načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Říše bouří - Sarah J. Maasová

Říše bouří

Elektronická kniha: Říše bouří
Autor:

Dlouhá cesta k trůnu teprve začala, ale už nyní je jasné, že bude plná zrady, nepřátelství a nevraživosti. Pokud si chce Aelin udržet korunu a ochránit své království, musí se spojit ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3% 95%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » COOBOO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 685
Rozměr: 20 cm
Úprava: tran : 1 mapa
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: přeložila Ivana Svobodová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-4392-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Dlouhá cesta k trůnu teprve začala, ale už nyní je jasné, že bude plná zrady, nepřátelství a nevraživosti. Pokud si chce Aelin udržet korunu a ochránit své království, musí se spojit s lidmi, kteří až do teď byli nepřáteli, a musí bojovat proti zlu, které se chystá pohltit celý svět. Zkáza se na ni řítí ze všech stran a jediná zoufalá možnost, jak přežít, je obětovat to, co miluje nejvíce na světě.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Říše bouří

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.cooboo.cz

www.albatrosmedia.cz

Sarah J. Maasová

Říše bouří – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


SAR AH J. MAASOVÁ



Pro Tamar,

mou bojovnici, vílu kmotřičku a rytíře v zářivé zbroji.

Děkuji ti za to, že jsi v tuto sérii věřila od první stránky.





9

SOUMRAK

Od západu slunce duněly po rozeklaných svazích Černých hor

bubny z kostí.

Ze skalnatého výběžku, na němž v suchém větru skřípal její stan, pozorovala princezna Elena Galathynius celé odpoledne hrůzovládcovo vojsko, jež se v  ebenových vlnách valilo přes hory. Teď když slunce už dávno zašlo, se na horách i v údolích pod nimi mihotaly táborové ohně v nepřátelských leženích jako pokrývka protkaná hvězdami.

Tolik ohnišť – tolik v porovnání s těmi, které hořely na její straně údolí.

Nepotřebovala dar vílího sluchu, aby slyšela hlasité i  tiché

modlitby své lidské armády. Sama jich během posledních hodin

několik pronesla, ačkoli věděla, že na ně nikdo neodpoví.

Elena nikdy nepřemýšlela o tom, kde by mohla zemřít – ni­ kdy ji nenapadlo, že k tomu dojde tak daleko od zeleného skal­ natého Terrasenu. Že její tělo nebude spáleno, ale pozřou ho hrůzo vládcovy zrůdy.

Nezůstane žádný památník, který by světu říkal, kde terra­

senská princezna padla. Nezbude tu nic, co by připomínalo ko­

hokoli z nich.

„Potřebuješ si odpočinout,“ ozval se drsný mužský hlas od

vchodu do stanu za jejími zády.

Elena se ohlédla přes rameno a rozpuštěné stříbrné vlasy se jí zachytily o spletité kožené šupiny zbroje. Gavinův zrak však mezitím spočinul na dvou armádách, které se dole pod nimi táhly do dáli. Na úzké černé hranici, kterou nepřítel záhy pře­ kročí.

Gavin toho sice o  odpočinku dost namluvil, sám si ovšem nesundal zbroj od okamžiku, co před deseti hodinami vstou­ pil do jejich stanu. Teprve před pár minutami ze stanu konečně odešli jejich vojevůdci s mapami v rukou a bez jediného stříp­ ku naděje v srdcích. Vycítila to z nich – ten strach. Zoufalství.

Gavinovy kroky sotva zaskřípěly na vyschlé kamenité zemi, když se blížil k princezně držící osamělou stráž. Po letech, kdy se toulal divočinou na jihu, se dokázal pohybovat téměř neslyš­ ně. Elena se znovu obrátila k bezpočtu nepřátelských ohňů.

„Vojska tvého otce by ještě stále mohla dorazit,“ řekl ochrap­ tělým hlasem.

Bláhová naděje. Díky sluchu, který byl dědictvím jejího ne­ smrtelného rodu, zachytila každé slovo vášnivé debaty, která ho­ diny probíhala ve stanu za nimi. „Údolí je nyní smrtící pastí,“ odvětila Elena.

A ona je sem všechny přivedla.

Gavin na to nic neřekl.

„S úsvitem,“ pokračovala Elena, „se bude koupat v krvi.“

Vojevůdce po jejím boku stále mlčel. To se Gavinovi příliš nepodobalo. V  jeho zešikmených očích neplála ani jiskra ne­ spoutané prudkosti a rozcuchané hnědé vlasy měl zplihlé. Ele­ na si nevzpomínala, kdy se ona nebo on naposledy vykoupali.

Gavin se k ní otočil s tím upřímným odhadujícím pohledem, který jí pronikl až do morku kostí, když se s ním téměř před ro­ kem prvně setkala v síni svého otce. Jako by od té chvíle uply­ nula celá věčnost.

Byla to jiná doba a jiný svět, kdy byly všechny kraje stále plné zpěvu a světla. Kdy magie nezačala skomírat v narůstajícím stí­ nu Erawana a jeho démonických vojáků. V duchu se ptala, jak dlouho vydrží Orynth vzdorovat, až skončí jatka zde na jihu. Ptala se, jestli Erawan jako první zničí zářící palác jejího otce na vrcholu hory, nebo zda spálí královskou knihovnu a s ní srd­ ce a znalosti všech generací. A pak spálí její lid.

„Do úsvitu zbývají ještě hodiny,“ pravil Gavin a ohryzek mu

přitom poskočil. „Dost času na to, abys unikla.“

„Roztrhali by nás na kusy, než bychom se stihli stáhnout

z průsmyků...“

„Nemluvím o nás, ale o tobě.“ Ve světle ohně se mu na tváři zakmitl náznak úlevy. „Jen o tobě.“

„Já ty lidi neopustím.“ Její prsty přejely po jeho. „Ani tebe.“

Gavinovi se v obličeji nehnul ani sval. „Zítřku se nijak nevy­ hneme. Ani krveprolití. Zaslechla jsi, co nám oznámil ten po­ sel – já vím, že ano. Anielle se brodí v krvi. Naši spojenci na se­ veru padli. Vojsko tvého otce je příliš daleko. Než slunce vyjde nad obzor, budeme všichni mrtví.“

„Jednoho dne všichni zemřeme.“

„Ne.“ Gavin jí stiskl ruku. „Já zemřu. Ti lidé tam dole – ze­ mřou také. Ať už je skolí meč nebo čas. Ale ty...“ Jeho oči za­ těkaly k jejím jemně zašpičatělým uším, dědictví po jejím otci. „Mohla bys žít staletí. Tisíciletí. Nezahazuj to kvůli předem pro­ hrané bitvě.“

„Raději zemřu zítra, než abych žila tisíc let v hanbě jako zba­ bělec.“

Jenže Gavin se opět zadíval do údolí. Na své lidi, na poslední obranný val proti Erawanově hordě.

„Vrať se za otcovu linii,“ nařídil jí drsně, „a pokračuj v boji tam.“

Ztěžka polkla. „To by ničemu neposloužilo.“

Gavin se k  ní pomalu otočil a  ona mu po všech těch mě­

sících, po všem tom čase prozradila pravdu: „Moc mého otce

ochabuje. Nepotrvá to dlouho – pár desetiletí – a ztratí ji do­

cela. S každým dnem v něm Malino světlo slábne. Nemůže se

Erawanovi postavit a zvítězit.“ Poslední slova, která jí otec řekl

před měsíci, než vyrazila na tuto výpravu odsouzenou k záhubě,

zněla: Mé slunce zapadá, Eleno. Musíš najít způsob jak zajistit, aby

to tvé stoupalo dál na oblohu.

Z  Gavinovy tváře se vytratila všechna barva. „To mi říkáš

až teď?“


12

„Říkám ti to teď, protože mi nezbývá naděje, ať už dnes v noci uprchnu, nebo budu zítra bojovat. Světadíl padne.“

Gavin udělal pár kroků k tuctu stanů na výběžku. Ke svým přátelům.

Jejím přátelům.

„Zítra nikdo z nás z bitvy neodejde živý,“ řekl.

To, jak se jeho hlas při těch slovech zlomil a jak se mu lesk­ ly oči, ji přimělo, aby ho znovu uchopila za ruku. Nikdy – ani jedenkrát během všech jejich dobrodružství, při všech hrůzách, které spolu zažili – ho neviděla plakat.

„Erawan zvítězí a bude vládnout této zemi i všem ostatním až do konce věků,“ zašeptal Gavin.

V ležení dole se pohnuli vojáci. Muži a ženy mumlali, kleli a naříkali. Elena našla důvod jejich zděšení až na protější stra­ ně údolí.

Ohně v táboře hrůzovládce jeden po druhém pohasínaly, jako by je dusila obrovská ruka temnoty. Bubny z kostí duněly hla­ sitěji.

Konečně dorazil.

Sám Erawan se přišel podívat na poslední bitvu Gavinova vojska.

„Nebudou čekat do svítání,“ vyhrkl Gavin a hmátl rukou po Damarisu zavěšeném u boku.

Elena ho však popadla za paži a pod koženou zbrojí ucítila jeho pevné svaly.

Erawan dorazil.

Třeba jim bohové stále ještě naslouchali. Možná je ohnivá duše její matky přesvědčila.

Zahleděla se do Gavinovy drsné, divoké tváře – tváře, kterou si zamilovala nade všechny ostatní  – a  pravila: „Nevyhrajeme tuto bitvu a nevyhrajeme ani tuto válku.“

Jeho tělo se chvělo, jak se ovládal, aby se nevydal za svými vojevůdci. Místo toho jí prokázal úctu a  vyslechl ji. Oba si ji vzájemně prokazovali. Na vlastní kůži se přesvědčili, že se bez ní neobejdou.

Elena zvedla prsty volné ruky do vzduchu mezi nimi. Syro­

vá magie v jejích žilách nyní tančila, od plamene k vodě, od po­

krouceného šlahounu k  praskajícímu ledu. Její magické nadá­

ní nebylo nekonečnou propastí, z níž čerpal sílu její otec, nýbrž

všestranným, čilým darem, jejž jí věnovala matka. „Tuto válku

nevyhrajeme,“ zopakovala Elena, zatímco Gavinův obličej oza­

řovalo světlo její nezkrotné moci. „Můžeme ji ovšem o něco od­

dálit. Za hodinu nebo dvě se dostanu přes údolí.“ Sevřela prsty

v pěst a její magie pohasla.

Gavin nakrabatil čelo. „To by bylo šílenství, Eleno. Sebe­

vražda. Jeho velitelé tě dopadnou, ještě než pronikneš za jejich

linie.“

„Právě. Teď když tu je, předvedou mě přímo před něj. Budou

mě považovat za cenného zajatce, ne za jeho vraha.“

„Ne.“ To slovo bylo rozkazem i prosbou.

„Když zabiji Erawana, jeho zrůdy zpanikaří. Na dost dlouho,

aby dorazila vojska mého otce. Spojí se se zbytkem naší armády

a společně nepřátelské legie rozpráší.“

„Říkáš ‚zabiji Erawana‘, jako by to bylo něco snadného. Je

králem valgů, Eleno. I kdyby tě k němu přivedli, podrobí si tvou

vůli, než stihneš cokoli udělat.“

Srdce se jí sevřelo, ale přiměla se vyřknout ta slova: „ Pro­

to...“ Nedokázala ovládnout rozechvělé rty. „Proto potřebu­

ji,  abys tam šel se mnou místo toho, abys bojoval se svými

muži.“

Gavin na ni jen nevěřícně hleděl.

„Protože potřebuji...“ Po tvářích jí stékaly slzy. „Potřebuji,

abys odvedl jeho pozornost. Abys pro mě získal čas a já pronik­

la kouzly, kterými chrání svou mysl.“ Stejně jako pro ně získá

čas zítřejší bitva.

Protože Erawan by nejprve zaútočil na Gavina. Na lidského

válečníka, který byl tak dlouho hrází zadržující vojska Temného

pána a který s ním bojoval, když se toho nikdo jiný neodvážil...

Erawanově nenávisti k lidskému princi se mohla rovnat pouze

nenávist, již choval vůči jejímu otci.


14

Gavin na ni dlouho upíral oči, poté zvedl ruku a setřel jí slzy. „Není možné ho zabít, Eleno. Slyšela jsi, co šeptal věštec tvé­ ho otce.“

Přikývla. „Já vím.“

„I kdybychom ho dokázali zkrotit a polapit...“ Gavin se za­ myslel nad jejími slovy. „Uvědomuješ si, že bychom válku jen přenechali někomu dalšímu – tomu, kdo jednou bude vládnout tomuto území?“

„Tato válka,“ odpověděla tiše, „je jen druhým tahem ve hře, která se od pradávných dob odehrává za mořem.“

„Pokud ji odložíme, zdědí ji někdo další, pokud se Erawan dostane na svobodu. Navíc tím vojáky tam dole neušetříme od zítřejšího krveprolití.“

„Když nebudeme jednat, nezbude nikdo, kdo by tuto válku zdědil,“ namítla Elena. V  Gavinových očích viděla odraz po­ chybností. „Dokonce i teď naše magie slábne a bohové nás opou­ štějí,“ naléhala na něj. „Prchají od nás. Nemáme žádné spojence z vílího rodu, kromě armády mého otce. A jejich moc se vytrácí stejně jako jeho. Ale třeba, až přijde čas na třetí tah... budou mít naši nedohranou hru v rukou jiní hráči. Možná v budoucnosti budou víly a lidé bojovat bok po boku a budou naplněni mocí. Mohli by najít způsob, jak to ukončit. Takže my tuto bitvu pro­ hrajeme, Gavine,“ řekla. „Naši přátelé s úsvitem padnou na bo­ jišti a my toho využijeme k odvedení pozornosti, abychom zajali Erawana a Erilea měla naději do budoucna.“

Stiskl rty a užasle si ji měřil safírovýma očima.

„Nikdo se o tom nesmí dozvědět,“ sdělila mu a hlas ji přitom zradil. „I  kdybychom uspěli, nikdo nesmí vědět, co uděláme.“

Viděla na jeho tváři hluboké pochybovačné vrásky a stiskla jeho ruku pevněji. „Nikdo, Gavine.“

Tvář mu zkroutil výraz zoufalé bolesti. Poté ale přikývl.

Ruku v ruce upírali pohled do temnoty pokrývající hory, v níž zněly kostěné bubny krutovládce jako kladiva bušící do železa. Až příliš brzy jejich zvuk přehluší křik umírajících vojáků. Až příliš brzy budou pole v údolí zbrocena potoky krve.

Gavin pronesl: „Jestli to máme provést, musíme okamžitě

odejít.“ Jeho pozornost znovu upoutaly nedaleké stany. Odejdou

bez rozloučení. Bez jediného posledního slova. „Dám Holdreno­

vi rozkaz, ať zítra vede vojska. Už bude vědět, co říct ostatním.“

Elena přikývla a Gavin nic víc nepotřeboval. Pustil její ruku

a zamířil ke stanu, který stál nejblíže jejich, kde jeho nejdražší

přítel a nejoddanější vojevůdce nejspíš naplno využíval poslední

hodiny se svou mladou manželkou.

Než se Gavinova široká ramena protáhla mezi těžkými lát­

kami vchodu, Elena se odvrátila.

Zahleděla se za ohně přes údolí k  temnotě připravené na

protější straně. Přísahala by, že jí oplácí pohled a že slyší tisíce

brousků, kterými si krutovládcovy bestie ostřily jedem potře­

né drápy.

Zvedla oči k nebi zastřenému kouřem, který se na okamžik

rozprostřel a odhalil noční oblohu posetou hvězdami.

Nad hlavou se jí třpytily hvězdy Pána severu. Snad to měl

být poslední dar Maly této zemi – alespoň pro tento věk. Snad

to bylo poděkování Eleně a rozloučení.

Protože Elena ve jménu Terrasenu a Eriley vstoupí do věč­

né temnoty číhající na druhém konci údolí, aby vykoupila na­

ději pro všechny.

Elena vyslala poslední modlitbu po sloupu kouře stoupají­

cím ze dna údolí, aby jí oni dosud nezrození, vzdálení potomci

této noci, dědici břemene, které přinese Erilee zkázu či spásu,

odpustili, co se chystá udělat.



1. část

NOSITELK A OHNĚ



19

 1 

Elide Lochanová cítila, jak jí s každým zalykavým nadechnu­

tím dech žhne v hrdle, když kulhala vzhůru po strmém kopci

porostlém lesem.

Uvolněné šedé kameny pod zvlhlým listím pokrývajícím půdu Dubového hvozdu byly na svahu zrádné a vysoké duby se nad ní vypínaly příliš vysoko na to, aby se zachytila jejich větví, kdyby se zřítila dolů. Elide však překonala obavy z pádu, aby mohla postupovat rychleji, a  když se vydrala přes výbě­ žek skalnatého vrcholu, v  noze jí bolestivě bodalo. Svezla se na kolena.

Kam jen dohlédla, táhly se lesnaté kopce a stromy připomí­

naly mříže nekonečné klece.

Týdny. Uplynuly už týdny od toho, co Manon Černozobá s Třináctkou opustily les a velitelka letky jí nařídila, ať se vydá na sever. Aby našla svou královnu, která dospěla a získala moc – a také aby našla Celaenu Sardothien, ať už to byl kdokoli. Právě jí Elide splatí dluh, který měla vůči Kaltain Rompierové, jež jí zachránila život.

Ještě týdny poté ji ve snech pronásledovaly ty poslední chvíle v Morathu: Jak se ji strážci snažili odvléct, aby jí do těla vložili potomka valgů, jak je velitelka letky pobila do jednoho a jak se Kaltain Rompierová uchýlila ke svému poslednímu gestu, když si vyřízla podivný tmavý kámen zašitý v paži a přikázala Elide, aby ho odnesla Celaeně Sardothien.

Okamžik nato Kaltain proměnila Morath v kouřící ruinu.

Elide položila špinavou, roztřesenou ruku na tvrdý obrys kamene ukrytý v  náprsní kapse koženého obleku, který měla dosud na sobě. Měla skoro dojem, že se jí od pokožky odráží ti­ chý tep jako odpověď na splašený tlukot jejího srdce.

Elide se zachvěla v matném slunečním světle pronikajícím klenbou listoví. Na svět ztěžka dolehlo letní horko, které bylo natolik ubíjející, že se voda stala vzácným zbožím.

Bylo tomu tak od počátku, ovšem teď se kolem vody točily celé dny, celý její život.

Dubový hvozd naštěstí oplýval potoky potom, co z horských vrcholků odtály zbytky sněhu, ovšem Elide se na vlastní kůži přesvědčila, že ne každou vodu je vhodné pít.

Tři dny zvracela a potácela se v horečkách a div nevypustila duši poté, co se napila vody z nehybné tůně. Tři dny se třásla tak hrozně, že se bála, že jí snad popraskají kosti. Tři dny tiše pla­ kala plná naprostého zoufalství z toho, že zemře sama v tomto nekonečném lese a nikdo se to nikdy nedozví.

Při tom všem kámen v  její náprsní kapse předl a  pulzoval. V  horečnatých snech měla dojem, že jí šeptá a  zpívá jí uko­ lébavky v  řečech, které lidský jazyk snad ani nemohl vyslovit.

Od té doby kámen nezaslechla, ale stále jí to vrtalo hlavou. Říkala si, zda by většina lidí na jejím místě nezahynula.

V duchu se ptala, jestli na sever nese dar nebo prokletí. A jestli Celaena Sardothien bude vědět, co si s ním počít.

Ten, kdo má klíč, může otevřít jakékoli dveře, vysvětlila jí Kal­ tain. Elide si černý kámen hrající duhovými barvami často pro­ hlížela, kdykoli se zastavila, aby si odpočinula. Jako klíč rozhod­ ně nevypadal. Byl hrubě otesaný, jako by byl odseknutý z většího kusu kamene. Možná Kaltainina slova byla hádankou určenou tomu, komu má kámen připadnout.

Elide si sundala až příliš lehký vak z ramene a otevřela lát­ kovou klopu. Před týdnem jí došlo jídlo, takže musela sbírat les­ ní plody. Žádné z nich neznala, ale vzdáleně si vybavovala, jak ji chůva Finnula před lety varovala, že si jimi má nejdřív potřít zápěstí, aby viděla, jestli na ně její kůže nějak zareaguje.

Až nepříjemně často tomu tak bylo.

Sem tam však narazila na keř porostlý jedlými bobulkami,

u kterého se pořádně nacpala, než si naplnila vak. Když teď za­

lovila uvnitř vaku, jehož tkanina byla posetá růžovými a modrý­

mi skvrnami, vytáhla poslední hrst bobulí zabalenou v náhradní

košili. Látka byla rudě a fialově potřísněná.

Jedna hrst, která jí musela vydržet, dokud nenajde další jídlo.

Umírala hlady, avšak snědla jen polovinu plodů. Třeba najde

další, až se zastaví na noc.

Lovit neuměla, a když si představila, že by chytila jinou ži­

vou bytost, zlomila jí vaz nebo ji kamenem udeřila do hlavy...

Tak zoufalá ještě nebyla.

Možná nakonec nebyla Černozobá, navzdory matčině uta­

jovanému původu.

Elide si z  prstů slízla šťávu i  se špínou a  se zasyknutím se postavila na ztuhlé, bolavé nohy. Bez jídla dlouho nevydrží, ne­ odvážila se ale vypravit do vsi s penězi, které jí dala Manon, ani k ohňům lovců, jež zahlédla během posledních pár týdnů.

Ne, o laskavosti a milosrdenství mužů věděla svoje. Nikdy nezapomene na to, jak ti strážci chlípně hleděli na její nahé tělo, ani na to, proč ji vlastní strýc chtěl prodat vévodovi Perring­ tonovi.

Elide zamrkala bolestí, přehodila si vak znovu přes rameno

a opatrně zamířila dolů po svahu na opačné straně kopce mezi

balvany a přes kořeny.

Možná se vydala špatným směrem. Jak vůbec pozná, že pře­

kročila hranici Terrasenu?

A jak se jí kdy podaří najít jeho královnu nebo její dvůr?

Elide tyto obavy potlačila. Držela se v šerých stínech a vyhý­

bala se kalužím slunečního světla. To jen zhoršovalo pocit žízně

a úmorného horka.

Najít vodu bude možná důležitější než najít bobule. Brzy přijde tma.

Sestoupila k úpatí kopce a musela přemoct zasténání při po­

hledu na labyrint dřeva a kamene.


22

Zdálo se, že stojí ve vyschlém korytě stáčejícím se mezi kop­ ci. Prudce zahýbalo kupředu  – k  severu. Elide si trhaně po­ vzdechla. Anneith buď dík. Alespoň paní moudrosti ji ještě ne­ opustila.

Bude řečištěm putovat tak dlouho, jak to půjde, bude se držet severním směrem a pak...

Elide netušila, kterým smyslem to zachytila. Její čich, zrak ani sluch nepostřehly, že by kolem kromě hnilobného pachu hlíny, slunečního svitu, kamenů a  šelestu listí vysoko na stro­ mech bylo něco nezvyklého.

Jenže vtom... Jako když něco zachytí vlákno na obřím go­ belínu. Její tělo ztuhlo.

Okamžik nato tiché zvuky a šumění lesa utichly.

Elide se rozhlédla po okolních kopcích a říčním korytě. Ko­ řeny dubu na vrcholku nejbližšího kopce vyčnívaly z travnaté­ ho srázu a vytvářely nad vyprahlým řečištěm přístřešek ze dřeva a mechu. Výborně.

Elide se k němu ztěžka vydala. Její noha přitom protestova­ la a kameny jí klouzaly pod nohama, až se jí podlamovaly kot­ níky. Už už se dotýkala vršku kořenů, když vtom údolím zazněl dutý náraz.

Nebyl to hrom. Ne, na tento zvuk nikdy nezapomene, proto­ že ji také pronásledoval v nočních můrách, ať už spala, nebo ne.

Dunění mocných kožnatých křídel. Wyverni.

A možná to, co se blížilo, bylo ještě víc smrtící: Železozubé čarodějnice, které na nich létaly, měly smysly stejně ostré a bys­ tré jako jejich oři.

Elide se vrhla k přístřešku z hustého pletence kořenů. Úde­ ry křídel se blížily a v lese panovalo ticho jako na hřbitově. Ka­ meny a větvičky ji škrábaly do holých rukou a koleny narážela do kamenů skrytých pod hlínou, když se tiskla ke svahu a skrz mřížoví kořenů nahlížela do korun stromů.

Další náraz křídel a okamžik po něm další. Byly tak sladěné, že by si kdekdo v lese myslel, že je to jen ozvěna, jenže Elide to bylo jasné: dvě čarodějnice.

Za tu dobu, co byla v Morathu, toho pochytila dost na to,

aby věděla, že Železozubé mají přikázáno tajit své počty. Létaly

v dokonale secvičených formacích, takže by člověk, který by je

poslouchal, tvrdil, že slyšel pouze jednoho wyverna.

Ovšem ať už tyto dvě byly kdokoli, chovaly se ledabyle. Po­

kud se to o nesmrtelných, nelítostných čarodějnicích dalo říct.

Mohlo jít o níže postavené členky kruhu, které se vydaly na prů­

zkumnou výpravu.

Nebo někoho hledají, špitl jí v hlavě tichý vyděšený hlásek.

Elide se přitiskla těsněji k  zemi a  kořeny ji tlačily do zad,

když prohlížela zelené koruny.

Ta m. Přímo nad stromy prolétl rozmazaný obrys hbitého

obrovského zvířete. Listí se roztřáslo. Kožnatá blanitá křídla se

zahnutým spárem napuštěným jedem na vrcholku se zaleskla ve

slunečních paprscích.

Ven se za světla vydávali zřídka, jen velmi zřídka. Ať hledali cokoli, muselo to být důležité.

Elide se neodvažovala ani hlasitěji dýchat, dokud údery kří­ del zvířat mířících na sever neutichly.

Letěli k Ferianskému průsmyku, kde jak se zmínila Manon, měla ležení druhá polovina vojska.

Elide se pohnula, až když se z lesa znovu ozval bzukot a ště­ betání. Byla bez hnutí příliš dlouho, až jí ztuhly svaly, a se za­ úpěním si protáhla nohy, potom ruce a nakonec zakroutila ra­ meny.

Nekonečná – ta cesta byla nekonečná. Co by jen dala za to, aby byla někde v bezpečí se střechou nad hlavou a s teplým jíd­ lem v břiše. Možná by stálo za to se po takovém místě poohléd­ nout, i kdyby jen na jednu noc.

Elide se znovu vydala podél řečiště vyschlého na troud, ale sotva udělala dva kroky, ten smysl, co nebyl tak docela smyslem, se opět ozval, jako by ji za rameno chytla teplá ženská ruka, kte­ rá ji přiměla se zastavit.

Hustý les zvučel životem, jenomže ona to cítila. Někde tam cosi bylo.

Nebyli to čarodějnice, wyverni ani divoká zvířata. Ale ně­ kdo – někdo, kdo ji pozoroval.

Někdo ji sledoval.

Elide jakoby mimoděk tasila bojový nůž, který jí Manon dala, než opustila ten zatracený les.

Jen litovala, že ji čarodějnice nenaučila, jak jím zabíjet.

Lorcan Salvaterre před těmi prokletými bestiemi prchal už dva

d n y.

Vůbec se jim nedivil. Čarodějnice sršely zlostí, když potají uprostřed noci pronikl do jejich tábora v lese, odstranil tři z je­ jich strážkyň, aniž by si toho jejich družky nebo wyverni všimli, a čtvrtou odvlekl do lesa, aby ji vyslechl.

Trvalo mu dvě hodiny, než tu Žlutohnátku zlomil. Naštěstí byli skrytí tak hluboko v útrobách jeskyně, že ven nepronikl ani její křik. Dvě hodiny a zpívala jako ptáček.

Nyní byla dvojice čarodějnických vojsk připravena zabrat světadíl: Jedno čekalo v Morathu a druhé ve Ferianském prů­ smyku. Žlutohnátky nevěděly nic o moci, jíž vládl vévoda Per­ rington. Nevěděly nic o tom, po čem Lorcan šel: po zbylých dvou klíčích Sudby, sourozencích toho, který nosil na dlouhém řetězu kolem krku. Tři úlomky kamene odštípnuté z démonické brány Sudby, z nichž byl každý nadán nepředstavitelnou a úděs­ nou mocí. Pokud by byly všechny tři klíče Sudby sjednoceny, mohly by otevřít bránu mezi světy. Zničit ty světy nebo přivolat jejich armády. A dokázaly by mnohem horší věci.

Lorcan čarodějnici poskytl dar rychlé smrti.

Od té doby měl v patách její sestry.

Nyní přikrčený v podrostu po straně prudkého svahu při­ hlížel, jak zpod kořenů vyklouzla ta dívka. Schovával se tu jako první, naslouchal jejím neohrabaným krokům, které se hlučně přibližovaly, a díval se, jak klopýtá a kulhá, když vtom konečně zaslechla, co se k nim hnalo.

Byla útlé postavy, dost drobná. Až by odhadoval, že sotva začala krvácet, kdyby se jí pod přiléhavým koženým oblekem nerýsovala plná ňadra.

Ten oděv ihned upoutal jeho pozornost. Žlutohnátky na sobě

měly podobný, tak jako všechny čarodějnice. Tato dívka však

byla člověk.

A když se obrátila jeho směrem, její tmavé oči zkoumaly les pohledem, jenž byl příliš starý a zkušený na to, aby patřil dítě­ ti. Mohlo jí být přinejmenším osmnáct, klidně i víc. Tvář měla špinavou a vyhublou. Nejspíš tu byla už nějaký čas a měla potíž najít jídlo. Nůž, který svírala v dlani, se třásl natolik, že Lorcan usoudil, že dívka nejspíš netuší, co si s ním počít.

Zůstal v úkrytu a sledoval, jak se rozhlíží po kopcích, řečišti a korunách stromů.

Nějak uhodla, že je nablízku.

Pozoruhodné. Jen málokdo ho dokázal najít, když chtěl zů­ stat skrytý.

Všechny svaly v těle měla napjaté, když však obhlédla úžla­ binu, tiše vydechla skrz stisknuté rty a pokračovala v cestě. Pryč od něj.

Při každém kroku kulhala. Asi se zranila, když spadla mezi stromy.

Dívčin dlouhý cop narážel do vaku. Její hebké vlasy byly

stejně tmavé jako jeho. Ne, tmavší. Černé jako bezhvězdná noc.

Vítr změnil směr a odvál její pach k němu. Lorcan ho vdechl a dovolil svým vílím smyslům – smyslům, jež zdědil od svého zkurveného otce –, aby ho posoudily a zhodnotily, jak to dělal už pět set let.

Člověk. Rozhodně byla člověk, ovšem...

Ten pach znal.

V  posledních měsících pobil nepřeberné množství bytostí,

které jím čpěly.

To už se dalo nazvat štěstím. Možná to byl dar od bohů:

Někdo, jehož výslech by mu mohl být k užitku. Na to však byl

čas – potom, co bude mít možnost dívku pozorovat, aby odha­

lil její slabiny.


26

Lorcan se zlehka zvedl z podrostu, aniž by přitom zašelesti­ la jediná větvička.

Dívka posedlá démonem se belhala dál vyschlým korytem. Stále držela v ruce nůž, který jí bude k ničemu, už podle toho, jak nešikovně svírala jeho rukojeť. Dobře.

A tak se Lorcan vydal na lov.

 2 

Ťukání deště kanoucího skrz listy a nízkou mlhu Dubového

hvozdu téměř přehlušovalo zurčení rozvodněného potoka, jenž

se hnal přes balvany a prolákliny.

Aelin Ashryver Galathynius dřepěla u vody – prázdné vaky na vodu ponechala zapomenuté na mechem porostlém břehu –, natáhla zjizvenou ruku nad prudký proud a nechala se zaplavit písní ranní bouřky.

Dunivé údery hromu, na které odpovídaly blesky bičující oblo­

hu, byly divokým, rozběsněným rytmem, jenž se rozezněl už ho­

dinu před úsvitem. Nyní však bouře tišila svou zuřivost, zatímco

Aelin konejšila magii, jež žhnula v jejím nitru.

Vdechovala chlad mlhy a  svěžího deště a  vtahovala ho do

plic. Její magie se přitom zlehka zamihotala, jako kdyby jí se

zívnutím popřála dobré jitro a schoulila se opět ke spánku.

Podobně v táboře, který měla Aelin dosud na dohled, spali i její společníci chránění neviditelným štítem, který vytvořil Je­ řáb. Proti severskému chladu, jenž nepomíjel ani za vrcholícího léta, se zahřívali veselým rubínovým plamenem, který nechala hořet po celou noc. Právě ten oheň pro ni představoval pořádný oříšek. Jak ho jen udržet při životě, zatímco se bude snažit vy­ volat malý dar vody, který dostala od matky.

Aelin sevřela prsty nad potokem.

Na protějším břehu se na vrcholu mechem porostlé skály na­

půl skryté sukovitými větvemi dubu natáhly drobné prsty bílé

jako kosti, až v nich zapraskalo, a napodobily její pohyb.


28

Aelin se usmála a tak tiše, že to přes zurčení proudu a deš­ tě bylo sotva slyšet, prohodila: „Jestli pro mě máš nějakou radu, příteli, ráda si ji poslechnu.“

Vyhublé prsty se prudce stáhly za vršek skály, jež byla po­ dobně jako řada dalších v tomto lese pokrytá vyrytými symbo­ ly a spirálami.

Malý národ je sledoval od chvíle, kdy překročili hranici Ter­ rasenu. Aedion trval na tom, že je doprovázejí, když zahlédli vel­ ké bezedné oči, které na ně pomrkávaly ze změti ostružiní nebo na ně pokukovaly ze shluku listí v korunách některého z proslu­ lých stromů Dubového hvozdu. Nikdy se však nepřiblížili dost na to, aby si je Aelin mohla pořádně prohlédnout.

Nechávali ale pro ně za okrajem Jeřábova nočního štítu drob­ né dárky, které se jim dařilo přinášet, aniž by je přitom kdokoli, kdo byl právě na hlídce, přistihl.

Jednou ráno to byla koruna z  fialek. Aelin ji dala Evange­ line, která ji nosila na rudozlatých vlasech, dokud se věnec ne­ rozpadl. Ráno poté našli koruny dvě: jednu pro Aelin a druhou menší pro zjizvenou dívenku. Jindy je malý národ zase podaro­ val napodobeninou Jeřábovy jestřábí podoby vytvořenou ze se­ sbíraných vrabčích pírek, žaludů a broučích krovek. Když ji její vílí princ našel, zlehka se pousmál a od toho rána ji nosil ve své sedlové brašně.

Aelin se při té vzpomínce také musela usmát. I když vědo­ mí, že malý národ sleduje každý jejich krok, poslouchá je a po­ zoruje, poněkud... komplikovalo situaci. Ne nějakým podstat­ ným způsobem, jen její malé zacházky s Jeřábem byly rozhodně o dost méně romantické, když si uvědomovali, že mají obecen­ stvo. Obzvlášť Aedion a Lysandra už měli po krk jejich tichých, vášnivých pohledů a  začali vymýšlet chabé výmluvy, jak Aelin s Jeřábem dostat na nějakou chvíli tak daleko, aby je neviděli ani necítili: Tu dáma upustila na cestě daleko za nimi neexistující kapesníček, tu potřebovali další polena pro oheň, do něhož už nebylo potřeba přihazovat žádné dřevo.

A pokud šlo o diváka, který ji pozoroval nyní...

Aelin roztáhla prsty nad hladinou a přiměla své srdce, aby se

zklidnilo jako sluncem prohřátá lesní tůň, a svou mysl, aby pře­

konala běžné hranice.

Z  proudu se rozechvěle zvedla šedá průzračná stuha vody a Aelin ji navinula mezi prsty, jako by proplétala přízi tkalcov­ ským stavem.

Naklonila zápěstí a  žasla nad tím, jak skrz vodu vidí svou kůži. Nechala si vodu sklouznout po ruce, až se jí ovinula kolem zápěstí. Pak skřítkovi za balvanem řekla: „Nic moc, co bys mohl nahlásit svým kamarádům, viď?“

Vtom za ní zašustilo zvlhlé listí a Aelin věděla, že jí tím Jeřáb pouze ohlašuje svůj příchod. „Dávej si pozor, nebo ti příště pod přikrývkou nechají něco mokrého a studeného.“

Aelin nechala vodu skanout zpět do potoka a ohlédla se přes

rameno. „Myslíš, že mi přinesou, nač jen pomyslím? Protože

teď bych dala celé své království za horkou lázeň.“

Když se zvedla na nohy, všimla si, jak mu září oči. Spus­ tila štít, kterým se obklopila, aby se udržela v  suchu, a  pára neviditelného plamene se smísila s  mlhou kolem. Vílí princ zvedl obočí. „Mělo by mi dělat obavy, že jsi dnes po ránu tak sdílná?“

Zakoulela očima a  otočila se ke skále, kde předtím skřítek

pozoroval její bídné pokusy o ovládnutí vody. Zbyly tam jen lis­

ty kluzké od deště a plazící se mlha.

Kolem pasu ji objaly silné ruce. Jeřáb ji přitáhl ke svému tep­

lému tělu a jeho rty ji polaskaly na krku přímo pod uchem.

Aelin se prohnula v  jeho objetí, zatímco jí líbal šíji a  jeho ústa rozehřívala její pokožku zchladlou ranní mlhou. „Taky ti přeju dobré ráno,“ vydechla.

Jeřáb místo odpovědi broukl a  ona zatnula prsty u  nohou.

Od doby, kdy před třemi dny dorazili na území Terrase­ nu, se neodvážili zastavit v hostinci, když se oči nepřátel stále upíraly na cesty i nálevny a když zástupy adarlanských vojá­ ků díky Dorianovým dekretům konečně opouštěly její ztra­ cené území.

Zvlášť když by sem tito vojáci mohli klidně vtrhnout zno­ vu, kdyby se rozhodli, že místo toho, aby poslouchali svého zá­ konitého krále, spojí síly se zrůdou, která vyčkávala v Morathu.

„Jestli tolik toužíš po koupeli,“ zamumlal Jeřáb s ústy na je­ jím krku, „čtvrt míle zpátky jsem zahlédl tůň. Mohla bys v ní ohřát vodu – pro nás oba.“

Přejela mu nehty po hřbetech rukou a vzhůru po předlok­ tích. „Uvařila bych všechny ryby a žáby uvnitř. To by asi nebylo moc příjemné.“

„Aspoň bychom to měli rovnou se snídaní.“

Tlumeně se zasmála a Jeřábovy špičáky jí přejely po citlivém místě mezi šíjí a ramenem. Aelin mu zaryla prsty do mocných svalů na předloktích a vychutnávala si jejich sílu. „Vznešení páni dorazí až za soumraku. Máme dost času.“ Její slova zněla jako bez dechu, byla sotva něco víc než šepot.

Aedion potom, co překročili hranici, poslal zprávy několika málo šlechticům, kterým důvěřoval, a dohodl setkání, k němuž mělo dojít dnes  – na mýtině, kterou sám Aedion během těch nekonečných let využíval k tajným schůzkám s povstalci.

Dorazili sem dřív, aby prozkoumali okolí, jeho slabiny i stra­ tegické body. Nebyla tu stopa přítomnosti lidí: Aedion a Zkáza se vždy dokázali postarat o to, aby veškeré důkazy zmizely před slídivýma očima nepřátel. Její bratranec a  jeho proslulá legie toho za posledních deset let tolik udělali, aby Terrasen ochrá­ nili. Přesto ani teď nehodlali nic riskovat, i v případě šlechticů, kteří byli kdysi vazaly jejího strýce.

„Zní to velmi lákavě,“ řekl Jeřáb, zatímco ji škádlivě kousal do ucha způsobem, který jí ztěžoval přemýšlení, „ale za hodinu musím vyrazit.“ Měl za úkol prozkoumat krajinu před nimi pro případ, že by tam čekalo nějaké nebezpečí. Polibky lehké jako peříčko jí klouzaly po čelisti a tváři. „A to, co jsem řekl, stále pla­ tí. Nebudu se s tebou poprvé milovat u stromu.“

„Nebylo by to u stromu, ale v tůni.“ Jeřábův hluboký smích ještě víc rozehřál její už tak dost rozpálenou kůži. Musela se ovládat, aby ho neuchopila za ruku, nezvedla ji ke svému ňadru

a nezačala ho prosit, ať se jí dotýká, ať si ji vezme, ať ji ochutná.

„Poslyš, začínám si myslet, že jsi sadista.“

„Věř mi, že pro mě to také není jednoduché.“ Přitáhl ji k sobě

naléhavěji, až ucítila nepřehlédnutelný důkaz jeho slov, který se

jí opíral o zadek. Přitom také málem zasténala.

Potom se Jeřáb odtáhl a Aelin se zamračila, když jeho teplo, jeho ruce, tělo i ústa zmizely. Když se otočila, uviděla, že na ni upírá oči barvy borového jehličí, a vzrušení, které pocítila v krvi, planulo žhavěji než jakákoli magie.

Pak ovšem řekl: „Co že jsi tak brzo po ránu tolik při smys­ lech?“

Vyplázla na něj jazyk. „Vzala jsem si hlídku místo Aedio­

na, protože Lysandra s  Rychlotlapkou chrápaly tak hlasitě, že

by vzbudily i mrtvého.“ Jeřábovi na rtech zahrál úsměv, ovšem

Aelin pokrčila rameny. „Stejně jsem nemohla spát.“

Jeho výraz zvážněl, když krátce pohlédl na místo, kde pod košilí a vestou z tmavé kůže ukrývala amulet. „Působí ti ten klíč potíže?“

„Ne, o to nejde.“ Začala amulet nosit poté, co jí Evangeline probrala sedlové brašny a nasadila si ten náhrdelník. Přišli na to, až když se dívka vrátila potom, co se umývala, s  Orynthským amuletem hrdě zavěšeným přes cestovní oděv. Díkybohu, zrov­ na byli hluboko v Dubovém hvozdu, avšak Aelin už nehodlala nic riskovat.

Zvlášť když byl Lorcan stále přesvědčený, že pravý klíč Sud­ by má on.

Nic o onom nesmrtelném válečníkovi neslyšeli od doby, co opustil Zlomuval, a Aelin často přemýšlela, jak daleko na jih se dostal a jestli už mu došlo, že má v držení falešný klíč Sud­ by zasazený do stejně falešného Orynthského amuletu. A zda odhalil, kam král Adarlanu a vévoda Perrington ukryli zbylé dva.

Ne Perrington, ale Erawan.

Zamrazilo ji, jako by se jí za zády zhmotnil stín Morathu

a přejel jí rukou zakončenou spáry po páteři.


32

„Já jen... to setkání,“ prohlásila Aelin a mávla rukou. „Nemě­ li jsme ho uspořádat v Orynthu? Tady v lesích to působí tak... pokoutně.“

Jeřábův zrak se upřel na obzor na severu. Cesta do města, kdysi skvostného srdce království a celého světadílu, by jim trvala ještě přinejmenším týden. A až by tam dorazili, čekala by je nekonečná řada porad, příprav a rozhodnutí, jež mohla přijmout pouze ona. Tato schůzka, kterou zařídil Aedion, toho bude teprve začátek.

„Bude lepší vstoupit do města, kde už budeš mít spojence, než se do něj vrátit, aniž bys měla představu o tom, co tě tam čeká,“ odpověděl Jeřáb nakonec. Suše se na ni usmál a význam­ ně pohlédl na Zlatobřit v pochvě na jejích zádech a na nejrůz­ nější nože, jež měla zavěšené na těle. „A kromě toho jsem měl dojem, že ‚pokoutní‘ je tvé druhé jméno.“

Místo odpovědi mu předvedla obhroublé gesto.

Aedion si počínal opatrně, když posílal zprávy účastníkům setkání, a vybral toto odlehlé místo, aby omezili nebezpečí a unikli zrakům špehů. Přestože Aedion dotyčným šlechticům, s nimiž ji za uplynulé týdny obeznámil, důvěřoval, pro všechny přípa­ dy jim nesdělil, kolik členů má jejich malá výprava a jaké mají schopnosti.

Ačkoli Aelin vládla zbraní, která by dokázala vyhladit celé údolí i s šerými Parožnatými horami sklánějícími se nad ním. A to šlo jen o její magii.

Jeřáb si pohrával s  pramínkem jejích vlasů, které už jí do­ rostly skoro po prsa. „Dělá ti starosti, že Erawan ještě nic ne­ podnikl.“

Sykavě se nadechla. „Na co čeká? Jsme blázni, když čeká­ me, že nám pošle pozvánku, ať proti němu vyrazíme? Nebo nás nechá, abychom posbírali síly, abych se s Aedionem vrátila pro Zkázu a shromáždila kolem ní ještě početnější vojsko, jen aby si mohl vychutnat naše nejhlubší zoufalství, až selžeme?“

Jeřábovy prsty se v jejích vlasech zastavily. „Slyšela jsi Aedio­ nova posla. Podstatnou část Morathu zničil výbuch. Možná on sám potřebuje obnovit síly.“

„Nikdo se k tomu výbuchu nepřihlásil. Nevěřím tomu.“

„Ty nevěříš ničemu.“

Zadívala se mu do očí. „Tobě ano.“

Jeřáb ji prstem pohladil po tváři. Opět se rozpršelo a tiché

ťukání deště bylo jediným zvukem na míle daleko.

Aelin se zvedla na špičky. Po celou dobu vnímala Jeřábův chtivý pohled a cítila, jak se mu tělo napjalo, jako by byl šelmou připravenou k útoku, když ho políbila na koutek úst, na linii rtů a na opačný koutek úst.

Byly to něžné, dráždivé polibky, které měly za cíl rozhod­ nout, který z nich povolí jako první.

Byl to Jeřáb.

Ostře se nadechl, uchopil ji za boky a přivinul ji k sobě. Při­

tiskl své rty k  jejím a  polibek jen získal na vášnivosti, div že

Aelin nezradila kolena. Jeho jazyk hladil její lenivými, obratný­

mi pohyby, které jasně naznačovaly, co by s ním dokázal jinde.

V krvi se jí rozhořely jiskřičky a mech pod nimi zasyčel, když se déšť změnil v páru.

Tentokrát se odtáhla Aelin, která uštvaně dýchala a spoko­

jeně si všimla, že i Jeřábova hruď se zvedá a klesá v nepravidel­

ném rytmu. Bylo to tak nové – ta věc mezi nimi byla stále nová

a tak... opravdová. Zcela je pohlcovala. A touha byla pouze je­

jím začátkem.

Jeřáb dokázal její magii rozezpívat. Možná za to mohlo pou­ to carranam, jež je spojovalo, ale... její magie chtěla tančit s jeho. A  ledové krystalky, které mu jiskřily v  očích, jí prozradily, že jeho moc prahne po tom samém.

Jeřáb se naklonil, až se dotýkali čelem. „Už brzy,“ slíbil jí drs­ ným hlubokým hlasem. „Až se dostaneme někam do bezpečí, na nějaké chráněné místo.“

Protože pro něj její bezpečí bude vždy tím hlavním. Vždy pro něj bude hlavní chránit ji a bránit její život. Jak zjistil za dost krutých podmínek.

Se sevřeným srdcem zvedla ruku k  jeho tváři a  Jeřáb četl v jejích očích i těle něhu a jeho vlastní prudkost, která byla od­ kazem vílího rodu, vystřídala jemnost, kterou spatřil jen málo­ kdo. Aelin cítila, jak ji v hrdle pálí nevyřčená slova.

Už do něj byla nějaký čas zamilovaná. Déle, než by dokáza­ la připustit.

Snažila se nepřemýšlet o tom, zda k ní cítí to samé. Ty emo­ ce – ta přání – byly až na konci jejího nesmírně dlouhého a kr­ vavého seznamu věcí, kterým bylo třeba se věnovat.

A tak Aelin Jeřába něžně políbila a jeho ruce jí znovu vklouz­ ly k pasu.

„Ohnivé srdce,“ broukl jí do úst.

„Káňátko,“ zamumlala ona do jeho.

Jeřáb se dal do smíchu, jehož ozvěna jí zněla v hrudi.

Směrem od tábora zatrylkoval skrz déšť Evangelinin sladký

hlásek: „Už je čas na snídani?“

Aelin si pobaveně odfrkla. Rychlotlapka a Evangeline už ur­

čitě pošťuchovaly nebohou Lysandru, která ležela natažená ve­

dle nesmrtelného ohně v podobě přízračného levharta. Aedion

na opačné straně ohniště ležel nehybně jako balvan. Rychlotlap­

ka se nejspíš vzápětí vrhne na něj.

„Tohle nedopadne dobře,“ usoudil Jeřáb.

Evangeline zavyla „Jííídlóóó!“ a okamžik nato zaznělo Rychlo­

tlapčino souhlasné zavytí.

Vtom k nim dolehlo Lysandřino zlostné zavrčení, které uml­ čelo dívenku i psa.

Jeřáb se znovu rozesmál a Aelin napadlo, že se jí zvuk jeho smíchu ani jeho úsměv nikdy neomrzí.

„Měli bychom přichystat snídani,“ navrhl, když se obrátil k  tábořišti, „než Evangeline s  Rychlotlapkou převrátí všechno vzhůru nohama.“

Aelin se tiše zasmála, ale pak se ohlédla přes rameno k lesu táhnoucímu se k Parožnatým horám. K šlechticům, kteří snad míří na jih, aby rozhodli, jak budou postupovat ve válce... a jak obnoví zničené království.

Když se obrátila zpět, Jeřáb už byl na půl cesty do tábora a Evangelininy rudozlaté vlasy se míhaly mezi stromy ronícími

kapky deště, když se k princi hnala, aby ho uprosila, ať jí udělá

topinku s vejci.

Její rodina – a její království.

Dva sny, o  kterých si dlouho myslela, že je navždy ztra­ tila, uvědomila si teď, když jí severní vítr cuchal vlasy. A ona udělá všechno  – zničí nebo zaprodá samu sebe –, aby obojí ochránila.

Aelin se chystala vydat do tábořiště, aby Evangeline spasi­

la před Jeřábovým kuchařským uměním, když si najednou po­

všimla předmětu na vrcholku balvanu za potokem.

Přeskočila na druhý břeh a pozorně si prohlédla, co tam skří­ tek nechal.

Drobný wyvern z větviček, pavučin a rybích šupin s rozepja­

tými křídly a rozeřvanou tlamou plnou tesáků vypadal znepo­

kojivě přesně.

Aelin ho nechala na místě, avšak její pohled přelétl smě­ rem k jihu za prastaré vršky Dubového hvozdu k Morathu ty­ čícímu se v dáli za nimi. Ke znovuzrozenému Erawanovi, kte­ rý na ni čekal s letkou Železozubých čarodějnic a valgských pěšáků.

Aelin Galathynius, královna Terrasenu, věděla, že brzy na­

stane čas dokázat, kolik krve je ochotná pro Erileu prolít.

Aedion Ashryver měl za to, že je výhodné cestovat se dvěma

společníky obdařenými kouzelnou mocí, zvlášť když bylo po­

časí pod psa.

Déšť padal vytrvale celý den, zatímco se připravovali na se­

tkání. Jeřáb už dvakrát zaletěl na sever, aby dohlédl na příjezd

šlechticů, jenže je neviděl ani nevycítil.

V takovém počasí se nikdo neodvážil vydat na neblaze pro­

slulé blátivé terrasenské cesty. Ovšem vzhledem k  tomu, že

byl ve šlechtické družině Ren z Bystřin, Aedion nepochyboval

o tom, že zůstanou ukrytí do západu slunce. Pokud je ovšem ne­

zpomalil déšť, což bylo velmi pravděpodobné.


36

Vtom zaburácel hrom, tak blízko, že to zatřáslo stromy. Sot­ va se stihl nadechnout, oblohu pročísl blesk, jenž postříbřil mok­ ré listy a ozářil svět tak jasně, že oslepil i jeho vílí smysly. Aspoň že byl v suchu a v teple.

Vyhýbali se lidským sídlům natolik důsledně, že Aedion sot­ va zahlédl nebo dokázal odhadnout, kolik lidí s  darem magie vyšlo z  úkrytů  – nebo kolik z  nich si užívá opětovně nabytá kouzla. Spatřil jen jednu dívenku, které nemohlo být víc než de­ vět, jak nad osamocenou studní ve vsi provlékala úponky vody pro pobavení a radost hloučku dětí.

Zjizvení dospělí tomu s kamennými výrazy přihlíželi ze stí­ nů, ale nikdo nezasáhl, ať už v dobrém, nebo ve zlém. Aedio novi poslové potvrdili, že většina lidí ví, že adarlanský král vládl tem­ nou mocí, s jejíž pomocí deset let potlačoval magii. I tak však pochyboval, že se ti, kdo utrpěli její ztrátu a pak byli vystaveni vraždění, v dohledné době odváží odhalit své nadání.

Alespoň dokud lidé jako jeho společníci a ta dívenka na ná­ vsi neukážou světu, že všichni mohou bezpečně kouzlit. Že děv­ če s darem vodní magie zajistí své vsi blahobyt a okolním po­ lím úrodu.

Aedion se zachmuřil na tmavnoucí oblohu a  přitom leni­ vě otáčel Mečem Orynthu v dlaních. Ještě předtím, než magie zmizela, byl jeden druh magie, který budil obavy víc než všech­ ny ostatní, a  ti, již jím vládli, byli v  lepším případě vyděděnci a v horším mrtvolami. Na dvorech ve všech zemích byli po sta­ letí vyhledávanými zvědy a vrahy. Zato na jeho dvoře...

Jejich nevelkým tábořištěm zavibrovalo potěšené hrdelní za­ vrčení a Aedion upřel pohled na předmět svých úvah. Evange­ line klečela na pokrývce a něco si pobrukovala, zatímco proče­ sávala Lysandře srst koňským hřebelcem.

Trvalo mu několik dní, než si zvykl na její novou podobu přízračného levharta. Za roky prožité v Parožnatých horách si z těchto šelem vypěstoval instinktivní strach. Jenže pak se podí­ val na Lysandru, která ležela se zataženými drápy uvolněně na břiše, zatímco o ni její svěřenkyně pečovala.

Pěkný zvěd a vrah. Při pohledu do těch bledě zelených očí

s víčky přimhouřenými rozkoší se mu na rtech objevil úsměv. To

by byl aspoň pohled pro vznešené pány, až sem dorazí.

Měnička během týdnů na cestě zkoušela rozličné podoby:

ptáky, zvířata, brouky, kteří měli sklony bzučet mu v uchu nebo

ho kousat. Vzácně – jen vzácně – na sebe Lysandra brala lid­

skou podobu, v níž ji poprvé potkal. Aedion se jí vůbec nedivil

vzhledem k tomu, co na ní všechno napáchali a co všechno mu­

sela v lidském těle dělat.

Brzy ovšem bude muset znovu přijmout podobu člověka,

v níž bude představena jako dáma z Aelinina dvora. Říkal si,

jestli zvolí tu úchvatnou tvář, nebo najde jiný lidský obličej, kte­

rý jí bude vyhovovat.

Ještě častěji uvažoval nad tím, jaké to je moct proměnit své kosti, kůži a její barvu, i když se jí na to nikdy nezeptal. Hlav­ ně proto, že Lysandra v lidské podobě netrávila dost času na to, aby to zkusil.

Aedion se podíval na Aelin usazenou na druhé straně ohni­ ště s Rychlotlapkou uvelebenou na klíně. Pohrávala si s fenči­ nýma ušima a čekala stejně jako všichni ostatní. Jeho sestřenka si však zamyšleně měřila prastarý meč – meč jejího otce –, který Aedion bez cavyků otáčel a pohazoval jím z ruky do ruky. Každý palec kovové rukojeti a popraskané kostěné hrušky už znal stej­ ně dobře jako vlastní tvář. V Aelininých očích zachytil náznak žalu, jenž zmizel stejně rychle jako blesk na nebi.

Když opouštěli Zlomuval, vrátila mu meč a místo něj si po­ nechala Zlatobřit. Snažil se ji přesvědčit, ať si ponechá posvát­ nou zbraň Terrasenu, ale trvala na tom, že se lépe hodí do jeho ruky a že si čest nosit ho zaslouží víc než kdokoli jiný, včetně jí samotné.

Čím dál na sever postupovali, tím byla mlčenlivější. Možná jí týdny putování ubraly síly.

Po dnešní noci se podle toho, co jim urození pánové sdělí, pro ni pokusí najít klidné místo, kde si bude moct den dva od­ počinout, než urazí poslední část cesty do Orynthu.

Aedion se zvedl na nohy a zastrčil meč vedle nože, který mu daroval Jeřáb, a přešel k Aelin. Když se posadil vedle své králov­ ny, Rychlotlapka zavrtěla ocasem.

„Měl by sis ostříhat vlasy,“ poznamenala Aelin. Byla prav­ da, že mu odrostly víc, než jak je obvykle míval. „Už jsou skoro tak dlouhé jako moje.“ Zamračila se. „Lidi si budou myslet, že jsme se smluvili.“

Aedion se zasmál a pohladil fenku po hlavě. „A kdyby ano?“

Aelin pokrčila rameny. „Jestli chceš začít nosit i stejné oble­ čení, jsem pro.“

Aedion se zazubil. „Zkáza by mi to předhazovala do nejdel­ ší smrti.“

Jeho legie rozbila tábor před Orynthem, aby podle jeho roz­ kazu posílila obranu města a čekala. Čekala na to, až bude pro Aelin zabíjet a umírat.

S penězi, pro které Aelin intrikařila a vraždila, aby je na jaře získala od svého někdejšího pána, si mohli koupit vojsko, které potáhne za Zkázou. Možná i žoldáky.

Jiskra v Aelininých očích lehce pohasla, jako by i ona zvažo­ vala, co všechno obnáší velení jeho legii. Jaká rizika a ztráty to vyžaduje – ne pokud jde o zlato, ale co se týká životů. Aedion by přísahal, že se zamihotal i oheň před nimi.

V  uplynulých deseti letech zabíjela, bojovala a  málem ze­ mřela, zas a znovu, ale on si uvědomoval, že by váhala, pokud by měla vyslat vojáky – a s nimi i jeho – do boje.

Především toto bude její první zkouškou v roli královny.

Ale předtím... to setkání. „Pamatuješ si všechno, co jsem ti o nich řekl?“

Aelin se na něj rozhodně zadívala. „Ano, pamatuju si všech­ no, bratránku.“ Tvrdě ho šťouchla do žeber přímo tam, kde se mu teprve hojilo tetování, které mu Jeřáb před třemi dny vytvo­ řil na kůži. Jména jich všech propletená ve složitém terrasen­ ském uzlu přímo nad srdcem. Aedion zamrkal bolestí, když ho píchla prstem do citlivé kůže, a odstrčil její ruku, zatímco od­ říkávala: „Murtaugh byl synem sedláka, ale oženil se s  Renovou babičkou. Ačkoli se nenarodil do rodu pánů z  Bystřin, přesto stojí v jeho čele, i když trvá na tom, aby se titulu ujal Ren.“ Za­ dívala se na oblohu. „Darrow je nejbohatší vlastník půdy po mé maličkosti, a co víc, má vliv na hrstku šlechticů, kterým se po­ dařilo přežít, hlavně díky tomu, že během obsazení Terrasenu dokázal s Adarlanem opatrně vyjednávat.“ Vrhla na něj pohled tak pichlavý, že ho probodl jako nůž kolo sýra.

Aedion zvedl ruce. „Divíš se mi, že chci zajistit, aby všechno

hladce proběhlo?“

Pokrčila rameny, ovšem hlavu mu za to neukousla.

„Darrow byl milencem tvého strýce,“ dodal a natáhl si nohy

před sebe. „Celá desetiletí. Nikdy se mnou o tvém strýci nemlu­

vil, ale byli si velice blízcí, Aelin. Darrow pro Orlona veřejně ne­

truchlil o nic víc, než se při skonu krále očekává, jenže ho to změ­

nilo. Teď je to pěkně tvrdý parchant, i když spravedlivý. Pro svou

neutuchající lásku k Orlonovi a k Terrasenu toho hodně vyko­

nal. Jeho diplomatické schopnosti nás zachránily před úplným

vyhladověním a chudobou. Nezapomeň na to.“ Darrow dokázal

dlouho sloužit adarlanskému králi, a přitom podrývat jeho moc.

„Já vím,“ odpověděla mu Aelin úsečně. Moc na ni tlačil. Její tón byl nejspíš prvním a posledním varováním, že ji začíná štvát. Během uplynulých dnů strávil mnoho mil cesty tím, že jí vyprávěl o Renovi, Murtaughovi a Darrowovi. Věděl, že by pravděpodobně dokázala vyjmenovat jejich území, jaké plodiny, dobytek a zboží z nich plynou, jejich předky a mrtvé i přeživší členy rodiny za po­ slední desítky let. Musel jí to však naposledy připomenout, aby si ověřil, že všechno ví... Nemohl potlačit instinktivní potřebu za­ jistit, aby schůzka proběhla v pořádku. Ne když bylo v sázce tolik.

Jeřáb dosud usazený na vysoké větvi, odkud pozoroval les, zacvakal zobákem, zatřepotal křídly ve větru a proklouzl v letu štítem, který jako by se pro něj otevřel.

Aedion vstal, rozhlédl se kolem a  naslouchal. V  uších mu zněl pouze vytrvalý rytmus deště. Lysandra se protáhla a odha­ lila přitom dlouhé zuby. Vytáhla jehlovité drápy a ty se zaleskly se světle ohně.

Dokud jim Jeřáb nedá na srozuměnou, že je vše v pořádku – že to je družina šlechticů a nikdo jiný –, budou se držet dohod­ nutých bezpečnostních opatření.

Evangeline se přikradla k ohni, přesně jak ji to naučili. Pla­ meny se roztáhly jako spuštěná opona a  umožnili jí i  Rych­ lotlapce, která vycítila dívčin strach a přitiskla se k ní, vstoupit do vnitřního kruhu ohně, který ji nespálí. Ovšem z kostí nepřá­ tel by zanechal jen prach.

Aelin na Aediona krátce pohlédla v mlčenlivém rozkazu a on přistoupil k západní straně ohně, zatímco Lysandra se postavi­ la k jižní. Aelin zaujala pozici u severního směru, ale hleděla na západ – kam odlétl Jeřáb.

Skrz jejich malou bublinu proudil suchý horký vzduch a na konečcích Aelininých prstů tančily jiskry jako světlušky. Necha­ la ruku ledabyle svěšenou u boku a druhou uchopila Zlatobřit, jehož rubín na rukojeti zářil jako žhavý uhlík.

Ozvalo se šustění listí a  praskání větviček a  Meč Orynthu se zlatě a  rudě zaleskl ve světle Aelininých plamenů, když ho Aedion tasil. V druhé ruce měl připravenou prastarou dýku, kte­ rou mu věnoval Jeřáb. Ten ho v posledních týdnech – tedy jeho i ostatní – seznamoval se starými obyčeji. S dávno zapomenutý­ mi tradicemi a zvyky, od nichž víly už povětšinou upustily, do­ konce i na Maevině dvoře. Zde se však znovu zrodily a nabyly opět platnosti, když všichni přijali úlohy a povinnosti, které si sami určili a zvolili.

Jeřáb se vynořil z deště ve vílí podobě se stříbrnými vlasy při­ lehlými k hlavě a výrazným tetováním na snědé tváři. Po uroze­ ných pánech nebylo nikde ani vidu.

Jeřáb však držel lovecký nůž na hrdle mladého muže s úzkým nosem a dovedl ho k ohni. Oděv neznámého byl poznamena­ ný dlouhou cestou a provlhlý deštěm a na hrudi měl Dar ro wův znak jezevce ve skoku.

„Posel,“ zavrčel Jeřáb.


41

Aelin v tu chvíli došla k závěru, že překvapení nemá v lásce.

Posel na ně zíral velkýma modrýma očima, ale jeho piho­ vatá tvář mokrá deštěm působila klidně. Vyrovnaně. Jeho výraz se nezměnil, ani když uviděl Lysandru s tesáky lesknoucími se v záři ohně. Ani když ho Jeřáb postrčil vpřed s nožem výhružně přitisknutým ke krku.

Aedion kývl na Jeřába. „Nemůže nám vyřídit vzkaz, když mu tlačíš ostřím do průdušnice.“

Jeřáb zbraň odtáhl, avšak nezastrčil ji do pochvy. Zůstal stát

necelou stopu od toho muže.

„Kde jsou?“ zeptal se rázně Aedion.

Muž se zlehka uklonil jejímu bratranci. „V hostinci čtyři míle odtud, generále...“

Jeho slova vyzněla do ztracena, když Aelin obešla oheň. Po­ nechávala ho zuřivě plát kolem Evangeline a Rychlotlapky ukry­ tých uvnitř. Posel tiše vyjekl.

Došlo mu to. Podle toho, jak těkal pohledem mezi ní a Aedio­ nem, všímal si stejných očí, stejné barvy vlasů... došlo mu to. Jakmile to pochopil, uklonil se.

Aelin se dívala, jak muž sklopil zrak. Dívala se na jeho ne­

chráněný týl a  lesklou mokrou kůži. Její magie v  odpověď na

jeho gesto ožila a ta věc – ta úděsná moc visící mezi jejími ňad­

ry – jako by při všem tom vzruchu otevřela dávné oko.

Posel ztuhl a vytřeštil oči, když k němu neslyšně přistoupi­

la Lysandra. Její vousky sebou škubly, když očichala jeho vlhké

oblečení. Muž měl dost rozumu na to, aby zůstal zcela nehnutě.

„Chtějí schůzku zrušit?“ zeptal se Aedion příkrým hlasem a opět se rozhlédl po lese.

Muž nejistě zamrkal. „Ne, generále, ale chtějí, abyste za nimi

přišli do hostince. Zůstali tam kvůli dešti.“

Aedion zakoulel očima. „Vyřiď Darrowovi, aby koukal své



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist