načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Rok havrana - Vladimír Šlechta

Rok havrana

Elektronická kniha: Rok havrana
Autor:

Začátek čtyřicátých let jedenadvacátého století. Zatímco západní Evropa prosperuje, Česká republika je zpustošená etnickou válkou. Kusy českého území jsou pronajaty obskurním ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8% 70%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Brokilon
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 353
Rozměr: 17 cm
Úprava: tran
Vydání: Vydání první
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-745-6260-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Fantasy román českého autora o svérázném zbojníkovi v Česku blízké budoucnosti. Začátek čtyřicátých let jedenadvacátého století. Zatímco západní Evropa prosperuje, Česká republika je zpustošená etnickou válkou. Kusy českého území jsou pronajaty obskurním soukromým společnostem, zbytek ovládají bandy kořistníků. Je zde však příběh o Havranovi, bojovníkovi bez bázně a hany, který v této zemi bez zákona osamoceně válčí proti banditům, ochraňuje bezbranné a násilí oplácí násilím. Je však Havran skutečný, nebo je to jen hoax či virál? Do zpustlé a vylidněné České kotliny se vydává agentka české exilové vlády, aby o Havranovi zjistila pravdu.

Popis nakladatele

Začátek čtyřicátých let jedenadvacátého století. Zatímco západní Evropa prosperuje, Česká republika je zpustošená etnickou válkou. Kusy českého území jsou pronajaty obskurním soukromým společnostem, zbytek ovládají bandy kořistníků.
Je zde však příběh o Havranovi, bojovníkovi bez bázně a hany, který v této zemi bez zákona osamoceně válčí proti banditům, ochraňuje bezbranné a násilí oplácí násilím. Je však Havran skutečný, nebo je to jen hoax či virál?
Do zpustlé a vylidněné České kotliny se vydává agentka české exilové vlády, aby o Havranovi zjistila pravdu.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

VLADIMÍR ŠLECHTA

ROK HAVRANA

Copyright © 2015 by Vladimír Šlechta

Cover © 2015 by Michal Ivan

Czech Edition © 2015 by Robert Pilch – Brokilon

ISBN 978­80­7456­261­7 (PDF)


Vladimír Šlechta

Rok

Havrana

Nakladatelství BROKILON

PRAHA

2015


Knihy Vladimíra Šlechty

v nakladatelství Brokilon

Krvavé pohraničí

Likarijská trilogie

1. Nejlepší den pro umírání (Thompsonův rok)

2. Likario

3. Orcigard

Gordonova země

1. Zahrada sirén

2. Ploty z kostí *

3. Hořící přízraky

Samostatné knihy

Válečná lest (Příběhy vojáka z Pohraničí)

Kukaččí mláďata *

Oggerdovský cyklus

Střepy z Apokalypsy

Kyborgovo jméno

Keltská brána

Lovci přízraků *

Emma z umírajícího města

Mimo cykly

Rok Havrana

Tajemství Morie

* připravujeme

http://www.brokilon.cz

https://www.facebook.com/brokilon


5

Kapitola první:

Zpustošená

země

„Lepší Havran v hrsti

než bitevní vrtulník Apache na střeše.“

major Jan Kovář

01

„Vidíš ho?“ ukázal hubený vousáč. „To je dron. Bezpilotní

hračička, tichej zabiják. Zrovna teď si nás v Mnichově

prohlížejí na monitoru. Tak se usmívej, Kubo, a zamávej

jim. Nebo se nějakej operátor zvencne a našije to do nás

z minikulometu.“

„Ále prdlajs, ty vole,“ odsekl tlouštík. „Plachtí tam jen pitomý káně.“

„Viďte, že je to dron, paní,“ hledal vousáč zastáníu Marie. „Vy to přece poznáte.“

Marie si zaclonila oči. Na hřebeni trčela ohořelátorVladimír Šlechta

za smrků, špičatá jako párátka. Nad nimi něco kroužilo.

Možná to byl dron a možná káně.

„Je to moc blízko slunce,“ řekla. „Nedokážu torozeznat.“

Svah, nad kterým trčely zbytky spáleného lesa, jí byl povědomý. Nebyla si však jistá, jestli tu před válkou byla, nebo ne. Kdysi tady prosperovala zahrádkářská kolonie. Jedna zahrádka vedle druhé, každá o ploše čtyř setmetrů čtverečních. V každé zahrádce stávala zahradníchatka. Z některých chatek, z těch dřevěných, zbyly jen tmavé obdélníky. Jiné vystavěli z cihel a zůstaly po nich očazené zdi. Les i zahrádkářskou kolonii kdysi zachvátil požár. Oheň nabyl takové síly, že přeskakoval od jedné chatky ke druhé. Bral s sebou i kadibudky a komposty, které by za normálních okolností nemohly nikdy vzplanout. Z plotů mezi parcelami zůstaly jen betonové sloupky, protože žár roztavil pletivo. Tohle se však stalo už před lety. Svah teď zarůstal svěží zelení, ale hranice mezi parcelami byly stále ještě zřetelné.

Byla jsem tu někdy? přemýšlela Marie. Nebyla?

Pokud ano, muselo to být v hlubokém dětství. Ale možná že kdysi navštívila jinou zahrádkářskou kolonii. Takovýchhle strání se zahrádkami bývaly v Českérepublice tucty.

„Jasně že je to dron,“ řekla. „Nebo jste si mysleli, že mě naši nechají bez ochrany?“

Tlouštík i hubený vousáč se na sebe nespokojeněpodívali. Marie, jako už poněkolikáté, vycítila, že něco není v pořádku.

Do hajzlu a doprdele, zopakovala si v duchu. Komu mě to hodili na krk? Dvěma postavám z Karla Maye? Vždyťvypadají jako Hobble Frank a Tlustý Jemmy!

Tlouštík vlastně nebyl tlustý, ale vyzáblý – stejně jako jeho kumpán. Měl však velkou hlavu a naducanétváRok Havrana

ře, což mohlo pozorovatele zmást. Ačkoliv bylo teplo,

neodložil kabát s vypelichanou kožešinovou podšívkou.

Kabát měl rozepnutý, aby mohl v případě potřeby tasit

zkrácenou brokovnici s pistolovou pažbou, zastrčenou

za opaskem vybledlých maskáčů. Těch deset kilometrů

od checkpointu absolvoval v plážových žabkáchs tlustou gumovou podešví. Syslí tváře měl hladce oholené,

nos bambulovitý a prořídlé vlasy rozčepýřené jako vrabčí

hnízdo.

Vousatý Hobble Frank v souladu se svým literárním předobrazem nepatrně kulhal. Na rozdíl od svéhoprostovlasého společníka si nasadil baseballovou čapku s nápisem Ich ♥ OCTOBERFEST. Oblékl sitmavomodrý tříčtvrteční kabátek ženského střihu, takzvaně do zvonu. K tomu nezbytné maskáčové kalhoty, bez kterých by se tady nejspíš znemožnil. Obul si zelené kotníkové kecky, zjevně pocházející z vojenských zásob. Narameni měl položenou pušku, kterou držel za masivníhlaveň.

Teprve teď to Marii došlo. „Vy máte ládovačku,“ vyhrkla.

„Jo,“ zašklebil se spokojeně vousáč. „To jo. Nemámproblémy s pořizováním správný ráže nábojů. Z každýpatrony, kterou najdu, prostě vysypu prach. Kule si odlívám sám.“

„Ále prdlajs, ty vole,“ řekl načuřeně Tlustý Jemmy. „Tahle tvoje bříza je úplně na hovno. Vzpomeň si, jakdlouho jsi sháněl pazourek do křesadla.“

Obrátil se k Marii: „Nakonec mu poslali pazourekz nějakýho podělanýho muzea, věřila byste tomu, paní? Čtyři tejdny zapaloval prach na pánvičce zapalovačem. Ještěže jsme tenkrát šli do akce jen jednou. Jedinkrát.“

„Svýho chlapa jsem odprásknul i tak,“ pochlubil sepyšně Hobble Frank. „Zhasnul jsem ho jako svíčku.“

Marie se Hobble Frankovi zadívala do očí: „JsempřeVladimír Šlechta

svědčená, že kdybyste do tý svý flinty vysypal patronu

z kalašnikova, tak vám to roztrhne hlaveň. A jiskru vám

v případě nouze hodí i obyčejnej křemen.“

„Ta je nějaká chytrá,“ poznamenal udiveně TlustýJemmy.

Marie se zeptala přímo: „Děláte si ze mě srandu? Nebo mi schválně lžete?“

„Helejte, dámo,“ ohradil se nakvašeně Hobble Frank, „je to moje flinta a já si do ní můžu sypat, co chci. A křesat si taky můžu, čím chci. A teď bysme se měli pohnout, jinak se nikam nedostaneme.“

Dron, kroužící nad spáleným lesem, zaskřečel, zamával křídly a odplachtil.

„Prdlajs dron, ty matláku,“ řekl Tlustý Jemmy. „Bylo to káně.“

V tu samou chvíli zacvrlikal Mariin mobil.

Vytáhla ho z kapsičky u košile, mrňavý, plochýa matně stříbřitý. Rozevřela ho, jako se otevírá kapesní nůž. Přiložila si ho k uchu.

„Helejte!“ vyjekl dotčeně Hobble Frank. „Řeklo se:žádný mobily! Akorát si koledujete o průser!“

„Slyším! Co se děje?“ řekla Marie do mobilu.

„Ozval se náš člověk,“ zazněl ze sluchátka majorův hlas. „O ničem neví. Je to past, Skočdopolová. Dokážete jim utéct?“

„Určitě.“

„Utečte jim a vraťte se na checkpoint.“

„Típněte to, dámo!“ zachraptěl Tlustý Jemmy. „Ještě nás zaměří nějací zkurvenci, kurva! Pak to dejte na zem a dupněte na to, protože, do prdele, řekli jsme: žádný mobily.“

Aby dodal svým slovům na vážnosti, položilploutvovitou ruku na pažbu zkrácené brokovnice. To už se Marie otočila a dala se do běhu.

Rok Havrana

Vyrazila po staré asfaltce, táhnoucí se dole podspálenou zahrádkářskou kolonií. Vsadila na sprint. Neuběhla ani dvacet kroků, když zaslechla prapodivný zvuk.

Křís.

Za zády jí vykřikl Hobble Frank: „Už zase to nekřeše! Kde mám zapalovač, kurva?“

„Nesmíš ji zranit, ty vole!“ ječel Tlustý Jemmy. „Za postřelenou nic nedostaneme! Utíkej za ní!“

Jo, jasně, uvědomila si Marie. Tlustý Jemmy v těch svých plážových žabkách nedokáže vyvinout potřebnou rychlost.

Zabočila doprava, do stráně. Zůstaly tady zbytky staré štěrkové cesty. Utíkala nahoru. Vpravo dole, pod hranicí zahrádek, zahlédla své dva průvodce.

„Utíkej za ní, kreténe!“ řval Tlustý Jemmy. Hobble Frank měl ručnici přiloženou k rameni. Z hlavně vyrazil zášleh. Houkla rána.

„Tohle byl varovnej výstřel,“ zapištěl mužík. „Příště vám to našiju rovnou do prdele! Tak bacha! Zůstaňte stát,protože já trefím veverku na sto metrů!“

Už teď od něj byla vzdálená sto metrů. Než mužíknaláduje flintu, což mu zabere nejméně dvacet vteřin, uběhne dalších sto metrů. Nebo dvě stě.

Utíkala do svahu. Po každých čtyřiceti metrech minula odbočku, směřující do nitra spálené zahrádkářskékolonie. Neodbočovala, běžela vzhůru.

Na hřebeni se ocitla ve spáleném lese. Nad hlavou jí trčela zčernalá torza smrků, při zemi bujela zelená kaše houštin. Prodírala se jimi. Větve se za ní zavíraly jako pružná opona.

Uvědomila si, že stále ještě drží v ruce mobil. Ani ho nestačila típnout. Přiložila si ho k uchu.

„Majore,“ zachrčela, „jste tam?“

„Stříleli po vás, Skočdopolová! Jste celá?“

„Jo, to jsem.“

Vladimír Šlechta

„Setřásla jste je?“

„To si pište, majore.“

„Trefíte zpátky? Pošlu vám naproti džíp, ale nemůže dál než dva nebo tři kiláky od hranice.“

„Nebudu se vracet, majore. Jestli je ten náš člověk dost blízko, a tím myslím do padesáti kiláků, tak se s ním setkám. Podle původního plánu. Zkontaktujte ho a dejte mi vědět.“

„Rozumím, Skočdopolová. Zůstaňte na příjmu,“ řekl major a zavěsil.

Překvapilo ji to. Myslela si, že ji bude přemlouvat, aby se vrátila.

Za zády zaslechla podezřelé zvuky. Nejspíš se tamhouštinami prodírali Hobble Frank a Tlustý Jemmy.

„Paní! Kde jste?“ ozval se z dálky hlas TlustéhoJemmyho.

Raději přidala do kroku.

Minula vrchol a sestupovala dolů z kopce. Za nohy ji chytaly šlahouny ostružin.

Než z toho všeho vylezu, pomyslela si, přisaje se na mě milion klíšťat.

Stále putovala lesem, nic jiného tady vlastně nebylo. Občas se vpředu rozevřel průhled do daleka, ale většinou zůstávala pod korunami stromů. Žasla, jaký prales tady vyrostl za šestnáct let. I kdyby se ji někdo pokoušelsledovat ze satelitu, přes větve a listí by ji stejně neviděl.

Zatím ji monitorovali podle signálu jejího mobilu, to však za chvíli skončí.

Mobil zacvrlikal. Volalo neznámé číslo. Zvedla to.

„Najděte řeku. Už byste měla být blízko,“ řekl mužský hlas. Nepatřil majorovi ani nikomu, koho by znala. Mluvil rychle a úsečně. Česky, ale s divným přízvukem. Nebyl to však ani Ukrajinec, ani arabák, a už vůbec ne asiat.

„Jakou řeku?“ zeptala se.

Rok Havrana

„Prostě řeku. Kdysi měla jméno. Teď už se jmenuje jinak. Nebo se možná nejmenuje nijak.“

„Vy jste Havran?“

„Ano, to jsem... teď už se nemůžete vrátitk checkpointu. Hledají vás – a nejen ti dva, kteří se vás pokusili unést... Jděte dál, a já vás vyzvednu. Najděte řeku.“

„Najdu ji. Vlastně si myslím, že jsem ji v dálce zahlédla.“

„Dojděte k řece. Jděte proti proudu. Až ke zřícenému mostu. Tam přeplavete a půjdete po asfaltce. Před dvěma lety tam ještě asfalt byl, ale jestli je tam pořád, to opravdu nevím.“

Popisoval cestu, jako by ji měl před očima.

„Ta asfaltka, to je neutrální území,“ řekl, „ale nikomu se neukazujte. Buďte pozorná. Pokud někoho uvidíte,schovejte se.“

„Jak mě najdete, když budu schovaná?“

„Najdu vás. Teď musíte rozbít mobilní telefon. Už ho zaměřili.“

„Když zabloudím, zavolám vám!“ vyhrkla.

„Nezavoláte. Já nemám žádné číslo. Rozbijte mobil, protože jinak vás snadno najdou,“ řekl neznámý a odpojil se.

Marie položila telefonek na zem a dupla na něj patou. Displej matněl, ale ještě chvíli ukazoval jedenáct hodin padesát šest minut.

02

Trosky mostu našla o hodinu později. Zůstaly z něj jen

pilíře. Řeka vypadala mělce. V zimě nenapadl skoro žádný

sníh, jarní deště se ještě nedostavily a stav vody bylhluboko pod normálem. Marii napadlo, že nemusí plavat.

Snadno řeku přebrodí.

Chvíli se ukrývala v houštinách a pozorovala protější

Vladimír Šlechta

břeh. Nic se tam nehýbalo. Ptáci křičeli, nikdo jenevyrušoval.

Rozhodla se, že se raději vysvlékne do naha a obleče

se až na druhém břehu. Tenhle začátek dubna, i když

teplého, byl pořád jen začátek dubna. Jestli si namočí

oblečení, neuschne jí až do večera. Možná ani do příštího

rána.

Sundala z ramene velkou kabelu z pytloviny,opatřenou širokým popruhem. Položila ji na zem. Pomalu,

aby netřásla větvemi keřů, odkládala jednotlivé kousky

oblečení. Nejprve vybledlou flanelovou košili. Potom

vroubkované triko s dlouhými rukávy. Zula siokopané kecky a stáhla ze sebe obnošeně vypadající kalhoty,

něco mezi montérkami a tepláky na jogging. Všechno její

oblečení bylo sice kvalitní, ale uměle ošoupané a zbavené

barev.

Tam, kde budete, Skočdopolová, opakovali jí mnohokrát,

vás zabijí třeba jen kvůli botám.

I ona sama byla zmatnělá a indiferentní. Tvář měla

hubenou, nenalíčenou, symetrickou a bez rušivýchdetailů – avšak bez výrazu a jaksi neosobní. Světle hnědé vlasy

si stáhla gumičkou do culíku. Za celý svůj životnepodstouila jedinou plastickou operaci, intenzivně se všakvěnovala nejrůznějším sportům, bojovým uměním a horským

výstupům v Alpách. Také na sebe, jak šel čas, napatlala

hektolitry nejrůznějších krémů a mastí – a to i těchhodně drahých. Tohle všechno zpomalilo příznaky stárnutí.

Z deseti metrů ji mohli považovat za štíhlou šestnáctiletou

dívku s útlými boky a drobnými prsy. Zblízka by všakvětšina pozorovatelů znejistěla. Sedmatřicet let života přece

jen zanechá na obličeji stopy.

Dokončila svlékání. Co se vešlo do kabely, to tamnacpala. Široký popruh zkrátila, jak to jen šlo, a zavěsila sikabelu na krk. Zbytek věcí smotala do košile. Vstoupila do


13

Rok Havrana

vody, která byla nepříjemně studená. Pod bosýmanohama ucítila bahno, pak písek a nakonec kameny. Uprostřed

řeky jí voda sahala nad pás. Rychle se dobrodila na druhý

břeh a s drkotáním zubů si začala natahovat oblečení na

mokré tělo. Když s tím byla hotová, získala ještězmačkanější vzhled.

Chvíli přemýšlela, jestli se má napít z řeky. Pak ten nápad zavrhla. Koneckonců – v plastové láhvi jí zbýváještě litr vody.

Vyškrábala se tam, kde na zbytky mostu navazovala asfaltka.

Bývalá okreska se změnila v úzkou stezku. Postranách, z návějí starého listí, vyrůstaly keře i tráva ostřice. Uprostřed zůstával proužek asfaltu.

Rozběhla se.

03

Už neutíkala, jen šla. Krok za krokem, kilometr zakilometrem. Zapomenutá asfaltka vedla stinnými březovými

háji. Dřív se tady rozkládala úrodná pole, všechnudobrou půdu však zabraly břízy. Z oblohy shlíželo slunce, ale

Marie viděla jen zlatavé mihotání, cezené skrz listoví.

Česká kotlina už od středověku patřila k zemíms nejhustší sítí měst a vesniček. Marie, sledující asfaltku, už dvěma bývalými vesnicemi prošla. Obě byly opuštěné, zarostlé bující vegetací. Před chalupami s propadlými krovy zůstalo pár zrezivělých automobilových vraků. Ve zpustlých sadech kvetly slivoně.

Žádní lidé.

S každým dalším krokem se dostávala hlouběji do zpustošené země. Hranici teď měla, jak odhadovala,pětadvacet kilometrů za zády. Už se nemohla vrátit. Pokud měl Havran pravdu – a on ji určitě měl – stopovali ji nejen

Vladimír Šlechta

Hobble Frank a Tlustý Jemmy, ale i další party, kterélokalizovaly její mobilní volání a chtěly se podívat, kdo se jim

potuluje po teritoriu.

Už neutíkala, jenom šla.

Náhle, bez varování, vyšla ze stromů a ocitla se naokraji jakési kotliny. Asfaltka, směřující dolů, se tady prudce rozšířila, protože návěje starého listí tu za dešťůodplavovala tekoucí voda. Dole se jako staré dinosauří kosti bělaly zbytky panelového sídliště.

Popošla ještě o kus dál. Na pravé straně uvidělarezavou železnou trubku, na které pořád ještě visela cedule: PŘEHOŘOV.

Pochopila, že je na nesprávném místě. Špatněodbočila a ocitla se tam, kde by rozhodně neměla být. To nebylo dobré. V blízkosti takovýchto trosek se obvykle zdržovali zdivočelí lidé.

„Do hajzlu,“ zasykla. „Zvorala jsem to.“

Otočila se na patě a utíkala zpátky. Což byla chyba. Ale chybou by bylo i zůstat na místě nebo pokračovat dorozvalin Přehořova. Chyba byla prostě v tom, že si nedala pozor.

Do mužů, kteří šli po úzké asfaltce směrem na Přehořov, téměř vrazila. Arabáci. Podobných už viděla na fotkách tucty, ale teprve teď je spatřila in natura.

Byli dva. Vousatí, temnoocí, snědí, neurčitého věku. Měli na sobě dlouhé šedé košile, volně splývajících až ke kolenům, zpod kterých vykukovaly maskáčové kalhoty. Přes košile si oblékli zelené armádní vestičky s mnoha kapsami. Kolem hlav si stočili dlouhé pásy látek doturbanů. Přes ramena měli přehozené řemeny nezbytných samopalů.

Pokusila se uskočit do březového lesa a utéct. Tohle však nebyli žádní kašpaři jako Tlustý Jemmy a Hobble Frank. Jeden jí nadběhl, druhý ji chytil za rameno.

Rok Havrana

A už ji měli.

Ten první jí zkroutil ruce za záda. Druhý vykřikl cosi jako alala džabala! Z vyasfaltované cesty mu odpověděli další.

Oči jí slzely bolestí, jak jí neznámý kroutil ruce, ale přece jen rozeznala, že se po asfaltce blíží další dva muslimští bojovníci, popohánějící šest naložených mezků.

Jsou to kšefťáci a pašeráci, pochopila. Převážejí zboží sem a tam. Tabák, konzervy z potravinové pomoci, deky ukradené ze skladů Červeného kříže. Možná opiumz makových políček. Snad i zbraně.

Obstoupili ji. Ucítila z nich pach hlíny a starého potu. Smrděli jinak než chlapi, které znala. Patřili k jiné rase, k jinému živočišnému druhu. Nejspíš nevěřili vlastním očím. Vždyť to vypadalo jako zázrak: osamělá ženauprostřed pusté země.

Zblízka si prohlíželi její obličej, vousaté tváře přiblížili až k jejímu nosu. Tiše se domlouvali neznámou řečí.

Ten první jí pustil ruce. To už bylo lepší.

„Hledám Havrana,“ řekla nejistě. „Mám s nímschůzku. Špatně jsem odbočila, ale on se po mně určitě shání. Havran – znáte ho přeci, ne?“

Zírali na ni a mlčeli. Pro jistotu to zopakovalav němčině.

„Raven! Ihr wisst schon!“ zdůraznila.

Když domluvila, jeden z vousáčů jí vrazil facku. Zapotácela se.

Do tváří se jí vehnala krev. Skočila stranou, znovu se pokusila utéct do lesa. Kdyby uvažovala, věděla by, že v žádném případě nemá cenu utíkat. Jenže nepřemýšlela.

Neměla žádnou šanci. Drapsli ji za ramena, povalili ji na zem. Převalili ji na břicho. Jeden ji držel za ruce,druhý za nohy. Třetí hlídal mezky. Čtvrtý odepnul z postroje řemen.

Vladimír Šlechta

Pomalu a metodicky ji seřezal. Řemen jí znovu a znovu dopadal na zadek. Křičela, plakala, nadávala jim. Pak už jen prosila. Nakonec přestali.

Dostala na zadek jako ještě nikdy. Když byla malá holka, rodiče ji nebili. Nevzpomínala si, že by jí lípli byť jenjedinou facku. Tohle pro ni bylo poprvé.

Všechno je jednou poprvé.

Pak ji postavili na nohy a zařadili do své karavany.

Pohnuli se dál. Dobře se tu vyznali, protože vzápětí uhnuli, aby obešli kotlinu s bývalým Přehořovem.

04

Rukávem si rozmazávala slzy, utírala si nos. Byla v šoku.

Na něco podobného ji sice cvičili, ale výcvik je něco jiného

než realita. Možná nebyl výcvik dost dobrý. Nebo nebyla

dost dobrá ona sama.

Procházeli stinnými háji i lesem. Marie, zbavená vůle, pajdala vzadu. Ztratila pojem o čase. Točila se jí hlava a cítila, jak jí na zadku a na stehnech naskakují podlitiny.

Jsem v tom až po uši, opakovala si neslyšně. Po uši ve sračkách. Nikdo mě z nich nevytáhne.

Věděla, že bude ještě hůř. Až se utáboří na noc, tak ji všichni čtyři znásilní. Jeden po druhém a nejspíši několikrát.

Stíny se dloužily. Slunce se naklánělo k obzoru.

Aniž by kdokoliv cokoliv řekl, muži se zastavili.Uprostřed divočiny se tady nacházel prázdný plácek, nejspíš jejich obvyklé stanoviště.

Pod převislými větvemi věkovitého dubu mlčkyodstrojovali mezky. Balíky ukládali na zem. Jeden z mužůznepokojeně zabrebentil a rozbalil hadrový obal ze staréhopřehozu. Ukázalo se, že uvnitř se skrývá baterie plastových lahví, navzájem spojených lepicí páskou. Všechny byly

Rok Havrana

naplněné zakalenou žlutavou tekutinou. Marie začichala

benzín.

Copak se tady obchoduje i s benzínem?

Nejspíš. Jedna láhev tekla, což vousaté mužeznervóznilo. Shlukli se kolem balíku a zkoušeli dotahovat víčka.

Marii se hrozně chtělo na záchod. Popošla pár kroků

k nejbližšímu roští, ale jeden z mužů na ni hrubě zakřičel.

„Musím čůrat,“ vysvětlila.

Pak zažila nejhorší ponížení dnešního dne. Nenechali

ji odejít do houští. Musela si dřepnout tam, kde byla.

Všichni čtyři se dívali.

Vlastně čekala, že se ni vrhnou a strhají z ní oblečení. To

se však nestalo. Když se vymočila, nechali ji být. Nevšímali

si jí. Ale možná to ještě přijde. Vždyť je před nimi celádlouhá noc.

Našla si suché místečko, kde nebylo tolik mravenců jako

jinde. Stočila se do klubíčka. Ležela, snažila sezapomenout na bolest.

Náhle si uvědomila, že vousáči jsou ve střehu.V podřeu se tiskli ke kmínkům stromů, v hrstech drželisamoaly.

Něco se dělo. Někdo přicházel.

Jeden vousáč vykřikl a ostatní sklopili hlavněautomatů. Odtáhli prsty ze spouští. Dívali se na Marii. Vlastně se

dívali za ni.

„Ich grüße dich, Raven,“ vykřikl muslimský bojovník,

který vypadal nejstarší.

Tak vida, přece jen uměli německy. Alespoň trochu.

Marie se ohlédla. Dva kroky za ní stál hubený človíček

s vážným výrazem v bezvousé tváři.

Tlumeně vykřikla překvapením. Jak se sem mohl dostat

tak nepozorovaně?

„Vy jste Havran,“ hlesla česky.

„To jsem,“ přikývl hubený mladík.

Vladimír Šlechta

Tvář měl úzkou, přísnou a planuly v ní dvěnesmlouvavé oči. Do dlouhých blonďatých vlasů si vpletl velké černé

péro. Byl nevysoký, obutý do kotníkových adidasek,oblečený do zválených džínsů a zelené vesty natažené přímo

na nahé tělo. Odkrytou hruď i nahé paže měl pokrytéčerstvými i dávno zajizvenými šrámy. Podobal se indiánskému

stopaři ze starého westernu. Nebo elfskému bojovníkovi

z nějakého manga animáku, akorát mu chyběly dlouhé

elfské uši. Ale ty jeho velké oči – ty by se do mangy docela

hodily.

Trup měl překřížený řemenem, na němž visela polnítaška. Na druhém boku, symetricky, měl zavěšený FAMAS,

automatickou pušku francouzské výroby.

FAMAS, což je zkratka Fusil d’Assaut de la Manufacture

d’Armes de St-Etienne, je na pohled značně atypický.

Zásobník má umístěný za spouští, v podstatě až napažbě. Handguard, tedy ta část, která u americké M 16vypadá jako držadlo, je u FAMASu neobyčejně dlouhý. Celý

FAMAS vypadá jako přívěšek handguardu.

Také z handguardu visel vějíř černých havraních per.

„Někde jsem špatně odbočila,“ vysvětlila mu Marie.

„To se stává,“ přikývl.

Houkl k muslimským bojovníkům, tentokrát německy:

„Ali Bašíre! Je načase, abychom vyřešili náš spor!“

„My nemít žádný spor s tebou, Havran!“ vyjekl nejstarší

z vousáčů. „Žádný spor! Žádný!“

„Ach tak. V tom případě se rozejdeme v míru. Tato žena

odejde se mnou.“

„Ne!“ vykřikl Ali Bašír. „Ona teď patřit nám!“

„Měla se se mnou sejít,“ vysvětlil mu Havran trpělivě.

„Šla na schůzku se mnou.“

„To nám být jedno!“ zaječel Ali Bašír. „My ji najít první!

Ona patřit nám!“

Havran se pousmál.


19

Rok Havrana

Takhle se usmívají osamělí bojovníci v japonskýchmanga kydličkách okamžik před tím, než vytáhnou zbraně.

Arabáci si všimli jeho úsměvu. Mimoděk pozvedlihlavně samopalů. Neodvážili se však vrátit prsty na spouště.

Ali Bašír se rozesmál. „Ty nezabít nás, Havran. My neporušit žádný zákon. My dodržovat zákony! My ji najít a ona být naše! Takové naše právo!“

Ostatní vousáči se s ulehčením narovnali. Začali sepochechtávat. Marie pochopila, že s nimi Havran svedlslovní souboj a byl poražen.

Jenže Havran se usmíval dál.

„Jaká je teď cena za mladou ženu, Ali Bašíre?“ zeptal se. „Za mladou, zdravou a silnou?“

„Proč ty chtít vědět, Havran?“ zeptal se obezřetně Ali Bašír.

„Koupím ji od vás.“

Vousáči chvíli brebentili. Pak se dohodli.

„Za takovou my dostat dva a půl tisíce euro,“ řekl Ali Bašír. „Ale my tobě dát ji za dva tisíce.“

„Dva tisíce, Ali Bašíre? Nebudu smlouvat. Dva tisíce euro, to je dobrá cena. Za tu bych si mohl koupit všech šest vašich mezků. Ano, šest mezků... Jenže ta žena vám patří jen z poloviny. Šla za mnou a vy jste ji chytli. Dobře. Polovina je jeden tisíc euro. Můžu vám je dát. Co ty na to?“

Samozřejmě to byla léčka, což Marie odhalilaokamžitě. Muslimský bojovník to také vytušil. Nebyl však natolik chytrý, aby léčku rozklíčoval.

„Tisíc... euro?“ zeptal se opatrně. „Ty nám dát tisíc euro?“

„Tak,“ přisvědčil Havran. „Tisíc euro. Pak se rozejdeme v míru.“

Opět chvíle brebentění.

„My vzít tisíc, když ty zaplatit hned teď, Havran.“

Vladimír Šlechta

Samozřejmě, tohle byla součást orientálníhosmlouvání. Nasadili cenu hodně vysoko a Havran ji vydělildvěma. I tak to pro ně byla výhra. Jako by našli tisíc euro na

zemi.

Havran přikývl: „Jsem rád, že jsme se dohodli. Vámpatří polovina ženy a mně druhá polovina. Je to tak?“

Odpovědělo mu ticho. Havran předestřel logickoukonstrukci, které nerozuměli.

„Ta žena,“ zopakoval Havran pomalu, „má cenu dvatisíce euro. Z toho jeden tisíc patří mně a jeden tisíc patří vám.“

„Já nerozumět,“ zachrčel Ali Bašír.

„Rozumíš? Nerozumíš? Je to tak, jak říkám. Nebo si myslíš že tě chci obelhat, Ali Bašíre? Myslíš si snad, že tě chci okrást?“

„Ne, to já nemyslet...“

„A víš co, Ali Bašíre? Já tu ženu nechci. Nepotřebuju ji. Nechte si ji, ale dáte mi můj podíl. Jeden tisíc euro.“

„My nemít tisíc euro...“ zablekotal Ali Bašír. Zjevně nechápal, o čem Havran mluví.

Havran pokrčil rameny. „Nic se neděje, Ali Bašíre. Nechte si tu ženu. Vezmu si vaše tři mezky a tím budeme vyrovnáni.“

Cvak. Past sklapla. Záležitost se náhle přesunula naúplně jinou úroveň. Celé se to obrátilo proti arabákům.

Dobře jim tak.

„My nemít s tebou spor, Havran,“ zajektal Ali Bašír. „Ty nechat nám naše mezky.“

„Tys stanovil cenu, Ali Bašíre,“ řekl Havran zvolna. „Uznal jsi, že polovina ženy patří mně. Polovina z ceny té ženy jsou tři mezkové. Celá žena pro vás, tři mezci pro mě.“

Vousáči na něj bezhlesně zírali.

Havran vykřikl: „Nepotřebuju tu ženu! Nepotřebuju ani mezky!“

Rok Havrana

Bleskurychle se pohnul.

Prásk-k-k!

Soumrak rozervala kratičká dávka z FAMASu.

Nejbližší z mezků se zatřásl. Bez hlesu, s prostřelenou lebkou, padl na zem.

Ticho se navracelo jen zvolna.

Žádný z arabáků se nepokusil vystřelit. Pustilikalašnikovy, zůstaly jim viset na řemenech. Jeden z nich se vrhl na padlého mezka a rozplakal se. Plakal, jako kdyby mu Havran odstřelil vlastního syna.

Další se snažil odstrkat zbývající mezky co nejdál. Chránil je vlastním tělem.

Třetí jen ohromeně stál.

Marie si uvědomila, že Ali Bašír stojí u ní. Držel ji za rameno a špatnou němčinou jí ječel do ucha: „Jáproklínat tě! Ty jít! Jít pryč! Ty odejít! Já proklínat tě!Proklínat!“

Postrčil ji. Zapotácela se, ale nespadla. Havran jipodeřel.

Potom Havran i Marie, v těsném objetí jako dva milenci, zacouvali hlouběji do houštin.

05

„Au,“ vyjekla. Mimoděk si sedla na vystouplý kořen, ale

okamžitě vyskočila na nohy.

„Dali mi pořádnej vejprask,“ vysvětlila Havranovi. „Teď budu muset pár dní spát na břiše...“

„Vy jste voják?“ zeptal se Havran. Promluvil k ní česky a zdálo se, že je to jeho mateřština.

„Mám vojenskej výcvik, to jo. Ale voják nejsem. Pokud vás zajímá, jestli jsem někdy někoho killnula, tak musím říct, že ne. Nikdy jsem nikoho nezabila. Ani se k tomu nechystám.“

Vladimír Šlechta

„Co tady děláte?“

„Hledala jsem vás. Na začátku jsme skočili na špekdvěma kašparům, pak jsem dostala na prdel od arabáčů, ale nakonec jsme se sešli, vy a já. A to je bžúžasný, no ne?“

„Bžúžasný?“

„Ještě lepší než skvělý. Úžasný na druhou.“

„Aha... proč jste mě hledala?“

„Proč? Protože jste záhadná postava, Havrane. Vynořil jste se z nicoty před kolika? Před třemi lety? Předčtyřmi?“

„Jsem tady už osm let,“ pokrčil rameny. „Od války o Nula dvojku.“

„Jo. Od takzvanýho malýho džihádu. Legenda se z vás stala až o dost pozdějc. Nebyli jsme si jistí, jestli historky nezačaly driftovat proti toku času, jestli rozumíte, jak to myslím.“

„Malého džihádu jsem se skutečně zúčastnil...“

„Tím lépe. Bod pro vás, Havrane. Víte co? Jstekomletně obalenej zvěstma a pověstma. Jako nějakej Robin Hood. Ochránce nebohých, mstitel bezpráví. Jenže o vás nevíme skoro nic. Občas jsme slyšeli záznam vašeho hlasu, když jste někomu volal na mobil a náhodou se to nahrávalo. Viděli jsme pár fotek, ale braných hodněz dálky. Jedna z verzí je, že jste ruskej agent a že za sebou máte celej podpůrnej tým. Protože to, co jste dokázal, by jeden člověk nesvedl.“

„Nejsem ničí agent!“ ohradil se prudce.

„Taky se povídalo, že nejste člověk, ale virál. Že veskutečnosti neexistujete. Že se celej ten humbuk nakonec vyvrbí jako reklama na prací prášek... Teď užsamozřejmě vím, že jste skutečnej. Ti arabáci z vás měli opravdovej vítr. Vůbec se nepokusili vystřelit.“

„Jsem rád, že se nepokusili... Koho zastupujete?“

„Možná se tomu budete smát, ale zastupuju českouexiRok Havrana

lovou vládu. Konečně se do ní dostali lidi, kteří se snaží

něco dělat. Pokoušíme se eliminovat i onen přívlastekexilová. Nepůjde to ze dne na den, ale po malých krůčcích.

Krok za krokem až ke kýženýmu výsledku...“

„A ten výsledek má být jaký?“

„Ztracená vláda věcí tvých zpět se k tobě navrátí, lidečeský, znovu navrátí,“ zadeklamovala Marie. „Chápete? Už jste v obraze?“

„Myslím, že ano.“

„Vy i my máme společný zájmy. Chceme s vámi navázat spolupráci.“

„Proč poslali vás? Proč neposlali muže?“

„Vedení se domnívalo, že vám ženská bude milejší. Samozřejmě se vyskytly pochyby, jestli vám takovánevycválaná osoba, jako jsem já, nepoleze na nervy, ale nikoho jinýho neměli po ruce... Dokážu mluvit jako opravdová dáma, pokud byste o to stál. Spisovně a bez sprostejch slov...“

„Jaké jsou vaše osobní důvody? Proč jste se vydala do nebezpečí?“

„Proč?“ rozhodila Marie rukama. „Protože sloužím vlasti, Havrane! Tohle je moje vlast! Tahle zeměnepatří uprchlíkům z Pákistánu nebo z Afriky, který nám sem před etnickou válkou ve velkým nalifrovala Evropská unie. Já věřím, že jednou se tady bude zase normálně žít. Děti budou chodit do školy, dospělí do práce. Po večerech se budou vrtat na zahrádkách nebo vysedávat v kavárnách. Nestačí vám to jako dostatečnej důvod?“

„Stačí,“ přikývl Havran. „To je dobrý důvod... Co ode mne chcete?“

„Jednak jsme si potřebovali ověřit, že skutečněexistujete. To se podařilo, takže jsme docílili značnýho pokroku. Za druhý bysme potřebovali píchnout s jednou konkrétní záležitostí, která se samozřejmě týká záchrany lidskejch

Vladimír Šlechta

životů. No a za třetí máme zájem o trvalejší spolupráci.

Nebudeme vám bránit v konání ušlechtilejch činů, ale

naopak vás v tom budeme podporovat.“

„Už teď mám podporu Modrých baretů.“

„Jo, to máte. Ti kluci od Modrejch baretů jsou fajn, ale

přece jen jsou to žoldáci. Dobrodruzi. Přišli si sem zaválčit

a vydělat slušný peníze, nic víc. Až se toho nabaží, odejdou

zpátky do civilizace. My jsme vlastenci. Poskytneme vám

nadstandard. Logistickou podporu, rychlou přepravu,

materiální vybavení a tak podobně.“

„Co za to budete chtít?“

„Tohle všechno od nás dostanete zadarmo. Jako bonus

dostanete mě. Moji osobu. Budu vás doprovázet jako

váš věrnej stín. Mám určitý pověření, platný v rámci celý

Spojený Evropy. Můžu fungovat jako garant.“

„Garant?“

„Jo. Jako záruka, že všechno, co děláte, se dějev rámci zákona a v souladu s přáními Spojený Evropy. Tím vás

zkonkretizujeme. Už nebudete mýtus, ale skutečnáosoba.“

„A chci být skutečná osoba?“

„To mi řekněte vy.“

Zavrtěl hlavou: „Nezáleží mi na tom. Pro současnéobyvatele České kotliny jsem skutečný až dost.“

„Všimla jsem si. Nedalo se to přehlídnout.“

Mlčel.

Vybídla ho: „Zajímá vás naše nabídka? Zajímám vás já

osobně?“

„Něco mi o sobě řekněte.“

„Jmenuju se Marie Skočdopolová... Cože? Žádnýúsměvy? Moje jméno vám nepřipadá směšný? Hned vás mám

radši... Je mi třicet sedm, jsem bezdětná, dvakrátrozvedená, bez závazků. Mám německý občanství, teď alepracuju pro českou exilovou vládu. Nemám s sebou žádný


25

Rok Havrana

potvrzení na papíře, ale pokud se dostaneme na základnu

Modrejch baretů, snadno si to ověříte přes internet.“

„Vy jste tu byla v době etnické války?“

„Ne, to ne. V rámci programu Erasmus jsem byla na studijním pobytu v zahraničí.“

„Kde konkrétně jste byla?“

„Limerick, Irsko. Mají tam nějakou univerzitu a tam jsem zrovna studovala, když se to tady začalo řezat.“

„Jak se stalo, že máte německé občanství?“

„Když tady začala válka, tak mě chtěli poslat domů. Repatriovat. Tady už padaly bomby, ale oni měchtěli poslat šupem do Český republiky, věřil byste tomu? Naštěstí se našel jeden spolužák, Němec, kterej tam byl taky v rámci programu Erasmus. Oženil se se mnou. Z jeho strany to byl prostě akt milosrdenství. Zachránil mi život – a to nemyslím nijak obrazně... byl to hodnej kluk. A pořád ještě je. Nevydrželo nám to, jak jistě chápete. Občas si telefonujeme...“

„A co vaše rodina? Co vaši rodiče a sourozenci?Pocházíte z bývalé České republiky – nebo se pletu?“

„Rodiče, mladší ségra i pár dalších příbuzných zkejsli ve sběrným táboře číslo 14. Umřeli během epidemie, když tam Súdánci zavlekli choleru. A teď můžete říct, že je vám to líto.“

„Řekla jste to za mě... jakou školu jste vystudovala?“

„Žádnou. V Limericku jsem s tím musela seknout. Došly peníze a svýho manžílka jsem nechtělavykořisťovat. Půl roku jsem myla nádobí v jedný zaplivaný hospodě v Dublinu. Pak jsem se dostala do Německa. Pracovala jsem tu i onde, ale většinu času, celkem jedenáct let, jsem byla zaměstnaná v detektivní kanceláři v Berlíně. To by vám mohlo připadat zajímavý.“

„Co přesně ta detektivní práce obnášela?“

„Sledování nevěrnejch paniček. Prověřování, jestli

Vladimír Šlechta

některej ze společníků netuneluje firmu. Zjišťování,jestli se v pečovateláku dobře starají o tetičku. Hledali jsme

zaběhlý psy, uprchlý týnejdžry a zatoulaný důchodce. Nic

dramatickýho. Žádný střílení. Berlín je spořádaný město,

alespoň navenek. Po většinu času jsem se hrabala v cizím

špinavým prádle, chápete?... Pak, když vznikla nováčeská exilová vláda, jsem se přihlásila, že chci přiložit ruku

k dílu. A teď jsem tady... Chcete mě?“

„Jestli to dobře chápu, tak byste chtěla cestovat se

mnou.“

Přikývla: „Přesně tak. Stále za vašimi zády – jako vaše

věrná družka, soudružka. Umím vařit, šít i spravovatrozbitý boty. Dokážu rozdělat oheň třením dvou dřev. Můžu

vést konverzaci na opravdu vysoký úrovni, kdybyste to

někdy potřeboval. Umím se chovat jako opravdová dáma,

i když zrovna tohle mě trošičku prudí... Samozřejmě,

pokud se vám nelíbím, můžete dostat jinýho garanta, ale

to byste mě rozplakal. Víte, co mě stálo úsilí, než jsemzískala všechny ty pověření a prověření?“

„Bez garanta to nejde?“

„Samozřejmě že to jde, ale pořád budete jen osamělej

bojovník. S garantem povýšíte na vyšší level... kdyžodmítnete garanta, nebudou se z toho vyvozovat žádnýnegativní závěry, ale pár lidí tím naserete. V budoucnu by vám

mohli házet klacky pod nohy. Ale nechci vám vyhrožovat,

protože z takovejch prkotin si stejně nic neděláte. Je to

tak?“

„Co je to za pomoc, kterou ode mne potřebujete? To za

druhé, jak jste říkala.“

„Helejte, tady už se dostáváme do důvěrný oblasti. Když

se to rozkecá, začnou umírat lidi. Ale já se spolehnu na

vaši diskrétnost. Situace je takováhle: chceme dostat pár

ukrajinskejch rodin do Evropský unie. Samozřejměmluvím o rodinách z ukrajinský Ukrajiny, né z tý ruský.“


27

Rok Havrana

„Co je to za rodiny?“

„Většina z nich jsou manželky a děti ukrajinskejchdoktorů a inženýrů. Plus samozřejmě ti doktoři a inženýři. Nějací snaživci udělali na Ukrajině nábor. Zpočátku to vypadalo bžúžasně, jenže pak se Kirilenko zvencnul. Víte, o kom mluvím? Kirilenko, ukrajinskej diktátor.“

„Vím, o kom mluvíte,“ přikývl Havran.

„Nebyla jsem si jistá, jestli nejste ponořenej výhradně do Český kotliny. Teď vidím, že máte celosvětovej přehled... Ty ukrajinský rodiny jsou v tuhle chvíli v protektorátu, ale stejně tam nejsou v bezpečí. Pro Kirilenka jsou to zrádci. Chce je nechat povraždit – včetně žen a dětí. Jistě chápete, že jde o každej den.“

„To chápu.“

„Rusové se drží svojí standardní taktiky. Předstírají spolupráci, ale zároveň zdržujou a hledají výmluvy. Samozřejmě že by bylo nejlepší, kdyby uprchlícipřešli z protektorátu přímo do Rakouska. Jenže ten kus Slovenska, kterej pořád ještě sousedí s Rakouskem, je vylidněnej. Z větší části se změnil v bažinu a kromě toho se tam dočasně usídlila celá ruská divize. Dočasně,chápete? To znamená nafurt. Tudy je Rusové určitě nepustí... Věřte, Havrane, že probíhaly jednání, a to i na dost vysoký úrovni, ale Rusové všechny návrhy torpédovali. Zbyly jen dvě možnosti. Buď přes Maďarsko, což je nesmysl,protože s Maďarama není řeč. Rusové jim sice darovali jižní Slovensko – a to včetně Prešpurku, čili Bratislavy – ale Maďaři si stejně hrajou na svým písečku. Druhoumožností je převést uprchlíky přes jižní Moravu.“

„Přes Orilien.“

„Jo, přesně tak. Když mluvím o jižní Moravě, tak mám na mysli Orilien. A kvůli tomu jsem tady. Slyšeli jsme, že jste v Orilienu párkrát byl a že máte dobrý vztahys místníma. Je to pravda?“

Vladimír Šlechta

„Je to tak.“

„Pokud půjdete jako průvodce, pokud promluvíte s vlastníkama Orilienu, mohlo by to klapnout. Co na to říkáte?“

„Nebudou Rusové bránit uprchlíkům v přechodu řeky Moravy?“

„Tohle nechte na nás, Havrane. Máme na ruskýstraně svoje kontakty. Přechod, nebo spíš převoz, přes řeku Moravu je náš problém a my ho zdárně vyřešíme.“

„Kolik je těch uprchlíků?“

„Kolem sto padesáti... Chápejte, Havrane, nejde o to, že by Evropa chtěla využít jejich schopnostidoktorů a inženýrů. Evropa má dost svejch vlastních. Ale uprchlíci můžou podat svědectví o tom, co se teď děje na Ukrajině. A jejich svědectví bude mít váhu! Evropa pak bude moci zatlačit na Kirilenka, aby ho umravnila. V sázce není jen těch sto padesát životů, ale mnohem víc!... Ráda bych vám dala čas na rozmyšlenou, jenže, obrazně řečeno, času je málo a voda stoupá... Pomůžete nám?“

Mlčel.

„Něco je na vás divného,“ řekl po chvíli.

Natáhl pravici. Konečky prstů se dotkl jejíhovroubkovaného trika kousek pod pupíkem.

„Něco tady není v pořádku,“ dodal.

„Jo, to není,“ vyhrkla. „Nechala jsem si zablokovat menstruační cyklus. Nemusíte mít strach, že by mě bolela hlava a že bych vás zdržovala sháněním tampónů... Jak jste to vůbec poznal? Někdo vám to řekl? Nebo hádáte naslepo?“

Odtáhl ruku. „Nebojíte se, že už nebudete moci mít děti?“

„Helejte, Havrane, nezdá se vám, že náš rozhovor začal nabejvat poněkud osobní povahu?... Nevadí. Vy jste

Rok Havrana

bohatá nevěsta, o jejíž přízeň usilujeme. Takže se ptejte na

cokoliv.“

„Už jsem se zeptal.“

„Jasně... odpověď je tahle: nebojím se. Jednak jsem na děti už trochu stará větvička. Za druhý, kdo by chtěl přivést děcko do tohohle šílenýho světa? A za třetí, já můžu mít dětí, kolik budu chtít, pokud jich teda nebudu chtít víc než deset. Před deseti lety jsem si nechala celej rok odebírat vajíčka. Teď jsou v mrazáku a čekají na oplodnění. Můžu si je nechat zavést zpátky, protože rozmnožovací orgány mám pořád na původních místech. Dítě se pak narodí obvyklým způsobem... Stačí vám tohle vysvětlení?“

„Stačí.“

„Takže: berete spolupráci – a mě navrch?“

Přikývl. „Zkusím to.“

06

„To jsem já, majore.“

„Skočdopolová? Kde jste? Už jsem dal dohromady záchrannej tým.“

„Klid, majore, jsem v pořádku. Momentálně senacházím v nějakým hnízdě jménem Přehořov. Táboří tadybanda squaterů, jsou to týpci jak ze Šílenýho Maxe. Jeden mi půjčil mobil.“

„A co Havran?“

„Klaplo to. Našla jsem ho, nebo přesněji řečeno, on našel mě.“

„Takže Havran je skutečnej?“

„Jo, majore, to si pište. Ještě skutečnější a ještězáhadnější, než jsme si mysleli. Dokonce má i nějakýpsychotronický schopnosti. Nebo alespoň předstírá, že je má...“

„Trošku o něm pohovořte, Skočdopolová.“

„No, vypadá spíš jako kluk. Řekla bych, že mu ještě

Vladimír Šlechta

nebylo třicet. Má tady obrovskej respekt... helejte,majore, nemůžu se vykecávat moc dlouho. Musím ten křáp

hned vrátit. Důležitý je, že Havran souhlasil s naší akcí

v Orilienu. Podpoří nás. Nabízela jsem, že ho tamdopravíme auťákem nebo vrtulníkem přes Rakousko, jenže on

nechce opouštět území Böhmen und Mähren. Řekl, že se

do Orilienu dostaneme za dva, možná za tři dny. Doufám,

že sežene alespoň koně, jinak si ušoupu nohy, až – no –víte až kam...“

„Tři dny? Doufám, že víte, co děláte, Skočdopolová, protože tři dny jsou až moc. Abysme pak měli kohoeskortovat!“

„Nemusíte mít obavy, majore, že byste se ty tři dny jen tak šťoural v nose, protože vy je vyplníte pilnouprací. Havran tvrdí, že zná zkratku. Cestu přes Orilien. Asfaltku.“

„Asfaltku? Děláte si prdel, Skočdopolová? Nebo si z vás udělal prdel Havran?“

„Každopádně se na něj musíme spolehnout. Říkal jste, že máte někoho na ruský straně?“

„Jo, to jo. Někoho tam mám.“

„Tak ho neprodleně kontaktujte... Vydáte se na Slovensko. Natvrdo dohodnete podmínky s Rusama. Na všechno tam dohlídnete. Všechny podplatíte. Ukrajince potřebujeme dostat na břeh Moravy – a teď mám na mysli tu řeku. A oni tu řeku nepřeplavou. Musíte zajistit převoz. Kromě toho musíte zorganizovat naše lidi. Až vyjdeme z Orilienu, čeká nás třicetikilometrovej pochod pustinou, což si, jak chápete, vyžádá plnou bojovou připravenost naší nový armády... takže vidíte, že tři dny jsou takakorát.“

„Skočdopolová! Vždyť ani nevíme, jestli ta Havranova zkratka vůbec existuje! Akorát ze sebe udělám blbce!“

„Teprve teď se k tomu dostávám, majore. Až to s Rusama

Rok Havrana

dojednáte, necháte se od nich převést přes Moravu. Ještě

upřesním kde, někde si musím sehnat mapu. Vydáte se po

tý Havranově zkratce, zatímco my půjdeme z druhýstrany. Někde v půlce se pak setkáme – vy, já a Havran. Tím

se ubezpečíme, že tam ta zkratka pořád ještě je... Co je,

majore? Nejdřív to bylo příliš pomalý a teď je to zase moc

kách?“

„Né, Skočdopolová. Akorát to vypadá až příliš dobře...“

„Zase se ozvu, majore. Dám vám vědět, jakpostupujeme, jen co si od někoho vypůjčím mobil.“

32

Kapitola druhá:

Cesta

přes Orilien

„Spousta těch, co žijí, zaslouží smrt. A někdo umíráa zaslu

huje život. Můžeš mu ho dát?“

J. R. R. Tolkien: Společenstvo Prstenu

„Já, technicky vzato, jsem mohl tu a tam někomu darovat

život. Obvykle jsem je však zabil všechny.“

major Jan Kovář

01

Zapomenutá asfaltka, zavátá listím, se ztrácela v mlžné

stěně.

„Už jsme v Orilienu?“ zeptala se Marie.

„Ano, už od včerejška.“

„A tohle je ta zkratka?“

„To je ona.“

Rok Havrana

„Na ní se setkáme s majorem?“

„Měli bychom.“

„Za jak dlouho?“

„To záleží na tom, kdy vyrazil.“

„Určitě hned po ránu, stejně jako my. Za kuropění, jak

říkala moje babička.“

„Tak to bychom se s ním mohli setkat před polednem...

Vaše babička skutečně říkala kuropění?“

„Jo. Někdy říkala kuropění a někdy zase kurvopění. Byla to svérázná žena.“

„Svérázná? Tak jako vy?“

„Já jsem proti ní učiněný máslo, Havrane. Alenepředstavujte si ji jako vetchou stařenku. Já si ji pamatuju jako

energickou padesátnici, pedagožku na Jihočeskýuniverzitě... Stejně jako zbytek mojí rodiny skončila v hromadným

hrobě, zasypaná chlórovým vápnem a zahrnutábuldozerem...“

Havran na to neřekl nic. Dál už putovali mlčky. Marie

šla nalehko, její kabela z režného plátna zůstala u arabáků.

Nabídla sice, že bude nosit Havranovu naditou vojenskou

brašnu, ale on odmítl.

Po očku si prohlížela svého společníka. Byl o trochuvyšší než ona, něco přes sto sedmdesát, což je na chlapadocela málo. Vyzařovala z něj však síla. Vypadal jako ocelová

pružina obalená lidskou kůží. Jako kyborg – terminátor,

sice v menším provedení než Arnold Schwarzenegger, ale

o to nebezpečnější. Ač bylo chladno, stále na sobě měl jen

tu svou zelenou vestičku. A pochopitelně i džínsya kotníkové adidasky. Zakládal si na velkém havraním péru, které

si dnes ráno stejně jako včera pečlivě zapletl do dlouhých

světlých vlasů. Dalších pár havraních per volně plandalo

z handguardu jeho FAMASu.

Za včerejšek a předvčerejšek toho hodně nachodili, ale

naštěstí je dvakrát někdo svezl. Předevčírem je nabralo


34

Vladimír Šlechta

humvee Modrých baretů s integrovaným kulometem,které si Havran objednal mobilem ještě z Přehořova. Modré

barety je popovezly o pár desítek kilometrů dál. Hubení

chlapi v maskáčích se velice smáli tomu, jak Marie po

surovém zákroku arabášů nemůže sedět na zadkua hledá si ty nejroztodivnější polohy. Poskytli jim však mapu

a nechali je zavolat mobilním telefonem. Major dostal

podrobnější pokyny.

Když je pak vyložili v pustině, věnovali Havranovikarton konzerv, ještě zabalený do igelitové fólie. Konzervy

však nesloužily k tomu, aby jich Marie snědla tolik, kolik

jen zvládne. Havran je použil jako dar pro příslušníkyvietnamské komunity, k nimž dorazili za soumraku.

U Vietnamců zhltla Marie poskytnutou večeři. V koutě

plaňkové boudy se zachumlala do vypůjčené přikrývky

a okamžitě usnula. V noci se periodicky probouzela. Při

každém probuzení zamžourala do slabého žlutého světla

a uviděla Havrana, jak ve společnosti tří nebo čtyřšikmookých lidiček popíjí čaj a rozvážně debatuje.Vietnamštinou, jak jinak.

Ráno je Vietnamci svezli otřískaným pick-upem. To už

se Marie mohla i posadit. Když je pak po dvou hodinách

jízdy vysadili, museli pokračovat po svých. Putovali celý

den. Dvakrát se setkali s jinými poutníky, Havran jepokaždé přátelsky pozdravil, jednoho z poutníků znal dokonce

i jménem. Všichni ti omaskáčovaní a po zuby ozbrojení

hadráci na něj civěli s pusami dokořán.

Vlastně nekoukali na něj, ale na ni. Na Marii.

Byla si jistá, že Českou kotlinou se teď bleskurychle šíří

zpráva o nové Havranově favoritce – tedy o ní.

Přenocovali v jakýchsi ruinách, ve kterých měl Havran

schované přikrývky. Ty tam pak zase nechali. Možná to

nebyla Havranova soukromá skrýš, ale úkryt pro každého,

kdo má cestu kolem.


35

Rok Havrana

A teď byli tady. V Orilienu.

Jak se zdvíhala mlha, viděla Marie, že opuštěnáasfaltka je rovná, natažená jako podle pravítka. Po oboustranách vyrůstaly olše s černými kmeny. Pod stromy vyrážely z tlusté vrstvy starého listí pásy kopřiv i trsy vysoké trávy. V létě tady musel být hotový ráj komárů, ale teď bylo na komáry ještě brzo.

V uplynulých dvou dnech toho moc nenamluvila. Byla k smrti unavená, zbitá a zotavovala se z počátečního šoku. Teď však cítila, že se dostává do formy. Po hodiněmlčenlivé chůze, či snad po dvou hodinách, navázala napředchozí konverzaci: „Vy jste v Čechách osm let, Havrane?“

Přikývl: „Necelých osm let.“

„A kde jste byl předtím?“

„Někde jinde.“

„Hm, to zní logicky. Když jste nebyl tady, nejspíš jste byl někde jinde.“

„To zní logicky,“ souhlasil.

„Napadlo mě: znáte vůbec historii Orilienu? Jak Orilien vznikl? A proč?“

„Znám současný stav.“

„Nevadilo by, kdybych vám objasnila kontext?“

„Nevidím způsob, jak vám v tom zabránit. Kroměnásilí – a to nechci použít.“

Pousmála se. Tenhle způsob žertování se jí zamlouval.

„Tak poslouchejte,“ řekla. „Jižní Morava – to bylaodjakživa zemědělská a poměrně chudá krajina. Nikdy senestala oblíbenou destinací ublíženě se cítících muslimskejch imigrantů.“

„S výjimkou Brna. Tam se prý přistěhovalcům líbilo.“

„Samozřejmě že s výjimkou Brna. Když na Brnoshodili nejnovější model Daisy Cutter, Sekačky sedmikrásek, všechny problémy zmizely. Pak už na jižní Moravě nebylo s kým válčit.“

Vladimír Šlechta

„Nechápu, proč jediným úderem zničili čtyřistatisícové

město.“

„Měli špatný zkušenosti se selektivním bombardováním

Ostravy a Teplic. Bombardovali, bombardovali –a kloudnýho výsledku se nedopídili. Takže to v Brně zkusili jinak.

Celý Brno vyřídili jednou ranou. Stejně už tam nebylo čtyři

sta tisíc obyvatel. Nezbyl tam skoro nikdo. Všichniutekli – s výjimkou potížistů, který tady nechci jmenovat.“

„Proč je nechcete jmenovat?“

„To ta eurohujerská politická korektnost, Havrane.

Naučila jsem se, že někdy je lepší nemluvit na plnou hubu.

Člověk se pak nedostane do zbytečnejch potíží.“

„Se mnou můžete mluvit přímo.“

„Vždyť já vím... abych se teda pohnula dál... v Českýkotlině a na severní Moravě zuřila etnická válka, ale tady, na jižní

Moravě, se toho moc nedělo. I tak se obyvatelé jižní Moravy

dali na útěk, protože televize a internet způsobilyobrovskou paniku. Jihomoravani masivně prchali do Rakouska.

Pak Rakousko zavřelo hranici a nasadilo armádu na její

ochranu. Počet českejch civilistů, postřílenejch rakouskou

armádou, se odhaduje na deset tisíc, ale v tom jsou kromě

Jihomoravanů zahrnutí i Jihočeši... Kromě toho se z jižní

Moravy prchalo i přes řeku Moravu. Na Slovensko. Slováky

vyděsil nejen příliv uprchlíků, ale hlavně věrozvěsti islámu

ze severní Moravy, kteří k nim rozšiřovali svoji svatouválku. Vystrašilo je to natolik, že se vydali na milost Rusům.

Rusové si ze Slovenska okamžitě udělali protektorát. A teď

to začíná bejt zajímavý. Jižní Morava zůstala vylidněná,

prázdná, ale nedotčená válkou. Nepodařilo se sem sicerepatriovat všechny emigranty, ale zůstalo tady zhrubapětadvacet samostatnejch enkláv, osídlenejch původními obyvateli,

těmi nejzatvrzelejšími a nejodvážnějšími Jihomoravany.

Dohromady to dělalo přes sto tisíc lidí, ale to jsou jenodhady. Klidně to mohlo bejt i dvě stě tisíc... Pak, rok pozačátbr />

37

Rok Havrana

ku etnický války, začalo trhání Český republiky na kusy.

Osamostatnil se Karlsbad. Temelín věnovalirádobyekologům, ze kterejch se vyklubala ta šílená sekta. Zničehonic

se objevila soukromá společnost ELVENFORREST Inc. s nabídkou, že by si jižní Moravu pronajala. A víte co? Oni jim ji pronajali. Né teda celou, ale dost velkej kus. Tak vznikl Orilien, což je území, pronajatý ELVENFORRESTu... Pronájem se podepsal na třicet let. Tenkrát to vypadalo jako věčnost, ale vidíte: už jsme za polovinou a konec je na dohled... ELVENFORREST Inc. pak poblížrakouský hranice vybudoval to, čemu já říkám Skanzen mistra Tolkiena. Původní obyvatelstvo, těch sto nebo dvě stě tisíc lidí, žilo tam, kde předtím, i když území teď dočasně patřilo ELVENFORRESTu. To byla jedna z podmínek pronájmu. Evropa Jihomoravanům občas poslala humanitární pomoc a kromě toho nešetřila řečičkama a příslibama. Jenže jim neposlala ani zbraně, ani vojáky. Bylo jen otázkou času, než usedlíky vyvraždí bandy ze severu i ze západu. A to se taky stalo. Ti z uprchlíků, kteří přežili řádění banditů, sestáhli ještě víc na jih. Teď je osídlená sotva desetina Orilienu. Zbytek se změnil v prales a tvoří nárazníkový pásmo, který má zachytit bandity...“

Jak mluvila, uvědomila si, že vyvýšená silnice dělíkrajinu na dvě odlišné části. Na pravé straně se lesklyhladiny rozsáhlých louží. Kvákaly tam žáby. Nalevo se otevíral

pohled na povlovný svah, vyspádovaný směrem odasfaltky. Svah byl tak mírný, že by ho každý považoval za lautr

rovinu. Stejně se však musel svažovat, protože tam nebyly

k vidění žádné louže. Během let tam zapracovala tekoucí

voda a v nepravidelných intervalech vyryla do lesa široké

rýhy, směřující pryč od asfaltky.

„Napadá mě,“ řekla Marie, „ti pseudoelfové o téhle

asfaltce vědí?“

„Určitě. Byla zanesena ve starých mapách.“


38

Vladimír Šlechta

„Proč ji nezničili?“

„Nejspíš to nepokládali za nutné. Asfaltka je hodně

daleko od Přátelského místa. Za normálních okolností

se celé území mezi asfaltkou a Přátelským místem změní

v neprostupnou bažinu.“

„Ale my se k Přátelskému místu dostaneme, že?“ujistila se.

„Měli bychom. Je hodně sucho.“

„Tak to máme výhodu.“

„Ano, je to výhoda. Počítal jsem s tím. Jinak bychom museli vymyslet jiný plán.“

„Aha... byl pro vás můj výklad užitečnej, Havrane?“

Neřekl nic, jen pozvedl pravici a napřímil ukazovák. Znejistěla.

„Něco se děje?“ zeptala se.

„Musím vám opatřit zbraň, Marie.“

„Cože?“

„Musím vám pořídit zbraň. Měl jsem to udělat užpředevčírem.“

„Vy jste moje zbraň!“ ohradila se.

V chůzi se na ni upřeně zadíval. Byl to pohled, který se jí propaloval až do mozku.

„Kdybyste měla zbraň,“ řekl, „mohl bych vás někde ukrýt. Vy byste tam počkala, než vyřídím, co musí býtvyřízeno. V případě nutnosti byste se mohla bránit. Takhle na vás musím dohlížet.“

Znejistěla: „Ono je tady něco k vyřizování?“

„Copak to nevidíte?“ ukázal. „Nevidíte stopu šesti mužů? Stopu šesti párů vojenských bot?“

Pár vteřin zírala do mihotajících slunečních skvrnek. Když se zadívala pozorně, uviděla ve vrstvě starého listí několik vyplouhaných linií.

„Vy jste hotovej Čingačgúk, Havrane,“ vyhrkla. „Co to znamená?“

Rok Havrana

„V lepším případě to jsou jenom banditi.“

„A v tom horším?“

„Kirilenkovi průzkumníci.“

„Aha... obávám se, že bé je správně.“

„Musíme rychle ze silnice. Tady nahoře jsme jako na střelnici. Sem, nalevo... rychle... počkejte tady.Porozhlédnu se.“

Dívala se, jak Havran běží hlouběji do lesa. Držel se v mezeře mezi pásy kopřiv, takže ho pořád viděla. Uběhl asi sto metrů. Zastavil se, chvíli si prohlížel něco na zemi. Pak na ni zamával.

Doběhla k němu, mimoděčně se při běhu krčila.

„Co se děje?“ zasykla

„Není tu jenom těch šest mužů,“ vysvětlil jí Havran. „Někdo je sleduje. Malý chlapec. Myslím, že ho znám.“

„Takže tu máme šest kirilenkovců a malýho kluka, kterej je pronásleduje?“

„Přesně tak. Skrčte se tady do těch kopřiv. Čekejte. Zůstaňte v úkrytu. Musím se postarat nejen o vás, ale i o toho chlapce. Ten je naštěstí ozbrojený.“

„A co major?“ namítla. „Už bychom se s ním měli setkat! Je někde v okolí!“

„Má váš přítel zbraň? Dokáže ji použít?“

„Jo a jo. Jedno i druhý. Ten už zabil tolik lidí, že byste je ani nespočítal. Svýho času mu dali přezdívku Paličák. Paličatej Honza.“

Podíval se na ni: „Nebyl na začátku války v Berouně?“

„Jo, to byl. A pak v Praze. A potom v novinácha v televizi...“

„Aha... o tom jste se zapomněla zmínit... teď se skrčte do ko



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist