načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Ropa a krev -- Americko-irácké války 1990–2003 – Martin Novák

Ropa a krev -- Americko-irácké války 1990–2003

Elektronická kniha: Ropa a krev
Autor: Martin Novák
Podnázev: Americko-irácké války 1990–2003

Poloreportážní, polodokumentární vyprávění o americko-iráckých válkách - a také irácko-íránské válce - v rozmezí let 1990 až 2003 se závěry z toho vyplývajícími až po naše dny (chronologie končí srpnem 2010). Autor bohatě využíval nejen ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3% 87%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » EPOCHA
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2010
Počet stran: 349
Rozměr: 22 cm
Úprava: ilustrace, mapy, portréty
Vydání: 1. vyd.
Skupina třídění: Vojenství. Obrana země. Ozbrojené síly
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Epocha, 2010
ISBN: 978-80-742-5069-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Poloreportážní, polodokumentární vyprávění o americko-iráckých válkách - a také irácko-íránské válce - v rozmezí let 1990 až 2003 se závěry z toho vyplývajícími až po naše dny (chronologie končí srpnem 2010). Autor bohatě využíval nejen četné dokumentace, ale také osobní poznatky ze svých cest na Blízký východ a zejména do Iráku jak před pádem Saddáma Husajna, tak po něm. Poutavě napsaná kniha je dílem zkušeného publicisty a novináře, který se blízkovýchodní problematice dlouhodobě věnuje. Poutavé vyprávění o americko-iráckých válkách v letech 1990 až 2003 a jejich důsledcích.

Popis nakladatele

Region Blízkého východu, kde je pod zemí více než polovina známých zásob ropy, není na ozbrojené konflikty chudý. Do dvou z nich zde přímo vstoupila vzdálená velmoc. V obou stála proti jedné zemi a jednomu vládnoucímu režimu. Proti Iráku Saddáma Husajna. Do obou válek vedl Spojené státy prezident jménem Bush. V roce 1991 George, o dvanáct let později jeho syn George. První válka v roce 1991 po iráckém vpádu do Kuvajtu skončila iráckou porážkou, ale ne pádem Husajna. V roce 2003 se ale historie neopakovala a iráckého vládce nakonec jeho bývalí poddaní o tři roky později popravili. Publicista a novinář, který se věnuje Blízkému východu, ve své knize mapuje situaci na bojištích obou konfliktů a věnuje se i zákulisním jednáním politiků a diplomatů. Autor navštívil Irák jak za vlády Saddáma Husajna, tak v době, kdy zemi už kontrolovala americká armáda, cestoval po severním i jižním Iráku. Navštívil také další dvě země, které hrály ve válkách důležitou roli, Kuvajt a Saúdskou Arábii. Kniha proto obsahuje nejen historická fakta, ale také reportážní pohled zblízka, na „místech činu“. Mgr. Martin Novák (*1969) se narodil v Praze. Jako reportér a komentátor pracoval postupně v Lidových novinách, České televizi a Hospodářských novinách. Od února 2006 je členem redakce on-line deníku Aktuálně.cz. Spolupracoval i s časopisy Týden a Mezinárodní politika. Zaměřuje se hlavně na islámský svět a východní Evropu. Kromě Iráku pracoval jako reportér také například v Afghánistánu, Saúdské Arábii, Libanonu, Rusku, na Ukrajině nebo v Číně. Je autorem knihy Džihád proti Kremlu: Sovětská válka v Afghánistánu a zrod Al-Káidy. V roce 2009 za ni obdržel cenu Miroslava Ivanova pro nejlepší českou knihu literatury faktu. (americko-irácké války 1990-2003)

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Martin Novák - další tituly autora:
Ropa a krev -- Americko-irácké války 1990-2003 Ropa a krev
Kati pražského jara - Brežněv a jeho éra v Kremlu Kati pražského jara
 (e-book)
Kati Pražského jara -- Brežněv a jeho éra v Kremlu Kati Pražského jara
Forgotten times and spaces Forgotten times and spaces
 (e-book)
Forgotten Times and Spaces -- New perspectives in paleoanthropological, paleoetnological and  archeological studies Forgotten Times and Spaces
Dětské polytrauma Dětské polytrauma
 
K elektronické knize "Ropa a krev -- Americko-irácké války 1990–2003" doporučujeme také:
 (e-book)
Džihád proti Kremlu -- Sovětská válka v Afghánistánu a zrod Al-Káidy Džihád proti Kremlu
 (e-book)
Kandahárští lvi -- Nasazení amerických speciálních jednotek v operaci Medúza v Afghánistánu Kandahárští lvi
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

EDICE

Polozapomenuté

války


Ediční rada edice Polozapomenuté války prof. PhDr. Robert Kvaček, CSc. (FF UK, Technická univerzita Liberec) doc. PhDr. Jan Halada, CSc. (FSV UK, vedoucí katedry Marketingové komu

nikace a PR) doc. PhDr. Martin Kovář, Ph.D. (FF UK, ředitel Ústavu světových dějin na

FF UK) doc. PhDr. František Stellner, Ph.D. (FF UK a VŠE, ředitel Ústavu světových

dějin na VŠE) prof. PhDr. Aleš Skřivan, CSc. (FF UK, Ústav světových dějin) doc. PhDr. Radek Fukala, Ph.D. (Univerzita Hradec Králové) PhDr. Karel Richter, CSc.



EDICE


MARTIN NOVÁK

Ropa

a krev

AMERICKO-IRÁCKÉ VÁLKY

1990–2003


Copyright © Martin Novák, 2010

Cover © Karel Kárász, 2010

Czech Edition © Nakladatelství Epocha, Praha 2010

ISBN 978-80-7425-069-9


OBSAH Úvodem – za branami Iráku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 I. Z hliněného domku do paláce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 43

1. Zmizelý otec . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 44

2. Romantičtí revolucionáři . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 53

3. Nepřítel číslo jedna: komunisté . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 63

4. Ropa patří nám . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 67 II. Zrození vojevůdce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 75

1. Podle Stalinova návodu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 76

2. Na lince Bagdád–Praha . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 79

3. Jaderná přetahovaná s Izraelem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 82

4. Nenáviděný soused . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 85

5. Amerika jako zachránce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 94

6. Smrtonosná vůně jablek a česneku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 97 III. Arabové proti Arabům . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 105

1. Konec starých časů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 106

2. Vynálezy zkázy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 111

3. Zlobivý trpaslík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 116

4. Emír na útěku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 121

5. Blízkovýchodní Mnichov nebude . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 128

6. Sázka na Palestinu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 132

7. Kuvajt musí zmizet . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 138

8. Američané nakupují spojence . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 143 IV. Matka všech bitev . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 147

1. Milion mužů připravených zemřít . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 148

2. Zúčtovat s démony z Vietnamu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 153

3. První raketa měla zpoždění . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 158

4. Scudy nad posvátnou půdou . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 165

5. Ztraceni v poušti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 171


6. Irácký výpad na jih . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 177

7. Jak trefi t Saddáma ze vzduchu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 180

8. Smrt v bunkru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 183

9. Po vodě to nepůjde . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 187

10. Sovětská versus americká technika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 189

11. Hlavně se nezastavovat . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 194

12. Dálnice do pekla . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 200

V. Vzpoura, zrada a pomsta . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 209

1. Tankem proti billboardu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 210

2. Bushova pomocná ruka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 215

3. Nevítaní hosté . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 222

4. Této noci se zločinci vrátili . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 229

5. Rodinné problémy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 232

6. Korunní princ v nebezpečí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 238

7. S Čechy se nemluví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 242

8. Pouštní liška . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 246 VI. Jiný Bush, jiná Amerika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 253

1. Neokonzervativci si plní sny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 254

2. Čtvrtá světová válka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 259

3. Pražská schůzka, která nebyla . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 263

4. Ropná diplomacie a návrat inspektorů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 266

5. Nechceme francouzské sýry a německá auta . . . . . . . . . . . . . . . 271

6. Česko je i není ve válce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 279 VII. Sochy se kácí k zemi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 283

1. Ucpávky uší jen na objednávku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 284

2. Rychlost zabíjí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 288

3. Taste meč a nemějte strach . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 291

4. Svět se bouří . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 298

5. Mezi řekou a kanálem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 300

6. Našlapování kolem svatyň . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 305

7. Britové se vracejí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 309

8. Katastrofa helikoptér Apache . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .312


9. Bagdádské údery blesku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 316

10. Saddám se loučí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 327

Závěrem – zbraně zmizely, ropa ne . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 333

Chronologie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 343

Literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 348


Úvodem – za branami Iráku 11

Úvodem

– za branami

Iráku


12 Ropa a krev

Krátce po třetí hodině ráno probudili vojáci bývalého iráckého prezi

denta Saddáma Husajna v jeho cele, umístěné v prezidentském kom

plexu v  centru Bagdádu na  břehu řeku Tigris. Kdysi ještě ve  funkci

míval v  noci problémy, trpěl nespavostí. Chodil spát pozdě a  brzy

vstával, moc toho obvykle nenaspal. Ani této noci na  30. prosince

2006. Oblékl se a  odvedli ho do  připravené helikoptéry. Vznesla se

přesně ve  chvíli, kdy začalo svítat. Diktátor se tak mohl naposledy

podívat na ještě spící město, odkud vládl celému Iráku jako prezident

dlouhých čtyřiadvacet let a  jako jeden z  nejmocnějších mužů země

dokonce čtyřiatřicet let. Nikdy se už nikdo nedozví, co se mu honilo

hlavou při pohledu dolů na  bagdádské ulice, náměstí a  domy, když

věděl, že to je naposled. Jeho poslední ráno, poslední cesta, poslední

hodiny života. Před několika měsíci Saddáma – zhublého, s plnovou

sem a  stále tvrdícího, že nikdy nepřestal být prezidentem – tribunál

odsoudil k trestu smrti. Odvolal se, ale neúspěšně. Možnost vykonání

rozsudku se nad ním vznášela už několik dní, volba nakonec padla

na sobotu 30. prosince.

Svět se už většinou chystal na oslavy Silvestra, Irák na popravu. Jed

no se diktátorovi muselo nechat: cestu na popraviště zvládl důstojně,

patrně smířen se svým osudem. Ještě během navlékání smyčky na krk

se hájil, že Irák chránil od Američanů a Íránců, zatímco okolo stojící

vojáci mu před odchodem na  onen svět vyčítali, že Irák tyranizoval

a zruinoval. V posledních vteřinách začal odříkávat modlitbu, dokon

čit ji už nestihl. Dvířka pod ním se otevřela v  polovině koránského

verše. Někdo v místnosti vše nahrával na mobilní telefon, takže za ně

kolik hodin fotografi e i videozáznam obíhaly celou planetu prostřed

nictvím internetu. Evropané a obyvatelé Blízkého východu se u snída

ní nebo při vstávání dozvěděli, že Saddám Husajn byl popraven. Jedna

éra v  dějinách Iráku defi nitivně skončila. Během téměř čtvrtstoletí

země „stihla“ tři válečné konfl ikty. Jednu válku s Íránem a dvě se Spo

jenými státy americkými, či spíše mezinárodními koalicemi vedenými

USA. První dvě války začal Saddám. S Íránem (1980 až 1988) a o Ku

vajt (1991). Třetí, poslední válku irácký diktátor nevyvolal a  nechtěl

ji. Poprvé byl sám v březnu 2003 napaden. Právě tato válka se mu sta

la osudnou. Na smrt jej však poslali vlastní lidé, po iráckém procesu

s iráckými soudci v Iráku. Ale jen málo Iráčanů v onen předposlední


Úvodem – za branami Iráku 13

den roku 2006 pro bývalého prezidenta truchlilo. Většina oslavovala

nebo zůstala k osudu vůdce netečná.

Po tři desetiletí svět vnímal Irák jako jakousi nenormální zemi. Kvů

li válkám, povstáním, embargům a  neustálému napětí, které bylo ko

lem tohoto státu v  době vlády Saddáma Husajna přítomno. Když se

řeklo Irák, znělo to jako něco, čemu by se člověk měl raději vyhýbat

a  nemít s  tím nic společného. Jako novinář, který se zabývá Blízkým

východem, jsem měl to štěstí, že jsem Irák zažil v  době Saddámova

režimu i  po  jeho pádu, kdy zemi od  léta 2003 dočasně řídil americ

ký správce Paul Bremer a teprve se rodily základy nového Iráku. Když

říkám štěstí, mám tím na mysli především skutečnost, že získat novi

nářské vízum do Iráku bylo od roku 1990 poměrně složité, což ostatně

platilo i  pro jakékoliv jiné vízum do  této země. Pro mnoho lidí byla

Saddámova říše terra incognita. Těžko dosažitelná, nepřístupná, známá

Saddám na bagdádské ulici, vyobrazen jako soudce.

Jeho slovo bylo po léta zákonem. Foto autor


14 Ropa a krev jen z knih, novin, televizních záběrů a zpráv tiskových agentur. Skoro všude se člověk mohl podívat na vlastní oči, pokud měl peníze na cestu. V tomto případě to tak jednoduché a samozřejmé nikdy nebylo. Jet do Iráku za Saddámovy éry bylo čímsi výjimečným. Ne nebezpečným, v těch časech existovaly na světě určitě desítky mnohem nebezpečnějších zemí, ale zkrátka výjimečným.

Všechno to vlastně začalo jako náhoda. V roce 2002 se režim rozhodl uspořádat oslavy Dne irácké žurnalistiky v  poněkud velkolepějším stylu než obvykle, a  proto pozval novináře ze zahraničí. Obvykle z každé země jednoho. Štěstí se na mě usmálo, neboť za Českou republiku pozvánku obdržely Hospodářské noviny, kde jsem tehdy pracoval. Irácké velvyslanectví, které se nacházelo a stále nachází ve vile kousek od stanice metra Hradčanská, mě dost dlouho napínalo. Na telefonáty ohledně udělení víza tajemník neustále odpovídal, že zatím k tomu z Bagdádu nepřišlo zmocnění. Vypadalo to, že z cesty nic nebude, protože začátek akce se  blížil a  vízum pořád nikde. Koupenou letenku do  jordánského Ammánu bylo nutné stornovat, další se mi nechtělo kupovat, aby nedopadla stejně. Ve chvíli, kdy už jsem Irák skoro vypustil z  hlavy, zazvonil mobil s  neznámým číslem. „Tady irácké velvyslanectví, přijďte si rychle pro vízum.“ Byl pátek, v Bagdádu jsem musel být v úterý. Takže začala honička, vízum a letenka najednou byly pohromadě během tří hodin, okamžitě bylo třeba kontaktovat známého v Ammánu, aby zarezervoval taxi do Bagdádu na noc z pondělí na úterý. Kvůli embargu OSN do  Iráku žádná linková letadla od  roku 1990 nelétala, takže nejjednodušším způsobem, jak se dostat do  Bagdádu, bylo strávit přibližně šestnáct hodin v automobilu z jordánské metropole. Provozování této taxislužby se stalo v  Jordánsku výhodnou živností, protože velká většina Iráčanů a cizinců se do země přepravovala takto. Hranice s Kuvajtem byla zavřená, přejezd ze Sýrie nebo Íránu byl komplikovanější a časově náročnější.

V Jordánsku jsem už před rokem 2002 byl několikrát, jako vždy šlo všechno hladce. Tehdy to byla jedna z mála arabských zemí, do které Češi nemuseli mít vízum předem, bylo možné je dostat bez průtahů přímo na  letišti, za  což jsem Jordáncům vzhledem k  výše popsaným problémům s iráckým vízem potichu blahořečil ve chvíli, kdy mi úředník u okénka na letišti lepil vízum do pasu. Jízda nočním Ammánem je


Úvodem – za branami Iráku 15

vždy zajímavý zážitek. Minarety i těch nejmenších mešit svítí zelenými

nebo i  jinak zbarvenými světly a  ve  městě, postaveném ve  svazích, to

vypadá za tmy velmi působivě. Po zdlouhavém proplétání se uličkami

a výpadovkami vůz zastavil za městem. Ve zpětném zrcátku jsou ještě

vidět světla Ammánu, vepředu už jen temná poušť. Ammán a iráckou

hranici kromě písku a  hranice dělí jen dvě malá městečka na  jordán

ské straně. Přestupuji do  terénního automobilu, přestože cesta bude

celou dobu až do Bagdádu jen po asfaltované silnici. Řidič je zkušený,

trasu jezdí pravidelně, takže jde rovnou k věci. „Máte-li počítač nebo

kameru, budeme mít na  hranici potíže,“ říká ihned poté, co zaklaply

dveře kufru. Na  klientelu západních cizinců, kteří se takto přepravují

do  Bagdádu, byl vybaven znamenitě. Servíroval kávu, v  nabídce au

diokazet do přehrávače nechyběli Mozart, Abba nebo Madonna. Cesta

ubíhá pomalu a  monotónně, na  první zastávce po  několika hodinách

v  malém městečku parkuje řada typických iráckých oranžovo-bílých

taxíků. Jejich řidiči, jedoucí v opačném směru, odpočívají.

Za svítání se objevuje hranice. Jordánská kontrola je rutinní a nijak

zajímavá. Po několika stech metrech silnice, obehnané plotem, začíná

Irák vstupní bránou. Je to patrně jeden z nejnehostinnějších hranič

ních přechodů světa, protože jsou tu jen ploty, několik budov, benzí

nová pumpa a všude kolem pustá pouštní rovina. Na prvním stano

višti voják žádá jen přibrzdit a očima přejede pasy, pak už následuje

přejezd k pasové kontrole a budově, kde se prohlížejí zavazadla. Těsně

před ní stojí první socha Saddáma Husajna. Na  první pohled nijak

výjimečná: prezident sedí na  koni, otočeném směrem do  Jordánska.

Překvapení ale spočívalo ve  spodní části uměleckého díla. Saddám

měl na  koni zavěšeny dvě protiletadlové střely! Když jsem to viděl,

nešlo si nevzpomenout na Černé barony a majora Terazkyho, který při

výzdobě kostela žádal, aby voják přimaloval Žižkovi lehký kulomet.

Ale smát se při příjezdu na iráckou hranici v době, kdy ještě vládl Sad

dám, by bylo krajním nerozumem. Očekával jsem ostnaté dráty, záta

rasy, důležitě se tvářící muže v uniformě a napětí, že by se dalo krájet.

Nic z toho se ale nekonalo. U přepážky mi znuděně se tvářící úředník

orazítkoval pas a  poslal mě do  vedlejší místnosti, kde se návštěvní

ci museli prokazovat osvědčením, že nemají virus HIV, a  nemohou

tak v Iráku šířit AIDS. Jelikož jsem měl v pase od ambasády i papír,


16 Ropa a krev

že jsem ofi ciálně pozvaným vládním hostem, byla mi tato podmín

ka vstupu prominuta. Virus jsem neměl, ovšem potvrzení o tom také

ne. Pak následoval přejezd ke kontrole zavazadel. A tady to už trochu

někdejší přechod mezi Československem a západním Německem při

pomínalo. Chlapík v bleděmodré košili a s knírkem se ovšem netvářil

nepřátelsky, požádal o otevření kufru a jal se přehrabovat ve věcech.

Samozřejmě jsem nevezl žádné knihy na  téma Irák nebo Saddám,

takže si jen zalistoval v prázdném poznámkovém bloku, očkem pro

jel české noviny i  americký International Herald Tribune zakoupený

na letišti v Amsterodamu. Po pěti minutách krátce zatleskal a se slovy

„fi nished“ zalezl zpět do dveří, ze kterých vyšel. Pak zvednutá závora,

doplnění benzínu u  pumpy a  první metry na  irácké dálnici. Silnice

byla mnohem kvalitnější než děravá jordánská. Iráčané si ji posta

vili v  sedmdesátých letech, když příjmy z  prodeje ropy byly obrov

ské a náklady na zbrojení a války ještě nevystoupaly do takové výše.

Západní Irák je skutečně neskutečnou pustinou. Jen kanál u  silnice,

písek a  kameny. Řidiče jsem přistihl, jak po  zhruba sto kilometrech

jízdy na dálnici klimbá. Zavíraly se mu oči a přitom dál jel přibližně

stodvacetikilometrovou rychlostí. Rychle jsem zapředl hovor na vše

lijaká témata, aby se probral. Silnice vedla neustále rovně a za první

Na dálnici z Ammánu do Bagdádu. Foto autor


Úvodem – za branami Iráku 17

hodiny jsme potkali všeho všudy deset protijedoucích automobilů, většinou kamionů.

První známkou civilizace byla benzínová pumpa a  několik stánků s  potravinami v  místě, kde se dálnice z  Bagdádu rozděluje křižovatkou ve tvaru Y. Jedna cesta vede do a z Jordánska, druhá do a ze Sýrie. U  pumpy se motá několik směnárníků se svazky modrých bankovek v rukou. „Bez starostí, zařídím,“ říká řidič, a za chvíli tak držím svazek iráckých stodinárovek s mladistvou, zhruba tak třicetiletou, tváří Saddáma v  celkové hodnotě sto dolarů. Po  dalších dvou hodinách poušť začíná ustupovat prvním palmovým hájům. Při pohledu na  ně člověk chápe, jak moc si kdysi kočovníci arabskými pouštěmi vážili oáz. Po  mnoha hodinách jednotvárnosti a  jednobarevnosti pouště, kde se oko absolutně nemá o co zachytit, je palmový háj a kus zeleně nádhernou kulisou. Blížící se Bagdád signalizovala města Ramadí a Fallúdža, která za dva roky poté proslují tím, že v nich američtí vojáci budou svádět tuhé boje s povstalci. Dálnice vede na okraji obou měst, ve Fallúdži poprvé vidím mohutný tok Eufratu, přes který tady vede most. Jeden z těch, které Američané v roce 1991 bombardovali v rámci snahy donutit irácký režim k odchodu z okupovaného Kuvajtu. Poté už se objevuje po obou stranách dálnice více domů, přidává se více automobilů. Řidič zvedne prst a ukáže si přes rameno: „Tam. Abú Ghrajb.“ Víc nemusel dodávat. Obávané vězení, jehož kobky po mnoho let plnili Saddámovi odpůrci nebo lidé, kteří se režimu znelíbili. Ale stejně jako mnohá jiná vězení ve  světě zvenku nijak hrůzostrašně nevypadalo. Do  Bagdádu vjíždíme tedy ze západu. Velké vily se střídají s nejrůznějšími prodejnami a hlavně autoservisy, často jsou vidět doslova kopce pneumatik, autobaterií nebo jiného motoristického šrotu. Ačkoliv byl v této době Irák vystaven tvrdým ekonomickým sankcím OSN už dvanáctým rokem, benzín byl stále levný, a auty se tak pořád jezdilo. A je tady první kontrola. Potvrzuje se tak, že vjezd a výjezd do metropole je monitorován a že lidem, kteří mají v Bagdádu trvalé bydliště, policie nemusí odjezd povolit. Mladík v uniformě a baretu se dívá jen do řidičových dokladů, jinak se usmívá a nemá žádný problém.

Kolem poledního konečně dorážíme na  místo určení. Do  hotelu Melia Mansúr, který se nachází na  levém břehu Tigridu, nedaleko prezidentského sídla. V  recepci se to už hemží hosty zmíněného


18 Ropa a krev

novinářského festivalu, nebo jak to nazvat. Dva zaměstnanci minister

stva informací mě v  lobby přebírají, hledají jméno v  seznamu. První

den je prý volno, program, určený ministerstvem, začíná až další den.

Výtahem vyjedu nahoru, portýrovi věnuji jednu stodinárovku se Sad

dámem. Zařízení pokoje vypadá tak, jako by ho naposledy někdo dopl

ňoval nebo měnil tak kolem roku 1975. Dobová křesla, postel i s dekou,

která ji zakrývá, záclony, ba i televizor. Odposlouchávací zařízení jsem

nenašel, ale vzhledem k tomu, že v hotelu bydlela velká část zahranič

ních novinářů, neměl jsem iluzi o  tom, že tam někde možná je coby

nejnovější doplněk celého pokoje. Viditelné ovšem nebylo, na  rozdíl

například od  hotelového apartmá v  Číně, kde na  mě kdysi mikrofon

zcela bezostyšně zíval připevněný pod psacím stolem, nijak neskrýva

ný. Z malého balkonu půlkruhového půdorysu se ovšem naskýtal skvě

lý výhled na město a řeku. V dálce na horizontu šlehal plamen a stoupal

dým: nejbližší ropná rafi nérie Durá v jižní části města. Z vedlejší ulice

zní bubny a  zpěv. Početná rodinka se spoustou žen oděných v  mus

limských černých šatech od  vlasů až po  kotníky, cosi oslavuje. Tančí

s rukama nad hlavou. Arabská hudba mi vždy přišla trochu monotónní

a  písničky, které jsem kdy slyšel v  Káhiře, Damašku a  mnoha dalších

městech vlastně všechny stejné. Teď mám ten dojem znovu. Připadá

mi, že zpívají a bubnují dokolečka pořád totéž.

Pohled na Tigris a bagdádské mosty z hotelu Melia Mansúr. Foto autor


Úvodem – za branami Iráku 19

Nevěděl jsem přesně, na čem jsem, zda vůbec mohu sám hotel opustit a vydat se do ulic. Západní novináři obvykle měli v Iráku nedobrovolný doprovod pracovníka ministerstva informací. Člověka, kterému se anglicky ofi ciálně říká „minder.“ Tedy jako průvodce, ale ve skutečnosti dozor s  úkolem zajistit, aby cizí žurnalista byl neustále pod dohledem a nezlobil. Jinak to prostě nešlo. Objednal jsem na pokoj kávu – byla výborná a číšník ji přinesl neuvěřitelně rychle. Pak jsem sjel dolů k recepci. Chlapci z ministerstva stále seděli u stolu, kolem bylo plno dalších lidí, tak jsem to zkrátka zkusil. A nikdo mě nezastavil. Vycházím ven a jsem na bagdádské ulici. Novinář, a sám, v Saddámově Iráku.

Na této první, ani na mnoha dalších procházkách Bagdádem jsem se nesetkal s  žádným nepřátelstvím nebo nevraživostí ze strany obyčejných Iráčanů. Tahle země a  její lidé jsou ve  světě často spojováni s násilím nebo nenávistí, přitom přímo v Iráku mi to přišlo opravdu nezasloužené. Lidé v obchodech a restauracích se chovali přátelsky, ptali se, odkud jsem, zajímal je samozřejmě hlavně fotbal, jak už to tak bývá. Přehled měli dobrý, Pavel Nedvěd nebo Karel Poborský byli v  Iráku rozhodně známými celebritami. „Čeko, čeko, Nedved, Poborsky,“ smál se od ucha k uchu prodavač, když mi balil malý nákup do igelitové tašky v obchodě nedaleko budovy ministerstva zahraničí. Na hlavní bagdádské ulici Sádún se ke mně přitočily žebrající děti, ale kolemjdoucí je okamžitě okřikli.

Bagdád není město nakloněné chodcům, je stavěné spíš pro auta. Rozlehlé bulváry a  monstrózní stavby trochu připomínají Moskvu nebo Peking. Něco jako orientální romantika by se tady hledalo těžko. Bagdád je sice městem z pohádek Tisíce a jedné noci, ale ze starších dob než z poloviny dvacátého století tady toho mnoho není. Většinu města tvoří nepříliš nápaditá architektura, kterou je obtížné nějak ve zkratce pojmenovat. Jakýsi kancelářský styl – každá budova vypadá jako stavba sloužící jen svému účelu a nic víc. Město vypadalo podobně jako onen hotelový pokoj, jako kdyby se zastavilo někdy v sedmdesátých letech.

Bagdád byl metropolí muslimského impéria v  časech abbásovské dy

nastie od roku 750 až do 13. století. Zejména deváté až jedenácté století

bylo zlatým věkem islámské civilizace a  Bagdád představoval význam

né centrum vědy a  umění. V  Bagdádu arabští astronomové zkoumali

a popsali pohyb Měsíce a hvězd, lékaři zde prováděli první oční operace


20 Ropa a krev

a porody císařským řezem. Vznikala díla o zoologii a mineralogii, stejně

tak jako překlady děl antických autorů. Vzkvétaly matematika a geome

trie, Muhammad Chvárizmí v Bagdádu rozpracoval řešení rovnic. Údajně

nádherné paláce a další stavby se nedochovaly do pozdější doby hlav

ně kvůli malé odolnosti stavebního materiálu a  přírodním pohromám.

Slavná středověká historie Bagdádu defi nitivně skončila v  roce 1258,

kdy město dobyli Mongolové. Podle svědků voda v  Tigridu dvakrát

za sebou změnila barvu. Nejprve byla červená od krve zabitých lidí, pak

temně modrá od tisíců svazků knih z bagdádské knihovny, které mon

golští válečníci naházeli do řeky.

Od vypuknutí války s Íránem v roce 1980 nebylo moc peněz na další stavění a udržování měst, o deset let později následovalo embargo OSN po irácké invazi do Kuvajtu. Během dvaadvaceti let se toho v Bagdádu moc nezměnilo, a bylo to vidět. Víc než městem pohádek Tisíce a jedné

Saddám s puškou a kloboukem na hlavě. Mozaiky, plakáty a malby

prezidenta byly do roku 2003 skutečně téměř na každém rohu. Foto autor


Úvodem – za branami Iráku 21

noci byla irácká metropole městem tisíce a jednoho prezidentových por

trétů. Od kreseb umístěných na kamenných podstavcích přímo u chod

níků a silnic až po obří billboardy na domech. Šlo spatřit vůdce napří

klad s tradiční arabskou pokrývkou hlavy kufíjou, ve vojenské uniformě

s baretem a tmavými brýlemi, o kus dál zase jako upraveného gentlema

na v modrém obleku, kterak se opírá o křeslo téže barvy. Na jedné z nej

rušnějších tříd města byl vyobrazen jako spravedlnost sama. Oblečen

do dlouhého černého pláště, v jedné ruce meč a ve druhé váhy. Budovu

ministerstva spojů zase zdobil výtvor s odpovídající tematikou. Saddám

si cosi zapisuje tužkou do bloku a u ucha drží telefonní sluchátko. Ne

chyběly ani portréty à la slavný vojevůdce. Na okraji města jsem musel

zastavit při cestě ke  známé, bohatě zdobené mešitě Kázimajn, protože

taxikářovi se porouchal jeho vůz. Chvíli něco kutil v  motoru, pak za

vrtěl hlavou, nechal si vyplatit peníze a poslal mě pěšky na křižovatku

chytit si dalšího taxíka. Z  velkého billboardu mě tam vítala velká tvář

Saddáma, v  pozadí s  pozlacenou kopulí Umarovy mešity, pověstným

symbolem Jeruzaléma, který stojí na  Chrámové hoře v  centru města.

Do mešity na obraze proudily zástupy vojáků. Co to mělo být? Arabské

znovudobytí Jeruzaléma pod Saddámovým velením.

Iráčtí umělci si na nedostatek práce stěžovat podle všeho nemuseli,

ovšem počítat museli s tím, že jejich hlavním tématem a inspirací bude

prezident. Na jedné z recepcí jsem potkal sochaře Muhammada Gham

dího. Prošedivělého, výborně anglicky hovořícího sochaře s  ostře ře

zanými rysy a orlím nosem. S masivním prstenem na rukou a bílými

koženými botkami. Zkrátka známého umělce. Nechtěl říci, kolik soch

Saddáma musel udělat. V ateliéru prý ale tvoří různé sochy, například

chalífy Mansúra, který stál v osmém století na čele slavné abbásovské

dynastie, vládnoucí rozlehlé islámské říši právě z Bagdádu. „Mám ale

problémy jako každý. Kvůli embargu obtížně sháním materiál na  so

chy, mnoho projektů jsem musel odložit,“ říkal. Jako každý Iráčan i on

bojuje. Svými uměleckými zbraněmi. „Příští rok chci uspořádat velkou

mezinárodní výstavu a pozvat mnoho zahraničních malířů a sochařů.

I z Evropy. Pokud se bienále podaří, bude to velký úspěch pro místní

uměleckou komunitu.“ Jak jeho plány dopadly, nevím, ale každopádně

ten příští rok – tedy rok 2003 – byl rokem války a  Saddámova pádu,

takže bagdádské bienále se velmi pravděpodobně neuskutečnilo.


22 Ropa a krev

Jeden z večerů jsem musel povinně věnovat večírku na Svazu iráckých novinářů. Konal se pod širým nebem, protože po  soumraku úmorné vedro přece jen z Bagdádu ustupovalo a venku bylo snesitelně. Vchod do nově postavené budovy hlídali vojáci a policisté, všichni pozvaní čekali na zahradě. Nové sídlo si žádalo slavnostní otevření, takže dorazil i ministr informací Muhammad Sahháf. Za několik měsíců během války se proslaví svými tiskovými konferencemi, na kterých oznamoval rozdrcení amerických vojsk a další bombastické zprávy, ovšem zcela v rozporu s realitou. Po kratičkém projevu o důležitosti práce novinářů přistoupil k  vysokému předmětu, zahalenému bílou plachtou. Tahá za šňůrku – a k vůbec žádnému překvapení všech přítomných se objevila Saddámova soška, s pravicí kynoucí do dálky. K tisícům soch a obrazů vůdce, rozesetých po celé zemi, právě přibyl další přírůstek.

Pak se všichni odebrali do  zahrady, kde večer zpestřila zpěvačka s živým orchestrem. Představitelé strany Baas seděli u stolů v zelených

Saddámova socha odhalená před budovou Svazu novinářů. Foto autor


Úvodem – za branami Iráku 23

vojenských uniformách a upíjeli coca-colu z plechovek. Alkohol se ne

podával, jelikož Saddám se od devadesátých let začal prezentoval jako

správný muslim a většinu barů i obchodů s lihovinami dal zavřít.

Svého „průvodce“ jsem v  Iráku přece jen dostal. Ádila Mahdího,

který v  minulosti žil v  Rakousku a  pracoval jako tlumočník na  ame

rické ambasádě v Bagdádu před jejím zavřením v srpnu 1990 po irácké

invazi do  Kuvajtu. Stejně jako všichni ostatní Iráčané se i  on úzkost

livě vyhýbal hovorům o  politice, vždy se držel jen ofi ciálně povolené

linie. Strach z problémů byl zřetelný všude, protože i ten nejmenší ná

znak kritiky nebo nespokojenosti mohl autora výroku dostat do věze

ní. „Embargo a  izolace od  okolního světa už lidi unavuje. Je to jako

kdybyste na  dvanáct let přestali existovat,“ tvrdil tlumočník. Prvním

bodem programu byla návštěva hotelu Rašíd, kde se uskutečnilo jaké

si vyznamenávání místních zasloužilých novinářů. Hotel vypadá jako

zvětšená položená krabička cigaret, byl nejmodernější a nejdražší v Irá

ku. Saddám ho nechal postavit kvůli summitu Hnutí nezúčastěných

zemí, který se v  Bagdádu měl konat v  roce 1982. Protože však prezi

dent začal válku s Íránem, summit se nekonal, ale hotel zůstal. Proslavil

Nelichotivá kresba George Bushe před vstupem do hotelu. Foto autor


24 Ropa a krev se pak znovu v lednu 1991, když z jednoho jeho pokoje vysílali v přímém přenosu zprávu o začínajícím americkém bombardování Bagdádu zpravodajové televize CNN. Díky němu věděl celý svět, co se té noci v irácké metropoli děje.

Autobus nás vezl kolem masivní budovy ministerstva zahraničí a  zastavil před vchodem. Ten nebyl ledasjaký. Vstoupit dovnitř totiž znamenalo projít se po hlavě bývalého amerického prezidenta George Bushe, který v roce 1991 nařídil bombardování Iráku. Mozaika s jeho tváří, zkřivenou jakoby nenávistí a s nápisem Bush je zločinec, byla vsazená do dlažby těsně před vchodem, takže kdo by se chtěl vyhnout styku svých podrážek s exprezidentovou tváří, upozornil by na sebe složitým manévrováním a  v  závěru skokem ze strany. Hodit na  někoho botu nebo ho mlátit do obličeje botou ze strany podrážky je v arabském prostředí skoro od nepaměti výrazem hlubokého opovržení vůči dané osobě.

Na  samotném předávání cen nebylo nic zajímavého, až najednou na mě začal mávat mladík v džínách, s bradkou a zlatým řetězem kolem krku z okraje řady sedadel. Šel jsem za ním, Mahdí mi překládal. Mladík byl zpravodajem televizního kanálu pro mládež, teprve nedávno založeného a vedeného Saddámovým synem Udajem Husajnem. A že prý se mě chce zeptat, jak se mi to všechno líbí, co tomu říkám a jak se mi vůbec líbí v Iráku. Jak z toho ven, blesklo mi hlavou. Prostředkem režimní propagandy, servírované místnímu obyvatelstvu, jsem se rozhodně nechtěl stát, ale odmítnout rozhovor také nešlo, přece jen jsem měl ještě v Iráku strávit několik dní, mimo jiné s cílem udělat rozhovor s ministrem zahraničí. Světlo se rozsvítilo, kamera rozjela. „Jsem rád, že jsem mohl přijet do  Iráku a  hovořit s  Iráčany. Vidět, jak žijí,“ řekl jsem víceméně podle pravdy. Reportér stáhl mikrofon k sobě a promluvil: „A co si tady o tom myslíte? Jak se Vám to líbí?“ Odpověděl jsem podruhé: „Jsem rád, že jsem mohl přijet do Iráku a hovořit s Iráčany. Vidět, jak žijí.“ Pak dal konečně pokoj, ale brzy jsem se dočkal pokračování.

Po východu ze sálu mne odchytla mladičká dívčina, která se představila jako redaktorka anglické sekce Irácké tiskové agentury (INA). Ta zásobovala zprávami deník Iraq Daily. Jeden výtisk jsem ráno dostal v hotelu, takže jsem věděl, o co jde. Hemžilo se to tam titulky jako:


Úvodem – za branami Iráku 25

„Irák odmítá americká obvinění“, „Prezident Husajn předsedal zasedá

ní vlády“, „Ministr dopravy přicestoval zpět do vlasti“, „Prezident Hu

sajn vyzdvihl nutnost arabské jednoty“. V  záhlaví na  titulní straně se

obvykle skvěl nějaký Saddámův citát, například věta „Prošlapaná cesta

nemusí být nutně ta nejlepší, ale není moudré na  ni úplně zapome

nout“. Mladá novinářka mě posadila do křesla, k ústům vrazila dikta

fon a spustila: „Čím je pro Vás zajímavý pobyt v naší zemi?“ Zareagoval

jsem už vyzkoušeným vzorem. „Jsem rád, že jsem mohl přijet do Iráku

a hovořit s Iráčany. Vidět, jak žijí.“ Leč druhý den jsem v hotelu ke sní

dani obdržel aktuální výtisk Iraq Daily, kde stálo, že vyzývám meziná

rodní společenství, aby stálo po  boku Iráku a  zasadilo se o  ukončení

jeho utrpení. Dále se v článku psalo o tom, že novináři chválí heroický

a  džihádistický postoj prezidenta Saddáma Husajna a  také cosi o  ko

loniálních plánech USA, Velké Británie a sionistů. Mé jméno, které se

objevilo ve společnosti žurnalistů ze Súdánu, Mali a Alžírska, přepsala

Iráčanka do úsměvné podoby Market Novex.

Na  programu byla v  jeden den také návštěva města Bákubá sever

ně od Bagdádu. Jeden ze zaměstnanců ministerstva informací mi ještě

Patřičně upravený článek v deníku Iraq Daily


26 Ropa a krev

ve městě cestu autobusem krátil ukazováním na místa, kam v době vál

ky s  Íránem v  letech 1980 až 1988 dopadaly íránské rakety. Vyprávěl,

jak si deprese léčil alkoholem, až se nakonec musel léčit ze závislos

ti na  alkoholu. Cestu opět lemovaly kouzelné palmové háje, na  místě

v  Bákubě čekalo slavnostní uvítání s  hudebním doprovodem a  šlo se

dovnitř. V  jednopatrové budově bylo ve  velkém vedru nedýchatelno,

větrání zajišťovaly jen klasické „vrtule“ na stropech, žádné stopy po kli

matizaci. Byla to budova regionálního sídla strany Baas. Do místnosti

s dlouhým stolem a židlemi kolem něj a ještě podél zdi vstoupilo něko

lik mužů v uniformách a s pistolemi u pasu. Usadili se vepředu. Důvo

dem shromáždění byla přednáška jakéhosi politologa o  situaci kolem

Iráku a vůbec ve světě. Tlumočník mi něco do ucha překládal, základní

tezí přednášejícího bylo tvrzení, že americká vláda před občany vlastní

země tají pravdu o Iráku a cenzuruje informace, které dokazují, že me

zinárodní embargo je nespravedlivé a  mělo být dávno zrušeno. Výlet

skončil hostinou v tradičním stylu. Zúčastněné vypustili do jídelny, kde

se rozdělili do skupinek a ve stoje z velké mísy obírali upečené jehně.

Na zpáteční cestě jsem se další z početného týmu překladatelek zeptal,

zda a co ví o protivládní rozhlasové stanici Rádio Svobodný Irák, která

vysílá z Prahy a jejíž existence tehdy iráckou vládu vyprovokovala k os

trým slovním výpadům na adresu České republiky. Bez problému šlo

však stanici naladit jen na severu Iráku. V autonomní kurdské oblasti,

která si od  roku 1991 vládla sama pod ochranou amerických a  brit

ských letadel, dislokovaných na základně v Turecku. „Nemáme zájem

o média, která jsou proti Iráku,“ odpověděla žena. Opáčil jsem, že sta

nice jen kritizuje prezidenta a  vládu, nikoliv zemi nebo její obyvate

le. „No vždyť vám říkám, že je proti Iráku,“ odrazila můj další nápor.

Vzdal jsem to a zbytek cesty jsme se bavili o tom, jak to v Iráku a v Čes

ku chodí se zásnubami, svatbami a vůbec příbuzenskými vztahy. To ji

zajímalo podstatně víc.

Šance zachytit jiné než ofi ciální informace byla tehdy v Iráku mini

mální. Satelitní antény režim zakázal, síť mobilních telefonů neexisto

vala kvůli embargu OSN. Internetových kaváren se otevřelo jen málo

a  byly pečlivě monitorovány. Na Rádio Svobodný Irák, kvůli kterému

Saddám téměř přerušil s Českou republikou diplomatické vztahy, jsem

ale odpověď v Bagdádu nakonec přece jen dostal. Na jeden večer byla


Úvodem – za branami Iráku 27

ohlášena v hotelu Rašíd tisková konference ministra zahraničí Nadžího

Sabrího. Dorazil ve vojenské uniformě, jak bylo v Iráku za vlády strany

Baas zvykem, a odpovídal povětšinou anglicky, neboť angličtinu vystu

doval. Když skončil a s ochrankou mířil z místnosti ven, zvedl jsem se

ze svého místa a přes vyzývavý pohled bodyguardů jsem se mu připletl

do  cesty. Řekl jsem, že jsem z  České republiky, z  Prahy a  zajímá mě

Rádio Svobodný Irák. A jestli by nevěnoval pár minut navíc rozhovoru.

Spoléhal jsem i  na  to, co mi den předtím řekla česká chargé d’aff ai

res Eva Drdáková na velvyslanectví v Bagdádu. Že Sabrí dříve pracoval

jako irácký velvyslanec ve  Vídni a  o  Češích ví celkem dost. „Z  České

republiky říkáte? OK, tak jo, tak tedy pár minut navíc,“ odsouhlasil

ministr a zaujali jsme místa v křeslech na chodbě. Rozhovor se odvíjel

podle vcelku očekávaného scénáře. „Česká republika tímto rádiem po

šlapala dlouhodobě dobré vztahy, které mezi námi panovaly. Je to ne

přátelský akt, který jsme si od vás ničím nezasloužili. Vámi zmiňované

rádio ovšem nemá na situaci v Iráku žádný vliv a nic neznamená. My

čelíme britským a  americkým bombám a  raketám. Co je proti tomu

nějaké rádio?“ začal ministr.

„Proč vám tedy krok Prahy tolik vadí, když tvrdíte, že toto rádio

v Iráku nikoho nezajímá?“ pokračoval jsem. „Vadí nám, že Praha dává

prostor našim nepřátelům a dovoluje CIA, aby šířila protiiráckou pro

pagandu.“ V další části interview jsme se věnovali více aktuální situa

ci, kterou v té době představovala už reálná hrozba amerického útoku

na Irák a také tvrzení Washingtonu, že režim má nadále velké zásoby

zbraní hromadného ničení. „Útok na naši zemi by byl neospravedlni

telným zločinem, stejně jako jím jsou pokračující sankce,“ uvedl kro

mě jiného šéf irácké diplomacie. Jedna věc mě tehdy rozhodně nena

padla. Že mluvím s mužem, který byl podle všeho nejvýše postaveným

americkým informátorem v Saddámově říši. Po invazi v roce 2003 totiž

Sabrí nebyl na  americkém seznamu nejhledanějších představitelů re

žimu, zatímco většina ministrů ano. Dokonce se mu podařilo přejet

hranici do  Sýrie a  naprosto se vypařit. V  tak totalitním a  tajnou po

licií ovládaném státě jako je Irák bylo nepochybně i pro ministra těž

ké udržo vat nepozorovaně kontakty se zahraničím, ale média v  USA

s odvoláním na dobře informované pracovníky zpravodajských služeb

napsala, že Sabrí předal Američanům několik důležitých informací


28 Ropa a krev o situaci v nejvyšším iráckém vedení. Dodnes se Sabrí skrývá na utajovaném místě (možná v Sýrii, spekulovalo se i o Rakousku).

Hůře dopadl druhý ministr, se kterým jsem se tehdy v Bagdádu setkal. Ministr průmyslu a obchodu Muhammad Mahdí Sálih. Jak se občas na Blízkém východě stává, na schůzku s malou skupinou novinářů přišel s několikahodinovým zpožděním, takže večeře v salonku začala krátce před půlnocí. Rovněž v uniformě hovořil o tom, jak se v Iráku po zrušení embarga otevře velký prostor pro investory. „Lidé důvěřují vládě a straně Baas,“ zakončil večeři, odkráčel v půl třetí do limuzíny a  zmizel v  bagdádské noci. Jelikož se objevil na  americkém seznamu 55  nejhledanějších mužů, 23. dubna 2003 – zhruba rok po  této jeho přednášce – skončil v americkém zajetí. Sám se Američanům vzdal.

V televizi, pokud jsem měl možnost ji sledovat, se tehdy téměř neobjevovalo nic jiného než Saddám. Buď ve zprávách hlásili, co zrovna řeší a jaké problémy probíral s vládou (na hudbou podkreslených záběrech hovořil prezident, zatímco ministři bedlivě naslouchali a  tužkou si cosi usilovně zapisovali) nebo se vysílaly vlastenecké písně, které velkého vůdce nejrůznějším způsobem oslavovaly. Přerušovaly to jen přenosy z  modliteb v  mešitách (ty se konají pětkrát denně) a  jednou také mimořádné vysílání o pumovém útoku v autobuse v Jeruzalémě. Bombu tehdy odpálil 18. června 2002 brzy ráno v  autobuse atentátník z palestinské organizace Hamas. Stoupl si za řidiče, výbušniny měl připevněny na těle. Exploze zdemolovala autobus, zemřelo devatenáct lidí. Televize přerušila obvyklé vysílání a nabídla rychle aktuální záběry, převzaté z  mezinárodní výměnné sítě. Každý podobný útok v  Izraeli byl iráckou vládou s  gustem oslavován a  Saddám údajně posílal rodinám palestinských sebevražedných atentátníků přes prostředníky tisíce dolarů. Výbuch měl pro mě nečekanou pointu. Za několik měsíců jsem v Izraeli dělal rozhovor s manželi Bergerovými, kteří přišli o svého osmadvacetiletého syna Rafaela při sebevražedném atentátu. Jak se během našeho hovoru ukázalo, Rafael Berger byl právě v tom autobuse, jehož ohořelé trosky jsem tehdy sledoval v irácké televizi v bagdádském hotelovém pokoji.

O  necelé dva roky později jsem do  Iráku dorazil podruhé. V  únoru 2004. Saddámův režim už byl několik měsíců pryč, jeho hlavního protagonistu američtí vojáci dopadli v  prosinci 2003 v  podzemním


Úvodem – za branami Iráku 29

příbytku u malé vesnice severně od Bagdádu. Vrátil jsem se do stejné,

a přitom úplně jiné země. Neplatila už nedostupnost pro novináře, nao

pak jich do Iráku mířily z celého světa tisíce. Nebylo nutné obtížně vy

jednávat s iráckou ambasádou o vízu, v chaosu prvního roku americké

správy Iráku žádné vízum nebylo zapotřebí. Na  hranicích zmizel Sad

dám s koněm a raketami, stejně tak jako úředník vyžadující potvrzení

o vyšetření na AIDS. Dokonce ani nikdo nekontroloval kufr. Kdybych

v něm vezl granáty nebo samopaly, projel bych, ovšem o žádné zbraně

v té době v Iráku nouze nebyla. Začátkem roku 2004 už zuřilo povstání

těch Iráčanů, kteří odmítali přítomnost amerických vojáků a americké

okupační správy v zemi. Sebevražedné atentáty, výbuchy nastražených

min, ostřelování automobilů na silnicích, to vše už denně patřilo k irác

ké realitě. Válka proti Saddámovu režimu sice skončila v  dubnu 2003,

ale po krátkém klidu se skupiny odpůrců nových poměrů zaktivizovaly

a s pomocí zbraní a munice, získané z četných opuštěných armádních

skladů, přesvědčovaly celý svět, že válka neskončila, nýbrž teprve začala.

S řidičem a tlumočníkem Husajnem Mahínem jsem zamířil do bag

dádské čtvrti Azamíja, která se stala jedním z  hlavních center odpo

ru proti Američanům. Tady na  severozápadě města vládla nostalgie

po Saddámovi a naopak nenávist k Američanům a jejich přisluhovačům.

Třída Sádún, jedna z hlavních tepen Bagdádu. Foto autor


30 Ropa a krev

Azamíja byla nejjižnějším výběžkem toho, čemu se říká sunnitský troj

úhelník. Oblast na západ a severozápad od metropole, kde žijí převážně

muslimové sunnitského vyznání, kteří se za Saddámovy vlády na roz

díl od  většinových šíitů či Kurdů na  severu země neměli tak špatně

a  tvořili páteř režimu. Na  malém oploceném pozemku u  mešity Abú

Hanífa jsem objevil dvanáct jednoduchých hrobů. Některé z nich při

kryté iráckou vlajkou. Na  všech bylo stejné datum úmrtí. 10. duben

2003. Den, kdy Američané defi nitivně ovládli celý Bagdád. Mešita je

srdcem místního odporu. Jako jeden z mála svatostánků v zemi ji válka

přímo zasáhla. Minaret, část hlavní budovy a zejména věž s hodinami

byly vážně poškozeny po zásahu rakety vypálené z americké helikop

téry. Pravé na tomto místě američtí vojáci narazili na silnou defenzivu.

V komplexu mešity mě vítá její správce. S velkými kostěnými brýlemi

a plnovousem. Mračí se, ale nedává jinak najevo, že by mu přítomnost

někoho „odtamtud“ vadila. Při představování ovšem neřekl jméno.

„Tady na náměstí a před mešitou byla velká bitva. Ti, co tady leží, jsou

bojovníci, kteří nám přijeli pomoci odjinud. Hlavně Syřané a Jemenci.

Rodiny se rozhodly je tady nechat. Na některých hrobech jména chy

bějí, protože je neznáme,“ vysvětluje správce, zatímco na mešitě dělní

ci opravují poškozenou zeď. V této mešitě vznikla první skupina, kte

rá začala ihned po pádu Bagdádu organizovat povstání. Dala si název

Muhammadova armáda. Mešita Abú Hanífa byla zároveň posledním

místem, kde byl Saddám Husajn spatřen na veřejnosti. 9. dubna se zde

modlil, pozdravil lidi na náměstí a pak opustil Bagdád. Nápisy na pla

kátech či na zdech v okolí hovoří jasně. „Dáme vše do rukou odboje“, či

„Americká armádo, jdi domů“ jsou vyvedeny velkým písmem. Na tra

se, po které jely americké tanky, jsou stále rozbitá, ohořelá auta. Někte

ré domy jsou vypálené a opuštěné. Ulice s policejní stanicí je uzavřena

pro automobily, samotnou stanici obklopují ostnaté dráty a  betonové

zátarasy. Opakovaně se stala terčem teroristických útoků a několik po

licistů zde zahynulo. „Chceme tady mít skutečnou iráckou vládu. Ne tu,

kterou nám někdo dodá zvenku. Američané musejí odejít a Iráčané si

musejí vládu stanovit sami,“ rozloučil se správce odbojné mešity.

O  nic menší nechuť k  novým poměrům panovala i  v  Ramadí, sto

kilometrů západně od Bagdádu. Uličky města, přilepeného k Eufratu,

se po zimních deštích slily v jednu velkou bahnitou plochu. Tato část


Úvodem – za branami Iráku 31

Iráku určitě není nejvhodnějším terénem pro gerilovou válku, ovšem právě zde měli Američané největší ztráty, včetně čtyř sestřelených vrtulníků. V  Ramadí jsme s  řidičem čekali v  dlouhé frontě u  pumpy, kde jsem narazil na učitele matematiky Ahmada. Dal se víc do řeči, až když zjistil, že nejsem Američan. „Nechceme Američany zabíjet, ale nechceme, aby tady byli. Co nám přinesli? Máme problémy s  vodou, elektřinou, nejsou peníze, benzín. Nejde o to, aby se vrátil Saddám, ale o návrat normálního života,“ tvrdil s cigaretou v ústech v nevelké vzdálenosti od benzínového čerpadla. Podle něj není pravda, že by místní lidé Saddáma obdivovali, ale teď, když se všechno zhoršilo, chtěli by ho zpět.

Cesta zpět už ale nebyla. V Iráku tehdy existovala podivná schizofrenie. Většina lidí vítala Saddámův pád, ale zároveň cítila hořkost a ponížení kvůli tomu, že to byly Spojené státy, kdo nenáviděného diktátora odstranil. Desetitisíce amerických vojáků a  Washingtonem ustavená správa, která po pádu režimu stála v čele země, pro Iráčany představovaly spíš nutné zlo než osvoboditele a posly lepší budoucnosti. Většině Iráčanů se po  Saddámovi nestýskalo, ovšem tradiční arabské hrdosti a smyslu pro čest se příčilo, že vlastního tyrana svrhl někdo jiný. Navíc neoblíbení Američané, podezíraní v arabském světě z chorobné touhy po ovládnutí Blízkého východu a především ropy. Bezpečnost Iráčanů byla podstatně horší než dříve a  skutečně nikdo netušil, zda se večer vrátí domů, když ráno odešel pryč.

Jedno odpoledne jsem se dozvěděl zprávu, že v městečku Iskandaríja jižně od Bagdádu sebevražedný atentátník usmrtil mnoho lidí. Podařilo se mi sehnat taxikáře, ochotného rychle dojet na místo. Když jsme dorazili, dav místních lidí stál v půlkruhu kolem sešrotované a sežehnuté dodávky, ležící na boku. Vůz atentátníka. Odpálil auto před policejní stanicí, jejíž přední stěna směrem k  silnici byla zcela rozmetána a mnoho nezbylo ani ze střechy. Někteří přihlížející divoce gestikulovali: „Přiletělo americké letadlo a shodilo bombu! Já to viděl,“ mávali rukama. Po chvíli začali muži v davu tleskat a křičet: „Smrt Americe! Smrt Americe!“. V  troskách budovy pobíhalo několik policistů a  jejich velitel s  vysílačkou. Na  dotaz potvrdil, že žádné americké letadlo bombu neshodilo a  skutečně útočil sebevražedný terorista. Na  zemi byly stopy krve i  zbytky lidských orgánů. Oheň z  explodujícího vozu


32 Ropa a krev zachvátil i několik automobilů, které zrovna po silnici projížděly, v místě zel dvoumetrový kráter. V budově se zrovna konal nábor policistů, někteří stáli ve  frontě venku. Policisty považovali teroristé za  symbol nového režimu, a  proto se ocitli na  seznamu lidí, určených k  likvidaci. Celkem zemřelo přes padesát lidí. Zraněné převáželi do nemocnice v Iskandaríji, kam jsem dorazili za pět minut po odjezdu od místa atentátu. Vrátný u závory byl v bojovném rozpoložení. „Žádné auto. Byli to Američané, nevěřím příběhům o sebevražedných řidičích!“

Malá nemocnice v přízemní budově nestíhala zraněné přijímat. Pracovali v ní jen dva lékaři, mnoho pacientů leželo na zemi na chodbách. Hned u vchodu ležel muž v bezvědomí, kterému omývala tvář mokrým hadrem plačící žena. „Můj bratr přiběhl po výbuchu ke stanici a jeden z policistů, který zpanikařil, začal střílet. Bratra těžce zranil.“ Nemocnice neměla dost personálu, takže lékařům museli na  operačním sále při zákrocích pomáhat příbuzní pacientů. „Anestetik máme dost, ale chybí nám krev. Než dorazí z  Bagdádu, zemřou další lidé, protože ji nedostanou včas,“ řekl mi jeden z  dvojice operatérů. Ty, kteří během převozu nebo už v nemocnici zemřeli, zřízenci odkládali na trávu před budovou. V řadě leželo vedle sebe šest těl. Výbuch těmto lidem zlámal všechny končetiny, které měli nepřirozeně překroucené.

Teror zasáhl i bagdádskou ulici ve čtvrti Hurríja, kde bydlel s manželkou a šesti dcerami můj tlumočník Husajn Mahín. Neměl rád Saddáma, ale když prý viděl, jak američtí vojáci 9. dubna 2003 na náměstí bourají jeho sochu, měl neblahé tušení. „Bylo mi do  pláče. Ne kvůli Saddámovi, ale kvůli Iráku. Kvůli tomu, že cizí vojáci budou dlouho v  Iráku a  mnoho lidí přijde o  život.“ Jednoho únorového rána roku 2004 mě vzbudil dříve. Neznámí ozbrojenci zastřelili jeho souseda, policistu. Na  křižovatce rozstříleli přední sklo jeho vozu. „Zřejmě ho dlouho sledovali a  přesně věděli, kudy jezdí,“ říkal šokovaný soused. Rodina zavražděného muže na ulici pořádala přímo před svým domem tradiční smuteční obřad. Muži, včetně otce, sedí na židlích na chodníku a známí či nedaleko bydlící lidé jim chodí potřesením ruky vyjádřit soustrast. V iráckých městech těchto dní byl takový rituál k vidění velmi často. Mahína jsem přemluvil, aby mě vzal za policisty do jednoho z  jejich větších stanovišť. Museli jsme se proplétat uličkami, vytvořenými z ostnatých drátů, při vjezdu kontrolovali i speciálním zrcátkem


Úvodem – za branami Iráku 33

s dlouhou rukojetí, zda nemáme výbušniny připevněné zezdola k autu.

Policisté se chovali velmi přátelsky, seběhli se k  cizinci, který je přijel

navštívit, a  narychlo sehnali i  džus a  kávu. Musím říci, že jsem tyto

muže obdivoval, protože jako jedni z hlavních terčů povstalců a tero

ristů denně riskovali své životy, a  ještě se dokázali usmívat na  zvěda

vého novináře. „Nemůžeme účinně bojovat proti zločincům, když ne

máme vybavení. Všichni jsme dostali jen malé pistole. Naše auta jsou

stará, vysílačku má každá stanice maximálně jednu. Dokud se tohle ne

zlepší, lidé budou dál umírat. Nepotřebuji k obnovení pořádku americ

ké vojáky, potřebuji jejich zbraně a techniku,“ odpovídá za pracovním

stolem místní náčelník Hamíd Muajíd. Naneštěstí pro policisty měl

tehdy zbraň v  Bagdádu skoro každý. Z  vykradených armádních skla

dů, které zbyly ze Saddámovy éry, byly k mání levně. Měl ji i můj řidič,

schovanou v přihrádce pod palubní deskou. „Musím chránit manželku

a dcery. Když mi někdo vnikne na pozemek, musím se bránit. Je to tak,

v každém iráckém domě dnes najdete zbraň. Já ji koupil za pouhý do

lar.“ Ačkoliv jsme si slíbili, že si občas mailem napíšeme, zhruba po půl

roce se Husajn Mahín odmlčel a  už nikdy nenapsal. Kdo ví, možná

ho stihl podobný osud jako jeho souseda nebo stál někde příliš blízko

výbuchu. Ale doufám, že ho spíš jen naše dopisování přestalo bavit...

Americká hlídka ve městě Hilla jižně od Bagdádu


34 Ropa a krev

Většinu nocí jsem v Bagdádu trávil v ubytovně v centru města, kde bydleli čeští zaměstnanci koaliční správy Iráku. Bylo jich osm, byli to experti na určitou problematiku – například na energetiku – a do práce, která se nacházela v přísně střežené takzvané Zelené zóně na druhém břehu Tigridu, jezdili v doprovodu české ochranky. Byli to muži, kteří už podobnou zkušeností prošli. Pracovali například v  Afghánistánu nebo Libérii. Tady ale sami raději moc nevycházeli, a už vůbec ne po setmění. Okna všech pokojů byla přelepena páskou, aby v případě prudkého výbuchu padající sklo nikoho nezranilo. Jednou ráno, zrovna svítalo, mne probudila dutá rána a  okna i  dveře na  balkon se zatřásly. Později jsem se dozvěděl, že exploze



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.