načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Rok perel -- (nové vydání) - Zuzana Brabcová

Rok perel -- (nové vydání)

Elektronická kniha: Rok perel -- (nové vydání)
Autor:

Když v roce 2000 vyšel poprvé Rok perel, stala se z něj událost. Že třetí knihu Zuzany Brabcové provázely příznivé recenze, na to byla zvyklá již od své prvotiny. Ale Rok perel, to byl ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  185
+
-
6,2
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.3%hodnoceni - 69.3%hodnoceni - 69.3%hodnoceni - 69.3%hodnoceni - 69.3% 77%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Druhé město
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 254
Rozměr: 20 cm
Vydání: Vyd. 2.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-722-7323-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Psychologický příběh čtyřicetileté intelektuálky, kterou vyšine z normálního života náhle objevená lesbická sexuální orientace. Redaktorka, s manželem učitelem a devatenáctiletou dcerou, se dostane do problémů s alkoholem. V době léčby, kdy jen s obtížemi zvládá svou životní roli, potkává mladou energickou dívku s lesbickými sklony a zcela podlehne náhlé vášni. Kniha je brilantně napsanou výpovědí o fatálním vztahu.

Popis nakladatele

Když v roce 2000 vyšel poprvé Rok perel, stala se z něj událost. Že třetí knihu Zuzany Brabcové provázely příznivé recenze, na to byla zvyklá již od své prvotiny. Ale Rok perel, to byl náhle zcela jiný případ. Nádech senzace, spojený s románovým lesbickým coming outem, vyvolal zvědavost i těch médií a čtenářů, kteří by jinak o autorku asi nezavadili. Lesbický vztah dodává románu dráždivý prvek čehosi, co v české literatuře do té doby nebylo přítomno, či přinejmenším ne tak otevřeně. Krom toho v něm jde o (medializovaný) příběh samotné autorky, která prošla podobnou zkušeností jako její hrdinka. Když Lucie potká mladou vyzývavou Magdu, její dosavadní život se hroutí v míře, jakou si předtím nedokázala představit a jež má paralelu
v tak velkých postavách světové literatury, jakými byli Mannův profesor Unrat či Nabokovův Humbert Humbert. Coming out přitom není úlevou — po euforických okamžicích přichází kocovina a změna sexuální orientace sice zůstává daností, ale zároveň také novým břemenem ve vztahu k většině lidí, s nimiž byl spojen dosavadní Luciin život. Brabcová příběh staví téměř jako thriller s tajemstvím: postupně získává obrysy a tempo a graduje do dramatického finále…
Rokem perel vstoupila česká próza velmi slibně do jednadvacátého století.

Zařazeno v kategoriích
Zuzana Brabcová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

zuzana brabcová / rok perel


druhé město / brno 2012


rok perel

zuzana brabcová


© Zuzana Brabcová, 2012

© Druhé město – Martin Reiner, 2012

ISBN 978-80-7227-323-2


To nejste vy.

To jsou jen vaše stíny.

Takže klid.



I

Krev, pachy, bílé fi dorky

a jiné závislosti



11

„Nauč mě všechny sprostý slova,“ zaprosila. Zapomněla

snad na tu pomatenou koprolálickou ženskou tenkrát na

Karlově mostě?

Měsíc si opíral svou kulatou bradu o zábradlí balkonu a civěl na jejich nahá těla bezelstně jako mongoloidní dítě. „Nauč mě všechny sprostý slova, ty nejtvrdší, co znáš.“

„K čemu ti to bude?“ uchechtl se. „Hledáš něcošťavnatýho do jazykovýho sloupku? Najdi si je ve slovníku.“

Otočila se k němu zády, podepřela si hlavu rukou a v tu chvíli do ní vnikl přesně tak, jak se jí o  tom před chvílí zdálo.

„Vždyť víš, ve slovníku nejsou,“ zašeptala.

Vyrůstala totiž s  intelektuálně zaměřenou matkou, a tak slova, která se jí drala z úst v dospělosti v těch dosud nemnohých chvílích rozkoše, nehřměla řečí podvědomí, nýbrž šustila jejich knihovnou.

Natáhla se přes něj ke stolku. „Podej mi, prosím tě...“

„Papír a tužku? To už udeřil čas tvůrčích poznámek?“

„Ne. Tu kalkulačku.“

Chvíli ťukala do čísel a napjatě sledovala světelnýobdélník, korespondující zvláštně s  kruhem měsíce. „To je neuvěřitelný...“

Zvědavě se zvedl na loktech.

„Tenhle dům má jedenáct pater. V  každém je sedm bytů. To znamená, že v tuhle chvíli tu s náma spí přibližně dvě stě třicet cizích lidí.“

„A na tohle jsi potřebovala kalkulačku?“

„Peníze počítám z hlavy. Ale lidi mi nejdou. Brrr... to je hnus. Já nechci spát pohromadě s dvě stě třiceti lidma...“

„A teď si představ, že jsou to všechno Svědci Jehovovi. Nebo moonisti.“

„Nebo komunisti.“

„Taky dobrý. Ale oni přece všichni nespí...“

„A co teda dělaj?“ zeptala se s nadějí.

„Pláčou, zvracej litr fernetu na záchodě, milujou se jako my, přebalujou mimina, proklínaj Boha v  záchvatu vraždící nespavosti — a ten starej olezlej ožrala z přízemí leze po čtyřech k telefonu, aby si přivolal záchranku,protože ho na prsou svírá bolest a nemůže dejchat. Teď jetotiž ta hodina, kdy Prahou projížděj už jenom taxíky,sanitky a pohřební vozy.“

„V přízemí nebydlí starej ožrala, ale Igor, můj kamarád. Ale máš pravdu, je to notorickej alkoholik. A mlč už,prosím tě,“ zachraptěla a vsunula kalkulačku do temnoty pod polštář. „Už jsme tu zase sami.“

Polkla ho a vydechla: „Dolly Buster řiká, že je tohle ten nejlepší panák na světě. No nevim.“

Zahryzl se jí do ruky jako vlk.

Jednou, když byla malá, našla u popelnic z knihyvytrženou fotografi i. Ten muž se jí líbil, nosila ho pak v penále.

„To je přece Jack London,“ identifi kovala tvářsoudružka třídní, zcela unesená svou příkladnou literárníorientací. „Ale tady nemá být Jack London, tady má být rozvrh hodin.“

„Zamilovaná?“

„Co?“

„Právě jsi vyslovila nahlas slovo zamilovaná.“

„V dětství jsem byla zamilovaná do Jacka Londona.“

„Dost tuctové. Jack Rozparovač by byl originálnější a  vzhledem k  tvým sadomasochistickým sklonům i psychologicky pravděpodobnější.“

Rozsvítila lampu a  pozorně a  zamračeně, jako před chvílí kalkulačku, sledovala otisk jeho zubů na hřbetě ruky. „Nevim, kdo z  nás dvou je sado maso. Neměli bychom mu pomoct?“

„Komu, proboha?“

„No přece Igorovi z přízemí.“

Trhla sebou. Do ticha praskla plechovka coca-coly,kterou právě otevřel a jejíž černý lepkavý zpěněný obsah se rozlil po jeho těle, jako by to bylo nějaké neobvyklépokračování tmy ve skupenství kapalném.

„Křičela jsem u toho moc?“

„Šlo to. Což mi nevadí. Nesnáším teplou coca-colu a studený ženský.“

„To bylo dost trapný.“

„A  co naopak?“ zeptala se po chvíli, když konečně usínala, zatímco on se probouzel, když zbledla noca zvuky dne, rozvrzané a plechové jako dechovka, zalily jejich těla.

„Nerozumím. Co naopak? Jak naopak?“

„No, studenou coca-colu a teplý ženský, to snášíš?“

Když se konečně přestal smát, vytrhala mu všechny vlasy, navázala pečlivě jeden na druhý, až tak stvořila a  upletla vlas jediný, dlouhý, předlouhý, a  spustila se po něm do toho právě začínajícího dne, do budoucnosti,která se náhle rozevřela jako dosud zaťatá pěst a o nížneměla v  tu chvíli, tu noc ani páru, spustila se po jeho vlasu bezstarostně a nedbale jako sebejistý gangster, netušící, že už na něj dávno číhají všude kolem.

Ráno před zrcadlem, v  němž se odrážela, zadrmolila svahilsky, protože s kartáčkem v puse: „No potěš pámbu, jestli mě někdo píše. Ještě že příběhy neexistujou.“

Prodírám se davem. Ohromné náměstí, nádražní hala, zábavní park — kde jsem? Každý tu má u ucha mobil. Ženy i muži vzrušeně a důrazně artikulují, pokyny jsou stručné, informace v holých větách, je to hloupé, ale představuji si obří elektrický kráječ, od něhož odpadávají slova, tvořící původně smysluplný celek jako jednotlivé plátky salámu. Možná jsem se octla v kosmickém navigačním centru.

A pak náhle pochopím, že si ti lidé volají vzájemně.Jeden druhému. Všichni. Je to bizarní komunikačnípavučina; tamten téhle, on jemu, ony tamtomu, já tobě, lásko, ale ty jí... Proč spolu nezkusíme mluvit přímo? Jsme si přece tak blízko, otíráme se o sebe svými těly, dotýkáme sedůvěrně špičkami bot, vrážíme do sebe kabelkami a  lokty, zvednutými s našimi telefony... Ano. Všichni si volajívzájemně. Jeden druhému. Ale všichni mají přepnuto nazáznamník, protože se ve skutečnosti nechtějí slyšet: tady totiž nejde o  komunikaci, tady jde o  to, vybrousit svůj vzkaz jako drahokam. Dokázat na minimální ploše sdělit maximum. Být favoritem zkratek. Uvěznit lidstvo dodítěte a vesmír do golfového míčku, nepatrné kuličky, mocné a těžké jako šém.

Ne, nemůžu už s tebou mluvit. Zakázali mi to a nejsem si už ani, po tom roce, jistá tvou existencí. Chci ti jennechat vzkaz na záznamníku. A dobře vím, že jeho délkanesmí přesáhnout jednu minutu.

Když se to vezme kolem a kolem, Jakube, byla to moje první a poslední nevěra. Utkvěla mi v paměti snad jenom kvůli Igorovi — však víš. Zatímco můj náhodný milenec poléval svou hruď coca-colou, lila jsem do sebe výjimečně dobrý a výjimečně hořký fernet ve výjimečném množství. Jenom tato trojí výjimečnost mohla způsobit, že mě naadlo vyškemrávat na něm v posteli vulgarismy.

Den předtím jsem se s  Igorem srazila dole v  baráku u výtahů. Jako obvykle počkal, až Zdena odejde do práce a děti zmizí do školy, aby mohl nerušeně podniknout svou každodenní výpravu do sklepa. Všechny skrýše v  bytě byly už totiž profl áknutý: prostor za řadou knih, podvanou, rezervoár na záchodě, vysoká rybářská bota (z časů, kdy s tebou chodíval na ryby), dokonce i ta dřevěnákrabice s  betlémem a  vánočními ozdobami. Závislost dokáže být satansky vynalézavá, zažene vás do kouta a sevře tak pevně, až z vás začne tryskat nektar fantazie; ale i tatoobdivuhodná potence má svoje dno. Neplácám, tak toprostě je. Dnes už o tom vím svý. Ale co až se profl ákne i sklep? Co pak? Kam ještě níž, do jakých jeskyň, slují, štol,kráterů, podmořských hloubek budeme ještě ochotni spustit se se svou neřestí, se svým zatraceným tajemstvím?

Tohle už ale Igor řešit nemusel. „Čau, Lucino,“ zašklebil se, pusu plnou mentolovejch bonbonů.

Koho jimi chtěl obalamutit? Puklinami jeho svěžíhodechu páchl rozklad.

„Čau, Joudo.“ Všechny známé oslovoval zásadně Jouda z Máslovic, a oni mu to opláceli.

Byl v  rozpacích, povytahoval si zasviněný vytahaný tepláky a  tvářil se provinile jako každý alkoholik. Evidentně ho štvalo, že ho zdržuju, že mu tarasím cestu k rumu, který se tam dole ve sklepě neodolatelně třpytil v prázdné kastli od televize jako zlaté tele. V náhlémzáchvatu inspirace si sáhl do zadní kapsy tepláků.

„Hele, nastav... zápěstí, nebo vlastně předloktí nebo co to je...“

Poslušně jsem natáhla paži a vyhrnula si rukáv. Kdyby

mi teď vrazil ve stříkačce rovnou do žíly svůj vlastní osud,

ani by mě to nepřekvapilo. Ale on moje předloktí zvedl ke

rtům a pečlivě, několikrát za sebou je olízl. Pak na tomísto pevně přitiskl nějaký obtisk a držel... Když sejmulpapírek, objevil se mi na kůži myšák Mickey.

„Tak se měj!“ volal za mnou radostně. A ta nevinněšibalská, infantilní radost z toho, jak se mě šikovně a vtipně

zbavil, mi sevřela srdce prudkou lítostí.

Bleskurychle odšmajdal v pantofl ích tam dolů, dosvého posledního podzemního útočiště, všechny vnitřnosti

už vzrušeně nachystané ke svatému přijímání.

Ještě dlouho jsem slyšela jeho klíče. Zvonily nakřáple a strašně a bez pauzy, protože Igorovy ruce se už ani na okamžik nepřestávaly třást.

Tak to bylo, Jakube, a ty to víš. Tu noc, kdy jsem ti byla poprvé a naposledy nevěrná s Lubošem, jehož duchaplné řeči a druhotné pohlavní znaky mi už dávno vypadlyz paměti, skutečně zaparkoval před naším panelákempohřebák.

„Neměli bychom mu pomoct?“

„Komu, proboha?“

„No přece Igorovi z přízemí.“

Aniž jsem to mohla tušit, provymýšleli jsme se tu noc s Lubošem ke skutečnosti.

Igor se večer v  hospodě vsadil s  kamarádem, že když vypije za půl hodiny litr rumu, prodá mu kámoš tohostarýho cadillaca za babku. Bylo to krásný auto, stejně starý jako Igor, jeho klukovskej sen. A  Igor ho vyhrál. V  noci, když se šel Martin, jeho jedenáctiletej syn, vyčurat, našel tátu ležet v předsíni na koberci udušenýho zvratkama.

Snad mu aspoň, když ho ukládali do rakve, sundali ty sešmajdaný pantofl e.

Nebrečela jsem. Vyšla jsem na balkon za apatickou tváří měsíce. Ale nebyl tam. To, co tam bylo, převalovalo se hnusně jako neidentifi kovatelný blaf ve školní jídelně. Viditelnost nulová. Smog. Inverze. Cyklon B.

Prorazila jsem zuřivě zeď té mlhy zvednutou paží, na níž mi pořád dřepěl ten usměvavej myšák s kulatejmaušima. Igore, ty blbče, ty notorickej Joudo z  Máslovic... kde jsi? Kam ses teda nakonec promachroval?

Svou ruku se zaťatou pěstí stále ještě ztracenou v mlze, ucítila jsem, jak mi po zápěstí naposledy přejel Igorův jazyk.

„Tohle nezvládneš. Tohle sama nezvládneš. Co mámsakra dělat? Kam mám zavolat? Do prdele!“

Jakub nikdy nemluvil sprostě. Vulgarismy nebývajízrovna silnou stránkou učitelů na základních školách.

Byl jí v  patách, pokud to šlo: beze smyslu se potácela bytem jenom ve spodních kalhotkách a odněkud z nídraly se ven nelidské steny kočky, které přivázali zmetci k ocasu poloprázdnou konzervu fazolí. Nebo nějakejchcílej hnus. Nebo její vlastní mrtvé mládě. Ať sebou zmítala sebevíc, nešlo se toho zbavit.

Za ní se táhly snad ty fazole v rajské omáčce, krvavej šlem, a v té stopě klopýtal ječící Jakub, buddhistickáodevzdanost ta tam. „Tak kde máš to číslo? Dej mi to číslo! TO ČÍSLO!“

Nějaká divadelní hra by mohla takhle končit, pomyslel si pan učitel nevhodně. Jak ženská jenom ve spoďárech, pomatená bolestí, opouští scénu po čtyřech... A za ní ten krvavej šlem jako červená nit vinoucí se... ne už životem, ale z života. Zborcené harfy tón, a opona. Konec. Třetíodvar z Becketta.

Vycenila zuby na telefon. Byla až uměle bledá, jako ta slavná pařížská postavička, katatonický mim, jako kdyby jí hladil tváře prstama zmazanýma křídou. Prsa jí visela dolů a  černě nalakované nehty měla ohryzané do krve. „Tohle je telefon. Je tohle telefon? Jakube, přísahej, že je tohle telefon!“ zaprosila a  začala ze sebe strhávat kalhotky.

„Ano, ano, přísahám, tohle JE telefon a tohle jsem já, ty krávo pitomá, a dej mi už to číslo a nech si ty kalhotky,asoň ty kalhotky si nech...“

Tak tohle byla jeho žena. Několikrát s ním byladokonce na rybách. Znali se od první třídy. Už tehdy pro něj byla autoritou. Úkoly bez kaněk, při hymně v  pozoru, radost pohledět. Už v patnácti měla přečteného celého Balzaca. Pomohla mu zbavit se mrzačící závislosti, té jediné, jíž kdy v  životě trpěl, závislosti na matce. Prostě jednoho dne, bylo jim dvacet a on měl na hlavě klobouk po dědečkovi, přišla suverénní a klidná jako vždy a přehryzla tupupeční šňůru vlastníma zubama. A teď se tu svíjela a kroutila, NIC NEŽ NERV. Vyslovil to nahlas. Ubohá, oškliváa k politování, jako by ji právě skalpovali. Postřelená škodná. Jen torzo dávno mrtvých hodnot. A když si pomyslel, kdo, co z ní udělalo takovou trosku!

Teď tedy on použil vlastní zuby: rozerval prostěradlo na pruhy a  zběsile jí začal omotávat krvácející zápěstí. Plakal a opakoval: „Ty krávo pitomá, ty krávo jednapitomá, hovno se ti stalo...“

Prudce vstala, nečekal to, a vší silou těch svýchzafačovaných rukou nadzvedla jeho psací stůl, až třicet sešitů českých jazyků domácích popadalo na zem. Začala bušit do dřeva. „A tohle je stůl, vím to, aspoň na tom se snaddohodnou všichni bez rozdílu.“

Nechtěl ani v nejmenším nějakým fi lozofi ckýmblábolem zpochybnit její poslední dětinskou jistotu.Pohybovala se po bytě jako užaslé roční dítě. Učila se chodit,těžkoádně vyslovovala, dotýkala se věcí a strkala je do pusy. Vyndala si z  úst oslintanou krabičku od zápalek a soustředěně ji položila vedle popelníku.

Za několik minut promluvila klidně, srozumitelně,s tyickou ironií v hlase, a poprvé se mu dokázala podívat do očí. „Vzpomeneš si někdy na Igora? Jak je to vlastnědlouho, co se uchlastal? Myšáka Mickeyho se mi podařilo smejt až za tejden. Igor moc dobře věděl, která bije.Učitýlkové vědí o závislostech prd.“

Bez jeho vůle. Bez jeho vůle, sama mu vyletěla ta ruka a on ji vší silou udeřil do tváře. Poprvé v životě. Pak mukonečně vyhledala to telefonní číslo a dostala zdravou barvu.

Sedím na lavici, těsně za zády žhnoucí ústřední topení. Proč? Je přece červen. Aspoň myslím. Teplé dni. A přece se třesu, nedá se to zastavit. Je mi příšerná zima, jako by mě defi nitivně šoupli do mrazáku. Před nedávnem jsem přece byla s Terezou na knižním veletrhu. V tuto chvíli mi neolit připadá pravděpodobnější. Nechala jsem si tampodepsat kalendář s  reprodukcemi fotografi í Jana Saudka, i  s  věnováním k  narozeninám. Mým ne. Manýrismus na entou. Potkala spoustu známých, zakomunikovala sijedna radost. Byli jako stíny. Už víc než rok byli všichni mí přátelé jako fantomy sebe samých, vetknuti do staréneživé fotografi e, polozapomenuté pohlednice z  minulosti, přestože jsem s nimi byla tady a teď. Nemohli za to. Celou mou přítomnost měl zkrátka pevně sevřenou v  hrsti někdo jiný.

Taky jsem tam bůhví proč šlohla asi dvacet cukříčků ke kávičce, v bufetíčku z dózičky, když se nikdo nedíval. Ale zdrobnělinkama nepřestane být krádež krádeží. Lež lží. Zrada zradou. Vražda vraždou. Na to nezapomeň.Nezapomínej na to ani na okamžik — nechť tě tato jistota probouzí k  ránu kopancem jako gestapo, jako kat, jako ledvinová kolika. Amen.

Sedím na lavici, ruce mezi stehny, abych zastavila ten třas. Mít v nich klíče, zvonily by nakřáple a strašně a bez pauzy. Možná že tenkrát v Listopadu byl Václaváknarvanej samýma nevyléčitelnýma roztřesenejma závislákama.

Naproti na nástěnce pod hyperrealistickou perokresbou pavouka (patrně autoportrét některého z  pacientů) takový ty kecy o  duševním zdraví, jako že nic neni tak horký, aby se to nedalo sežrat, a  že utrpením rosteme a tak. Mám to v malíku. Z Dostojevského. V patnácti jsem přečetla jeho a Balzacovy sebrané spisy. I to byla jistějedna z příčin mé dnešní hospitalizace.

Každou chvíli se otevřou a zavřou lítačky na oddělení. Není uzavřené, aspoň to. Vycinkali jsme si svobodu, od převratu je personál od pacientů k nerozeznání.

Chvíli přemýšlím o  koprolálii, což je prosím chorobné nutkání k používání neslušných výrazů. Jsem šťastná, že se mi chvíli daří přemýšlet o koprolálii, vděčná za každou vteřinu, kdy mi zmizí z hlavy... jedna tvář, jedny oči, jeden hlas, jedna chůze, jeden úsměv, jedno tělo. A hlavně jedno hrdlo. Jeden hebký krk, tepny, ohryzek, bledá pleť s mateřským znaménkem, důlek mezi klíčními kostmi,tajemství a červený pupínek, skrytost a zlatý řetízek...

Koprolálie: v  jistém období dospívání jsem trpěla úzkostí, že jí propadnu. Potkala jsem totiž jednou naKarlově mostě ženskou, pádlovala kolem sebe nebezpečněrukama a  ze zmalovaných rtů, z  bůhví jakých zasutých vrstev podvědomí se jí nezadržitelně dral proudsprosťáren. Lidé se zastavovali a otáčeli, upřímně potěšenivzácným a  bezplatným tyjátrem. A  když z  její inspirované mysli vyplul ten nejtěžší kalibr, seběhla jsem celá rudá (vybarvená tak pěkně vlastní nevinností, panenstvím a  všeobecnou prudérností reálného socialismu) dolů po schodech na Kampu. Hezky se říká, jako by mi za patama hořelo. Ano, jako by mi...

A od toho zážitku jsem se ponořila do té úzkosti jako do hnusný vody ve vaně, v který se přede mnouvykoupalo sto smrdutejch bezdomovců.

Bylo to se mnou fakt špatný: na mejdanech, v  metru, v  kavárně s  kámoškama, ve frontě na výjezdní doložku, při časté kontrole občanských průkazů, při několika výsleších, které jsem absolvovala kvůli ilegální protistátní organizaci svýho kamaráda, o jejíž existenci jsem neměla ani tušení a jejiž členskou základnu tvořil kromě něj ještě jeden obstarožní hipízák ze Smíchova... Naproti mněseděl sotva zahlédnutelný estébáček, drobounká pitvorka k lítosti, takové kapesní vydání Engelsova Podílu práce na polidštění opice, a já zas rudla děsem, že mě napadnenějaká nehoráznost, že tomu prostě nedokážu zabránit, že mu najednou řeknu s plachým úsměvem členky Kühnovadětského sboru nějakou chraplavou sprosťárnu, a nejhorší to bylo při hodinách dějepisu; znáte to, zakyslé ticho vetřídách, páchnoucí svačinami, hormony a levnou voňavkou, prostě to bývalo nejnutkavější při výkladu českých dějin.

Ale všechno dobře dopadlo, bez obav. Happy end jak z Harlequina — přestože mě z počínající duševní poruchy nevyléčila svatba, ale pouze zcela banální ztráta panenství na večírku s totálně ožralým spolužákem.

Lítačky se zase otevřely. Koprolálické intermezzo to tam. V nich dva sympaťáci ve fl anelových košilích vlekli, každý za jedno držadlo, takovou tu velkou plechovounádobu, tuším, že se jí říká varnice, s obědem.

Jeden z nich na mě vycenil těžce zkoušený chrupboxera. „Nesem karboše. Dneska budou k obědu karboše. Máš ráda karboše?“ zašišlal mezerou mezi předními zuby.

„Já miluju, miluju karboše,“ řekla jsem co možná nejrocítěněji, s  pokusem o  zjevnou emfázi. „Jsem šťastná, opravdu šťastná, že budou dneska k obědu karboše.“

V  tu chvíli přede mnou bílý plášť. Doktorka Pilátová. Měla to napsáno na dveřích. Mé vyznání lásky ke karbanátkům přijala jen s  mírně zvednutým obočím. Profík všechna čest.

Vyslovila mé příjmení s otazníkem. Přikývnu poněkud nejistě — moje tělo, moje mysl i moje jméno zůstalo totiž uvězněné v jednom bytě na Chodově, přikurtovanék dvojlůžku s proleželou matrací, jejíž autobiografi e by se stala bestsellerem. Patří mi ještě? To jméno?

„Pojďte dál.“

Než jsem vešla, otočila jsem se ještě za novýmzaskříěním lítaček: z  oddělení právě vykráčela krásná holka, vysoká a  hubená jako modelka. Světlé vlasy na ježka, tmavé brýle, nepřístupně semknuté rty. Přejela měpohledem, je to evidentní, i když nenápadné za těmi tmavými skly. Doslova přejela. Ležím na asfaltu, zatímco onachladně ujíždí ve svém fáru z místa činu.

Co když bude mít postel na pokoji hned vedle? Jejíneřístupně semknuté rty hned za rozviklaným nočním stolkem? Blbost: je to určitě sestra, právě jí skončilaslužba. A navíc vygumovaná husa k tomu.

Třas sice trvá, ale lehce nahrbená široká záda v bílém plášti mě uklidňují jako zimní zátiší, zasněžená pláňs dobrotivým ledním medvědem. Na stěně ale reprodukce Boschovy Zahrady rozkoší. Dost silný kafe. Rozmluvilo mě: valí se ze mě sajrajt, bolest, sliny kocoviny, láska, láska, plivu krev jako při mnohonásobný resekci, vyplivujuslova jako zkažený zuby, Pilátová na mě nevzrušeně mžourá zpoza svých padajících brýlí, začne si je čistit cípempláště lhostejně a uvolněně, jako kdybych jí diktovala recept na nějakou vegetariánskou specialitu, ne, tuhle ženskou už nemůže nic překvapit a vyvíst z míry, je v pohodě jak Buddha, Jakubův typ, styl a  ideál; obvaz neprosakuje — budou to tedy asi stigmata, to, co mi začíná zase krvácet. Chci pryč z  toho bytu na Chodově, ale zamkli mě tam a dveře zatloukli prknama, mohu jen vzteky strhávat a žrát tapety. Skalpel, kletba a voodoo je na nic.

Pilátová mě občas přeruší nějakým nejapným dotazem, jako v kolika jsem se naučila chodit na nočník, jestli moje prababička neměla rozštěp rtu a  u  jaké zdravotní pojišťovny jsem přihlášená.

Jsem k  nezastavení. Chrlím ze sebe ten rok kupodivu s precizní artikulací, ale je to už k nesnesení dlouhý, furt dokola, každej ví, co bude dál, nuda, jako kdybychpředčítala, nahrávala oba dva díly Idiota na kazetu pro slepce.

Konečně mě přeruší. Propíchne klidně ten nafukující se balon, můj monolog jen zasyčí a pleskne sebou uboze k  mým nohám. Monolog srdceryvný natolik, že brečím, dojala jsem svým příběhem jen samu sebe, uvědomuji si, že brečím, ještě že jsem už čtrnáct dní nepoužila řasenku, hebce se lituju, a je to sladké, ta sůl, sladkéa osvobozující, má sůl je sladká, když mi k zblití zhořkl tvůj med.

„Víte něco o závislostech?“

Trochu na ni vyvalím oči.

„Pár dní, možná týden čtrnáct dní budete mít abstinenční příznaky. Nechutenství, nezvladatelný třas,“ není slepá, Pilátová, že jo, „nespavost, závratě, úzkosti, bolesti hlavy, dočasné ztráty orientace...“

To snad stačí?!

„Je bezvadný, že brečíte. Hodně brečte. A  zkuste běhat.“

„Běhat?“

„Ano. Je tu velká zahrada.“

Skvělé. Přímo vidím ty každodenní psychofyzické tréninky: plačící sprinterka v adidaskách.

„Podívejte se na ten rozpor,“ pokračuje klidně. „Celou situaci jste s to s přehledem, racionálně analyzovat. Vaše emoce jdou ale zcela opačným směrem.“ Rychlerozpřáhla ruce, až jsem se lekla, že mi jednu vrazí jako před pár dny Jakub. Ne. Naštěstí jen gestem zobrazila kategorický rozchod mých emocí s mým rozumem. Sbohem.

„Vyplivni inteligenci, řekl jeden zenový mistr,“ pokusila jsem se Buddhovi zavděčit. Jako by ale mou těžcevydřenou duchaplnost přeslechla.

„Sedíte tu zhroucená a shrbená jako stařena. Všimněte si, jak si pažema zakrýváte prsa. Poloha embrya. Chcete nebýt, nebo se aspoň vrátit do matky.“

Kdo z nás dvou je blázen? Začíná mi být sympatická.

„Myslíte často na sebevraždu, že jo? To je normální, protože teď nenávidíte svoje tělo. Vaše tělo bylo rokmilované a hýčkané, užívalo si rozkoší, o jakých se mu nikdy ani nesnilo,“ mrkla jsem na Bosche, kroutila se tam jedna nahatá fi gurka, jako když mi z  oka vypadne, „a  vy teď budete mít tendenci to tělo za to trestat. Dejte si pozor na vážné psychosomatické komplikace, které by proto mohly nastat. Ale zvládneme to, žádnej strach. Berte léky, zkuste jíst, choďte na skupinu a určitě napsychogymnastiku, hodně se hlaďte a masturbujte. To je zatím všechno, můžete jít.“

Vyšla jsem na chodbu. Na lavici seděl další cvok naholení. Dotkla jsem se topení. Bylo studené. Proč by takytoili? Byl přece červen.

Jakub za mnou chodí obden. Nosí mi dobré vody a bílé fi dorky. Tereza nevolala, nic o  ní neví. Sedáváme spolu v  zahradě na dvou pařezech. Včera mi přinesl dopis od Pavla.

Milá Lucie,

strašně rád bych Ti psal do trochu lepších časů, než máš teď, až z Tvého dopisu jsem se dozvěděl, co s Tebou je.Jakub mi nic neřekl, asi to nejde, do telefonu. Já na Tebemyslim každej den, i  když to Ti nepomůže. Já teď na týhle stránce nic chytrýho nevymyslim, Lucie, já jen vim, že my dva jsme podobně vnitřně ustrojený, my tohle všechnomusíme přežít, lásky a jiný běsy, to, co Tě přejelo, je něco, co spousta lidí nezažila a nikdy nezažije, ale Tebe tonezabilo, tak Tě to posílí, to je ten princip, že když seš dole, díváš se vzhůru, ten sv. Pavel — „když jsem sláb, jsem silný“.Tomuhle věřim, protože takhle žiju, a uvědomuju si, že mam vlastně pevně krytý záda, nemůžeš upadnout, když ležíš. Je to možná blbý nebo blbě řečený. Ty víš, co je to žít na hraně žiletky, já si někdy řikám, jak žiju já, měsíc mě bolí žaludek, obchoduju se stovkama milionů po telefonu,kurzy plavou a je to loterie a je to absurdní, pak sedim nanáměstí na pivu, nemyslim na nic, mam takovej rozostřenej pohled, jsem unavenej a pořád ospalej. A nikoho novýho si nechci pustit k tělu, otevřít se někomu, aby mě vykrad, my musíme všechno tohle vydržet, Lucie, Ty se musíš opřít o Terezu a o Jakuba, a je spousta neviditelnejch věcí, který máš a který Ti zase daj řád, a čas je dobrýanalgetikum, takhle to prostě funguje. Znáš mě, jakej jsemnenaravitelnej optimista. Lucie, zanedlouho se sejdemev Praze v lepších časech, přinesu Ti růži, žlutou, jako poprvé.

Tvůj Pavel

Vedle za rozviklaným nočním stolkem neleží atraktivní nepřístupná bloncka, ale stokilová Miluška, trpící fobií z dopravních prostředků, výtahů a pavouků. Je to netaktní a bezcitné, ta perokresba pavouka na nástěnce. Miluška kolem ní prochází na záchod se zavřenýma očima.

Její noční stolek připomíná regál v parfumerii:neustále se natírá nějakými krémy, jinými na dopoledne,odpoledne, večer a  noc. Spodní kalhotky si vyměňuje třikrát denně a na levou půlku zadku, na mě vystrčenou, silepívá jakousi zázračnou náplast proti klimakterickým potížím.

Přitrouble dobrotivý úsměv jí zmizí z  tváře jen tehdy, když na pokoj přijede s  kýblem na kolečkách uklízečka. Každý její pohyb, každé máchnutí hadrem, které je snad méně razantní a důkladné, než by podle Miluščinahygienického ideálu mělo být, sleduje zavile ostražitýmpohledem. To napětí kolem ní vytváří nebezpečnou auru, šíří se v kruzích a je nakažlivé: za chvíli všechny ženské sedí na postelích a  propichují očima uklízečku jako čarodějnici posedlou ďáblem. Už už zapraská oheň a  hranice vzplane — do pokoje naštěstí vchází Pilátová.

„Jíte?“ vybafne na mě.

Sotva pohnu očima, natož ústy. Komunikace jenemožná: němá ryba doráží na trup ponorky, v níž je uvězněná. Triviální symboly: ryba je mlčení, ponorka uzavřenost. Moje rty jsou rozpraskané. Moje tělo pod prostěradlem hodinu za hodinou proměňují zázračnýma prstamakněžky v  mumii. Kněžky, ty děvky, podlý mrchy. Vzduch. Pokouším se dýchat co nejméně, protože mě při každém nádechu udeří bůhví odkud vůně lastur. Bolest snad až v chromozomech; mumie, larva, která pukne, už brzy, a ze mě vyletí někdo úplně jiný.

„Jíte?“ zopakuje Pilátová sice hlasitěji, ale stejněotráveně.

Rty rozpraskané, pleť vysušená, spoďáry jsem sinevyměnila už čtvrtý den, kartáček na zuby jsem sizapomněla doma. Chudák Miluška.

„Nejí, pani doktorko, nejí,“ odpoví za mě snaživě.„Nevzala nic do pusy od tý doby, co přišla. Pořád jen leží,nehejbá se, mlčí, občas jde na záchod nebo zakouřit si na terasu,“ bonzuje Miluška starostlivě dál.

„Vy kouříte?“ zasměje se Pilátová. „Skvělý. Jen kuřte.Jakou značku?“

„Máčka,“ vypadne ze mě ochraptěle.

„Máčka?“ nerozumí.

„No, marlbora.“

„Já taky,“ řekne nemístně a neprofesionálně.

Teprve teď mi dojde, že mě dostala. Prostě měnachytala jak ten chytrej Honza, co rozmluvil trucující princeznu. Že bude značka mých oblíbených cigaret prvním slovem, vyřčeným mnou po čtyřech dnech, považuju za kuriózní a mému truchlení nedůstojné.

„Takže, paní,“ opět vysloví moje příjmení s lehcenaznačeným otazníkem, „Welcome to the Marlboro country.“

Jo. Fakt šílená.

Ve dveřích se ještě otočí, ve tváři už zase ten svůjznuděný výraz. „Jestli dneska do večera nezačnete jíst, nechám vás dát na kapačku.“ Čekám, že mi ještě jednou doporučí, abych masturbovala. Třeba s tím ztvrdlýmrohlíkem, co už mi třetí den netknutý leží na stolku.

„Jo, a pište si deník.“

Deník? Mám běhat brečmo a brečet běžmo a cpát semilovanými karboši a onanovat a ještě k tomu si psát deník?

„Musíte jíst,“ naklonila se ke mně mateřsky Miluška, ale když její tvář pronikla do mé špinavé zóny, rychle se stáhla do té své, aseptické.

To určitě, ty udavačko. Jíst. Abych pak vypadala jako ty! A začala se ještě ke všemu bát pavouků a výtahů.

Ticho. Aspoň chvíli. Jinak si ženské nahlas předčítají z  Blesku a  ze Story pikanterie ze života slavných, jako kdyby všechny ty hvězdy tvořily jejich příbuzenstvo. Jenom ta plachá mlčenlivá babka na posteli u  okna se těchto obřadů neúčastní: od rána do noci klimbá nadBalzacem nebo Dostojevským. Jestliže Demi Moore opustila Bruce Willise kvůli Leonardu DiCapriovi, řád trvá, nevyklouben, i v těchto zdech.

„Podívejte se, to je krásnej chlap!“ mlaskne Miluška a přistrčí mi pod nos takovýho toho vypatlanýho svalovce z Pobřežní hlídky.

„Dyť je příšernej.“ No vážně: děsná tlama.

„Příšernej?“ vyvalí na mě oči. Je pohoršená, jako kdybych právě v kostele při bohoslužbě fl usla na kříž.

No sláva. Pokrok. Ponorka začala komunikovat: nejdřív o cigárech, a teď o anabolickejch svalovcích.

Dveře se zase otevřou a sestra bodře zahlaholí: „Máte tu novou kolegyni, dámy! Támhle na tu volnou postel. A buďte od tý dobroty a všechno jí tu ukažte.“

Ta holka má tmavé vlasy až do pasu, trochu jí skrývaj tvář, a  stojí dlouho bezradně uprostřed pokoje s batůžkem zplihlým u země a s kytarou přes rameno. Zíráme na ni, všechny, mlčky. Zadívám se jí do očí. Zatrne mi. Ona je totiž nemá: jen bělmo...

Konečně přesekne to ticho ostrým oznamujícím hlasem: „Dobrý den. Jmenuji se Petra. Je mi osmnáct a jsem slepá. Od deseti. Nejdřív vám tu budu vadit, ale za pár dní si zvyknete. Jestli dovolíte, trochu se tu porozhlídnu.“

Začne tápavě obcházet pokoj. Ovšem: Miluška sevzpamatuje jako první. Odloží svého svalnatého idola mezi pudry a  krémy a  chytne Petru za loket. „Tady je skříň. A tady je vaše postel.“

Dívka si všechno opatrně a  trpělivě prohlíží rukama; přejíždí prsty po dece a stolku, cítím, jak jí hmat vyvolává v  mysli obrazy věcí. Jestliže může jeden smysl nahradit druhý, napadne mě, pak bych mohla, třeba jednou, očima — porozumět všemu.

„Tady leží paní Plíšková. Teď je na nějakym vyšetření štítný žlázy. Tu tady máme v nepořádku skoro všechny. To víte, když nefungujou hormony, jak maj, ženská sepomate jedna dvě. Já si dávám náplastě proti přechodu.Plíšková prodává zeleninu někde na Roztylech. Má šest dětí, manžel jí skoro zabil, teď se má po roce vrátit z kriminálu, tak je z toho na nervy.“

Vede Petru k mé posteli. Už se nemohu dočkatMiluščiny charakteristiky.

„Ahoj, já jsem Lucie,“ podávám jí ruku. Ta její jezpocená, zvědavá, nahlíží tím dotekem drze do mých studní, o  jejichž existenci nemám tušení. Dlouho mě nepouští, jsem z toho nervózní.

„Pani Lucie nemluví,“ ztiší Miluška hlas, „souží se a souží, nevíme proč.“

To slovo, tak nepatřičně umělé v jejích ústech, měrozesměje. Tahle stará vlhká nehostinná budova z konceminulého století, ty vysokánské stropy by byly s to vyvolat depresi i u členů Pobřežní hlídky, a od těch stropů se teď odráží můj nezastavitelný chechtot, skáče nahoru dolů, strop podlaha, podlaha strop, jak míček hopík.

Co tedy ze mě zná Petra? Stisk ruky, ochraptělý hlas, potrhlý smích. To úplně stačí, aby pochopila všechno.

„Vy máte odpor k jídlu, že jo?“ řekne bez zaváhání.

„Já nevim. Nepřemejšlela jsem o tom.“

Prudce se ke mně skloní a  nahmatá moje ucho. Au. Škrábne mě přitom nehtem. „Někdo nebo něco je ve vás,“ zašeptá, „a překáží to tam. Móóóc to tam překáží.“ A pak už nahlas, vesele: „Mám tady strašně, ale strááášnědobrej banán.“

Proboha, co může bejt na banánu tak strááášně dobrýho?

Zatápala v batůžku a podala mi plod nevábněnahnědlý a rozměklý, jako kdyby ho právě Miluška rozsedla svou úctyhodnou zadnicí.

Celý pokoj ztichl a visel na mně očima. Začala jsempomalounku strhávat tu hnědou a mokrou slupkua zapatlané prsty jsem si otírala do prostěradla. S  velkou chutí jsem se zakousla do té nasládlé kaše. Petra zavadilao kytaru, budovou zaburácel Beethoven. Efekt byl dokonalý: muselo to bejt slyšet až na Karlák a Pilátový sletěly brejle.

Tak tohle je MŮJ blesk. MOJE story. Žádnej Hollywood: prostě můj příběh o  tom, jak jsem začala na radu jedný slepý holky vyhánět zombie banánama.

Před trafi kou stojí dva chlápci v kombinézáchTelecomu. Jeden z nich se k ní pootočí profi lem. Sevře se jížaludek. Je to Igor, ten Jouda z Máslovic. Zase on. Nestalo se jí to poprvé, že ho potkala po jeho smrti. Už několikrátzahlédla v davu jeho záda, v projíždějící tramvaji jeho tvář, odulou rumem a pocitem viny. Vyhrnula si rukáv:předloktí bylo samozřejmě bez myšáka, jizvy na zápěstí do růžova.

Koupila si dvoje máčka, banány, Story a Blesk proMilušku a vhodila do schránky třetí dopis, adresu opětnadesanou jednou ze spolupacientek, aby měla naději, že

bude otevřen.

Všichni jsou tu děsně zajímaví. Třeba Mobil. Nikdo jí tu

neřekne jinak. To prťavé vyzáblé děvčátko vypadá napatnáct, neustále chodí chodbou od lítaček až na druhýkonec a  zpět, a  zas, nepřirozeně strnulým krokem jako robot. V  ruce drží konvičku s  vodou, občas cestou uleje

trochu do květináče, občas na své bačkory, a přitom jí ani


31

na okamžik nepřestávají po tvářích téct slzy. Jako by i v ní

byla nějaká těžko ovladatelná konvička.

„Tak co, Mobile, jak je?“ bere ji Daniela, moje bloncka, shovívavě kolem ramen.

Zase někam mizí, ta číča na ježka, táhne se za níparfém, který mi aspoň na okamžik překryje vůni moře. Na sobě má jenom nějaké splývavé nic, jenom aby se neřeklo, že je nahá. Neboť letošní červen je teplotně nadnormální. V červnu se samozřejmě netopí a je mi přeslazeně: z toho parfému, ale upřímně řečeno spíš z těch tří bílých fi dorek, které jsem si dala po obědě.

Její nohy jsou vážně vražedně krásné, měli by jiokamžitě přeložit na uzavřené oddělení. Budu to požadovat hned zítra při vizitě. Až projde zahradou a octne se na Karláku, každej si pomyslí, že se vrátila nejmíň z Ibizy. Nikohonenapadne, že tahle temně medová barva její kůže jevýsledkem měsíčního smažení na terase jednoho pražskýhoblázince.

Naše oči se střetnou. Z  rozpaků chci kývnout na pozdrav, ale místo toho už zase ležím zpřelámaná na asfaltu.

Jo, jsou tu dobrý týpci. Ale doléhají ke mně jenomv jakýchsi torzech. Ani je, jako všechny své přátele během toho roku, přestože jsou tady a  teď, nedokážu zachytit: mizejí mi v  mlze minulosti, ztrácejí se jako bohové na Olympu, kam nedohlédnu, kdybych si ukroutila krk.

„S tim deníkem si to tak neberte,“ chlácholí mězbytečně Miluška. „To chce Pilátka na každym. Je tim posedlá. Taková její...“ zaváhá.

„Mánie?“

„Jo. Úplná mánie. Jednou se pěkně rozvzteklila. Byla tu jedna, no fakt pomatená. Vůbec nepochopila, co po níPilátka chce. Co to je, ten deník. Odevzdala jí sešit plnejreceptů na ňáký vegetariánský speciality.“

Sedíme na terase, všichni tu hulí jak fabriky. Trička a kraťasy, slunce příjemně vraždí, ohromný kaštan, odněhož nemohu odtrhnout oči, pohlcuje hluk městaa neustálé kvílení sanitek.

„Podívej, Koníři,“ ukazuje Pepa do koruny stromu, „na ty listy. Sou napadený, něčím. Ten strom vodchází.“

Koníř, přezdívaný holkama pan Moudrej, protoževšechno ví a všechny zná, všechno zařídí, Plíškový prej vodklad vojny pro syna a  někomu ze trojky výměnu bytu, je zástupcem ředitele pobočky Komerční banky, díky kulhavé noze umí předpovídat počasí a  tyká si se Standou Grossem, se jen fi lozofi cky ušklíbne: „No jo. Vodchází. Jako my, Pepo.“

Všeználek Koníř, bůžek z Olympu. Klovne mi do jater, ta jeho nostalgie. Co je to za rozkladný řeči, jak říkávalPijér? Republiku si rozvracet nedáme. Potřebujeme hlavně klid k  práci, kterou mám na klíně: rozstřihávám kotouč gázy na čtverečky, ruku s  nůžkama už zmrtvělou. Tento úkol mi zadala sestra Rázná-Bodrá, když mě přistihla, jak se marně pokouším onanovat ve sprše. Nešlo to. Zato čtverečků v dóze přibývá jedna radost. Už teď by stačily na odběry pro všechny voliče sociálních demokratů, a že jich je. Koníř, rétoricky nadaný agitátor, samozřejmě mezi nimi. Tolik krve, takové množství levicově orientované krve! Ale já mám přece zakázáno myslet na krev. Naupíry. Na odběry. Na transfuzní stanice. Na zombie.

„Pani Lucie,“ sykla Miluška, „podivejte, střihla jste se do prstu. Teče vám krev.“

Najednou mě ohluší hlas, ten marně zapomínaný,zaduní ze sklepa, štoly, kráteru minulosti: „Vzrušuje tě krev?“ Na co se mě to proboha ptá? Co je to za koketerii?A znovu je tu, všude kolem i  ve mně, ten hlas, ty oči, ta tvář, chůze, úsměv, tělo, hrdlo: hebký krk, tepny, ohryzek,bledá pleť s  mateřským znaménkem, důlek mezi klíčními kostmi, tajemství a červený pupínek, skrytost a zlatýřetízek... Zejména, hlavně ale hlas: jeho barva, temnáa vzrušující, jeho hudba — jsem asi zvrácená, když nemohuodolat té hudbě, přestože je to Beethoven v houseové úpravě.

Ten hlas nedokáže pohltit ani odcházející kaštan,stínící nám ohleduplně svět z posledních sil.

„Tak řekni, řekni, vzrušuje tě?“ Když si něco umane, ne a ne přestat.

„To nic neni, jen trochu krve. Běžte za sestřičkou, ona vám na to kápne kysličník. Hlavně ať se vám do toho nedá ňáká infekce.“

No jo, Miluška. Čisté spoďáry třikrát denně, budechlaík jako rys.

„A  slečno Irenko,“ odvrátí se Miluška od mého úrazu, „můžu se vás na něco zeptat?“

Slečna Irenka sedí vedle Koníře, poletující vlasyodbarvené načerveno, ve tváři žvejkačkovej výraz drsanky.Věrnost roli někdy vyžaduje značné oběti: paří se chudák v tom vedru v kožený bundě.

„No. A co jako?“

„Slyšela jsem, že jste policistka?“

„Jo.“

Miluška celá rozkvetla zvědavostí, jako by na světě přestali rázem existovat nejenom pavouci a  výtahy, ale veškerá městská hromadná doprava.

„Vážně?“ A snad i mezinárodní linky. „A jak jako... ste se... teda...“

Irena kupodivu porozumí, na co se Miluška chce zetat.

„Chtěla sem bejt policajtkou už odmala. Táta bylpolicajt a  strejda taky. Vždycky sem zbožňovala bouchačky a vlčáky.“

Rozesměje mě to. Irena mě v ten ráz prostřílí jakřešeto. Jako by tý krve už dneska nebylo dost.

„No, je to děsná sranda, že jo?“ zaútočí. Trapně sevymlouvám, že to ne ona, že jsem si právě vzpomněla najeden vtip...

„Vsadím se, že o policajtech,“ ucedí, a tím je to odbyto. Jen žádné konfl ikty. Rozkladné řeči. Republiku si rozvracet...

Co tu vlastně ti dva dělají? Koníř a  Irena? Takoví sociální suveréni: ona policistka, on bankovní expert...

Může na něm oči nechat. Žere toho kulhavýho Napoleona i s navijákem. Nachytal ji na ty svoje všeználkovský řeči, pan Moudrej. Jezdí do Japonska tak často, až se mu z toho zúžily oči. Jeho brácha je šerifem v nějakýamerický díře a prej si byl jednou zaběhat s Billem.

Co bych dělala, kdyby mi Tereza oznámila, že se stala policajtkou? Samozřejmě že nic. Jako vždycky. Toznamená, že bych se na ni povzbudivě a  chápavě usmála jako pravá svobodomyslná matka, která vesele křiví potomky svým bezbřehým liberalismem.

Na chodbě se strhl nějaký zmatek. Vylezla jsemz terasy, totálně zpitomělá sluncem a lidstvem.

„Petra,“ křičí sestra Rázná-Bodrá na přibíhající Pilátovou. Jak běžela, vrazila nechtěně do korzujícího Mobila, až holce vyletěla konvička z ruky.

Vešla jsem za nimi do pokoje. Petra klečela u  postele a kývala soustředěně trupem. Všimla jsem si, že jejíkytaře chybí struny: urvané se jí plazily kolem bosýchchodidel. Petřiny ruce ležely jaksi PŘEDMĚTNĚ na dece, hřbety pečlivě rozřezané Miluščiným ostrým pilníčkem na nehty.

Postel byla plná krve.

„Co tě to popadlo, ty káčo, proč?“ syčela vzteklePilátová, zatímco sestra přikládala obvazy.

Petra plakala prázdnýma očima. „Já... Miluška...“

„Co Miluška?“ vyjela na ni doktorka.

„Maj spolu dneska službu v kuchyni,“ napověděla sestra.

„Já jsem... chtěla jsem... mýt nádobí, ale Miluška, vyhnala mě, ať jdu radši na pokoj, že bych eště něco rozbila, když nevidím!“

Počkala jsem, až rozruch vyšumí, a  otevřela Miluščinu zásuvku u  stolku. Měla tam v  levém koutku vzorně srovnané ty náplasti proti klimakterickým potížím. Jedna stála 425 Kč, byla na ní cenovka.

Nůžkama, jimiž jsem před chvílí rozstřihávala gázu na odběry, jsem je teď všechny pečlivě rozpárala, zmuchlala a  šla spláchnout na záchod. Kdepak ženský, ty dokážou bejt pěkný mrchy. Dnes v noci tu krávu sežerou pavouci.

Pod oknem ležela ta plachá mlčenlivá babka. Nevěděla o  ničem; nic o  krvi, nic o  prasklých strunách, nic o pomstě. Celý thriller prospala, bezpečně přikrytáZtracenými iluzemi.

V  ty první dny jsem nejenom nemohla jíst. Ještě větší problémy mi dělalo něco jiného. Příšerně jsem se bála chodit na záchod. Nesnesla jsem prostě pohled na svou... Už jsem zapomněla, jak se to řekne slušně. Když jsem ji jen zahlídla, vymrštila mě z prkýnka prudká vlna odporu, jako by mi odtamtud vypadávali červi. Takoví, který siJakub brával na ryby. Jednou se mu v  předsíni vysypali na koberec a  Tereza, mohly jí být tak dva tři roky, dostala hysterický záchvat.

Nemůžu usnout. Všechny abstinenční příznaky, které mi prorokovala Pilátová, se naplňují beze zbytku, snad až na ty dočasné ztráty orientace. Zorientovaná jsem perfektně a trvale, v prostoru i v čase. Na rozdíl od Pepy. Ten si tuhle vyrazil z Karláku na Pavlák a vrátil se úplněvyčeraný po čtyřech hodinách přes Kobylisy. Jen občasztracená poněkud v džungli událostí, které se staly, musímvylézt na nejvyšší strom a  porozhlédnout se, v  jedné ruce miniaturní diář a v druhé plán Prahy. Adresu na dalšídois mi ochotně nadepsala čtenářka uspávajících románů dokonale roztřeseným stařeckým písmem.

Paní Plíšková, matka šesti dětí a  manželka násilníka, co se má každým dnem vrátit z kriminálu, aby vyvraždil celou rodinu, zdravě a strašně chrápe. Kdyby aspoňvšechna ta zachrápání byla ve stejné tónině, ale ono je každé jiné, délkou, polohou i tónem, též hlasitostí, monotónnost je bohužel jen zdánlivá. Připomíná to mručeníbuddhistických mnichů. Jakub by byl z  toho v  sedmym nebi, teda spíš v nirváně. Nutil mě to mručení poslouchat nacédéčku, ale i  manželské soužití má svoje meze. Když jsem si představila svého muže, s nímž se znám od první třídy, jak sedí celý den nehnutě nad rybářským prutem u řeky, na uších sluchátka s tímhle mručením, připadal mi Ramses II. srozumitelnější.

Rozsvítím budíček. Jsou dvě. A to mám v sobě dvaderexy, pět neurolů a jeden a půl rohypnolu. Jestliže jeKoníř poradenská fi rma a  Miluška parfumerie, pak jsem já zpředmětněla ve farmaceutickou továrnu. Když si přičichnu ke svý kůži, cítím ten cizí, umělej pach, co mitáhne pórama zevnitř.

Všechny ty pachy, zápachy, smrady a  vůně: Danielin parfém, bílé fi dorky. Smrad jídelen, přepáleného tuku,cigaretového kouře, startujícího motoru. Jinak voníumírající kaštan a jinak chcíplá kočka. Přitiskněte si na nosněkdy kapesník, kterej jste právě přejeli žehličkou! To není reklama. Vůně kůže, když vejdete k Baťovi. Smradchcanek z  průjezdu na Žižkově. Můj vlastní pach, který mi utkvěl na prstě, když jsem se znovu poslušně pokoušela hladit tam dole. Školní šatna, zubařská ordinace, hřbitov, růže. O tom nekonečném čichovém spektru, v němž sepohybují zvířata a slepci, třeba pes a Petra, nemám ani páru. A přece poznám po pachu své blízké: Terezu, svou dceru, jejíž pach se zvláštně proměňoval až do puberty, pak se teprve ustálil. Jakuba. Pavla. Pijéra. Renatu. Mou mámu, která voní stejně na povrchu — přírodní směsí lásky,laskavosti, dobroty a bezpečí — i uvnitř; byla jsem v jejímbřiše devět měsíců, tak o tom něco vím.

Jeden jediný člověk, kterého jsem v životě potkala, byl totálně bez pachu. Cítím vůni jeho koupelny, těchserepetiček na poličce, kytku v  černě puntíkovaném květináči v bytě na Chodově, proleželou matraci, aroma lampus pomerančovou esencí... To jo, to jo, ale co ON? Odráží sevůbec v zrcadle, nebo jen a jen ve mně?

Když jsme se v  tom bytě, ještě nezařízenym a prázdnym, jednou milovali, objevila jsem pod postelí, zatímjediným kusem nábytku, zaschlé psí hovno. Předtím tam bydlela dvojice, která vystupovala s cvičeným pudlemněkde v nočním varieté.

Zdá se mi, že kromě chrápání Plíškový je na oddělení až nepřirozený ticho. Že by všichni ti nerváci a  labilové měli, kromě mě jediné, tak skvělý spánek? Musím to zkontrolovat: určitě aspoň chodbou korzuje Mobil. Ale na chodbě ticho, jen tlumené světlo a  tikot nástěnných hodin. Mobil nikde. Asi i on na noc vypnut.

Dveře na terasu zamknuté. S  úžasem zírám na veliké rozsvícené akvárium, které ve dne nevšímavě míjím. Celé hodiny o něj vzorně pečuje ten maník s boxerskýmchruem, co mi vnucoval lásku ke karbošům. Vybírá narybičky i  příspěvky od pacientů a  miluje Koníře, protože mu dal, haur jeden, dva tisíce na novej fi ltr. Vyhrál totiž ten den osm tisíc ve Fortuně, protože vsadil na remízus Kamerunem.

Ryby nespí. A nechrápou. Narážejí tlamama naskleněnou stěnu a zírají na mě jako já na ně. Na skleněnoustěnu mé ponorky. Vypadají jako skleněnky. Jednu takovou jsem dala Tereze, když odešla z domova s krosnou nazádech.

Filtr tajemně bublá jako podzemní pramen. Začínám se s  těma rybama oťukávat, cítím to, ty nesmělé počáteční vibrace, jako když jste s  neznámým člověkem na první schůzce. Ale musím tu vzrušující komunikaci přerušit, chce se mi strašně čurat.

Dveře do sesterny jsou pootevřené, drze do nich strčím hlavu: ta tlustá sestra s knírem pod nosem spí zkroucená na pohovce hned vedle zapnutého rádia, jako by právě slupla rohypnoly pro celé oddělení. Tuc-tuc, tuc-tuc,možná Madonna, možná Beethoven v  houseové úpravě. Ale stejně: když si představíte, že tý babě táhne na čtyřicítku jako mně, klobouk dolů! Teda myslím Madonnu, ne tufousatou na pohovce.

Záchod slouží i jako náhradní kuřárna. Stoleks popelníkem přetékajícím vajglama, dvě rozviklané židle, smrad a  chlad dlaždic. Sáhnu nahoru na skříň, kde mám tajné stabilní místo pro svůj zapalovač. Položím ho zatím na stolek, cigáro až pak.

Mříže v  okně mi nevadí. Nic neznamenají. Jsou beze smyslu jako chemický vzorec radonu z periodické tabulky prvků. Kde jsou ty časy, kdy byly obtěžkánya obtěžkávány tisícerými významy! Jsem ráda, že je to zase poctivá mříž, a ne symbol. A toto je poctivej hajzl. Sedím tu tiše, nehybně, dlouze, klidně sebou nechám proplouvat boxerovy rybičky. Ani nevím, jak se všem těm druhům říká, zítra se ho na to budu muset zeptat. Medituji tu v lehké



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist