, že se nedusí – ale Edward mi stiskl ruku a zamumlal „Dej mu chviličku“ tak tiše, že jsem to mohla slyšet jen já.

Ticho bylo tentokrát delší. Pak se postupně, odstín po odstínu, Charlieho barva začala vracet k normálu. Našpulil rty, nakrabatil obočí; poznala jsem jeho „hluboce zamyšlený“ výraz. Dlouze se na nás dva díval a já jsem cítila, jak se Edward vedle mě uvolnil.

„Myslím, že mě to tak nepřekvapuje,“ zabručel Charlie konečně. „Věděl jsem, že se s něčím takovým dá brzy počítat.“

Vydechla jsem.

„Jste si tím jistí?“ zeptal se Charlie a zlobně si mě měřil.

„Já jsem si stoprocentně jistá Edwardem,“ prohlásila jsem bez mrknutí oka.

„Takže se budete brát, jo? Nač ten spěch?“ zase se na mě podezíravě zadíval.

Spěch byl kvůli tomu, že jsem každým zatraceným dnem byla o krůček blíž devatenáctým narozeninám, zatímco Edward na posledních devadesát let ustrnul ve své sedmnáctileté dokonalosti, a už to tak mělo zůstat. Ne že by v mých představách tahle skutečnost nutně vyžadovala sňatek, ale svatba byla součástí delikátního a spletitého kompromisu, ke kterému jsme s Edwardem dospěli, abychom se konečně dostali k tomu hlavnímu, totiž k mé proměně z obyčejné smrtelnice na bytost nesmrtelnou.

Ale tyhle věci jsem Charliemu vysvětlovat nemohla.

„Na podzim spolu odjedeme do Dartmouthu, Charlie,“ připomněl mu Edward. „A já bych chtěl, aby to mezi námi bylo, no, jak se sluší a patří. Tak jsem byl vychován.“ Pokrčil rameny.

Nepřeháněl; za první světové si na staromódní morálku opravdu potrpěli.

Charlie zkřivil pusu ke straně. Hledal argument, aby nám to mohl rozmlouvat. Co však mohl říct? Radši bych byl, kdybyste napřed žili v hříchu? Byl to táta; měl svázané ruce.

„Věděl jsem, že to přijde,“ zamumlal si pro sebe a mračil se. Najednou se však mračit přestal a netvářil se ani rozzlobeně.

„Tati?“ zeptala jsem se úzkostně. Podívala jsem se na Edwarda, ale z jeho tváře jsem taky nedokázala nic vyčíst, protože se díval na Charlieho.

„Ha!“ vybuchl Charlie. Nadskočila jsem. „Hahaha!“

Zírala jsem nevěřícně, jak se Charlie zmítá smíchy; celý se otřásal.

Podívala jsem se na Edwarda, aby mi to vysvětlil, ale ten měl rty pevně stisknuté, jako kdyby se sám snažil zadržovat smích.

„Dobře, fajn,“ vydal ze sebe Charlie. „Budete se brát.“ Projel jím další záchvěv smíchu. „Ale...“

„Ale co?“ chtěla jsem vědět.

„Ale mámě to povíš sama! Já Renée neřeknu ani slovo! Je to jenom na tobě!“ Propukl v hlasitý řehot.

Zastavila jsem se s rukou na klice a usmívala se. Jasně, tehdy mě Charlieho slova vyděsila. Nejhorší pohrůžka: říct to Renée. Svatba v brzkém věku stála na jejím seznamu zákazů ještě výš než vaření štěňátek zaživa.

Kdo mohl předvídat její reakci? Já ne. Charlie rozhodně taky ne. Možná Alice, ale té jsem se na to nechtěla ptát.

„No, Bello,“ prohlásila Renée poté, co jsem ze sebe vykoktala ta neskutečná slova: Mami, my se s Edwardem budeme brát. „Jsem trošku naštvaná, že ti trvalo tak dlouho, než jsi mi to řekla. Letenky budou o něco dražší. Óóó,“ vyjevila se. „Myslíš, že Phil už bude mít tou dobou sundanou sádru? Pokazilo by to svatební fotky, kdyby neměl smoking...“

„Zadrž na chviličku, mami,“ zalapala jsem po dechu. „Jak to myslíš, že mi to trvalo? Právě jsem se zas-zas...“ – nedokázala jsem ze sebe vypravit slovo zasnoubila – „dneska se to domluvilo, no.“

„Dneska? Vážně? Tak to je překvapení. Předpokládala jsem...“

„Co jsi předpokládala? Kdy jsi to předpokládala?“

„No, když jste za mnou přijeli v dubnu na návštěvu, tak to vypadalo, že už je ruka v rukávě, víš, jak to myslím. Nebylo těžké vás prokouknout, miláčku. Ale nic jsem neříkala, protože jsem věděla, že by to k ničemu nebylo. Jsi přesně taková jako Charlie.“ Rezignovaně si vzdychla. „Jakmile si něco usmyslíš, nemá cenu s tebou diskutovat. Samozřejmě, přesně jako Charlie, taky si stojíš za svým rozhodnutím.“

A pak řekla to poslední, co bych kdy od své matky čekala.

„Ty neděláš moje chyby, Bello. Podle hlasu bych řekla, že jsi zbytečně vystrašená, ale tuším, že to je kvůli tomu, že se bojíš mě.“ Zachichotala se. „Máš strach, co si budu myslet. Já vím, že jsem řekla hodně věcí na téma manželství a hlouposti – a nehodlám je brát zpátky – ale musíš si uvědomit, že to platilo hlavně na mě. Ty jsi úplně jiný člověk než já. Ty děláš svoje vlastní chyby, a jsem si jistá, že budeš v životě taky lecčeho litovat. Ale dostát závazkům ti nikdy nedělalo problém, holčičko. Máš lepší šanci, že ti to vyjde, než většina čtyřicátníků, které znám.“ Renée se zase zasmála. „Ty moje milovaná rozumná dcerunko. Máš štěstí, že jsi k sobě našla další starou duši.“

„Ty se... nezlobíš? Nemyslíš, že dělám příšernou chybu?“

„No, jasně, přála bych si, abys ještě pár let počkala. Chci říct, nepřipadám ti na tchýni ještě trochu moc mladá? Nemusíš mi odpovídat. Ale tady nejde o mě. Jde tu o tebe. Jsi šťastná?“

„Já nevím. Připadám si, jako kdybych se na to, co se se mnou děje, dívala zvenku.“

Renée se uchichtla. „Jsi s ním šťastná, Bello?“

„Ano, ale –“

„Budeš chtít někdy někoho jiného?“

„Ne, ale –“

„Ale co?“

„Copak mi neřekneš, že tak jako já mluví odjakživa všichni pobláznění teenageři?“

„Ty jsi nikdy nebyla teenager, holčičko. Ty víš, co je pro tebe nejlepší.“

A tak během posledních pár týdnů nečekaně zasáhla do svatebních příprav taky Renée. Denně visela hodiny na telefonu s Edwardovou matkou Esmé – nemusela jsem si dělat starosti, jak spolu budoucí tchýně vyjdou. Renée zbožňovala Esmé, ovšem moji roztomilou budoucí příbuznou nebylo možné si neoblíbit.

Byla jsem z toho celá vedle. Edwardova rodina a moje rodina se staraly o svatbu společně a ode mě se ani nečekalo, že kvůli svatbě budu něco dělat, nemusela jsem o ní ani nic vědět, ani o ní moc přemýšlet.

Charlie zuřil, samozřejmě, ale roztomilé na tom bylo, že nezuřil na mě. Za zrádkyni tu byla Renée. Počítal s tím, že ona si bude stavět hlavu. Co měl teď dělat, když jeho nejstrašnější pohrůžka – říct to mámě – vyšla totálně naprázdno? Neměl nic v ruce, a věděl to. Tak bloumal po domě a mumlal si pod vousy, že nemůže věřit nikomu na světě...

„Tati?“ zavolala jsem a strčila do předních dveří. „Jsem doma.“

„Počkej, Bells, zůstaň tam.“


21

„Co?“ zeptala jsem se a automaticky se zastavila.

„Dej mi chviličku. Au, píchla jsi mě, Alice.“

Alice?

„Promiňte, Charlie,“ odpověděl Alicin zvonivý hlásek. „Bolí to moc?“

„Krvácím.“

„Nic vám není. Kůži to nepropíchlo – věřte mi.“

„Co se děje?“ ptala jsem se a přešlapovala ve dveřích.

„Půl minutky, prosím, Bello,“ řekla mi Alice. „Tvoje trpělivost bude odměněna.“

„Hmhm,“ dodal Charlie.

Podupávala jsem nohou a odpočítávala údery. Než jsem došla ke třiceti, Alice prohlásila: „Tak, Bello, pojď dál!“

Opatrně jsem obešla roh do obýváku.

„Ó,“ vydechla jsem. „No teda. Tati. Ty vypadáš –“

„Hloupě?“ skočil mi do řeči Charlie.

„Chtěla jsem říct spíš šaramantně.“

Charlie se začervenal. Alice ho popadla za loket a postrčila ho, aby se pomalu otáčel a předvedl se mi ve světle šedém smokingu.

„Tak už toho nech, Alice. Vypadám jako pitomec.“

„Nikdo, koho oblékám já, nevypadá jako pitomec.“

„Má pravdu, tati. Vypadáš úchvatně! K jaké je to příležitosti?“

Alice zvedla oči v sloup. „Tohle je poslední zkouška. Pro vás oba.“

Poprvé jsem sklouzla pohledem z neobvykle elegantního Charlieho a spatřila obávaný bílý vak opatrně prostřený na pohovce.

„Ách jo.“

„Mysli na něco příjemného, Bello. Nebude to dlouho trvat.“

Zhluboka jsem se nadechla a zavřela oči. S očima stále zavřenýma jsem klopýtala po schodech nahoru do svého pokoje. Svlékla jsem se do prádla a držela paže napjaté před sebou.

„Tváříš se, jako kdybych ti chtěla píchat třísky pod nehty,“ zamumlala si Alice pro sebe, když za mnou přišla.

Vůbec jsem se o ni nestarala. Myslela jsem na něco příjemného.

V mé hlavě se celý ten svatební zmatek už odehrál. Už byl za mnou. Potlačený a zapomenutý. Byli jsme sami, jen Edward a já. Prostředí bylo rozostřené a neustále se měnilo – střídalo se od mlhavého lesa přes město zahalené oblaky po arktickou noc – protože Edward přede mnou držel místo konání našich líbánek v tajnosti. Ale kde to bude, na tom mi ani moc nesešlo.

Edward a já jsme byli spolu, a já jsem měla do puntíku splněnou svou stranu kompromisu. Vdala jsem se za něj. To byl můj hlavní ústupek. Ale také jsem přijala všechny jeho přehnané dary a od podzimu jsem byla, jakkoli zbytečně, zapsaná ke studiu na Dartmouth College. Teď byla řada na něm.

Než mě promění v upírku – což byl zase jeho velký ústupek – musí dodržet ještě jednu úmluvu.

Edward byl posedlý obavami, že se budu muset vzdát lidských věcí a zážitků, o které mě nechtěl připravit. Většina znich – jako například maturitní ples – mi připadala hloupá. Byl jenom jeden lidský zážitek, který jsem si nechtěla nechat uniknout. A Edward by byl nejradši, kdybych zrovna na ten úplně zapomněla.

O co tedy šlo: trochu jsem věděla, jaká budu, až přestanu být člověkem. Viděla jsem novorozené upíry na vlastní oči aslýchala jsem vyprávění členů své budoucí rodiny o jejich divokých prvních dnech. Několik let bude hlavním rysem mé osobnosti žíznivost. Bude nějakou dobu trvat, než to budu zase já. A až se konečně dokážu ovládat, stejně už si nikdy nebudu připadat přesně taková, jaká se vnímám teď.

Lidská... a vášnivě zamilovaná.

Chtěla jsem kompletní zkušenost, než vyměním své teplé, křehké, feromony zmítané tělo za něco krásného, silného... a nepoznaného. Chtěla jsem s Edwardem prožít skutečné líbánky. A i když se bál nebezpečí, kterému mě nechtěl vystavovat, souhlasil, že to zkusíme.

Jenom mlhavě jsem vnímala Alici a klouzání saténu po své kůži. Najednou mi bylo jedno, že si o mně povídá celé městečko. Nemyslela jsem na podívanou, ve které budu už brzy hrát hlavní roli. Nestarala jsem se, jestli zakopnu ovlečku, bylo mi jedno, jestli se uchichtnu v nevhodný okamžik, bylo mi fuk, že jsem moc mladá a že na mě budou zírat davy a že bude prázdné místo tam, kde by měl sedět můj nejlepší přítel.

Byla jsem s Edwardem a myslela na něco příjemného.

2. DLOUHÁ NOC

„Už se mi stýská.“

„Nemusím odcházet. Můžu zůstat...“

„Hmm.“

Na dlouhou chvíli jsme zmlkli, bylo slyšet jenom tlukot mého srdce, kolísavý rytmus našeho přerývaného dechu ašeptání našich rtů, které se o sebe něžně třely.

Někdy bylo tak snadné zapomenout, že líbám upíra. Ne snad že bych si zvykla a brala ho jako obyčejného člověka – ani na vteřinu jsem nedokázala zapomenout, že držím v náručí spíš anděla než člověka – ale protože mě líbal na rty, na tvář, na krk s takovou lehkostí, jako by to nebylo nic těžkého. Tvrdil, že už dávno překonal pokušení, které pro něj dřív moje krev znamenala, a že ho představa, že by mě ztratil, zlačnění po mé krvi naprosto vyléčila. Přesto jsem věděla, že mu vůně mé krve stále působí bolest – stále ho v krku pálila, jako kdyby vdechoval plameny.

Otevřela jsem oči a zjistila jsem, že je má také otevřené, díval se mi do tváře. Nedovedla jsem pochopit, jak se na mě může takhle dívat. Jako kdybych byla výhra, a ne výherce, na kterého se usmálo neskutečné štěstí.

Naše pohledy se na okamžik setkaly; jeho zlaté oči byly tak hluboké, že jsem měla pocit, že mu vidím až do duše. Nechápala jsem, jak tuto skutečnost – existenci své duše – může vůbec zpochybňovat, třebaže skutečně je upír. Měl tu nejkrásnější duši na světě, byla krásnější než jeho brilantní mysl, půvabná tvář nebo úchvatné tělo.

Díval se na mě, jako kdyby mi taky viděl až do duše a jako kdyby se mu líbilo to, co vidí.

Do mé mysli ovšem vidět nemohl, tak jak viděl všem ostatním. Bůhvíproč to tak bylo – snad jsem měla v mozku nějaký zádrhel, poruchu, díky níž byl imunní vůči všem mimořádným a děsivým věcem, které nesmrtelní ovládali. (Imunní však byla jenom mysl; moje tělo podléhalo působení těch upírů, jejichž schopnosti fungovaly na jiném principu než ta Edwardova.) Ale já jsem té své mozkové „poruše“ byla vděčná, že drží moje myšlenky v tajnosti. Pomyšlení, že by tomu tak nebylo, mě uvádělo do velkých rozpaků.

Přitáhla jsem Edwardův obličej zase k svému.

„Rozhodně zůstanu,“ zašeptal o chvilku později.

„Ne, ne. Je to loučení se svobodou. Musíš jít.“

Sice jsem ho posílala pryč, ale prsty mé pravé ruky se mu zamotaly do bronzových vlasů a moje levá ruka se přitiskla pevněji k jeho kříži. Studenými dotyky mi hladil tvář.

„Loučení se svobodou je pro ty, kdo jsou smutní, že jim končí doba, kdy žili sami. Já se nemůžu dočkat, až tu dobu budu mít za sebou. Takže tam vlastně nemusím.“

„To je pravda,“ vydechla jsem se rty přitisknutými na jeho chladný krk.

Byla jsem málem v sedmém nebi. Charlie spal, nic netuše, ve svém pokoji, což bylo skoro tak dobré jako být o samotě. Tulili jsme se k sobě na mé malé posteli, propletení do sebe navzájem, jak nejlépe to šlo vzhledem k tlusté dece, do které jsem byla zabalená jako kukla. Hrozně mi vadilo, že tu deku musím mít, ale romantika by byla fuč, kdybych drkotala zuby. A Charliemu by bylo podezřelé, kdybych v srpnu chtěla zapínat topení...

Ale když už já jsem musela být zakuklená, alespoň Edwardovo tričko leželo na podlaze. Nikdy jsem nepřestala žasnout nad jeho dokonalým tělem – bílým, chladným ahladkým jako mramor. Rukou jsem přejížděla po jeho kamenných prsou, po plochém vypracovaném břichu, a byla jsem unesená. Projelo jím lehké chvění a jeho rty zase našly moje. Opatrně jsem přitiskla špičku jazyka k jeho rtu hladkému jako sklo a on si vzdychl. Jeho sladký dech mi chladně a voňavě ovanul obličej.

Začal se odtahovat – tohle byla jeho automatická reakce, kdykoliv usoudil, že věci zašly příliš daleko, jeho reflex, třebaže hrozně chtěl pokračovat. Edward strávil většinu svého života odmítáním fyzického uspokojení všeho druhu. Věděla jsem, že je pro něj děsně těžké, snažit se teď měnit svoje zvyky.

„Počkej,“ řekla jsem, chytila ho za ramena a přitiskla se kněmu pevněji. Kopnutím jsem si uvolnila jednu nohu aovinula mu ji kolem pasu. „Procvičování, matka dokonalosti.“

Uchichtl se. „No, tak to bychom měli mít k dokonalosti dost blízko, ne? Spala jsi vůbec za poslední měsíc?“

„Ale tohle je generálka,“ připomněla jsem mu, „amy máme zatím nazkoušené jen některé scény. Není čas hrát při zdi.“

Myslela jsem, že se zasměje, ale neodpověděl, celé tělo mu znehybnělo náhlým napětím. Zlato v jeho očích jako by ztvrdlo z tekutiny v pevný kov.

Přemýšlela jsem nad svými slovy a došlo mi, co v nich slyšel.

„Bello...,“ zašeptal.

„Nezačínej s tím zase,“ zarazila jsem ho. „Dohoda je dohoda.“

„Já nevím. Je příliš těžké se soustředit, když tě mám takhle u sebe. Já – já nedokážu myslet rozumně. Nedokážu se ovládat. Ublížím ti.“

„Neublížíš.“

„Bello...“

„Pšt!“ Přitiskla jsem mu rty na ústa, abych zastavila ten záchvat paniky. Tohle už jsem slyšela. Z téhle dohody se nevykroutí. Ne když si vydupal tu svatbu.

Chvíli mi polibky oplácel, ale viděla jsem, že ta původní vášeň už se vytratila. Bojí se, pořád se o mě tak bojí. Jak to bude jiné, až se o mě konečně přestane bát. Co si pak počne s takovou spoustou volného času? Bude si muset najít jiného koníčka.

„Co tvoje nohy?“ zeptal se.

Jako kdyby se ptal, jestli je nechci vzít na ramena, ale věděla jsem, že to tak nemyslel. „Pěkně teploučké,“ odpověděla jsem.

„Vážně? Žádné postranní myšlenky? Ještě není pozdě si to rozmyslet.“

„Chceš z toho vycouvat?“

Uchichtl se. „Jenom se ujišťuju. Nechci, abys udělala něco, o čem nejsi přesvědčená.“

„Jsem si jistá tebou. S tím ostatním se dokážu smířit.“

Zaváhal a já jsem si říkala, jestli jsem se radši neměla kousnout do jazyka.

„Dokážeš?“ zeptal se tiše. „Já nemyslím svatbu – kterou přežiješ navzdory svým pochybám, o tom jsem přesvěd čen –, ale potom... co Renée, co Charlie?“

Vzdychla jsem. „Bude se mi po nich stýskat.“ Ještě horší bude, že jim se bude stýskat po mně, ale to jsem nechtěla říkat, abych nepřilévala olej do ohně.

„Angela a Ben a Jessica a Mike.“

„Bude se mi stýskat i po kamarádech.“ Usmála jsem se do tmy. „Zvláště po Mikovi. Ach, Mike! Jak jen to přežiju?“

Zavrčel.

Zasmála jsem se, ale pak jsem zvážněla. „Edwarde, tohle už jsme mnohokrát probrali. Vím, že to bude těžké, ale já to takhle chci. Chci tebe, a chci tě napořád. Jeden lidský život mi prostě nestačí.“

„Navěky zůstaneš osmnáctiletá,“ zašeptal.

„Splněný sen každé ženy,“ zažertovala jsem.

„Nikdy se neměnit... nikdy se nepohnout kupředu.“

„Co to znamená?“

Pomalu odpovídal. „Pamatuješ, když jsme řekli Charliemu, že se budeme brát? A on si myslel, že jsi... těhotná?“

„A přemýšlel, jestli tě nemá zastřelit,“ dodala jsem se smíchem. „Přiznej si to – aspoň na chvilku to upřímně zvažoval.“

Neodpověděl.

„Co se děje, Edwarde?“

„Jenom bych si přál... no, přál bych si, aby měl tehdy pravdu.“

„Ach jo,“ vydechla jsem.

„A ještě víc bych si přál, aby tenkrát mohl mít pravdu. Aby existovala taková možnost. Nechce se mi připravit tě i o tohle.“

Chviličku mi to trvalo. „Já vím, co dělám.“

„Jak bys to mohla vědět, Bello? Podívej se na mou matku, na mou sestru. Není to tak snadná oběť, jak si myslíš.“

„Esmé a Rosalie jsou v pohodě. Jestli to bude problém

později, můžeme udělat to, co udělala Esmé – někoho adoptovat.“

Vzdychl a pak se rozvášnil: „To není správné! Nechci, aby

ses kvůli mně musela obětovat. Chci ti věci dávat, ne ti je brát. Nechci ti krást budoucnost. Kdybych byl člověk –“

Položila jsem mu ruku na rty. „Moje budoucnost jsi ty. Už

přestaň. Žádné soužení, nebo zavolám tvým bratrům, aby si pro tebe přijeli. Ty totiž potřebuješ loučení se svobodou.“

„Omlouvám se. Jsem protivný, viď? To musí být ty nervy.“

„Máš strach?“

„Nemám. Čekal jsem sto let, abych si vás mohl vzít, slečno Swanová. Svatebního obřadu se přímo nemohu dočkat –“ Odmlčel se uprostřed myšlenky. „Pro všechno na světě, to snad ne!“

„Co se děje?“

Zaskřípal zuby. „Nemusíš volat mým bratrům. Emmett sJasperem mi prostě nedovolí, abych se z toho dnes večer vyvlékl.“

Na vteřinku jsem ho sevřela pevněji a pak jsem ho pustila. V přetahované s Emmettem jsem neměla šanci na vítězství. „Dobře se bav.“

Ozvalo se zaskřípání na okno – někdo schválně zaškrábal ocelovými nehty na skle, aby to vydalo ten hrozný zvuk, při kterém člověku běží mráz po zádech a naskakuje husí kůže. Otřásla jsem se.

„Jestli Edwarda nepustíš ven,“ zasyčel hrozivě Emmett – neviditelný pod příkrovem noci – „tak si pro něj přijdeme!“

„Jdi!“ zasmála jsem se. „Dřív než nám rozboří dům.“

Edward zvedl oči v sloup, ale jedním plynulým pohybem vstal a druhým si oblékl tričko. Sklonil se a políbil mě na čelo.

„Jdi spát. Zítra je tvůj velký den.“

„Díky! Ty víš, jak mě uklidnit.“

„Uvidíme se u oltáře.“

„Já budu ta v bílém.“ Usmála jsem se, jak dokonale nevzrušeně to zní.

Zasmál se, řekl: „Velmi přesvědčivé,“ pak se přikrčil a svaly se mu svinuly jako pružiny. Zmizel – vrhl se z mého okna tak rychle, že to moje oči nedokázaly sledovat.

Venku se ozvala tlumená rána a uslyšela jsem Emmetta zanadávat.

„Hlavně ať kvůli vám nepřijde pozdě,“ zašeptala jsem, protože jsem dobře věděla, že mě slyší.

A pak mi do okna nakoukl Jasper, jeho medové vlasy byly stříbrné ve slabém měsíčním světle, které se dralo skrz mraky.

„Neboj, Bello. Přivedeme ho domů s dostatečným před stihem.“

Najednou jsem byla naprosto klidná a všechny pochybnosti jsem dokázala hodit za hlavu. Jasper byl svým způsobem stejně nadaný jako Alice, která uměla tak přesně předvídat budoucnost. Jasperovou parketou však byly spíš nálady než budoucnost, a člověk se nedokázal ubránit náladě, kterou se u něj Jasper rozhodl vyvolat.

Nemotorně jsem se posadila, stále zamotaná do deky. „Jaspere? Co dělají upíři na rozlučce se svobodou? Nebudete ho brát do striptýzového klubu, že ne?“

„Nic jí neříkej!“ zavrčel Emmett zespoda. Ozvalo se další bouchnutí a Edward se tiše zasmál.

„Uklidni se,“ řekl mi Jasper – a já jsem se uklidnila. „My Cullenovi máme vlastní verzi. Pár divokých kočiček, pár medvědů grizzly. Prostě obyčejná noc venku.“

Říkala jsem si, jestli budu někdy schopná mluvit s takovým nadhledem o „vegetariánské“ upíří stravě.

„Díky, Jaspere.“

Mrkl na mě a zmizel z dohledu.

Venku bylo naprosté ticho. Charlieho zdušené chrápání se neslo přes zeď.

Lehla jsem si zpátky na polštář, teď už ospalá. Dívala jsem se na zdi svého pokojíku, vybledlé v měsíčním světle, zpod těžkých víček.

Moje poslední noc v mém pokoji. Moje poslední noc, kdy usínám jako Isabella Swanová. Zítra večer už budu Bella Cullenová. Ačkoli celá záležitost se svatbou mi byla trnem voku, musela jsem přiznat, že se mi líbí, jak to zní.

Pustila jsem svou mysl na volno a čekala, až mě přemůže spánek. Ale po pár minutách jsem zjistila, že jsem naopak bdělejší, zmocnila se mě úzkost a žaludek se mi svíral v nepříjemných křečích. Postel mi najednou bez Edwarda připadala moc měkká, moc horká. Jasper byl daleko a všechny ty klidné uvolněné pocity odešly s ním.

Zítra mě čeká velice dlouhý den.

Věděla jsem, že většina mých obav jsou hlouposti – prostě se s nimi musím vypořádat. Pozornost ostatních je nevyhnutelnou součástí života. Nemohla jsem navždycky splývat sokolím. Ovšem měla jsem pár konkrétních obav, které byly naprosto opodstatněné.

V prvé řadě tam byla ta vlečka na svatebních šatech. Alice v tomto ohledu jednoznačně nechala svůj umělecký smysl převážit nad praktičností. Sejít schodiště u Cullenových vbotách na vysokém podpatku a v šatech s vlečkou, to se mi nemůže povést. Měla jsem si to nacvičit.

Pak tam byl seznam hostů.

Tanyina rodina, klan z Denali, přijede někdy před obřadem.

Bude ošemetné mít Tanyinu rodinu ve stejné místnosti jako naše hosty z quileutské rezervace, Jacobova otce aClearwaterovy. Denaliovi rozhodně nepatřili k příznivcům vlkodlaků. Tanyina sestra Irina kvůli tomu na svatbu vůbec nepřijede. Přísahala vlkodlakům pomstu za to, že zabili jejího přítele Laurenta (zrovna ve chvíli, kdy se on chystal zabít mě). Její zášť zavinila i to, že její klan odmítl pomoc Edwardově rodině v době, kdy to nejvíc potřebovali. Jen díky neobvyklému spojenectví s quileutskými vlky jsme si zachránili život, když na nás zaútočila smečka novorozených upírů...

Edward mě ujišťoval, že quileutským od Denaliových žádné nebezpečí nehrozí. Tanya a celá její rodina – kromě Iri ny – se za své selhání cítila strašně provinile. Příměří s vlkodlaky byla malá cena, kterou umoří alespoň část dluhu, cena, kterou byli ochotní zaplatit.

Tak to byl ten velký problém, ale byl tu ještě jeden malý: moje chabé sebevědomí.

Nikdy předtím jsem Tanyu neviděla, ale byla jsem si jistá, že poznat ji nebude pro moje ego příjemná zkušenost. Kdysi dávno, pravděpodobně ještě než jsem se narodila, to na Edwarda zkoušela – ne že bych jí nebo kterékoli jiné ženě měla za zlé, že ho chtěla. Přesto, bude přinejmenším krásná a přinejhorším úchvatná. A i když Edward jasně – třebaže nepochopitelně – dával přednost mně, nebudu se s ní moct srovnávat.

Takže jsem byla z jejich účasti na svatbě trochu nabručená, ale Edward, který dobře znal můj důvod, mi zahrál na city a vzbudil ve mně lehký pocit viny.

„Po rodině jsme my jejich nejbližší, Bello,“ připomněl mi. „Stále si připadají osiřele, víš, i po tak dlouhé době.“

Tak jsem ustoupila a navenek se přestala mračit.

Tanya teď měla velkou rodinu, skoro tak velkou jako Cullenovi. Bylo jich pět: Tanya, Kate a Irina, ke kterým se přidali Carmen a Eleazar, podobně jako se kdysi Alice aJasper přidali ke Cullenovým, a všechny spojovala touha žít soucitněji než normální upíři.

I přes takovou společnost ovšem Tanya a její sestry byly stále svým způsobem osamělé. Stále ve smutku. Protože před velmi dávnou dobou měly také matku.

Dovedla jsem si představit prázdnotu, jakou taková ztráta zanechá, i když uběhlo tisíc let; snažila jsem se představit si Cullenovu rodinu bez jejího zakladatele, jejího středu, vůdce a otce, Carlislea. Nedokázala jsem to.

Carlisle mi vysvětlil Tanyinu historii během jedné z mnoha nocí, kdy jsem zůstala dlouho vzhůru u Cullenových doma a snažila se co nejvíc pochytit a naučit se, abych byla co nejlépe připravená na budoucnost, kterou jsem si zvolila. Příběh o Tanyině matce byl jedním z mnoha, varovný příběh ilustrující jen jedno z pravidel, která budu muset ctít, až se přidám ke světu nesmrtelných. Vlastně šlo jenom o jedno pravidlo – jeden zákon, který se rozpadal na tisíc různých plošek: Udržet tajemství.

Udržet tajemství znamenalo spoustu věcí – žít nenápadně jako Cullenovi, odstěhovat se dřív, než lidé začnou tušit, že upíři nestárnou. Nebo se lidí úplně stranit – kromě času na jídlo ovšem – jako žili nomádi James a Victoria; jako stále žijí Jasperovi přátelé Peter a Charlotte. Znamenalo to zvládnout všechny nové upíry, které stvořím, jako to dělal Jasper, když žil s Marií. Jako se to Victorii s jejími novorozenými nepodařilo.

Ale hlavně to znamenalo nedopouštět se jedné zásadní věci, jejíž důsledky byly nekontrolovatelné.

„Neznám jméno Tanyiny matky,“ přiznal Carlisle, a jeho zlaté oči, téměř stejného odstínu jako jeho světlé vlasy, se naplnily smutkem při vzpomínce na Tanyinu bolest. „Nikdy o ní nemluví, pokud se toho lze vyvarovat, nikdy na ni vědomě nemyslí.

Ta žena, která stvořila Tanyu, Kate a Irinu – která je milovala, jak věřím – žila mnoho let předtím, než jsem se narodil já, za časů moru v našem světě, morové rány v podobě nesmrtelných dětí.

Co si upíři z té dávné minulosti mysleli, to nedokážu vůbec pochopit. Proměňovali děti, které sotva odrostly kojeneckému věku.“

Musela jsem tehdy spolknout knedlík, který se mi udělal v krku, když jsem si představila, co to Carlisle popisuje.

„Byly velmi krásné,“ vysvětloval, když viděl mou reakci. „Tak roztomilé, tak okouzlující, to si neumíš představit. Stačilo, aby ses k nim jen přiblížila, a musela jsi je milovat; byla to automatická reakce.

Nebylo ovšem možné je nic naučit. Zastavily se na té úrovni vývoje, které dosáhly předtím, než je kousli. Rozkošné dvouleté dětičky s dolíčky a šišlavým hláskem, které dokázaly zničit polovinu vesnice, když to na ně přišlo. Když dostaly hlad, prostě se šly krmit, a žádná varovná slova je nedokázala zadržet. Lidé je vídali na vlastní oči, kolovaly o nich historky, strach se šířil jako oheň v suchém mlází...

Tanyina matka stvořila taky takové dítě. Stejně jako u těch ostatních, ani její důvody si nedovedu představit.“ Zhluboka se nadechl, aby se uklidnil. „Samozřejmě se do toho vložili Volturiovi.“

Trhla jsem sebou jako pokaždé, když jsem zaslechla to jméno, ale bylo samozřejmé, že legie italských upírů – kteří byli ve svém světě považováni za královskou rodinu – bude hrát v tomto příběhu hlavní roli. Nemůže existovat zákon, pokud neexistuje trest; nemůže být trest, když není, kdo by ho vykonal. Staří upíři Aro, Caius a Marcus ovládali své poddané; setkala jsem se s nimi jen jednou, ale při tom krátkém setkání se mi zdálo, že skutečný vůdce, se svým mocným darem číst myšlenky – stačil mu jeden dotyk, a věděl všechno, co která mysl kdy skrývala – byl Aro.

„Volturiovi studovali nesmrtelné děti doma ve Volteře apo celém světě. Caius rozhodl, že ti malí nejsou schopni ochránit naše tajemství. A tak museli být zničeni.

Říkal jsem, že byli rozkošní. No, smečky bojovaly do posledního dechu – nechávaly se doslova zdecimovat – aby je uchránily. K masakrům nedošlo na tak širokém území, jako když se na tomto kontinentu vedly jižanské války, ale svým způsobem měly drastičtější následky. Dlouho ustanovené smečky, staré tradice, přátelé... mnoho bylo ztraceno. Nakonec byla ta praxe naprosto potlačena. O nesmrtelných dětech se napříště nesmělo mluvit, byly tabu.

Když jsem žil s Volturiovými, setkal jsem se se dvěma nesmrtelnými dětmi, takže jsem viděl na vlastní oči, jak byly přitažlivé. Aro studoval ty maličké mnoho let poté, co katastrofa, kterou způsobily, pominula. Znáš jeho zvědavost; doufal, že se dají nějak ochočit. Ale nakonec bylo rozhod - nutí jednomyslné: nesmrtelným dětem nesmí být dovoleno existo vat.“

Skoro jsem zapomněla na matku sester z Denali, když se k ní příběh zase vrátil.

„Není jasné, co to přesně s Tanyinou matkou bylo,“ pokračoval Carlisle. „Tanya, Kate a Irina o tom vůbec nevěděly až do dne, kdy si pro ně Volturiovi přišli. Jejich matku a to ilegální stvoření už drželi ve vězení. Byla to nevědomost, která zachránila život Tanye a jejím sestrám. Aro se jich dotkl aviděl jejich naprostou nevinnost, a tak s matkou potrestány nebyly.

Žádná z nich nikdy předtím toho chlapce neviděla, ani ve snu je nenapadlo, že existuje, až do dne, kdy ho viděly hořet v matčině náruči. Domnívám se, že jejich matka to dítě držela v tajnosti, aby ho ochránila právě před tímhle. Ale proč ho vůbec stvořila? Kdo to byl a co pro ni znamenal, že kvůli němu přestoupila tu nepřekročitelnou hranici? Tanya aostatní nikdy na žádnou z těch otázek nedostaly odpověď. Ale omatčině vině pochybovat nemohly, a myslím, že jí nikdy doopravdy neodpustily.

I přes Arovu naprostou jistotu o nevině Tanyi, Kate a Iriny je Caius chtěl dát upálit. Kolektivní vina. Měly štěstí, že Aro byl toho dne v milosrdné náladě. Tanye a jejím sestrám bylo odpuštěno, ale zůstala jim nehojící se rána v srdci a velmi silná úcta k zákonu...“

Nejsem si jistá, kde přesně se moje vzpomínka změnila vsen. V jednu chvíli jsem se rozpomněla na Carlisleovo vyprávění, poslouchala jsem ho a dívala se mu při tom do tváře, ao chvíli později už jsem před sebou měla šedé, ladem ležící pole a ve vzduchu cítila hutnou vůni hořícího kadidla. Nebyla jsem tam sama.

Ze shromáždění postav uprostřed pole, zahalených do popelavě šedých plášťů s kapucí, jsem měla být vyděšená – mohli to být jedině Volturiovi, a já jsem, navzdory tomu, co nařídili při našem posledním setkání, byla stále člověk. Ale věděla jsem, jak se mi to někdy ve snech stává, že jsem pro ně neviditelná.

Všude kolem mě byly rozesety kouřící hromady. Poznala jsem ten sladký pach ve vzduchu a nezkoumala mohyly příliš zblízka. Neměla jsem touhu vidět obličeje upírů, které popravili, napůl jsem se bála, že bych v doutnajících hranicích mohla někoho poznat.

Volturiovi vojáci stáli v kroužku kolem něčeho nebo někoho a já jsem slyšela jejich šeptající hlasy, které se třásly rozčilením. Scénář snu mi přikazoval, abych přistoupila blíž k plášťům a podívala se, jakou že to věc nebo osobu si prohlížejí s takovým rozrušením. Opatrně jsem se protáhla kolem dvou vysokých syčících postav a konečně jsem uviděla předmět jejich debaty, posazený na malém kopečku nad nimi.

Byl krásný, rozkošný, přesně jak ho Carlisle popisoval. Chlapeček ještě v batolecím věku, asi tak dvouletý. Světle hnědé kudrny rámovaly jeho cherubínský obličejíček s kulatými tvářemi a plnými rty. A třásl se, oči zavřené, jako kdyby měl hrozný strach a nedokázal se dívat, jak se smrt s každou vteřinou přibližuje.

Zasáhla mě tak mocná potřeba zachránit to vyděšené rozkošné dítě, že na Volturiových, navzdory vší jejich devastující hrozbě, už mi nezáleželo. Protáhla jsem se kolem nich a bylo mi jedno, jestli si všimnou mé přítomnosti. Když jsem se přes ně dostala, rozběhla jsem se k chlapci.

Ale jakmile jsem zblízka spatřila kopeček, na kterém seděl, s klopýtnutím jsem se zastavila. Nebyla to hlína ani kámen, ale hromada lidských těl, vysátých a bez života. Příliš pozdě, abych neviděla tváře. Znala jsem je všechny – Angelu, Bena, Jessiku, Mika... A přímo pod rozkošným chlapečkem ležela těla mého otce a mé matky.

Dítě otevřelo své jasné, krvavě rudé oči.

3. VELKÝ DEN

Naráz jsem otevřela oči.

Celá jsem se třásla a lapala po dechu; několik minut jsem ležela v teplé posteli a snažila se setřást ten hrozný sen. Obloha venku za oknem přecházela v šedou a pak světle růžovou, a já jsem čekala, až mi srdce zpomalí.

Když jsem se konečně naplno vrátila do reality svého neuklizeného, dobře známého pokoje, byla jsem na sebe trochu naštvaná. Tak hrozný sen noc před svatbou! To mám za to, že si před spaním promítám v hlavě strašidelné historky.

Nedočkavá, abych už setřásla tu noční můru, jsem se oblékla a zamířila do kuchyně dávno předtím, než bylo potřeba. Napřed jsem uklidila už tak čisté pokoje, a když pak Charlie vstal, opekla jsem mu palačinky. Byla jsem příliš rozrušená, abych sama vůbec dokázala něco sníst – seděla jsem a vrtěla se na židli, zatímco on jedl.

„Nezapomeň ve tři hodiny vyzvednout pana Webera,“ připomínala jsem mu.

„Nemám toho dnes moc na práci kromě vyzvednutí oddávajícího, Bells. Není pravděpodobné, že bych zapomněl na jediný úkol, který mám.“ Charlie si vzal na svatbu celý den volna a byl zjevně nevytížený. Pohled mu občas utekl ke skříni pod schody, kde schovával svoje rybářské náčiní.

„To není tvůj jediný úkol. Taky se musíš obléct, abys vypadal jako ze škatulky.“

Zamračil se do misky s cereáliemi a zamručel pod vousy něco jako „maškaráda“.

Ozvalo se rychlé klepání na dveře.

„Ty si myslíš, jak to máš těžké,“ řekla jsem a s úšklebkem vstala. „Na mně bude Alice pracovat celý den.“

Charlie zamyšleně přikývl a uznal, že jeho kříž je menší. Jak jsem šla kolem něj, sklonila jsem se a políbila ho na temeno hlavy – začervenal se a odkašlal si – a pak jsem pokračovala ke dveřím otevřít své nejlepší kamarádce a budoucí sestře.

Alice neměla na krátkých černých vlasech svůj obvyklý rozježený účes – elfí obličejík jí rámovaly uhlazené natočené lokýnky. Tvářila se nesmírně zaměstnaně. Vytáhla mě z domu beze slova, jenom s „Dobré ráno, Charlie“, které křikla přes rameno.

Jak jsem nastupovala do jejího porsche, přejela mě pohledem.

„Zatraceně, podívej se na svoje oči!“ sykla vyčítavě. „Co jsi dělala? Probděla noc?“

„Skoro.“

Hněvivě si mě měřila. „Mám tak málo času na to, abych ztebe udělala kočku. Bello, taky ses mohla o tu mou výchozí „surovinu“ líp postarat!“

„Nikdo nečeká, že ze mě bude kočka. Podle mě bude větší problém to, že třeba usnu při obřadu a netrefím chvíli, kdy mám říct „Ano“, a Edward mi uteče.“

Zasmála se. „Hodím po tobě svou kytici, až se to přiblíží.“

„Díky.“

„Však to dospíš zítra v let



Stephenie Meyerová

STEPHENIE MEYEROVÁ


23. 12. 1973

Stephenie Meyerová se narodila v USA 23. prosince 1973. Vyrůstala v Phoenixu v Arizoně (který také užila ve svých knihách) se svými pěti sourozenci a nadále v Phoenixu žije.

Meyerová - Stephenie Meyerová – více informací





       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist