načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Říkají mi Lars - Daniel Gris

Říkají mi Lars

Elektronická kniha: Říkají mi Lars
Autor:

VYPADALO TO JAKO POHODOVEJ KŠEFT. A PAK SE VŠECHNO PODĚLALO… Lars je soukromé očko. Opatřuje informace, sleduje lidi, řeší problémy, nebo naopak problémy vytváří, to vše podle ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  189
+
-
6,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9%hodnoceni - 71.9% 85%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Mystery Press
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 239
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran
Vydání: 1. vydání
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-758-8065-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

VYPADALO TO JAKO POHODOVEJ KŠEFT. A PAK SE VŠECHNO PODĚLALO… Lars je soukromé očko. Opatřuje informace, sleduje lidi, řeší problémy, nebo naopak problémy vytváří, to vše podle přání a potřeb svých klientů. Lars má rád Metallicu, Jacka Danielse, vůni žen a hodinky Luminox. To, co rád nemá, jsou podivné náhody. A právě podivných náhod je kolem jeho poslední zakázky až podezřele moc. Jedna smrt, jedno záhadné zmizení a jeden únos, to všechno poté, co jako obvykle odvedl bezchybnou práci.

Zařazeno v kategoriích
Daniel Gris - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Tato kniha je beletristické dílo. Jména, postavy, organizace, místa a události

v ní uvedené jsou buď výplodem autorovy představivosti, nebo jsou použity

ve fiktivním kontextu.

Tato kniha ani žádná její část, nesmějí být kopírovány, zálohovány ani šířeny

v jakékoli podobě a jakýmkoli způsobem bez písemného souhlasu nakladatele.

Copyright © Daniel Gris, 2018

Cover Image © Shutterstock / FXQuadro, 2018

Cover Art © Lukáš Tuma, 2018

Czech Edition © Mystery Press, Praha 2018

ISBN 978-80-7588-068-0 (PDF)




Chtělo by to něco vymyslet.

Stojím v šeru, vzduch je nabitej elektřinou a já koukám na tři postavy choulící se na starejch a rozvrzanejch židlích. Tři lidi, se mnou vlastně čtyři. Čtyři osudy, momentálně navzájem propletený tak, že by se v tom nevyznal ani drahej psychiatr. Natož poldové, který proto ani nemá cenu volat. Pátá osoba chybí, ale právě ona je důvod, kvůli kterýmu jsem tohle naše malý rendez-vous svolal. Teda, svolal možná není to pravý slovo, protože kdybych měl čekat, až se milostivá společnost uráčí, uhryžu si tady nehty nudou. Naštěstí dokážu bejt přesvědčivej.

Přejíždím je očima. Chlápkovi uprostřed se říká Boxer a jako jedinej má kromě rukou svázaný i nohy. U něj je to nutnost, protože toho bych jinak neuhlídal. Umí to s bouchačkou inožem, má za sebou armádní výcvik, a v životě už několik ran rozdal. I schytal, což mu jde vidět na ksichtě, takže když na něj koukám, skoro jako bych se díval do zrcadla. Je mu kolemčtyřicítky, má krátký hnědý vlasy, pod nima hustý obočí a ještě o kousek níž pichlavý oči, kterýma by mě zrovna teď nejraději zabil a stáhnul z kůže. Anebo stáhnul z kůže a zabil až pak, ale to jsou nuance, kterejma se začnu zabejvat teprve, až budou aktuální. Na tváři má zaschlou stružku krve, táhne se mu přes pravej spánek a končí v pečlivě zastřiženejch vousech. Vídal

7


jsem ho už dřív, ještě v odrbanejch džínách, maskáčový bundě

a s mastnejma vlasama. To bylo jeho pravý já, ovšem teď sinajednou začal hrát na manekýna. Jenže když chodíte častěji na

manikúru než tahat železo, nějak se to projeví. Proto taky tady

teď sedí s poutama na rukou, zatímco já můžu v klidupřemejšlet, co s ním.

Co s ním a taky s těma dvěma dalšíma. Po pravý ruce má dědka v obleku v ceně mýho auta, uhlazenýho seladona, díky kterýmu to všechno před pár tejdny začalo. Teda hlavně kvůli jeho prachům, ale to snad nemusím vysvětlovat. Rachitickej páprda, kterej se snaží vypadat o dvacet let mladší, proto má plnou hubu krásnejch novejch zubů, třikrát tejdně je nasolárku a obden si dává lekci spinningu. Tu raději pod dohledem trenéra, ať mu má kdo zavolat záchranku, kdyby to s nímnáhodou seklo. Opálenej a vrásčitej realitní magnát, kterej si vozí zadek v Mercedesu S-Klasse a přitom se modlí, aby se mu pod rukama tyhle koně nesplašily. Jenže když stěží zvládá obyčejný nadupaný auto, jak ho mohlo vůbec napadnout, že zkrotímrchu Bonnie?

Mrchu, která sedí právě teď jen malej kousek od něj.

Sjíždím ji pohledem. Sotva třicetiletá bohyně, v jejíchž očích byste se utopili. Pokud byste se k nim teda přes hrudník vůbec dostali.

Vzpomínám si na jedno z našich prvních setkání.

„Co jste vlastně zač, Larsi?“

„Já? Já jsem anděl. Jen jsem nějak naštval pánaboha, a ten mě skopnul sem dolů na zem.“

Už ani nevím, co tenkrát odpověděla. Ale ono u týhleženský taky nejde o to, co říká, ale jak to říká. Když totiž promluví, 8


zvedají se vám z jejího hlasu chlupy na rukou. A většinou nejen

ty. Může se ptát, jak se máte, popisovat cestu z parkovištěanebo se bavit třeba o šunkový bagetě, ale vy ve všech těch slovech

dokola slyšíte stejně jen tu jednu jedinou větu: „Mohl bys mě

najít u sebe v posteli... kdybys na to měl...“

Tak přesně tohle slyšíte. A ona ví, že to slyšíte. A vy víte, že ona ví. Jenže na ni nemáte.

Ovšem náš seladon na vedlejší židličce na ni měl, a proto ji v tý svý posteli našel. A když po třech společnejch nocích téměř kolaboval, zatímco ona se sotva rozehřívala, osvítil ho zřejmě poťouchlej duch svatej a nakukal mu, že zkrotit tuhle kobylku bude snadný právě tak jako přikoupit další činžák.

A někdy v tý chvíli se rozjel celej tenhle příběh, jehož finále máme zatím ještě pořád před sebou.

Koukám na tu bestii s našlapaným hrudníkem a dobře si uvědomuju, že i v týhle chvíli to na mě zkouší. Pohled má jako reklamu na psí útulek, přitom si ale špičkou jazyka jen takmimochodem přejíždí po horním rtu a zpod dlouhejch řaspozoruje, jestli to se mnou něco dělá. A ono dělá, jako pokaždý, ovšem zrovna teď jsme tady kvůli daleko vážnější věci.

Jeden z těchhle tří je prolhaná prospěchářskáultramegasvině, druhej je v jeho vleku a třetí lže prostě jen proto, že to s pravdou nikdy nikam nedotáhl. Jenže já nevím, kterej z nich je kterej. A to se dozvědět musím, protože bez toho, abych si mezi nima udělal jasno, Golda nikdy nenajdu.

Svýho kámoše Golda.

Golda, jehož manželka mi promáčela rameno uštvanejmaslzičkama. Golda, jehož děti stály opodál jako oukropečci, a i když je každý z nich podobný jinýmu sousedovi z ulice, i tak

9


mají o tátu strach. Golda, se kterým jsem se kdysi dávnoseznámil při fasování našich prvních policejních uniforem.

Takže tady teď stojím, přejíždím pohledem dědka,nagelovaného bouchače a prsatýho vampa, a přemejšlím o tom, jakrozlousknout rovnici o třech neznámejch.

Nakonec si odkašlu a pak jim řeknu, co jsem vymyslel.

„Každýmu z vás teď prostřelím koleno. Jinak se fakt nikam nedostaneme.“

Devětadevadesát rad ze sta, který mi dal můj nebožtík táta, se točilo kolem ženskejch. Ta poslední se ale týkala toho, jak si nejlíp zjednat respekt.

„Nikdy nevyhrožuj ničím, co nejseš schopnej doopravdy udělat. To pak budeš jen pro srandu.“

A já pro srandu bejt nechci. Teď a tady ze všeho nejmíň.

Z pouzdra na opasku proto vyndávám svůj otřískanejrevolver značky Ruger. Možná byste chtěli vědět, co jsem zač. Tak jako to chtěla vědět Bonnie. Ta, který jsem odpověděl, že jsem anděl.

Žádnej anděl nejsem. A nebyl jsem jím ani kdysi dávno v uniformě. Tehdy vlastně nešlo o nic jinýho než o desetzbytečnejch let, který jsem zabil tím, že jsem se snažil zavděčittátovi. Policejní legendě, která si mě neuměla představit jinak než jako pokračovatele rodinný tradice. Zákon chránil on, jeho otec i otec jeho otce, a já proto dostal první uniformičkupřibližně ve stejný době, jako moji vrstevníci mičudu. Proto asi taky nemám žádný kamarády z dětství.

Ve dvaceti jsem se dal ke sboru, a jestli na mě byl táta někdy doopravdy hrdej, tak šlo právě o tenhle okamžik. Když mě 10


o deset let později vyhodili, byl už naštěstí pod hlínou nahřbitově. Říkám naštěstí, protože ta ostuda by pro něj byla horší

než smrt. Přitom jsem tehdy ani neudělal nic tak hroznýho, jen

jsem svýmu veliteli řekl, že nemá koule. A že by si jeho stará

někoho s koulema zasloužila. A že bych za ní i zašel, ale když si

představím tu frontu, kterou bych na ni musel vystát...

Tenkrát jsem to možná kapku přehnal, ale není se co divit, měl jsem v krvi pár promile z předchozí noci. To mi ovšem došlo až ve chvíli, kdy jsme se s mým drahým šéfem drželi za klopy. Mě vyrazili okamžitě, jeho asi o rok pozdějc, když senečekaně vrátil domů a ve svý paranoie tam seřezal chlapa, kterej jim přišel jenom opravit sporák.

Když jsem teda tehdy odevzdal pistoli a odjížděl spropouštěcíma papírama v kapse, cejtil jsem se, jako by mi někdo přimontoval křídla, který jsem předchozí roky měl někde v zastavárně.

Najednou jsem žil.

Mohl jsem si dělat, co se mi líbí, kdy se mi to líbí a kde chci. Nemusel jsem poslouchat rozkazy, přikyvovat každý kravině a předstírat loajalitu. Mohl jsem poslat do hajzlu každýho, kdo mě naštval, a taky jsem si to patřičně užíval. Mohl jsemkonečně bejt Larsem. Byl jsem sám za sebe a ne jen poslušnej panák, nejdřív v uniformě a pak s odznakem detektiva. Jo, to bylvlastně tátův druhej splněnej sen. Když jsem za ním jednou přišel v civilních hadrech do kanclu a vedle jeho odznaku plácnul ten svůj. Detektiv kriminálky. Bože, ten byl pyšnej. Celej den mě vodil od jednoho kolegy k druhýmu a všem mě strkal pod nos.

Podobným způsobem jsem pak během následujících letpoznal většinu poldů v tomhle městě. Později mi všichni na jeho

11


pohřbu při kondolencích připomínali, ať se na ně kdykoli

s čímkoli obrátím. A já to dělám, dnes ještě častějc než dřív.

Kouzlo synka policejní legendy funguje, jak má. Takže díky,

táto. Vím, že bys asi nebyl spokojenej s tím, čím se zrovna teďživím, ale ber to tak, že nedělám žádný špatný věci. Aspoň nepodle mýho svědomí. A vychovával jsi mě ty, na to nezapomeň.

Jmenuju se David Scholl. Ale pochybuju, že to jméno v tomhle příběhu ještě někdy padne. Téměř nikdo mě pod ním totiž nezná, pro všechny jsem Lars. Zeptejte se v mý branži na Larse a každej vás okamžitě pošle za mnou. Když o mně někdo mluví, tak jako o Larsovi. Oslovují mě tak lidi, který mě vidí poprvý, stejně jako i ti, co mě znají z dřívějška. Nejspíš by mi tak teď říkala i máma, jenže ta zemřela, když mi bylo dvanáct, a v tý době jsem byl pro svý okolí ještěmalej Davídek.

Lars jsem totiž až od svejch patnácti, kdy jsem objevilMetallicu.

Poprvý mi tak řekl Simpi, jeden z kámošů, se kterejma jsme začali ve zkušebně řezat do kytar a bubnů.

„Vypadni od těch škopků, ty vole. Nejseš žádnej Lars!“

Čím častějc mě vyhazovali, tím hlasitějc jsem bubnoval. Jako Lars Ulrich, po kterým mi ta přezdívka už zůstala. Pořád ještě mám ve sklepě našeho baráku starý Sonory a občas do nich tluču tak, až přilítne někdo z nepoučenejch sousedů. Když mu pak otevřu, do půl pasu svlečenej a zpocenej, střinácti kérkama, holou hlavou a rozcuchanejma vousama,většinou mi ten randál každej z nich promine.

Takže Lars.

„Myslel jsem, že budete nějaký Skandinávec.“ 12


Tohle mi kdysi řekl jeden z mejch klientů. To mě pobavil. Jasně, tohle město je plný všelijaký svoloče z celýho světa,proto si to o mně klidně myslet mohl.

Jenže já jsem místní, až do morku kostí. Narodil jsem se v největší městský nemocnici a myslím, že si mě rodiče upletli jen kousek od ní, na trávníku nedalekýho plaveckýho bazénu. Aspoň takhle mi to tatík jednou naznačil a jak jsem ho znal, nemám důvod mu nevěřit. Taky nemyslím, že bych byl nějak zvlášť v plánu, protože jsem se narodil sotva pět měsíců po svatbě. Jenže co jste tehdy v sedmdesátkách chtěli dělat jinýho? Žádnej internet, youtube ani Spotify, takže lepší zábava než souložení neexistovala.

To se vlastně nezměnilo doteď.

Takže Lars. S tímhle jménem si vystačíte. Když nějakáženská potřebuje zjistit, jestli její starej nezanáší s jinou, ptá se po Larsovi, kterej je výkonnej a diskrétní. Jindy přijde majitelkrámu, že mu nějaký smrkáči už desetkrát posprejovali výlohu. A starej dobrej Lars si tam ty zmrdíky vyčíhá a domluví jim. Pak si od obchodníka i podezřívavý paničky vezme honorář, vykáže ho pro finančák a všichni jsou spokojený. A teprvepotom, když je takhle hezky přikrytej, může Lars začít pracovat na věcech, který ho živěj doopravdy.

Jmenuju se Lars a řeším problémy, se kterejma lidi nechtěj z různejch důvodů moc na světlo. Anebo ty problémy někdy naopak vytvářím, to podle potřeby těch, který platěj. Neptejte se mě na hranici toho, co ještě dělám a do čeho se naopakneouštím. Žádná takhle zřetelná čára neexistuje. Kromě tý,kterou v duchu pořád dokola popisuju tátovi. Nedělám věci, který jsou špatný podle mýho svědomí.

13


Který to jsou? No, to vám takhle z fleku vlastně ani neřeknu.

Například teď ale stojím s rugerem v ruce a přemejšlím,kterýmu z těch tří na rozvrzanejch židlích prošiju koleno jakoprvnímu.

Zrovna tohle ale není nic, s čím by se mý svědomí nesrovnalo. 14




Gold.

Všechno to začalo právě u něj. Přesněji řečeno u mě v bytě, na kterej mi Gold cinknul. Jen málo lidí ví, kde a jak žiju. Gold je jedním z nich, kromě něj jsou v obraze už jen tak tři čtyři další známí. Jenže ti zase nevědí, čím se živím.

Teda čím se živím doopravdy.

Jednoho vlahýho jarního večera teda slyším zvonek a za dveřma stojí Gold. Neviděl jsem ho předtím asi měsíc nebo dva, jen čert ví, kde byl a co dělal. A další čert ho zřejměpřitáhnul ke mně.

„Těbůh, Larsi.“

Vykouzlil úsměv číslo pět, kterej vždycky neomylněznamená, že chce s něčím pomoct.

„Co potřebuješ, Golde?“

„Proč myslíš, že něco potřebuju?“

Jeho ublíženej tón ho prozrazoval víc než rozšklebenej ksicht.

„Ještě se nestalo, že bys prošel těmahle dveřma, a něco po mně nechtěl.“

„Takže můžu dál? Jseš sám?“

„Kdybych tady někoho měl, ani ti neotevřu.“

17


Pustil jsem Golda dovnitř a nabídl mu pití. Bylo jasný, že nás čeká obchodní jednání, a to se suchým krkem nikdy nejde hladce.

„Dáš si Jacka, Golde?“

„Jo. Ale jsem tady autem, takže dvojitýho.“

Kdybych nevěděl, že je Gold mnohem lepší řidič shladinkou v krvi než úplně čistej, nenalil bych mu. Jestli bude muset něco vysvětlovat poldům, jeho věc. Já osobně to s chlastemneřeháním. Ne že bych si neuměl vyřídit sebraný papíry, alebejvalý kolegy radši využívám k důležitějším věcem.

Dvě skleničky Jacka Danielse se ocitly na stole a v obou chrastilo pár kousků ledu. Gold usrkl a spokojeně přikývl.

„Skvělý.“

„Určitě jsi mi nepřišel pochválit pití. Takže?“

Poposedl si. Sepjal ruce, dal nohu přes nohu. Tak nejistýho jsem ho neviděl, ani nepamatuju.

„Měl bych pro tebe kšeft, Larsi.“

„Pro mě?“

Údiv byl na místě, Gold se totiž živil čmucháním stejně jako já. Cokoli dělám, zvládnul by většinou taky.

„Na mě je to moc velký sousto. Mám rozdělanej jinej kšeft a oba najednou nezvládnu. Ty jseš volnej?“

Jo, já momentálně neměl do čeho píchnout. Ne že by tovadilo, občas jsem rád za hluchý období. Něco naspořeno mám, takže nemusím vyhlížet práci za každou cenu.

„Tak povídej.“

Gold se v křesle zavrtěl, jako by seděl prdelí v mraveništi.

„Říká ti něco jméno Leo Solomon?“

„Ne. Mělo by?“ 18


„Šedesátník, obrovská vila na kopci za městem, jednamanželka, žádný dítě. Patří mu asi dvacet činžáků, několikparkovišť, nákupák a nějaký pozemky kolem města.“

Gold zmlknul a nechal na mě ten výčet majetku chvílipůsobit.

„A dál?“

„Ta manželka, o který jsem mluvil, je přibližně stejně tak stará jako on. A on by radši nějakou mladší a reprezentativnější.“

„Neznám chlapa, kterej by nechtěl totéž. Včetně tebe.“

Gold se ušklíbnul, což jako odpověď stačilo.

„On už si Solomon náhradnici našel. Jenže nejdřív je pro ni potřeba uvolnit místo. Co nejlevněji.“

No jistě, skoro bych to teď už mohl odvyprávět za něj.Romantická láska odněkud ze střední školy, budování rodinnýho hnízdečka, rozjezd firmy, společný starosti, společně probdělý noci. A nakonec i společný vrásky, který jsou tou nejvícnespravedlivou věcí na světě, protože zatímco chlap s nima může vypadat vyžile, ale charismaticky, ženská jen vyžile.

Jenže když ty její vrásky pak nechcete mít na očích, jako teď pan Solomon, bude vás to stát polovinu toho, co jste spolu za celý ty roky schrastili.

A to už nechcete tuplem.

Takže začnete vymejšlet, plánovat, motat se v kruhu anakonec vám dojde, že bude lepší se obrátit na odborníka. Proto jdete za někým, jako je Gold. A ten pak jde za mnou, sedí v mým obýváku a omílá historku, kterou jsem v různejchobměnách slyšel už stokrát.

„O co přesně tomu tvýmu Solomonovi jde, Golde? Apořádně si rozmysli, jestli mi to chceš a můžeš říct.“

19


I Gold totiž ví, že jsou věci, který prostě nedělám. A že když se dočtu v černý kronice o kšeftu, kterej jsem odmítl, ale někdo jinej ho zřejmě vzal, nenechám si to pro sebe. To jsou moje pravidla. A jsou správný, protože jsou moje.

„Je to všechno čistý, Larsi. Ten chlap chce jen kompro.“

„Fakt?“

„Jo. Ale něco tutovýho, aby mohl starou pořádně zmáčknout a ji aby ani nenapadlo chtít z něj stáhnout kůži. Takže nejlíp video s nějakým kolouškem, řekl bych.“

„A on nějakej koloušek existuje?“

„To se právě neví, Larsi. Ale nejspíš ne.“

A je to tady. Hlavní důvod, proč Gold naklusal za mnou, je ten, že v některejch věcech jsem zkrátka o level vejš. Neníproblém vyslídit a vyblejsknout starýho páprdu s mladoukvětinkou, to dokáže skoro každej.

O něco složitější je nasadit tu květinku do postelespořádanýmu chlapovi. Ale zařídit, aby po někom vyjela ctihodná dáma, to už je vyšší dívčí.

„Co o tý ženský víme?“

Gold se zašklebil.

„Nic použitelnýho. Podle Solomona je skoro svatá. Všechno si budeš muset zjistit sám. Teda jestli do toho půjdeš.“

„Mám k něčemu takovýmu důvod?“

„Máš k tomu deset tisíc eurodůvodů.“

Povytáhnul jsem obočí, protože tady něco nehrálo. Desettisíc bylo moc, dokonce víc než moc, což vždycky vypadápodezřele. Ovšem nejpodezřelejší na tom bylo, že by si Gold nechal utýct takovouhle sumičku.

Když jsem mu to řekl, jen se ošil. 20


„Za prvý předpokládám, že nebudeš hamoun a něco z toho mi uloupneš.“

Když řekl za prvý, bylo jasný, že další potíž bude následovat.

„Ale hlavně ta platba proběhne jen za předpokladu, žeodevzdáš výsledky. Žádná hodinovka, nic takovýho. Tutovýdůkazy, tutový prachy. Nic mezi tím.“

Konečně jsem pochopil. Tahle fuška znamená náklady.Hadry, auto, hotel, večeře, to všechno je potřeba cvaknout bez ohledu na to, jestli pak přitečou penízky od zadavatele. A tohle budu mít tím pádem na triku já.

Gold není blbej. Fakt ne. Vzal jsem si den dva na rozmyšlenou. Někdy jdu do věcí po hlavě, jindy našlapuju kolem, protože mi někde něco smrdí. A tady smrdělo, jenže podivně příjemným způsobem. Bylo to jako vůně krásný ženský opřený o zeď pekla.

Líp bych to neřekl ani teď, zvlášť když vím, jak blízko jsem byl pravdě.

Když jsem se konečně rozhoupal, zavolal jsem Goldovi.

„Přijď do Exilu. Zatím ještě sám.“

Exil je můj bar. Nemyslím tím, že je to bar, kam chodím nejčastějc. On je fakt můj, což ovšem netuší dokonce ani Gold. Ví to jedinej člověk, ten, kterej tam od rána do večera stojí za barem. Jmenuje se Gregor, tváří se jako majitel, a já jsem jeho většinovej a tichej společník. Tak většinovej a taktichej, jak je to jen možný. Občas dokonce obsluhuju, ale všem říkám, že jen vypomáhám kámošovi.

Exil nevydělává a pravděpodobně nikdy ani nebude. Ale taky není v mínusu, takže proč ho nemít jako hobby. Někdo

21


lítá po památkách, jinej chová sojky a já vysedávám v baru,

kterej je právě takovej, jakej ho chci mít. Židle, stoly, černobílý

plakáty na zdi, podlaha i hajzlíky, to všechno vypadá přesně

tak, jak chci já, a ani o chlup jinak.

Ale hlavně tam vyhrává moje oblíbená muzika. Gregor si může pouštět cokoli, ale jakmile vlezu do dveří, má utrum. Jen mě zahlídne, rovnou pouští Metallicu nebo něco jí hodněpodobnýho. Nejdřív se u toho šklebil a namítal, že nám ten virvál odhání zákazníky. Když jsem mu na to ale řekl, že právě to mi vadí ze všeho nejmíň, protože mám rád svůj klid, tak munezbylo než stáhnout ocas.

Máme čtyři barový židle a všeho všudy sedm stolů. Jeden z nich stojí v nejvzdálenějším koutě od vchodu a permanentně je na něm cedule Rezerve. Sedávám u něj já a občas někdo, koho pozvu.

Jako teď Gold.

„Tak jak ses rozmyslel, Larsi?“

Koukal jsem na něj a snažil se mu z tváře vyčíst něco, co by mě mohlo ještě zviklat. Ale nic takovýho jsem v ní neviděl. Ne že by snad byl jeho ksicht poctivost sama, ale to není ani ten můj.

„Myslím, že to můžu zkusit, Golde.“

Dva předchozí dny jsem samozřejmě nestrávil jenpřemejšlením. Taky jsem se kouknul na zoubek panu Solomonovi. Nerad totiž dělám pro grázly.

A taky nerad dělám zadarmo, takže si vždycky nejdřív zevšeho proklepnu zadavatele. Čímž samozřejmě nemyslím, že jsem ho projel googlem. Spíš jsem se poptal na těch správnejchmístech. Ale nic jsem se nedozvěděl. Což bylo vzhledem k tomu, jakejch lidí jsem se ptal, jen dobře. 22


Solomon spoluzaložil a spoluvlastnil ERE neboli Eldorado Real Estate, jednoho z lokálních hráčů na zdejším poli s nemovitostma. Nebyl křivák, aspoň ne tak velkej, aby to pro mě znamenaloproblém. Nepatřil k žádný z důležitejch rodin, na který je lepší dávat si majzla. Nestáli za ním Rusáci, Arméni, Dagestánci ani řezníci z Kosova. Dokonce nestáli ani proti němu, což bylo ještě lepší. Už párkrát se mi stalo, že jsem se navezl někam, kam jsem neměl, a pak jsem nestačil couvat. Navíc jsem se u toho musel omlouvat na všechny možný strany a já se omlouvám vážně nerad.

Než vezmu kšeft, dám si práci s tím, abych zjistil scénář,osoby a obsazení. Dělám to tak vždycky, většinou mi to pozdějc ušetří fůru zbytečný námahy a trablů. Leo Solomon byl čistej tak, jak čistej jen může podnikatel v realitách bejt. Jistěže nejspíš někoho vyštípal z bytu, aby ho pak mohl pronajmout dráž.Určitě taky rozdal nějaký naditý obálky do správnejch kapes, udělal levou na konkurenci a třeba k tomu všemu ještě párkrátnatáhnul pojišťovnu. Možný je všechno. Tím spíš to byl z mýhopohledu ideální klient, nejsem přece policajt. Už dlouho ne.

Proto jsem taky teď Goldovi mohl kývnout na dohozenej kšeft.

„Řekni tomu svýmu chlápkovi, že si ho poslechnu.“

„Fajn, Larsi, já věděl, že se ti ta práce bude líbit.“

„Líbí se mi prachy, který na mě za ni čekají. Ta práce zase tak skvělá není.“

Nadechnul se, jako by chtěl protestovat, ale pak si to nejspíš rozmyslel.

„Domluv mi se Solomonem schůzku, Golde. Chci si s ním vyjasnit podmínky. S sebou ať vezme věci, který by mi mohly pomoct. Však víš.“

23


Gold přikývl. Naše práce je nejvíc ze všeho závislá nainformacích. A já o paní Solomonový potřeboval vědět všechno, co jde. Kdy vstává a kterou nohou. Jaký je její denní rozvrh. Kde pracuje. Jak se baví. Co a kde jí. Co pije ráda a co pije ještě radši. Jestli si potrpí na šperky, na angorský králíky nebo na rychlý kola. A v neposlední řadě jaký jsou její sexuálnípreference, protože zrovna v tomhle může člověk šlápnout vedle obvykle jen jednou.

„Ale nejdřív ze všeho chci vědět, Golde, jak ses kSolomonovi dostal ty.“

Podrbal se ve vlasech.

„Spíš jak se dostal on ke mně. Znám ho asi rok, měl drobný trable s nějakejma lidma a potřeboval jim něco vysvětlitjazykem, kterýmu budou rozumět. Někdo mu dal tip na mě, já mu diskrétně pomohl, a on teď jen oprášil mý číslo.“

Gold nikdy nešel pro ránu daleko, to si pamatuju už zuniformy. Jenže to zároveň nebyla ani hloupá mlátička, která si myslí, že pěst je nejlepší argument vždycky a všude. Pěst je zkrátka jen pěst.

Znali jsme se dvacet let, polovinu z nich jsme se vídali skoro denně. A nejen vídali, častokrát jsme si museli krejt záda,obrazně i doslova řečeno. Každej náš malér byl společnej, a tourčitý vazby zocelí. Spolu jsme taky zahučeli do tý nejprekérnější situace, která může poldu potkat, a spolu jsme se z ní i dostali. Vlákal nás do pasti jeden drogovej dealer a než nám tehdydošlo, že jsme přišli jako ovce na porážku, už po nás pálilostrejma. My nakonec vyvázli bez škrábnutí, zato v něm napočítali čtyři Goldovy a tři mý kulky. Ale ve finále jsme přežili všichni, takže hotovej policejní happy end. 24


Goldovi bylo čtyřicet jako mně. Plus mínus. Chytrej azkušenej byl taky stejně jako já. Plus mínus. Jenže ho limitovala manželka a děti, zatímco já se zpovídal jen sám sobě. Žil jsem na svý vlastní triko, moje průšvihy byly teď už jen moje, stejně jako věci, který se mi povedly. Nemusel jsem nikomu nicvysvětlovat, což je podle mýho ta největší možná svoboda.

Na druhou stranu jsem si musel sám dělat večeře. A často nejen ty.

„Takže zejtra, Larsi?“

„Jo, zejtra.“

„Vezmu tě k němu domů a tam...“

Občas mě napadá, že mám o Goldově inteligenci možná přece jen zbytečně vysoký mínění.

„Vezmeš mě k němu domů, aby mě tam viděla jeho stará, na který mám pracovat?“

„A jo. Takže ti cinknu, buď na telefonu.“

Jako bych na něm snad nebyl každou minutu každý hodiny každýho dne. Vyjma posledního měsíce na konci roku, kdy o mně nikdo nic neví. Ale k tomu se možná ještě dostanu. Sešli jsme se v kavárně jednoho přeplněnýho hotelu. Bejt to na mně, nepotkáme se takhle všem na očích, ale některý věci prostě nebyly v mý režii. Aspoň prozatím.

Gold se Solomonem dorazili k mýmu stolu na minutupřesně v poledne. Nejspíš to mělo vypadat bondovsky, což bylurčitě Goldův nápad, protože ten si na takovýhle gesta potrpí. Toho jsem hned poslal o pár stolů dál koukat, jestli někdonekouká, ale byla to jen záminka, abych zůstal se Solomonem sám. Nejraděj totiž všechno řeším mezi čtyřma očima, bez

25


toho, aby se měl můj protějšek o koho opřít. Teprve pakvětšinou věřím tomu, co se dozvídám.

A taky dám hodně na první pohled. Jenže tentokrát jsem zřejmě nějak nebyl ve formě, protože kdyby jo, okamžitěvstanu a zmizím v prachu. Ten den mi ale něco vrazilo hřebíky do podrážek, zadek přilepilo k židli a celý tělo zalilo do betonu.

Teda spíš někdo, než něco. Ženská, která do kavárny vešla spolu s Goldem a Solomonem, a která se od nich odlouplacestou kolem baru.

Ženská, která patřila k tomu obstarožnímu seladonovi u mýho stolu. Už v tom okamžiku jsem ho začal nesnášet, a to ještě ani nepromluvil. Když pak spustil svým skřehotavýmhlasem, jednou provždy jsem ho nacpal do škatulky, ze který se už nedostane za všechny prachy světa.

Což ovšem neznamená, že by mi zrovna ty jeho prachysmrděly. Naopak, vezmu si je o to radši.

Ale ona... Ona! Dejte slovu sex lidskou podobu a uvidíte ji před sebou. Měla dlouhý tmavý vlasy, tvář porcelánovýpanenky a oči jako srneček Bambi. Už tahle kombinace dokážerozeínat poklopce, ale přihoďte dvě zbraně hromadnýho ničení pod výstřihem, zadek jako pozvánku na karneval v Riu, a nohy, který se táhnou snad až do pekla. Měl jsem pocit, že barovástolička se pod ní musí rozpustit. Protože já se rozpouštěl. A to je taky důvod, proč jsem zůstal sedět a nechal Solomona žvanit.

Kdyby tenkrát přišel bez ní, nejspíš bych se fakt sebral avyadl. Instinkt by mi napověděl, co je to za vořežpruta. Jenže na některý pudy je i instinkt krátkej.

Takže jsem jedním okem šilhal k baru a druhým nachlápka, kterej mi nejvíc ze všeho připomínal hamižnýho majitele 26


atomový elektrárny Burnse z kreslenýho seriálu o Simpsonech.

Nebo rovnou karikaturu židovskýho lichváře z libovolnýho

berlínskýho plátku třicátejch let.

To není nic proti Židům, jen si vzpomeňte na mý jmého. Na mý skutečný jméno. David Scholl, víme?

Solomonovi bylo jedenašedesát, začínající pleš maskovalpříčeskem a voněl drahou kolínskou. Když se posadil, odložil si na stůl malou koženou taštičku nacpanou dokladama apenězma. Nejveksláčtější gesto, jaký si umíte představit! Ten člověk mohl mít domy, obchoďáky nebo klidně i fabriku, alementálně se zasekl někde v roce osmdesát sedm. Koukal jsem na něj a viděl mladýho přičinlivýho vošousta, kterej udělá cokoli, jen aby přežil a aby v kasičce zacinkalo. Přesně typ, kterej nezná v kšeftu bratra a v posteli sestru.

Musel bejt k zblití tehdy a byl k zblití i teď.

Jenže u baru seděla ona, proto jsem si na ksicht nasadilpřívětivou tvář.

„S čím vám pomůžu, pane Solomon?“

Gold mi to sice dopodrobna vysypal už v Exilu, ale já chtěl vědět, jestli je to tenhle panák schopnej říct sám. Jestli mákoule na to, aby přiznal, že chce oškubat svoji právoplatnouženskou o její právoplatnej podíl. A že si nabrnknul zajíčka, ve kterým pak ty prachy hodlá utopit.

Ale na něco takovýho bych se asi načekal.

Okamžitě začal střílet očima po celý kavárně, mumlal,zamotával se do svejch keců a přitom neřekl ani zlomek toho, co už jsem věděl od Golda. Nakonec z vnitřní kapsy saka odBosse vyndal obálku a tu mi podal.

„Tadyhle jsou odpovědi na vaše otázky ohledně mé... ehm...“

27


„Potenciální bývalé manželky?“

„Ano, tak nějak. Potenciální bývalé. Denní rozvrh a další věci, které by vás mohly zajímat.“

Obálka se ze saka od Bosse přestěhovala do kapsy saka od Gucciho. Jo, i Lars se umí oblíknout, když je to třeba.Například když potřebuje klienta ujistit o tom, že nabízenej honorář je v akceptovatelný výši a putuje do těch správnejch rukou.

Nejlíp je mi přitom v džínách a volný košili, tak mě najdete doma nebo v Exilu. Jenže ve svý práci musím bejt chameleon. Vzpomeňte si na jakejkoli ohoz a můžete si bejt jistý, že jsem ho měl tenhle měsíc na sobě. A možná i tenhle tejden. Hipster, vagabund, fotřík od rodiny, bankovní ouřada i vykroucená buzna, to všechno jsou mý podoby.

To není nic proti buznám, mám mezi nima pěknou řádku kámošů.

Solomon se podíval na hodinky. Naučenej zvyk, kterým tihle panáci říkají, že už měli bejt dávno někde jinde a vy můžete za to, že tam ještě nejsou. A právě hodinky byly tou jedinou věcí, která mi s ním neladila. Čekal bych humpolácký Breitlingy, jenže on měl výkonný a spolehlivý Luminoxy. A Luminoxy nosí výkonní a spolehliví chlápci.

Já nosím Luminoxy. Taky jsem si je ale sám vybral a vím proč, zatímco on je nejspíš dostal jako dárek.

Solomon sice možná spěchal, ale ne tak moc, aby se ještě na chvíli nezasekl.

„Pan Gold mi říkal, že je na vás spoleh.“

„Pan Gold má pravdu, je na mě spoleh. Ale jen kdyždostanu přesný zadání a bezchybný informace.“

Nešlo o výmluvu, natož o výhrůžku. Jen o vysvětlení. 28


„Víte, já bych nerad, aby moje...“

„... potenciální bývalá manželka...“

„... získala nějaké podezření. Chápete.“

„Naprosto.“

Usmál jsem se na něj, i když mi to dalo hodně přemáhání. Od toho chlapa by se ušpinila i zablácená pneumatika.

„Neslíbím vám výsledky do týdne nebo dvou, to snadcháete zase vy.“

Přikývl, ale bezděčně přitom zašilhal ke svý missMoneyeater. Nemohl se dočkat. Hřebeček se třetí mízou na krku netrpělivě hrabal kopýtkem a vzrušením se klepal jakonachlazenej stájovej pinč.

Ne že bych se mu divil.

Ne že bych mu tu krásku nezáviděl.

Když pak i s Goldem všichni tři odcházeli, nemohl jsem z ní spustit oči. Ale nic z toho nevyvozuju, tohle se mi s různejma ženskejma stává až příliš často.

Ptal jsem se na to svýho doktora a on říkal, ať jsem rád. Gregor se nudil za barem, já procházel papíry ze Solomonovy obálky a z repráků jelo Masters of Puppets. Tvrdá muzika mě uklidňuje, vždycky se mi při ní nejlíp přemejšlí.

Lars, ten skutečnej Lars, řezal do bubnů, Kirk mydlil sóla, James si skoro urval hlasivky a Cliff za basou se mohlzvencnout. Chudák Cliff, kterej bude jen o půl roku pozdějc naprkně. Jen si to představte, je vám čtyřiadvacet, jste suverénně jeden z nejlepších basáků na světě a najednou při nehodě vypadnete z okna autobusu a ten vás pak rozmačká. Prostěultramegasvinskej pech, nic jinýho na to říct nejde.

29


Dveře do ulice byly otevřený, miluju jarní vzduch a koncem dubna už teploměr šplhal nad dvacítku. U stolků seděli tři zoufalci, kteří srkali kafe a vypadali na to, že se se řvoucíMetallicou už tak nějak smířili.

Když jsem informace o potenciální bývalý manželcezadavatele konečně dočetl, dal jsem si je ještě jednou. A pak znova.

Dora Solomonová, věk třiapadesát, vysokoškolskej titul. Manželé od roku 1988, což znamená, že ruku v ruce prošli těma nejdivočejšíma rokama. O tom, kdo má jakej podíl na vybudování firmy Solomon pomlčel, patrně aby mě nestavěl před morální dilemata.

Jak ohleduplný.

Bezdětní. Jediným potomkem vztahu je společnost, o kterou se už brzo strhne pořádná mela. Což vědí všichni zúčastnění, kromě hlavní aktérky.

Dora Solomonová byla suchar. Koukal jsem na její fotku, kterou mi manžel do obálky přihodil, a přísahám, že jsem vjejích očích viděl odlesk účetních výkazů.

Dora Solomonová bude oříšek. Procházel jsem její denní rozvrh, byl jsem jí v patách, ale netušil jsem, čeho se chytit. Probouzela se v sedm vedle manžela a s ním taky snídala. V osm odjížděli každý vlastním vozem do centrály firmy vjejich obchoďáku. Zatímco Solomon se přes den v rámci svejch kšeftů pohyboval ve městě, a v rámci svýho chtíče v jednýtmavovlásce, budoucí bývalá kmitala v kanceláři a rozdávalaúsměvy na všechny strany. Anebo na všechny strany štěkala, toteprve budu muset zjistit.

Pokud byl manžel v dosahu, šli spolu na oběd. Když vdosahu nebyl, zahrála si paní Dora na Ježíška a pozvala někoho 30


z podřízenejch. Nikdy neobědvala sama. Odpoledne trávila

stejně úžasně jako první polovinu dne. Smlouvy, faktury, cash

flow.

Děs.

Den co den přesně v pět odjížděla domů, kde jí zatímhospodyně vycídila nádobí a doplnila lednici. Den co den kroměstředy, kdy se cestou zastavila na lekci bikram jógy. Víkendy trávila s manželem, občas si vyrazili na výstavu nebo do divadla.

Papíry s poznámkama jsem vložil zpátky do obálky.

Dora Solomonová byla vážně suchar. Ale taky výzva. Avýzvy člověk k životu potřebuje, bez nich by zakrněl. Jenže než se do týhle konkrétní výzvy pustím, musím se ještě jednou setkat se Solomonem. Ale tentokrát radši bez toho jeho prsatýhopřívěsku, protože se na rozhovor s ním potřebuju soustředit.

Aby viděl, že nejsem úplně marnej, hned druhej den ráno jsem se na něj pověsil a pak se před něj posadil, zrovna když si v jedný kavárně vyřizoval hovor od rozpitýho ristretta.

Koukal na mě jako na překvapení roku.

„Myslel jsem, že se uvidíme, až...“

„Až?“

Odkašlal si.

„Až bude po všem.“

„Jo, to jsem si původně myslel taky. Ale potřebujuinformace, který jste mi zapomněl přibalit.“

„Nenapsal jsem vám snad všechno, co jste chtěl?“

„Ani omylem. Chystáte se vypustit džina z láhve a já bych nerad, aby nás nakonec smetl oba. Takže potřebuju vědět ještě pár důležitejch věcí.“

„Co přesně?“

31


„Především to, jestli existují nějaký zvláštní jevy mezinebem, zemí, vámi a finančákem.“

„Té otázce nerozumím.“

To mohla bejt stejně tak pravda, jako i snaha získat trochu času k přemejšlení.

„Podívejte, jsou věci, který ženská většinou neodpouští. Například když naznačíte, že má tlustej zadek. Ale existuje jedna věc, kterou neodpustí nikdy. Když ji vyměníte za mladší model. A vy ji k tomu navíc chcete ještě připravit o kasičku s úsporama.“

Solomon krčil obočí tak, že by ho z fleku mohli angažovat jako moderátora do večerního zpravodajství.

„Vaše paní se klidně taky může rozhodnout, že než abyzůstala firma vám, radši ji celou vyhodí do luftu. Takový malý rozvodový kamikadze. Potupená ženská dovede řádit jako godzilla na speedu. Nemuselo by mi do toho nic bejt, ale já bych nerad, aby se jakožto vašeho komplice snažila pohřbít i mě.“

Zíral na mě a já pochopil, že mu to pořád ještě nedochází.

„Takže polopatě. Chci vědět, jestli existuje nějaká černota, kterou spolu máte na triku a se kterou by se vaše drahá mohla vytasit, jen aby vás spláchla. Nezajímají mě podrobnosti,vlastně bych je nechtěl vědět ani za zlatý prase. Jen mi řekněte,jestli něco takovýho proběhlo, a já mizím.“

A znovu ten jeho pohled, za kterým je vidět všechno azároveň nic. Nakonec zakroutil hlavou, ale příliš strojově na to, než abych tomu mohl bez okolků věřit.

Bylo jasný, že si budu muset dávat majzla.

Pak jsem pokračoval. 32


„A teď druhá věc, z úplně jinýho soudku. Nějak jstevynechal kapitolu, která je přitom skoro nejdůležitější. Takže, jak to máte s paní Dorou v posteli?“

Málem zhltnul svůj ristretto šáleček.

„V posteli?“

„V posteli, na gauči, na kuchyňský lince, vždyť víte, jak to myslím. Přes tuhle disciplínu se na ni máme přece dostat,takže co jinýho by mě mělo zajímat víc?“

„A... Co teda přesně... ehm...“

„Co má ráda. Co nesnáší. Rozumíme si?“

„Ne úplně.“

„Má nějaký libůstky? Úchylky? Bičíky, svazování, vosk?Pouští vás občas zadní brankou? Vzali jste někdy do kleští nějakou mladou hospodyňku?“

Solomon si už zase odkašlal, snad počtvrtý nebo popátý během chvíle. Možná bych měl příště s sebou vzít nějakýbylinkový kapky do krku, jinak toho moc neprobereme.

Ehm, ehm. Na druhou stranu jsem jeho rozpaky chápal. Cokoli teď totiž řekne o svý starý, platí zároveň i o něm.Žádnej div, že se mu do toho moc nechce.

„Víte, moje žena je v tomhle směru dost konzervativní.“

„Konzervativní v obecným slova smyslu, nebo konzervativní oproti vaší současný přítelkyni?“

Při těch slovech mě napadlo, že v porovnání s jehočernovlasou sexbombou jsem možná konzervativní i já. A to přitom dokážu bejt fakt vynalézavej a okouzlující.

Ze Solomonovy tváře jsem ale vyčetl odpověď dřív, než jivyslovil. Vypadal, jako když žvejká šťovík nebo nějaký podobný svinstvo.

33


Jo, Dora Solomonová byla vážně suchar ve všech směrech. Kdybych se uměl dojímat, tak řeknu, že na vteřinu došlo mezi náma chlapama k jistýmu souznění.

Solomon na mě rozpačitě koukl.

„Něco se tedy na naší úmluvě změnilo?“

Chvíli jsem ho pozoroval, ale nakonec jsem jen zavrtělhlavou, rozloučil se a zmizel.

Až v autě mi docvaklo, že jsem měl nějakou dobu jen tak sedět a mlčet. Možná bych si bezpracně vykouzlil zvýšeníhonoráře.

Někdy vážně nechápu, proč mám sám sebe za chytrýho. Pověsit se na sledovaný objekt, jak by Doře Solomonový říkali poldové, bylo tak snadný, že by za to člověk snad ani neměl chtít prachy. Z domu do práce, z práce domů. Den za dnem vyjma středeční jógy.

Čím snadnější ovšem bylo sledování, tím obtížnější bude pořídit pro jejího manžela kompro materiály.

Obtížnější?

Vlastně téměř nemožný, protože kde nic není, tam ani čert nebere. Musela by mi pomoct nějaká obrovská náhoda, ovšem spoléhejte v dnešní době na náhodu, že jo. Já proto věřím už jen takovejm, který sám pečlivě zorganizuju. A v organizování naprosto nepravděpodobnejch náhod a setkání jsem dobrej. Při sucharským způsobu života Dory Solomonový a její téměř nepravděpodobný morální rozkolísanosti se ovšem budumuset sakra otáčet, abych se jí dostal pod sukni. Obrazně řečeno.

Jenže někdo pod tu sukni bude muset doopravdy. Kdo, kdy a především jak, to je už jen na mně, protože na aktivní přístup 34


paní Dory se spolehnout fakt nemůžu. Sledování je jenzačátek, vlastně taková milostná předehra před samotným aktem.

Teď už nejde o to přichytit a vyblejsknout nevěrnici, alepečlivým pozorováním se dopátrat její případný slabiny a na nízačít stavět. Což bude možná problém, protože já na tý ženský

visel tejden, a po něm jsem byl tam, kde na začátku.

Na začátku.

Nalijme si čistýho vína. Dora Solomonová není žádnášťabajzna. Kdybych ji měl přirovnat k nějakýmu autu, bude to nejspíš PT Cruiser. Taková ta zakulacená krabice s velkejma blatníkama a mřížkou chladiče jako vpustí do kanálu. Neptejte se proč, ale vážně mi připomínala zrovna tuhle káru. Nechci tvrdit, že je to omluva pro Solomonův plán zbavit se jí, ale ta ženská mi zkrátka byla skoro tak nesympatická jako on sám. Což mi trochu uklidnilo svědomí.

Když jsem ji uviděl poprvý naživo, zmátla mě svýmúsměvem. Prošel jsem kolem ní v podzemních garážích jejichnákuáku a už zdálky jsem si všiml, že se na lidi kolem směje. Ale když jsem se dostal blíž, pochopil jsem, že je to jen pečlivěnainstalovaná maska. Dora Solomonová byla upřímná asi tak stejně jako její manžel a mě by ani nepřekvapilo, kdybytotožná nabídka na získání kompro materiálů přišla od ní. Možná ji Solomon jen předběhl.

A možná ne. Co když i na něm už někdo pracuje? Anebo pracoval a jeho budoucí bývalá má už dávno někde v tajným šuplíku pojistku pro případ rozvodový bitvy? Pokud to tak je, měl můj konkurent daleko snadnější fachu než já, protožeSolomona by na záletech nachytal i jednookej detektiv zesupermarketu.

35


Tohle všechno mi táhlo hlavou a já vyhodnocoval rizika a případný zisky. Nakonec jsem z tý fušky ale neucuknul. Jestli dala paní Dora manžela sledovat, bude mít pro mě jakoprofíka jistě pochopení. Až si pak začnou v nějaký advokátníkanceláři vzájemně předhazovat pikantní fotky, budu dávno v Exilu s nohama na stole srkat Jacka na ledu.

Teda až na to, že ty pikantní fotky musím svýmu zadavateli nejdřív opatřit.

K čemuž potřebuju pečlivě promyšlenou náhodu.

K níž potřebuju nějakou Dořinu slabinu, abych měl tunáhodu na čem stavět.

Odplivl jsem si znechucením nad tím, jak jsou některý lidi počestný. Ulice tohohle města jsou samá rajda, ale já musím dostat zakázku zrovna na tuhle jednu jedinou frigidní světici.

Osmkrát jsem ji sledoval cestou do práce a pak zase domů. Dvě středy jsem dalekohledem koukal ze střechy protějšího domu do malý tělocvičny, kde se paní Dora s dvacítkou dalších zoufalkyň potila při bikram józe. V jednom baru jsem dokonce zapředl nezávazný rozhovor s dívkou, která pracovala vSolomonovic ERE na recepci. Ta mi sice udělala k snídani výborný míchaný vajíčka, ale ani od ní jsem se toho o její šéfový moc nedozvěděl.

Dora Solomonová byla suchar. Možnost získat nějaký její kompro vypadala jako mission impossible a já nejsem Tom Cruise, takže jsem měl obrovskou chuť všechno odpískat ajejímu mužíčkovi říct něco jako omluvu, jenže...

Jenže pak se to stalo.

Maličkost, téměř k přehlédnutí. Drobný gesto, kradmejpohled, prostě něco, čeho si většinou vůbec nevšimnete. 36




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist