načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Róninova milenka - Laura Joh Rowlandová

Róninova milenka

Elektronická kniha: Róninova milenka
Autor:

Šógunův vyšetřovatel Sano Ičiró musí rozluštit záhadu, která mu může vynést trest horší nežli smrt Jednoho večera vtrhne do opevněného sídla šógunova mistra obřadů ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  230
+
-
7,7
bo za nákup

hodnoceni - 76.9%hodnoceni - 76.9%hodnoceni - 76.9%hodnoceni - 76.9%hodnoceni - 76.9% 88%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Metafora
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 374
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Rónin’s mistress
Spolupracovali: přeložil Viktor Faktor
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-735-9363-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Další z řady dobrodružných detektivních románů ze starého Japonska, ve kterém samuraj Sano Ičiró vyšetřuje vraždu šógunova mistra obřadů. Rituální vraždy mistra obřadů se zúčastnilo čtyřicet sedm samurajů. Byl to akt pomsty. Na Sanovi zůstává, aby podle šógunova rozkazu vše důkladně vyšetřil. Dostává se tím s celou svou rodinou do velkého ohrožení. Jeho statečná žena Reiko a přítel Hirata jej v tom však ani tentokrát nenechají.

Popis nakladatele

Šógunův vyšetřovatel Sano Ičiró musí rozluštit záhadu, která mu může vynést trest horší nežli smrt

Jednoho večera vtrhne do opevněného sídla šógunova mistra obřadů čtyřicet sedm mstitelů. Starý muž, hrůzou se krčící v koutě, proti nim nemá šanci. Samurajský meč mu utne hlavu.

Vražda, jaká nemá obdoby, rozdělí celé město na dva tábory. Jsou tito róninové, samurajové bez pána, bezectní zločinci, nebo naopak hrdinové krvavě mstící staré křivdy?

Tím, kdo má do věci vnést jasno, je nejvyšší vyšetřovatel Sano Ičiró. Na povrch ale vyplouvají ohavná tajemství. Proč si výpovědi obviněných tak protiřečí? A kdo se pokusil zavraždit předsedu soudu? Na Sanovi pak zůstává, aby podle šógunova rozkazu našel cestu bludištěm zmatků a intrik, zatímco jeho vlastní život i osud jeho rodiny visí na vlásku.

Zařazeno v kategoriích
Laura Joh Rowlandová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1

RÓNINOVA MILENKA

RÓNINOVA

MILENKA


3

RÓNINOVA MILENKA

RÓNINOVA

MILENKA

Laura Joh Rowlandová

Přeložil Viktor Faktor


4

Laura Joh Rowlandová

THE RÓNIN’S MISTRESS

Copyright © 2011 by Laura Joh Rowland

Translation © Viktor Faktor, 2012

Published by arrangement with St. Martin’s Press, LLC.

All rights reserved

ISBN 978-80-7359-363-6 (papírová kniha)

ISBN 978-80-7359-974-4(eub)

ISBN 978-80-7359-949-2 (PDF pro čtečky)

ISBN 978-80-7359-932-4 (mobi)

ISBN 978-80-7359-914-0 (PDF)


5

RÓNINOVA MILENKA

Mému manželovi Martymu.

Po třiceti letech manželství

si zasloužíš další věnování.


6

Laura Joh Rowlandová


7

RÓNINOVA MILENKA

Fascinuje mě skutečný příběh o sedmačtyřiceti róninech, který

patří v Japonsku k nejslavnějším a nejoblíbenějším. Potíž s jeho

pochopením spočívá ale v tom, že existuje v mnoha verzích,

takže jen málo historických faktů je nesporných. Mnohéinformace o pomstě oněch čtyřiceti sedmi róninů jsou založeny na

spekulacích historiků v průběhu více než tří století. A mnohá

ze smyšlených líčení pravdu zatemňují ještě víc. Podrobnosti,

které jsou uváděny v knihách, divadelních hrách a filmech už

byly opakovány tak často, že bývají vydávány za fakta, ačkoliv

jimi nejsou. Podat celý příběh pravdivě je tedy nejspíšnemožné, a tudíž se o to ani nebudu pokoušet. Použiji to, co jeznámo, a přiznám, co je v tomto románu výtvorem mé imaginace.

V roce 1701 pán Asano z provincie Harima hostil vyslance

z císařova dvora. Kira Jošinaka, mistr obřadů na edském hradě,

měl povinnost naučit pána Asana nutné etiketě. Dne 21. dubna

1701 vytáhl pan Asano na Kiru meč se slovy, že má důvod kodlatě, napadl ho a zranil. Jediným svědkem útoku byl Kadžikawa

Josobej, jeden ze správců hradu. Vytasit meč uvnitř edského

hradu byl hrdelní zločin, a pán Asano tak byl ještě téhož dne

Historická

poznámka


8

Laura Joh Rowlandová


9

RÓNINOVA MILENKA

přinucen spáchat rituální sebevraždu, seppuku. Z jeho dvořanů

se stali róninové, samurajové bez pána. Asanův dvůr bylrozpuš

těn. Kira tvrdil, že ho Asano zcela bezdůvodně napadl. Nebyl

tedy za svoji účast na incidentu potrestán a vláda rozhodla, že

proti němu nesmí být nic podniknuto. Dne 1. února 1703 sese

dmačtyřicet róninů po tajných poradách rozhodlo, že se Kirovi,

kterého vinili ze smrti pána Asana, pomstí. Napadli Kirův dům,

přemohli strážné, usekli Kirovi hlavu a odnesli ji do svatyně

Sengaku, kde ji položili na hrob pána Asana. Pak čekali, co se

s nimi stane. Vypukly veliké spory: Co udělat sesedmačtyřice

ti róniny, kteří splnili svoji povinnost k pánovi a pomstili jeho

smrt, ale současně porušili zákon? Ustavili proto Nejvyšší soud,

aby o celé záležitosti rozhodl.

A to je kostra celého příběhu. Matoucí otázky všakzůstáva

jí. Kniha Róninova milenka nabízí moje odpovědi. V prezentaci

mé verze událostí, které vedly k pomstě a k tomu, co se stalo

potom, jsem se řídila skutečnou časovou linií a jednajícíposta

vy založila na skutečných historických osobnostech. Ojši byl

hlavním dvořanem pána Asana a vůdcem sedmačtyřicetiró

ninů. Měl manželku, milenku a syna jménem Čikara, který byl

jedním z oněch čtyřiceti sedmi mstitelů. Manželka pána Asana

se po smrti svého chotě odebrala do kláštera. Šógun a komoří

Janagisawa jsou založeni na skutečných osobách. (Z příběhu

o sedmačtyřiceti róninech jsem vypustila některé historické

postavy, aby kniha nebyla příliš dlouhá a těžkopádná. Změnila

jsem rovněž menší detaily). Jedním z členů Nejvyššího soudu

sice skutečně byl policejní soudce, ale nikoli soudce Ueda,kte

rého jsem si vymyslela. Mým výtvorem jsou rovněž vlastnosti,

činy a slova připsané „skutečným“ postavám. Všechny ostatní

postavy, včetně Sana, Reiko, Hiraty a jejich rodin jsou dílem

mé imaginace.

Přestože se domnívám, že ke Kirově napadení pánemAsa

nem a k pomstě sedmačtyřiceti róninů vedla nějaká temná,špi

navá tajemství, pro scénář, který předkládám, neexistuje žádný

historický důkaz, a není samozřejmě ani dokázáno, že proces

skončil tak, jak jsem jej ukončila já. (Nikdo neví, co přesně se dělo


10

Laura Joh Rowlandová

mezi zatčením sedmačtyřiceti róninů a rozsudkem Nejvyššího

soudu, a tudíž není známo, co bylo u soudu v den vyneseníroz

sudku řečeno.) Tato kniha je beletrie. Prosím proto čtenáře, aby

nezapomínali na to, že k většině událostí v této knize – stejně

jako u všech předchozích příběhů v téhle řadě – nikdy nedošlo.


11

RÓNINOVA MILENKA

EDO

OBDOBÍ GENROKU,

PATNÁCTÝ ROK

DVANÁCTÝ MĚSÍC

(Tokio, únor 1703)


12

Laura Joh Rowlandová


13

RÓNINOVA MILENKA

Z noční oblohy nad Edem se sypal sníh. Vítr vyl, trhal závoje

sněhu a před domy se zavřenými okenicemi vršil závěje. Okolo

lamp u bran na každé křižovatce se leskly poletující vločky. Čas

se zastavil a město zamrzlo v zimním snu.

Opuštěnými ulicemi východně od řeky Sumidypochodo

vala velká skupina samurajů, bylo jich rovných čtyřicet sedm.

Odění byli v těžkých vatovaných pláštích a kalhotách, tváře jim

skrývaly proutěné klobouky a šály. Boty křupaly ve sněhu, když

se nachýlení kupředu probíjeli proti větru. Každý z nich měl

u pasu dva meče. Někteří nesli přes ramena luky s toulciplný

mi šípů, jiní rukama v rukavicích svírali kopí. Muži na konci

průvodu se skláněli pod tíhou žebříků, kotoučů lan aobrov

ských dřevěných palic. Nemluvili.

Slov nebylo třeba. Plán byl dohodnutý a všichni murozu

měli. Čas na pochybnosti, strach a váhání už pominul. Kráčeli

v semknutých řadách. Do očí, z nichž vyzařovalo odhodlání,

jim vítr vháněl sněhové vločky.

Zastavili se na silnici, u vysoké hliněné zdi chránící celý

komplex, a hleděli na velkou budovu, kde na ně čekal jejich

Prolog


14

Laura Joh Rowlandová

osud. Byla dvoupatrová, obklopená kasárenskými stavbami

a její zakřivené taškové střechy připomínaly zasněžená křídla.

Všude vládly tma a ticho a spící obyvatelé domu neměli tušení

o nebezpečí.

Vůdce sedmačtyřiceti samurajů byl štíhlý, hbitý muž sne

lítostnýma očima a šikmým obočím nad šálem, který mu halil

dolní část obličeje. Pokývl na své druhy. Třiadvacet mužů se

odebralo za roh. Vůdce zůstal s ostatními. Když postupovali

k venkovním vratům, ze zastřešeného vrcholu brány na ně

z výšky skočil hlídací pes. Stačil však jen jednou vyštěknout

a vzápětí mu dva samurajové svázali nohy a nasadili košík.

Kňučel a bezmocně se svíjel. Další samurajové opřeli o zeď

žebříky a všichni vylezli na zeď. Někteří se pak spustili pola

nech dovnitř. Lukostřelci seskočili na střechy. Ostatní muže

shromáždil jejich vůdce před branou. Čekali.

Tři hluboké, duté údery na válečný buben je ujistily, že jejich

druhové už zaujali pozice za domem. Dva samurajové secho

pili dřevěných palic a začali jimi mlátit do vrat. Prkna se tříštila.

V kasárnách u domu spali strážní. Údery je probudily. Skři

kem „Útočí na nás!“ vyskočili z lůžek

Popadli zbraně a bosí, jen napůl oblečení vyběhli ven dosně

hové bouře. To už však útočníci s vytasenými meči anapřažený

mi kopími vnikli rozbitými vraty do nádvoří. Strážní sepokou

šeli bránit, ale nepřátelé je sráželi k zemi. Meči jim podřezávali

hrdla a párali břicha, kopí vráželi do obnažených hrudí. Sníh se

barvil krví. Obránci, kteří přežili, se otočili a s voláním o pomoc

se hnali zpátky k domu.

Z kasáren vybíhali další muži. Lučištníci na střechách jeza

sypávali šípy. Samurajové, kteří pronikli dovnitř zadní branou,

běželi ke svým druhům. Obklíčení strážní se pokoušeli utéct.

V bojové vřavě se neslo zvonění čepelí. Bojovníci naráželi na

sebe, padali a vířili sníh. Brzy ležela na zemi většina obránců,

mrtvých či aspoň zraněných.

Vůdce, následován několika ze svých sedmačtyřiceti mužů,

se vřítil do domu. S meči v rukou proběhli chodbou, aniž by

se je někdo pokusil zastavit. Vůdce strhl ze stěny zapálenoulu


15

RÓNINOVA MILENKA

cernu, aby jim svítila na cestu temnými chodbami. Všude bylo

ticho, dokud nepronikli do vnitřních částí domu, kdezaslech

li pláč. Lampa ozářila místnost plnou žen a dětí, schoulených

k sobě strachy.

„Kde je?“ vyštěkl rozkazovačným tónem vůdce.

Ženy si zakryly obličeje a rozplakaly se ještě víc. Samurajové

pokračovali v pátrání. Vpadli do ložnice, jejíž velikost aele

gantní zařízení dávaly znát, že patří pánovi. Na podlaze byla

rozložená tenká matrace s odhozenou pokrývkou.

„Ještě je teplá,“ oznámil vůdce.

Jeho pohled utkvěl na velké malbě visící na zdi. Strhl papír

a ukázaly se dveře. Když je rozrazil, ze dvora zavanul dovnitř

studený vítr se sněhem. Stopy bosých nohou vedly ke kůlně.

Samurajové se k ní rozběhli a prudce otevřeli. Vůdce posvítil

dovnitř lucernou.

Mezi palivovým dřívím a uhlím tam seděl starý muž. Kolena

měl přitažená až k bradě a ruce složené na prsou. Byl jenom

v nočním rouchu a čapce. Třásl se, cvakaly mu zuby a z úst

vypouštěl obláčky páry. V obličeji byl sinalý a z očí mu čišel

strach.

„Kdo jste?“ vykřikl jeden ze samurajů, ten nejmladší,ro

bustní muž.

Stařec vytáhl ukrytou dýku. Mladík ho však chytl za zápěstí

a vykroutil mu ji z ruky. Přemožený slabě, sklíčenězaprotes

toval. Vůdce mu strhl čepici a přidržel mu lampu u hlavy. Na

vyholené samurajské korunce na temeni se zaleskla bílá jizva.

„Je to on,“ oznámil svým lidem. „Vyveďte ho ven.“

Samurajové hodili ječícího starého muže naznak do sněhu

a přidrželi mu ruce i nohy. Vůdce se postavil nad něho, strhl

si z obličeje šálu a zvedl lucernu tak, aby ho poražený viděl.

Pod divokýma očima měl dlouhý nos se zvonovitými dírkami

a tlusté, ale pevné rty. Nezralé mládí měl už za sebou a v jeho

rysech se zračilo odhodlání.

„Víte, kdo jsme. A víte, proč jsme tady.“ Odříkával ta slova,

jako by je měl nacvičená. „Teď zaplatíte za zlo, které jstespá

chal.“


16

Laura Joh Rowlandová

Starý muž se pokusil odvrátit hlavu, ale mladý samuraj mu

ji sevřel v dlaních a držel. Stařec sténal, vyvaloval oči a hledal

pomoc, jež nepřicházela. Pokoušel se vymanit ze sevření, ale

marně. Vůdce vytasil meč, uchopil ho oběma rukama a zvedl

nad hlavu. Rty starého muže se pohybovaly v tichém protestu

či snad v modlitbě.

Čepel zasvištěla vzduchem a proťala mu hrdlo. Všichnisa

murajové odskočili, aby je daleko tryskající krev nepotřísnila.

Údy umírajícího se mimoděk napjaly v křeči. V obličeji mu

zamrzl prázdný výraz, ústa se otevřela hrůzou. Mladík přiložil

ke rtům píšťalku a zapískal. Ječivý, pronikavý zvuk hlásal do

daleka, že viník je mrtev a sedmačtyřicet samurajů splnilo úkol.

Brzy s nimi však měl zúčtovat osud.


17

RÓNINOVA MILENKA

Do rána sněhová bouře ustala. S příchodem svítání nad kopci

východně od Eda se obloha vyčistila do blankytu a město se

ukázalo pod příkrovem čerstvého jiskřivého sněhu. Přesvýši

nu, na níž se rozkládal edský hrad, přelétali jeřábi. Vrstvasně

hu na zdech a strážních věžích připomínala cukrovou polevu.

V nejvnitřnějším okrsku hradu se tyčil palác. Z bílé omítky zdí

nízkých, navzájem propojených budov vyčnívaly cypřišovétrá

my a vrcholy taškových střech korunovali zlatí draci. Balvany

a keře v zahradě se proměnily v hladké bílé kopečky. Zamrzlé

jezírko obklopovaly stromy, jejichž holé větve rozprostíraly

černé krajkoví pod vyjasňujícím se nebem. Sníh na trávnících

a štěrkových cestičkách byl bez poskvrnky, nenarušenýšlépěje

mi. Zahrada vypadala pustě, ale byl to jen klamný dojem.

Pod velkou borovicí se v úkrytu z hustých převislýchvět

ví krčili tři samurajové. Sano Ičiró, šógunův sósakan-sama,pl

ným titulem nejctihodnější vyšetřovatel událostí, situací a lidí,

se svými dvěma nejlepšími detektivy, Marumem a Fukidou.

Přestože rozložili na zem přikrývku a měli na sobě klobouky,

rukavice, vlnou obroubené boty a vrstvy tlustéhoprošívané

1


18

Laura Joh Rowlandová

ho oděvu, třásli se zimou. Strávili zde celou noc a jejich úkryt

byl tak ledový, že mohli pozorovat vlastní dech. Sano krčil

a natahoval ztuhlé prsty na rukou a nohou ve snaze vyhnout

se omrzlinám a současně se svými muži vyhlížel mezi ježatými,

pryskyřicí vonícími větvemi borovice na palác.

„Hezké, že ano?“ ozval se Fukida.

„Myslím, že posezení v horké lázni by bylo ještě mnohem

hezčí.“ Velký svalnatý Marume, obvykle veselý, byl ponepoho

dlné noci zjevně rozladěn.

Sano se do rozhovoru nezapojil. Na to mu byla příliš velká

zima a navíc byl po dlouhém, těžkém období, kterýmprochá

zel, skleslý. Přestože pro zvýšení morálky obvykle nasazoval

optimistický výraz, v posledních měsících bylo pro něho stále

těžší jej udržovat na tváři.

Ve sněhu zakřupaly kroky. Sano přiložil prst ke rtům auká

zal ven. V dohledu byl jakýsi muž. Přes ramena měl slaměný

přehoz proti sněhu a na hlavě proutěný klobouk. Pokradmu se

rozhlížel. Nikde nikoho neviděl. Strážným dal Sano na dnešní

noc úmyslně volno.

„To je on,“ sykl Fukida. „Konečně.“

Jejich kořist, tak dlouho očekávaný člověk, se vydal k paláci,

vyšel po schodišti na verandu a zastavil se u dveří. Zvedlpře

hoz, odhalil zavalité nohy, bederní roušku kolem pasu aobjem

nou zadnici. Podřepl k zemi a jal se konat velkou potřebu.

Takhle se v noci nebo časně ráno přikradl k paláci užně

kolikrát a drze tu zanechal svoji páchnoucí navštívenku. Sano,

Marume a Fukida vyskočili z úkrytu mezi větvemi a Marume

vykřikl: „Ha! Máme tě!“

Přistižený – mladík s uhrovatým obličejem – se polekaně

rozhlédl. Vyděšený pohledem na tři blížící se samurajevysko

čil, aby se dal do běhu, ale ve sněhu uklouzl a spadl dovlast

ního lejna. Marume s Fukidou ho polapili. Zmítal se v jejich

sevření a pak se rozplakal.

„Jsi zatčen!“ prohlásil Fukida.

„Fuj, to je smrad!“ odfrkl znechuceně Marume.

„Jak se jmenuješ?“ otázal se přísně Sano.


19

RÓNINOVA MILENKA

„Hitoši,“ zamumlal mládenec mezi vzlyky.

„Kdo jsi?“ položil mu Sano další otázku.

„Jsem pomocný sluha na hradě.“ Tihle sluhové vykonávali

ty nejšpinavější práce: myli podlahy a čistili latríny.

„Proč konáš potřebu u paláce?“

„Můj nadřízený si na mě zasedl. Jednou mi poručil, abych...

abych vylízal nočník, dočista.“ Hitoši byl zjevně ukřivděný

a rozzlobený. „Chtěl jsem ho dostat do maléru.“

„To se ti tedy opravdu povedlo,“ utrousil Marume. „Až na

to, že sám ses teď ocitl v mnohem větším maléru než on.“

Šógun, vojenský diktátor a vládce celého Japonska, který ve

zdejším paláci žil, totiž muže, jemuž byli sloužící podřízeni, za

to odpudivé znečištění skutečně přísně pokáral. Sanovi pakov

šem nařídil, aby osobně dopadl viníka.

To, co Hitoši prováděl, nebylo jen ohavné, ale vzhledem

k tomu, kde to prováděl, to byl i vážný zločin.

„Tak jdeme!“ zavelel Fukida. S Marumem se Hitošihocho

pili a vedli ho dolů po schodech.

Mladík se ale vzpíral. „Kam mě to vlečete?“

„K šógunovi,“ objasnil mu Sano.

Hitoši začal protestovat, prosit a plakat, ale nic mu tone

pomohlo, Sanovi muži ho postrkovali kupředu. „Další dobře

provedená práce,“ zabručel jeden z nich.

„To jistě,“ zamumlal Sano, ale ve vlastním hlase zaslechl

hořkost. S vyšetřováním důležitých případů vražd, jimiž seza

býval dříve, se dopadení drzého smraďocha nedalo srovnat.

Byl to hluboký pád z místa, které ještě nedávno zastával –

z úřadu komořího Japonska, muže nejvyššího postavení hned

po šógunovi. Ale Sano si nemohl stěžovat. Po katastrofě, k níž

došlo před necelými dvěma roky, věděl, že by měl být vděčný

za to, že mu hlava stále ještě sedí na krku.

„V tomhle životě musíte občas vzít zavděk tím, co můžete

dostat,“ podotkl Marume, jako by mu četl myšlenky.

V audienční síni edského hradu seděl na stupínku šógunTo

kugawa Cunajoši, zabalený až po bradu jemnéhoaristokra


20

Laura Joh Rowlandová

tického obličeje v pokrývkách. Pod válcovitou černou čepicí

symbolizující jeho postavení měl ještě tlustý šál. Byl oklopen

koši se žhavým dřevěným uhlím a třemi starými muži z rady

starších, hlavního vládnoucího orgánu Japonska, kteříkleče

li na vyšším ze dvou dalších stupňů pod šógunem. Posuvné

dveře byly otevřené na verandu, kde stál Sano s Marumem

a Fukidou. U jejich nohou klečel vzlykající Hitoši. Šógun totiž

Sanovi zakázal přivést zapáchajícího vězně do síně. Sano i jeho

muži proto museli také zůstat v zimě jako nějací vyvrhelové,

jimiž ostatně svým způsobem byli.

„To je tedy ten člověk, který znečišťoval můj hrad?“ Šógun

se ani nenamáhal Sana pozdravit. S přimhouřenýma očima si

prohlížel provinilce.

„Ano, Vaše Excelence.“ Sano věděl, že mu šógun za jeho

práci nebo za čtrnáct let věrné služby nedluží žádné díky. Tak

praví bušidó, cesta válečníka, samurajský kodex cti. Ale tohle

ostentativní přehlížení ho přesto mrzelo. „Dopadli jsme ho při

činu.“

Šógun se obrátil na Hitošiho: „Co k tomu chceš říct?“

„Že mě to mrzí!“ Hitoši byl šílený strachy. „Mějte, prosím,

slitování!“

Šógun mávl rukou. „Tímto tě odsuzuji k trestu smrti.“

Hodnostáři z rady starších souhlasně přikývli. Pak šógunpro

hodil Sanovým směrem: „Odveďte ho, ať už ho nevidím.“

Marume s Fukidou zvedli Hitošiho s pláčem opuchlou tváří

na nohy a vlekli ho pryč. Sano se mračil.

Šógun se konečně uvolil všimnout si jeho přítomnosti.

„Něco není v pořádku?“

„Trest smrti se mi zdá příliš přísný,“ odpověděl Sano.

Přede dvěma roky by se šógun jeho kritiky zalekl, protože

tehdy byl Sano jeho důvěryhodným rádcem. Začal by omoud

rosti svého rozhodnutí pochybovat. Nyní však bázlivě,nicmé

ně s hádavostí v hlase namítl: „Ten chlap mě urazil. Zasluhuje

si zemřít.“

„Jakýkoliv čin proti Jeho Excelenci se rovná velezradě,“při

sadil si jeden z členů rady, Kato Kinhide. Měl široký plochýob


21

RÓNINOVA MILENKA

ličej s převislou kůží, který připomínal masku s úzkými otvory

pro oči a ústa. „A podle tokugawských zákonů se zrada trestá

smrtí.“

Další muž rady jménem Ihara Eigoro namítl: „Nikoli však

ve všech případech. Někteří viníci mohou být šťastnouvý

jimkou.“ Byl malý a přihrblý,což ho činilo podobným opici.

Pohlédl přitom významně na Sana.

Sano se snažil zachovat klid při narážce na incident, který

přivodil jeho pád. Stál přede dvěma členy rady starších, kteří

byli jeho politickými protivníky. „V případě, o kterém sezmi

ňujete, nešlo o zradu,“ namítl zostra. Skutečně nikdy šóguna

nezradil a strašný čin, z něhož byl křivě obviněn, nespáchal.

„Ano?“ protáhl nepříjemně Ihara. „Já jsem slyšel něcojiné

ho.“

Poté promluvil třetí člen rady. „Pak jste poslouchalnespráv

né lidi.“ Byl to Ogami Kaoru, Sanův jediný spojenec v radě.

Byl tichý a hloubavý a navzdory bílým vlasům vypadal mladší

než na svých osmdesát let.

Šógun se rozmrzele zamračil. „Vždycky tu vykládáte věci,

které nedávají smysl.“ Nevynikal přílišnou inteligencí azahale

né narážky, spodní proudy debat, nikdy nepochopil. Všechny

rozhovory tak šly mimo něj. Ale v poslední době, jak si Sano

všiml, šógun aspoň vnímal, že něco takového zaznívá, přestože

skrytým ostnům nerozuměl. „Nelíbí se mi to. Povězte, jak to

myslíte.“

„Rád vám vysvětlím, o čem to všichni hovoří, VašeEx

celence,“ ozval se přeochotně komoří Janagisawa Jošijasu,kte

rý v doprovodu svého syna Joritoma právě vstoupil dodve

ří. Byli si podobní jako odraz v zrcadle, oba vysocí, svalnatí

a štíhlí, s bystrýma očima, lesklými černými vlasy a nápadnou

mužnou krásou. Sano navenek zachoval klid a na jeho slova

nereagoval, ale v nitru mu vřely hněv a nenávist.

S Janagisawou byli soky od chvíle, kdy Sano před čtrnácti

lety vstoupil do šógunových služeb. Janagisawa byl tehdyko

mořím. Po jistých neblahých událostech byl ale poslán do exilu

a úřad komořího místo něj obdržel Sano. Janagisawovi se však


22

Laura Joh Rowlandová

podařil nejen útěk, ale i zázračný návrat k moci. Šógun poté

nařídil, že se dva nesmiřitelní nepřátelé, Sano s Janagisawou,

musejí o druhé nejvyšší postavení v říši podělit, oba povedou

vládu a oba budou mít postavení komořího. Sano to tenkrát

přijal, ale Janagisawa to nedokázal. Geniálním, ohromujícím

a krutým činem se postaral o Sanův pád.

„Dobré ráno, ctihodný komoří,“ pozdravil nyní Sanosvé

ho přemožitele. „Čemu vděčíme za tu čest a potěšení z vaší

přítomnosti?“ Nemusel se však ptát. Až moc dobře to věděl.

Janagisawa měl šestý smysl, který ho upozornil, kdykoliv byl

Sano u šóguna. V takových případech se vždy objevil.

Janagisawa pozdrav ignoroval a jal se vysvětlovatšóguno

vi: „Zřejmě se tu hovoří o hanebném zločinu, který Sano-san

spáchal přede dvěma lety, když vyšetřoval případ únosu azná

silnění pěti žen, z nichž jednou byla, jak jistě víte, i vaše choť.

Nesmírně trpěla, jelikož Sano-san nedokázal případ vyřešit

včas, a zabránit tak jejímu napadení.“

„A stále je z toho tak nemocná, že se bojí vycházet zlož

nice,“ dodal Joritomo. Vždy stál neochvějně za otcem, jehož

obdivoval.

Za jiných okolností by šógun na celou záležitost klidně svedl

zapomenout. Pro jeho náladovou povahu byly dva roky příliš

dlouhou dobou, než aby cítil zášť, a navíc mu jeho žena byla

lhostejná. Jejich manželství bylo pouhou záležitostí politické

užitečnosti a krom toho stejně dával přednost mužům. Ale

Janagisawa s Joritomem mu to neustále připomínali. Vrhl na

Sana zlostný pohled.

„Jak jste mi tak hroznou věc mohl udělat?“ vyjel na něho

vyčítavě. Na manželčině utrpení mu nesešlo ani v nejmenším,

všechno bral jen ve vztahu k vlastní osobě. „Po tom všem, co

jsem pro vás udělal. Beze mě byste byl, ahh,“ vyhekl, jak měl

mezi řečí ve zvyku, „nikdo.“

Narážel na to, že Sano býval kdysi róninem, samurajem bez

pána, dokud nezačal pracovat pro tokugawský režim vpolicej

ním oddělení. A už při svém prvním případu vraždy upoutal

šógunovu pozornost. Dokonce natolik, že pro něj šógunvy


23

RÓNINOVA MILENKA

myslel nový úřad a titul: nejctihodnější vyšetřovatel událostí,

situací a lidí. Od té doby nepřestával obviňovat Sana znevděč

nosti, přičemž fakt, že Sano si svůj dobrý osud zasloužil,pro

tože za něj často platil vlastní krví, nadobro přehlížel.

Navztekaný Sano se rozhodl, že se bude bránit. „S veškerou

úctou k vám, Excelence, musím říci, že újma, jež se udála vaší

choti, nebyla součástí oné série zločinů. Její únos a znásilnění

zorganizoval komoří Janagisawa.“

„Nesmysl,“ zavrčel posměšně Kato.

Ihara se k němu připojil, protože oba byli Janagisawovými

kumpány. „To nemůžete nijak dokázat.“

To byla smutná pravda. Sano se sice pokoušel sehnatpro

ti Janagisawovi důkazy, ale neuspěl, protože komoří za sebou

všechny stopy důkladně zametl.

„Křivé obvinění, jež tady Sano-san vznesl, je ubohýmpoku

sem svalit vinu na někoho jiného, Vaše Excelence,“ prohlásil

neprodleně Janagisawa. „Je to jeho slovo proti mému. A vy jste

se již rozhodl komu věřit.“

Vystoupil na stupínek a poklekl na čestné místo pošógu

nově pravici. Svému sokovi věnoval samolibý pohled a užíval

si svého privilegovaného postavení a Sanovy potupy venku

v chladu. Joritomo rovněž klečel v šógunově blízkosti, po jeho

levém boku. A také on zlomyslně hleděl na Sana.

Sano pocítil v páteři podivné zachvění. Komoří a jeho syn si

byli rok od roku podobnější, a přitom se zdálo, že se Janagisawa

vůbec nemění. Kromě vzhledu toho ale měli společného ještě

víc.

Janagisawa byl v mládí jen synem vazala jednoho z menších

pánů. Pak okouzlil šóguna svojí krásou, šarmem a milostnými

dovednostmi. Šógun si ho tedy vzal nejen do lože, ale začal

spoléhat i na jeho rady a brzy mu předal správu celé země.

Svého syna Joritoma zplodil Janagisawa během milostné

aféry s jednou dvorní dámou, vzdálenou šógunovou sestřenicí.

A když Joritomo dospěl, i on okouzlil šóguna překrásnou tváří,

přitažlivostí a milostným uměním. Nyní zaujímal bývalé otcovo

místo oblíbeného šógunova milence. Pouto mezi Janagisawou,


24

Laura Joh Rowlandová

Joritomem a šógunem bylo tak silné, že ho nikdo nedokázal

přetnout.

Sano pomyslel na vlastního, nyní jedenáctiletého syna

Masahira. Z něj takového politického pěšáka nikdy neudělá.

Na to ho má příliš rád.

„Máte pravdu,“ přisvědčil nyní Joritomo Iharovi. „Sano-san

nic dobrého pro tokugawský klan neudělal a má štěstí, že je

dosud naživu.“ Nenáviděl Sana stejně jako jeho otec. V době,

kdy byl Janagisawa v exilu, směl Joritomo zůstat v Edu ušó

guna. Sano se tenkrát s mladíkem spřátelil a bránil jej proti

otcovým nepřátelům. Potom se však Janagisawa tajně vrátil

a Joritomo mu začal s návratem do politiky a na bývalé výsluní

pomáhat. Janagisawa útočil na Sana tajně, za scénou, dokud ho

Sano nevylákal z úkrytu. Jako návnadu tehdy použil Joritoma,

v kruté lsti, kterou mu ovšem mladý muž nikdy nezapomněl,

přestože se mu za to Sano upřímně omluvil. Nic nepomohlo

a Joritomo se mu nyní mstil a toužil po odplatě. Stal se z něho

Sanův nenávistný nepřítel.

„Ano, jistě, měl jsem vás, ahh, odsoudit k smrti za to, jak jste

mi ublížil, Sano-sane.“ Šógun najednou vypadal zmateně. „Proč

jsem to vlastně neudělal?“

Všichni promluvili najednou. „Protože jste v srdci věděl, že

jsem nevinen,“ přispěchal s vysvětlením Sano. „Protože jste

příliš laskav, Vaše Excelence,“ mínil Janagisawa. „ProtožeSano

san vámi manipuluje!“ přišel s obviněním Joritomo. „Protože

potřebujete jeho služby,“ vyjádřil svůj názor Ogami.

Na všech vysvětleních, proč byl Sano jen degradován na

své původní postavení, místo aby byl donucen spáchatritu

ální sebevraždu, což byla samurajská alternativa popravy, bylo

trochu pravdy. Šóguna však Janagisawa s Joritomemkupodi

vu nepřesvědčili tak docela a zřejmě choval jisté podezření, že

Sana obviňují falešně. Pod jeho sobectvím se přece jen skrývala

i špetka soucitu. Sanovi se tehdy obratnou obhajobou podařilo

šóguna od vynesení rozsudku smrti odvrátit. Navíc jej šógun

často potřeboval, aby dostal zemi z různých potíží.

Sano měl rovněž přátele mezi vlivnými tokugawskými


25

RÓNINOVA MILENKA

úředníky a mocnými daimjóy, feudálními pány, kteří vládlipro

vinciím. Ti vyvíjeli na šóguna nátlak, aby nechal Sana naživu.

A Janagisawa měl mnoho nepřátel, kteří Sana podporovali

v naději, že jeho postup k absolutní moci zarazí. Nikdo se však

neodvážil vyslovit něco takového veřejně. Šógun tak o boji

o vládu nad zemí neměl tušení. Janagisawa ani jeho soupeři si

nepřáli, aby se o tom cokoliv dozvěděl. Zavládlo tedyspikle

necké mlčení.

To však Janagisawovi s Joritomem nebránilo dělat možné

i nemožné pro to, aby Sana před šógunem očernili.

„Přestože by si Sano-san zasluhoval přísné potrestání,“ dal

se slyšet Janagisawa, „je aspoň zpátky tam, kam patří.“

Sano zaťal zuby. Degradace byla ohromnou ztrátou tváře,

drtivý úder zasazený jeho samurajské cti. Ačkoli věděl, že musí

vytrvat kvůli své rodině, svým dvořanům a všem, jejichž osud

závisí jenom na něm, ve svých nejtemnějších chvílích senedo

kázal ubránit pomyšlení, že smrt by byla lepší než toto neustálé

ponižování.

„Úřad komořího byl pro Sano-sana nad jeho síly,“ přisadil si

Joritomo. „Chytat nevychovance, kteří znečišťují palác, je pro

něho vhodnější úkol.“

Ihara a Kato přikývli na souhlas, ale Ogami namítl: „Vzhledem

tomu, jakou chvályhodnou práci Sano-san v minulosti při vedení

vlády vykonal, je to směšné tvrzení.“ Vrhl na Janagisawusarkas

tický pohled. „Lepší práci než někteří jiní lidé.“

Morálně zkažený Janagisawa totiž zpronevěřoval peníze ze

státní pokladny, podplácel úředníky i daimjóy a vyhrožoval jim

tak dlouho, dokud mu neodpřísáhli věrnost, čímž si přisvojoval

šógunovu moc. Poctivým státním úředníkům se nelíbilo, že se

Janagisawa k řízení státních záležitostí vrátil. A ještě méně se

jim zamlouvala skutečnost, že současný svár mezi Sanem ako

mořím není jen další epizodou v jejich dlouhodobých sporech.

Janagisawa byl teď nebezpečnější než kdykoliv předtím. Dával

najevo, že je v zájmu upevnění své moci hotov k prolévání

krve. Bude-li vyprovokován, zahájí válku, kterou Japonskone

přežije.


26

Laura Joh Rowlandová

Ani Ogami neměl dost odvahy otevřeně mluvit protiJa

nagiswovi. Oba další členové rady starších ho ale stejně nebrali

na vědomí. Šógun se mračil, podrážděný tím, že opět přestává

rozumět, o čem je řeč.

„Doufám, že jste si z toho vzal, ahh, ponaučení, Sano-sane,“

zahuhlal nakonec a mávl rukou. „Můžete jít. A než odejdete,

zavřete dveře. Je mi zima.“

„Ano, Vaše Excelence.“ Sano neměl právo cokoliv namítat.

Šógun s ním mohl zacházet, jak se mu zachtělo. Samuraj musí

sloužit svému pánu bez stížností, nezávisle na jeho chování

nebo vadách charakteru. Taková je cesta válečníka. Sanovatr

pělivost však už byla u konce. Obrátil se proto raději kodcho

du dřív, než udělá něco, čeho by později litoval.

„Počkejte,“ ozval se Janagisawa, který se zjevně těšil zeSa

nova ponížení a přál si ho ještě prodloužit. Obrátil se nashro

mážděné: „Nemá tu nikdo pro Sano-sana nějakou práci?“

„Slyšel jsem, že v obchodní čtvrti Nihobaši došlo k řadě

krádeží v různých krámcích.“ Joritomo se na Sana škodolibě

pousmál. „Možná by to měl vyšetřit.“

„To je dobrý nápad,“ souhlasil ihned šógun.

Sano byl pobouřen. Má honit malé zlodějíčky! „Jak sipřeje

te,“ odpověděl však poslušně. „Hned začnu ty krádeževyšet

řovat.“ Povinnost je povinnost a přivést před soud byť jenom

drobné zloděje je služba osobnímu kodexu cti, i když jen vma

lém. „Pak půjdu po skutečných zločincích.“ Vrhl nepřátelský

pohled na Janagisawu s Joritomem.

Ti dva totiž neplánovali nic menšího než převzetí moci

a ovládnutí celé země. Joritomo měl tokugawskou krev, která

ho opravňovala po šógunově smrti převzít vládu. Na seznamu

nástupců byl sice hodně dole, ale Janagisawa byl rozhodnutý

udělat jednoho dne z Joritoma nového šóguna. Pak chtěl jeho

prostřednictvím vládnout Japonsku tak dlouho, dokud budou

oba naživu.

To nebylo nic nového. Janagisawovy šance na úspěch se však

den ode dne zvyšovaly. Šógun stárnul a slábnul. Bylo třeba, aby

Janagisawu někdo co nejdřív zastavil.


27

RÓNINOVA MILENKA

Teď ale pohlédl na Sana přimhouřenýma očima a pak se mu

po tváři rozlil pomalý, ironický úsměv. „Nejste v postavení,

abyste mohl vyhrožovat. Přinejmenším do té doby, dokud je

vaše rodina naživu.“

To byla výhrůžka, která na Sana platila. Obava, že bypod

lý nepřítel ublížil jeho milované ženě a dětem. Neexistovalo

místo, kde by se Sanova rodina mohla před Janagisawou skrýt.

Měl dlouhé ruce a špehy všude. Sano se začal obávat, že zpo

sledního úderu, který mu Janagisawa zasadil, už se nejen nikdy

nedokáže vzpamatovat, ale že jeho dávný sok zajde ještě dál.

Přesto se snažil pocitu porážky, který se mu vkrádal pod kůži,

bránit. Musí znovu získat své postavení i čest a kromě toho

ještě naplnit svoji horoucí touhu po pomstě.

Ale jak to má udělat? A kdy? Ve svých pětačtyřiceti letech již

nebyl mladý a obával se, že příliš času už mu nezbývá.

Do síně vešel palácový strážný. „Promiňte, prosím, Vaše

Excelence, ale je tady někdo s neodkladnou zprávou.“

„Přiveďte ho,“ přikázal šógun s úsměvem dítěte milujícího

překvapení.

Sano ještě stál na verandě. Přestože státní záležitosti užne

byly v jeho kompetenci, i on byl zvědavý, co se děje.

Strážný přiváděl asi dvanáctiletého chlapce v obnošeném

plášti. Zprudka oddychoval a celý se střásl. Na spodku nohavic

mu přimrzal sníh. Padl před stupínkem na kolena a uklonil se

až k zemi. Z jeho zrudlé tváře a široce otevřených očích sálal

strach.

„Mluv!“ nařídil mu šógun.

Hoch naprázdno polkl a pak tichým, třaslavým hlasempro

nesl: „Ctihodný Kira Jošinaka byl zavražděn!“

Sano pocítil ohromení. Celým shromážděním proběhlha

lasný údiv. Šógun otevřel ústa překvapením. „Můj mistrobřa

dů? Ahh, to je pro mě veliká rána!“

Mistr obřadů byla důležitá funkce. Dvůr měl propracované

rituály pro hostiny, audience u šóguna a nesčetné dalšípříleži

tosti. To činilo Kiru nepostradatelným. Dohlížel na všechny

detaily obřadních událostí. Poučoval účastníky a zkoušel je, zda


28

Laura Joh Rowlandová

se všeho zhostí bez chybičky. Byl to jediný člověk, který znal

dopodrobna všechna pravidla etikety.

„Jak víš, že Kiru zavraždili?“ obrátil se na posla špatných

zpráv Janagisawa.

„Kdy k tomu došlo?“ chtěl vědět Kato.

„Kde?“ křičel Ihara.

Hošík dělal, co mohl, aby se vzpamatoval. „Dneska v noci.

Na pozemcích mého pána. Sloužím tam v kuchyni.“ V hrdle

mu uvázl vzlyk. „Já to viděl...“

Protože Sanův vztah s Kirou byl ryze pracovní, jeho smrt

jej osobně nezasáhla, ale věděl, že bez něho zavládne na hradě

chaos. Kromě toho, že čtyřicet let vykonával služebnípovin

nosti, byl i haremoto, dědičný tokugawský vazal, z urozenéro

diny, vzdáleně příbuzné s klanem Tokugawů. Jeho vražda jistě

vzbudí pozdvižení.

„Jak se to stalo?“ otázal se šógun ustrašeně.

Po chlapcových tvářích stékaly slzy. „Usekli mu... hlavu.“

Ozvaly se výkřiky hrůzy.

„Kdo to udělal?“ Zdálo se, že Janagisawa je osobněznepo

kojen. Kira byl jedním z jeho přívrženců, připomněl si Sano.

„Banda nějakých samurajů,“ odpověděl zděšený mladíček.

„Přepadli sídlo ctihodného pana Kiry.“

Sano i všichni shromáždění utrpěli další šok. Byl to nezvykle

surový zločin, a to i ve městě, kde byla násilná smrt běžnou

záležitostí.

„Co byli zač?“ vložil se do toho Joritomo. „A proč touděla

li?“

„To já nevím,“ odpověděl zahanbeně hoch. „Měl jsemhroz

ný strach, a tak jsem se radši nekoukal. Schoval jsem se a vylezl

jsem, teprve když byli pryč.“

Sanovi se rozbušilo srdce nadějí. Pohlédl na šóguna.

Ten se tvářil nešťastně a zmateně a přání něco osobněpod

niknout se v něm svářilo se sklonem nechat za sebevšech

no vyřizovat jiné. Pak se však jeho pohled setkal se Sanovým

a šógun na něho s úlevou ukázal prstem.

„Vy! Vyšetříte Kirovu vraždu,“ rozkázal. Ve svém ohromení


29

RÓNINOVA MILENKA

a zděšení zapomněl, že má na Sana zlost, a připomněl si jen,

že Sano je jeho na slovo vzatým mistrem v odhalování vražd.

„Dopadnete ty vrahy, a zjistíte, ahh, proč to udělali.“

Nadšenému Sanovi náhle vůbec nevadilo, jak hrozná je mu

zima. V rozřešení téhle vraždy viděl šanci získat zpátky své

ztracené postavení. Bylo to sice jen tenké stéblo, jehož se mohl

chytnout, ale pořád lepší než nic.

„Nesmírně rád se toho ujmu, Vaše Excelence,“ uklonil se.

Komoří ani jeho syn nedokázali beze zbytku skrýtzklamá

ní ve tváři. „Ne tak rychle,“ namítl však okamžitě Janagisawa.

„Vaše Excelence, dohodli jsme se přece, že Sano-san se pro

složitější práci, než je chytání zlodějíčků v obchodech, nehodí.

Vyšetřování Kirovy vraždy byste proto měl přidělit někomu

jinému.“

„Chcete říct, že byste se toho ujal sám?“ V šógunově obličeji

se objevil výraz důvěřivosti a naděje.

Janagisawa uštědřil Sanovi letmý úsměšek, jako kdyby

s radostí vytrhl z rukou hladovějícího žebráka misku s rýží.

„Jistěže, pokud s tím ovšem bude Vaše Excelence souhlasit.“

Šógun dotčeně našpulil ústa. „Jenomže já s tím nesouhlasím!“

vyjekl nečekaně. Občas se takhle rozlítil a pokusil se vymanit

z Janagisawova a Joritomova vlivu. Teď ale vypadali zděšení

z toho, jak se jim šógun vzepřel. Vyprostil ruku z Joritomova

sevření. „Chci, aby to vyšetřil Sano-san,“ trval umíněně na svém

a vrhal po všech shromážděných zlověstné pohledy. „Má někdo

nějaké námitky?“

Kato s Iharou hleděli na podlahu, protože věděli, že šógun

rozhoduje o jejich životě a smrti, a že je proto lepší muneod

porovat.

„Na co ještě čekáte, Sano-sane? Jděte!“

„Jak si přejete, Vaše Excelence.“ Sano se spěšně vytratil, aby

si to šógun ještě nerozmyslel.


30

Laura Joh Rowlandová

Sanův hlavní dvořan Hirata se probudil, když mu na hrudipři

stálo něco těžkého. Otevřel oči a spatřil rozesmátý obličejík

své osmileté dcery Taeko, která na něm obkročmo seděla. Pak

dopadlo na lůžko ještě něco, jen o málo lehčího – její pětiletý

bratr Tacuo. Vedle něho se převalila Hiratova těhotnámanžel

ka Midori a chránila si rukama břicho.

„Kolikrát vám mám povídat, abyste na nás neskákali, když

ležíme,“ pokárala potomstvo. „Ublížíte malému.“ Zaúpěla.

„Mám sice rodit až příští měsíc, ale cítím se, jako by to mělo

být už dnes.“

„Pojďte sem.“ Hirata vtáhl děti pod pokrývku, mezi sebe

a Midori.

„Můžu jít navštívit Masahira?“ škemrala Taeko.

Hiratovy děti si s jedenáctiletým Sanovým synkem a jeho

sestrou Akiko s oblibou hrávaly.

„Ne,“ uťala její naděje Midori. „Chodíte k nim tak často, že

už vás Sano-san a paní Reiko mají určitě plné zuby.“ Protože

bydleli ve stejné části ohromného okrsku edského hradu,vy

hrazené vysokým vládním úředníkům, kde měli své obytné

2


31

RÓNINOVA MILENKA

komplexy, trávily spolu obě rodiny hodně času. „Nechte je na

chvíli na pokoji.“

Taeko se obrátila k otci. „Tatínku? Ty mi dovolíš jít za

Masahirem?“

Hirata se usmál jejímu pokusu postavit rodiče proti sobě.

„Je mi líto, ale matčino slovo je zákon.“ Pak se dcerky otázal:

„Ty máš Masahira ráda, viď?“

„Docela ujde,“ broukla Taeko s předstíranou lhostejností.

Hirata s Midori si vyměnili pohled, v němž se mísilopo

bavení s obavami. Jejich dcera byla do Masahira zamilovaná.

Přestože byla ještě malá, děti rostou rychle, a oni mohli jen

doufat, že se všechno změní a dobře dopadne. Manželství

Taeko s Masahirem totiž nepřipadalo v úvahu. Pro jejichrodi

nu by sice bylo výhodné, ale pro Sanovu už nikoliv.

„Masahiro se včera popral s nějakými kluky,“ hlásila vzápětí

Taeko.

„Proč?“ zajímal se Hirata.

„Posmívali se mu, že šógun sesadil naše tatínky,“odpovědě

lo děvčátko.

Hirata pohlédl na Midori a spatřil v jejím obličeji zděšení.

V době, kdy byl Sano komořím, povýšil Hirata ze svého místa

na Sanův dřívější post hlavního vyšetřovatele. Když ale jeho

pána degradovali, postihl tentýž osud podle zákona i Hiratu.

S Midori si dělali starosti, jaký to bude mít vliv na děti. Jinak

se tím Hirata ale netrápil. Rád přenechal své postavení Sanovi,

protože věděl, co všechno pro něj Sano udělal.

Před čtrnácti lety ještě jako řadový hlídkový policista, muž

nízkého postavení, nemohl Hirata na ženitbu ani pomyslet.

Tehdy však potkal Sana, který z něho učinit svého hlavního

dvořana. Za svoji kariéru vděčil Sanovi. A Sano vděčil zase

Hiratovi za život, při jehož záchraně byl jeho dvořan a přítel

tak vážně zraněn, že sám málem nepřežil. Nakonec se však

uzdravil a dosáhl věcí, o kterých se mu ani nesnilo. Mělman

želku, kterou zbožňoval, dvě krásné děti a třetí na cestě. Život

se mu zkrátka vydařil.

Obával se však o osud Taeko a Tacua. Svět byl k potomkům


32

Laura Joh Rowlandová

otců, kteří upadli v nemilost, krutý, a jeho i Sanovy děti to již

pocítily na vlastní kůži.

„Přišel v té rvačce někdo ke zranění?“ chtěla vědětMido

ri.

„Ne,“ zavrtěla hlavou Taeko. „Já jsem ty kluky zahnala.

Pověděla jsem jim, že když nás nenechají, tak jim můj tatínek

namlátí. A taky jsem jim řekla, že náš táta je nejlepší bojovník

v celičkém Edu.“

„Neměla ses vychloubat,“ pokárala ji Midori. „Není tozdvo

řilé.“

„Ale je to pravda,“ zastal se sestry Tacuo.

Hirata skromně pokrčil rameny. Byl nejlepší, jak už v mnoha

vítězných turnajích a soubojích dokázal. Po zranění se však

z něho stal mrzák trápený nepřetržitou bolestí. Začal se tedy

učit u mistra mystických bojových umění a potulného mnicha

jménem Ozuno. Po pěti letech tvrdého výcviku se muzdra

ví vrátilo a jeho zničené tělo se změnilo v samý sval, šlachu

a kost, pevné jako ocel. Jeho bojové schopnosti byly nyníta

kové, že byl téměř neporazitelný. Tajné rituály munaprogra

movaly mysl a vybavily jej moudrostí, která daleko přesahovala

jeho šestatřicet let, a novou perspektivou. Tokugawský režim

je jen špetkou prachu ve vesmíru. Politické machinace hone

mohou připravit o plody jeho tvrdé práce. Nic to nedokáže.

Aspoň dosud se tak nestalo.

„Odpusťte, ctihodný pane.“ Na prahu ložnice klečel sluha.

„Zpráva od sósakana-samy. Přeje si, abyste mu pomohl s novým

případem.“

Hirata zahořel zvědavostí a vzrušením. „Možná právě na

tohle jsme čekali,“ sdělil Midori.

Umyl se, rychle se nasnídal a navlékl se do těžkého zimního

oděvu. Z police v chodbě sňal své meče a upevnil si je u pasu.

U dveří zaváhal.

Největší mistr bojových umění v Edu se bál vyjít ven...

Vzepřel se ale svému strachu a prudce otevřel. Pozdravil

ho závan studeného vzduchu, který čpěl kouřem zdřevěné

ho uhlí. Sloužící odklízeli sníh z cestičky přes zahradu. Hirata


33

RÓNINOVA MILENKA

se zhluboka nadechl, zpomalil si srdeční tep, uklidnil se apo

staral se, aby jeho vycvičené smysly zostřely. Slyšel teď kroky

a hlasy hradních hlídek, rachocení kbelíků sloužících,vzdále

ný štěkot městských psů, pokřikování obchodníků nabízejících

svoje zboží a šumění řeky. Cítil opékané ryby, nudle vařící se

v česnekem ochuceném vývaru, obsah nočníků vyvážených

na trakařích z města. V záplavě smyslových detailů vnímal

aury vyzařované milionem lidí v Edu. Každá byla jedinečná,

energie, která signalizovala zdraví, osobnost i emoce vlastníka.

A přestože jich bylo příliš mnoho, aby si je mohl pamatovat,

aury lidí, které znal, rozlišit dokázal.

Midori se postavila vedle něho. „Je tady?“

„Není.“ Auru, po níž pátral a se kterou se poprvé setkal

před půl druhým rokem, Hirata necítil.

Pobýval tehdy ve svatyni Ueno, když pocítil auru mnohem

silnější, než s jakou se kdy setkal. Vyzařovala z muže, jehož síly

přesahovaly vše, co Hirata u pouhého smrtelníka pokládal za

možné. Zasažený bázní a děsem tehdy čekal, až se ten podivný

muž ukáže, jenomže on to neučinil. Místo toho se kolem něj,

neviditelný, začal potloukat a trápit ho. Jen jednou ho Hirata na

okamžik zahlédl, ale bleskurychle mu zase zmizel.

Od té chvíle pátral po přízračném muži, který ho sledoval

a jehož jméno i tvář mu zůstaly utajené. Jeho bojovéschop

nosti byly nepochybně lepší než Hiratovy, protože mudoká

zal neustále a kdekoliv být v patách. Od té doby žil Hirata ve

strachu z útoku, který by ublížil jeho rodině, přátelům i jemu

samému. Trávil dny jízdou na koni po městě ve snaze vylákat

svého pronásledovatele, přimět jej, aby se ukázal, ale ten až

dosud zůstával ve skrytu a v anonymitě.

„Třeba se už nevrátí,“ podotkla Midori. Byla jedním ze

dvou lidí na světě, kterým se Hirata se vším svěřil. Tím druhým

byl pochopitelně Sano. Poprosil je, aby to zachovali v tajnosti.

Nepřál si, aby se někdo dozvěděl, že se bojí ducha, kterého

kromě něj nedokáže nikdo postřehnout.

„Ale ano, vrátí se,“ odporoval. „Vznáší se někde v dálce

a čeká.“


34

Laura Joh Rowlandová

„Na co?“ chtěla vědět Midori a jen stěží skryla svépochyb

nosti.

„Přece aby se mnou bojoval,“ vysvětlil jí Hirata.

Mnozí edští muži chovali přání porazit Hiratu v souboji,

a stanout tak na špičce mistrů bojových umění. Mnozí to také

zkusili a žádný neuspěl. Ale Hirata si uvědomoval, že ani jeho

mystické schopnosti ho věčně na vrcholu neudrží. Nakonec se

objeví někdo, kdo mu přinese porážku. A on se obával, že to

bude právě jeho tajemný pronásledovatel. Cítil, že čas střetnutí

se neodvratně blíží.

„Co ta rčení tvého mistra, která vždy cituješ?“ nadho

dila Midori. „To, čeho se bojíme, si vytváříme sami. Nebo:

Nejstrašnějším protivníkem válečníka je jeho vlastní mysl.

Někdy si říkám, jestli to není jen výplod tvé mysli. Třeba ten

pronásledovatel ve skutečnosti vůbec neexistuje. Vytvořil sis

ho sám.“

„Nevytvořil.“ Tohle Hiratu rozzlobilo.

Vlastní manželka nevěří v jeho mystické schopnosti,přes

tože ho viděla vykonat úžasné činy. Jako praktická žena sedo

mnívá, že všechno má nějaké racionální vysvětlení. Jenže ani

on sám nevěřil v nic nadpřirozeného, dokud to doopravdyne

zažil. Nemůže proto očekávat, že to Midori pochopí. Navíc

musel uznat, že na tom, co řekla, může být něco pravdy. Možná

že jeho mysl v kombinaci se strachem udělaly z neznámého

pronásledovatele větší a silnější osobnost, než jakou je vesku

tečnosti. Přesto o tom Hirata nebyl přesvědčený.

„Už musím jít,“ prohlásil.

Vzdor všem pochybnostem, že mu hrozí reálné nebezpečí,

se Midori do očí vkradl strach. „Buď opatrný.“


35

RÓNINOVA MILENKA

Strážní ve věžích a přilehlých chodbách na vrcholu hradebed

ského hradu hleděli dolů na hlavní bránu, která se otvírala, aby

mohl projet ven průvod samurajů na koních. Sano jel v čele,

Hirata po jeho boku, za nimi Marume, Fukida a padesát vojáků

Sanovy soukromé armády. Ulevilo se mu jako vždy, kdyžuni

kl z omezených prostor hradu. Když přejížděl se svými muži

můstek přes vodní příkop, vdechoval studenou a svěžíatmo

sféru naděje, která mu vháněla slzy do očí a štípala do tváří.

Odbočili na třídu, která oddělovala edský hrad od čtvrtidai

mjóů, kde v rozlehlých, zdmi obehnaných komplexech bydleli

feudální páni. Dřevěné konstrukce hlídkových požárních věží

se rýsovaly proti modré obloze vystlané bílými oblaky. Naši

roké třídě ležela do poloviny lýtek vysoká vrstva sněhu. Nebyl

zde velký provoz, až na jízdní oddíl samurajů blížící se zopač

né strany. Na tyčích na zádech jim vlály vlajky s erby jednoho

daimjóa, Janagisawova spojence. S drze vztyčenými hlavami se

řítili cvalem přímo na Sana.

Marume a Fukida vyjeli kupředu. „Hej!“ houkl na ně Marume.

„Uhněte!“

3


36

Laura Joh Rowlandová

Oni se ale hnali dál. Sano zaťal zuby. Protože měl nyníšó

gunovu podporu, měli by ho všichni respektovat. Ale protože

ztratil jeho přízeň, nikdo se mu doopravdy nepodřizoval. Už

by si na to měl zvyknout, ale stále ještě bylo pro něho těžké to

přijmout.

Fukida, Marume i ostatní vojáci už sahali po mečích.

„Nechte toho,“ zarazil je Sano. Uspokojení z toho, že by dali

daimjóovým ozbrojencům lekci, nestálo za ztráty na lidskýchži

votech. Dříve se Sanovi mladší, horkokrevní dvořané pouštěli

kvůli němu do spousty rvaček. A až příliš mnoho jich přišlo

o život. Sano však nejenže takové plýtvání životy nenáviděl, ale

navíc každého muže potřeboval.

Zdráhavě se tedy podvolili. Protivníci se s posměšky chystali

projet středem Sanova doprovodu.

Hirata jim ale zastoupil cestu. Udělal to tak rychle, že to

málem ani nestačili postřehnout.

„Objeďte nás.“ Pronesl to tichým hlasem, ale síla jeho aury

vojáky zastavila. Když ho poznali, bylo na nich znát, že dostali

strach. Věděli, že by je dokázal zabít dřív, než by mu stačili

zasadit jediný úder. V Hiratově přítomnosti si nikdo nedovolil

Sana urážet. Se smíchem, který nebyl veselý ani příjemný, začali

Sanovu skupinu objíždět.

Hirata se vrátil ke svému pánovi. Marume s Fukidou na něho

souhlasně pokývli, ale když se jejich průvod znovu vydal na

cestu, Sano vycítil mezi těmito třemi muži napětí. Detektivům

nevadilo, že Hirata oprávněně zaujal své původní místohlav

ního dvořana po Sanově boku, ale když byl sósakanem-samou

a Sano komořím, vystupovali jako Sanovi hlavní dvořané oni

dva, Marume s Fukidou. Užívali si tohoto postavení a z něho

vyplývající odpovědnosti, a tak se jim pochopitelně nelíbilo, že

nyní museli ustoupit do pozadí. A přestože měli Hiratu rádi,

viděli, že se od doby, co se naučil mystickým bojovým uměním,

změnil. Přestože to stále byl jejich druh, báli se ho.

Dnes však nemohlo Sanovi ani jeho druhům nic pokazit

náladu na dlouho. Vyšetřování jedné vraždy před čtrnácti lety

vyneslo Sana k moci. Jeho muži byli rozrušení z toho, že jsou


37

RÓNINOVA MILENKA

na důležité výpravě, a ve městě panovala sváteční atmosféra.

Bílý, jiskřivý sníh pokrýval střechy i ulice a zastíral špínu. Ženy

zametaly před prahy a sníh dopadal na pestrobarevně oblečené

děti, které se venku koulovaly. Nade dveřmi visely borovicové

větve, výzdoba k nadcházejícímu Novému roku. Sano a jeho

muži přejeli most Rjógoku, který se klenul nad nákladnímiříč

ními čluny na vodě. Žertovali a smáli se.

Jejich dobrá nálada se však okamžitě vytratila, když narazili

na první stopy vražedného šílenství.

Sníh v ulici mezi hliněnými zdmi komplexů v Kirověsou

sedství byl rudý od krvavých stop a stříkanců. Vycházely ode

dveří dvoupatrového domu s četnými prohnutými taškovými

střechami, které se zvedaly nad okolní přízemní kasárenské

stavby. Když Sano a jeho lidé seskakovali z koní, Fukida jenom

vydechl: „Milosrdní bohové!“

„Domníval jsem se, že jsme přijeli vyšetřit jednu vraždu,“

poznamenal Marume, jehož veselí rázem ustoupilo vážnosti.

„Tohle ale vypadá na hotový masakr.“

V blízkosti strážnice stály o zeď opřené žebříky. „Po nich se

vrahové dostali do dvora.“ Sano se rozhlížel po obou stranách

ulice. Z bran dalších komplexů vycházeli lidé. Když na ně ale

pohlédl, chvatně zase mizeli za vraty. „Pojďme dovnitř,“zave

lel a vydali se k bráně. „Buďte opatrní. Ten chlapec sice tvrdil,

že vrahové už odešli, ale přesto nevíme, co můžeme očekávat.“

S meči v rukou zaujali místo po obou stranách brány. Hirata

ji opatrně otevřel. Prošli mezi kasárenskými budovami, poces

tičce, na níž nalezli další krví prosáklý sníh. Leželi tam na břiše

dva mrtví muži. Oba samurajové, do půli těla nazí a bosí. Ze

zad jim trčely šípy. Sano a jeho lidé pokračovali v cestě naná

dvoří. Zde bylo tolik krve, že se sníh změnil v rudou břečku.

Všude se váleli další pobití. Sanovi muži to hlučněkomento

vali. Několik se jich pozvracelo. Sano si se svraštěným čelem

prohlížel rozťaté hrudníky, z břich vyvalená střeva apodříz

nutá hrdla. Oči bez výrazu obrácené k nebi. Málem šlápl na

něčí useknutou ruku. Také jemu se zvedl žaludek, přestože

v minulosti viděl už jiné masakry, ale ovládl se. Tento útok však




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist