načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Rotmistr Anton Schmid - Wolfram Wette

Rotmistr Anton Schmid
-4%
sleva

Elektronická kniha: Rotmistr Anton Schmid
Autor: Wolfram Wette

Biografie z pera německého vojenského historika zachycuje osudy příslušníka wehrmachtu, který v době holokaustu jako jeden z mála německých vojáků aktivně a nezištně pomáhal Židům. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Jazyk: slovensky
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199 Kč 191
+
-
6,4
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PROSTOR
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Počet stran: 315
Rozměr: 20 cm
Úprava: ilustrace, portréty, faksimile
Vydání: V českém jazyce vydání první
Spolupracovali: přeložila Daniela Petříčková
Skupina třídění: Vnitropolitický vývoj, politický život
Biografie
Jazyk: slovensky
ADOBE DRM: bez
EPUB velikost (MB): 5.81
PDF velikost (MB): 2.67
MOBI velikost (MB): 4.07
ISBN: 978-80-7260-381-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Biografie z pera německého vojenského historika zachycuje osudy příslušníka wehrmachtu, který v době holokaustu jako jeden z mála německých vojáků aktivně a nezištně pomáhal Židům. Za tuto činnost byl odsouzen a 13. dubna 1942 popraven. Rakušan Anton Schmid (nar. 9. ledna 1900) byl nenápadný člověk, pocházel z nižších vrstev a jeho rodiče přišli do Vídně z moravského Hodonína. Ve Vídni provozoval prodejnu a opravnu elektropřístrojů.
Jak dokládají svědectví, už při prvních antisemitských projevech ve Vídni se zastal svých židovských známých. A aniž by se zaštiťoval nějakými velkými ideologiemi, dokázal projevit obyčejnou lidskou slušnost a křesťanskou lásku k bližnímu i v dobách, kdy to vyžadovalo značnou osobní statečnost během Hitlerova tažení na Východ.

Do wehrmachtu narukoval jako poddůstojník, ale kvůli svému věku se vyhnul frontě a působil v zázemí. Tak se dostal i do Jeruzaléma Východu, do Vilniusu, kde se stal proti své vůli velitelem shromaždiště rozptýlených vojáků. Jeho úkolem bylo vyhledávat ztracené vojáky (příp. dezertéry) wehrmachtu a odesílat je dále k příslušným jednotkám. Ač to s jeho prací přímo nesouviselo, stal se Anton Schmid zprostředkovaně svědkem masového vyvražďování Židů ve vilniuském ghettu, a především na místě zvaném Ponary. Byl osloven lidmi v nouzi a neodepřel jim pomoc. Z vilniuského ghetta převezl služebními nákladními auty stovky Židů do jiných měst, kde jim v daný okamžik zdánlivě hrozilo menší nebezpečí. Mnohým obstaral falešnou identitu, jiným pomohl nalézt úkryt v klášteře, další skrýval ve svém bytě.
To se týká i manželů Adlerových, a právě díky Hermannu Adlerovi, který se stal později spisovatelem, vešlo Schmidovo hrdinství ve známost a podnítilo zájem dalších badatelů. Wetteho práce se podrobně věnuje také dění na okupované Litvě v rámci nacistického programu likvidace židovského obyvatelstva. Vedle celkového průběhu vyvražďování si autor všímá také příběhů několika dalších německých vojáků a důstojníků, kteří pomáhali židovským obětem.

Pozornost věnuje také Schmidovu odkazu v poválečném Německu. Jen velmi pozvolna se zbavoval příměsi zrádcovství a ještě na přelomu tisíciletí se skupina důstojníků bundeswehru dlouhou dobu bránila pojmenování kasáren jeho jménem.
Příběh Schmidova zdánlivě obyčejného hrdinství lze číst jako románové vyprávění; avšak i ti, kteří se jinak vymlouvají na dobu nebo na rozkazy, v něm mohou nalézt neokázalý a nezpochybnitelný mravní vzor. Kniha je též brilantní ukázkou historické práce o obyčejném člověku z lidu, při níž se badatel musí vyrovnat s nedostatkem primárních pramenů. (hrdina humanity a zachránce Židů)

Předmětná hesla
Schmid, Anton, 1900-1942
Vojáci -- Rakousko -- 1939-1945
Spravedlivý mezi národy (ocenění) -- Rakousko
Ozbrojené síly -- Německo -- 1939-1945
německá okupace Litvy (1941-1944)
Židé -- Záchrana -- 1939-1945
Židé -- Litva -- 1939-1945
masakr v Paneriai (1941-1944 : Paneriai, Litva)
Holocaust (1939-1945) -- Litva
Druhá světová válka (1939-1945)
Vilnius (Litva) -- Dějiny -- 1939-1945
Zařazeno v kategoriích
Wolfram Wette - další tituly autora:
Wehrmacht -- Obraz nepřítele, vyhlazovací válka, legendy Wehrmacht
Rotmistr Anton Schmid -- Hrdina humanity a zachránce Židů Rotmistr Anton Schmid
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1

Wolfram Wette: Rotmistr Anton Schmid


2

WO L F R A M WE T T E: RO T M I S T R AN T O N SC H M I D


3

Wolfram Wette: Rotmistr Anton Schmid

Wolfram Wette

Rotmistr Anton Schmid

Hrdina humanity a zachránce Židů


4

WO L F R A M WE T T E: RO T M I S T R AN T O N SC H M I D


5

Wolfram Wette: Rotmistr Anton Schmid

přeložila Daniela Petříčková

PROSTOR | PRaha | 2018

Wolfram Wette

Hrdina humanity

a zachránce Židů

Rotmistr

Anton

Schmid


6

WO L F R A M WE T T E: RO T M I S T R AN T O N SC H M I D

Originally published under the title

Feldwebel Anton Schmid

© S. Fischer Verlag, Frankfurt am Main, 2013

Czech edition © PROSTOR, 2018

Translation © Daniela Petříčková, 2018

ISBN 9788072603817

Knihu finančně podpořil Česko-německý fond budoucnosti


7

Wolfram Wette: Rotmistr Anton Schmid

In memoriam Arna Lustigera, který přežil holokaust

a stal se historikem odbojových záchranných akcí

*7. května 1924  Będzin,  †15. května 2012  FrankFurt nad MohaneM 


8

WO L F R A M WE T T E: RO T M I S T R AN T O N SC H M I D


9

Wolfram Wette: Rotmistr Anton Schmid

OBSah

Z Vídně do ďábelského

kotle ve Vilniusu 25

Záchrana Židů

ve Vilniusu 64

Podpora

židovského odboje 93

Disciplinovaní vojáci

a nedisciplinovaní zachránci 126

Od vytěsnění

ke vzpomínání

a vyjádření úcty 161

Poselství budoucím pokolením 198


10

WO L F R A M WE T T E: RO T M I S T R AN T O N SC H M I D


11

Místo předmluvy

Místo předmluvy

Pronásledovaní Židé v litevském Vilniusu viděli v rotmistrovi wehrmachtu Antonu Schmidovi příslib přežití. Poddůstojník z Vídně byl pro ty, kteří byli vydáni napospas smrti a pochybovali o existenci spravedlivého a dobrotivého Boha, zosobněnou nadějí na záchranu před zkázou. Není proto divu, že ti, kteří přežili holokaust, při pohledu do minulosti Schmida oslavovali. Říkali o něm: „Byl pro nás něčím jako světcem!“

1

Mínili tím to, že Schmid ztě

lesňoval naprosto výjimečným, ba dokonce jedinečným způsobem dobro. Také sám Simon Wiesenthal, když se po válce dozvěděl o jeho případu, převzal tuto hodnotící charakteristiku. V dopise z roku 2000 adresovaném německému ministru obrany Rudolfu Scharpingovi napsal: „Celá desetiletí je mi jméno rotmistra Antona Schmida něčím jako jménem světce.“

2

V naprosté shodě uvádějí přeživší jako rozhodující motiv jednání Antona Schmida jeho „dobrotu srdce“. Byla to jeho žitá humanita, která ho odlišovala od ostatních.

Arno Lustiger, původem z polského města Będzin, který

přežil řadu vyhlazovacích táborů a pochodů smrti – pozdější prominentní historik židovského odporu – spatřoval v rotmistru Antonu Schmidovi výjimečného „hrdinu odboje“ proti holokaustu.

3

Je přesvědčen o tom, že Schmidův od

kaz představuje morální kapitál, jehož si je německá a rakouská společnost stále ještě málo vědoma. Své poslední

WO L F R A M WE T T E: RO T M I S T R AN T O N SC H M I D

rozsáhlé dílo s názvem Boj za záchranu (Rettungswiderstand)

4

uvozuje následujícím věnováním: „Tuto knihu věnu

ji rotmistru Antonu Schmidovi, Marianne Cohnové a všem dalším hrdinům boje za záchranu Židů v Evropě, kteří své akce zaplatili životem. Je svatou povinností připomínat si je.“

5

Bývalý předseda Ústřední rady Židů v Německu Paul Spiegel využil svůj projev pronesený dne 20. července 2001 u příležitosti slavnostní přísahy branců bundeswehru k to - mu, aby připomenul nejen povstání důstojníků 20. července 1944, ale také „jiného bojovníka hnutí odporu“, který zachránil ve Vilniusu mnoho Židů. Ocenil ho následujícími slovy: „Muži jako Anton Schmid jsou skutečnými hrdiny německých vojenských dějin minulého století. Neboť se odvážili všeho – kvůli druhému.“ A dodal: „Byli to stateční lidé s občanskou odvahou, připravení riskovat vše a vzdorovat všemocnému zlu. Proto patří nejen k minulosti Německa, ale i k naší budoucnosti.“

6

Další historici považují Schmida za „ikonu odbojových záchranných akcí“, protože jako málokdo projevoval takovou míru obětavosti ve prospěch pronásledovaných Židů a protože pro ně nasazoval vlastní život. Jakob Knab, mluvčí Iniciativy proti falešné slávě (Initiative gegen fal­ sche Glorie), která se angažuje za demokratické chápání tradice bundeswehru, označil rotmistra Antona Schmida za pravděpodobně „nejušlechtilejšího“ ze všech vojáků wehrmachtu.

7

Starý Tobijas Jafetas, přeživší z Vilniusu, shrnul svou úctu k Antonu Schmidovi slovy: „Byl to velice slušný člověk. Viděl, jak probíhá selekce. A protestoval.“

8

a hannah arend

tová, židovská intelektuálka světového významu, formulovala – inspirována dobovými svědectvími o záchranných

13

Místo předmluvy

akcích rotmistra Schmida – drásavou myšlenku: Jak by

dneska všechno vypadalo úplně jinak, kdybychom mohli

vyprávět více takových příběhů.

9

V této knize se pokoušíme vylíčit příběh rotmistra Antona

Schmida z Vídně. Pro historika je to krajně obtížný pod

nik, jelikož chybí primární prameny pro všechny životní

etapy tohoto výjimečného muže. Ne nadarmo začíná Arno

Lustiger svůj stručný životopis Antona Schmida větou: „Re

ferovat o Antonu Schmidovi patří kvůli obtížím se zdroji

k velice problematickým úlohám historického bádání.“

10

Obecně vzato platí, že „prostý muž“ v uniformě po sobě

nezanechal téměř žádná písemná svědectví, jež by histo

rikovi umožňovala pustit se do fundovaného životopisné

ho bádání.

11

Badatelský zájem o válečnou korespondenci

anton Schmid, narozen 9. ledna

1900 ve Vídni, popraven 13. dub

na 1942 v litevském Vilniusu.

WO L F R A M WE T T E: RO T M I S T R AN T O N SC H M I D

a fotografie prostých vojáků, který narůstá od devadesátých let, nám ukázal, že při důkladném zkoumání těchto pramenů každodennosti lze odkrýt ještě mnohem víc z jejich válečných zkušeností, než se původně předpokládalo.

12

V případě Willyho Reese, slovesně nadaného příslušníka wehrmachtu, se dokonce setkáváme s frontovým vojákem bez důstojnické hodnosti, který po sobě zanechal vysoce hodnotné literární zobrazení válečné skutečnosti, které bylo uveřejněno posmrtně a vzbudilo odpovídající pozornost.

13

Takový výkon je však hodně výjimečný.

U rotmistra Antona Schmida je tomu jinak: během jeho záchranných akcí nevznikaly žádné písemnosti. Navíc si nevedl deník ani nebyl velkým příznivcem psaní dopisů. Zachovaly se každopádně jen dva jeho dopisy na rozloučenou – ovšem velice výmluvné – adresované rodině a datované 9. a 13. dubna 1942. Jiná písemná svědectví, z nichž bychom mohli vyvodit bližší závěry o jeho motivech a úvahách, k dispozici nemáme.

14

S tímto obrazem

je v souladu fakt, že Anton Schmid, řemeslník a obchodník, četl sporadicky a že se podle všeho jen málo zajímal o významnější vojenské a politické události, jichž byl svědkem. Informace, které potřeboval, aby porozuměl dění ve svém bezprostředním okolí, získával tak, že se k událostem neobracel zády, nýbrž se snažil mluvit s lidmi, kteří ho obklopovali – s vojáky wehrmachtu, s policisty SS, s příslušníky německé civilní správy, s pronásledovanými Židy i ruskými válečnými zajatci, kteří vykonávali nucené práce v jeho služebně.

Kdo se v době nacismu v jakékoli formě postavil na odpor, musel jednat krajně obezřetně a utajeně. To platilo pro důstojnické vzbouřence z 20. července 1944 stejně jako pro dezertéry, válečné „zrádce“ nebo zachránce Židů.

Místo předmluvy

Všichni museli pracovat v naprostém utajení a pokud možno nezanechávat žádné stopy.

15

V době, kdy nacionálněso

cialistický režim začal s vyvražďováním evropských Židů, byla pomoc Židům ve všech oblastech Evropy, v nichž se vedla válka nebo v nichž vládla německá okupační moc, zločinem, který se trestal smrtí.

16

V armádních rozkazech, s nimiž byli němečtí vojáci seznámeni před začátkem ruského tažení, (dnes označovaných jako „zločinné rozkazy“) figurovali Židé jako nepřátelé ve vojenském smyslu, mělo se s nimi bojovat stejně jako s vojáky Rudé armády se zbraní v ruce a stejně jako oni měli být zabíjeni. Těmito rozkazy chtěl Hitler a velení wehrmachtu u vojáků a policistů odbourat přirozené zábrany, které by jim bránily ve vyvražďování bezbranných civilistů.

Historikové zpravidla pokládají za beznadějné vůbec se pokoušet při tak extrémně chudém pramenném základu, jaký je k dispozici v případě rotmistra Schmida, napsat životopisnou práci. Podobně je tomu také v případě Georga Elsera, odpůrce Hitlera, který chtěl 8. listopadu 1939 zcela sám pomocí pečlivě připraveného pumového atentátu zabít Hitlera a zabránit tak druhé světové válce.

17

ani on

nám nezanechal žádné osobní prameny. Vícero dějepisců se nicméně pokusilo Elsera biograficky vykreslit, a sice na podkladě jiných zdrojů, zvláště protokolů z výslechů gestapa.

18

Nedávno vznikl rozhlasový dokument, v němž

Elser sice sám nepromlouvá, ale jeho hlas symbolicky na

hrazují zvuky citery.

19

Stejně jako případ Georga Elsera, který chtěl spáchat atentát na Hitlera, zajímá další generace i životní příběh prostého muže z lidu, který za extrémních válečných podmínek a za běsnění holokaustu vykonal výjimečné humanitární činy – příběh rotmistra Antona Schmida. Chceme

WO L F R A M WE T T E: RO T M I S T R AN T O N SC H M I D

vědět, co tohoto muže ovlivňovalo, jak dospěl k tomu, že si cenil více hlasu vlastního svědomí než systému vojenských rozkazů, a jak hodnotil riziko své pomoci a záchranných akcí. Proto se s velkým zájmem obracíme i k jiným pramenům, z nichž se můžeme o člověku Antonu Schmidovi a jeho statečných činech něco dozvědět.

Kde však tyto jiné prameny nalézt? Zkusme se nejdříve zaměřit na Schmidovy kamarády z války, kteří spolu s ním sloužili ve Vilniusu, ale kteří na rozdíl od něho válku přežili, a poté možná vdově nebo zainteresovanému historikovi něco o svých zážitcích s Antonem Schmidem vyprávěli. Ve skutečnosti však o sobě po roce 1945 nedal vědět ani jediný voják wehrmachtu nebo policista, jenž by byl dokázal něco vypovědět o službě Antona Schmida v Němci obsazeném Vilniusu. Použitelné informace pocházejí bez výjimky nikoli od příslušníků wehrmachtu, německé policie nebo civilní správy, nýbrž výlučně od přeživších, kteří v letech 1941–1942 přišli ve Vilniusu s rotmistrem Antonem Schmidem do kontaktu, využili jeho obětavosti, byli jím zprvu – alespoň na čas – zachráněni a po jeho smrti se dokázali útěkem nebo v podzemí spasit před likvidační mašinerií, a proto také válku přežili.

V první řadě musíme uvést židovského spisovatele Hermanna Adlera, který se po dlouhé měsíce skrýval společně se svou ženou Anitou ve Schmidově služebním bytě ve Vilniusu a v této době se s vídeňským rotmistrem spřátelil. Hermann Adler je tím svědkem a spolubojovníkem, který byl s to o Schmidovi vypovídat nejpřesněji a který od konce války považoval za svůj životní úkol zpravovat zainteresovanou veřejnost o výjimečných činech tohoto neznámého vojáka wehrmachtu.

20

Bez jeho informací by

nebylo možné tuto knihu vůbec napsat.

Místo předmluvy

Kromě Hermanna a Anity Adlerových přežil válku také pronásledovaný Žid Huppert a dvě ženy – Luisa Emaitisaiteová

21

a Maria (příjmení je neznámé), které Schmid zaměstnal

jako pracovní síly ve své služebně a tím jim poskytl ochranu. Ty však nezanechaly žádná svědectví a za jejich života se na ně neobrátil žádný historik. Ostatní přeživší z ghetta ve Vilniusu na otázky lovce nacistů Simona Wiesenthala ústně vypověděli jen to, co o Antonu Schmidovi sami věděli.

Další informace z poválečné doby pocházejí od účastníků židovského podzemního hnutí ve Vilniusu, tedy těch skupin odbojového hnutí, které se začaly pomalu formovat ke konci roku 1941. Tady musíme uvést především Abu Kovnera, velitele partyzánů, bojovnici odbojového hnutí Chajku Grossmanovou a spisovatele Abrahama Sutzkevera. Některá z těchto svědectví jsou shromážděna ve složce Antona Schmida v archivu izraelského památníku Jad vašem, kde je také zdokumentováno vyznamenání našeho hrdiny titulem Spravedlivý mezi národy v roce 1967.

22

Vojenské prameny, které by mohly objasnit, jak vypadala mocenská a politická situace, s níž se Anton Schmid setkal v roce 1941 ve Vilniusu, jsou buď zničené, nebo mají malou výpovědní hodnotu. Nebylo možno při vší snaze nalézt ani rozsudek smrti vojenského soudu polního velitelství Vilnius. Musíme ho považovat za ztracený.

Bádat o životě Antona Schmida a psát o něm znamená kvůli malému množství podkladů podstoupit neobvyklé riziko, ale přesto se vyplatí sestavit z mnoha kamínků mozaiku – i když nám dovolí zahlédnout tohoto člověka pouze v obrysech a i když se v ní budou objevovat slepá místa. Po roce 1945 se stalo jméno Antona Schmida díky jeho záchranným akcím známým a slavným mezi Židy na celém

18

WO L F R A M WE T T E: RO T M I S T R AN T O N SC H M I D

Vyznamenání Antona Schmida titulem Spravedlivý mezi národy. Listi

na izraelského památníku Jad vašem z 1. února 1967.

Místo předmluvy

světě. Tak široké sdílení informací vedlo k tomu, že začalo vznikat množství legend, které na jedné straně vykreslovaly zachránce a jeho konání v nejzářivějším světle, ale na straně druhé spíše než k objasnění skutečného stavu věcí vedly k jeho zatemnění. Uveďme několik příkladů:

Simon Wiesenthal hledal po válce nejen Adolfa Eichmanna a ostatní nacistické zločince, ale také shromažďoval ve své vídeňské kanceláři informace o zachránci Židů Antonu Schmidovi, na jehož jméno narazil v souvislosti se svým pátráním po vrahovi vilniuských Židů Franzi Murerovi, který pocházel z Vídně.

23

Wiesenthal dokázal najít něko

lik přeživších z vilniuského ghetta, kteří za svou záchranu vděčili Schmidovi, a dozvěděl se, jak tam Anton Schmid pomáhal pronásledovaným Židům. Vyprávěli mu, že tuto pomoc pokládal „za svou křesťanskou povinnost“. Počínal si jako „tajná pomocná organizace v počtu jednoho muže“. Dále Wiesenthal reprodukuje následující vyprávění jednoho z přeživších: „V situaci krajního ohrožení života se vplížil do ghetta, aby hladovějícím Židům přinesl potraviny. Do kapes si schoval lahve s mlékem pro kojence. Věděl, že se v lesích skrývá řada Židů; zprostředkovával předávání zpráv mezi nimi a jejich známými v ghettu, obstarával chléb a léky, ukradl dokonce zbraně wehrmachtu, aby je předal židovským bojovníkům z hnutí odporu.“

24

To

všechno dělal – tak vyprávěla jedna z přeživších – „aniž by za to čekal vděk“. „Dělal to z dobroty srdce. Pro nás v ghettu byl štíhlý, klidný muž v uniformě rotmistra někým jako světcem.“

25

Některé z informací, které Wiesenthal uvádí ve své knize Vrahové přesto žijí (Doch die Mörder leben), mají se skutečností jen málo společného. Schmid sám neměl žádnou možnost chodit do ghetta, protože k tomu bylo zapotřebí

20

WO L F R A M WE T T E: RO T M I S T R AN T O N SC H M I D

zvláštního povolení městského komisariátu, jímž nedispo

noval. Nemohl tedy osobně pašovat do ghetta potraviny

a léky, nýbrž je nanejvýše mohl předat ve své služebně nu

ceně nasazeným Židům, když se večer po vykonané práci

do ghetta vraceli. Ozbrojené židovské odbojové organizace,

které se skrývaly v lesích v okolí Vilniusu, vznikaly teprve

od jara roku 1942, tedy po Schmidově zatčení a zavraždě

ní. Že kradl zbraně ze zásob wehrmachtu, aby je předal ži

dovskému odboji, nepotvrzují žádné seriózní prameny ani

vzpomínky židovských partyzánských velitelů.

26

Schmid ta

ké na pomáhání nebyl sám, nýbrž měl malý počet důvěrní

ků, jimž zjevně věřil: své řidiče, ženy Luisu a Mariu, které

pracovaly na jeho služebně, dále židovský manželský pár

Anitu a Hermanna Adlerovy, kteří obstarávali spojení me

zi ním a klíčovými postavami židovského odboje v ghettu.

Jiný očitý svědek udělal z vídeňského rotmistra politicky

uvažujícího muže, který údajně vládl hlubokým vhledem

do mocenské struktury nacionálněsocialistického systé

mu. Na mysli máme vilniuského partyzánského velitele

Abu Kovnera, kterému se později podařilo uprchnout do

Izraele, kde působil jako prezident Svazu spisovatelů. Po

dle Kovnerovy výpovědi během jeruzalémského procesu

s Eichmannem v roce 1961 měl Anton Schmid na konci ro

ku 1941 prohlásit, že existuje jistý Eichmann, který orga

nizuje veškeré vyvražďování Židů: „Tím vším je vinen jen

ten pes Eichmann!“ Oproti tomu namítl Hermann Adler,

že Schmid tehdy vůbec nemohl znát Eichmannovo jméno,

protože ten byl na konci roku 1941 ještě zpola neznámým

úředníkem Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (Reichs­

sicherheitshauptamt).

27

Nelze však vyloučit, že si Schmid

vzpomněl na roky 1938–1939, kdy Eichmann po obsazení

Rakouska jako velitel SD (Sicherheitsdienst; Bezpečnostní

Místo předmluvy

služba) vytvořil ve Vídni Ústřednu pro židovské vystěhovalectví (Zentralstelle für jüdische Auswanderung) a postaral se o to, že v průběhu 18 měsíců opustilo Rakousko zhruba 150 000 Židů. Také se mohl nějakým způsobem dozvědět, že Eichmann je od počátku války s Ruskem zodpovědný za organizaci židovských transportů z celé Evropy.

28

Do říše legend patří tvrzení, že Schmid s jedním ze dvou nákladních aut wehrmachtu, které měl k dispozici, a s roz - kazem, který si sám vystavil, odvezl větší množství klíčových příslušníků židovského odboje do vzdáleného polského hlavního města Varšavy, a tím zasáhl i do přípravy pozdějšího varšavského povstání.

29

Ve skutečnosti byla slu

žební cesta do Varšavy překračující hranice země mimo možnosti prostého rotmistra. Víme však, že převezl vilniuské Židy, kteří patřili k odboji, do Lidy, Grodna a Białystoku, odkud si museli cestu do Varšavy najít sami.

Jedny anglicky psané noviny udělaly z Antona Schmida „mučedníka vlaku smrti“, jenž zcela sám zachraňoval z dobytčáků židovské muže, ženy a děti, kteří byli vybráni do plynových komor. Jako „dozorce“ Schmid údajně pomáhal Židům utéct do hlubokých vilniuských lesů a průběžně je tam zásoboval potravinami.

30

I tento příběh je plodem pi

satelovy fantazie.

Více než jiní povzbudil vytváření legendy anonymní tvůrce zprávy Epos o rotmistru Antonu Schmidtovi (sic!).

31

Oba

zasloužilí historikové Léon Poliakov a Josef Wulf totiž byli v tomto případě tak lehkomyslní, že zahrnuli tento epos do svého díla Třetí říše a její sluhové (Dritte Reich und seine Diener), vydaného v roce 1956, a rozšířili ho tak mezi čtenářstvem. Kromě jiného obsahuje epos pro Schmida urážlivé tvrzení, že za jednoho zachráněného požadoval 200 až 4000 dolarů a několik tisíc rublů.

32


22

WO L F R A M WE T T E: RO T M I S T R AN T O N SC H M I D

Hermann Adler, očitý svědek vyvražďování ve Vilniusu a přítel Antona Schmida, jenž i v této věci platí za nejspolehlivějšího zpravodaje, tento epos v podrobném rozkladu, který obsahuje mnoho důležitých informací, vyvrátil.

33

Kromě jiného vícekrát potvrdil, že Schmid nemohl

vstupovat do ghetta a že Židům z odboje nedodával zbraně. Tohoto podnětu Adler využil také k tomu, aby jednou provždy jasně prohlásil, že Anton Schmid konal „z čisté - ho idealismu“ a „nezachraňoval pro peníze“.

34

Co se týče

ruského rublu, ten německá okupační moc prohlásila za bezcenný. Následkem mylné informace, že Schmid za své záchranné akce přijímal peníze, byly zjevně průtahy se Schmidovým oceněním od památníku Jad vašem.

35

Dosud

se nepodařilo objasnit otázku, jak Schmid financoval péči o uprchlíky. Možná mohl použít prostředky z cenností ghetta, které s naprostou důvěrou mladí odbojáři schovali do jeho služebního bytu.

„Anton Schmid byl Robin Hood vilniuského ghetta.“

36

Ta

ké tato charakteristika Erica Silvera v jeho knize Nenápad­ ní hrdinové (Stille Helden) věnované těm, kteří zachraňovali Židy před nacisty, je nesprávná. Schmid nebyl žádný sociálně motivovaný rebel, který bohatým bral a chudým dával, nýbrž zachránce vedený lidskostí, jehož peníze nezajímaly. Silver pokračuje a charakterizuje tím nevědomky i svůj vlastní výklad: „Množily se okolo něj legendy. Přeživší uváděli, že s nimi mluvil jidiš nebo hebrejsky, že navštívil kibucy v Palestině, že se stýkal, případně nestýkal s kriminálníky.“

37

Jiný fabulátor se snažil z Antona Schmida udělat komunistu, který měl ve Vilniusu spolupracovat s komunistickým podzemím. Historik Stanislaw Okecki, odborník na Rakušany v polském hnutí odporu, je autorem tvrzení, že

Místo předmluvy

Anton Schmid byl „příslušníkem skupiny Němců a Rakušanů“, kteří působili v Białystoku v „antifašistické organizaci“. Na jedné schůzi Schmid údajně předpověděl nevyhnutelnou porážku Hitlera a vyjádřil naději – inspirovanou komunistickými idejemi – „že po válce společnými silami vybudujeme nový svět, v němž nebude rasové nenávisti a v němž všichni lidé, ekonomicky si rovni, budou budovat socialistickou společnost“.

38

Ať už jsou tyto politické

vize jakkoli krásné – přesvědčivě doložit je nelze. V období studené války se ovšem hodily k tomu, aby dostaly Antona Schmida na nepřátelskou stranu, a umožnily tak popřít jeho význam.

Co nám říkají tyto legendy o rotmistru Antonu Schmidovi? Ukazují, jak správně poznal již rakouský historik odboje Siegwald Ganglmair, „že fantazie nejvíce bují tam, kde jí fakta nekladou do cesty žádné překážky“.

39

Různí auto

ři chtěli zbavit tohoto zachránce hodnoty tím, že mu podsouvali nízké motivy nebo negativně kódované politické zaměření či že ho označili za zrádce vlasti, který kolaboroval s Židy. Někteří přeživší a mnozí další používají rotmistra v dobré víře jako svoji projekční plochu. Stylizují ho do podoby nadpozemského prototypu dobrého člověka, jenž sám, odvážně a z humanistického přesvědčení třímal ve vražedném prostředí vysoko prapor lidskosti a pronásledovaným Židům pomáhal všemi myslitelnými způsoby. Tuto idealizující oslavnou představu symbolizuje lahev s mlékem pro hladovějící děti a zbraně pro židovský odboj.

Úkolem historika je mimo jiné to, aby pohlédl za legendy a na základě dostupného pramenného materiálu přezkoumal, co Anton Schmid skutečně vykonal. Tento důkladný pohled nikterak nesnižuje úctu vyvolanou jeho obdivuhodnými humanitárními činy, naopak činí možným jejich

24

WO L F R A M WE T T E: RO T M I S T R AN T O N SC H M I D

následování, aby tak na ně mohli navázat i lidé současnos

ti. Vyjádřeno jiným obrazem: čím je podstavec pro hrdinu

vyšší, tím vzdálenější je pozorovatel. Jenže jde o to, udržet

odstup mezi hrdinou a pozorovatelem co nejmenší, aby

potomci byli s to poznat, že i za extrémních podmínek, na

něž ve Vilniusu v letech 1941–1942 narazil Anton Schmid,

existuje prostor pro lidské jednání.

25

Z Vídně do ďábelského kotle ve Vilniusu

Z Vídně do ďábelského

kotle ve Vilniusu

Dobrý člověk z Vídně

Anton Schmid se narodil 9. ledna 1900 v Hauptstrasse 77

ve vídeňském III. okrese. Jeho otec Johann, narozený roku

1876 v Sedlci (Voitelsbrunn), v okrese Mikulov (Nikolsburg),

byl pekařským pomocníkem, jeho matka Anna, rozená Tho

masová, byla stejně jako otec ročník 1876 a pocházela rov

něž z Mikulova na Moravě. Oba rodiče byli katolíci, a tak

byl i syn Anton 13. ledna 1900 pokřtěn v římskokatolickém

kostele Sv. Rocha a Šebestiána ve III. vídeňském okrese

a byl vychováván v křesťanské víře.

40

O prvních 39 letech života Antona Schmida mnoho neví

me. Heslo rakouského biografického lexikonu z roku 1994

obsahuje jen následující strohé údaje o Schmidově životě

do roku 1939, kdy vypukla druhá světová válka: nejprve

pracoval jako telefonní technik, poté se vyučil elektrotech

nikem.

41

V roce 1928 si otevřel ve vídeňském XX. okrese

v Klosterneuburger Strasse 78 středně velký a dobře zaří

zený obchod s elektrickým zbožím, v němž se prodávala

a opravovala hlavně rádia.

42

26

WO L F R A M WE T T E: RO T M I S T R AN T O N SC H M I D

Křestní list Antona Schmida. Přepsáno z matriky vídeňského farního

úřadu Sv. Rocha a Šebestiána.

Z Vídně do ďábelského kotle ve Vilniusu

Dva rakouští spisovatelé, Manfred Wieninger a Christiane M. Pabstová, se intenzivně věnovali životopisnému bádání o Schmidovi. Píší: „O jeho pravděpodobně spíše chudém dětství v Luegerově

43

Vídni nevíme prakticky nic.

Teprve 17. října 1914 se objevuje prokazatelný životopisný údaj týkající se Antona Schmida. Toho dne totiž nastupuje jako učeň do vídeňské telegrafní ústředny. Na poštovních služebnách 69 ... a 27 ... rychle postupuje a stává se z něj nejprve poslíček, poté pomocná síla a posléze pomocná síla s trvalým úvazkem. Dne 2. července 1918 je povolán k vojenské službě v druhé náhradní rotě c. k. střeleckého pluku č. 1, prodělá těžké boje a nakonec i ústup na italské frontě. Poté 29. prosince 1918 nastupuje opět na poštu 1020, ale 13. června 1919 na poště ukončuje pracovní poměr. Důvody tohoto rozhodnutí neznáme, stejně jako další životní osudy mladého Schmida, a to až do roku 1926, kdy u vídeňského živnostenského úřadu a hospodářské komory přihlašuje ‚obchod s technickými a elektrotechnickými potřebami‘. V Spaungasse na dělnickém předměstí Brigittenbau si otevírá malý obchod, který se o několik let později přestěhuje na hlavní třídu XX. okresu, na Klosterneuburger Strasse. Kromě drobného elektrického zboží prodává Schmid také rádia a fotoaparáty, vyvolává filmy, opravuje rádia a domácí elektrické spotřebiče. Koncem třicátých let má již tři zaměstnance, dva z nich jsou Židé.“

44

Hermann Adler ve svém dopise z roku 1966 činí toto zajímavé prohlášení: „Údajně byl Schmid ve svém mládí zamilován do nějakého židovského děvčete, jehož rodiče se k němu chovali velmi hezky. Tato rodina se pak vystěhovala do tehdejší Palestiny.“

45

Musíme doplnit, že tím Anton

Schmid ztratil děvče z očí. Při pátrání po lidech, kteří Antona Schmida osobně znali, narazili Wieninger a Pabstová

28

WO L F R A M WE T T E: RO T M I S T R AN T O N SC H M I D

na konci devadesátých let na jednoho starého muže, jenž

si Schmida opravdu pamatoval. Podle něj byl „pravé dí

tě Vídně“, poté ho se slzami v očích chválil: „Každopádně

byl pan Schmid chlapík s dobrým srdcem a dobré srdce

mu zůstalo i za Hitlera.“ Pak si starý Vídeňan vzpomněl

na detaily: „Na rohu Pappenheimgasse a Klosterneubur

ger Strasse měla pekařství jedna Židovka, nějaká Toboro

vá. Když už tu byl Hitler, přiběhl jeden člověk k pekařství,

takovej nacistickej kluk to byl, a roztřískal výlohu a pan

Schmid se k tomu nachomýtl, viděl to a vrazil mu pár fa

cek. Nato přijel četník – na koni, tehdy ještě měla policie

koně – a chtěl Schmida přetáhnout pendrekem, jenže ten

ho chytil a odstrčil.“ Wieninger a Pabstová pokračují v lí

čení: „Náš zpravodaj, který i dnes vypráví z pozice tehdy

notně rozčileného dospívajícího mládence, udělá oběma

rukama pohyb, jako kdyby ohýbal posilovací náčiní: ,Nato

ho odvedli na stanici v Pappenheimgasse...‘“

46

Vdova po Schmidovi Stefanie po válce vyprávěla, že její

muž žil ve Vídni před rokem 1939 „v dobrých poměrech“.

Jeho veselá a otevřená mysl mu získala „hodně přátel“ a byl

„oblíbený v širokém okolí“.

47

Stefanie Schmidová dále popi

sovala dobré vztahy, které měl Schmid s Židy ve své čtvrti:

„Poblíž našeho domu se v jednom bytě o sobotách nebo

o jiných svátcích konaly židovské bohoslužby. Častokrát,

když chyběl ,desátý muž‘, poprosili Schmida, aby se zúčast

nil bohoslužby, protože ho považovali za Žida. Schmid byl

příliš velký dobrák na to, aby odmítl; šel s nimi a zastupo

val při bohoslužbě ,desátého‘.“

48

Podle židovského zvyku

lze konat bohoslužbu jen tehdy, je-li přítomný minimál

ní počet deseti osob (zásada minjan). Spisovatel Hermann

Adler, kterého Schmid zachránil, vypráví, že jim Schmid

historku o tom, jak často vystupoval v roli desátého muže,

Z Vídně do ďábelského kotle ve Vilniusu

vyprávěl už ve Vilniusu, ale on ji považoval za humoristické přehánění, protože není možné brát do počtu potřebného pro bohoslužbu křesťana.

49

Nyní když ji potvrzuje vdova

Stefanie, však nahlíží, že odpovídala pravdě.

Poté co v roce 1938 Němci vstoupili do Rakouska a začalo okamžité pronásledování Židů, bylo pro Schmida očividně samozřejmé pomáhat „mnoha Židům“ ze sousedství, aby se dostali přes zelenou hranici do Československa, kde se mohli cítit bezpečněji. Jeho žena později vzpomínala, že se tehdy ani nesnažila „mu to vymlouvat“, protože by to stejně „k ničemu nevedlo“.

50

Řada vídeňských Židů v této době ostatně utíkala také na Západ, přes Bodamské jezero, aby se ilegálně dostali do Švýcarska. Také na hranici mezi Německem a Švýcarskem se vyskytovali pomocníci a zachránci, kteří dopravovali Židy do Švýcarska, a tím i do bezpečí.

51

Obzvláštní

odvahu prokázal například kapitán švýcarské policie Paul

Grüninger (1891–1972) ze Sankt Gallenu a jeho pomoc by

la velice úspěšná: těsně před druhou světovou válkou zachránil život zhruba 3600 Židovek a Židů tak, že antedatoval vstupní víza nebo zfalšoval jiné dokumenty a umožnil jim vstup do Švýcarska.

52

Soukromník Anton Schmid mohl být v roce 1938 kvůli své pomoci vídeňským Židům prchajícím do Československa nacisty jistě všelijak osočován, ale ne právně postižen. Přece jen bylo v této době cílem nacionálněsocialistické politiky, kterou ve Vídni uskutečňoval Adolf Eichmann, donutit co nejvíce Židů k emigraci. Proto tehdy v Německu dokonce i pracovníci gestapa pomáhali utíkajícím Židům, aby se dostali ze země, a odváželi je svými auty až na hranice.

Biografie Antona Schmida na tomto místě jasně vypovídá o tom, že už tehdy pochopil, jaké akutní ohrožení života

WO L F R A M WE T T E: RO T M I S T R AN T O N SC H M I D

Židů představuje nacionálněsocialistický režim v Německu, a nyní také v Rakousku. V této situaci mu jeho svědomí napovídalo, že nesmí setrvat v nečinnosti a musí pomoci minimálně těm Židům, s nimiž žil po dlouhá léta ve shodě, aby se dostali do bezpečí. Když si uvědomíme, jak se většina Němců a Rakušanů otáčela zády a záměrně dělala, že nic nevidí, pak bylo jednání tohoto vídeňského elektrotechnika navýsost pozoruhodné a neobvyklé.

Shrneme-li si ještě jednou těch několik málo svědectví, která máme o Antonu Schmidovi z vídeňské doby až do počátku druhé světové války, pak nám z nich vychází obraz veselého, vstřícného člověka s otevřenou myslí a soucitným srdcem, který se svými sousedy ve Vídni, a to i židovskými, pěstoval přátelské vztahy a jako mladík byl patrně zamilován do židovského děvčete. Když sáhl antisemitismus k násilí a jeden nacista vytloukl židovské majitelce pekařství v sousedství výlohu, poskytl jí spontánně pomoc, a dokonce se kvůli tomu zapletl s policií. Ve svém obchůdku s rádii zaměstnával Anton Schmid dva Židy. Když německý wehrmacht v roce 1938 vstoupil do Rakouska, pomáhal židovským sousedům při útěku do Československa. Výsledkem těchto zkušeností byla Schmidova vysoká citlivost k situaci jeho židovských spoluobčanů. Ta představovala důležitý předpoklad dalšího kroku, který učinil v odbojovém úsilí o záchranu Židů.

Schmid byl antinacista, ale pravděpodobně ne v prvé řadě na základě politických úvah, nýbrž spíše z emocionálních důvodů, protože pronásledování Židů pozoroval nepředpojatě, vnímal je citem a odmítal je z hlediska svého základního humánního postoje. Stejně tak by ovšem pomáhal i jiným pronásledovaným, kdyby to bylo nutné; to také později ve Vilniusu udělal. Hermann Adler jde dosti

Z Vídně do ďábelského kotle ve Vilniusu

daleko, když tvrdí, že se Schmid „o politiku absolutně nezajímal“. Později také nepomáhal a nezachraňoval z politických důvodů, nýbrž na základě čistě humanitárních úvah.

53

Při jiné příležitosti však Adler svůj výrok o nepolitickém Schmidovi koriguje, když pronáší zajímavé konstatování: „Byl rakouský monarchista a navíc ještě sociální demokrat.“

54

Tuto informaci by potvrzovalo i to, že přeživší Žid

Salinger odjel po válce do Vídně,

55

kde o našem hrdinovi

přednášel členům Sociálnědemokratické strany Rakouska a žádal o podporu pro vdovu po Schmidovi a jeho dceru.

56

Simon Wiesenthal, jenž se po konci války o Antona Schmida zajímal a díky svým rešerším získal jedinou fotografickou podobenku, která existuje, z ní nabyl následujícího dojmu: „Vidíme tu inteligentní, solidní tvář, jemné a smutné oči, tmavé vlasy a malý knírek.“

57

hermann

Adler, židovský spisovatel, popsal Antona Schmida, jak ho poznal v roce 1941 ve Vilniusu, o něco přesněji: „Byl štíhlý a vysoký, měl hnědé vlasy, knírek, vypadal jako Hitler, byl to sportovní typ, který miloval ,víno, ženy a zpěv‘.“ A dále: již v roce 1941 měl Schmid „šedivé nitky ve vlasech“ a často vypadal, ačkoliv mu bylo málo přes čtyřicet, jako „padesátník“.

58

„Prostý rotmistr“ byl „upřímný a dobrosr

dečný“, v myšlení a řeči „nekomplikovaný a společensky neobratný“.

59

„Nebyl religiózní, nebyl žádný filozof. Nečetl

noviny, a knihy už vůbec ne. Nebyl to člověk ducha...“

60

Všichni, kdo Antona Schmida osobně poznali a jejichž zprávy jsou nám dostupné, se shodují: „Naprosto základní vlastností jeho charakteru byla lidskost.“

61

Konkrétně

se tím zcela zjevně myslí, že měl instinktivní schopnost vžít se do utrpení druhých, a bylo-li to zapotřebí, pomáhat. Dnes bychom hovořili o schopnosti empatie. Ostatně Anton Schmid se viděl podobně a v dopise své ženě

32

WO L F R A M WE T T E: RO T M I S T R AN T O N SC H M I D

charakterizoval sám sebe jako člověka s „měkkým srd

cem“, který v pochybnostech jedná spíše podle citu než

na základě důkladné racionální analýzy situace.

62

Přeživší

z Vilniusu vyzdvihovali vedle dobroty srdce také jeho od

vahu,

63

a to plným právem, když pomyslíme na obrovské

riziko, které nezištně podstupoval.

Anton Schmid ve válečných letech 1939–1941

Když 1. září 1939 vypukla válka, do Schmidových čtyřicá

tých narozenin (9. ledna 1940) chybělo jen několik měsíců.

Nicméně byl, stejně jako jiní muži jeho ročníku, okamžitě

povolán k wehrmachtu. Na aktivní vojenskou službu na

frontě byl již příliš starý. Proto byl odeslán k zabezpečo

vacímu praporu (Landesschützen­Bataillon – LSB) 17, k vo -

jenskému svazku, jenž byl určen k plnění úkolů v týlovém

prostoru pozemní armády. O něco později byl převelen

k zabezpečovacímu praporu XX/XVII. V únoru 1940 byl

nasazen ve městě Stalowa Wola v jihovýchodním Polsku.

64

Několik dní po útoku wehrmachtu na Sovětský svaz

(22. června 1941) byl 1. července v Eisenstadtu, hlavním

městě rakouského Burgenlandu, vytvořen zabezpečovací

prapor 898. Anton Schmid byl zařazen do 2. roty tohoto

útvaru, který patřil k 221. zajišťovací divizi (Sicherungs­Di­

vision). Ta byla již 17. července nasazena v týlovém vojen

ském prostoru Střed. Od 17. července plnil LSB 898 strážní

úkoly podél vlakových tratí a mostů a ve městě Białystok,

ležícím původně na severovýchodě Polska, po sovětském

Z Vídně do ďábelského kotle ve Vilniusu

záboru patřícím Bělorusku. Tam již v den, kdy do města vtáhla německá vojska (27. července 1941), pořádkový policejní prapor (Ordnungspolizei­Bataillon) 309 uvěznil minimálně 700 Židů v synagoze a poté ji zapálil. Celkem zavraždily německé bezpečnostní síly toho dne v Białystoku více než 2000 Židů. Ve dvou následujících týdnech zlikvidovalo zásahové komando 9 (Einsatzkommando, EK) ve městě další 4000 Židů.

65

V Bělověžském pralese ve stej

ném čase střílely Židy policejní prapory 309 a 322.

66

Nelze zjistit, zda příslušníci zabezpečovacího praporu 898, k němuž patřil rotmistr Anton Schmid, byli svědky těchto „akcí“ či se na nich dokonce podíleli.

67

Je známo, že velitel

221. zajišťovací divize generálmajor Johannes Pflug beil vydal právě 17. července rozkaz provést zátah, během něhož měly policejní jednotky a zabezpečovací pluk 45, k němuž patřila i jednotka Antona Schmida, zajímat rukojmí, „obzvláště Židy“, a při „sebemenším podněcování nepokojů“ je zastřelit.

68

Na začátku srpna byl Schmidův prapor přeložen do městečka Slonim v Bělorusku, kde měl na starosti ostrahu transportů se zajatci.

69

V obci Petroleviči – vzdálené sedm

kilometrů od městečka Slonim – provedlo už 14. července 1941 zásahové komando 9 spadající pod SS operační skupinu B (SS­Einsatzgruppe B) likvidační akci, jíž padlo za oběť 1225 Židů, především mladí muži, intelektuálové a členové židovské rady.

70

Další vraždění, při kterém přišlo

o život 1153 Židů ze Slonimu a okolí, probíhalo 6. srpna 1941, tedy během pobytu zabezpečovacího praporu 898, k němuž patřil také rotmistr Schmid.

71

Jelikož policisté zá

sahového komanda 9 zcela veřejně nahnali své oběti na náměstí městečka a pak je odtud vezli nákladními auty, můžeme se domnívat, že se objevily zprávy o následném

WO L F R A M WE T T E: RO T M I S T R AN T O N SC H M I D

masovém vraždění navzdory snaze německých vojáků ho utajit. Je možné, že se tedy Anton Schmid dostal přímo či nepřímo do kontaktu s vražděním Židů už v Białystoku nebo později ve Slonimu.

Dne 24. srpna byl zabezpečovací prapor 898, k němuž Schmid patřil, vyňat se svazku 221. zajišťovací divize a přesunut do litevského města Vilnius, aby tam vystřídal jiný zabezpečovací prapor a převzal část jeho mužstva. Kapitán Nikolaus Adam, velitel tohoto praporu, se stal zároveň místním velitelem Vilniusu.

72

Rotmistr Schmid přijel do Vilniusu začátkem září 1941. Tam dostal rozkaz převzít shromaždiště rozptýlených vojáků podléhající polnímu velitelství (Feldkommandantur, FK) 814. Došlo k tomu, jak zmiňuje v jednom dopise své ženě Stefanii, proti jeho vůli.

73

Úkolem shromaždiště bylo vy

slechnout vojáky, kteří zbloudili v týlu a byli objeveni polním četnictvem, a co možno nejdříve je zase poslat na frontu. Schmidovi nadřízená služebna, polní velitelství ve Vilniusu pod velením podplukovníka Maxe Zehnpfenniga, byla stacionární institucí wehrmachtu v týlové vojenské správě, jež se měla starat o zásobování frontových vojsk a vojáků.

Polnímu velitelství 814 podléhal tucet většinou malých služeben, které plnily všechny možné speciální úkoly a svou činnost vykonávaly často velice samostatně.

74

Kromě

shromaždiště rozptýlených vojáků existovalo minimálně dalších 180 pracovišť, v nichž našli práci také Židé, například správa ubytování, zásobovací oddělení wehrmachtu, městský úřad místní komandatury, policejní ochranka, rádiový vysílač, územní komisařství Vilnius-město a Vilnius-venkov, polní nemocnice, vojenský sklad pohonných hmot, německá vojenská pošta, velitelství nádražní správy, vojenská stavební služebna, vojenský dopravní park 562,

35

Z Vídně do ďábelského kotle ve Vilniusu

kožešinová továrna „Kailis“, krejčovství wehrmachtu, pe

čovatelský úřad, vedení vojenských staveb atd. Shromaž

diště vedené rotmistrem Schmidem v Eisenbahnstrasse 15,

dříve Kolejowa, přímo proti vilniuskému hlavnímu nádra

ží, bylo malou, spíše bezvýznamnou služebnou, o kterou

se nadřízení starali jen málo. Tím se vytvořil prostor pro

činnost rotmistra Schmida.

Pronásledování a vraždění vilniuských Židů

v druhé polovině roku 1941

Pronásledování a vraždění vilniuských Židů začalo bez

prostředně po dobytí města oddíly wehrmachtu 24. červ -

na 1941. Z vlastní iniciativy zavedla německá vojenská

správa okamžitě celou řadu protižidovských opatření. Pol

ní velitelství 814 pod velením podplukovníka Maxe Zehn

pfenniga podporovala také razie, jejichž cílem bylo zatýkat

Židy; ty prováděly bezpečnostní složky SS, zastoupené zde

nejprve zásahovým komandem 9 a samozvanou litevskou

pomocnou policií. V červenci a srpnu 1941 uvěznili Něm

ci především židovské muže ve vojenském věku, kteří by

potenciálně mohli klást odpor, a vůdčí politické osobnosti

židovské obce ve Vilniusu.

Zatčeným bylo vyloženo, že je jich zapotřebí k práci na

jiném místě. Po této lži byli muži donuceni absolvovat pěšky

zhruba deset kilometrů dlouhou cestu do lesa u železniční

stanice Ponary. Jiní tam byli odvezeni vlaky či nákladní

mi auty. Všichni byli v Ponarech okamžitě zastřeleni. Do

WO L F R A M WE T T E: RO T M I S T R AN T O N SC H M I D

8. července to bylo 321 obětí.

75

Od tohoto data bylo v Po

narech na základě rozkazu EK 9 denně zastřeleno až 500 Židů. Ke 14. červenci informovala operační skupina A pro Vilnius již o celkovém počtu 4293 zastřelených. Do 19. července přibylo dalších 3386.

76

Dne 9. srpna bylo odveleno EK 9 a nahrazeno EK 3, jež mělo hlavní sídlo v Kaunasu. Současně nastoupili ve Vilniusu zástupci německé civilní správy, a sice major SA Hans Christian hingst,

77

jmenovaný územním komisařem oblas

ti Vilnius-město, a územní komisař oblasti Vilnius-venkov major SS Horst Wulff.

78

Okamžitě zostřili represivní opatře

ní namířená proti Židům.

79

Kromě jiného zavedli jednotné

označení Židů žlutou Davidovou hvězdou, zakázali Židům používat veřejné cesty, promenády, parky, lavičky a veřejnou dopravu. Paralelně s veřejnou diskriminací postupně vyvlastňoval Židy cíleným vydíráním územní komisariát Vilnius,

80

zvláště pak pod vedením neblaze proslulého re

ferenta pro židovskou otázku Franze Murera, známého jako „řezník z Vilniusu“.

81

Již v této době – druhé polovině srpna 1941 – se litevští pronásledovatelé provinili nejbrutálnějšími zločiny. Vyslídili například členy vystrašené židovské rodiny v jejich úkrytu, vyrukovali na ně s vymyšleným obviněním, že v noci zapalovali ohně, aby dali nepřátelským letadlům znamení, a pak je zavraždili. „K rodině Salmen-Bersových patřily tři ženy a čtyři děti, dvě z nich byly ještě kojenci. Židé se snažili namítat, že ani nemají zápalky a že děti nekouří. Nic nepomohlo. Muži dostali rýče a rozkaz, aby vykopali hrob. Útočníci před očima matek roztříštili děti o stromy.

82

Muži

a ženy byli pohřbeni zaživa.“

83

Tento příběh svědčí o tom, že

násilí, jemuž byli Židé vystaveni, bylo rozpoutáno už v době, kdy byl Vilnius ještě pod vojenskou správou.

Z Vídně do ďábelského kotle ve Vilniusu

Pronásledovaní vilniuští Židé reagovali na vraždění, jehož strůjci a vykonavateli byli radikální litevští nacionalisté a zástupci německé okupační moci, němým a nevěřícným zděšením. Fakt, že muži odvedení na práci mimo město byli všichni zavražděni v Ponarech, v prvních měsících německé okupace naprosto přesahoval představivost vilniuských Židů. Jeden z nich, Samuel Esterowicz, intelektuál, který studoval práva v Petrohradě, na berlínské univerzitě získal diplom z ekonomie a ve Vilniusu působil jako obchodník,

84

popisuje ve svých pamětech neschopnost

Židů pochopit hloubku nebezpečí:

„V průběhu několika prvních měsíců jsme se zatvrzele Dva hlavní němečtí zločinci působící ve Vilniusu: Hans Christian Hingst (vlevo), územní komisař pro Vilnius-město, a Franz Murer, na komisariátu referent pro židovskou otázku.

WO L F R A M WE T T E: RO T M I S T R AN T O N SC H M I D

bránili tomu, abychom uvěřili těm pár lidem, jimž se podařilo vrátit se z Ponar, a jejich líčení toho, co se tam dělo, jsme si vysvětlovali jako znak duševní pomatenosti – tak se nám to zdálo monstrózní a nemožné. Když se jeden ze dvou přeživších z Ponar, můj budoucí zeť Wowka Gdud, dostal domů, věřili mu jen jeho rodiče; všichni sousedé si mysleli, že se zbláznil. Pomyslete, že jsme tak ztratili důležitý čas – než jsme pochopili, co se doopravdy děje, měli naši nepřátelé možnost zlikvidovat velké množství těch, kteří by byli s to zorganizovat podzemní odpor.“

85

Dne 9. srpna 1941 přijela do Vilniusu dílčí jednotka, součást EK 3, a chopila se své „bezpečnostní“ práce. Podplukovník SS Erich Wolff, velitel jednotky, vytvořil z litevských policejních sil, jež si říkaly Ypatingas Burys (Vyvolení), speciální oddíl.

86

Tento místní policejní oddíl byl podřízen vele

ní rotmistra SS Horsta Schweinbergera, který byl převelen ze záloh policejního praporu 9 k útvaru gestapa pod velením komisaře bezpečnostní policie a SA.

87

Schweinberger

a jeho litevští pomocníci převzali v následující době velení nad větší částí masového střílení v Ponarech.

Jaký rozměr mělo vraždění Židů v těchto měsících, tedy v červenci a srpnu 1941, v době, kdy město spravoval wehrmacht? Historik Christoph Dieckmann vypočítal – vědom si ovšem obtíží, pokud jde o exaktní údaje – že v těchto měsících bylo zavražděno 7500 Židů.

88

Podle od

hadů současníka, který situaci spoluprožíval, Abrahama Sutzkevera, bylo ještě před zřízením ghetta, tedy od července do 6. září 1941, zabito 12 000 Židů.

89

Přitom tento

židovský spisovatel a očitý svědek započítává ještě oběti velké razie z 1. září. Čísla tedy zhruba souhlasí.

Jak jsme uvedli, vstoupil zabezpečovací prapor, v němž sloužil rotmistr Anton Schmid, do Vilniusu začátkem září

Z Vídně do ďábelského kotle ve Vilniusu

1941. V této době začaly německé okupační orgány – příslušná civilní správa a SS – uskutečňovat již měsíce plánované vytvoření ghetta pro vilniuské Židy. Zhruba 45 000 Židů, kteří v této době ještě ve městě žili, mělo být donuceno opustit své byty a přestěhovat se do dvou nevelkých čtvrtí, jež by bylo možné oddělit od vnějšího světa zdmi, ostnatým drátem a strážemi. Jelikož však v ulicích, které byly vybrány pro budoucí ghetto, bydlelo sice mnoho Židů, ale také nežidovské obyvatelstvo, hlavně Poláci a Litevci, bylo nutné Nežidy nejprve vyhnat z jejich domovů. Zatímco však Polákům a Litevcům byly přiděleny byty jinde, na Židy čekal jiný osud.

90

Úvodem k akci, jejímž důsledkem bylo vytvoření ghetta, byla záměrná lež, kterou pronásledovaní Židé později označili jako „velkou provokaci“. Spočívala v tom, že německý městský komisariát – analogicky k praxi válečných lží, které z protivníka vždycky udělají agresora – zkonstruoval záminku, aby zdůvodnil svůj plánovaný záměr a zmátl oběti.

91

Dva Litevci v civilu vypálili z okna jednoho domu

dva výstřely a obvinili Židy, že stříleli oni. Městský komisař Hingst poté nechal ve městě vyvěsit plakáty, v nichž se psalo, že „bylo stříleno ze zálohy na německé vojáky“. Dále na nich stálo: „K zabránění podobným nepřátelským aktům byla již přijata nejpřísnější protiopatření. Odplata postihne všechny Židy.“

92

Již 31. srpna 1941 byl vyhlášen zákaz vycházení. Domov směli opustit jen ti Židé, kteří byli výslovně povoláni do práce. Další průběh „akce“, která se rozeběhla v noci z 31. srpna na l. září a pokračovala do poledne tohoto dne, popisuje historik Christoph Dieckmann následovně: „Němečtí a litevští policisté vtrhli do několika ulic v předpokládaném prostoru ghetta, do budovy filharmonie a do kina

40

WO L F R A M WE T T E: RO T M I S T R AN T O N SC H M I D

Vyhláška územního komisaře pro Vilnius-město Hanse Hingsta z 1. zá

ří 1941 – úvod k přesidlovací a vyvražďovací akci pojmenované „velká

provokace“.

Z Vídně do ďábelského kotle ve Vilniusu

Milda. Jenom v ulicích Zawalna a Strašunova žilo zhruba 1000 židovských obyvatel. Šlo o chudou čtvrť. Přesto byly otevřené byty vyplundrovány. Nežidovské obyvatelstvo se muselo vystěhovat. Všichni židovští obyvatelé byli odvlečeni do vězení Lukiskes. ... Jenom několik se dostalo ven, protože je wehrmacht potřeboval jako specialisty. ... Jiní němečtí důstojníci nechávali zatčené Židy střílet.“

93

Židovka Rachel Margolisová, očitá svědkyně, která bydlela v přilehlé ulici, prožívala zátah takto: „Vrhli jsme se k oknu; v jízdním pruhu šlo ohromné množství lidí – ženy s dětmi v kočárcích a na rukách, s vaky a taškami, staří lidé, kteří za sebou sotva táhli nemocné nohy, děti, mnoho dětí různého stáří, všechny špatně oblečené, špinavé a rozedrané. Šli a šli a vypadalo to jako nekonečný průvod. Provázeli je policisté (také němečtí?), měli s sebou psy. Ten dav plakal, vzdychal, stráže řvaly.“

94

Jiným svědkem tohoto brutálního aktu byl vilniuský Žid Grigorij Schur. Vypráví: „V neděli okolo 14. hodiny začala ,akce‘ a pokračovala do pondělního poledne. Celou noc vyháněli litevští civilisté a ,partyzáni‘ údery obušků na ulici obyvatele z ulice Stekljannaja, Jatkovaja, Gaonova, Jevrejskaja, z části ulice Niemiezkaja, ze Strašunovy ulice, z ulice Gospitalnaja i z uliček Nikolajevského a Lidského, z ulice Dominikanskaja. Zakázali Židům, aby si s sebou cokoli vzali. Všichni byli vyhnáni – staří i nemocní, děti i ženy, ženy s kojenci v náručí. Mnohým nebylo dovoleno, aby se oblékli; stáli na ulici jen ve spodním prádle. Byty se otevřely všem, kdo je chtěl vyplundrovat. Celá staletí tu žili jen chudí Židé – řemeslníci a drobní obchodníčci. Ale litevští ,partyzáni‘ a obyvatelé města se na všechno důkladně vrhli, brali nádobí, hrnce i smetáky. Část chycených byla odvedena do vězení, jiná šla rovnou do Ponar.

WO L F R A M WE T T E: RO T M I S T R AN T O N SC H M I D

... Židé, kteří se ocitli ve vězení, byli zvířeckým způsobem mláceni, vráželi jim nože do zad. Ti, co přežili, skončili po několika dnech taky v Ponarech.“

95

Ve skutečnosti odvlekla litevská a německá policie ve dnech od 1. do 3. září 1941 několik tisíc Židů – muži šli pěšky, ženy a děti byly odvezeny auty – do Ponar, kde byli všichni okamžitě zastřeleni.

96

Úřad velitele zásahového

komanda 3 v Kaunasu zaznamenal, že EK 3 provedlo ve Vilniusu „zvláštní akci, protože Židé stříleli na německé vojáky“. Při ní zlikvidovalo 3700 Židů – 864 mužů, 2019 žen a 817 dětí; většinou šlo tedy o ženy a děti.

97

Na popra

višti v Ponarech mohl střelbu pozorovat polský novinář Kazimir Sakowitz, který byl schovaný v přilehlém domě. Zaznamenal: „Střílení trvalo celý den.“

98

Cílem střílení by

lo snížit počet vilniuských Židů, aby se vůbec vtěsnali do málo rozsáhlého ghetta.

Během následujících dní, od 3. do 5. září 1941, byla oblast, kam byli Židé předtím nahnáni a zavlečeni, ohrazena a byla zřízena dvě ghetta. V sobotu 6. září 1941 museli být všichni Židé v ghettu. Do ghetta I bylo natěsnáno 29 000 a do ghetta II asi 9600 lidí. Sedmého září proces násilného odvlečení vilniuských Židů do ghett (ghettoizace) skončil. Bylo patrné, že německá a litevská policie je spokojená. Od 10. do 12. září bylo zavražděno ještě 3300 Židů, držených dosud ve vězení Lukiskes.

99

Herman Kruk, vedoucí

knihovny v ghettu a tajný kronikář strašlivých vilniuských událostí, odhadl celkový počet obětí ghettoizace na 7000.

100

Aby zastřelo rasisticky motivovaný likvidační proces, zdůvodnilo zásahové komando 3 masové popravy litevských Židů požadavky vlastní bezpečnosti. Tvrdilo se, že židovští partyzáni spolupracují s „bolševismem“, a tedy s nepřátelskou mocností – Sovětským svazem.

101

I ghettoizaci


43

Z Vídně do ďábelského kotle ve Vilniusu

„Jägerova zpráva“ z 1. prosince 1941. Hlášení četaře SS Karla Jägera,

velitele bezpečnostní policie a SD v Kaunasu, o vykonaných popravách

od července až do konce listopadu 1941; list 6.


44

WO L F R A M WE T T E: RO T M I S T R AN T O N SC H M I D

vilniuských Židů bylo možné zdůvodnit jako opatření nezbytné z hlediska politického i bezpečnostního. Ve skutečnosti sledovala ghettoizace ve Vilniusu, stejně jako v ostatních městech, dvojí cíl: zaprvé se německá okupační moc snažila o to, aby Židy izolovala a aby jim názorně předvedla jejich naprostou bezmoc, zastrašila je a ponížila. Zadruhé měla německá civilní správa kdykoli přístup k lidem, natěsnaným na malém prostoru. Mohla je použít k nuceným pracím nebo odtransportovat a postřílet. Řada z pro - následovaných Židů patrně doufala, že jim ghetto poskytuje ochranu před svévolným zastřelením. Ve skutečnosti se však v případě vynucené izolace jednalo o mocenský nástroj, který byl ve službách německé likvidační politiky.

V ghettech také v následující době nezavládl žádný klid. V souladu s logikou německé vyhlazovací politiky byly znovu a znovu prováděny selekce; jednou bylo vybráno 500, jindy 1000 nebo 2000 Židovek a Židů a odvlečeno do Ponar, kde byli zastřeleni. Při selekcích se pracovalo s kritériem užitečnosti: kdo mohl vykonávat jako odborník, respektive odbornice cennou, tj. pro válečné cíle užitečnou práci, obdržel oprávnění, které ho – alespoň na čas – ochraňovalo před „vysídlením“, tedy zavražděním. Do 24. října bylo postupně zlikvidováno Malé ghetto. Pak následovala selekce „nadbytečných Židů“ z Velkého ghetta tak, že německá správa vydala jen omezený počet pracovních potvrzení, celkem 3000 pro odborníky a jejich rodinné příslušníky, což pro ty, kteří žádné takové potvrzení nedostali, znamenalo smrt.

Ve třech měsících od 1. září do 6. listopadu 1941 prováděla německá civilní správa a bezpečnostní policie SS opakovaně další a další vyvražďovací akce. Za oběť jim padlo více než 25 000 vilniuských Židů.

102

V polovině listopadu

bylo systematické vyvražďování Židů předběžně zastaveno,

Z Vídně do ďábelského kotle ve Vilniusu

protože bylo v podstatě dosaženo všeobecného cíle, totiž „vyčistit město od Židů“. Kromě toho se v této chvíli také vyhrotil zájmový konflikt mezi dvěma cíli: likvidací a prací. Německé válečné hospodářství naléhavě potřebovalo pracovní síly. Poté co se wehrmacht o sovětské válečné zajatce staral tak mizerně, že umírali po tisících (také na Litvě), nebylo jiného východiska – mělo-li být zabezpečeno zásobování fronty i týlu – než přestat na čas s vyvražďováním Židů a nasadit židovské odborné pracovní síly na vojenských i civilních pracovištích. Důsledky z tohoto obratu v židovské politice vyvodil i velitel bezpečnostní policie a SD v Kaunasu Karl Jäger ve svém „soupisu poprav provedených k 1. prosinci 1941 v oblasti EK 3“. Četař SS hlásil svému nadřízenému Stahleckerovi, že z 60 000 Židů, kteří v době německého útoku na Sovětský svaz žili ve Vilniusu, je naživu ještě 15 000. Tyto Židy, jak píše Jäger, chtěl vlastně „také zabít“, což mu však ztížilo „ostré a bojovné oznámení civilní správy a wehrmachtu“, které vydaly rozkaz, že tito Židé a jejich rodiny nemají být zastřeleni.

103



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist