načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Rozbití andělé - Graham Masterton

Rozbití andělé

Elektronická kniha: Rozbití andělé
Autor:

Hradba mlčení skrývá tajemství, jemuž se nechce věřit. Jednoho chladného jarního rána zahlédnou dva rybáři v řece Blackwater nedaleko Corku cosi, ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  189
+
-
6,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 399
Rozměr: 21 cm
Vydání: 1. vyd.
Spolupracovali: z anglického originálu ... přeložila Radka Knotková
Jazyk: česky
Téma: kriminální, thrillery, vraždy, církev, Irsko
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-749-1443-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Hradba mlčení skrývá tajemství, jemuž se nechce věřit. Jednoho chladného jarního rána zahlédnou dva rybáři v řece Blackwater nedaleko Corku cosi, co připomíná černý pytel s odpadky. Ukáže se, že ve skutečnosti jde o mrtvolu otce Heaneyho, bývalého učitele hudby na místní chlapecké škole. Má svázané ruce i nohy a na krku stopy po škrcení. A co hůř — je vykastrovaný.
Případ hluboce zasáhne místní věřící a komisařka Katie Maguirová se ocitne pod velkým tlakem, aby co nejrychleji dopadla pachatele. Pak je ale nalezen další zavražděný kněz…
Katie získá důkazy, že v Sirotčinci svatého Josefa došlo ke zločinnému spiknutí. Ví však, že zajde-li ve vyšetřování příliš daleko, přivolá na sebe hněv katolické diecéze. Jestliže chce chytit vraha dřív, než znovu udeří, bude se muset postavit vysokým církevním představitelům a prolomit hradbu mlčení, za níž se po dlouhá desetiletí skrývá strašlivé tajemství.  Graham Masterton (nar. 1946) pochází z Edinburghu, v současnosti žije v Surrey v jihovýchodní Anglii. Ve čtyřiadvaceti letech byl jmenován výkonným šéfredaktorem časopisů Penthouse a Penthouse Forum. Proslavil se jako autor hororů — hned jeho prvotina  The Manitou  (Manitou, 1976) se stala bestsellerem a dočkala se i filmového zpracování. Celkem napsal třicet pět hororových románů, za něž získal mnohá literární ocenění. Tři z těchto knih byly zfilmovány. Píše také horory pro děti a mládež. Série o komisařce Katie Maguirové je prvním Mastertonovým počinem na poli krimi literatury, i když hyperrealistickými popisy drastického násilí nezapře svou minulost autora hororů. Dosud vyšly romány:  Bílé kosti  (2013; česky Host 2014),  Rozbití andělé  (2013),  Červená lucerna  (2014) a  Taken for Dead  (2014). Dva poslední připravujeme k českému vydání.

Zařazeno v kategoriích
Graham Masterton - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1

2

3

4

5

6

7

8

9

10

11

12

13

14

15

16

17



rozbití andělé

Graham Masterton



Brno 2015


Broken Angels

Graham Masterton

Copyright © 2013 by Graham Masterton

Translation © Radka Knotková, 2015

Cover pictures © Shutterstock.com/walshphotos;

plainpicture/Image Source

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2015

(elektronické vydání)

ISBN 978-80-7491-913-8 (Formát PDF)

ISBN 978-80-7491-914-5 (Formát ePub)

ISBN 978-80-7491-915-2 (Formát MobiPocket)


Pro mou milovanou Wiescku

17. dubna 1946 — 27. dubna 2011

Vždy jsem tě zbožňoval, nikdy na tebe nezapomenu.



„Is milis dá ól é ach is searbh dá íoc é.“

„Pít je sladké, ale platit hořké.“

Irské přísloví



11

1

Nejdřív to pokládal za obyčejný černý pytel s použitýmiplena

mi nebo uškrcenými štěňaty, který na mělčinu hodil někdo od

kočovníků. „Do prdele,“ zamumlal si pod vousy.

Vytáhl z vody vlasec, hodil si prut přes rameno a začal se

brodit k pytli. Řeka Blackwater pro něj byla posvátná. Když ho

k ní otec vzal poprvé, bylo Denisovi osm let, a od té doby sem

pravidelně jezdil na lososy. Byla to nejlepší řeka v Irsku a do

nejlepší řeky se odpadky prostě neházejí.

„Denisi!“ zavolal Kieran. „Kam jdeš, kámo? Tam nechytíš

ani rýmu, natož lososa!“ Jeho hlas se po lesklé hladiněrozlé

hal jako v obrovské koncertní síni. Mezi stromy na opačném

břehu se proháněl vítr a jemně Kieranovi tleskal.

Denis neodpověděl. Dál se mlčky brouzdal k černémuod

padkovému pytli, postupně mu ale docházelo, že je to něco

úplně jiného, než si myslel. Když k němu konečně dospěl,po

chopil, že ve skutečnosti jde o  mužské tělo oděné od hlavy

až k patě do černého — vypadalo to jako kněžská sutana.

„Ježíši,“ vydechl Denis a opatrně položil prut na břeh.

Muž ležel na boku na úzkém pásu oblázků a nohy mělna

půl ponořené ve vodě. Někdo mu spoutal ruce za zády a svázal

kolena i kotníky. Tvář měl odvrácenou, ale Denis i přesto podle

řídnoucích šedých vlasů poznal, že muži je něco kolemšedesá

ti. Zdálo se, že je při těle, Denis si však vzpomněl, jak po smrti

vypadal jeho otec. Mrtvola Denisova táty ležela v suterénním

bytě v Togheru skoro týden, než ji někdo našel, a do té doby

se nafoukla jako obří, bledě zelený panák Michelin.


12

„Kierane!“ zahulákal Denis. „Na tohle se musíš kouknout! Je

tady nějakej mrtvej chlap!“

Kieran přitáhl vlasec, skočil do vody a za hlasitéhošplou

chání se k Denisovi připojil. Měl zarudlou tvář, ohnivě zrzavé

kudrnaté vlasy a  blízko posazené oči, které mu propůjčova

ly vzhled nepříčetného šílence. Kieran byl Denisův o osm let

mladší švagr a  kromě vášně pro chytání lososů je vůbec nic

nespojovalo. Denisovi to ale ani v nejmenším nevadilo. Lovení

lososů vyžadovalo ticho a usilovné soustředění. Lovení lososů

přibližovalo člověka Bohu víc než jakákoli modlitba.

„Prokrista,“ řekl Kieran, sotva k Denisovi došel,a pokřižo

val se. „To bude nějakej kněz.“ Odmlčel se a dodal: „Co myslíš,

je fakt mrtvej?“

„Ne, jen se rozhodl lehnout si do řeky a trošku si dáchnout.

Jasně že je mrtvej, ty vole.“

„Asi bysme měli zavolat policajty,“ řekl Kieran a vytáhlz kap

sy mobil. Chystal se vytočit sto dvanáct, ale na poslední chvíli

zaváhal a nechal prst položený na tlačítku. „Hele, co když si

budou myslet, že jsme ho oddělali my?“

„Zavolej jim, prosím tebe,“ vybídl ho Denis. „Kdybysme hood

dělali my, tak bysme tu přece netvrdli jako párek blbounů, ne?“

„Pravda. To bysme byli dávno v tahu.“

Zatímco Kieran mluvil s policií, Denis obezřetně obcházel

mrtvé tělo a  pod gumáky mu křupaly oblázky. Muž měl ote

vřené oči a zíral do vody, jako by nechápal, co tam dělá. Nedalo

se o tom pochybovat — byl doopravdy mrtvý. Denis si k němu

přidřepl a upřeně se na něj zadíval. Zdál se mu povědomý.Ne

tušil, odkud ho zná, byl si však jistý, že ta huňatá bílá obočí,

rudé tenké žilky ve tvářích a především zřetelnou rýhu našpič

ce baňatého nosu už kdysi viděl. Muž měl prasklý spodní ret,

jako by ho někdo prudce udeřil.


13

„Policajti už sem jedou,“ řekl Kieran s mobilem v ruce. „Prej

nemáme na nic sahat.“

„No to víš, já na něho určitě budu chmatat. Vždyť pomalu

začíná smrdět.“

„Díky, zrovna jsem si dal tuňákovej sendvič.“

Nečinně u těla postávali a nevěděli, co podniknout dál.Vrá

tit se k  rybaření se jim zdálo neuctivé, Denis si ale nemohl

pomoct a po očku sledoval, jak se ve stříbřité vodě tu a tam

míhají stíny. Doufal, že uloví svého prvního letošního skokana,

a dnes na to byly ideální podmínky.

„Co myslíš, kdo ho zabil?“ zeptal se Kieran. „Ať to bylkdo

koli, rozhodně mu dal slušně přes držku.“

Denis naklonil hlavu na stranu, aby se znovu podíval na

mužův obličej. „Víš ty co? Já jsem si jistej, že ho odněkud znám.

Pokud je to on, tak je o dost starší, než když jsem ho potkal

posledně, což by ale sedělo, protože už je to nejmíň patnáct let.“

„A kdo to teda podle tebe je?“

„Řekl bych, že otec Heaney. Po pravdě o  tom skoro nepo

chybuju. Tehdy měl ještě černý obočí. Vždycky jsem si říkal, že

vypadá jako dva velcí chlupatí pavouci. Však víš, jako tarantule.

Teď sice ten starej páprda nemá brejle, ale toho bych poznal

i se zavřenejma očima.“

„Odkud ho znáš?“

„Ze školy. Učil hudebku. Pro ránu nešel daleko, to ti povím.

Nebylo hodiny, aby děcka nepropleskl za kdejakou hovadinu.

O mně tvrdil, že zpívám jak rozvrzaný dveře.“

Kieran popotáhl a utřel si nos do rukávu.

„Vypadá to, že tentokrát pro změnu někdo zfackoval jeho.“

Denis neodpověděl. Mlčky stál vedle napůl ponořenémrt

voly otce Heaneyho, naslouchal šumění větru v korunáchne

dalekých stromů a  zmocňoval se jej stále silnější dojem, že


14

putuje zpátky v  čase. V  duchu téměř slyšel školní sboristy,

jak svými sladkými pronikavými hlásky zpívají „Kyrie elei son“,

i jak se na chodbách ozývá dupání a otec Heaney vyštěkává:

„Zpomal, O’Connore! Tím, že poběžíš, se do nebe rychleji ne

dostaneš!“


15

2

Katie otevřela oči a  uviděla, že John stojí u  okna. Rozhrnul

závěsy potištěné růžemi a vyhlížel ven na pole. V ranníchslu

nečních paprscích, které na jeho nahé tělo dopadaly, vypadal

jako světec ze středověké malby. Přispíval k tomu i černý kříž

chlupů na jeho hrudi a  tmavé kudrnaté vlasy, které si od je

jich seznámení ani jednou neostřihal. Po osmnácti měsících

strávených prací na rodinném statku byl i mnohem štíhlejší

a svalnatější.

„Vypadáš zamyšleně,“ poznamenala Katie a opřela se o loket.

John se ohlédl a neznatelně se na ni usmál. Jeho hnědé oči

připomínaly ve slunečním světle třpytivé acháty. „Jenom jsem

koukal na jarní pšenici, nic víc.“

„A o čem jsi při tom dumal?“

Pustil závěs a přešel k posteli. Chvíli vedle Katie stál, jako

by jí chtěl říct cosi důležitého, ale když k němu vzhlédla, pouze

se na ni mlčky usmál.

Natáhla se, vzala do levé ruky jeho penis a špičkoupravé

ho ukazováčku po něm jemně přejela. „Tenhle klas mi připadá

celkem zralý,“ poškádlila ho. „Nemám ochutnat?“

Pobaveně zabručel, potom se sklonil, políbil ji na temeno

a sedl si k ní. Nepřestávala ho hladit, on ji však něžně chytil za

zápěstí a naznačil jí, aby přestala.

„Musím ti něco říct,“ prohlásil. „Měl jsem v plánu probrat to

s tebou včera večer, ale nechtěl jsem nám kazit náladu.“

Katie se zamračila. „O co jde? No tak, Johne, teď už si vážně

dělám starosti. Doufám, že se mámě nepřitížilo!“


16

„Ne, ne, mámě se teď daří dobře. No, pokud to vůbec jde...

vzhledem k  tomu, co se stalo. Díky Bohu, že ji Lucy neřízla

hlouběji. Doktoři dokonce říkali, že by se mohla za týden nebo

dva vrátit domů. To ale záleží i na tom, jak jí bude psychicky.

Stačí, aby viděla nůž, a  úplně ji to rozruší. Všechno teď jí je

nom lžící.“

„To jsou ale vtípky. Tak co se děje?“

Otevřel ústa k odpovědi, ale vtom Katiin mobil zahrál první

tři takty z balady „Fields of Athenry“. „Momentík,“ řekla,sáh

la po telefonu na nočním stolku a hovor přijala. „Komisařka

Maguirová, kdo volá?“

„Tady detektiv O’Sullivan. Promiňte, že ruším, ale zavolali

nás do Ballyhooly. Nějací rybáři našli v řece mrtvolu.“

„O  co se jedná? Nehoda, sebevražda, nebo násilné úmrtí?“

„Násilné úmrtí, o tom nemůže být pochyb. Toho chlapasvá

zali jako krocana a uškrtili.“

„Kdo vede vyšetřování?“

„Momentálně strážmistr O’Rourke. Ale myslí si, že byste

sem měla okamžitě přijet a osobně se na to podívat.“

„Krucinál, nemůže se toho ujmout sám? Mám dneska volno,

poprvé za několik týdnů.“

„Když on je strážmistr O’Rourke fakt přesvědčený, že byste

se na to měla mrknout. A navíc potřebujeme, aby někdo udělal

prohlášení do médií. Jsou tu lidi z RTÉ News, Dan Keane z Exa­

mineru a nějaká holka z Catholic Recorderu.“

Katie vzala náramkové hodinky a podívala se na ně.„Dob

ře, Paddy. Dejte mi čtvrt hodiny.“ Zaklapla mobil a posadila se.

„Co se děje?“ zajímal se John.

„Povinnost volá, jak jinak. Někdo našel mrtvolu v Black

wate ru a Jimmy O’Rourke z nějakého důvodu požaduje, abych

tam přijela a taky si ji prohlédla.“


17

Oblékla si bílé saténové kalhotky, které večer odložila na

křeslo, a zapnula si podprsenku.

„Mám tě tam hodit?“ zeptal se John.

Přetáhla si přes hlavu tmavě zelený rolák a krátké, měděně

červené vlasy se jí zježily jako kohoutí hřebínek. „Ne, díky. Kdo

ví, jak dlouho tam budu. Zavolám ti, hned jak to půjde.A mi

mochodem, co žes mi chtěl říct?“

John zavrtěl hlavou. „To může počkat.“

Zapnula si těsné černé džíny a  obula kozačky s  vysokým

podpatkem. Přesunula se do koupelny a pohlédla na sebe do

zrcadla nad umyvadlem.

„Bože můj, já mám ale kruhy pod očima! Co si lidi pomyslí?

Že jsem v noci pořádala orgie?“

„Však jo,“ poznamenal John a  díval se, jak si Katie nanáší

oční stíny a bledě růžový lesk na rty. Od jejich seznámení na

něj působila, jako by byla spřízněna s vílami — kvůli zeleným

očím, vystouplým lícním kostem a mírně našpuleným ústům.

Měřila sice jen metr pětašedesát, ale energie měla na rozdávání.

Johnovi bylo jasné, proč se jí podařilo stát se první policejní

komisařkou v Corku a proč se do ní on sám tak bezhlavěza

miloval. Katie vyšla z koupelny a políbila ho. „Co kdybychom

zaskočili na večeři k  Luigimu Maloneovi? Po těch jeho sláv

kách bych se utloukla.“

„Co já vím, třeba.“ Pak si ale uvědomil, že říct jí to u večeře

by nemuselo být úplně od věci.

Oblékl si tmavě modrý froté župan a  bosý ji doprovodil

k hlavním dveřím. Otočila se a naposled ho políbila. „Dávej na

sebe pozor,“ řekl jí jako vždy a pozoroval, jak přechází přessva

žitý dvůr a za ní cupitá jeho černý labrador Lucifer. Nastoupi la

do své hondy, poslala Johnovi vzdušný polibek a odjela.


18

3

Cestou do Ballyhooly vytáhla cédéčko Elements vydané sbo

rem při Sirotčinci svatého Josefa a  pustila si jejich podání

skladby „Gloria“ od Guillauma de Machaut. Čisté, pronikavé

a nesmírně působivé nazpívání té písně jí pokaždé zvedloná

ladu. Vždycky se ke zpěvákům přidala. Snažila se vyzpívat

všechny vysoké tóny, na rozdíl od sboristů ale znělo její po

dání velmi falešně. „Gloria“ jí připomínala, že nebe určitěexis

tuje, a to navzdory všem zločinům, s nimiž se policistémuse

jí denno denně potýkat  — navzdory všemu násilí, drogovým

dealerům, prosti tuci a opilství.

Jela po Lower Main Street a potom odbočila k vesniciCar

rig navar. Silnice byla úzká a  z  obou stran obehnaná šedými

kamennými zdmi porostlými břečťanem. Katie po celou cestu

nenarazila na žádnou známku života, až zhruba po pětikilo

metrech přijela k jakémusi statku. Na travnaté krajnici před

branou parkovalo sedm až osm aut a dodávek. Za nimi nadvo

ře stály dva policejní antony, záchranná služba plus tři hlíd

ková auta s blikajícími modrými světly.

Policista nasměroval Katie do brány a otevřel jí dveře.Vy

stoupila a uviděla, že ji z opačného konce dvora běží přivítat

strážmistr O’Rourke se zelenými gumáky v ruce. Byl to malý

muž s pískově žlutými vlasy, ostře řezanými rysy a hranatou

hlavou, která byla v poměru ke zbytku těla příliš velká.

„Bez tohohle se asi neobejdete,“ řekl jí.

„Jaká je to velikost?“


19

„Třiačtyřicítky. Ale přece se nebudete brodit řekou v pod

patcích.“

Posadila se na sedadlo řidiče, rozepnula si černé kozačky

a  nazula si holínky. Byly obrovské a  při chůzi hlasitě vrzaly.

„Takže o co vlastně jde, Jimmy?“ zeptala se a zamířila s ním

přes dvůr za dům. Ve dveřích stáli statkář, jeho manželka a dva

dospívající synové a  ošklivě se na policisty mračili. Katie na

rodinku zamávala a zavolala: „Všechno v pořádku? Neradiruší

me!“, oni ale neodpověděli. Jak tam tak spolu stáli, připomínali

spíš skupinku nesourodých chrličů než lidi.

„Pěkná parta buranů, co?“ podotkl strážmistr O’Rourke.

„Ale no tak, Jimmy. Trochu respektu k prostým občanům,

prosím.“

Šli přes pastvinu, kde v dlouhých lesklých stéblech trávy

jemně šeptal vánek, až se nakonec ocitli u břehu řekyBlack

water. Přiblížili se k vodě a spatřili na mělčině černě oděné tělo

položené na boku. Nad mrtvolou se skláněli dva technikové

v bledě zelených oblecích z tyveku a fotografovali ji. Na břehu

postávali tři uniformovaní policisté a spolu s několikazáchra

náři dávali rozhovor tele viznímu štábu a dvěma reportérům.

O kus dál přešlapovali tři malí chlapci a dva muži s rybářskými

pruty a zapálenými cigaretami.

Strážmistr O’Rourke ukázal na rybáře. „Vidíte tamhlety dva

chlapy? To oni tělo našli. Jeden z nich tvrdí, že ví, co je oběť

zač. Je si víceméně jistý.“

„Vážně?“

„Myslí si, že jde o jednoho faráře z Mayfieldu, nějakého otce

Heaneyho. Prý v  osmdesátých letech učil na základní škole

u svatého Antonína hudební výchovu.“

„Koukám, že váš člověk má výbornou paměť.“


20

„Na tom není nic divného, pokud jde skutečně o otceHea

neyho. Byl to totiž jeden z dvanácti kněží v diecézi Cork a Ross,

které před sedmi lety vyšetřovali pro podezření ze sexuálního

zneužívání. Učitel hudebky? To určitě, učil ty kluky leda tak

hrát na píšťalu.“

„Obvinili ho někdy z něčeho?“

„Zadal jsem O’Sullivanovi, aby to prověřil. Celkem bylo proti

otci Heaneymu vzneseno jedenáct stížností. Nevhodné chování

ve sprchách a podobné věci. Státní zástupce ten případ od mítl

dotáhnout do konce, údajně proto, že k tomu došlo moc dávno.“

„No ale proč jsou tu lidi od tisku? Kvůli tomu podezření ze

zneužívání?“

„Částečně jo.“

„Na tom případu je ještě něco divného, viďte, Jimmy?“

„Jak říkám, komisařko, bude lepší, když se na to podíváte

sama.“

Vstoupil do říčního toku a podal Katie ruku, aby jí pomohl.

Následovala ho a ledová voda ji i přes gumové holínkyzastu

dila. Strážmistr O’Rourke se začal brodit kupředu a Katie se

vydala za ním. Ze všech sil se snažila, aby jí gumáky nesklouzly

z nohou. Jakmile se přiblížili k tělu, členové technickéhooddě

lení vstali a o pár kroků ustoupili. Jeden z nich měl šedé vlasy

a vypadal přibližně na pětačtyřicet. Druhý působil dojmem, že

teprve nedávno dostudoval.

„No, rozhodně vypadá jako kněz,“ poznamenala Katiea se

hnula se. „Má u sebe nějaký průkaz?“

„Nic, komisařko,“ řekl mladší technik. Měl řídký blonďatý

knírek a tvář pokrytou výrazně červenými pupínky, takževy

padal, jako by ho někdo z bezprostřední blízkosti střelilbro

kovnicí. „V  kapsách jsme mu našli akorát růženec a  balíček

extra silných mentolek.“


21

„Očividně se staral o to, na čem doopravdy záleží,“pozname

nal strážmistr O’Rourke. „O svou duši a dech.“

„Tušíte, co bylo příčinou smrti?“ zeptala se Katie. „Na ofi

ciální odpověď si samozřejmě počkáme, až doktor Reidypro

vede pitvu.“

Starší technik si odkašlal. „Jsou dvě až tři možnosti. Já bych

řekl, že ke smrti přispěly všechny tři. Uškrtili ho velice tenkým

drátem, který mu na zátylku utáhli namotáním na polévkovou

lžíci. Stejným typem drátu mu svázali zápěstí, kolena a kotníky.

Zrovna tak ale mohl vykrvácet nebo umřít na šok.“ S těmi slovy

se nad mrtvolou sklonil a otočil ji na záda. Levá ruka zemřelého

se šplouchnutím dopadla do vody. Technici před Katiinýmpří

chodem přeřízli dráty, jimiž měl kněz svázané kotníky a kolena,

a rozepnuli mu černou sutanu až k bokům. Muž na sobě neměl

spodní prádlo. Jeho ochablý penis ležel na tlustém bílémsteh

ně, ale tam, kde měla být varlata, zela pouze velká tmavá díra.

„Prokrista,“ hlesla Katie. Předklonila se a prohlédla si ránu

zblízka.

„Ať to udělal kdokoli, zjevně k  tomu použil něco jako za

hradnické nůžky,“ řekl starší technik. „Jde to poznat podlevéč

kového zářezu na hrázi, kde se čepele zkřížily.“

„Ježíšku na křížku,“ řekl strážmistr O’Rourke. „Chce se mi

brečet, jen si to představím.“

„Nezabili ho tady,“ pokračoval technik. „Posmrtná ztuhlost

už částečně pominula, takže je pravděpodobně mrtvý aspoň tři

dny. Odhaduju, že ho uškrtili a vykastrovali někde jinde a sem

ho pohodili včera večer.“

„Co vy na to, komisařko?“ zeptal se strážmistr O’Rourke.

„Vražda z pomsty? Třeba ho zabil nějaký nepřítel z časů, kdy

učil. Poslední dobou je přece kolem zneužívání dětí hrozný

povyk, ne? Papež říká, jak ho to všechno strašně mrzí a  tak


22

podobně. Kdosi toho chlapa celá ta léta nesnášel, až nakonec

usoudil, že je načase s tím něco udělat.“

„No, možná máte pravdu,“ řekla Katie a narovnala se.„Ne

smíme se ale unáhlovat. Třeba ho vrah prostě z nějakéhodů

vodu neměl rád. Vzpomínáte na ten případ v Holyhillu, který

jsme řešili před několika lety? Na tu mladou ženu, jejíž manžel

umřel na rakovinu a která pak ubodala faráře nůžkami,proto

že jeho modlitby nezabraly?“

„Musím uznat, že taky znám pár kněží, na které bychs nej

větší radostí vzal kudlu,“ připustil strážmistr O’Rourke.

Katie se otočila ke staršímu technikovi a  prohlásila: „Až

skončíte, pošlete tělo na patologii. Víc toho vidět nepotře buju.“

„Než půjdete — je tu ještě jeden zajímavý detail,“ ozval se

technik a zvedl dva kusy mosazného drátu, jímž vrah spoutal

knězi nohy. Oba byly na konci uvázané do úhledné dvojité

smyčky, která připomínala motýlí křídla.

Katie řekla: „To je dost osobitý podpis. Nepoužívají takové

smyčky nějací řemeslníci?“

„O ničem takovém nevím, ale poptám se.“

„Fajn, děkuju.“

Katie zamířila ke břehu a detektiv O’Sullivan jí podal ruku,

aby mohla vylézt z řeky. Bezprostředně poté se k nim seběhl

štáb televizní stanice RTÉ — Fionnuala Sweenyová, pohledná

zrzavá dívka v jasně zelené větrovce, a neoholený kameraman.

Doprovázel je Dan Keane z  deníku Examiner  — muž se za

rudlou tváří oblečený do svého oblíbeného svrchníkus raglá

novými rukávy  — a  bledá mladá žena s  kulatým obličejem,

havraními kudrnatými vlasy a  nápadným znaménkem nad

horním rtem. Katie došla k závěru, že se jedná o reportérku

z časopisu Catholic Recorder. Pod dívčiným šedým pytlovitým

pončem se viditelně dmula velká prsa.


23

Fionnuala Sweenyová přidržela Katie před ústy mikrofon

a  řekla: „Komisařko Maguirová, smíme vám položit několik

otázek?“

„Nejdřív se na něco zeptám já vás,“ oznámila Katie ostře.

„Kdo vám dal avízo, že se tu našlo tělo?“

Fionnuala Sweenyová prudce zamrkala, jako by ji Katie

smrtelně urazila. „Dobře víte, že tohle vám v žádném případě

nemůžu prozradit. Mám povinnost chránit svoje zdroje.“

„Ale prosím tě, přestaň s tím svatouškovstvím, Nualo,“od

frkl si Dan Keane a zapálil si cigaretu. „Mně brnknul ten samý

člověk, co tobě, ale nepředstavil se a podle hlasu jsem hone

poznal. Po pravdě ani netuším, jestli to byl chlap, nebo ženská.

Upřímně řečeno, zněl jako žába.“

„Dobrá,“ řekla Katie. „Ptejte se mě, na co chcete, alevyšetřo

vání je v rané fázi, takže vám toho beztak moc nepovím.“

Fionnuala Sweenyová začala: „Tamhle váš svědek identi

fikoval zemřelého jako otce Dermota Heaneyho z Mayfieldu.“

„K  tomu se nehodlám vyjadřovat. Bez ohledu na tvrzení

svědka si totožností oběti prozatím nejsme jistí.“

„Otec Heaney byl jedním z kněží, které v roce 2005vyšetřo

vali pro podezření ze zneužívání dětí.“

„Slyšela jsem. Pokud je mi ovšem známo, nepodnikl proti

němu státní zástupce žádné právní kroky, a  navíc ten muž,

kte rý se dnes našel, nemusí být otec Heaney. Na co semě vlast

ně ptáte?“

„Jen bych ráda věděla, jestli se budete zabývat možností,

že otce Heaneyho potrestal někdo z jeho obětí. Za to, copro

vedl. Nebo lépe řečeno — co údajně provedl.“

Katie zvedla ruku. „Poslyšte, Fionnualo, kolikrát vám to

mám opakovat? Totožnost oběti jsme pořád ještě neurčili, ne

na sto procent. Co já vím, třeba ani o  žádného kněze nejde.


24

A  i  kdyby to otec Heaney byl, nemáme žádnou teorii, kdo

měl důvod ho zabít a  proč. Momentálně vám můžu říct je

diné, a  sice že oblast důkladně pročešeme a  promluvíme si

s každým, kdo si mohl všimnout něčeho neobvyklého. Pokud

vaši diváci usoudí, že totožnost toho muže znají a vědí, kdo

mu chtěl ublížit, jako vždy budeme velice vděční, když se

nám ozvou.“

„Víte aspoň, co způsobilo jeho smrt?“ zeptala se Fionnuala

Sweenyová.

„Opakuji, že si nejsme jistí. Jakmile to půjde, zařídíme, aby

státní patolog Reidy nebo některý z jeho dvou zástupcůpro

vedl pitvu.“

Dívka se znaménkem krásy zašišlala: „Ciara Clareová z Ca­

tho lic Recorderu, komisařko. Jestli se ukáže, že je ten mrtvý

muž skutečně kněz, bezpochyby se obrátíte na diecézi a  se

zástupci církevní obce se dohodnete na co nejdiskrétnějším

způsobu, jak se s případem vypořádat, že?“

Katie se na ni zamračila. „Nejsem si jistá, jestli rozumím

vaší otázce.“

„Církev teď prochází značně složitým obdobím,“pokračova

la Ciara Clareová. „Jak sama dobře víte, biskup požádalveřej

nost o prominutí minulých chyb. Tvrdím jenom, že je čas na

uzdravení, ne na další skandál.“

„Promiňte, Ciaro, ale vážně naznačujete to, co si myslím, že

naznačujete?“

„Pouze se bojím skandalizace té vraždy, to je celé. Konec

konců se zdá pravděpodobné, že toho člověka zabila oběťse

xuálního zneužívání, aby se pomstila, nebo se pletu? To bypří

padně mohlo povzbudit jiné oběti k tomu, aby vzaly zákon do

vlastních rukou. Nelze připustit, aby byli napadeni i jiní kněží,

bez ohledu na to, co v minulosti spáchali.“


25

„Podle mě to s  těmi spekulacemi malinko přeháníte,“ od

sekla Katie. „Jak jsem řekla: jedno po druhém. To, že je zesnulý

oblečený do sutany, nic nedokazuje. Třeba měl namířeno na

maškarní ples.“

Dan Keane si vytáhl cigaretu z úst a štěkavě se rozkašlal.

„Vždyť ho přece vykastrovali, ne? To naznačuje, že vrah měl

sexuální motiv.“

„Je mi líto, Dane, ale dokud patolog nenapíše pitevnízprá

vu, nelze s jistotou tvrdit, jaká konkrétní zranění oběť utrpěla.“

„Na to, abyste poznala, že chlapovi ufikli koule, snadpato

loga nepotřebujete. Ti rybáři to viděli na vlastní oči.Vykleště

ný — přesně tohle slovo použili.“

„Byla bych raději, kdybyste si tu informaci nechali pro sebe.

To platí i pro vás, Fionnualo. A vy, slečno...“

„Obávám se, že tohle vám slíbit nemůžu,“ přerušil ji Dan

Keane. „Na celé události je to ta nejlepší část. ‚Otec přišelo ot

covství‘. Skvělý titulek, co vy na to?“

„Dane!“ obořila se na něj Katie. „Chcete, abych s vámiv bu

doucnu spolupracovala, nebo ne?“

Novinář vyfoukl kouř, znovu si odkašlal a řekl: „Dobrá,ko

misařko. Zatím se budu držet při zdi, aspoň než vám přijde

zpráva z pitevny. Ale pokud se kastrace potvrdí i z nějakého

jiného zdroje, nebudu mít na výběr a tu informaci zveřejním.“

Katie se vrátila k  autu a  skopla obrovské zelené holínky

z nohou tak prudce, že se odkutálely do trávy. Zrovna sinazou

vala černé kozačky, když k ní přistoupil strážmistr O’Rourke

a opřel se o dveře hondy. „Dám prohledat celou oblast, třeba

objevíme stopy po pneumatikách nebo šlápoty, zkrátka nějaké

důkazy. Mrkneme se na pole, cestičky, říční koryto, prostěvšu

de. Už jsme poslali lidi, aby v Ballyhooly a okolních vesnicích

obešli dům po domu. Někdo přece musel něco vidět.“


26

„Díky, Jimmy. Dejte mi vědět, jak to vypadá. Kdovíproč

mám z toho všeho dost nepříjemný pocit. Ostatně jakovždyc

ky, když se případ týká církve. Hodnostáři nám sice nikdyne

vykládají úplné lži, ale úplnou pravdu taky ne. Pokaždé je to

jedna velká kamufláž.“


27

4

Před odjezdem domů se Katie zastavila na policejním ústředí

sídlícím na Anglesea Street. Během uplynulých dvou hodin se

od jihozápadu přihnala šedivá mračna, snesla se na Cork jako

těžká deka a  pohltila veškeré sluneční světlo. Jakmile Katie

zaparkovala, rozpršelo se. Déšť nebyl nijak silný, ale zato byl

tak jemný, že by člověku dokázal za pár minut promáčettlus

tý vlněný svetr.

Vyšla po schodech do své kanceláře a zapnula laptop.Zved

la sluchátko a vyťukala číslo úřadu státního patologav Dubli

nu. Dovolala se Nettě, sekretářce Owena Reidyho, a poprosila

ji, ať doktorovi vzkáže, že má Katie zavolat. Venku se stále víc

stmívalo a do oken kanceláře začal jemně bubnovat déšť.

Na střeše nadzemního parkoviště naproti budověpolicej

ního ústředí sedělo v jedné řadě dvacet až třicet šedých vran.

Katie vstala, přešla k oknu a chvíli se na ně upřeně dívala. Byla

taková tma, že ve skleněné tabulce viděla odraz vlastní tváře

i to, jak jí vlasy trčí do stran. Katie měla dojem, jako byvrá

ny na střechu parkoviště sedaly pouze ve chvílích, kdy se její

život měl změnit k  horšímu. Možná si to pouze namlouvala.

Třeba si jich prostě jen nevšímala, když vše šlo tak, jak mělo.

Buď jak buď, ty vrány ji podivně zneklidňovaly a nebylo to jen

tím, že v řece Blackwater leželo tělo uškrceného,vykastrova

ného muže.

Sedla si k počítači a pročetla si zprávu z roku 2005o zne

užívání v diecézi Cork a Ross. Na otce Dermota Heaneyho bylo

podáno celkem jedenáct různých stížností. Většina z nich se


28

týkala obvinění, že se po sportovních trénincích dotýkalchlap

ců ve sprchách nebo jim po plavání pomáhal s utíráním a při

tom je osahával. Navíc je prý brával na projížďky autem, často

zaparkoval na odlehlém místě a nutil dotyčného k fyzickému

kontaktu.

Navzdory tomu si ho někteří chlapci ze školy velmioblíbi

li — „jako svatého Františka z Assisi“ —, obzvláště ti, kteřívy

nikali v hudbě nebo pocházeli z chudých či rozvrácených rodin.

Ve zprávě stálo: „Od otce Heaneyho se jim dostávalopozornos

ti, lásky a drobných dárků, o něž doma obvykle mívali nouzi.

Byly dva důvody, proč proti němu tolik let nevznesli žádnou

stížnost: jednak byli vděční za jeho zjevné projevy laskavosti

a štědrosti, ale také pociťovali přetrvávající vinu za to, co mu

na oplátku dovolili dělat.“

Katie zavolala Johnovi, aby mu řekla, že pojede rovnou

k sobě domů, až na Anglesea Street skončí. Nezvedl to —nej

spíš byl někde na poli a zaháněl dobytek. Usmála se. Když se

seznámili, ani omylem by ji nenapadlo, že mu práce na statku

půjde tak od ruky. Po studiích dal Irsku sbohem a odstěhoval

se do Kalifornie, kde založil úspěšný internetový obchods pro

dukty alternativní medicíny. Domů se za jedenáct let anijed

nou nepodíval, vrátil se teprve po otcově smrti. Původně měl

v úmyslu zdržet se jen pár týdnů, jeho matka všakpředpoklá

dala, že zaujme otcovo místo coby hlava rodiny Meagherových.

Totéž od něj očekávali také všichni jeho strýcové, tety, brat

ranci i sestřenice a on jim nedokázal odmítnout — především

matce. Ne ochotně svůj internetový obchod prodala odstěho

val se zpátky do Irska, aby se ujal statku.

Katie si oblékla pršiplášť a chystala se k odchodu, když jí

zazvonil telefon. Volal Jimmy O’Rourke z fakultní nemocnice.

„Tak jo, je to otec Heaney.“


29

„Víte to jistě?“

„Na sto procent. Zavolali jsme do jeho garsonky naWelling

ton Road a jeho bytná řekla, že ho od nedělního rána neviděla.

Prý se mu to vůbec nepodobalo, protože k ní skoro každý večer

chodil na čaj, a kdykoli měl na několik dní odjet, oznámil jí to.

Ukázal jsem jí jeho fotku, kterou jsem si udělal mobilem, a ona

ho poznala. Odvezli jsme ji do patologické laboratoře, kdeHea

neyho osobně identifikovala. Brečela jako děcko, chudák stará.“

„Mockrát děkuju, Jimmy. Zatím si to ale nechte pro sebe.

Zjistěte, jestli se na něj nedá něco najít, a pak mi dejte vědět,

jak vyšetřování pokračuje.“

„A co novináři?“

„Nejspíš na zítra ráno svolám tiskovou konferenci, měliby

chom si ale moc dobře rozmyslet, co zveřejníme. Mámpodezře

ní, že na tom případu je víc, než by se zdálo. Vždyť jste slyšel,

co po nás chtěla ta holka z Catholic Recorderu — nebo spíš co

nechtěla. Nerada bych církvi poskytla záminku udělat pátrání

přítrž, dřív než vůbec začneme.“

„Fajn, šéfová. Pojedeme teď prohledat Heaneyho garsonku,

a  pokud narazíme na něco zajímavého, ozvu se vám. Velké

naděje bych si ale nedělal — při šťárách v kněžských bytech

se většinou najdou leda knihy o životě svatýcha pornočaso

pisy. A  poloprázdné balíčky ovocných bonbonů. Neptejte se

mě proč.“


30

5

Katie odbočila na příjezdovou cestu ke svému bungalovu

v Cob hu, městečku nedaleko corkského přístavu. Hustěprše

lo a téměř úplně se setmělo. Její sestra Siobhan mělav obý

vacím pokoji rozsvíceno, závěsy ale nezatáhla, a tak ji Katie

oknem viděla, jak sedí na gauči a dívá se na širokoúhloutele

vizi. U  nohou jí ležel Barney, Katiin zrzavý irský setr, a  uši

měl doširoka roztažené jako létající pes Falco z Nekonečného

příběhu.

Katie odemkla dveře, sundala si pršiplášť a vyklepala z něj

vodu. Barney se s  vyplazeným jazykem okamžitě přihnal do

předsíně, aby paničku přivítal. Poplácala ho a zatahala za uši,

potom se přesunula do obývacího pokoje.

„Ahoj, Siobhan,“ pozdravila.

„Jé, ahoj, Katie. Co se děje? Myslela jsem, že trávíš den

s Johnem.“

Katie se posadila na starodávné křeslo a zula si boty.Bar

ney si stoupl těsně k ní, funěl a plácal ocasem o stolek. Poté,

co její manžel Paul před osmnácti měsíci zemřel, měla Katie

v úmyslu obývací pokoj renovovat, jenže si na to nikdy nenašla

čas. Anebo si místnost podvědomě přála nechat v původním

stavu, aspoň nakrátko. Ten rádoby starožitný lustra pruhova

nou tapetu vybral Paul, protože mu připadaly na úrovni, a on

taky pořídil reprodukce v  pozlacených rámech. Většinou šlo

o mořské scenerie s jachtami, do nichž se opíral vítr.

V celé místnosti se nacházel jediný obrázek, který nevybral

on: zarámovaná fotografie, na níž byl zachycený Paul při jejich


31

poslední společné dovolené na Lanzarote, jak sedí v kavárně,

zubí se od ucha k uchu, pozvedá sklenici sangrie a mhouří oči

před sluncem.

„Povolali mě do terénu,“ vysvětlila Katie. „Dva rybáři našli

v Blackwateru u Ballyhooly mrtvé tělo.“

„Myslela jsem, že máš dneska volno. A z Blackwateruněja

ká mrtvola vyplave každou chvíli. V té řece je snad víc mrtvol

než ryb.“

„Jenže tahle mrtvola se od těch ostatních lišila,“ řekla Katie,

odnesla kozačky do předsíně a uložila je do botníku. „Zaprvé

šlo o kněze.“

„Tak to doufám, že si dal poslední pomazání, než do té vody

skočil.“

„Ty na ten svůj cynismus jednou dojedeš, to ti garantuju.Ne

skočil tam, někdo ho zavraždil a tělo hodil do řeky. Uškrtili ho

a ještě něco — vykastrovali, ale to nikde nevykládej.“

„Vykastrovali? Jako že mu uřízli nádobíčko? Fakt?“

Katie přikývla.

„Jauvajs,“ poznamenala Siobhan. „Tohle si sám asi neudělal,

co? I když jsem četla, že někteří kněží to dělají, protože užne

dokážou odolávat pokušení.“

„V tomhle případě to moc pravděpodobné není. Leda by si

přivydělával jako hadí muž.“

„Fuj. Tyhle chuťovky si nech pro sebe, děkuju.“

„Dáš si drink?“ zeptala se Katie.

„Ne, díky.“

Katie přešla ke stolku a nalila si do sklenky z broušeného

křišťálu velkého panáka vodky Smirnoff Black Label. Pořádně

si hltla a bezděky se otřásla.

„Takže co máš na dnešek v plánu?“ zeptala se Siobhan.„Po

jedeš za Johnem, nebo ti mám něco uvařit? Zbyla trocha kuřecí


32

polívky od včerejška, klidně ji ohřeju, jestli chceš. Anebo si

můžeme objednat pizzu.“

Katie si k  ní přisedla. „Ještě nevím. Brnknu Johnovi, ale

nejspíš je venku a prohání krávy.“

Siobhan byla Katiina mladší sestra, třetí ze sedmi dětí.Po

dobala se víc jejich otci než matce. Byla vyšší a baculatější než

Katie, měla kulatý obličej, hustou hřívu zrzavých kudrnatých

vlasů a modrozelené oči posazené daleko od sebe. Krátce po

Paulově smrti se rozešla s  přítelem Seanem, realitním mak

léřem s  křivými zuby, vyčesanými vlasy a  obřím egem, a na

stěhovala se k  sestře. Katie to vyhovovalo, protože Siobhan

se starala o Barneyho, udržovala dům v čistotě a obstarávala

nákupy, zatímco ona sama byla v práci. Navíc to znamenalo,

že na ni Katie coby starší sestra mohla dohlížet. Dříve bývala

Siobhan jako z divokých vajec a dodnes občas mívala sklony

k výstřednímu chování. Když jí nějaký řidič zablokoval cestu,

bez váhání vystoupila z auta a zabouchala mu na okno.O so

botách se opíjela v baru Kelly’s a někdy pak na ulici zakopla,

upadla a nohy jí vylétly do vzduchu, takže se odhalily její černé

krajkové kalhotky.

„Cos včera večer podnikla ty?“ zeptala se Katie. „Něco za

jímavého?“

Siobhan chvilku mlčela a potom odpověděla: „Zavolala jsem

Michaelovi, když to musíš vědět.“

„Myslela jsem, že jste spolu nadobro skoncovali. Nemluvě

o tom, že je ženatý.“

„Jenže mně se po něm pořád stýská. A jemu se stýská po

mně. Tu svou Nolu si nikdy neměl brát. Ta ženská je ti takmrd

lá! Chová se spíš jako jeho matka než manželka. Neustále kvůli

něčemu vyvádí. Nedovoluje mu chodit pít s  klukama a  chce,

aby se doma vždycky zouval a sklapoval prkýnko. A navíc se


33

teď chce odstěhovat do Kinsale, protože je to podle nístylo

vější než Carrigaline. Má pravdu, ale o to nejde.“

„S tím nic nenaděláš. Tys svou šanci projela.“

Siobhan si pohrávala s pramenem vlasů. „Upřímně řečeno

si myslím, že mi odpustil. Vždyť jsem ho podvedla jen jednou.

No dobrá, dvakrát. Každopádně řekl, že by se se mnou rádse

šel, akorát na skleničku.“

Katie se napila vodky a povytáhla obočí. „Nechci ti do toho

mluvit, ale podle mě si koleduješ. Dobře víš, k  čemu jedna

sklenička může vést, obzvlášť pokud ji vypiješ ty. A co když se

o tom dozví jeho žena? Nola není z těch, kdo snadnoodpouš

tějí, to ti zaručuju.“

Katie zazvonil mobil a ona ho zvedla. „Ahoj, Johne! Užho

dinu se ti zkouším dovolat. Dostals můj vzkaz?“

„Jo, dostal. Promiň. Někdo nechal otevřenou bránu a mně

uteklo minimálně šest těch zatracených jerseyů. Než jsem je

všechny sehnal dohromady, byli napůl cesty do Rathcormacu.“

„Tušila jsem, že honíš krávy  — no neříkala jsem to, Siob

han?“

„Jsi holt rozený detektiv,“ prohlásil John. „Poslyš, nechceš

se večer sejít? Co takhle vyrazit na ty slávky, co jsi o  nich

básnila?“

„Já nevím. Nějak mě přešel hlad. A navíc jsem unavená.“

„Ale no tak.“

„Je to tvoje vina, Johne,“ řekla Katie a mrkla na Siobhan. „To

tys mě utahal.“

„Prosím, Katie. Potřebuju s tebou probrat něco vážnědůle

žitého. Měl jsem ti to říct včera, ale nějak to nevyšlo. Ve čtvrt

na osm tě přijedu vyzvednout, co ty na to?“

„Ok,“ odpověděla Katie a  prohrábla si vlasy. „Půjdu se vy

sprchovat, to mě probere.“


34

Zavěsila a  se staženými rty a  zdviženým obočím se podí

vala na sestru.

„Co je?“ zeptala se Siobhan.

„Prý mi musí říct něco hrozně důležitého.“

Siobhan se krátce zamračila a potom pronikavě vykřikla:

„Já vím, o co jde! On tě chce požádat o ruku! Chce si tě vzít!“

„Propána, vzpamatuj se. Jasně že nechce.“

„Vsadím se s tebou, že chce. Zamysli se nad tím. Paul je po

smrti přes rok a  půl, takže lhůtu na truchlení máš oficiálně

odbytou.“

„Siobhan, jsem si jistá, že mě John o ruku nepožádá.A i kdy

by požádal, co bych mu na to asi řekla?“

„No že jo! Vždyť ho miluješ! A jak skvěle vypadá! A co teprve

jeho senza americký přízvuk. Zní jako ten chlap s tím fakthlu

bokým hlasem, ten, co na začátku Zákona a pořádku vždycky

říká: ‚Toto jsou jejich příběhy!‘ “

„Já nevím. Nejsem si úplně jistá, jestli ho doopravdy mi

luju.“

„Jasně že ho miluješ. Copak má nějakou konkurenci? A koho

jako? Roddyho Phelana z Water’s Edge?“

„Roddy se mi zamlouvá. Umí mě rozesmát.“

„To mě nepřekvapuje. S tím účesem vypadá jako veverka.“

„No, to je jedno,“ uzavřela Katie. „Jdu do sprchy. Jestli někdo

zavolá, nejsem tu a nečekáš mě.“

Stála se zavřenýma očima pod tekoucí vodou a  připadala si

nesmírně osamělá a zranitelná. Paul byl dobrodruha prospě

chář, který ji podvedl s jednou z nejlacinějších žen v Corku. Pro

peníze byl ochotný udělat cokoli — jak říkávali jeho kamarádi

z baru Ovens: klidně by se převlékl za ženskou a šel seprodu

círovat po náměstí, kdybyste mu dost zaplatili.


35

Zároveň ho ale Katie znala už od školy a v prvních letech

manželství se jí zdál vtipný a okouzlující. Ačkoli se z nějnako

nec vyklubala příšerná nula, Katie v životě nenapadlo, že by

někdy nebyl po jejím boku.


36

6

Pět minut před tím, než měl John dorazit, zazvonil Katietele

fon. Volal strážmistr O’Rourke.

„Skončili jsme s prohledáváním Heaneyho pokoje, ale abych

k vám byl upřímný, komisařko, nic světoborného jsmenena

šli. Krabici s fotkami, na kterých byli mladí kluci v plavkách —

podle všeho si vyrazili do Youghalu na kánoe. Ty snímky jsou

minimálně třicet let staré. Pak tři deníky vázané v kůžia opat

řené zámky, které jsme museli vypáčit. Ani to nepomohlo — ty

zápisky jsou psané tak šílenými blechami, že bychompotřebo

vali mikroskop, abychom je přečetli. A ke všemu je to v latině.“

„Znám se s jedním univerzitním profesorem klasickýchja

zyků,“ řekla Katie. „Určitě je přeloží, ale předpokládám, že za

to bude chtít pěkně mastnou sumičku.“

„To je od něj hezké, takhle nezištně se obětovat proveřej

né blaho.“

„Samozřejmě můžeme jít za generálním vikářem a poprosit

ho, ať nám doporučí nějakého kněze, který ty deníky přeloží

zadarmo a  bez nároku na jakoukoli odměnu, řekněme jako

omluvu za prohřešky církve. Ale v  tom případě bychom se

nemohli stoprocentně spolehnout, že takový překlad bude

ne zauja tý. Vy byste to snad riskoval? Obzvlášť pokud si otec

Hea ney poznačil něco, co by vypovídalo proti němu nebopo

ukazovalo na vinu dalších kněží. Církev se o  své lidi stará,

Jim my, o tom jsme se za ta léta přesvědčili.“

„Dobrá tedy,“ řekl strážmistr O’Rourke. „Stejně jsem tydení

ky už sbalil. Donesu je na ústředí a fotky taky. Je to sice sakra


37

nepravděpodobné, ale třeba se nám podaří některé z těchklu

ků identifikovat.“

„Ještě něco zajímavého?“

„Hromada notových zápisů. Samé náboženské písně, zdá se.

Jedna se jmenuje ‚Vir perfecte haec dies‘, jiná ‚Panis angelicus‘

a další ‚Pije Jesu‘.“

„Jak je tam napsáno to ‚pije‘?“

„P — i — e.“

„Nemá se to vyslovovat, jak se to píše, a ne ‚pije‘, jako když

se nemůžete dočkat, až si skočíte na jedno?“

„V  tomhle vám neporadím, šéfová. Na policejní akademii

jsme latinu nebrali.“

„Fajn, Jimmy, přineste i  ty notové zápisy. Člověk nikdy

neví.“

Hlavní branou projelo Johnovo auto a Katie si muselaza

clonit oči před světlem reflektorů, které dopadlo na závěsy

v obývacím pokoji.

„Dobrá, komisařko. A mimochodem, žádné ovocnébonbo

ny jsme neobjevili. Jen rebarboru a  cukroví, které se stářím

slepilo dohromady.“

John stiskl tlačítko zvonku a Siobhan ho běžela pustit dovnitř.

Nesl velký pugét růžových růží zabalených do lesklého zlatého

papíru a krabici pamlsků pro Barneyho.

„Jsou nádherné,“ řekla Katie a květiny si od něj vzala.Siob

han na ni za Johnovými zády významně pohlédla.

„A teď vážně, máš chuť si někam vyrazit?“ zeptal se John

Katie. „Pokud se na to fakt necítíš...“

„Umyla jsem si vlasy a vyhrabala svoji nejlepší bundu, takže

nehodlám připustit, aby to bylo pro nic za nic,“ usmála se Katie

a políbila ho. Jeho tvář byla stále mokrá od deště a voněla po


38

jakési výrazné pižmové vodě po holení. „A kromě toho jsem

dostala obrovský hlad.“

Nechali Siobhan s  Barneym stát ve dveřích, nasedli do

Johnova tmavě modrého mercedesu a rozjeli se ke Corku.Deš

ťové kapky stékající po kapotě se třpytily jako šperky.

„Takže jsi všechny ty krávy našel?“ prohodila Katie.

„Nakonec jo. Pomáhal mi chudák Gabriel. No, pomáhal, spíš

se mi jako vždycky pletl pod nohy.“

„Podle mě je od tebe moc hezké, že ho pořád zaměstnáváš,

vzhledem k tomu, jak je k ničemu.“

„Asi máš pravdu, ale na druhou stranu je Gabriel toposled

ní, co mě ještě spojuje s tátou. Je poslední žijící člověk, který

s  ním chodil pít a  tropit vylomeniny. Máma byla odjakživa

přesvědčená, že táta je děsný nemluva a bručoun,o skrblíko

vi nemluvě. Gabriel ho ale znal ze stránky, jakou ona nikdy

neviděla.“

„Opravdu?“

„To si piš. Táta očividně miloval kanadské žertíky. V hos

podě, kde s  Gabrielem obvykle popíjel, jednou hrála nějaká

gaelská kapela. Táta otevřel plechovku sardinek a  polil hrá

čům židle olejem. Hospodský měl asi pět koček, aby sev loká

le nedržely myši, a ty se pak za těmi chlapy celý večer couraly,

očichávaly jim zadky, mňoukaly a  olizovaly se.“ Odmlčel se,

usmál se od ucha k uchu a řekl: „V tu chvíli to musela býtpa

rádní sranda.“

„K popukání,“ odvětila Katie a předstírala, že jí to nepřipadá

ani trochu vtipné. „Já jsem hlavně ráda, že jsi tatínkův smysl

pro humor nepodědil.“

Dojeli ulicí Horgan’s Quay do centra. Na opačném břehu

řeky se tyčily jeřáby a planula světla doků. Déšť polevil a ulice

se dosud leskly. John přejel přes most svatého Patrikaa zaparbr />

39

koval nedaleko Emmet Place, široké nákupní třídy před galerií

Crawford. Otevřel Katie dveře a společně došli až k restauraci

Luigiho Malonea. Ulicí se proháněli tři kluci na skateboardech,

jejichž kolečka dělala na kalužích vlnky.

V restauraci bylo rušno a veselo, ale John jim zarezervoval

stůl v poměrně klidném koutě. Objednal suché bílé vínoa číš

nice jim nalila. John zvedl svou sklenici a řekl: „Sláinte!“

„Sláinte!“ zopakovala Katie o  poznání tišeji, aniž by z  něj

spustila oči. Po chvíli řekla: „Takže — cos mi to chtěl říctdů

ležitého?“

John otevřel jídelní lístek a prohlásil: „Nejdřív bychom se

měli najíst. Umírám hlady.“

„Ne, napřed mi řekni, cos měl na srdci, jinak nebuduschop

ná spolknout jedinou slávku.“

John civěl na jídelní lístek a dlouho zarputile mlčel, Katie

však bylo jasné, že neuvažuje nad tím, co si objedná. Stejně si

pokaždé vybral totéž: kuřecí fajitas.

„Já, ehm...“ spustil, ale pak zmlkl a podíval se na ni. „Mám

potíže.“

„Potíže? Jaké?“

„Finanční. Žádné jiné snad ani neexistují. Krize měpodob

ně jako všechny v Irsku nachytala se spuštěnými kalhotami.“

„Co tím myslíš?“

„Tím myslím, že když jsem v Kalifornii prodal svůjinterne

tový obchod a přestěhoval se sem, ekonomika byla navzestu

pu. Keltský tygr řval jako šílený. Kurzy cenných papírůstou

paly a  nové podniky rostly jako houby po dešti. To všechno

šlo samozřejmě do háje. Ceny vystřelily ke stropu a hodnota

nemovitostí spadla na dno. Vytřískat ze statku nějaké peníze

bylo dost těžké, i když byla situace příznivá, ale teď je toab

solutně nemožné.“


40

„Vždyť jsi ho zdědil,“ namítla Katie. „Jeho hodnota sicekles

la, ale tys na něm nic neprodělal.“

„Problém je, že tohle není ani zdaleka všechno, Katie.Prav

da, svůj obchod jsem prodal se slušným ziskem, ale většinu

peněz jsem investoval — třetina je vázaná v nových irských

společnostech a  zbytek ve velkých nadnárodních podnicích.

Je to jen pár let, co se firmy jako Pfizer a Hitachi mohlypře

trhnout, aby v Irsku otevřely nové továrny. Byl jsem upřímně

přesvědčený, že zbohatnu. Místo toho mě od bankrotu dělí

ani ne pět eur.“

Katie se k němu natáhla přes stůl a vzala ho za ruku. „Co

hodláš dělat? Nemůže ti pomoct banka?“

„Moje banka je na tom ještě hůř než já, to mi věř.“

„Třeba bych ti mohla trochu píchnout, ale sama moc peněz

nemám.“

John se usmál a zavrtěl hlavou. „Díky, zlato, ale tohle dalece

přesahuje tvoje prostředky. Částka, kterou bych potřeboval, se

pohybuje v řádu milionů.“

„A co tedy uděláš?“

„Nemám na výběr, zlato. Musím statek prodat, vrátit sezpát

ky do San Francisca a začít znovu.“

Katie chvíli trvalo, než zcela pochopila, co jí říká. Okolní

hudba a smích zničehonic zněly podivně tlumeně, jako by se

ozývaly zpod vodní hladiny.

„Ty hodláš prodat statek? A odjet do Ameriky?“

John přikývl. Náhle se zašklebil a Katie si teprve v tomoka

mžiku uvědomila, že se mu do očí hrnou slzy.

Stiskla mu ruku pevněji a řekla: „To nemůžeš. Musíexisto

vat nějaký způsob, jak se z toho vylízat.“

„Co třeba?“

„Já nevím, něco.“


41

„No jo, jasně, třeba bych mohl jít hrát na roh Patrick Street.

Blbé je, že na banjo jsem naposledy drnkal na vysoké,a i ten

krát jsem na to byl absolutně levý. A fakt ti nepřeju, abys mě

někdy slyšela zpívat ‚Mr. Tambourine Man‘.“

„Nedělej si ze mě srandu, Johne.“

„Nedělám, zlato. Kéž by to tak bylo. Celé měsíce jsem sesna

žil udržet nad vodou, ale nadarmo. Včera jsem mluvil se svým

účetním. Řekl mi, že jsem naprosto a kompletně v prdeli.Sta

tek jde zítra na trh a  budu mít zatracené štěstí, když za něj

dostanu aspoň sto padesát tisíc. Pochopitelně za předpokladu,

že se mi ho vůbec podaří prodat.“

Katie pustila Johnovu ruku. Sotva popadala dech.

„A co bude s námi?“ zeptala se.

„Na nic jiného nemyslím. Zjišťoval jsem, jestli by nešlozalo

žit si firmu v Irsku, abych tu mohl zůstat. Je to ale otázkako

nexí, dodavatelů a hlavně investic. Vzhledem k tomu, v jakém

stavu se teď irská ekonomika nachází, je to zcela beznadějné.

A mám dojem, že beznadějné to bude ještě hodně, hodnědlou

ho. Možná i příštích deset let.“

Odmlčel se a  ona věděla, co přijde. Detaily sice neznala,

přesto měla pocit, že by mohla následující věty říct zároveň

s ním.

„Dva moji kamarádi si v Los Angeles zřídili internetovoulé

kárnu. Daří se jim tak dobře, že potřebují, aby se k nim přidal

někdo další a vypomohl jim. V současnosti je to jedinárealis

tická nabídka, kterou mám.“

„Chápu,“ řekla Katie. Jistě, Paul jí tou svou stupidní afér

kou strašně ublížil, přesto měla dojem, že takhle příšernou

bolest dosud necítila. Když už nic jiného, Paul s ní aspoň zůstal

a předstíral, že ji miluje, ačkoli to nebyla pravda.

Chtěla promluvit, ale nejprve si musela odkašlat.


42

„Uvědomuješ si, doufám, že je naprosto vyloučené, abych

jela s tebou?“

John si osušil oči papírovým ubrouskem. „Já vím, zlato, já

vím.“

„Jsem policejní komisařka, Johne. Bojovala jsem zuby nehty,

abych se dostala tam, kde dneska jsem. Potýkala jsem ses to

lika sexistickými předsudky a projevy nepřátelství a neustále

musela dokazovat, že na to mám. Jak by to asi vypadalo,kdy

bych se ke všemu obrátila zády, jako by na ničem nezáleželo?

Je toho tolik, co na mně závisí. Kolegové a pracovní povinnosti.

Spoustě lidí jsem nesmírně zavázaná. A co bych dělalav Kali

fornii? K tamní policii se přece dát nemůžu. Jasně, mohla bych

se rozvalovat u bazénu a děkovat bohu za to, že nemusímsná

šet ten nekonečný déšť, ale co jinak?“

Přišla k  nim usměvavá číšnice a  zeptala se, jestli si přejí

objednat.

John řekl: „Co myslíš? Pořád ještě chceš ty slávky?“

„Víš ty co?“ odsekla Katie. „Asi jsem zbytečně přecitlivělá,

ale pochybuju, že bych zvládla zároveň brečet a jíst.“


43

7

Otec Quinlan zamkl dveře sakristie a vyrazil po schodech dolů,

najednou se však zastavil. Měl dojem, že ve stínech na protější

straně parkoviště kohosi zahlédl. Lampa bzučelaa přerušova

ně poblikávala, takže bylo těžké si to ověřit. Přesto kněz zůstal

stát jako přibitý, ve tváři napjatý výraz člověka, který se bojí,

že jej po dlouholetém pronásledování konečně dohnala jeho

celoživotní noční můra.

Zhruba před dvaceti minutami přestalo pršet, vítr byl však

stále vlhký a přinášel zvuky města, které se rozkládalo kdesi

dole: hluk dopravy, hučení ropných tankerů kotvícíchv přísta

vu a zkormoucené vrzání jeřábů.

Paní O’Malleyová hlasitě zabouchla dveře kostela, až kněz

nadskočil. „Dobrou noc, otče!“ zavolala. „Zase zítra večer!“

„Ano, ano, dobrou noc, Mary!“ rozloučil se, strnule zvedlle

vou ruku a zamával. „Díky za všechno!“ Poté se podíval zpět

k opačnému konci parkoviště. Opravdu vedle toho bíléhomi

nibusu postával nějaký muž, nebo to byl jen přelud vyčarovaný

stíny a převislými větvemi?

Paní O’Malleyová se zastavila, zaváhala a  pak vykročila

směrem ke knězi. „Ještě jedna věc, otče. Ty lilie v kapli Naší

Paní jsem ještě nenaaranžovala, protože z květinářství poslali

pět kytic místo šesti, zítra ale donesu zbytek a před začátkem

zádušní mše to dodělám.“

Otec Quinlan se na ni letmo, roztržitě usmál. „Ovšem, Mary,

Bůh vám žehnej.“

Paní O’Malleyová se zamračila. „Děje se něco, otče?“


44

„Jistě že ne, Mary.“

Ona se nicméně rozhlédla, aby zjistila, na co se kněz dívá.

„Zase ty děcka? Prospěl by jim pořádný výprask, to tedy

ano.“

„Ne, ne, o nic nejde. Jen jsem se snažil si vzpomenout, kam

jsem založil adresář, to je celé.“

„Nepřekvapilo by mě, kdybyste ho nechal na střeše auta

jako tuhle ten karton vajec.“

Otec Quinlan řekl: „Nejspíš máte pravdu. Asi bych se měl

začít pořádně soustředit na to, co dělám.“

Paní O’Malleyová se znovu rozloučila a odešla, otec Quinlan

se však ani nehnul a teprve po deseti dlouhých vteřináchpo

malu sešel ze schodů. Byl to velmi hubený muž s velkou pleší

obrostlou posledními chomáči bílých vlasů. Měl vpadlé lesklé

oči posazené blízko u  sebe a  kvůli svému dlouhému kostna

tému nosu vypadal jako stařešina z Planety opic. Jeho ztuhlá,

trhaná chůze zřetelně prozrazovala, že trpí revmatem.

Přešel ke svému autu, deset let starému modrému passatu

zaparkovanému pod velkým kaštanem. Než vůz odemkl, opět

se kolem sebe rozhlédl, ale na parkovišti kromě něj zjevněni

kdo nebyl.

Vyšiluješ úplně zbytečně, pomyslel si. Došlo k tomu před

třiceti lety. Kál ses a Bůh ti odpustil. Čas ti taky odpustil.I kdy

bys za to býval skončil ve vězení, už dávno by tě pustili.

Zrovna si sedal za volant, když k jeho autu ze strany kdosi

přiběhl, popadl dveře a přibouchl do nich knězi nohu.

„Au!“ vykřikl otec a zděšeně vzhlédl. O auto se opíralpod

saditý muž v objemném šedém pršiplášti a držel knězovuho

leň přiskřípnutou mezi dveřmi. Jeho obličej halila bílá látka

se dvěma kruhovými průs



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist