načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Římané: Hněv bohů - Anthony Riches

Římané: Hněv bohů

Elektronická kniha: Římané: Hněv bohů
Autor:

Centurio Marcus Aquila se vydává na nebezpečnou misi na východ impéria   V osmé knize historické řady Římané se centurio Marcus Aquila a jeho přátelé z Druhé ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  139
+
-
4,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6%hodnoceni - 74.6% 90%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BB art
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 407
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran : ilustrace, mapy
Vydání: První vydání v českém jazyce
Spolupracovali: přeložil Petr Kovács
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-7540-6
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Mezi Tungry a městem stojí armáda obávaných parthských katafraktů a tisíců lučištníků a ti všichni jsou odhodláni nenechat jediného z Římanů projít. Již brzy se ale dozví, že Tungrové nejsou jen tak obyčejní vojáci a Marcus Aquila rozhodně není jen tak obyčejný muž. Tungrové se ocitají na území, o které spolu Římané a Parthové po staletí bojují. I nyní hrozí, že drobné šarvátky již brzy přerostou v krutou a nelítostnou válku. Zastavit ji může jediný muž. Marcus Aquila vyráží na zoufalou cestu hluboko na nepřátelské území, aby krále králů v jeho hlavním městě přesvědčil, že existuje i jiné řešení... V osmé knize historické řady Římané se centurio Marcus Aquila a jeho přátelé z Druhé Tungrské kohorty vydávají na nebezpečnou misi na východ impéria, aby zde osvobodili město obléhané parthskými vojsky.

Popis nakladatele

Centurio Marcus Aquila se vydává na nebezpečnou misi na východ impéria   V osmé knize historické řady Římané se centurio Marcus Aquila a jeho přátelé z Druhé Tungrské kohorty vydávají na nebezpečnou misi na východ impéria, aby zde osvobodili město obléhané parthskými vojsky.  Mezi Tungry a městem stojí armáda obávaných parthských katafraktů a tisíců lučištníků a ti všichni jsou odhodláni nenechat jediného z Římanů projít. Již brzy se ale dozví, že Tungrové nejsou jen tak obyčejní vojáci a Marcus Aquila rozhodně není jen tak obyčejný muž.  Tungrové se ocitají na území, o které spolu Římané a Parthové po staletí bojují. I nyní hrozí, že drobné šarvátky již brzy přerostou v krutou a nelítostnou válku. Zastavit ji může jediný muž. Marcus Aquila vyráží zoufalou cestu hluboko na nepřátelské území, aby krále králů v jeho hlavním městě přesvědčil, že existuje i jiné řešení…    Anthony Riches do posledního detailu přesně vystihuje vojáckou mluvu a dokáže názorně popisovat průběh jednotlivých bitev. Jde o román plný touhy po moci, smyslnosti, závisti, násilí a ješitnosti. Jsou to přesně ty vlastnosti, které přispěly k velikosti Říma, ale zároveň povedou i k jeho pádu. Milujete-li historické romány, čtěte tuto knihu.     ANTHONY RICHES vystudoval obor teorie vojenství na univerzitě v Manchesteru. Poté, co roku 1996 navštívil někdejší římskou pevnost v lokalitě Housesteads, pustil se do psaní románové série Římané , která má již osm dílů a v češtině zatím vyšlo prvních sedm: Rány na cti , Šípy zběsilosti , Pevnost barbarů , Leopardí meč , Vlčí zlato , Orel se mstí a Císařovi zabijáci. Autor žije v Herfortshiru s manželkou a třemi dětmi. Bližší informace o jeho knihách naleznete na www.anthonyriches.

Zařazeno v kategoriích
Anthony Riches - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Přeložil Petr Kovács


Vydalo nakladatelství BB/art s.r.o. v roce 2016

Bořivojova 75, Praha 3

Copyright © 2015 by Anthony Riches

All rights reserved.

Z anglického originálu Empire: Thunder of the Gods

(First published by Hodder & Stoughton, London, 2015)

přeložil © 2016 Petr Kovács

Redakce textu: Iva Klinderová

Jazyková korektura: Jan Řehoř

První elektronické vydání v českém jazyce

ISBN 978-80-7507-871-1 (pdf)


Vivienne Maxwellové, Davidu Mooneyemu a Johnu Prigentovi –

triumvirátu, díky němuž se moje chyby nikdy

nedostanou až k vám.





PODĚKOVÁNÍ

Jak už je to s naší románovou řadou Římané zvykem, to, co z pohledu

čtenáře působí jako pohodová procházka provinciemi a událostmi zřímských dějin na sklonku 2. století našeho letopočtu, je ve skutečnosti

výsledkem stále hlubších znalostí, které do sebe autor vstřebal, neboť

místo děje i děj samotný vyžadují stále podrobnější a obsáhlejšíporozumění tématu, o němž píše.

Pokud jde o mé čerstvě nabyté znalosti o způsobu, jímž se římská armáda dostávala přes moře, jsem nesmírně zavázán Joritu Wintjesovi, že se se mnou tak nezištně podělil o svoji práci Hauling a Legion across the Ocean: Roman Military Sealift Capabilities beyond the Mediterranean. Až dosud jsem neměl ani tušení, že mnohé z legií měly i důstojníka, jenž byl odborníkem na metodologii přepravy legie přes moře, dokladvšudyřítomnosti římské vojenské moci.

Moje povědomí o nesmírné složitosti vojenských schopnostíparthského impéria, které se až dosud omezovalo jen na znalosti bitvy u Karrh, neuvěřitelně a rychle poskočilo vpřed díky lekcím, které jsem na Skypu absolvoval se studenty perské historie, jejichž inteligence, důvtip i smysl pro humor byly jak nesmírně zábavné, tak informativní. Nadeem Ahmad, Amir Yahyavi a Patryk Skupniewicz mi umožnili nahlédnout do tajů nejrůznějších vojenských dovedností jednotlivých království, které společně umožňovaly parthské říši čelit víceméně neustálémuřímskému tlaku.

Po dokončení rukopisu jsem jako obvykle spoléhal na svůj tým prvních čtenářů – Davida Mooneyeho, Vivienne Maxwellovou a Johna Prigenta –, kteří mi každý po svém poskytovali svoji zpětnou vazbu a jako vždyneo>11


cenitelné poznámky k tomu, co při psaní zajímavého a zábavnéhopříběhu dělám dobře a co špatně.

Stejně neocenitelnou je i neokázalá tolerance a podpora mé ženy Helen, dík patří i mé redaktorce Carolyn za její bezbřehou trpělivost. To vše mě provázelo hned od prvního okamžiku, kdy jsem napsal první řádek Hněvu bohů, přes obvyklou euforii i sklíčenost, které mě při někdy až bolestné práci na knize provázejí, až po ten okamžik, kdy kniha, již hotová a vonící novotou, leží přede mnou na stole a my jako vždyotevíráme tradiční láhev na oslavu.

A ještě jedno poděkování. Když jsem poprvé nadnesl otázku, jak by se kniha měla jmenovat, nebyl jsem si vůbec jistý a nechal jsem o názvu diskutovat. A takto to ve stručnosti vypadalo: těžká parthská jízda, obrovský hluk, strašlivá hrůza a strach, a tak dál a tak dál. Můj vynikající přítel (a též i příležitostný souputník na výpravách za hédonistickou krmí a vínem) Robyn Young přišel na tento večírek s naprostodokonalým návrhem – Hněv boží. Přejme si tedy, aby i devátý díl měl stejně úderný název.

12


Prolog

Září 184 n. l.

„Tak co říkáš teď, milý tribune? Ještě pořád si myslíš, že by ti nebylo lépe

v Antiochii po boku tvých mladých přátel?“

Gaius Vibius Varus shlédl ze svého koně dolů na centurionapochodujícího po jeho boku a pobaveně se na něj usmál. Centurio byl o dvacet let starší a dělila je široká propast společenského postavení, ale mezi oběma muži přesto panoval uvolněný, bezproblémový vztah.

„To není lehká otázka, první centurione. Jen si to představ. Mohl bych teď někde ve stínu popíjet víno a dívat se, jak se ty nejkrásnější mladé dámy potírají pro moji potěchu olejem, ale jsem zde a čichám zaprděný prach zvířený smradlavými sandály pěti set legionářů.“

Tribun se na okamžik odmlčel a s našpulenými rty se zadíval na oblohu, jako by přemýšlel nad dalšími slovy. Nejvýše postavený centurio kohorty se na něj zespodu zašklebil a odehnal od sebe naučenýmmávnutím vinné hole otravnou masařku, která se mu vznášela nad hlavou.

„Zapomněls na hmyz, vedro, neustálý remcání pochodujících vojáků a příležitostný řev, když to někteří moji snaživí centurioni trochupřeženou s výchovou...“

Zamrkal na mladšího muže.

„Což jsou jinými slovy všichni. A ještě bych přidal skutečnost, že ty ‚mladé dámy‘ na který v Nisibidě narazíš, budou mít stehna tlustší než většina našich kluků od těžký jízdy.“

Varus pokrčil rameny.

„Nejspíš tě trochu překvapím, první centurione, ale když jsempře>13


svědčoval otce, aby mi svým vlivem zajistil místo tribuna u TřetíGallské, opravdu mi v prvé řadě nešlo o místní kurvy.“

Starší muž, technicky vzato jeho podřízený, přesto však skutečnývelitel všech, kteří tribunovi podléhali, si pobaveně odfrknul a s radostí se pohroužil do zábavné konverzace s vysokým důstojníkem, jehož okázalé pohrdání společenskými rozdíly bylo vítanou změnou v porovnání s obvyklým chováním synů vysoké aristokracie.

„Čímž se ovšem hodně odlišuješ od většiny svých kolegů, jestli mohu být tak smělý. Antiochie je vás mladých patricijů doslova plná, což se rozhodně nedá říct o pevnosti v Zeugmě, o Nisibidě ani nemluvě...“

Varus se štěkavě zasmál a podařilo se mu téměř dokonale napodobit výraz staršího tribuna legie.

„Bez přímého rozkazu by se do Nisibidy vypravil jen naprostý blázen, mladíku! Ta díra doslova páchne těmi nemytými Araby.“

Centurio se pousmál nad věrnou imitací jejich společného velícího důstojníka.

„A ty ženy, bohové olympští, ty mohou obšťastnit nanejvýš tohonejsprostšího pěšáka!“

První centurio pokrčil rameny.

„V něčem má ale tribun Umbrius pravdu. A ty na ni přijdeš, jakmile tam strávíš pár dní marným blouděním po hradbách a zíráním do prázdna, které město obklopuje. Nic jinýho se tam totiž dělat nedá. Pamatuj na má slova, tribune. Po rozkoších Antiochie se ti bude hodně rychle stýskat...“

Starý důstojník se odmlčel a přimhouřenýma očima sledoval šestici jezdců vracejících se tryskem po cestě na východ.

„Co je tak žene,“ přemýšlel nahlas. „Trubači, zatrub zastavit!“

Dlouhá pochodová kolona na signál trubky zastavila a důstojníci se zamyšleně pokoušeli uhádnout, co se děje, zatímco kolem nich uháněla skupinka průzkumníků. Velitel průzkumné hlídky seskočil z koně aunaveně zasalutoval prvnímu centurionovi, aby se včas vzpamatoval a pozdravil i vyššího z důstojníků. Tvář měl dlouhou službou v poušti plnou vrásek, spálenou sluncem a ošlehanou rozpáleným větrem, i když byl jen o deset let starší než mladý tribun.

14


„Co se děje, Abbási? Narazili jste na hejno sršňů, který vám pobodali ty vaše hezký kobylky na prdeli?“

Důstojník pronesl svá slova uvolněným, zlehčujícím tónem, ale na tváři měl vážný a soustředěný výraz. Zvěd ukázal dopředu na cestu, po níž kolona pochodovala, a když promluvil, slova, která mu vyšla z vyschlých, zaprášených úst, byla téměř neslyšná.

„Jezdci! Víc než kolik jich dokážu spočítat!“

První centurio pomalu přikývl, jako by se cíleně bránil záchvatu paniky, který se očividně začínal zmocňovat jeho mladšího kolegy.

„Jací jezdci?“

Zvěd opět ukázal rukou a ohlédl se přes rameno, jako by se bál, že ti, o nichž mluví, se již každým okamžikem zjeví na horizontu.

„Lučištníci. Spousty lučištníků a taky katafrakti...“

Varus jak uslyšel o parthských těžkooděncích, o kterých mu kdysi dávno s hrůzou vyprávěl jeho řecký učitel, sebou trhnul. Jeden z jezdců v jeho družině zamumlal cosi nesrozumitelného ve své mateřštině a bylo zřejmé, že si přeje, aby odsud co nejrychleji zmizeli. Průzkumník hohněvivým gestem umlčel. Aniž se odvrátil od důstojníků, s nimiž hovořil,uklonil se znovu centurionovi a pokračoval ve svém hlášení. Mluvil klidným hlasem, jehož vážnost Varovi připomínala projev řečníka na pohřbech.

„První centurione, jsi dobrý člověk a těšilo mě s tebou pochodovat. Teď se za tebe budu modlit ke svým bohům.“

Centurio zvedl ruku a zachytil průzkumníka za paži těsně předtím, než se vyšvihl zpět do sedla.

„A kam se jako kurva chystáš?“

Průzkumník se podíval na ruku, která ho držela, a potom i do tváře římského vojáka, k němuž patřila.

„Zůstat tady znamená zemřít, centurione, a já jsem si vybral život. A kromě toho potřebujete, abych zprávu donesl do Města s mostem, ne?“

Říman připustil jeho logiku a uvolnil své sevření.

„Kolik katafraktů jsi viděl? Nemůžou to být jen místní jednotky nebo nějaká banda nájezdníků?“

Zvěd bez váhání zavrtěl hlavou. „Příliš mnoho obrněnců, země se třpytí jako naleštěné stříbro. Tohle nejsou žádní bandité. Je jich příliš mnoho.“

15


Vyskočil do sedla, krátce a spěšně oba důstojníky pozdravil a rychlým klusem vyrazil i se svými muži vpřed.

„Ty ho necháš odjet, první centurione?“

Starší muž přikývl a zdálo se, že ho Varův údiv pobavil.

„Buď tak, nebo bych je musel nechat zabít. Navíc má pravdu. Pokud jsou ti jezdci těmi, za které je má, legie v Zeugmě se musí včas dozvědět, že ti zrádní hadi vpadli do Osroény. S trochou štěstí se může stát, že naše špehy viděli a rozhodli se, že dnes už do bitvy nepůjdou. Je tokoneckonců už hodně dlouho, kdy tady v pohraničí představovaliskutečnou hrozbu –“

Jeho naděje rychle zmařily výkřiky z čela kolony. Varus se narovnal v sedle a zadíval se přes hlavy stojících vojáků k východu, kde se před nimi z úžlabí terénní vlny vynořila mohutná stěna jízdního vojska.Zavrtěl nevěřícně hlavou, zatímco parthská armáda dál rostla, stovky a stovky jezdců a v jejich středu ocelová masa obrněných válečníků, jejichž zbroj se v odlescích slunce třpytila tak, až z toho bolely oči.

„Co tam vidíš, chlapče?“

Mladý tribun ještě chvíli nehybně mlčel, dokud ho poklepánícenturionovy důstojnické hůlky nevytrhlo z užaslého pozorování nastupujícího nepřítele.

„Je to jako ze starých knih,“ splynulo mu ze rtů.

Podíval se dolů a omluvně se na starého důstojníka usmál.

„Promiň, první centurione, dívám se tady na něco, co jsem ráno, když jsem se hrabal z postele, rozhodně nepředpokládal. Jak se mi to jeví, stojí nám tu v cestě několik tisíc poněkud nepřátelsky vyhlížejících jezdců...“

Centurio běžel do čela kolony a v patách mu uháněl i jeho trubač.Tribun se na okamžik zamyslel a po krátkém zvážení všech možnostíseskočil z koně, předal uzdu jednomu z vojáků a rozběhl se za centurionem. Ten se zastavil až u první kohorty a prohlížel si přibližně míli široký pruh ploché, prašné země, která je oddělovala od husté linie jezdců, kteří zvolna nabírali rychlost a řítili se proti stojícím Římanům.

„Vytvořte čtverec! Srovnejte se vlevo za mnou! Dvojřad!“

Centurio odtáhl tribuna stranou, zatímco se muži první kohorty legie rozběhli tryskem doleva od cesty, a zahájili tak proměnu z pochodového

16


postavení do postavení obranného čtverce, a přitom pokýval uznalehlavou nad téměř bezchybným provedením celého manévru.

„Vidíš to? Tam před náma je tolik jezdců, že by nás mohli pobít ipětkrát za sebou, ale když nechám ty svý kluky provést pár nacvičených drilů, které jsme opakovali nejmíň tisíckrát, tak se v nich rázem probudí staří mazáci.“

Jeho hlas byl náhle strohý, až nevlídný, a Varus si všiml, že mu oči září jen stěží potlačovaným vzrušením. Mluvil k němu, ale za celou tu dobu ani na okamžik neodvrátil pohled od blížící se hrozby.

„Teď ale musíš udělat něco, co se ti nebude ani trochu líbit. Sedni zpátky na koně a uháněj jako o život k Zeugmě!“

Podíval se na svého nadřízeného důstojníka a zvednutím ruky jižpředem zastavil protesty, které se mladému tribunovi formovaly na rtech, a jeho zlý pohled přiměl tribuna, aby chtě nechtě o krok ustoupil.

„Ne! Jsi můj nadřízený, ale teď do prdele uděláš přesně to, co ti tvůj podřízený důstojník přikáže. Jen dnes, jen jednou!“

Pokýval hlavou a ukázal důstojnickou holí na linii vojáků, kteří seformovali za ním.

„Tihle muži a já nemáme žádnou jinou možnost. Jestliže se Parthové rozhodli, že dnes tu budeme bojovat o holý život, smůla. Tak už to chodí. Nemůžeme jim utéct a nemáme zbraně, abychom jim opláceli bolest, kterou nám už brzy začnou působit. Neexistuje však jediný důvod, abys tady s námi obětoval život i ty.“

Varus už už otevíral ústa, aby něco namítl, ale centurio potřásl smutně hlavou, a jeho výraz umlčel mladíkův protest dřív, než ho stačil vyslovit.

„Víš, co je pro mě na celé téhle věci to nejhorší? Není to smrt, pakliže skutečně nastal den, kdy mám zemřít. Každý jednou umře, mladíku, každý. Chudý i bohatý, všichni jednou skončíme jako hrst prachu ve větru. Jde jen o to kdy – a ještě podstatněji jak. A ani to jak zemřeme, nenínejdůležitější, nýbrž to, jak naši smrt budou vnímat ostatní. Jestli mí bratři důstojníci jen znechuceně mávnou rukou nad ztrátou dobré kohorty...“

Hlas mu ztvrdnul.

„Nebo jestli se budou dmout hrdostí, až uslyší, kolik jsme těchzasranejch východních děvek vzali s sebou!“

17


Ukázal na cestu, kde jeden z vojáků držel Varova koně.

„Takže ještě jednou, tribune. Teď hezky nasedneš na koně a poženeš pryč. Tak daleko, abys viděl, co se tady stane, ale aby ses přitomnenechal provrtat šípem. Protože jedinej způsob, jak tady zemřít aspoň s nějakou sebeúctou, je, že se budeš až do konce dívat, jak bojujeme, a pak ten příběh odvyprávíš zbytku legie. Jestli se pak rozhodnešskoncovat se životem, klidně si posluž a využij první šanci, která se ti namane, ale ne dřív, než tady těm chlapcům zajistíš pověst, na kterou si zadělají, až se ti bubáci s lukama srovnají a vrhnou se na nás.“

Mlčky upíral pohled do tváře mladého důstojníka, dokud před ním Varus nesklopil oči a nezadíval se na okamžik na své důstojnické boty. Když po chvíli opět vzhlédl, centurio se na něj usmíval, tvář roztaženou napjatým, neradostným úšklebkem.

„Já vím, nepřipadá ti to ani trochu čestné, ale jak říkám, budeš mít ještě spoustu příležitostí zemřít slavnou smrtí, ale já a mí muži – tohle je naše jediná šance. A ty nám ji nemůžeš vzít. Na to jsi příliš slušný.“

Tribun váhavě přikývl, nabídl staršímu muži ruku, ale ten ho objaljednou rukou kolem krku a poplácal ho po zádech.

„Doufám, že mi za příliš familiární chování k nadřízenémudůstojníkovi nehrozí přeložení do nějaké prdele na konci světa? Fajn, ale ty už jeď, mladíku, a ten svůj okamžik slávy si vybírej hodně pečlivě.Nepospíchej k Hádovi dřív, než budeš mít jistotu, že muži při vyslovení tvého jména pokývou uznale hlavou. A teď už bychom mohli ty naše opičáky připravit k bitvě, co říkáš?“

Odvrátil se s přivřením oka od mladého důstojníka a zamířil stribunem v patách do obranného čtverce, který jeho vojáci právě dokončili a uzavřeli.

Šestá kohorto, čelem vzad!

Vojáci se otočili na místě čelem do uzavřeného prostoru a centurio se zhluboka nadechl, aby k nim pronesl svoji řeč. „Jste pěkně šťastnýparchanti. Třicet let tady žádnej římskej legionář neviděl pořádnou akci a nyní nás tedy bohové obdařili ctí, naprosto úžasným, zasranýmprivilegiem ukázat tomu parthskýmu dobytku, jak bojují skuteční muži. A ta báječná příležitost je ještě lepší, než si myslíte, protože tady tribun se

18


bude dívat, jak se jim postavíme a do posledního detailu to popíše

zbytku legie. A přeje si snad někdo z vás, aby jim musel říct, že Šestá

kohorta neměla koule a nedala těm pojebancům pořádně zabrat?“

Jeden z vojáků první centurie zvedl ruku a otevřel ústa, jako by sechystal promluvit, ale jeho přihlouplý úsměv od ucha k uchu celou formaci rozesmál a v jediném okamžiku uvolnil napětí. První centurio zvedlcháavě obočí a také jeho rty se zkroutily v lehkém úsměvu, i když zároveň zvedl svou důstojnickou hůlku, aby vojáka pokáral.

„Jasně, jeden se vždycky najde.“

Pak opět zvážněl.

„Nebudeme si nic namlouvat, chlapi. Tohle je pěkná polízanice. Možná ještě něco horšího. Stojíme ve sračkách a už v nich jsme až po koule. Buď se těm buzerantům postavíme tady a teď, nebo se před své bohy postavíme jako žabaři bez cti, kteří si nezaslouží ani špetku úcty.“

Rozhlédl se po svých mužích, vypnul hruď a potřásl vzdorovitě hlavou.

„A jestli máme dnes umřít, já tedy rozhodně vím, kterým směrem se vydám, a jsem připraven postavit se čelem všemu, co mi osud postaví do cesty. Všichni koneckonců víme, že ti zmetci neberou zajatce.“

Ještě jednou se rozhlédl do ticha a potom zaburácel výzvu.

„Tak co, postavíme se těm hajzlům jako skuteční muži?“

Vojáci zařvali unisono odpověď a mávali štíty a oštěpy. Centurio kývl hlavou na tribuna a plácl ho po rameni.

„To stačí, teď už radši jeď, tribune, než ta past sklapne a ty v níuvízneš s námi.“

Varus mlčky přikývl, pozdravil centuriona, otočil se a sevřenými řadami vojáků si rychle razil cestu ke svému koni. Při nasedání se ještě ohlédl a viděl, že parthští jízdní lučištníci zastavili postup těsně zahranicí dostřelu římských luků a nyní rovnali řady a připravovali se k útoku. Kohorta byla ještě stále obrácena čelem dovnitř čtverce s pozorností upřenou na postavu prvního centuriona, který nyní obcházel po obvodu formace a povzbuzoval své muže, aby své životy prodali co nejdráž.Tribun potřásl hlavou a rukou si setřel slzy, které mu začaly stékat po tváři. Pak otočil koně na západ a cvalem se rozjel zpět po cestě do hlavního města Osroény Edessy a dál k pevnostnímu městu Zeugma. Kdyždora>19


zil do nejvyššího bodu, přitáhl koni otěže, obrátil se v sedle a zadíval se

na bitvu rozvíjející se dole na vyschlé pláni. Legionáři se postavili čelem

k nepříteli a zvednutými štíty se bránili záplavě šípů, které parthští jezdci

nepřetržitě vysílali proti jejich semknutým řadám. Každý z jezdců se

vždy rozjel prudce proti římské linii, vystřelil, otočil koně a ujížděl zpět,

aby ho již vzápětí nahradil další. Uprostřed čtverce spatřil pod ochranou

zvednutých štítů asi dvacítku, možná ještě více, zraněných a mrtvých,

neboť první šípy si již našly cestu mezerami v řadách, nebo dokonceprorazily štít a zasáhly svůj cíl.

Přesunul pohled za najíždějící střelce do míst, kde za svými koňmi stáli obrnění jezdci, jejichž blyštivá zbroj se třpytila stejnými ocelovými šupinami jako zbroj jejich zvířat. Trpělivě čekali na svou příležitost, zatímco Římané dál čelili železnému dešti, který si vybíral další a další oběti a nezadržitelně rozbíjel jejich sevřenou formaci. Tribun dobře věděl, že brzy přijde okamžik, kdy obránci budou již příliš slabí, aby dokázali zadržet poslední, smrtelnou zteč, až se lehká jízda stáhne a uvolní místo soustředěnému náporu těžkooděnců. Na okamžik ho napadlo, že by měl ujet, ale bylo mu jasné, že nikdy nedokáže porušit přísahu danoustarému centurionovi. Ani slzy mu již netekly, jen byl zcela pohlcenýkrvavými jatky odehrávajícími se přímo před jeho očima. Zvedl ruku azasalutoval osamělé postavě v samotném srdci bojující kohorty.

„Ne, neuteču, centurione. Ne, pokud mě odsud nezaženou. Budu se dívat, jak tu se svými muži padneš, a budu o vaší hrdinské smrti vyprávět vašim druhům v legii. A až nadejde ten správný okamžik, i já si zvolím svoji cestu ke slávě, a pak se opět shledáme. V Hádu.“

20


1

Únor 185 n. l.

„Seš si jistý, že tohle je opravdu ono, nauarchu?“

Důstojník tvrdých rysů přijal otázku svého nadřízeného zdvořilýmpřikývnutím, byť v duchu nevěřícně obrátil oči v sloup.

„Ano, prokurátore. Jsem si naprosto jistý,“ odpověděl řezavým hlasem ochraptělým dlouhými roky, kdy řval rozkazy posádce lodi, než ho ztrierarchy povýšili na velitele flotily.

Prokurátor, muž z jezdeckého stavu, se obrátil na vojáka po svém boku a ukázal rukou před sebe. Vítr mu přitom cuchal šedivé vlasy.

„Seleukeia, legáte, přesně, jak jsem říkal.“

Legát Gaius Rutilius Scaurus vyhlížel přes příď lodi, která si razila cestu vlnami, poháněna mohutnými záběry několika řad veslařů, a přes obří katapultu, zabírající téměř celý prostor přídě. Zvedl ruku a zastínil si své šedé oči před nízkými paprsky zimního slunce. Na východním obzoru se zvolna nořilo horské pásmo, jako by vyrůstalo přímo z moře, aby jim zabránilo pokračovat v plavbě, a úpatí kopců byla v oparu nad hladinou téměř neviditelná.

„Brána k východu. Dobrá práce, Cassie Ravillo. Ty a tví muži jste vzhledem k okolnostem odvedli vynikající práci.“

Vousatý nauarchos flotily se na okamžik podíval z prokurátora na legáta, načež mlčky pokýval hlavou a pomalým krokem zamířil pryč od obou mužů, zatímco si pohledem vybíral oběť, na níž by si mohl vybít svůj stále rostoucí vztek. Trierarcha lodi a jeho centurio serovněž obrátili a vydali na záď Victorie, předstírajíce zaujatou diskuzi

21


o jemném umění mořeplavby a řízení lodí, Scaurův chápavý úsměv

v zádech.

„Pořád není spokojený, co?“

Ravilla zavrtěl hlavou a šedivé vlasy mu ve větru poletovaly ze strany na stranu.

„Tvrdí, že kdyby se nepostaral, abychom při každém bezpečnémpřistání obětovali Neptunovi tak, jak se sluší a patří, už dávno by nás prý někde na dně oceánu žraly ryby. Podle všeho nebylo počasí na tomhle konci Vnitřního moře po uzavření plavební sezony takhle klidné za celou tu dobu, co slouží u námořnictva.“

Scaurus se pousmál a sledoval starého mořského vlka, jenž se právě obořil na jednoho z veslařů vlajkové lodi, aby mu vyčetl nějakýzanedbatelný prohřešek.

„A nenapadlo ho, že se ho bojí i vlny a dávají si pozor, aby honenaštvaly?“

Podíval se za sebe na dlouhou řadu lodí plujících za nimi. V přesných rozestupech čtyř set kroků.

„Tvoje triearchy koneckonců vycepoval tak, že se od předepsanévzdálenosti neodchýlí ani o palec.“

Prokurátor se hořce pousmál.

„Ano, někdy si říkám, kdo z nás této flotile vlastně velí.“

Odpovědí mu byl pobavený smích.

„Vítej v mém světě. Už jsi někdy viděl, jak si tvůj nauarchos povídá s mým prvním centurionem? Jsou jako dva kohouti na jednom smetišti. Chodí kolem sebe a snaží se přijít na to, kdo z nich by vyhrál, kdyby došlo na pěsti. A věř mi, že když Julius rozhodne, že moje kohorta udělá něco tak a tak, musí to být do puntíku, jak řekne, žádné námitky ani výmluvy. Já se tady těším jen jakémusi privilegiu, že mi dovolí určitstrategii, ale pak...“

„Takže ses svěřil do rukou profesionálů?“

„Přesně tak.“

Ravilla si svého druha chvíli mlčky prohlížel.

„Říkal jsi kohorta, legáte, nikoli legie. A i když mě otec jako dítě vždycky učil, že nemám strkat nos do záležitostí jiných...“

22


Ponechal otázku viset nevyřčenou ve svěžím větru.

„Chtěl bys vědět, jak je možné, že se muž se stejným úzkým pruhem, jako máš ty, stane velitelem jedné z císařských legií?“

Ravilla jen pokrčil rameny.

„Připouštíš, že je to přinejmenším neobvyklé? Samozřejmě jsem také slyšel ty historky, jak Marcus Aurelius čas od času svěřoval velení nad legiemi prvním centurionům, které nechal za germánských válek povýšit do jezdeckého stavu, ale vždycky jsem si myslel, že když pak Commodus uzavřel po smrti svého otce s barbary mír, ukončil i tohle rovnostářství. Věci se vrátily k zavedeným pořádkům a aby člověk velel legii, musí být s výjimkou Egypta ze senátorského rodu, nebo ještě lépe, musí být již sám senátorem a majitelem otcova senátorského prstenu a posmrtné masky. A teď, z ničeho nic, se tu zjevíš ty, očividně pouhý jezdec jako já, a přesto jsi byl obdařen celou legií!“

Scaurus se poněkud upjatě usmál.

„A ty bys rád slyšel to tajemství, které za tím vším vězí. Jak se člověku povede tak obrovský skok, aniž by měl na tunice ten správně silný proužek?“

„Samozřejmě.“

Legát pokýval hlavou.

„Tak v prvé řadě musíš prokázat někomu v bezprostřední blízkosti trůnu takovou službu, která mu ukáže, nakolik nedocenitelným bys pro něj mohl někdy v budoucnu být. Třeba mu zajistíš příležitost, jak se stát nejvyšším rádcem samotného císaře.“

Ravilla přizvedl obočí.

„Tys v tom měl prsty?“

Tentokrát pokrčil rameny Scaurus.

„To není něco, k čemu bych se chtěl jen tak přiznávat, ale řekněme, aby se nám lépe diskutovalo, tak ano.“

„V tom případě ti musí být člověk, který prefekta pretoriánů nahradil, nesmírně zavázán.“

„A ty si myslíš, že to je ten pravý důvod? Legie jako odměna za šanci získat nejvyšší moc?“

„A ne snad?“

23


Legát zavrtěl hlavou.

„Umíš si představit někoho nebezpečnějšího než člověka, který byl dostatečně nemilosrdný a krutý, aby nechal zabít muže, jehož chtěl nahradit? A proč by nechával naživu ty, kdo se na tom podíleli a mohli všechno vyzradit?“

Ravilla pomalu přikývl.

„Rozumím. Ledaže by od nich chtěl ještě něco navíc?“

„Přesně tak. Zdá se, že některé naše schopnosti jsou až příliš cenné, aby je jen tak zahodil, když jsme úspěšně splnili to, co po nás původně chtěl. Vidíš mého tribuna tam vzadu?“

Prokurátor se zamračil nevolí nad změnou tématu, ale zadíval se přes celou délku lodi na svalnatou postavu vojenského tribuna v bronzovém prsním pancíři se dvěma meči, které u sebe vždy nosil. Jedním z nich byl pěchotní gladius s nádhernou hruškou ve tvaru orlí hlavy. Vedle něj stál starší voják v šupinovém brnění s přílbicí s příčným chocholem centuriona. Zdálo se, že oba důstojníci právě provádějí rutinní prohlídku mužstva.

„Ano, vypadá v pořádku, nejspíš slušný člověk, i když asi trochu... zamlklý. Ten centurio vedle, to už je něco úplně jiného. To bude nejspíš pořádně nebezpečný chlap. Na to dám krk.“

„Cotta? Vyber si libovolnou zbraň, postav se proti němu a jsi mrtev stejně jistě, jako že zítra tamhle na východě vyjde slunce.“

Scaurus se pobaveně usmál.

„Tribun Corvus by ale Cottu dokázal rozsekat na kousky dřív, než bys okem mrknul. Jeho muži mu říkají ‚Dvoumečoun‘, protože bojuje ve stylu starých dimachaeurů. Šermovat ho učil jistý slavný gladiátor, hotový obr, který stejně jako náš Corvus vždy bojoval se dvěma meči. Možná jsi dokonce viděl jeho nedávný a vskutku úžasný návrat do Flaviovské arény?“

„Chceš snad říct...“

Ravilla v tichém úžasu zašeptal jméno mrtvého gladiátora, a když Scaurus přikývl na souhlas, na tváři se mu objevil výraz naprostéhoohromení. Legát se jeho nepředstíranému úžasu usmál.

„Je to tak. A i když jeho žák postrádá tu hrubou, brutální sílu svého učitele, jeho rychlost s meči je snad přímo božská, pokud tedy věříš, že

24


bohové nás smrtelníky tu a tam obdaří svými dary. Tribun Corvus je

povětšinu času spíš tichý a klidný, ale když ho něco rozčílí...“

Prokurátor se na okamžik zamyslel.

„Ten nový muž v pozadí trůnu po tobě musel chtít ještě něco. A k tomu byl zapotřebí i tvůj tribun?“

„Jak říkáš. A jistou oklikou pak od nás dostal přesně to, co chtěl.“

„A pak?“

Scaurus rozpřáhl obě ruce a ukázal jimi kolem sebe.

„A pak... pak jsme se ocitli tady. Jsme nejspíš příliš cenní na to, aby nás nechal v tichosti zavraždit a zapomněl na nás. Místo toho jsme byli odesláni hasit požár daleko na hranicích impéria. A pokud jde o ten pocit závisti, který jsem z tebe vycítil?“

Ravilla na něj krátce pohlédl.

„Ten už je téměř pryč, i když přiznávám, že ho nahradila poněkud neodbytná otázka.“

Legát se chápavě usmál.

„Která je, jak si dovedu živě představit, proč jsem si u všech bohů nevymyslel nějakou rozumnější historku, protože informace, o které jsem se tady s tebou podělil, jsou, řekněme, hodně výbušné povahy?“

„Přesně tak.“

„A tvé obavy jsou naprosto oprávněné.“

Podal prokurátorovi pevně smotaný svitek, ještě stále zapečetěný a opatřený císařskou pečetí. Ravilla si ho vzal, nešťastně se zašklebil na pečeť, načež ji s prasknutím zlomil. Rozvinul dopis a rychle si ho přečetl. Když ho po chvíli vracel zpět legátovi, ze rtů mu splynulo jediné slovo.

„Kurva.“

„Jak říkáš.“ Zpráva o příjezdu flotily se přístavním městem Seleukeia šířila rychle. Stačilo, aby se na západním horizontu vynořila její vlajková loď, za níž se v rychlém sledu, jako dobře promazaný stroj, objevovaly další a další lodě. Kolektivní nadšení s každou z nich ještě vzrostlo, a celý přístav už nežil ničím jiným než příjezdem dvaceti pěti válečných lodí. Mužipověření obranou přístavu se vrhli na svá stanoviště u těžkých katapult

25


a rychle z nich strhávali navoskované krycí plachty, natahovali ramena

strojů a připravovali je k výstřelu. Nad nimi, na hlavní strážní věžidolního města, se mezitím správce přístavu díval do dáli a pozoroval blížící

se flotilu. Podíval se na svého hlavního lodivoda, který za něj odváděl

většinu práce, a zvedl tázavě obočí. Starší z obou mužů, již téměřšedesátník, který se však rozhodně nechystal na penzi, se ještě jednou dlouze

pozorně zadíval na řadu lodí plujících směrem k hradbám vnějšíhopřístavu, načež se otočil zpět na prokurátora.

„Kdybych nevěděl, že to není možné, přísahal bych, že ta první loď je stará Victoria,“ pronesl rozpačitě a na tváři se mu zračil zmatený výraz smíšený s pocitem naprosté jistoty. „Pamatuju si ji ještě z dob, kdynaváděla do přístavu císařskou vlajkovou loď. To bylo na začátku poslední války s Parthy. Ale co tady pretoriánská flotila dělá teď? Tak daleko na východě?“

Jeho nadřízený zvedl překvapeně obočí.

„Pretoriánská flotila?“

„Já vím, že to zní nepravděpodobně, ale jak říkám, přísahal bych, že vidím starou Victorii.“

Prokurátor na něj ještě chvíli zíral, ale pak se obrátil na svého tajemníka.

„Připrav posla, aby na můj rozkaz vyrazil za místodržícím doAntiochie!“

Otrok pokýval uctivě hlavou,

„Jak přikazuješ, pane. A zpráva?“

„To budu vědět, jakmile zjistím, kdo vystoupí z té první lodi.“ Ravillův nauarchos odmítl vzteklým zavrtěním hlavy nabídku lodivoda, jehož loďku ponechal rozhoupanou v brázdě mohutné čtyřřadky.

„Nedopustím, aby nějakej posranej orientálec narval moji vlajkovou loď do hradeb a pak mi tvrdil, že si neuvědomil, že je tak pomalá nakormidle! Trierarcho, stáhnout plachtu!“

Najel si s válečnou lodí širokým obloukem o kus dál na západ, pak srovnal kurz a nasměroval příď k průlomu v hradbách vnějšího přístavu, který tvořila dvě mohutná mola vzdálená necelých padesát kroků od sebe. Zdálo se, že takto vzniklá mezera je na samé hranici toho, čím lze

26


s tak velkou lodí ještě proplout. Posádka naučenými, rychlými pohyby

svinula plachtu a jediným pohonem Victorie se tak staly paže veslařů na

lavicích. Scaurus a jeho důstojníci se zájmem sledovali vysoké hradby

vnějšího přístavu, tyčící se nyní po obou stranách lodi, zatímco nauarchos

křičel na muže u kormidelního vesla poslední drobné změny kurzu,přičemž stejně hlasitě halekal na veslaře, kterým vydal rozkaz couvat, čímž

snížil rychlost velké lodi na rychlost pomalé chůze. Jakmile se mezera

v hradbách, jíž proplouvali, sevřela těsně kolem nich, vyštěkl krátkýrozkaz a jeho hlas se zvučně nesl celou délkou lodi.

„Zvednout vesla!“

Veslaři jako jeden muž vystrčili dlouhé násady svých vesel dopředu a dolů, čímž zvedli jejich čepele jako složená křídla labutě, a Victoria bezpečně proplula mezerou, i když od mola na každé straně ji dělilo sotva dvacet kroků. Voda mezi zakončením hradby a levým bokem lodi vřela jako mohutný vír, zatímco napravo byla hladina klidná a hladká a jen něžně šplouchala kolem jižního mola vnějšího přístavu.

„Kormidla ostře doleva! Spustit vesla! Levá strana zpětný chod!“

Veslaři na levoboku vlajkové lodi se opřeli do svých vesel a elegantní otočkou obrátili Victorii doleva.

„Obě strany – zpětný chod!“

Válečná veslice třemi ráznými nápřahy vesel zpomalila na téměřnepozorovatelnou rychlost a nauarchos si již vybíral volné kotviště u jednoho

z mol. Polovina jich byla prázdná, zbytek obsazen loďmi nejrůznějších

typů. Rychle se rozhodl a ukázal na volné místo podíl severního, levého

mola, načež vrátil velení lodi jejímu kapitánovi.

„Tam! Trierarcho, přistaň tam u té zdi!“

Loď pomalu doklouzala k molu a námořníci na přídi již házeli lana přístavním otrokům, zatímco veslaři vtáhli vesla do lodi, aby senepolámala o bok mola. Spustili můstek a Cassius Ravilla po něm sešel dolů na rovný, kamenitý povrch mola, rozhlédl se kolem a pátravě si prohlížel skupinku mužů, kteří k nim po hradební zdi pospíchali z dolního města. Úředník středního věku, podle všeho jejich předák, se mu hluboce poklonil, ukázal rukou na Victorii a s úlisným výrazem na tváři spustil. „Zdravím vás a vítejte v –“

27


Ravilla zvedl ruku, aby ho umlčel, a ukázal k severu, kde se již další loď jeho flotily blížila ke vstupu do přístavu.

„Jsem prokurátor pretoriánské flotily Titus Cassius Ravilla. A vidíš tamtu loď? V její brázdě pluje třiadvacet dalších, úplně stejných, a na každé z nich je jedna setnina legionářské pěchoty. Potřebuju pětadvacet vykládacích kotvišť a potřebuju je hned.“

Správce přístavu sklonil hlavu a zdvořile tak vzal na vědomí Ravillovo nadřazené postavení, vyplývající z jeho příslušnosti k vyšší vrstvějezdeckého stavu, kteří si říkali „ti nejlepší“.

„Vy s sebou máte vojáky?“

Jejich konverzaci narušil další hlas.

„Pretoriánská flotila dostala za úkol přepravit mě a moje dvě kohorty co nejrychleji do Antiochie, prokurátore. Ujímám se velení nad Třetí Gallskou legií a protože mám opravdu naléhavé jednání s místodržícím provincie, potřebuju, abyste jako první vyložili mé koně.“

Úředník se podíval na Scaura, jenž se za Ravillovými zády téměřnepozorovaně přemístil po můstku, a, ohromen velkolepým majestátem jeho uniformy, se mu uklonil ještě níže než prokurátorovi flotily.

„Omlouvám se, legáte, neviděl jsem tě.“ Vzápětí se otočil ke svému asistentovi. „Lodě ať přirazí k molu, vyložte náklad a přeneste ho dál do vnitřního přístavu. Máme všechno potřebné vybavení, které budešpotřebovat, Cassie Ravillo, náš přístav byl postaven pro větší flotilu, než jakou v něm dnes máme. Můžeš se svými loděmi najet v klidu na břeh a provést kontrolu a údržbu. Naši přístavní tesaři ti budou samozřejmě k ruce.Předokládám, že zde hodláš kotvit po zbytek uzavřené plavební sezony?“

Ravilla se podíval odevzdaně na Scaura.

„Jinou možnost asi nemáme.“ Sanga si na přechodovém můstku odplivl do vody pod sebou a obtěžkán svými zbraněmi, štítem a brněním, vystoupil se spokojeným úsměvem na tváři na kamenný povrch mola. V patách mu kráčel jeho kamarád Saratos a oba se připojili k dlouhé řadě vojáků, kteří se pod velením svých důstojníků přesouvali po molu dál do přístavu.

„Vypadá to na konec cesty.“

28


Sanga bručivě vyjádřil svoji spokojenost se stavem věcí.

„Usírám blahem.“

Dák za ním zavrtěl hlavou.

„Mně se na lodi líbí. Na lodi nemuset bojovat žádnou válku. Teď my tady a válka rychle přijít.“

Sanga se krátce pousmál.

„Ale to je naše práce, kámo. Všechny ty lodě nás měly jen conejrychleji dopravit do další bitvy. Kromě toho, že mi čas od času pořádně vyprázdnily střeva.“

Jejich řada se zastavila, když první vojáci centurie narazili na muže vystupující z lodí kotvících dále po molu, a oba muži si automaticky postavily štíty na zem, opřeli se o ně a čekali, až se cesta uvolní.

„To pravda. Z tebe nebýt dobrý námořník.“

Sanga si pohrdlivě odfrknul.

„V tom s tebou souhlasím. Nemám na to střeva ani prdel. Námořníci jsou na můj vkus až příliš dlouho bez bab. To není vůbec zdravý.“

„Ne pro velký chlap jako ty, co?“ dobíral si ho Saratos.

Voják námořní pěchoty stojící na stráži u lodi, před níž se zastavili, znechuceně zakroutil hlavou. Sanga se na něj podíval a pokrčil rameny.

„A co bych tak měl podle tebe asi říkat? Půl roku jste na moři, aniž byste koutkem oka zavadili o nějakou ženskou, o tom, že byste si snějakou zašukali ani nemluvě. Není se co divit, že se pak v noci tulíte jeden k druhému, nemám pravdu?“

Voják v modré tunice zavrtěl hlavou a zatvářil se smutně.

„Na tvých slovech je kus pravdy, příteli. Opravdu trávíme spoustu času na moři a tam je to pro někoho, kdo má rád společnost žen, opravdu hodně osamělé.“

Sanga se na něj ušklíbl a chystal se muže dorazit další jízlivoupoznámkou, ale zarazil se, když voják zvedl prst a tvář se mu zčistajasna opět rozjasnila.

„Na druhou stranu se ale podívej, jak se věci mají právě teď. Vy se vypravíte nakopat prdel komukoli, kdo je tak blbej, aby si s impériem něco začínal. Příštích pár měsíců budete jen pochodovat a pochodovat, oficíři vás budou od rána do večera buzerovat, a když budete mít štěstí, ti

29


podělaní orientálci vás nezabijou, ale vezmou si vás hezky do postele.

Zatímco já?“

Muž se usmál a jeho tvář již přímo zářila štěstím.

„My jsme až do konce zimy uvízli tady, je to tak? Uvízli jsme v přístavu plným putyk a nemáme na práci nic jinýho než chlastat a čekat na otevření nový plavební sezony. A něco vám teda řeknu, hoši, jestli je v přístavu, jako je tenhle, něčeho opravdu nadbytek, pak jsou to děvky. Jsou všude, vhosodách, v docích, dokonce i přímo u lodí, když si je přivlečeme na pláž.“

Mrknul na Sangu.

„Zkusím vám přiblížit ten rozdíl. Až se vy budete trmácet ve větru a dešti, až vám budou kolem uší lítat jako roje včel šípy, já si budu nejspíš dopřávat pohár vína a přitom budu přemýšlet, kterou z těch holek kolem obšťastním jako další...“

Sanga si znovu odplivnul do vody a zvedl štít, protože řada vojáků před nimi se dala opět do pohybu. Saratos ho napodobil a zašklebil se na svého kamaráda.

„Ten ti to sundal, co?“

Starý veterán potřásl znechuceně hlavou. „Říká se nandal, ty jeden dáckej imbecile, a pojď už, ať se můžeme sami přesvědčit, co tady v tý prdeli děláme.“ O hodinu později, když se jeho muži konečně vyhrabali z lodí azformovali pod vysokými hradbami horního města, a když mu všichnicenturioni obou kohort podali hlášení, první centurio vysekl svému legátovi břeskný pozdrav. Scaurus přerušil rozpravu se svými druhy – germánským otrokem Arminiem a Britany Martem a Lugem. Britanové byli původně válečnými zajatci, ale nyní se z nich stali svobodní muži, kteří serozhodli doprovázet Tungry nejprve do Říma a nyní i daleko na východ.

„Ano, první centurione?“

„První a Druhá tungrská kohorta jsou připraveny k plnění svých povinností, trib– legáte. Čtrnáct set třicet sedm mužů přítomno a v pořádku, sedm mužů se zotavuje ze zranění utrpěných na moři a dva chybí. Nejspíš se utopili.“

Scaurus kývnutím hlavy přijal hlášení.

30


„Děkuji, první centurione. Už to nebude dlouho trvat a budeš své muže muset přestat nazývat Tungry, alespoň tedy na čas. Teď z nich na chvíli budou legionáři Třetí Gallské legie.“

První centurio se tvářil, jako by mu to bylo úplně jedno.

„Alespoň z těch, kteří cestu přežili v jednom kuse a nepřepadli přes palubu, legáte.“

Vyšší důstojník nakrabatil obočí.

„Vím, že se ti ta cesta dvakrát nelíbila, Julie, ale zkus zvážit i tu druhou možnost. Kdybychom měli pochodovat do Antiochie po svých, pluli bychom teď ještě někde po Dunaji a čekalo by nás osm set mil pochodu přes celou Thrákii a Malou Asii. A i když našeho nového sponzora opravdu nemusím, musím přiznat, že dokáže uvést věci do pohybu. Kdo jiný by si mohl dovolit rozkázat celé pretoriánské flotile na západním pobřeží, aby se shromáždila v Misenu a byla do deseti dnů připravená k vyplutí na východ? Lusknul prsty a pětadvacet válečných lodí se jen tak vydá na cestu dlouhou dva tisíce mil – tomu už říkám moc.“ Poklepal svému prvnímu centurionovi na šupinový pancíř. „A kdo jiný,“ pronesl s chápavým úsměvem, „by jen tak škrtnutím pera objednal čtrnáct set souprav legionářské výzbroje?“

První centurio, podsaditý hromotluk s hrůzu nahánějící opálenou tváří a plnovousem, si uhladil vlasy s prvními proužky šedin a váhavě přikývl.

„Nepopírám jeho schopnost stavět své podřízené do pozoru, ale na tuhle maškarádu si nějak nedokážu zvyknout.“

Julius se zakabonil a poklepal si na hruď, prohlížeje si šupinový pancíř, který nyní nahradil jeho starou kroužkovou zbroj. Přizvedl jednu zkovových šupin velikosti palce, spojenou dráty s ostatními šupinami vpřekrývajících se řadách a připevněnou k silné lněné tunice.

„Proč nemůžu mít tu článkovou košili jako zbytek chlapů, fakt nechápu. Tohleto mi prostě nesedí...“

Opět se zakabonil a pohlédl dolů na nové boty.

„A na tyhle si taky nezvyknu. Je v nich víc děr než kůže, a holý nohy k tomu.“

Legátův germánský otrok se na něj zašklebil a naklonil hlavu, aby ještě zdůraznil svoji výškovou převahu.

31


„Myslím, že problém je hlavně v tom, že sis zvykl mít tu svoji malou okurčičku v kalhotách, a když ti na ni teď fouká, scvrkla se ti tak, že není ani vidět.“

Scaurus našpulil rty, vrhl rychlý pohled na obřího barbara po svém boku a bojoval přitom s nutkáním dát se do smíchu nad nešťastnýmlkaním svého prvního centuriona. Obě tungrské kohorty byly v misenské zbrojnici vybaveny příkladnou rychlostí. Každý z mužů obdržel uvýdejního pultu nový pancíř, přílbu, meč, dýku, tuniku a boty, to vše výměnou za výzbroj, která svá nejlepší léta měla již dávno za sebou. Julius se již předtím podrážděně vyptával, proč na svoji nadcházející cestu na východní hranice impéria nedostanou také legíny, a když se ujistil, že kalhoty opravdu nebudou, rozhodil při pohledu na novou výzbrojnevěřícně rukama.

„Tak tohle já nosit nebudu!“

Scaurus jeho reakci již předem očekával a pro jistotu se postavil hned vedle svého důstojníka a počkal, až mu obsluha hodí na odřenoupřeážku novou výzbroj.

„První centurione, ať se nám to líbí, nebo ne, v daném okamžiku jsme legionářská kohorta, přesněji dvě legionářské kohorty, když započítáme i Druhou tungrskou. A věř mi, když ti říkám, že v legiích centurionijednoduše nenosí stejnou zbroj jako jejich muži, s výjimkou naprostovýjimečných situací. Ty ses teď zařadil mezi hrdou elitu armády, Julie. V celém vojsku nejsou ani dva tisíce takových jako ty a tvoji novíkolegové právem očekávají, že se podle toho budeš chovat. Tak cokdybychom si tu novou zbroj hezky vyzkoušeli?“

Pravda byla ovšem taková, že hromotlucký Julius si na svoji parádní uniformu ani po měsíci a půl nezvykl. Padla mu sice výborně, ale on se v ní i nadále cítil, jako by nebyla jeho, ale pouze vypůjčená.

Julius se rozhodl přejít Germánovy rádoby vtipné poznámky a zadíval se dozadu na kotvící lodě.

„Nejdřív mě přinutí nosit brnění, ve kterým vypadám jako císařův oblíbenej hošan na šukání, přičemž moji manželku drží v Římě jako rukojmí, a navíc mě pošlou v těch kocábkách tisíce mil daleko, do jakýsi prdele, o který jakživ nikdo neslyšel...“

32


Juliovo znechucení rostlo každým okamžikem a Scaurus mu přikývl na souhlas.

„A proč právě my, drahý Julie?“ předešel jeho další otázku. „Řím má přece spoustu jednotek, které mohl do Sýrie poslat a desítkysenátorských synků, kteří by chňapli po příležitosti velet legii, kteréžtoprivilegium však bylo přesto všechno nabídnuto mé maličkosti. Ti všichni by plivali vzteky krev, kdyby jen tušili, že je přeskočil pouhý jezdec.Odpověď znáš stejně dobře jako já...“

„Cleander.“

Julius to jméno doslova vyplivl a vztekle a zhnuseně zároveň potřásl hlavou. Scaurus přikývl a dál upíral pohled na loď za jejich zády.

„Přesně tak. Marcus Aurelius Cleander, bývalý otrok, arciintrikán a, v důsledku svého pletichaření i současný císařský komoří. Člověk, jenž celé impérium de facto řídí jménem muže, který má na práci mnohem zábavnější věci. Člověk, který je tak absolutním pánem nad životem mým, tvým, nad životem tvé ženy, tady mého Arminia a všech, kteří jsou nám drazí. Když Cleander poručí i těm nejvýše postaveným mužům v Římě, že mají vyskočit, zeptají se ti, co mají všech pět pohromadě, což budou více méně všichni, pouze na to, jak vysoko to má být. A za tohle všechno si, můj milý Julie, můžeme jen my sami, je to tak?“

První centurio pokrčil rameny.

„A co jsme jako měli dělat? Spoutat toho blázna řetězy, abychom mu zabránili zlikvidovat ty parchanty, kteří mu zabili otce, vyvraždili rodinu a jeho samotného přinutili vzdát se jména, s nímž se narodil?“

Scaurus se podíval směrem k rozlehlému, otevřenému přehlídkovému poli, kde již zmiňovaný bouřlivák prováděl prohlídku nastoupených vojáků, připravených k pochodu. Společnost mu při tom dělal Cotta a ještě jeden obří centurio se zákopnickou sekerou přes rameno.

„Myslím, že to by asi nefungovalo. Tribun Corvus není ten typ, který by bral ne jako odpověď, že?“

Všichni tři muži ještě chvíli přemýšleli nad svým kamarádem aScaurův obličej přitom zdobil lehký úsměv.

„A k naší škodě, byl ve svém úsilí o získání spravedlnosti až příliš úspěšný. Komoří nás nyní vnímá jako vynikající koncový nástroj,nebez>33


pečnou partičku, jejíž poslušnost si musí zajišťovat jednoduchou aprostou hrozbou smrti těch, které milujeme.“

Scaurovi přitom ztvrdly oči a sanice se mu chvěla vztekem.

„A vychází mu to –“

Legát i první centurio se na okamžik odmlčeli a oba si v duchupřehrávali Cleandrovy pohrůžky, když se s nimi na základně pretoriánskéflotily v Misenu loučil. Díval se do dáli na široký oblouk přístavu a jeho třpytivé vody, na kterých se kolébala flotila, připravená přepravit obě kohorty navzdory již téměř končící plavební sezoně a hrozbě uzavření moří na zimu až daleko na východ impéria, a se svou typickou,pobavenou upřímností pronesl řeč.

„Rozkazy jsi dostal, Rutilie Scaure, nyní je jednoduše do posledního písmene splníš. Uspěješ a tvé jmenování legátem může být i trvalejší povahy, než jakou vyžaduje tento velmi jednoduchý úkol. A tonemluvím o povýšení do jezdeckého stavu, které jsem přislíbil tomu tvému Corvovi – nebo snad, jak nám události posledních dní nade všechny pochybnosti ukázaly, Marku Valeriu Aquilovi, synovi zneuctěného, popraveného vlastizrádce. Jestli mě ale zklameš, čeká tě víc než ledové přijetí...“

Objekt jejich rozhovoru se nyní rázným krokem vracel přes otevřené prostranství cvičiště a přehlídkového pole a jeho centurioni pospíchali půl kroku za ním. Scaurus se na všechny tři chvíli díval a stěží potlačil úsměv, který se mu neodbytně tlačil na rty. Jeho čerstvě jmenovanýtribun byl jako obvykle zamyšlený a pohroužený sám do sebe, zatímco jeho přítel Dubnus se zamračeně a celý nesvůj tahal za límec brnění snešťastným výrazem člověka, který si ještě stále nezvykl na to, že uprostřed zimy může být takové horko. Ve srovnání s nimi se Cotta naopak tvářil jako někdo, kdo si maximálně užívá své prodloužené dovolené.

„Předpokládám, že vaši muži s radostí přivítali návrat na pevnou zemi.“

Cotta krátce zavrtěl hlavou.

„Přesně naopak, legáte. Myslím, že se docela dobře přizpůsobili životu na moři, obzvlášť když jsme měli tu největší loď, která se po oceánu plaví, jako svoji soukromou jachtu. Teď jsme zpátky na zemi a oni vědí,

34


že dobré časy skončily. Zase na ně budu řvát a buzerovat je za každou

blbost.“

Julius zvedl oči ke Scaurovi.

„Už jsem to říkal snad –“

Starší centurio s pohrdlivým úsměškem přikývl, nedbaje ani vnejmenším na vyšší hodnost svého druha.

„A budeš to opakovat znovu a znovu, že, první centurione?“

„A budu to opakovat znovu a znovu. Brát tohohle opotřebeného důstojníka na penzi s sebou se možná jevilo jako dobrý nápad v Římě, kde se docela hodil na to, aby doprovázel ženský na nákupy a kde mohl svým chlapům rozkazovat, aby jim nesli věci, ale –“

Na Markově tváři se objevil vzácný úsměv a první centurio se na svého bývalého podřízeného podíval a zvedl obočí.

„Řekl jsem snad něco zábavného, tribune?“

Mladík zavrtěl hlavou a lehce se uklonil na znamení, že chápe Juliovo podráždění i dočasnost svého postavení, ve kterém je najednounadřazený muži, od něhož ještě před dvěma měsíci přebíral rozkazy.

„Nic, první centurione, prosím pokračuj.“

„Děkuji, pane. Kde jsem to přestal –?“

„Něco o nošení nákupů.“

„Děkuji ti, Marte...“

První centurio se pokusil prošpikovat jednookého barbarskéhobojovníka, který se k nim nyní přidal, stejně nelítostným pohledem jako před chvílí Marka, ale Britan zvedl významně obočí, a Julius se vrátil zpět k objektu svého podráždění.

„Opravdu si myslíš, že nám budeš na pochodu stačit. Ve svým věku?“

Cotta pokrčil rameny.

„To už brzy zjistíme sami, nemyslíš, první centurione? A vzhledem

k tomu, že sloužím už od čtrnácti, jsem pořád mladší než hodně z těch

tvých starých upocenců.“

Julius už už otevíral ústa, aby mu něco rázného opověděl, ale Scaurus

zvedl ruku, na tváři výraz, jejž každý ve skupině znal a respektoval a který

jim říkal jediné. Konec diskuze.

„Hlavní důvod toho, proč byl centurio Cotta přibrán do stavu, je nad

35


slunce jasný. Dostal jsem rozkaz převzít velení Třetí Gallské legie

a právě v ní tady centurio skončil svou službu v armádě.“

Otevřel ústa, aby pokračoval, ale vzápětí je zase zavřel, protože Cotta byl rychlejší a tón jeho hlasu byl náhle smrtelně vážný.

„Je tu ještě jeden, možná dva další důvody, i když legát se snaží, abyste se nemuseli zbytečně červenat, první centurione. Mám ti je vyjmenovat?“

Julius si nasadil zamračený výraz a podíval se na vysloužiléhodůstojníka. Marcus si přitom nebyl jistý, zda na tváři svého přítele nezahlédl lehký záškub.

„Posluž si.“

Cotta se před nimi narovnal.

„Předpokládám, že vám žádný z nich nic neřekne, protože jste většinu života strávili naháněním těch modrejch čumáků na jakýmsi malým, věčně mokrým ostrůvku, ale tady je máte. Zeugma, Edessa, Nisibis,Singara, Hatra, Ktésifón...“

Cotta se odmlčel a podíval se s tázavým výrazem na Julia. Ten pokrčil rameny a význam jeho gesta byl zřejmý.

„Nic mi to neříká.“

Veterán se stroze, temně pousmál.

„Ale mně ano. Služba v kasárnách, lehké šarvátky i zuřivé bitvy, dokonce i vypálené město, které bylo dáno legii v plen, kéž nám duchové mrtvých odpustí. Co tím chci říct, první centurione, je, že už jsem tady byl a přesně s tou legií, kterou si má váš legát nyní převzít. Před dvaceti lety, ještě za císaře Vera, jsme se podél Eufratu probili až do hlavního města Parthů, a tam jsem se pak díval, jak moje Třetí se úplně rozpadla, když se ve městě rozšířil mor, a my jsme se pak stahovali zpět po řece a půlka našich kluků byla buď mrtvá nebo v posledním tažení. Já tu legii znám jako svý boty, Julie, a vím, že všichni její centurioni byli v době, kdy jsem ji opouštěl, jen obyčejní optioni.“

Cotta ukázal na Scaura.

„Legát potřebuje v rukou nějaké trumfy, člověka, který ví, jak se věci v legii skutečně mají. A to jsem já.“

„Jestliže máme postavit Třetí zpět na nohy a udělat z ní zase legiihodnou svého jména, budou pro nás centurionovy zkušenosti k nezaplacení.

36


A proto, dokud dokáže předstírat alespoň trochu věrohodnou imitaci

skutečného legionářského centuriona, zůstane tady. Nacházíme se na

úplně neznámém teritoriu, první centurione, a něco mi říká, že budeme

potřebovat každou výhodu, které se nám dostane.“

Julius si veterána přeměřil temným pohledem.

„Budu si na tebe dávat pozor, centurione. A doporučuju ti, aby ses nesnažil upoutat moji pozornost. To si rozhodně zapamatuj.“

Scaurus se odvrátil a kývl na Marka.

„Jakmile budou kohorty připraveny vyrazit, vyveď je na cestu doAntiochie, první centurione. Nyní ale soudím, že správce přístavu měl už dostatek času na to, aby poslal zprávu do místodržitelského paláce.Nejvyšší čas, abychom tam s tribunem Corvem zaskočili vyjádřitmístodržiteli úctu a předat mu tu nepříjemnou novinu. Sila a jeho jezdce si vezmu s sebou. Mám pro ně malý, ale velmi důležitý úkol.“

Cotta a Julius se na něj podívali a starý centurio zvedl tázavě obočí.

„Nepříjemnou novinu, legáte?“

Scaurus našpulil rty, pokrčil rameny a poklepal si za zapečetěné kožené pouzdro na dokumenty, které Arminius celých šest týdnů cesty z Říma strážil jako oko v hlavě.

„Mohu se samozřejmě mýlit, ale komoří Cleander se při rozpravě omístodržícím Dextrovi netvářil zrovna nejšťastněji. A rád bych vám připomněl, že prefekt pretoriánů Perennis ještě před tím, než nás navždy opustil v důsledku probodnutí tupým koncem kopí jednoho ze svých stráží, osobně dohlížel na nové obsazení několika významných místodržitelských funkcí. Jedním ze jmenovaných byl i Gaius Domitius Dexter. Všichni taktojmenovaní místodržitelé byli pověřeni správou provincií, které nabízejí nejen mimořádnou příležitost k velkému obohacení, ale zároveň představují i velice významnou vojenskou sílu, řekněme dvě nebo tři legie, které má správce pod svým velením. Dovedu si představit, že Perennis jmenoval místodržitele, u kterých se mohl spolehnout na to, že mu budou připraveni prokázat za tak lukrativní a vlivné pozice svůj vděk, například formou...“

Scaurus se odmlčel a našpulil rty dalším kyselým úšklebkem.

„Jednoduše řečeno jejich vděk za příležitost nashromáždit vskutku významné bohatství díky nové funkci by byl nejspíše vyjádřen tímnej>37


praktičtějším způsobem, to je věrností jejich legií v případě, že bynelítostné okolnosti, například vražda císaře, přinutily Perennida převzít

císařský purpur.“

Cotta naklonil hlavu jako gesto uznání legátovy bezchybné logiky.

„A jelikož je Perennis po smrti, pro jeho jmenované místodržitele to

nejspíš nebude dobrá zpráva, je to tak?“

Legát zavrtěl hlavou.

„Ne, centurione Cotto, pro ně to rozhodně nebude dobrá zpráva.“

„Odjet? Říkáš, že mám odjet z města? Teď hned?“

Císařský místodržící Gaius Domitius Dexter se ve svém křeslenaklonil a položil si ruce na širokou, vyleštěnou desku svého dřevěného stolu.

Upřeně zíral na velitele legie, sedícího až přehnaně vzpřímeně naproti

němu, který se náhle tvářil, jako by nevěřil vlastním uším, a jeho výraz

byl ztělesněním naprostého šoku.

„Abych byl úplně přesný, chci, abys odjel i z provincie, MagieLaterane, a ano, musí to být teď hned! Byl jsi sesazen a odvolán, a nahradí tě muž, kterého sem před necelými dvěma hodinami dopravilapretoriánská flotila, což je nejen pozoruhodné, ale zároveň hodně vypovídající. Tvůj nástupce už určitě vyrazil na cestu a než se slunce nachýlí k západu, bude tlouci na bránu tábora tvé legie. A mohu tě ujistit, že chlap, který má takový postavení, že ho sem dopraví císařova osobní flotila, bude mít nejspíš i jasně stanovené úkoly. Nemluvě o tom, že má nejspíš i naspěch. Takže si opravdu myslím, že by pro nikoho nebylo dobré, kdyby tě tady ještě našel, až se podívá, co z tvé legie zbylo, že?“

Legát pomalu přikývl.

„Ale odjet tak narychlo?“

Dexter mávnutím ruky předem zamítl jakékoli námitky.

„Co úmrtí v rodině? Třeba tvůj otec? To by mohl být dostatečný důvod, proč ses musel tak nečekaně vrátit do Říma. A protože v téhle době už žádný kapitán nebude riskovat plavbu, máš i perfektnívysvětlení toho, proč jsi musel vyrazit po souši, čímž se zároveň vyhneš riziku, že se někde na cestě potkáš se svým nástupcem, protože ten přijede z jihu, zatímco ty odsud budeš ujíždět na sever.“

38


„Ale co moje osobní věci –?“

Další mávnutí rukou.

„Ty si můžeš nechat poslat. Všechno je lepší, než aby ses tomuhle Scaurovi dostal do rukou. Když zvážíme, co jsi tady poslední tři roky prováděl...“

Dozvuky jeho slov se ještě chvěly ve vzduchu, ale z důstojníkovy tváře se již zvolna ztrácela krev.

„Co jsem tady já prováděl?“

Místodržící se zapřel do opěradla svého křesla.

„No tak, legáte. Je přece z



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist