načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Rok perel -- (nové vydání) - Zuzana Brabcová

Elektronická kniha: Rok perel -- (nové vydání)
Autor:

Když v roce 2000 vyšel poprvé Rok perel, stala se z něj událost. Že třetí knihu Zuzany Brabcové provázely příznivé recenze, na to byla zvyklá již od své prvotiny. Ale Rok perel, to byl ...


Titul je skladem - ke stažení ihned
Vaše cena s DPH:  173
Médium: e-kniha
+
-
ks
Doporučená cena:  185 Kč
6%
naše sleva
5,8
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7%hodnoceni - 75.7% 100%   celkové hodnocení
1 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Druhé město
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Počet stran: 254
Rozměr: 20 cm
Vydání: Vyd. 2.
Jazyk: česky
Médium: e-book
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-722-7323-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Když v roce 2000 vyšel poprvé Rok perel, stala se z něj událost. Že třetí knihu Zuzany Brabcové provázely příznivé recenze, na to byla zvyklá již od své prvotiny. Ale Rok perel, to byl náhle zcela jiný případ. Nádech senzace, spojený s románovým lesbickým coming outem, vyvolal zvědavost i těch médií a čtenářů, kteří by jinak o autorku asi nezavadili. Lesbický vztah dodává románu dráždivý prvek čehosi, co v české literatuře do té doby nebylo přítomno, či přinejmenším ne tak otevřeně. Krom toho v něm jde o (medializovaný) příběh samotné autorky, která prošla podobnou zkušeností jako její hrdinka. Když Lucie potká mladou vyzývavou Magdu, její dosavadní život se hroutí v míře, jakou si předtím nedokázala představit a jež má paralelu
v tak velkých postavách světové literatury, jakými byli Mannův profesor Unrat či Nabokovův Humbert Humbert. Coming out přitom není úlevou — po euforických okamžicích přichází kocovina a změna sexuální orientace sice zůstává daností, ale zároveň také novým břemenem ve vztahu k většině lidí, s nimiž byl spojen dosavadní Luciin život. Brabcová příběh staví téměř jako thriller s tajemstvím: postupně získává obrysy a tempo a graduje do dramatického finále…
Rokem perel vstoupila česká próza velmi slibně do jednadvacátého století.

Zařazeno v kategoriích
Zuzana Brabcová - další tituly autora:
Rok perel Rok perel
Brabcová, Zuzana
Cena: 254 Kč
Voliéry Voliéry
Brabcová, Zuzana
Cena: 212 Kč
Daleko od stromu Daleko od stromu
Brabcová, Zuzana
Cena: 219 Kč
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky











zuzana brabcová / rok perel





druhé město / brno 2012





rok perel
zuzana brabcová





© Zuzana Brabcová, 2012
© Druhé město – Martin Reiner, 2012
ISBN 978-80-7227-323-2





To nejste vy.
To jsou jen vaše stíny.
Takže klid.










I
Krev, pachy, bílé fi dorky
a jiné závislosti










11
„Nauč mě všechny sprostý slova,“ zaprosila. Zapomněla
snad na tu pomatenou koprolálickou ženskou tenkrát na
Karlově mostě?
Měsíc si opíral svou kulatou bradu o zábradlí balkonu
a civěl na jejich nahá těla bezelstně jako mongoloidní dítě.
„Nauč mě všechny sprostý slova, ty nejtvrdší, co znáš.“
„K čemu ti to bude?“ uchechtl se. „Hledáš něco
šťavnatýho do jazykovýho sloupku? Najdi si je ve slovníku.“
Otočila se k němu zády, podepřela si hlavu rukou a v tu
chvíli do ní vnikl přesně tak, jak se jí o  tom před chvílí
zdálo.
„Vždyť víš, ve slovníku nejsou,“ zašeptala.
Vyrůstala totiž s  intelektuálně zaměřenou matkou,
a tak slova, která se jí drala z úst v dospělosti v těch dosud
nemnohých chvílích rozkoše, nehřměla řečí podvědomí,
nýbrž šustila jejich knihovnou.
Natáhla se přes něj ke stolku. „Podej mi, prosím tě...“
„Papír a tužku? To už udeřil čas tvůrčích poznámek?“
„Ne. Tu kalkulačku.“
Chvíli ťukala do čísel a napjatě sledovala světelný
obdélník, korespondující zvláštně s  kruhem měsíce. „To je
neuvěřitelný...“
Zvědavě se zvedl na loktech.





12
„Tenhle dům má jedenáct pater. V  každém je sedm
bytů. To znamená, že v tuhle chvíli tu s náma spí přibližně
dvě stě třicet cizích lidí.“
„A na tohle jsi potřebovala kalkulačku?“
„Peníze počítám z hlavy. Ale lidi mi nejdou. Brrr... to je
hnus. Já nechci spát pohromadě s dvě stě třiceti lidma...“
„A teď si představ, že jsou to všechno Svědci Jehovovi.
Nebo moonisti.“
„Nebo komunisti.“
„Taky dobrý. Ale oni přece všichni nespí...“
„A co teda dělaj?“ zeptala se s nadějí.
„Pláčou, zvracej litr fernetu na záchodě, milujou se
jako my, přebalujou mimina, proklínaj Boha v  záchvatu
vraždící nespavosti — a ten starej olezlej ožrala z přízemí
leze po čtyřech k telefonu, aby si přivolal záchranku,
protože ho na prsou svírá bolest a nemůže dejchat. Teď je
totiž ta hodina, kdy Prahou projížděj už jenom taxíky,
sanitky a pohřební vozy.“
„V přízemí nebydlí starej ožrala, ale Igor, můj kamarád.
Ale máš pravdu, je to notorickej alkoholik. A mlč už,
prosím tě,“ zachraptěla a vsunula kalkulačku do temnoty pod
polštář. „Už jsme tu zase sami.“
Polkla ho a vydechla: „Dolly Buster řiká, že je tohle ten
nejlepší panák na světě. No nevim.“
Zahryzl se jí do ruky jako vlk.
Jednou, když byla malá, našla u popelnic z knihy
vytrženou fotografi i. Ten muž se jí líbil, nosila ho pak v penále.
„To je přece Jack London,“ identifi kovala tvář
soudružka třídní, zcela unesená svou příkladnou literární
orientací. „Ale tady nemá být Jack London, tady má být rozvrh
hodin.“
„Zamilovaná?“
„Co?“





13
„Právě jsi vyslovila nahlas slovo zamilovaná.“
„V dětství jsem byla zamilovaná do Jacka Londona.“
„Dost tuctové. Jack Rozparovač by byl originálnější
a  vzhledem k  tvým sadomasochistickým sklonům i 
psychologicky pravděpodobnější.“
Rozsvítila lampu a  pozorně a  zamračeně, jako před
chvílí kalkulačku, sledovala otisk jeho zubů na hřbetě
ruky. „Nevim, kdo z  nás dvou je sado maso. Neměli
bychom mu pomoct?“
„Komu, proboha?“
„No přece Igorovi z přízemí.“
Trhla sebou. Do ticha praskla plechovka coca-coly,
kterou právě otevřel a jejíž černý lepkavý zpěněný obsah se
rozlil po jeho těle, jako by to bylo nějaké neobvyklé
pokračování tmy ve skupenství kapalném.
„Křičela jsem u toho moc?“
„Šlo to. Což mi nevadí. Nesnáším teplou coca-colu
a studený ženský.“
„To bylo dost trapný.“
„A  co naopak?“ zeptala se po chvíli, když konečně
usínala, zatímco on se probouzel, když zbledla noc
a zvuky dne, rozvrzané a plechové jako dechovka, zalily jejich
těla.
„Nerozumím. Co naopak? Jak naopak?“
„No, studenou coca-colu a teplý ženský, to snášíš?“
Když se konečně přestal smát, vytrhala mu všechny
vlasy, navázala pečlivě jeden na druhý, až tak stvořila
a  upletla vlas jediný, dlouhý, předlouhý, a  spustila se po
něm do toho právě začínajícího dne, do budoucnosti,
která se náhle rozevřela jako dosud zaťatá pěst a o níž
neměla v  tu chvíli, tu noc ani páru, spustila se po jeho vlasu
bezstarostně a nedbale jako sebejistý gangster, netušící,
že už na něj dávno číhají všude kolem.





14
Ráno před zrcadlem, v  němž se odrážela, zadrmolila
svahilsky, protože s kartáčkem v puse: „No potěš pámbu,
jestli mě někdo píše. Ještě že příběhy neexistujou.“
Prodírám se davem. Ohromné náměstí, nádražní hala,
zábavní park — kde jsem? Každý tu má u ucha mobil. Ženy
i muži vzrušeně a důrazně artikulují, pokyny jsou stručné,
informace v holých větách, je to hloupé, ale představuji si
obří elektrický kráječ, od něhož odpadávají slova, tvořící
původně smysluplný celek jako jednotlivé plátky salámu.
Možná jsem se octla v kosmickém navigačním centru.
A pak náhle pochopím, že si ti lidé volají vzájemně.
Jeden druhému. Všichni. Je to bizarní komunikační
pavučina; tamten téhle, on jemu, ony tamtomu, já tobě, lásko, ale
ty jí... Proč spolu nezkusíme mluvit přímo? Jsme si přece
tak blízko, otíráme se o sebe svými těly, dotýkáme se
důvěrně špičkami bot, vrážíme do sebe kabelkami a  lokty,
zvednutými s našimi telefony... Ano. Všichni si volají
vzájemně. Jeden druhému. Ale všichni mají přepnuto na
záznamník, protože se ve skutečnosti nechtějí slyšet: tady
totiž nejde o  komunikaci, tady jde o  to, vybrousit svůj
vzkaz jako drahokam. Dokázat na minimální ploše sdělit
maximum. Být favoritem zkratek. Uvěznit lidstvo do
dítěte a vesmír do golfového míčku, nepatrné kuličky, mocné
a těžké jako šém.
Ne, nemůžu už s tebou mluvit. Zakázali mi to a nejsem
si už ani, po tom roce, jistá tvou existencí. Chci ti jen
nechat vzkaz na záznamníku. A dobře vím, že jeho délka
nesmí přesáhnout jednu minutu.
Když se to vezme kolem a kolem, Jakube, byla to moje
první a poslední nevěra. Utkvěla mi v paměti snad jenom
kvůli Igorovi — však víš. Zatímco můj náhodný milenec





15
poléval svou hruď coca-colou, lila jsem do sebe výjimečně
dobrý a výjimečně hořký fernet ve výjimečném množství.
Jenom tato trojí výjimečnost mohla způsobit, že mě
napadlo vyškemrávat na něm v posteli vulgarismy.
Den předtím jsem se s  Igorem srazila dole v  baráku
u výtahů. Jako obvykle počkal, až Zdena odejde do práce
a děti zmizí do školy, aby mohl nerušeně podniknout svou
každodenní výpravu do sklepa. Všechny skrýše v  bytě
byly už totiž profl áknutý: prostor za řadou knih, pod
vanou, rezervoár na záchodě, vysoká rybářská bota (z časů,
kdy s tebou chodíval na ryby), dokonce i ta dřevěná
krabice s  betlémem a  vánočními ozdobami. Závislost dokáže
být satansky vynalézavá, zažene vás do kouta a sevře tak
pevně, až z vás začne tryskat nektar fantazie; ale i tato
obdivuhodná potence má svoje dno. Neplácám, tak to
prostě je. Dnes už o tom vím svý. Ale co až se profl ákne i sklep?
Co pak? Kam ještě níž, do jakých jeskyň, slují, štol,
kráterů, podmořských hloubek budeme ještě ochotni spustit
se se svou neřestí, se svým zatraceným tajemstvím?
Tohle už ale Igor řešit nemusel. „Čau, Lucino,“ zašklebil
se, pusu plnou mentolovejch bonbonů.
Koho jimi chtěl obalamutit? Puklinami jeho svěžího
dechu páchl rozklad.
„Čau, Joudo.“ Všechny známé oslovoval zásadně Jouda
z Máslovic, a oni mu to opláceli.
Byl v  rozpacích, povytahoval si zasviněný vytahaný
tepláky a  tvářil se provinile jako každý alkoholik.
Evidentně ho štvalo, že ho zdržuju, že mu tarasím cestu
k rumu, který se tam dole ve sklepě neodolatelně třpytil
v prázdné kastli od televize jako zlaté tele. V náhlém
záchvatu inspirace si sáhl do zadní kapsy tepláků.
„Hele, nastav... zápěstí, nebo vlastně předloktí nebo co
to je...“





16
Poslušně jsem natáhla paži a vyhrnula si rukáv. Kdyby
mi teď vrazil ve stříkačce rovnou do žíly svůj vlastní osud,
ani by mě to nepřekvapilo. Ale on moje předloktí zvedl ke
rtům a pečlivě, několikrát za sebou je olízl. Pak na to
místo pevně přitiskl nějaký obtisk a držel... Když sejmul
papírek, objevil se mi na kůži myšák Mickey.
„Tak se měj!“ volal za mnou radostně. A ta nevinně
šibalská, infantilní radost z toho, jak se mě šikovně a vtipně
zbavil, mi sevřela srdce prudkou lítostí.
Bleskurychle odšmajdal v pantofl ích tam dolů, do
svého posledního podzemního útočiště, všechny vnitřnosti
už vzrušeně nachystané ke svatému přijímání.
Ještě dlouho jsem slyšela jeho klíče. Zvonily nakřáple
a strašně a bez pauzy, protože Igorovy ruce se už ani na
okamžik nepřestávaly třást.
Tak to bylo, Jakube, a ty to víš. Tu noc, kdy jsem ti byla
poprvé a naposledy nevěrná s Lubošem, jehož duchaplné
řeči a druhotné pohlavní znaky mi už dávno vypadly
z paměti, skutečně zaparkoval před naším panelákem
pohřebák.
„Neměli bychom mu pomoct?“
„Komu, proboha?“
„No přece Igorovi z přízemí.“
Aniž jsem to mohla tušit, provymýšleli jsme se tu noc
s Lubošem ke skutečnosti.
Igor se večer v  hospodě vsadil s  kamarádem, že když
vypije za půl hodiny litr rumu, prodá mu kámoš toho
starýho cadillaca za babku. Bylo to krásný auto, stejně starý
jako Igor, jeho klukovskej sen. A  Igor ho vyhrál. V  noci,
když se šel Martin, jeho jedenáctiletej syn, vyčurat, našel
tátu ležet v předsíni na koberci udušenýho zvratkama.
Snad mu aspoň, když ho ukládali do rakve, sundali ty
sešmajdaný pantofl e.





17
Nebrečela jsem. Vyšla jsem na balkon za apatickou
tváří měsíce. Ale nebyl tam. To, co tam bylo, převalovalo
se hnusně jako neidentifi kovatelný blaf ve školní jídelně.
Viditelnost nulová. Smog. Inverze. Cyklon B.
Prorazila jsem zuřivě zeď té mlhy zvednutou paží, na
níž mi pořád dřepěl ten usměvavej myšák s kulatejma
ušima. Igore, ty blbče, ty notorickej Joudo z  Máslovic... kde
jsi? Kam ses teda nakonec promachroval?
Svou ruku se zaťatou pěstí stále ještě ztracenou v mlze,
ucítila jsem, jak mi po zápěstí naposledy přejel Igorův jazyk.
„Tohle nezvládneš. Tohle sama nezvládneš. Co mám
sakra dělat? Kam mám zavolat? Do prdele!“
Jakub nikdy nemluvil sprostě. Vulgarismy nebývají
zrovna silnou stránkou učitelů na základních školách.
Byl jí v  patách, pokud to šlo: beze smyslu se potácela
bytem jenom ve spodních kalhotkách a odněkud z ní
draly se ven nelidské steny kočky, které přivázali zmetci
k ocasu poloprázdnou konzervu fazolí. Nebo nějakej
chcíplej hnus. Nebo její vlastní mrtvé mládě. Ať sebou zmítala
sebevíc, nešlo se toho zbavit.
Za ní se táhly snad ty fazole v rajské omáčce, krvavej
šlem, a v té stopě klopýtal ječící Jakub, buddhistická
odevzdanost ta tam. „Tak kde máš to číslo? Dej mi to číslo! TO
ČÍSLO!“
Nějaká divadelní hra by mohla takhle končit, pomyslel
si pan učitel nevhodně. Jak ženská jenom ve spoďárech,
pomatená bolestí, opouští scénu po čtyřech... A za ní ten
krvavej šlem jako červená nit vinoucí se... ne už životem,
ale z života. Zborcené harfy tón, a opona. Konec. Třetí
odvar z Becketta.
Vycenila zuby na telefon. Byla až uměle bledá, jako ta
slavná pařížská postavička, katatonický mim, jako kdyby





18
jí hladil tváře prstama zmazanýma křídou. Prsa jí visela
dolů a  černě nalakované nehty měla ohryzané do krve.
„Tohle je telefon. Je tohle telefon? Jakube, přísahej, že
je tohle telefon!“ zaprosila a  začala ze sebe strhávat
kalhotky.
„Ano, ano, přísahám, tohle JE telefon a tohle jsem já, ty
krávo pitomá, a dej mi už to číslo a nech si ty kalhotky,
aspoň ty kalhotky si nech...“
Tak tohle byla jeho žena. Několikrát s ním byla
dokonce na rybách. Znali se od první třídy. Už tehdy pro něj byla
autoritou. Úkoly bez kaněk, při hymně v  pozoru, radost
pohledět. Už v patnácti měla přečteného celého Balzaca.
Pomohla mu zbavit se mrzačící závislosti, té jediné, jíž kdy
v  životě trpěl, závislosti na matce. Prostě jednoho dne,
bylo jim dvacet a on měl na hlavě klobouk po dědečkovi,
přišla suverénní a klidná jako vždy a přehryzla tu
pupeční šňůru vlastníma zubama. A teď se tu svíjela a kroutila,
NIC NEŽ NERV. Vyslovil to nahlas. Ubohá, ošklivá
a k politování, jako by ji právě skalpovali. Postřelená škodná.
Jen torzo dávno mrtvých hodnot. A když si pomyslel, kdo,
co z ní udělalo takovou trosku!
Teď tedy on použil vlastní zuby: rozerval prostěradlo
na pruhy a  zběsile jí začal omotávat krvácející zápěstí.
Plakal a opakoval: „Ty krávo pitomá, ty krávo jedna
pitomá, hovno se ti stalo...“
Prudce vstala, nečekal to, a vší silou těch svých
zafačovaných rukou nadzvedla jeho psací stůl, až třicet sešitů
českých jazyků domácích popadalo na zem. Začala bušit
do dřeva. „A tohle je stůl, vím to, aspoň na tom se snad
dohodnou všichni bez rozdílu.“
Nechtěl ani v nejmenším nějakým fi lozofi ckým
blábolem zpochybnit její poslední dětinskou jistotu.
Pohybovala se po bytě jako užaslé roční dítě. Učila se chodit, těžko-





19
pádně vyslovovala, dotýkala se věcí a strkala je do pusy.
Vyndala si z  úst oslintanou krabičku od zápalek a 
soustředěně ji položila vedle popelníku.
Za několik minut promluvila klidně, srozumitelně,
s typickou ironií v hlase, a poprvé se mu dokázala podívat do
očí. „Vzpomeneš si někdy na Igora? Jak je to vlastně
dlouho, co se uchlastal? Myšáka Mickeyho se mi podařilo
smejt až za tejden. Igor moc dobře věděl, která bije.
Učitýlkové vědí o závislostech prd.“
Bez jeho vůle. Bez jeho vůle, sama mu vyletěla ta ruka
a on ji vší silou udeřil do tváře. Poprvé v životě. Pak mu
konečně vyhledala to telefonní číslo a dostala zdravou barvu.
Sedím na lavici, těsně za zády žhnoucí ústřední topení.
Proč? Je přece červen. Aspoň myslím. Teplé dni. A přece
se třesu, nedá se to zastavit. Je mi příšerná zima, jako by
mě defi nitivně šoupli do mrazáku. Před nedávnem jsem
přece byla s Terezou na knižním veletrhu. V tuto chvíli mi
neolit připadá pravděpodobnější. Nechala jsem si tam
podepsat kalendář s  reprodukcemi fotografi í Jana Saudka,
i  s  věnováním k  narozeninám. Mým ne. Manýrismus na
entou. Potkala spoustu známých, zakomunikovala si
jedna radost. Byli jako stíny. Už víc než rok byli všichni mí
přátelé jako fantomy sebe samých, vetknuti do staré
neživé fotografi e, polozapomenuté pohlednice z  minulosti,
přestože jsem s nimi byla tady a teď. Nemohli za to. Celou
mou přítomnost měl zkrátka pevně sevřenou v  hrsti
někdo jiný.
Taky jsem tam bůhví proč šlohla asi dvacet cukříčků
ke kávičce, v bufetíčku z dózičky, když se nikdo nedíval.
Ale zdrobnělinkama nepřestane být krádež krádeží. Lež
lží. Zrada zradou. Vražda vraždou. Na to nezapomeň.
Nezapomínej na to ani na okamžik — nechť tě tato jistota





20
probouzí k  ránu kopancem jako gestapo, jako kat, jako
ledvinová kolika. Amen.
Sedím na lavici, ruce mezi stehny, abych zastavila ten
třas. Mít v nich klíče, zvonily by nakřáple a strašně a bez
pauzy. Možná že tenkrát v Listopadu byl Václavák
narvanej samýma nevyléčitelnýma roztřesenejma závislákama.
Naproti na nástěnce pod hyperrealistickou
perokresbou pavouka (patrně autoportrét některého z  pacientů)
takový ty kecy o  duševním zdraví, jako že nic neni tak
horký, aby se to nedalo sežrat, a  že utrpením rosteme
a tak. Mám to v malíku. Z Dostojevského. V patnácti jsem
přečetla jeho a Balzacovy sebrané spisy. I to byla jistě
jedna z příčin mé dnešní hospitalizace.
Každou chvíli se otevřou a zavřou lítačky na oddělení.
Není uzavřené, aspoň to. Vycinkali jsme si svobodu, od
převratu je personál od pacientů k nerozeznání.
Chvíli přemýšlím o  koprolálii, což je prosím chorobné
nutkání k používání neslušných výrazů. Jsem šťastná, že
se mi chvíli daří přemýšlet o koprolálii, vděčná za každou
vteřinu, kdy mi zmizí z hlavy... jedna tvář, jedny oči, jeden
hlas, jedna chůze, jeden úsměv, jedno tělo. A hlavně jedno
hrdlo. Jeden hebký krk, tepny, ohryzek, bledá pleť s 
mateřským znaménkem, důlek mezi klíčními kostmi,
tajemství a červený pupínek, skrytost a zlatý řetízek...
Koprolálie: v  jistém období dospívání jsem trpěla
úzkostí, že jí propadnu. Potkala jsem totiž jednou na
Karlově mostě ženskou, pádlovala kolem sebe nebezpečně
rukama a  ze zmalovaných rtů, z  bůhví jakých zasutých
vrstev podvědomí se jí nezadržitelně dral proud
sprosťáren. Lidé se zastavovali a otáčeli, upřímně potěšeni
vzácným a  bezplatným tyjátrem. A  když z  její inspirované
mysli vyplul ten nejtěžší kalibr, seběhla jsem celá rudá
(vybarvená tak pěkně vlastní nevinností, panenstvím





21
a  všeobecnou prudérností reálného socialismu) dolů po
schodech na Kampu. Hezky se říká, jako by mi za patama
hořelo. Ano, jako by mi...
A od toho zážitku jsem se ponořila do té úzkosti jako
do hnusný vody ve vaně, v který se přede mnou
vykoupalo sto smrdutejch bezdomovců.
Bylo to se mnou fakt špatný: na mejdanech, v  metru,
v  kavárně s  kámoškama, ve frontě na výjezdní doložku,
při časté kontrole občanských průkazů, při několika
výsleších, které jsem absolvovala kvůli ilegální protistátní
organizaci svýho kamaráda, o jejíž existenci jsem neměla
ani tušení a jejiž členskou základnu tvořil kromě něj ještě
jeden obstarožní hipízák ze Smíchova... Naproti mně
seděl sotva zahlédnutelný estébáček, drobounká pitvorka
k lítosti, takové kapesní vydání Engelsova Podílu práce na
polidštění opice, a já zas rudla děsem, že mě napadne
nějaká nehoráznost, že tomu prostě nedokážu zabránit, že mu
najednou řeknu s plachým úsměvem členky Kühnova
dětského sboru nějakou chraplavou sprosťárnu, a nejhorší to
bylo při hodinách dějepisu; znáte to, zakyslé ticho ve
třídách, páchnoucí svačinami, hormony a levnou voňavkou,
prostě to bývalo nejnutkavější při výkladu českých dějin.
Ale všechno dobře dopadlo, bez obav. Happy end jak
z Harlequina — přestože mě z počínající duševní poruchy
nevyléčila svatba, ale pouze zcela banální ztráta
panenství na večírku s totálně ožralým spolužákem.
Lítačky se zase otevřely. Koprolálické intermezzo to
tam. V nich dva sympaťáci ve fl anelových košilích vlekli,
každý za jedno držadlo, takovou tu velkou plechovou
nádobu, tuším, že se jí říká varnice, s obědem.
Jeden z nich na mě vycenil těžce zkoušený chrup
boxera. „Nesem karboše. Dneska budou k obědu karboše. Máš
ráda karboše?“ zašišlal mezerou mezi předními zuby.





22
„Já miluju, miluju karboše,“ řekla jsem co možná
nejprocítěněji, s  pokusem o  zjevnou emfázi. „Jsem šťastná,
opravdu šťastná, že budou dneska k obědu karboše.“
V  tu chvíli přede mnou bílý plášť. Doktorka Pilátová.
Měla to napsáno na dveřích. Mé vyznání lásky ke
karbanátkům přijala jen s  mírně zvednutým obočím. Profík
všechna čest.
Vyslovila mé příjmení s otazníkem. Přikývnu poněkud
nejistě — moje tělo, moje mysl i moje jméno zůstalo totiž
uvězněné v jednom bytě na Chodově, přikurtované
k dvojlůžku s proleželou matrací, jejíž autobiografi e by se stala
bestsellerem. Patří mi ještě? To jméno?
„Pojďte dál.“
Než jsem vešla, otočila jsem se ještě za novým
zaskřípěním lítaček: z  oddělení právě vykráčela krásná holka,
vysoká a  hubená jako modelka. Světlé vlasy na ježka,
tmavé brýle, nepřístupně semknuté rty. Přejela mě
pohledem, je to evidentní, i když nenápadné za těmi tmavými
skly. Doslova přejela. Ležím na asfaltu, zatímco ona
chladně ujíždí ve svém fáru z místa činu.
Co když bude mít postel na pokoji hned vedle? Její
nepřístupně semknuté rty hned za rozviklaným nočním
stolkem? Blbost: je to určitě sestra, právě jí skončila
služba. A navíc vygumovaná husa k tomu.
Třas sice trvá, ale lehce nahrbená široká záda v bílém
plášti mě uklidňují jako zimní zátiší, zasněžená pláň
s dobrotivým ledním medvědem. Na stěně ale reprodukce
Boschovy Zahrady rozkoší. Dost silný kafe. Rozmluvilo mě:
valí se ze mě sajrajt, bolest, sliny kocoviny, láska, láska,
plivu krev jako při mnohonásobný resekci, vyplivuju
slova jako zkažený zuby, Pilátová na mě nevzrušeně mžourá
zpoza svých padajících brýlí, začne si je čistit cípem
pláště lhostejně a uvolněně, jako kdybych jí diktovala recept





23
na nějakou vegetariánskou specialitu, ne, tuhle ženskou
už nemůže nic překvapit a vyvíst z míry, je v pohodě jak
Buddha, Jakubův typ, styl a  ideál; obvaz neprosakuje —
budou to tedy asi stigmata, to, co mi začíná zase krvácet.
Chci pryč z  toho bytu na Chodově, ale zamkli mě tam
a dveře zatloukli prknama, mohu jen vzteky strhávat a žrát
tapety. Skalpel, kletba a voodoo je na nic.
Pilátová mě občas přeruší nějakým nejapným dotazem,
jako v kolika jsem se naučila chodit na nočník, jestli moje
prababička neměla rozštěp rtu a  u  jaké zdravotní
pojišťovny jsem přihlášená.
Jsem k  nezastavení. Chrlím ze sebe ten rok kupodivu
s precizní artikulací, ale je to už k nesnesení dlouhý, furt
dokola, každej ví, co bude dál, nuda, jako kdybych
předčítala, nahrávala oba dva díly Idiota na kazetu pro slepce.
Konečně mě přeruší. Propíchne klidně ten nafukující
se balon, můj monolog jen zasyčí a pleskne sebou uboze
k  mým nohám. Monolog srdceryvný natolik, že brečím,
dojala jsem svým příběhem jen samu sebe, uvědomuji si,
že brečím, ještě že jsem už čtrnáct dní nepoužila řasenku,
hebce se lituju, a je to sladké, ta sůl, sladké
a osvobozující, má sůl je sladká, když mi k zblití zhořkl tvůj med.
„Víte něco o závislostech?“
Trochu na ni vyvalím oči.
„Pár dní, možná týden čtrnáct dní budete mít
abstinenční příznaky. Nechutenství, nezvladatelný třas,“ není
slepá, Pilátová, že jo, „nespavost, závratě, úzkosti, bolesti
hlavy, dočasné ztráty orientace...“
To snad stačí?!
„Je bezvadný, že brečíte. Hodně brečte. A  zkuste
běhat.“
„Běhat?“
„Ano. Je tu velká zahrada.“





24
Skvělé. Přímo vidím ty každodenní psychofyzické
tréninky: plačící sprinterka v adidaskách.
„Podívejte se na ten rozpor,“ pokračuje klidně. „Celou
situaci jste s to s přehledem, racionálně analyzovat. Vaše
emoce jdou ale zcela opačným směrem.“ Rychle
rozpřáhla ruce, až jsem se lekla, že mi jednu vrazí jako před pár
dny Jakub. Ne. Naštěstí jen gestem zobrazila kategorický
rozchod mých emocí s mým rozumem. Sbohem.
„Vyplivni inteligenci, řekl jeden zenový mistr,“ pokusila
jsem se Buddhovi zavděčit. Jako by ale mou těžce
vydřenou duchaplnost přeslechla.
„Sedíte tu zhroucená a shrbená jako stařena. Všimněte
si, jak si pažema zakrýváte prsa. Poloha embrya. Chcete
nebýt, nebo se aspoň vrátit do matky.“
Kdo z nás dvou je blázen? Začíná mi být sympatická.
„Myslíte často na sebevraždu, že jo? To je normální,
protože teď nenávidíte svoje tělo. Vaše tělo bylo rok
milované a hýčkané, užívalo si rozkoší, o jakých se mu nikdy
ani nesnilo,“ mrkla jsem na Bosche, kroutila se tam jedna
nahatá fi gurka, jako když mi z  oka vypadne, „a  vy teď
budete mít tendenci to tělo za to trestat. Dejte si pozor
na vážné psychosomatické komplikace, které by proto
mohly nastat. Ale zvládneme to, žádnej strach. Berte léky,
zkuste jíst, choďte na skupinu a určitě na
psychogymnastiku, hodně se hlaďte a masturbujte. To je zatím všechno,
můžete jít.“
Vyšla jsem na chodbu. Na lavici seděl další cvok na
holení. Dotkla jsem se topení. Bylo studené. Proč by taky
topili? Byl přece červen.
Jakub za mnou chodí obden. Nosí mi dobré vody a bílé
fi dorky. Tereza nevolala, nic o  ní neví. Sedáváme spolu
v  zahradě na dvou pařezech. Včera mi přinesl dopis od
Pavla.





25
Milá Lucie,
strašně rád bych Ti psal do trochu lepších časů, než máš
teď, až z Tvého dopisu jsem se dozvěděl, co s Tebou je.
Jakub mi nic neřekl, asi to nejde, do telefonu. Já na Tebe
myslim každej den, i  když to Ti nepomůže. Já teď na týhle
stránce nic chytrýho nevymyslim, Lucie, já jen vim, že my
dva jsme podobně vnitřně ustrojený, my tohle všechno
musíme přežít, lásky a jiný běsy, to, co Tě přejelo, je něco, co
spousta lidí nezažila a nikdy nezažije, ale Tebe to
nezabilo, tak Tě to posílí, to je ten princip, že když seš dole, díváš
se vzhůru, ten sv. Pavel — „když jsem sláb, jsem silný“.
Tomuhle věřim, protože takhle žiju, a uvědomuju si, že mam
vlastně pevně krytý záda, nemůžeš upadnout, když ležíš.
Je to možná blbý nebo blbě řečený. Ty víš, co je to žít na
hraně žiletky, já si někdy řikám, jak žiju já, měsíc mě bolí
žaludek, obchoduju se stovkama milionů po telefonu,
kurzy plavou a je to loterie a je to absurdní, pak sedim na
náměstí na pivu, nemyslim na nic, mam takovej rozostřenej
pohled, jsem unavenej a pořád ospalej. A nikoho novýho
si nechci pustit k tělu, otevřít se někomu, aby mě vykrad,
my musíme všechno tohle vydržet, Lucie, Ty se musíš
opřít o Terezu a o Jakuba, a je spousta neviditelnejch věcí,
který máš a který Ti zase daj řád, a čas je dobrý
analgetikum, takhle to prostě funguje. Znáš mě, jakej jsem
nenapravitelnej optimista. Lucie, zanedlouho se sejdeme
v Praze v lepších časech, přinesu Ti růži, žlutou, jako poprvé.
Tvůj Pavel
Vedle za rozviklaným nočním stolkem neleží atraktivní
nepřístupná bloncka, ale stokilová Miluška, trpící fobií
z dopravních prostředků, výtahů a pavouků. Je to netaktní
a bezcitné, ta perokresba pavouka na nástěnce. Miluška
kolem ní prochází na záchod se zavřenýma očima.





26
Její noční stolek připomíná regál v parfumerii:
neustále se natírá nějakými krémy, jinými na dopoledne,
odpoledne, večer a  noc. Spodní kalhotky si vyměňuje třikrát
denně a na levou půlku zadku, na mě vystrčenou, si
lepívá jakousi zázračnou náplast proti klimakterickým
potížím.
Přitrouble dobrotivý úsměv jí zmizí z  tváře jen tehdy,
když na pokoj přijede s  kýblem na kolečkách uklízečka.
Každý její pohyb, každé máchnutí hadrem, které je snad
méně razantní a důkladné, než by podle Miluščina
hygienického ideálu mělo být, sleduje zavile ostražitým
pohledem. To napětí kolem ní vytváří nebezpečnou auru, šíří se
v kruzích a je nakažlivé: za chvíli všechny ženské sedí na
postelích a  propichují očima uklízečku jako čarodějnici
posedlou ďáblem. Už už zapraská oheň a  hranice
vzplane — do pokoje naštěstí vchází Pilátová.
„Jíte?“ vybafne na mě.
Sotva pohnu očima, natož ústy. Komunikace je
nemožná: němá ryba doráží na trup ponorky, v níž je uvězněná.
Triviální symboly: ryba je mlčení, ponorka uzavřenost.
Moje rty jsou rozpraskané. Moje tělo pod prostěradlem
hodinu za hodinou proměňují zázračnýma prstama
kněžky v  mumii. Kněžky, ty děvky, podlý mrchy. Vzduch.
Pokouším se dýchat co nejméně, protože mě při každém
nádechu udeří bůhví odkud vůně lastur. Bolest snad až
v chromozomech; mumie, larva, která pukne, už brzy, a ze
mě vyletí někdo úplně jiný.
„Jíte?“ zopakuje Pilátová sice hlasitěji, ale stejně
otráveně.
Rty rozpraskané, pleť vysušená, spoďáry jsem si
nevyměnila už čtvrtý den, kartáček na zuby jsem si
zapomněla doma. Chudák Miluška.
„Nejí, pani doktorko, nejí,“ odpoví za mě snaživě. „Ne-





27
vzala nic do pusy od tý doby, co přišla. Pořád jen leží,
nehejbá se, mlčí, občas jde na záchod nebo zakouřit si na
terasu,“ bonzuje Miluška starostlivě dál.
„Vy kouříte?“ zasměje se Pilátová. „Skvělý. Jen kuřte.
Jakou značku?“
„Máčka,“ vypadne ze mě ochraptěle.
„Máčka?“ nerozumí.
„No, marlbora.“
„Já taky,“ řekne nemístně a neprofesionálně.
Teprve teď mi dojde, že mě dostala. Prostě mě
nachytala jak ten chytrej Honza, co rozmluvil trucující princeznu.
Že bude značka mých oblíbených cigaret prvním slovem,
vyřčeným mnou po čtyřech dnech, považuju za kuriózní
a mému truchlení nedůstojné.
„Takže, paní,“ opět vysloví moje příjmení s lehce
naznačeným otazníkem, „Welcome to the Marlboro country.“
Jo. Fakt šílená.
Ve dveřích se ještě otočí, ve tváři už zase ten svůj
znuděný výraz. „Jestli dneska do večera nezačnete jíst,
nechám vás dát na kapačku.“ Čekám, že mi ještě jednou
doporučí, abych masturbovala. Třeba s tím ztvrdlým
rohlíkem, co už mi třetí den netknutý leží na stolku.
„Jo, a pište si deník.“
Deník? Mám běhat brečmo a brečet běžmo a cpát se
milovanými karboši a onanovat a ještě k tomu si psát deník?
„Musíte jíst,“ naklonila se ke mně mateřsky Miluška,
ale když její tvář pronikla do mé špinavé zóny, rychle se
stáhla do té své, aseptické.
To určitě, ty udavačko. Jíst. Abych pak vypadala jako
ty! A začala se ještě ke všemu bát pavouků a výtahů.
Ticho. Aspoň chvíli. Jinak si ženské nahlas předčítají
z  Blesku a  ze Story pikanterie ze života slavných, jako
kdyby všechny ty hvězdy tvořily jejich příbuzenstvo.





28
Jenom ta plachá mlčenlivá babka na posteli u  okna se
těchto obřadů neúčastní: od rána do noci klimbá nad
Balzacem nebo Dostojevským. Jestliže Demi Moore opustila
Bruce Willise kvůli Leonardu DiCapriovi, řád trvá,
nevyklouben, i v těchto zdech.
„Podívejte se, to je krásnej chlap!“ mlaskne Miluška
a přistrčí mi pod nos takovýho toho vypatlanýho svalovce
z Pobřežní hlídky.
„Dyť je příšernej.“ No vážně: děsná tlama.
„Příšernej?“ vyvalí na mě oči. Je pohoršená, jako
kdybych právě v kostele při bohoslužbě fl usla na kříž.
No sláva. Pokrok. Ponorka začala komunikovat: nejdřív
o cigárech, a teď o anabolickejch svalovcích.
Dveře se zase otevřou a sestra bodře zahlaholí: „Máte
tu novou kolegyni, dámy! Támhle na tu volnou postel.
A buďte od tý dobroty a všechno jí tu ukažte.“
Ta holka má tmavé vlasy až do pasu, trochu jí skrývaj
tvář, a  stojí dlouho bezradně uprostřed pokoje s 
batůžkem zplihlým u země a s kytarou přes rameno. Zíráme na
ni, všechny, mlčky. Zadívám se jí do očí. Zatrne mi. Ona je
totiž nemá: jen bělmo...
Konečně přesekne to ticho ostrým oznamujícím
hlasem: „Dobrý den. Jmenuji se Petra. Je mi osmnáct a jsem
slepá. Od deseti. Nejdřív vám tu budu vadit, ale za pár dní
si zvyknete. Jestli dovolíte, trochu se tu porozhlídnu.“
Začne tápavě obcházet pokoj. Ovšem: Miluška se
vzpamatuje jako první. Odloží svého svalnatého idola mezi
pudry a  krémy a  chytne Petru za loket. „Tady je skříň.
A tady je vaše postel.“
Dívka si všechno opatrně a  trpělivě prohlíží rukama;
přejíždí prsty po dece a stolku, cítím, jak jí hmat vyvolává
v  mysli obrazy věcí. Jestliže může jeden smysl nahradit





29
druhý, napadne mě, pak bych mohla, třeba jednou,
očima — porozumět všemu.
„Tady leží paní Plíšková. Teď je na nějakym vyšetření
štítný žlázy. Tu tady máme v nepořádku skoro všechny. To
víte, když nefungujou hormony, jak maj, ženská se
pomate jedna dvě. Já si dávám náplastě proti přechodu.
Plíšková prodává zeleninu někde na Roztylech. Má šest dětí,
manžel jí skoro zabil, teď se má po roce vrátit z kriminálu,
tak je z toho na nervy.“
Vede Petru k mé posteli. Už se nemohu dočkat
Miluščiny charakteristiky.
„Ahoj, já jsem Lucie,“ podávám jí ruku. Ta její je
zpocená, zvědavá, nahlíží tím dotekem drze do mých studní,
o  jejichž existenci nemám tušení. Dlouho mě nepouští,
jsem z toho nervózní.
„Pani Lucie nemluví,“ ztiší Miluška hlas, „souží se
a souží, nevíme proč.“
To slovo, tak nepatřičně umělé v jejích ústech, mě
rozesměje. Tahle stará vlhká nehostinná budova z konce
minulého století, ty vysokánské stropy by byly s to vyvolat
depresi i u členů Pobřežní hlídky, a od těch stropů se teď
odráží můj nezastavitelný chechtot, skáče nahoru dolů,
strop podlaha, podlaha strop, jak míček hopík.
Co tedy ze mě zná Petra? Stisk ruky, ochraptělý hlas,
potrhlý smích. To úplně stačí, aby pochopila všechno.
„Vy máte odpor k jídlu, že jo?“ řekne bez zaváhání.
„Já nevim. Nepřemejšlela jsem o tom.“
Prudce se ke mně skloní a  nahmatá moje ucho. Au.
Škrábne mě přitom nehtem. „Někdo nebo něco je ve vás,“
zašeptá, „a překáží to tam. Móóóc to tam překáží.“ A pak
už nahlas, vesele: „Mám tady strašně, ale strááášně
dobrej banán.“





30
Proboha, co může bejt na banánu tak strááášně
dobrýho?
Zatápala v batůžku a podala mi plod nevábně
nahnědlý a rozměklý, jako kdyby ho právě Miluška rozsedla svou
úctyhodnou zadnicí.
Celý pokoj ztichl a visel na mně očima. Začala jsem
pomalounku strhávat tu hnědou a mokrou slupku
a zapatlané prsty jsem si otírala do prostěradla. S  velkou chutí
jsem se zakousla do té nasládlé kaše. Petra zavadila
o kytaru, budovou zaburácel Beethoven. Efekt byl dokonalý:
muselo to bejt slyšet až na Karlák a Pilátový sletěly brejle.
Tak tohle je MŮJ blesk. MOJE story. Žádnej Hollywood:
prostě můj příběh o  tom, jak jsem začala na radu jedný
slepý holky vyhánět zombie banánama.
Před trafi kou stojí dva chlápci v kombinézách
Telecomu. Jeden z nich se k ní pootočí profi lem. Sevře se jí
žaludek. Je to Igor, ten Jouda z Máslovic. Zase on. Nestalo se jí
to poprvé, že ho potkala po jeho smrti. Už několikrát
zahlédla v davu jeho záda, v projíždějící tramvaji jeho tvář,
odulou rumem a pocitem viny. Vyhrnula si rukáv:
předloktí bylo samozřejmě bez myšáka, jizvy na zápěstí do
růžova.
Koupila si dvoje máčka, banány, Story a Blesk pro
Milušku a vhodila do schránky třetí dopis, adresu opět
nadepsanou jednou ze spolupacientek, aby měla naději, že
bude otevřen.
Všichni jsou tu děsně zajímaví. Třeba Mobil. Nikdo jí tu
neřekne jinak. To prťavé vyzáblé děvčátko vypadá na
patnáct, neustále chodí chodbou od lítaček až na druhý
konec a  zpět, a  zas, nepřirozeně strnulým krokem jako
robot. V  ruce drží konvičku s  vodou, občas cestou uleje
trochu do květináče, občas na své bačkory, a přitom jí ani





31
na okamžik nepřestávají po tvářích téct slzy. Jako by i v ní
byla nějaká těžko ovladatelná konvička.
„Tak co, Mobile, jak je?“ bere ji Daniela, moje bloncka,
shovívavě kolem ramen.
Zase někam mizí, ta číča na ježka, táhne se za ní
parfém, který mi aspoň na okamžik překryje vůni moře. Na
sobě má jenom nějaké splývavé nic, jenom aby se neřeklo,
že je nahá. Neboť letošní červen je teplotně nadnormální.
V červnu se samozřejmě netopí a je mi přeslazeně: z toho
parfému, ale upřímně řečeno spíš z těch tří bílých fi dorek,
které jsem si dala po obědě.
Její nohy jsou vážně vražedně krásné, měli by ji
okamžitě přeložit na uzavřené oddělení. Budu to požadovat hned
zítra při vizitě. Až projde zahradou a octne se na Karláku,
každej si pomyslí, že se vrátila nejmíň z Ibizy. Nikoho
nenapadne, že tahle temně medová barva její kůže je
výsledkem měsíčního smažení na terase jednoho pražskýho
blázince.
Naše oči se střetnou. Z  rozpaků chci kývnout na
pozdrav, ale místo toho už zase ležím zpřelámaná na asfaltu.
Jo, jsou tu dobrý týpci. Ale doléhají ke mně jenom
v jakýchsi torzech. Ani je, jako všechny své přátele během
toho roku, přestože jsou tady a  teď, nedokážu zachytit:
mizejí mi v  mlze minulosti, ztrácejí se jako bohové na
Olympu, kam nedohlédnu, kdybych si ukroutila krk.
„S tim deníkem si to tak neberte,“ chlácholí mě
zbytečně Miluška. „To chce Pilátka na každym. Je tim posedlá.
Taková její...“ zaváhá.
„Mánie?“
„Jo. Úplná mánie. Jednou se pěkně rozvzteklila. Byla tu
jedna, no fakt pomatená. Vůbec nepochopila, co po ní
Pilátka chce. Co to je, ten deník. Odevzdala jí sešit plnej
receptů na ňáký vegetariánský speciality.“





32
Sedíme na terase, všichni tu hulí jak fabriky. Trička
a kraťasy, slunce příjemně vraždí, ohromný kaštan, od
něhož nemohu odtrhnout oči, pohlcuje hluk města
a neustálé kvílení sanitek.
„Podívej, Koníři,“ ukazuje Pepa do koruny stromu, „na
ty listy. Sou napadený, něčím. Ten strom vodchází.“
Koníř, přezdívaný holkama pan Moudrej, protože
všechno ví a všechny zná, všechno zařídí, Plíškový prej vodklad
vojny pro syna a  někomu ze trojky výměnu bytu, je
zástupcem ředitele pobočky Komerční banky, díky kulhavé
noze umí předpovídat počasí a  tyká si se Standou
Grossem, se jen fi lozofi cky ušklíbne: „No jo. Vodchází. Jako my,
Pepo.“
Všeználek Koníř, bůžek z Olympu. Klovne mi do jater,
ta jeho nostalgie. Co je to za rozkladný řeči, jak říkával
Pijér? Republiku si rozvracet nedáme. Potřebujeme hlavně
klid k  práci, kterou mám na klíně: rozstřihávám kotouč
gázy na čtverečky, ruku s  nůžkama už zmrtvělou. Tento
úkol mi zadala sestra Rázná-Bodrá, když mě přistihla, jak
se marně pokouším onanovat ve sprše. Nešlo to. Zato
čtverečků v dóze přibývá jedna radost. Už teď by stačily
na odběry pro všechny voliče sociálních demokratů, a že
jich je. Koníř, rétoricky nadaný agitátor, samozřejmě mezi
nimi. Tolik krve, takové množství levicově orientované
krve! Ale já mám přece zakázáno myslet na krev. Na
upíry. Na odběry. Na transfuzní stanice. Na zombie.
„Pani Lucie,“ sykla Miluška, „podivejte, střihla jste se
do prstu. Teče vám krev.“
Najednou mě ohluší hlas, ten marně zapomínaný,
zaduní ze sklepa, štoly, kráteru minulosti: „Vzrušuje tě krev?“
Na co se mě to proboha ptá? Co je to za koketerii?
A znovu je tu, všude kolem i  ve mně, ten hlas, ty oči, ta tvář,
chůze, úsměv, tělo, hrdlo: hebký krk, tepny, ohryzek, ble-





33
dá pleť s  mateřským znaménkem, důlek mezi klíčními
kostmi, tajemství a červený pupínek, skrytost a zlatý
řetízek... Zejména, hlavně ale hlas: jeho barva, temná
a vzrušující, jeho hudba — jsem asi zvrácená, když nemohu
odolat té hudbě, přestože je to Beethoven v houseové úpravě.
Ten hlas nedokáže pohltit ani odcházející kaštan,
stínící nám ohleduplně svět z posledních sil.
„Tak řekni, řekni, vzrušuje tě?“ Když si něco umane, ne
a ne přestat.
„To nic neni, jen trochu krve. Běžte za sestřičkou, ona
vám na to kápne kysličník. Hlavně ať se vám do toho nedá
ňáká infekce.“
No jo, Miluška. Čisté spoďáry třikrát denně, bude
chlapík jako rys.
„A  slečno Irenko,“ odvrátí se Miluška od mého úrazu,
„můžu se vás na něco zeptat?“
Slečna Irenka sedí vedle Koníře, poletující vlasy
odbarvené načerveno, ve tváři žvejkačkovej výraz drsanky.
Věrnost roli někdy vyžaduje značné oběti: paří se chudák
v tom vedru v kožený bundě.
„No. A co jako?“
„Slyšela jsem, že jste policistka?“
„Jo.“
Miluška celá rozkvetla zvědavostí, jako by na světě
přestali rázem existovat nejenom pavouci a  výtahy, ale
veškerá městská hromadná doprava.
„Vážně?“ A snad i mezinárodní linky. „A jak jako... ste
se... teda...“
Irena kupodivu porozumí, na co se Miluška chce
zeptat.
„Chtěla sem bejt policajtkou už odmala. Táta byl
policajt a  strejda taky. Vždycky sem zbožňovala bouchačky
a vlčáky.“





34
Rozesměje mě to. Irena mě v ten ráz prostřílí jak
řešeto. Jako by tý krve už dneska nebylo dost.
„No, je to děsná sranda, že jo?“ zaútočí. Trapně se
vymlouvám, že to ne ona, že jsem si právě vzpomněla na
jeden vtip...
„Vsadím se, že o policajtech,“ ucedí, a tím je to odbyto.
Jen žádné konfl ikty. Rozkladné řeči. Republiku si
rozvracet...
Co tu vlastně ti dva dělají? Koníř a  Irena? Takoví
sociální suveréni: ona policistka, on bankovní expert...
Může na něm oči nechat. Žere toho kulhavýho
Napoleona i s navijákem. Nachytal ji na ty svoje všeználkovský
řeči, pan Moudrej. Jezdí do Japonska tak často, až se mu
z toho zúžily oči. Jeho brácha je šerifem v nějaký
americký díře a prej si byl jednou zaběhat s Billem.
Co bych dělala, kdyby mi Tereza oznámila, že se stala
policajtkou? Samozřejmě že nic. Jako vždycky. To
znamená, že bych se na ni povzbudivě a  chápavě usmála jako
pravá svobodomyslná matka, která vesele křiví potomky
svým bezbřehým liberalismem.
Na chodbě se strhl nějaký zmatek. Vylezla jsem
z terasy, totálně zpitomělá sluncem a lidstvem.
„Petra,“ křičí sestra Rázná-Bodrá na přibíhající
Pilátovou. Jak běžela, vrazila nechtěně do korzujícího Mobila,
až holce vyletěla konvička z ruky.
Vešla jsem za nimi do pokoje. Petra klečela u  postele
a kývala soustředěně trupem. Všimla jsem si, že její
kytaře chybí struny: urvané se jí plazily kolem bosých
chodidel. Petřiny ruce ležely jaksi PŘEDMĚTNĚ na dece, hřbety
pečlivě rozřezané Miluščiným ostrým pilníčkem na nehty.
Postel byla plná krve.
„Co tě to popadlo, ty káčo, proč?“ syčela vztekle
Pilátová, zatímco sestra přikládala obvazy.





35
Petra plakala prázdnýma očima. „Já... Miluška...“
„Co Miluška?“ vyjela na ni doktorka.
„Maj spolu dneska službu v kuchyni,“ napověděla sestra.
„Já jsem... chtěla jsem... mýt nádobí, ale Miluška,
vyhnala mě, ať jdu radši na pokoj, že bych eště něco rozbila,
když nevidím!“
Počkala jsem, až rozruch vyšumí, a  otevřela
Miluščinu zásuvku u  stolku. Měla tam v  levém koutku vzorně
srovnané ty náplasti proti klimakterickým potížím. Jedna
stála 425 Kč, byla na ní cenovka.
Nůžkama, jimiž jsem před chvílí rozstřihávala gázu na
odběry, jsem je teď všechny pečlivě rozpárala, zmuchlala
a  šla spláchnout na záchod. Kdepak ženský, ty dokážou
bejt pěkný mrchy. Dnes v noci tu krávu sežerou pavouci.
Pod oknem ležela ta plachá mlčenlivá babka. Nevěděla
o  ničem; nic o  krvi, nic o  prasklých strunách, nic o 
pomstě. Celý thriller prospala, bezpečně přikrytá
Ztracenými iluzemi.
V  ty první dny jsem nejenom nemohla jíst. Ještě větší
problémy mi dělalo něco jiného. Příšerně jsem se bála
chodit na záchod. Nesnesla jsem prostě pohled na svou...
Už jsem zapomněla, jak se to řekne slušně. Když jsem ji
jen zahlídla, vymrštila mě z prkýnka prudká vlna odporu,
jako by mi odtamtud vypadávali červi. Takoví, který si
Jakub brával na ryby. Jednou se mu v  předsíni vysypali na
koberec a  Tereza, mohly jí být tak dva tři roky, dostala
hysterický záchvat.
Nemůžu usnout. Všechny abstinenční příznaky, které
mi prorokovala Pilátová, se naplňují beze zbytku, snad až
na ty dočasné ztráty orientace. Zorientovaná jsem
perfektně a trvale, v prostoru i v čase. Na rozdíl od Pepy. Ten





36
si tuhle vyrazil z Karláku na Pavlák a vrátil se úplně
vyčerpaný po čtyřech hodinách přes Kobylisy. Jen občas
ztracená poněkud v džungli událostí, které se staly, musím
vylézt na nejvyšší strom a  porozhlédnout se, v  jedné ruce
miniaturní diář a v druhé plán Prahy. Adresu na další
dopis mi ochotně nadepsala čtenářka uspávajících románů
dokonale roztřeseným stařeckým písmem.
Paní Plíšková, matka šesti dětí a  manželka násilníka,
co se má každým dnem vrátit z kriminálu, aby vyvraždil
celou rodinu, zdravě a strašně chrápe. Kdyby aspoň
všechna ta zachrápání byla ve stejné tónině, ale ono je každé
jiné, délkou, polohou i tónem, též hlasitostí, monotónnost
je bohužel jen zdánlivá. Připomíná to mručení
buddhistických mnichů. Jakub by byl z  toho v  sedmym nebi, teda
spíš v nirváně. Nutil mě to mručení poslouchat na
cédéčku, ale i  manželské soužití má svoje meze. Když jsem si
představila svého muže, s nímž se znám od první třídy, jak
sedí celý den nehnutě nad rybářským prutem u řeky, na
uších sluchátka s tímhle mručením, připadal mi Ramses II.
srozumitelnější.
Rozsvítím budíček. Jsou dvě. A to mám v sobě dva
deprexy, pět neurolů a jeden a půl rohypnolu. Jestliže je
Koníř poradenská fi rma a  Miluška parfumerie, pak jsem já
zpředmětněla ve farmaceutickou továrnu. Když si
přičichnu ke svý kůži, cítím ten cizí, umělej pach, co mi
táhne pórama zevnitř.
Všechny ty pachy, zápachy, smrady a  vůně: Danielin
parfém, bílé fi dorky. Smrad jídelen, přepáleného tuku,
cigaretového kouře, startujícího motoru. Jinak voní
umírající kaštan a jinak chcíplá kočka. Přitiskněte si na nos
někdy kapesník, kterej jste právě přejeli žehličkou! To není
reklama. Vůně kůže, když vejdete k Baťovi. Smrad
chcanek z  průjezdu na Žižkově. Můj vlastní pach, který mi





37
utkvěl na prstě, když jsem se znovu poslušně pokoušela
hladit tam dole. Školní šatna, zubařská ordinace, hřbitov,
růže. O tom nekonečném čichovém spektru, v němž se
pohybují zvířata a slepci, třeba pes a Petra, nemám ani páru.
A přece poznám po pachu své blízké: Terezu, svou dceru,
jejíž pach se zvláštně proměňoval až do puberty, pak se
teprve ustálil. Jakuba. Pavla. Pijéra. Renatu. Mou mámu,
která voní stejně na povrchu — přírodní směsí lásky,
laskavosti, dobroty a bezpečí — i uvnitř; byla jsem v jejím
břiše devět měsíců, tak o tom něco vím.
Jeden jediný člověk, kterého jsem v životě potkala, byl
totálně bez pachu. Cítím vůni jeho koupelny, těch
serepetiček na poličce, kytku v  černě puntíkovaném květináči
v bytě na Chodově, proleželou matraci, aroma lampu
s pomerančovou esencí... To jo, to jo, ale co ON? Odráží se
vůbec v zrcadle, nebo jen a jen ve mně?
Když jsme se v  tom bytě, ještě nezařízenym a 
prázdnym, jednou milovali, objevila jsem pod postelí, zatím
jediným kusem nábytku, zaschlé psí hovno. Předtím tam
bydlela dvojice, která vystupovala s cvičeným pudlem
někde v nočním varieté.
Zdá se mi, že kromě chrápání Plíškový je na oddělení
až nepřirozený ticho. Že by všichni ti nerváci a  labilové
měli, kromě mě jediné, tak skvělý spánek? Musím to
zkontrolovat: určitě aspoň chodbou korzuje Mobil. Ale na
chodbě ticho, jen tlumené světlo a  tikot nástěnných
hodin. Mobil nikde. Asi i on na noc vypnut.
Dveře na terasu zamknuté. S  úžasem zírám na veliké
rozsvícené akvárium, které ve dne nevšímavě míjím. Celé
hodiny o něj vzorně pečuje ten maník s boxerským
chrupem, co mi vnucoval lásku ke karbošům. Vybírá na
rybičky i  příspěvky od pacientů a  miluje Koníře, protože mu
dal, haur jeden, dva tisíce na novej fi ltr. Vyhrál totiž ten





38
den osm tisíc ve Fortuně, protože vsadil na remízu
s Kamerunem.
Ryby nespí. A nechrápou. Narážejí tlamama na
skleněnou stěnu a zírají na mě jako já na ně. Na skleněnou
stěnu mé ponorky. Vypadají jako skleněnky. Jednu takovou
jsem dala Tereze, když odešla z domova s krosnou na
zádech.
Filtr tajemně bublá jako podzemní pramen. Začínám se
s  těma rybama oťukávat, cítím to, ty nesmělé počáteční
vibrace, jako když jste s  neznámým člověkem na první
schůzce. Ale musím tu vzrušující komunikaci přerušit,
chce se mi strašně čurat.
Dveře do sesterny jsou pootevřené, drze do nich strčím
hlavu: ta tlustá sestra s knírem pod nosem spí zkroucená
na pohovce hned vedle zapnutého rádia, jako by právě
slupla rohypnoly pro celé oddělení. Tuc-tuc, tuc-tuc,
možná Madonna, možná Beethoven v  houseové úpravě. Ale
stejně: když si představíte, že tý babě táhne na čtyřicítku
jako mně, klobouk dolů! Teda myslím Madonnu, ne tu
fousatou na pohovce.
Záchod slouží i jako náhradní kuřárna. Stolek
s popelníkem přetékajícím vajglama, dvě rozviklané židle, smrad
a  chlad dlaždic. Sáhnu nahoru na skříň, kde mám tajné
stabilní místo pro svůj zapalovač. Položím ho zatím na
stolek, cigáro až pak.
Mříže v  okně mi nevadí. Nic neznamenají. Jsou beze
smyslu jako chemický vzorec radonu z periodické tabulky
prvků. Kde jsou ty časy, kdy byly obtěžkány
a obtěžkávány tisícerými významy! Jsem ráda, že je to zase poctivá
mříž, a ne symbol. A toto je poctivej hajzl. Sedím tu tiše,
nehybně, dlouze, klidně sebou nechám proplouvat
boxerovy rybičky. Ani nevím, jak se všem těm druhům říká,
zítra se ho na to budu muset zeptat. Medituji tu v lehké






       

internetové knihkupectví ABZ - online prodej knih


Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2017 - ABZ ABZ knihy, a.s.