načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Robin Kyber a tajemná postava z chatu - Petr Tobiáš

Robin Kyber a tajemná postava z chatu

Elektronická kniha: Robin Kyber a tajemná postava z chatu
Autor:

Druhé nahlédnutí na ostrov Willmade. Robin si naplno užívá prázdnin. Ale jen dokud se na prahu dveří neobjeví otravná Amber. Když se ukáže, že je to jeho ztracená sestřenice, tak ji ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  150
+
-
5
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Tribun EU
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 290
Rozměr: 21 cm
Vydání: V Tribunu EU vyd. 1.
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-739-9844-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Druhé nahlédnutí na ostrov Willmade. Robin si naplno užívá prázdnin. Ale jen dokud se na prahu dveří neobjeví otravná Amber. Když se ukáže, že je to jeho ztracená sestřenice, tak ji přijme. Nakonec se přece jen musí vrátit do školy, kam nově nastupuje i Amber. Setkává se znovu se svými přáteli Brianem, který má úplně novou vizáž, a Hilary. Do školy je přijat nepříjemný profesor Roms, který si rychle znepřátelí úplně všechny. Nejvíc si zasedl právě na Robina, který si to nechce nechat líbit. K tomu se spřátelil s tajemnou osobou na chatu, která se ho vyptává na spoustu věcí, ale o sobě mu neřekne vůbec nic.

Zařazeno v kategoriích
Petr Tobiáš - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Petr Tobiáš

Robin Kyber a tajemná postava z chatu

Tribun EU

2012


Obsah

DĚSN Ě OTRAVNÁ HOLKA ............................................................ 4

PRVNÍ VÝM ĚNNÝ TÝDEN .......................................................... 16

DRUHÝ VÝM ĚNNÝ TÝDEN ........................................................ 37

ZPÁTKY DO PEKEL ...................................................................... 55

OBHLÍŽENÍ TERÉNU .................................................................... 75

KDO SE BOJÍ, NESMÍ U ČIT KYBERA ........................................ 92

SMUTEK ........................................................................................ 111

AŽ MOC KLIDNÉ VÁNOCE ....................................................... 125

DRBÁRNA ..................................................................................... 153

VELKÝ ZÁPAS ............................................................................. 175

VELKÝ ZÁPAS, TENTOKRÁTE V THROWBOLTU ................ 199

ANAGRAM ................................................................................... 227

ÚNOS ............................................................................................. 244

HONBA ZA NEP ŘÍTELEM .......................................................... 256

NEKONE ČNÁ JÍZDA ................................................................... 272

KAPITOLA I.

DĚSN Ě OTRAVNÁ HOLKA

Ááá...je to zase tady! Slunce pálí jako o závod a všichniobyvatelé Willmadeu to řeší jinak. Někteří chytají bronz na pláži

nebo se koupou v moři, jiní se opalují na zahradě, několik

z nich se vaří v obleku a říkají si právníci, zbylí se vaří v bílém

plášti a říkají si doktoři.

Samozřejmě proudí třiadvacátý červenec, což je ten vůbec

nejteplejší měsíc. Většina lidí si právě v tuhle dobu beredovolenou a odjíždějí za příjemnějším klimatem, ale někteří toštěstí nemají nebo mají ostrov příliš rádi, než aby odjeli.

V Tyčkové ulici je tak rozpálená silnice, že se asi za chvíli

roztaví. Ve všech domech jede naplno klimatizace a každý, kdo

má bazén, ho používá. Přesně tak to vypadá i v domě číslo 74,

který je od ostatních přece jen něčím odlišný. Bydlí v něm totiž

Robin Kyber. Kluk, který se za poslední rok objevil v novinách

nejmíň desetkrát. A to proto, že dokázal zvítězit nad svýmšíleným strýčkem, několikanásobným vrahem, a poslat ho zpátky

do vězení, přišel na několik nových využití všeměnivky, přístroje tvarovatelným silou vůle, které zatím nikdo nevyzkoušel

a vyvolal velkou vzpouru ve Willmadeské škole, kterou později

dokázal téměř zničit. Doslova ji zničil jeho strýček RiddleGenius, který na ni vyslal raketu a trefil se přímo do velkéspolečenské síně, kde se jí a konají se zde různé oslavy a sešlosti.

Dnešním dnem už bude opravená, ale stačilo málo a někdo

přišel o život. Všichni, co minulé září do školy přijeli, se také vrátili, což je dobře.

Jenže škola je teď sprostý slovo a Robin se snaží si užívat, jak to jen jde. Všechno, co ve škole musel zažít, se mu podařilo vytlačit z hlavy a konečně po té neskutečně dlouhé době má

opravdu dobrou náladu.

„Lloyde, hádej, kdo mě dneska naštval?“ ptal se Robin svého

kámoše z notebooku.

„No, necham se podat,“ řekl.

„Nikdo. Neni to skvělý?!“

„To je. Ale máme teprv čtrnáct hodin, což je ještě spousta času,

aby se něco přihodilo.“

„Jen nestraš,“ vyděsil se Robin. „Konečně mám pocit, že žiju

naplno. A teď půjdu vyzkoušet, jestli se nám nezmenšil bazén. Ale nejdřív si dam sandwich.“

K jeho náladě přispívalo i to, že měl včera narozeniny. Je mu

tedy dvanáct. Na stole ve svém pokoji měl Messengera, což je

přístroj na posílání dopisů. Měl tam blahopřání od svýchnejlepších kamarádů Briana Learyho, který musel nedávno na

nějakou operaci, ale nic vážnýho je v pořádku, a HilaryMoredanové, která i přes svou typickou vizáž holky milovalaThrowbolt, což se jen tak nevidí a to z ní dělalo výjimečného člověka.

Před pár dny se ho ptala, jestli tušil, jak strašně skvělá jekabelka. Může v ní všude nosit všechno, co jí napadne a čím je

dražší, tím víc jí ostatní holky závidí. Taky se ozval Lem,cizojazyčný kamarád, kterého po celý minulý rok učil Willmadeštinu.

Překvapivě nasadil úplně jiný dialekt, přitom už mluvil skoro

normálně. Blahopřání poslal i Sascha Stink, „smradlavý“ kámoš s neskutečně vysokým stříbrným účesem a Robert de Bill,

malý rozcuchaný klouček s poněkud přeházenými kolečky

v hlavě. Snad za těch třiadvacet dní povyrostl. Překvapivěposlaly blahopřání i Zoe Adamsová, Tiffany Thomasová a Gabrielle Jacksonová, zbývající členky SNŠ. Ano, té SNŠ, která

několik měsíců vládla celé škole. Celý název ale neníStudentský Nábor Šikulů, jak si někteří jako profesorka Serpentina Wetrubberová a ředitel Christopher Simple měli myslet, ale

Strana Nepřátel Školy. Ta si dala za cíl zničit školu, což se jí

nakonec jen těsně nepovedlo. Plán byl založen na tom, že když

odejde nejdůležitější článek, Augustýna Bezduchá, učitelka

Logického myšlení, celá škola se rozpadne. Jenže to se nestalo

a tak byl tento plán označen jako špatný. Ale profesorka odešla

a už se nevrátí a tento triumfální úspěch bude všechny hnát

kupředu. Válka ještě zdaleka nekončí a Robin určitě příde na

něco, co konečně zabere.

Jenže teď ani neví, co to škola je, proto je tak šťastný.Nejhorší je, jak se všechno může pokazit během zlomku sekundy.

Zrovna sešel dolů do kuchyně, aby si udělal sandwich, když

v tom někdo zazvonil.

Otevřel dveře a uviděl dívku zhruba v jeho věku, měla černé vlasy a na to jaké bylo vedro až moc oblečená.

„Ahoj,“ řekla a vešla dovnitř.

Robin byl v šoku.

„Hezky,“ říkala a prohlížela si kuchyň s obývákem.

Robin zavřel dveře a šel za ní.

„Kdo seš?“ zeptal se jí.

„Spíš, kdo seš ty?“ opáčila.

„Ty si vrazila do mýho domu, aniž bych tě pozval, takže mi

řekneš, co-jsi-zač?“

„Tvýho domu?“ podivila se. „Tohle neni tvůj dům.“

„Spousty mejch věcí by nesouhlasily. Bydlim tady už čtyři roky,

takže je to můj dům. Co jsi teda zač?“

„Tohle je přece dům Katie.“

„Katie a můj. Jsem její brácha.“

„Její brácha?“

„Jo. Už toho víš až dost, takže jsi na řadě.“

„Fajn. Jsem Amber, její sestřenice.“

„Sestřenice?“ žasl Robin. „To je blbost. Žádnou sestřenicinemáme.“

„Jak nemáme?“ zeptala se Amber. „Jsem přece dcera sestry vaší matky. Nebo o tý taky nevíš?“

„O její sestře jsme, od chvíle, kdy se odstěhovala z Willmadeu,

nemluvili. Ví Katie, že sem máš přijet?“

„Tobě se nebudu vyzpovídat.“

„Takže ne,“ pochopil Robin. „Ani se nedivim. Nikdo z rodiny by

s ní nemluvil. Proto neví o mně a já o tobě. Tak si řikam, že ani

Katie o tobě nemůže vědět.“

„To probereme, až příde,“ řekla Amber. „Kde je?“

„Na poradě redaktorů.“

„Tak na ni počkáme.“

„Jasně, počkáme,“ řekl Robin.

Sedli si na sedačku a čekali. Ani jeden z nich nic neřekl.Naštěstí nečekali moc dlouho. Katie přišla z porady vyřízená, jako

vždycky, Amber vstala a představila se jí.

„Sestřenice?“ podivila se Katie. „Tak ty jsi dcera naší tety.“

„Já tomu taky nevěřil,“ podotkl Robin.

„Mám tu pro vás od ní dopis,“ řekla Amber a vytáhla ho

z kapsy.

Katie si ho vzala a dala se do čtení. Po chvilce ho složila a

řekla:

„Můžeš u nás zůstat.“

„Ha! A máš to!“ vykřikl Robin. „Počkat...cože?“

„Je přece z rodiny. Může tu zůstat, jak dlouho bude chtít. Což bude dlouho, když sem přijela studovat.“

„Studovat? Vždyť ji ani neznáme. Ten dopis mohl napsatklidně kdokoliv.“

„Je tu podpis,“ řekla Katie.

„A co mělo znamenat to „už s tebou nikdy nechceme mluvit, ty

zrádkyně“?“

„Amber přece nemůže za to, že se teta odstěhovala. A my jsme

stejně s tim opovrhováním nikdy nesouhlasili.“

„Jak tu vůbec může jen tak zůstat?“ divil se Robin. „Nekoupili jsme si přece pračku?“

„Pokoj pro hosty je přece volnej,“ řekla Katie. „Má i malou

koupelnu, skříň, noční stolek, zbytek se dokoupí. A papírování

už nějak zařídíme. Ve třech se nám tu bude žít dobře. Co tvoje věci, Amber?“

„Přijedou zítra,“ řekla. „Díky moc, že mě tu necháte. Snad vám

to budu moct někdy oplatit.“

„S tim si nelam hlavu,“ uklidnila ji Katie. „Umíš dost dobře

Willmadesky.“

„Díky. Učili mě to už od malička.“

„Máš tu nějaký věci na dnešek? Něco na spaní?“

„Nenechali mě si vzít batoh a všechno ostatní budou prý do

detailu prozkoumávat. Ale to nevadí, vyspim se v tom, co mam

teď na sobě.“

„Jo, tady je to přísný. Tak zajedeme něco koupit,“ navrhla.

„Ne, to je dobrý,“ odmítla Amber. „Vážně.“

„Ale určitě musíš mít hlad. Co bys řekla na pozdní oběd vrestauraci kousek odsud?“

„Tak jo. To bude fajn.“

„Výborně,“ usmála se Katie. „A co ty, Robine, deš s námi?“

„Ale klidně,“ řekl. „Stejně jsem chtěl něco slupnout.“

„Tak já se jen převlíknu a můžeme jít,“ řekla. „Pojď, Amber,

ukážu ti koupelnu, ať se trochu opláchneš. Je tam hroznýhorko.“

Trochu zafuněla a odešly do zadní chodby.

Byl to teda vážně zásah. Už to konečně vypadalo tak skvěle a

najednou se všechno takhle pokazí. Tahle Amber tady bude

pokaždé, když se vrátí domů, když příde na snídani, bude tu,

dokonce i když půjde relaxovat k bazénu, bude tu. A pak s ní

bude ještě celou dobu ve škole. Ona sama proti tisíciWillmadeanů. A ti nemají cizince rádi. Vždyť ji tam ušlapou! To nezní

ani trochu dobře. A co víc, Brian přece přijede na týden nanávštěvu a Hilary se možná přidá, i pak tady bude ona. No, snad je to jenom zlej sen. Opravdu moc zlej sen. Jenže jak se z toho

probudit?

„Vyrážíme,“ řekla Katie, když se o chvíli později vrátila.

Robin, Katie a Amber – páni, to zní hrozně – se vydaliTyčkovou ulicí směrem k Restauraci U Krále. Procházeli kolem

domů svých podivných sousedů i kolem těch prázdných. Bylo

asi tak 14:30 a slunce pražilo úplně nejvíc. Bylo nejmíň 40

9

stupňů ve stínu, takže na přímém slunci tak 1000. Vydali se

kolem domu 50, který byl už dlouhou dobu neobydlený, apro

šli do Maskové ulice, tu přešli kolmo a pokračovali Autovou

ulicí.

Co na tuhle Amber vůbec Brian s Hilary řeknou? Hlavně,

aby si ji nezamilovali, to už by byl úplnej konec. Ona je vůbec

celá divná. Jen na Katii je milá, protože dá střechu nad hlavou,

jídlo a oblečení. Těmhle typům se obvykle říká mrchy.

Došli až k jejich nejoblíbenějšímu lokálu, Restaurace UKrá

le. Chodili sem snad denně a byli tu hodně známí. Vešli dovnitř

a hned uviděli vítače Grega.

„Zdravím vás, kamarádi,“ přivítal je. „Ááále, tuhle ještěne

znám. Kdopak jsi?“

„Jsem Amber,“ představila se.

„Vítám tě! Jsem Greg a s Katie a Robinem se známe užhooo

odně dlouho. To bys nevěřila, co tady ti dva za tu dobunatropi

li.“

„Nemusíš jí hned kazit mínění, Gregu,“ napomenula ho Katie.

„Bez obav,“ zasmál se. „Pojďte, já vás usadím.“

Pokývl hlavou a doprovodil je ke stolu. Když se usadili,roz

dal jim jídelní lístky.

„Dáte si něco k pití?“ zeptal se jich.

„Tak co, Amber dáš si něco Australskýho nebo vyzkoušíšWill

made?“ zeptala se jí Katie.

„Určitě Willmade,“ řekla.

„Takže tři Premiery,“ řekl Greg a odešel.

Vybrali si jídlo a začali čekat.

„Páni, to je dobrý,“ prohlásila Amber, když ochutnala Pre

miera.

„Pověz nám, jak ses dostala až sem,“ vybídla ji Katie.

„No...rodiče mi už od malička říkali, že jednou pojedu studovat

sem. Že žádný jiný školství se tomuhle nevyrovná. A že i

všechno ostatní je tady naprosto senzační, ale že oni se sem

nemůžou už nikdy vrátit. Tedy máma. Měla jsem strach, že se

jednou odstěhuju na tak dlouho. Jenže pak táta dostal práci

10

v Americe a tam se mi nechtělo. Tak tam jeli jenom oni a já

sem. Říkala, že všichni Kyberovi jsou skvělí. Až na letišti mi

řekli, že jediní Kyberovi žijí v Tyčkové ulici 74, co je s tetou

Laurou, strýčkem Georgem a s babičkou a dědečkem?“

„No, víš...“začala Katie. „Dědeček s babičkou už zemřeli, teta

Laura se léčí v domku na severu ostrova a o strýčkovi jsme už

čtyři roky neslyšeli. Prostě někam zmizel.“

„To je strašný,“ vyděsila se Amber. „Jak to, že mi o tom mamka

neřekla?“

„Od chvíle, co se odstěhovala, s ní nikdo nepromluvil. Ona

vlastně neví ani o Robinovi, když odjela, bylo mi deset.“

„To už jsme řešili,“ řekl Robin. „Ale to, že existuju, pochopila

docela rychle.“

„A co teta Jennifer, strejda Tom a ten druhý strýček?“

„Ten druhý strýček je Riddle Genius a zabil strejdu Toma a tetu

Jennifer kvůli dědictví. Teď je za to ve vězení.“

„Páni,“ nedýchala Amber. „To je strašný!“

„Jo. Za čtyři roky se toho stalo víc než za celou historii rodiny.

A vám to nikdo ani neřekl. A to jen proto, že se tvoje mamka

odstěhovala z ostrova.“

„Tak to abych jí to řekla aspoň já,“ usoudila. „Nevadí vám to?“

„Ne,“ zavrtěla hlavou Katie. „Ale jediná možnost, jak se s ní

spojit, je přes internet. Žádná pošta ven nejde a pochybuju, že

někdo od mobilů má s námi dohodu o roamingu.“

„Tak aspoň už vim, co to znamená „úplná samostatnost“.“

Amber jídlo chutnalo. Ono se zase tolik nemění. Potom šli

zase domů. Katie rozhodla, že půjdou koupit něco na spaní pro

Amber. Jeli do velkého obchodního centra uprostřed města.

Zatímco holky budou kupovat oblečení, Robin se koukne, jestli

už mají nový Throwboltový míček Světelný zázrak. Ještě by

měl vyjít míček zvaný Elegán, ale ten podle testováníThrow

boltové asociace nepřekoná ani Rychlíka 500.

Na parkovišti bylo plno. Ono obchoďák s klimatizací amul

tikinem neni při tomhle vedru taky tak špatný místo. Nakonec

ale místo našli a vydali se dovnitř. Uvnitř procházeli spoustami

obchůdků. Viděli zlatnictví, hodinářství, elektroniku, kavárny,

lékárnu, ale hlavně spousty a spousty oblečení. Tam se Amber

s Katie hned ztratily, tak šel Robin sólo. Zašel si hned naelektroniku. Prohlédl si nové modely Messengerů, u kterých už

nebyl potřeba podpis, protože už to prostě nebylo tak zábavné.

Jenže ten už dávno měl, tak koukl na přenašeče věcí. Třeba by

si mohli koupit nový. Přece jen ten, co měli doma, už mají tak

dlouho jako dům a než tam přišli, tak ho dlouho nikdonepoužíval.

Když si všechno prohlédl, vydal se do sportovních potřeb.

Přes chrániče a dresy se dostal až k míčkům. Na čestném místě

tam stál nový Světelný zázrak. Zlatý Throwboltový míček, který

se neuvěřitelně leskl. Jeho předchůdce Zářivou hvězdu už měl

a docela by si přál i tenhle. Takový míček je opravdu drahý a vlastnit ho je docela pocta. Každý, kdo ho má je borec.

Když vyšel ven, neuviděl v protější kavárně nikoho jiného

než barmana z Willmadeské školy Joeyho s vedoucí tamní

ošetřovny doktorkou Fischerovou.

„Nazdar, Robine,“ všiml si ho Joey.

Šel za nimi.

„Joey, tebe bych tady nečekal,“ řekl. „Ahoj, Clarrie.“

S oběma si samozřejmě tykal, ale to je dlouhá historie.

„Nakupuješ?“ zeptala se doktorka.

„Spíš si prohlížim,“ řekl. „Ale co vy dva tady...spolu?Kupujete snad něco vy...spolu?“

„Potřebujeme si trochu doplnit šatník,“ řekla.

„Vážně...spolu?“

„Hodně jsme se zblížili,“ prohlásil Joey.

„Konečně to, co chci slyšet,“ zaradoval se Robin. „Jak se tostalo? Dali jste si prostě rande nebo jste se někde potkali anajednou...bum!

„Dali jsme si rande,“ řekl. „Jednou jsem Clarrie zavolal, sešli jsme se a teď jsme tady...spolu.“

„To je skvělý,“ usmál se Robin. „Přál jsem vám, abyste to dali

dohromady. Snad vám to vydrží.“

„To doufám,“ řekla doktorka a stiskla Joeymu ruku. „A ty seš

tu sám? A co Brian a Hilary, viděli jste se někdy o prázdninách?“

„Nejsem tu sám. Je tu se mnou Katie a věřte nebo ne moje

ztracená sestřenice Amber.“

„Jak to myslíš ztracená?“ zeptal se Joey.

„Žila v Austrálii a teď se přistěhovala k nám, aby tu„studovala“.

„To je přece hezký mít doma co nejvíc členů rodiny a ve škole jakbysmet,“ řekla Clarrie.

„Teoreticky jo, ale neni s ní vůbec žádná sranda,“ řekl Robin.

„To myslíš jak?“

„Tak, že je děsně nafoukaná a – jak se to řekne – arogantní. Ke

Katii je milá, aby ji nevyhodila, ale ke mně je o hodně horší.

Snad budu moct říct, že jsem se v ní mýlil.“

„Ono je to někdy trochu těžší,“ řekla. „A co Brian a Hilary,setkali jste se tedy?“

„Nesetkali, ještě ne. Brian musel jít na malou operaci. Byl i

v narkóze, ale už je v pořádku.“

„Netušíš, co to bylo?“ zeptala se doktorka.

„Netušim, ale psal, že je mu fajn a těší se, až přijedu nanávštěvu.“

„Tak to je dobrý,“ řekl Joey. „Asi už nejspíš půjdeme, tak se

uvidíme v září.“

„Správně, uvidíme se v září,“ přikývl Robin a vstal.

Rozloučili se a každý se vydal někam jinam. Robin ještě

zkouknul pár obchodů a sešli se venku s Katie a ďábelskou Amber. Když se zmínil, koho potkal, hned se samozřejmězajímala, co jsou ti dva zač. Jen, co se to dozvěděla, tak se trochu

podivila. Zřejmě neměla ani tušení, že škola je na Willmadeu

takový vězení s bazénem. Celou cestu domů jí Katievysvětlovala tři koleje – Chytrol (do té chodí Robin), Svasil a Talent, to že

se ta třetí rozdělila na Umíky a Sporťáky a že každá z nich má

svou vlastní společenskou místnost a ložnice. Dál jí popisovala

předměty, které se na Willmadeské škole vyučují, což nebylo

vůbec jednoduchý a pak si udělala tu největší chybu, když se

slůvkem zmínila o Throwboltu. Throwbolt je Willmadeskýnárodní sport a vysvětlení jeho pravidel přece jen nějakou tu

chvíli trvá. Nicméně hraje se s míčkem, který si Robin takzoufale přeje a sráží se s ním dvacet lahví. Hraje se ve dvou týmech

po osmi, tři střelci, čtyři vyrážeči a jeden brankář a k nim ještě

šest náhradníků. Throwbolt neni žádná sranda, je to dostdrsný. Holky ho hrát nemůžou a kluci musí mít snížený smysl pro

přežití, aby ho chtěli hrát dobrovolně. Přesto ho na Willmadeu

milují úplně všichni. Jak kluci, tak holky. I když si hodoopravdy zahrála sotva čtvrtina z nich. Robin si ho doopravdy zahrál

několikrát, protože je členem chytrolského Throwboltového

týmu a ve škole jim pomohl získat pohár, když porazili všechny

ostatní včetně těch nejlepších z nejtalentovanějších – Sporťáky.

Je to jediná věc, na kterou se tam kdy těšil a vlastně těší i teď.

Amber tenhle sport nijak nenadchl, ale jen počkejte, až ho

poprvně uvidí. A jestli se jí nebude líbit ani potom, tak to už ji

ostatní ze školy asi opravdu zašlapou padesát metrů pod zem.

Když dorazili domů, bylo 16:00. Katie šla ukázat Amber její

nový pokoj a zbytek domu. Robin vyšel po schodech do svého

pokoje, aby se podíval, jestli mu třeba někdo nepsal. Kdyžzjistil, že ne, tak se rozhodl sám někomu napsat. Vybral Briana, se

kterým se může podělit o zážitek z dnešního dne a zároveň

domluvit čas konání prvního výměnného týdne. On to teda

vlastně žádný výměnný týden není, ale oni sami nevědí, proč

tomu tak vlastně říkají.

Ahoj Briane,

to bys nevěřil, co se mi dneska přihodilo. A neni to

nic z toho, co tě právě napadlo. Přistěhovala se

k nám naše ztracená sestřenice Amber. Prostě jen

tak se ukázala s dopisem od svojí matky, aniž bysme

tušili, že vůbec existuje. A najednou tu bydlí avypadá to, že hned tak neodejde. Před chvílí v obchoďáku

jsem potkal Joeyho s Clarrie Fischerovou. No věřil


14

bys tomu? Dali to dohromady. Taky jsme k tomu

Joeyho přesvědčili, no a vyšlo to. Měli bysme užkonečně domluvit ten výměnnej týden, protože Srpen

se blíží a my jsme se pořád ještě nedohodli, jestliteda příští tejden nebo až ten další.

Prosím odepiš.

Robin

Potom dopis odeslal. Snad už bude vědět, na který týden se má

konkrétně těšit.

Pak ho napadlo, že by si mohl přečíst ten dopis od mámy

Amber. Vyšel z pokoje a říkal si, kde by tak mohla být. Pořád jí

Katie provádí domem nebo už se někde usadily. Nejdřív teda

zkusil její pokoj.

Zaklepal a čekal.

„Dále,“ ozvalo se.

Vešel tedy dovnitř. Amber si zrovna skládala věci do skříně.

Koupili toho o dost víc než jenom triko na spaní.

„Ahoj,“ řekl Robin. „Vidim, že toho nemáš zrovna málo.“

„To ne,“ zavrtěla hlavou. „Copak si přeješ?“

„Chci se zeptat, jestli máš u sebe ten dopis od tvý mámy?“

„Mám ho,“ řekla a vyndala ho z kapsy.

„Můžu si ho přečíst?“

„Ale klidně,“ přikývla a hodila mu ho. „Pobav se.“

„Díky,“ řekl Robin a vyšel ven.

Došel k sobě do pokoje. Už dlouho nic napsanýho rukou na

papíře neviděl, tak to snad přečte:

Milá Katie,

píšu ti tento dopis, protože vím, že ho hnednezahodíš. Touhle dobou je ti třiadvacet, že? Moje dcera

Amber se ti už jistě představila. Posílám ji k tobě,

protože jsem vždycky chtěla, aby studovala naWillmadeu. Je to tam lepší, než kdekoliv jinde. A navíc, já jedu do Ameriky. Můj manžel tam dostal velmi

lukrativní práci. Jenže Amber se tam nechce a já ji

nechci nutit. Vím, že už je to hodně let, co jsme se viděli naposledy. Určitě se za tu dobu udála spousta věcí. Vím, že jsem se odstěhovala a vím, že mě za to

nenávidíte. Tvůj dědeček s babičkou mne opravdu

zavrhli a i rodina tvého táty se k tomu nepříjemně vyjádřila. Přesto jsou všichni tvoji strýčkové istrýčkové Amber a rodiče tvého táty jsou jako její vlastní

prarodiče. Za to, co jsem udělala, mě obviňuj, ale

prosím neobviňuj z toho Amber. Ona stále patří do

naší rodiny a tím i do rodiny Kyberů. Pokud jinecháš bydlet u sebe a zapíšeš ji do Willmadeské školy, budu ti za to nadosmrti hluboce vděčná. Nevím, jak

teď žiješ, jestli máš přítele nebo kde pracuješ, ale Amber tě určitě obtěžovat nebude. Je to nejlepší, co

v životě mám.

I přese všechno, co se stalo, věř mi, že tě mám ráda

tak, jak jen teta může mít ráda svou neteř.

S nejhlubším díkem

Maggie Rushová

Maggie Rushová


16

KAPITOLA II.

PRVNÍ VÝM ĚNNÝ TÝDEN

Brian nejenže odepsal, ale napsal, že už od příštího týdne je na

něj plně připraven. Robin souhlasil a odepsal, že se těší.

Amber se začala zabydlovat. Přišla jí spousta jejích kufrů

s oblečením, až na to byla skříň malá. Odpoledne s ní šla Katie vyřídit všechny formality, aby tu mohla zůstat a zapsat ji do

školy. Tak si Robin řekl, že když má dům pro sebe, trochu si

zablbne v bazénu. V tom ho napadlo, jestli by přece jen neměli

na výměnný týden pozvat i Hilary. Možná že by to nebyl zas tak

špatnej nápad, ale bude pro ni vůbec v Brianově domě místo?

Když vylezl z bazénu, řekl si, že mu o tom napíše. Jenom oni tři

dohromady tvoří ten pravý tým. Ne Robin a Brian nebo Robin

a Hilary, ale Robin, Brian a Hilary.

Když mu to napsal, zjistil, že tak trochu nemá co dělat.Půjde se tak aspoň kouknout, jestli není dole něco k snědku. Když

přišel do kuchyně, zrovna se vracela Katie s Amber.

„A jéje,“ řekl si.

„Ahoj, Robine,“ pozdravila ho Katie. „Tak Amber užoficiálně bydlí s námi a v žáří půjde do školy.“

„Bezva,“ řekl.

„A cestou jsem jí koupila Messenger. Budeš ho umět používat?“

„Jo, zvládnu to,“ přikývla Amber.

„Výborně, notebook mám na stole v pokoji, můžeš napsatmámě e-mail.“

„Díky, napíšu,“ usmála se a zmizela v zadní chodbě.

„Ty jí půjčuješ svůj notebook?“ podivil se Robin.

„A proč ne,“ pokrčila rameny Katie. „Dokud nebude mítvlastní, tak musí odněkud psát maily. Nebo bys jí radši půjčil ten

svůj?“

„No, to ne,“ odmítl. „V pondělí jedu k Brianovi.“

„Vážně? To je dobře. Vyzvednou tě tu?“

„Nej-spíš,“ protáhl, protože vůbec netušil, jak se tam vlastně

dostane.

„Měl bys mu napsat, aby věděl, kde bydlíme,“ prohlásila,protože ho moc dobře znala.

„Jo, napíšu mu, ale kde bydlíme, jsem mu řikal nejmíň stokrát.“

„A co Hilary, ta tam bude taky?“

„To se ještě domluvíme, ale asi jo.“ A nechceš s sebou vzít i Amber?“

„Ani náhodou! Zbláznila ses?“

„Klid, to byl jenom vtip,“ zasmála se Katie. „Nejdřív si musí

zvyknout tady u nás, než ji někam vyšleme. Ale co ten druhý

týden? Doufám, že ji nebudete ignorovat?“

„To ne, ale snad nás nebude všude pronásledovat a urážet nás.“

„Rozhodně ne, vždyť je přece moc milá, jen si musí zvyknout, jak to tady na Willmadeu chodí.“

„Tak si snad zvykne hodně rychle,“ doufal Robin.

„Co kdybys ji třeba vzal ven a něco ji ukázal?“ napadlo Katie.

„Aspoň se skamarádíte.“

„Ukázal? A to jako co? Spoustu prázdnejch domů nebo snad

Mega Burger?“

„Tak byste se jen tak procházeli a povídali si.“

V tom Amber přišla zpátky do kuchyně.

„E-mail odeslán,“ oznámila.

„To je dobře,“ usmála se Katie. „Napsalas jí všechno?“

„Úplně všechno.“

„Jdu se podívat, jestli už Brian odepsal,“ oznámil Robin aodešel nahoru dřív, než ho mohla Katie přinutit jít s Amber na

procházku.

V Messengeru měl dopis, že klidně může pozvat i Hilary, tak

to hned udělal. Ta o pár minut odepsala, že se moc ráda připojí

a ptala se, jestli pro ni přijedou. Načež Robin napsal Brianovi, jestli pro ně přijede, ten odepsal, že ano, když mu napíše svoji

a Hilaryinu adresu, tak jí napsal a požádal ji o adresu. Když mu ji napsala i s tím, jak se tam nejlíp dostane, všechno to odeslal

Brianovi a první výměnný týden byl konečně domluven.

Teď už zbývalo jen netrpělivě čekat na pondělí. Což byliještě tři dny. Jejich soužití vypadalo zhruba tak, že společněsnídali, obědvali i večeřeli, ale jinak se moc neviděli a už vůbec se

spolu nebavili. Jenže pořád o sobě věděli a ani jeden z nich se

moc nebavil. Jediný, kdo to zachraňoval, byla Katie, protože tu

měli rádi oba. Jenže když odešla, každý z nich se bál opustit

pokoj, aby se náhodou nepotkali.

Ale pak v neděli večer se to zlomilo, když Amber přišla za

Robinem do pokoje.

„Neruším tě?“ zeptala se.

Díval se zrovna na televizi.

„Ani ne,“ řekl. „Co je?“

„Chci si s tebou jenom promluvit,“ řekla.

„Fajn,“ přikývl a vypnul televizi. „A o čem?“

„Takhle to už dál nejde,“ prohlásila a posadila se na Robinovu

neviditelnou sedačku, která ji pořád trochu děsila. „Kdykoliv se vidíme, děláme, jako bysme se neviděli, a kdyby tu nebylaKatie, tak si snad každý postavíme pevnost a z té se ani nehneme.“

„Jo, to zní docela přesně,“ přiznal Robin. „Co teda navrhuješ?“

„Aby to už přestalo. Já jsem si taky vždycky představovala, že

tady budem žít jen s Katie a nepřipouštěla jsem si, že by sněkým žila a už vůbec ne s bratrem, jen o rok starším než já. Ale je to tak. Za měsíc pojedeme do školy a tam se, podle toho, co

mi říkala Katie, možná ani neuvidíme. Tak proč nežít těchtřicet dní jako kámoši. Já sice většinou jsem milá na ty, kdo mi

můžou něco dát a na ostatní jsem zlá, jenže to je mojenenáviděná povaha a chci s ní konečně něco udělat.“

„No...“ zamyslel se Robin. „Máš pochvalu za proslov. Já zase

hrozně dávam na první pohled. A ten se u tebe mocnevyznamenal. Ale když chceš, abysme byli kámoši, tak budemekámoši.“

„Tak jo,“ usmála se. „Co to zrovna sleduješ?“

„Soutěž o nejtlustšího chlapa Willmadeu,“ řekl. „Je tam i jeden

profesor ze školy. Ukážu ti ho.“

Tak se nakonec, i když se to zdálo nemožné, docelaskamarádili. Přece jen budou spolu bydlet a to přátelství vyžaduje.

Když se vrátila Katie a našla je spolu, byla šťastná.

Druhý den se stával převážně z čekání na Briana, kterýnenapsal, v kolik hodin vlastně přijede nebo jestli si to třebanerozmyslel, ale to snad ne.

Nakonec, tak kolem 13:00, přijel. Jenže byl to opravdu on?

Z auta nevystoupil ani zdaleka ten Brian, kterého znal ze školy,

ale kudrnatý Brian se slunečními brýlemi oblečený v obrovském barevném tričku, ověšený několika klíčenkami.

„Tě pic, kamaráde,“ pozdravil Robina s otevřenou náručí.

„Nápodobně,“ řekl a ťukli si spolu. „Fakt dlouho jsme seneviděli. Kapánek ses změnil.“

„Jen jsem našel pravou duševní pohodu, kámo,“ odpověděl.

Z druhé strany auta vystoupil jeho táta. No, co o něm říct, vypadal trochu jako Al Bunda. Šel si potřást rukou s Katií.

„Pamatujete na mě. Jsem Al Leary,“ – náhodička co? –„Brianův otec, známe se z nástupiště.“

„Jistě, jak bych mohla zapomenout,“ přikývla.

„A vy jste Katie, že?“

„Ano ano,“ souhlasila.

„Já teda teďkon odvezu oba kluky k nám a za týden je zase oba

přivezu sem.“

„Ano,“ přikývla. „A jak vám to šlape na ministerstuzdravotnictví?“

„Skvěle, děkuji,“ usmál se. „Kdybyste měla někdy nějakýproblém v nemocnici, směle se na mě obraťte.“

„Děkuju, to určitě udělám.“

20

Robin zatím představil Brianovi Amber.

„Tak to je ta nenáviděná spolubydlící, kámo?“ zeptal se.

„Ne, už zdaleka ne,“ zavrtěl hlavou Robin. „To byl jen před

časnej úsudek.“

„To je dobře. Já věděl, že se nemůžete nenávidět věčně. Chce to

klid. Vidíte třeba mě? Z bratránků jsem byl docela na nervy, ale

pak jsem se hodil do klidu a teď jsem v pohodičce, kámo.Mož

ná tomu pomohlo, když James a Aaron konečně vydělali dost

peněz na vlastní dům a všichni se tam příští tejden stěhujou,

ale jak říkám, chce to hlavně klid, klid, klid.“

„Tak už bysme měli jet, ať stihnem dojet pro Hilary,“ prohlásil

Robin.

„Jasně, kámo,“ přikývl Brian. „Bylo mi potěšením, Amber, klid

duše tobě.“

„On něco kouří,“ zeptala se tiše Robina, když se otočila.

„To doufam,“ odvětil.

Brian si nastupoval do auta, takže je neslyšel. Kdyby nic

nekouřil, tak by tohle byl jeho normál a to by byli všichni ve

velkým průšvihu.

Brianův táta si sedl za volant a vyjeli pro Hilary. Projelině

kolika ulicemi a vydali se směrem Super Areně, největšímu

Throwboltovému stadionu na světě, ale včas odbočili k pláži

pod ním. Podél celé pláže stály domy a v jednom z nich bydlela

Hilary se svým tátou, profesionálním Throwboltovým hráčem,

bráchou Michaelem, kapitánem chytrolského Throwboltového

týmu a mámou, která se určitě taky nějak jmenuje.

Když zaparkovali, došli k domu a zazvonili. Otevřel Michael.

„Héééééj, slavný Robin Kyber,“ přivítal ho. „Hvězda našeho

týmu a miláček médií. Rychle mi podej ruku.“

Podali si tedy ruce. Byl pořád stejný. Vysoký, s černýmihus

tými kudrnatými vlasy a neskutečný Throwboltový cvok.

„To je stisk,“ prohlásil. „To ti míček letos z ruky určitěnevy

razí. A kdopak je tohle?“

„Chlape, to jsem přece já, Brian Leary,“ připomenul se mu.

„Hohou, nekecej, ty ses teda změnil, ale koho jsem vlastněčekal, že jo?“ řekl a taky si s ním potřásl rukou. „Hilary o vás

obou pořád mluvila, teda mluvila by, kdyby jí nezatemnilamozek ta příšerná kabelka. Táta pořád řikal, co by se jí tak mohlo

líbit na uvítanou ze školy, měli tolik věcí a on vybral zrovna

tohle, věřte mi, že vám ji na ty dva tejdny nezávidim. Vydržte.

HILARY, ROBIN A BRIAN JSOU TADY!“

„VYDRŽ, JEŠTĚ NEMÁM SBALENO!“

„UŽ SES MĚLA DÁVNO PŘIPRAVIT, DĚLEJ!“ řval na niMichael. „Soráč, zase jí to bude trvat.“

„Tak, co vám tak dlouho trvá?“ přišel Brianův otec.

„Ještě není hotová,“ řekl Brian.

„Kdo to je, Michaele?“ ozvalo se z domu.

„Robin s Brianem přišli vyzvednout Hilary,“ řekl Michael.

„A proč jsi mě hned nezavolal?“ objevil se Hilaryin táta Daniel

Moredan. „Zdravím vás.“

Podal si se všemi ruce, ale pak se mu změnil výraz ve tváři.

„Ona zase zdržuje,“ prohlásil. „Počkejte, já ji sem přivedu.“

A odešel. Netrvalo to ani minutu a už se vrátil s velkým

kufrem. Oproti tomu, co si s sebou vezl Robin, to bylo jako

celej barák. A hned za ním vyšla Hilary. Úplně stejná jako před

měsícem, jako obvykle oblečena v minisukni a růžovém tričku, jenže tentokrát měla ještě kabelku.

„Nazdárek,“ pozdravila je. „No teda, Briane, ty ses změnil.

Je ti dobře?“

„Je mi jako nikdy,“ prohlásil.

„Tohle celý si s sebou vážně bereš?“ zeptal se Robin a sledoval, jak se její táta snaží ten kufr nacpat do auta.

„Vždyť přece budu pryč dva tejdny, ne?“

„To jo, ale my přece nejedem někam do Afriky, můžeš si sem

kdykoliv pro cokoliv přijet.“

„A taky máme doma pračku, to neni problém,“ dodal Brian.

„No, pro jistotu,“ řekla a vyšla k autu.

Robin s Brianem jen pokrčili rameny.

22

„No, mějte se,“ rozloučil se s nimi Michael. „Uvidíme se za

ty dva tejdny, ne?“

„Nejspíš jo,“ řekl Robin.

Hilary se ještě rozloučila s otcem, nastoupili si do auta a

vyjeli. Vydali se zase na západ, ale mnohem víc na sever než

kde bydlí Robin. Projeli spoustu ulic a stáli na spoustěsemafo

rů, až dojeli na O‘Neillovo náměstí, pak za ním až na konec

ulice k velikému třípatrovému rodinnému domu.

„Vítejte v casa de Leary,“ řekl pan Leary.

Tak do tohohle domu se všichni z jejich rodiny vejdou jako

nic.

„Máte tady taky výtah?“ zeptal se Robin.

„Kámo, ani ne, a to je můj pokoj až v tom nejvyšším patře,“

řekl Brian.

„A kde bude můj pokoj?“ napadlo Hilary.

„No, můj pokoj jsou vlastně dva pokoje, takže v tom druhym.“

„To zní dobře,“ přikývla a vyšla ke vchodovým dveřím.

Vstoupili dovnitř. Nejdřív se seznámí s Brianovou mámou a

pak si vybalí kufry. Uviděli předsíň. Hned napravo byli věšáky

a skříň a vedle dvoukřídlé dveře někam. Naproti nim to samé.

Naproti vchodovým dveřím se nacházelo dvojstranné schodiště

do patra a uprostřed dveře, nad kterými visel obraz nějakéže

ny.

„Pojďte,“ vyzýval Brian k cestě doleva.

Vešli do kuchyně. Velikánské i s dlouhým jídelním stolem. U

kuchyňské linky něco krájela vysoká žena s velkou zrzavou

kšticí.

„Betty, necítim nic připálenýho, tak to asi bude studenáve

čeře,“ prohlásil pan Leary. „Jenže to se moc nehodí, máme

přece hosty.“

„Nebuď směšný, Ale,“ řekla mu. „Čichni si k troubě. Dělám tu

specialitu, co má moje maminka tak ráda.“

„To snad ne, nesnášim to,“ oznámil. „Musim ale uznat, že i

když to smrdí, pořád je to cítit líp než ona.“

23

„Zmlkni,“ nakopla ho. „Nebo si budeš do konce týdne dělat

večeři sám.“

Když se otočila, uviděla hosty.

„Moc vás tu vítám,“ šla k nim. „Jmenuji se Betty Learyová,

Brianova matka. Ach, je to tak dávno, kdy si Brian poprvépři

vedl nové kamarády, vzpomínám si na to úplně živě...“

„Mami, mami,“ přerušil ji Brian. „Já tady teď Robina a Hilary

provedu, kde jsou ostatní?“

„Na zahradě, zlatíčko,“ oznámila. „A k večeři přijedou i James

s Aaronem.“

„Jo, já vim. Pojďte, ukážu vám celý Batmanovo sídlo.“

Vyšli zpět do předsíně a vydali se do dveří naproti. Tam se

nacházel obývák. S velkou televizí, hi-fi věží, stolním fotbál

kem, terčem a minibarem s nejrůznějšími nápoji, včetně pří

stroje na Nearlands, nejsilnější alkoholický nápoj na světě. Pak

se vydali po schodech do prvního patra.

„Tak tady je Davidův a Samův pokoj a pokoj Jeffa a Paula.“

oznamoval Brian.

V dalším patře byl pokoj Paeacyho a Phillipa a bývalý pokoj

Jamese a Aarona, ve třetím patře dvoupokoj Briana a pracovna

jeho táty. On tedy většinou pracuje přímo ve vládní budově, ale

často si domů nosí hafo materiálů na zpracování. O patro výš

byla ještě střešní ložnice rodičů.

„Ukázal bych vám ještě sklep, ale je tam spousta prachu a

nic k vidění,“ řekl Brian. „Takže hurá na zahradu za bratrán

ky.“

Sešli zase až dolů a dveřmi pod obrazem prošli do zadní

chodby, ze které vedly schody do sklepa, a prošli až nazahra

du. Všichni bratránkové tam buď seděli v křeslech a opalovali

se nebo byli v bazénu a hráli něco s míčem. Vždyť ono bylo jako

obvykle vedro na padnutí.

Ani jeden si jich nevšiml, kromě Davida, který se k nim

okamžitě vydal.

„Tak vás tady máme,“ přivítal je. „Snad si mě pamatujete,

jsem David.“

„Jo, pamatujeme,“ řekl Robin.

„A co tomu tady řikáte?“

„Je to tady skvělý,“ řekla Hilary.

„To rád slyšim.“

„Půjdu si pokecat se Samem, pohlídej je tady,“ oznámil Brian a

odešel.

„Hele, Davide, co se mu stalo?“ zeptal se honem Robin.

„No to ta operace,“ prohlásil. „Od tý doby, co se vrátil, se pořád

chová takhle. Nosí takovýhle hadry, sluneční brejle a podobně. A taky se úplně jinak vyjadřuje. Strejda s bráchama se shodli,

že je to z narkózy a už takhle zůstane napořád.“

„Napořád,“ zděsila se Hilary.

„Holka, mohlo to bejt mnohem horší,“ prohlásil David. „Občas je s nim fakt sranda.“

„Zkyberonizoval,“ řekl Robin.

„Cože?“

„Přes všechny ty výstřednosti je v podstatě jako já. Takžezkyberonizoval.“

„Řikej tomu, jak chceš, je to prostě novej Brian.“

Právě se vrátil.

„O čem mluvíte?“ zeptal se.

„Jen tak tlacháme, jak de život,“ řekl Robin.

„To je paráda, kámo. Všichni jsme v pohodě a užíváme siživota. Teď pojďte, dostaneme nahoru ty vaše kufry. Teda ten tvůj

bude v klidu, ale Hilaryin bude teda fakt bomba, kámo.“

„Máš pravdu, snad nám tvůj táta bodne, ne?“

„Kámo, to doufam, jinak mě to totálně vodrovná. Urve mi to

ruce a ty mě budou bolet ještě potom. Ale už pojď.“

Vydal se do domu a Robin ještě sykl na Davida:

„Vidíš?“

Požádali Brianova otce o pomoc a šli pro kufry. Robin vzal

ten svůj a Brian s tátou tahali ven ten Hilaryin. Společnými

silami ho vynesli až do třetího patra, do jejího pokoje a položili

ho vedle postele.

„Díky,“ poděkovala Hilary. „Je tady i koupelna?“

„Přímo tady za těma dveřma,“ ukázal Brian na dveře vzadu. „Je

to naše společná koupelna, ale snad se zařídíme, nemampravdu?“

„Jasně,“ přikývla.

„Tak povídej, Robine, jak to jde bez školy, co?“ vyzval ho.

„Naprosto perfektne,“ prohlásil. „Už ani nevim, kdy naposled jsem se takhle bavil.“

„Jo, je to skvělý,“ přikývl. „Je to paráda ráno vstávat a vědět, že

nemusíš absolvovat žádný pitomý vyučování a absolvovávat

denně padesát pater. Nemam pravdu, Hil?“

„Máš,“ přikývla s úsměvem. „Ani každodenní strach z vrahů mi

nechybí.“

„Taky se nemusim strachovat, že se zase rozhádáme, protože

mě ani nemá co naštvat,“ prohlásil Robin.

„Ale že to Robin tomu Riddleovi nandal, co?“ řekl Brian.

„Bez vás bych to nedokázal,“ řekl. „Přes všechny ty nástrahy

v tom sklepení bych se sám nikdy nedostal, a kdyby s sebou

Hilary pořád netahala to zrcátko, tak by mě rozsekal paprsek

z nějaký lví tyče.“

„Myslíte, že teď budou to sklepení prohledávat?“ napadloHilary.

„Je to možný, protože je tam určitě ukrytej nějakej poklad,“

řekl Brian.

„Vzpomínáte, jak jsme to pořád nandavali Saintovi?“ zeptal se

Robin.

„Jakby ne, kámo, jakby ne,“ zasmál se Brian. „Stejně nejvíc bylo, to jak jsme ho hodili z tý stráně do bláta. Tak si aspoň

zapamatoval, že si na nás nemá dovolovat.“

„Ale stejně nás furt votravoval,“ prohlásila Hilary.

„Jo, ale ne tim svým stylem absolutního vládce,“ řekl.

„Fakt jsme prožili i spoustu skvělejch věcí,“ řekl Robin. „A teď jsme zase spolu. Velká Strana Nepřátel Školy.“

„Tos trefil naprosto přesně, kámo.“

„Co takhle jít ještě na zahradu, spousta tvejch bratránků si nás

ani nevšimlo,“ napadlo Hilary.

„Ale proč ne, večeře je až v osmnáct hodin,“ pokrčil rameny

Brian. „Hlavně nekývej na žádnej bláznivej pokus Jeffa aPaula, nemusela bys to přežít. Platí?“

„Platí.“

Až do večeře se tedy bavili i se všemi bratránky. Jeff a Paul

se je opravdu snažili zatáhnout do nějakého nebezpečného

pokusu, který byl podle nich bez rizika, ale nepochodili.

Potom přijeli i zbývající dva Lengeleyovi – James a Aaron a

šlo se na večeři. Podávala se nějaká podivná zvěř. Robin se

radši na nic neptal, chutnalo to dobře, i když vypadalo trochu

podivně.

„Betty, kdybys stejně dobře jako vaříš i uklízela, tak se tu všechno leskne jak zrcadlo,“ prohlásil Al.

„Budu to brát jako pochvalu,“ usmála se.

„Tak, Robine, už máš představu, co budeš po škole dělat?“

zeptal se ho James.

„Blázníš?“ zděsil se. „Já ještě ani nevim, co budu dělat ve škole.“

„Nechtěl bys být doktorem?“

„Hele, nesnaž se ho přetáhnout na svojí stranu,“ napomenul ho

Brian. „Nepovede se ti se mnou a ani s mejma kámošema.“

„Jen tak vedu rozhovor,“ ohradil se. „Víš stejně dobře jako já,

že doktorů začíná být nedostatek. Nikomu už se to nechcedělat.“

„Čím se vůbec musí projít než se stanu doktorem?“ zeptal se

Robin.

„V podstatě se nejdřív musíš naučit všechny nemoci a spousty

spousty latinskej názvů. Ale jde hlavně o zaměření. Když chceš bejt neurolog, zaměřuješ se v kurzu spíš na hlavu, kdyžonkolog, tak do tebe zase cpou věci o nádorech. A pak, když už to všechno umíš a víš, jak se píchaj jehly, pošlou tě na praxi. Já jí

teď mám ve Willmadeský východní a až získam dostzkušeností, půjdu před komisi a ta mi dá papír, že jsem doktor. No a

potom kdo ví... Třeba se stanu ministem zdravotnictví jako

táta.

„Jaký to zaměření máš ty?“

„Jsem chirurg,“ řekl. „Takže až tě chytí slepák nebo se budeš

chtít zbavit ruky, tak přijď za mnou.“

„K tomu snad nedojde,“ vyděsil se Robin.

„Ne, to víš, že ne, ale člověk nikdy neví a já jsem pořádpřipravenej.“

„Je to moc dobrý, paní Learyová,“ chválila Hilary.

„Jsem ráda, že ti chutná, Hilary,“ usmála se. „Mám ten recept

od svojí maminky a ona si ho vždycky vychvalovala. Tvoje

maminka taky určitě vaří dobře.“

„Občas, když má den, tak se jí i něco povede, ale obvykle se do

ničeho velkýho nepouští,“ řekla.

„Vaření je zábava, stačí se jen nebát,“ prohlásila.

Najednou si Jeff vzal do ruky obrovský kus masa.

„Vsaďte se, že si to strčim celý do pusy,“ řekl.

„O pětku, že nedáš,“ vsadil se Paul.

„Nedělej to, Jeffe,“ napomenula ho Betty. „Máme tu přecehosty. Tak řekni taky něco, Ale.“

„Sázim pade, že to nedá,“ řekl.

„Ó svatá dobroto,“ zakroutila hlavou.

Jeff si začal cpát maso do pusy. Vypadalo to, že tonezvládne, ale nakon ec to tam nacpal. Začal naznačovat, ať mu zaplatí.

Zatímco tahali peníze, on si to maso vytáhl až z krku a potom

ho začal jíst.

Po večeři se sklidilo ze stolu a paní Learyová dala nádobí do

myčky.

Po dvacáté hodině začal kulturní večer. Až do dvaadvaceti

hodin se koukali na film o vesmírných bitvách a viru strachu.

Potom se odebrali do svých ložnic. Pan Leary si ještě na noc

udělal Nearlands, přesně jak to jednou ve škole Brianpopisoval a Sascha Stink mu nevěřil.

„Ahoj, Lloyde,“ otevřel nahoře Robin notebook.

„Ahoj, Lloyde,“ přidali se k němu Brian a Hilary.

„No koho to tu vidím, Brian Leary a Hilary Moredanová, adokonce jste na mě nezapomněli, no já nestačím zírat,“ prohlásil

Lloyd.

„Taky tě rádi zase vidíme,“ řekla Hilary.

„Jak by ne, na mě je přece radost pohledět, nebo ne?“

Až do půlnoci si povídali nebo proti sobě hráli něco nanotebooku. Potom se Hilary odešla sprchovat a kluci se připravili

do postele. Jejich postele byly každá na jedné straně místnosti.

Za chvíli Hilary vykoukla z koupelny a popřála jim dobrou noc

a pak šla taky spát.

„Dobrou, Briane,“ řekl Robin.

„Dobrou, Robine,“ řekl Brian.

Zhasli světlo a za pár minut usnuli.

Další den byla v podstatě nuda. Měli sice jeden druhého, ale

žádný zásadní objev pro lidstvo neučinili. Ona týdennínávštěva u kámoše ani nic takového nevyžaduje. Jenže ono jimnebylo souzeno mít celou dobu pohodu a to ta středa tak hezkyzačala.

Asi v deset hodin probudilo Robina slunce. Brian už byl vzhůru, protože tam nebyl. Vrátil se, když se oblékal.

„Dobrý ráno,“ řekl.

„Dobrý,“ odpověděl Robin, vstal a vydal se do koupelny.

V tom se na Brianově notebooku objevil příchozí hovor.

„Ahoj, babi,“ zvedl to.

Nic víc Robin neslyšel, protože se zavřel v koupelně aprováděl ranní hygienu.

Když šel přes pokoj ven, pořád ještě telefonoval. Vydal se

dolů na snídani. Jenže když tam přišel Brian, vypadal, jakoby

ho právě přepadli. Neřekl ani slovo a pořád vyděšeněpokukoval po Hilary.

„Nestalo se ti nic, kámo?“ zeptal se ho.

„Ne, v pohodě, kámo, jsem v rovnováze,“ řekl.

No když je, tak je. Víc se o něj nestaral. Jenže on takhlevyadal i odpoledne.

29

Zrovna se on a Hilary opalovali na zahradě. Četl si časopis,

kde psali, že Nigel Rodrigsen, kterého pozvali na autogramiádu

do Willmadeské školy, si našel novou přítelkyni, když přišel

Brian a sedl si na lehátko vedle Hilary.

„Hilary a Robine, to co vám chci teď říct, bude asi kapánek

těžký, takže to nějak zkusim,“ začal. „To, že jsme v pátek po

zvaný na návštěvu k mojí babi, jsem vám už řikal, že jo?“

„Jo, řikal, děje se snad něco?“ zeptala se Hilary, která měla

opravdu dobrou náladu.

„Mluvil jsem s ní dneska ráno a zdá se, že jsem jaksi řekl něco,

co neni tak úplně pravda, jenže už to nemůžu vzít zpátky. Je to

taková věc, no...“

„Tak už se vymáčkni, no honem,“ pobízela ho, leč ani netušila,

že to radši slyšet nechce.

„Řekl jsem jí, že spolu chodíme.“

„Co-cože?“ zděsila se.

„Já za to nemůžu, ona je prostě z jiný doby, nikdy bynepocho

pila, že jsme jenom kamarádi.“

„No to si snad děláš srandu? Když potřebuješ holku, tak zavolej

Zoe.“

„To nejde, v pondělí odjela na dovolenou. Tak se nezlob, ale

věř, že to tak bude pro oba lepší. Asi milionkrát by se tězepta

la, co se ti na mě nelíbí.“

„A co to jako bude obnášet?“

„No co by? Máme spolu chodit, tak k sobě prostě budememi

lí.“

„Nerad do toho vstupuju, protože je to úplně úžasný divadlo,

ale náš vztah si snad nezměnil, že ne?“ vstoupil do toho Robin.

„Ne, my dva jsme pořád nejlepší kámoši,“ ujistil ho Brian.

„Stejně nechápu, jak si mohl něco takovýho říct?“ děsila se

Hilary.

„Copak jsi nikdy nemluvila s babičkou? Je na mě pyšná, ne

mohl jsem jí říct, že s nikym nechodim. Promiň, ale jedináhol

ka jsi tu ty. A babička by se nás stejně celou dobu snažila dát

dohromady a věř mi, to by bylo horší.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist