načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Romeo a Julie 2300 - Vladimír Páral

Romeo a Julie 2300

Elektronická kniha: Romeo a Julie 2300
Autor:

Autor se záměrně vydal do značně vzdálené budoucnosti, kdy civilizační pokrok obsáhne prakticky všechny oblasti života. Slovo "prakticky" znamená "ne všechny" - a právě oblast citů se ... (celý popis)
Produkt teď bohužel není dostupný.

»hlídat dostupnost


hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: Palmknihy
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 199
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Autor se záměrně vydal do značně vzdálené budoucnosti, kdy civilizační pokrok obsáhne prakticky všechny oblasti života. Slovo "prakticky" znamená "ne všechny" - a právě oblast citů se zde stává předmětem zájmu všemocného státu, který ji chce dostat pod kontrolu. Motiv "felicistiky", tedy "metody jak vyrobit štěstí" se stal ústředním tématem této uchvacující knihy.

Související tituly dle názvu:
Plukovník generálního štábu Plukovník generálního štábu
Páral Bohuslav
Cena: 41 Kč
Romeo a Julie / Romeo and Juliet Romeo a Julie / Romeo and Juliet
Shakespeare William
Cena: 158 Kč
Romeo a Julie / Romeo and Juliet Romeo a Julie / Romeo and Juliet
Shakespeare William
Cena: 214 Kč
Romeo a Julie/Romeo and Juliet Romeo a Julie/Romeo and Juliet
Shakespeare William
Cena: 192 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Copyright (c) 2013 Vladimír Páral

Cover design (c) 2013 Ivan Brůha

ISBN 978-80-7486-045-4 (ePUB)

ISBN 978-80-7486-046-1 (Mobi)

ISBN 978-80-7486-047-8 (PDF)


Obsah

Kapitola 1. Ortel....................................................................... 4

Kapitola 2. Terfel ..................................................................... 9

Kapitola 3. Primářka felicistiky ............................................. 13

Kapitola 4. Smutná dívka....................................................... 18

Kapitola 5. Zmatky mladého muže ........................................ 23

Kapitola 6. Odborníci se diví ................................................. 30

Kapitola 7. Rozhněvaná dívka ............................................... 40

Kapitola 8. Profesionální deformace...................................... 52

Kapitola 9. Zrcadlové bludiště ............................................. 101

Kapitola 10. Potíže falešné vědkyně v Austrálii .................. 124

Kapitola 11. Co je to štěstí? ................................................. 142

Kapitola 12. Dobrý konec, dobrá... Ale jak to bude dál? .... 171


Kapitola 1.

Ortel

MILENCI se znovu políbili.

„Ty moje... moje...“ říkal jejím rtům.

„Ty moje všecko,“ šeptala.

„Víš, já...“

„Vím. Já taky.“

Další polibek (velice dlouhý).

„Chci s tebou být,“ vzdychl.

„A já! Pořád. Celý den a noc a týden a rok... A život.“

„Já taky.“

„Tak pojď –“ řekla odhodlaně, vzala ho za ruku a vyváděla z listnatého zeleného bludiště, po vyhřívaném trávníku a přes hrající porcelánový můstek, u jehož paty je dohnal oranžový a růžový plameňák, který se sem chodí mazlit.

Milenci Milan Kareta (20) a Manka Lebdušková (20) vyšli z Ústředního parku na Nábřežní třídu, která v délce 108 kilometrů tvoří jednu ze severojižních os souměstíPrahaÚstí (18 tisíc km

2

a 9,6 miliónu obyvatel ve 42 obvodech).

Na rozlehlé pláni magistrály (v každém směru šestatřicet jízdních pruhů) vrcholila ranní dopravní špička, tiché svištění dálkových modrobílých transbusů a kolon žlutých obusů na magnetickém polštáři splývalo do barevného míhání, stáda pestrých aut sjížděla do modré záře tunelů k podúrovňovým křižovatkám subdálnic a vyjížděla na estakády nadúrovňových vozovek vypjatých mezi budovami ve tvaru pagod, koulí, hroznů, paraboloidů, dortů, kuželů a rozevřených knih. Ve všech výškách vodorovně, kolmo i schodovitě šikmo svítila, proudila a vybuchovala důvěrně známá hesla: MĚJ DNES DOBRÝ DEN!... AJAX ČEKÁ... TRIOB 350... MLÉKO!!!... SVĚTLO SVĚTLANY... PRAVÁ CHVÍLE: PRÁVĚ TEĎ... 18 – LADOGA... a vedle těchto nápisů, kolem nich i mezi jednotlivými písmeny skotačily ve všech myslitelnýchaudivideorovedeních veselé figurky Hráška a Bublinky – dlouholetý hit a miláčkové celé sluneční soustavy.

Vysoko nad tím vším, jako dominanta milovaného panoramatu jejich rodného města, strmí grandiózní třpytně průzračná masa Paláce kultury lesklými srázy sto šedesáti pater krytých reliéfy, oblouky terasových mostů mezi harfovými trakty a nad dvěma rotujícími koulemi Lidové hvězdárny bodá do oblak trojhranná věž se svítícími řádky obrazovky Pražského orloje – teplota, tlak a rel/absol vlhkost vzduchu, elmag- a biorytmické koeficienty, předpověď nemocnosti, počasí a biopotenciálů na příští čtyři hodiny a ovšem kalendář: úterý 12. května 2300. Hrášek ukazuje svou zelenou tlapkou přesný čas 08.32 a Bublinka vydechuje růžovou bublinku s přáním „Dobrý den a hezky si jej užijte!“

U východu z parku na odstavném zinkovém pruhu parkovala řádka volných aut, Manka si vybrala bílé, vsedla na jeho mechové sedátko a ukazováčkem vyťukala na voliči rito „Úpark – Genetika 5“. S hlavou zabořenou do opěradla pak očima zamženýma láskou hleděla na Milana přicházejícího od zmrzlinového sloupku, na jeho chlapecky štíhlou (a až příliš křehkou) postavu ve stříbřitém sportovním dresu a vážný světlý obličej. On umí být vážný i veselý, s ním jde docela všecko. Chci ho. Budem spolu mít krásné děti. MILUJI HO – a budu navždycky. Miluje on mě taky tak?

„Vzal jsem ti tu tvoji cukrátkovou, ty moje sládě,“ řekl Milan podávaje jí její oblíbenou „obyč“ sladkou jen malinovou zmrzlinu bez ničeho. On pokaždé ví, co já ráda, a vždycky mi to dá. Sám lízal tu svou odpornou sýrohovězí s kovovou pěnou nukleátu lithia.

„Měli bychom se vzít v červnu,“ řekla Manka, když auto uhánělo tunelem pod vltavským dnem. „Abychom mohli v létě na svatební cestu...“

„Ale chtěli jsme přece v září do And.“

„To mi už ale třeba začne růst bříško...“

„Tak moment, tohle si naplánujeme v klidu po prohlídce.“

Snoubenci vystoupili z bílého auta a vkročili na eskalátor šupinaté plastikové novostavby genetiky 5. pražského obvodu dosud se svými zmrzlinami v rukou.

„PŘEJI VÁM ŠTĚSTÍ, vážení snoubenci, a blahopřeji k vašemu krásnému i závažnému rozhodnutí, jehož start okamžitě rozběhneme,“ uvítal je v prvním patře genetik 5. obvodu ing. Karel Vodák, CSc., v úřední šedé tunice s modrým pruhem. „Ty zmrzliny si klidně dolízejte, než budete svlečeni. Máte mimořádné štěstí, že jste jubilejní tisící pár našeho obvodního střediska a proto váš případ bude řízen s obzvláštní péčí jakožto exemplární. Prosím!“

Ze stěny vyjely dva sněhobílé roboty a za ruce odvedly Milana a Manku do vyšetřovny, kde snoubenci svlečeni, položeni na lehátka oddělená přepážkou a v několika vteřinách uspáni pomerančově vonícím psychoplynem.

Elipsovité kontakty a jehlové sondy přiloženy ke všem 72 místům na jejich tělech, načež zapnuta analytická baterie pozitronového D-monitoru, mentálního osmografu a fantaziografu, detektory vzpomínkových, citových a snových vrstev i falopletysmografický detektor sexuální pravdy – všechny orgány, nervová vlákna a neurony obou vyšetřovaných extrahovány proudícím médiem citlivého elektrického pole a hloubkově čteny i provokovány generátorem bohatě modulovaných impulsních kódů v nejrůznějších frekvenčních pásmech.

„Maminko, prosím tě, nezhasínej, já se ve tmě bojím...“ vyjevovala se Manka ve svém psychostavu otevřeném dokořán. „Nech mě ještě chvilku ve vaně... Vždyť já radši kůzlátko než pštrosa... Tohle mě nevzrušuje... Ale já chci mít nejmíň pět dětí... Ty housle mi tatínek neměl schovat... S Milanem všecko...“

„Ještě chvilku mazlit... A ještě na ručičku... a ještě na nožičku...“ smál se Milan, aniž by slyšel Manku nebo sebe. „Tati, to jsem to odpálil, co?... Já bych strašně chtěl udělat první biokeramiku na světě... Sandra byla fantastická kočka, ale zas číslo... Buď žíhat keramiku při nízké teplotě, nebo biolátka, která snese dva tisíce stupňů... Manka je prostě takový sládě... Když já vlastně ještě nic pořádně nevím...“

„ÚKOLEM TERÉNNÍ GENETIKY je vnést vědecké principy do uzavírání manželství, jemuž racionalizace volby partnerů zajistí vysokou pravděpodobnost zdaru. S tím zajisté souhlasíte,“ řekl ing. Vodák s očima na obrazovkách svých čtecích aparátů.

„Jasně!“ řekl Milan Kareta.

„Proto jsme k vám přišli,“ usmála se Manka Lebdušková.

„Naše psychografie, kterou jste právě byli vyšetřeni, je přístrojově již značně pokročilá a zásadně se řídíme jejím výsledkem. Jistě chápete, že naše středisko podporuje kompaktní a geneticky nadějné páry, kdežto naopak nesourodým a bezperspektivním párům musíme jejich sňatek co nejdůrazněji rozmluvit.“

„Jasně,“ řekl Milan.

„My se chceme ještě v květnu brát,“ řekla Manka, „a já bych už chtěla... začít mít děťátko.“

„To vám bohužel musíme co nejdůrazněji rozmluvit,“ řekl ing. Vodák pevně.

„Rozmluvit?...“ opakoval Milan nechápavě.

„Ale –“ Manka zalapala po dechu.

„Vy dva se totiž k sobě vůbec nehodíte. Podívejte –“ ukazoval ing. Vodák na vyduté žluté obrazovce, „výsledné okruhy vašich psychogramů jsou diametrálně odlišné. Milan Kareta, prosím – nadprůměrně vysoký inteligenční kvocient v hodnotě IQ 146, tvůrčí vědeckotechnický typ, výrazná schopnost abstraktního myšlení, nejvyšší ambice, dynamický až expanzivně... A tu, prosím, Manka Lebdušková: podprůměrná inteligence IQ 99, netvůrčí typ obecně humánního žánru, neschopnost abstrakce, ctižádost téměř nulová a pasivně dostředivá tendence ke konzervativním biologickým konstantám...“

„Ale já ji mám rád, jaká je!“ křikl Milan.

„Já zas Milana a tyhle rozdíly nám nikdy nevadily!“ zaječela Manka.

„Vy jste si je pouze neuvědomovali ve svém dočasném zaslepení onou růžovou blouznivou – no, řekněme iracionalitou. Protože jinak byste museli jasně vidět, prosím, čtěte se mnou –“ a genetik ťukal do hranaté fialové obrazovky: „Kareta je v normálním stavu vysoce racionální se sklonem k interpersonální lhostejnosti až chladu – kdežto Lebdušková, zcela naopak, je hluboce emocionální a jinak už vlastně žádná. Vidíte tuhle její pavoukovitou křivku? Lebdušková je uzel jen ze samých citů. Čtěme dále Karetu – neklid, kvas, stálé hledání a nestálost vystupňovaná až do přelétavosti, s níž vystřídal už tři partnerky. Lebdušková zcela opačně: výrazná stálost a hluboce uložená představa jediného partnera na celý život, sklon k žárlivosti a možná postupně až k hysterii na bázi tvrdošíjné fixace na jediného muže –“

„Ale já přece miluji jenom Milana a on zase mě!“ vykřikla Manka zoufale. –

„A vy z nás děláte jakési odporné hnusáky,“ zavrčel Milan na genetika.

„To v žádném případě, prosím. Oba máte ovšem i své manželské potencionality, čtěte se mnou: Kareta má vyvíjecí se schopnost porozumění a patrně i hlubší náklonnosti. Lebdušková zas velkou zásobu něhy a obětavosti... Jenže vy dva se lišíte i v těchto potencionalitách – jako absolutně ve všem! Lebdušková ráda jí i vaří, Kareta pokrmy téměř nevnímá, ona je krotká, on divoký, ona introvert, on extrovertní, ona touží sedět doma s dětmi a on objevovat celé nové světy, vždyť už ty vaše zmrzliny, jak jste sem s nimi přišli – on výživnou proteinovou kořeněnou kovem a ona ovšem sladkou vodovou! Ruku na srdce, Manko, z vás dvou jenom vy spěcháte do manželství a mateřství, kdežto Milan by docela klidně ještě počkal, že? Jediné, co máte shodné, je vašich dvacet let. Ale i to je další překážka, neboť naše statistika potvrzuje ideální pár, v němž on je starší než ona nejméně o čtyři roky. Je mi tedy líto, že váš případ – bohužel dokonce můj jubilejní tisící – musím uzavřít co nejdůraznějším nedoporučením.“

Milan zarytě mlčel. Manka plakala.

„Ale vždyť to není žádná tragédie, ve dvaceti přece vaše životy teprve začínají,“ řekl ing. Vodák chlácholivě. „Předám vás oba felicistům, kde se napřed pěkně odreagujete v prožívárnách, a oni vám pak najdou příhodné partnery –“

„Ale já nechci žádného příhodného partnera!“ vykřikla Manka. „Já chci tohohle Milana, protože ho mám ráda a protože ho miluju!“

„Opět vaše zmíněná již tvrdošíjná fixace na jediného partnera, tu ji máme graficky, zde to svítící maximum –“

„Ale to není žádná fixace, to je prostě láska!“ křičela.

„– kteréžto maximum u Karety, zde prosím, je výrazně nižší a nesvítí, nýbrž pouze kmitá,“ dořekl genetik. „Láska, ovšem, na tu se dá vždycky všecko svést, že. Ale když se ji domníváte cítit k partnerovi bez ohledu na jeho vlastnosti, vhodnost, perspektivu a statistickou pravděpodobnost zdaru – váš vztah se vymyká rozumu, je jím nepostižitelný a zřetelně mu odporuje. Odborně řečeno: iracionální faktor. Chápu, že momentálně může být třeba i silný – ale vy zas pochopte, že život se na něm stavět nedá. Ostatně i v tomto iracionálním faktoru – zde prosím – jste oba zcela rozdílní. Zatímco jeho hodnota IRAF je u Karety čistá nula, IRAF Lebduškové je nesmyslně vysoký, plný tisíc – Tak to by tedy vážně nešlo dohromady, že. Terénní genetika sice teprve začíná, vlastně jsme pořád ještě v experimentálním stadiu, ale i za ten krátký čas jen v našem pátém obvodu jsme vyprojektovali již 986 šťastných manželství a u dalších třinácti sledujeme slibný vývoj... který však u vás nelze předvídat. Nýbrž naopak. No nic, nevěšte hlavu, felicisté vás přivedou na jiné myšlenky a příště vás oba šťastně provdáme i oženíme. Tedy na shledanou ve vašich nových perspektivních kombinacích!“

ESKALÁTOR VYKLOPIL ZAMÍTNUTÉ snoubence na chodník z jahodové keramiky. Manka se opřela čelem o zeď šupinaté budovy a usedavě plakala. Ve své bílé tunice s krátkou vlečkou vypadala jako karikatura nevěsty z historického filmu o dvacátém století. Milan se jí snažil svým rukávem utřít mokrý obličej, ale vysoce vodoodpudivá látka jeho sportovního dresu rozmazala Mančiny slzy a šminky do modročerné kaše.

„Tak tys měl už tři holky!“ plakala.

„Ale ne, to je celkový součet i s tebou, víš. To s Hankou, to nic nebylo, a Sandra byla sice kočka, ale zas číslo.“

„Mně ta fixace svítí a tobě jenom bliká...“

„To bylo jen maximum křivky, ale kdoví jaké.“

„A ten IRAF, který já mám tak velikánský... ty ho fakticky nemáš ani kousek?“

„O tom nic nevím.“

„Já taky ne. Já vím jen to, že tě mám ráda a že tě miluju.“

„Já vím. Já tebe taky, to přece víš. Ale genetika nám to chce rozmluvit.“

„Tak budeme spolu, uděláme si děťátko a na genetiku se vykašleme!“

„To samozřejmě můžeme. Ale kdyby to pak nevyšlo... byla by to naše odpovědnost. A naše vina.“

„Tak co teda budeme dělat?“ vykřikla zoufale.

„Nevím. Já prostě nevím! Teď nevím už vůbec nic.“

„Víc mi nepovíš?“

Milan jen pokrčil rameny, pak se jimi opřel o dům a sjížděl zády po jeho zdi, až dosedl na chodník, bezmocně opřen o studené plastikové šupiny. Tak zůstal.

Manka sklesla do dosud čekajícího bílého auta, které ji, nedostavši nový příkaz, automaticky dovezlo zpět po téže trase k Ústřednímu parku, kde opět zaparkovalo na zinkovém pruhu přichystáno k další jízdě. Ale já teď nemám už kam jet, autíčko.

Těžce raněná Manka se vlekla po vyhřívaných trávnících, ani už kam jít, z listnatého zeleného bludiště zazněl smích, šepot i něžné výkřiky milenců, Manka prchala pryč, vběhla do mramorového koryta a brodila se po pás v modré parfémové vodě, zmáčená tunika se jí přilepila k tělu a krátká vlečka se roztrhla o trysky fontány. Ale teď přece na ničem už nezáleží.

Od hrajícího keramického můstku k ní přispěchal plameňák a přitulil se k ní hrudí, pod jeho růžovým peřím však ucítila kovovou schránku robota a s odporem jej odstrčila. Nepomůže mi mazlení naprogramovanýho plechu.

Ve slaném závoji slz se jí lámalo výškové panoráma města, hroznový Palác her, kde jsme s Milanem... A zasklené terasy Zimní věže, kde jsme se seznámili. Kde zůstal Milan teď? Nechal mě odejít. Teď budu muset už sama – Ale co zbývá Julii bez Romea?

Tvrdě pohlédla na trojhrannou věž Pražského orloje, vysoko nad otáčejícími se koulemi hvězdárny svítila a plála obrovská plocha jeho ciferníku a Hrášek s Bublinkou ukazovali přesný čas 10.29.

Za necelé dvě hodiny se mi všecko stačilo zřítit se a Milan už není.

Zřítit se, opakovala Manka, když došla k letišti Úparku. Ve druhé dráze přistávalo dvoumístné sportovní letadlo, chlapec z něj pomohl děvčeti vystoupit a držíce se za ruce spěchali do bludiště.

Manka vklouzla na teplé dosud sedátko letounu a vzlétla kolmo vzhůru. Proč nejsi se mnou, lásko? Ale Milan už není a tak musím letět sama.

Namířila přímo doprostřed obrazovky ciferníku Pražského orloje a nastavila nejvyšší rychlost, před přídí letadla se šílenou rychlostí zvětšovaly zářící řady číslic obludně velikých už jako domy a Hrášek s Bublinkou zakryli oblohu. Bublinko, půjč mi svého Hráška –

Mančino letadlo se vřítilo do orloje a zarylo se do sítí jeho elektronických pletiv, obrovská obrazovka ciferníku výstražně rudě zaplála, pak zhasla, zmrtvěla, a po její lesklé šedé fólii se rozběhla pavučina miliónů droboučkých prasklin.

Kapitola 2.

Terfel

UŽ MI ZAČÍNAJÍ STYDNOUT NOHY, povzdychl si Áva Šamp (46) a marně se je pokusil zarýt hlouběji do infra-zahřívané matrace. Pozdě večer se vrátil ze své šestasedmdesáté již cesty do Himálají a celou noc se nemohl zbavit pocitu chladu. Ale vždyť ses přece nemusel brouzdat s klienty ve sněhu, stačilo jen předat je nepálským terfelům a okamžitě se vrátit do Prahy. Ten Mount Everest mě jednou oddělá.

Ranní slunce se šířilo v mezerách plexových žaluzií a robot Robka (starý rádium-kalcitový typ) vjel do pokoje, jako by se již nemohl dočkat každodenní série svých zlomyslností. Na které jej nikdo neprogramoval.

Vytáhl žaluzie s třeskem, jaký by jejich konstruktér určitě nepovažoval za možný, a hned pak na ležícího Ávu pustil proud ledového vzduchu.

„Zavři to!“ zaúpěl Áva a popotáhl nosem. „Copak nevidíš, že mám rýmu?“

„Léčení rýmy vyžaduje především hojnost čerstvého vzduchu,“ řekl robot hádavě.

„Ale ne ledového.“

„Dobré jitro. Je úterýsedmatnáct. Vstávej!“

„Ještě chvilku. Mám rýmu a musím se prohřát.“

„Vstávej!“

„Nech mě ještě pět minut. Slyšíš, ty elektrický střevo? To je příkaz!“

„Vstávej!“ zašuměla Robka, přistoupila k Ávovu lůžku a strhla z něj přikrývku se zjevnou rozkoší. Kterou si ve svých obvodech naindukovala sama, její program jí velí právě jen vzbudit mě (ale ovšem i dostat z postele).

„Čištění zubů jsi dnes zkrátil o třiasedmdesát vteřin!“ sekýrovala Robka dál.

„Protože je už pozdě!“

„Kdybys vstal hned, stačil bys to. Tvoje paradentóza vyžaduje třikrát denně dvouminutové ošetření chrupu i dásní –“

„Jestli hned nezavřeš klapačku –“

„– nebo ti vypadá i zbytek tvých zubů.“

„– tak tě vypnu!“ dořekl Áva, čeho se Robka nejvíc (a jediného) bojí, a pak už pokojně snídal míchaná s-vajíčka (syntetická vejce) a s-mléko (průmyslově vyrobené) s s-medem (bezvčelý produkt), obsluhován mlčícím již robotem. Robka funguje dobře až na to, že po deseti letech provozu se mnou sílí v ní rysy ženy po desetiletém manželství. Jako by se ten kybernet sám učil vyplňovat, co tu chybí... Áva Šamp je sám, protože nešťastně a beznadějně zamilován.

RANNÍ CHODNÍKY SE SLUNCEM na kamenných ornamentech, spěch dívčích nohou ve studentských kalhotkách, dupot s-tuleních (ze s-kůže) leteckých bot a cupání červených dětských papuček, tečkovaný robot fičí s nákupní taškou, žena ve žlutém kimonu venčí afgánského chrta a čtyři námořníci předhánějí trojici letušek pokoušejíce se je oslovit. Směrem k pátému centru dav houstne a za zinkovým parkovacím pruhem se kolony aut a busů slévají do řízené řeky lesklých střech, nad níž krouží letouny jak hejna racků.

Vestibul růžově a stříbrně pruhované kulové budovy felicistiky 5. pražského obvodu voní s-kávou (z s-zrnek, ale s přísadou pravého kofeinu) prýštící z chromových jeskyněk ve zdech a plastikovými s-fialkami (protože je úterý a zítra budou s-karafiáty), Áva popotáhl nosem, sjel zdviží do třetího suterénu a ve své mrňavé kanceláři si připjal na klopu svého ošumělého fialového župánku úřední růžový odznak s velkým stříbrným F, čímž se ujal své práce terénníhofelicistyochůzkáře (terfela).

Tak copak tu dneska máme: statistik J. Bureš se cítí otupělý ze statistických výpočtů, odreagujeme ho v ústavní šokárně nebo v trenažéru havarující rakety? To si rozhodne primářka. Na dalších jedenácti kartách stejný požadavek „pást ovce plus táborový oheň“, to určitě viděli včera v televizi. Tak těchhle jedenáct si vezmu na starost sám, s-ovcí máme na skladě dost ještě z té odysejské plavby a u s-naftového táboráčku se aspoň ohřeju. Další dva klienti chtějí ostrovní idylu v jižních mořích, takže s kartami z minulého týdne jich budu mít už třicet na plný turnus. Takže ve čtvrtek si uděláme celodenní Tahiti... Áva vyťukal příslušnou objednávku a vyčkal jejího potvrzení na obrazovce: Fel PRG 05 Ct 15.5.2300 TAHITI 30 + terfel A. Šamp.

Další dvě karty – ale kuš! – už zas chtějí „zdolat Mount Everest“ a hned další klient přitom ještě „ulovit sněžného muže“. Ach jo, mý ubohý nožičky, už zas vás čeká himálajskej sníh! Zbývá už jen doufat, že těchhle alpinistů nebude třicet na plný turnus dřív, než se zbavím rýmy. Snad Tahiti a táboráček pomůže... vzdychl Áva nad posledními dvěma kartami. Jemný optik T. Velinský potřebuje ke svému štěstí „sekyrou vydlabat člun z kmene“ a důchodkyně V. Kárová zachránit někomu život.

Áva Šamp zapojil index věcné kartotéky a za pár okamžiků na obrazovce vyplul záběr mohutného javorového kmene, samozřejmě z plastiku. Tohle by jemného optika asi neuspokojilo, on si spíše představuje, jak zalit potem statečně sekerou buší a opravdové třísky mu lítají kolem uší. Přírodně rostlé stromy ovšem rubat nelze, když v celé Praze jich zbývá sotva dvacet v univerzitní botanické zahradě. Áva odvysílal čtvrtému okruhu požadavek na speciální třísekschopnou imitaci kmene plus masivní kopii sekyry podle katalogu Muzea ručních řemesel.

A teď ještě sedmdesátiletá Veronika Kárová chce někomu zachránit život. Jakpak by to asi mohla stará paní udělat?, přemýšlel terfel Šamp promítaje si videozáznamy tohoto často objednávaného prožitku. Tahat někoho z havarovaného auta – to pro stařenku není. Do kosmu ji taky nepustíme, to je tak pro desetileté kluky, zavrčel a odcvakal celou nabídnutou sérii příšerně pukajících raket a astronautů vtahovaných gravitací tu do ohnivého pekla slunečních erupcí, tu zas do oceánu zmrzlého čpavku. Chtělo by to něco jako víc ze života.

Na obrazovce se zjevil vyděšený mladík zapletený do jakýchsi drátů, v nichž se právě jako začínal škvařit, tihle zahrávači dovedou zahrát všecko. A jsou to dobří lidi... Jenže ale k zachránění tohoto chlapce stačí, jak ukazuje zelená šipka, právě jen vypnout proud. Bude to té staré paní stačit k pocitu štěstí?

Záběr škvařeného mladíka se náhle začal rozplývat v soustředných kruzích vstupu centrálního dispečinku a Áva si na obrazovce přečetl příkaz vyzvednout v úrazové nemocnici v 11.30 jakousi M. Lebduškovou a okamžitě ji předvést k primářce.

DO TICHA ostře bílé a liduprázdné čekárny úrazové chirurgie zněl chichot, žbluňkání a hudba 832. dílu seriálu Hráška a Bublinky. Áva Šamp jen povzdychl a otočil se k pohádkovému šlágru zády. Raději se budu dívat z okna. Odtlačil sklo, vyklonil se a díval se dolů na řeku.

„Vás bolí hlava?“ ozval se za ním dívčí hlas.

„Ne. Proč?“

„Tak pojďte dál a ona vás hned rozbolí.“

„Terfel Šamp z felicistiky pátého obvodu,“ představil se v ordinaci.

„Dežurná sestra Vacová. Klientku vám předáme za chvilku a zatím si můžete přečíst její materiál,“ řekla obtloustlá dívka v bílém a zasunula kartu do čtecího přístroje.

„PRAHA 05 WYC 38 BL 1284 Manka Lebdušková (20)...“ četl Áva zběžně na obrazovce přeskakuje celé odstavce v houšti technicko-medicínského úředního blábolu, „... při atmosférickém tlaku... dvoumístným letadlem typu... vletěla do orloje.“

„Vletěla do orloje – Co znamená tahle šifra?“ zeptal se.

„Ale to není žádná šifra, ona tam přece fakticky vlítla!“ kvikla sestra Vacová. „Copak jste to z okna neviděl?“

Za oknem, vysoko nad panoramatem pražských domů, trčela nad stříbřitými koulemi hvězdárny štíhlá trojhranná věž Pražského orloje, jehož ciferník vskutku nesvítil. Celá jeho plocha se jen matně šedě leskla a přibližně uprostřed se tměla hezká malá černá hvězdička.

„Docela milá změna po tom jukání Hráška s Bublinkou,“ zamručel.

„Prosím?!“ zapištěla dežurná hrozivě.

„Promiňte, to byl samozřejmě jen vtip,“ řekl rychle Áva, jemuž prvních devadesát dílů seriálu Hráška a Bublinky již doživotně stačilo, ovšem přiznat to seriálové fanynce by bylo hazardní. „A kde je to éro?“ zeptal se jí.

„Čtyři helikoptéry ho tahaly magnetama, to bylo žúžo! Ta holka vlítla do orloje takovým fofrem, že prolítla tím, no –“

„Ochrannýmelmagláštěm věže.“

„No, tím. A takovým fofrem, že ji už nestačil zabrzdit ani ten, no –“

„Antigraviblok letadla. Co se jí stalo?“

„Nic. Máte to v tom materiálu na pěti posledních stranách.“

„A proč to udělala? O tom v materiálu nevidím nic.“

„No ona nám to teda řekla, ale doktor Butan to do zprávy nechtěl dát.“

„Proč?“

„Protože je to šíleně fantasticky nádherný...“ vydechla dežurná Vacová a zjihla ve sladkém zasnění. „Určitě jste viděl šest set třiaosmdesátej díl Hráška a Bublinky, kde ona –“

„Neviděl, ale určitě to bylo šíleně fantasticky nádherný –“

Vtom vešel muž v bílém s dívkou v promočené bílé tunice a suše Ávovi řekli co měl i napsáno na bílém štítku na prsou: „Dežurný lékař Butan.“

„Terfel Šamp z felicistiky pátého obvodu,“ představil se mu i Áva.

„Předávám Manku Lebduškovou. Navrhuji dozor. Její materiál –“

„Zrovna jsem jej dočetl,“ řekl Áva.

„Odvysílejte jej ihned všem okruhům a založte,“ přikázal dežurný dežurné a suše se rozloučil.

„Doprovodím vás,“ řekl Áva Mance jemně.

„Mně je to jedno.“

„Co je vám jedno?“

„Všecko,“ řekla zarytě. Hnědé vlasy i oči, běžný obličej bez zvláštního rysu nebo znamení, průměrná postava – vypadá až podezřele normální. S tímhle typem bývají největší trable.

„Jste v pořádku?“ zeptal se jí.

„Ne.“

„Jsme pořád ještě v nemocnici a snad byste tedy ještě mohla...“



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist