načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Romanovci -- Dynastie pod vládou krve - Hélene Carrere d'Encausse

Romanovci -- Dynastie pod vládou krve

Elektronická kniha: Romanovci -- Dynastie pod vládou krve
Autor:

- V roce 1613, po stovkách temných let, kdy se moc nepředávala či nezískávala jinak než vraždou, usedla na ruský trůn dynastie Romanovců. Mezi roky 1613 a 1917 se na něm vystřídalo ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  339
+
-
11,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VOLVOX GLOBATOR
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 406
Rozměr: 21 cm
Úprava: 16 nečíslovaných stran obrazových příloh: ilustrace (převážně barevné), portréty
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z francouzského originálu Les Romanov - une dynastie sous le regne du sang ... přeložila Jana Němcová
Skupina třídění: Genealogie. Heraldika. Šlechta. Vlajky
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-751-1338-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

V roce 1613, po stovkách temných let, kdy se moc nepředávala či nezískávala jinak než vraždou, usedla na ruský trůn dynastie Romanovců. Mezi roky 1613 a 1917 se na něm vystřídalo patnáct panovníku této dynastie, mezi nimi i tři ženy. Romanovci vládli říši, která se stala největší zemí na světě – jak je tomu ostatně i v roce 2016. Díky světově proslulým osobnostem z tohoto vynikajícího rodu – Petru Velikému, Kateřině II. či Alexandru II. – se Rusko zařadilo k evropským a následně světovým mocnostem. Přesto se však carský trůn neustále koupal v záplavách krve.

Nabízejí se tři zásadní otázky: je Rusko k tomuto násilí bez konce předurčeno svými vlastními dějinami? Bylo o nešťastném osudu této dynastie rozhodnuto již v dávné minulosti, kdy se na ruském území střetávaly různé kultury, náboženství a invaze? Mohlo toto spojení legitimní moci a násilí, jaké nemá obdoby, skončit jinak než tragédií závěrečného dějství a příchodem totalitního systému stejně neobyčejné houževnaté a násilné povahy?

(dynastie pod vládou krve)
Předmětná hesla
Romanovci (rod)
Panovnické dynastie -- 17.-20. století
Rusko -- Dějiny -- 17.-20. století
Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

translation © Jana Němcová, 2017

„Les Romanov“ by Hélèna CARRERE D ́ENCAUSSE © Librairie Arthème Fayard, 2013

ISBN 978-80-7511-338-2

ISBN 978-80-7511-339-9 (epub)

ISBN 978-80-7511-340-5 (pdf )

Hélène Carrère d‘Encausse

LES ROMANOV

Une dynastie sous le règne du sang


ROMANOVCI

DYNASTIE POD VLÁDOU KRVE

Hélène Carrère d‘Encausse



Claudu Durandovi, nakladateli a příteli,

jehož tolik cenné rady mě doprovázejí už čtvrt století



7

Dne 21. února 1913. V Petrohradě, hlavním městě, vyrostlém z ba

žin, obklopeném vodou, vysněném a vystavěném Petrem Velikým

o dvě století dříve, se rozléhají rány z děla. Začíná oslava třístého

výročí dynastie Romanovců. Velkolepé slavnosti zavedou carskou

rodinu z hlavního evropského města imperátora Petra do hlavního

města staré Rusi – Moskvy, která zažila korunovaci všech carů.

Poté carská rodina odjíždí napříč svým impériem a zastavuje se

v Kostromě, městě postaveném na břehu velké ruské řeky Volhy,

odkud dynastie, jejíž dlouhá historie je v tomto slavném roce osla

vována, pochází. Právě zde byl mladičký Michail Romanov v roce

1613 vybrán Dumou bojarů, aby nastoupil na ruský trůn.

Dynastii Romanovců v roce 1913 představuje rodina, která

postupuje v čele dlouhého průvodu a před kterou se právě sklání

davy tísnící se na kraji cest či na břehu řek. Vítězoslavný carský pár,

čtyři krásné velkokněžny a jediný stín této podívané – devítileté

dítě, bledé, křehké a nesené námořníkem. Přesto je carevič Alexej

následníkem trůnu, budoucností dynastie.

Při této okružní cestě má carská rodina možnost odhalit, co je

její impérium, nesmírný prostor, jehož nejzazší hranice, které ho

oddělují od Persie, byly právě stanoveny. Množství obyvatel, sto

dvacet pět milionů, počet, který nepřestává stoupat a který nabízí

obrázek obdivuhodné rozmanitosti Ruska. Lid různého původu,

ÚVOD


8

všech možných kultur a náboženství – podobná lidská mozaika

nikde jinde neexistuje.

Tento nesmírný prostor navíc oplývá přírodním bohatstvím.

Vyváží obilí, plní se továrnami a přitahuje jako nové Eldorado

nespočet podnikatelů a střadatelů dychtících podílet se na bla

hobytu této neobyčejné a fascinující země. Země, která se stala

významnou evropskou mocností, spojencem Francie, která na

ni spoléhá, stejně jako spousta dalších států na kontinentě, které

společně čelí znepokojující a ctižádostivé Německé říši vybudo

vané Bismarckem.

Ani davy, které se tlačí kolem cest, po nichž projíždí carský

průvod, ani státy, které obdivují moc tohoto impéria, nemají vůbec

tušení, kolik nejistoty se skrývá za tímto triumfem. Nepředpokládají,

že za pět let se v tomtéž impériu vznítí revoluce, monarchie bude

smetena, carská rodina vyhlazena.

Nad touto tak velkolepou a šťastnou cestou však visí neblahé

předzvěsti. A Mikuláš II., suverénní vládce, který průvod vede, tak

citlivý na znamení, je možná zaznamená. V Kostromě při setkání

s duchem svého předka, prvního z dynastie, navštíví Ipaťjevský

klášter, z něhož Michail odešel, aby usedl na trůn; tuší Mikuláš II.,

že toto jméno Ipaťjev ho bude pronásledovat až do konce života?

Ipaťjev: jméno kláštera, kde vznikla jeho dynastie, ale také název

odlehlého domu za Uralem, kde měl být on, hlava rodu, a všichni

jeho blízcí zavražděni. Jaká to strašná shoda okolností!

A není jediná. Jeho předek, tento duch, který ho vítá v Kostromě,

se jmenuje Michail. Pět let poté, v tom osudném roce, Mikuláš II.,

nucený zříci se trůnu, určí jako nástupce svého bratra, který je také

Michail. A ten, aby trůn přijal, ho bude chtít obdržet, jako první

z Romanovců, shromážděním zastupujícím ruský lid. Duma bojarů

již neexistuje, ale není Ústavodárné shromáždění na počátku 20.

století její moderní formou? Michail I. zahajuje dynastii, ten, který

měl být Michailem II., ji uzavírá. Další shoda okolností!


9

Co Mikuláš II. věštil z těchto nashromážděných znamení, za

tímco se budoucnost ještě jevila tak příznivě? Co si o tom myslel

ve chvíli utrpení, kdy se staly tyto shody okolností skutečnými?

Víme, že si oddaně uschoval sešit psaný rukou dědečka, kterého

uctíval, Alexandra II., jejž byl prostě nazván Romanovci, dějiny

jedné dynastie, která dále pokračovala i poté, co car osvoboditel

zaznamenal její velké okamžiky. Dějiny dynastie vyznačující se tra

gédiemi, vraždami, neštěstími navzdory časům slávy. A obklopené

znameními, která vždy živila obavy stejně jako sny pověrčivého

národa, jakým byl ruský lid. Zde jsou dějiny dohnané do osudné

ho konce, jehož se vždy Mikuláš II. obával: dějiny Romanovců, tří

století slávy, moci a krve.


10

„Legitimní car zemřel, trůn zůstal prázdný a začaly nepokoje.“

Autor tohoto lapidárního výroku – velký historik Kostoma

rov – umisťuje velmi příhodně do roku 1584, kdy zemřel car Ivan

Hrozný, počátek jednoho z nejtragičtějších období ruských dějin:

neklidnou dobu – smutnoje vremja.

Toto období bude zahrnovat tři desetiletí a bude završeno roku

1613 nástupem nové dynastie – Romanovců.

Dějiny Ruska v těchto desetiletích neklidu, i předtím během

stejně tak nepokojných století, jsou především dějinami krvavých

konf liktů a dobývání moci. Je to dlouhá krvavá historie.

Na počátku byl, jako velmi často v dějinách lidských společen

ství, hrdina, mýtus: Rurik, kníže z Novgorodu, o němž téměř nic

nevíme, ani o jeho původu, ani o jeho činech a skutcích, který však

dal jméno dynastii, jež vládla Rusi od 9. století. Naproti tomu jeho

příbuzný a dočasný nástupce Oleg je historikům znám dobře. Než

Rurik umřel, označil za svého právoplatného nástupce syna Igora.

Ale protože ten byl ještě pouhým dítětem, regentskou vládu měl

zajistit Oleg.

V roce 862 se Oleg vydává na tažení dolů po Dněpru, dostává

se až k „malému městu umístěnému na kopci“ – jedná se o Kyjev,

kolébku Rusi. Zbavuje moci Askolda a Dira, kteří tam vládnou,

neboť nejsou, jak jim řekne, „rodu knížecího“, a aby se jich zbavil,

I. KAPITOLA

K počátkům Ruska / Krvavá moc


11

bez váhání je zabije. Od tohoto okamžiku je pánem Kyjeva, který prohlásí „matkou ruských měst“.

Léta běží, Igor se stává dospělým; Oleg ho uzná Rurikovým

nástupcem, svěří mu Kyjev a odjede bojovat s Turky.

Oleg, řečený Moudrý, vládl Kyjevu tři desetiletí, i když jeho

panování bylo přerušeno válečnými lety. Když roku 907 umírá,*

je svrchovaným vládcem Kyjeva skutečně Igor, Rurikův syn. Tak

začíná epopej dynastie Rurikovců; dlouhý sled knížat spřádajících ději ny.

Ale Kyjev zdaleka není pokojným knížectvím; je obklopen hro

zivými sousedy, kteří vypadají, že se na něj každou chvíli vrhnou,

zpustoší ho, zbaví ho nezávislosti. Chazaři, Pečeněhové, Polovci přicházející ze stepi se nepřestávají valit na „matku ruských měst“.

A poslední zkouškou jsou roku 1240 Mongolové, kteří stanou před

Kyjevem; vede je Čingischánův vnuk Bátú, jenž dobyl Rjazaň, pak

Vladimir a Suzdal. Město je vzato ztečí, srovnáno se zemí, obyva

telstvo vyhlazeno. Zlatá horda slaví úspěch.

Drama mongolské okupace doplnilo množství vnitřních dramat:

boj, který trápí dynastii, boj rodů, vymáhání feudálních výsad. Na počátku toho všeho stojí problém následnictví, který oslabí moc

Rurikovců a urychlí jejich pád. Byzantské právo, které přisuzovalo

dědictví po otci prvorozenému, do Kyjeva bezpochyby proniklo

s přijetím křesťanství Vladimírem I. v 9. století. Ale slovanská tra

dice dělení se ukáže být silnější než byzantská. Konec konců tato

slovanská tradice byla velmi komplexní. Na jednu stranu potvr

zovala přednost prvorozeného, knížete Kyjeva, Rurikova potomka, před jeho bratry, kteří byli jeho vazaly. Ale současně zachovávala následnický princip mezi bratry, smrt knížete měla za následek přiznání nástupnictví bratrovi, který po něm následoval, a ne jeho

synovi. Tento složitý systém byl zdrojem nepřetržitého soupeření

* Olegovo úmrtí se ve většině pramenů uvádí až roku 912. – Pozn. překl.


12

a neustálého vraždění uvnitř rodu. Dědické problémy se tradičně

řešily vraždou.

Přesto v tomto prostředí krvavých sporů poznal Kyjev šťastné

okamžiky, v nichž vynikající panovníci zabezpečovali období míru.

Nejprve Vladimír po svém přestupu ke křesťanství. Poté jeho syn

Jaroslav Moudrý, který se chvíli bouří proti otci, ale jemuž Vladi

mírova smrt zabrání stát se otcovrahem. Když dosáhne moci, vy

konává rozumnou a pokojnou vládu a jeho politické, zákonodárné

a vzdělávací dílo mu vynese uznání „ruský Karel Veliký“. Později

přichází Vladimír Monomach, který není přímým nástupcem

svého otce, ale který byl vynesen k moci důvěrou lidu, hezkou to

výjimkou z dědického pravidla. Je to moudrý kníže, pozoruhodně

vzdělaný, který vypracuje zákonodárný systém a obhajuje pokojné

způsoby vládnutí.

Později Kyjev zažil řadu efemérních knížat, která se střídala zbě

silým tempem, v němž byla vyháněna od moci, aby se k ní nakrátko

vracela díky vzájemným vraždám. Utrpení Kyjeva ukončil v roce

1169 Andrej Bogoljubskij, Monomachův pravnuk, suzdalský kníže,

který se ale chtěl stát také knížetem Kyjeva. Shromáždil knížata,

aby se zmocnil města, které podrobil plenění. Kyjev, takto trýzněn

vlastními, dozrál na počátku 13. století k tomu, aby podlehl oku

pačnímu nájezdu.

Mongolská nadvláda byla samozřejmě tragédií pro Kyjev i všech

na ruská knížata pocházející z Rurikovců, která tehdy vládla v zemi,

ale také jim přinesla jisté výhody. Přiměla je urovnat vlastní spory

a postupovat jednotně. Mongolové v zásadě vládli nenáročně, ba

dokonce nepřímo. Vybírali „tribut“, ale spíše než aby si vzali jeho

výběr sami na starost, což by předpokládalo zřídit správu a dohlížet

na podmaněný lid, raději tuto starost svěřili místním knížatům.

Za jejich spolupráci jim udělili listinu, jarlyk, skutečnou chartu

uznávající moc těchto knížat nad vlastními poddanými. Mongolové

sázeli na tento princip uznání, aby ustanovili mezi knížaty hierar


13

chii a podpořili ta nejposlušnější, která tak získala rostoucí lokální

vliv a měnila se v malé mocnáře. Pro ruskou jednotu to byl příznivý

proces. Roku 1317 obdržel Jurij, kníže moskevský, od chána Uzbeka, který tehdy ovládal Rus a jehož sestru měl za manželku, s jarlykem titul moskevského velikého knížete. Podpora mongolského chána dodala Jurijovi odvahu v záměru rozšířit svou moc do dalších

oblastí – je to počátek „shromažďování ruských zemí“ kolem jeho

knížectví, což Moskvě přisoudí hlavní roli v rámci Rusi, která se,

zatím nesměle, vydává na cestu scelování.

Později, během dalších složitých následnických sporů, získává

také Jurijův mladší bratr Ivan zvaný Kalita od chána titul velikého knížete Moskvy. Tak je stvrzeno přední postavení Moskvy nad

ostatními knížectvími, a město zažívá rychlý rozkvět, jenž souvisí

s chánovou ochranou. Moskva je tak přitažlivá, že se do ní církev, která dosud sídlila ve Vladimiru, rozhodne přesunout hlavní ná

boženské centrum Rusi. Byzantský model jednotného státu, kde

se nástupnictví řídí přísnými zákony, tlak mongolského okupanta

a jeho podpora moskevských knížat, jejich vzrůstající moc a úsilí

shromáždit ruské země, konečně také podpora, kterou jim přináší církev, přispěly k tomu, že může sjednocená Rus v roce 1480 dosáhnout suverenity. Ivan III. tehdy slavnostně vyhlašuje konec mongolské nadvlády.

Ivan III. mohl díky svému dlouhému panování (1462-1505) se

hrát významnou roli v „shromažďování“ Rusi. Do své moci získal dosud nezávislá knížectví Novgorod a Tver, udělal ze sebe nástupce kyjevských knížat a pozvedl své postavení, když se oženil se Sofií

Palaiologovnou, neteří posledního byzantského císaře Konstantina XI.

Když tak učinil, přidal dvouhlavého byzantského orla ke svatému

Jiří, ochránci dynastie, a přisvojil si titul cara.

Politický pokrok byl značný, i když se Ivan III. občas vracel ke

starému zvyku dělení. Vydobyl si moc, když se zbavil svých bratrů, které uvrhl do vězení nebo zabil, a uchvátil jejich země. Vůči vlastním synům se ukázal být více nejistý, když jim sice přidělil výsady,

ale zároveň stanovil, že jenom veliký kníže vládne diplomatickou

a finanční mocí.

V mnoha směrech připomíná Ivan III. svého současníka Ludvíka XI.

Stejně jako on rozbil ve své rodině feudální zřízení. Stejně jako francouzský král, který učinil konec anglickým nájezdům, skonco

val s nadvládou Mongolů. Stejně jako tento Francouz, který uvedl

zákony svého království do souladu s novým řádem, vydal roku

1497 zákoník Suděbnik. A konečně stejně jako Ludvík XI. jednal

se všemi, kdo se mu postavili do cesty, nemilosrdným způsobem.

Jeho vnukovi Ivanu IV., který zdědí trůn ve věku tří let, připadne

úkol završit politické dílo sjednocení a uspořádání moci, zahájené na začátku rurikovské dynastie. Ale protože tříleté dítě nemůže

vládnout, dědické spory kolem regentství budou mít za následek

strašlivé násilí, začínající vraždou regentky Jeleny, která ostatně

sama zavraždí příbuzné ohrožující její moc. Dětství budoucího Ivana IV. se odehraje při podívané na postavené šibenice, vypíchané oči, na mrtvoly na kusy roztrhané, za řevu mužů podrobených mučení.

15

Není divu, že se Ivanovi již ve třinácti letech, když pozoruje své

příbuzné, kteří tak násilně soupeří o moc, podaří provést první

převrat. Svolává bojary, obžalovává je a oznamuje jim, že se po

mstí na tom nejmocnějším z nich, který drží všechnu moc, knížeti

Šujském. Jeho pomsta je strašná: poté, co ho nechá mučit, ho dává

roztrhat svým psům. Ještě čtyři roky vyčkává a roku 1547 se nechává

korunovat. Je mu sedmnáct let a nárokuje si titul cara. Moskva již

není pod vlivem velkoknížete, ale samovládce.

Ivan IV. je ztělesněním tragického osudu předromanovské Rusi

a jejích ztracených možností. Jeho skutečné panování začíná dra

matem: požárem, který zpustoší Moskvu, vzpourami, panikou.

V tomto ovzduší národního neklidu a pověrčivosti se bojaři bouří

a povstávají, aby se pokusili chopit se znovu moci. Ale Ivan dosáhne

zjednání pořádku, prosadí svou moc a rozhodne se pro shovívavost

a mír. Otevírá se doba reforem podléhajících zemskému sněmu

(Zemskij sobor): soudní reformy, správní, vojenské; konečně také

určení vztahu mezi církví a státem koncilem roku 1551.

V prvních letech vlády se Ivanu IV. podařilo vybudovat ruský stát,

přetvořit společnost, v níž je domýšlivost velkých zlomena, v níž

jsou všichni angažováni ve službách státu, v níž se může uplatnit

nadání nejprostších. Ivan také zajistil bezpečnost hranic. Rusko,

konečně stmelené, se tak stává evropskou zemí podobnou ostatním.

Dvě tváře Ivana IV., zvaného Hrozný

16

Ale ještě jednou se projeví tragický osud země, a na počátku tohoto

zvratu jsou nepředvídané okolnosti.

Roku 1560 umírá carova manželka Anastasie Romanovna. Ivan

je přesvědčen, že byla zavražděna. Není snad každá smrt v Rusku

výsledkem úkladné vraždy? Hledá viníky. Činí tak obzvlášť horlivě

i proto, že musel před několika lety, kdy byl vážně nemocen, sledo

vat, jak mezi mocnými sílí ambice vedoucí ke spiknutí a rozvratu

systému. Když se zázračně vyléčil, ztratil již důvěru ve své okolí

a Anastasiina smrt dovrší přeměnu rozumného knížete v kruto

vládce, který nezná žádných mezí.

V jeho šíleném výkonu moci se prosazují tři rysy, které ničí

všechen předchozí pokrok. Zaprvé rozdělení území na dvě části:

jednu, kde si zemské orgány zachovávají své pravomoci; druhou,

opričninu, která je oddělenou oblastí, kde se prosazuje jediný zá

kon, a to panovníkův. V této části Ruska neexistuje žádná tradiční

autorita či prostředník, platí pouze přímý vztah věrnosti carovi.

Je to předobraz totalitních států 20. století. Druhou inovací je na

prostý teror; spiknutí nebo podezření ze spiknutí má za následek

přijetí principu kolektivní viny, který Ivanovi umožňuje zničit jeho

odpůrce, ale také celé rodiny, ba dokonce města (Novgorod roku

1570), zaútočit na církev a zavraždit metropolitu Filipa, kterého

pak církev prohlásí za svatého. Genocida nepatří jen do historie

20. století, je příznačná již pro druhou etapu vlády Ivana Hrozného.

Konečně třetím projevem tohoto šíleného panování je 19. listopad 1581

– Ivan zabíjí vlastního syna, dědice, Anastasiina syna.

Tato druhá část vlády byla založena na logice tabuly rasy. Car již

nedokáže strpět starou Rus s jejími bojary a městy, která občas za

vádějí demokratické praktiky, jako to předvedli správci Novgorodu,

církev, konečně ani samotného nástupce, a zničí je se zuřivostí, jež

nezná mezí, ani žádnou výjimku. Ivan IV. si zcela zasloužil jméno,

které mu dal lid: Hrozný (Groznyj, z groza, hrozba). Chtěl vytvořit

nový svět, v němž by měl naprostou moc nad lidmi a věcmi. Tato

17

utopie nabude převahy nad ním a ruským státem, jehož konstrukci

v první fázi vlády završil. Tak začne neklidná doba. Vyznačuje se

několika prvky:

Nejprve dynastická otázka. Když Ivan zemřel, bylo ještě možné

vybrat následníka. Dva z jeho synů přežili, ale v dané situaci nebyli

moc vhodní. Starší Fjodor, Anastasiin syn, byl spíše řeholník než car,

a panovala důvodná obava, že nebude poslušen rodičů ani bojarů,

jejichž ambice povzbuzovalo odhalení Fjodorovy neschopnosti,

někteří dokonce mluvili o jeho idiocii. Druhý dědic byl Dimitrij,

syn Marie Nagajové, poslední manželky Ivana Hrozného. Církev

tento poslední sňatek nepožehnala, a v jejích očích stejně jako

v očích lidu byl Dimitrij pouhým levobočkem. Na jednu stranu

tu byl dědic neschopný vládnout a navíc bez potomků, na druhou

nelegitimní dědic; Fjodor byl navzdory všemu prohlášen za cara.

Ale v této poněkud zmatené situaci se objevil muž seslaný Prozře

telností: Boris Godunov, jeho švagr. Čaroděj mu předpověděl, že

jednoho dne usedne na trůn a setrvá tam sedm let. Prosadil se jako

výhradní poradce cara a jakýsi regent. Mladého Dimitrije a jeho

blízké poslal do Ugliče, jejich údělného panství, a zahnal všechny

své soupeře, ale nikdy neprolil krev.

K dobru se mu připisují dvě novoty: jedna sociální, druhá ná

boženská.

Sociální problémy jsou tehdy značné. Většinu ruského obyvatel

stva tvoří především rolnictvo, jehož postavení neustále oslabuje.

Šlechta, která nechává rolníky pracovat na svých panstvích, je

strašně ždímá. Ubozí rolníci, zmožení veškerou zátěží, prchají do

nově otevřených prostor – mnozí se přidávají ke kozákům ze stepi,

víceméně rebelům, a stát tato nadměrná pohyblivost zneklidňuje.

Ostatně od roku 1497 jsou stanovena omezení: rolníci mohli opustit

panství, k nimž byli připoutáni, jen během dvou týdnů kolem sva

tého Jiří (patrona Ruska), to je 26. listopadu v juliánském kalendáři.

Ivan Hrozný se rozhodl tuto toleranci zrušit a nechal vypracovat pozemkovou knihu, aby lépe lokalizoval uprchlíky, kterých bylo

stále hodně. Roku 1597 bylo nařízeno, že každému rolníkovi, který

utekl před rokem 1592 (datum sčítání obyvatelstva), zůstává svo

boda pohybu, ale ten, který utekl později, musí být vrácen svým pánům. V roce 1649 bude proces znevolňování rolnictva završen

a nový zákoník zavede nevolnictví s konečnou platností.

Boris Godunov v tom hrál významnou roli. Aby posílil stát, své

panství, postupně rozšířil nevolnictví, které využíval k tomu, aby

odměnil své sluhy a zajistil si jejich věrnost. Upevňování nevolnictví

v Rusku se odehrávalo v nevhodnou dobu oproti vývoji v západ

ní Evropě, kde obnova státu měla za následek zánik nevolnictví

zřízeného v čase, kdy byl stát slabý, podrobený tlakům mocného feudálního řádu.

Druhou velkou inovací Borise Godunova bylo založení ruského

patriarchátu. Konstantinopol byla ovládána nevěřícími, ruská církev na ní nemohla být nadále závislá. Stala se autokefální.

Roku 1590 se zdá, že v Rusku nastane období klidu. Boris Go

dunov drží moc, ale činí tak ve jménu suverénního vládce, který je legitimním dědicem; ruská církev potvrzuje moc státu a šlechta je klidná, protože stát připoutává rolníky k jejím panstvím.

19

Dvě dynastické události – zde vidíme hlavní význam tohoto pro

blému pro Rusko – zničí tuto chvilkovou rovnováhu. V květnu 1591

je Dimitrij, dítě z Ugliče, nalezen podřezaný. Tato záhadná smrt

otevře cestu veškerým obviněním, veškerým pomstám.

Roku 1598 umírá Fjodor bez dědice. Rodová linie Rurikovců je pře

rušena. Jakého panovníka tedy dát Rusku? Ovšemže ještě žila knížata

pocházející od Rurika, ale žádné nehrálo roli ve vývoji ruského státu.

Avšak byl tu Boris Godunov, držitel moci, šikovný politik, posílen

čarodějovou předpovědí. Svou kandidaturu prosadil v zemském sně

mu, který narychlo svolal, kandidaturu podpořil patriarcha, jenž mu

vděčil za svůj status, duchovenstvo a stejně tak lid povolaný potvrdit

to, co se podobalo plebiscitu. Při nástupu na trůn, který měl zdání

legitimity – společenského přání, zpřetrhal Boris Godunov tradici

tak obtížně zavedené rodové dědičnosti a určitým způsobem i mýtus

o posvátné povaze panovníka. O výběru vládce už s konečnou platností

nerozhodovala legenda – ta o Rurikovi – ani kontinuita, ale společnost.

Tohle přerušení přispěje k nepokojům, které se zemí již šíří.

Kdo je pravý car, kdo ten falešný? Dynastická změna neprochází

tak snadno, a fáma o existenci pravého cara sílí současně s tou

o uzurpátorovi, který zavraždil cara, aby se zmocnil jeho místa.

Jako vždy hraje v Rusku ve sledu událostí zásadní roli společen

ské klima. Rolníci nesouhlasí s rozšířením nevolnictví, pokračují

Po Rurikovcích střídání pravých

a falešných carů

20

v útěcích nebo se utvrzují v nespokojenosti blízké jacquerii. Sklizně

jsou špatné, počasí je stále nepříznivé, množí se lokální nepokoje.

Roku 1601 zuří hladomor. Země je připravena uvěřit, že je někde

prav ý car, vzkříšený nebo nesprávně podříznutý.

Roku 1601 se vynořuje pravý car a prohlašuje, že je Dimitrij. pravý car a prohlašuje, že je Dimitrij. pravý car

Aby znovu dosáhl trůnu, žádá o pomoc polského krále, vytváří

si armádu složenou z donských a dněperských kozáků, k níž se

připojují houfy vzbouřených rolníků, a začíná dobývat svou zemi.

Ohně vzpoury hoří ve všech ruských oblastech – pro Dimitrije, nebo

proti němu, ale spíše proti Borisi Godunovi, náhle obviněnému ze

všeho zla. Nese vinu za přírodní pohromy, ale především za to, že

chtěl založit panovnický rod na úkor legitimních dědiců. Dokonce

je proti němu vymyšleno Fjodorovo potomstvo anebo uznáván

Dimitrij. Ať tak nebo onak, Rusové se domnívají, že dynastický

sen Borise Godunova se zakládá na vraždě.

Boris Godunov umírá roku 1605, sedm let po nástupu na trůn,

jak předpověděl čaroděj. Než umřel, získal pouze zástupce vrch

nosti; bojaři, patriarcha, velitel vojska přísahají věrnost jeho synovi.

Ale jakou má tato přísaha cenu v okolním zmatku, nejistotě, která

obestírá jeho legitimitu, a při vítězoslavném pochodu Dimitrije,

který je považován za pravého cara, jenž vyvázl z dramatu v Ugli

či, na Moskvu? Ti, kteří složili přísahu Godunově synovi, se proti

němu bez váhání obrací a dynastický spor se, jako vždy, urovnává

krví. Boris Godunov nastoupil na trůn, protože dědic Dimitrij se

utopil v krvi. Trůn se vrací Dimitrijovi, který se zázračně znovu

objevuje v Ugliči, prolitím krve Godunovců, kteří jsou všichni

pobiti – dědic, vdova a zbytek příbuzenstva.

Celý národ horlivě vítá tohoto cara, pravým jménem Jurije Otre

pjeva, o němž se říká, že je to zběhlý mnich, ale neméně pevně se

o něm tvrdí, že byl před čtrnácti lety zázračně zachráněn v Ugliči.

Matka dítěte z Ugliče, Marie Nagajová, ho slavnostně uznává dě

dicem. Jak rychle se přesto tento nový car znelíbí! Je bezpochyby

21

kultivovaný a inteligentní, ale fyzicky je znetvořený, má šeredný

obličej a moc se nepodřizuje ruským zvykům. Je právě naopak,

jako Boris Godunov, fascinovaný západem, kam chce poslat mladé

Rusy za vzděláním, obklopuje se Němci, je nakloněn katolíkům

a je přítelem Poláků. Není ostatně jeho žena Polka? I když velké

Rusko ví o tomto novém carovi jen málo, Moskva ho začne rychle

nenávidět, a nepřátelská koalice proti němu shromáždí všechny ty,

kteří ho chvíli předtím dosadili k moci. 17. května 1606 vtrhl dav do

Kremlu, „car Dimitrij“ je vyhozen z okna a na nádvoří podříznut.

Dvakrát podřezán, jaká to symbolika! Jeho matka Marie Nagajová,

která je zavřená v klášteře, je z něj znovu vytažena, aby potvrdila,

že tento Dimitrij, jehož před nedávnem uznala, byl pouhý uzurpá

tor, zběhlý mnich, a vůbec ne dítě z Ugliče. Aby se zabránilo tomu,

že by se ještě jednou znovu objevil, je jeho mrtvola spálena, jako

se to dělá s těly čarodějů, a jeho popel rozptýlen dělem! Konečně,

aby byla završena post mortem poprava tohoto Lžidimitrije, jsou

do Moskvy převezeny ostatky mrtvého dítěte z Ugliče a církev se

postará o jeho kanonizaci.

Ale komu svěřit moc?

Takto se objevuje nový muž seslaný Prozřetelností – kníže Va

silij Šujskij. V Dimitrijově aféře hrál vždy určitou roli. Na počátku

přísahal, že viděl tělo podříznutého dítěte; poté, jakmile se objevil

„car Dimitrij“, ho obvinil, že je pouhý podvodník. Po Dimitrijově

defenestraci se doslova vrhá na trůn.

Kníže Šujskij příslušel k rodové linii Rurikovců, i když se jednalo

o větev, která vždy zůstávala vzdálena trůnu. Aby si ho vybojoval,

dovolával se legitimity Ivana IV. a pravého Dimitrije z Ugliče; ale

protože moc nedůvěřoval bojarům, nedal jim čas, aby svolali zem

ský sněm, a nechal rozhodnout plebiscitem spěšně shromážděné

přívržence a zmatený dav, připravený na všechna dobrodružství.

Když byl Vasilij za těchto velmi pochybných podmínek prohlášen

za cara, pokusil se získat si přízeň bojarů, jimiž předtím pohrdal,

22

a to přijetím mírových závazků: už žádné tyranské zatýkání, žádné

zabavování majetku, jen čirou spravedlnost. Ale moc se pak již ne

podřizuje rozumu ani dohodám mezi mocnými. Zásah společnosti

přinesl trpké plody. Lid naslouchá veškerým fámám. Byl to opravdu

falešný Dimitrij, jenž byl podříznut a spálen? Falešní Dimitrijové se

vynořují odevšad, každý se prohlašuje za pravého cara a požaduje,

aby byl jako takový uznán. Zmatený lid se přiklání jednou k tomu,

podruhé k jinému. Dva falešní carové tak uvedou zemi do úplného

chaosu a přivedou ji ke zhroucení.

Prvního z těchto falešných carů s sebou přineslo roku 1606 silné

povstalecké hnutí, které vedl kníže Šachovskoj a někdejší galejník

v zajetí Tatarů Ivan Bolotnikov. Tito dva muži stojí u počátku soci

álních protestů na jihu Ruska. Bolotnikov, pozoruhodná osobnost,

svolává rolníky, aby povstali proti vrchnosti, proti vlastnictví a pře

devším proti nevolnictví. Není divu, že Bolotnikov přilákal davy

chudáků, které zaslepil příslib nového politického a sociální řádu.

Z politického hlediska je hnutí Šachovského a Bolotnikova zma

tenější, protože zažívají velké potíže se jmenováním pravého cara.

Jednou požadují dítě z Ugliče, podruhé „careviče Petra“, domnělého

Fjodorova syna, který nikdy neexistoval. Ovšem na tom nezáleží,

důležité je, že vše se děje pod praporem rurikovské dynastie.

Druhý car se objevuje za podpory silného lidového hnutí – jeho

přívrženci přísahají, že tento car není nikdo jiný než carevič za

vražděný v Ugliči. Prohlašuje se za cara a usazuje se ve vesnici

Tušino, blízko Moskvy. Tento nový car je zároveň uznán matkou

dítěte z Ugliče, Marií Nagajovou, která již předtím uznala za své

ho syna zběhlého mnicha, a Marinou Mniszkovou, vdovou po

tom samém Dimitrijovi, který byl podříznut na nádvoří Kremlu

a obrácen v popel.

Tento nový Dimitrij má dvůr v Tušinu, obklopuje se státní sprá

vou a přitahuje množství těch, kteří dovedli k moci cara Vasilije.

Mezi věrnými cara Dimitrije z Tušina se objevuje také metropolita

Filaret (Fjodor Romanov), který se stal metropolitou díky „prvnímu

caru Dimitrijovi“. Tušinský car zajde ještě dál, uděluje mu titul

patriarchy, aniž by se příliš staral o způsoby, a pomíjí fakt, že v Mo

skvě se nachází jiný patriarcha Hermogenes. Od té chvíle vládne

naprostý zmatek. Stát má dva cary – Vasilije v Kremlu, Dimitrije v Tušinu; ale také dva patriarchy, dvě dumy, dvě státní správy!

Trochu dále od hlavního města se vynořuje téměř znenadání

třetí Dimitrij. Který je tedy v této hordě uchazečů o trůn ten pravý? I když lidová přízeň váhá, kolísá, nechává se vždy strhnout pravým

carem, jedním z těchto Dimitrijů, přičemž odmítá cara Vasilije. Ten

není schopen bránit svůj trůn a je žádán, aby ho opustil. Aniž by

odporoval, je uvržen do kláštera, stejného, odkud deset let předtím

uprchl první Lžidimitrij! Vasiliji Šujskému nestál trůn za to, aby

dával v sázku život.

24

V dějinách Ruska jde o rozhodující okamžik, kdy málem přestalo

existovat. Ve všeobecném zmatku se tehdy pohledy obrací k pat

náctiletému dospívajícímu chlapci Vladislavovi, synu polského

krále Zikmunda III., a je řada těch, kteří předpokládají, že mu

bude svěřen trůn, aby obnovil pořádek.

Vydá se Rusko svému tradičnímu nepříteli? A jaké jiné řešení

si lze představit v situaci, kdy se k vnitřním zmatkům přidávají

vnější hrozby, které nadále přiživují chaos?

Je rok 1610. Moskva přísahá věrnost princi Vladislavovi, zatímco

Tušinský car prchá a bude zabit. Ale král Zikmund ničí toto hezké

uspořádání. Odmítá, aby jeho syn konvertoval k pravoslaví – je to

hlavní podmínka jeho usazení na trůn. Ve skutečnosti je to pro něj

jen záminka. Zikmund III. chce ruský trůn sám pro sebe a podniká

výpravu, aby ho dobyl se zbraní v ruce. Ohrožuje Moskvu.

Ve stejnou chvíli se na severu objevuje další nebezpečí. Švédský

král Gustav Adolf nechce, aby se Polsko zmocnilo ruského trůnu,

jinými slovy, aby zabralo Rusko. A tak tam posílá vojsko, které

postupuje rychle, dobývá Novgorod. Nyní se Švédsko dožaduje

ruského trůnu, aby na něj umístilo vlastního kandidáta prince

Filipa, králova bratra.

Nebezpečí je obrovské – bude Rusko dobyto Švédy nebo Poláky?

Ze strany Ruska již neexistuje žádný mocenský kandidát, protože

Rusko ztracené, Rusko zachráněné

25

car Dimitrij z Tušina byl zavražděn a car Vasilij setrvává v mod

litbách v klášteře. A tak se v jednu chvíli zdá, že jediným řešením,

které zbývá, je zahraniční car.

Náhlé vzedmutí domácí odporu vychází z národního cítění.

Patriarcha Hermogenes volá zem k odboji proti katolické moci

a proti rozkladu Ruska. Vedle něj hrdina všech válek kníže Požarskij

a řezník z Nižného Novgorodu Minin sestavují vojsko, osvobozují

Moskvu ze strašného obležení, kde se Poláci, opevnění v hlavním

městě, živí lidským masem. V listopadu 1612 je Moskva dobyta

tímto národním nouzovým vojskem, které je stejně tak různorodé,

jako samotné Rusko. A Rusko je vráceno samo sobě. Po bitvě na

Kulikovském poli, kde roku 1380 porazil Dimitrij Donský Mon

goly, a po dobytí Kazaně za vlády Ivana Hrozného se znovudobytí

Moskvy zapíše do kolektivní paměti jako jedna z rozhodujících

etap národní historie.

Není divu, že Rusové přikládají takovou důležitost – přesně

o dvě století později – roku 1812 Napoleonově porážce. Není divu,

že si Rusko osvobozené od sovětského systému vybralo 4. listopad,

aby ho označilo státním svátkem, i když v mírovějším kontextu

21. století oslavovat národ v den, kdy Rusko zvítězilo nad Polskem,

není možná nejlepší způsob, jak odstranit staré neshody... Ale

tento výběr dobře zapadá do představy národních dějin, které se

utvářely neustálým znovudobýváním území na vnějším nepříteli,

ať už byl jakýkoli.

Národní vzedmutí v letech 1610-1612 soustředilo lidovou po

zornost na hlavní hrozbu – v sázce byla nezávislost země. Jakmile

byla nezávislost zajištěna, zbývalo, jako vždy, vyřídit otázku moci.

Dynastie Rurikovců byla vyčerpána. Dynastie Borise Godunova

neexistovala. Změna byla nutná. Moc je v Rusku trvalou odpovědí

na nejisté časy zrozené z chaosu. Byl to případ roku 1613, 1917

i 1991. Pro Rusy ten, kdo se ujímá moci, musí být ve všem otcem

ochráncem (báťuškou); Rusko, ruská země, vlast je jejich matkou

26

(matuška Rossija). Tato rodičovská představa tria car-země-lid,

která ponechává málo místa samotnému státu, je v 17. století velmi

výrazná, a bude až do roku 1917. Ale pro ty, kteří mají moc, v sobě

zahrnuje obrovskou odpovědnost: znamená to přidat k této pot

rojné koncepci, která převládá v kolektivním vědomí a podněcuje

věrnost, stát, životaschopný a silný stát, který zaručuje zájmy všech.

V zemi, která je poznamenaná zmatkem, znepokojením lidí

a obrovskými sociálními problémy, se vždy vnucuje politická otáz

ka – otázka moci. Ta je konstantou ruských dějin, v nichž se pra

videlně ničivým způsobem hroutí státní struktury a v nichž chce

v takových chvílích vždy neklidná společnost vědět, ke komu se

obrátit, kdo ztělesňuje moc.

Po neklidné době přinese rok 1613 odpověď na tento trýznivý

problém – bude jí dynastie Romanovců.

27

V roce 1613 je ruský trůn neobsazený, ale mnozí kandidáti mají

v úmyslu na něj dosednout. První z nich, který se cítí být legitimněj

ším než jeho soupeři, kníže Požarskij, který Moskvu o rok dříve

vysvobodil z obležení polsko-litevskou armádou, má hodně stou

penců a veřejně dává najevo velké ambice. Kníže Dmitrij Trubeckoj

také usiluje o trůn a dvoří se přitom kozákům, kteří vyvozují svou

moc z vítězství, jichž dosáhli. A ještě je tu Filaret Romanov, pra

vým jménem Fjodor Romanov, syn Nikity Romanova, jehož sestra

Anastasie byla první manželkou Ivana Hrozného; Fjodor Romanov,

nucený vstoupit do řádu, byl vychován do funkce metropolity. Jeho

příbuzenství s Anastasií, tím pádem nepřímo s Ivanem IV., mu

dávalo dynastickou legitimitu, kterou posilovala jeho náboženská

pověst. Ale byl tehdy vězněn Poláky, byl tedy nepoužitelný.

Výběr ještě jednou připadl na zemský sněm (Zemskij sobor), který Zemskij sobor), který Zemskij sobor

jako jediný mohl zaručit legitimitu nového panovníka, zejména ve

chvíli, kdy bylo zároveň zapotřebí změnit dynastii. Zemskij sobor se Zemskij sobor se Zemskij sobor

sešel začátkem roku 1613. Měl dohromady mezi pěti až sedmi sty

členy, i když v soupisech se objevilo pouze dvě stě sedmdesát sedm

podpisů. Sněm shromáždil bojary, služebnou šlechtu, obyvatele

měst a zástupce rolníků, kteří nebyli nevolníky. Konečnou listinu

podepsalo dvanáct rolníků. I když nemáme k dispozici zápis debat,

skrze různá svědectví víme, že Zemskij sobor se rozhodl hned na Zemskij sobor se rozhodl hned na Zemskij sobor

II. KAPITOLA

Zrození dynastie: Michail I.

28

začátku vyloučit jakéhokoli cizího kandidáta a omezit seznam kan

didátů na půl tuctu. Po živých debatách vyškrtnul mocné a příliš

výrazné kandidáty a dal se strhnout k výběru zdánlivě neznámého

Michaila Romanova, syna Fjodora Romanova, metropolity Filareta.

Michail Romanov byl teprve šestnáctiletý mladík, který žil se

svou matkou v Ipaťjevském klášteře v Kostromě, kam se ho vydali

hledat. To, že nakonec zvítězil, bylo zdůvodněno dynastickými

a morálními zájmy. Zaprvé byl skrze svého dědečka Nikitu pří

buzný s Anastasií a zaniklou dynastií, mohl se nepřímo dovolávat

legitimity Rurikovců a zapsat se do dlouhého toku ruských dějin.*

Ale v jeho prospěch hrály také morální důvody. Michail Romanov

díky svému mládí zůstal stranou intrik neklidné doby, rovněž

stranou Poláků, různých uchazečů o trůn a samozvanců. Když ho

sobor vybral, byli do celé Rusi vysláni zmocněnci, aby mezi oby

vatelstvem zkoumali ohlasy jeho jmenování. Bylo ještě zapotřebí

přesvědčit tohoto dospívajícího chlapce, nesmělého a držícího se

v ústraní, aby přijal korunu, která mu byla nabídnuta. Také bylo

zapotřebí přesvědčit jeho matku, která byla velmi zdrženlivá vůči

myšlence, aby byl její syn vytržen z klidu kláštera a čelil osudu,

jehož nástrahy si uvědomovala.

Michail Romanov byl korunován 21. července 1613 a Platonov

napsal: „Země, která zjistila, že jde o boží výběr, jásala radostí.“ Ale

Kostomarov, jiný velký ruský historik, zdůrazňuje: „V dějinách je

jen málo příkladů a událostí, které se odehrály za tak smutných

podmínek jako zvolení ještě nezletilého Michaila Fjodoroviče.“

Jak byl jeho úsudek přesný! Země byla tehdy v troskách, státní

pokladna prázdná, mnoho měst, mezi nimi i Moskva, bylo zničeno

požáry, zatímco drancující a povstalecké tlupy systematicky vysáva

* Jde o legitimitu Ivana Hrozného, neboť Romanovci přišli do Ruska pozdě. Jejich

první známý předek se jmenoval Andrej Ivanovič Kobyla a přišel z německého území

společně s bratrem Feodorem ve 14. století.

29

ly venkov. Za hranicemi se Poláci a Švédové těžko smiřovali s tím, že

ztratili naději na ovládnutí Ruska. Tváří v tvář jejich zlosti a touze

po pomstě bylo Rusko, jež mělo rozloženou armádu, bez obrany.

Mladý car byl moudrý. Byl si vědom své slabosti a nezkušenosti,

a tak se rozhodl opřít o sobor a dobrovolně omezit svou moc. I když sobor a dobrovolně omezit svou moc. I když sobor

v tomto směru nemáme k dispozici žádný psaný dokument, víme,

díky svědectví současníků, že se zavázal vládnout s omezením

vlastní moci. Často svolával sobor, který měl za úkol překonat sobor, který měl za úkol překonat sobor

všechny velké problémy a především najít prostředky, jak obnovit

stát. Michail se rovněž obklopí členy rodiny z matčiny strany, kteří

mu budou radit.

Ale roku 1619 se situace radikálně mění. Metropolita Filaret,

jeho otec, je konečně propuštěn na svobodu a vrací se z Polska,

je pozvednut na patriarchální trůn a se souhlasem svého syna

a v rovnosti s ním se stává první osobností státu. Přijímá titul ve

likého gosudara stejně jako car Michail a od té doby všechny státní

listiny nesou jejich dva podpisy. Tahle úzká a pro Rusko šťastná

spolupráce potrvá až do roku 1633, kdy Filaret umírá na tehdejší

dobu ve velmi úctyhodném věku osmdesáti osmi let.

Výběr jednoho z Romanovců v roce 1613 se tedy přidržel již

evokovaných dynastických důvodů, ale také skutečnosti, že Ro

manovci byli respektovaní a jejich jméno nebylo poskvrněno krví.

Neklidnou dobu, dobu zpustošeného a téměř zanikajícího Ruska

zahájilo podříznutí dospívajícího chlapce, zneuctění nevinnosti;

uzavřel ji pokojný nástup mladičkého cara na trůn, obraz vítězo

slavné nevinnosti. Unikne nakonec Rusko prokletí krve neustále

prolévané v honbě za mocí?

30

Mladý car Michail měl štěstí. Morální vliv jeho otce partriarchy

a soboru, který často svolával, posiloval jeho vlastní autoritu. Ale

těžil také z politické úvahy vypracované na počátku jeho vlády

kronikářem Ivanem Timofejevem, který přistoupil k tomu, že dal

mocenskému systému a nové dynastii ideologicky pevné základy.

Zmatení myslí bylo natolik velké, že tato úvaha byla nezbytná. Po

tři desetiletí se trůnu domáhali praví a falešní carové. Po Ruri

kovcích mezi sebou bojovaly a vzájemně se vyhladily tři efemérní

dynastie: Godunova, Lžidimitrijů, Vasilije Šujského. Jak tedy od

dělit to pravé od falešného? Čtyři panovníci, kolik uchazečů o trůn,

kolik protiřečících si svědectví, jako ta Dimitrijovy matky, Marie

Nagajové, která nejprve rozpoznala svého syna v prvním údajně

vzkříšeném Dimitrijovi a pak se ho zřekla, aby následně uznala

dalšího Dimitrije? Můžeme k tomu přičíst zmatek samotných po

sobě jdoucích Lžidimitrijů. Co věděli o své pravé identitě? O svých

vztazích k dítěti z Ugliče?

Ivan Timofejev vyřešil problém legitimity panovníka, když vyšel

z principu jeho imanentní povahy a zbavil ho závislosti na svých

činech. Boris Godunov byl opravdu spíše dobrým vládcem, i když

Timofejev ho vinil z Dimitrijovy vraždy, na rozdíl od Vasilije Šuj

ského, který se vyznačoval neschopností a nezodpovědností. Přesto

byl Godunov, ač dobrý car, uzurpátor. Podle Timofejeva musí le

Pokojné panování

gitimní car v sobě uvést v soulad božskou přirozenost, nositelku legitimity, která ho staví nad mínění lidí, a lidskou přirozenost, která mu ukládá takové chování, jež ho povznáší na úroveň jeho funkce. Legitimní car byl předurčen Bohem, ale jeho legitimita byla také potvrzena požadavky, které nemá člověk-car právo přehlížet.

Tak se představa neomezené carské moci, jíž byla moc Ivana Hroz

ného, prezentovaná o století dříve JosifemVolockým, odchyluje ve

jménu morálních požadavků. Tento nový požadavek, který zavazuje

cara, aby uvedl v soulad boží vůli se svou lidskou stránkou, bude provázet první Romanovce a načrtne obrysy pokojného panování,

jež je v příkrém rozporu s minulými tragédiemi.

Úkol, který byl uložen caru Michailovi, byl přesto obrovský

a málo se shodoval s jeho mírovými názory. Nejprve bylo zapotřebí

potlačit vzpoury a zajistit vnější bezpečnost. Stačily tři roky, aby

byl odpor zlomen. Vzpurné tlupy byly poraženy v poli; stále nespokojeným kozákům bylo odpuštěno, byli naverbováni k řádnému

vojsku a pověřeni porážkou švédského nepřítele. K tomu došlo

rychle – mír se Švédy podepsaný roku 1617 ve Stolbově navrátil

Rusku Novgorod, ale Švédům zanechal pás území u finského

mořského zálivu, čímž bylo Rusko odříznuto od moře. Nástupci cara Michaila zdědí tento trýznivý problém – jak dosáhnout moře?

O rok později byl podepsán mír s Polskem, které si ponechalo

některá ruská území, mezi nimi Smolensk, ale propustilo zajatce.

Takto se Michail znovu shledal se svým otcem, uctívaným met

ropolitou Filaretem.

Michailovo Rusko odříznuté od Baltu bylo zranitelné. Nebylo

by řešením usilovat o přístup k jižním mořím? Donští kozáci

o tom byli přesvědčení a chtěli se pokusit dobýt Azov. Avšak panovník, který velmi lpěl na míru, se obrátil na sobor, aby s ním sobor, aby s ním sobor projednal jejich plán. Sotva znovu nalezli mír na severu, měli

by ho okamžitě zpochybnit kvůli nejistým výdobytkům na jihu?

Sobor se vyslovil proti nerozvážnosti takové výpravy. Především


32

měla proběhnout obnova státu. Tyto ambice znovu vzkřísí až Petr

Veliký, Michailův vnuk.

Přednost dostala vnitřní obnova – zpočátku finanční. Byly za

vedeny a rozšířeny daně, ale ke konci Michailova panování nebyla

situace o nic oslnivější než v jeho počátcích. Jeden z důvodů tohoto

nezdaru spočíval v dualitě moci a zájmů, které nastaly s Filareto

vým návratem. Na jedné straně byl mladý panovník s dobrými

záměry, ale slabou povahou. Na druhé Filaret, který byl obklopen

svatozáří patriarchální moci, byl silné a rozhodné povahy, ambici

ózní, obrácený spíše k světskému štěstí než víře. Filaret si nevybral

mnišskou kápi, byla mu vnucena, ale vytěžil z ní značný vliv. Ná

sledkem toho mu jeho syn dobrovolně přepustil hlavní moc. Vládl

obrovským územím, klášterům, dědičným pozemkům složeným

z votčin. Zatímco je lid z měst a venkova drcen daněmi a podroben

tlakům zkorumpovaných úředníků, stát získává monopol na vývoz

zboží, území podřízená patriarchovi jsou zproštěna daně. Na druhé

straně se zesiluje nevolnictví, rozhořčení rolníci nadále touží utéct

z půdy, která je neživí.

Vláda cara Michaila je rovněž otevíráním se vnějšímu světu

a cizincům. Velmi mnoho z nich přitahuje tohle „barbarské Rusko“,

jehož možné bohatství všichni tuší společně s příležitostmi, které

může nabídnout těm, kteří se tam odváží. Moskva poznává velký

příliv cestovatelů, ale také „investorů“, kteří staví továrny a nechá

vají v nich pracovat především cizí státní příslušníky, o nichž soudí,

že jsou lépe připraveni na technické práce než Rusové. Obchodníci

přicházející z Holandska a Švédska také využívají tohoto otevírání,

které je charakteristické pro vládu prvního Romanovce. Ruská ar

máda, kterou se panovník snaží na sklonku válek přestavět, rovněž

přijímá mnoho švýcarských a německých žoldnéřů.

I když Rusko navzdory obnoveným vojenským prostředkům

nemohlo Polsku vzít Smolensk ani dobýt Azov, mladý panovník

dobude opravdových úspěchů na Sibiři a rozšíří své území. Sibiř


33

přitahuje Rusy, lovce, obchodníky s kožešinami, kozáky, a dokonce rolníky utíkající před pány, kteří doufají, že se ztratí v jejích hlu

binách. Zatímco tam postupují prapory dobrodruhů, které nikdo nezplnomocnil, stát se vyvíjí díky jejich aktivitě, staví opevnění,

zřizuje obchodní zastupitelství, vybírá od místního obyvatelstva, které je bezbranné, daně. Instituce se upevňují mírovými prostředky. Roku 1621 byl první ruský biskup Cyprián jmenován do čela právě vytvořené „diecéze“ na Sibiři. Roku 1632 se Rusové usazují na březích Leny a zakládají město Jakutsk. O čtyři roky později dosahují kozáci z Tomsku břehů řeky Amur. Zakrátko přichází čas

zahájit dialog s tajuplnou čínskou říší.

Při hodnocení této první vlády Romanovců má velkou váhu

Sibiř. Ale také uspořádání státu, které územní rozmach nutí zlepšit. Státní správa byla rozdělena na prikaz (ministerstva) – bylo jich prikaz (ministerstva) – bylo jich prikaz třicet pět. Některá pokrývají oblasti zvláštních pravomocí (finance,

zahraniční záležitosti, poštu,...); další jsou územní jako prikaz kazaňský či sibiřský. Roku 1625 přijal car titul samovládce, který ukazuje jeho vůli vykonávat opravdovou moc, i když až do konce

své vlády se o ni dělí, nejprve se svým otcem, ale vždy se soborem

a státní správou, která posílí.

Když roku 1645 car Michail umírá, nechává svému dědici ob

novený stát, který se dle Ključevského popisu vyznačuje dvěma vý

znamnými rysy: „slabší než stát posledních Rurikovců, ale mnohem méně izolovaný od Evropy“. A abychom byli spravedliví, můžeme uzavřít, že je to stát s obnoveným mírem.

Následnictví nepůsobí žádné problémy – je jeden legitimní

dědic. Je to starší syn cara Michaila Alexej, který bez obtíží usedá na trůn, čímž dokazuje pevnost dynastie. Stejně jako otec bude

Alexej vládnout tři desetiletí, během tohoto času bude sledovat

jeden politický cíl, upevní dynastii a také rozšíří prostor Ruska.


34

Nástupce cara Michaila byl korunován, stejně jako jeho otec, v šest

nácti letech. Byl synem druhé manželky zesnulého panovníka, za

guvernéra měl bojara Borise Morozova, který bude především po

mnoho let jeho rádcem. Alexej, pojmenovaný Mírný (Tišajšij), zda

leka nebyl bezvýznamným dědicem. Od dětství překvapoval své

okolí předčasnou vyspělostí, zvídavostí mysli, díky níž byl velmi

kultivovaným panovníkem, byl velký čtenář, ale příležitostně také

pisatel pamětí a nadšenec do divadla, které bylo v Rusku novinkou.

Rovněž to byl muž plný rozporů jak vzezřením, tak i chováním.

V dětství byl oblékán „po německém způsobu“; coby car se dob

rovolně předváděl v těžkém tradičním oblečení, které nosili jeho

předkové. Ostatně ruská ikonografie zachycuje jeho běžný obrázek.

Ale současně byl jako jeho otec přitahován západem a během svého

panování k němu bude tíhnout.

Coby vnuk patriarchy Filareta byl car velmi zbožný, bděl nad

dodržováním všech církevních obřadů a nikdo by nepředpoklá

dal, že se pokusil převrátit víru a zvyky. Rusko od něj očekávalo

mírumilovné vládnutí. A přesto třicet let jeho panování bude po

znamenáno několikanásobnými krizemi, značnými politickými

změnami a velkým schismatem, které otřese ruským vědomím.

Vláda Alexeje Mírného, dbalého dodržování božího zákona, bude

s konečnou platností vládou kontrastů a tragédií; ale tento panovník

III. KAPITOLA

Velké nepokojné panování Alexeje Mírného


35

nikdy neprolije krev, aby potřel své soupeře, udělá to pouze proto,

aby bránil to, co považuje za hlavní předmět zájmu své země.

Alexej, jak jsme řekli, nastoupil na trůn velmi mladý, a tak pod

léhá nejen vlivu svého vychovatele, ale také svého tchána Miloslav

ského; oba se svými rozhodnutími snaží řešit mnohdy katastrofální

finanční situaci, což ale zapříčiní hluboké vnitřní krize. Stejně

jako Michail je Alexej konfrontován s věčným problémem zoufale

prázdné pokladny. Jak ji naplnit? Jak najít zdroje, které umožní

fungování státu? Jako vždy bude odpověď znít: daně, což zpravidla

vede k pohromám. Dvě opatření vyvolají lidové pohoršení: zvýše

ní daně ze soli, již tak velmi vysoké, a ustanovení tabákové daně.

Zatímco ruská církev zakazovala konzumaci tabáku, Alexejovi

rádci na něj naléhali a dodávali mu odvahy, aby z něj vytěžil da

ňové zisky. Rusko žilo v roce 1650 pod tradiční dvojí mocí církve

a cara; Filaretův odkaz zůstal nedotčen, panovníkova zbožnost

byla dobře známa. Jak mohl lid chápat tato rozporuplná opatření

– pravidla nařízená církví a při té příležitosti do očí bijící zákaz

tabáku, a povzbuzování k jeho spotřebě státem? Byla možná jediná

odpověď – car se nemohl mýlit, Bůh za něj ručil, ale na vině byli

jeho rádci. Nadto korupce byla veliká, hlavně mezi rádci a uvnitř

státní správy. Proto se do nich lid pustil.

Roku 1648, stěží tři roky po začátku Alexejovy vlády, povstali

Moskvané proti příliš velkým daním, proti korupci a proti rádcům;

vzbouřenci vnikli do Kremlu, do domů bojara Morozova a dalších

funkcionářů; v hlavním městě, jehož domy byly postaveny ze dřeva,

propukl a čilým tempem se rozšířil požár. Alexejovi se podařilo

zachránit Morozova, ale musel obětovat rádce menší důležitosti

a nechat je popravit, aby uklidnil, co bude nazváno „solným po

v st á n í m“.

O několik let později se stejným způsobem obrátila v tragédii

nová daňová epizoda. Protože žádný poplatek nestačil k naplnění

státních truhlic, Alexej hledá nová opatření, a roku 1656 vymýšlí,


36

že nahradí mince z čistého stříbra směsí stříbra a mědi. Následky

této inovace se ukazují být strašné: inf lace, rostoucí finanční zmatek

a jako vždy následuje lidové povstání. Národ se znovu domnívá,

že je to carovo „okolí“, „penězokazci“, kteří jsou zodpovědní za

zhoršení stavu, a „měděná vzpoura“ nabývá takových rozměrů, že

je třeba obrátit se na střelce,* aby byla zdolána. Potlačení je děsivé.

Zajatí vzbouřenci jsou mučeni – nohy a ruce jsou jim useknuty,

v méně závažných případech jsou bičováni a ti, kteří přežili, jsou

posláni na Sibiř. Alexej Mírný ví, že nemůže ustoupit lidovému

běsnění. Tím spíše, jestliže tato dvě velká povstání měla za dějiště

hlavní město, přičemž sporadické nepokoje otřásají celým Ruskem.

Města od severu na jih – Novgorod, Pskov, Kursk, Voroněž mezi

mnoha dalšími – zažívají vzpoury podobné té v Moskvě a poté

nelítostné potlačení.

Tyto bouřlivé poměry vyústí roku 1670 do nejzávažnější vnitřní

krize říše, která připomíná návrat do neklidné doby: do rolnické

války vedené Stěnkou Razinem. Od počátku 60. let 17. století byla

oblast Donu neklidná, rolníci a kozáci, které spojovala stejná zuři

vost, rozšiřovali místní povstalecká hnutí. Ale těmto roztříštěným

nepokojům po několik let chyběl pojící prvek; tuto roli bude hrát

Stěnka Razin.

Proslulý Stěnka Razin je ještě v 60. letech 17. století jen jedním

z kozáckých velitelů na Donu. Je to dobrodruh, který se neváhá vydat

až do Persie a dalších pobřežních zemí Kaspického moře či dolní

Volhy, aby se tam oddal rabování. Roku 1670 mění styl a proměňuje

se v herolda sociální vzpoury. Stoupá se svými muži proti proudu

Volhy, přitahuje k sobě rolníky, chudé vždy připravené vzbouřit se,

další kozáky, stejně jako cizí kmeny. A všem těm, kteří ho následují,

všem těm, které potkává, oznamuje, že nadešel čas „vzpoury chudáků“

* Střelec/strelec od slovesa streljať – střílet. Sbory mušketýrů vytvořené Ivanem Hroz

ným, vyzbrojené mušketami.


37

– už totiž nejsou povinováni poslušností moci, která je drtí. Razinova

armáda, která nakonec čítá kolem dvaceti tisíc mužů, se zmocňuje měst, vraždí hodnostáře a pokračuje v cestě až do Simbirsku. Ale

zkouška síly v boji s carovými jednotkami, dobře vybavenými a při

pravenými bojovat proti vzpourám, pro ni bude osudná. Po tvrdých

střetech je Stěnka Razin chycen, jeho věrní prchají; bude veřejně popraven v Moskvě za nabádání ke vzpouře. Alexej Mírný se opět ukazuje neoblomným, jakmile je stát v ohrožení.

Vítězství, které si Alexej odnesl nad velitelem chudáků, nesmí

zakrýt vážnost a důsledky této krize. Stěnka Razin se stává téměř

nadpřirozeným hrdinou – lidová pověst ho nazve napůl člověkem, napůl kouzelníkem, necitlivým k ranám, nezranitelným kulkami.

Z toho pravděpodobně pramenil veřejný trest určený ke zničení

legendy. Ale Stěnka Razin především oživí strašidlo pravých a falešných carů. Říká, že ten, se kterým bojuje, není pravý, neboť Alexej

svými opatřeními, která jsou protichůdná k řádu požadovanému

Bohem, ukázal, že není car. Pravý car je carevič Alexej, který kráčí Pr



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist