načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Róninova milenka - Laura Joh Rowlandová

Róninova milenka
-6%
sleva

Elektronická kniha: Róninova milenka
Autor:

Šógunův vyšetřovatel Sano Ičiró musí rozluštit záhadu, která mu může vynést trest horší nežli smrt Jednoho večera vtrhne do opevněného sídla šógunova mistra obřadů ...
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  230 Kč 216
+
-
7,2
bo za nákup

hodnoceni - 76.9%hodnoceni - 76.9%hodnoceni - 76.9%hodnoceni - 76.9%hodnoceni - 76.9% 88%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Metafora
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 374
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Rónin’s mistress
Spolupracovali: přeložil Viktor Faktor
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-735-9363-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Šógunův vyšetřovatel Sano Ičiró musí rozluštit záhadu, která mu může vynést trest horší nežli smrt

Jednoho večera vtrhne do opevněného sídla šógunova mistra obřadů čtyřicet sedm mstitelů. Starý muž, hrůzou se krčící v koutě, proti nim nemá šanci. Samurajský meč mu utne hlavu.

Vražda, jaká nemá obdoby, rozdělí celé město na dva tábory. Jsou tito róninové, samurajové bez pána, bezectní zločinci, nebo naopak hrdinové krvavě mstící staré křivdy?

Tím, kdo má do věci vnést jasno, je nejvyšší vyšetřovatel Sano Ičiró. Na povrch ale vyplouvají ohavná tajemství. Proč si výpovědi obviněných tak protiřečí? A kdo se pokusil zavraždit předsedu soudu? Na Sanovi pak zůstává, aby podle šógunova rozkazu našel cestu bludištěm zmatků a intrik, zatímco jeho vlastní život i osud jeho rodiny visí na vlásku.

Zařazeno v kategoriích
Laura Joh Rowlandová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky
1 RÓNINOVA MILENKA RÓNINOVA MILENKA 3 RÓNINOVA MILENKA RÓNINOVA MILENKA Laura Joh Rowlandová Přeložil Viktor Faktor 4 Laura Joh Rowlandová THE RÓNIN’S MISTRESS Copyright © 2011 b y Laura Joh Rowland Translation © Viktor Faktor, 2012 Published by arrangement with St. Martin’s Press, LLC. All rights reserved ISBN 978-80-7359-363-6 (papírová kniha) ISBN 978-80-7359-974-4 (e-pub) ISBN 978-80-7359-949-2 (PDF pro čtečky) ISBN 978-80-7359-932-4 (mobi) ISBN 978-80-7359-914-0 (PDF) 5 RÓNINOVA MILENKA Mému manželovi Martymu. Po třiceti letech manželství si zasloužíš další věnování. 6 Laura Joh Rowlandová 7 RÓNINOVA MILENKA Fascinuje mě skutečný příběh o sedmačtyřiceti róninech, který patří v Japonsku k nejslavnějším a nejoblíbenějším. Potíž s jeho pochopením spočívá ale v tom, že existuje v mnoha verzích, takže jen málo historických faktů je nesporných. Mnohé infor - mace o pomstě oněch čtyřiceti sedmi róninů jsou založeny na spekulacích historiků v průběhu více než tří století. A mnohá ze smyšlených líčení pravdu zatemňují ještě víc. Podrobnosti, které jsou uváděny v knihách, divadelních hrách a filmech už byly opakovány tak často, že bývají vydávány za fakta, ačkoliv jimi nejsou. Podat celý příběh pravdivě je tedy nejspíš nemožné, a tudíž se o to ani nebudu pokoušet. Použiji to, co je známo, a přiznám, co je v tomto románu výtvorem mé imaginace. V roce 1701 pán Asano z provincie Harima hostil vyslance z císařova dvora. Kira Jošinaka, mistr obřadů na edském hradě, měl povinnost naučit pána Asana nutné etiketě. Dne 21. dubna 1701 vytáhl pan Asano na Kiru meč se slovy, že má důvod k odplatě, napadl ho a zranil. Jediným svědkem útoku byl Kadžikawa Josobej, jeden ze správců hradu. Vytasit meč uvnitř edského hradu byl hrdelní zločin, a pán Asano tak byl ještě téhož dne Historická poznámka 8 Laura Joh Rowlandová 9 RÓNINOVA MILENKA přinucen spáchat rituální sebevraždu, seppuku. Z jeho dvořanů se stali róninové, samurajové bez pána. Asanův dvůr byl rozpuštěn. Kira tvrdil, že ho Asano zcela bezdůvodně napadl. Nebyl tedy za svoji účast na incidentu potrestán a vláda rozhodla, že proti němu nesmí být nic podniknuto. Dne 1. února 1703 se sedmačtyřicet róninů po tajných poradách rozhodlo, že se Kirovi, kterého vinili ze smrti pána Asana, pomstí. Napadli Kirův dům, přemohli strážné, usekli Kirovi hlavu a odnesli ji do svatyně Sengaku, kde ji položili na hrob pána Asana. Pak čekali, co se s nimi stane. Vypukly veliké spory: Co udělat se sedmačtyřiceti róniny, kteří splnili svoji povinnost k pánovi a pomstili jeho smrt, ale současně porušili zákon? Ustavili proto Nejvyšší soud, aby o celé záležitosti rozhodl. A to je kostra celého příběhu. Matoucí otázky však zůstávají. Kniha Róninova milenka nabízí moje odpovědi. V prezentaci mé verze událostí, které vedly k pomstě a k tomu, co se stalo potom, jsem se řídila skutečnou časovou linií a jednající postavy založila na skutečných historických osobnostech. Ojši byl hlavním dvořanem pána Asana a vůdcem sedmačtyřiceti róninů. Měl manželku, milenku a syna jménem Čikara, který byl jedním z oněch čtyřiceti sedmi mstitelů. Manželka pána Asana se po smrti svého chotě odebrala do kláštera. Šógun a komoří Janagisawa jsou založeni na skutečných osobách. (Z příběhu o sedmačtyřiceti róninech jsem vypustila některé historické postavy, aby kniha nebyla příliš dlouhá a těžkopádná. Změnila jsem rovněž menší detaily). Jedním z členů Nejvyššího soudu sice skutečně byl policejní soudce, ale nikoli soudce Ueda, kterého jsem si vymyslela. Mým výtvorem jsou rovněž vlastnosti, činy a slova připsané „skutečným“ postavám. Všechny ostatní postavy, včetně Sana, Reiko, Hiraty a jejich rodin jsou dílem mé imaginace. Přestože se domnívám, že ke Kirově napadení pánem Asanem a k pomstě sedmačtyřiceti róninů vedla nějaká temná, špinavá tajemství, pro scénář, který předkládám, neexistuje žádný historický důkaz, a není samozřejmě ani dokázáno, že proces skončil tak, jak jsem jej ukončila já. (Nikdo neví, co přesně se dělo 10 Laura Joh Rowlandová mezi zatčením sedmačtyřiceti róninů a rozsudkem Nejvyššího soudu, a tudíž není známo, co bylo u soudu v den vynesení roz - sudku řečeno.) Tato kniha je beletrie. Prosím proto čtenáře, aby nezapomínali na to, že k většině událostí v této knize – stejně jako u všech předchozích příběhů v téhle řadě – nikdy nedošlo. 11 RÓNINOVA MILENKA EDO OBDOBÍ GENROKU, PATNÁCTÝ ROK DVANÁCTÝ MĚSÍC (Tokio, únor 1703) 12 Laura Joh Rowlandová 13 RÓNINOVA MILENKA Z noční oblohy nad Edem se sypal sníh. Vítr vyl, trhal závoje sněhu a před domy se zavřenými okenicemi vršil závěje. Okolo lamp u bran na každé křižovatce se leskly poletující vločky. Čas se zastavil a město zamrzlo v zimním snu. Opuštěnými ulicemi východně od řeky Sumidy pochodo - vala velká skupina samurajů, bylo jich rovných čtyřicet sedm. Odění byli v těžkých vatovaných pláštích a kalhotách, tváře jim skrývaly proutěné klobouky a šály. Boty křupaly ve sněhu, když se nachýlení kupředu probíjeli proti větru. Každý z nich měl u pasu dva meče. Někteří nesli přes ramena luky s toulci plnými šípů, jiní rukama v rukavicích svírali kopí. Muži na konci průvodu se skláněli pod tíhou žebříků, kotoučů lan a obrovských dřevěných palic. Nemluvili. Slov nebylo třeba. Plán byl dohodnutý a všichni mu rozuměli. Čas na pochybnosti, strach a váhání už pominul. Kráčeli v semknutých řadách. Do očí, z nichž vyzařovalo odhodlání, jim vítr vháněl sněhové vločky. Zastavili se na silnici, u vysoké hliněné zdi chránící celý komplex, a hleděli na velkou budovu, kde na ně čekal jejich Prolog 14 Laura Joh Rowlandová osud. Byla dvoupatrová, obklopená kasárenskými stavbami a její zakřivené taškové střechy připomínaly zasněžená křídla. Všude vládly tma a ticho a spící obyvatelé domu neměli tušení o nebezpečí. Vůdce sedmačtyřiceti samurajů byl štíhlý, hbitý muž s nelítostnýma očima a šikmým obočím nad šálem, který mu halil dolní část obličeje. Pokývl na své druhy. Třiadvacet mužů se odebralo za roh. Vůdce zůstal s ostatními. Když postupovali k venkovním vratům, ze zastřešeného vrcholu brány na ně z výšky skočil hlídací pes. Stačil však jen jednou vyštěknout a vzápětí mu dva samurajové svázali nohy a nasadili košík. Kňučel a bezmocně se svíjel. Další samurajové opřeli o zeď žebříky a všichni vylezli na zeď. Někteří se pak spustili po lanech dovnitř. Lukostřelci seskočili na střechy. Ostatní muže shromáždil jejich vůdce před branou. Čekali. Tři hluboké, duté údery na válečný buben je ujistily, že jejich druhové už zaujali pozice za domem. Dva samurajové se chopili dřevěných palic a začali jimi mlátit do vrat. Prkna se tříštila. V kasárnách u domu spali strážní. Údery je probudily. S křikem „Útočí na nás!“ vyskočili z lůžek Popadli zbraně a bosí, jen napůl oblečení vyběhli ven do sněhové bouře. To už však útočníci s vytasenými meči a napřaženými kopími vnikli rozbitými vraty do nádvoří. Strážní se pokoušeli bránit, ale nepřátelé je sráželi k zemi. Meči jim podřezávali hrdla a párali břicha, kopí vráželi do obnažených hrudí. Sníh se barvil krví. Obránci, kteří přežili, se otočili a s voláním o pomoc se hnali zpátky k domu. Z kasáren vybíhali další muži. Lučištníci na střechách je zasypávali šípy. Samurajové, kteří pronikli dovnitř zadní branou, běželi ke svým druhům. Obklíčení strážní se pokoušeli utéct. V bojové vřavě se neslo zvonění čepelí. Bojovníci naráželi na sebe, padali a vířili sníh. Brzy ležela na zemi většina obránců, mrtvých či aspoň zraněných. Vůdce, následován několika ze svých sedmačtyřiceti mužů, se vřítil do domu. S meči v rukou proběhli chodbou, aniž by se je někdo pokusil zastavit. Vůdce strhl ze stěny zapálenou 15 RÓNINOVA MILENKA cernu, aby jim svítila na cestu temnými chodbami. Všude bylo ticho, dokud nepronikli do vnitřních částí domu, kde zaslech - li pláč. Lampa ozářila místnost plnou žen a dětí, schoulených k sobě strachy. „Kde je?“ vyštěkl rozkazovačným tónem vůdce. Ženy si zakryly obličeje a rozplakaly se ještě víc. Samurajové pokračovali v pátrání. Vpadli do ložnice, jejíž velikost a elegantní zařízení dávaly znát, že patří pánovi. Na podlaze byla rozložená tenká matrace s odhozenou pokrývkou. „Ještě je teplá,“ oznámil vůdce. Jeho pohled utkvěl na velké malbě visící na zdi. Strhl papír a ukázaly se dveře. Když je rozrazil, ze dvora zavanul dovnitř studený vítr se sněhem. Stopy bosých nohou vedly ke kůlně. Samurajové se k ní rozběhli a prudce otevřeli. Vůdce posvítil dovnitř lucernou. Mezi palivovým dřívím a uhlím tam seděl starý muž. Kolena měl přitažená až k bradě a ruce složené na prsou. Byl jenom v nočním rouchu a čapce. Třásl se, cvakaly mu zuby a z úst vypouštěl obláčky páry. V obličeji byl sinalý a z očí mu čišel strach. „Kdo jste?“ vykřikl jeden ze samurajů, ten nejmladší, robustní muž. Stařec vytáhl ukrytou dýku. Mladík ho však chytl za zápěstí a vykroutil mu ji z ruky. Přemožený slabě, sklíčeně zaprotestoval. Vůdce mu strhl čepici a přidržel mu lampu u hlavy. Na vyholené samurajské korunce na temeni se zaleskla bílá jizva. „Je to on,“ oznámil svým lidem. „Vyveďte ho ven.“ Samurajové hodili ječícího starého muže naznak do sněhu a přidrželi mu ruce i nohy. Vůdce se postavil nad něho, strhl si z obličeje šálu a zvedl lucernu tak, aby ho poražený viděl. Pod divokýma očima měl dlouhý nos se zvonovitými dírkami a tlusté, ale pevné rty. Nezralé mládí měl už za sebou a v jeho rysech se zračilo odhodlání. „Víte, kdo jsme. A víte, proč jsme tady.“ Odříkával ta slova, jako by je měl nacvičená. „Teď zaplatíte za zlo, které jste spáchal.“ 16 Laura Joh Rowlandová Starý muž se pokusil odvrátit hlavu, ale mladý samuraj mu ji sevřel v dlaních a držel. Stařec sténal, vyvaloval oči a hledal pomoc, jež nepřicházela. Pokoušel se vymanit ze sevření, ale marně. Vůdce vytasil meč, uchopil ho oběma rukama a zvedl nad hlavu. Rty starého muže se pohybovaly v tichém protestu či snad v modlitbě. Čepel zasvištěla vzduchem a proťala mu hrdlo. Všichni sa - murajové odskočili, aby je daleko tryskající krev nepotřísnila. Údy umírajícího se mimoděk napjaly v křeči. V obličeji mu zamrzl prázdný výraz, ústa se otevřela hrůzou. Mladík přiložil ke rtům píšťalku a zapískal. Ječivý, pronikavý zvuk hlásal do daleka, že viník je mrtev a sedmačtyřicet samurajů splnilo úkol. Brzy s nimi však měl zúčtovat osud. 17 RÓNINOVA MILENKA Do rána sněhová bouře ustala. S příchodem svítání nad kopci východně od Eda se obloha vyčistila do blankytu a město se ukázalo pod příkrovem čerstvého jiskřivého sněhu. Přes výši - nu, na níž se rozkládal edský hrad, přelétali jeřábi. Vrstva sněhu na zdech a strážních věžích připomínala cukrovou polevu. V nejvnitřnějším okrsku hradu se tyčil palác. Z bílé omítky zdí nízkých, navzájem propojených budov vyčnívaly cypřišové trámy a vrcholy taškových střech korunovali zlatí draci. Balvany a keře v zahradě se proměnily v hladké bílé kopečky. Zamrzlé jezírko obklopovaly stromy, jejichž holé větve rozprostíraly černé krajkoví pod vyjasňujícím se nebem. Sníh na trávnících a štěrkových cestičkách byl bez poskvrnky, nenarušený šlépějemi. Zahrada vypadala pustě, ale byl to jen klamný dojem. Pod velkou borovicí se v úkrytu z hustých převislých větví krčili tři samurajové. Sano Ičiró, šógunův sósakan-sama, plným titulem nejctihodnější vyšetřovatel událostí, situací a lidí, se svými dvěma nejlepšími detektivy, Marumem a Fukidou. Přestože rozložili na zem přikrývku a měli na sobě klobouky, rukavice, vlnou obroubené boty a vrstvy tlustého prošívané- 1 18 Laura Joh Rowlandová ho oděvu, třásli se zimou. Strávili zde celou noc a jejich úkryt byl tak ledový, že mohli pozorovat vlastní dech. Sano krčil a natahoval ztuhlé prsty na rukou a nohou ve snaze vyhnout se omrzlinám a současně se svými muži vyhlížel mezi ježatými, pryskyřicí vonícími větvemi borovice na palác. „Hezké, že ano?“ ozval se Fukida. „Myslím, že posezení v horké lázni by bylo ještě mnohem hezčí.“ Velký svalnatý Marume, obvykle veselý, byl po nepohodlné noci zjevně rozladěn. Sano se do rozhovoru nezapojil. Na to mu byla příliš velká zima a navíc byl po dlouhém, těžkém období, kterým procházel, skleslý. Přestože pro zvýšení morálky obvykle nasazoval optimistický výraz, v posledních měsících bylo pro něho stále těžší jej udržovat na tváři. Ve sněhu zakřupaly kroky. Sano přiložil prst ke rtům a ukázal ven. V dohledu byl jakýsi muž. Přes ramena měl slaměný přehoz proti sněhu a na hlavě proutěný klobouk. Pokradmu se rozhlížel. Nikde nikoho neviděl. Strážným dal Sano na dnešní noc úmyslně volno. „To je on,“ sykl Fukida. „Konečně.“ Jejich kořist, tak dlouho očekávaný člověk, se vydal k paláci, vyšel po schodišti na verandu a zastavil se u dveří. Zvedl přehoz, odhalil zavalité nohy, bederní roušku kolem pasu a objemnou zadnici. Podřepl k zemi a jal se konat velkou potřebu. Takhle se v noci nebo časně ráno přikradl k paláci už několikrát a drze tu zanechal svoji páchnoucí navštívenku. Sano, Marume a Fukida vyskočili z úkrytu mezi větvemi a Marume vykřikl: „Ha! Máme tě!“ Přistižený – mladík s uhrovatým obličejem – se polekaně rozhlédl. Vyděšený pohledem na tři blížící se samuraje vyskočil, aby se dal do běhu, ale ve sněhu uklouzl a spadl do vlastního lejna. Marume s Fukidou ho polapili. Zmítal se v jejich sevření a pak se rozplakal. „Jsi zatčen!“ prohlásil Fukida. „Fuj, to je smrad!“ odfrkl znechuceně Marume. „Jak se jmenuješ?“ otázal se přísně Sano. 19 RÓNINOVA MILENKA „Hitoši,“ zamumlal mládenec mezi vzlyky. „Kdo jsi?“ položil mu Sano další otázku. „Jsem pomocný sluha na hradě.“ Tihle sluhové vykonávali ty nejšpinavější práce: myli podlahy a čistili latríny. „Proč konáš potřebu u paláce?“ „Můj nadřízený si na mě zasedl. Jednou mi poručil, abych... abych vylízal nočník, dočista.“ Hitoši byl zjevně ukřivděný a rozzlobený. „Chtěl jsem ho dostat do maléru.“ „To se ti tedy opravdu povedlo,“ utrousil Marume. „Až na to, že sám ses teď ocitl v mnohem větším maléru než on.“ Šógun, vojenský diktátor a vládce celého Japonska, který ve zdejším paláci žil, totiž muže, jemuž byli sloužící podřízeni, za to odpudivé znečištění skutečně přísně pokáral. Sanovi pak ovšem nařídil, aby osobně dopadl viníka. To, co Hitoši prováděl, nebylo jen ohavné, ale vzhledem k tomu, kde to prováděl, to byl i vážný zločin. „Tak jdeme!“ zavelel Fukida. S Marumem se Hitošiho chopili a vedli ho dolů po schodech. Mladík se ale vzpíral. „Kam mě to vlečete?“ „K šógunovi,“ objasnil mu Sano. Hitoši začal protestovat, prosit a plakat, ale nic mu to nepomohlo, Sanovi muži ho postrkovali kupředu. „Další dobře provedená práce,“ zabručel jeden z nich. „To jistě,“ zamumlal Sano, ale ve vlastním hlase zaslechl hořkost. S vyšetřováním důležitých případů vražd, jimiž se zabýval dříve, se dopadení drzého smraďocha nedalo srovnat. Byl to hluboký pád z místa, které ještě nedávno zastával – z úřadu komořího Japonska, muže nejvyššího postavení hned po šógunovi. Ale Sano si nemohl stěžovat. Po katastrofě, k níž došlo před necelými dvěma roky, věděl, že by měl být vděčný za to, že mu hlava stále ještě sedí na krku. „V tomhle životě musíte občas vzít zavděk tím, co můžete dostat,“ podotkl Marume, jako by mu četl myšlenky. V audienční síni edského hradu seděl na stupínku šógun Tokugawa Cunajoši, zabalený až po bradu jemného 20 Laura Joh Rowlandová tického obličeje v pokrývkách. Pod válcovitou černou čepicí symbolizující jeho postavení měl ještě tlustý šál. Byl oklopen koši se žhavým dřevěným uhlím a třemi starými muži z rady starších, hlavního vládnoucího orgánu Japonska, kteří kleče - li na vyšším ze dvou dalších stupňů pod šógunem. Posuvné dveře byly otevřené na verandu, kde stál Sano s Marumem a Fukidou. U jejich nohou klečel vzlykající Hitoši. Šógun totiž Sanovi zakázal přivést zapáchajícího vězně do síně. Sano i jeho muži proto museli také zůstat v zimě jako nějací vyvrhelové, jimiž ostatně svým způsobem byli. „To je tedy ten člověk, který znečišťoval můj hrad?“ Šógun se ani nenamáhal Sana pozdravit. S přimhouřenýma očima si prohlížel provinilce. „Ano, Vaše Excelence.“ Sano věděl, že mu šógun za jeho práci nebo za čtrnáct let věrné služby nedluží žádné díky. Tak praví bušidó, cesta válečníka, samurajský kodex cti. Ale tohle ostentativní přehlížení ho přesto mrzelo. „Dopadli jsme ho při činu.“ Šógun se obrátil na Hitošiho: „Co k tomu chceš říct?“ „Že mě to mrzí!“ Hitoši byl šílený strachy. „Mějte, prosím, slitování!“ Šógun mávl rukou. „Tímto tě odsuzuji k trestu smrti.“ Hodnostáři z rady starších souhlasně přikývli. Pak šógun prohodil Sanovým směrem: „Odveďte ho, ať už ho nevidím.“ Marume s Fukidou zvedli Hitošiho s pláčem opuchlou tváří na nohy a vlekli ho pryč. Sano se mračil. Šógun se konečně uvolil všimnout si jeho přítomnosti. „Něco není v pořádku?“ „Trest smrti se mi zdá příliš přísný,“ odpověděl Sano. Přede dvěma roky by se šógun jeho kritiky zalekl, protože tehdy byl Sano jeho důvěryhodným rádcem. Začal by o moudrosti svého rozhodnutí pochybovat. Nyní však bázlivě, nicméně s hádavostí v hlase namítl: „Ten chlap mě urazil. Zasluhuje si zemřít.“ „Jakýkoliv čin proti Jeho Excelenci se rovná velezradě,“ přisadil si jeden z členů rady, Kato Kinhide. Měl široký plochý 21 RÓNINOVA MILENKA ličej s převislou kůží, který připomínal masku s úzkými otvory pro oči a ústa. „A podle tokugawských zákonů se zrada trestá smrtí.“ Další muž rady jménem Ihara Eigoro namítl: „Nikoli však ve všech případech. Někteří viníci mohou být šťastnou vý - jimkou.“ Byl malý a přihrblý,což ho činilo podobným opici. Pohlédl přitom významně na Sana. Sano se snažil zachovat klid při narážce na incident, který přivodil jeho pád. Stál přede dvěma členy rady starších, kteří byli jeho politickými protivníky. „V případě, o kterém se zmiňujete, nešlo o zradu,“ namítl zostra. Skutečně nikdy šóguna nezradil a strašný čin, z něhož byl křivě obviněn, nespáchal. „Ano?“ protáhl nepříjemně Ihara. „Já jsem slyšel něco jiného.“ Poté promluvil třetí člen rady. „Pak jste poslouchal nesprávné lidi.“ Byl to Ogami Kaoru, Sanův jediný spojenec v radě. Byl tichý a hloubavý a navzdory bílým vlasům vypadal mladší než na svých osmdesát let. Šógun se rozmrzele zamračil. „Vždycky tu vykládáte věci, které nedávají smysl.“ Nevynikal přílišnou inteligencí a zahalené narážky, spodní proudy debat, nikdy nepochopil. Všechny rozhovory tak šly mimo něj. Ale v poslední době, jak si Sano všiml, šógun aspoň vnímal, že něco takového zaznívá, přestože skrytým ostnům nerozuměl. „Nelíbí se mi to. Povězte, jak to myslíte.“ „Rád vám vysvětlím, o čem to všichni hovoří, Vaše Excelence,“ ozval se přeochotně komoří Janagisawa Jošijasu, který v doprovodu svého syna Joritoma právě vstoupil do dveří. Byli si podobní jako odraz v zrcadle, oba vysocí, svalnatí a štíhlí, s bystrýma očima, lesklými černými vlasy a nápadnou mužnou krásou. Sano navenek zachoval klid a na jeho slova nereagoval, ale v nitru mu vřely hněv a nenávist. S Janagisawou byli soky od chvíle, kdy Sano před čtrnácti lety vstoupil do šógunových služeb. Janagisawa byl tehdy komořím. Po jistých neblahých událostech byl ale poslán do exilu a úřad komořího místo něj obdržel Sano. Janagisawovi se však 22 Laura Joh Rowlandová podařil nejen útěk, ale i zázračný návrat k moci. Šógun poté nařídil, že se dva nesmiřitelní nepřátelé, Sano s Janagisawou, musejí o druhé nejvyšší postavení v říši podělit, oba povedou vládu a oba budou mít postavení komořího. Sano to tenkrát přijal, ale Janagisawa to nedokázal. Geniálním, ohromujícím a krutým činem se postaral o Sanův pád. „Dobré ráno, ctihodný komoří,“ pozdravil nyní Sano svého přemožitele. „Čemu vděčíme za tu čest a potěšení z vaší přítomnosti?“ Nemusel se však ptát. Až moc dobře to věděl. Janagisawa měl šestý smysl, který ho upozornil, kdykoliv byl Sano u šóguna. V takových případech se vždy objevil. Janagisawa pozdrav ignoroval a jal se vysvětlovat šógunovi: „Zřejmě se tu hovoří o hanebném zločinu, který Sano-san spáchal přede dvěma lety, když vyšetřoval případ únosu a znásilnění pěti žen, z nichž jednou byla, jak jistě víte, i vaše choť. Nesmírně trpěla, jelikož Sano-san nedokázal případ vyřešit včas, a zabránit tak jejímu napadení.“ „A stále je z toho tak nemocná, že se bojí vycházet z ložnice,“ dodal Joritomo. Vždy stál neochvějně za otcem, jehož obdivoval. Za jiných okolností by šógun na celou záležitost klidně svedl zapomenout. Pro jeho náladovou povahu byly dva roky příliš dlouhou dobou, než aby cítil zášť, a navíc mu jeho žena byla lhostejná. Jejich manželství bylo pouhou záležitostí politické užitečnosti a krom toho stejně dával přednost mužům. Ale Janagisawa s Joritomem mu to neustále připomínali. Vrhl na Sana zlostný pohled. „Jak jste mi tak hroznou věc mohl udělat?“ vyjel na něho vyčítavě. Na manželčině utrpení mu nesešlo ani v nejmenším, všechno bral jen ve vztahu k vlastní osobě. „Po tom všem, co jsem pro vás udělal. Beze mě byste byl, ahh,“ vyhekl, jak měl mezi řečí ve zvyku, „nikdo.“ Narážel na to, že Sano býval kdysi róninem, samurajem bez pána, dokud nezačal pracovat pro tokugawský režim v policejním oddělení. A už při svém prvním případu vraždy upoutal šógunovu pozornost. Dokonce natolik, že pro něj šógun 23 RÓNINOVA MILENKA myslel nový úřad a titul: nejctihodnější vyšetřovatel událostí, situací a lidí. Od té doby nepřestával obviňovat Sana z nevděč - nosti, přičemž fakt, že Sano si svůj dobrý osud zasloužil, protože za něj často platil vlastní krví, nadobro přehlížel. Navztekaný Sano se rozhodl, že se bude bránit. „S veškerou úctou k vám, Excelence, musím říci, že újma, jež se udála vaší choti, nebyla součástí oné série zločinů. Její únos a znásilnění zorganizoval komoří Janagisawa.“ „Nesmysl,“ zavrčel posměšně Kato. Ihara se k němu připojil, protože oba byli Janagisawovými kumpány. „To nemůžete nijak dokázat.“ To byla smutná pravda. Sano se sice pokoušel sehnat proti Janagisawovi důkazy, ale neuspěl, protože komoří za sebou všechny stopy důkladně zametl. „Křivé obvinění, jež tady Sano-san vznesl, je ubohým pokusem svalit vinu na někoho jiného, Vaše Excelence,“ prohlásil neprodleně Janagisawa. „Je to jeho slovo proti mému. A vy jste se již rozhodl komu věřit.“ Vystoupil na stupínek a poklekl na čestné místo po šógunově pravici. Svému sokovi věnoval samolibý pohled a užíval si svého privilegovaného postavení a Sanovy potupy venku v chladu. Joritomo rovněž klečel v šógunově blízkosti, po jeho levém boku. A také on zlomyslně hleděl na Sana. Sano pocítil v páteři podivné zachvění. Komoří a jeho syn si byli rok od roku podobnější, a přitom se zdálo, že se Janagisawa vůbec nemění. Kromě vzhledu toho ale měli společného ještě víc. Janagisawa byl v mládí jen synem vazala jednoho z menších pánů. Pak okouzlil šóguna svojí krásou, šarmem a milostnými dovednostmi. Šógun si ho tedy vzal nejen do lože, ale začal spoléhat i na jeho rady a brzy mu předal správu celé země. Svého syna Joritoma zplodil Janagisawa během milostné aféry s jednou dvorní dámou, vzdálenou šógunovou sestřenicí. A když Joritomo dospěl, i on okouzlil šóguna překrásnou tváří, přitažlivostí a milostným uměním. Nyní zaujímal bývalé otcovo místo oblíbeného šógunova milence. Pouto mezi Janagisawou, 24 Laura Joh Rowlandová Joritomem a šógunem bylo tak silné, že ho nikdo nedokázal přetnout. Sano pomyslel na vlastního, nyní jedenáctiletého syna Masahira. Z něj takového politického pěšáka nikdy neudělá. Na to ho má příliš rád. „Máte pravdu,“ přisvědčil nyní Joritomo Iharovi. „Sano- san nic dobrého pro tokugawský klan neudělal a má štěstí, že je dosud naživu.“ Nenáviděl Sana stejně jako jeho otec. V době, kdy byl Janagisawa v exilu, směl Joritomo zůstat v Edu u šóguna. Sano se tenkrát s mladíkem spřátelil a bránil jej proti otcovým nepřátelům. Potom se však Janagisawa tajně vrátil a Joritomo mu začal s návratem do politiky a na bývalé výsluní pomáhat. Janagisawa útočil na Sana tajně, za scénou, dokud ho Sano nevylákal z úkrytu. Jako návnadu tehdy použil Joritoma, v kruté lsti, kterou mu ovšem mladý muž nikdy nezapomněl, přestože se mu za to Sano upřímně omluvil. Nic nepomohlo a Joritomo se mu nyní mstil a toužil po odplatě. Stal se z něho Sanův nenávistný nepřítel. „Ano, jistě, měl jsem vás, ahh, odsoudit k smrti za to, jak jste mi ublížil, Sano-sane.“ Šógun najednou vypadal zmateně. „Proč jsem to vlastně neudělal?“ Všichni promluvili najednou. „Protože jste v srdci věděl, že jsem nevinen,“ přispěchal s vysvětlením Sano. „Protože jste příliš laskav, Vaše Excelence,“ mínil Janagisawa. „Protože Sanosan vámi manipuluje!“ přišel s obviněním Joritomo. „Protože potřebujete jeho služby,“ vyjádřil svůj názor Ogami. Na všech vysvětleních, proč byl Sano jen degradován na své původní postavení, místo aby byl donucen spáchat rituální sebevraždu, což byla samurajská alternativa popravy, bylo trochu pravdy. Šóguna však Janagisawa s Joritomem kupodivu nepřesvědčili tak docela a zřejmě choval jisté podezření, že Sana obviňují falešně. Pod jeho sobectvím se přece jen skrývala i špetka soucitu. Sanovi se tehdy obratnou obhajobou podařilo šóguna od vynesení rozsudku smrti odvrátit. Navíc jej šógun často potřeboval, aby dostal zemi z různých potíží. Sano měl rovněž přátele mezi vlivnými tokugawskými 25 RÓNINOVA MILENKA úředníky a mocnými daimjóy, feudálními pány, kteří vládli provinciím. Ti vyvíjeli na šóguna nátlak, aby nechal Sana naživu. A Janagisawa měl mnoho nepřátel, kteří Sana podporovali v naději, že jeho postup k absolutní moci zarazí. Nikdo se však neodvážil vyslovit něco takového veřejně. Šógun tak o boji o vládu nad zemí neměl tušení. Janagisawa ani jeho soupeři si nepřáli, aby se o tom cokoliv dozvěděl. Zavládlo tedy spiklenecké mlčení. To však Janagisawovi s Joritomem nebránilo dělat možné i nemožné pro to, aby Sana před šógunem očernili. „Přestože by si Sano-san zasluhoval přísné potrestání,“ dal se slyšet Janagisawa, „je aspoň zpátky tam, kam patří.“ Sano zaťal zuby. Degradace byla ohromnou ztrátou tváře, drtivý úder zasazený jeho samurajské cti. Ačkoli věděl, že musí vytrvat kvůli své rodině, svým dvořanům a všem, jejichž osud závisí jenom na něm, ve svých nejtemnějších chvílích se nedokázal ubránit pomyšlení, že smrt by byla lepší než toto neustálé ponižování. „Úřad komořího byl pro Sano-sana nad jeho síly,“ přisadil si Joritomo. „Chytat nevychovance, kteří znečišťují palác, je pro něho vhodnější úkol.“ Ihara a Kato přikývli na souhlas, ale Ogami namítl: „Vzhledem tomu, jakou chvályhodnou práci Sano-san v minulosti při vedení vlády vykonal, je to směšné tvrzení.“ Vrhl na Janagisawu sarkastický pohled. „Lepší práci než někteří jiní lidé.“ Morálně zkažený Janagisawa totiž zpronevěřoval peníze ze státní pokladny, podplácel úředníky i daimjóy a vyhrožoval jim tak dlouho, dokud mu neodpřísáhli věrnost, čímž si přisvojoval šógunovu moc. Poctivým státním úředníkům se nelíbilo, že se Janagisawa k řízení státních záležitostí vrátil. A ještě méně se jim zamlouvala skutečnost, že současný svár mezi Sanem a komořím není jen další epizodou v jejich dlouhodobých sporech. Janagisawa byl teď nebezpečnější než kdykoliv předtím. Dával najevo, že je v zájmu upevnění své moci hotov k prolévání krve. Bude-li vyprovokován, zahájí válku, kterou Japonsko nepřežije. 26 Laura Joh Rowlandová Ani Ogami neměl dost odvahy otevřeně mluvit proti Janagiswovi. Oba další členové rady starších ho ale stejně nebrali na vědomí. Šógun se mračil, podrážděný tím, že opět přestává rozumět, o čem je řeč. „Doufám, že jste si z toho vzal, ahh, ponaučení, Sano-sane,“ zahuhlal nakonec a mávl rukou. „Můžete jít. A než odejdete, zavřete dveře. Je mi zima.“ „Ano, Vaše Excelence.“ Sano neměl právo cokoliv namítat. Šógun s ním mohl zacházet, jak se mu zachtělo. Samuraj musí sloužit svému pánu bez stížností, nezávisle na jeho chování nebo vadách charakteru. Taková je cesta válečníka. Sanova trpělivost však už byla u konce. Obrátil se proto raději k odchodu dřív, než udělá něco, čeho by později litoval. „Počkejte,“ ozval se Janagisawa, který se zjevně těšil ze Sanova ponížení a přál si ho ještě prodloužit. Obrátil se na shromážděné: „Nemá tu nikdo pro Sano-sana nějakou práci?“ „Slyšel jsem, že v obchodní čtvrti Nihobaši došlo k řadě krádeží v různých krámcích.“ Joritomo se na Sana škodolibě pousmál. „Možná by to měl vyšetřit.“ „To je dobrý nápad,“ souhlasil ihned šógun. Sano byl pobouřen. Má honit malé zlodějíčky! „Jak si přeje - te,“ odpověděl však poslušně. „Hned začnu ty krádeže vyšetřovat.“ Povinnost je povinnost a přivést před soud byť jenom drobné zloděje je služba osobnímu kodexu cti, i když jen v malém. „Pak půjdu po skutečných zločincích.“ Vrhl nepřátelský pohled na Janagisawu s Joritomem. Ti dva totiž neplánovali nic menšího než převzetí moci a ovládnutí celé země. Joritomo měl tokugawskou krev, která ho opravňovala po šógunově smrti převzít vládu. Na seznamu nástupců byl sice hodně dole, ale Janagisawa byl rozhodnutý udělat jednoho dne z Joritoma nového šóguna. Pak chtěl jeho prostřednictvím vládnout Japonsku tak dlouho, dokud budou oba naživu. To nebylo nic nového. Janagisawovy šance na úspěch se však den ode dne zvyšovaly. Šógun stárnul a slábnul. Bylo třeba, aby Janagisawu někdo co nejdřív zastavil. 27 RÓNINOVA MILENKA Teď ale pohlédl na Sana přimhouřenýma očima a pak se mu po tváři rozlil pomalý, ironický úsměv. „Nejste v postavení, abyste mohl vyhrožovat. Přinejmenším do té doby, dokud je vaše rodina naživu.“ To byla výhrůžka, která na Sana platila. Obava, že by pod - lý nepřítel ublížil jeho milované ženě a dětem. Neexistovalo místo, kde by se Sanova rodina mohla před Janagisawou skrýt. Měl dlouhé ruce a špehy všude. Sano se začal obávat, že z posledního úderu, který mu Janagisawa zasadil, už se nejen nikdy nedokáže vzpamatovat, ale že jeho dávný sok zajde ještě dál. Přesto se snažil pocitu porážky, který se mu vkrádal pod kůži, bránit. Musí znovu získat své postavení i čest a kromě toho ještě naplnit svoji horoucí touhu po pomstě. Ale jak to má udělat? A kdy? Ve svých pětačtyřiceti letech již nebyl mladý a obával se, že příliš času už mu nezbývá. Do síně vešel palácový strážný. „Promiňte, prosím, Vaše Excelence, ale je tady někdo s neodkladnou zprávou.“ „Přiveďte ho,“ přikázal šógun s úsměvem dítěte milujícího překvapení. Sano ještě stál na verandě. Přestože státní záležitosti už nebyly v jeho kompetenci, i on byl zvědavý, co se děje. Strážný přiváděl asi dvanáctiletého chlapce v obnošeném plášti. Zprudka oddychoval a celý se střásl. Na spodku nohavic mu přimrzal sníh. Padl před stupínkem na kolena a uklonil se až k zemi. Z jeho zrudlé tváře a široce otevřených očích sálal strach. „Mluv!“ nařídil mu šógun. Hoch naprázdno polkl a pak tichým, třaslavým hlasem pronesl: „Ctihodný Kira Jošinaka byl zavražděn!“ Sano pocítil ohromení. Celým shromážděním proběhl halasný údiv. Šógun otevřel ústa překvapením. „Můj mistr obřadů? Ahh, to je pro mě veliká rána!“ Mistr obřadů byla důležitá funkce. Dvůr měl propracované rituály pro hostiny, audience u šóguna a nesčetné další příležitosti. To činilo Kiru nepostradatelným. Dohlížel na všechny detaily obřadních událostí. Poučoval účastníky a zkoušel je, zda 28 Laura Joh Rowlandová se všeho zhostí bez chybičky. Byl to jediný člověk, který znal dopodrobna všechna pravidla etikety. „Jak víš, že Kiru zavraždili?“ obrátil se na posla špatných zpráv Janagisawa. „Kdy k tomu došlo?“ chtěl vědět Kato. „Kde?“ křičel Ihara. Hošík dělal, co mohl, aby se vzpamatoval. „Dneska v noci. Na pozemcích mého pána . Sloužím tam v kuchyni.“ V hrdle mu uvázl vzlyk. „Já to viděl...“ Protože Sanův vztah s Kirou byl ryze pracovní, jeho smrt jej osobně nezasáhla, ale věděl, že bez něho zavládne na hradě chaos. Kromě toho, že čtyřicet let vykonával služební povinnosti, byl i haremoto, dědičný tokugawský vazal, z urozené rodiny, vzdáleně příbuzné s klanem Tokugawů. Jeho vražda jistě vzbudí pozdvižení. „Jak se to stalo?“ otázal se šógun ustrašeně. Po chlapcových tvářích stékaly slzy. „Usekli mu... hlavu.“ Ozvaly se výkřiky hrůzy. „Kdo to udělal?“ Zdálo se, že Janagisawa je osobně znepokojen. Kira byl jedním z jeho přívrženců, připomněl si Sano. „Banda nějakých samurajů,“ odpověděl zděšený mladíček. „Přepadli sídlo ctihodného pana Kiry.“ Sano i všichni shromáždění utrpěli další šok. Byl to nezvykle surový zločin, a to i ve městě, kde byla násilná smrt běžnou záležitostí. „Co byli zač?“ vložil se do toho Joritomo. „A proč to udělali?“ „To já nevím,“ odpověděl zahanbeně hoch. „Měl jsem hrozný strach, a tak jsem se radši nekoukal. Schoval jsem se a vylezl jsem, teprve když byli pryč.“ Sanovi se rozbušilo srdce nadějí. Pohlédl na šóguna. Ten se tvářil nešťastně a zmateně a přání něco osobně podniknout se v něm svářilo se sklonem nechat za sebe všechno vyřizovat jiné. Pak se však jeho pohled setkal se Sanovým a šógun na něho s úlevou ukázal prstem. „Vy! Vyšetříte Kirovu vraždu,“ rozkázal. Ve svém ohromení 29 RÓNINOVA MILENKA a zděšení zapomněl, že má na Sana zlost, a připomněl si jen, že Sano je jeho na slovo vzatým mistrem v odhalování vražd. „Dopadnete ty vrahy, a zjistíte, ahh, proč to udělali.“ Nadšenému Sanovi náhle vůbec nevadilo, jak hrozná je mu zima. V rozřešení téhle vraždy viděl šanci získat zpátky své ztracené postavení. Bylo to sice jen tenké stéblo, jehož se mohl chytnout, ale pořád lepší než nic. „Nesmírně rád se toho ujmu, Vaše Excelence,“ uklonil se. Komoří ani jeho syn nedokázali beze zbytku skrýt zklamá - ní ve tváři. „Ne tak rychle,“ namítl však okamžitě Janagisawa. „Vaše Excelence, dohodli jsme se přece, že Sano-san se pro složitější práci, než je chytání zlodějíčků v obchodech, nehodí. Vyšetřování Kirovy vraždy byste proto měl přidělit někomu jinému.“ „Chcete říct, že byste se toho ujal sám?“ V šógunově obličeji se objevil výraz důvěřivosti a naděje. Janagisawa uštědřil Sanovi letmý úsměšek, jako kdyby s radostí vytrhl z rukou hladovějícího žebráka misku s rýží. „Jistěže, pokud s tím ovšem bude Vaše Excelence souhlasit.“ Šógun dotčeně našpulil ústa. „Jenomže já s tím nesouhlasím!“ vyjekl nečekaně. Občas se takhle rozlítil a pokusil se vymanit z Janagisawova a Joritomova vlivu. Teď ale vypadali zděšení z toho, jak se jim šógun vzepřel. Vyprostil ruku z Joritomova sevření. „Chci, aby to vyšetřil Sano-san,“ trval umíněně na svém a vrhal po všech shromážděných zlověstné pohledy. „Má někdo nějaké námitky?“ Kato s Iharou hleděli na podlahu, protože věděli, že šógun rozhoduje o jejich životě a smrti, a že je proto lepší mu neodporovat. „Na co ještě čekáte, Sano-sane? Jděte!“ „Jak si přejete, Vaše Excelence.“ Sano se spěšně vytratil, aby si to šógun ještě nerozmyslel. 30 Laura Joh Rowlandová Sanův hlavní dvořan Hirata se probudil, když mu na hrudi při - stálo něco těžkého. Otevřel oči a spatřil rozesmátý obličejík své osmileté dcery Taeko, která na něm obkročmo seděla. Pak dopadlo na lůžko ještě něco, jen o málo lehčího – její pětiletý bratr Tacuo. Vedle něho se převalila Hiratova těhotná manželka Midori a chránila si rukama břicho. „Kolikrát vám mám povídat, abyste na nás neskákali, když ležíme,“ pokárala potomstvo. „Ublížíte malému.“ Zaúpěla. „Mám sice rodit až příští měsíc, ale cítím se, jako by to mělo být už dnes.“ „Pojďte sem.“ Hirata vtáhl děti pod pokrývku, mezi sebe a Midori. „Můžu jít navštívit Masahira?“ škemrala Taeko. Hiratovy děti si s jedenáctiletým Sanovým synkem a jeho sestrou Akiko s oblibou hrávaly. „Ne,“ uťala její naděje Midori. „Chodíte k nim tak často, že už vás Sano-san a paní Reiko mají určitě plné zuby.“ Protože bydleli ve stejné části ohromného okrsku edského hradu, vyhrazené vysokým vládním úředníkům, kde měli své obytné 2 31 RÓNINOVA MILENKA komplexy, trávily spolu obě rodiny hodně času. „Nechte je na chvíli na pokoji.“ Taeko se obrátila k otci. „Tatínku? Ty mi dovolíš jít za Masahirem?“ Hirata se usmál jejímu pokusu postavit rodiče proti sobě. „Je mi líto, ale matčino slovo je zákon.“ Pak se dcerky otázal: „Ty máš Masahira ráda, viď?“ „Docela ujde,“ broukla Taeko s předstíranou lhostejností. Hirata s Midori si vyměnili pohled, v němž se mísilo po - bavení s obavami. Jejich dcera byla do Masahira zamilovaná. Přestože byla ještě malá, děti rostou rychle, a oni mohli jen doufat, že se všechno změní a dobře dopadne. Manželství Taeko s Masahirem totiž nepřipadalo v úvahu. Pro jejich rodinu by sice bylo výhodné, ale pro Sanovu už nikoliv. „Masahiro se včera popral s nějakými kluky,“ hlásila vzápětí Taeko. „Proč?“ zajímal se Hirata. „Posmívali se mu, že šógun sesadil naše tatínky,“ odpovědělo děvčátko. Hirata pohlédl na Midori a spatřil v jejím obličeji zděšení. V době, kdy byl Sano komořím, povýšil Hirata ze svého místa na Sanův dřívější post hlavního vyšetřovatele. Když ale jeho pána degradovali, postihl tentýž osud podle zákona i Hiratu. S Midori si dělali starosti, jaký to bude mít vliv na děti. Jinak se tím Hirata ale netrápil. Rád přenechal své postavení Sanovi, protože věděl, co všechno pro něj Sano udělal. Před čtrnácti lety ještě jako řadový hlídkový policista, muž nízkého postavení, nemohl Hirata na ženitbu ani pomyslet. Tehdy však potkal Sana, který z něho učinit svého hlavního dvořana. Za svoji kariéru vděčil Sanovi. A Sano vděčil zase Hiratovi za život, při jehož záchraně byl jeho dvořan a přítel tak vážně zraněn, že sám málem nepřežil. Nakonec se však uzdravil a dosáhl věcí, o kterých se mu ani nesnilo. Měl manželku, kterou zbožňoval, dvě krásné děti a třetí na cestě. Život se mu zkrátka vydařil. Obával se však o osud Taeko a Tacua. Svět byl k potomkům 32 Laura Joh Rowlandová otců, kteří upadli v nemilost, krutý, a jeho i Sanovy děti to již pocítily na vlastní kůži. „Přišel v té rvačce někdo ke zranění?“ chtěla vědět Midori. „Ne,“ zavrtěla hlavou Taeko. „Já jsem ty kluky zahnala. Pověděla jsem jim, že když nás nenechají, tak jim můj tatínek namlátí. A taky jsem jim řekla, že náš táta je nejlepší bojovník v celičkém Edu.“ „Neměla ses vychloubat,“ pokárala ji Midori. „Není to zdvořilé.“ „Ale je to pravda,“ zastal se sestry Tacuo. Hirata skromně pokrčil rameny. Byl nejlepší, jak už v mnoha vítězných turnajích a soubojích dokázal. Po zranění se však z něho stal mrzák trápený nepřetržitou bolestí. Začal se tedy učit u mistra mystických bojových umění a potulného mnicha jménem Ozuno. Po pěti letech tvrdého výcviku se mu zdraví vrátilo a jeho zničené tělo se změnilo v samý sval, šlachu a kost, pevné jako ocel. Jeho bojové schopnosti byly nyní takové, že byl téměř neporazitelný. Tajné rituály mu naprogramovaly mysl a vybavily jej moudrostí, která daleko přesahovala jeho šestatřicet let, a novou perspektivou. Tokugawský režim je jen špetkou prachu ve vesmíru. Politické machinace ho nemohou připravit o plody jeho tvrdé práce. Nic to nedokáže. Aspoň dosud se tak nestalo. „Odpusťte, ctihodný pane.“ Na prahu ložnice klečel sluha. „Zpráva od sósakana-samy. Přeje si, abyste mu pomohl s novým případem.“ Hirata zahořel zvědavostí a vzrušením. „Možná právě na tohle jsme čekali,“ sdělil Midori. Umyl se, rychle se nasnídal a navlékl se do těžkého zimního oděvu. Z police v chodbě sňal své meče a upevnil si je u pasu. U dveří zaváhal. Největší mistr bojových umění v Edu se bál vyjít ven... Vzepřel se ale svému strachu a prudce otevřel. Pozdravil ho závan studeného vzduchu, který čpěl kouřem z dřevěného uhlí. Sloužící odklízeli sníh z cestičky přes zahradu. Hirata 33 RÓNINOVA MILENKA se zhluboka nadechl, zpomalil si srdeční tep, uklidnil se a po - staral se, aby jeho vycvičené smysly zostřely. Slyšel teď kroky a hlasy hradních hlídek, rachocení kbelíků sloužících, vzdálený štěkot městských psů, pokřikování obchodníků nabízejících svoje zboží a šumění řeky. Cítil opékané ryby, nudle vařící se v česnekem ochuceném vývaru, obsah nočníků vyvážených na trakařích z města. V záplavě smyslových detailů vnímal aury vyzařované milionem lidí v Edu. Každá byla jedinečná, energie, která signalizovala zdraví, osobnost i emoce vlastníka. A přestože jich bylo příliš mnoho, aby si je mohl pamatovat, aury lidí, které znal, rozlišit dokázal. Midori se postavila vedle něho. „Je tady?“ „Není.“ Auru, po níž pátral a se kterou se poprvé setkal před půl druhým rokem, Hirata necítil. Pobýval tehdy ve svatyni Ueno, když pocítil auru mnohem silnější, než s jakou se kdy setkal. Vyzařovala z muže, jehož síly přesahovaly vše, co Hirata u pouhého smrtelníka pokládal za možné. Zasažený bázní a děsem tehdy čekal, až se ten podivný muž ukáže, jenomže on to neučinil. Místo toho se kolem něj, neviditelný, začal potloukat a trápit ho. Jen jednou ho Hirata na okamžik zahlédl, ale bleskurychle mu zase zmizel. Od té chvíle pátral po přízračném muži, který ho sledoval a jehož jméno i tvář mu zůstaly utajené. Jeho bojové schopnosti byly nepochybně lepší než Hiratovy, protože mu dokázal neustále a kdekoliv být v patách. Od té doby žil Hirata ve strachu z útoku, který by ublížil jeho rodině, přátelům i jemu samému. Trávil dny jízdou na koni po městě ve snaze vylákat svého pronásledovatele, přimět jej, aby se ukázal, ale ten až dosud zůstával ve skrytu a v anonymitě. „Třeba se už nevrátí,“ podotkla Midori. Byla jedním ze dvou lidí na světě, kterým se Hirata se vším svěřil. Tím druhým byl pochopitelně Sano. Poprosil je, aby to zachovali v tajnosti. Nepřál si, aby se někdo dozvěděl, že se bojí ducha, kterého kromě něj nedokáže nikdo postřehnout. „Ale ano, vrátí se,“ odporoval. „Vznáší se někde v dálce a čeká.“ 34 Laura Joh Rowlandová „Na co?“ chtěla vědět Midori a jen stěží skryla své pochyb - nosti. „Přece aby se mnou bojoval,“ vysvětlil jí Hirata. Mnozí edští muži chovali přání porazit Hiratu v souboji, a stanout tak na špičce mistrů bojových umění. Mnozí to také zkusili a žádný neuspěl. Ale Hirata si uvědomoval, že ani jeho mystické schopnosti ho věčně na vrcholu neudrží. Nakonec se objeví někdo, kdo mu přinese porážku. A on se obával, že to bude právě jeho tajemný pronásledovatel. Cítil, že čas střetnutí se neodvratně blíží. „Co ta rčení tvého mistra, která vždy cituješ?“ nadhodila Midori. „To, čeho se bojíme, si vytváříme sami. Nebo: Nejstrašnějším protivníkem válečníka je jeho vlastní mysl. Někdy si říkám, jestli to není jen výplod tvé mysli. Třeba ten pronásledovatel ve skutečnosti vůbec neexistuje. Vytvořil sis ho sám.“ „Nevytvořil.“ Tohle Hiratu rozzlobilo. Vlastní manželka nevěří v jeho mystické schopnosti, přestože ho viděla vykonat úžasné činy. Jako praktická žena se domnívá, že všechno má nějaké racionální vysvětlení. Jenže ani on sám nevěřil v nic nadpřirozeného, dokud to doopravdy nezažil. Nemůže proto očekávat, že to Midori pochopí. Navíc musel uznat, že na tom, co řekla, může být něco pravdy. Možná že jeho mysl v kombinaci se strachem udělaly z neznámého pronásledovatele větší a silnější osobnost, než jakou je ve skutečnosti. Přesto o tom Hirata nebyl přesvědčený. „Už musím jít,“ prohlásil. Vzdor všem pochybnostem, že mu hrozí reálné nebezpečí, se Midori do očí vkradl strach. „Buď opatrný.“ 35 RÓNINOVA MILENKA Strážní ve věžích a přilehlých chodbách na vrcholu hradeb ed - ského hradu hleděli dolů na hlavní bránu, která se otvírala, aby mohl projet ven průvod samurajů na koních. Sano jel v čele, Hirata po jeho boku, za nimi Marume, Fukida a padesát vojáků Sanovy soukromé armády. Ulevilo se mu jako vždy, když unikl z omezených prostor hradu. Když přejížděl se svými muži můstek přes vodní příkop, vdechoval studenou a svěží atmosféru naděje, která mu vháněla slzy do očí a štípala do tváří. Odbočili na třídu, která oddělovala edský hrad od čtvrti daimjóů, kde v rozlehlých, zdmi obehnaných komplexech bydleli feudální páni. Dřevěné konstrukce hlídkových požárních věží se rýsovaly proti modré obloze vystlané bílými oblaky. Na široké třídě ležela do poloviny lýtek vysoká vrstva sněhu. Nebyl zde velký provoz, až na jízdní oddíl samurajů blížící se z opačné strany. Na tyčích na zádech jim vlály vlajky s erby jednoho daimjóa, Janagisawova spojence. S drze vztyčenými hlavami se řítili cvalem přímo na Sana. Marume a Fukida vyjeli kupředu. „Hej!“ houkl na ně Marume. „Uhněte!“ 3 36 Laura Joh Rowlandová Oni se ale hnali dál. Sano zaťal zuby. Protože měl nyní šó - gunovu podporu, měli by ho všichni respektovat. Ale protože ztratil jeho přízeň, nikdo se mu doopravdy nepodřizoval. Už by si na to měl zvyknout, ale stále ještě bylo pro něho těžké to přijmout. Fukida, Marume i ostatní vojáci už sahali po mečích. „Nechte toho,“ zarazil je Sano. Uspokojení z toho, že by dali daimjóovým ozbrojencům lekci, nestálo za ztráty na lidských životech. Dříve se Sanovi mladší, horkokrevní dvořané pouštěli kvůli němu do spousty rvaček. A až příliš mnoho jich přišlo o život. Sano však nejenže takové plýtvání životy nenáviděl, ale navíc každého muže potřeboval. Zdráhavě se tedy podvolili. Protivníci se s posměšky chystali projet středem Sanova doprovodu. Hirata jim ale zastoupil cestu. Udělal to tak rychle, že to málem ani nestačili postřehnout. „Objeďte nás.“ Pronesl to tichým hlasem, ale síla jeho aury vojáky zastavila. Když ho poznali, bylo na nich znát, že dostali strach. Věděli, že by je dokázal zabít dřív, než by mu stačili zasadit jediný úder. V Hiratově přítomnosti si nikdo nedovolil Sana urážet. Se smíchem, který nebyl veselý ani příjemný, začali Sanovu skupinu objíždět. Hirata se vrátil ke svému pánovi. Marume s Fukidou na něho souhlasně pokývli, ale když se jejich průvod znovu vydal na cestu, Sano vycítil mezi těmito třemi muži napětí. Detektivům nevadilo, že Hirata oprávněně zaujal své původní místo hlavního dvořana po Sanově boku, ale když byl sósakanem-samou a Sano komořím, vystupovali jako Sanovi hlavní dvořané oni dva, Marume s Fukidou. Užívali si tohoto postavení a z něho vyplývající odpovědnosti, a tak se jim pochopitelně nelíbilo, že nyní museli ustoupit do pozadí. A přestože měli Hiratu rádi, viděli, že se od doby, co se naučil mystickým bojovým uměním, změnil. Přestože to stále byl jejich druh, báli se ho. Dnes však nemohlo Sanovi ani jeho druhům nic pokazit náladu na dlouho. Vyšetřování jedné vraždy před čtrnácti lety vyneslo Sana k moci. Jeho muži byli rozrušení z toho, že jsou 37 RÓNINOVA MILENKA na důležité výpravě, a ve městě panovala sváteční atmosféra. Bílý, jiskřivý sníh pokrýval střechy i ulice a zastíral špínu. Ženy zametaly před prahy a sníh dopadal na pestrobarevně oblečené děti, které se venku koulovaly. Nade dveřmi visely borovicové větve, výzdoba k nadcházejícímu Novému roku. Sano a jeho muži přejeli most Rjógoku, který se klenul nad nákladními říč - ními čluny na vodě. Žertovali a smáli se. Jejich dobrá nálada se však okamžitě vytratila, když narazili na první stopy vražedného šílenství. Sníh v ulici mezi hliněnými zdmi komplexů v Kirově sousedství byl rudý od krvavých stop a stříkanců. Vycházely ode dveří dvoupatrového domu s četnými prohnutými taškovými střechami, které se zvedaly nad okolní přízemní kasárenské stavby. Když Sano a jeho lidé seskakovali z koní, Fukida jenom vydechl: „Milosrdní bohové!“ „Domníval jsem se, že jsme přijeli vyšetřit jednu vraždu,“ poznamenal Marume, jehož veselí rázem ustoupilo vážnosti. „Tohle ale vypadá na hotový masakr.“ V blízkosti strážnice stály o zeď opřené žebříky. „Po nich se vrahové dostali do dvora.“ Sano se rozhlížel po obou stranách ulice. Z bran dalších komplexů vycházeli lidé. Když na ně ale pohlédl, chvatně zase mizeli za vraty. „Pojďme dovnitř,“ zavelel a vydali se k bráně. „Buďte opatrní. Ten chlapec sice tvrdil, že vrahové už odešli, ale přesto nevíme, co můžeme očekávat.“ S meči v rukou zaujali místo po obou stranách brány. Hirata ji opatrně otevřel. Prošli mezi kasárenskými budovami, po cestičce, na níž nalezli další krví prosáklý sníh. Leželi tam na břiše dva mrtví muži. Oba samurajové, do půli těla nazí a bosí. Ze zad jim trčely šípy. Sano a jeho lidé pokračovali v cestě na nádvoří. Zde bylo tolik krve, že se sníh změnil v rudou břečku. Všude se váleli další pobití. Sanovi muži to hlučně komentovali. Několik se jich pozvracelo. Sano si se svraštěným čelem prohlížel rozťaté hrudníky, z břich vyvalená střeva a podříznutá hrdla. Oči bez výrazu obrácené k nebi. Málem šlápl na něčí useknutou ruku. Také jemu se zvedl žaludek, přestože v minulosti viděl už jiné masakry, ale ovládl se. Tento útok však


       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist