načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Rodina Vraniboudova - Nikkarin; Kari Smelandová

Rodina Vraniboudova

Elektronická kniha: Rodina Vraniboudova
Autor: ;

Dobrodružství malých slídilek Stely a Bely přinese vyřešení nejedné záhady Na světě existuje mnoho zvědavých slídilů a v jednom malém, trochu zchátralém domku bydlí hned takoví ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  99
+
-
3,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Albatros
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 109
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran : ilustrace
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: ilustroval Nikkarin
přeložila Jarka Vrbová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-000-3878-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Příběh pro děti kolem deseti vypráví o trochu zvláštní, veselé rodině Vraniboudových a tajemném domě v jejich sousedství. Stela a Bela jsou nejmladší dvojčata z rodiny Vraniboudů. Jsou to takové malé slídilky, o všem chtějí všechno vědět jako první. Takže když se z vedlejšího opuštěného domu začne ozývat podivné kýchání, chtějí záhadě přijít na kloub. Je tu ještě jedna podivnost: strýček Sigurd, který s nimi žije, se najednou začne chovat jako dočista cizí strýček. Podaří se dvojčatům odhalit, co vězí za záhadou kýchajícího domu? Příběh doprovázejí Nikarrinovy ilustrace.

Popis nakladatele

Dobrodružství malých slídilek Stely a Bely přinese vyřešení nejedné záhady

Na světě existuje mnoho zvědavých slídilů a v jednom malém, trochu zchátralém domku bydlí hned takoví dva. Vlastně dvě – slídilky Stela a Bela. Patří do rodiny Vraniboudových, která mimo rodičů a podivuhodného strýčka Sigurda má troje dvojčata. Tam, kde žijí, stojí jen dva domy, a ten sousední, už po léta prázdný, určitě stojí za podrobné prozkoumání. Jednoho večera se totiž v dolním pokoji rozsvítí kalné světlo a za záclonou se objeví tajemný stín.

Zařazeno v kategoriích
Nikkarin; Kari Smelandová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

1

ALBATROS


2


3

Kari Smelandová

RODINA VRANIBOUDOVA

Kýchání u sousedů


4


5

Kari Smelandová

Rodina

Vraniboudova

Ilustroval Nikkarin

ALBATROS

Kýchání

u sousedů


6

Přeložila Jarka Vrbová Kniha vychází s finanční podporou nadace NORLA. Familien Kråkestup og nyset i nabohuset Copyright © Det Norske Samlaget 2012 Norwegian edition published by Det Norske Samlaget, Oslo Published by agreement with Hagen Agency, Oslo Translation © Jarka Vrbová, 2015 Illustrations © Nikkarin, 2015 ISBN 978-80-00-03878-0


7

Dům, který byl

kdysi št astný

Na  světě existuje mnoho zvědavých slídilů a  v  jednom malém, trochu zchátralém domku, který dobře znám, bydlí takoví slídilové hned dva.

Co prosím?

Cože říkáte?

Že jste také takoví všeteční slídilové?

Rádi se vkrádáte do  cizí zahrady, plížíte se kolem sousedova domu, a když padne tma na každý keřík, nakukujete lidem do oken?

Dobrá, jestli jste takoví malí zvědaví slídilové, třeba si o větrnémlistopadovém večeru natáhnete holínky a pláštěnku a vyrazíte ven do deště. Klidně se může stát, že natrefíte na jeden malý, trochu zchátralý domek, který dobře znám. A  pokud budete mít opravdu štěstí, pobavíte se tak, že toho večera nezapnete televizi ani neotevřete knížku. Místo toho zůstanete stát u  oken s malými tabulkami a hluboko do noci se budete dívat dovnitř, takže se domů vrátíte dlouho poté, co už byste měli dávno ležet v posteli.

V  tom malém, trochu zchátralém domku totiž bydlí rodina Vraniboudova.


8

U Vraniboudů jsou všechny děti dvojčata.

„My umíme jen dvojčata,“ hlásí maminka Vraniboudová lidem, kteří přijdou poprvé na návštěvu.

Všem dvojčatům je to trapné a říkají: „Ale mami, prosím tě!“

Přitom je to úplná pravda. Ostatně matky nikdy nelžou – tedy jenmálokdy.

Rodiče měli nejdřív Fritze a Fjodora. Po několika letech se narodili Arya a Arvid. A po dalších několika letech Stela a Bela.

Skoro každý den, když je po  večeři a  stůl sklizený, ponoří se tatínek Vranibouda do knihy o ptácích. Má vlastní hejno ptáků, kteří bydlína několika větvích v podkrovním pokoji. Jakmile tatínek vytáhne knihuo ptácích, nahlížejí mu všichni ptáčkové se zájmem přes rameno a s uspokojením


9

zjišťují, že v knize není jediný, který by byl hezčí než oni. MaminkaVraniboudová si přinese tahací harmoniku a hraje písničky, co už všichni znají.

Fritz v pokoji tancuje. Fjodor má vždycky asi sto úkolů do školy, které musí

nutně udělat. Arvid dribluje s  míčem, i  když máma je zelená strachy, že

srazí starožitnou vázu, dědictví po její ruské babičce. Arya vytáhne housle

a pokouší se hrát stejnou melodii jako máma. Nezní moc čistě, ale o topřece nejde. A v klidném koutě pokoje sedí v houpacím křesle strýček Sigurd.

Bafá z dýmky a po chvíli zmizí v jejím kouři. Nikdo si nevšimne, že Stela

a Bela jsou pryč.

Stela a  Bela jsou nejlepší kamarádky od  chvíle, kdy spolu ležely v maminčině bříšku, a tím se moc nejlepších kamarádek chlubit nemůže.

Stela a  Bela jsou nejmladší, nejmenší a  nejlehčí členky rodiny Vraniboudovy. Možná proto se jim daří tak šikovně vyplížit z domu, jakmile tma zaplaší den. V  době, kdy se všichni ponoří do  vlastního světa, podívají se Stela a Bela na sebe, kývnou si a nepozorovaně se sunou ke vchodovýmdveřím. V zahradě vedle jejich malého, trochu zchátralého domku stojí jiný dům a nudí se. V tom domě je spousta pokojů, obývák velký jako taneční sál, sklep temný jako hladomorna a půda studená jako zimní noc. Když byl ten velký dům mladý a zachovalý, byl plný smíchu a nohou pobíhajících po pokojích. Z kuchyně voněl čerstvě pečený chléb a jablečný koláč. V rozlehlémobývacím pokoji někdo hrál na klavír a otevřenými okny doléhalo dovnitř švitoření ptáků. Ale to je tak dávno, že si to dům sotva pamatuje. Už tam nepobíhají žádné nohy, z kuchyně nevoní koláč a víko piana nikdo neotevřel tak dlouho, že se ani pořádně neví, co pod ním je.

Jenom dva domy souhlasily, že budou stát na úzké cestě po této straně Hory. Ostatní to odmítly. Radši se daly postavit v městečku na druhé straně Hory. Tam, kde je slunce vždycky usměvavé a  vyhlídka zajímavá, obchody stojí blízko sebe a domy se nikdy nemusí cítit osaměle.


10

Jelikož byl ten velký sousední dům už mnoho let prázdný, rodinaVraniboudových bydlela vskutku na opuštěném místě. Jenže jejich dům je naštěstí stále plný lidí, je hlučný, pořád se tam od časného rána do pozdního večera něco děje, a proto se v něm nikdo ani osamělý cítit nemůže.

Jako skoro každý večer míří Stela a Bela k živému plotu. Odtud mohou nenápadně pozorovat sousední dům. Vypadá nešťastně. I  když dům nikdy Stele a Bele neřekl, že se nudí, jsou si obě jisté, že má sto chutí to volatdo světa každou větévkou plotu. Jistě, kdyby ovšem dům uměl volat.

„Představ si, kolik nás bydlí v  našem malém domě, a  v  tomhle starém nebydlí nikdo,“ říkají si často Stela a Bela navzájem a dívají se do prázdného okna.

Ale jednoho večera, který přitom vypadal jako každý jiný, Bela zašeptala:

„Někdo tam je.“

A Stela po ní:

„Někdo tam je.“

Stela s Belou uviděly uvnitř stín, který se pohyboval za prázdnými okny. Pohnula se záclona. V jednom pokoji se rozsvítilo kalné světlo.

Přestože Stelu a Belu nikdy nenapadlo, že by se mohlyv potemnělém živém plotě nudit, ještě nikdy nezažívaly takové napětí až hluboko v břiše jako zrovna onoho večera.

Stín se pomalu pohyboval pokojem jako loď na vlnách. Blížil se stále víc k oknu. Stele a Bele připadalo, jako by každým krokem rostl. To nemůže být obyčejný člověk. Ne, to je nejspíš nějaký obr, troll nebo třeba monstrum!

Máte tušení, jak velký může být stín?


11

Stín může být tak hrozivě obrovský, že zvědaví slídiči zapomenou mluvit, zapomenou mrkat, zapomenou dýchat.

Stín může být tak hrozivě obrovský, že ty dvě slídilky v živém plotěnaadne, že se měly schovat do  úplně jiného plotu a  dívat se do  úplně jiných oken.

Když se někdo přátelí tak dlouho jako Stela s  Belou, nemusí ani říkat nahlas, že se bojí. Prostě to ví. Dívky se podívají jedna druhé do modrých očí a vědí, co si ta druhá myslí.

Netrvá ani vteřinu a gumovky se dvěma páry dívčích nohou vyskočíz živého plotu, proběhnou zahradou a vklouznou do obýváku rodinyVraniboudových, kde ostatní prožívají bezpečný a hřejivý večer jako obvykle.


12

Co když to nebyl člověk?

Stela a  Bela kráčejí spolu po  úzké cestě do  školy. Na  zádech se jim pohupuje batoh s učebnicemi, jablkem a krabičkou se svačinou. Na nohou mají zase holínky, protože lije jako z konve. Před nimi jde Arya a Arvid. Něčemu se hlasitě smějí, jako se smějí každé ráno. Kus před nimi rázuje Fritz a Fjodor. Jsou už velcí, a tak odmítají vzít na sebe holínky, i když lije jako z konve.Místo toho drží nad sebou deštník a nohy mají mokré, až jim voda v teniskách čvachtá.

„Co myslíš, kdo to byl?“ zeptá se Bela.

„Netuším,“ odpoví Stela a pokrčí rameny.

„Třeba to byl kominík,“ navrhuje Bela.

„Tak pozdě večer?“ podiví se Stela. „A vůbec, kdo by asi kominíkazavolal a řekl mu, že má přijít? A kdo by ho pustil dovnitř?“

Ne, kominík to nebyl. Kominík si jistě večer hoví na  gauči, odpočívá a nechodí čistit komíny v opuštěných domech.

Jdou dál hustým deštěm.

Každý den musí po úzké silnici obejít Horu a pokračovat uličkami jejich městečka. Když už to vypadá, že městečko končí, objeví se škola. Má růžové


13

zdi, červenou střechu a obrovské hodiny nad vchodem, aby nikdonezapomínal, že čas se nikdy nezastaví.

„Co když to byl pošťák,“ navrhne po chvíli přemýšlení Bela.

„Pošťák?“ vyhrkne Stela udiveně. „Kdo by měl do  toho domu dostávat poštu, prosím tě?“

„Netuším! Třeba přinesl dopis na špatnou adresu.“

„Jenže pošťák přece nikdy nechodí do  domu. Hodí dopis do  schránky a jde,“ řekne Stela.

Přestože jsou si Stela a Bela tak podobné, že je těžké je od sebe rozeznat, našli byste mezi nimi mnoho rozdílů, není ovšem jednoduché je postřehnout. Například Stela má o číslo větší boty než Bela. A Bela má na nose třicet šest pih, zatímco Stela jen dvacet jedna.

A zrovna teď připadá Bele, že Stela je trochu moc rozumná, zatímco Stela je toho názoru, že Belu napadají samé hlouposti.

„Ale co když to nebyl člověk,“ špitne Bela.

Obě se zastaví, déšť jim kape na špičku nosu.

„To je fakt, co když to nebyl člověk,“ zašeptá i Stela.

Okamžitě si obě v duchu představí obry s vyceněnými zubya s jedovatýma očima, tvory z jiných planet, kteří vyhledávají lidské děti, aby je unesli do vesmíru, a strašidla, co po nich natahují studené ruce, když spí.

„Hej, vy loudalky,“ volají na  ně Fritz a  Fjodor a  naštěstí je vytrhnou z hrozivých fantazií. „Za chvíli začíná první hodina!“

Karl Olsen se rozhlíží po třídě 3. A. Pohled na děti ho nijakneuspokojuje. Karl Olsen totiž nemá rád děti a nemá rád ani svou práci učitele. Všech třináct žáků na něj upírá oči plné očekávání, ale jako obvykle zažijízklamání. Karl Olsen nemá v zásobě ani jeden žert, žádnou praštěnou historku, nic takového, dokonce ani drobný úsměv. Místo toho si za katedroupovzdychne s  upřímným přáním být na  opuštěném ostrově uprostřed rozbouřeného


14

oceánu. Karl Olsen je vyzáblý jako propiska a pod nosem má knír jakokartáč, a když zhluboka vzdychne, ten huňatý knír se zachvěje. Karl Olsen často

zhluboka vzdychá.

Stela a Bela upřeně sledují tikající hodiny na stěně. Při hodináchs Karlem Olsenem čas skoro stojí.

„Vyndejte si pera a sešity.“

Třináct žáků se skloní k batůžkům a vyloví pera a sešity.

„Pište podle diktátu,“ nařídí jim Karl Olsen. „Jednoho dne ukradnuplachetnici.“

Klára, která má vždycky potřebu něco říct, zvedne ruku:

„Vy nevíte, že krást plachetnice se nesmí?“

„To vím, Kláro,“ vzdychne Karl Olsen. „Napsat se to ale snad smí, ne?“


15

S tím musí Klára i ostatní žáci souhlasit, a tak se skloní nad sešity a píšou: Jednoho dne ukradnu plachetnicy. Stela a Bela vědí, že po c se píše měkké i, ale nejméně čtyři žáci na to zapomenou a napíšou tvrdé.

„Pak pojedu do Finska,“ pokračuje Karl Olsen.

Žáci 3. A napíšou i tuhle větu. Nikdo si nevzpomene, že Finsko se píše s velkým F.

„Budu se koupat v tisíci jezerech,“ pokračuje Karl Olsen a poslední větu doprovodí svým typickým vzdechem. „Finsko je totiž země s tisíci jezery.“

Zívne, vytáhne mapu a ukáže na zemi, kde je spousta modrých flíčků.

Třídou se nese ospalý hlas Karla Olsena jako mírný jarní vánek. Na Stelu a Belu padne únava a myšlenky je odnášejí ven ze třídy.

Donesou je zpátky k  živému plotu. V  jednu chvíli vyjde stín zpoza záclony a scvrkne se do velikosti usměvavého děvčete jejich věku, zamává na ně a chce si hrát. V dalším okamžiku se stín promění v draka s očimaplanoucíma ohněm a chřtánem chrlícím jed.

„Na  co myslíte?“ zeptá se Karl Olsen a  zadívá se ospalýma očima na dvojčata.

„Na draky,“ zašeptá Bela.

„A na hodné kamarádky,“ odpoví tiše Stela.

„Tak tak,“ vzdychne Karl Olsen. „Fantazie žije vlastním životem. Pojďme si namalovat něco z Finska.“


16

Rodina Vraniboudova zjištuje,

co všechno se může stát,

když přeteče rybí polívka

Toho dne nic nejde, jak má. Začne to maminčinou rybí polívkou.Vykyí, přeteče a srazí se na plátu kamen. Po celém domě se okamžitě line zápach připálené ryby. Máma, Stela a Bela se rozběhnou po pokoji a kuchynia otvírají všechna okna dokořán, aby ten nepříjemný puch vyvětraly. Tatínkovi ptáci spustí poplašný sborový zpěv. Jsou toho názoru, že připálená ryba je nejhorší zápach, jaký si dokážou představit. Jakmile si všimnou otevřených oken, zmocní se jich taková radost, že zatřepetají křídly a vyletí do voňavého odpoledne.

Tatínek Vranibouda je také venku na  voňavém vzduchu. Právě jede na kole domů, rozepnutý kabát kolem něj vlaje a tvář má obrácenou vzhůru k nebi. Tak má ve zvyku jezdit, užívá si klid a mír a netuší žádné nebezpečí, jenže vtom ho obkrouží jeho oblíbené ptačí hejno.

Možná si myslíte, že je to nádherný a zábavný uvítací výbor, i tatínka to na chviličku napadne. Ale to trvá jen do chvíle, než si s ním jeho ptačí hejno, které má tak rád, začne hrát jako s  větvičkami na  stromě. Jsou tak nadšení


17

při pohledu na  svého pána, že si mu sedají na  hlavu a  zobákem ho klovou

do kabátu a do uší.

„Úúúúú,“ zasténá tatínek a ztratí rovnováhu.

Zřítí se s kolem za strašného řinkotu a jekotu do příkopu.

S dírou v čele a s roztrženým kabátem zůstane ležet v příkopu, kolo na sobě a  kroužící hejno nad sebou. Ptáci nic nechápou, protože sice bychom o nich mohli říct mnoho pěkného, ale moc chytrosti zrovna nepobrali.

„Au,“ sténá tatínek. „Au, au, au,“ opakuje pořád dokola a lituje se.

Je to tak hrozné, ležet sám a  opuštěný v  příkopu kousek od  vlastního domu.

První, kdo si všimne, že tatínek skončil v příkopu, je strýček Sigurd.

„Tak se mi zdá, že otec Vranibouda skončil v příkopu a ti jeho ptáci jsou tam s ním,“ zaskřehotá strýček Sigurd z houpacího křesla.

Maminka vyrazí ven a Stela a Bela běží za ní.

„Co se ti proboha stalo,“ běduje máma.

Zamává bezmocně pažemi a skočí do příkopu za tatínkem. Stela a Bela zatím vytáhnou kolo, má zkroucená řídítka a proraženou přednípneumatiku. Máma pomáhá tátovi na  nohy. Tatínek sténá a  očividně ho někde něco strašně bolí, ale nedokáže ukázat kde.

„Jak to, že jsou ptáci venku?“ ptá se zmateně.

Máma se podívá na Stelu a Belu.

„Nemám tušení,“ řekne rychle.

Obejme tatínka silnou paží a pomůže mu dojít do domu. Ptáci je seštěbetáním sledují, ale když se přiblíží ke dveřím, rozmyslí si to. Všichnispolečně cvrlikají a letí ke komínu, kde se posadí, aby si vychutnali vyhlídku.

„Ne, to ne,“ kníká tatínek, a kdyby měl na hlavě vlasy, jistě by si je samým zoufalstvím vyškubal. Moc se bojí, že mu ptáci ulétnou a už se nikdy nevrátí.

Maminka posadí tatínka vedle strýčka Sigurda. Přinese vodu a  obvazy a začne čistit ránu na čele.


18

„Bolí to?“ ptá se ho Stela.

Ale tatínek neodpoví. Tolik ho znepokojuje osud milovaného hejna, že ani necítí bolest.

„Pokusíme se ptáky chytit,“ rozhodne Bela.

Stela přikývne.

„Ovšem nesmíte je zaplašit. Za pár dní se s nimi chci zúčastnit Velké show exotických, ale i  docela obyčejných zvířat a  ptáků,“ řekne tatínek přísně.

Letos se té přehlídky zúčastní s ptáky poprvé. Ve vší tajnosti je několik měsíců trénoval a je přesvědčený, že vyhrají.

„Můžeme na ně zapískat,“ navrhne Stela a zapíská falešnou melodii.

„Anebo na ně můžeme zavrkat,“ řekne Bela.

„Nejsou to přece žádní obyčejní holubi,“ zavrčí nespokojeně tatínek.

„Však se vrátí, “ utěšuje ho Stela.

Stela a Bela běží pro žebřík. Vraniboudovi nesekají trávník, jak jezvykem ve většině jiných rodin. Místo toho nechávají trávu růst, jak se jí chce. Na  několika místech je tedy hustá a  zelená, jinde řídká a  žlutá. Když se jí zachce, roste i přes žebřík, což se jí tentokrát zachtělo. Žebřík je skoro úplně schovaný v dlouhých stéblech trávy, ale Stela a Bela ho popadnou a táhnou. Zrudnou ve tváři a otlačí si prsty, nakonec se však hustá tráva vzdá a žebřík je volný.

Najednou se jim dům zdá nějak moc vysoký. Zakloní hlavu a  dívají se na komín. Byl vždycky tak nekonečně daleko? Tak daleko od země a takblízko mraků? Může dům růst stejně, jako rostou děti, když náhle vyrostouz kalhot nebo z mikiny, která jim ještě včera byla dobře?

„Co mají naše dvě slídilky za lubem?“

Fritz stojí za nimi a dívá se vzhůru na komín.

„Může dům růst?“ zeptá se Stela.


19

„Myslím, že ne,“ odpoví Fritz a pokrčí rameny. „To by mě zajímalo, proč tam nahoře sedí všichni tátovi ptáci?“

Stela a Bela se na sebe podívají.

„Nemáme tušení,“ odpovědí dvojhlasně.

„Ale přinutíme je, aby slétli dolů,“ dodá Bela.

„Vážně? A jak to chcete udělat?“

„Budeme na ně pískat.“

„Nebo vrkat.“

Fritz pomalu pokyvuje hlavou a krátký ohůnek se mu na krku zvedánahoru dolů.

„Co kdybych tam vylezl s vámi,“ usměje se. „Vždycky mě zajímalo, jak to nahoře vypadá.“

Stela a Bela rychle přikyvují a vlastně se jim docela ulevilo, že nemusejí lézt nahoru úplně samy.


20

Fritz stoupá první, za ním Stela a jako poslední Bela. Vítr je každýmkrokem silnější, žebřík skřípe a  pod jejich vahou se prohýbá. Ptáci sedí klidně na komíně, pozorují je a vítr jim čechrá barevné peří.

Tašky na střeše jsou červené a pod podrážkami vržou. Některé jsouuvolněné a děti musí dávat dobrý pozor, aby se neutrhly. Stela a Bela jsou příliš nervózní, než aby něco říkaly. Stoupají ke  komínu, odkud ptáci se zájmem sledují každý jejich pohyb.

„Zapískáme?“ zeptá se Fritz, když jsou konečně u komína.

Všichni tři zapískají každý jinou melodii a falešné tóny se mísí sešuměním větru. Ptáci vrtí hlavami.

„Nezdá se, že by je ta melodie nalákala,“ řekne Bela po chvíli.

„V tom případě jsou aspoň muzikální,“ podotkne Fritz.

„Jenže jak je dostaneme dolů?“ povzdychne si Stela.

„Táta se přitom tak těší na tu Velkou show exotických, ale i docelaobyčejných zvířat a ptáků,“ dodá Bela.

Děti chvíli myslí na tatínka, který má tolik rád své ptáky, že se určitěasoň rok neusměje, pokud je nedostanou zpátky do podkroví. Ale pak Fritze přestane bavit myslet na tátu a s mazaným úsměvem řekne:

„Víte co?“

Stela a Bela zavrtí hlavou.

„Mám nápad! Vždycky jsem si přál tancovat na střeše!“

„Tancovat na střeše?“ zděsí se obě. „Není to trochu... ehm... nebezpečné?“

„Právě proto bych to chtěl zkusit,“ zubí se Fritz. „Protože je to trochu nebezpečné!“

V  další vteřině roztančí neposedné nohy a  vytočí piruetu, až se tašky rozdrnčí.

Fritz kráčí dlouhými kroky k  okraji střechy. Nafoukne tváře, takže to vypadá, jako by v  každé měl velkou švestku. Přebíhá tašky lehkými kroky. Odrazí se a vyskočí do vzduchu, přistane na rukou, znovu se odrazí, vysekne


21

elegantní salto a dopadne na obě nohy. Dvojčata v životě nesledovalabláznivější a děsivější taneční vystoupení. Nadšeně tleskají.

A pak to přijde.

Pod Fritzovýma nohama se uvolní jedna taška a sune se dolů, pořád níž a níž, až nakonec zmizí za okrajem střechy. Dopadne na zem a ozve se třesk a zaječení.

„Co to bylo? Kdo to ječel?“ koktá Fritz.

Nikdo se nehrne na  otázku odpovědět. Všichni tři ale vyhlédnou přes okraj střechy.

„Štípněte mě,“ zašeptá Fritz.

„Cože?“

„Štípněte mě,“ naříká Fritz, „ať se probudím z toho strašného snu.Protože jestli jsem teď vzhůru, tak jsem zrovna zabil kočku!“

Stela a Bela nemůžou ani polknout. Hluboko pod nimi leží taška rozbitá na  tisíc kousků, ale vidí ještě mnohem větší katastrofu než rozbitou tašku. Pod ní totiž leží velká zrzavá kočka, kterou v životě neviděly.

„To není strašný sen,“ šeptá Stela.

„Je to skutečnost,“ pípne Bela.

„Mňau...“

Sice slabě, ale přesto kočku zaslechnou, jak se pokouší pod taškou mňoukat.

„Snad není pozdě,“ volá Bela a běží k žebříku.

Stela spěchá za ní.

Cizí kočka leží, přední tlapky natažené před sebou, oči zavřené, aledýchá. Naštěstí jí taška přistála jen na ocasu. Bela a Stela opatrně odklidí kousky tašky a kočce šeptají do ucha:

„No tak, no tak.“

Hladí ji po rezavém kožíšku.

„Musíme ji vzít dovnitř,“ řekne Bela.


Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné

verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist