načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Romány a novely - Jan Balabán

Romány a novely

Elektronická kniha: Romány a novely
Autor: Jan Balabán

Druhý svazek Díla Jana Balabána obsahuje čtyři autorovy delší prozaické texty, napsané a publikované v letech 1998-2010. V téměř padesátistránkové próze "Boží lano" (1998), která ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 83.3%hodnoceni - 83.3%hodnoceni - 83.3%hodnoceni - 83.3%hodnoceni - 83.3% 95%   celkové hodnocení
6 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2011
Počet stran: 584
Rozměr: 21 cm
Úprava: 561, xv stran: 1 portrét
Vydání: Vyd. 1.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Brno, Host, 2011
ISBN: 978-80-729-4477-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Druhý svazek Díla Jana Balabána obsahuje čtyři autorovy delší prozaické texty, napsané a publikované v letech 1998-2010. V téměř padesátistránkové próze "Boží lano" (1998), která tento soubor zahajuje, zachycuje Balabán portréty osamělých lidí z rodného ostravského kraje. Titul pak symbolizuje kontakt mezi dvěma světy, z nichž jeden má světla na nebi, druhý na zemi. Hlavní postava, která je zároveň i vypravěčem, nakonec i díky tomuto až mýtickému spojení dochází k přesvědčení, že její jistotou je pokorná víra v Boha. "Černý beran" (2000) je příběhem čtyřicátníka Františka, který se nachází uprostřed krize se svou partnerkou. Františkovy názory, mnohdy ovlivněné i spotřebou alkoholu, jsou konfrontovány s postoji jeho nezapomenutelného strýce Bogomila, který před dvěma roky opustil svou hádavou ženu Johanu, uprchl do Kanady, přesto si však v sobě dokázal ponechat lidství a humanismus. Za zpověď ztroskotance lze považovat Balabánův román "Kudy šel anděl" (2005), v němž ústřední protagonista rekapituluje svou pouť od studentských let až po definitivní deziluzi. Celý cyklus je pak zakončen Balabánovou posmrtně oceněnou knihou "Zeptej se táty" (2010).

Popis nakladatele

Souborné vydání delších próz jednoho z nejvýznamnějších českých autorů posledního dvacetiletí. Díla Jana Balabána vždy balancovala na hranici mezi povídkou a románem. Postavy v jeho povídkových souborech se vracely a situace, v nichž se ocitaly, tvořily rozsáhlejší a komplikovanější příběhy. A naopak děj románů se rozvolňoval do epizod, z nichž každá jako by mohla žít též vlastním životem. Druhý svazek Balabánova díla jej představuje právě v této „románové“ poloze a zahrnuje knihy  Boží lano ,  Černý beran ,  Kudy šel andě l a i poslední román  Zeptej se táty , který na jaře 2011 získal ocenění Magnesia Litera – Kniha roku. Podobně jako v případě předchozího svazku povídek tak můžeme sledovat autorův tvůrčí vývoj a nacházení svébytného, tentokráte románového tvaru.

Vychází s doslovem Josefa Chuchmy.

 

Jan Balabán (narozen 29. 1. 1961 v Šumperku — zemřel 23. 4. 2010 v Ostravě) byl českým prozaikem, publicistou a překladatelem. Vyrůstal v Ostravě. Vystudoval obor čeština - angličtina na Filosofické fakultě University Palackého v Olomouci. Po studiu pracoval jako technický překladatel. Navštívil Anglii, Kanadu a Spojené státy. Vydal knihy povídek Středověk  (1985),  Boží lano  (1998),  Prázdniny (1998),  Možná že odcházíme  (2004),  Jsme tady - Příběh v deseti povídkách  (2006), romány  Černý beran  (2000),  Kudy šel anděl  (2003, druhé vydání 2005) a scénář komiksu  Srdce draka  (2001). Jeho sbírka  Možná že odcházíme  byla v anketě Lidových novin vyhlášena Knihou roku 2004 a získala Magnesii Literu 2005 za prózu a nominaci na Státní cenu za literaturu 2004. V roce 2010 vyšel jeho poslední román  Zeptej se táty , který se stal Knihou roku v anketě Lidových novin.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Jan Balabán - další tituly autora:
Zeptej se táty Zeptej se táty
Povídky Povídky
Romány a novely -- II.svazek Romány a novely
Možná, že odcházíme Možná, že odcházíme
 (CDmp3 audiokniha)
Zeptej se táty - CD mp3 Zeptej se táty
Publicistika a hry -- III.svazek Publicistika a hry
 
K elektronické knize "Romány a novely" doporučujeme také:
 (e-book)
Jan Balabán - Povídky Jan Balabán
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Boží lano

I. Americká elegie

II. Studené jaro

III. Znamení

Černý Beran

Prolog

Část první

Den díkůvzdání

Blesk

Houby

Most

Dikobraz

Petrovy kameny

Zlatavé okraje

MDH

Malmö

Laguna

Uran

Vysoké mraky

Milton

Oceán

Zlaté Hory

Poslední zavazadlo

Na špatné straně

Předek lokomotivy

Ježíš

MDH

Koncert

Tchoř

Dostatečná

Život

Eden

Mzda

Část druhá

Všech svatých

Substance

Ruský tank

Sestra

Opravit plot

Most

Popel

Svíce nohám mým

Osovělý

V tvé síle

K horám

Rockman

Škvára

Myší dírou

Neviditelná

Ryba

Dobrý člověk

Craw bar

Za šaty

Měsíc nad průsmykem

Kudy šel anděl

Devatenáctá

První

Druhá

Třetí

Čtvrtá

Pátá

Šestá

Sedmá

Osmá

Devátá

Desátá

Jedenáctá

Dvanáctá

Třináctá

Čtrnáctá

Patnáctá

Šestnáctá

Sedmnáctá

Osmnáctá

Dvacátá

Dvacátá první

Dvacátá druhá

Dvacátá třetí

Dvacátá čtvrtá

Dvacátá pátá

Dvacátá šestá

Dvacátá sedmá

Dvacátá osmá

Dvacátá devátá

Třicátá

Třicátá první

Třicátá druhá

Třicátá třetí

Třicátá čtvrtá

Třicátá pátá

Třicátá šestá

Třicátá sedmá

Třicátá osmá

Třicátá devátá

Čtyřicátá

Čtyřicátá první

Čtyřicátá druhá

Čtyřicátá třetí

Čtyřicátá čtvrtá

Čtyřicátá pátá

Čtyřicátá šestá (poslední)

Zeptej se táty

od seBe K druhým a Zpět K soBě

ediČní poZnámKa

jan BalaBán

BALABÁN

ROMÁNY

A NOVELY

DÍLO II

h st

ROMÁNY A NOVELY JANBALABÁN


Dílo II


Romány a novely


BRno

2011

Romány a novely


Host

JanBalaBán


© Jan Balabán a dědicové, 2011 © Host — vydavatelství, s. r. o., 2011 (elektronické vydání)

Illustrations © martin Pecina, 2011

isbn 978-80-7294-541-2 (Formát PDF)

isbn 978-80-7294-542-9 (Formát ePub)

isbn 978-80-7294-543-6 (Formát PDF pro čtečky)

isbn 978-80-7294-544-3 (Formát MobiPocket) Boží lano

I. ameRIcká elegIe

I. ameRIcká elegIe

Myslel jsem na tebe, když jsem byl ještě chlapec. V noci

jsem často nemohl spát, něco jsem vyhlížel, úzkostně jsem něco čekal. Světlo lampy z  ulice za oknem pro

stíralo na moji peřinu nehmotný vzorek záclony. Síť,

kterou vídáme jen někdy v prchavých mžitkách za za

vřenými víčky, ve hvězdách na hlubokém zimním nebi,

ve vráskách starých lidí, když se na nás usmějí na konci

dlouhého dne. V  té síti jsem tě uviděl, malé dítě, kte

ré se ručkama chytá vláken, spřádaných po věky mezi

ukazováčkem a  palcem věčnosti. Nevzpomeneš si na

tu chvíli, kdy se síť zachvěla, jak po ní přeběhla moje myšlenka na tebe. Kolik mi tehdy bylo let? Už jen málo

světla padá na ty roky. Naší krajinou se sune stín. Slunce

zapadá stále jen na západě a z východu věčně přichází

tma. Svět je zase plochý jako mapa a čísi ruce jej stále

posunují dál od slunce. Mráz nekonečných sibiřských

plání žere zemi a nám nezbývá než se pořád stěhovat.

Je to svět večera, do kterého jsme se my, podzimní děti,

narodily. Šedesát let se prý bude jenom stmívat. Musíme opouštět svá stará bydliště a plahočit se za hranatým měděným přízrakem slunce, které je vždycky nízko nad obzorem. Ztrácíme, to víš, do kufru svůj život nenaložíš, i lidé mizí, nasednou do jiného autobusu a kde je jim

konec. Kdybys jen věděl, jak úzko mi bylo, když jsem se jednou, udýchaný svou vlastní hrou, zastavil pod okny

BalaBán — Boží lano

našeho bytu a pochopil jsem, že jen malinko a už tam nikdy nepůjdem, do našeho domova, do krabice, v níž jsme měli všechno, i  ty slabé žárovky v  kuchyni a  ha

lasné hovory, kterým jsem moc nerozuměl, a polévky,

které všude voněly podobně jako první bratrovy potají zapalované cigarety, jejichž ohníčky se vznášely ve tmě nad jeho postelí jako světélko svatojánského broučka,

z jeho košilky jsme však už oba nenávratně vyrostli. Tak jsme museli jít soumrakem a já se tomu tehdy na trávní

ku bránil. Vymýšlel jsem si příběhy a sám jsem je obýval jako pračlověk jeskyni, choulil jsem se u ohně, zatímco

venku v sychravé mlze lesů a bažin obcházeli nepřátelé.

Kousal jsem si nehty, škrábal jsem si záděry, vyrýval jsem si cestičky v  omítce. Rozvětvovaly se a  zase se

sbíhaly, běžely pořád dál, konce jim nebylo, a tu jsem najednou cítil, že se dotýkám sítě, že moje prsty zavadi

ly o osnovu neslyšitelné hudby. Hudby, která zní, jako

když potmě tancují jen kroky a dech, rozumíš. Tvoje

kroky a tvůj dech, když v šeru před večeří vystupuješ po

schodech a schválně nerozsvítíš světlo, abys byl ještě

chvíli sám na žebříku schodiště, za dveřmi, ve kterých

svítí špehýrka, a ty už slyšíš hlasy otce a matky a bra

tra a  ještě nevezmeš za kliku a  nevejdeš do předsíně

plné kabátů a bot, za pár dní si je oblékneme a obujeme a  s  kufry a  kufříky v  rukou vyjdeme na nástupiš

tě, kde se lidé tlačí kolem dlouhého vlaku. Cizí hlasy a  studená železniční světla a  potom okno v  oddělení a v něm vidíš svoji tvář s dvojitými obrysy a se dvěma

panenkami v každém oku. Proč se náš obraz láme, ptáš

se. A  co je mezi první a  druhou tváří? Chvěje se tam

úzkost a  prázdnota pokojů, které jsme opustili. Prodlužoval jsem tu chvíli za dveřmi, tu chvíli v síti, v níž

I. ameRIcká elegIe

jsem už cítil tebe. Tak jako tě cítím teď, když nemůžu

spát v prázdném domě u velikého jezera za oceánem. Představuji si, jak to vypadá na noční Sibiři, před kte

rou jsme ustupovali krok za krokem až sem. Jednou se

tam spolu vydáme a dojdeme až k řece Stýru, tam se narodil můj otec v požehnané rodině faráře, který kázal

českým kolonistům v tom dávném ukrajinskopolském

kraji. Řeka Stýr protékala naší nedělní školou, ne jako vody zapomnění, ale jako Jordán, ve kterém náš děde

ček v kalhotách vyhrnutých nad kolena křtí malé křes

ťany. Topí je a pak je vytahuje z vody v podběráku víry.

Ze všeho nejprázdnější jsou kostely, ze kterých jsme

museli odejít. Až vyvětrá i  ten evangelický zápach  —

prach z chorálů, chuť přeleženého plátna, tma zavřených Biblí —, potom se propadneme. Jak bezpečně vy

padala zlatě červená ořízka sevřených listů Knihy knih, mohl jsi po ní chodit jako po dlažbě z dobrého dřeva,

teď padáš v prolukách mezi stránkami, které se prohý

bají a kroutí v hrozném prostoru prolomených desek.

Tehdy, když jsem na tebe poprvé pomyslil, tehdy jsme

jenom tu a tam strčili nezbedný prst mezi stránky, teh

dy jsme běhali cestami biblických příběhů jako Josef

v suknici proměnných barev, než ji z něho bratři stáhli.

Den po dni ubíhá, zpívali jsme tehdy v kostele na Sta

rý rok. Vzadu na kruchtě bývalo šero a já jsem vyhlížel

oknem do zimního večera, kde se náruče sněhu sypaly

do osvětleného pole, lampa na sloupu se pohupovala

větrem, v dalekých kopcích svítila okna chalup. Po za

padané cestě prošel tu a tam zachumlaný pocestný a já

si přál, aby nový rok nikdy nepřišel. Chtěl jsem ho na

kreslit a roztrhat — postavu bez tváře ukrytou v temnotě

kostelní půdy nad našimi hlavami, ve tmě pod nebesy,

BalaBán — Boží lano

kterou zadržují jen chatrná dvířka na schodišti do věže, jen obyčejná dřevěná západka na jednom šroubu a za ní je černé nebe, do kterého přicházejí hříšníci, na podla

ze prach a mrtvolky zmrzlých netopýrů a jdeš dál a na

cházíš trosky obrazů, zlaté litery se ti rozpadají v rukou a dál už je jenom tma a v ní sténá dřevo, za trámy stíny

let, která minula, a dál, ještě mnohem hlouběji, než kam dosáhne loď našeho kostela, tam visí nový rok, anděl,

který se nedotýká ničeho, černý v  černém, nehmotná forma tam visí připravena jako prázdná kůže. Těžká zá

važí na drátěných lanech klesají studnou kostelní věže

a vteřinu po vteřině jej vtahují do našeho světa. Z kůru,

kde jsme sedávali, jsme se dívali na šedivé hlavy a pleše starých venkovanů. Límec těžkého kabátu a z něj vy

stupuje krk a na něm příčné vrásky jak faldy na režném

plátně, věnec šedých vlasů a bledá kůže na staré lebce. Pomalu, pomalu hrají varhany, pomalu zpíváme, poma

lu se to blíží. Každou čtvrt hodinu udeří kladivo do zvonu, aby nám připomnělo, že se zase budeme stěhovat. Stýskalo se mi po dítěti a pak jsem tě uviděl mezi dvěma

stromy na našem dvoře, dříve mezi nimi stávala vilka, naše paneláky byly postaveny na její zahradě, po vilce

zbyly jen základy zasuté v  zemi, kde se jich ještě do

týkají kořeny těch dvou stromů, stromy jsou zplanělé a každý podzim z nich spadne celá úroda nedozrálých

hrušek, které pak hnijí na trávnících a na vyšlapaných

cestičkách, jen vosy na nich hodují a mají se dobře — síť

byla natažena právě mezi těmi dvěma hrušněmi a tvůj

pelíšek v ní byl zrovna tam, kde býval dětský pokoj, po

stýlka z chromovaných trubek s přízovou síťkou, která

tě chránila před pádem na tvrdou prkennou podlahu. Pamatuješ si to? Cestou od okna jsem zase zahlédl ty

I. ameRIcká elegIe

ženy, ženy s velikýma nohama, těžkými koleny, stehny

a zadky jako krávy, měly prsy jako pěsti a velké rty a oči

krásné, ženy Gauguinovy. Jak se jen mohly celé vejít

na tak malou zasklenou reprodukci, ty ženské, které

mě svýma náruživýma očima sledovaly, kamkoli jsem

se pohnul, nedávno jsem je zase viděl tady v Americe

v galerii, jsou pořád stejně silné, jenom se po mně už

tak nekoukají jako tehdy, když jsem běžel do koupel

ny a tam zamčený se svým zajíkavým strachem jsem se dotýkal jejich mohutných těl. Byl jsem jen malý člověk

a drápal jsem se vzhůru po veliké ženě, k jejím chlupům v klíně, k hrotům jejích prsů, a když už jsem tam skoro

byl, sjel jsem po čemsi kluzkém a horkém dolů a zůstal

jsem ležet na zemi u jejích nohou a ona mě překročila

a já jsem držel oči pevně zavřené.

Víš, že umřeš? Někdo otočí knoflíkem a bakelitové rá

dio přestane hrát. Na podlaze přikrytý žehlicí dekou

jsem se chvěl jako strom za bezvětří. Nikdo to nevidí

a stejně se raději schováš. Potom jsem se z rádia dozvě

děl, že umřu. Nic jsem si nepředstavil. Obrazy přišly

až potom, vždycky přicházejí, malujeme je štětcem na vodu, abychom se nemuseli dívat do prázdných hlubin.

Mluvili tam o novináři v asijském městě, kde jsou ulice

bílé sluncem a ženy v černých burnusech vyhlížejí špe

hýrkou v plátně na ocelové stožáry, které přivádějí do

města elektrický proud a  světlo, které bude ozařovat

jejich domy bez oken i v noci, v tu chvíli jsem pochopil, že umřu a  nebude ani tma, protože tady nebudu. Rá

dio mluvilo dál. Lampa na nočním stolku svítila. V ku

chyni mluvili rodiče a bratr, ale já jsem slyšel jenom to

NE-slovo, které neprojde žádnými ústy, které v člověku

vyroste jako obrovské kukaččí mládě. Byl jsem tam už

BalaBán — Boží lano

jen já sám se svou smrtí. Vzpomínáš, jak jsi se v noci roz

křičel, tvoje hlava se kutálela po polštáři sem a tam, jako

by nastalo zemětřesení. Když se mi podařilo tě probudit, řekl jsi mi: Já nechci umřít a žít pak tisíc let v hrobě! Já

taky ne. Když jsi přestal brečet, dívali jsme se spolu na

osvětlená okna věžových domů a na hvězdy nad věžemi.

Oba odsouzení k smrti, toužili jsme zahlédnout nitky

spojující světla na nebi a na zemi. Potom jsem ji vzal poprvé za ruku, měla na sobě čer

vený tedybérový kožich, jaký nosívají malé děti, tahle

velká holka, o rok starší než já ve svých šestnácti, dáv

no už odrostlá mateřské škole, kde takové kabátky vi

sívají v  šatnách jako odložená křídla, měla studenou

ruku a velmi velmi tiché oči, když se naše hlavy k sobě

přibližovaly, až jsme se dotkli svými čely — jiskru jsem neviděl, ale musela tam někde proskočit. Měl jsem ruce

v  rukávech jejího kožichu a  její jazyk chvíli ve svých

ústech a na chvíli jsem myslel, že umřu, a potom, po

tom jako bych se na něco rozpomínal, zdálo se mi, že nezadržitelně rostu, až mi všechny šaty budou malé, až mě to bolelo, nacházela ve mně místo, o kterém jsem do

té doby nevěděl. Objímali jsme se urputně a chtěli jsme

se obejmout úplně, ale pořád jsme zůstávali odděleni napjatou látkou našich šatů a já jsem začínal tušit, že i když je budeme odkládat, nikdy nebudeme úplně nazí. Nebe je nebezpečné, nebe je nedobytné! Říkal jsem si a  hleděl jsem na mokré bezové větve, které se kývaly

za oknem mužského záchodu v hospodě U Eliáše, nedobytné a  nebezpečné, celý jsem byl ještě okouzlený

v tom mastném prostředí močících mužů, jak nebezpeč

ný a nedobytný jsem si připadal. V hlučném osvětleném

lokále pil můj bratr, takový byl drobný, nosatý, sršatý

I. ameRIcká elegIe

mezi chlapy s pěstmi jako kladiva, divím se, že ho ješ

tě nikdo nezabil, mého bratra, toho Daniele s rukama

věčně od barev, s prsty poleptanými od vývojky, s ekzé

mem svědícím jako věčná pokoření, jako neukojitelná

touha položit všechny na lopatky, ještě ho nedostali, ještě mu ty jeho vlasy z čela neodhrnuli, ještě mu ten jeho drzý obličej nezpracovali, ale už má namále. Tak

hrozně jiný, tak hrozně protivný, zavěšen na rodičích v hádkách, které nemají konce; bezohledně a neurvale

zabydloval všechny pokoje, do kterých jsem já už mohl vstoupit jen jako druhý, a nebylo na světě místa, kde by můj bratr už přede mnou nebyl, musel jsem ta místa hledat mimo svět a pak se opožděně domáhat pozornosti

lidí, tak zaměstnaných bolestnou existencí mého nej

lepšího přítele. Před námi stála dvě čerstvá piva, číšník je postavil na stůl jako dva nevyvratitelné argumenty, a tak jsme pili. Prší na paneláky a on bude nakládat uhlí do japonek a tupě zírat na topné měsíce. Matčino bílé mlčení a  otcův hlas, který jako by ulpíval na stěnách našeho unaveného domova, nedá se to vydržet, seberu

se a jdu se po něm podívat. Přiveď ho prosím tě domů.

Tak tu sedíme a obracíme jedno pivo za druhým. Neměl

bys tolik chlastat, říkám mu, vždyť se tím ničíš! A sám

už jsem opilý a celý se choulím kolem svého tajemství,

kolem své pitomé zamilovanosti, jako bych přestával

slyšel a  vidět, blábolím cosi o  cestách duše a  toužím dotýkat se jejího těla, Daniel pije a  já proti tomu nic nedělám, ani ho neposlouchám, jsem nebezpečný a ne

dobytný a zabedněný, úplně hotový.

Radši se ani neptej, co by na to říkal můj otec, a co teprve jeho otec, farář a stolař s velkýma rukama, které doká

zaly najít duši i ve dřevě. Tak nějak jsem si představoval

BalaBán — Boží lano

předmětného boha — otce shrbeného trochu pod tíhou

umučeného syna, nese ho nahoru po schodech a v uších mu zní ženský křik: Tady ho máš, už si ho můžeš vzít,

teď, když udělal všechno, co jsi po něm chtěl. Jen se

podívej na jeho ruce, ty otče milostivý, který odpouštíš

hříšníkům!!! Mlč, ženo, oddychuje starý muž, nerouhej

se Bohu, víš dobře, že do nebe není jiné cesty. Hospodin

s mrtvým synem na ramenou. Musíš tomu věřit, říkali mi, prostě věřit, jako že zítra ráno vyjde slunce. Vyjde?

Tady nejsou žádné důkazy. Já žádný důkaz ani nechtěl.

Nemohl jsem z toho ven, musel jsem zůstat v tom ulepeném zprohýbaném okamžiku, kdy ti pod nohama uhý

bá pulsující břicho země a světlo na tebe dopadá v kru

zích křeči. Ať jsem otvíral oči sebevíc, nemohl jsem se

probudit a všichni tam byli kolem mě, doslova na mně nalepení, jejich šepot se mě dotýkal studenými jazyky — dělej, dělej, teď, teď, teď, mezi prsty se mi odvíjel mastný provaz s uzly jak dětské pěsti, jako ta kolena, která mě tlučou do huby v jakési měkké studni, ze které bych

snad mohl být vytažen, jen kdybych to udělal teď, teď,

teď, a já cítím, jak moje ruce slábnou, jsou zlomené, nevládnu jimi a pořád to pokračuje, šepoty — otec, matka,

bratr, spolužáci, učitelky, úplně cizí lidé, teď, teď, teď,

stahy, kdy praskají žilky v oku, to se snad znovu rodím,

běžím na záchod a  zvracím do porcelánové mušle, je

toho plný byt a já se nemůžu, nemůžu probudit, musíš

tomu věřit, říkám si, sola fide, jako že slunce je na dru

hé straně naší planety a  ne ztraceno navěky... potom

se nadechnu a pomalu se z toho dostávám ven. Není to

pryč, jenom to zalézá zpátky do sklepa.

Uprostřed města sevřeno ve vráskách ulic bylo gymná

zium, kam jsem začal chodit v roce 1976. Když mluvím

I. ameRIcká elegIe

o vráskách, nepředstavuji si úsměv dobré stařenky, ale

hluboké rýhy nad očima mužů, kterým snad někdo sevřel hlavy ve svěráku, aby jim snížil čela. Nerad říkám

„někdo“, ale kdybych měl říct kdo, musel bych začít

mluvit o  politice v  době, kdy se ještě do školních jídelen dodávalo mléko v plechových konvích s uzávěry

z šedé gumy. Prázdné konve se pak stavěly na chodník

za branku, jednou jsem jednu z nich otevřel a koukl do

vnitř, nic, jen prázdný plechový válec bez oken, ale ten

smrad, jako by ti „někdo“ strčil svoji špinavou pracku až do žaludku. Jen si to představ, kolik dělníků v továrnách, kolik horníků pod zemí, kolik mrtvých u Stalin

gradu a kolik prázdných konví od mléka pro naše děti. Když jsem se vracel první den z gymnázia domů, utrhlo

se mi ucho igelitové tašky a všechny knihy a sešity se mi

rozložily po tramvajových kolejích jako knihovna rabo

vaná při domovní prohlídce, i s geometrií a atlasem svě

tových dějin, takhle přece Němci, gestapáci, hitleráci,

vyhazovali knihy z regálů, když hledali komunistické

letáky, kolikrát jsme to viděli se školou v kině a teď jsem

to sbíral z kolejí a tramvaj kvůli mně stála a lidi na mě

hleděli a pokřikovali los, los, schnell, schnell, nebo jak

se to německy řekne, kdybych měl pod kabátem zbraň,

všechny bych je postřílel, ale kde byly zbraně zamčeny

v  létech vonících mlékem pro naše děti. Narval jsem

to všechno zpátky do tašky s utržených uchem a sám

sebe jsem narval do tramvaje, která kvůli mně stála. Bezradný, pitomý, měl jsem to jejich gymnázium před

sebou, čtyři týdny by byly moc, ne tak čtyři roky, přesně o tolik je můj bratr starší než já, čtyři roky tam budu

sedět a  studovat atlas světových dějin, spirály, které

se kroutí od jakéhosi hmyzožravce přes různě se na

přimující gorily až k anonymnímu moudrému člověku.

BalaBán — Boží lano

Většinou jsem prodléval očima u těch goril s výrazný

mi nad očni co vý mi oblouky, ještě dnes si vzpomínám, jak jsme se s bratem objímali na porubském nádraží,

když zemřel Brežněv, mrholilo a vzduch byl plný kouře a my jsme měli takovou radost, že nás ten kremelský dědek nepřežije.

Vybíral jsem mokré listí ze dna jámy, do níž se na zimu

uskladňují sadbové brambory. Tu se v listí něco pohnulo a támhle sebou něco cuklo. Byly to žáby s bílými břichy. Našly si tu bezpečný úkryt před blížící se zimou, věděly,

že tady nezmrznou, a já jsem je vyhrabával z listí a vy

hazoval ven, aby nebyly rozdrceny těžkými koši. Žáby

ve sněhu, který bude padat už dnes v  noci. Přece jen

někam zalezly. Alespoň pod jeden list a pod tím jedním

listem tě matka porodí a budeš tam muset přežít až do jara, a když to nepřežiješ, napíše o tobě farář spisovatel: a spali a spali a spali. A kouřili a pili a za holkama ze

světa chodili a pánbůh je za to jistě potrestal, ty nepo

slušné broučky z modlitebny. Nevím, jestli je to rouhání,

když řeknu, že na světě není všechno dobře zařízeno.

Ostýchal jsem se na to vůbec pomyslet, že Bůh to nemá

všechno pevně v rukou. Třeba někdo umlátí ve sklepě

hráběma kočku a... prostě někdo umlátí ve sklepě hrá

běma kočku. To je všechno. Je Bůh ten s hráběmi, nebo je tou kočkou, nebo tam není? Ani jeden z vrcholů to

hoto trojúhelníku pro mě nebyl obyvatelný. A ohavný

bůh filozofů, který se na vše jen dívá ze své úběžníkové

perspektivy, mě tehdy nezajímal a nestarám se o něj ani dnes. Je to láska a smrt, ty dvě tě přivedou k tomu, že

bůh se nepodobá trojúhelníku, ale kříži, člověku při

poutanému k břevnům lásky a smrti. Právě proto, že na

světě nejsou všechny věci dobře zařízeny, i když chodí

I. ameRIcká elegIe

hodně lidí do kostela a na stole Páně jsou čerstvé kvě

tiny z farské zahrady.

Asi dva týdny před smrtí se objevily na těle tvé prababič

ky proleženiny, skvrny na lopatkách, bedrech a patách.

Její tělo tam začínalo řídnout. Dobrá doktorka v nemoc

nici mi dala tinkturu a mast a obklady a ujištění, že už

to dlouho trvat nebude, že ten okamžik, kdy bude ležet

s bradou podvázanou šátkem a na nočním stolku u její

postele zbude jen její Bible a starý občanský průkaz, že

už nastal. My se však ještě stále držíme svého občan

ství, šplháme po studené zdi jako zavilý břečťan, jako

drzý a křehký svlačec. Lodyhy, úponky a květy na plo

tech v opuštěných zahradách pod haldou. Sním a s ní

chodívám cestou mezi planými olivami, jejich listy jsou

stříbrné a ostré jako sklo, bojím se o její ruce, o její boky

se bojím, položen napříč jako kláda přes cestu bojím

se, že o mě zakopne, a když se tak stane, milujeme se

v  tom ostrém listí, s  trochou krve a  s  trochou bolesti

kopeme bosými patami do roztřesených zrcadel, která nás odrážejí stokrát, tisíckrát, až je nás jako písku na

břehu mořském, jako hvězd na nebi. V  houstnoucím šeru se krátí dech a otáčí země. Za zubatým obzorem mizí bezzubé slunce. Ležíte spolu potmě jako spadlé

listí. Na chvíli jste tam byli. Jenom se podívat a hned zas jít. Půjčovat si svůj život jako rozvedený otec dítě. Bůh ví, jestli náš otec není rozvedený. A my se tu páříme jako zvěř, jako dva blázni pod cypřišem, obskakujeme

se tu jako beran s ovcí. A starý obraz zachází. Obrysy duše se objevují v dlouhých stínech a vášnivé oči najednou hoří bolestí. Čas života plyne jako krev. Na dálnici

ve státě New York jsem viděl přejetou laň. Seděla na

ní vrána, křik nebylo slyšet. Bůh budiž milostiv našim

BalaBán — Boží lano

motorovým duším, říkal jsem si s rukama na volantu.

Zdálo se mi, že cítím za krkem dech svých dětí, zdálo

se mi, že se láska dotýká mojí tváře, stačilo zavřít oči a  mohli jsme tam být všichni spolu, jenomže pak už

bychom nebyli.

II. stuDené JaRo

II. stuDené JaRo

Včera jsem viděl hory. Nebyly nejjasnější, ale byly tam.

Hromady skal, modré lesy a úběl sněhových polí. Jsou

chvíle, kdy mi moje město připadá krásné. Oknem tram

vaje, té každodenní tramvaje, kterou už deset let jez

dím tam a  zpět. Bože, odpusť mi mou nehybnost, se

kterou projíždím kolem hor, které jsou jen málokdy

vidět z oblouku Frýdlantských mostů. Většinou se be

skyd ské kopce skrývají v neprůhledném vzduchu, který

činí oko bezmocným. Jak zchromlé jsou oči, které se

každé ráno snaží zachytit něco podstatného na strán

kách těchže novin v téže tramvaji. Jen otřepený okraj

už zcela vyrudlého pohodlí se otírá o gesto, se kterým obracím stránku a překládám svůj pochablý deník na

půl. A je mě půl a je mě čtvrt... jak malým se stává člověk, který nevidí hory.

Poslední týdny jako bych se probouzel stále jen

k cestě do práce. Odporný trylek elektrického budíku

se zabodne do mých snů, pakliže sny neleží celou noc vedle mé hlavy zabity rohypnolem. Se suchou bolestí v žaludku přicházím k sobě a dívám se, jak si má žena obléká spodní prádlo a oceňuje svou postavu v zrcadle. Stýská se mi po čemsi bezejmenném. Je to jako dítě,

kterému jsme pro tu chvíli nedali jméno, a ono už je

pryč a  zůstává po něm jen prázdná komůrka v  srdci a jizva na stále ještě téměř dívčím těle, které se vybavuje

BalaBán — Boží lano

kalhotkami a podprsenkou, košilkou a černými punčo

chami, halenkou a krátkou sukní, a už běží Helena po

svých a za svými. Stále jezdím toutéž tramvají jako tehdy, když jsem se

co mladý otec propadal schodištěm do neveselých údolí

ulic. Krátkými cestičkami myšlenek jsem s  sebou vodíval svou rodinu. Vždy trochu zajíknutý, vždy trochu

rozmrzelý. Prohrabával jsem staré kouty, staré kabáty,

ten svůj materiál. Miloval jsem děti, které ke mně zázra

kem přicházely. Cítil jsem, že se blíží slavnost a moje naděje padá jako střep na dlaždice. Utíkal jsem pryč, do

hospody, do ciziny, kde jsem nazýval malé věci velkými

slovy, plácal jsem a pumpoval a stavěl tak vratký svět,

který prý byl jen o mně. Potom jsem se válel v před síni na podlaze a  nazýval se vězněnou duší a  moje žena nevěděla, jak mě mít ráda, a s hlavou plnou kocoviny jsem pospíchal na tramvaj a  lítostivě si šeptal jména

svých dětí.

Nyní, utišen velikým prostorem, jako bych přešel

poušť. Minul jsem při tom svém putování skoro všechno. Zavřeny spí domy, do nichž jsem nevstoupil. Podivná zvířata nikdy neopustila své úkryty a nepřiběhla ke mně. Jsou lesy, ve kterých jsem nebyl, a útesy, na kte

rých jsem nestál. Jsou hromady uhlí ve sklepích a dveře

rozštípané na spálení a sny dětí. Studený popel a stude

né tělo hotové spíš pro nůž než pro náruč a ticho, vystě

hované a vyklizené, ticho vypnuté a odpojené pro moje mnohá, přemnohá slova. Všechna se v něm ztratí a já můžu jet dál svou tramvají a počítat půlhodiny, které mě dovedou k odpoledni, k večeru, k ránu, které bude jen dalším kouskem pouštního ticha.

II. stuDené JaRo

Jak můžeš takto mluvit? Což tě nic, ani tvé vyznání, ne

vytrhne z hloubky samoty, kterou jsi sám pro sebe prac

ně hloubil, jen abys potom mohl křičet: hodili mě do jámy a naházeli na mě kamení? Proč jsi to těch deset

let tak usilovně kopal? Jsem z toho celý zedřený, bez

božný a  k  nepotřebě, když mám teď opustit své dílo,

svůj triumf trpělivosti a  znehybňování. Nikdo mě ne

bude objímat na mém kříži, ze kterého dohlédnu občas oknem tramvaje až k horám. Směšný kříž, jaký to hřích!

Zbudujme si kříže pohodlné, vhodné k spánku, k pití,

k onanii. Tou cestou křížovou budu projíždět tramvají,

uražený jako nos Jana Nepomuckého. Já, tak zapřísá

hle dobrý člověk, který si nikdy nechtěl dovolit žádnou nenávist, až jsem se jí celý otrávil, já, který si celý život myslel, že musím být dobrý. Pak letadlo přistálo opět v Evropě. Znovu jsem nastoupil do tramvaje a najednou tu pro mě nebylo místo.

Vyjebaný jako lesní zvěř, řekl jsem jednou na svou adre

su a  zatrnulo mi vzápětí. Myslel jsem na srnky, spíš šedé než hnědé, které se skrývají mezi kmínky habrů a  osik ve schnoucím Bělském lese u  hospody Dakota. Kde jsou ta hrdá Douglasova letadla, která přistávala na travnatém letišti za hospodou? Mezi paneláky ještě

pořád stojí jejich hangáry. Dnes v  nich stavbaři skladují svůj materiál. Moje duše kolem často brousí jako ne bohá kolčava kolem opuštěných kurníků.

Vrátíme se ještě někdy do rodného sídliště? My

důchodci s kloboukem a šálou z shetlandské vlny? Vy

stoupíme z mohutného DC-10, my repatrianti ze zámoří s  japonskou optikou na krku? Holí ze dřeva afric

ké hrušky budeme ukazovat na okna jednoho z  těch

BalaBán — Boží lano

mnoha bytů? Odsud pocházím, tady jsem prožil své dětství.

Myslím na poštolku, která hnízdí pod střechou

kancelářské budovy na Ruské třídě a z posledních ještě

sil krmí svá vřeštící mláďata rozsápanými holuby, kteří

páchnou térem střech a bílou snětí. Potom sama hladem

padne a  zůstane ležet na balkóně za okny kanceláře,

krotká jako člověk poražený depresí. Najdou ji hodní

lidé a zavolají na ornitologickou stanici. Přijede pro ni

sokolník s hluboko zapadlýma očima a ostrým nosem.

On sám, ptačí muž, ji bude živit masem myší a krys, kte

ré chová v čistých klecích podestlaných pilinami. Až jí

vrátí sílu, bude ji na otevřené věži opět učit svobodnému

životu. Kéž bychom mohli mít též takovou ptačí citadelu.

Přece nemůžeš přeskočit všechno dobro a lásku, kterou jsi v životě dostal. Nevidíš ta rána s kávou a rohlíkem a petúniemi v truhlíku za oknem, kdy na čerstvém nebi

rorejsi pronásledují neviditelné mouchy a křičí: Cizííí,

cizííí, cizííí..., a  tvoje, tvoje, tvoje děti se probouzejí a snídají a ukládají si svačiny do školních brašen a slun

ce v anténách nad střechami se na tebe usmívá, tak jako

to dělal měsíc v noci. Rád bys řekl luna a s trochou ranní vilnosti pomyslíš na ženský klín, ve kterém bys zase

chtěl být, třeba jen malým kouskem svého těla. Nerou

hej se Bohu! Kostel poloprázdný a na počátku Velikonoc

tam stále ještě stojí vánoční strom. Je to snad proto, že je kostelnice nemocná, anebo tu dochází k plodnému

spojení narození s ukřižováním. Aby naše radost byla

úzkostná a úzkost radostná.

Přece ještě hoří ohníčky na haldách a naše děti si

hrají s řeřavými klacíky. Oranžový pruh nad obzorem

se tenčí a saze padají do plevelných lesů na sesuvných

II. stuDené JaRo

svazích. Přes příkop tmy se díváme na světlá města.

Máme oheň a víno a děti. Netopýři vylétají na nebe a ne

bojí se puštíků a sýčků, kteří už dávno odhoukali jako

vlaky na zrušených tratích.

V Pittsburghu, v Carnegieho muzeu umění jsem koupil

pohlednici s obrazem starého krále od malíře Rouaulta. Den byl šedý a na širokém schodišti vedoucím do zahrad

chrastilo ve větru podzimní listí. Japonské dřevořezy

v šerých sálech muzea mi připomenuly dívku, se kterou

jsem chodil ještě před těmi ostatními. Vzpomněl jsem

si na její měkká ústa a pronikavé oči, na pláč, který ná

hle vytryskl a cloumal jí jako vítr osikou. Odešel stejně

rychle, jako přišel. Poopravila si trochu rozpuštěné lí

čidlo kolem očí, zapálila si cigaretu a několika větami

mi vysvětlila, že celý můj život je nehybné mučednictví a z nouze ctnost! Potom mě vzala za ruku, políbila mě na rty a  zase vypadala jako opuštěné dítě. Bylo nám

tehdy už třiatřicet let. A celý svět se notně pootočil od

těch dob, kdy jsme byli takovými dětmi zatoulanými

v ulicích Ostravy a Havířova, kdy jsme bývali nazí v ci

zích pokojích, oblečení v mrazu výčitek, zamilovaní do

své úzkosti. Tak jsem na ni pomyslel v Pittsburghu v su

terénu umění a napsal jsem na ten lístek její nejistou adre su a  vzkaz: Musíme se vrátit zpět, daleko zpátky, až tam, kde jsme nikdy nebyli.

Tak jsem to napsal a vzápětí jsem na to zapomněl,

jako na všechno zapomínám. Lístek se starým králem,

hozený bezmyšlenkovitě do schránky: těžký veliký muž

s bílou květinou v ruce jde ven z obrazu. Také už všechno zapomněl, leží to za ním jako kameny spadané ze

skály jeho majestátu. Sám už neví, komu ten květ nese.

Ví jen, že musí nést květinu, možná už ji jen udržet


28

BalaBán — Boží lano

v těžkých rukou unavených mocí. Myslíš si, že můžeš

víc? Že tvoje příčetnost může objímat světy? Budeš rád,

když udržíš jediný stvol. Drobná rostlina tě může za

chránit jako jediný bílý bod, který podepře padající kom

pozici tvého obrazu.

Kdy už konečně opustíš ten svůj materiál? Tvoje

vzpomínky jsou temné a prastaré. Možná dokonce pa

tří jiným lidem. Chceš snad být jen správcem v  domě

obývaném minulými bytostmi?

Hlodavci prý žijí velmi rychle a velmi často hnízdí.

Nejednou se mladý samec přidruží opět ke své matce a vyvede s ní další mláďata. Oba totiž zapomenou, že jsou matka a syn. Ztratí ten pach a není to, zase jsou jen on a ona, a tak to jde pořád dokola, dokud jim past nezlomí vaz. Jsou to plavci, kteří opouštějí ostrovy, na

kterých zanechali své potomstvo, a to se také vydává na

cestu a nikdo neví, kdo odkud a kam směřuje. A ty bys

chtěl zůstal viset na kotevním laně vzpomínek? Tak se

bojíš pustit ten svůj materiál? Být statečný alespoň jako

ta krysa. Přehryznout lano a spadnout na zemi, kterou máš zrovna pod nohama.

Letadlo přistává v mlze na cizím letišti. Nikdy jsi

tu nebyl, řeč lidí je ti povědomá, ale nerozumíš jí. Krajina ti není neznámá, ale domy a ulice se ti pletou. Bojíš se, že tě Bůh nechrání. Jsi jako ten starý král. Pořád ještě držíš v ruce drobnou věc, kterou chceš dát milo

vané bytosti. Musíš se k ní vrátit, až na místa, kde jsi

nikdy nebyl.

Zůstali jsme stát pod skalnatým útesem. Kmeny akátů

se k  nám shora skláněly jako postavy těch, kteří jsou na samém kraji, a přesto musí jít dál. V tichu podemle

tých kořenů je zvláštní klid, eroze neviditelná jako čas.

II. stuDené JaRo

Já a děti pod útesem padajících stromů. Řeka za námi

je tichá, tiché jsou i dýmící továrny za ní. Ze šikmých

černých pruhů v břidlicové skále se sype uhlí, je lesklé

a plné otisků pradávných rostlin. Tady to začalo. Ten,

kdo tohle objevil, založil Ostravu, městečko na dvou řekách a milionech tun karbonického dřeva.

Suchá jsou únorová křoviska, šedé je nebe a zvěř

se skrývá v  lesích sycených sazemi. Kde jsi, krajino?

Úžíš se jako dech v mé hrudi. Děti si hrají s uhlím. Pod

námi v hloubce zejí temné štoly dolu Julián a já cítím

rozhraní, které mnou prochází jako pluhové ostří zemí.

Už není žádné napravo ani nalevo. Záchrana a zkáza

se dotýkají, když onkologická ruka kreslí jejich hranici

přímo na moje tělo. Hnědá čára prochází mezi očima a jde dolů po hrudní kosti k pupku a k pohlaví. Jsem napínaná nit. Jsem řeka, která se svých břehů může také jenom dotýkat a pořád je někde jinde. Vrhá se pancéřo

vým splavem do pěnivé tůně, na dohled je plynojem, na

dohled je vrch Landek, ale řeka už je zase dál, přibírá

přítoky a její vody těžknou jako naše životy. Nahý a mokrý v suterénu prázdného domu v Torontě jsem se podíval do zrcadla. Tahle podoba, jakou má se mnou souvislost? Ptám se a myslím na obrazy, které visí na stěnách za mořem. Portréty otce, matky a strýce. Bar

va stéká tak, jak ji vedl štětec malířky Schmitové, která

svýma šílenýma očima dokázala oddělit podoby, které na nás padají ze zrcadel od bytostí žijících v zakázané

krajině duše. Trhlina v jejím mozku, kterou nenarušení mohou považovat jen za psychózu, se jí stala bránou do

světa za zdmi, do světa, kterého se bojíme jako neznámého zla. Tam musí ležet sníh našeho mlčení v paprs

cích zubatého slunce. Až tam za tebou musím sestoupit.

BalaBán — Boží lano

Oblékl jsem se v  té suterénní koupelně a  vyšel

jsem na zadní verandu. Veverky běhaly po telefonních

kabelech, fazole na plotě usychaly a po okurkovém lis

tě lezla moucha. Chtěl jsem přemýšlet o předmětném Bohu, kterému se jednou budu zpovídat ze všech svých

hříchů, a přitom jsem stále myslel na svého otce v bílých

lékařských šatech a chtěl jsme ho prosit, aby zachránil od smrti všechny, kteří jsou mi drazí. V té chvíli jsem věděl, že odcházíme, že postupně umírám, i když piju bí

lou kávu v ukrajinské pekárně a usilovně píšu do bloku

přivezeného z Česka věty, které chtějí vzdorovat smrti, i když sedím na matraci ve vystěhovaném pokoji a čtu

proroctví Danielovo a chci se přesvědčit, že milostivý Hospodin nás provede i ohnivou pecí. Budím se a  naslouchám pohybům dětí, které pomalu,

pomaličku plavou pod přikrývkami vstříc bledým vodám

rozednívání. Kdo vám domodeluje lebku? Kdo vám uká

že ohryzlý dvorek, kde si budete muset hrát až do smrti?

Budete žít v  pustinách nedělních odpolední, kdy den

trouchniví a večer padne jako opilý do postele. Soumra

ky budou uléhat na vaše okna útulným smutkem, který

drží v blízkosti důvěry. Jak bezbranné a bezradné jsou

pohledy lidí, kteří musí věřit v domov a dobro. Kteří se modlí za všechny lidi. Bojím se být zbožný a klečet na

podlaze a prosit za štěstí, které by snad přece jen moh

lo zavítat do temnot pod klenbou mých žeber. Bojím se

být bezbožný a předstírat, že život je jen prasklina ve

skle, jen drobná rána, z níž bude ještě chvíli vytékat krev.

Zvednu oči a vidím hromady strusky na břehu je

zera Ontaria. Železárny v Hamiltonu jsou tak podobné

těm ostravským. Zapomínám, kde jsem. Jezero velké jako Morava vyschlo. Co dál? Dělej obvyklé věci. Zase

II. stuDené JaRo

znovu dělej jakoby nic. Umyj se, namaž si tvář holicí

pěnou, seškrábej to žiletkou i s vousy. Natři si obličej

vodou po holení. Učeš si vlasy a  vyper si šaty. Nikdo

nic nepozná.

Vystupují po schůdkách ze tmy do světla svíček

hořících v dýních. Děti v halloweenových maskách skře

hotají jako ptáci svoje Trick or treet! Trick or treet! Pohosti, nebo se pomstím. Copak mi asi provedete?

Zapálíte mi dům nad hlavou? Vytlučete mi okna nebo

zuby? Nastražíte na mě past v okurkovém záhonu, aby mi usekla ruku, když to budu nejméně čekat? Radši

vám dám sladkosti a vy mi zamáváte světelnými meči

želvích ninjů, potřesete hlavami lvích králů a vyceníte

upíří zuby. Rodiče na vás čekají dole na chodníku, aby

zkontrolovali, co jsem vám dal. Najdou se i takoví, kteří

vás chtějí nakrmit bonbony s drceným sklem.

Běžel jsem do svahu mezi mlžnými poli a neviděl jsem nic než tu mlhu neporušenou jediným stínem. Byl jsem

slepý jako myš utopená v kanystru na pitnou vodu. Šedomodré oči bez panenek a ticho bez vzduchu. Úvoz vyjetý těžkými koly do kamenité země byl mojí jedinou jistotou. Přede mnou se už dávno měly objevit koruny jasanů a lip a první chalupy vesnice. Neviděl jsem však nic, jen mlhu. Možná jsem už vesnici prošel, možná jsem jich prošel několik a nevím o tom. S nikým se už nesetkám. Tělo je můj oděv a čas je můj prostor. Míjím

chalupy stulené pod jasany. Světlo na prahu, důvěrně ospalý kout, kříž v přítmí, bezpečí chatrných dřevěných

vrátek. Staré lyže a staré kufry a časopisy s fotografiemi

krásných žen z těch let, zarámované fotografie rodičů,

rodičů, rodičů. Stojím v tom všem jako čáp marabu s oči

ma potaženýma šedomodrou blánou slepoty.

BalaBán — Boží lano

Potom se mlha zvedne a  vlak vjíždí do hrozné

ho města Montreal. Nádraží v podzemí. Vůně černého

tabáku a lidé, kteří jako by odnikud nepocházeli. Nad našimi hlavami plyšové šály hotelových recepcí. Taxí

ky najíždějí do betonové štoly podepřené oranžovými

sloupy a jeden neví, co by si počal. V parku na lavičkách

spí neholení muži a věřící jdou do kostela z šedého mramoru. Piju kávu, sedím na kovové židli, neumím fran

couzsky, nerozumím.

Vzpomněl jsem si na volavku, kterou jsem vídal

v sítinách na bažinaté straně rybníka. Vzduch se chvěl

hmyzem. Svízel a chmel poutaly porost na hrázi. Olše neslyšně dýchala svými tmavými listy a opřena o ni jsi dýchala ty, která dokážeš sáhnout holou rukou na moje

srdce a neublížit mu. Volavka stojí v zeleném žabinci,

dokonalá jako ticho, co přichází po básni. Nezůstaneš

na věky v Montrealu. Tvůj život se nezmění ve smyčku.

Je tu volavka, i když těžké mechanismy odstraňují celé

bloky domů a v prolukách táboří pustí lidé. Najednou

chápu, že se nic nezměnilo. Jdu pořád úvozem a kolem je mlha. Kola času skřípou a  drtí horniny ukryté pod ornicí. Pusté duše čekají na své prozření a  srdce bije jako kola vlaku, který mě odváží z Montrealu. Nic víc než křoviny na místě lesů, nic víc než hnízda v křovinách vzpomínek a ve hnízdech oheň a kolem ohně lidé a venku na stráních statečné ženy jako podzimní květiny rozkvétají do zimy. Na příborníku zaprášená léty nezájmu stojí zelená kach

le s  plameňákem. Našli jsme ji tu noc na půdě domu

s lucernou. Bůh ví, v kterém pokoji zapadala kdysi do

sloupu kachlových kamen a  žhnula rozpálena ohněm

z ostravských briket. Bůh ví, která holčička se ráno bosky

II. stuDené JaRo

a v pyžamu vyplížila z postele a celá se vášnivě přitiskla

k chladnoucím, avšak ještě stále teplým kachlím. Možná to byl právě tento laskavý dotyk zelených plameňáků,

který jí, neobjímané a nechované, otvíral dětské srdce, na které jednou bezbranně přivine muže a  on ji zničí a zachrání a ona se do něj otiskne jako kdysi forma do

keramické hlíny a on bude žhnout, plameňák jeden vydařený, bude sálat do temného pokoje, kde se dva lidé

zmítají v pokrývkách na lůžku a vzdychají jako malé děti. Když v pondělí odmykám kancelář, dýchne na mě stesk

pokojových rostlin, které tu už léta mořím, zvláště ten ibišek s listy bídně svěšenými. Dva dny tu bzučely mou

chy a houstl vzduch. Můj úřad darmo osvětlován slun

cem ve dne, darmo zaléván měsíčním svitem v  noci. Když obracím list kalendáře na další týden, ruce se mi nechvějí. Bídná aloe umírá v poušti psacích stolů. Hnije a usychá zároveň. Kulaté hodiny ukracují hranatý čas

práce a já nezhřeším ani myšlenkou, když mě nevolnost nutí zavřít oči a dýchat, jít se napít vody, šedesátkrát za

hodinu se podívat na hodinky, šestkrát za hodinu si jít

umýt ruce horké jako z pece, šestkrát za směnu pomys

let na smrt, pít kávu, tu černou pověru, tu bílou mizerii,

telefonovat a  kroutit se jak černá šňůra od sluchátka

k přístroji. Čas v ní drnčí, prská a naráží mi do hlavy.

Usínám v autobuse, hlava mi padá a já se obávám,

že Cleveland není než pár věží hutě dýmající za clonou

deště, že přítelkyně Donna není než hlas v telefonu, že

jedinou skutečností je suchá kabina autobusu, ve kte

ré usínám a  nemohu udržet oči. Rozluč se s  provazy

deště, které šlehají do oken. V těch lesích venku nežijí, nežijí... Jakýsi ocelový konstrukt trčí z mokrých korun

stromů. Mrtvého losa na korbu pick-upu, krev stéká po

BalaBán — Boží lano

nozdrách, odhalené zuby skřípají, jak se ta ušlechtilá

hlava kývá nad asfaltem.

U nedobré javanské kávy, v listopadovém mrazí

ku, pohádky a mýty z antikvariátu před sebou na stole,

ruce mě bolí, když na ně sahám. Nevím, co jiného bych

měl dělat než obracet stránky a  vydržet ještě několik

hodin naživu, jako ten hlas, který jsem včera v noci ne

slyšel. Slyšel jsem jen Donniny odpovědi na jeho volání: Neboj se, jsem s tebou. Neboj se! Chlácholila prskání a syčení ve sluchátku. Neboj se, nemysli na to, nech to

být, spi, já jsem s tebou. Svírala sluchátko mezi uchem a ramenem a kojila novorozené dítě. Pak dítě pustilo

prs a usnulo, ale hlas se dožadoval dál, a Donna polo

spící blábolivě potvrzovala svou oddanost k  bratrovi,

který se v prázdném bytě bez ženy a bez dcery odhod

lával k sebe vraždě. Nemysli na to, to bude dobré, jsem

s  tebou, cítíš to... šeptaly unavené rty a  hlava i  se slu

chátkem se sunula dolů po polštáři, až dítě zaplakalo...

Matka a strýc si ho v noci půjčovali, když byl otec

ve Vietnamu. Donna chová v  ranním slunci spící dítě

na loktech. Znásilňovali ho, a nemuseli být ani vojáci.

Oba hledíme na mlčící telefon a cítíme, že temnota ne

zmizela, jen ji na chvíli přikrylo světlo.

Stojím u černého fotbalového hřiště a skrz řídké

koruny zářící mladými listy vyhlížím helikoptéru, kte

rá ne a ne vzlétnout z blízké nemocnice. Donnin otec

také pilotoval helikoptéru, než před dvaceti lety padl Saigon. Komunisté ze severu vyhráli válku, otec se vrá

til domů a matka se střelila do hlavy. Nebe se pokrývá mraky, červený stroj stoupá nad koruny osik, začíná

pršet, den stárne k obědu, vrtulník odlétá do prázdné

ho nebe a já skřípu zuby a hledám slovo, na které bych mohl položit svou losí hlavu.

II. stuDené JaRo

Voda se leskla jako rtuť rozlitá po písečném stole. Po

břeží se stalo prknem, o  které se svými lokty opřely

hory a v hlavě těch hor zněla jedinou notou myšlenka

větší než já. To jsem ještě spal v hučící tmě. Jako tchoř

chycený do truhly zakoušel jsem za jasného dne temno

tu zavřených okenic. Česnek, kukuřičný chleba a voda

v plastikové láhvi, moje jistoty ve tmě, která se kymácí

jako loď, spíš jako komediantský vůz jedoucí po vlnách. Na takové posteli z mosazných trubek jsem nikdy ne

spal. Jen jednou, dnes, jsem tě tu hledal v hlubinách

zmatených snů. Potom se dveře otevřely, tak jako se

Cumberlanská úžina otvírá oceánu.

Kolik je asi v moři vln? Myslím, že jen jedna. Če

lem mi naráží do břicha, když sestupuji z červených kamenů do syčícího příboje, a  patou se odráží od břehů Irska: vlna bělostná... Kde jsi, bečící mořská ovce? Jsi

skrytá za oblinou zeměkoule, když se tvá vlna třepí na

skalách Nového Skotska. Na pobřeží se pasou krávy farmáře Eldo na a já v chatce z trámů a překližky se opírám

lokty o desku stolu a čtu si v otcově Bibli o dobré lsti pramáti Támar, která proměnila hřích v požehnání. Vzduté

ženské moře mě najednou nese ve svém urput ném klidu.

Povlávám v něm jako stvol mořské trávy, jako stín v noci

se v  něm ukrývám. Na prkenných schůdkách, zachum

laný ve svetru vyhlížím loď. Proplouvá úžinou vždy po

půlnoci, když je příliv nejvyšší. Loď Támar. Mohutná síla

zdvíhá její kýl a pozdvihuje její boky vězněné těsnou úžinou a ona se vydává nově otevřenou cestou, převlečená za nevěstku, nebezpečná v nebezpečném, s démonskýma očima plnýma touhy se vplíží do náruče Hospodinovy. Pod střechou visí věnec česneku, který v  létě upletla dívka Bohdana. Bůh jí dej, aby zůstala krásná a chytrá,

BalaBán — Boží lano

až nebude dívkou. Musím ten věnec, který tak pěkně

proschl a  nezplesnivěl, rozlámat na stroužky. Je jich

plný košík a z věnce hromádka bílých kostiček jako na

holubím hřbitově, na půdě v kostele, naproti tvému domovu v Ostravě — Bohdano. Ty už tam jsi a já tam brzy

poletím. Viděl jsem letadlo. Viselo ve vzduchu a nehýba

lo se, také jeleni v popelavém mlází za čerstvě zoraným

polem se nehýbali, ani jediný list na stromě se nepo

hnul. V té chvíli někdo zadržel dech a mířil na nás. Nemohli jsme se pohnout, protože zaměřovací kříž nám

ukradl čas. I to letadlo muselo zůstat stát. Potom práskl

výstřel. Krev slunce mi stříkla do očí. S rukou na srdci

jsem poznal, že mě netrefili. Vzal jsem košík s  česne

kem a vyšel jsem na pole.

Napřed jsem dělal tři díry, potom pět a  nako

nec deset. Do každé jsem strčil jeden stroužek česne

ku a  přihrábl botou. A  dalších deset a  dalších. Pekelně mě rozbolela moje nerolnická záda. Jeden, dva, tři,

čtyři, pět — první deska zákona, šest, sedm, osm, de

vět, deset — druhá deska zákona, nasadit česnek a při

hrábnout botou.

První. Nebudeš míti bohů jiných přede mnou. Za

lézal jsem do vlastní tmy. Přemlouval jsem svou duši.

Trápil jsem své tělo. Snil jsem a toužil po jiném životě

a  nechtěl jsem, aby mě při tom někdo viděl, ani Hos

podin, žárlivý, navštěvující nepravosti otců na synech.

Druhý. Neučiníš sobě modly ani rytiny. Co všechno

se vrylo do bílého dřeva duše, je pokreslená jako zeď na záchodě, počmáraná modlitbami, kterým páchne

z  huby touha po věcech, které jsou na zemi dole a  u  vodách v podzemí.

Třetí. Nevezmeš jméno Hospodinovo nadarmo. Za

klínám tě při všem, co je svaté, zmlkni! I v tom pobož

II. stuDené JaRo

ném mlčení, i v té sirobě světské pořád si budeš myslet,

že Bůh je na tvé straně a že ti vyhoví, když budeš pokor

ně lhát v jeho jménu.

Čtvrtý. Pomni na den Hospodinův, abys jej světil. Šest

dní budeš dělat věci, kterým nevěříš, jíst, co ti nechutná, dávat, čeho si neceníš, brát, co ti nepatří, a sedmého dne

to oslavíš. Zlitý duchovní kořalkou se uložíš mezi trosky

svého díla, ty i dům tvůj i žena tvá i služebník tvůj i děv

ka tvá i hovado tvé i příchozí, jenž jest v branách tvých.

Pátý. Cti otce svého i matku svou, ať se prodlouží dno

vé tvoji na zemi. Tak už to neprodlužuj, to trápení, které

jsi jim přivodil. Už se na tebe nemohou dívat. Domýšlejí

se toho nejhoršího a vždycky mají pravdu. Říkáš si, kéž

by tě nemuseli milovat, kéž bys jim mohl být lhostejný jako všichni ti odrostlí fakani a gauneři, kteří ten jejich

svět přebírají jak exekutoři dům.

První deska zákona. Nasadit česnek a  přihráb

nout botou.

Šestý. Nezabiješ! Jak umírají komáři a  mouchy.

Přemýšlím o  těch, kteří zemřeli kvůli mně. I  kdybys o  ničem nevěděl, i  kdybys o  tom přesvědčil celý svět,

usvědčující nicota v tobě metastázuje každou další smrtí.

Sedmý. Nezcizoložíš! S kým? Mlčíš jako sníh, který

se potí strachem, že roztaje. Bojíš se říct, že jsi nikdy

v jiném než cizím loži nespal. Bojíš se samoty a samo

tou přikrýváš sebe i jiné.

Osmý. Nepokradeš! Snad bys to ještě mohl vrátit.

Opatrně se tam vplížit a  položit to na původní místo.

Snad si toho ten, který všechno vidí, ještě nevšiml, říkáš

si a nehýbáš se z místa. Ještě máš čas, ale i ten je kradený.

Devátý. Nevydáš křivého svědectví proti bližnímu své

mu! Kéž by na dně studny, kterou kopu, nebyl jen písek.

Vytáhnou mě ven a budou o mně mluvit, pravdu a nic


38

BalaBán — Boží lano

než pravdu, stejnou, jakou jsem já mluvil o nich, a to

bude naším doživotním trestem.

Desátý. Nepožádáš, cožkoli je bližního tvého! Ruce

pryč! Oči pryč! Lépe by mi bylo bez nich. Je snad ten

život jen o tom, jaký jsem mrzák?

Druhá deska zákona. Nasadit česnek a  přihráb

nout botou.

Po celou zimu budete ležet v kanadské zemi a na jaře

vyklíčíte a bude vás deset krát deset krát deset krát de

set. Na konci dne jsem si sundal rukavice. Moje ruce

jako by mi nepatřily. Ponořil jsem je do sudu s vodou,

plavaly tam jako dvě cizí ryby pod hladinou, na níž se

vlnil můj obličej.


39

III. Znamení

III. Znamení

Kdy už se přestaneme pitvořit, ptáš se mě očima, kte

ré jediné zůstávají mimo tělesnost chvíle. Oči se ne

pitvoří. Snad víčka, obočí a  všechno ostatní, co tvoří

tvář. Oči, ty vždy zůstávají zvlášť. Jak jen s tím přestat? Když bojujeme, jsme směšní. Když se vzdáme, stáváme se vězni.

Vydávám se do labyrintu ulic a  domů v  naději,

že najdu cestu ven, do polí, do hor, že najdu cestu do

středu, k srdci, které skrývá víc než mrtvou sochu a vy

schlou kašnu. Krajina je nejistá. Domy se dotýkají dnů a ulice běží napříč léty. Okna se zavírají před pohledy a dveře mizí ve zdech ve chvíli, kdy chci vzít za kliku.

Černá těla kaštanů na bývalém hřbitově jsou těžká

a živá. Jejich listopadové haluze šátrají po nebi, které

se sytí kouřem. Komíny s  nudnou nutností vystupují

z průmyslových staveb. Zde svítí čerstvé pařezy skácené hlohové aleje. Prošel jsem jí několikrát v době, kdy jsme se ještě neznali. V  parku řvou řetězové pily a  já myslím na čas, kdy mezi námi bylo mnoho let. Celých šest. Jistě jsme se mnohokrát minuli, vedeni rodiči, ty,

co malé dítě na vratkých nožkách prvních kroků, já, co nedorostlý kluk v nejistých obrysech prvních příběhů.

Ve čtverci, který na mapě města ohraničují ulice

Místecká, Závodní, Rudná a Ruská, se skrývá sbor, který

mi měl být navždy domovem. Stále snad do něj patřím,

BalaBán — Boží lano

i když se mi ztratil z dohledu. Marně ho hledám právě

teď, když tě do něj chci vzít. Zde zmizel dům a v proluce

se naskýtá pohled, jaký jsem si nikdy nedokázal před

stavit: topol uprostřed dvora, vysoká tráva, armatury na neomítnuté zdi, lidi, které nikdy nebylo vidět. Sbor tu není. Nedělní škola v zadní místnosti, v takzvané pres

byterně. Dodnes tam zpívají písničku, jejíž melodie je

táž jako melodie písně Vzhůru, bratři, prapor Krista. Za domem bývala zahrada zarostlá pámelníkem a v ní ne

pohyblivý kolotoč, houpačky, lavička, a další zahrady se

svlačci na plotech. Malí křesťánkové si však netroufali

vstoupit ani do té první. Tak nepřátelská a světská jim

připadala. Okna modlitebny byla do poloviny zmatnělá

bílou barvou, snad aby kolemjdoucí nenahlíželi do spo

lečenství, snad aby věřící nevyhlíželi při boho službách

ven na bezbožné ulice.

Zde také nic. Suché lusky ve tvaru drobných min

cí. Kdysi jsem je trhal, když jsme tu čekávali na autobus. Lavička kolem stromu, to se hned tak nevidí. Je někde

hluboko v mé paměti natřená pestrými barvami. A co

tady, v nečisté zastávce na široké Rudné, odsud odjížděly autobusy až tam k vám, až k panelákům u Bělského

lesa. Jaká jsi tehdy byla. Jak jsi se pitvořila, když ti na

Jižní ulici zasvítilo slunce do očí.

Pod mrakem, pod mrakem bývalo ve starých Vít

kovicích. Rez tekla z nebe a rozlévala se po stěnách sbo

ru, který sténal v  nepřízni režimu. Byl ukryt v  bývalé

hospodě U Richtera, nebo jak se to tam tehdy jmenovalo. Nikdo z nás malých ten název neznal. Ve sbor



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist