načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Rozbité okno -- 2. vydání - Jeffery Deaver

Rozbité okno -- 2. vydání

Elektronická kniha: Rozbité okno
Autor: Jeffery Deaver
Podnázev: 2. vydání

V osmém případu ochrnutého detektiva Rhyma se pátrá po vraždícím psychopatovi, geniálně využívajícím informační aparát 21. století. Šílený pachatel s přístupem do databáze ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 80.4%hodnoceni - 80.4%hodnoceni - 80.4%hodnoceni - 80.4%hodnoceni - 80.4% 92%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Domino
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2014
Počet stran: 589
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vyd. 3.
Název originálu: Broken window
Spolupracovali: z anglického originálu ... přeložil Jiří Kobělka
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Ostrava, Domino, 2014
ISBN: 978-80-730-3952-3
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

V osmém případu ochrnutého detektiva Rhyma se pátrá po vraždícím psychopatovi, geniálně využívajícím informační aparát 21. století. Šílený pachatel s přístupem do databáze obrovské americké společnosti vraždí své oběti a vinu za jejich smrt obratně svádí na nic netušící nevinné občany. Po úrazu zcela nehybný kriminalista Lincoln Rhyme je tentokrát do případu zainteresován osobně, neboť do maniakovy sítě se zachytil i jeho bratranec. Geniální Rhymův mozek spolu s policejním aparátem pořádá dramatický hon na psychopata, přesvědčeného o své nepolapitelnosti. Oblíbený autor ve svém detektivním románu tentokrát varuje před zneužitím informací a osobních dat.

Popis nakladatele

Můžeme se ubránit člověku, který o nás ví úplně všechno?.

Svět se přehoupl do 21. století a ze sběratelů kostí se stali sběratelé dat. Klíč k penězům a moci drží ten, kdo disponuje největším počtem informací o našich kreditních kartách, zdravotní dokumentaci nebo nákupních zvyklostech. Může to být komerční firma, může to být slídivá vláda... a může to být i vraždící psychopat.

Ten muž získal přístup do databází největší informační společnosti v Americe a využívá získaných informací k tomu, aby pronikl do života vytipovaných obětí, které zavraždí a vinu následně svalí na nevinné občany. Vše nasvědčuje tomu, že nalezl recept na dokonalou vraždu – jenže pak se jedním z jeho obětních beránků stane bratranec kriminalisty Lincolna Rhyma.

Rhyme se uvolí zoufalému bratranci pomoci a postupně začne rozplétat zločinnou pavučinu upředenou pachatelem posedlým touhou sbírat: pouličním haraburdím počínaje a intimními detaily cizích životů konče. Během tří dnů zažije kriminalista desítky zápletek, zádrhelů a zvratů a odhalí bezpočet šokujících informací o krádežích totožnosti a obchodování s daty. Proti němu tentokrát stojí pachatel nového věku: muž vyznávající vizi, že nejspolehlivější smrtící zbraní jsou informace...

([osmý případ Lincolna Rhyma])
Zařazeno v kategoriích
Jeffery Deaver - další tituly autora:
 (e-book)
Sběratel kůží Sběratel kůží
Spící panna Spící panna
Iluze Iluze
 (e-book)
Ocelový polibek Ocelový polibek
Světové krimipovídky Světové krimipovídky
 (e-book)
Poslední hodina Poslední hodina
 
K elektronické knize "Rozbité okno -- 2. vydání" doporučujeme také:
 (e-book)
Prázdné křeslo -- 2.vydání Prázdné křeslo
 (e-book)
Zapadákov Zapadákov
 (e-book)
Říjnový seznam Říjnový seznam
 (e-book)
Hodinář -- 2. vydání Hodinář
 (e-book)
Kamenná opice Kamenná opice
 (e-book)
Tanečník Tanečník
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

ROZBITÉ OKNO

JEFFERY DEAVER

2014


Copyright © 2008 by Jeffery Deaver

Translation © 2008 by Jiří Kobělka

Cover design © 2008 by DOMINO

Veškerá práva vyhrazena. Žádná část tohoto díla nesmí být reprodukována

ani elektronicky přenášena či šířena bez předchozího písemného souhlasu

majitele autorských práv.

Z anglického originálu THE BROKEN WINDOW,

vydaného nakladatelstvím Simon & Schuster, New York 2008,

přeložil Jiří Kobělka

Odpovědná redaktorka: Karin Lednická

Korektura: Hana Pušová

Sazba písmem Adobe Garamond Pro: Dušan Žárský

Obálka: Radek Urbiš

Vytiskla tiskárna Český Těšín

Vydání čtvrté, v elektronické verzi druhé

Vydalo nakladatelství DOMINO, Na Hradbách 3, 702 00 Ostrava,

v dubnu 2014

ISBN 978-80-7303-955-4


Drahému příteli, psanému slovu



PODĚKOVÁNÍ

Mé poděkování patří skvělému týmu: Willu a Tině Anderso­

novým, Louise Burkeové, Luise Colicchiové, Jane Davisové,

Julii Deaverové, Jamiemu Hodderovi­Williamsovi, Paolo Klu­

no vi, Carolyn Maysové, Deborah Schneiderové, Vivienne

Schus terové, Sebě Pezzaniové, Betsy Robbinsové, Davidu

Rosenthalovi, Marysue Rucciové... a  pochopitelně i  Madelyn

Warcholikové.



Díl I

NĚCO SPOLEČNÉHO

Čtvrtek 12. května

Většinu případů narušení soukromí nezpůsobí odhalení

obrovských osobních tajemství, nýbrž zveřejnění mnoha drob­

ných fakt... Stej ně jako u zabijáckých včel jeden kus je protivný,

ale celý roj může přinést smrt.

ROBERT O’HARROW JR., Není se kam ukrýt



ROZBITÉ OKNO 11

1

Byla z něčeho nesvá, ale nedokázala tomu přijít na kloub.

Jako slabá bolest kdesi v těle, která se neustále navrací.

Nebo když se blížíte k bytu a za vámi jde muž... Je to ten, který po vás pokukoval v metru?

Nebo když se k  vaší posteli blíží černá tečka a  pak náhle zmizí. Byl to pavouk zvaný černá vdova?

Poté se však na ni návštěvník, který seděl na gauči v obýva­ cím pokoji, podíval, usmál se a Alice Sandersonová zapomněla na obavy – pokud to vůbec obavy byly. Arthur měl dobrou duši a dobře stavěné tělo, to rozhodně. Ale kromě toho měl i báječ­ ný úsměv, což se počítalo mnohem víc.

„Nedal by sis trochu vína?“ zeptala se a  zamířila do malé ku chyňky.

„Jasně. Cokoliv máš.“

„Tohle je docela legrační – hrát si v pracovní den na záškolá­ ky. Dva dospělí lidi. Líbí se mi to.“

„Jsme zkrátka uličníci,“ zavtipkoval.

Na protější straně ulice stála řada domů z hnědého pískov­ ce, některé omítnuté, některé s původní fasádou. Kromě nich viděli z okna i část siluety Manhattanu, která se v tento příjem­ ný jarní den ukrývala v mlze. Dovnitř pronikl závan vzduchu, JEFFERY DEAVER na velkoměsto docela čerstvého, a přinesl s sebou vůni česneku a  oregana z  italské restaurace na ulici. Italská kuchyně patřila k  jejich oblíbeným – byl to jeden z  mnoha jejich společných zájmů, které objevili, když se před několika týdny seznámi­ li při ochutnávce vín v  SoHo. Koncem dubna se Alice ocitla ve skupině zhruba čtyřiceti lidí, kteří poslouchali přednášku somme liéra o evropských vínech, a tam zaslechla, jak se něja­ ký muž ptá na jednu konkrétní odrůdu španělského červeného vína.

V  duchu se zasmála. Shodou okolností měla doma karton právě tohoto vína (vlastně teď už jen část kartonu). Pocházelo z jedné málo známé vinice. Možná to nebyla nejlepší rioja, ja­ kou kdy kdo vyrobil, ale ukrýval se v ní i jeden netušený buket: příjemné vzpomínky. Alice a  její francouzský milenec během týdne stráveného ve Španělsku prolili hrdlem spoustu tohoto vína – bylo to dokonalé spojení, ideální volba pro ženu krátce před třicítkou, která se nedávno rozešla s přítelem. Prázdnino­ vá avantýra byla vášnivá, intenzivní a pochopitelně odsouzená k zániku, což však její náruživost ještě více umocňovalo.

Alice se tehdy naklonila, aby viděla, kdo zmínku o víně pro­ nesl: jakýsi tuctový muž v obleku. Po několika ochutnávkových skleničkách si dodala kuráž, s talířkem jednohubek v ruce vyra­ zila k onomu  muži a  zeptala se ho na jeho zájem o  zmíněné víno.

Muž jí vysvětlil, že před pár lety navštívil se svou bývalou přítelkyní Španělsko a že jim toto víno zachutnalo. Posadili se s Alicí ke stolu a chvíli si povídali. Ukázalo se, že Arthur má rád stejná jídla jako ona, líbí se mu stejné sporty. Oba běhali a kaž­ dé ráno trávili hodinu v předražených fitnesscentrech. „Jenže,“ dodal Arthur, „já tam nosím nejlevnější kraťasy z  JCPenney a nejlevnější trička, která seženu. Značkové hadry, to je jenom

ROZBITÉ OKNO 13

pro snoby...“ A vzápětí se začervenal, protože si uvědomil, že ji možná urazil.

Alice se však zasmála. Ke sportovnímu oblečení zaujímala stejný postoj (svůj úbor si koupila v obchodním domě Target, když byla v  Jersey na návštěvě u  příbuzných). Potlačila však nutkání svěřit se mu s  tím, protože měla strach, aby si s  ním nezadala příliš. A tak dál hráli oblíbenou seznamovací hru lidí z města: co máme společného. Hodnotili spolu restaurace, po­ rovnávali epizody seriálu Ne tak zhurta! a stěžovali si na své psy­ choterapeuty.

Nakonec se z toho vyvinulo rande a po něm další. Art byl vtipný a zdvořilý. Možná se choval trochu upjatě a někdy i plaše a  uzavřeně, avšak Alice to připisovala tomu, co jí popsal jako „rozchod s  ďáblem“ – ukončení dlouholetého vztahu s  přítel­ kyní, jež pracovala v  módní branži. A  pak tu byl i  ten jeho strašlivý pracovní zápřah – jako manhattanský byznysmen měl velmi málo času.

Vyvine se z toho něco?

Zatím ho nemohla považovat za svého milence. Existovali však daleko horší lidé, s nimiž člověk mohl trávit čas. A když se na poslední schůzce políbili, ucítila Alice hluboký záchvěv, který mohl znamenat jediné: že chemie funguje. Dnešní večer mohl, ale i nemusel odhalit, jak silně. Všimla si, že Arthur kradmo – tedy, to si myslel on – pokukuje po přiléhavém růžovém svet­ říku, který si speciálně kvůli jejich rande koupila v obchoďáku Bergdorf Goodman. A  také v  ložnici udělala několik příprav pro případ, že by se líbání změnilo v něco jiného.

Jenže pak se vrátilo to slabé znepokojení, ten neklid kvůli tu šenému pa voukovi.

Co ji jenom trápí?

Alice předpokládala, že je to pouze zbytková rozladěnost z  jednání s  kurýrem, který jí dnes doručil balíček. Kurýr měl JEFFERY DEAVER oholenou hlavu, huňaté obočí, smrděl cigaretovým kouřem a mluvil s těžkým východoevropským přízvukem. Když pode­ pisovala převzetí zásilky, neskrývaně na ni civěl – zjevně s  ní chtěl flirtovat – a  pak ji požádal o  sklenici vody. Alice mu ji neochotně přinesla, avšak když se vrátila z  kuchyně, zastihla ho uprostřed obývacího pokoje, kde si prohlížel její aparaturu.

Řekla mu, že čeká návštěvu, a kurýr zamračeně odešel, jako by ho její napomenutí naštvalo. Alice se pak dívala z  okna a všimla si, že uplynulo téměř deset minut, než nasedl do do­ dávky stojící vedle řady zaparkovaných aut a odjel.

Co dělal celou tu dobu v domě? Kontroloval, jestli...

„Hej, Země volá Alici...“

„Promiň.“ Alice se zasmála, došla až ke gauči a posadila se vedle Arthura. Jejich kolena se dotkla a  myšlenky na kurýra se rozplynuly. Přiťukli si jako dva lidé kompatibilní ve všech ve­ ledůležitých oblastech: v politice (oba přispívali prakticky stej­ nou částkou demokratům a oba posílali peníze na charitativní akce veřejnoprávního rozhlasu), ve filmech, v jídle, v cestování. Oba byli protestanty odpadlými od víry.

Když se jejich kolena znovu dotkla, začalo se o  ni to jeho svůdně třít. Arthur se pak usmál a zeptal se: „Jo, co ten obraz, který sis koupila, ten Prescott? Přišel ti?“

Alici se rozzářily oči. Přikývla. „Ano. Jsem teď majitelkou Harveyho Prescotta.“

Alice Sandersonová nebyla na manhattanské poměry zámož­ ná, ale dobře investovala a dávala volný průchod své skutečné vášni. Sledovala kariéru Harveyho Prescotta, malíře z Oregonu, jenž se specializoval na fotorealistické obrazy rodin – nikoliv existujících lidí, nýbrž postav, které si sám vymyslel. Některé rodiny byly tradiční, jiné méně – rodič samoživitel, smíšené rasy, homosexuálové. Z  jeho děl dostupných na trhu nebylo prakticky žádné v  jejích finančních možnostech, avšak Alice

ROZBITÉ OKNO 15

figurovala na seznamech galerií, které příležitostně jeho obra­ zy prodávaly. A  minulý měsíc ji jedna galerie ze západu země informovala, že by v brzké době mohlo být za 150 000 dolarů k  prodeji malé plátno z  rané fáze umělcovy tvorby. Vlastník obrazu se nakonec opravdu rozhodl dílo prodat, Alice sáhla na svůj investiční účet a připravila si požadovanou částku.

To byla ta zásilka, kterou dnes obdržela. Radost z vlastnictví díla jí však nyní znovu zkalil záblesk neklidu z  kurýrova cho­ vání. Vzpomněla si na jeho zápach, na jeho chtivé oči. Pod zá­ minkou odhrnutí závěsů vstala, zamířila k oknu a pohlédla ven. Žádné dodávky, žádní holohlavci lelkující na nároží a zírající do oken jejího bytu. Napadlo ji, že okno zavře a zamkne, ale pak jí to přišlo trochu paranoidní a  navíc by to musela Arthurovi vysvětlovat.

Vrátila se k němu, zadívala se na zdi a řekla mu, že si není jistá, kam obrázek ve svém malém bytě pověsí. Před očima se jí přehrála krátká fantazie: Arthur jednou v  sobotu zůstane přes noc a  v  neděli po pozdní snídani jí pomůže najít pro plátno nejdokonalejší místo.

Její hlas byl plný radosti a pýchy, když řekla: „Chceš ho vi­ dět?“

„To si piš.“

Vstali a Alice vyrazila do ložnice. Zdálo se jí, že na chodbě před bytem zaslechla kroky. Všichni ostatní nájemníci přitom měli být v tuto denní dobu v práci.

Nemůže to být ten kurýr?

No, aspoň že teď není sama.

Dorazili ke dveřím ložnice.

A v tu chvíli černá vdova udeřila.

Alice si s  trhnutím uvědomila, co ji celou dobu trápilo – a s ku rýrem to nemělo nic společného. Ne, souviselo to s ArthuJEFFERY DEAVER rem. Když spolu včera mluvili, zeptal se jí, kdy ten Prescott dorazí.

Alice mu sice řekla, že si koupila obraz, ale nikdy před ním nezmínila autorovo jméno. Prošla dveřmi ložnice a zpomalila. Ruce se jí potily. Pokud se Arthur o tom obraze dozvěděl, aniž mu o něm sama řekla, pak si mohl zjistit i další fakta o jejím životě. Co když všechny ty věci, které měli společné, byly pou­ hé lži? Co když o její zálibě ve španělském víně věděl předem? Co když přišel na tu ochutnávku jen proto, aby se dostal do její blízkosti? Všechny ty restaurace, které znali, všechno to cesto­ vání, televizní pořady...

Proboha, vždyť ona si vede do ložnice muže, kterého zná teprve pár týdnů. Je úplně bezbranná...

Začala ztěžka oddechovat... Roztřásla se.

„Ó, tomu říkám obraz,“ zašeptal Arthur, když se zadíval za ni. „Je nádherný.“

Alice uslyšela jeho klidný, příjemný hlas a v duchu se zasmá­ la. Copak ses úplně zbláznila? Určitě jsi před Arthurem zmínila Prescottovo jméno. Potlačila v  sobě rozechvělost. Uklidni se. Prostě žiješ příliš dlouho sama. Vzpomeň si na jeho úsměvy, na jeho vtipkování. On přemýšlí stejně jako ty.

Uvolni se.

Alice se chabě zasmála. Zadívala se na plátno o  rozměrech še desát krát šedesát centimetrů, na tlumené barvy vykreslující půltucet lidí u večeře – někteří se tvářili pobaveně, jiní zamyšle­ ně, ještě jiní znepokojeně.

„Neuvěřitelné,“ řekl Arthur.

„Kompozice je překrásná, ale on dokáže dokonale zachytit především výraz tváře, viď?“ Alice se k němu otočila.

Její úsměv vyprchal. „Co je, Arthure? Co to děláš?“ Arthur měl na rukou béžové látkové rukavice a právě si sahal do kapsy.

ROZBITÉ OKNO 17

A pak se mu Alice zadívala do očí, které ztvrdly v tmavé špen­

dlíkové hlavičky pod zachmuřeným obočím. Tenhle obličej vů­

bec nepoznávala.

DÍL II

TRANSAKCE

NEDĚLE 22. května

Člověk často slýchá staré tvrzení, že když se naše tělo roze­

bere na sou částky, má hodnotu čtyř dolarů padesát. Naše

digitální identita má cenu mnohem vyšší.

ROBERT O’HARROW JR., Není se kam ukrýt

ROZBITÉ OKNO 21

2

Stopa vedla ze Scottsdale do San Antonia, poté na jedno odpočivadlo u dálnice 95 ve státě Delaware, kde parkovali tiráci a cestomilné rodiny, a poněkud překvapivě končila v Londýně.

A kdo vlastně tuto trasu zvolil? Jeden profesionální zabiják, jehož Lincoln Rhyme už nějakou dobu pronásledoval. Zabránil mu sice ve spáchání strašlivého zločinu, ale zabijákovi se nako­ nec podařilo v posledních minutách proklouznout z policejní­ ho sevření – „odkráčel si z města,“ formuloval to hořce Rhyme, „jako nějaký zatracený turista, který musí v  pondělí ráno na­ stoupit do práce.“

Stopa uschla jako listí a policie ani FBI nezískaly žádné další informace o tom, kde se hrdlořez skrývá nebo co plánuje příště. Před několika týdny se však Rhyme od svých kontaktů v Ari­ zoně dozvěděl, že tentýž muž je pravděpodobným pachatelem vraždy příslušníka americké armády ve Scottsdale. Stopy nazna­ čovaly, že se vydal na východ – do Texasu a odtud do Delaware.

Jméno tohoto pachatele, které mohlo být skutečné i smyšle­ né, bylo Richard Logan. Zdálo se pravděpodobné, že pochází ze západní části Spojených států nebo z Kanady. Intenzivní pátrá­ ní odhalilo řadu různých Richardů Loganů, avšak žádný z nich neodpovídal profilu vraha.JEFFERY DEAVER

A pak se Lincoln Rhyme shodou okolností (on sám by nikdy nepoužil slovo „štěstí“) od Interpolu dozvěděl, že jeden profe­ sionální vrah z  Ameriky byl najat na zakázku v  Anglii. Zabil tedy někoho v Arizoně, aby získal přístup k vojenské identifika­ ci a informacím, sešel se s komplici v Texasu a na jednom od­ počivadle na východním pobřeží přijal zálohu honoráře. Nato odletěl do Heathrow a  momentálně se pohyboval v  Anglii – přesné místo jeho pobytu nebylo známo.

Terčem Loganova „dobře financovaného spiknutí, jehož ini ciátory jsou vysoce postavené osoby“ – Rhyme se jen pou­ smál, když si přečetl tuto uhlazenou frázi Interpolu – byl jeden protestantský kněz z Afriky, který provozoval uprchlický tábor a náhodou narazil na obrovský podvod, v jehož rámci se kradly léky proti AIDS a výtěžek z jejich prodeje se používal k nákupu zbraní. Bezpečnostní složky uklidily kněze do Londýna poté, co přežil tři atentáty: jeden v  Nigérii, jeden v  Libérii, a  jeden dokonce v odletovém salonku na milánském letišti Malpensa, kde příslušníci Polizia di Stato vyzbrojení pořádnými samopaly provádějí důkladné kontroly a jen máloco jim unikne.

Reverend Samuel G. Goodlight (lepší příjmení pro Božího slu žebníka si Rhyme nedokázal představit) momentálně pobý­ val ve střeženém domě v Londýně pod bedlivými zraky detekti­ vů ze Scotland Yardu, sídla Metropolitní policejní služby, a po­ máhal brit ské i zahraničním zpravodajským službám udělat si kompletní obrázek o tomto plánu „léčiva za zbraně“.

Lincoln Rhyme a inspektorka Longhurstová z metropolitní policie nalíčili prostřednictvím šifrovaných satelitních telefoná­ tů a  e­mailů poletujících mezi několika kontinenty šikovnou past, do níž hodlali pachatele ulovit. Plán, který se svou rafi­ novaností mohl směle měřit s  precizními operacemi Richarda Logana, počítal s nasazením dvojníků a také s klíčovou pomocí nefalšovaného bývalého obchodníka se zbraněmi, na něhož byla

ROZBITÉ OKNO 23

napojena celá síť dobře motivovaných informátorů. Jihoafričan Danny Krue ger vydělal na prodeji zbraní statisíce dolarů se stej­ nou efektivitou a nevzrušeností, s jakou jiní byznysmeni prodá­ vají klimatizační jednotky a sirupy proti kašli. Loňská návště­ va Dárfúru jím však těžce otřásla, protože na vlastní oči viděl, jaké masakry jeho hračky způsobují. Přestal tedy obchodovat se zbraněmi a usadil se v Anglii. K dalším členům zásahového týmu patřili agenti MI5, zaměstnanci londýnské pobočky FBI a také jeden agent francouzské verze CIA: zpravodajské služby La Direction Générale de la Sécurité Extérieure.

Ani přibližně sice nevěděli, ve které části Británie se Logan ukrý vá a  plánuje útok, avšak Danny Krueger se do slechl, že vrah se chystá udeřit během několika příštích dnů. Jiho afričan měl stále řadu kontaktů v mezinárodním podsvětí a umně mezi nimi rozšířil informace o  „utajeném“ domě, v  němž se usku­ teční jednání mezi Goodlightem a úřady. Za tímto domem se rozkládala nechráněná zahrada, která představovala dokonalou palebnou zónu pro vraha toužícího po reverendově smrti.

A především to bylo ideální místo, kde mohla policie Loga­ na odhalit a zneškodnit. Sledovací operace byla v plném prou­ du a ozbrojení policisté i agenti MI5 a FBI měli čtyřiadvaceti­ hodinovou pohotovost.

Rhyme nyní seděl na červeném invalidním vozíku na bate­ riový pohon v přízemí svého domu v západní části Central Par­ ku – už to nebylo starosvětsky přitažlivé viktoriánské sídlo jako kdysi, nýbrž dobře vybavená kriminalistická laboratoř, větší než mnoho laboratoří ve středně velkých městech. Rhyme se při­ stihl, že opět dělá to, co v posledních několika dnech dělal čas­ to: civí na telefon, jehož tlačítkem číslo dvě se aktivovalo rychlé vytáčení linky v Anglii.

„Telefon funguje, že?“ ujistil se.JEFFERY DEAVER

„Existuje snad důvod, proč by fungovat neměl?“ zeptal se jeho ošetřovatel Thom odměřeným tónem, který Rhyme chá­ pal jako zdeptané povzdechnutí.

„Já nevím. Obvody se můžou zahltit. Do linek může udeřit blesk. Pokazit se může celá spousta věcí.“

„V tom případě bys ho možná mohl vyzkoušet. Jen tak pro jistotu.“

„Příkaz,“ zavelel Rhyme, aby si získal pozornost systému rozpoznání hlasu napojeného na jeho ECU – přepínací ovláda­ cí jednotku, která v mnoha ohledech nahrazovala jeho fyzické funkce. Lincoln Rhyme byl kvadruplegik: při ohledávání místa činu si před lety přivodil zranění pod čtvrtým krčním obratlem nedaleko od lebeční základny, po němž mu zůstala jen omeze­ ná pohyblivost. „Vytočit asistenční službu,“ poručil nyní sys­ tému.

V reproduktorech se ozval volací tón, po němž následovalo pípání. Rhyma to podráždilo víc, než kdyby telefon nefungo­ val. Proč mu inspektorka Longhurstová nezavolala? „Příkaz,“ vy štěkl. „Ukončit spojení.“

„Zdá se, že je v  pořádku.“ Thom postavil hrnek s  kávou do držáku na Rhymově invalidním vozíku a kriminalista usrkl slámkou silný nápoj. Podíval se na láhev osmnáctileté jedno­ sladové glenmorangie stojící na polici – whisky byla blízko, ale pro Rhyma zůstávala zoufale nedosažitelná.

„Je ráno,“ poznamenal Thom.

„Jistěže je ráno. Já vidím, že je ráno. Nechci slyšet žádné... Já jen, že...“ Rhyme konečně našel záminku, aby mohl mladé­ mu ošetřovateli v této věci vyčinit. „Pokud si vzpomínám, tak jsi mi včera večer zaťal tipec strašně brzo. Dvě skleničky. To je úplné nic.“

„Byly tři.“

ROZBITÉ OKNO 25

„Kdybys měl sečíst objem, myslím jako centimetry krychlo­ vé, tak by se to rovnalo dvěma malým skleničkám.“ Malicher­ nost dokázala být stejně opojná jako alkohol.

„Ráno zkrátka žádnou skotskou nedostaneš.“

„Pomáhá mi zbystřit mysl.“

„Ne, nepomáhá.“

„Ale pomáhá. A taky kreativně uvažovat.“

„To už vůbec ne.“

Thom měl na sobě dokonale vyžehlenou košili, kravatu a kalhoty. Jeho šaty byly méně zmačkané než kdysi. Velká část práce ošetřovatele kvadruplegiků je fyzicky náročná. Rhymův nový invalidní vozík s názvem Invacare TDX bylo však možné rozložit v praktickou postel, což Thomovi značně usnadňova­ lo práci. Kromě toho vozík dokázal překonávat nízké schody a uhánět stejně rychle jako běžec středního věku.

„Říkám, že chci trochu skotské. Tak. Formuloval jsem svou touhu. Jak se k tomu postavíš?“

„Ne.“

Rhyme se ušklíbl a  znovu se upřeně zahleděl na telefon. „Jestli nám Logan unikne...“ Jeho hlas zvadl. „No tak, nezarea­ guješ stejně jako všichni?“

„Co tím myslíš, Lincolne?“ Štíhlý mladík pracoval s  Rhy­ mem už několik let. Rhyme ho párkrát propustil a několikrát dal výpověď on. Přesto tu pořád byl. Svědčilo to o jisté vytrva­ losti – nebo možná zvrácenosti – obou protagonistů.

„Já řeknu: ‚Jestli nám unikne...,‘ a ty řekneš: ‚On vám ne­ unikne. Neboj.‘ A já bych se pak měl cítit ubezpečený. Lidi to tak dělají, víš? Ubezpečují ostatní ve chvílích, kdy vůbec nemají potuchy, o čem je řeč.“

„Ale já to neřekl. Nehádáme se tu tedy o něčem, co jsem ne­ řekl, ale říct jsem to mohl? Není to, jako když se manželka roz­JEFFERY DEAVER čilí na svého muže, protože viděla na ulici hezkou ženu a myslí si, že kdyby tam byl on, určitě by na ni zálibně civěl?“

„Já nevím, k čemu by se to dalo přirovnat,“ řekl Rhyme ne­ přítomně, protože byl opět myšlenkami v Británii, u plánu na Loganovo dopadení. Nejsou v  něm nějaké trhliny? Jak je to s  bezpečností? Může důvěřovat informátorům, že nevyzradili informace, kterých by se vrah mohl chytit?

Zazvonil telefon a  na ploché obrazovce kousek od Rhyma se otevřelo okno s  identifikací volajícího. Kriminalista pocítil zklamání, když zjistil, že mu nevolají z Londýna, nýbrž z mno­ hem větší blízkosti – konkrétně z Velkého baráku, což byl poli­ cajtský termín pro ústředí sídlící na One Police Plaza v centrál­ ním Manhattanu.

„Příkaz: přijmout hovor.“ V  telefonu cvaklo a  Rhyme vy­ štěkl: „Co je?“

Z dálky osmi kilometrů se ozval hlas: „Máš blbou náladu?“

„Ještě se mi neozvali z Anglie.“

„Máš snad pohotovost, nebo co?“ zeptal se detektiv Lon Sel­ litto.

„Logan zmizel. Každým okamžikem by se mohl o něco po­ kusit.“

„Staráš se o něj jako o dítě,“ poznamenal Sellitto.

„Když myslíš. Tak co potřebuješ? Nechci blokovat linku.“

„Tolik špičkového vybavení, a  přitom nemáš funkci přidr­ žení hovoru?“

„Lone.“

„Dobře. Mám něco, o  čem bys měl asi vědět. Minulý tý­ den ve čtvrtek došlo k jedné loupeži a vraždě. Obětí byla žena z Village. Alice Sandersonová. Pachatel ji ubodal a ukradl něja­ ký obraz. Dopadli jsme ho.“

Proč kvůli tomu volá? Obyčejný zločin a pachatel ve vazbě. „Problém s důkazy?“

ROZBITÉ OKNO 27

„Ne.“

„Tak to by mě zajímalo, proč mi voláš.“

„Před půl hodinkou někdo volal dozorčímu detektivovi.“

„K věci, Lone. K věci.“ Rhyme civěl na bílou tabuli obsahu­ jící podrobnosti o  plánu dopadení zabijáka v  Anglii. Plán byl komplikovaný.

A křehký.

Sellitto ho vytrhl ze zamyšlení. „Hele, je mi to líto, Lin­ ku, ale musím ti říct, že pachatelem je tvůj bratranec Arthur Rhyme. Je to vražda prvního stupně. Kouká z  toho pro něj pětadvacet let a  státní zástupce tvrdí, že obžaloba je neprů­ střelná.“JEFFERY DEAVER

3

„Dlouho jsme se neviděli.“

V laboratoři seděla Judy Rhymová. Ruce sepjaté, obličej po­ pelavý a k tomu křečovitá snaha nedívat se na nic jiného než na kriminalistovy oči.

Dvě reakce na jeho postižení dováděly Rhyma k  vzteku: když se návštěvník s nesmírnou námahou snažil předstírat, že žádné postižení neexistuje, a když je naopak pokládal za důvod být Rhymovým nejlepším kamarádem a začal s ním vtipkovat a vést chlapác ké řeči, jako by spolu bojovali ve válce. Judy spa­ dala do první kategorie: pečlivě vážila slova a  teprve poté je Rhymovi jemně předestřela. Pořád to však byla jakás takás pří­ buzná, a tak Rhyme zůstal trpělivý, přestože se musel přemáhat, aby nepokukoval po telefonu.

„Ano, dlouho,“ přitakal.

Thom vyřizoval společenské formality, které šly odjakživa mi mo Rhyma. Nabídl Judy kávu, ale ta teď stála na stole před ní netknutá jako rekvizita. Rhyme ještě jednou upřel toužebný pohled na whisky, avšak Thom ho bez problémů ignoroval.

Atraktivní tmavovlasá Judy se zdála být v  lepší formě, než když ji viděl naposledy, což bylo asi dva roky před nehodou: měla pevné svaly a vysportovanou postavu. Konečně se odvážila

ROZBITÉ OKNO 29

odtrhnout oči od Rhyma. „Mrzí mě, že jsme za tebou nikdy nepřijeli. Opravdu. Chtěla jsem.“

Čímž neměla na mysli společenskou návštěvu před jeho zra­ něním, nýbrž návštěvu jako projev účasti poté, co Rhyme ochr­ nul. Lidé, kteří přežili tragickou událost, vnímají nevyslovená sdělení stejně silně jako slova samotná.

„Dostals ty květiny?“

Tehdy po nehodě byl Rhyme otupělý – z léků, ze samotné­ ho úrazu i z psychologického zápasu s nepředstavitelnou myš­ lenkou, že už nikdy nebude chodit. Nevzpomínal si, že by od nich dostal nějaké květiny, ale nepochyboval, že mu je poslali. Spousta lidí mu poslala květiny. Květiny jsou snadné, návštěvy těžké. „Ano. Díky.“

Mlčení. A  pak bezděčný a  bleskurychlý pohled na jeho nohy. Lidé si myslí, že když člověk nemůže chodit, má něco s nohama. Jenže ty jsou v pořádku. Problémem je poručit jim, co mají dělat.

„Vypadáš dobře,“ prohodila.

Rhyme nevěděl, jestli vypadá dobře, nebo ne. Nikdy se tím vážně nezabýval.

„A slyšela jsem, že ses rozvedl.“

„To je pravda.“

„Mrzí mě to.“

Proč? podivil se Rhyme. Byla to však cynická myšlenka, a tak raději přikývl a přijal její účast.

„A copak Blaine dělá?“

„Bydlí na Long Islandu. Znovu se vdala. Ale moc spolu v kontaktu nejsme. Když nemáš děti, obvykle to tak dopadne.“

„Moc se mi líbilo, když jste spolu tehdy přijeli do Bostonu na prodloužený víkend.“ Následoval úsměv, který ve skutečnos­ ti úsměvem nebyl. Jen namalovanou maskou.

„Ano, bylo to hezké.“JEFFERY DEAVER

Víkend v  Nové Anglii. Nakupování, cesta na jih do Cape Codu, piknik u  vody. Rhyme si vzpomínal, jak nádherné mu tehdy to místo připadalo. Když viděl zelené skály u pobřeží, po­ pustil uzdu fantazii a rozhodl se založit sbírku řas z okolí New Yorku a začlenit ji do kriminalistické databáze newyorské poli­ cie. Týden pak jezdil po městě a okolí a sbíral vzorky.

Navíc se s Blaine během cesty za Arthurem a Judy ani jed­ nou nepohádali. Dokonce i jízda domů se zastávkou v jednom motelu v Connecticutu byla příjemná. Rhyme si pamatoval, že se tehdy milovali na zadní terase pokoje a kolem nich se vzná­ šela opojná vůně zimolezu.

Tato návštěva byla nicméně posledním Rhymovým osobním setkáním s bratrancem. Jednou se pak spolu krátce bavili, ale to bylo jen přes telefon. A pak už přišla ta nehoda. A po ní ticho.

„Arthur tak trochu zmizel ze světa.“ Judy se rozpačitě zasmá­ la. „Věděls, že jsme se přestěhovali do New Jersey?“

„Opravdu?“

„Vyučoval na Princetonu. Ale propustili ho.“

„Co se stalo?“

„Dělal tam asistenta a  výzkumného pracovníka. A  oni se rozhodli, že mu nenabídnou řádné profesorské místo. Art tvrdí, že za tím byla politika. Víš, jak to na univerzitách chodí.“

Henry Rhyme, Artův otec, byl renomovaným profesorem fy ziky na Chicagské univerzitě – v této větvi Rhymovy rodiny byly akademické posty velmi ceněnou hodnotou. Už na střed­ ní škole diskutovali Arthur s Lincolnem o přednostech univer­ zitního výzkumu a  výuky oproti práci v  soukromém sektoru. „V akademické sféře můžeš být obrovským přínosem pro spo­ lečnost,“ prohlásil Art, když spolu oba chlapci popíjeli poněkud nezákonné pivo, a podařilo se mu zachovat vážnou tvář, když se Lincoln vytasil s nevyhnutelnou replikou: „To jednak, a taky se asistentky dokážou pořádně odvázat.“

ROZBITÉ OKNO 31

Rhyma nepřekvapilo, když se Art rozhodl pro práci na uni­ verzitě.

„Mohl tam dál působit jako asistent, ale raději odešel. Po­ řádně ho to naštvalo. Předpokládal, že si okamžitě sežene jiné místo, jenže to se nestalo. Nějakou dobu byl bez práce a nako­ nec nastoupil do soukromé firmy. Pracuje pro jednoho výrobce lékařských přístrojů.“ Následoval další automatický pohled – tentokrát na důmyslný invalidní vozík. Vzápětí Judy zčervena­ la, jako by se dopustila strašlivého faux pas. „Nebyla to jeho vysněná práce a taky v ní nebyl opravdu šťastný. Jsem si jistá, že tě chtěl přijet navštívit. Ale zřejmě mu byla hanba, že si v životě nevedl tak dobře. Zvlášť když ty jsi teď taková celebrita.“

Konečně usrkla kávu. „Měli jste toho tolik společného. Byli jste jako bratři. Vzpomínám si na Boston, na všechny ty his­ torky, které jste dávali k  lepšímu. Byli jste vzhůru půlku noci a celou tu dobu jste se chechtali. Věcem, které jsem o něm ni­ kdy nevěděla. A můj tchán Henry – když byl ještě naživu, tak o tobě pořád mluvil.“

„Opravdu? Docela hodně jsme si psali. Poslední dopis mi poslal pár dní před smrtí.“

Rhyme měl na strýce desítky nesmazatelných vzpomínek, ale jeden výjev mu utkvěl v paměti výrazněji než všechny ostat­ ní. Vysoký, plešatý, rudolící Henry Rhyme se u štědrovečerního stolu prohýbá v zádech, hýkavě se řehtá a uvádí tím do rozpa­ ků přibližně dvanáct rodinných příslušníků – přesněji řečeno všechny s výjimkou sebe samého, své trpělivé ženy a mladého Lincolna, který se řehtá s  ním. Rhyme měl strýce velmi rád a  často jezdil Arta a  jeho rodinu navštěvovat – bydleli asi pa­ desát kilometrů od něj, na břehu jezera Michigan v illinoiském Evanstonu.

Momentálně však Rhyme neměl na nostalgii náladu, a tak po cítil úlevu, když uslyšel otevírání dveří a zvuk sedmi rozhod­JEFFERY DEAVER ných kroků od prahu ke koberci – jejich charakter mu prozra­ dil, kdo to je. O chvíli později vstoupila do laboratoře vysoká štíhlá rusovláska v  džínsách, černém tričku a  vínově červené košili. Pod rozepnutou košilí se jí vysoko u pasu rýsovala strohá silueta černé pistole Glock.

Když se Amélie Sachsová usmála a políbila Rhyma na ústa, vnímal kriminalista koutkem oka mimovolnou reakci Judyina těla. Sdělení bylo zřejmé a Rhyme si kladl otázku, co ji tak zdě­ silo: zda skutečnost, že se ho opomněla zeptat, jestli má nějaký vztah, anebo mylný předpoklad, že mrzák nemůže mít intimní partnerku, tím méně tak neskonale krásnou, jako byla Sach­ sová, která se před nástupem na policejní akademii živila jako modelka.

Rhyme obě ženy představil, Sachsová si znepokojeně vy­ slechla příběh o zatčení Arthura Rhyma a zeptala se, jak se Judy vyrovnává se situací. Poté následovala další otázka: „Máte děti?“

Rhyme si uvědomil, že si sice všiml Judyina faux pas, ale sám se také jednoho dopustil, když se jí zapomněl zeptat na jejich syna, jehož jméno už zapomněl. A  jak se ukázalo, rodina se rozrostla. K Arthurovi mladšímu, který chodil na střední školu, přibyly dvě další děti. „Henrymu je devět. A taky máme dceru Meadow. Té je šest.“

„Meadow?“ zeptala se Sachsová překvapeně z důvodů, které Rhyme nedokázal vydedukovat.

Judy se rozpačitě zasmála. „A taky bydlíme v Jersey. Ovšem s tím televizním pořadem to vůbec nesouvisí. Narodila se dřív, než jsem se na něj začala dívat.“

S televizním pořadem?

Nastalo krátké ticho, které opět přerušila Judy. „Určitě si kladeš otázku, proč jsem toho policistu požádala o tvoje číslo. Ale ze všeho nejdřív ti musím říct, že Art neví, že jsem tu.“

„Ne?“

ROZBITÉ OKNO 33

„Abych pravdu řekla, mne samotnou by to taky nenapadlo. Byla jsem strašně rozrušená, vůbec jsem nespala a  nedokázala jsem přemýšlet s chladnou hlavou. Ale před pár dny jsem v za­ držovacím centru mluvila s  Artem a  ten mi řekl: ‚Vím, na co myslíš, ale Lincolnovi nevolej. Určitě je to jen záměna totož­ nosti nebo něco takového. Vysvětlí se to. Slib mi, že mu ne­ budeš volat.‘ Nechtěl tě zatěžovat... Víš, jaký Art je. Strašně laskavý, pořád myslí na ostatní.“

Rhyme přikývl.

„Jenže čím víc jsem si to v  hlavě přebírala, tím větší smysl mi to dávalo. Nežádala bych tě, abys někde tahal za nitky nebo dělal něco, co není správné, ale napadlo mě, že bys třeba mohl někomu zavolat a říct mi, co si o tom myslíš.“

Rhyme si nedokázal představit, jak by s tímhle ve Velkém baráku pochodil. Jako konzultant newyorské policie v  oboru soudní kriminalistiky měl za úkol odhalovat pravdu bez ohledu na to, kam ho pátrání zavede, a tamní pohlaváři byli rozhodně raději, když pomáhal obžalované usvědčovat, než když je chtěl očišťovat.

„Prošla jsem pár tvých výstřižků...“

„Výstřižků?“

„Art si zakládá rodinná alba. Má novinové výstřižky o tvých případech. Desítky výstřižků. Máš za sebou opravdu úžasné věci.“

„Ale ne,“ řekl Rhyme, „jsem jenom státní zaměstnanec.“

Konečně dala Judy průchod nefalšovaným emocím: podíva­ la se Rhymovi do očí a usmála se. „Art říkal, že tvé skromnosti nikdy ani za mák nevěřil.“

„Opravdu?“

„Ale jen proto, žes jí nikdy nevěřil ty.“

Sachsová se uchechtla.JEFFERY DEAVER

Také Rhyme vyprskl smíchem, který se dal podle jeho názo­ ru pokládat za upřímný. Po chvíli zvážněl. „Nevím, kolik toho budu moct udělat. Ale řekni mi, co se stalo.“

„Bylo to minulý čtvrtek, dvanáctého. Art každý čtvrtek od­ jíždí z práce dřív. Cestou domů se zastavuje v parku, aby si tam zaběhal. Běhání on zbožňuje.“

Rhyme si vzpomněl na desítky případů, kdy spolu jako klu­ ci narození v  rozmezí několika měsíců závodili na chodnících nebo v zelenožlutých polích kolem jejich domů – kobylky před nimi uskakovaly, a když se zastavili, aby popadli dech, dorážela na jejich zpocenou kůži hejna komárů. Art se vždy zdál být v  lepší formě, ale do univerzitního atletického týmu to nako­ nec dotáhl Lincoln – jeho bratranec ani neměl zájem se o to pokusit.

Rhyme odsunul vzpomínky stranou a soustředil se na to, co mu říká Judy.

„Z práce odešel kolem půl čtvrté a šel si zaběhat. Domů při­ jel mezi sedmou a půl osmou. Nepřipadal mi jiný než obvykle, nechoval se podivně. Vysprchoval se a  dali jsme si večeři. Na druhý den k  nám však přijela policie: dva detektivové z  New Yorku a jeden státní policajt z New Jersey. Ptali se ho na různé věci a prohledali mu auto. Našli tam nějakou krev, já nevím...“ Její hlas stále obsahoval stopy šoku, který musela onoho neleh­ kého rána prožít. „Prohledali dům a odvezli si pár věcí. A pak se vrátili a  zatkli ho. Za vraždu.“ Judy dělalo potíže to slovo vyřknout.

„A čeho přesně se měl dopustit?“ zeptala se Sachsová.

„Tvrdili, že zabil nějakou ženu a  ukradl jí vzácný obraz.“ Judy se hořce ušklíbla. „Že by ukradl obraz? K  čemu by mu propána byl? A  vražda? Vždyť Arthur nikdy v  životě nikomu neublížil. Není toho schopen.“

„Co ta krev, kterou našli? Provedli test DNA?“

ROZBITÉ OKNO 35

„Ano, provedli. Podle všeho odpovídala ta krev oběti. Jenže tyhle testy se můžou mýlit, že jo?“

„Někdy ano,“ řekl Rhyme a pomyslel si: Ale jen velmi, velmi zřídka.

„Nebo ji tam mohl nastrčit skutečný vrah.“

„Co ten obraz?“ změnila téma Sachsová. „Jevil o něj Arthur nějaký zvláštní zájem?“

Judy si pohrávala s širokými černobílými plastovými náram­ ky na levém zápěstí. „To je právě to, že ano: kdysi měl od toho malíře plátno. Líbilo se mu. Ale musel ho prodat, když přišel o práci.“

„Kde se ten obraz našel?“

„On se nenašel.“

„Takže jak mohla policie vědět, že ho někdo ukradl?“

„Jeden svědek vypověděl, že viděl, jako ho nějaký muž zhru­ ba v době vraždy odnáší z bytu té ženy do auta. Ale tohle všech­ no je jen nějaké strašlivé nedorozumění. Shoda náhod... Musí to tak být, určitě je to jen politováníhodná série nešťastných náhod.“ Judyin hlas se zlomil.

„Znal se s obětí?“

„Art nejdřív tvrdil, že ne, ale pak ho napadlo, že se mohli setkat. V  jedné galerii, kterou občas navštěvuje. Jenže jedním dechem prohlásil, že pokud si vzpomíná, tak s  ní nikdy ne­ mluvil.“ Judyin pohled se nyní přesunul na tabuli zobrazující schématický plán Loganova dopadení v Anglii.

Rhyme si vzpomněl na další chvíle prožité společně s Arthu­ rem.

Utíkej k tamtomu stromu... Ne, ty srágoro..., až tam k tomu javoru. Kdo se první dotkne kmene. Takže na tři. Raz..., dva..., teď!

Neřekls tři!JEFFERY DEAVER

„Ale vy jste nám neřekla všechno, že ne, Judy? Tak nám to povězte.“ Rhyme předpokládal, že Sachsová spatřila něco v že­ niných očích.

„Jsem jenom rozrušená. I kvůli dětem. Připadají si jako ve zlém snu. Sousedi se k nám chovají jako k teroristům.“

„Nerada na vás naléhám, ale je důležité, abychom znali všechna fakta. Prosím vás.“

Zardění se vrátilo a Judy si sevřela rukama kolena. Rhyme se Sachsovou měli kamarádku, která pracovala jako agentka Kali­ fornského úřadu vyšetřování. Jmenovala se Kathryn Danceová a  byla to expertka na kinezii neboli řeč těla. Rhyme pokládal tyto věci v  porovnání se soudní kriminalistikou za podružné, ale naučil se Danceovou respektovat a  současně se o  její spe­ cializaci něco dozvěděl. Díky tomu nyní hravě poznal, že Judy Rhymová je uzlíčkem stresu.

„Tak povídejte,“ vybídla ji Sachsová.

„Jde o to, že policie našla i nějaké další důkazy – tedy, ony to vlastně ani tak důkazy nebyly. Spíš jen takové náznaky. Jenže... jenže je přivedly k  přesvědčení, že Art a  ta žena spolu možná něco měli.“

„A co si o tom myslíte vy?“ zeptala se Sachsová.

„Podle mě s ní nic neměl.“

Rhymovi neuniklo, že na tuto otázku odpověděla Judy mé­ ně kategoricky. Rozhodně ji nepopřela tak vehementně jako vraždu a krádež. Zoufale si přála, aby odpověď zněla ne, ačkoliv si zřejmě již dříve vyvodila stejný závěr jako nyní Rhyme: kdy­ by ta žena skutečně byla Arthurovou milenkou, hovořilo by to v jeho prospěch. Neznámého člověka oloupíte snadněji než ně­ koho, s kým spíte. Jako manželka a matka přesto Judy doufala v zápornou odpověď.

Zvedla oči a s poněkud menší upjatostí si prohlédla Rhyma, křeslo, ve kterém seděl, i  všechny ostatní přístroje definující

ROZBITÉ OKNO 37

jeho současný život. „Ať už se mezi nimi odehrálo nebo neo­ dehrálo cokoliv, on tu ženu nezabil. Nemohl. V hloubi duše to vím... Dokážete s tím něco udělat?“

Rhyme se Sachsovou se na sebe podívali. „Promiň, Judy,“ řekl Rhyme, „ale momentálně máme rozdělaný jeden velký pří­ pad. Jsme velmi blízko k dopadení mimořádně nebezpečného vraha. Tohle hodit za hlavu nemůžu.“

„To bych ani nechtěla. Ale třeba bys mohl udělat aspoň něco. Jinak už nevím, co si počít.“ Judy se třásl ret.

„Zavolám na pár míst,“ slíbil jí Rhyme, „a zjistím, co se dá dělat. Nedokážu ti poskytnout informace, ke kterým by ses ne­ mohla dostat přes svého právníka, ale zkusím ti po pravdě říct, jak vidím šance obžaloby v případném soudním procesu.“

„Děkuji ti, Lincolne.“

„Který advokát ho zastupuje?“

Judy mu sdělila jméno a telefonní číslo. Byl to jeden velice renomovaný a velice drahý advokát, jehož Rhyme znal. Záro­ veň však věděl, že tento člověk bude mít spoustu dalších pří­ padů a  že těžiště jeho zkušeností bude spočívat spíše ve sféře finanční než násilné trestné činnosti.

Sachsová se zeptala na jméno státního zástupce.

„Bernhard Grossman. Jestli chcete, seženu vám na něj číslo.“

„To je v  pořádku,“ odpověděla Amélie. „Jeho číslo mám. Už jsem s ním pracovala. Rozumný člověk. Předpokládám, že vašemu muži nabídl dohodu výměnou za přiznání.“

„To nabídl, a náš advokát na ni chtěl přistoupit. Jenže Art to odmítl. Pořád tvrdí, že je to nějaký omyl a že se všechno vysvět­ lí. Jenže takhle to nemusí být vždycky, že ne? I lidi, kteří jsou nevinní, se někdy dostanou do vězení, nemám pravdu?“

Ano, dostanou, pomyslel si Rhyme. „Zavoláme na pár míst,“ ubezpečil Judy.JEFFERY DEAVER

Artova manželka vstala. „Nedokážu vypovědět, jak moc mě mrzí, že jsme se tak málo stýkali. Je to neomluvitelné.“ Judy pak Rhyma překvapila, když zamířila přímo k němu, sklonila se a přitiskla na něj tvář. Rhyme ucítil nervózní pot a dvě výrazné vůně, možná deodorant a lak na vlasy. Parfém necítil. Judy ne­ byla parfémový typ. „Děkuji ti, Lincolne.“ Vyrazila ke dveřím, tam se zastavila a  oběma řekla: „Ať už o  té ženě a  Arthurovi zjistíte cokoliv, vyrovnám se s  tím. Záleží mi jen na tom, aby nešel do vězení.“

„Udělám, co bude v mých silách. Zavoláme ti, jestli narazí­ me na něco konkrétního.“

Sachsová ženu vyprovodila.

Když se vrátila, Rhyme prohlásil: „Nejdřív to probereme s právníky.“

„Mrzí mě to, Rhyme.“ Kriminalista se zamračil a Sachsová dodala: „Musí to být pro tebe strašně těžké.“

„Co jako?“

„Když ti tak blízkého příbuzného zatknou za vraždu.“

Rhyme pokrčil rameny – bylo to jedno z mála gest, kterého byl schopen. „Ted Bundy byl taky něčí syn. A  možná i  něčí bratranec.“

„Ale stejně.“ Sachsová zvedla sluchátko. Po chvíli se jí po­ dařilo sehnat číslo na Arthurova advokáta a  nechat mu vzkaz v  hlasové schránce. Rhyme přemýšlel, na které jamce kterého golfového hřiště se advokát momentálně nachází.

Následně se spojila s náměstkem okresního státního zástup­ ce Grossmanem, který si na rozdíl od advokáta neužíval volna, ale seděl ve své kanceláři v centru města. Příjmení pachatele si s věhlasným kriminalistou do souvislosti nedal. „Heleďte, to mě mrzí, Lincolne,“ řekl upřímně. „Ale musím říct, že je to dost jasný případ. Nevařím z vody. Kdyby tam byly nějaké skuliny, tak bych vám to řekl. Ale nejsou. Porota ho shledá vinným.

ROZBITÉ OKNO 39

Kdybyste ho dokázal přemluvit, ať přistoupí na dohodu, tak byste mu prokázal obrovskou službu. Snad bych mohl sejít až na dvanáct natvrdo.“

Dvanáct let bez možnosti podmínečného propuštění. Tohle by Arthura zabilo, pomyslel si Rhyme.

„To jsme vám vděční,“ prohodila Sachsová.

Státní zástupce dodal, že mu zítra začíná jeden složitý pro­ ces, takže se jim momentálně nemůže příliš věnovat. Jestli bu­ dou chtít, zavolá jim během týdne.

Sdělil jim však jméno vedoucího detektiva v případu, Bob­ by ho LaGrange.

„Toho znám,“ řekla Sachsová a vytočila detektivovo domácí číslo. Sepnula se jí však hlasová schránka, a tak mu zkusila za­ volat na mobil. Detektiv se jí ozval okamžitě.

„LaGrange.“

Šum větru a šplouchání vody Sachsové prozradily, jak hodlá detektiv naložit s dnešním teplým a jasným dnem.

Představila se.

„Jak se vede, Amélie? Čekám na telefonát od jednoho prás­ kače. V Red Hooku se má každou chvíli něco strhnout.“

Aha, takže nesedí na rybářském člunu.

„Možná ti budu muset nečekaně zavěsit,“ dodal detektiv.

„Rozumím. Pustím tě nahlas.“

„Detektive, tady je Lincoln Rhyme.“

Zaváhání. „Aha. Jo.“ Telefonát od Lincolna Rhyma si vždy bleskurychle získal plnou pozornost volaného.

Rhyme detektivovi vysvětlil situaci kolem svého bratrance.

„Počkejte... Rhyme. No jo, říkal jsem si, že je to zvláštní jméno, takové neobvyklé. Ale nikdy jsem si to s váma nedal do­ hromady. A on se o vás taky nikdy nezmiňoval. Během žádného výslechu. Tak to je váš bratranec. Páni, to mě teda mrzí.“JEFFERY DEAVER

„Nechci se vám do toho případu vměšovat, detektive. Ale slíbil jsem, že vám zavolám a zjistím, jak se věci mají. Vím, že už to dostal na stůl státní zástupce. Před chvílí jsem s ním mluvil.“

„Musím říct, že to zatčení bylo oprávněné. Na vraždách dě­ lám už pět let, a když nepočítám gangsterskou popravu, kterou na vlastní oči viděl jeden dopravák, tak tohle byl nejneprůstřel­ nější případ, jaký jsem kdy viděl.“

„A co se vlastně stalo? Artova žena mi to jen letmo nastínila.“

LaGrange začal mluvit škrobenou řečí bez emocí, kterou de­ tektivové používají, když někomu líčí podrobnosti o  zločinu: „Váš bratranec odešel z  práce dříve. Jel do bytu ženy jménem Alice Sandersonová dole ve Village. Také ona odešla ze zaměst­ nání dříve. Nevíme jistě, jak dlouho se u  ní zdržel, ale někdy kolem šesté hodiny ji ubodal a odcizil jí obraz.“

„Prý docela vzácný.“

„Jo. Ale zase to nebyl žádný Van Gogh.“

„Kdo byl autorem?“

„Malíř jménem Prescott. Jo, a taky jsme našli nabídky k od­ prodeji Prescottových děl, které několik galerií zaslalo vašemu bratranci. Takže to s ním moc dobře nevypadá.“

„Popište mi osudný den podrobněji,“ vyzval ho Rhyme.

„Dvanáctého května asi v  šest hodin večer zaslechl svědek výkřiky a o pár minut později uviděl neznámého muže naklá­ dat nějaký obraz do bledě modrého mercedesu parkujícího na ulici. Řidič pak rychle odjel, takže svědek zachytil jen první tři písmena registrační značky – nedokázal říct, ze kterého státu to auto pocházelo, a tak jsme propátrali všechny státy v okolí New Yorku, zúžili jsme seznam a  postupně vyslechli všechny majitele. Jedním z nich byl i váš bratranec. Zajeli jsme za ním s parťákem do Jersey a vzali s sebou i jednoho státního policis­ tu – kvůli protokolu, chápete. Na zadních dveřích a  taky na zadním sedadle auta jsme viděli něco, co vypadalo jako krev.

ROZBITÉ OKNO 41

A  pod sedadlem ležela zkrvavená žínka, která se shodovala se sadou žínek v bytě oběti.“

„A DNA byla pozitivní?“

„Jo, byla to její krev.“

„Dokázal ho ten svědek identifikovat?“

„Ne, byl to anonymní svědek. Volal nám z automatu a od­ mítl se představit. Nechtěl se do ničeho zaplést. Ale my jsme už žádné svědky nepotřebovali. Ohledávačka měla hody. Přímo ve vstupních dveřích oběti pořídili otisk boty – stejné boty nosil i váš bratranec – a našli i další dobré důkazy.“

„Kategorizační důkazy?“

„Jo, kategorizační. Stopy pěny na holení, drobky ze sladkos­ tí, hnojivo na trávník z jeho garáže. Všechno se přesně shodo­ valo s tím, co našli v bytě oběti.“

Ne, neshodovalo, pomyslel si Rhyme. Důkazy se dělí do ně­ kolika skupin. „Individualizační“ důkazy lze přisoudit jediné­ mu zdroji – sem patří DNA nebo otisky prstů. „Kategorizační“ důkazy mají společné charakteristiky s  podobnými materiály, ale nemusí nutně pocházet ze stejného zdroje. Třeba kobercová vlákna. Test DNA krve nalezené na místě činu dokáže s určitos­ tí konstatovat „shodu“ s krví pachatele. U kobercového vlákna z místa činu však lze pouze konstatovat, že „odpovídá“ vláknům nalezeným v domě podezřelého, z čehož pak porota může vyvo­ dit závěr, že obžalovaný byl na místě činu přítomen.

„Jak jste se díval na otázku, jestli podezřelý oběť znal?“ ze­ ptala se Sachsová.

„On tvrdil, že ji neznal, jenže pak jsme našli dvě její po­ známky – jednu v práci a jednu doma. Na první stálo: ‚Art – pití‘. A na druhé jenom ‚Arthur‘. Nic dalšího. Jo, a taky jsme našli jeho jméno v jejím diáři.“

„A co jeho číslo?“ Rhyme se mračil.

„Ne. Měl mobil s předplacenou kartou. Žádný záznam.“JEFFERY DEAVER

„Takže myslíte, že byli víc než jen přátelé?“

„Blesklo nám to hlavou. Proč by jí jinak dával jen číslo mo­ bilu s  předplacenou kartou, a  ne číslo domů nebo do práce?“ Detektiv se zasmál. „Ovšem jí na tom zjevně nezáleželo. Byli byste překvapeni, co všechno lidi bez otázek skousnou.“

Zase tak překvapeni bychom nebyli, pomyslel si Rhyme.

„A telefon samotný?“

„To je právě to. Ten jsme vůbec nenašli.“

„A  vy si myslíte, že ji zabil, protože na něj vyvíjela nátlak, aby kvůli ní opustil manželku?“

„Tohle musí vyargumentovat státní zástupce. Ale nějak tak to bude.“

Rhyme si tyto informace srovnal s tím, co o svém bratranci věděl, třebaže ho už více než deset let neviděl: nedokázal detek­ tivova tvrzení potvrdit ani vyvrátit.

„Měl motiv k její vraždě ještě někdo jiný?“ dotázala se Sach­ sová.

„Ne. Příbuzní a přátelé vypověděli, že občas s někým chodi­ la, ale nikdy nešlo o nic vážného. Žádné srdceryvné rozchody. Dokonce mi blesklo hlavou, jestli to třeba neudělala jeho man­ želka – Judy, ale ta má na tu dobu alibi.

„A Arthur ho nemá?“

„Nemá. Tvrdí, že si šel zaběhat, ale nikdo nepotvrdil, že by ho viděl. Clintonský státní park je pěkně velký. A pěkně opuš­ těný.“

„Zajímalo by mě,“ řekla Sachsová, „jak se během výslechů choval.“

LaGrange se zasmál. „Zvláštní, že se na to ptáte – tohle byl totiž nejpodivnější aspekt celého případu. Působil naprosto ohromeně. Když nás uviděl, jako by se úplně sesypal. Už jsem zatýkal spoustu lidí, včetně několika profíků. Lidí s konexema. Ale tenhle chlap s tím svým přístupem ‚mouchy, snězte si mě‘

ROZBITÉ OKNO 43

předstíral nevinného nejpřesvědčivěji. Skvělý herec. Vzpomíná­ te si, že by měl tyhle vlohy, detektive Rhyme?“

Kriminalista neodpověděl. „Co se stalo s tím obrazem?“

Chvíle ticha. „To je další věc. Vůbec jsme ho nenašli. Nebyl v jeho domě ani v garáži, ale lidi z ohledávačky našli na zadním sedadle auta a v jeho garáži bláto. Odpovídalo blátu ze státního parku kousek od jeho domu, kam chodil každý večer běhat. Myslíme si, že ten obraz zakopal někde tam.“

„Ještě jedna otázka, detektive,“ řekl Rhyme.

Na druhém konci linky bylo chvíli ticho, během něhož se z reproduktorů tiše ozývalo jen jakési nesrozumitelné drmolení a vytí větru. „Povídejte.“

„Můžu vidět spis?“

„Spis?“ Nebyla to otázka. Detektiv jen potřeboval získat čas k přemýšlení. „Je to dobře vystavěný případ. Postupujeme po­ dle předpisů.“

„O tom ani na okamžik nepochybujeme,“ vložila se do věci Sach sová. „Jde o  to, že Arthur prý odmítl přistoupit na do ­ hodu.“

„Aha. A  vy ho chcete přemluvit, aby ji vzal? Jo, to chápu. Bylo by to pro něj nejlepší. Jenže já už mám jen kopie, originál spisu i veškeré důkazy jsou u státního zástupce. Nicméně proto­ koly vám obstarat můžu. Den nebo dva vám stačí?“

Rhyme zavrtěl hlavou a  Sachsová detektivovi řekla: „Kdy­ byste nebyl proti a  domluvil mi to s  někým u  vás v  archivu, zajedu tam sama a vyzvednu si ten spis okamžitě.“

V  reproduktorech opět zaskučel vítr a  pak rychle ustal. LaGrange se zřejmě přesunul na kryté místo.

„Jo, dobře. Hned tam zavolám.“

„Díky.“

„Rádo se stalo. Hodně štěstí.“JEFFERY DEAVER

Jakmile ukončili hovor, Rhyme se krátce usmál. „To byla dobrá finta. S tím přemlouváním, aby šel na dohodu.“

„Musíš vědět, co na koho platí,“ prohodila Sachsová, přeho­ dila si kabelku přes rameno a vyrazila ze dveří.

ROZBITÉ OKNO 45

4

Z  výletu na One Police Plaza se Sachsová vrátila mnohem rychleji, než kdyby jela veřejnou dopravou – nebo kdyby stála na semaforech. Rhyme věděl, že si na palubní desku auta po­ stavila majáček a zapnula ho. Jezdila v Camaru SS z roku 1969, které si před pár lety nechala nastříkat ohnivě červenou barvou, aby ladila s odstínem Rhymova invalidního vozíku. Ve vztahu k autům se dodnes chovala jako teenager a vítala jakoukoliv zá­ minku, jak provětrat našlapaný motor svého vozu a spálit gumu na pneumatikách.

„Všechno jsem okopírovala,“ ukázala na tlustou složku a s bo lestivou grimasou usedla na vyšetřovací stůl.

„Jsi v pořádku?“

Amélie Sachsová trpěla celý život artritidou – glukosamin, chondroitin a advil nebo naprosyn chroupala jako bonbony, ale svou chorobu si jen málokdy připouštěla, protože měla strach, že kdyby se o ní dozvěděli nadřízení, posadili by ji ze zdravot­ ních důvodů do kanceláře. Dokonce i  když byla s  Rhymem sama, snažila se svou bolest zlehčovat. Dnes ovšem připustila: „Někdy to bolí víc.“

„Chceš si odpočinout?“

Zavrtěla hlavou.JEFFERY DEAVER

„Takže co tu máme?“

„Vyšetřovací zprávu, soupis důkazů a kopie fotografií. Ov­

šem žádné videozáznamy. Ty jsou u státního zástupce.“

„Takže to všechno proberme. Chci vidět zprávu o prvotním

ohledání místa činu a Arthurova domu.“

Sachsová zamířila k  tabuli – podobných stály v  laboratoři

desítky – a za Rhymova přihlížení na ni přepsala informace ze

spisu.

VRAŽDA ALICE SANDERSONOVÉ

BYT ALICE SANDERSONOVÉ:

 Stopy pěny na holení Edge Advanced Gel s aloe  Drobky z bramborových lupínků Pringles, bez tuku,

s příchutí barbecue  Nůž Chicago Cutlery (MW)  Hnojivo TruGro  Otisk boty Alton EZ-Walk, velikost 10½  Malý kousek gumové rukavice  Zmínky o „Artovi“ a číslo mobilního telefonu

s předplacenou kartou v diáři oběti. Číslo již neak

tivní. Nevystopovatelné. (Možný milostný vztah?)  Dvě poznámky: „Art – pití“ (kancelář) a „Arthur“

(byt)  Svědek viděl bledě modrý mercedes, značka obsa

hovala písmena NLP

AUTOMOBIL ARTHURA RHYMA:

 Bledě modrý sedan Mercedes třídy C, rok výroby

2004, newjerseyská registrační značka NLP 745

re gistrovaná na Arthura Rhyma

ROZBITÉ OKNO 47

 Kr ev na dveřích a podlážce vzadu (DNA odpovídá

oběti)  Krvavá žínka odpovídající sadě nalezené v bytě

oběti (DNA odpovídá oběti)  Bláto obdobného složení jako bláto odebrané

v Clintonském státním parku

DŮM ARTHURA RHYMA:

 Pěna na holení Edge Advanced Gel s aloe, odpoví

dá pěně z primárního místa činu  Bramborové lupínky Pringles, bez tuku, s příchutí

bar becue  Hnojivo TruGro (garáž)  Rýč obsahující uschlé bláto podobné blátu z Clin

tonského státního parku (garáž)  Nože Chicago Cutlery, stejný typ jako nůž MW  Boty Alton EZ-Walk, velikost 10½, vzor na podráž

ce podobný vzoru z primárního místa činu  Letáky z Wilcoxovy galerie v Bostonu a galerie

An derson-Billings Fine Arts v Carmelu, týkající se

vý stav obrazů Harveyho Prescotta  Krabička s gumovými rukavicemi Safe-Hand, slo

žení gumy obdobné jako u kousku nalezeného na

primárním místě činu (garáž)

„Panejo, to je pořádně usvědčující, Rhyme,“ poznamenala

Sachsová, když odstoupila od tabule a založila si ruce v bok.

„Plus fakt, že používal telefon s předplacenou kartou. Plus

ty zmínky o ‚Artovi‘. A nikde žádná adresa jeho bydliště nebo

zaměstnavatele. To by opravdu naznačovalo milostný vztah...

Ještě nějaké podrobnosti?“


48 JEFFERY DEAVER

„Ne. Pak už jen fotky.“

„Přilep je na tabuli,“ poručil Rhyme Sachsové, prohlédl si ta bulku a zalitoval, že nemohl místo činu ohledat sám, přesněji řečeno prostřednictvím Amélie Sachsové, což byl jejich častý způ sob práce – Amélie měla na místě činu mikrofon se sluchát­ ky nebo videokameru s vysokým rozlišením a tímto způsobem předávala veškeré poznatky Rhymovi.

Fotografie z  místa činu prozrazovaly, že ohledávací tým od vedl slušnou, ale ne hvězdnou práci. Chyběly snímky z vedlejších místností. A ten nůž... Rhyme si prohlédl fotogra­ fii zkrvavené zbra ně ležící pod postelí. Jeden technik



Jeffery Deaver

JEFFERY DEAVER


6. 5. 1950

Jeffery Deaver je americký autor detektivních románů.

Jeffery Deaver se narodil 6. května 1950 v Glen Ellyn v americkém státě Illinois. Otec byl reklamní textař, matka byla hospodyňka, má taky sestru Julie Reece Deaver, která píše romány pro mládež. Deaver napsal svou první knihu, když mu bylo jedenáct. Nejdříve se živil jako folkový zpěvák a skladatel, hrál a zpíval po klubech v San Francisku a v Chicagu. Pak se přestěhoval do New Yorku a přihlásil se na práva. Když pracoval jako komerční právník na Wall Street, začal psát svůj první román. Je autorem dvaceti tří románů a dvou sbírek povídek. Proslavil se zejména knihami s ochrnutým kriminalistou Lincolnem Rhymem.





       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist