načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Rodiče a děti - Zdeněk Matějček

Rodiče a děti
-42%
sleva

Elektronická kniha: Rodiče a děti
Autor:

Nové vydání knihy významného českého psychologa s předmluvou psycholožky a rodinné terapeutky Ludmily Trapkové Text doprovázejí desítky dětských ilustrací V době tak znejištěné, ... (celý popis)


hodnoceni - 81.3%hodnoceni - 81.3%hodnoceni - 81.3%hodnoceni - 81.3%hodnoceni - 81.3% 95%   celkové hodnocení
4 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: VYŠEHRAD
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 9788074298592
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Nové vydání knihy významného českého psychologa s předmluvou psycholožky a rodinné terapeutky Ludmily Trapkové Text doprovázejí desítky dětských ilustrací V době tak znejištěné, jako je ta naše, se jistě vyplatí sáhnout ke „klasice“, k níž dnes nepochybně patří i kniha Rodiče a děti slavného dětského psychologa profesora Matějčka. V téměř stovce drobných i šířeji rozpracovaných kapitolek, které provázejí nově narozeného človíčka až za práh jeho dospělosti, se autor zastavuje u problémů, s nimiž se setkává každá rodina. Přináší je na svět dítě, nesou si je však v sobě i rodiče. Tento zorný úhel – rodiče a děti – proto v Matějčkově práci jednoznačně převažuje. Kniha je určena především mladým rodičům, prarodičům, vychovatelům, pedagogům a koneckonců všem, kdož chtějí prostřednictvím dětského světa porozumět světu a životu vůbec.

Související tituly dle názvu:
Zdeněk Matějček Zdeněk Matějček
Jandourek Jan, Elbová Markéta, Chvátalová Helena
Cena: 162 Kč
Rodiče a děti Rodiče a děti
Matějček Zdeněk
Cena: 238 Kč
Minecraft průvodce pro rodiče Minecraft průvodce pro rodiče
Dusmannová Cori
Cena: 84 Kč
Rodiče a děti Rodiče a děti
Matějček Zdeněk
Cena: 180 Kč
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Prof. PhDr. Zdeněk Matějček, CSc. 

Rodiče a děti



VYŠEHRAD

Prof. PhDr. Zdeněk Matějček, CSc. 

Rodiče a děti


Svým dětem a vnukům,

od kterých se nejvíce naučil,

připisuje tuto knížku

autor Předmluva PhDr. Ludmila Trapková Ilustrace z archivu prof. Matějčka byly použity se souhlasem dědiců autorských práv Foto na obálce fotobanka 123rf.cz Typografie Kateřina Urbanová Redakčně zpracovala Alena Snelling Odpovědná redaktorka Radka Fialová E-knihu vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., v Praze roku 2017 jako svou 1613. publikaci Vydání v elektronickém formátu první (podle třetího, upraveného vydání v tištěné podobě – ve Vyšehradu prvního) Doporučená cena E-knihy 180 Kč Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o. Praha 3, Víta Nejedlého 15 e-mail: info@ivysehrad.cz www.ivysehrad.cz Copyright © Prof. PhDr. Zdeněk Matějček, CSc., 1989 – dědicové, 2017 Preface © PhDr. Ludmila Trapková, 2017 ISBN 978-80-7429-859-2 Tištěnou knihu si můžete zakoupit na www.ivysehrad.cz

Obsah Předmluva k 3. vydání .................................. 11

Místo dlouhého úvodu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15

Rodina Co dáváme dětem – a co ony nám? ........................ 19

Chlapeček, nebo holčička?............................... 24

Co nám říkají náhradní rodiny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 28

Cizí bratříček ......................................... 34

O rodině úplné a neúplné . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 35

Děti potřebují lásku – ale jakou? .......................... 42

Tři dětské výroky bez komentáře.......................... 47

Duševní strádání a co z toho plyne......................... 48

Vlastní, nevlastní ...................................... 52

Každý má svou roli .................................... 56

Kdybych tak měla brášku... ............................. 58

O lásce otcovské....................................... 63

Osamělá matka a její dítě ................................ 65

Osamělý otec ......................................... 72

Kojenci a batolata První chvíle soužití včera a dnes .......................... 79

Konečně... ........................................... 84

První měsíc života ..................................... 85

Druhý měsíc na světě a slovo k rodičům .................... 88


Třetí měsíc a řeč o babičkách............................. 91

Čtvrtý měsíc a poznámka o výchově ....................... 95

Pátý měsíc a vyšší formy učení ........................... 98

Půl roku a vstup do společnosti ........................... 101

Citový příklon a pocit bezpečí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 103

Univerzita kojeneckého věku............................. 106

Jen dál do lidského světa!................................ 109

Mé vlastní „já“ ........................................ 1 1 3

Nočník a kapesník ..................................... 120

Poznámka o jeslích..................................... 121

Půldruhého roku a řeč o řeči.............................. 123

Dětský vzdor ......................................... 126

Kouzelný svět dětství Svět malého předškoláka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 133 Druhé děti na scéně .................................... 137

Hra je vážná věc....................................... 139

Povídejte, když jste byli malí! ............................ 142

Tak už mě nemáte rádi? ................................. 143

Hrajte si taky trochu se mnou! ............................ 144

Vedeme děti k samostatnosti ............................. 145

Skromnost a náročnost.................................. 148

O dětském hraní ....................................... 149

O jednom nepěkném návyku ............................. 151

Neslušná slova . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 152

Předvádí se a šaškuje ................................... 153

Bezpečnost a dětský svět ................................ 155

Druhý jazyk .......................................... 156

Nestrašte je, babičko!................................... 159

Příručka dobrého chování pro rodiče ....................... 160

Malá galerie O dětech mimořádně nadaných ........................... 167

Děti na ukázku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 169

Černý Petr ........................................... 170


Slzavé údolí .......................................... 172

Fracek............................................... 175

Buchta .............................................. 176

Citlivka.............................................. 177

Krása není všechno .................................... 178

Strašpytel ............................................ 180

Louda ............................................... 182

O výchově a vychovatelích Domov . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 189 O citové výchově . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 192 Ještě o citové výchově .................................. 195

Umění trestat a odpouštět................................ 197

Jak se na nás dívají? .................................... 201

S každým trochu jinak .................................. 204

O důslednosti ve výchově ............................... 207

Opičí láska . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 210

Radost a pláč ......................................... 214

Když to hezky sníš, bude tě mít maminka ráda ............... 219

Práce pro radost ....................................... 221

Rodiče a kamarádi ..................................... 223

„Je tohle normální?“.................................... 226

Opravdu trpké zklamání?................................ 232

Škola Děti v mladším a středním školním věku.................... 239

Před zápisem do první třídy .............................. 246

Učení, pozornost a jiné věci.............................. 249

Co jsou to lehké mozkové dysfunkce?...................... 253

Děti méně nadané...................................... 257

Nešťastný pravopis .................................... 260

Výborní a špatní čtenáři ................................. 265

Děti a peníze.......................................... 267

Zlé děti? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 270

Kamarádi našich dětí ................................... 274


Za ztížených podmínek Na cestu do nemocnice.................................. 281

Příprava dítěte na lékařské prohlídky a drobné zákroky ........ 285

O pocitu méněcennosti a jiných věcech ..................... 288

Postižené dítě v rodině .................................. 296

Na pomoc rodičům..................................... 302

Ne slzy, ale sympatie ................................... 306

Opravdové tragédie .................................... 308

Ach, ta mládež Když on mně náš táta... ................................. 317

O pubertě a době dospívání .............................. 317

Inteligence, zkušenost a pracovní strategie .................. 320

Krize rodičovské autority?............................... 325

Chvála přátelství ...................................... 330

Sebevědomí dospívající mládeže.......................... 334

Talent – ale kde ho vzít?................................. 336

Slovo k dospívajícím dětem – o rozvodu.................... 338

Dospívající mládež a plánované rodičovství ................. 340

Generace: konflikt, nebo spolupráce? ...................... 344

Než se narodí aneb Koloběh života ........................ 348

Ediční poznámka ...................................... 353


11

Předmluva k 3. vydání

Jistě nejsem sama, kdo si nese Zdeňka Matějčka jako samozřejmou součást profesionální a koneckonců i životní výbavy. Mezi studenty psychologie měl pověst učitele, který se začátečníkům ochotně věnuje. Nikdy nám nedal pocítit, že by s námi ztrácel čas. Hned nás zapojoval a využíval pro pomocné práce při svých psychodiagnostických vyše­ třeních. Jen co mne omrkl, svěřoval mi malé pacienty, nechával mě zadávat a formálně vyhodnocovat testy. Zatímco on vyšetřoval dítě, sbírala jsem anamnézu od rodičů. Učil tak, že rovnou hodil do vody. To nejcennější, co nám předával, byla možnost „dívat se mu pod prsty“. Kdykoli jsme měli čas, mohli jsme přijet do Thomayerovy nemocnice a sednout si na židli pozorovatele. Pracovnu měl maličkou, úzkou, a přece jsem nikdy neměla pocit, že tam jsme namačkáni. Byl laskavý, na čele charakteristické vrásky, jako by měl stále zdvižená obočí. Entu­ ziastickýma veselýma očima děti přímo hypnotizoval, takže kdejaké dítě, které přišlo pro psychomotorický neklid, sedělo na židli, nohy ve vzduchu, jako přibité. Ty nejmenší sedávaly matkám na klíně. Když měly postavit ze třech kostiček „most“, pod kterým „š, š, š jede vláček“, anebo ukázat, kterou hračku pan doktor právě schoval pod krabičku, maminky by už už pomáhaly. Ale v tu chvíli bylo jasné, že Matějček je přes všechnu svou nekonečnou laskavost pánem situace. Matka oka­ mžitě pocítila, kde je hranice, za kterou nemůže. Připravená přiskočit a zachraňovat dítě, stáhla ruce ukázněně zpět a pak už jen držela palce, aby dítě „vyšlo“ v testech co nejpěkněji.

Matějček měl asi tak dvacet okřídlených vět, které se opakovaly v rozhovorech s rodiči vyšetřovaných dětí tak často, že se mi z paměti nevymazaly ani po třiceti letech. Ostatně je stále obnovuji ve své práci, a tak je posílám dál. Tak například: „Slabá nervová soustava se neléčí, ale posiluje.“ „Děti s lehkou mozkovou dysfunkcí (dnes ADHD) se neučí školou, ale životem.“ „Dítě odpočívá pohybem.“ Když jej jedna novinářka požádala, aby pro její časopis napsal článek, vyjádřil k ní své sympatie: „Nejsem tasemnice, abych od sebe odděloval články.“ Při­ tom se právě písemně vyjadřoval lehce a byl snad pro každého naprosto srozumitelný, jak se může laskavý čtenář přesvědčit v předkládaném druhém vydání jedné z jeho mnoha knížek pro veřejnost.

Zásluhou nakladatelství Vyšehrad si ji můžeme po dlouhých letech připomenout. Příprava nového vydání začíná v roce 2016, čtyřicet let od prvního vydání, které vyšlo v Avicenu v roce 1986. A přece je stále aktuální! Byla to doba, kdy už nejen psychologové a další odborníci zabývající se rodinou zaznamenávali zřetelné projevy eroze rodiny, která dnes natolik pokročila, že si musíme klást otázku dříve skoro nad­ bytečnou: Co to je rodina? Jsme svědky změn ve společenském mínění, podle kterého jsou všechny podoby rodiny možné. Menšiny prosazují právo na jakoukoli skladbu rodiny, jako by nebylo významné, zda dítě vychovávají vlastní nebo náhradní rodiče. Platí tedy, že všechny podoby rodiny jsou pro výchovu dítěte stejně užitečné?

Minula doba etiky povinnosti, jak píše francouzský sociolog Lipo­ vetsky, rodiny se ocitly na přelomu tisíciletí ve společenské situaci, která poskytuje nevídaně velkou svobodu a vynikající podmínky k indivi­ duál ní tvořivosti. Je odpovědností každé z nich, jaká pravidla si stanoví, jakou část kultury předchozích generací budou ctít a předávat dětem, jakou naopak nechají zaniknout. Avšak svoboda je pro dospělé. Zda­ leka ne o všech partnerech zakládajících rodin to můžeme tvrdit. Mladí rodiče dnes často žijí v úzkostné nejistotě, zda jsou dost dobrými rodiči, když staré vzory neplatí a nové pokusy jsou zpochybňovány například tím, že jejich děti neprospívají. Rodinné vztahy jsou zatíženy mnohem víc než v minulosti hledáním a vyjednáváním o etice odpovědnosti. Lipovetsky ostře konstatuje: „Jedenadvacáté století bude etické, nebo nebude vůbec“ (Soumrak povinnosti, Prostor 1999).

Matějčkova profesionální kariéra dětského psychologa začínala po druhé světové válce, kdy bylo plno sirotků a v době poválečných nadějí se pro ně rozvíjela kolektivní institucionální výchova. Někteří se jí chopili s nadšením svazáckých „modrých košil“ a začali nadšeně tvrdit, že rodina je přežitek. Byla jsem poválečným dítětem a v mé blízkosti se pohyboval zapálený ředitel dětského domova, který pře­ svědčoval rodiče, že by každé dítě mělo být co nejdříve vyňato z rodiny a vychováváno v kolektivních zařízeních.

Dva mladí psychologové, Zdeněk Matějček a Josef Langmeier, pracovali v několika takových institucích, vyšetřovali a sledovali děti vychovávané mimo rodinu. Výsledky jejich pozorování byly burcující. Popsali je v knize Psychická deprivace v dětství, která vzbudila velkou pozornost i v zahraničí, byla přeložena do mnoha jazyků. V roce 1963 natočil Matějček spolu s režisérem Kurtem Goldbergerem a primářkou Marií Damborskou film Děti bez lásky. Nebylo už pochyb, že děti, které neměly to štěstí vyrůstat v úplné rodině se svými rodiči, potřebují takové náhradní řešení, které by se rodině co nejvíce podobalo.

Jestliže tedy Matějček dává jednoznačně i v knize, kterou má čtenář právě v rukou, přednost úplné rodině s vlastními biologickými rodiči, není to rozhodně proto, že by náhradní rodinné péči nefandil nebo že by s ní neměl dost zkušeností. Je známo, že právě on zakládal SOS dětské vesničky s profesionálními matkami. Náhradní rodinnou péči oceňuje se svou hojivou laskavostí, bere ji vážně a vyjadřuje se o ní ve vět­ šině kapitol na prvním místě. Upozorňuje, že když se to povede, jsou náhradní (sociální) rodiče stejně dobří jako ti biologičtí. Avšak hned poté se čtenář dostane k dalším řádkům, ve kterých Matějček popisuje překážky, na které musí být náhradní rodiče i další příbuzní připraveni, a za jakou cenu se taková výchova dítěte může podařit. Tady se projeví Matějčkova pevnost. Pevně a jasně formuluje: „... pro výchovu dítěte je úplná rodina velkou výhodou a je těžko nahraditelná. Neměla by se proto nikdy stávat neúplnou z lehkomyslnosti, povrchních ‚jiných zájmů‘, sobectví či jakýchkoli podobných důvodů, které zpravidla značí jen povahovou nezralost a nevyspělost.“ Podobně v této Matějčkově knize ani v celé řadě jeho dalších publikací nenajdete souhlas s tvrze­ ním, že jednopohlavní rodina je pro dítě stejně užitečná jako rodina, kde jsou zastoupeni oba, matka i otec, ve své přirozené biologické odlišnosti. Naopak najdete argumenty pro to, že ona odlišnost není dána jen sociálním učením, jak si dnes mnozí představují, ale že jde o hlubší nevědomou psychologickou vrstvu skutečnosti, ve které probíhá proces vytváření a stabilizace pohlavní identity mladého dospělého se všemi důsledky pro zakládání nové generace. Matějčkovými slovy: „Přejeme osamělým matkám a ještě ve větší míře osamělým otcům a jejich dětem, aby osamělost byla jen přechodným úsekem jejich života.“

V celé knize jsem nenašla ani jednou slovo psychosomatika. Přesto je kniha psychosomatiky plná. Dětský psycholog Zdeněk Matějček byl po většinu svého profesionálního života spolupracovníkem dět­ ských lékařů, které vědomě obohacoval, jak sám píše, o psychologic­ kou stránku stonání dětí, kterým se poradensky věnoval. Po pětatřiceti letech klinické praxe prý spočítal, že vykonal na pětatřicet tisíc pedo­ psychologických vyšetření!

Ještě jsem nezmínila, že Matějček byl také zkušeným výzkumní­ kem. I kdyby nebylo těch četných výzkumných projektů, o kterých se v knize zmiňuje a o které se ve svých závěrech opírá, a i kdybychom vzali v úvahu „jen“ jeho rozsáhlou klinickou zkušenost, musíme uznat, že jeho slova je třeba brát i dnes stejně vážně, jako by šlo o pečlivý longitudinální výzkum s rozsáhlým vzorkem dětské populace, kterou za celou svou kariéru poznal a vyšetřil.

Z této celoživotní klinické zkušenosti vyplývá Matějčkův odkaz naší době: Všechny podoby rodiny jsou sice možné, ale ne všechny jsou stejně užitečné. V Praze 19. 11. 2016

PhDr. Ludmila Trapková

dětská klinická psycholožka

a rodinná terapeutka


15

Místo dlouhého úvodu

Jedním ze základních předpokladů zdravého duševního vývoje dítěte je, aby vyrůstalo v prostředí citově vřelém a stálém. Na první pohled se to zdá být docela samozřejmé a snadno dosažitelné. Ale přece jen je třeba se nad tím zamyslet a někdy i napnout hodně sil, abychom tyto dvě podmínky splnili. Ta první požaduje, aby rodiče měli své dítě rádi. Ta druhá požaduje, aby se měli rádi navzájem. Aby dovedli vytvořit spo­ lečenství, které bude trvat po celý jejich život a ve kterém bude všem dobře. Všichni členové rodiny tu najdou přístav jistoty, odkud i děti se budou vydávat na dobrodružné výpravy za poznáním světa, ale kam se také budou vždy rády vracet.

Už to, že se nám dítě narodilo, je vlastně velký zázrak života. A nyní každý den přinese něco nového. Budeme sledovat jeho vývoj a uvě­ domovat si, jaké úžasné možnosti jsou v tom malém lidském tvorečku ukryty. Bude se v našich rukou a před našima očima rozvíjet. Bude přijímat všechno, co mu ve svém životním prostředí poskytneme. To bude jakýsi stavební materiál, který bude po svém zpracovávat a pře­ tvářet pro stavbu své příští osobnosti. Máme tedy v něm svou velkou životní příležitost! Rodina

Co dáváme dětem – a co ony nám?

Sejdou­li se rodiče, dříve nebo později se hovor stočí na radosti a starosti s dětmi. Těch starostí je zpravidla víc. Patří to už nějak k věci, že se před známými raději pochlubíme nepříjemnostmi osudu, aby­ chom nevypadali příliš spokojeně a nebudili závist. A když už se mluví o dětech a proberou se nemoci, škola a nejasné vyhlídky do budoucna, dojde se obvykle k závěru, že děti jsou především zátěž a vydání.

Demografové a statistici nám snadno potvrdí, že tyto stesky mají určité oprávnění. Dá se totiž snadno vypočítat, kolik činí náklady na jedno dítě, kolik na dvě a kolik na tři a jak s přibývajícím počtem potomstva klesá tzv. životní úroveň. (Pokud se ovšem životní úrovní myslí konvenční známky vnějšího blahobytu.) Ve výzkumu rodinného života, který právě probíhá, dáváme rodičům otázku, proč podle jejich mínění někteří lidé chtějí mít děti a jiní nechtějí. Zatímco důvodů „pro“ je mnoho a každý trochu jiný, je důvod „proti“ podle obecného úsudku jen jediný a naprosto rozhodující: sobectví! Jako by opravdu šlo jen o materiální hodnoty.

Ale je tomu opravdu tak? Necháme­li pro změnu mluvit ty, kdo nechtějí mít děti, nedovíme se samozřejmě nic o sobectví, ale uslyšíme zato celou řadu jiných argumentů. Děti znamenají omezení možnosti vzdělání, kvalifikace, zaměstnání a jiného životního uplatnění pro ženu­ ­matku. Přinášejí zmatek, hluk, nepořádek nebo jednotvárné uvázání u plenek, u plotny, u školních úkolů. Při dnešním vysokém kultu štíh­ losti a mladistvého zjevu znamenají i vážné ohrožení ideálu tělesné dokonalosti. Někteří lidé vidí v dětech spíše ohrožení vnitřní rovno­ váhy. „Budeme prožívat úzkost z jejich překážek a neúspěchů,“ říkají. „Budeme se jim obětovat a ony nás jednou opustí, nebudou dost vděčné, bude s nimi trápení.“ A konečně víme, že někteří muži a ženy odmítají být rodiči na podkladě neblahých zkušeností z vlastního dětství a někteří na podkladě psychosexuálních úchylek, které se nepodařilo zvládnout.

Můžeme však jít ještě o krůček dále. Ve hře nemusí být jen důvody negativní, ale i pozitivní – nejen sobectví, ale i odpovědnost. Slyšíme­ ­li např. tvrzení, že mít více dětí není dnes moderní, můžeme k tomu dodat, že to není moderní už skoro dvě století. Už dávno totiž není rodičovství pouze nutným důsledkem neuvědomělých sexuálních sil, nýbrž přesahuje čistě pudovou sféru a je v mezích lidské kontroly. Důkazem je klesající porodnost od poloviny 19. století skoro ve všech evropských zemích. Známý francouzský kulturní antropolog P. Ariès, který studoval vývoj evropské rodiny v proměnách času od starověku do dneška, ukazuje velmi přesvědčivě, jak se od 18. století postupně rozšiřuje přesvědčení, že rodičům přísluší zajistit hmotné zabezpečení, mravní výchovu a především budoucnost svých dětí, a to všech, nikoliv jen prvorozeného syna. Zatímco dříve bylo pravidlem poslat dítě sotva odrostlé do světa na zkušenou, do služby nebo kamkoliv jinam, stalo se nyní konečným cílem a každodenní starostí rodičů zajistit budouc­ nost každého dítěte zvlášť. A tak se stalo téměř nemožným rozptylovat finanční možnosti rodiny a rodičovskou péči na příliš velký počet dětí.

Skoro to vypadá, jako by všechno mluvilo proti dětem nebo při­ nejmenším proti více dětem v rodině. Avšak na druhé straně máme denně příležitost přesvědčit se také o docela jiných skutečnostech. Je mnoho příkladů, že se rodiče věnují svým postiženým dětem za zvlášt­ ních, mimořádně náročných podmínek a činí to s hlubokým zaujetím a dokonalou obětavostí. Myslím­li na hrdinství, napadnou mě vždy rodiče postižených dětí. Adoptivní rodiče přijímají za vlastní „cizí“ dítě se všemi právy a povinnostmi a ovšem i se vším rizikem. Máme pěstounské rodiny, které přijímají na vychování opuštěné děti s nejrůz­ nějšími skrytými i zjevnými poruchami a defekty. A vynikajícím zdro­ jem poučení i o rodičovských postojích jsou nám ženy, které zůstaly v životě osamělé, avšak měly takovou potřebu mateřství, že opustily svá dřívější výhodná zaměstnání a převzaly v dětských vesničkách úkol být matkami celému houfu „cizích“ opuštěných dětí, problema­ tických, náročných na výchovu a v pravém slova smyslu rizikových. Potřeby matek a potřeby dětí se tu specifickým způsobem sešly. A při­ tom by všichni tito lidé rozhodně odmítli představu, že to dělají z dob­ ročinnosti, z útrpnosti nebo že se chtějí prostě obětovat. Co tedy vede tyto lidi k zájmu o děti – k zájmu, který se nedá finančně nijak ocenit a vynahradit? Znamená to, že mít děti, starat se o děti, žít s dětmi, při­ náší také něco radostného, co dospělí lidé vnitřně potřebují, čím lidsky rostou a vyzrávají, co jim dává hluboké životní uspokojení. Jedni rodiče, kteří se v novinách dočetli o slepém chlapečkovi v kojeneckém ústavu a rozhodli se ho adoptovat ještě ke svým čtyřem dětem, to v rozhovoru vyjádřili doslova takto: „Víte, my se máme rádi – a čím je nás víc, tím je vlastně více lásky dohromady.“ I takto je možno se ptát, zda mít, či nemít děti a zda mít jedno, nebo i více.

Ale vraťme se k otázce, kterou jsme uvedli v nadpise, a podívejme se na ni ve světle nových psychologických poznatků. Víme dnes s jis­ totou, že dítě potřebuje dospělé vychovatele, kteří k němu mají vřelý citový vztah. Avšak stejně dobře víme, že nejde o vztah jednostranný. Aby rodiče mohli o dítě s láskou pečovat, musí i na dítěti být něco, co uspokojuje jejich hluboké životní potřeby. A tyto potřeby tu musí být dokonce dříve, než se narodí, protože jinak bychom se na jeho příchod tolik netěšili a nečekali s takovým rozechvěním první známky jeho života. Pokusíme se některé z těchto životně důležitých potřeb hned vyjmenovat a hned ukázat, jak dítě svou existencí přispívá k jejich naplnění.

Na prvním místě je to potřeba stimulace, která vede živý organismus k činnosti. Potřebujeme, aby náš nervový systém byl zásobován pod­ něty z okolí v dostatečném množství, kvalitě a proměnlivosti, máme­li být s tímto okolím v dobrém kontaktu. A tak jako má neživá příroda „strach z prázdna“, má živá příroda strach z nudy.

Z tohoto hlediska možno říci, že dítě je nevyčerpatelným zdro­ jem podnětů. Je nesmírně pohyblivým živlem, přináší plno vzruchu do života a nikdy s ním není nouze o zábavu ani o starosti a úzkosti. „Bez dítěte by byl život nudný – i manželství by bylo prázdné,“ říkají ti, kdo mají už trochu zkušeností.

Druhou důležitou potřebou je potřeba učení, nabývání zkušeností. Nestačí pouhé hromadění podnětů bez určitého řádu a smyslu, který nám umožňuje tyto podněty zpracovat a pochopit. Teprve když je mů­ žeme uvést ve svůj osobní systém, stáváme se zkušenými a moudrými.

Poněvadž děti nejsou jen předmětem našeho pozorování a zábavy, nýbrž součástí našeho života, jsou také zdrojem důležitých lidských prožitků a zkušeností. I starosti s dětmi jsou něco specificky lidského, co nelze jinak prožít a čím člověk vyspívá a zraje. A jak děti pomalu rostou k dospělosti, dospělý člověk s nimi zraje k životní moudrosti. Je mnoho důkazů pro to, že toto vědomí je už víceméně vyvinuto, když se mladí lidé po období první zamilovanosti rozhodují pro společný život, který by byl naplněn společnými zážitky, radostmi, zkušenostmi, bolestmi a vším, co život přináší. Společné děti jsou pro to jistě nej­ lepší podmínkou.

Na třetím místě možno uvést potřebu bezpečí a jistoty, která je v lid­ ském světě dána především citovými vztahy. Nejbezpečněji se cítíme, máme­li kolem sebe někoho, kdo nás má rád, kdo k nám patří, na koho můžeme spoléhat. Takovými dárci citové jistoty jsou především rodiče svým dětem. Ale i dospělí lidé potřebují pocit citového zázemí a svůj přístav jistoty. Je příznačné, že v moderní době se citový život soustře­ ďuje čím dál více do úzkého okruhu rodiny, kde dochází k nejintenziv­ nější směně citových podnětů. Děti tu přijímají lásku, ale také ji vracejí. Rodiče ve vztahu k nim prožívají čistou, nefalšovanou oddanost. Je tu někdo, kdo je k nim vázán nejhlubším citovým poutem. I když hmotné zajištění ve stáří přebírají dnes instituce celospolečenské, zůstávají děti nenahraditelnou citovou pojistkou pro dobu pozdního neproduktivního života rodičů.

Za čtvrté je tu potřeba společenského uznání, společenské hodnoty, společenského uplatnění. Tato potřeba je spojena s vědomím vlastní ceny a je důležitou podmínkou sebe­vědomí v pravém slova smyslu. Kdybychom nebyli nikým na světě přijímáni a uznáváni, byl by náš život smutnou, osamělou poutí.

Z tohoto hlediska dítě významně zhodnocuje dospělého člověka. Umožňuje mu, aby převzal roli i hodnost rodiče. Významným činite­ lem ve vlastním sebevědomí je schopnost vyrovnat se druhým. Schop­ nost plodit děti znamená v tomto smyslu vyrovnat se ostatním ženám a mužům v jedné z nejdůležitějších společenských funkcí, nabýt jistoty sám v sobě, posílit své já. V dnešním světě se snadno stáváme ano­ nymní součástí nejrůznějšího dění, na které nemáme v podstatě vliv. Nemáme příležitost uvědomit si sama sebe. Avšak ve vztahu k svým dětem, které nás potřebují, které nás mají rády, nutně anonymitu ztrá­ címe a něco znamenáme. Rodičovská odpovědnost, rodičovské povin­ nosti, starosti atd. jsou z tohoto hlediska vlastně významnou pomocí nám samým – zvyšují naši hodnotu. Tady si nejvíce uvědomujeme, že nejen děti potřebují nás, ale že i my potřebujeme je. Proto nás tak děsí představa, že bychom je mohli ztratit.

Konečně tu máme pátou potřebu, která se zdá být specificky lidskou, neboť se s ní u ostatních živočichů nesetkáváme. Jde o potřebu otevřené budoucnosti. Jak vystihl dobře A. S. Makarenko, člověk potřebuje neu­ stále něco před sebou, nějakou perspektivu, aby mohl plodně žít a pra­ covat. Zavřená budoucnost by znamenala zoufalství. A tak i dospělý člověk touží více či méně uvědoměle mít důkaz o pokračování toho, co je z nás zrozeno, a to i jako pokračování našeho tvořivého díla výchovy. Ne každému je dáno stvořit umělecké dílo, které by přetrvalo věky, nebo jinak poznamenat lidskou historii. Avšak výchova dětí je tvořivou prací každému přístupnou a daleko přesahující náš osobní život. Jsme tedy součástí tvořivého životního proudu a sami vědomými tvořiteli. Vždyť vztahy k dětem znovu ožívají ve vztazích k vnoučatům a rodi­ čovství přechází v prarodičovství celkem plynule. U vnuků se hledají rodové znaky tělesné i povahové, pokračují výchovné zásady, tvoří se rodinná tradice. Přitom je zřejmé, že tento pohled do budoucnosti má své kořeny kdesi hluboko ve vlastním dětství. S celým rodinným ovzduším od samého počátku vnímáme své rodiče, jejich spokojenost a nespokojenost, jejich rodičovské postoje i jejich citové zaujetí pro nás. Procvičujeme rodinné city v nejrůznějších dětských hrách, své rodiče napodobujeme nebo si tvoříme vlastní zásady v odporu k nim, ale vždy jsme s nimi v nějakém vztahu. Přání mít děti se tedy zakládá mnohem dříve, než můžeme na něco takového realisticky pomýšlet. S tím souvisí také stará zkušenost, že spíše chtějí mít více dětí lidé, kteří prožili šťastné dětství, než ti, kteří je takové neměli. Zopakovat si něco z vlastního dětství ve svých dětech a pak i ve vnoučatech je jiným vyjádřením této tendence, která má kořeny hluboko v lidské osobnosti a která míří až za hranice našeho osobního času.

Snad vypadá tato poslední úvaha trochu moc filozoficky, ale všechno dohromady je docela prosté. Ukázali jsme nejprve, co mluví proti dětem, a pak, co mluví pro ně. Mladí lidé, kteří vstupují na společnou životní dráhu, i každá manželská dvojice, která už společnou cestou kráčí, by si měla tyto základní otázky položit, rozvážit je a odpovědět na ně se vší upřímností a odpovědností. Jde koneckonců o nejhlubší hodnoty života, o naplnění nejhlubších životních potřeb. A tady by nemělo být nic promarněno nebo bráno na lehkou váhu!

Chlapeček, nebo holčička?

Proč vlastně lidé chtějí mít děti? To je jistě otázka pro budoucnost lidstva zásadní a rozhodující. Ale kupodivu, zatím jí bylo věnováno moc málo vědecké pozornosti. Že mají lidé děti, to je přece něco tak samozřejmého od věku do věků, něco tak obvyklého a přirozeného, že jakápak věda. S větší naléhavostí se tahle otázka klade jen tam, kde je dětí buď příliš mnoho, nebo zase příliš málo a kdy společnost má z toho těžkou hlavu. U nás jsme naštěstí tu druhou krajnost překonali – a ta první rozhodně nehrozí. A tak se nad celou věcí můžeme zamyslet v klidu a z trochu obecnějšího hlediska.

Jeden významný badatel, který se zabývá psychologií rodičovství, shrnul odpovědi na danou otázku do několika hlavních bodů: na prvním místě uvádí „instinkt“. Mít děti je prostě přírodní zákonitost a bezdět­ nost je něčím nepřirozeným a nepřírodním. Existuje pud pohlavní a pud rodičovský, a ty řídí lidské chování. Na druhém místě se uvádějí ten­ dence psychologické a společenské. Osvědčit před sebou i před druhými svou plodivou schopnost – mužskou i ženskou, mateřskou i otcovskou. Vyrovnat se ostatním v jedné z nejdůležitějších biologických funkcí. Na dalších místech se uvádějí důvody už spíše dílčí. Dítě znamená posílení rodinného společenství a přináší radost a zábavu. Jinak by byl život nudný. Je možno někomu lásku věnovat a od někoho ji přijímat. Děti mohou upevňovat manželství. Někdy je však těhotenství a narození dítěte určitou formou nátlaku na partnera, nebo dokonce jakýmsi skry­ tým prostředkem „pomsty“ vlastním rodičům za příliš přísnou výchovu. Může být i prostředkem osvobození z vlastní rodiny. A konečně mohou být děti i hospodářským činitelem – mohou být lacinou pracovní silou a mohou být pojistkou pro stáří rodičů.

Budiž řečeno, že v dřívějších dobách tento hospodářský důvod míval přednost před všemi důvody psychologickými. A předpokládá se, že tak je tomu dosud v takzvaných rozvojových zemích, které zabírají většinu světa. Ale doby se mění.

V minulém století byly provedeny rozsáhlé průzkumy v zemích hos­ podářsky vyspělých i v zemích rozvojových a objevila se jedna společná tendence – přesun důrazu z hledisek hospodářských k hlediskům cito­ vým. Ve vyspělých zemích se vesměs zdůrazňují citové stránky soužití s dětmi a význam dítěte pro osobní růst rodičů. Vysoko se hodnotí sku­ tečnost, že s dítětem je život daleko bohatší a že jeho výchova přináší rodičům mnoho nových, zajímavých a také závažných zkušeností. Proti dřívější ekonomické pojistce pro stáří vidí se dnes v dítěti spíše pojistka proti osamělosti. Naprostá většina rodičů už nepočítá s ekonomickým přínosem dítěte do rodiny ani s větší pracovní pomocí v domácnosti. Naopak rodiče spíše dovedou vypočítat, kolik dnes dítě „stojí“ a kolik oni musí vydělávat, aby mu vše potřebné mohli poskytnout. Jedináč­ kové jsou všeobecně – celosvětově, možno říci – v malé oblibě. Přání mít více dětí se zpravidla zdůvodňují tím, „aby dítě mělo společnost“.

Táž tendence, i když s menší výrazností a s místními rozdíly, se ohlašuje v rozvojových zemích. A důraz na psychologická a citová hlediska je tím větší, čím je země hospodářsky vyspělejší a lidé v ní „zajištěnější“. I v kulturách velmi odlehlých, které byly dosud studo­ vány jako určité kuriozity rodinných vztahů – mnohoženství či mnoho­ mužství, nevšímavost k dětem, mimořádné přírodní podmínky určující zvláštní způsob rodinného života apod. – se v posledních letech objevují ve styku s civilizací změny, a to vesměs k větší „citovosti“ a odpověd­ nosti rodičů k dětem.

Můžeme tedy říci, že celosvětový vývoj jde směrem psychologi­ zace a emocionalizace rodinných vztahů, což znamená, že se důraz klade na uspokojení osobních psychických potřeb dospělého člověka soužitím s dětmi.

K tomuto bodu nám mnoho zajímavého může napovědět i výzkum, který byl v 80. letech proveden v Praze a který zahrnoval více než čtyři sta rodin s dětmi školního věku.

Všechny matky dostaly stejnou otázku: „Jaký je podle vašeho názoru hlavní důvod, proč lidé chtějí mít děti?“ V odpovědích na prvním místě (34 %) figuruje „náplň života“. Hned za ní jde další psychologický důvod (22 %), „uspokojení citových potřeb“. Na třetím místě (19 %) je opět psychologický důvod z oblasti rodinného soužití, „náplň a pouto manželství“. A dokonce i čtvrtý důvod je psychologický – „příliv pod­ nětů“, což znamená zábavu a radost s dítětem, obranu proti nudě atd. A pak už jdou jen řídce zastoupené důvody.

Můžeme ovšem předpokládat, že hodnota dítěte pro rodinu je různá

podle toho, jakého pohlaví dítě je. Tradice říká, že chlapci by měli být

u nás vítanější než děvčátka. Tato tendence je ostatně zřetelně patrná

v celosvětovém měřítku, i když výzkum, který jsme před chvílí cito­

vali, ukazuje nepochybný posun ve prospěch dívek. Chlapci mají dosud

v přání rodičů přednost, ale ne takovou jako mívali.

Zajímavým způsobem se to potvrdilo i v našem výzkumu. Ve sledo­

vané skupině dětí byl stejný počet chlapců i děvčat. Ptali jsme se rodičů,

zda pohlaví tohoto dítěte odpovídalo jejich přání. Poněvadž pohlaví

dítěte je rozdělováno náhodně a skoro přesně na padesát procent, mělo

by se teoreticky přání rodičů, pokud ovšem nějaké měli, v polovině pří­

padů splnit a v polovině nesplnit. Ve skutečnosti však rodiče uvádějí

častěji, že se jim přání splnilo a že když chtěli chlapečka, narodil se

chlapeček, a když si přáli holčičku, holčička skutečně přišla.

Jak se splnilo přání rodičů, pokud jde o pohlaví dítěte:

Přání matek otců

se splnilo

se nesplnilo

neměli

48,0 %

33,3 %

18,7 %

42,9 %

32,0 %

25,1 %

Je to stará, známá zkušenost, že ve vzpomínce někdy upravujeme

skutečnost podle příznivého výsledku nebo příznivého vývoje. To

znamená, že někteří rodiče, kteří si třeba chlapečka nepřáli, jsou tak

rádi, že ho mají, že je už ani nenapadne, že by si bývali mohli přát

něco jiného. A to svědčí dále o bezvýhradně kladném přijetí mnohých

dětí bez ohledu na pohlaví. Ale zajímavý rozdíl se nám objeví, když

se podíváme, koho si vlastně přály maminky a koho tatínkové a jak se

jejich přání splnilo při tomto rozlišení. Počítáme­li asi dvacet procent

na případy, kdy rodičům bylo zcela jedno, jakého pohlaví dítě bude,

mělo by vyjít přibližně čtyřicet procent splněných a čtyřicet procent

nesplněných přání. Jaká je však skutečnost, to nám říká další tabulka.


27

Jak se splnilo přání rodičů, rozlišené podle pohlaví dítěte:

Pohlaví narozeného dítěte chlapec děvče chlapec děvče

Přání matek otců

se splnilo

se nesplnilo

neměli

40,9 %

40,9 %

18,2 %

55,0 %

25,7 %

19,3 %

52,7 %

22,7 %

24,6 %

33,0 %

41,3 %

25,7 %

Matky tedy zřetelně dávají přednost holčičkám a otcové chlapcům.

Narodí­li se matce holčička, splnilo se tím její přání v padesáti pěti

procentech případů, narodí­li se jí kluk, odpovídá to jejímu přání jen

ve čtyřiceti jednom procentu. Narodí­li se holčička, matka si to nepřála

jen v necelých dvaceti šesti procentech případů. A s otci je to prakticky

zcela stejné, jenomže místo děvčat jsou ve výhodě kluci.

Tohle je ovšem jen obecná tendence a nic nám neříká o indivi­

duálních rodinách, kde přání a touhy mohou být rozloženy docela jinak.

Významnou roli tu jistě bude hrát, zda rodina už chlapečka nebo hol­

čičku má. Ale i na to je možno se vyptat. Všechny matky dostaly stejnou

otázku: „Jaké by mělo být podle vašeho mínění složení sourozenecké

dvojice, kdyby rodina mohla mít jen dvě děti – ani více, ani méně?“

A tu se ukázalo, že matky by chtěly častěji jako první dítě chlapečka –

zřejmě ve shodě s přáním otce a zřejmě i ve shodě s naší kulturní tra­

dicí. Ale situace se změní, když si odpovědi rozdělíme podle toho, zda

rodina už chlapce nebo holčičku má, jinak řečeno, podle toho, jakého

pohlaví je naše zkoumané dítě.

Ideální zastoupení chlapců a dívek v rodině se dvěma dětmi:

Při dvou dětech v rodině

je nejvýhodnější tato konstelace

Matky

celkem

Rodina už má

chlapce holčičku

napřed chlapeček, pak holčička

napřed holčička, pak chlapeček

oba chlapci

obě dívky

45,0 %

35,9 %

08,6 %

10,5 %

48,2 %

30,9 %

16,4 %

04,5 %

41,8 %

40,9 %

00,9 %

16,4 %

Řekli jsme, že chlapeček je u nás vítanější jako první dítě. Jestliže

však rodina aspoň jednu holčičku má, pak matky – zřejmě ve shodě se

skutečností – dávají stejně často přednost chlapečkům jako holčičkám,


28

pokud jde o pořadí, v jakém se mají narodit. Jestliže rodina už má ales­

poň jednoho kluka, pak dává nejenom přednost mužskému pohlaví

v pořadí sourozenců, ale dokonce vítá oba kluky (také patrně ve shodě

se skutečností). A stejně tak tam, kde už jednu holčičku mají, pokládají

dvě děvčata za to pravé. Znamená to, že pohlaví dítěte pozitivně ovliv­

ňuje přijetí dalšího dítěte téhož pohlaví.

Nám tu ovšem nejde o jednotlivá mínění a o číselné důkazy, ale o celkový směr těchto zjištění. A ten ukazuje, že přání a postoje rodičů k vlastnímu rodičovství stejně jako k pohlaví dítěte zdaleka nejsou jen „rozumná“ a „rozumová“. Pramení zřejmě z hlubších citových zdrojů lidské osobnosti. Naznačují nám však i pravděpodobný směr dal­ šího vývoje. Jestliže v naší společnosti je hospodářské zajištění rodin s dětmi základním znakem státní politiky a plánovitě se zvyšuje, pak bude zřejmě i stoupat význam psychologických činitelů v hodnotovém systému rodičů. Děti budou ještě více než dosud hodnotou citovou.

Co nám říkají náhradní rodiny

Naše péče o dítě má nyní k dispozici poměrně bohatý výběr jed­ notlivých forem náhradní rodinné i nerodinné péče. Zatímco ještě před patnácti léty se osud opuštěného dítěte mohl řešit v podstatě jen dvojím způsobem, tj. že bylo buď adoptováno, nebo šlo do dětského domova, máme dnes nejméně šest různých možností. Máme adopci, individuální pěstounskou péči a pěstounskou péči v tzv. zvláštních zaří­ zeních, tj. buď v rodinných skupinách s otcem, matkou a osmi cizími dětmi, nebo v dětských vesničkách s matkou a její pomocnicí, „tetou“, a osmi cizími dětmi. Na Slovensku pak je dětské městečko s manžel­ ským párem profesionálních vychovatelů a větší skupinou dětí bydlí­ cích v samostatném domě a ve společenství městečka, přičemž rodina vychovatelů má v tomto domě svůj vlastní byt. Některé základní služby jako hlavní jídla, praní apod. jsou zajišťovány pro celé městečko spo­ lečně. Dále máme dětské domovy bytového či rodinného typu, kde dva nebo tři profesionální vychovatelé bydlí uvnitř ústavu se stálou sku­ pinou dětí, různorodé co do pohlaví a věku, v jakési bytové jednotce. A konečně přetrvává většina klasických dětských domovů s velkými jídelnami, jednotným zařízením, jednotnými výchovnými programy a s profesionálními vychovateli, kteří se ve službě střídají.

Má­li tedy být dnes dítě umístěno mimo vlastní rodinu, nejde už

zdaleka o nějaké administrativní poukazování, ale o práci odbornou

a velice odpovědnou. Každá z uvedených forem náhradní péče má

totiž něco specifického, žádná není zavrženíhodná a žádná není samo­

spasitelná. Jedna je vhodnější pro jedny děti, druhá pro jiné. Každá se

tzv. normální rodině jinak blíží a jinak od ní vzdaluje a každá nás také

svým osobitým způsobem poučuje o tom, co to je výchova rodinná a co

nerodinná. Teprve srovnáním specifických rysů těchto jednotlivých

forem náhradní péče o děti můžeme dospět o něco dále v poznání psy­

chologických základů rodinné výchovy celkově. Budiž hned řečeno,

že vnější znaky rodinného soužití nejsou tu směrodatné. Z uvedených

sedmi typů náhradní péče jich šest spočívá v podstatě na týchž princi­

pech, jakými jsou např. stálé osoby vychovatelů, heterogenní skupiny

dětí, společné bydlení pod jednou střechou a zapojení této společenské

jednotky do širšího společenského kontextu obce, ve které žije – a přece

Obr. 1. „Začarovaná rodina“ v podání jedenáctiletého děvčete vyjadřuje úzkou

rodinnou pospolitost jedním zvířecím druhem mláďat a dospělých. Vedoucí

osobou v rodině je pravděpodobně matka. ne všechny jsou rodinami. Rodinu z psychologického hlediska charak­ terizuje zřejmě něco hlubšího a podstatnějšího, co navenek sice není tak zjevné a uchopitelné, ale co je nepochybně neméně reálné a významné.

Pokusíme se nyní odvodit aspoň některé principy rodinné výchovy na podkladě poznatků získaných v náhradní péči.

První princip označujeme jako „vzájemné uspokojování psychic­ kých potřeb“. Základní psychické potřeby, které v deprivačních stu­ diích byly prokázány u dětí, rozhodně svou působnost v dětském věku nekončí. Provázejí člověka vlastně po celý život. Přitom při studiu rodinného života se čím dál více ukazuje, že velmi podstatný díl potřeb dospělého věku je za normálních okolností uspokojován a naplňován Obr. 2. Kresba šestiletého děvčete z dětské vesničky. Sebe nakreslila vedle své nové matky, se kterou se ztotožňuje v postoji i v gestech. Ostatní děti v rodině spí. Kromě rodiny jsou tu ještě jiné děti, které si venku hrají – a výrazně je tu nakresleno pět koček, které v té době skutečně ve vesničce byly a pro děvče byly mimořádně „důležité“. Nakreslila jich také správný počet, ačkoliv do pěti ještě tehdy počítat neuměla. životem s dětmi. Dítě přináší rodičům osobité podněty, rozšiřuje okruh jejich prožitků a zkušeností, dává jim životní jistotu, utváří jejich spole­ čenské postavení, ba umožňuje jim, aby v něm rozšířili hranice budouc­ nosti až za svůj osobní životní čas.

Rodinu tedy charakterizuje situace, kdy vychovatelé uspokojují psychické potřeby dítěte a kdy soužitím s dítětem jsou současně uspo­ kojovány psychické potřeby jejich.

Druhým rysem rodinné výchovy, který vyplynul z našeho srovná­ vání, je trvání a hloubka citových vztahů. V dětském domově bývá zpravidla jen velmi málo podmínek pro navázání hlubších vztahů mezi vychovatelem a dítětem, přičemž jejich trvalost je omezena pobytem dítěte v ústavu. Těchto podmínek však rychle přibývá, postupujeme­li vzhůru k pěstounské péči a k adopci. Trvalost vztahů vystupuje jako mocný činitel všude tam, kde je dítě svěřeno do výhradní výchovné péče určité osobě či určitým osobám, které pak mají možnost formovat nejen jeho přítomnost, ale i jeho budoucnost.

A právě „společná budoucnost“ se jeví jako jedna z klíčových cha­ rakteristik rodinné výchovy. Objevuje se tam, kde vychovatel může být plně angažován na osudu dítěte, kde plánuje a utváří budoucnost dítěte, kde se s dítětem neustále na něco těší a z něčeho si dělá starosti a kde i na svou vlastní budoucnost myslí ve vztahu k dítěti, až do oné poslední otázky: „Co bude s ním, až já tu nebudu?“

Na to navazuje další charakteristický rys rodinného soužití, který možno označit jako „prolínání soukromí“. V dětském domově např. už sama organizace provozu vzdaluje soukromí vychovatele od světa vychovávaného dítěte. Bydlí jinde, má vyměřený pracovní čas, do práce s dětmi nemá přenášet své osobní problémy a záliby atd. Jeho úkolem je „vychovávat“, nikoliv „sdílet“. V rodině však nelze život jedněch a druhých zcela oddělit, má společný čas i prostor. V rodině je také naše chování zpravidla osobnější a „upřímnější“ než kdekoliv jinde. Vedou se hovory kolem rodinného stolu, společně se plánuje, něco se společně podniká. Ale svůj socializační význam pro dítě mají i řešení nejrůznějších domácích konfliktů, nedorozumění a bouří, v nichž jed­ notliví účastníci odhalují své slabiny i své přednosti.

V rodině také má dítě jedinečnou příležitost poznávat bohaté pře­ divo sociálních vztahů a vlastní vztahy k okolí na těchto příkladech

32

modelovat. Zatímco v dětském domově, ale i v jeslích, ve škole

a v jiných institucionálních zařízeních poznává dítě vychovatele pře­

devším ve vztahu k sobě a nanejvýš ještě ve vztahu k druhým dětem,

poznává v rodině funkci matky, otce, sourozenců, babičky, dědečka

a dalších příbuzných. Poznává mužské a ženské role, poznává vztah

matky k její matce a k manželově matce, poznává spoustu vztahů

k lidem mimo rodinu, k listonošce, k prodavačkám v obchodech,

k lékaři v ordinaci. Poznává vztahy „svých lidí“ k věcem, ke zvířatům,

k práci, k myšlenkám, k ideálům.

A konečně je tu ještě jeden zvláštní rys rodinného soužití, který

velmi dobře zachycujeme v „rodinných“ formách náhradní péče a který

naopak nemá dost místa ve formách „nerodinných“. Je to důraz na sou­

žití namísto výchovných technik a praktik. Výchovnou technikou tu

myslíme především odborné zacházení s odměnami a tresty, jež vede

k účelnému vytváření či přetváření návyků. V rodině však nad tuto

technickou dovednost, kterou možno zařadit pod pojem vychovatelské

kvalifikace, je povýšena rovina osobního vztahu. Je to rovina, na které

rodinní vychovatelé prožívají radost a hrdost, když se dětem něco

daří, a zklamání, když se něco nepovede. Na této rovině jsme bolestně

dotčeni a uraženi dětskou nevděčností, rozčiluje nás jejich hloupost,

Obr. 3. Kresba desetiletého chlapce z dětské vesničky. Rodina je pojata jako

místo pohody a přitom s typickým realismem dítěte středního školního věku. ale současně prožíváme úzkost nad nebezpečím, které jim hrozí. Dítě je významným činitelem naší osobní identity a prestiže. To profesionální pedagog je svým způsobem nedotknutelný a neurazitelný.

Odměny v rodině se dávají velkou většinou – bez zásluhy. Pro radost z radosti toho druhého. Stejně tak trest je překonáván odpuštěním a usmířením, bez odčinění. Jen proto, aby se mohl obnovit vztah, který byl přestupkem dítěte porušen. Z tohoto hlediska možno tedy rodinu charakterizovat jako společenství radosti.

Rodiny, kde tato složka chybí a kde výchova je založena pouze na technologii odměn a trestů, se podobají tedy spíše „nerodinným“ ústavním zařízením.

Individuální rozdíly mezi jednotlivými adoptivními rodinami, pěs­ tounskými rodinami, výchovnými skupinami či celými ústavy mohou Obr. 4. Kresba chlapce z tzv. rodinné skupiny, kde manželé přijali devět dětí do pěstounské péče a vytvořili pro ně novou náhradní rodinu. Rodina je na houbařské výpravě. Dítě se zřejmě ztotožňuje s rodinným společenstvím, kde všichni něco společně podnikají. být ovšem veliké, takže mohou přesahovat rozdíly dané typem náhradní péče. Obecně ovšem zůstává zachováno schéma, v němž psycholo­ gických principů rodinné výchovy ubývá sestupnou řadou od adopce k dětským domovům, přičemž tyto charakteristiky jsou přítomny vel­ kou většinou docela zřetelně ve všech formách pěstounské péče, ale nemohou se dobře uplatnit v jednotlivých typech péče ústavní.

Principy rodinné výchovy, o kterých nás poučila náhradní rodinná péče, budou tvořit nadále jakési předznamenání našim příštím úvahám. Musíme se k nim chtě nechtě vracet a v různých spojitostech je vždy znovu připomínat.

Cizí bratříček

Do dětské vesničky přicházejí děti z různých rodin. Tyto rodiny ovšem z nejrůznějších důvodů nemohly, nechtěly nebo nebyly schopny se o ně postarat, a tak děti do té doby pobývaly v různých dětských domovech nebo léčebnách. V jedné nově založené rodině ve ves­ ničce dostala matka nejprve skupinu čtyř sourozenců, dvě dívky a dva chlapce, všechny už školního věku. Přišly z jednoho dětského domova, kde tvořily jakýsi soudržný klan, jehož vůdcem byl nejstarší chlapec, tehdy asi jedenáctiletý. K nim později dostala matka malého Luboška, který přišel z kojeneckého ústavu. Pro život ve vesničce je charakteris­ tické, že sourozenecké vztahy a postoje se tu překvapivě rychle rozšiřují na všechny děti, které bydlí v témž domečku, mají tutéž novou matku a vytvářejí tak jedno pracovní a životní společenství.

Ve vesničce jsem zpočátku vyšetřoval děti pravidelně v odstupu asi 2–3 měsíců. Vyšetřoval jsem tedy i děti v oné rodině a zjistil, že malý Luboš je ve vývoji dosti opožděn. Nevšiml jsem si, že větší děti zpo­ vzdáli pozorovaly, co s Luboškem děláme, a že vyslechly i můj rozho­ vor s matkou. Nebylo na něm ostatně nic tajného, jen doporučení, jak chlapce ve vývoji podněcovat.

Za dva měsíce jsem přijel do vesničky znovu. Cestou od autobusu mě uviděl nejstarší chlapec z oněch čtyř sourozenců. Přiběhl ke mně a že prý hned musím k nim domů, abych viděl, co už jejich Lubošek umí. Už ho hrozně moc věcí naučili a jistě už není tak „opožděný“ jako minule. Nemohl jsem s ním sice jít hned, ale když jsem přišel, děti si vyžádaly, aby se mohly z dálky dívat, jak budu jejich Luboška „zkoušet“. Ukázalo se, že chlapec opravdu udělal veliký pokrok a že své opoždění prak­ ticky vyrovnal. A byla v tom nepochybně i zásluha jeho nových sou­ rozenců, že si s ním tak vydatně hráli. Jen v jedné oblasti ještě chlapec zaostával – byla to jemná pohyblivost ruky, uchopování a vypouštění drobných předmětů a podobné činnosti, kterým se v odborné termino­ logii říká „jemná motorika“. S matkou jsem opět vedl poradu, co dál s Luboškem dělat. A když jsem se loučil, podává mi ruku mladší chla­ pec z oné sourozenecké skupiny, tehdy asi devítiletý, a říká: „Než zase přijedete, uvidíte, že my ho tu vaši jemnou motoriku naučíme.“

O rodině úplné a neúplné

Co se míní neúplnou rodinou? Jestliže je rodina v základní podobě tvořena oběma rodiči a jejich dítětem či dětmi, pak v neúplné rodině zůstává s dítětem či s dětmi jen jeden z rodičů, přičemž ten druhý chybí – podle kritérií pro sčítání lidu „není v rodině hlášen k trvalému pobytu“.

Můžeme ovšem uvažovat, jak dalece se liší neúplná rodina, kde například otec fyzicky není přítomen v důsledku úmrtí, rozvodu, emigrace apod., od úplné rodiny, kde otec neplní svou funkci a je „nepřítomen“ nebo jen zkomoleně přítomen psychologicky, například

Obr. 5a. Vnitřní protest

desítiletého chlapce proti

rozvodu rodičů.


36

v důsledku alkoholismu, duševního onemocnění aj. Tuto otázku zatím

ponecháme stranou a zaměříme se jen na fyzickou nepřítomnost. Avšak

ani tak si o mnoho svou situaci neulehčíme. Stačí, když si vyjmenujeme

alespoň základní činitele, jež tu nepochybně psychologicky působí: kdo

chybí v rodině, jak dlouho chybí, od kterého věku dítěte, jak je nahra­

zován, jaká byla osobnost onoho ztraceného rodiče a jaká je osobnost

toho zbývajícího a hlavně jaká je osobnost dítěte. Jaký je sociální kon­

text či sociální pozadí, na kterém život neúplné rodiny probíhá (tj. jak

pomáhají prarodiče, jaké je hospodářské zajištění rodiny, jaké jsou

kulturní tradice společnosti, jakými hodnotami společnost žije atd.). Je

tu však ještě jeden významný činitel, na něhož nesmíme zapomenout,

totiž příčina oné neúplnosti – úmrtí, emigrace, rozvod, svobodná matka

atd. A pak ovšem příčina této příčiny. Jiný psychologický význam má

nepochybně smrt otce nešťastnou náhodou a smrt sebevraždou, rozvod

po vzájemném odcizení a rozvod po odcizení jen jednoho z manželů atd.

Neúplné rodiny jsou tu od pravěku. Po celá tisíciletí byla hlavní pří­

činou neúplnosti rodin smrt jednoho z rodičů. Byli tu vdovci, vdovy

a sirotci. Společnost s tím tradičně počítala a měla osvědčené přístupy

k tomuto problému. Ochrana vdov a sirotků byla znakem rytířství,

známkou zbožnosti, občanskou ctností. Byly sirotčince a bylo tra­

diční (psychologicky a pedagogicky krajně pochybné) pojetí macechy

Obr. 5b. Přestože rodiče se rozvedli před půl rokem a bydlí odděleně, chlapec

pojímá rodinu i začarovanou rodinu jako úplné společenství, kde lidé k sobě

patří jako jeden druh zvířat, která navíc pochodují i stejným směrem.


37

a otčíma. Rozvody jsou tu rovněž od dávných dob a nejsou vynálezem

moderní doby. Masově se rozšířily teprve v 2. polovině 20. století. Se

snížením úmrtnosti lidí středního věku podstatně ubylo sirotků a polo­

sirotků, relativně však přibylo neúplných rodin v důsledku rozvodu či

vnitřního rozpadu rodin.

Za neúplnou rodinu se při sčítání lidu pokládá rodina, kterou tvoří jeden z rodičů aspoň s jedním dítětem. Úplných rodin s dětmi ubylo od roku 1960 do roku 1970 absolutně o 18 000 a relativně o 1,1 %. Neúplných však přibylo víc než o 40 000, tj. relativně skoro o 37 %.

Na celkovém počtu neúplných rodin se podílejí rozvody 34 %, úmrtí jednoho z rodičů 30 %; ve 24 % jsou rodiče uváděni sice jako man­ želé, ale jeden z nich „není hlášen ve společné domácnosti k trvalému pobytu“, v 10 % je rodič svobodný a konečně ve 2 % nebyla příčina neúplnosti zjištěna.

Relativní i absolutní přírůstek neúplných rodin spadá na vrub roz­ vodovosti. Přitom v českých zemích je rozvodovost stále skoro dvakrát vyšší než na Slovensku, kde ovšem v posledních letech silně stoupá. Ze socialistických zemí byla ČSSR v počtu rozvodů na 1000 obyvatel na třetím místě za SSSR a Maďarskem. O děti po rozvodu se v 92 % starala matka a jen v 8 % vznikla neúplná rodina s otcem a alespoň jed­ ním dítětem.* Totéž patrně platí o rodinách nerozvedených, kde však jeden z rodičů v domácnosti „nebydlí“. Péče o děti v neúplné rodině je takřka výhradně věcí matky – a můžeme­li v takovéto situaci spatřo­ vat určité možné nebezpečí pro vývoj dítěte, pak tedy je to především ztráta otcovského činitele ve výchově.

Nyní si dovolíme trochu odbočit a podívat se na tři okolnosti, které musíme vážně vzít v úvahu.

Předně v 2. polovině 20. století silně vzrostl společenský význam tzv. drobných úchylek v mentálním vývoji dítěte. Není dnes takový problém slabomyslnost jako spíš lehký intelektový podprůměr – oněch 20 až 25 % dětí s lehce sníženým nadáním, které neprospívají dobře ve škole, nesplňují očekávání rodiny a společnosti, jsou přetíženy vzdě­ lávacími nároky, pod nimiž se hroutí, nebo hledají nějaké náhradní * Rozvodovost se po roce 1989 nijak výrazně nezměnila. Od roku 2010, kdy dosáhla svého maxima (50 %), opět poklesla, v 85 % je v čele neúplných rodin žena. (Zdroj: ČSÚ. Pozn. red.) „asociální“ uspokojení. – Není dnes takový problém dětská mozková obrna jako spíš lehká mozková dysfunkce. A není dnes takový problém klasická psychická deprivace, s jakou jsme se setkávali u dětí vycho­ vávaných v dětských domovech a jiných ústavech ještě před dvaceti lety, nýbr



Zdeněk Matějček

ZDENĚK MATĚJČEK


16. 8. 1922 - 26. 10. 2004

Prof. PhDr. Zdeněk Matějček, CSc. byl světově proslulý dětský psycholog, zakladatel moderních lékařských postupů v této oblasti, publicista a spisovatel.

Narodil se a dětství a mládí prožil v Chlumci nad Cidlinou. Jeho otec byl ředitelem proslulého hřebčína v Kladrubech nad Labem, kde Matějček během války pracoval jako zemědělský technik. Vystudoval s výborných prospěchem reálné Gymnázium v Pardubicích a po válce filozifii a češtinu na Filozofické fakultě UK v Praze. Původně se připravoval na dráhu kantora, ale po událostech v roce 1948 se rozhodl pro psychologii.
V letech 1951-53 působil v Sociodiagnostickém ústavu v Praze, kde se zabýval dětmi žijícími v kojeneckých ústavech a dětských domovech. Zde začala dlouholetá plodná spolupráce s prof. Josefem Langmeierem. Zaměřili se na psychickou deprivaci dětí - zkoumání dětských potřeb a důsledky jejich neuspokojování. Jejich společné dílo Psychická deprivace v dětství vyšlo poprvé v roce 1963, bylo přeloženo do angličtiny, němčiny a ruštiny a dodnes představuje stěžejní učební materiál pro studenty psychologie. Jak název napovídá, kniha se věnuje zkoumání výchovy ohrožených dětí a možnostmi práce s nimi. Je základním kamenem moderního přístupu k péči o tyto děti a to spojením péče ústavní s podporovanou rodinnou péčí, děti byly vyšetřovány z hlediska psychologického, zdravotního i sociálního.
V letech 1953-69 pracoval Zdeněk Matějček v dětské psychiatrické ambulanci KÚNZ Praha, od začátku 70. let přednášel na UK Praha. V 90. letech založil fond Nadace prof. Matějčka, který oceňoval nejlepší diplomové práce z oblasti vývojové psychologie. Věnoval se podrobnému výzkumu dislexie a stal se významným zakladatelem Sdružení SOS dětských vesniček. Publikoval a přednášel nejen u nás, ale i v zahraničí. Je autorem nových metod diagnostiky, rozvinul vyšetřovací nástroj "práce s kresbou rodiny", psal knihy o výchově dětí určené rodičům. Stál u vzniku terapie pomocí domácích zvířat.
Byl členem několika českých i zahraničních lékařských organizací a za svou práci obdržel mnoho ocenění. Základem jeho práce bylo zdůrazňování úlohy rodiny ve výchově dětí a snažil se prokázat, že ústavní výchova představuje závažné ohrožení jejich duševního i sociálního vývoje a negativně je poznamenává na celý život.

Své bohaté zkušenosti s malými pacienty shrnul Matějček do knihy Praxe dětského psychologikého poradenství, kde zdůrazňuje nutnost citlivého osobního přístupu a respektu k jedninečnosti dětí.
Nad vlivem komplikovaných životních situací na výchovu dítěte se Matějček zamýšlí v knize Krizové situace v rodině očima dítěte.. Definuje náročné životní situace jako nevěra, rozvod, nový partner, ale i dětská závist, příchod sourozence a pod., a ukazuje způsoby, jak na ně děti reagují a jak jim pomoci se s nimi vyrovnat.
Kniha Psychologie nemocných a zdravotně postižených dětí je přímo určena pro studenty zdravotnických škol a jednou z hlavních myšlenek je zdůraznění potřeby citlivého a chápavého přístupu.
Své poznatky ze studia dislexie shrnul Matějček do díla Sociální aspekty dislexie. Kniha přináší vysvětlení problému dislexie, závěry dlouhodobého výzkumu mezi dětmi, jejich rodiči a spolužáky, obsahuje řadu grafů a tabulek a v neposlední řadě doporučení pro praktické zvládnutí problému.
Zdeněk Matějček psal také knihy určené přímo pro rodiče a laickou veřejnost. Například Rodičům na nejhezčí cestu je průvodce na objevitelské cestě výchovy od narození dětí po začátek mateřské školy. Stejným tématem plným rad a návodů jsou Co, kdy a jak ve výchově dětí a Prvních 6 let ve vývoji a výchově dítěte. Zamyšlení nad různými způsoby výchovy a posouzení jejich kladů a záporů ve vztahu k obrazu společnosti předkládá dílo Po dobrém nebo po zlém?.

Mezi jedny z Matějčkových největších zálib patřily honitba a střelba, což bylo vzhledem k jeho dobromyslné mírné povaze velmi překvapivé.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist