načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Říše milosti - Jorgen Brekke

Říše milosti

Elektronická kniha: Říše milosti
Autor: Jorgen Brekke

- Detektivní román o středověkých knihách, nebezpečných vrazích a křivdách, které potřebují svůj čas…. - V roce 1528 se mladý putující františkánský mnich krátce zdrží ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  149
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8% 70%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » XYZ
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 375
Rozměr: 22 cm
Úprava: ilustrace
Spolupracovali: z norského originálu Nådens omkrets ... přeložila Tereza Blatná
Skupina třídění: Germánské literatury
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-5496-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Poutavý detektivní román s mysteriózním dotekem propojuje události z dávného středověku, jejichž stín zřejmě dopadá až do naší současnosti. Norský policejní inspektor Odda Singsaker bude společně s Američankou Felicií Stoneovou vyšetřovat zrůdnou vraždu, poté co je v Muzeu Edgara Alana Poea v Richmondu objevena mrtvola stažená z kůže. Vzápětí je učiněn shodný hrůzný nález mezi vzácnými svazky knihovny v Trondheimu. Vyšetřovatelé nacházejí souvislost s podivným starým pergamenem, tzv. Johannesovou knihou. Detektivní román do současného vyšetřování děsivých vražd zdařile dávkuje historické prvky související nejen se starými knihami, ale také s pitvami. Úvodní díl řady detektivních románů Singsaker a Stoneová je zdařilým debutem norského autora a přivádí na literární krimi scénu novou detektivní dvojici - Američanku Felici a norského policejního inspektora Odda.

Popis nakladatele

Detektivní román o středověkých knihách, nebezpečných vrazích a křivdách, které potřebují svůj čas….
V roce 1528 se mladý putující františkánský mnich krátce zdrží během svých cest v Bergenu. Když odjíždí na sever, jeho zavazadlo je plné různých nožů a kusu neopracované kůže.
O téměř pět set let později se v Muzeu Edgara Alana Poea v Richmondu ve Virginii objeví mrtvola stažená z kůže. Další mrtvola je nalezena mezi vzácnými svazky v knihovně v Trondheimu. Zdá se, že oba zločiny mají souvislost se zvláštním starým textem napsaným na pergamenu – Johannesovou knihou.
Tak začíná první román, jenž čtenářům představí novou ústřední policejní dvojici - Američanku Felicii Stoneovou a norského policejního inspektora Odda Singsakera, který se zotavuje po prodělané rakovině.

(detektivní román)
Zařazeno v kategoriích
Jorgen Brekke - další tituly autora:
V ľudskej koži V ľudskej koži
Říše milosti Říše milosti
Bezesný -- Druhý díl mezinárodního norského krimi bestselleru Říše milosti. Bezesný
 (e-book)
Bezesný Bezesný
Uspávanka Uspávanka
Pátý element Pátý element
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Říše milosti

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.xyz.cz

www.albatrosmedia.cz

Jørgen Brekke

Říše milosti – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2016

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


Jørgen Brekke

říše

milosti

Detektivní román

„Jaký skalpel máte nejraději, ostrý, středně ostrý nebo tupý?“



<=Zwr

Evě, za neochvějnou víru



Prolog Pod postelí nejsou žádné příšery.

Snaží se dýchat klidně, být potichu. Nesmí vydat ani hlásku. Pak ho ten zuřivec možná nenajde, možná se otočí a odejde. Přeje si to ale doopravdy? Jestli teď ten člověk zmizí, vezme s sebou maminku.

Chlapec zahlédl jen paži v  rukávu ze silné látky, z  podobné jako montérky, které tatínek nosí, když opravuje kolo nebo doma něco kutí.

Dílky vesmírné lodi, kterou skládal skoro celý týden, se válí po podlaze. Pár jich odlétlo až ke kraji postele, pod kterou se schovává. Když se vřítil do ložnice, shodil vesmírnou loď ze zeleného plastového stolku, který s  tátou koupili v  IKEA. Bojí se, že ten šílenec o patro níž zaslechl, jak se kousky lega s rámusem rozlétly na všechny strany. Těsně před jeho obličejem na něj tmavýma očima prázdně zírá figurka Luka Skywalkera, kterou si tak dlouho přál a  kterou zrovna dostal od rodičů k narozeninám.

Zahlédl jen paži a  páčidlo, které maminku zasáhlo těsně nad uchem. Hlava jí odlétla dozadu, jako by byla hadrová panenka. Útlý krk tak bledý. Kulaté kapky krve jako by se vznášely ve vzduchu. Ani nehlesla, když se svalila na podlahu, a kdyby o krok neustoupil, spadla by na něj. Ve dveřích se objevil stín. Nedokázal se na něj podívat. Neví,

Jørgen Brekke | ŘÍŠE MILOSTI8

jestli je to muž nebo žena. Ví jen, že jim ta osoba chce ublížit. Na okamžik, ne delší než hluboké nadechnutí, mu blesklo hlavou, že musí maminku chránit. Ale pak ta postava vešla dovnitř a  chlapec uviděl páčidlo. Bylo od krve. Od maminčiny krve. Otočil se a utekl.

Musím dýchat pomalu, říká si. Neslyšně.

Zaslechne kroky na schodech, těžké kroky, jako tatínkovy. Že by to byl on? Vrátil se tatínek domů právě včas, aby je zachránil? Kroky se zastaví na vrcholu schodiště. Chlapec se snaží zadržet dech. Svírá se mu hrdlo. Pak ty kroky zaslechne znovu. Míří přímo k němu.

Na podlaze se objeví dvě nohy. Cestou k posteli dupnou na zbytky vesmírné lodi a úplně ji rozšlápnou.

Pod postelí žádné příšery nejsou. Jedna však stojí nad ním. Postava se pomalu sklání. Chlapec slyší, jak se přibližuje cizí dech. Pak se ozve hlas:

„Jsem všude.“

Něčí ruka ho popadne za vlasy a vytáhne ho zpod postele. Nekřičí, napadne ho jediná věc: Teď půjdu za maminkou.

Část 1

Muzeum Edgara Allana Poea

„Bůh je pochopitelná sféra, jejíž střed je všude a obvod nikde.“

Alain de Lille, cca. 1100

1

Bergen, září 1528

O Bergenu toho žebravý mnich slyšel pramálo dobrého a ještě méně

o Norsku, zemi, kde se kdysi narodil, ale na kterou se příliš nepama

toval. Říkalo se, že je to ztracená a větrem ošlehaná země. Na dalekém

severu ležela města daleko od sebe. Ale Bergen dosahoval alespoň ur

čité velikosti, a jestli se tu lazebník usadil, znamenalo to, že u místních

chlapců našel to, co hledal.

Přicestoval z  Rostocku na  lodi, kterých kdysi hanza vlastnila

spoustu, a  několik z  nich se ještě v  těchto severně položených vo

dách plavilo. Jednalo se o dobrá plavidla, nemohla se ale rovnat nizo

zemským a anglickým obchodním lodím. Loď převážela mouku, sůl

a  spoustu soudků piva, z  nichž si mužstvo během plavby hojně do

přávalo. Poslední večer plavby přepadl jeden námořník během hlasité

opilecké rvačky na přídi přes okraj a utopil se. Na lodi se rozhostila

pochmurná nálada, protože utopenému námořníkovi bylo jen čtrnáct

let a  ostatní ho měli rádi. Žebravý mnich tak úplně nechápal proč.

Nemohl si pomoct, ale celé ho to trochu pobavilo. Utopený mladíček

Jørgen Brekke | ŘÍŠE MILOSTI14

každičkou noc vyváděl a mnich sotva zamhouřil oka. Díky jedné nečekaně vysoké vlně ale dorazil do Bergenu odpočatý. Vše bylo tak, jak mělo. Život námořníka je krátký a plný prostopášností. Málokdo bude toho prťavého ožralého podvraťáka doopravdy postrádat.

Vpluli do přístavu nazývaného Vågen a námořníci horlivě skasávali plachty a hledali kotviště. Byl podzim, ale v horách nad městem se už usídlila zima. Napočítal sedm vrcholů, všechny měly tenkou bílou čepici. V přístavu poprchávalo a každičká kapka vykreslila na tmavé vodní hladině neporušené kruhy.

Mnich klouzal pohledem po  městě. Žilo v  něm sotva deset tisíc duší. Kromě Bergenhusu, pevnosti při vstupu do  přístavu, několika kostelů a ojedinělých honosných domů byl celý Bergen postaven výlučně ze dřeva. Tolik dřevěných domů pohromadě nikdy dřív neviděl. Dokonce i hradby vypadaly, že jsou pouze dřevěné. Poslední kus cesty ke kotvišti se bavil představou, jak rychle by tohle město hořelo, kdyby došlo k požáru.

Na  přístavní hrázi vyrovnal účet s  kormidelníkem a  zavěsil svůj kožený měšec na opasek, který držel kutnu na místě. Žebravý mnich s těžkým měšcem. Poutník jako on byl čas od času nucen přistupovat k zásadám bratra Františka trochu volněji. Ušetřil si tak zbytečné zastávky a okliky.

Kormidelník mu popřál šťastnou cestu a  vydal se směrem k  obchodní stanici, kde měl v plánu obchodovat a obstarat si něco k jídlu. Žebravý mnich vnímal hlad, který ho provázel celou cestu z Rostocku. Čerstvé jídlo ale muselo ještě chvíli počkat.

Pořadí je nejdůležitější, pomyslel si. Ta slova ho naučil mistr Alessandro. Mistrova slova se sice týkala toho, jak se pitvá mrtvola, ne toho, jak něco rychle vyřídit v neznámém městě, i tak se mu ale hodila. ŘÍŠE MILOSTI | Jørgen Brekke 15 Většina věcí, které Alessandro říkal, se dala použít v různých situacích. A pořadí bylo opravdu důležitější než cokoliv jiného, pokud má město opustit s kořistí, pro kterou přijel.

Nejprve si ale zjistí, jak se dostane z města. Až se zmocní nožů, vydá se na sever do Trondheimu. Proto se poohlížel po norských lodích. Toho odpoledne jich v Tyskebryggen příliš neviděl, ale žena, která obcházela lodě s vozíkem a snažila se námořníkům prodat koláče, mu pověděla, že řada norských lodí kotví na  druhé straně zálivu. Jak tam tak stál a poslouchal dlouhý a poměrně zmatený popis, jak nejjednodušeji obejít záliv Vågen, překvapilo ho, jak rychle se mu vybavuje norština. Opustil Norsko před čtrnácti lety a jediné, co z té doby úplně nezapomněl, byla mateřština a matčin obličej.

Koupil si od ženy koláč a poděkoval za pomoc. Příliš se mu nezamlouvalo, že bude muset obejít celé město, než vše zařídí. Co když narazí na  lazebníka a  on ho pozná? Zdálo se však, že nemá na  vybranou. Dohlédl na široké plachetnice, veslice s plachtami a pramice uvázané na druhé straně. Právě tahle malá plavidla převážela lidi a zboží podél pobřeží téhle hornaté země. Přetáhl si kutnu přes hlavu a vykročil.

Říká se sice, že městský vzduch osvobozuje, dobře však nevoněl. Po  několika dnech na  moři téměř zapomněl, jak může pach města člověka udeřit do nosu. Bergen nepředstavoval žádnou výjimku, právě naopak, obvyklý zápach splašků, stoky a  hniloby zde doplňoval slabší zápach zkažených ryb a shnilého dřeva. Když procházel uličkami čtvrti Vågsbunnen, měl nutkání zacpat si nos, ale potlačil ho. Nechtěl nijak upoutat pozornost, a tak šel s pohledem upřeným do země a nedíval se kolemjdoucím do očí.

Jørgen Brekke | ŘÍŠE MILOSTI16

Když se dostal na  druhou stranu zálivu zvanou Strandsiden, lidí ještě přibylo. Tady všichni mluvili zpěvavou norštinou. Domy byly menší a domácí zvířata na drnových střechách početnější. Doptal se na  cestu k  obchodní stanici, která se věnovala obchodu v  oblastech severně od Bergenu. „Ne, zítra ráno žádná z mých lodí neodplouvá,“ prohlásil obchodník malého vzrůstu a skepticky na něj pohlédl. Blížil se k padesátce. Stál v tmavém skladišti ve svém domě, mezi soudky a hromadami sušených ryb. Jeho kůže se vyznačovala stejnou šedobílou barvou jako ryby a mezi jednotlivými slovy si odplivoval na dřevěnou podlahu.

„Proč šedý bratr jako ty tolik spěchá?“

„Jsem šedý bratr s  úkolem. A  jsem taky šedý bratr, který může zaplatit,“ odpověděl mnich a  začal uvolňovat měšec s  penězi visící na opasku.

„Někdo by možná řekl, že v tom případě nejsi šedý bratr,“ podotkl obchodník suše, ale žebravý mnich si všiml, že těžký váček a  zvuk mincí na něj udělaly dojem.

„Zítra ráno odplouvá jedna loď na Austrått. Není sice moje, promluvím ale s kormidelníkem. Musím tě však varovat. Vlastní ji jedna urozená paní, která šedé bratry nemá zrovna v lásce. Bude lepší, když loď opustíš dřív, než dorazí na Fosen,“ pokračoval obchodník.

„To mi vyhovuje. Netoužím pobývat u  velmožů, kteří se zřekli svaté křesťanské víry. Věř mi, že takových jsem v německých zemích potkal víc než dost,“ odpověděl mnich přesvědčivě a slíbil, že dobře zaplatí za cestu i za to, že se kormidelník vzepře bezbožnosti své paní a pustí na palubu pravého křesťana. ŘÍŠE MILOSTI | Jørgen Brekke 17

Potom se vydal obstarat věci potřebné na další část cesty: bytelný kožený vak, trochu sušeného masa a  pár lahví vína. Když se vrátil zpátky na obchodní stanici, koupil si také trochu sušené ryby a uložil ji do vaku. Dozvěděl se, že se obchodník s kormidelníkem dohodl a že si může jít opatřit nocleh. Obchodník mu popsal cestu k hostinci.

„Vyzná se tamní hostinská ve městě dobře?“ zeptal se mnich, než obchodní stanici opustil.

„Nenajdete Bergeňana, ať už živého, či mrtvého, o kterém by hostinská nedokázala klevetit,“ odpověděl obchodník a s úsměvem si odplivl tak, že před sebou málem trefil velkou hromadu sušených ryb výjimečně dobré kvality. Obchodník měl pravdu. Hostinská zbožňovala klepy.

Historky, které mu pověděla o lazebníkovi, pro něj nebyly žádnou novinou, a  tak je poslouchal bez většího zájmu. Zajímalo ho pouze, kde starý mistr nože bydlí. A kromě všech těch směšných zvěstí, polopravd a  přehánění mu toho hostinská prozradila dost, aby následujícího rána našel cestu. Tam vykoná, kvůli čemu sem opravdu přijel. Bude to muset udělat časně, ale zase ne příliš. Bylo důležité, aby od chvíle, kdy provede, co si naplánoval, do okamžiku, kdy jeho loď opustí město, neuplynulo příliš mnoho času.

Ležel v pronajatém pokoji a prsty mu klouzaly po růženci, zatímco rozjímal nad sedmi radostmi Panny Marie a polohlasně odříkával modlitby Otčenáš, Zdrávas Maria a  Sláva Otci. V  hostinci postaveném z  roubených trámů táhlo. Podzim do  Bergenu přinesl chladné noci a všemi spárami dovnitř pronikal noční chlad. Čekala ho bezes n á n o c .

Jørgen Brekke | ŘÍŠE MILOSTI18

Než zakokrhal první kohout, procházel už ulicemi Bergenu. Drnové střechy pokryla bílá vrstva jinovatky a louže, které po sobě zanechal včerejší déšť, se potáhly ledem. Přitáhl si kutnu těsně k tělu a vydal se vpřed podle instrukcí, jež se včera dozvěděl od hostinské. Ukázalo se, ž e n e l h a ly.

Když dorazil na místo a otevřel dveře do tmavé místnosti, kde se lazebník staral o své zákazníky, byl už známý mistr na nohou a brousil své nože. Bylo brzy ráno. Zatím ještě nikdo nepřišel, aby si nechal přistřihnout vlasy, vypil si sklenici piva nebo protlachal dopoledne, jak bylo na takových místech zvykem. Mnich vešel dovnitř, kápi si ale z hlavy nestáhl.

„Myslím, že jsi vstoupil do špatné místnosti,“ řekl lazebník. „Tady se nedělá nic zadarmo a  obávám se, že moje spižírna zeje prázdnotou.“

Žebravý mnich ho chvíli pozoroval zpod kápě. Lazebník ho nepoznal. To se asi dalo čekat. Uplynula řada lét a zim, už dávno není kluk.

„Nepřišel jsem se najíst ani se nechat ostříhat,“ odvětil mnich.

Lazebník odložil nůž, který právě brousil, na stolek k sadě ostatních nožů určených pro různé účely. Uměl to s těmi noži jako nikdo jiný. I když teď jimi nejspíš pouze zastřihával vousy a vyřezával vředy. Čas od času ho možná zavolali do přístavu, aby nějakému námořníkovi amputoval snětí napadenou nohu. Doba velkých činů pominula. Kdysi, předtím než se stáhl do tohoto osamoceného města na konci světa, působil v Padově jako pomocník mistra Alessandra. Jeho zručné ruce přispěly k řadě objevů, které o lidském těle velký mistr učinil. Tajně trávili noci sehnutí nad páchnoucími ostatky zločinců, lazebník s noži, mistr s pergamenem a psacím náčiním. Když byl mnich malý chlapec, lehával pod lavicí, na níž spočívalo tělo, a poslouchal a nasáŘÍŠE MILOSTI | Jørgen Brekke 19 val pachy, dokud neusnul a lazebník ho neodnesl do postele. Pohled na nože v něm vyvolal vzpomínky na dětství. Na vůni dřeva a právě nabroušených nožů, které téměř přebíjel zápach hnijících lidských těl.

„Jestli jsi nepřišel kvůli jídlu, tak kvůli něčemu jinému,“ podotkl lazebník.

„To je pravda,“ potvrdil mnich a přiskočil. Jeho pěst dopadla, kam měla, a lazebník se skácel k zemi. V ten okamžik si mnich stáhl kápi, aby ranní světlo pronikající otvorem ve zdi dopadlo na jeho obličej. Lazebník na něj upřel zmatený pohled.

„Bože, slituj se nade mnou. To jsi ty.“

„Obávám se, že takový zkažený bezvěrec jako ty se našeho Pána dovolává příliš pozdě,“ řekl mnich.

„Vrátil ses z pekla. Proč jsi přišel?“ Znělo to spíš jako prosba než otázka.

„Přišel jsem pro tvoje nože,“ odpověděl mnich. „Lepší se nenajdou v celém křesťanském světě.“ Richmond, srpen 2010 Říká se, že život někdy připomíná horskou dráhu. Na  začátku se vozíky skřípavě vlečou nahoru. Potom už to jde víceméně z  kopce. Tak alespoň vypadal život Efrahima Bonda. Vlastně už dlouho čekal na konec, ale vozíky horské dráhy se trochu zasekly v poslední rozvrzané zákrutě před výstupem.

Jak dlouho už v muzeu pracuje? Určitě déle než dvacet let. Nastoupil sem, když byl ještě ženatý, a stále si pamatoval, jak vypadají jeho děti. Kdysi byl slibným studentem literatury, zbloudil ale v dizertační práci o  Hermanu Melvillovi, kterou nikdy nedokončil, čert vem tu bílou velrybu, a skončil proto coby mnohem méně slibný spisovatel. Po ukončení vysoké školy vydal v průběhu deseti let dvě beznadějné sbírky básní, na  které už všichni, včetně jeho, zapomněli, oženil se a zplodil dvě děti. Hezké děti. Vyrostli z nich dobří lidé. Lepší než on. Kontakt s nimi ztratil už dávno.

Poté co praštil s  psaním, získal místo učitele na  jedné katolické škole v Richmondu ve Virginii, žáci mu ale k srdci nepřirostli. A tak ŘÍŠE MILOSTI | Jørgen Brekke 21 vyzkoušel různá zaměstnání, až skončil v  muzeu. A  pak ho opustila žena a  on pořád seděl v  téhle zaprášené kanceláři, která se uklízí pouze jednou týdně, a  to se jenom vytře podlaha. Obklopovaly ho staré knihy. Většinou se díval z okna. Někdy pršelo, jindy svítilo slunce a v kanceláři pak bylo nesnesitelné vedro. Netušil, co se to s klimatizací děje. Rozhodně nefungovala tak, jak by měla, nenamáhal se ale zjistit, v čem to vězí. Dlouho očekával, že to skončí právě takhle. Až doteď. Konečně přišel na něco velkého. Získal zdarma lístek na novou jízdu na horské dráze.

Až dosud věděl Efrahim Bond o Norsku jedinou věc, a sice že tam leží městečko jménem Horten a v tomhle městečku na konci světa se v sedmdesátých letech konal každý rok rockový festival. A tam kdysi, snad v  roce 1978?, drkotal zuby Bob Marley a  zpíval svoje tropické písně. Byl deštivý chladný letní den, jak je zřejmě v Norsku poměrně obvyklé. Bond si představoval, že se takový den asi podobá podzimnímu ránu ve  Virginii, kdy je vzduch výjimečně průzračný a  obličej zkrápějí studené kapky deště.

O  deštivém počasí v  Hortenu slyšel jenom proto, že kdysi Marleyho docela hodně poslouchal, dost na to, aby si o něm něco přečetl a pamatoval si, že si známý zpěvák reggae v jednom časopise stěžoval na počasí a chladno uprostřed léta. Efrahim Bond si nevybavoval, že by o tom koncertu v Hortenu psali ještě jinde, Marleyho stížnosti na počasí se objevily pouze v tomhle časopisu, jehož jméno si nepamatoval. Nikdy samozřejmě nečetl články, které o tom vyšly norsky.

Jednou se dal do řeči s jedním návštěvníkem muzea, čas od času to dělával ještě v dobách, kdy práci v muzeu bral jako krok správným směrem a ne jako konečnou stanici kariéry i života. Návštěvník, Nor neprojevující o muzeum příliš velký zájem – dotáhla ho tam jeho in

Jørgen Brekke | ŘÍŠE MILOSTI22

telektuálnější, pohlednější a společenštější žena, která s ním zaručeně nezůstala do konce života ‒, na zmiňovaném koncertu byl a pověděl mu, že nějaká organizace, která se jmenovala Rudá mládež nebo tak nějak, rozdávala letáky, v kterých Marleyho kritizovala a obviňovala ho z  třídní zrady. Domnívali se, že jeho v  té době nejnovější album, nejspíš se jednalo o album Kaya, postrádá revoluční zápal a  že se největší hrdina třetího světa nechal zkorumpovat. Tihle mladí radikálové ovšem nezaregistrovali, že Kaya obsahuje několik písní, které Bob Marley napsal a nahrál už před deseti lety. V Marleyho písních se vždycky střídala vzpoura a smíření.

Tahle historka shrnovala vše, co o Norsku a o Norech věděl, a moc mu toho neprozrazovala. Před několika měsíci ale jeho zájem o tuhle protáhlou studenou zemi nečekaně vzrostl. Především se obeznámil s  určitými stránkami norské kriminality. Počet vražd v  zemi byl tak nízký, že by člověk skoro uvěřil, že je státem regulovaný, že se v Norsku věnují jakési sociálně demokratické, centrálně řízené kriminalitě. Za nejzajímavější ovšem považoval, že na rozdíl od ostatních západních zemí mělo Norsko pouze jednoho sériového vraha. Jednalo se o  melancholického ošetřovatele vybaveného přehnaným soucitem a injekcemi naplněnými jedem kurare.

To ale platilo jen doteď. Až předloží výsledky své několikaměsíční práce, získá poklidné Norsko dalšího,  mnohem krvavějšího sériového vraha. Vlastně ho mělo už dlouho, aniž se o tom vědělo. Důkazy ležely na  stole před ním. Nejen vrahovo přiznání ke  všem vraždám, ale pravděpodobně i organický materiál nejméně z jedné oběti. Jak se tohle všechno ocitlo u něho v muzeu v Richmondu ve státě Virginia, by bylo na dlouhé povídání, k potvrzení jeho teorie už však zbývalo jen pár laboratorních testů. ŘÍŠE MILOSTI | Jørgen Brekke 23

Přejel konečky prstů po drsném materiálu, na kterém byla přiznání zapsána. Tu změť se mu podařilo rozluštit, přestože autor navrstvil jeden krvavý popis na druhý.

Někdo zaklepal na dveře. S nejasným pocitem viny rychle otevřel vrchní zásuvku psacího stolu a strčil doznání k vraždám dovnitř, jako by je sám sepsal. Zavřel zásuvku a zahlaholil:

„Vstupte!“

Doufal, že vejde poslíček z univerzity s výsledky objednaných testů, ve dveřích se ale objevil někdo jiný. Nejdřív toho člověka nepoznal. Když mu došlo, o koho jde, uvědomil si, že ho osobně nikdy neviděl, pouze na  fotografiích. Na  nich se jeho host tvářil přátelsky. Že tady se o  žádnou přátelskou návštěvu nejedná, pochopil okamžitě. Tahle návštěva byla to poslední, co si teď přál.

„Takže tady střežíš svůj velký objev,“ pronesl host s nečekaně slabým přízvukem.

Efrahim Bond sebou trhl. Jak se příchozí o jeho objevu dozvěděl? Jak je to možné? Najednou si připadal jako strašný nešika. Podle plánu si to měli nechat pro sebe. Jak jen mohli být tak neopatrní? Zároveň mu bylo jasné, že tohle jsou jen takové řeči. Tohle s ním ten člověk probírat nepřišel. Ve skutečnosti s ním dotyčný nehodlal probírat vůbec nic, to pochopil při pohledu na páčidlo v jeho ruce.

Jeho kancelář se mu nikdy nelíbila. Byla příliš malá. Psací stůl a dveře se nacházely u sebe tak blízko, že nohy stolu neustále posouvaly perský kobereček, který měl místnosti dodávat určitou noblesu, místo toho se však před dveřmi shrnoval, takže o něj Efrahim Bond při vcházení a  vycházení věčně zakopával. Seděl tak blízko dveří, že ten, kdo stál na  prahu, téměř přepadával přes jeho psací stůl. Jinak řečeno, od příchozího ho dělil pouze jeden krok a jedno dobře mířené

Jørgen Brekke | ŘÍŠE MILOSTI24

máchnutí páčidlem. Pokud samozřejmě dotyčný nezakopne o  koberec.

„Dovolil jsem si za tebe zavřít muzeum. Po návštěvnících ani vidu, tak jsem si řekl, že ti dopřeju trochu klidu na práci.“ Příchozí mluvil uvolněně. Byl neformálně oblečený, měl na  sobě světlý vlněný svetr s véčkovým výstřihem, široké sportovní kalhoty a mokasíny.

„Klid na práci,“ zopakoval Bond tupě. Vrhl pohled na nůž na dopisy, který před ním ležel na  stole ve  stojánku na  psací pera. Odhadoval, jaká vzdálenost ho dělí od jeho pravé ruky. Kolik setin vteřiny zabere, než ho páčidlo poprvé zasáhne? Stihne popadnout ocelový dopisní nůž ostrý jako bajonet a útok jím odrazit? Možná když bude naslepo bodat, usměje se na něj štěstí? Možná vyvázne?

Nikdy nebyl odvážný. Nikdy si nedovedl představit, že by někoho napadl, natož aby se pokusil odzbrojit či dokonce zabít někoho, kdo zaútočil na něj. Došlo mu ale, že to je jeho jediná šance. Nebyla to otázka odvahy, neměl zkrátka na výběr. V případě Melvillovy Bílé velryby, jeho spisovatelské kariéry, ženy a dětí mohl prokázat odvahu a sílu. Existovala různá východiska. I když nebyla dobrá, to věděl. Jednalo se o rozhodnutí člověka, který se vzdal, který se nikdy neodvážil riskovat a  bál se protivenství. S  tím ale dokázal žít. Teď ovšem žádné východisko neexistovalo. Stál před jednoznačnou volbou: jednat, nebo zemřít.

Nezareagoval však dostatečně rychle. Na zlomek vteřiny zaváhal. Pomyslel na  euforii, kterou pociťoval poslední měsíc, jak nedočkavě toužil zveřejnit svůj objev, hovořit s tiskem, napsat knihu a vydat ji jak v  angličtině, tak v  norštině, účastnit se hostovských přednášek a  seminářů. Konečně by se všechno změnilo. Dokonce si pohrával s myšlenkou, že by zavolal jednomu ze  svých dětí a  všechno mu pověděl, ŘÍŠE MILOSTI | Jørgen Brekke 25 než se to roznese. Měl Billovo číslo napsané v adresáři vedle stojánku na pera.

Chňapl po noži na dopisy. Domníval se, že to provedl bleskurychle. Nebyl ale dost rychlý. Ve stejném okamžiku máchl příchozí páčidlem, s naprostým klidem a soustředěním, jakým se vyznačují hráči baseballu na zpomalených záběrech z televizních přenosů. Úder však Efrahima Bonda nezasáhl. To ani nebylo v úmyslu. Páčidlo trefilo stojánek na pera přesně dva centimetry od špiček jeho prstů. Pera a nůž na  dopisy narazily vpravo od  něj do  knihovničky, těsně pod místo, kde s  menší výpomocí před několika měsíci učinil svůj velký objev. Mezi knihami stále zela mezera po svazku s podivnou koženou vazbou.

„Proč spěchat,“ podotkl návštěvník, jenž pořád třímal v ruce páčidlo. „Máme spoustu času.“

3

Trondheim, září 2010

Vatten došel k názoru, že starý dřevěný dům v ulici Kirkegata v Trond

heimu jako místo úpadku naprosto vyhovuje, a tak se rozhodl zůstat,

přestože mu lidé pravidelně doporučovali, aby se přestěhoval a získal

tak od  toho všeho odstup. Nevyužíval už všechny místnosti v  domě.

Z  chodby se vcházelo rovnou do  kuchyně, odtamtud pak do  ložnice

a koupelny v přízemí. Ostatní pokoje v dolní části domu mu sloužily

pouze jako skladiště novin a knih. Do prvního patra nevkročil několik

měsíců, nebo už celý rok? Stěží si vybavoval, jak to tam nahoře vypadá.

Když se sem nastěhovali, jeden architekt, kterého znal ze školy v Hor

tenu, mu pomohl celé horní patro přebudovat. Vedli debaty o dispozici

místností, o  oknech a  o  světle, řadu z  nich si pamatoval skoro slovo

od slova. Stejně přesně si pamatoval pracovní nákresy a to, jak se do

hadovali o detailech, třeba o lištách a dveřích od skříní. Do paměti se

mu vrylo dokonce i to, jakou barvu měly skvrny, kterými si postříkal

staré tepláky z doby studií, když sám dodělával poslední úpravy poté,

co přetáhli rozpočet na rekonstrukci. Tím to ale končilo. To, jak pokoje ŘÍŠE MILOSTI | Jørgen Brekke 27 nakonec vypadaly, obrazy na stěnách, lego rozsypané po zemi, výhled na katedrálu, který rozhodně museli využít, dalekohled na pozorování hvězd střešním okýnkem, vánoční stromky, které se každý rok objevovaly a zase mizely, pokaděné plínky, zvratky, pohlazení a výčitky, zkrátka život, který tam nahoře vedli, obestírala naprostá tma. Teď seděl v kuchyni a opíral se lokty o stůl. Zahříval si poránu ztuhlé ruce o hrnek kávy a přitom se díval na mrtvou mouchu na okenním parapetu. Křídly přestala třepotat někdy po  třetím hrnku. Nalil si čtvrtý a dál seděl a pozoroval nehybný hmyz. Dopil, opatrně mouchu sebral a vyhodil ji do koše. Bylo skoro devět. Nejvyšší čas vyrazit.

Což bez výjimky znamenalo vyrazit do  Gunnerusovy knihovny. Nebýval jinde než doma nebo v práci. Pokud se tedy zrovna na kole nepřemisťoval mezi těmito dvěma místy, a  v  tom případě jel vždycky stejnou cestou, jestliže se ovšem nezastavil nakoupit v Bunnprisu u mostu Bakke bro. Kdyby ho na to někdo upozornil, například nějaký kolega, možná by se ohradil, že v neděli chodívá na procházku. Někdy přes Marinen a  pak dál podél řeky Nidelvy, jindy k  pevnosti a třeba až nahoru na vršek Kuhaugen, tak jak to dělávali před třemi čtyřmi roky (nebo je to už pět let?), kdy ještě byli tři. A rozhodně by nelhal. V neděli chodíval na procházku.

Pršelo, dřevěné domy v ulici Kirkegata se mokře leskly. Byla sobota a do centra proudila spousta lidí a deštníků. Vatten sjel ulicí Asylgata opatrně, protože na  podzim mohlo být na  studených mokrých ulicích kluzko. Když si kolo kupoval, stálo zhruba tři až čtyři měsíční platy, řada lidí by ho označila za výstavní kousek. Teď ale vůbec nevypadalo k světu. Nechal ho žalostně zchátrat. Pustila se do něj rez, mělo povolené brzdy, díry v sedle a nepůvodní pláště.

Jørgen Brekke | ŘÍŠE MILOSTI28

Poté co se bezpečně ocitl dole ve čtvrti Bakklandet, zrychlil. Pokud zrovna poblíž nebyli lidé, projížděl schválně loužemi, až voda stříkala na  obě strany. Namočil si tak spodní lemy nohavic, přes které měl natažené nepromokavé kalhoty, a  obvykle necitlivá lýtka ho začala trochu štípat. Tyhle nenápadné projevy dětinskosti v něm ovšem rozhodně nevyvolávaly pocit rozpustilosti nebo rozjařenosti, jenom se díky nim cítil trochu naživu, jako by nějaká část jeho nitra stále neztratila kontakt s okolním světem.

Katedrála byla šedivější než její vlastní stín, v dešti připomínala obrovský náhrobek. Při pohledu na ni zapomněl na jakékoli pomyšlení, že by v  jeho osmatřicetiletém těle přece jen mohlo zbývat trochu života. Měl katedrálu rád, vypadala ale tak zatraceně ponuře, že se na ni málokdy podíval, jenom na kole šlapal jejím stínem, zadýchaný a soustředěný. Možná to trochu přeháněl, někdy se ho ale zmocňoval dojem, že právě stín trondheimské katedrály ho každé ráno naladí na pracovní den.

Nejraději měl sobotu. Ne, vlastně neděli, to ale nebyl pracovní den, v neděli měl po návratu z procházky celou knihovnu pro sebe. Sobota byla jeho nejoblíbenější pracovní den, protože byla pracovní jen zčásti, šlo o takový přechodový den, méně studentů, méně otázek, méně kolegů v práci, kanceláře obvykle zely prázdnotou a do knihovní věže nikdo nechodil. Pokud chtěl, mohl si tam celou sobotu v  klidu číst. Což se někdy stávalo. Právě tohle měl asi na sobotě nejraději. Protože v sobotu vlastně nepracoval. Jenom se v knihovně zastavil a dělal si, co chtěl. Někdy tam seděl hodinu dvě. Zpravidla, a stále častěji, se to protáhlo na  řadu hodin. Nechal do  posledního patra knihovní věže umístit neskutečně pohodlné křeslo. Občas v něm strávil noc.

Projel parkovištěm u vysoké školy a dál mezi Univerzitním muzeem a  Suhmovou budovou, kde se nacházela expozice věnovaná středověŘÍŠE MILOSTI | Jørgen Brekke 29 ku, a naskytl se mu nejlepší pohled na Gunnerusovu knihovnu. Hrdě se před ním tyčila knihovní věž. Deskové obložení barvy rzi mělo z dálky nejspíš připomínat vazby knih z telecí kůže, problém ale spočíval v tom, že z odstupu se na knihovnu nikdo nedíval, jelikož se tísnila mezi dalšími budovami. Zblízka obložení budilo spíše dojem zrušené a zrezivělé dílny. Dýchal z toho nepříjemný pocit zániku, úpadku a zatracení, který knihovně paradoxně dodával odpovídající důstojnost. Jako by člověk už při pohledu zvenku tušil tíhu všech knih uvnitř. Zdálo se, že se věž každý den propadá o několik milimetrů hlouběji do země. Za sto let pravděpodobně skončí pod zemí celá a nikdo z těch, kdo pracují uvnitř, si toho ani nevšimne. Zbytek budovy tvořila kombinace desek a skla a právě to Gunnerusově knihovně dodávalo její charakter, ta zvláštní kombinace lehkosti a tíže, věkovitosti a mládí.

Zaparkoval kolo před knihovnou. Zamknul ho dvěma zámky, zkontroloval je a zamířil dovnitř. Za přepážkou seděla Veronika, studentka archeologie v magisterském studiu. Usmála se na něj. Odpověděl kývnutím. Když otvíral dveře do administrativní části budovy, napadlo ho, že se měl taky usmát. Znal však svou pověst natolik dobře, aby věděl, že to, jestli se usměje nebo ne, nehraje velkou roli.

Ve stísněné šatně, kterou v podstatě tvořil jen věšák v chodbě před kancelářemi knihovníků, si svlékl nepromokavé kalhoty a  bundu. Dbal na to, aby je nepověsil příliš blízko sebe a aby se rukávy a nohavice nepřekroutily, jinak se v záhybech držely kapky vody a oblečení pak neuschlo dostatečně rychle a zatuchlo. Dal si načas. Před dveřmi do kanceláře se obrátil a vrátil se, aby se přesvědčil, jestli si neohrnul rukávy na  nepromokavé bundě. Občas to dělával, protože byly moc dlouhé. A právě v těch záhybech se držela voda. Dnes je však neohrnul. Tak to ostatně bylo nejlepší.

Jørgen Brekke | ŘÍŠE MILOSTI30

Kancelářské křídlo se skládalo z chodby se třemi nevelkými kancelářemi po  obou stranách. Na  konci chodby se nacházela rozlehlá místnost s béžovými pytlovinovými tapetami na stěnách a ohavným zeleným linoleem na podlaze, které pořád vypadalo špinavě, přestože se tam vytíralo každý den. Uprostřed místnosti trůnil masivní stůl s kovovými nohami, málokdo ho někdy použil k něčemu jinému než k odložení knih nebo hrnku kávy. Odtud vedly dveře do dalších pěti kanceláří. Do  větších a  světlejších, s  vyššími okny. Šesté dveře byly z  oceli a  opatřené dvěma zámky na  číselný kód. Dveře do  trezoru, kde se nacházely nejcennější knihy ve vlastnictví knihovny, fragmenty středověkých pergamenů z  telecí kůže, modlitební knihy, první vydání děl Tycha Braha, Descartese, Holberga a Newtona a tak dále. Předměty za miliony.

Vattenova kancelář vybavená kontrolním panelem, monitory a  sledovacím zařízením ležela na  konci chodby, tedy před velkou místností. Zastavil se a naslouchal. Myslel si, že je v kancelářském křídle sám, ale teď někoho zaslechl v  místnosti úplně vzadu. V  duchu zanadával. Pak udělal krok k místu, odkud se zvuky ozývaly, zastavil se přede dveřmi a poškrábal se na nose. Zhluboka se nadechl, jako by se chystal ponořit, a vešel dovnitř.

Za  stolem stála zhruba pětadvacetiletá žena s  kudrnatými blond vlasy, zelenýma očima a sotva postřehnutelnými pihami. Měla na sobě tmavě zelené šaty s mexickými vzory na ramenou. V jedné ruce držela hrnek s horkou kávou, nebo možná s čajem, a druhou listovala v knize, která spočívala na  stole před ní. Když Vatten vstoupil, vzhlédla a usmála se na něj nebezpečně chytrýma očima.

Pohodil hlavou, pousmál se a zvedl ruku, kterou jí chtěl podat, ale která nějakým způsobem skončila v jeho vlasech. Chvíli stál a uhlaŘÍŠE MILOSTI | Jørgen Brekke 31 zoval si je. Měl bych něco říct, pomyslel si a zadíval se na ženu, která se stěží dala považovat za  neodolatelnou krasavici. Kdyby se někdo zeptal tisícovky norských mužů, většina z  nich by jen lhostejně pokrčila rameny. Pár jednotlivců by ale většině oponovalo a on mezi ně očividně patřil. Opravdu se mu líbila. Zřídkakdy se setkal s tak pronikavýma zelenýma očima. Měla kulatý obličej s bradou lehce do špičky. A  k  tomu ty pihy, jako by se nemohly rozhodnout, jestli chtějí být vidět, nebo ne. Musel něco říct, než bude celá situace ještě trapnější.

„Kdo jste?“ zeptal se.

Rozesmála se. Pravděpodobně si už dávno všimla jeho rozpaků a došlo jí, že ve skutečnosti není neotesanec. Takové věci ona vycítí, blesklo mu hlavou, a nebyl si úplně jistý, jestli se mu to zamlouvá.

„Siri,“ odpověděla rozesmátě, obešla stůl a podala mu ruku. „Siri Holmová.“

Rozsvítilo se mu.

„Vy jste ta nová, že ano?“ pronesl s náznakem úsměvu. „Byl jsem jen zvědavý. Do téhle části knihovny obvykle nikoho cizího nepouštíme, to už vám určitě někdo sdělil. Ale to jste tu sama? Nenastupujete náhodou až v pondělí?“

Pohlédla na něj naoko přísně.

„Doktor Vatten, předpokládám?“

„Ano. Jon Vatten, zodpovídám za  bezpečnost.“ Byl na  svou přezdívku tak zvyklý, že ho nijak nezarazilo, že ji vyslovil někdo cizí. Vatten napsal dizertační práci o  Archimedovi, přesto v  univerzitní knihovně pracoval jako obyčejný hlídač. Svou přezdívku považoval za projev respektu, soucitu a špetky místního humoru.

„Slyšela jsem o vás,“ řekla a vykouzlila na tváři úsměv, který nijak neprozrazoval, co o něm slyšela. „Vy nejste knihovník.“

Jørgen Brekke | ŘÍŠE MILOSTI32

Na to neodpověděl.

„Klidně mi říkejte Jone,“ vykoktal.

„Vypadáte jako knihovník. Nikdo z těch, které jsem tu potkala, nepřipomíná knihovníka tolik jako vy, což je legrační vzhledem k tomu, že knihovník nejste.“

Vattenovi se zatočila hlava. Očima hledal židli. U stolu uprostřed místnosti žádné židle nestály. Nikdy tam žádné nestály. Měl chuť odejít do  své kanceláře a  posadit se, ale to by nejdříve musel něco říct. Jinak by to působilo příliš příkře, dokonce i v jeho případě.

„A  jak takový knihovník vlastně vypadá?“ zeptal se a  přišlo mu, že zadrhává.

„S vaším vzhledem to nesouvisí, spíš s tím, jak se pohybujete, jak si uhlazujete vlasy, vlastně ani přesně nevím.“

Zasmála se. Bylo to zvláštní, ale ten smích mu dal jasně najevo, ať nepřikládá jejím slovům váhu, že si s ním jen tak nezávazně povídá a že jsou pořád jenom dva cizí lidé, kteří se poprvé potkali. Alespoň dokud si nebudou přát, aby v  tom bylo něco víc. Obdivoval její smích. Kdyby tak tohle uměl. Takové drobné mistrovské kousky ve  společenském chování. Nikdy v  tom však nebyl dobrý – ani teď, ani dříve.

Závrať a touha rychle odejít do své kanceláře trochu opadly.

„Neodpověděla jste mi,“ odvážil se poznamenat.

„A na co jste se ptal?“

Vtom se otevřely dveře jedné z kanceláří a poskytly mu odpověď na  otázku, kterou hodlal zopakovat. Nebyla tu sama. Do  místnosti vplula v celé své kráse Gunn Brita Dahleová, knihovnice, kterou měla Siri Holmová nahradit. Nechala si své zrzavé vlasy ostříhat? Něco na ní bylo jinak. ŘÍŠE MILOSTI | Jørgen Brekke 33

„Jé, ahoj, Jone,“ hlesla a  stěží zvedla pohled upřený do  nějakého katalogu. „Zasvěcuju Siri do  jejích pracovních povinností. Musely jsme to udělat dnes, protože už jsem nastoupila na Rotvollu.“

„Jistě. Byl jsem zrovna na cestě do kanceláře,“ podotkl a ustoupil o  krok. Otočil se a  ucítil, jak ho Siri Holmová šťouchla do  ramene. Znovu se tlumeně zasmála a prohlásila:

„My se ještě uvidíme.“

Neodpověděl. Opustil místnost a zavřel za sebou dveře. Ve své kanceláři se rychle posadil na židli. Nevěděl přesně, co si o tom myslet. Pak si narovnal okraje nohavic, které měl stále lehce mokré po jízdě na kole. U Trondheimského fjordu, 1528 Z lodi vystoupil na ostrově Hitra, do Trondheimu to pěšky bylo několik dní. Vyhovovalo mu to, na lodi se toho naseděl až dost a potřeboval si protáhnout nohy. Nejprve se vydal na druhou stranu ostrova, odkud se přívozem dostal na pevninu. Odtamtud bude moct jít do města podél fjordu. Rozhodně nikam nespěchal. Naopak plánoval, že si cestou udělá delší zastávku. Dny stráví v lese, nebude si hledat ubytování. Ne že by se bál, že se v těchto končinách nenajdou lidé, kteří by patřičně nepřijali šedého bratra. Luteránskému kacířství v téhle zemi holdovali převážně velmoži. Bohatí a mocní ho využívali k ospravedlnění vlastní chamtivosti. Věděl však, že většina místních se drží pravé víry. Ze všeho nejvíc teď ale potřeboval klid a pokoj, a to i od zdvořilých otázek dobrého hostitele. Pokud zrovna nebude putovat k městu v hloubi fjordu, bude se věnovat pouze a jedině práci.

Jørgen Brekke | ŘÍŠE MILOSTI34

Kůže musí být dokonalá. Zatím se mu nenaskytla příležitost, aby ji pořádně vyčinil. Nejdřív si zhotoví rám.

Prvního večera se utábořil na  kopci s  výhledem na  černé moře, po němž připlul. Rozdělal oheň, aby se zahřál. V koženém vaku, který si koupil v  Bergenu, ležely lazebníkovy nože. Jeden z  nich ve  světle ohně uchopil a pečlivě si ho prohlédl. Představoval si ho v lazebníkových rukou. V těch mohutných a hrubých rukou, které přesto dovedly odvést tu nejjemnější práci. Rukama dělal všechno. Řezal, miloval, trestal. Žebravý mnich znal práci jeho rukou dobře. Věděl, jak hrubá je kůže na  konečcích jeho prstů. Otcovské poplácání po  rameni, náhodné pohlazení u  pracovního stolu a  Ďáblův pařát kolem krku. S těmi myšlenkami usnul.

Následujícího rána vzal nůž a  zamířil do  lesa najít čtyři vhodné větve na rám. Dal si načas a nakonec měl čtyři útlé a na danou roční dobu pružné větve z jasanu. Svázal je dohromady pevným konopným provazem, taktéž koupeným v Bergenu. Pak rám otestoval a zkusil ho ohnout a roztáhnout. Když byl spokojený, pustil se do napínání kůže.

4

Trondheim, září 2010

V nejvyšším patře knihovní věže stálo pohodlné křeslo. Nic přemrště

ně drahého. Vatten ho koupil na bleším trhu. Při pozdějším prohlížení

katalogů se zbožím došel k  závěru, že šlo o  nejlevnější model z  ob

chodu s nábytkem Bohus. Křeslo bylo potažené imitací kůže, trochu

moc kulaté a naducané, cenu za design by rozhodně nevyhrálo, zato

ale bylo velmi pohodlné. Zastával názor, že každý, kdo se nestará o ne

podstatné věci jako móda a styl, by tohle křeslo považoval za dobrou

koupi.

Dalo se sklopit úplně dozadu jako křesla od firmy La-Z-Boy a sa

mozřejmě mělo taky opěrku na nohy, která se automaticky vysunula,

když se člověk za  slastného pochrochtávání natáhl do  horizontál

ní polohy. Tímhle typem křesla by před pěti lety pohrdal z  důvodů,

na které si už nepamatoval, teď ho ovšem zbožňoval. Hlavní roli ale

přesto hrálo místo, kde se křeslo nacházelo. Jen málo křesel se mohlo

pochlubit lepším umístěním: mezi policemi plnými knih, fotek, not

a starých tisků lidového čtení, v záplavě slov a názorů, pravd a lží, do

Jørgen Brekke | ŘÍŠE MILOSTI36

dávajících místnosti život. Když tu usnul, pokaždé se mu zdály velmi

podivné sny. Taky tu byl vysoký strop, to bylo neméně důležité. Vatten

trpěl zvláštním typem klaustrofobie. Zdávalo se mu, že ho pohřbívají

zaživa. Představoval si, že ho chybně prohlásí za  mrtvého a  pak ho

pohřbí a nikdo si nevšimne, že je ve skutečnosti naživu. Ta představa

měla původ v jedné skutečné události. Jednou se předávkoval prášky

na spaní, skoro se mu zastavilo srdce. Přiblížil se smrti, ovšem pou

ze přiblížil. Fantazie o pohřbení zaživa se projevovala téměř fyzicky.

Když se ho zmocnila, jako by téměř cítil ten nesnesitelný tlak na pli

cích, pach vlhké hlíny, těsnou rakev, temnotu noci, ticho, které se nad

ním přelévalo jako moře. Cítil tohle všechno a vzpomínal na vzduch

a  trávu nahoře. Tyhle představy ho obvykle přepadaly v  stísněných,

vydýchaných místnostech. Ve věži jimi nikdy netrpěl.

Teď seděl nehnutě v křesle, nakloněný dopředu. Vzal si s sebou knihu,

aby si udělal pár poznámek o  Edgaru Allanu Poeovi. Zatím měl jen

jednu stránku zápisků, které naškrábal v poslední době. Když se doče

tl o něčem zajímavém nebo když ho napadlo něco, čemu se chtěl dál

věnovat, obvykle si to zapsal. Ty poznámky sloužily pouze k  tříbení

jeho mozku. Když s nimi byl hotový, někdy je založil do desek, stávalo

se však také, že je vyhodil. Nebyl si jistý, jestli jeho zápisky z posled

ních dní za něco stojí:

Pečlivým zkoumáním lidé v průběhu času dospěli k názoru, že Poeovu

smrt způsobila jedna z  následujících příčin: zánět mozkových blan,

mozkový nádor, syfilis, cévní mozková příhoda, nedostatek jednoho

či několika enzymů v  těle, diabetes, nějaká méně obvyklá mozková

choroba, alkoholismus, předávkování léky, nadužívání opia, cholera,

ŘÍŠE MILOSTI | Jørgen Brekke 37

otrava rtutí, otrava olovem, otrava jiným těžkým kovem, sebevraž

da v  důsledku deprese, srdeční choroba, to, že byl unesen, zdrogován

a přinucen volit jednu konkrétní stranu ve volbách v roce 1849, nebo

vzteklina. Příčina smrti dosud nebyla jednoznačně stanovena.

PS! Snad nestrávil příliš mnoho času přemítáním, na co jednou zemře.

(Přestože část jeho díla vyvolává podezření, že ho právě takové myšlen

ky asi pronásledovaly.)

Chvíli si své poznámky prohlížel. Původně toho plánoval napsat víc.

Zabýval se myšlenkou, že by o podivínském spisovateli Edgaru Allanu

Poeovi napsal delší pojednání. S určitým pocitem rozhořčení pomys

lel na fakt, že jeden z největších amerických spisovatelů zemřel chudý

jako kostelní myš. Poeovy ostatky léta odpočívaly pod prostým ná

hrobkem s nápisem „č. 80“, teprve o několik desetiletí později se mu

dostalo řádného pomníku. Odhaduje se, že první vydání jeho debutu

Tamerlán a jiné básně má dnes hodnotu půl milionu amerických do

larů.

Text, který Vatten o Poeovi napsal, měl sloužit pouze pro jeho po

třeby, aby takříkajíc prospěl svému literárnímu zažívání, přesto to ale

chtěl zpracovat důkladně. Když teď však četl, co zatím sesmolil, ne

napadalo ho nic smysluplného, co by doplnil. Přesto se rozhodl, že si

zápisky ponechá, a tak stránku složil a strčil si ji do kapsy kalhot. Pak

sklopil křeslo dozadu, natáhl si nohy a na místě usnul.

Dolů na  svačinu sešel mnohem později než obvykle. Předpokládal,

že najde hlavní budovu opuštěnou. Zavírací doba, v  sobotu v  13.00,

už dávno minula. Proto ho poněkud překvapilo, že se v kancelářském

Jørgen Brekke | ŘÍŠE MILOSTI38

křídle stále svítí, překvapilo a  možná taky trochu potěšilo. Že by tu ještě byla?

Nejdřív se zastavil v  kanceláři a  znovu si přečetl poznámky o Poeovi. Pak zkontroloval bezpečnostní panel vedle psacího stolu a ujistil se, že se po zavírací době aktivovaly všechny alarmy. Prsty si prohrábl vlasy, které měl stále husté a  nepoddajné, přestože se blížil čtyřicítce. A  vlnité. I  když většina lidí by podle jeho názoru asi řekla rozježené.

Potkal však někoho jiného než tu, kterou očekával a doufal, že uvidí. Z nějakého důvodu byla Gunn Brita Dahleová stále v práci a teď se na něj trochu zmateně dívala. V ruce držela lahev vína střední cenové kategorie. Vzpomněl si, že je to jeden ze  tří dárků na  rozloučenou, které dostala předchozí den při obědě.

„Ahoj, Jone,“ pozdravila, když vešel. „Balím si poslední věci.“ Pak se rozhlédla a  s  melancholickým úsměvem, napůl hraným a  napůl opravdovým, si povzdechla. „Opustit to tu je těžší, než jsem čekala. Už několik hodin tu sedím a  procházím staré papíry, vyklízím zásuvky a prohlížím si staré fotky. Přepadla mě strašná sentimentalita.“

„Taky nám tu budeš chybět,“ podotkl Jon Vatten a  myslel to upřímně. Rozhodně proti ní nic neměl. Nikdy ho nevyváděl z  míry ten její trochu halasný feminismus. Mluvila narovinu. Byli zhruba stejně staří.

„Nezdoláme tu lahev, než odejdu?“ navrhla. „Jens a  děti jsou na chatě a nevidím žádný důvod, proč bych v sobotu večer měla sedět doma a o samotě se opíjet.“

„Řekl bych, že vydrží zavřené,“ odpověděl Vatten suše.

„Pravda. Ty nepiješ.“

„Velmi zřídka.“ ŘÍŠE MILOSTI | Jørgen Brekke 39

„Takže nejsi úplný abstinent?“

„Nejsem věřící ani bývalý alkoholik, jestli narážíš na tohle.“

Zasmála se. Pomyslel si, že se moc často nestávalo, aby se takhle zastavili a povídali si, a že se Gunn Brita docela hezky směje. Možná právě díky tomu jejímu smíchu se trochu otevřel.

„S alkoholem ale problém mám.“

„Aha?“

„Trpím tím, co by se dalo nazvat přecitlivělost na alkohol. Po jedné skleničce jsem zpitý pod obraz.“

„Opravdu?“

„Nevymýšlím si. Dokonce jsem se nedávno dočetl, že Edgar Allan Poe možná trpěl stejným problémem,“ pronesl potěšený faktem, že mu nedávno nabyté znalosti o Poeovi přišly nečekaně k užitku.

„Takže mistr hrůzy nepil tolik, jak se o něm tvrdí? Jenom se prostě rychle opil?“

Vatten se na ni zaujatě podíval.

„Víš toho o Poeovi hodně?“ zeptal se.

„Navštívila jsem i Poeovo muzeum v Richmondu. Letos na jaře.“

To Vattena překvapilo. Matně si vybavoval, že si Gunn Brita někdy na jaře vzala volno kvůli cestě do USA, netušil však, že byla ve Virginii, a už vůbec ne, že navštívila Muzeum Edgara Allana Poea. Zarazilo ho, jak málo se bavili o osobních věcech. Vždyť v létě byl v USA i  on. První dovolená od  doby, kdy se to stalo, a  nezeptal se jí ani na jedinou radu ohledně cesty.

„V tom případě toho o Poeovi určitě víš tolik co já. Tvrzení o Poeově alkoholismu pochází bezpochyby od jeho nejhoršího přítele, jistého Rufuse Griswolda.“

„Rufuse Griswolda?“

Jørgen Brekke | ŘÍŠE MILOSTI40

„Já vím, zní to jak vymyšlené jméno, pseudonym nebo něco takového. Ale Rufus Griswold byl, bohužel pro Poeovu pověst, skutečný. Pracoval jako redaktor a  literární agent v  polovině devatenáctého století, v době prvního rozkvětu americké literatury, kdy se pamflety, noviny a časopisy objevovaly a zase mizely, a chudáci spisovatelé často museli přecházet z jedné redakce do druhé. Byla to doba literárních soutěží, románů na  pokračování a  lidového čtení, šlo o  takovou tištěnou obdobu dnešních blogů.“ Vatten chvíli hodnotil svůj poslední výrok a  došel k  názoru, že zní trochu vyumělkovaně, pak opět spustil: „Griswold nahradil Poea v roce 1843  na místě redaktora Graham’s Magazine ve Filadelfii. Neví se proč, ale Griswold svého předchůdce nemohl vystát, nejspíš proto, že Poe byl mnohem lepší redaktor, než jakým se on kdy mohl stát. Griswold se mimo jiné proslavil tím, že odmítl Poeovu nejznámější báseň Havran, která později vyšla v Evening Mirror.“

Vatten cítil, že mu hoří tváře. Četl o Poeovi s velkým zájmem, ovšem teprve nyní, když se mu naskytla příležitost o  něm mluvit, mu došlo, jak ho to téma zaujalo, jako by se ho týkalo osobně.

„Ještě nechvalněji je Griswold proslulý tím, že po  Poeově smrti vystupoval jako jeho agent. Jako první nechal vytisknout souborné vydání Poeova díla a  korunu tomu nasadil, když jako předmluvu k vydání napsal urážlivý nekrolog. Spisovatele v něm představil jako šíleného, zdrogovaného mizantropa a  alkoholika. Tady je řeč o  naprostém zničení něčí pověsti.“

„Nebyl to zrovna příjemný chlapík, tenhle pan Griswold.“

„Nejspíš ne. Nejsmutnější na tom ale je, že tahle stručná krutá biografie, částečně založená na zfalšovaných dopisech, jak se později ukázalo, se velmi dlouho udržela jako Poeův oficiální obraz. Prokreslenějšího ŘÍŠE MILOSTI | Jørgen Brekke 41 zobrazení se dočkal až ve dvacátém století. Spousta Griswoldových názorů a tvrzení o Poeovi se ale udržela až dodnes, například přesvědčení, že byl Poe nevyléčitelný alkoholik.“

„Takže nebyl?“ Zatímco Vatten mluvil, sáhla do kabelky pro malý otvírák a  lahev vína otevřela. Pak odběhla do  své kanceláře, a  tak v přednášce pokračoval trochu hlasitěji, aby ho slyšela.

„Nemůžu nic tvrdit zaručeně. Vyloučit se to nedá, badatelé si tím už ovšem nejsou tak jistí. Poeův kamarád z mokré čtvrti Thomas Maine Reid sice připouští, že alkohol někdy tekl proudem, také ale na jednom místě prohlašuje, že Poe nebyl na  alkoholu závislý a  zřídkakdy toho vypil opravdu hodně. Řada lidí se dnes domnívá, že se Poe opíjel pouze v hodně těžkých obdobích, a existují svědectví, že dokázal zůstat střízlivý i několik měsíců. Díky téhle diskuzi jsem narazil na názor jednoho odborníka, podle něhož byl Poe přehnaně citlivý na alkohol.“

„Takže máte něco společného?“ Vrátila se z  kanceláře s  dvěma hrnky. Na  jednom stálo „Nejlepší máma na  světě“, na  druhém nápis „Vodní lyžování Fosen“ provázel obrázek vysoké štíhlé ženy elegantně zdolávající vlny na jedné lyži. Nechápal, jak tenhle hrnek skončil v jejím vlastnictví.

„Kdy jsi zjistil, že jsi přecitlivělý na alkohol?“

„Přišlo to postupně. Opravdové problémy nastaly, až když jsem začal studovat. Jazyk se mi motal už po jednom pátečním pivu.“

„A kdy jsi pil naposledy?“

„To už pár let bude. Asi před...“ Vatten se zarazil, ale její pohled ho utvrdil v tom, že si zbytek věty domyslela.

„Jak tedy víš, jestli alhohol pořád špatně snášíš?“

„Vlastně nevím,“ odpověděl a znovu na ty dva hrnky vrhl skeptický pohled. „Nezkoušel jsem to.“

Jørgen Brekke | ŘÍŠE MILOSTI42

„Teď to můžeš bezpečně otestovat. Jestli budeš po jednom hrnku namol, slibuju, že tě doprovodím domů a uložím do postele. Zítra máš přece volno.“

„No, vlastně proč ne?“ odtušil Vatten, vzal si od ní hrnek s nápisem „Nejlepší máma na  světě“ a  pozvedl ho k  přípitku. Nedělal si žádné iluze o tom, že je to dobrý nápad.

5

Richmond, srpen 2010

Uklízečka v Muzeu Edgara Allana Poea měla čtyři různé práce, pat

řila mezi dříče bez vzdělání, kteří se z několika ubohých platů snaží

dát dohromady cosi připomínající slušný příjem. Do muzea dorazila

ve  tři v  noci. Jako vždy odemkla dveře do  takzvaného Starého ka

menného domu, okamžitě se ale pozastavila nad tím, že se v několika

vitrínách svítí. Na noc se vždycky zhasínaly. Taky si ovšem všimla, že

se kurátor posledních pár týdnů chová nezvykle roztržitě. Ráno při

příchodu do práce často působil vyloženě duchem nepřítomný, jako

by skrýval nějaké tajemství, které ho úplně pohlcovalo. Nijak jí neva

dilo, že je ponořený do vlastních myšlenek, protože vždycky spěchala

do další práce a neměla čas se vybavovat. Zároveň ale o toho opatrné

ho starého muže měla obavy. Některá tajemství člověka tíží. A teď se

začal dopouštět chyb a zapomněl večer zhasnout světlo ve vitrínách.

Brzy zapomene i  zamknout dveře, pomyslela si, a  ona jednoho rána

najde dveře do Starého kamenného domu otevřené a na podlaze bude

spát nějaký bezdomovec.

Jørgen Brekke | ŘÍŠE MILOSTI44

Vytřela v Kamenném domě a Domě vzpomínek, kde se taky svítilo, a  celou dobu byla přesvědčená, že s  Efrahimem Bondem to jde opravdu z  kopce. Tak jako pokaždé, když dokončila první dvě budovy, si i tentokrát zapálila cigaretu v Začarované zahradě vytvořené podle modelu inspirovaného Poeovou básní Někomu v ráji a pak pokračovala v práci. Když se toho časného rána posadila na jednu z kamenných laviček u fontány, zaregistrovala něco ve stínu u Poeova pomníku na konci zahrady. Podstavec vypadal mnohem mohutněji než obvykle, jako by ho někdo čímsi obložil. Vstala a popošla blíž, a vtom uviděla, o  co se jedná. Mramorová hlava Edgara Allana Poea se bělala jako nikdy předtím a  spisovatel se usmíval přesně tak křivě, jak měl. Hlava však nespočívala na půldruhého metru vysokém podstavci z  červených cihel. Spisovatel získal nové tělo. Zkrvavené tělo bez kůže, s odhalenými šlachami, svaly a cévami. Uklízečka v dospělosti neotevřela jedinou knihu, pracovala tu však dost dlouho na  to, aby o muži, jemuž bylo muzeum věnováno, ledacos pochytila, a okamžitě ji napadlo, že tahle scéna je jako vystřižená z jednoho z Poeových děl. Nevšimla si, že na  kalhotech mrtvoly stažené z  kůže visí na  opasku průkazka jejího šéfa.

Rozeběhla se ke kancelářím, které se nacházely v budově s expozicemi, jako by jí za patami hořelo. Neměla vlastní telefon. Lidé jako ona šetří, kde se dá. A tak popadla telefon v šéfově kanceláři a vytočila číslo na policii. Chvíli trvalo, než to někdo zvedl, a tak zaregistrovala, že psací stůl je celý od  krve. Pak spatřila hlavu v  odpadkovém koši. Kurátor Efrahim Bond na  ni zíral opuchlýma očima. Tvářil se ještě smutněji než obvykle.

Ze sluchátka se ozval něčí hlas. Jediné odpovědi, které se dočkal, byl křik.

ŘÍŠE MILOSTI | Jørgen Brekke 45

Trondheim, září 2010

Vatten otevřel oči a  civěl na  známou zářivku. Správce ji na  jeho žá

dost před několika dny vyměnil, protože blikala a  jeho to rušilo při

čtení. Visela vzadu mezi dvěmi řadami polic, přímo nad jeho křeslem.

Do  téhle části knihovní věže nedopadalo žádné denní světlo. Poprvé

v životě ho tahle zářivka vyloženě štvala. Znovu oči zavřel a cítil, jak

mu bolestivě buší v hlavě, jako by mu srdce tepalo padesátkrát silněji

než obvykle a s tou intenzitou mu pumpovalo krev až do těch nejten

čích cév v  mozku. Mezi jednotlivými tepy se mu v  hlavě vynořovaly

nejasné vzpomínky. Vybavoval si, že vzal zavděk velkým hrnkem ne

zrovna levného červeného vína ze Španělska. Pamatoval si, že ho vy

pil, zatímco s Gunn Britou pokračovali v rozhovoru o Edgaru Allanu

Poeovi. Potom začali probírat výjimečné knihy, které knihovna vlastní.

Gunn Brita se překvapivě dlouze rozpovídala o  díle napsaném fa

rářem Johannesem, takzvané Johannesově knize. Jednalo se o  podivný

rukopis pocházející z šestnáctého století, napsaný na pergamen farářem,

který působil na Fosenu a před reformací byl františkánským mnichem.

Johannesova kniha patřila mezi největší poklady Gunnerusovy knihov

ny. Společně s  deníkem Absalona Pederssøna Beyera představovala

jeden z  nejdůležitějších historických pramenů o  Norsku v  době těsně

po  reformaci. Jednalo se však o  mnohem podivnější a  záhadnější dílo,

než byl Beyerův deník. Ten systematicky sepsal učenec s  myšlenkou

na čtenáře, zato Johannesova kniha byla nepřístupná a kryptická a plná

nepochopitelných odkazů. Byla nepochybně určena pouze pro farářovy

oči a některé pasáže mohly vzbuzovat pochyby o tom, zda měl majitel

těchto očí všech pět pohromadě.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist