načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Róninova milenka - Laura Joh Rowlandová

Elektronická kniha: Róninova milenka
Autor:

Šógunův vyšetřovatel Sano Ičiró musí rozluštit záhadu, která mu může vynést trest horší nežli smrt Jednoho večera vtrhne do opevněného sídla šógunova mistra obřadů ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  216
+
-
Doporučená cena:  230 Kč
6%
naše sleva
7,2
bo za nákup

hodnoceni - 76.9%hodnoceni - 76.9%hodnoceni - 76.9%hodnoceni - 76.9%hodnoceni - 76.9% 88%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Metafora
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 374
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Rónin’s mistress
Spolupracovali: přeložil Viktor Faktor
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-735-9363-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Šógunův vyšetřovatel Sano Ičiró musí rozluštit záhadu, která mu může vynést trest horší nežli smrt Jednoho večera vtrhne do opevněného sídla šógunova mistra obřadů čtyřicet sedm mstitelů. Starý muž, hrůzou se krčící v koutě, proti nim nemá šanci. Samurajský meč mu utne hlavu. Vražda, jaká nemá obdoby, rozdělí celé město na dva tábory. Jsou tito róninové, samurajové bez pána, bezectní zločinci, nebo naopak hrdinové krvavě mstící staré křivdy? Tím, kdo má do věci vnést jasno, je nejvyšší vyšetřovatel Sano Ičiró. Na povrch ale vyplouvají ohavná tajemství. Proč si výpovědi obviněných tak protiřečí? A kdo se pokusil zavraždit předsedu soudu? Na Sanovi pak zůstává, aby podle šógunova rozkazu našel cestu bludištěm zmatků a intrik, zatímco jeho vlastní život i osud jeho rodiny visí na vlásku.

Zařazeno v kategoriích
Laura Joh Rowlandová - další tituly autora:
Hra s vonným dýmem Hra s vonným dýmem
Rowlandová, Laura Joh
Cena: 282 Kč
Šógunova dcera Šógunova dcera
Rowlandová, Laura Joh
Cena: 282 Kč
Šógunova dcera Šógunova dcera
Rowlandová, Laura Joh
Cena: 216 Kč
Hra s vonným dýmem  Hra s vonným dýmem
Rowlandová, Laura Joh
Cena: 216 Kč
Vějíř s kosatci Vějíř s kosatci
Rowlandová, Laura Joh
Cena: 300 Kč
Vějíř s kosatci Vějíř s kosatci
Rowlandová, Laura Joh
Cena: 229 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky






1
RÓNINOVA MILENKA
RÓNINOVA
MILENKA





3
RÓNINOVA MILENKA
RÓNINOVA
MILENKA
Laura Joh Rowlandová
Přeložil Viktor Faktor





Laura Joh Rowlandová
THE RÓNIN’S MISTRESS
Copyright © 2011 b y Laura Joh Rowland
Translation © Viktor Faktor, 2012
Published by arrangement with St. Martin’s Press, LLC.
All rights reserved
ISBN 978-80-7359-363-6 (papírová kniha)
ISBN 978-80-7359-974-4 (e-pub)
ISBN 978-80-7359-949-2 (PDF pro čtečky)
ISBN 978-80-7359-932-4 (mobi)
ISBN 978-80-7359-914-0 (PDF)





5
RÓNINOVA MILENKA
Mému manželovi Martymu.
Po třiceti letech manželství
si zasloužíš další věnování.





6
Laura Joh Rowlandová





7
RÓNINOVA MILENKA
Fascinuje mě skutečný příběh o sedmačtyřiceti róninech, který
patří v Japonsku k nejslavnějším a nejoblíbenějším. Potíž s jeho
pochopením spočívá ale v tom, že existuje v mnoha verzích,
takže jen málo historických faktů je nesporných. Mnohé infor -
mace o pomstě oněch čtyřiceti sedmi róninů jsou založeny na
spekulacích historiků v průběhu více než tří století. A mnohá
ze smyšlených líčení pravdu zatemňují ještě víc. Podrobnosti,
které jsou uváděny v knihách, divadelních hrách a filmech už
byly opakovány tak často, že bývají vydávány za fakta, ačkoliv
jimi nejsou. Podat celý příběh pravdivě je tedy nejspíš
nemožné, a tudíž se o to ani nebudu pokoušet. Použiji to, co je
známo, a přiznám, co je v tomto románu výtvorem mé imaginace.
V roce 1701 pán Asano z provincie Harima hostil vyslance
z císařova dvora. Kira Jošinaka, mistr obřadů na edském hradě,
měl povinnost naučit pána Asana nutné etiketě. Dne 21. dubna
1701 vytáhl pan Asano na Kiru meč se slovy, že má důvod k
odplatě, napadl ho a zranil. Jediným svědkem útoku byl Kadžikawa
Josobej, jeden ze správců hradu. Vytasit meč uvnitř edského
hradu byl hrdelní zločin, a pán Asano tak byl ještě téhož dne
Historická
poznámka





8
Laura Joh Rowlandová





9
RÓNINOVA MILENKA
přinucen spáchat rituální sebevraždu, seppuku. Z jeho dvořanů
se stali róninové, samurajové bez pána. Asanův dvůr byl
rozpuštěn. Kira tvrdil, že ho Asano zcela bezdůvodně napadl. Nebyl
tedy za svoji účast na incidentu potrestán a vláda rozhodla, že
proti němu nesmí být nic podniknuto. Dne 1. února 1703 se
sedmačtyřicet róninů po tajných poradách rozhodlo, že se Kirovi,
kterého vinili ze smrti pána Asana, pomstí. Napadli Kirův dům,
přemohli strážné, usekli Kirovi hlavu a odnesli ji do svatyně
Sengaku, kde ji položili na hrob pána Asana. Pak čekali, co se
s nimi stane. Vypukly veliké spory: Co udělat se
sedmačtyřiceti róniny, kteří splnili svoji povinnost k pánovi a pomstili jeho
smrt, ale současně porušili zákon? Ustavili proto Nejvyšší soud,
aby o celé záležitosti rozhodl.
A to je kostra celého příběhu. Matoucí otázky však
zůstávají. Kniha Róninova milenka nabízí moje odpovědi. V prezentaci
mé verze událostí, které vedly k pomstě a k tomu, co se stalo
potom, jsem se řídila skutečnou časovou linií a jednající
postavy založila na skutečných historických osobnostech. Ojši byl
hlavním dvořanem pána Asana a vůdcem sedmačtyřiceti
róninů. Měl manželku, milenku a syna jménem Čikara, který byl
jedním z oněch čtyřiceti sedmi mstitelů. Manželka pána Asana
se po smrti svého chotě odebrala do kláštera. Šógun a komoří
Janagisawa jsou založeni na skutečných osobách. (Z příběhu
o sedmačtyřiceti róninech jsem vypustila některé historické
postavy, aby kniha nebyla příliš dlouhá a těžkopádná. Změnila
jsem rovněž menší detaily). Jedním z členů Nejvyššího soudu
sice skutečně byl policejní soudce, ale nikoli soudce Ueda,
kterého jsem si vymyslela. Mým výtvorem jsou rovněž vlastnosti,
činy a slova připsané „skutečným“ postavám. Všechny ostatní
postavy, včetně Sana, Reiko, Hiraty a jejich rodin jsou dílem
mé imaginace.
Přestože se domnívám, že ke Kirově napadení pánem
Asanem a k pomstě sedmačtyřiceti róninů vedla nějaká temná,
špinavá tajemství, pro scénář, který předkládám, neexistuje žádný
historický důkaz, a není samozřejmě ani dokázáno, že proces
skončil tak, jak jsem jej ukončila já. (Nikdo neví, co přesně se dělo





10
Laura Joh Rowlandová
mezi zatčením sedmačtyřiceti róninů a rozsudkem Nejvyššího
soudu, a tudíž není známo, co bylo u soudu v den vynesení roz -
sudku řečeno.) Tato kniha je beletrie. Prosím proto čtenáře, aby
nezapomínali na to, že k většině událostí v této knize – stejně
jako u všech předchozích příběhů v téhle řadě – nikdy nedošlo.





11
RÓNINOVA MILENKA
EDO
OBDOBÍ GENROKU,
PATNÁCTÝ ROK
DVANÁCTÝ MĚSÍC
(Tokio, únor 1703)





12
Laura Joh Rowlandová





13
RÓNINOVA MILENKA
Z noční oblohy nad Edem se sypal sníh. Vítr vyl, trhal závoje
sněhu a před domy se zavřenými okenicemi vršil závěje. Okolo
lamp u bran na každé křižovatce se leskly poletující vločky. Čas
se zastavil a město zamrzlo v zimním snu.
Opuštěnými ulicemi východně od řeky Sumidy pochodo -
vala velká skupina samurajů, bylo jich rovných čtyřicet sedm.
Odění byli v těžkých vatovaných pláštích a kalhotách, tváře jim
skrývaly proutěné klobouky a šály. Boty křupaly ve sněhu, když
se nachýlení kupředu probíjeli proti větru. Každý z nich měl
u pasu dva meče. Někteří nesli přes ramena luky s toulci
plnými šípů, jiní rukama v rukavicích svírali kopí. Muži na konci
průvodu se skláněli pod tíhou žebříků, kotoučů lan a
obrovských dřevěných palic. Nemluvili.
Slov nebylo třeba. Plán byl dohodnutý a všichni mu
rozuměli. Čas na pochybnosti, strach a váhání už pominul. Kráčeli
v semknutých řadách. Do očí, z nichž vyzařovalo odhodlání,
jim vítr vháněl sněhové vločky.
Zastavili se na silnici, u vysoké hliněné zdi chránící celý
komplex, a hleděli na velkou budovu, kde na ně čekal jejich
Prolog





14
Laura Joh Rowlandová
osud. Byla dvoupatrová, obklopená kasárenskými stavbami
a její zakřivené taškové střechy připomínaly zasněžená křídla.
Všude vládly tma a ticho a spící obyvatelé domu neměli tušení
o nebezpečí.
Vůdce sedmačtyřiceti samurajů byl štíhlý, hbitý muž s
nelítostnýma očima a šikmým obočím nad šálem, který mu halil
dolní část obličeje. Pokývl na své druhy. Třiadvacet mužů se
odebralo za roh. Vůdce zůstal s ostatními. Když postupovali
k venkovním vratům, ze zastřešeného vrcholu brány na ně
z výšky skočil hlídací pes. Stačil však jen jednou vyštěknout
a vzápětí mu dva samurajové svázali nohy a nasadili košík.
Kňučel a bezmocně se svíjel. Další samurajové opřeli o zeď
žebříky a všichni vylezli na zeď. Někteří se pak spustili po
lanech dovnitř. Lukostřelci seskočili na střechy. Ostatní muže
shromáždil jejich vůdce před branou. Čekali.
Tři hluboké, duté údery na válečný buben je ujistily, že jejich
druhové už zaujali pozice za domem. Dva samurajové se
chopili dřevěných palic a začali jimi mlátit do vrat. Prkna se tříštila.
V kasárnách u domu spali strážní. Údery je probudily. S
křikem „Útočí na nás!“ vyskočili z lůžek
Popadli zbraně a bosí, jen napůl oblečení vyběhli ven do
sněhové bouře. To už však útočníci s vytasenými meči a
napřaženými kopími vnikli rozbitými vraty do nádvoří. Strážní se
pokoušeli bránit, ale nepřátelé je sráželi k zemi. Meči jim podřezávali
hrdla a párali břicha, kopí vráželi do obnažených hrudí. Sníh se
barvil krví. Obránci, kteří přežili, se otočili a s voláním o pomoc
se hnali zpátky k domu.
Z kasáren vybíhali další muži. Lučištníci na střechách je
zasypávali šípy. Samurajové, kteří pronikli dovnitř zadní branou,
běželi ke svým druhům. Obklíčení strážní se pokoušeli utéct.
V bojové vřavě se neslo zvonění čepelí. Bojovníci naráželi na
sebe, padali a vířili sníh. Brzy ležela na zemi většina obránců,
mrtvých či aspoň zraněných.
Vůdce, následován několika ze svých sedmačtyřiceti mužů,
se vřítil do domu. S meči v rukou proběhli chodbou, aniž by
se je někdo pokusil zastavit. Vůdce strhl ze stěny zapálenou





15
RÓNINOVA MILENKA
cernu, aby jim svítila na cestu temnými chodbami. Všude bylo
ticho, dokud nepronikli do vnitřních částí domu, kde zaslech -
li pláč. Lampa ozářila místnost plnou žen a dětí, schoulených
k sobě strachy.
„Kde je?“ vyštěkl rozkazovačným tónem vůdce.
Ženy si zakryly obličeje a rozplakaly se ještě víc. Samurajové
pokračovali v pátrání. Vpadli do ložnice, jejíž velikost a
elegantní zařízení dávaly znát, že patří pánovi. Na podlaze byla
rozložená tenká matrace s odhozenou pokrývkou.
„Ještě je teplá,“ oznámil vůdce.
Jeho pohled utkvěl na velké malbě visící na zdi. Strhl papír
a ukázaly se dveře. Když je rozrazil, ze dvora zavanul dovnitř
studený vítr se sněhem. Stopy bosých nohou vedly ke kůlně.
Samurajové se k ní rozběhli a prudce otevřeli. Vůdce posvítil
dovnitř lucernou.
Mezi palivovým dřívím a uhlím tam seděl starý muž. Kolena
měl přitažená až k bradě a ruce složené na prsou. Byl jenom
v nočním rouchu a čapce. Třásl se, cvakaly mu zuby a z úst
vypouštěl obláčky páry. V obličeji byl sinalý a z očí mu čišel
strach.
„Kdo jste?“ vykřikl jeden ze samurajů, ten nejmladší,
robustní muž.
Stařec vytáhl ukrytou dýku. Mladík ho však chytl za zápěstí
a vykroutil mu ji z ruky. Přemožený slabě, sklíčeně
zaprotestoval. Vůdce mu strhl čepici a přidržel mu lampu u hlavy. Na
vyholené samurajské korunce na temeni se zaleskla bílá jizva.
„Je to on,“ oznámil svým lidem. „Vyveďte ho ven.“
Samurajové hodili ječícího starého muže naznak do sněhu
a přidrželi mu ruce i nohy. Vůdce se postavil nad něho, strhl
si z obličeje šálu a zvedl lucernu tak, aby ho poražený viděl.
Pod divokýma očima měl dlouhý nos se zvonovitými dírkami
a tlusté, ale pevné rty. Nezralé mládí měl už za sebou a v jeho
rysech se zračilo odhodlání.
„Víte, kdo jsme. A víte, proč jsme tady.“ Odříkával ta slova,
jako by je měl nacvičená. „Teď zaplatíte za zlo, které jste
spáchal.“





16
Laura Joh Rowlandová
Starý muž se pokusil odvrátit hlavu, ale mladý samuraj mu
ji sevřel v dlaních a držel. Stařec sténal, vyvaloval oči a hledal
pomoc, jež nepřicházela. Pokoušel se vymanit ze sevření, ale
marně. Vůdce vytasil meč, uchopil ho oběma rukama a zvedl
nad hlavu. Rty starého muže se pohybovaly v tichém protestu
či snad v modlitbě.
Čepel zasvištěla vzduchem a proťala mu hrdlo. Všichni sa -
murajové odskočili, aby je daleko tryskající krev nepotřísnila.
Údy umírajícího se mimoděk napjaly v křeči. V obličeji mu
zamrzl prázdný výraz, ústa se otevřela hrůzou. Mladík přiložil
ke rtům píšťalku a zapískal. Ječivý, pronikavý zvuk hlásal do
daleka, že viník je mrtev a sedmačtyřicet samurajů splnilo úkol.
Brzy s nimi však měl zúčtovat osud.





17
RÓNINOVA MILENKA
Do rána sněhová bouře ustala. S příchodem svítání nad kopci
východně od Eda se obloha vyčistila do blankytu a město se
ukázalo pod příkrovem čerstvého jiskřivého sněhu. Přes výši -
nu, na níž se rozkládal edský hrad, přelétali jeřábi. Vrstva
sněhu na zdech a strážních věžích připomínala cukrovou polevu.
V nejvnitřnějším okrsku hradu se tyčil palác. Z bílé omítky zdí
nízkých, navzájem propojených budov vyčnívaly cypřišové
trámy a vrcholy taškových střech korunovali zlatí draci. Balvany
a keře v zahradě se proměnily v hladké bílé kopečky. Zamrzlé
jezírko obklopovaly stromy, jejichž holé větve rozprostíraly
černé krajkoví pod vyjasňujícím se nebem. Sníh na trávnících
a štěrkových cestičkách byl bez poskvrnky, nenarušený
šlépějemi. Zahrada vypadala pustě, ale byl to jen klamný dojem.
Pod velkou borovicí se v úkrytu z hustých převislých
větví krčili tři samurajové. Sano Ičiró, šógunův sósakan-sama,
plným titulem nejctihodnější vyšetřovatel událostí, situací a lidí,
se svými dvěma nejlepšími detektivy, Marumem a Fukidou.
Přestože rozložili na zem přikrývku a měli na sobě klobouky,
rukavice, vlnou obroubené boty a vrstvy tlustého prošívané-
1





18
Laura Joh Rowlandová
ho oděvu, třásli se zimou. Strávili zde celou noc a jejich úkryt
byl tak ledový, že mohli pozorovat vlastní dech. Sano krčil
a natahoval ztuhlé prsty na rukou a nohou ve snaze vyhnout
se omrzlinám a současně se svými muži vyhlížel mezi ježatými,
pryskyřicí vonícími větvemi borovice na palác.
„Hezké, že ano?“ ozval se Fukida.
„Myslím, že posezení v horké lázni by bylo ještě mnohem
hezčí.“ Velký svalnatý Marume, obvykle veselý, byl po
nepohodlné noci zjevně rozladěn.
Sano se do rozhovoru nezapojil. Na to mu byla příliš velká
zima a navíc byl po dlouhém, těžkém období, kterým
procházel, skleslý. Přestože pro zvýšení morálky obvykle nasazoval
optimistický výraz, v posledních měsících bylo pro něho stále
těžší jej udržovat na tváři.
Ve sněhu zakřupaly kroky. Sano přiložil prst ke rtům a
ukázal ven. V dohledu byl jakýsi muž. Přes ramena měl slaměný
přehoz proti sněhu a na hlavě proutěný klobouk. Pokradmu se
rozhlížel. Nikde nikoho neviděl. Strážným dal Sano na dnešní
noc úmyslně volno.
„To je on,“ sykl Fukida. „Konečně.“
Jejich kořist, tak dlouho očekávaný člověk, se vydal k paláci,
vyšel po schodišti na verandu a zastavil se u dveří. Zvedl
přehoz, odhalil zavalité nohy, bederní roušku kolem pasu a
objemnou zadnici. Podřepl k zemi a jal se konat velkou potřebu.
Takhle se v noci nebo časně ráno přikradl k paláci už
několikrát a drze tu zanechal svoji páchnoucí navštívenku. Sano,
Marume a Fukida vyskočili z úkrytu mezi větvemi a Marume
vykřikl: „Ha! Máme tě!“
Přistižený – mladík s uhrovatým obličejem – se polekaně
rozhlédl. Vyděšený pohledem na tři blížící se samuraje
vyskočil, aby se dal do běhu, ale ve sněhu uklouzl a spadl do
vlastního lejna. Marume s Fukidou ho polapili. Zmítal se v jejich
sevření a pak se rozplakal.
„Jsi zatčen!“ prohlásil Fukida.
„Fuj, to je smrad!“ odfrkl znechuceně Marume.
„Jak se jmenuješ?“ otázal se přísně Sano.





19
RÓNINOVA MILENKA
„Hitoši,“ zamumlal mládenec mezi vzlyky.
„Kdo jsi?“ položil mu Sano další otázku.
„Jsem pomocný sluha na hradě.“ Tihle sluhové vykonávali
ty nejšpinavější práce: myli podlahy a čistili latríny.
„Proč konáš potřebu u paláce?“
„Můj nadřízený si na mě zasedl. Jednou mi poručil, abych...
abych vylízal nočník, dočista.“ Hitoši byl zjevně ukřivděný
a rozzlobený. „Chtěl jsem ho dostat do maléru.“
„To se ti tedy opravdu povedlo,“ utrousil Marume. „Až na
to, že sám ses teď ocitl v mnohem větším maléru než on.“
Šógun, vojenský diktátor a vládce celého Japonska, který ve
zdejším paláci žil, totiž muže, jemuž byli sloužící podřízeni, za
to odpudivé znečištění skutečně přísně pokáral. Sanovi pak
ovšem nařídil, aby osobně dopadl viníka.
To, co Hitoši prováděl, nebylo jen ohavné, ale vzhledem
k tomu, kde to prováděl, to byl i vážný zločin.
„Tak jdeme!“ zavelel Fukida. S Marumem se Hitošiho
chopili a vedli ho dolů po schodech.
Mladík se ale vzpíral. „Kam mě to vlečete?“
„K šógunovi,“ objasnil mu Sano.
Hitoši začal protestovat, prosit a plakat, ale nic mu to
nepomohlo, Sanovi muži ho postrkovali kupředu. „Další dobře
provedená práce,“ zabručel jeden z nich.
„To jistě,“ zamumlal Sano, ale ve vlastním hlase zaslechl
hořkost. S vyšetřováním důležitých případů vražd, jimiž se
zabýval dříve, se dopadení drzého smraďocha nedalo srovnat.
Byl to hluboký pád z místa, které ještě nedávno zastával –
z úřadu komořího Japonska, muže nejvyššího postavení hned
po šógunovi. Ale Sano si nemohl stěžovat. Po katastrofě, k níž
došlo před necelými dvěma roky, věděl, že by měl být vděčný
za to, že mu hlava stále ještě sedí na krku.
„V tomhle životě musíte občas vzít zavděk tím, co můžete
dostat,“ podotkl Marume, jako by mu četl myšlenky.
V audienční síni edského hradu seděl na stupínku šógun
Tokugawa Cunajoši, zabalený až po bradu jemného





20
Laura Joh Rowlandová
tického obličeje v pokrývkách. Pod válcovitou černou čepicí
symbolizující jeho postavení měl ještě tlustý šál. Byl oklopen
koši se žhavým dřevěným uhlím a třemi starými muži z rady
starších, hlavního vládnoucího orgánu Japonska, kteří kleče -
li na vyšším ze dvou dalších stupňů pod šógunem. Posuvné
dveře byly otevřené na verandu, kde stál Sano s Marumem
a Fukidou. U jejich nohou klečel vzlykající Hitoši. Šógun totiž
Sanovi zakázal přivést zapáchajícího vězně do síně. Sano i jeho
muži proto museli také zůstat v zimě jako nějací vyvrhelové,
jimiž ostatně svým způsobem byli.
„To je tedy ten člověk, který znečišťoval můj hrad?“ Šógun
se ani nenamáhal Sana pozdravit. S přimhouřenýma očima si
prohlížel provinilce.
„Ano, Vaše Excelence.“ Sano věděl, že mu šógun za jeho
práci nebo za čtrnáct let věrné služby nedluží žádné díky. Tak
praví bušidó, cesta válečníka, samurajský kodex cti. Ale tohle
ostentativní přehlížení ho přesto mrzelo. „Dopadli jsme ho při
činu.“
Šógun se obrátil na Hitošiho: „Co k tomu chceš říct?“
„Že mě to mrzí!“ Hitoši byl šílený strachy. „Mějte, prosím,
slitování!“
Šógun mávl rukou. „Tímto tě odsuzuji k trestu smrti.“
Hodnostáři z rady starších souhlasně přikývli. Pak šógun
prohodil Sanovým směrem: „Odveďte ho, ať už ho nevidím.“
Marume s Fukidou zvedli Hitošiho s pláčem opuchlou tváří
na nohy a vlekli ho pryč. Sano se mračil.
Šógun se konečně uvolil všimnout si jeho přítomnosti.
„Něco není v pořádku?“
„Trest smrti se mi zdá příliš přísný,“ odpověděl Sano.
Přede dvěma roky by se šógun jeho kritiky zalekl, protože
tehdy byl Sano jeho důvěryhodným rádcem. Začal by o
moudrosti svého rozhodnutí pochybovat. Nyní však bázlivě,
nicméně s hádavostí v hlase namítl: „Ten chlap mě urazil. Zasluhuje
si zemřít.“
„Jakýkoliv čin proti Jeho Excelenci se rovná velezradě,“
přisadil si jeden z členů rady, Kato Kinhide. Měl široký plochý





21
RÓNINOVA MILENKA
ličej s převislou kůží, který připomínal masku s úzkými otvory
pro oči a ústa. „A podle tokugawských zákonů se zrada trestá
smrtí.“
Další muž rady jménem Ihara Eigoro namítl: „Nikoli však
ve všech případech. Někteří viníci mohou být šťastnou vý -
jimkou.“ Byl malý a přihrblý,což ho činilo podobným opici.
Pohlédl přitom významně na Sana.
Sano se snažil zachovat klid při narážce na incident, který
přivodil jeho pád. Stál přede dvěma členy rady starších, kteří
byli jeho politickými protivníky. „V případě, o kterém se
zmiňujete, nešlo o zradu,“ namítl zostra. Skutečně nikdy šóguna
nezradil a strašný čin, z něhož byl křivě obviněn, nespáchal.
„Ano?“ protáhl nepříjemně Ihara. „Já jsem slyšel něco
jiného.“
Poté promluvil třetí člen rady. „Pak jste poslouchal
nesprávné lidi.“ Byl to Ogami Kaoru, Sanův jediný spojenec v radě.
Byl tichý a hloubavý a navzdory bílým vlasům vypadal mladší
než na svých osmdesát let.
Šógun se rozmrzele zamračil. „Vždycky tu vykládáte věci,
které nedávají smysl.“ Nevynikal přílišnou inteligencí a
zahalené narážky, spodní proudy debat, nikdy nepochopil. Všechny
rozhovory tak šly mimo něj. Ale v poslední době, jak si Sano
všiml, šógun aspoň vnímal, že něco takového zaznívá, přestože
skrytým ostnům nerozuměl. „Nelíbí se mi to. Povězte, jak to
myslíte.“
„Rád vám vysvětlím, o čem to všichni hovoří, Vaše
Excelence,“ ozval se přeochotně komoří Janagisawa Jošijasu,
který v doprovodu svého syna Joritoma právě vstoupil do
dveří. Byli si podobní jako odraz v zrcadle, oba vysocí, svalnatí
a štíhlí, s bystrýma očima, lesklými černými vlasy a nápadnou
mužnou krásou. Sano navenek zachoval klid a na jeho slova
nereagoval, ale v nitru mu vřely hněv a nenávist.
S Janagisawou byli soky od chvíle, kdy Sano před čtrnácti
lety vstoupil do šógunových služeb. Janagisawa byl tehdy
komořím. Po jistých neblahých událostech byl ale poslán do exilu
a úřad komořího místo něj obdržel Sano. Janagisawovi se však





22
Laura Joh Rowlandová
podařil nejen útěk, ale i zázračný návrat k moci. Šógun poté
nařídil, že se dva nesmiřitelní nepřátelé, Sano s Janagisawou,
musejí o druhé nejvyšší postavení v říši podělit, oba povedou
vládu a oba budou mít postavení komořího. Sano to tenkrát
přijal, ale Janagisawa to nedokázal. Geniálním, ohromujícím
a krutým činem se postaral o Sanův pád.
„Dobré ráno, ctihodný komoří,“ pozdravil nyní Sano
svého přemožitele. „Čemu vděčíme za tu čest a potěšení z vaší
přítomnosti?“ Nemusel se však ptát. Až moc dobře to věděl.
Janagisawa měl šestý smysl, který ho upozornil, kdykoliv byl
Sano u šóguna. V takových případech se vždy objevil.
Janagisawa pozdrav ignoroval a jal se vysvětlovat
šógunovi: „Zřejmě se tu hovoří o hanebném zločinu, který Sano-san
spáchal přede dvěma lety, když vyšetřoval případ únosu a
znásilnění pěti žen, z nichž jednou byla, jak jistě víte, i vaše choť.
Nesmírně trpěla, jelikož Sano-san nedokázal případ vyřešit
včas, a zabránit tak jejímu napadení.“
„A stále je z toho tak nemocná, že se bojí vycházet z
ložnice,“ dodal Joritomo. Vždy stál neochvějně za otcem, jehož
obdivoval.
Za jiných okolností by šógun na celou záležitost klidně svedl
zapomenout. Pro jeho náladovou povahu byly dva roky příliš
dlouhou dobou, než aby cítil zášť, a navíc mu jeho žena byla
lhostejná. Jejich manželství bylo pouhou záležitostí politické
užitečnosti a krom toho stejně dával přednost mužům. Ale
Janagisawa s Joritomem mu to neustále připomínali. Vrhl na
Sana zlostný pohled.
„Jak jste mi tak hroznou věc mohl udělat?“ vyjel na něho
vyčítavě. Na manželčině utrpení mu nesešlo ani v nejmenším,
všechno bral jen ve vztahu k vlastní osobě. „Po tom všem, co
jsem pro vás udělal. Beze mě byste byl, ahh,“ vyhekl, jak měl
mezi řečí ve zvyku, „nikdo.“
Narážel na to, že Sano býval kdysi róninem, samurajem bez
pána, dokud nezačal pracovat pro tokugawský režim v
policejním oddělení. A už při svém prvním případu vraždy upoutal
šógunovu pozornost. Dokonce natolik, že pro něj šógun





23
RÓNINOVA MILENKA
myslel nový úřad a titul: nejctihodnější vyšetřovatel událostí,
situací a lidí. Od té doby nepřestával obviňovat Sana z nevděč -
nosti, přičemž fakt, že Sano si svůj dobrý osud zasloužil,
protože za něj často platil vlastní krví, nadobro přehlížel.
Navztekaný Sano se rozhodl, že se bude bránit. „S veškerou
úctou k vám, Excelence, musím říci, že újma, jež se udála vaší
choti, nebyla součástí oné série zločinů. Její únos a znásilnění
zorganizoval komoří Janagisawa.“
„Nesmysl,“ zavrčel posměšně Kato.
Ihara se k němu připojil, protože oba byli Janagisawovými
kumpány. „To nemůžete nijak dokázat.“
To byla smutná pravda. Sano se sice pokoušel sehnat
proti Janagisawovi důkazy, ale neuspěl, protože komoří za sebou
všechny stopy důkladně zametl.
„Křivé obvinění, jež tady Sano-san vznesl, je ubohým
pokusem svalit vinu na někoho jiného, Vaše Excelence,“ prohlásil
neprodleně Janagisawa. „Je to jeho slovo proti mému. A vy jste
se již rozhodl komu věřit.“
Vystoupil na stupínek a poklekl na čestné místo po
šógunově pravici. Svému sokovi věnoval samolibý pohled a užíval
si svého privilegovaného postavení a Sanovy potupy venku
v chladu. Joritomo rovněž klečel v šógunově blízkosti, po jeho
levém boku. A také on zlomyslně hleděl na Sana.
Sano pocítil v páteři podivné zachvění. Komoří a jeho syn si
byli rok od roku podobnější, a přitom se zdálo, že se Janagisawa
vůbec nemění. Kromě vzhledu toho ale měli společného ještě
víc.
Janagisawa byl v mládí jen synem vazala jednoho z menších
pánů. Pak okouzlil šóguna svojí krásou, šarmem a milostnými
dovednostmi. Šógun si ho tedy vzal nejen do lože, ale začal
spoléhat i na jeho rady a brzy mu předal správu celé země.
Svého syna Joritoma zplodil Janagisawa během milostné
aféry s jednou dvorní dámou, vzdálenou šógunovou sestřenicí.
A když Joritomo dospěl, i on okouzlil šóguna překrásnou tváří,
přitažlivostí a milostným uměním. Nyní zaujímal bývalé otcovo
místo oblíbeného šógunova milence. Pouto mezi Janagisawou,





24
Laura Joh Rowlandová
Joritomem a šógunem bylo tak silné, že ho nikdo nedokázal
přetnout.
Sano pomyslel na vlastního, nyní jedenáctiletého syna
Masahira. Z něj takového politického pěšáka nikdy neudělá.
Na to ho má příliš rád.
„Máte pravdu,“ přisvědčil nyní Joritomo Iharovi. „Sano- san
nic dobrého pro tokugawský klan neudělal a má štěstí, že je
dosud naživu.“ Nenáviděl Sana stejně jako jeho otec. V době,
kdy byl Janagisawa v exilu, směl Joritomo zůstat v Edu u
šóguna. Sano se tenkrát s mladíkem spřátelil a bránil jej proti
otcovým nepřátelům. Potom se však Janagisawa tajně vrátil
a Joritomo mu začal s návratem do politiky a na bývalé výsluní
pomáhat. Janagisawa útočil na Sana tajně, za scénou, dokud ho
Sano nevylákal z úkrytu. Jako návnadu tehdy použil Joritoma,
v kruté lsti, kterou mu ovšem mladý muž nikdy nezapomněl,
přestože se mu za to Sano upřímně omluvil. Nic nepomohlo
a Joritomo se mu nyní mstil a toužil po odplatě. Stal se z něho
Sanův nenávistný nepřítel.
„Ano, jistě, měl jsem vás, ahh, odsoudit k smrti za to, jak jste
mi ublížil, Sano-sane.“ Šógun najednou vypadal zmateně. „Proč
jsem to vlastně neudělal?“
Všichni promluvili najednou. „Protože jste v srdci věděl, že
jsem nevinen,“ přispěchal s vysvětlením Sano. „Protože jste
příliš laskav, Vaše Excelence,“ mínil Janagisawa. „Protože
Sanosan vámi manipuluje!“ přišel s obviněním Joritomo. „Protože
potřebujete jeho služby,“ vyjádřil svůj názor Ogami.
Na všech vysvětleních, proč byl Sano jen degradován na
své původní postavení, místo aby byl donucen spáchat
rituální sebevraždu, což byla samurajská alternativa popravy, bylo
trochu pravdy. Šóguna však Janagisawa s Joritomem
kupodivu nepřesvědčili tak docela a zřejmě choval jisté podezření, že
Sana obviňují falešně. Pod jeho sobectvím se přece jen skrývala
i špetka soucitu. Sanovi se tehdy obratnou obhajobou podařilo
šóguna od vynesení rozsudku smrti odvrátit. Navíc jej šógun
často potřeboval, aby dostal zemi z různých potíží.
Sano měl rovněž přátele mezi vlivnými tokugawskými





25
RÓNINOVA MILENKA
úředníky a mocnými daimjóy, feudálními pány, kteří vládli
provinciím. Ti vyvíjeli na šóguna nátlak, aby nechal Sana naživu.
A Janagisawa měl mnoho nepřátel, kteří Sana podporovali
v naději, že jeho postup k absolutní moci zarazí. Nikdo se však
neodvážil vyslovit něco takového veřejně. Šógun tak o boji
o vládu nad zemí neměl tušení. Janagisawa ani jeho soupeři si
nepřáli, aby se o tom cokoliv dozvěděl. Zavládlo tedy
spiklenecké mlčení.
To však Janagisawovi s Joritomem nebránilo dělat možné
i nemožné pro to, aby Sana před šógunem očernili.
„Přestože by si Sano-san zasluhoval přísné potrestání,“ dal
se slyšet Janagisawa, „je aspoň zpátky tam, kam patří.“
Sano zaťal zuby. Degradace byla ohromnou ztrátou tváře,
drtivý úder zasazený jeho samurajské cti. Ačkoli věděl, že musí
vytrvat kvůli své rodině, svým dvořanům a všem, jejichž osud
závisí jenom na něm, ve svých nejtemnějších chvílích se
nedokázal ubránit pomyšlení, že smrt by byla lepší než toto neustálé
ponižování.
„Úřad komořího byl pro Sano-sana nad jeho síly,“ přisadil si
Joritomo. „Chytat nevychovance, kteří znečišťují palác, je pro
něho vhodnější úkol.“
Ihara a Kato přikývli na souhlas, ale Ogami namítl: „Vzhledem
tomu, jakou chvályhodnou práci Sano-san v minulosti při vedení
vlády vykonal, je to směšné tvrzení.“ Vrhl na Janagisawu
sarkastický pohled. „Lepší práci než někteří jiní lidé.“
Morálně zkažený Janagisawa totiž zpronevěřoval peníze ze
státní pokladny, podplácel úředníky i daimjóy a vyhrožoval jim
tak dlouho, dokud mu neodpřísáhli věrnost, čímž si přisvojoval
šógunovu moc. Poctivým státním úředníkům se nelíbilo, že se
Janagisawa k řízení státních záležitostí vrátil. A ještě méně se
jim zamlouvala skutečnost, že současný svár mezi Sanem a
komořím není jen další epizodou v jejich dlouhodobých sporech.
Janagisawa byl teď nebezpečnější než kdykoliv předtím. Dával
najevo, že je v zájmu upevnění své moci hotov k prolévání
krve. Bude-li vyprovokován, zahájí válku, kterou Japonsko
nepřežije.





26
Laura Joh Rowlandová
Ani Ogami neměl dost odvahy otevřeně mluvit proti
Janagiswovi. Oba další členové rady starších ho ale stejně nebrali
na vědomí. Šógun se mračil, podrážděný tím, že opět přestává
rozumět, o čem je řeč.
„Doufám, že jste si z toho vzal, ahh, ponaučení, Sano-sane,“
zahuhlal nakonec a mávl rukou. „Můžete jít. A než odejdete,
zavřete dveře. Je mi zima.“
„Ano, Vaše Excelence.“ Sano neměl právo cokoliv namítat.
Šógun s ním mohl zacházet, jak se mu zachtělo. Samuraj musí
sloužit svému pánu bez stížností, nezávisle na jeho chování
nebo vadách charakteru. Taková je cesta válečníka. Sanova
trpělivost však už byla u konce. Obrátil se proto raději k
odchodu dřív, než udělá něco, čeho by později litoval.
„Počkejte,“ ozval se Janagisawa, který se zjevně těšil ze
Sanova ponížení a přál si ho ještě prodloužit. Obrátil se na
shromážděné: „Nemá tu nikdo pro Sano-sana nějakou práci?“
„Slyšel jsem, že v obchodní čtvrti Nihobaši došlo k řadě
krádeží v různých krámcích.“ Joritomo se na Sana škodolibě
pousmál. „Možná by to měl vyšetřit.“
„To je dobrý nápad,“ souhlasil ihned šógun.
Sano byl pobouřen. Má honit malé zlodějíčky! „Jak si přeje -
te,“ odpověděl však poslušně. „Hned začnu ty krádeže
vyšetřovat.“ Povinnost je povinnost a přivést před soud byť jenom
drobné zloděje je služba osobnímu kodexu cti, i když jen v
malém. „Pak půjdu po skutečných zločincích.“ Vrhl nepřátelský
pohled na Janagisawu s Joritomem.
Ti dva totiž neplánovali nic menšího než převzetí moci
a ovládnutí celé země. Joritomo měl tokugawskou krev, která
ho opravňovala po šógunově smrti převzít vládu. Na seznamu
nástupců byl sice hodně dole, ale Janagisawa byl rozhodnutý
udělat jednoho dne z Joritoma nového šóguna. Pak chtěl jeho
prostřednictvím vládnout Japonsku tak dlouho, dokud budou
oba naživu.
To nebylo nic nového. Janagisawovy šance na úspěch se však
den ode dne zvyšovaly. Šógun stárnul a slábnul. Bylo třeba, aby
Janagisawu někdo co nejdřív zastavil.





27
RÓNINOVA MILENKA
Teď ale pohlédl na Sana přimhouřenýma očima a pak se mu
po tváři rozlil pomalý, ironický úsměv. „Nejste v postavení,
abyste mohl vyhrožovat. Přinejmenším do té doby, dokud je
vaše rodina naživu.“
To byla výhrůžka, která na Sana platila. Obava, že by pod -
lý nepřítel ublížil jeho milované ženě a dětem. Neexistovalo
místo, kde by se Sanova rodina mohla před Janagisawou skrýt.
Měl dlouhé ruce a špehy všude. Sano se začal obávat, že z
posledního úderu, který mu Janagisawa zasadil, už se nejen nikdy
nedokáže vzpamatovat, ale že jeho dávný sok zajde ještě dál.
Přesto se snažil pocitu porážky, který se mu vkrádal pod kůži,
bránit. Musí znovu získat své postavení i čest a kromě toho
ještě naplnit svoji horoucí touhu po pomstě.
Ale jak to má udělat? A kdy? Ve svých pětačtyřiceti letech již
nebyl mladý a obával se, že příliš času už mu nezbývá.
Do síně vešel palácový strážný. „Promiňte, prosím, Vaše
Excelence, ale je tady někdo s neodkladnou zprávou.“
„Přiveďte ho,“ přikázal šógun s úsměvem dítěte milujícího
překvapení.
Sano ještě stál na verandě. Přestože státní záležitosti už
nebyly v jeho kompetenci, i on byl zvědavý, co se děje.
Strážný přiváděl asi dvanáctiletého chlapce v obnošeném
plášti. Zprudka oddychoval a celý se střásl. Na spodku nohavic
mu přimrzal sníh. Padl před stupínkem na kolena a uklonil se
až k zemi. Z jeho zrudlé tváře a široce otevřených očích sálal
strach.
„Mluv!“ nařídil mu šógun.
Hoch naprázdno polkl a pak tichým, třaslavým hlasem
pronesl: „Ctihodný Kira Jošinaka byl zavražděn!“
Sano pocítil ohromení. Celým shromážděním proběhl
halasný údiv. Šógun otevřel ústa překvapením. „Můj mistr
obřadů? Ahh, to je pro mě veliká rána!“
Mistr obřadů byla důležitá funkce. Dvůr měl propracované
rituály pro hostiny, audience u šóguna a nesčetné další
příležitosti. To činilo Kiru nepostradatelným. Dohlížel na všechny
detaily obřadních událostí. Poučoval účastníky a zkoušel je, zda





28
Laura Joh Rowlandová
se všeho zhostí bez chybičky. Byl to jediný člověk, který znal
dopodrobna všechna pravidla etikety.
„Jak víš, že Kiru zavraždili?“ obrátil se na posla špatných
zpráv Janagisawa.
„Kdy k tomu došlo?“ chtěl vědět Kato.
„Kde?“ křičel Ihara.
Hošík dělal, co mohl, aby se vzpamatoval. „Dneska v noci.
Na pozemcích mého pána . Sloužím tam v kuchyni.“ V hrdle
mu uvázl vzlyk. „Já to viděl...“
Protože Sanův vztah s Kirou byl ryze pracovní, jeho smrt
jej osobně nezasáhla, ale věděl, že bez něho zavládne na hradě
chaos. Kromě toho, že čtyřicet let vykonával služební
povinnosti, byl i haremoto, dědičný tokugawský vazal, z urozené
rodiny, vzdáleně příbuzné s klanem Tokugawů. Jeho vražda jistě
vzbudí pozdvižení.
„Jak se to stalo?“ otázal se šógun ustrašeně.
Po chlapcových tvářích stékaly slzy. „Usekli mu... hlavu.“
Ozvaly se výkřiky hrůzy.
„Kdo to udělal?“ Zdálo se, že Janagisawa je osobně
znepokojen. Kira byl jedním z jeho přívrženců, připomněl si Sano.
„Banda nějakých samurajů,“ odpověděl zděšený mladíček.
„Přepadli sídlo ctihodného pana Kiry.“
Sano i všichni shromáždění utrpěli další šok. Byl to nezvykle
surový zločin, a to i ve městě, kde byla násilná smrt běžnou
záležitostí.
„Co byli zač?“ vložil se do toho Joritomo. „A proč to
udělali?“
„To já nevím,“ odpověděl zahanbeně hoch. „Měl jsem
hrozný strach, a tak jsem se radši nekoukal. Schoval jsem se a vylezl
jsem, teprve když byli pryč.“
Sanovi se rozbušilo srdce nadějí. Pohlédl na šóguna.
Ten se tvářil nešťastně a zmateně a přání něco osobně
podniknout se v něm svářilo se sklonem nechat za sebe
všechno vyřizovat jiné. Pak se však jeho pohled setkal se Sanovým
a šógun na něho s úlevou ukázal prstem.
„Vy! Vyšetříte Kirovu vraždu,“ rozkázal. Ve svém ohromení





29
RÓNINOVA MILENKA
a zděšení zapomněl, že má na Sana zlost, a připomněl si jen,
že Sano je jeho na slovo vzatým mistrem v odhalování vražd.
„Dopadnete ty vrahy, a zjistíte, ahh, proč to udělali.“
Nadšenému Sanovi náhle vůbec nevadilo, jak hrozná je mu
zima. V rozřešení téhle vraždy viděl šanci získat zpátky své
ztracené postavení. Bylo to sice jen tenké stéblo, jehož se mohl
chytnout, ale pořád lepší než nic.
„Nesmírně rád se toho ujmu, Vaše Excelence,“ uklonil se.
Komoří ani jeho syn nedokázali beze zbytku skrýt zklamá -
ní ve tváři. „Ne tak rychle,“ namítl však okamžitě Janagisawa.
„Vaše Excelence, dohodli jsme se přece, že Sano-san se pro
složitější práci, než je chytání zlodějíčků v obchodech, nehodí.
Vyšetřování Kirovy vraždy byste proto měl přidělit někomu
jinému.“
„Chcete říct, že byste se toho ujal sám?“ V šógunově obličeji
se objevil výraz důvěřivosti a naděje.
Janagisawa uštědřil Sanovi letmý úsměšek, jako kdyby
s radostí vytrhl z rukou hladovějícího žebráka misku s rýží.
„Jistěže, pokud s tím ovšem bude Vaše Excelence souhlasit.“
Šógun dotčeně našpulil ústa. „Jenomže já s tím nesouhlasím!“
vyjekl nečekaně. Občas se takhle rozlítil a pokusil se vymanit
z Janagisawova a Joritomova vlivu. Teď ale vypadali zděšení
z toho, jak se jim šógun vzepřel. Vyprostil ruku z Joritomova
sevření. „Chci, aby to vyšetřil Sano-san,“ trval umíněně na svém
a vrhal po všech shromážděných zlověstné pohledy. „Má někdo
nějaké námitky?“
Kato s Iharou hleděli na podlahu, protože věděli, že šógun
rozhoduje o jejich životě a smrti, a že je proto lepší mu
neodporovat.
„Na co ještě čekáte, Sano-sane? Jděte!“
„Jak si přejete, Vaše Excelence.“ Sano se spěšně vytratil, aby
si to šógun ještě nerozmyslel.





30
Laura Joh Rowlandová
Sanův hlavní dvořan Hirata se probudil, když mu na hrudi při -
stálo něco těžkého. Otevřel oči a spatřil rozesmátý obličejík
své osmileté dcery Taeko, která na něm obkročmo seděla. Pak
dopadlo na lůžko ještě něco, jen o málo lehčího – její pětiletý
bratr Tacuo. Vedle něho se převalila Hiratova těhotná
manželka Midori a chránila si rukama břicho.
„Kolikrát vám mám povídat, abyste na nás neskákali, když
ležíme,“ pokárala potomstvo. „Ublížíte malému.“ Zaúpěla.
„Mám sice rodit až příští měsíc, ale cítím se, jako by to mělo
být už dnes.“
„Pojďte sem.“ Hirata vtáhl děti pod pokrývku, mezi sebe
a Midori.
„Můžu jít navštívit Masahira?“ škemrala Taeko.
Hiratovy děti si s jedenáctiletým Sanovým synkem a jeho
sestrou Akiko s oblibou hrávaly.
„Ne,“ uťala její naděje Midori. „Chodíte k nim tak často, že
už vás Sano-san a paní Reiko mají určitě plné zuby.“ Protože
bydleli ve stejné části ohromného okrsku edského hradu,
vyhrazené vysokým vládním úředníkům, kde měli své obytné
2





31
RÓNINOVA MILENKA
komplexy, trávily spolu obě rodiny hodně času. „Nechte je na
chvíli na pokoji.“
Taeko se obrátila k otci. „Tatínku? Ty mi dovolíš jít za
Masahirem?“
Hirata se usmál jejímu pokusu postavit rodiče proti sobě.
„Je mi líto, ale matčino slovo je zákon.“ Pak se dcerky otázal:
„Ty máš Masahira ráda, viď?“
„Docela ujde,“ broukla Taeko s předstíranou lhostejností.
Hirata s Midori si vyměnili pohled, v němž se mísilo po -
bavení s obavami. Jejich dcera byla do Masahira zamilovaná.
Přestože byla ještě malá, děti rostou rychle, a oni mohli jen
doufat, že se všechno změní a dobře dopadne. Manželství
Taeko s Masahirem totiž nepřipadalo v úvahu. Pro jejich
rodinu by sice bylo výhodné, ale pro Sanovu už nikoliv.
„Masahiro se včera popral s nějakými kluky,“ hlásila vzápětí
Taeko.
„Proč?“ zajímal se Hirata.
„Posmívali se mu, že šógun sesadil naše tatínky,“
odpovědělo děvčátko.
Hirata pohlédl na Midori a spatřil v jejím obličeji zděšení.
V době, kdy byl Sano komořím, povýšil Hirata ze svého místa
na Sanův dřívější post hlavního vyšetřovatele. Když ale jeho
pána degradovali, postihl tentýž osud podle zákona i Hiratu.
S Midori si dělali starosti, jaký to bude mít vliv na děti. Jinak
se tím Hirata ale netrápil. Rád přenechal své postavení Sanovi,
protože věděl, co všechno pro něj Sano udělal.
Před čtrnácti lety ještě jako řadový hlídkový policista, muž
nízkého postavení, nemohl Hirata na ženitbu ani pomyslet.
Tehdy však potkal Sana, který z něho učinit svého hlavního
dvořana. Za svoji kariéru vděčil Sanovi. A Sano vděčil zase
Hiratovi za život, při jehož záchraně byl jeho dvořan a přítel
tak vážně zraněn, že sám málem nepřežil. Nakonec se však
uzdravil a dosáhl věcí, o kterých se mu ani nesnilo. Měl
manželku, kterou zbožňoval, dvě krásné děti a třetí na cestě. Život
se mu zkrátka vydařil.
Obával se však o osud Taeko a Tacua. Svět byl k potomkům





32
Laura Joh Rowlandová
otců, kteří upadli v nemilost, krutý, a jeho i Sanovy děti to již
pocítily na vlastní kůži.
„Přišel v té rvačce někdo ke zranění?“ chtěla vědět
Midori.
„Ne,“ zavrtěla hlavou Taeko. „Já jsem ty kluky zahnala.
Pověděla jsem jim, že když nás nenechají, tak jim můj tatínek
namlátí. A taky jsem jim řekla, že náš táta je nejlepší bojovník
v celičkém Edu.“
„Neměla ses vychloubat,“ pokárala ji Midori. „Není to
zdvořilé.“
„Ale je to pravda,“ zastal se sestry Tacuo.
Hirata skromně pokrčil rameny. Byl nejlepší, jak už v mnoha
vítězných turnajích a soubojích dokázal. Po zranění se však
z něho stal mrzák trápený nepřetržitou bolestí. Začal se tedy
učit u mistra mystických bojových umění a potulného mnicha
jménem Ozuno. Po pěti letech tvrdého výcviku se mu
zdraví vrátilo a jeho zničené tělo se změnilo v samý sval, šlachu
a kost, pevné jako ocel. Jeho bojové schopnosti byly nyní
takové, že byl téměř neporazitelný. Tajné rituály mu
naprogramovaly mysl a vybavily jej moudrostí, která daleko přesahovala
jeho šestatřicet let, a novou perspektivou. Tokugawský režim
je jen špetkou prachu ve vesmíru. Politické machinace ho
nemohou připravit o plody jeho tvrdé práce. Nic to nedokáže.
Aspoň dosud se tak nestalo.
„Odpusťte, ctihodný pane.“ Na prahu ložnice klečel sluha.
„Zpráva od sósakana-samy. Přeje si, abyste mu pomohl s novým
případem.“
Hirata zahořel zvědavostí a vzrušením. „Možná právě na
tohle jsme čekali,“ sdělil Midori.
Umyl se, rychle se nasnídal a navlékl se do těžkého zimního
oděvu. Z police v chodbě sňal své meče a upevnil si je u pasu.
U dveří zaváhal.
Největší mistr bojových umění v Edu se bál vyjít ven...
Vzepřel se ale svému strachu a prudce otevřel. Pozdravil
ho závan studeného vzduchu, který čpěl kouřem z
dřevěného uhlí. Sloužící odklízeli sníh z cestičky přes zahradu. Hirata





33
RÓNINOVA MILENKA
se zhluboka nadechl, zpomalil si srdeční tep, uklidnil se a po -
staral se, aby jeho vycvičené smysly zostřely. Slyšel teď kroky
a hlasy hradních hlídek, rachocení kbelíků sloužících,
vzdálený štěkot městských psů, pokřikování obchodníků nabízejících
svoje zboží a šumění řeky. Cítil opékané ryby, nudle vařící se
v česnekem ochuceném vývaru, obsah nočníků vyvážených
na trakařích z města. V záplavě smyslových detailů vnímal
aury vyzařované milionem lidí v Edu. Každá byla jedinečná,
energie, která signalizovala zdraví, osobnost i emoce vlastníka.
A přestože jich bylo příliš mnoho, aby si je mohl pamatovat,
aury lidí, které znal, rozlišit dokázal.
Midori se postavila vedle něho. „Je tady?“
„Není.“ Auru, po níž pátral a se kterou se poprvé setkal
před půl druhým rokem, Hirata necítil.
Pobýval tehdy ve svatyni Ueno, když pocítil auru mnohem
silnější, než s jakou se kdy setkal. Vyzařovala z muže, jehož síly
přesahovaly vše, co Hirata u pouhého smrtelníka pokládal za
možné. Zasažený bázní a děsem tehdy čekal, až se ten podivný
muž ukáže, jenomže on to neučinil. Místo toho se kolem něj,
neviditelný, začal potloukat a trápit ho. Jen jednou ho Hirata na
okamžik zahlédl, ale bleskurychle mu zase zmizel.
Od té chvíle pátral po přízračném muži, který ho sledoval
a jehož jméno i tvář mu zůstaly utajené. Jeho bojové
schopnosti byly nepochybně lepší než Hiratovy, protože mu
dokázal neustále a kdekoliv být v patách. Od té doby žil Hirata ve
strachu z útoku, který by ublížil jeho rodině, přátelům i jemu
samému. Trávil dny jízdou na koni po městě ve snaze vylákat
svého pronásledovatele, přimět jej, aby se ukázal, ale ten až
dosud zůstával ve skrytu a v anonymitě.
„Třeba se už nevrátí,“ podotkla Midori. Byla jedním ze
dvou lidí na světě, kterým se Hirata se vším svěřil. Tím druhým
byl pochopitelně Sano. Poprosil je, aby to zachovali v tajnosti.
Nepřál si, aby se někdo dozvěděl, že se bojí ducha, kterého
kromě něj nedokáže nikdo postřehnout.
„Ale ano, vrátí se,“ odporoval. „Vznáší se někde v dálce
a čeká.“





34
Laura Joh Rowlandová
„Na co?“ chtěla vědět Midori a jen stěží skryla své pochyb -
nosti.
„Přece aby se mnou bojoval,“ vysvětlil jí Hirata.
Mnozí edští muži chovali přání porazit Hiratu v souboji,
a stanout tak na špičce mistrů bojových umění. Mnozí to také
zkusili a žádný neuspěl. Ale Hirata si uvědomoval, že ani jeho
mystické schopnosti ho věčně na vrcholu neudrží. Nakonec se
objeví někdo, kdo mu přinese porážku. A on se obával, že to
bude právě jeho tajemný pronásledovatel. Cítil, že čas střetnutí
se neodvratně blíží.
„Co ta rčení tvého mistra, která vždy cituješ?“
nadhodila Midori. „To, čeho se bojíme, si vytváříme sami. Nebo:
Nejstrašnějším protivníkem válečníka je jeho vlastní mysl.
Někdy si říkám, jestli to není jen výplod tvé mysli. Třeba ten
pronásledovatel ve skutečnosti vůbec neexistuje. Vytvořil sis
ho sám.“
„Nevytvořil.“ Tohle Hiratu rozzlobilo.
Vlastní manželka nevěří v jeho mystické schopnosti,
přestože ho viděla vykonat úžasné činy. Jako praktická žena se
domnívá, že všechno má nějaké racionální vysvětlení. Jenže ani
on sám nevěřil v nic nadpřirozeného, dokud to doopravdy
nezažil. Nemůže proto očekávat, že to Midori pochopí. Navíc
musel uznat, že na tom, co řekla, může být něco pravdy. Možná
že jeho mysl v kombinaci se strachem udělaly z neznámého
pronásledovatele větší a silnější osobnost, než jakou je ve
skutečnosti. Přesto o tom Hirata nebyl přesvědčený.
„Už musím jít,“ prohlásil.
Vzdor všem pochybnostem, že mu hrozí reálné nebezpečí,
se Midori do očí vkradl strach. „Buď opatrný.“





35
RÓNINOVA MILENKA
Strážní ve věžích a přilehlých chodbách na vrcholu hradeb ed -
ského hradu hleděli dolů na hlavní bránu, která se otvírala, aby
mohl projet ven průvod samurajů na koních. Sano jel v čele,
Hirata po jeho boku, za nimi Marume, Fukida a padesát vojáků
Sanovy soukromé armády. Ulevilo se mu jako vždy, když
unikl z omezených prostor hradu. Když přejížděl se svými muži
můstek přes vodní příkop, vdechoval studenou a svěží
atmosféru naděje, která mu vháněla slzy do očí a štípala do tváří.
Odbočili na třídu, která oddělovala edský hrad od čtvrti
daimjóů, kde v rozlehlých, zdmi obehnaných komplexech bydleli
feudální páni. Dřevěné konstrukce hlídkových požárních věží
se rýsovaly proti modré obloze vystlané bílými oblaky. Na
široké třídě ležela do poloviny lýtek vysoká vrstva sněhu. Nebyl
zde velký provoz, až na jízdní oddíl samurajů blížící se z
opačné strany. Na tyčích na zádech jim vlály vlajky s erby jednoho
daimjóa, Janagisawova spojence. S drze vztyčenými hlavami se
řítili cvalem přímo na Sana.
Marume a Fukida vyjeli kupředu. „Hej!“ houkl na ně Marume.
„Uhněte!“
3





36
Laura Joh Rowlandová
Oni se ale hnali dál. Sano zaťal zuby. Protože měl nyní šó -
gunovu podporu, měli by ho všichni respektovat. Ale protože
ztratil jeho přízeň, nikdo se mu doopravdy nepodřizoval. Už
by si na to měl zvyknout, ale stále ještě bylo pro něho těžké to
přijmout.
Fukida, Marume i ostatní vojáci už sahali po mečích.
„Nechte toho,“ zarazil je Sano. Uspokojení z toho, že by dali
daimjóovým ozbrojencům lekci, nestálo za ztráty na lidských
životech. Dříve se Sanovi mladší, horkokrevní dvořané pouštěli
kvůli němu do spousty rvaček. A až příliš mnoho jich přišlo
o život. Sano však nejenže takové plýtvání životy nenáviděl, ale
navíc každého muže potřeboval.
Zdráhavě se tedy podvolili. Protivníci se s posměšky chystali
projet středem Sanova doprovodu.
Hirata jim ale zastoupil cestu. Udělal to tak rychle, že to
málem ani nestačili postřehnout.
„Objeďte nás.“ Pronesl to tichým hlasem, ale síla jeho aury
vojáky zastavila. Když ho poznali, bylo na nich znát, že dostali
strach. Věděli, že by je dokázal zabít dřív, než by mu stačili
zasadit jediný úder. V Hiratově přítomnosti si nikdo nedovolil
Sana urážet. Se smíchem, který nebyl veselý ani příjemný, začali
Sanovu skupinu objíždět.
Hirata se vrátil ke svému pánovi. Marume s Fukidou na něho
souhlasně pokývli, ale když se jejich průvod znovu vydal na
cestu, Sano vycítil mezi těmito třemi muži napětí. Detektivům
nevadilo, že Hirata oprávněně zaujal své původní místo
hlavního dvořana po Sanově boku, ale když byl sósakanem-samou
a Sano komořím, vystupovali jako Sanovi hlavní dvořané oni
dva, Marume s Fukidou. Užívali si tohoto postavení a z něho
vyplývající odpovědnosti, a tak se jim pochopitelně nelíbilo, že
nyní museli ustoupit do pozadí. A přestože měli Hiratu rádi,
viděli, že se od doby, co se naučil mystickým bojovým uměním,
změnil. Přestože to stále byl jejich druh, báli se ho.
Dnes však nemohlo Sanovi ani jeho druhům nic pokazit
náladu na dlouho. Vyšetřování jedné vraždy před čtrnácti lety
vyneslo Sana k moci. Jeho muži byli rozrušení z toho, že jsou





37
RÓNINOVA MILENKA
na důležité výpravě, a ve městě panovala sváteční atmosféra.
Bílý, jiskřivý sníh pokrýval střechy i ulice a zastíral špínu. Ženy
zametaly před prahy a sníh dopadal na pestrobarevně oblečené
děti, které se venku koulovaly. Nade dveřmi visely borovicové
větve, výzdoba k nadcházejícímu Novému roku. Sano a jeho
muži přejeli most Rjógoku, který se klenul nad nákladními říč -
ními čluny na vodě. Žertovali a smáli se.
Jejich dobrá nálada se však okamžitě vytratila, když narazili
na první stopy vražedného šílenství.
Sníh v ulici mezi hliněnými zdmi komplexů v Kirově
sousedství byl rudý od krvavých stop a stříkanců. Vycházely ode
dveří dvoupatrového domu s četnými prohnutými taškovými
střechami, které se zvedaly nad okolní přízemní kasárenské
stavby. Když Sano a jeho lidé seskakovali z koní, Fukida jenom
vydechl: „Milosrdní bohové!“
„Domníval jsem se, že jsme přijeli vyšetřit jednu vraždu,“
poznamenal Marume, jehož veselí rázem ustoupilo vážnosti.
„Tohle ale vypadá na hotový masakr.“
V blízkosti strážnice stály o zeď opřené žebříky. „Po nich se
vrahové dostali do dvora.“ Sano se rozhlížel po obou stranách
ulice. Z bran dalších komplexů vycházeli lidé. Když na ně ale
pohlédl, chvatně zase mizeli za vraty. „Pojďme dovnitř,“
zavelel a vydali se k bráně. „Buďte opatrní. Ten chlapec sice tvrdil,
že vrahové už odešli, ale přesto nevíme, co můžeme očekávat.“
S meči v rukou zaujali místo po obou stranách brány. Hirata
ji opatrně otevřel. Prošli mezi kasárenskými budovami, po
cestičce, na níž nalezli další krví prosáklý sníh. Leželi tam na břiše
dva mrtví muži. Oba samurajové, do půli těla nazí a bosí. Ze
zad jim trčely šípy. Sano a jeho lidé pokračovali v cestě na
nádvoří. Zde bylo tolik krve, že se sníh změnil v rudou břečku.
Všude se váleli další pobití. Sanovi muži to hlučně
komentovali. Několik se jich pozvracelo. Sano si se svraštěným čelem
prohlížel rozťaté hrudníky, z břich vyvalená střeva a
podříznutá hrdla. Oči bez výrazu obrácené k nebi. Málem šlápl na
něčí useknutou ruku. Také jemu se zvedl žaludek, přestože
v minulosti viděl už jiné masakry, ale ovládl se. Tento útok však





38
Laura Joh Rowlandová
nepochybně patřil k těm nejsurovějším, navíc namířený proti
zaskočeným, nepřipraveným lidem.
„Tohle nebyla žádná bitva,“ prohlásil Marume, „ale jatka.“
„Kde je ale Kira?“ chtěl vědět Hirata.
Obrátili se k velkému domu. Choulil se pod tíhou sněhu na
střeše, s průčelím ve stínu a temnou verandou pod převislým
okrajem střechy. Na štítech seděli supové a vrány a čekali na
hostinu z mrtvých těl. V domě bylo ticho jako v hrobce. Sano
a jeho muži se nechali vést krvavými stopami. Nenamáhali se
zouvat si u dveří boty, jak vyžadoval dobrý mrav. Chodba, do
níž vešli, byla plná rozbředlého sněhu a další krve. Procházeli
kolem tichých, prázdných místností.
Zpoza rohu vyšel jakýsi člověk. Byl malý a shrbený a v ruce
třímal kopí. „Už ani o krok dál! Vypadněte!“ Napřáhl kopí na
Sana a jeho muže.
„Hej, jen opatrně s tou věcí.“ Marume chytl kopí do ruky.
Stařík vyjekl a přikrčil se strachy.
„Neublížíme vám,“ ujistil jej Sano a hned se představil. On
i všichni ostatní zastrčili meče do pochev.
Starý muž otevřel ústa překvapením, klesl na kolena a uklo -
nil se. „Sósakan-sama,“ zamumlal s úctou. „Tisíckrát se
omlouvám. Myslel jsem, že se ti vrahouni vrátili.“
„Kdo jste?“ otázal se ho Sano.
„Gorobej. Komorník ctihodného Kiry.“ Tvář měl
zkroucenou žalem, když se opravil: „Byl jsem...“
„Jeho Excelence šógun mě posílá, abych vyšetřil vraždu
mistra obřadů Kiry,“ vysvětlil mu Sano. „Mohu mluvit s jeho
hlavním dvořanem?“
„Je mrtvý.“ Gorobej se rozvzlykal.
„A co další jeho lidé?“
„Všichni buď zabití, nebo zranění.“
„Kdo tady potom velí?“ chtěl vědět Sano.
„Nikdo,“ odpověděl Gorobej.
„Kdo tedy vyslal toho hocha na hrad?“
„Já. Poslal jsem také pro lékaře, aby se postaral o raněné.
Jsou v kasárnách.“





39
RÓNINOVA MILENKA
„To jste udělal dobře,“ pochválil ho Sano. „A kde jsou ženy
a děti?“ Věděl, že Kira měl velkou rodinu. „Jsou v pořádku?“
„Ano, díky bohům. Ta banda se jich ani nedotkla. Teď pobý -
vají v soukromých pokojích se služebnictvem,“ vyložil Gorobej
a dodal: „Ušetřili i hlídacího psa. Našel jsem ho venku
svázaného a s košíkem na hlavě.“
Tokugawský zákon zabíjení psů zakazoval. Duchovní rádci
šógunovi řekli, že bude-li chránit psy, postarají se bohové, aby zplodil
dědice. Dosud se to však nestalo, zejména proto, že mnohem
častěji obcoval s muži nežli se ženami. Sana však udivilo, že
banda hrdlořezů při svém násilném vpádu tento zákon respektovala.
„Můžete nás odvést k tělu svého pána?“
Gorobej přikývl a potlačil pláč. Zavedl Sana a jeho muže
do ložnice. Tatami, rohož okolo lůžka, byla pošpiněná krví.
Přikrývka byla odhrnutá, jak z něho Kira narychlo vstal.
Gorobej zvedl obraz na papíře zavěšeném na stěně a odhalil
pod ním tajný východ.
„Můj pán si tady dal udělat dveře pro


       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist