načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Rosemary a její syn - Ira Levin

-15%
sleva

Kniha: Rosemary a její syn
Autor:

Než odhalíte pravdu, může být pozdě… Z děsivě geniálního příběhu o zrození Satanova syna Rosemary má děťátko běhal čtenářům mráz po zádech. Ira Levin v něm zachytil detaily ...
Titul doručujeme za 3 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  299 Kč 254
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
8,5
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 50%hodnoceni - 50%hodnoceni - 50%hodnoceni - 50%hodnoceni - 50% 50%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XYZ
Rok vydání: 2016-10-05
Počet stran: 240
Rozměr: 145 x 205 mm
Úprava: 237 stran
Spolupracovali: z anglického originálu Son of Rosemary přeložila Veronika Volhejnová
Vazba: brožovaná lepená s chlopněmi
Doporučená novinka pro týden: 2016-41
ISBN: 9788075054388
EAN: 9788075054388
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Než odhalíte pravdu, může být pozdě… Z děsivě geniálního příběhu o zrození Satanova syna Rosemary má děťátko běhal čtenářům mráz po zádech. Ira Levin v něm zachytil detaily každodenního života na Manhattanu natolik věrohodně, že napínavý příběh o postupně narůstajícím zlu působí až děsivě uvěřitelně. Knížka Rosemary má děťátko se stala klasikou, stejně jako známý fi lm. Román Rosemary a její syn začíná na úsvitu nového tisíciletí – v době, kdy naději lidstva zastiňuje vzrůstající strach a nejistota a svět zoufale potřebuje spasitele. A právě tady, na pozadí New Yorku roku 1999, se Rosemary znova shledá se svým synem. Právě tady se také odehraje bitva mezi dobrem a zlem na celosvětové úrovni – boj, který bude mít hrozivé a dalekosáhlé následky nejen pro Rosemary a jejího syna, ale pro celé lidstvo. Děsivý, provokativní a nezapomenutelný příběh Rosemary a jejího syna je výjimečný a napínavý thriller a zároveň představuje varování pro nadcházející tisíciletí. Vynikající načasování a mistrovská obratnost Iry Levina nás zve na cestu do temnoty – mezi znepokojivé síly, které se sváří v každém z nás. Rosemary a její syn je triumf vypravěčství a mistrovské dílo, fascinující kniha jednoho z nejnadanějších a nejoriginálnějších autorů.

Kniha je zařazena v kategoriích
Ira Levin - další tituly autora:
Rosemary má děťátko Rosemary má děťátko
Levin, Ira
Cena: 245 Kč
Rosemary má děťátko Rosemary má děťátko
Levin, Ira
Cena: 140 Kč
Rosemary a její syn Rosemary a její syn
Levin, Ira
Cena: 140 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

13
Kapitola 1
Ve  svěžím a  jasném ránu 9. listopadu 1999 vychází doktor
Stanley Shand, dvakrát rozvedený zubař na odpočinku, ze
svého bytu na manha anské Amsterdam Avenue na každodenní
zdravotní procházku. Vykročí svižně, hlavu v  pletené čepici
vysoko zdviženou, oči rozzářené. Raduje se jednak z dobrého
zdraví a  jednak z  tajemství, úžasného tajemství, které
rozjasňuje každou minutu jeho dní. Je účastníkem – vlastně
nedávno se stal posledním žijícím účastníkem – události přímo
kosmických rozměrů, která započala před 33 lety a k jejímuž
dovršení už zbývají necelé dva měsíce.
Na  křižovatce Broadwaye a  74. ulice vjede na  chodník
taxi, které dostalo smyk, a  přimáčkne dr.  Shanda na  zeď
Beacon Theater. Je okamžitě mrtvý.
Ve stejném okamžiku – několik vteřin po půl dvanácté –
se v Halsey-Bodeinově sanatoriu v Upper Montclair ve státě
New Jersey otevřou oči pacientky v pokoji č. 215. Byly
zavřené po celou dobu, co tu žena leží – od roku devatenáct set
sedmdesát a něco. Nikdo z personálu si ji jinak nepamatuje.
Ostřílená černá ošetřovatelka, která ženě masíruje
pravou paži, prokáže neobyčejnou duchapřítomnost. Polkne,
nadechne se a  pokračuje v  masáži. „Dobrejtro,“ řekne tiše.
„To jsem ráda, že jste vzhůru.“ Jmenovka na uniformě říká,
že se jmenuje Clarise; nad jmenovkou má přišpendlenou
placku s nápisem I ♥ ANDY. Pustí pacientku jednou rukou,
zašmátrá po nočním stolku, zmáčkne přivolávací tlačítko.
Pacientčiny oči, obrácené ke  stropu, zamrkají. Stiskne
rty, lesklé hojivou pomádou. Je jí něco přes padesát, je
bledá, má jemné rysy. Prošedivělé kaštanové vlasy má hladce





14
sčesané. Obrátí hlavu a  vrhne na  sestru prosebný pohled
modrých očí.
„Budete v pořádku,“ ujistí ji Clarise. Znova stiskne tlačítko,
pak ještě jednou. „Nedělejte si starosti, teď už vám bude líp.“
Položí ženinu paži na postel. „Nebojte se. Hned jsem zpátky.“
Žena sleduje, jak ošetřovatelka odchází.
„TIFFANY! Sundej si sakra ty sluchátka! Sežeň Atkinsona!
Dvěstěpatnáctka otevřela oči! Probrala se! Dvěstěpatnáctka se
probrala!“
Co se proboha vlastně stalo?
Pamatuje se, jak seděla za psacím stolem u okna
v ložnici, bylo asi sedm večer. Andy ležel na podlaze kousek od ní
a koukal na televizi. Ona psala na stroji dopis domů;
sdělovala v něm, že se bude stěhovat do San Franciska. Snažila se
přitom neposlouchat Kuklu a Ollieho ani ten zatracený
konvent, jak prozpěvuje vedle u Romana a Minnie – a najednou
se ocitla v prosluněném nemocničním pokoji s infúzí
v jedné paži a  s  ošetřovatelkou, která jí masírovala tu druhou.
Stalo se něco i Andymu? Panebože, ať to není pravda! Došlo
k nějakému neštěstí? Proč si nepamatuje vůbec nic?
Zkusila trochu vypláznout jazyk, olízla si rty; ucítila
mátovou chuť nějaké mastičky. Jak dlouho o  sobě nevěděla?
Den? Dva? Žádné zranění, ale hýbat se tak docela nemohla.
Snažila se odkašlat si.
Dovnitř vběhla sestra. „Doktor už jde,“ řekla. „Jen klid.“
„Je... tady můj syn?“ zašeptala Rosemary.
„Ne, jen vy. Mluví! Chvála Bohu!“ Sestra stáhla
Rosemary rukáv k zápěstí, stiskla jí ruku a přešla k nohám postele.
„Chvála Bohu!“
„Co se... stalo?“





15
„To nikdo neví, milánku. Zkrátka jste byla mimo.“
„Jak dlouho?“
Clarise přitáhla Rosemary přikrývku k bradě a zamračila
se. „Já to přesně nevím. Nebyla jsem tu, když vás přijímali.
Zeptejte se doktora.“ Usmála se na Rosemary. Cedulka
CLARISE a placka I  ♥ ANDY se zablýskly.
„Můj syn se jmenuje Andy,“ podotkla Rosemary a usmála
se také. „To srdíčko znamená miluji?“
„Správně,“ kývla Clarise. Dotkla se prstem kulaté bílé
placky. „‚Já miluji Andyho.‘ Dělají je už – už nějakou dobu.
Různé. Třeba ,Miluji New York‘ a tak podobně.“
Rosemary řekla: „Hezký nápad. Ještě jsem je neviděla.“
Muž v bílém se protáhl skupinkou starších lidí
nahlížejících dovnitř ode dveří. Byl to mohutný muž se zrzavými
vlasy a rozježeným zrzavým plnovousem. Zavřel za sebou dveře
a Clarise se obrátila a ustoupila stranou. „Mluví a může
pohybovat hlavou.“
„Dobrý den, slečno Fountainová,“ řekl lékař a přistoupil
k posteli. Skrz zrzavé vousy se usmál. Položil kufřík
a žlutou obálku na  židli vedle postele. „Já jsem doktor
Atkinson,“ řekl a odhrnul cíp přikrývky. „Tomuhle říkám skvělá
zpráva.“ Uchopil Rosemaryino zápěstí teplými prsty a 
podíval se na hodinky.
„Co se mi stalo?“ zeptala se. „Jak dlouho už jsem tady?“
„Moment,“ řekl doktor a  sledoval hodinky. Zdálo se, že
pod tím plnovousem není o  moc starší než ona, mohlo mu
být kolem pětatřiceti. Přes plášť mu visel ultramoderní
stetoskop jako tenká chromová kravata. Po  jedné její
straně měl jmenovku DR.  ATKINSON a  po  druhé placku I ♥
ANDY. Asi je nějaký Andy v personálu, tipla si, nebo je to





16
oblíbený pacient. Zkusí si taky jednu takovou opatřit, než
odtud odejde.
Doktor Atkinson jí pustil zápěstí a usmál se. „Zatím
docela dobré,“ řekl. „Až překvapivě. Ještě se mnou mějte chvilku
strpení, prosím vás. Chci se ujistit, že vás zase neztratíme,
a pak vám řeknu, co o tom víme. Bolí vás něco?“
„Ne,“ zavrtěla hlavou.
„Dobře. Zkuste se uvolnit; já vím, že to nebude snadné.“
Nebylo. Co o tom víme...
Což znamená, že jsou věci, které nevědí...
A jak ji to oslovil? – slečno Fountainová... Kolem žaludku
se jí zvětšovala ledová prázdnota – zatímco lékař jí
vyšetřoval srdce a oči a uši a krevní tlak.
Je tu déle než dva dny, tím si byla jistá. Dva týdny?
Očarovali ji, Minnie a  Roman a  ostatní. Proto tam tak
prozpěvovali. Zjistili, že hodlá odvézt Andyho čtyři a půl tisíce
kilometrů daleko, že už koupila letenky.
Vzpomněla si, jak očarovali jejího starého přítele Hutche,
když tehdy byla těhotná; báli se, že Hutch ví o 
čarodějnictví, o tom skutečném čarodějnictví tolik, že by dokázal
přijít na  to, co jí provedli a  čí dítě v  sobě nosí. Chudák Hutch
byl v nevysvětlitelném bezvědomí tři nebo čtyři měsíce a pak
umřel. Ona má štěstí, že žije, ale co je s  Andym? Zatímco
ona tu ležela, byl Andy úplně v  rukou konventu; určitě
v něm posilovali a živili tu stránku jeho povahy, na kterou
se snažila nemyslet.
„Vem je čert!“ ulevila si.
„Promiňte, nerozuměl jsem vám,“ řekl doktor a  posadil
se vedle postele. Přitáhl si židli blíž a  sklonil k  ní zrzavou
hlavu.





17
„Jak dlouho?“ zeptala se. „Týdny? Měsíce?“
„Slečno Fountainová –“
„Reillyová,“ řekla. „Rosemary Reillyová.“
Narovnal se, otevřel obálku, kterou měl na klíně, podíval
se do ní.
„Řekněte mi to!“ naléhala. „Mám šestiletého syna, který
je v rukou – je u lidí, kterým nevěřím.“
„Přivezli vás sem,“ řekl doktor Atkinson s pohledem
upřeným do papírů, „pan Clarence Fountain a jeho žena s tím, že
jste jejich vnučka Rosemary Fountainová.“
„Fountainovi,“ kývla Rosemary, „patří k  – k  té skupině
lidí, o které mluvím. To oni mě sem dostali, tím myslím, že
mě dostali do bezvědomí. To to přece bylo, ne?
Nevysvětlitelné bezvědomí?“
„Ano, ale bezvědomí není –“
„Já vím, co mi udělali,“ přerušila ho a zvedla se na loket;
vzápětí se zřítila zpátky. Snažila se znovu zvednout i  přes
varování a  přes ruce, které jí v  tom bránily; tentokrát se jí
podařilo dostat loket tak vysoko, že se o něj mohla opřít.
Zůstala tak a podívala se dr. Atkinsonovi do očí. „Vím, co mi
udělali,“ opakovala, „ale neřeknu vám to, protože ze
zkušenosti vím, že byste si myslel, že jsem se zbláznila. Byla
bych ráda, kdybyste mi řekl, jak dlouho tu už jsem a kde to
přesně jsem, a kdy budu moci jít domů.“
Dotor Atkinson se narovnal a nadechl. Vážně se na ni
podíval. „Jste v sanatoriu v Upper Montclair v New Jersey.“
„ V sanatoriu?“ opakovala.
Kývl. „Halsey-Bodeinovo sanatorium. Specializujeme se
na – na dlouhodobou péči.“
Vytřeštila na něj oči. „Co je za den?“ zeptala se.





18
„Úterý,“ odpověděl. „Devátého listopadu...“
„Listopadu?“ zalapala po  dechu. „Včera večer byl přece
květen! Panebože!“
Zhroutila se zpátky do polštáře, oběma rukama si zakryla
ústa, dívala se do stropu a oči se jí naplnily slzami. Květen,
červen, červenec, srpen, září, říjen – šest měsíců! Ukradli jí
šest měsíců života! A  Andy byl v  jejich rukou celých těch
šestkrát třicet dní a nocí!
Viděla, že se na ni lékař stále ještě vážně dívá, že stále
ještě zachovává určitý odstup...
Spustila ruce z  úst, zvedla si je před oči a  podívala se
na ně. Jejich hřbety, kůže na nich, byla – svraskalá. Hnědá
skvrna, dvě... Dotkla se prsty jedné ruky hřbetu druhé.
Podívala se na lékaře.
„Byla jste tady velice dlouho,“ řekl. Teď se k ní naklonil,
vzal ji za  ruku a  stiskl ji. Clarise na  druhé straně postele ji
uchopila za druhou ruku. Dívala se z jednoho na druhého,
oči měla doširoka otevřené, rty se jí chvěly.
„Chtěla byste nějaké sedativum?“ zeptal se doktor.
Zavrtěla hlavou. „Ne,“ řekla. „Ne. Nechci zase spát. Už
nikdy. Kolik je mi? Jaký je rok?“
Polkl a v očích se mu objevily slzy. „Je rok – 1999,“ řekl.
Vytřeštila na něj oči.
Kývl.
Clarise to potvrdila – kousla se do rtu a kývla také.
„Přivezli vás sem v  září 1972,“ pokračoval dr.  Atkinson
a mrkal přitom. „Před sedmadvaceti lety. Předtím jste byla
čtyři měsíce v newyorské nemocnici. Pan Fountain, ať už to
byl kdokoli, ustavil svěřenecký fond, z kterého se od té doby
hradí váš pobyt tady.“





19
Zavřela oči, zavrtěla hlavou. To není možné! To není
možné! Konvent vyhrál! Andy je už úplně dospělý, je to cizí
člověk vychovaný jimi, v  jejich způsobu života, pro jejich
účely! Může být kdekoli, může být i  mrtvý! „Andy, Andy!“
rozplakala se.
Teď se divil zase dr. Atkinson. „Jak víte o Andym?“
„Myslí svého syna,“ vysvětlila Clarise a  vzala Rosemary
za ruku. „Taky se jmenuje Andy.“
„Aha,“ řekl doktor Atkinson a  zhluboka se nadechl.
Naklonil se blíž, poplácal Rosemary po ruce a pohladil ji
po vlasech. Ramena se jí otřásala vzlykotem. „Slečno – paní
Reillyová,“ pokusil se ji uklidnit. „Rosemary... Já vím, že to není
moc velká útěcha, když jste přišla o  tolik let, ale pokud já
vím, jen dva lidé, kteří byli tak dlouho v bezvědomí, to
přežili. To, že jste se probudila – a to tak bez následků, relativně
ve zdraví – no, tomu říkám zázrak, nic jiného to není,
Rosemary – absolutní zázrak.“





20
Kapitola 2
Clarise jí otřela tvář vlhkou žínkou, učesala jí vlasy a dala jí
napít vody. Pak ji nechali chvilku o samotě. Požádala, aby jí
trochu zvedli postel pod zády. Opřela se o polštář a zadívala
se přes stojan s kapačkou ven z okna, na listopadové stromy
bez listí.
Požádala také o zrcadlo.
To nebyl dobrý nápad.
Zaváhala – pak znova pozvedla zrcadlo za  plastovou
rukojeť z pokrývky a ještě jednou se polekaně podívala na tetu
Peg, která se naopak polekaně dívala na ni. Zvláštní, taková
podoba. Hlavní rozdíl byl v tom, že její zlaté tetě Peg bylo
kolem padesátky, když ji Rosemary naposledy viděla, kdežto jí
samé bylo přes osmapadesát.
V  duchu dvakrát sečetla 31 + 27 a  pokaždé jí vyšlo 58.
A Andymu je 33.
Do  očí jí zase vstoupily slzy. Vyměnila zrcadlo za  vlhký
papírový kapesník, osušila si oči. Seber se, babi. Jestli je živý,
pořád ještě tě potřebuje.
Fyzicky mu určitě neublížili; zbožňovali ho. A  v  tom
byla ta potíž. Jestli Andyho vychovávali Minnie a  Roman
Castevetovi a  spol., nemluvě už o  častých návštěvách z 
celého světa, které se mu kořily, musel z  Andyho vyrůst tak
rozmazlený a poživačný sobec jako ten nejhorší z římských
císařů. A možná je tak zlý jako – ani nechtěla myslet na to
kdo. Konvent určitě dělal, co mohl, aby v  něm podporoval
a otevíral jeho temnou stránku.
Pracovala proti nim, doufala, že ho naučí lásce svou
vlastní láskou, čestnosti a  zodpovědnosti dobrým příkla-





21
dem – to bylo její osvícené krédo. I když byl ještě moc malý,
než aby tomu rozuměl, posadila si ho na  klín zrovna ten
večer, než –
„Paní Reillyová?“
Otočila hlavu ke dveřím. Stanula v nich přitažlivá
tmavovláska asi v jejím věku – v jejím předchozím věku. Na sobě
měla tmavomodrý kostým, elegantní a  nijak zvlášť
futuristický, se špičatými bíle lemovanými klopami a  plackou
I  ♥ ANDY na  jedné z  nich. Usmála se a  řekla: „Jsem Tara
Seitzová, zdejší psycholožka. Jestli chcete být radši sama,
tak hned zmizím, ale mluvila jsem i  s  jinými lidmi, kteří
přežili dlouhé bezvědomí; myslím, že bych vám mohla
pomoci. Můžu dál?“
Rosemary kývla. „Ano,“ řekla. „A nejsem paní Reillyová.
Jsem rozvedená.“
Tara Seitzová vešla a posadila se na židli vedle postele.
Voněla Chanelem 5. Aspoň to se nezměnilo; Rosemary ještě
jednou začichala.
Tara Seitzová se usmála a ve tvářích se jí udělaly dolíčky.
„Doktor  Atkinson je nadšený tím, jak se vám vede,
Rosemary,“ řekla. „On a doktor Bandhu, náš šéfl ékař, chtějí
ještě udělat nějaké testy; pokud výsledky budou takové, jaké
doktor Atkinson čeká, budete moci zítra ráno začít s 
rehabilitací. A  čím dřív začnete, tím dřív budete odtud pryč.
Máme tady skutečně výborné terapeuty.“
Rosemary se zeptala: „A kdy myslíte, že bych mohla...“
Tara ji zarazila zvednutou dlaní, usmála se a  řekla: „To
není můj obor. Já vám bohužel musím říct především tohle:
I když jste teď šokovaná a dezorientovaná, bude to zítra
ještě mnohem horší. Víc si uvědomíte, kolik času jste ztratila.





22
Bývá to tak i u kratších kómat a to vaše se patrně nijak
zásadně nelišilo.“
Tomu nevěřte, Taro . Ale poslouchala dál.
„Ale pozítří,“ pokračovala Tara, „vám bude lépe než dnes,
za to vám ručím, a další den ještě lépe a tak dále. Snažte se
na  to nezapomenout. Zítra budete na  dně, pak už to bude
jen lepší. Vážně.“
Rosemary kývla: „Budu si to pamatovat.“ Usmála se na ni.
„Díky.“
„Vy máte syna?“ zeptala se Tara.
„Ano,“ potřásla Rosemary s  povzdechem hlavou. „Je mu
teď třiatřicet. Může být kdekoli. Neměli jsme v  New Yorku
žádné příbuzné, jen – sousedy.“
„To není problém,“ odpověděla Tara. „Zadáme to
vyhledávací službě.“ Z kapsy vytáhla cosi, co vypadalo jako
hranatá pudřenka, a otevřela víčko. „Jeho celé jméno?“ zeptala
se.
Rosemary užasle řekla: „Andrew John Woodhouse...“
Tara se na ni upřeně zadívala tmavýma očima.
„Co se děje?“ zeptala se Rosemary.
„Říkala jste, že se jmenujete Reillyová,“ připomněla Tara.
„To je moje dívčí jméno,“ vysvětlila Rosemary. „Vdaná
jsem byla Woodhouseová.“
„Aha,“ kývla Tara. Pudřenka byla zřejmě poznámkový
blok roku 1999; ťukala do  ní zašpičatělým červeným
nehtem a opakovala:
„Andrew, John, Woodhouse. Píše se to, jak to zní?“
„Ano,“ kývla Rosemary. Nehet byl zřejmě určen zvlášť pro
tento účel; ostatní byly ostříhané nakrátko. Zvláštní.
„Datum narození?“ zeptala se Tara.





23
Rosemary skoro řekla 6/66, jak to vždycky dělali
Castevetovi. „25. června 1966.“
Tara to naťukala, zavřela přístroj a usmála se svým
úsměvem s  dolíčky. „Hned tu žádost odešlu,“ řekla. „Tak kolem
páté bychom ho mohli mít.“
„Dnes kolem páté?“ užasla Rosemary.
Tara pokrčila rameny a strčila tu věc do kapsy. „Kreditní
karty, školní záznamy, registrace aut, videopůjčovny,
knižní kluby,“ řekla, „to všechno je dnes na počítačích a ty jsou
navzájem propojené, nebo se do nich dá tak či onak dostat.“
„To je úžasné!“ vykřikla Rosemary nadšeně.
„Má to i svůj rub,“ zavrtěla Tara hlavou a vstala. „Kdekdo
si stěžuje na ztrátu soukromí. Chcete se dívat na televizi? Je
to ten nejlepší způsob, jak se dostat do obrazu – skoro
doslova. Uvidíte, že se spousta věcí hrozně změnila.“ Otevřela
zásuvku nočního stolku. „Především,“ dodala, „studená válka
skončila. My jsme vyhráli, oni se zhroutili.“
Vytáhla tenkou hnědou destičku a namířila ji na druhou
stranu pokoje. „Je tu jenom mrňavá televize. Přestěhovali
vás sem minulý měsíc; teď chápu proč.“
Na  stěně nad nízkou skříňkou visela obrovská televizní
obrazovka. Ta se teď rozářila barvami a hudbou.
„Řeknu údržbě, aby vám sem hned dali velkou,“
slíbila Tara. „Tohle je dálkové ovládání. Používala jste ho
někdy?“
„Používala jsem něco podobného,“ řekla Rosemary a vzala
do ruky destičku s tlačítky. „Ale mnohem primitivnějšího.“
Tara se k ní naklonila v závanu chanelu. „Tady se to
vypíná,“ ukázala špičatým nehtem. „Hlasitost nahoru a dolů,
kanály nahoru a dolů. Tohle je na barvy.“






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist