načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Romány tří mágů – Jiří; ze Lvovic Karásek

Romány tří mágů

Elektronická kniha: Romány tří mágů
Autor: Jiří; ze Lvovic Karásek

Trilogie klasika české dekadence, zkomponovaná v průběhu prvních dvaceti let minulého století, obsahuje příběhy lidí, kteří na různých místech evropského kontinentu svedou osudový zápas se svými vášněmi a prokletím. V prvním díle je ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  249
+
-
8,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VOLVOX GLOBATOR
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2014
Počet stran: 461
Rozměr: 20 cm
Úprava: barevné ilustrace
Vydání: Vyd. ve Volvox Globator 1.
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Volvox Globator, 2012
ISBN: 978-80-720-7839-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Trilogie klasika české dekadence, zkomponovaná v průběhu prvních dvaceti let minulého století, obsahuje příběhy lidí, kteří na různých místech evropského kontinentu svedou osudový zápas se svými vášněmi a prokletím. V prvním díle je ústřední postavou záhadný hrabě Manfred Macmillen, který v Praze pátrá po stopách zemřelého mága Cagliostra. Je přesvědčen, že tento proslulý reprezentant tajných nauk, ovládajících skryté síly, jež někdy vstupují do kontaktu s pozemskými bytostmi, se do něho převtělil. Manfred je však pronásledován tajemným cizincem Walterem Morem, mužem disponujícím rovněž neobyčejnými magickými schopnostmi. Mora je ovšem příliš zdatným protivníkem, Manfred svůj souboj s ním nakonec prohrává a definitivně opouští tento svět. Druhá část trilogie se odehrává v prostředí slavného města na lagunách, kde žije i markýz Marcel d’Offémont. Marcel nalezne v rodinné hrobce vzácný prsten s prudkým jedem, který člověka dokáže nejen usmrtit, ale i nabalzamovat. Tento předmět pak Marcelovi umožní, aby organizoval tajné obřady k uctění bohyně Isis, při nichž zároveň provádí po vzoru své zesnulé příbuzné travičské experimenty. V závěrečném příběhu se pak autor nechal inspirovat starou řeckou pověstí, vyprávějící o tom, jak princ z královského rodu byl pro svou krásu unesen na Olymp, aby zde obsluhoval bohy. V Karáskových románech zaznívají temné motivy lidského jednání a zároveň je zde v plné míře ve své době velmi otevřeně nastolena otázka vášnivého homosexuálního vztahu.

Popis nakladatele

Básník, prozaik, dramatik a překladatel Jiří Karásek ze Lvovic (vlastním jménem Josef Karásek) je významným představitelem české dekadence. Byl spoluzakladatelem a spoluvydavatelem Moderní revue , vycházejí cí v letech 1894–1925.

Karáskovu symbolicky dekadentní trilogii Romány tří mágů tvoří Román Manfreda Mcmillena (1907), Scarabeus (1908) a Ganymedes (1925). Podle samotného Karáska se inspirací pro postavu mága v těchto knihách stal jeho tajemný vídeňský přítel, který také ovlivnil autorův postoj k dandysmu.

Román Manfreda Mcmillana se odehrává v Praze, kde se vypravěč sbližuje s démonickým hrabětem Manfredem. Ten ve starobylém městě hledá stopy po chráněnci svého dědečka, zemřelém mágu Cagliostrovi, protože se cítí být jeho současným vtělelním, a svému příteli o životě tohoto čaroděje a okultisty vypravuje. Manfreda ale jako přízrak pronásleduje tajemný Walter More, jehož magickým praktikám se nakonec Manfred neubrání a beze stopy mizí.

Scarabeus je příběh z Benátek. Mladý Gaston se zamiluje do Oresta, jenž se tak na čas vymaní z nerovného vztahu s cynickým a krutým Marcelem. Když Oreste zmizí, pátrání přivádí Gastona do Marcelova zpustlého dóžecího paláce. Postupně se dozvídá o jeho rodovém tajemství – o dávné příbuzné, která se dokonale vyznala v travičství a je pohřbena v sarkofágu právě zde, i o mocné síle jejího skarabea. Kultu zla, jemuž Marcel slouží a jehož svatyní je podzemí paláce, nakonec padne za oběť i Gaston.

Ganymedes , poslední z trilogie, vypravuje o Radovanovi, jehož velmi přitahuje charismatický Adrian Morris patřící do okruhu matčiny společnosti. Adrian, zajímající se o taje rudolfinské Prahy, poznává sochaře Jörna Mollera, který rozluštil záhadu, jak s pomocí kabaly oživit golema, pro kterého je modelem okouzlený Radovan. Umírající Moller pověřil Morrise, aby navždy uspal i sochu. Adrian však bezděky golema znovu oživil a ten ho jako orel bájného Ganymeda odnesl do své říše.

Zařazeno v kategoriích
Jiří; ze Lvovic Karásek - další tituly autora:
Zachraňme Černé ouško Zachraňme Černé ouško
Matesova abeceda Matesova abeceda
Přibáň Jiří - Tyranizovaná spravedlnost Přibáň Jiří
Mezinárodní účetní standardy a daňové systémy - 5. vydání Mezinárodní účetní standardy a daňové systémy
Krizový zákon. Komentář Krizový zákon. Komentář
Člověk v teoretické perspektivě společenských věd Člověk v teoretické perspektivě společenských věd
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

ISBN 978-80-7207-994-0 (pdf)

ISBN 978-80-7207-993-3 (epub)










I.

Román

Manfreda Macmillena

Cave haec legere!

Připsáno středověkým mnichem

do magické knihy



ÚVOD

Počíná se podivuhodná historie o mém příteli Manfre

du Macmillenovi. Mám ještě ujišťovati, že od začátku

až do konce neobsahuje tento román než pošetilosti, je

diný důvod, abych jej uznal hodným vypravovati? Ale

stálo-li za to, aby jiní psali příběhy, jenž jim ani sebe

menší námahy nepůsobily, a za nichž jejich fantasie by

la úplně netečná, proč bych já nesměl povídati historii,

která, ač vymyšlena, žádala ode mne takové psychické

odvahy, že bych se stal pro ni málem bláznem? Proč by

měli býti příběhy, mnou tak usilovně vylhávané, méně

pravdivé než historie, jinými podle skutečnosti lhostej

ně popisované?

V umění je lháti nutností, ovšem s jediným obmezením:

že to, co se vymýšlí, má hlubší smysl než pouhá skuteč

nost. Vymýšlejíc věci, jež se nestaly, naše duše s větší

silou se blíží podstatě všeho, než když pouze zjišťuje,

že věci existují. Neboť není hrubě důležité, je-li co neb

není. Na čem záleží, jest síla duše, pro niž si něco vy

mýšlíme, a ne její netečnost, pro niž se spokojujeme

s náhodným zevnějškem věcí.

Nevylučuji tím pravdy z umění: naopak, v případech,

kdy je naprosto lhostejné, je-li co pravdivé, či ne, je

na místě říci raději pravdu. Ale ovšem jen jako pro

středek z nouze. Sám veliký, božský CAGLIOSTRO,

jehož imaginární stín ať vlídně provází mého reka ce

lou touto historií! – neužíval vždy jen obraznosti, aby

vytvořil stil svého života. Sem tam, dovršuje kontrast

nost, odhaloval i mnohé, co bylo pravdou.

Dlouho jsem přemýšlel, jak příběh, sám o sobě absurd

ní, učiniti co nejabsurdnější. Konečně jsem se odhodlal,

přeložiti jej do Prahy, úmysl tedy, v němž může se jeviti

dokonalá bláznivost. Bylo mi sice namítáno, že neexis

tuje nevkusnějšího prostředí, ale to říkají jen básníci

toho města, naprosto do sebe zamilovaní a nic mimo

sebe nevidoucí, u nichž je to tedy vysvětlitelné.

Chtěl bych, aby historie byla čtena tak, jak je psána:

s úplnou odevzdaností do její pošetilosti.

15


Nemyslete si však, že tyto pošetilosti kryjí hluboké prav

dy. K takové nízkosti se propůjčují jen spisovatelé prv

ního řádu. Nebudu přece se namáhati pro bláznovství,

aby se ukrýval pod tím dobrý příklad. Nic není tak

pohoršlivé jako dobrý příklad, když mu věříme, a nic

tak povznášející jako dobrý příklad, když se mu posmí

váme.

Činím ovšem mnohé zjevným touto historií, co kdy

bych napsal pod svým jménem, druhého dne bych

mohl se odhodlati jen spáliti: to je výhoda umění, že za

krýváme sebe nejlépe tím, když se odhalujeme. Rozdíl

jest jen v tom, že někdo uměním zakrývá svou pošeti

lost, jiný však zakrývá sebe za pošetilost. První genre

je literární historií sice brán hluboce vážně, ale druhé

mu rozhodně dávám přednost. Běží jen o to, zůstati

v té methodě nesrozumitelným. Ale to jest jen věcí stilu.

Dobrý stilista, dá-li si záležeti, dosáhne vždy žádoucí

nesrozumitelnosti.

16


HISTORIE

I.

Hrabě Manfred Macmillen byl ze šlechty, jež se pře

stěhovala v pěti stoletích několikráte ze země do země

a z národu do národu, tak že nyní byla mimo všechna

území a všechny rasy. Byl všude a nikde domovem.

Žil střídavě v hlavních městech evropských, ale pravi

delně se vracel pouze do dvou; do Vídně a do Prahy.

Ve Vídni mu náležel rozsáhlý palác, jejž se zálibou

oživoval družinou přátel, kteří se připojovali k němu

na jeho toulkách světem. Byli to samí originální a nej

různorodější muži. Žena neměla nikdy k Manfredovi

přístupu. Opovrhoval jí důsledně. V Praze měl opuš

těný palác u Jindřišského kostela, barokovou stavbu

s věčně zakrytými okny, a v blízkosti Bílé hory záme

ček jako letní sídlo. Byl-li smuten, chtěl-li býti sám,

říkal, že jde „do kláštera“, a odjížděl, neudávaje niko

mu kam, do Prahy.

Každý by byl užasl, kdyby byl viděl, jaký byl Manfred

ve Vídni a jaký v Praze. Ve Vídni dandy, v Praze snílek.

Ve Vídni střed společností, v Praze samotář, toulající

se po chrámech. Jako by měl dvě duše, jež střídal. Ne

vím, nebyl-li opět jiný v Paříži, v Římě nebo v Londýně.

Viděl jsem jej a pozoroval jen ve Vídni a v Praze.

Odpověděl mi kdysi, když jsem mu řekl své pozorová

ní, s ironií:

– Nemám nikde jiného zaměstnání než jediné: nudi

ti se.

17


II.

Manfred mne připoutal, jak jsem jej viděl po prvé. V ži

votě je mi trýzní mluviti s obyčejnými lidmi. Miluji

jen lidi, kteří chovají pro mne nějaké nebezpečenství.

Dotýkám se jejich niter rád, jako si hrajeme s dýkou,

o niž můžeme se zraniti. Miluji balancovati nad po

dezřelými hlubinami a za přátele si volím jen lidi,

v nichž číhá démon, jenž na mne může po případě též

se vrhnouti.

Pocítil jsem, že tato démoničnost mne vábí k Manfre

dovi. Vídeň se mi stala od té chvíle osudem. Odušev

nila se. Promluvila ke mně. Přeměnil jsem se náhle

v bytost, jež v zmatku cizích lidí zůstavuje vlastní pro

žití. Něco lichotivě měkkého, teplého, sametového,

atmosféra hebkých, nahých těl s pružnými, pomalý

mi pohyby kočky mne obklopovala. Rozuměl jsem

náhle všem požitkářským lidem, kteří mi dosud byli

cizí. A rozuměl jsem i bizarním žádostem, jež tryska

ly z jejich šedozelených očí, touhám vyžíti život na

svůj vlastní způsob, vzplanouti do plamene chmurně

zarudlého a zhasnouti pak v zhnusenosti.

Manfred byl jejich typem.

Byl dokonalý dandy. Již zevnějšek jeho upoutával, ač

nebylo na něm nic výstředního, a ač cítilo se zase, že se

vyhýbá výstřednosti ne z korektnosti, ale pouze proto,

že není jeho genrem. Strojil se distinguovaně a módně,

ale nic na něm nebylo, co by bylo „dernier cri“ a mož

no koupiti v každém závodě v Kärtnerstrasse. Nebyl

zcela mlád, ale vynasnažoval se vypadati naprosto mla

dě. Mládí považoval za jedinou formu, v níž možno

se objevovati na veřejnosti. Věčným mládím chtěl se

lišiti od těch, kdo necítí neslušnosti toho, býti starými

lidmi.

Ani za přátele si nevolil nikdy starých lidí. Daleko,

daleko od nich prchal. Osvěžoval se jen stykem s mla

dými přáteli. Neboť stáří pokládal za nakažlivé, jako

by mohlo přejíti do člověka, jenž se stane sám pak

starým. A ani k lidem nehezkým se nesnižoval. Ne

18


boť pouhým pohledem na lidi šeredné může člověk

sám zošklivěti. Svou vlastní, vrozenou i vypěstovanou

krásu nesl jemně, duchově, jako by nesl nejvzácnější

myšlenku.

Většina nespokojenosti lidí na světě je v tom, že ne

umějí se nuditi, a proto hynou. Filosofie dandysmu

učí uměti se nuditi a tím dovésti žíti. Dandy nemá

ničím se inspirovati. Ale poněvadž je to příliš nedosa

žitelné, je mu časem dovolena inspirace, mimo jediný

případ: podivovati dokonalé, což jest jen pro snoby.

Dandy se inspiruje v tom případě jen prostředností.

Špatné divadlo mu dá ilusi a špatná láska pocit zamilo

vání. Dandy nemá milovati lidí, ani jimi opovrhovati.

Má jen býti přesvědčen, že jsou na světě lidé zajímaví

a zbyteční, a těmi zbytečnými lidmi že jsou všichni

ostatní.

Těmi pravidly Manfred se řídil. Věda, že žíti má je

dině tehdy smysl, když o život nestojíme, veliké věci

odkládal, aby se zabýval podrobnostmi. Věda, že je

to jediné positivní vědění, jež činí člověka stupidním,

horlivě se vynasnažoval, znáti vše ze středověké magie

a nevěděti nic o tom, co tvrdí moderní věda. A četl-li

spoustu nových knih, četl je pouze proto, aby si po

tvrdil přesvědčení o absolutní hlouposti všeho, co jest

obsahem dnešní literatury.

Jeho erotismus vylučoval běžné formy. Žena pro něj

neexistovala. Jeho duše se ukojovala stykem s krásný

mi osobnostmi přátel. Propůjčoval svému přátelství

všechen vnějšek lásky. Ale nepodroboval se nikomu.

Napřed svedl sám sebe vlastní touhou a pak k té touze

teprve si vyvolil osobnost jí odpovídající. To byla for

ma jeho přátelství. A měl-li pak někoho rád, bylo to

spíše pro jeho půvabné nedostatky než pro skutečné

přednosti. Neboť stěží by byl někoho povýšil nad sebe,

a bylo mu milo podivovati křehkou nezkušenost spíše

na jiném než na sobě.

Žil tak, že snil. Čin jej dělal smutným a nebyl jeho vůlí.

Čekal vždy jen na to, co nemůže přijíti, a byl smuten

jen nad tím, co se ho netýkalo. S každým mluvil, jako

19


by byl nezajímavý, a každý proto o něm horoval, jak

je zajímavý.

Žil pohnutě a tiše. Hřmotu nemiloval ani na jevišti,

tím méně scénoval svůj život do dramatických póz. Ale

vžíval se sytě do jemných nálad, a všechna jeho duše

se rozechvívala, řekl-li mu někdo slovo, jež pokládal

za vybrané.

Byl mnoho vyhledáván. Nepřikládal tomu ceny. Byl

zdvořilý k lidem potud, pokud jest možno je považova

ti jen za hlupáky s vychováním. Mluvil s nimi o všem

mimo o rozumných věcech, neboť nedovedl býti ani

ze zdvořilosti všední, a užíval za tím účelem dobrého

tónu, ale jen aby k nim nemusil býti slušný. Lidé si

ho vážili, snad proto, že se jim tak posmíval. Ale cítili,

že nemají pro něj ani té ceny, aby mu byli nápomocni

v jeho nudě.

Manfred se zajímal o jediné: bylo-li mu nesnesitelné

existující, vstupoval do umělého. Cítil, že jen tehdy

procítíme všechno, když se odvážíme všeho. Nelekal se

ani krajností, ani násilností. Bavilo ho napínati nervy

nemožnostmi, vháněti duši do umělého šílenství. Vším

tím se opojoval, co děsí dnes v knihách středověkých.

Ale kdežto ty, kdo žili v středověku, démon posedával,

Manfred chtěl sám jím vládnouti a sám rozkazovati

tomu, co měl démonického v sobě. Chtěl duši svou

zmechanisovati, aby jí jako nástrojem procítil něco

z děsu člověka, jenž před věky věřil v démona. Hrou

mu mělo býti, co bylo tehdy osudností.

Bylo mu, jako by se vymaňoval tím způsobem z oby

čejnosti svého věku, a jako by připojoval tím svou duši

ke vzácným, tajemným hnutím středověkého mysti

cismu, jen pro něho sama dnes oživlého, nesdíleného

s nikým jiným. Množil v sobě hrůzu jako tajemnou

sílu, ale jen k pokusům pro sebe, ne aby se stal sám

jejím nástrojem.

20


III.

Max Duniecki mne seznámil s Manfredem. Ale dlou

ho trvalo, než jsem vytušil jeho záhadnost.

Chodil jsem rád do jeho barokového paláce v úzké,

tiché ulici blízko císařského hradu. Celá čtvrt je zde

napojena něčím jako obřadně vážným, něčím z gran

diosní odměřenosti španělské dvorní etikety. Paláce

jsou odmítavě uzavřeny, kočáry z nich vyjíždějí tak ta

jemně. Všechno je zde vznešené, od erbů v průčelích

až po starožitná klepátka dveřní, od slavnostních póz

císařův a vojevůdců na pomnících až po bílý Canovův

mramor Marie Kristiny v kostele Augustinském. I ti,

kdo tu bydlí, jsou toho stilu.

Pak jsem někdy vyjížděl, pozván Manfredem, v jeho

kočáře do Pratru, plného růžových květů. Seděl proti

mně půvabně a manýrově s přesnou a nedbalou linií

těla, zatím co já jsem se vmýšlel chvílemi do kouzla

toho, cítiti se Vídeňanem a nemíti v hlavě jiné tou

hy než líbiti se a žíti. Byl jsem však v tom všem jen

diletantem.

Max Duniecki, z polské aristokracie, ale beze slovan

ského typu, Pařížan, provlekl mne vším, čeho společen

ská Vídeň může poskytnouti. Jeho úzký, bledý obličej

měl krásu toho, jenž je z hynoucí, dlouho pěstované

rasy. Usiloval o mé přátelství všemi formami vybrané

zdvořilosti; miloval jsem však na něm jen vůni jeho ci

garet a zcela nový parfum, jehož nikdo neznal, a jehož

Max po prvé užíval. Marně však nutil jsem se sblížiti

s jeho osobností melancholickou někdy, ale nikdy ne

překvapující, jež jako vídeňský valčík byla jen směsí

sladkosti a obyčejnosti.

Když jsme bloudívali zahradami Schönbrunnu, nebo

když jsme si vyjeli do Laxenburgu, v čase, kdy vůni be

zu překonává vůně akátová, chodil jsem s Dunieckým

jen, abych mohl mluviti o Manfredovi. Konečně, vida

marnost touhy dojíti k intimitě u Manfreda, porozu

měl jsem šedozeleným očím Maxe Dunieckého a stal

se jeho přítelem tak, jak tomu chtěl. Ale myslil jsem

21


na Manfreda Macmillena a toužil, aby mne miloval

způsobem Maxovým, on, který jistě žil všechno ze živo

ta a jenž by mne připojil pak jen k řadě lidí, jichž užil

pro sebe, zatím co Max mne zbožňoval a přátelství

své jen na mne obmezoval, znásilňuje zároveň mou

svobodu.

Navštěvoval jsem však Manfreda i dále. Nebylo ve

čera, abych nebyl překvapován různými odstíny jeho

osobnosti. Změna – to bylo jediné, co bylo u něho

stálé. Čím jsem jej dále pozoroval, tím mne více mátl.

Upřel-li na mne zrak, jako bych se přetvořoval. Nebyl

jsem ani sebou pod dotekem jeho očí. Ovládá dob

ře své zraky, myslil jsem si. Byl bych dal všecko za

to, kdybych byl v nich objevil zájem pro svou osobu.

Marně.

Až kteréhosi večera, když jsem se chystal jíti na pre

miéru dramata, jež mne upoutalo svým rekem (bylo

to drama o Cagliostrovi), před odchodem do divadla

mi přinesl sluha dopis. Nebylo v něm více než věta:

Manfred Macmillen prosí pana Francise Galstona,

aby mu byl dnes společníkem v divadle.

Z počátku jsem měl úmysl, nevyhověti jeho přání. Ale

něco mi říkalo, abych přece přijal pozvání Manfredo

vo na dnešní večer. Snad v tom bylo i trochu zvědavosti,

proč právě dnes Manfred touží, zabezpečiti si mou

přítomnost.

IV.

Byl už v lóži, sám, nějak příliš vážný.

– Doufám, přivítal mne, že nás nebudou návštěvy

rušiti. Rád bych vás měl na dnešní noc úplně pro

sebe.

Bylo mi nezvyklé, že tak touží po mé společnosti.

– Zajímá mne Cagliostro, nevíte nic, kdo jest autorem

hry?

– Nečetl jsem dosud nikde toho jména: WalterMora.

22


– Zní to jako pseudonym... Myslil jsem, že jste jím

pronikl.

– Nemám naprosto tušení.

– To jméno zní jako z černa. Nikdy v životě dosud jsem

ho neslyšel. Nepřipadá vám někdy, co tajemnosti je

ve jménech? Co nám zazní někdy z pouhých několika

slabik! Jméno příštího milence, jméno osudu, jméno

příští naděje nebo nenadálé smrti... Nedivím se, že

Cagliostro jako osobnost nemohl nésti jména, jež mu

dalo zrození. Nebyl by vytvořil ze svého života tako

vého stilu, kdyby byl zůstal Giuseppem Balsamem.

To jméno mu mohlo stačiti pro seminář sv. Rocha

v Palermě, ale pro působení v lóžích zednářův a na dvo

rech panovníků nemohl býti než „divo Cagliostro“...

Walter Mora... Trochu se chvěji před tím jménem.

Nesmějete se mi? Ne... vy jste sám fantast, proto chci

vás dnes míti pro sebe. Stilisovaná skutečnost jeviště

může mi dnes býti nebezpečnější, než se vám zdá. Já

někdy žiji sny jako opravdovost. Skutečný život nemá

však na mne nikdy jiného vlivu, než že se mu vysmí

vám.

V.

Divadlo bylo plno. Nervosní, zneklidňující a zase jako

vzpružující atmosféra hlediště se mne zmocňovala.

Miluji takové večery v divadlech, kde se očekává s jeviš

tě něco překvapujícího. Všichni, jež máme rádi, o něž

se zajímáme, jsou krásnější v těchto hodinách. Ne

myslím na ženy, ač je také něco prchavě omamujícího

v jejich parfumech, v šustivých robách, v záři jejich

klenotů, v běli obnažených ňader i pro toho, kdo se

nezajímá jako já o ně. Ale to by nestačilo, udržovati

atmosféru. Ženy mají jednotvárné pózy, a člověk ví,

že není v nich nic mimo žalostný průměr. Ale muži,

mladí muži záhadných srdcí a umělého zevnějšku,

s nimiž jsme se setkali jako z příkazu osudu v životě,

23


mají psychické kouzlo, jehož nemají ženy. Rafinovaní

a kosmopolitní žijí život jako hru dojmův a umělostí,

a k nim mluví básníci, nesrozumitelní pro jiné, v za

střených symbolech.

Vyjadřují však právě jejich nitra, a v těch okamžicích

jako by vstupoval enthusiasmus v duše, se vším do

sud jen flirtující. Jsou, jindy tak posměvaví, dnes jako

v horečce, sálají citovostí, zapalují se druh o druha.

Oči nabývají lesku, pleť bledne, rty hluboce rudnou.

Touha jako po něčem, čeho dosud neslyšeli, po vě

cech, jichž neviděli, po všem, čemu ostatní lidé ne

rozumějí, co pochopeno, nemůže náležeti než jim

jediným, zmocňuje se jich. Cítí, že jsou přemáháni bás

níkem a jeho interprety. Miluji takové večery. Je v nich

opojenost velikého života, velikého umění. Něco ze

slavnosti básníka jako osobnosti. I herci pozbývají

všední podoby, neboť jsou tím, koho jindy jen předsta

vují.

VI.

Taková také byla premiéra Cagliostra od Waltera Mo

ry. Drama mne zaujalo tak, že jsem zapomněl úplně

blízkosti Manfredovy. Až po chvíli, upřev na něj zraky,

zděsil jsem se nad změnou, jež se udála zatím s ním. Je

ho obličej, jindy působící dojmem zajímavé tmavosti,

s hladkými líci, ale na nich s nádechem modravě čer

ným od příliš tvrdých, stále holených vousů, s něčím

jako divokým v přílbě hustých černých vlasů, s démo

nickým posměchem ve zracích vystydle uhlových –

byl teď zsinalý až do tónu chabě popelavého, a oči

obrážely hrůzu.

Díval se na jeviště. Cítil jsem instinktivně, že je to

provozované drama, jež ho naplňuje úžasem. Všech

na bytost Manfredova jako by se přetvořovala úplně.

Když doznívaly poslední věty pieçy, Manfred mne

uchopil s brutalitou přímo horečnou a rozkazující

24


za ruku a vyvlekl mne z divadla, drtě mezi zuby jen

slova:

– Pojďte! Pojďte! Nemohl bych teď s nikým mluviti!

Rychle! Rychle!

VII.

Vtáhl mne do svého kočáru, vsedl do kouta a přitiskl

se svým tělem ke mně tak, že jsem cítil, jak se sděluje

jeho vzrušení náhle i mým nervům. Jeho dech, těžký,

supající, ovíval a zaplavoval mé tváře. Cítil jsem, že

jsem něčím úplně bezmocným, pasivním v jeho rukou.

Nevím, byl-li to záchvat toho, kdo viděl přízrak a počal

pochybovati o sobě a chtěl míti ve svém náručí někoho

živoucího, aby se přesvědčil o tom, že sám existuje.

Ale cítil jsem, že je třeba Manfredovi nyní někoho,

jako jsem já, a třeba jsem nevěděl proč, vytušoval jsem

přece, že v tomto okamžiku počínáme býti přáteli, že

si znamenáme teď intimitu pro všechen další život.

Bylo mi, jako by spalovala a stravovala jeho vznícená

bytost mou vlastní bytost. Byl jsem mu nástrojem, do

něhož dával odcházeti ze sebe vší přebytečné horeč

nosti. Uklidňoval se mou a vyrovnával.

V bílé, vonné komnatě, kam nikdy hostí neuváděl, dal

rozsvítiti svíce na všech girandolách, dal přinésti jídla,

víno, ovoce a cukroví, a aniž se dotkl čeho sám, nutil

mne jísti a píti. Jen jsem okoušel, nemoha v rozrušení

mysliti na jídlo. Prosil mne, abych s ním zůstal do rána

v paláci. Věděl jsem, že jsem mu tím povinován.

Komnata, v níž jsme té noci zůstali, byl budoár zemře

lé jeho matky. Krásné dámy z rokoka, jako zavinuté

do vln mušelínu a do pletenců z růží, dívaly se na nás

s portretův a miniatur. Všechny jejich koketní pózy

však jako by se posmívaly našim úzkostem. U jed

né byla tím výsměchem kniha, kterou měla v ruce

a z níž nečetla, u druhé vějíř, jímž zakrývala ňad

ra, ale tak, aby vynikla jejich bělost, u jiné toiletní

25


drobnosti stolku, před nímž seděla, aby pudrovala

pleť vlahým, vonným práškem. Něco starovídeňského

zůstalo v ovzduší komnaty. Její mrtvost měla veselý

akcent jako na jednom z portretů žert dámy, jež zaja

la Amora, aby mu škubala peří z křídel. My dva zde

však, živoucí, jsme působili jistě naposto mrtvolně.

Vše ostatní, mrtvé, bylo veselé, koketní, dovádivé. Ob

laky závojů dýchaly vůní, filigránské krajky se chvěly,

fialové tóny živůtků purpurověly, a žluté odstíny ruká

vů zezlatěly topasovým prozářením. Vše se blyštělo,

prsteny, diadémy, náramky, šňůry perel na šíjích, lát

ky. Vše svítilo, rozdýchané bílé vlasy, dychtivé, živé

zraky, pudrovaná pleť a především růže, malované rů

že, v účesu, na ňadrech, na bocích, v pletencích visící

přes zábradlí, v trsech kvetoucí přes zdi, v kyticích

vytryskující z váz. Stará Vídeň tu žila... krásný, dávný

věk... sladké, bílé tajemství jeho rozsvíceného veselí,

jež nemohlo vyprchati, ani když bylo mrtvo... věk, jenž

viděl se usmívati zraky a květiny a rty a vůně... uza

vřený teď v zapomenuté komnatě mrtvé dámy jako

poslední esence jeho...

Tato komnata vracela ponenáhlu Manfreda životu.

Sem nemohl stín, nemohla hrůza. Držel mé ruce, tiskl

se ke mně. Byl jsem šťasten jeho intimitou. Měl jsem

přítele, jehož jsem si vždy přál.

Venku se dalo zatím do prudkého deště. Bylo slyšeti,

jak proudy vod útočí na průčelí paláce, na jeho okna.

Vítr chvílemi se zdvíhal, šlehal deštěm jako bičem

do tabulek skla, kvílil v palácových arkádách. V roz

poutanosti živlu se zvyšovala sladkost bezpečí vyhřáté,

bílé komnaty, do jejíž vůně kanul jemný tikot starých

parculánových hodin jako stříbrný ševel, jako odraz

vody, z fontány vystřikující a v poprašku se vracející

k hladině, s přízvukem umdlené lkavosti.

26


VIII.

Nemluvili jsme o dnešním divadle, ač vyciťoval jsem,

že Manfredovo vzrušení souvisí s dramatem, jež se

hrálo. Pojednou se mne zeptal Manfred:

– Milý Francisi, nestalo se vám nikdy nic tajemného

v Praze? Jste jediný z mých přátel, který se uchyluje

tam občas. Je to město, kam cizinec jako vy nemůže

jíti než za zvláštním posláním. Proč tam chodíte? Co

vás tam láká?

– Proč mne Praha láká? řekl jsem, překvapen nečeka

ností jeho otázek. Jsou jisté psychické stavy, k nimž

potřebujeme nutně prostředí, s nimi souhlasného. Ne

rozumím řeči, kterou v Praze lidé mluví. Nevím nic

o přítomnosti toho města. Vše, čeho tam hledám, je

minulost. Chci-li míti v životě pocit, jaký by měli mrt

ví, uložení v chrámech do skříní z křišťálu, chci-li se

na život dívati jako sklem vlastní rakve, jdu do Pra

hy. Její vzduch jest tísnící a těžký od tragiky všeho,

co se tam přihodilo. Vidím Hradčany, Malou stra

nu, Straoměstské náměstí a cítím, že jen Minulost

je v Praze přítomna. Nemusím nic věděti ani o ději

nách. Přijdu-li tam, zvím o všem, jako bych se díval na

vše vlastníma očima, co se tam kdy stalo. Nemusím

nic věděti o popravě pobělohorské. Noha sama se za

staví na malém čtverci země, kam se dívají starobylé

domy, jako by se odráželo dosud od jejich zdiva temné

dunění černě zastřených bubnů. V Praze je všechno

ukončeno a vyvrcholeno. Je lhostejné, kdo tam nyní

žije, jako je lhostejné, kdo obývá v zpustlém, starém

paláci, když vymřeli jeho majetníci. Chodím Prahou

rád za nocí: tu jako bych postřehoval každý oddech její

duše. V řídkých okamžicích náhlého zjasnění se mi

zdá, jako by se probouzelo slavné mrtvé město a zno

va zahloubávalo do smutného, tmavého zrcadla své

osudné marnosti.

– Máte pravdu, Francisi. V Praze je visionářská krása.

Krása, procházející snem a ze sna přestupující do

smrti. Neusmívá se, nepláče: nevzkvétá, ani netrpí.

27


Jen se zrcadlí. Jitra tam mají mrtvou šeď, noc je černá

a němá. Její bytí je zdáním, ilusí. Chci-li žíti život, jako

bych chtěl cítiti sen, jdu do Prahy.Chci-li žíti život jako

bez příčiny a jednati jako v snění, v Praze mám pro

takovou existenci jedinou půdu. Všechno, co tam jest,

je přízrak. Všechno má svou tvářnost jako fiktivní věc

svou ilusi. Smrt a život jsou tam názvy téhož pojmu.

Praha náleží mystikům. Nevšiml jste si nikdy, že je

to jediné město, kde máte pocit, že byste mohl se

setkati s někým tak podivným, tak osudným pro vás,

že byste stál pojednou bez pomoci před jeho silou,

jeho vlivem? Smrt je zde poslední krásou. Nemůže

právě zde mystičnost býti také poslední silou?

– Mluvíte, Manfrede, jako by vás poutala ku Praze

nějaká nerozřešená záhada.

– Někdy myslíte, že stvořujeme svůj osud. Náhle jsme

poučeni, že nebojujeme jen se sebou, že jest ještě jiná

síla, jež se staví proti nám. Naše oprávněnost k bytí

je v tom, že se domníváme každý z nás, že existujeme

sami.

– Jste mi nejasný, Manfrede.

– Nepodlomilo by vás, Francisi, náhlé poznání, že

příroda, tvořící stále nové a odlišné druhy – pojednou

může opakovati pokus a vytvořiti dvě existence lidí

úplně totožných? Nepoděsilo by vás trochu, kdyby váš

obraz v zrcadle náhle vystoupil, oživl, a kdybyste měl

pak s ním se děliti o další existenci?

Vytušil jsem hned, že v těchto slovech Manfredových

jest ukryto tajemství toho, co se mu přihodilo kdysi.

Frantasie má náhle se rozbouřila. Manfred dal mi

obrysy záhadné události, a já okamžitě jsem si počal

ji vybavovati v nejbizarnějších formách krutého a pů

vabného výmyslu.

Manfred se odmlčel, ale díval se na mne tím pevněji

a zkoumavěji, jako by se rozmýšlel, má-li mne učiniti

účastným svých vnitřních dobrodružství. Náhle řekl

tónem, jenž mne překvapil a zmátl docela, zatím co

stín jeho řas jako by vrhal temno do mého nitra:

– Důvěřujete mi?

28


A vida, že se chystám říci mu oddanost toho, kdo chce

vejíti do jeho osudu, aby se o něj s ním sdílel, rychle

pokračoval, než jsem mohl něco pronésti:

– Vytušil jsem již dávno, že vás zajímám. Ale bavilo

mne, stavěti se k vám neproniknutelným. Ještě teď

váhám vyprávěti vám něco, čím byste mohl viděti do

mne. Je to však nutností... neboť se zbavím tíhy, jež

mne dusí, učině vás svým důvěrníkem.

Chcete žíti se mnou mé nepokoje a úzkosti za cenu,

že budete mým přítelem? Hleďte, mé sobectví: jest vel

mi utěšené. Ponesete se mnou tíhu a ještě mi k tomu

dáte své přátelství. Ale já vím, že jste z povah, jimž

se vede nejlépe, obětují-li sebe. Toužím nyní po vaší

pasivnosti, z důvodu, pro nějž muž analogicky touží

po ženě. U vás je všechno v souladu, oči, rty, duše,

a myslím, že vás také Bůh nemiluje méně než všech

no, co jest tak vyrovnané. Nebudete míti teď, Francisi,

svou příjemnost a krásu pro nikoho než pro mne. Pro

mne budou pláti vaše chtivé, purpurové rty. Pro mne

ztemní vaše oči jako smaragd. A ruce, tak bledé, se

záchvěvem sladké vůně, vanoucí s bílých růžových

keřův, obtočí mne magickým kruhem, aby neměly

přístupu ke mně stíny, jichž se děsím. Dáte mi sebe

celého. Obětujete se mému osudu místo svému vlast

nímu...

Manfred pronášel tato bizarní slova jako zaklinadlo.

Cítil jsem, že se mu poddávám naprosto. Stával jsem

se jeho hříčkou, jeho věcí. Bral mi vůli a vlastní myš

lenku.

– Budeme přáteli, pokračoval, a jeho rysy zažehala

neznámá mi dosud vášeň. Proč byste měl míti sebe

pro někoho jiného, jenž není než prostřednost, jako

váš sladký a obyčejný Max Duniecki? Lepší část si

zvolíte u mne: budete držeti někoho, kdo balancuje

nad propastí a šílenstvím, aby se v ně nesřítil.

A nyní – mohu vám říci všechno, bez obavy, že vni

ká v mé tajemství někdo, kdo je mi cizí. Neodejde

te již ode mne, až zvíte vše. Nebudete moci odejíti.

Max Duniecki ať se potěší pak jiným přítelem. Neboť

29


s vámi chci teď žíti tak, jak žiji sám, skrytě a mimo

lidi: výstředně, nesmyslně, s rozkoší a zoufalstvím.

S lidmi ostatními mluvím, že jim říkám cokoliv, ale

při tom duše je zcela jinde. S vámi budu mluviti jen

to, kde jest i duše. Za to zmenšíte bolest, jež mne

tíží, silou, jež jest větší, než sám věříte. Místo bídy

bude jen utrpení, místo žalosti jen smutek, neboť jako

sblížené stíny půjdeme teď světem. Jest odporné, co

můžeme žíti ve světě: neboť jsouce v styku s lidmi,

už tím, že s nimi mluvíme o jejich věcech, stáváme se

sami nízkými. Ale ve svých samotách, Francisi, může

me pociťovati nejšílenější a tedy nejhlubší a nejčistší

věci. V království podivuhodných zásvitů budeme žíti.

Zraky ostatních lidí neuvidí nic z tajemství, jež nás

obklopí magickým oblakem.

IX.

Kde byl nyní Manfred Macmillen, dandy, posměvač,

jednající s každým s pokořující nedbalostí, s elegant

ní drzostí, s impertinentním chikem? Vyznal se tak

znamenitě v umění bližní „přehlížeti“, dáti jim cítiti,

že i když jsou nejlepší, jsou mu méně než nic. Jeho

styk s lidmi byl metodou, užívati vůči nim všech nuan

cí urážek, s gracií kopati do jejich domýšlivé hrdosti.

Ale jen proto, že byl při tom nejen absurdní, ale také

originální, dařil se mu tento způsob.

Vzpomněl jsem si, jak řekl kdysi, když jsem se zmí

nil zlehka, že nepovažuji tohoto jednání vždy za sílu

osobnosti, s úsměvem:

– Ode chvíle, kdy přestanu se dívati na lidi shora, jsem

ničím. Jest hloupé jen, že mně lidé podléhají, ne, že

jsem si učinil jejich hloupost služebnou.

A teď – jaký rozdíl! Teď jsem cítil u něho tiché, ryt

mické kouzlo lidské družnosti. Manfred byl nyní ně

kdo zcela jiný. Či jen jsem se mýlil? Experimentoval

mnou? Byl tak záhadný. Jest mu možno důvěřovati?

30


Ale – ať byl kýmkoliv! Bylo mým osudem, podrobiti

se mu. Vždy jsem snil o bytosti s gesty podivuhodného

půvabu, jíž bych mohl se nabídnouti třebas pro jedi

nou noc, nemožnou, absurdní, ale abych pro to, co

jsem v ní zažil, nenašel už nikdy v životě jména. Zde

byla taková bytost. Setkali jsme se a spojili své duše.

Snad to bylo šílené a marné. Ale bylo to nutné tak

jako každá osudnost...

X.

Dívali jsme se dlouho mlčky na sebe. Manfred mne

pokrýval svými rozkazujícími, hrdě silnými pohledy,

z očí, jež se rozevřely, že vypadaly jako nesmírné. Řekl

jsem posléze, jen abych přerušil tento způsob, kte

rým se mne zmocňoval, a v němž bylo tolik magické

nadvlády:

– Budete uspokojen, Manfrede, mou bytostí? Zůstá

vám vždy na povrchu života, kde vy chodíte do jeho

hlubin. Ale mám smysl pro nepochopitelné věci, pro

zázračnosti jakéhokoli druhu. Stačí vám to, chci-li je

od vás slyšeti?

Manfred se usmál. Ale z úsměvu zavála na mne horeč

nost. Něco v něm bylo, co vyssávalo duši až na dno.

– Máte, Francisi, dvojí bytost v sobě, aniž o tom víte,

a jest mi obou bytostí těch třeba. Máte fantasii a smysl

nost. Jste básník a žena. Ty, jež jsou jen ženami, hnusí

se mi. Jsou to bytosti bez fantasie. Obmezují muže na

reálné, strhují jej na zemi. Ať činíte, co chcete, žena

nikdy nemůže se státi něčím hlubším než ženou. Psa

voláte jedním jménem celý život, a to mu stačí. Láska

ženina je stejná. Vystačí s jedním pojmem, s jedinou

myšlenkou: abyste byl její. Zůstává celý život němou

a slyší na jediné jméno.

Nenávidím bytostí, které jsou jen ženami. Nemohou

zajímati tím, čemu rozumějí, a jen z chytrosti, aby

zajímaly, mluví o tom, čemu nerozumějí. Ale jsou mi

31


lhostejní též ti, kdo jsou jen muži. Mají intelekt, ale

nemají citu. Existují však, kdo jsou mimo obě pohlaví.

Jako vy, Francisi, tak krásný a bledý jako pro nějaký

tajemný, zamlčený zločin... Můžete mi býti druhem

pro inteligenci a možnost, sledovati mou myšlenku.

Ale můžete mi býti též tím, čím jest jiným žena, tajem

nou intimitou, rozkošně neurčitým odstínem v citech.

Jste bytostí, k níž rád, skeptický už ke všem, obracím

zraky pro osvěžení mdlého srdce. Něco jako éterický

dech vane z vašeho každého pohybu. Jste inspirován

jemností stejně jako melancholií.

Dovedete býti dosti silen, abyste nesl se mnou tíhu

myšlenky, pokus vniknouti co nejhlouběji do tajem

ství, jež nás obklopují. Ale dovedete, přijde-li chvíle

lyrismu, i tak se zženštiti v pozdní chvíli noční, že

se stanete přístupným všemu, čím se rozvlní duše.

Stanete se nástrojem, na němž mohu přehrávati své

nálady.

Dovedete postaviti myšlenku proti myšlence, odporo

vati mi v světě intelektu. Ale dovedete se mi poddati,

býti pasivní v světě citovém...

XI.

Odmlčel se.

Jeho ruce, plné psychického rytmu, lehce teď se chvěly

hrou světla a stínu. Samy o sobě se zdály svrchovaným

dílem sensitivní krásy. Starobylý prsten svítil na nich

berylem, jehož lesk se zvyšoval v chabém zlatě.

A zatím co se kladly jemné ruce na mne, rád jsem se

dával jimi uchvacovati v kořist. Rozevřel jsem duši

jako květina kalich, abych přijal do ní všechno, čím

mne Manfred zaplavoval. Můj život teď se jako zmno

honásobil v závratné rychlosti. Manfred mi dával ilusi,

že mám krásu, po níž jsem jen toužil.

32


XII.

– Nevím, milujete-li tolik v Praze chrám svatého Ja

kuba jako já. Ale tam před časem po prvé se mi stalo

něco, co mi zůstalo od té doby osudem.

Pamatujete se? Je tam zázračná madona na hlavním

oltáři, socha obklopená zlatozáří, o níž vypráví dávná

legenda, jak Maria uchopila ruku dobrodruha, jenž

v noci chtěl ji oloupiti o její šňůry zlata a perel. Ně

co neodolatelného vždy mne vábí ke všem zázračným

sochám, oblečeným v tajemné zlaté látky, obtíženým

drahými kameny, zahaleným do vůní. A zde tato socha

je zvláště podivuhodná v záři chabého zlata, v skříni

jako v pohádkové jeskyni z křišťálu, obklopená nej

jemnějším mlčením, před níž se pohybují rty věřících

jen bázlivě v modlitbách. Bílé lilie, jako zarosené slza

mi, kvetou před ní. Ale obličej madony září vlastním

světlem, a lampy, jež ji osvětlují, a drahé kameny, jež

ji zdobí, jen od ní přijímají své lesky...

Tento velikolepě chmurný chrám má něco feudálně

slavného, španělsky katolického v sobě. Čím jest jen

napojen a posvěcen vzduch, uzavřený do tohoto zdiva,

omšeného věky! Jak vejdete, jako by vás zajal přízrak

Středověku a zatopil vás svými tmavými, minulými

stíny. Všechen živý svět, z něhož tam vcházíte, jako by

zhasl najednou a zmizel: a není, než tento fantastický

chrám. Ano, fantastický: pohleďte jen, jaké grandiosní

linie výšky a délky! A jaká bizarní přeplněnost! Oltář

na oltáři, socha vedle sochy. Slavné obrazy Brandlo

vy a Reinerovy se temní v zlatě rámů. Práce všech

dávno mrtvých umělců, zlatníků, klenotníků, brusičů

drahých kamenů svítí ciselovaným kovem a průhled

ností křišťálů s oltářů, se schrán ostatkův. Mramor

pilířů září. Zlaté sochy zaplavují všechno odleskem,

vyzdvihují ke středověkému pathosu.

A pod dlažbou je plno mrtvých těl v hlubokých hrob

kách, ostatky mrtvých jsou v relikviářích, pod kamen

nými deskami oltářů: mrtví, samí mrtví, a vám se

zdá, že pro ně, a ne pro vás se tu zpívají nešpory, po

33


chmurně znějí varhany, voní teskné voskovice, bělá se

kadidlo, leskne se poklad zlata, a usmívají se minia

turní zahrádky umělých růží na oltářích.

Chcete-li rozuměti tajemnosti těchto věcí, musíte sám

dovésti býti mrtev. Často jsem procházel tímto chrá

mem a celé hodiny v něm prosnil. Tu mne zaujala

látka tmavé modři, barvy dozrálých hroznů, prošitá

arabeskami, jako by jí byl prohozen šelest pohybu

jících se stříbrných listů, jež kryla oltář, zahalený

v bílá plátna, dýchající čistotou... Tu zase mohutná

kazatelna, spočívající na vzepiatém lvu. Nebo jsem

prostál před nádherným mřížovím, oddělujícím kapli

sv. Františka od presbyteře. Jindy jsem prociťoval tro

chu inkvisičního děsu před zbičovaným Spasitelem

v zasklené skříni. Na všech věcech, na všem nářadí

z minulých století, bylo něco jako zmučená bolest, jako

trpící krása. Všechno zde bylo jako ztmaveno dávným

věkem.

Ale nejvíce zářila socha mariánská. Když jsem stál

před ní, osvětlenou barevnými světly, myslil jsem na

všechno, co se chodilo k ní zpovídati po tolik věků,

na všechny bolesti, viny, útrapy, na zvláštní pohnut

ky a tužby, jimiž trpí člověk. Ale zda nezpovídal se

tu také někdy neobyčejný zločin, tajemná hrůza z ně

čeho, co překročilo lidské meze? Tekly zde slzy lidí

chorých, unavených životem. Ale nezoufala tu také

temná odpornost, zbědačelá zničenost vyvráceného ži

vota? Nepršel tajemný dešt hořkých, černých slz nikdy

na tuto svatou sochu?

Stále se tu rozsvěcovala, den za dnem, Slavnost Boles

ti. Zde kdysi oživovaly marné, středověké zármutky,

marná zoufalství. Zde jako byste mohli ještě teď za

chytiti chvílemi přízrak postavy, jež se tu opozdila

z dávného věku, postavy v kápi, v popelavě šedém pláš

ti, s hrubým, žíněným šátkem na krku, v sandálech

na nohou, jak tu kajícně úpí k madoně.

Není-li chůze do tohoto chrámu, milý Francisi, vlastně

visionářskou procházkou do Středověku? Podivuhod

ný prostor! Zde žije, co je mrtvé, a mrtvo je, co žije.

34


Ale nechoďte chrámem bezstarostně! Nechoďte jím,

jako byste chtěl v bezpečí jen příjemně okoušeti krás

ného, dávného stilu! Činil jsem to, než se mi zjevilo

Tajemné, jehož jsem se nenadál.

Hleďte, myslil jsem, že nic zde nemá vztahu ke mně,

jenž tu jen bloudím a lelkuji. A najednou něco mne

zdusí. Mám dojem, že za každým pilířem něco na

mne čeká. Zdá se mi, že se ukrývá za každým oltářem

někdo, kdo mne tajemně pozoruje.

Náhle se děsím. Všechny tyto zasmušilé věci, na něž

jsem se díval dosud se starožitnickou zálibou, ma

jí výsměšnou grimasu. Kristus v zasklené skříni se

dívá na mne upřeně. Nějaké mrtvolné tváře oživují

v rámech relikviářů. Nějaké kosti a hnáty mi hrozí,

jako by mne chtěly škrtiti a sevříti. Všechno je teď

ukrutné a groteskní. Všechno se zdá zkrouceno a vy

myšleno šílencem. Všechno jako by bylo chmurným

pozůstatkem nepovědomého mi, potměšilého zoufal

ství.

Prchám z chrámu zděšen. Dlouho trvá, než se ztiší tep

pobouřeného srdce, když vidím venku zase lhostejnost

toho, co existuje...

XIII.

Až kdysi... kdysi jsem uvázl tam a navždy. Francisi,

chvěji se, vzpomínaje toho. Přistupte ke mně, vložte

ruku do mé ruky! Tak – cítím teď teplo vaší bytosti,

a mohu vám vypravovati všechno.

Pamatujete se jistě na onen slavný mramorový ná

hrobek Vratislavů z Mitrovic před oltářem sv. Kříže,

jenž bělostí svých soch svítí do šera chrámu. Stál jsem

často u něho, dívaje se na jeho postavy. Sláva věnčí

padlého bojovníka, za nímž stojí smrt s kosou. Ale

dole pláče zhroucen smutek, postava, která do klína

vryla hlavu, něco tak melancholicky bezútěšného, co

mne vždy připoutávalo.

35


Když jsem snil zde kdysi, pozoruje stín, jak bloudí od

stěny ke stěně jako poslední stopa po nějaké bytosti,

jež tu vydýchla dnes svou bolest, náhle měl jsem po

cit, že někdo stojí za mnou. Obrátím se, a děs mnou

prochvěje.

Bylo pozdě k večeru. Chrám byl úplně prázdný. Když

jsem do něho vešel, nebylo tu živé duše. A zatím co

jsem stál u náhrobku Vratislavů, nezazněly ani sebe

tlumenější kroky někoho, kdo by vešel. Ale zde stojí

nyní někdo živoucí.

Dívá se upřeně na mne. Teď se pohnul. Jde ke mně.

Zděšen odstupuji. Zase stanul. Dívá se na mne. Je to

přízrak? Vidím náhle a poznávám – sám sebe v tajem

né bytosti, proti mně stojící.

Snažil jsem se tlumiti své rozčilení.

Odvrátil jsem zraky.

Usilovně teď chci se přesvědčovati, že není vůbec ni

koho v chrámě, a že to, co jsem viděl, byla halucinace,

jež rychle zase zmizela.

Ano, byla to halucinace, opakuji.

Ale proč přece náhle nemám odvahy se obrátiti? Zase

mnou prochvěl děs. Naslouchám. Za mnou se ozývá

zcela zřetelné oddychování. Je zde tedy někdo. Bytost,

která působí tajemně a jež mne sleduje jako za něja

kým záhadným posláním.

Stávám se kořistí děsu, zvětšujícího všechny věci. Pro

stor jest nezvykle ohromný. Hlavní oltář se černá

jako grandiosní katafalk. Stíny jsou hlubší. Všechno

je příšerné. Náhle mi přicházejí na mysl slova Sweden

borgova, že tělesně ještě živí, jsme již duchem svým

ve společnosti jiných duchův, ač o tom neví naše po

míjející já.

Obracím se a dívám k náhrobku hrabat Vratislavů.

Zcela blízko u sochy zhrouceného Smutku, téměř

se jí dotýkaje, někdo stojí. Nevidím z něho nic než

svit zamyšlených, melancholických očí. Všechno ostat

ní utonulo v stínu. Nyní rozeznávám výkroj úst: rty

se pohybují, jako by odříkával neznámý něco pro

sebe.

36


Zdá se mi, že jsem blízek šílenství. Mám pocit, že ne

známý vystoupil z hrobky. Vzpomínám na pověst, jak

někdo z hrabat Vratislavův oživl, odešel z rakve a po

letech byl nalezen jako zkroucená kostra na schodech

pod kamenem hrobky, jehož nemohl pozdvihnouti.

Připadají mi na mysl nejstrašidelnější věci. Ale zůstá

vám, ač zmocňuje se mne touha prchnouti.

XIV.

Dívám se znova na neznámého. Zcela jasně jej vi

dím.

Stojí, jako by nepozoroval mé přítomnosti. A přece

cítím, že je tu pro mne, že se dívá na mne.

Náhle vidím, jak se zachvívají prsty jeho ruky. Je v je

jich pohybu něco jako duchově malátného.

Vytušuji hned, že je tajemný vztah mezi mnou a jím.

V této samotě, v hlubokém mlčení zasmušilých věcí,

zdá se mi náhle, že neznámý, mající se mnou podobu

úplně totožnou, stojí tu od věkův a že čeká zde na

mne.

XV.

Byl jsem jako v horečce. Cítil jsem, jak mé zraky žeh

nou, jak horkost prošlehává tvářemi. Nyní postava

lehce se nazvedla. Kolem obrysů záhadného zjevu se

rozzářilo něco mléčného, bílého, průsvitného, nevím,

jak bych to nazval, něco, co jej činilo ještě přízračněj

ším, než byl. Bledé mysterium se rozsvěcovalo v něm

k průhlednosti. Vyzařovala z něho mdloba, obestírající

jako závoji mé smysly. Byl jsem potopen do jeho vlivu,

hluboce jímavého. Myslím, že pro duševní stav, jenž se

mne zmocnil tehdy, nenašel bych vůbec pojmenování

v lidské mluvě, jež zná názvy jen pro pocity reální a ne

37


pro stavy transcendentální. S hrůzou znova jsem si

uvědomoval, že neznámý není nikým vlastně jiným

než mnou samým.

Ano, byl to někdo, kdo byl druhé mé já. Poznával jsem

sebe co nejurčitěji. Byla teď jistota, že nedýchám sám

vzduchu této smutné planety, že je zde ještě někdo,

úplně mně podobný, úplně se mnou totožný, kdo za

nocí zvedá čelo k hvězdám, aby myslil tytéž myšlenky,

jež myslím já. A tuto tajemnou bytost jsem viděl ny

ní před sebou. Zjevovala se mi, aby mne uvědomila

o svém bytí, aby mi řekla, že jest účastna každého mé

ho vzdechu, každého mého pohybu. Cítil jsem nyní

děs vědomí, že nejsem na světě sám, že jest bytost ještě

jedna, jež jest zároveň mnou a dělí se o jednu a touž

existenci se mnou. Nyní jsem mohl míti jen pocit: že

jdu sám sobě vstříc. Mohl jsem míti jen jistotu, že

zkoumám-li soustavu tajemných sil, ukrytých v hlubo

kém nitru mé bytosti, dívá se do mých tajemství se

mnou ještě někdo druhý, že každá vášeň, každý zápas,

každé pokušení, jež vzplane ve mně, jest jen ohlasem

vášní, zápasů, pokušení, jež vzplanuly zároveň v nitru

toho druhého.

Francisi, nevíte, jak jste mi nutný teď, jak jest mi dra

hocenné zelenavé zlato vašich očí. S vámi půjdu-li teď,

budu míti odvahu kdykoliv opět spatřiti toho druhého.

Ve vašich očích čtu podivné odpovědi na své otázky

ještě podivnější. Neboť vy nejen mne posloucháte... vy

mi pohledem též odpovídáte... Říkáte mi, že chcete

jíti se mnou, že rozumíte zmatené mé duši, že za své

přijímáte její šílenství. Nyní je mi třeba reality vašeho

těla, vašeho dechu, vašich rukou, doteku vaší bytosti,

mně, jenž jsem nežádal ode všech bytostí a věcí dosud

než fiktivnosti... Spojení s vámi musí mi dáti sílu, pře

vahu nad tím druhým: vaše láska mne posílí a oslabí

zároveň vliv toho druhého... Neboť cítím, že je bez

lásky, jsa jen kletbou mé bytosti, již vypíjí a olupuje.

Francisi, sladký šílenče blouznivého, roztouženého

srdce a bledého, jako zmučeného jména: vy jedině jste

pro mne svatý. U vás jediného, jenž máte křehkost

38


a soucit, schladím své horké čelo, já, jenž jsem hledal

kdysi útěchy u všech oltářův. Kus šílenství je v du

ši každého a občas vybuchuje. Ale má duše teď není

než stálé šílenství, stálé rozžehání chvějných rozjitře

ní, obludných znetváření v nitru. Ano, taková je má

bytost, v tom,co žiji uvnitř, já, jenž mám na pohled ze

vnějšek dandyho a úsměv někoho, kdo neslyšel nikdy

o osudu a žije jen, aby flirtoval s nejhlubšími věcmi.

Budu vaším štěstím, můj dobrý příteli? Nepřinesu

vám zkázy? Mám vás varovati, abyste se mi vyhnul?

Ne, nemůžete, nesmíte už odejíti. Nemůžeme-li býti

spolu šťastni způsobem druhých, budeme aspoň mi

lovati své šílenství. A jako osud za sebou v modru

zůstavuje stín našich smutkův, obnovíme s dvojnáso

benou tajemnou silou všechna slova, myšlenky, ideje

magických věd, jež uložili do zapomenutých knih ti,

kdo žili a myslili v Středověku a umírali v únavě cest,

jež je vedly nejhlouběji, až k samému středu Tajemna.

Po všem, co budeme žíti, rozprostřeme tento mystický

stín mrtvých vědomostí, odložených tajemných kultů.

Do všeho se vnoříme, všechno budeme zkoumati, vším

se opojíme.

Lhostejni půjdeme kolem prostých věcí, stvořených

pro světlo dne a pro kohokoli, jenž jde mimo ně. Mi

lovati budeme věci zvláštní, oživující za noci v svitu

měsíčním, věci stvořené jen pro nás a pro naše chvíle,

pro zraky, halucinované mystickými silami.

Římané věřili, že tajemná značka, vyrytá do smarag

du, oslepí toho, jenž na kámen pohlédne. Odejmeme

tu moc smaragdu, zmocněnou silou zraku přemůže

me kouzlo a dívati se budeme do záhad tak, jako jiní

pozorují věci prosté a neměnné. Křehkým mostem, vy

stavěným jen pro naše imaginární kročeje, přejdeme

spolu do tajemné říše, můj adepte s krásnou, bledou

hlavou, hlavou někoho, kdo žil v dobách úpadku, s hla

vou ze staré kameje, jenž jste blouznil dosud jen pro

sebe a jenž stejně dovedete teď i blouzniti za mne, spo

lu vejdeme, s jemnou melancholií, do stínových her

záhadných minulých věků.

39


Skutečnost, která jest ostatním hlavní věcí, nám bude

jen průchodem. Budeme zasmušilými levity Říše Tem

not se zlověstně rudými plameny poznání nad svými

čely. A vědouce, že nemáme možnosti se modliti, bu

deme aspoň toužiti po možnosti se rouhati. Budeme

krásní, Francisi, jen krásní, v tom je vše. Budeme mys

liti a chtíti všechny sny a touhy a budeme prociťovati

i to, co by zdrtilo jiné, kdyby o tom jen zvěděli. Jako

Petr klíče nebes poneseme klíče inferna. Budeme ne

náviděti boha, ale milovati božské, a bohatství našeho

nitra bude více než prázdná spokojenost nevědomých

andělův. A třeba jsme žili i v světě ostatních, tajný in

stinkt v nás bude stále pracovati pro náš svět druhý.

Nad největšími bolestmi vezdejšího světa budeme státi

netečni, obráceni v kámen. Cítiti budeme svá zoufal

ství, svá muka jen v tmavých končinách Neznáma,

kam se uchýlíme se svou láskou, nemožnou v světě

skutečna, ale krutě pravdivou v končinách irreálnos

ti, kde každý krok je hlubší, a každá bolest palčivější.

Budeme mlčeti o své lásce před lidmi, jako bychom

zamlčovali svá jména a svou vznešenost uprostřed da

vu. Neboť – podivno! – naše rty, jakoby nestvořené

pro polibky, přece budou se líbati, a naše duše, jakoby

bez možnosti milování, přece budou se potáceti, lehké

a zlaté mezi láskou a krásou. Tak milují jen ti, kdo

přes všechna ostatní srdce mohou jíti zhrdajícím kro

kem, neboť byli u sebe dříve, než se potkali, a zůstanou

u sebe, i když se rozejdou. Ozdobíme vlasy ohněm pla

menně červených květů. Touha se zanítí na rtu barvy

rudého vína: a budeme krásnější nežli stíny, v nichž

se obrážejí andělé.

Tak vidím to, co žíti budeme, až rozkvetou všechny

skryté možnosti našeho života, přeneseného do zapo

menutých fikcí ze světa žijící malosti, prostředních

požitků, pochybného štěstí. Francisi, věřím ve vás. Ne

zapomeňte nikdy této chvíle, kdy se slučujeme navždy

v jedinou silnou a krásnou bytost, schopnou vzdorovati

všemu... i nejhorším, nejpotměšilejším silám magic

kým...

40


XVI.

Neboť my máme, Francisi, nepřítele. Vězte to: ten,

jejž jsem uzřel v Jakubském chrámě, není přízrakem.

Existuje. Je to někdo, kdo jest mnou v každém zá

chvěji mysli, v každém hnutí srdce. Ale všechno, co

žije ten druhý, žije na úkor mé síly, mé bytosti. Dosud

jej držím v rovnováze. Ale až se mu podaří, státi se

mne silnějším, jsem ztracen. Budu pouhou hříčkou

pod jeho magickým vlivem. Víte, co to je býti v moci

někoho? Nevím, jaké je nitro lidí, žijících animálně,

vedených jen svými instinkty. Ale vím jediné, že i nitro

člověka, jenž dosáhl nejvyššího v intelektuálním světě,

jest samo o sobě velmi šerednou věcí. Představte si, že

klesnu pod moc takového nitra, jež bude experimen

tovati podle chuti mnou bezvládným!

Vím, chcete mi říci, že ten, jejž jsem viděl v Jakubském

chrámě, neexistuje, že je to jen přízrak mé rozpále

né fantasie. Ale vy nevíte ještě všeho. Neboť měl-li

z počátku onen neznámý, spatřený u náhrobku hra

bat Vratislavů, něco fantasmagorického ve svém zjevu,

najednou se změnil v osobu úplně reální, ač neztrácel

ani tu své povahy Inspirovaného Tajemným. Ano, to

je nejpodivuhodnější z celého mého románu.

XVII.

Vidím jej jasně, jeho obličej tak tmavý, jako je můj,

oči tak zamyšlené, jako jsou mé, když jsem sám.

Vidím, že je v něm něco neklidného, netrpělivého,

když cítí, že jej pozoruji. Náhle se zvedá ruka, aby

se přiložila na chvíli k čelu. Naklání hlavu, pak mne

měří pohledem, v němž je něco jako záští, jako hněv

nad tím, že jej prohlížím. A odchází. Ano. Odchází.

Slyším určitě kroky. Vidím, že se zastavuje ještě na

chvíli u prvního oltáře před vchodem, kde je malý

obraz madony mezi dvěma keři bílých květin. A sly

41


ším ohlas otevíraných skleněných dveří u vchodu.

Vycházím také spěšně z chrámu, následuji neznámé

ho. Jednám teď bez rozčilení, zcela mechanicky, jen

s utkvělou myšlenkou, že musím zjistiti, kdo jest. Zasti

huji cizince, že vchází do Týnského dvora. Jdeme sami

pustým nádvořím. Všechno tu se mi zdá jako jiným.

Najednou se zastavuje neznámý. Zastavuji se také. Ne

známý se podívá na mne nějak výsměšně, potměšile.

Pak vychází ze dvora do Týnské uličky a najednou mně

mizí... Kam vešel? Do některého domu? Do Týnského

chrámu? Mám prohledati všechny vchody, neukryl-li

se někde? Mám jej následovati do kostela?

Cítím grotesknost situace. Co počnu teď? Mám zadr

žeti neznámého? Jakým právem? Jakou záminkou?

Nevěděl jsem, co počíti. Cítil jsem, že se ukryl nezná

mý kdesi a že odejde, až vejdu do některého domu.

Rozhodl jsem se vejíti kamkolivěk: šel jsem do Týnské

ho chrámu. U náhrobku Tycha de Brahe se mi zdálo,

že jsem zahlédl cizince. Horečně jsem se zachvěl. Ale

byl to klam stínu, jejž vrhal pilíř.

Vycházel jsem zase týmž vchodem, jímž jsem vešel.

Na oltáři u vchodu na zlaté půdě je podoba svatého

Antonína. Najednou se mi zdálo, že se dívá z tváří

světcových na mne neznámý, a že se mi posmívá.

Vyběhl jsem do ulice. Ale venku bylo pusto. Neznámý,

byl-li kde ukryt, jistě již dávno odešel. Ještě jsem šel na

Staroměstské náměstí, rozhlížel jsem se všemi směry.

Ale neviděl jsem nikoho. Náměstí bylo pusté a dýchalo

mrtvem pod nebem lazurné modři, temnícím se až do

černého tónu. Mariánský sloup čněl uprostřed, němý

a ojedinělý. Zavřené domy pochmurně se vztyčovaly

jako náhrobky, v sebe zadumané. Jen hlahol zvonu,

temné dunění bronzu, jako poselství z jiných věků šlo

nad střechami města, jež naslouchalo v pohřebním

mlčení, zatím co stíny přecházely přese všechno jako

smuteční závoje, stíny, pod nimiž nelze než míti pocit

mrtva. Neviděl jsem již nikde toho, jehož jsem hledal.

Jen něco také jako stín zbylo po něm v ovzduší. Ale

co cítila ještě duše, neviděly již zraky...

42


XVIII.

Chodil jsem od té doby vytrvale do Jakubského kos

tela. Celé hodiny jsem prostál u náhrobku hrabat

Vratislavův. Ale neznámý se již neobjevoval. Bloudil

jsem v soumraku sklánějícího se dne, kdy všichni lidé

nabývají nezvyklého, tajemného vzezření, po ulicích.

Prohlížel jsem fysiognomie chodcův. Ale marně. Ne

známý zmizel beze stopy.

A přece, cítil jsem, jest ukryt zde někde. Chodí zasmu

šilými ulicemi. Chodí chrámy, které nikde hlouběji

nedojímají než v Praze. Nemůže býti jinde než v tomto

městě smrtí, objatém mlčením a spánkem. Jen zde

jest ovzduší pro jeho tajemnou existenci, kde všude

po stěnách budov z minulých věků bloudí záchvěje

tvorů, kteří zde kdysi vydýchli všechnu bolest svého

bytí, jako by vyslali do časové vzdálenosti napřed své

duše.

Duše středověku obletuje všechny věci. Cítíte ji zde

tak, jako cítíte jinde blízkost moře. Všechna místa

jsou minulostí prodechnuta. Odevšad se vztyčuje před

vámi. Ze zelenavého stínu hlubokých zahrad s roz

lo



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.