načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Řez do tuhého -- Dva roky, 262 mrtvol aneb vzpomínky soudní lékařky - Judy Melinek M. D.; T.J. Mitchell

Řez do tuhého -- Dva roky, 262 mrtvol aneb vzpomínky soudní lékařky

Elektronická kniha: Řez do tuhého -- Dva roky, 262 mrtvol aneb vzpomínky soudní lékařky
Autor: ;

Kariéru soudní lékařky začínala Judy Melinek na mimořádném místě a v mimořádném čase. Měla za sebou teprve pouhé dva měsíce praxe coby newyorská soudní lékařka, když ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3% 95%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Blue Vision
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 242
Rozměr: 22 cm
Vydání: Vyd. 1.
Název originálu: Working stiff
Spolupracovali: T.J. Mitchell
překlad Petr Miklica
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-876-7234-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Americká soudní lékařka vypráví o svých zkušenostech z oboru forenzní patologie. Judy Melinek se původně chtěla věnovat chirurgii. Praxe, založená na dlouhých směnách, bez možnosti skutečného odpočinku, byla však natolik vyčerpávající a neskloubitelná s rodinným životem, že Judy nakonec dala přednost oboru soudního lékařství. Práce s mrtvými těly ji záhy pohltila a nadchla, neboť v sobě ukrývá tajemství života a dokáže odhalit skutečnou pravdu o jeho nositelích. Judy se jako newyorská soudní lékařka podílela na objasňování vražd a záhadných úmrtí, identifikovala ostatky z útoků 11. září 2001 i vyšetřovala oběti anthraxových obálek či havárie letadla u Queens. Dodnes svůj život, o kterém vypráví v této knize, dělí mezi rodinu a mrtvé.

Popis nakladatele

Kariéru soudní lékařky začínala Judy Melinek na mimořádném místě a v mimořádném čase. Měla za sebou teprve pouhé dva měsíce praxe coby newyorská soudní lékařka, když došlo k útokům z 11. září 2001. Vyšetřovala těla obětí anthraxových obálek, které vyděsily Spojené státy o měsíc později. V listopadu 2001 byla u identifikace obětí havárie letu 587, který se zřítil v Queens. Během dalších dvou let měla Judy „na pracovním stole“ 262 lidí i jejich částí. Oběti vražd, nehod, sebevrahy. Těla znetvořená, těla ve větším či menším stupni rozkladu. Jaká je práce forenzního patologa? Seriály jako CSI: Kriminálka Las Vegas ukazují pouze přijatelnější tvář. Skutečnost je přitom taková, že patří k  fyzicky a psychicky nejnáročnějším povoláním vůbec. Společné nicméně mají televize a realita jedno – těla nikdy nelžou. A kdo jim umí naslouchat, tomu odhalí pravdu. Judy Melinek naslouchá mrtvým velice pozorně, zároveň je skvělá vypravěčka – v mimořádně čtivém příběhu soudní lékařky, která svůj život dělí mezi manžela, malého syna a mrtvé v chladících boxech, vám představí forenzní patologii bez příkras a bez patosu.

Předmětná hesla
Melinek, Judy
* 20.-21. století
patoložky -- Spojené státy americké -- 20.-21. století
soudní patologie
Zařazeno v kategoriích
Judy Melinek M. D.; T.J. Mitchell - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

ŘEZ DO

TUHÉHO

Judy Melinek, M.D.

& T. J. Mitchell

Dva roky, 262 těl

aneb vzpomínky soudní lékařky


ŘEZ DO TUHÉHO

Dva roky, 262 těl

aneb vzpomínky soudní lékařky

Judy Melinek, M.D. & T. J. Mitchell

Working Stiff

Copyright (c) 2014,

Dr. Judy Melinek & Thomas J. Mitchell

Podle anglického originálu „Working Stiff: Two Years,

262 Bodies, and the Making of a Medical Examiner“, vydaného

v roce 2014 nakladatelstvím Scribner, vydalo nakladatelství

Blue Vision, s.r.o. v Praze roku 2014. Všechna práva narepro

dukci knihy nebo jakékoliv její části jsou vyhrazena.

Original English language edition published by Scribner

Copyright (c) 2014, Dr. Judy Melinek & Thomas J. Mitchell

Czech edition copyright (c) 2014 by Blue Vision, s.r.o.

All rights reserved.

V knize použité názvy programových produktů, firem apod.

mohou být ochrannými známkami nebo registrovanými

ochrannými známkami příslušných vlastníků.

Překlad: Petr Miklica

Odpovědný redaktor: Martin Kysela

Redakční spolupráce: Ondřej Holzman, Monika Kyselová

Obálka: Simon Anfilov

Sazba: Petra Lochmanová

Vytiskl: PBtisk, a.s., Příbram

Vydání první

Blue Vision, s.r.o.

Kaprova 42/14, 110 00 Praha 1 – Staré Město

www.bluevision.cz

redakce@bluevision.cz

ISBN 978-80-87672-37-2


Rutce, Tomovi & Ritě

a památce Franka Cimerola

a Dr. Menachema Melineka


ŘEZ DO TUHÉHO | 7

OBSAH

1 TOHLE NEMŮŽE DOBŘE SKONČIT 9

2 BUDOU MRTVÍ I ZÍTRA 21

3 PODÍVEJ SE SÁM 31

4 NEŠŤASTNOU NÁHODOU 51

5 JED 65

6 ZÁPACH A KOSTI 85

7 SMRT CIZÍM PŘIČINĚNÍM 101

8 NENÍ TO VAŠE VINA 143

9 NEHODY V MEDICÍNĚ 161

10 11. ZÁŘÍ 2001 185

11 PŘESNĚ, JAK JSME SE OBÁVALI 217

12 DOKONÁNO JEST 229

PODĚKOVÁNÍ 235

REJSTŘÍK 237


ŘEZ DO TUHÉHO | 9

1

TOHLE NEMŮŽE DOBŘE

SKONČIT

„Pamatuj si: tohle nemůže dobře skončit.“ To říkává můjman

žel pokaždé, když začnu vyprávět. Má pravdu.

Takže: v Midtown Manhattanu sedí na chodníku tesař sesvý

mi kamarády, je to nějakých pět šest námezdních dělníků vpři

lbách a usrkávají kávu, než jim začne ranní směna. O den dříve

prošel přes město slábnoucí hurikán a stavební práce sezasta

vily, ale teď je čas pokračovat. Jde o kancelářskou výškovou

budovu, kterou staví už osm měsíců.

Slunce stoupá a s ním i dopravní hluk. Do hukotu taxíků aau

tobusů proniká jakýsi nový zvuk: praskání kovu, které zpočátku

nevypadá nijak hrozivě. Záhy však jeho intenzita zesílí a někdo

začne křičet. Dělníci sice nemohou přes hluk motorů a poryvy

větru slyšet, co říká, ale poznají, že se hlas obrací k nim. Skřípot

kovu nabírá ječivý tón. Muži se podívají vzhůru – pak vyskakují

na nohy a prchají pryč, zatímco káva létá na všechny strany.

Truhlář se vydává špatným směrem.


10 | TOHLE NEMŮŽE DOBŘE SKONČIT

Země se otřese a rameno 117 metrů vysokého stavebníhoje

řábu dopadá na hlavu Jamese Friarsona.

Dorazila jsem k té strašlivé scenérii o nějaké dvě hodinypoz

ději s týmem z MLI, tedylékařskorávních vyšetřovatelů

z newyorského Úřadu vrchního soudního lékaře. Jeřábdo

padl v dopravní špičce přímo na rušnou křižovatku. Policie ji

uzavřela a přesměrovávala provoz na všechny možné strany.

Pracovník MLI, který řídil vůz na převoz mrtvých, nadával

jako špaček, protože posledních pár bloků před místemneho

dy jsme popojížděli jen krokem.Lékařskorávní vyšetřovate-

lé představují jakýsi tým první reakce – jezdí na místo nehod

s následkem úmrtí, vyšetřují a dokumentují vše, co najdou,

a převážejí těla k pitvě do městské márnice. Zahajovala jsem

měsíční program, jehož cílem bylo uvést mladé lékaře dosvě

ta forenzního vyšetřování úmrtí, a do té doby jsem nikdyne

pracovala mimo nemocnici. „Paní doktorko,“ povídá chlapík

z MLI za volantem, zatímco se doprava beznadějně zasekla

na rohu ulice, „doufám, že nám nezačnete nosit smůlu. Včera

jsme museli odvést takovou malou stařenku z resuscitačního

oddělení z kliniky Beth Israel. A dneska zase tenhle čurbes.“

„Pozor, kam šlapete,“ varoval mě policista, když jsemvystou

pila z auta. Náraz oceli vyhloubil v místě, kde dopadla na

Friarsona, do chodníku asi třicet centimetrů hlubokou díru.

Přilba tam pořád byla, ležela vedle kaluže z krve, mozku, kávy

a koblih. Předchozí čtyři roky jsem strávila v zácviku jakopa

toložka v nemocnici, ve sterilní laboratoři nasvícenéfluores

cenčním světlem a v modrém pracovním oděvu. Teď jsem se

octla na větrem bičovaném místě činu, uprostřed Manhattanu

a dopravní špičky, se sraženou krví na chodníku, modrými

majáky a žlutou páskou, s davem čumilů, vzteklými policisty

a kolegy, kteří používají slovo „čurbes“.

Rozhodilo mě to.

„Jak se to stalo?“ chtěl vědět můj manžel T.J., když jsemdora

zila domů.

„Jeřáb mu rozdrtil hlavu.“

Cukl sebou. „Myslím tím, jak je možné, že se převrátil?“ Byli jsme

na malém hřišťátku, které bylo pod schody vedoucími k našemu


ŘEZ DO TUHÉHO | 11

činžáku, a dívali jsme se, jak náš syn Danny, ještě v batolecím

věku, skládá všechny ty otlučené plastové náklaďáky a zrezivělé

tříkolky do řady, aby vytvořil vlak.

„Jeřáb připoutali ještě přes noc, kvůli včerejšímu varování

před tím hurikánem. Operátor na to buď zapomněl, nebo

o tom vůbec nevěděl a podle mě si to ani nezkontroloval.Na

startoval motor, přidal na výkonu a nic se nedělo. Tak přidal

ještě – a úvazy se přetrhly.“

„Ježiši,“ pronesl T.J. a třel si čelo. „Stal se z něj katapult.“

„Přesně tak. Jeřáb šel nahoru, tam vteřinku setrval – a pak se

převrátil.“

„Bože. No a co řidič?“

„Co s ním?“

„Zranila se obsluha jeřábu?“

„No, to nevím.“

„A co ostatní dělníci?“

„Taky nevím,“ odpověděla jsem. „Nikdo z nich nebyl mrtvý.“

T.J. se podíval do korun stromů. „Kde se to stalo?“

„Vždyť jsem ti to říkala, na Šesté avenue.“

„A co?“

„Víc si nepamatuju! Záleží na tom? Budeš se tomu místuvyhý

bat, protože by ti mohl spadnout na hlavu jeřáb?“

„A ne?“

„Tak často se to dít nemůže, věř mi.“ Náš hlasitý hovor zaujal

pozornost dalších rodičů na lavičce.

„Civilisti,“ upozornil mě polohlasem T.J., čímž mi připomněl,

že nikdo z lidí na hřišti plném předškoláků není na našide

batu o ošklivém pracovním úrazu zvědavý. „Měl manželku,

děti?“ zeptal se mě potichu.


12 | TOHLE NEMŮŽE DOBŘE SKONČIT

„Manželku měl. O dětech nic nevím.“

Manžel se na mě podíval úkosem.

„Hele, tyhle věci já neřeším! O to všechno se starajívyšetřova

telé. Já mám na starost jenom tělo.“

„Jistě. Tak mi řekni něco o tom těle.“

Už jsem pitvy předtím dělala, coby součást své lékařské školní

přípravy. Byly to ale všechno klinické záležitosti –pacien

ti, kteří zemřeli v nemocnici. Takovouhle mrtvolu jsemješ

tě neviděla. „Museli jsme udělat kompletní pitvu, protože šlo

o pracovní úraz. Bylo to úžasné. Byl to velký chlap,svalna

tý. Žádná srdeční choroba, nezanesené cévy. Na končetinách

a trupu ani škrábnutí – ale jeho hlava vypadala, jako když

rozmázneš vejce o dřez. Dokonce jsme to označili jako»sko

řápkovou frakturu lebky«. Není to paráda?“

„Ne,“ odpověděl T.J., který najednou pobledl. „Ne, není.“

Nejsem nijak morbidní typ. Jsem vlastně naivní, sluníčková

optimistka. Když jsme zahajovali přípravu na vyšetřováníúmr

tí, T.J. se bál, že nová práce změní úhel mého pohledu na

svět. Měl obavy, že po pár měsících sběru informací o tom,

jakým neuvěřitelným množstvím způsobů umírajíNewyorča

né, se oba začneme nervózně ohlížet po kuchyňskéoken

ní klimatizaci, aby nám nespadla na hlavu. Možná budeme

Dannyho kočárkem objíždět mříže průduchů a kanalizací,

než abychom to vzali přes. Přijde čas, tvrdil s jistotou, kdy

už nevkročíme do vražedného Central Parku. „Uděláš ze mě

jednoho z těch šílenců, kteří odcházejí z domu s chirurgickou

maskou a v rukavicích,“ prohlásil, když vypukl strach zezá

padonilské horečky.

Místo toho mé zkušenosti měly opačný vliv. Osvobodily

mě – a nakonec i mého manžela – od fobií, které do násza

sívaly večerní zprávy. Jakmile jsem se stala očitým svědkem

smrti, zjistila jsem, že téměř každý neočekávaný smrtelný úraz,

který jsem vyšetřovala, byl buď výsledkem čehosi nebezpečně

pozemského, nebo následkem předvídatelného rizika.


ŘEZ DO TUHÉHO | 13

Takže nepřecházejte nebezpečně ulici. Při řízení mějtezapnu

tý pás. Anebo ještě lépe – držte se od auta dál a věnujte secvi

čení. Hlídejte si váhu. Pokud jste kuřáci, přestaňte teď hned.

Pokud nejste, nezačínejte. Zbraně dělají do lidí díry. Drogy

jsou špatné. Znáte tu žlutou čáru na nástupišti metra? Je tam

z nějakého důvodu. Zůstat naživu, jak už to tak vypadá, je

většinou zásluha zdravého rozumu.

Většinou. Jak jsem se také naučila v newyorském Úřaduvrch

ního soudního lékaře, občas usmrtí jinak zdravé lidinedete

kovaný anatomický defekt. V jednom případě z milionu se

objeví smrtelná nemoc a v New Yorku je osm milionů lidí.

Jsou zde otevřené výkopy. Zbloudilé kulky. Padající jeřáby.

„Nechápu, jak to můžeš dělat,“ říkají mi přátelé, dokonce iko

legové lékaři. Ale všichni lékaři musí získat na své pacienty

do jisté míry objektivní pohled. Musíte potlačit emoční reakce,

jinak byste nebyli schopni dělat svou práci. V jistých ohledech

je to pro mě snazší, protože mrtvé tělo je ve skutečnosti objekt,

není to už člověk. Ještě důležitější je, že mým jedinýmpacien

tem není mrtvola. Ti, na kterých skutečně záleží, jsou přeživší.

A já pracuji i pro ně.

Nezačala jsem tím, že bych chtěla být soudní lékařkou. Není

to tak, že byste si ve druhé třídě řekli: „Až vyrostu, chtěla

bych řezat do mrtvých lidí.“ Ani vás nenapadne, že by tohle

měl doktor dělat. Doktor by měl lidi uzdravovat. Takovým

doktorem byl můj táta. Byl šéfem psychiatrické ambulance

v Jacobi Medical Center v Bronxu. Díky otci jsem začala být

fascinovaná tím, jak funguje lidské tělo. Schovával si všechny

učebnice z medicíny, a když jsem začala klást otázky,vytaho

val ty svazky z horní police, abychom mohli spolu zkoumat

anatomické nákresy. Ty knihy byly něco jako cestovatelské

mapy a on se v nich pohyboval s takovou lehkostí, s takovou

jistotou a nadšením, až mi připadalo, že kdybych se stalalé

kařkou, mohla bych po těch mořích plout spolu s ním.

Nedostala jsem nikdy příležitost. Můj otec spáchal vosmatři

ceti letech sebevraždu. Bylo mi třináct.

Na jeho pohřbu za mnou chodili lidi a říkali všichni totéž: „Je

mi to moc líto.“ Nesnášela jsem to. Vytrhovalo mě to z méstr

nulosti a vyvolávalo hněv. Napadalo mě v té chvíli jediné: „Proč


14 | TOHLE NEMŮŽE DOBŘE SKONČIT

je vám to líto? Není to vaše chyba!“ Byla to čistě jeho chyba.

Můj otec byl psychiatr a dobře věděl, z profesního i osobního

hlediska, že měl vyhledat pomoc. Postupy znal – sám svým

pacientům pokládal tři diagnostické otázky, které se všichni

učíme na medicíně a používáme v případě, že někohopovažu

jeme za osobu se sebevražednými sklony. Za prvé: „Chcete si

ublížit nebo se zabít?“ Pokud zní odpověď ano, musí následovat

otázka: „Máte nějaký plán?“ Jestliže je odpověď kladná,posled

ní otázka bude: „Jaký je to plán?“ Má-li váš pacient uvěřitelný

sebevražedný plán, musí být hospitalizován. Plánem mého otce

bylo oběšení, akt, který vyžaduje výrazné odhodlání. Když se

mu podařilo tento plán provést, spoustu let jsem se na nějzlo

bila – za to, že zradil sám sebe a mě opustil.

Dnes, když říkám příbuzným a blízkým sebevraha, že přesně

chápu, čím si procházejí – a proč – věří mi. Spousta lidí mi

řekla, že jim to pomáhá nějak se s tím smířit. I po letech mi

někteří z těch příbuzných volají – doktorce, která pro ně byla

na telefonu v ten nejhorší den jejich života – a zvou mě na

oslavy promocí, svatební hostiny i oslavy narození vnoučat.

Člověka, kterého vám osud sebral, postrádáte nejvíc voka

mžicích největší radosti. Všechny ty telefonáty, lístky spodě

kováním a oznámení o nových přírůstcích do rodiny –vykřič

níky, svraštělá novorozeňata, nový život – patří k těmnejvět

ším odměnám za mou práci.

Tato osobní zkušenost se smrtí však neměla za následek, že

bych si vybrala práci, která je jí nasáklá. Sebevražda mého

otce vedla k tomu, že jsem si užívala života – oslavovala ho

a pevně se jej držela. Ke kariéře naplněné pitvami jsem se

dostala oklikou.

V roce 1996, když jsem promovala na medicíně UCLA, jsem

chtěla být chiruržkou. Zahájila jsem chirurgickou stáž vevý

ukové nemocnici v Bostonu. Povídalo se, že v tomhleprogra

mu zasvěcují studenty do oboru velmi brutálně. Starší medici

mě ale spiklenecky ujišťovali, že výsledek tento krátkodobý

vklad vyváží. „Pět let budeš dřít jako pes. Tvrdě makat. Až

budeš hotová a stane se z tebe praktikující lékařka, budeš to

mít v kapse. Hodiny strávené tady jsou fajn – celý den budeš

zachraňovat životy a vyděláš si během té doby spoustupe

něz.“ Skočila jsem na to.


ŘEZ DO TUHÉHO | 15

Netrvalo dlouho a začala jsem si všímat, že spousta chirurgů

má v rohu své pracovny složené lůžko. „Proč by si někdodá

val do kanceláře postel? Protože to je člověk, který ani nemá

čas dojít domů a vyspat se,“ odpověděla mi jedna zkušená

sestra. Můj pracovní týden začínal v pondělí ráno v půl páté

a končil v půl šesté v úterý večer – 36hodinová směna. Tu

následovala směna 24hodinová, pak další šestatřicítka a týden

končil dvanáctihodinovkou. Z každých dvou týdnů jsem měla

jeden celý den volna. Byl to standardní 108hodinový pracovní

harmonogram. Občas bylo i hůř. Při některých příležitostech

jsem třímala skalpel 60 hodin v kuse, mezitím jsem si jenob

čas zdřímla. Bylo pár týdnů, kdy jsem pracovala 130 hodin.

T.J. začal kupovat spoustu vajec, červeného masa,proteino

vých koktejlů, krabice s vysokokalorickými tyčinkami, které

jsem si mohla nastrkat do kapes laboratorního pláště. Musel

do mě nacpat co nejvíc paliva během depresivní snídaně před

úsvitem a pak znovu, když jsem následujícího večera padla

ve špinavém pracovním oblečení na židli k večeři. Během své

patnáctiminutové cesty autem domů jsem často na červené

zabrala – „jenom na minutku zavřu oči“ – a probudil mě zvuk

klaksonu řidiče za mnou, když už svítila zelená.

Pro T.J. je Boston jeho domov. Jeho rodina měla obrovskou

radost, když jsme se sem z Los Angeles přestěhovali zpátky.

Chodit spolu jsme začali v osmnácti – byli jsme v prvnímroč

níku vysoké, takže spíš ještě láska ze střední – a když jsme

se přehoupli přes dvacet, byli jsme šťastní a brali svůj vztah

vážně. Já se chtěla vdávat – ale on začal mít pochybnosti.

Pochyboval, jak jsem později zjistila, že by chtěl mít zaman

želku chiruržku. Začal se ze mě stávat pobledlý, šourající se

přízrak a trvale jsem ztrácela muže, kterého jsem milovala,

a který miloval mě.

Pak, jednoho zářijového dne, jsem v práci na koncišestatřice

tihodinové směny omdlela. Padla jsem na linoleum hnedve

dle pacienta na lůžku a probrala se až na vozíkusměřují

cím na jednotku intenzivní péče, v ruce zapíchnutou kapačku

s glukózou. Diagnóza byla vyčerpání a dehydratace. Potédo

razil vedoucí programu stáží, můj šéf, a postavil se vedlepyt

líku intravenózní kapačky – očividně netrpělivý, ale nikterak

znepokojen. „Jistě,“ pronesl, „jste jen unavená. Jeďte domů,

dejte si dvanáct hodin volna a spánku. Pijte hodně tekutin,


16 | TOHLE NEMŮŽE DOBŘE SKONČIT

ano?“ Byla jsem omámená, vyčerpaná a bylo mi trapně, takže

jsem se zmohla jen na přikývnutí. „Seženu někoho, kdo za vás

vezme další směnu,“ řekl mi chirurg, otočil se zády k mému

lůžku a vyrazil ven ze dveří.

Jakmile mě šéf opustil a já zůstala na intenzivní péči sama,

přestalo mi být trapně. Byla jsem naštvaná. Po nikom přece

nemůžou chtít, aby praktikoval klinickou medicínu, tím spíš

chirurgii, po třech hodinách spánku, na kterých jsem žila já.

Chiruržkou jsem ovšem chtěla být od chvíle, co jsem poprvé

vzala na medicíně do ruky skalpel. Chodila jsem na operační

sál a dívala se, jak se zachraňují životy. Nechtěla jsem to vzdát

jen proto, že mě mé tělo jednou zradilo. Vrátila jsem se do

práce.

O necelý měsíc později jsem byla přinucena se zamyslet nad

riziky, kterým čelí mí pacienti v rukou vysílených lékařů.Bě

hem ranní obchůzky jsem dostala na pager vzkaz, abychza

volala do nemocniční lékárny. Když jsem tak učinila, zeptal se

mě ženský hlas: „Opravdu chcete tomu pacientovi nakapač

kách dát dvě stě jednotek inzulínu, paní doktorko?“

Měla jsem za sebou celou noc spánku a byla jsem ve střehu,

jak to jen bylo možné, ale i tak jsem vyhrkla to první, co mi

přišlo na jazyk. „Cože? Ne! To by zabilo i koně!“

Šlo o pacienta závislého na intravenózním podávání výživy,

která dodávala energii přímo do jeho krevního řečiště. Její

součástí byl pečlivě dávkovaný počet jednotek inzulínu –na

příklad patnáct nebo dvacet – tak, aby si tělo dokázalo udržet

zdravý cyklus ukládání a uvolňování energie. Pokud by místo

toho dostalo dvě stě jednotek inzulínu, zkolabovalo byná

sledkem hypoglykémie a pacient by během pár minut zemřel

na fatální srdeční arytmii, smrtelný záchvat, případně obojí.

„Takový předpis jsem nenapsala, že ne?“

„Jak se jmenujete?“

„Dr. Melineková.“

„Melineková. Počkejte.“ Na druhé straně se ozvalo šustěnípa

píru. „Ne,“ odpověděla nakonec žena a já se zase mohla volně

nadechnout.


ŘEZ DO TUHÉHO | 17

„Prima,“ odpověděla jsem. „Kolik jednotek inzulínu dostalpa

cient intravenózně včera?“

„Dvacet jednotek.“

„A den předtím?“

„Dvacet.“

„V takovém případě zůstaňte u dvaceti.“

„Ano,“ odvětila laborantka, která právě zachránila něčí život.

Lékař, který ten recept předchozí směnu napsal, byl takéchi

rurg na stáži. Málem zabil pacienta tím, že na výživovýpřed

pis napsal o nulu víc. O téměř smrtelném pochybení jsem

nenapsala žádné hlášení. Nikomu se nic nestalo a nikdoneze

mřel, takže k žádné nehodě nedošlo. Ublížila jsem já nějakým

pacientům během svých 130hodinových pracovních týdnů,

aniž bych o tom věděla? Zabila jsem někoho? Konec méchi

rurgické kariéry nastal o tři měsíce později, kdy jsem dostala

chřipku – běžnou sezónní chřipku – a pokoušela se nahlásit,

že jsem nemocná. „Není tu nikdo, kdo by to za vás tentokrát

vzal,“ řekl zlobně můj šéf, jako kdyby můj zářijový převoz na

intenzivní péči byla jen snaha se ulít. Spolkla jsem dvaTyle

noly, zbytek si nacpala do kapsy a vyrazila do práce.

Celou směnu mám jako v mlze. Tylenol přestal po párho

dinách působit a já se začala třást zimnicí. Když jsem měla

chvilku, vtrhla jsem na prázdnou sesternu a změřila si teplotu:

38,9. Zatímco jsem polykala další dvě tablety, vtrhl do dveří

kdosi z pohotovosti: mladá žena s akutní apendicitidou.Ně

kdo mi vrazil do ruky její kartu a já se vydala za vozíkem,kte

rý převážel pacientku na operační sál. Pacientka měla teplotu

38,4 – nižší než já.

Ruce se mi netřásly. Otevřela jsem ji, podvázala apendix,od

řízla ho a zašila ránu. Místnost se se mnou houpala a pot se

ze mě jenom lil. Já jsem ale zhluboka dýchala, soustředila

veškerou pozornost na jehlu a dokončila šití. Byla to šedesátá

první operace, kterou jsem absolvovala během šesti měsíců

chirurgické stáže, a poslední. V okamžiku, kdy jsem opustila

operační sál, sdělila jsem vedoucí stáží, že je mi příliš špatně

na to, abych mohla pracovat, a že musím okamžitě domů.


18 | TOHLE NEMŮŽE DOBŘE SKONČIT

„Nemusíte si dělat výčitky,“ snažila se mě uchlácholit. „Já jsem

jednou ve službě potratila.“

Zavolala jsem T.J. – v horečce, zoufalá, plačící. Když vstoupil

do lékařského pokoje, beze slova za sebou zavřel a zamkl

dveře. Pak se sklonil k mému lůžku a zeptal se: „Nechceš tady

skončit?“ Přiznala jsem, že ano. „To je dobře,“ řekl rozhodně

T.J. „Měla bys.“

„Ale co budeme dělat? Jaká nemocnice mě vezme, když dám

výpověď?“

„Na tom nezáleží,“ řekl. „Teď už ne. Dej výpověď.“

Měl pravdu. Nezáleželo na tom. Teď už bylo jen důležitédo

stat se odsud pryč. Následující den jsem ze své pozicechirur

ga-stážisty odešla. T.J. a já jsme zase začali trávit čas spolu. Na

Den sv. Valentýna v roce 1997 jsme spolu šli po ulici, po které

jsme se procházeli při našem prvním rande, o nějakých devět

let dřív, ještě jako teenageři. Když jsme došli do místa, kde

jsme se poprvé vzali za ruce, zastavil se, uchopil mě za obě

ruce naráz a poklekl na jedno koleno na zledovatělý chodník.

Byla jsem překvapená, potěšená a nedokázala jsem se ubránit

chichotání. „Nemohla bys mi říct svou odpověď – ano, nebo

ne?“ naléhal. „Mrzne mi koleno.“

Poprvé za téměř rok jsem byla šťastná – ale i trochu vyděšená.

Jen jsem se dozvěděla, jakým typem lékaře být nechci, a byla

jsem přesvědčená, že teď, když jsem něco jako poškozené

zboží, mě žádná nemocnice na odbornou stáž nevezme. Na

medicíně jsem byla nejspokojenější při praxi na patologii.Fas

cinující, zajímavé případy a lékaři působící dojmem, že vedou

spořádané životy. Během posledního ročníku medicíny se mě

ředitelka odborné patologické praxe na UCLA pokoušelazís

kat. „Ne, ne,“ řekla jsem jí tehdy, sebejistá a s klapkami na

očích. „Já budu chiruržka.“

O více než rok později jsem jí volala, neví-li o nějakém místě

na patologii, kdekoliv, pro neúspěšnou stážistku z chirurgie.

„Mohla byste tu začít v červenci?“ zeptala se.

„Co přesně myslíte?“


ŘEZ DO TUHÉHO | 19

„Judy, podržím vám místo na odbornou stáž tady na patologii

UCLA, když nastoupíte v červenci.“

Ještě víc šokující bylo, jak se pro tuhle myšlenku nadchl T.J.

„Zase opustíš rodinu,“ připomněla jsem mu.

„Paní doktorko,“ odpověděl mi můj snoubenec. „Šel jsem ste

bou do pekla a zpátky. Půjdu s tebou i do Los Angeles.“


ŘEZ DO TUHÉHO | 21

2

BUDOU MRTVÍ I ZÍTRA

Nemáte-li rodný list, nic moc se neděje. Pro sehnání práce,

založení účtu či dokonce registraci pro sociální pojištění si

vystačíte s jinými formami identifikace. Pokud ovšem ti, kdo

vás přežili, nemohou po vašem skonu předložit úmrtní list,

čeká na ně byrokratický očistec. Nemohou pohřbít vaše tělo,

převážet je přes hranice států, vypořádat vaše investice nebo

zdědit cokoliv, co jste jim odkázali. Úmrtní list vystavujesoud

ní lékař, tzv. forenzní patolog.

Patologové studují příčiny i následky lidských chorob apora

nění: veškeré možné nemoci, všechny typy zranění, nakaž

dé části lidského těla. Jako stážistka na patologii UCLA jsem

strávila čtyři roky studiem toho, jak vypadá každájednotli

vá buňka, tkáň i struktura v lidském těle. Kromě toho jsem

se naučila, jak vypadají všechny věci, které se nějak pokazí,

a jak je rozeznat.


22 | BUDOU MRTVÍ I ZÍTRA

Forenzní patolog je v rámci tohoto odvětví medicínyspecia

lizace, která se zabývá vyšetřováním náhlých, neočekávaných

či násilných úmrtí prostřednictvím návštěvy místa úmrtí, studia

lékařských záznamů a vykonání pitvy – během těchto úkonů

jsou shromažďovány důkazy, které mohou být použity usou

du. Stejně jako klinický patolog musí rozpoznat, jak vypadá

vše v lidském těle, forenzní patolog však musí navíc iporozu

mět tomu, jak co funguje. Musí vědět, jak vás všechno to, co

se v těle pokazí, může zabít a stejně tak musí znát i způsoby,

jak vás může zabít náprava těchto nedostatků. Forenznípa

tolog není jen medicínská profese, ale též očitý svědek smrti

z pohledu lékařské profese – odpovídá na všechny otázky,

urovnává všechny spory, odhaluje veškeré záhady obsažené

ve fyzické schránce člověka. „Akorát přišel o den později,“ jak

rádi žertují mí přátelé z kliniky.

Forenzní patologové pracují buď pro úřad soudního lékaře,

nebo pro koronera. Koroner je buď administrativní, nebozá

kon vymáhající subjekt (často šerif), který vyšetřujenepřiro

zená úmrtí v rámci své jurisdikce. Koroner si najímá lékaře

pro vykonání pitvy, ale tito lékaři obvykle nehrají – kromě

své práci v márnici – při vyšetřování aktivní roli. Soudní lékař

je lékař vyškolený specificky pro vyšetřování úmrtí a pitevní

úkony, který provádí pitvu (říká se jí též „sekce“, z latinského

sectio – řezání) a všechny další součásti oficiálníhovyšetřo

vání. Soudní lékař je vždy doktor medicíny a často též školí

další lékaře – jde o jednoroční program stáží, který následuje

po čtyřleté stáži na nemocniční patologii.

Já jsem skončila na stáži v newyorském Úřadu vrchníhosoud

ního lékaře, protože jsem chtěla uniknout povinnémuměsíční

mu kolečku v nechvalně ponurém úřadu Okresního koronera

v Los Angeles. „Budou ti dávat jen těla v rozkladu aautoneho

dy,“ slyšela jsem ze stížností svých kolegů.

„Co byste chtěla? Nic jiného tam nemají,“ sdělil mi šéf stážistů

na UCLA. Vždycky jsem se ráda zastavovala na jeho pracovišti,

protože měl slabost pro soudní případy a v akademickýchča

sopisech, které shromažďoval, se to jen hemžilo články jako:

„Heroin jako příčina úmrtí po injekci do penisu“ a „Náhlá smrt

po studeném nápoji“. Ve srovnání s těmito titulky článkyna

depsané „Apoptóza nenádorových a nádorových onemocnění

hypofýzy u člověka: projev proteinů genové rodiny Bcl-2“nebr />

ŘEZ DO TUHÉHO | 23

měly šanci upoutat mou pozornost. Nepřečetli byste si raději

„Sebevražda s pomocí nálože umístěné v trubce: případová

zpráva“? Já ano – a taky jsem si to přečetla.

„Pokud se skutečně chcete naučit forenzní patologii, dejte si

kolečko na OCME v New Yorku,“ radil mi můj šéf. „Poznáte

tam všechny možné úžasné způsoby, jak zemřít, a vyučují tam

skvěle. Tam jsem dělal svéforenzněatologické kolečko já

a líbilo se mi to.“

„Odstěhovat se na měsíc do New Yorku?“

„Proč ne?“

T.J., když jsem za ním přišla s tímhle nápadem, k mémupře

kvapení řekl totéž. Byla jsem poprvé těhotná a on se rozhodl,

jak z finančních, tak i z rodinných důvodů, že bude otcem

v domácnosti na plný úvazek. Tím pádem jsme se mohliod

stěhovat, kam jsme chtěli a kdy jsme chtěli, aniž bychommu

seli přehodnocovat naše kariérní cíle. „Děti jsou přenosné,“

poznamenal.

Proto jsme v září 1999, šest měsíců před narozením Dannyho,

odletěli do New Yorku a já jsem se pustila do kolečka stáží

v Úřadu vrchního soudního lékaře. Ke konci svého měsíčního

působení jsem se rozhodla, že soudní lékařství je pro mě ta

správná kariéra – a že tím místem, kde se jí budu věnovat, bude

právě OCME New York. Líbila se mi intelektuální náročnost

i vědecké nasazení při vyšetřování úmrtí. Všichni – od nových

studentů až po ty nejzasloužilejší lékaře – mi tu připadališťast

ní, dychtiví naučit se něco nového a disponující profesionálním

nasazením. Nikdo ze soudních lékařů neměl v kancelářilehát

ko. „Žádné naléhavé pitvy neexistují,“ sdělil mi další stážista.

„Tví pacienti si nikdy nestěžují. Nepíšou ti na pager při obědě.

A budou mrtví i zítra.“

Ihned po návratu do Los Angeles jsem vyplnila žádost oce

loroční kompletní stáž v newyorském úřadě. O čtyři měsíce

později, když jsem ještě byla na mateřské dovolené, mi volal

Dr. Charles Hirsch, vrchní soudní lékař pro město New York,

s nabídkou pozice asistentky soudního lékaře od července

2001.


24 | BUDOU MRTVÍ I ZÍTRA

Můj první pracovní den začal probuzením ještě před úsvitem

v našem bytě v Bronxu. T.J. vedle mě lehce chrápal a Danny,

v té době šestnáctiměsíční, svému otci přizvukoval z druhé

strany z kolébky. Poslouchala jsem, jak se nám přímo pod

oknem valí auta na Manhattan, a uchýlila se opět ke starému

zlozvyku – okusovala jsem si nehty a s obavami přemýšlela,

zdali jsem se na další životní křižovatce nevydala špatným

směrem a netáhnu s sebou tentokrát navíc i manžela a dítě.

Odešla jsem z domova brzy, chtěla jsem si na cestu zeSpuy

ten Duyvil, kde se Most Henryho Hudsona zvedá z Bronxu

do zeleného svahu Inwood Hill, na Grand Central Stationdo

přát spoustu času. Na Grand Central jsem se vmísila do davu

směřujícího na metro do Lexington Avenue a vynořila se na

28. ulici, kde jsem, stále nervóznější, vešla do letního slunce.

Po pár blocích jsem dorazila na nároží. Byla jsem na místě:

520 First Avenue.

Mé nové pracoviště byla sazemi z výfukových zplodinzačer

něná modrá kostka doplněná omšelým hliníkem akorunova

ná nezakrytým kotlem, jehož izolace ze skelné vaty vála ve

větru. Přední část se skrývala ve stínech za spletí rozviklaného

lešení s velkými skulinami, které odhalovaly napůl natřené

rezavé tyče mezi nestejně velkými prkny. Takhle ostudnýpo

hled byl na Úřad vrchního soudního lékaře města New York.

Vešla jsem do vstupní haly a žena z ostrahy zvedla oči. Na

stěně byla výrazná ocelová písmena: TACEANT COLLOQUIA.

EFFUGIAT RISUS. HIC LOCUS EST UBI MORS GAUDETSU

CCURRERE VITAE. Zírala jsem na nápis. „Mohu nějakpomo

ci?“ zeptala se ta žena a když jsem jí řekla své jméno, tvář se jí

rozzářila. „Nová stážistka na patologii? Vítejte na palubě, paní

doktorko!“

Něco ve mně ztuhlo. Přede dvěma týdny jsem si žila hezkým

životem v Los Angeles. Dokončila jsem svou formálnílékař

skou přípravu a byla jsem plnohodnotnou lékařkou. Mohla

jsem vzít hezkou, čistou práci v laboratoři kdekoliv v zemi

a sedět celý den za mikroskopem, prohlížet si slidy azapi

sovat na papír diagnózu. Místo toho jsem vyvlekla rodinu do

města, které nic neodpouští – do místa, kde jsem vyrostla, do

drsného kraje, který v sobě nesl špatné vzpomínky. A proč

přesně jsem to udělala?


ŘEZ DO TUHÉHO | 25

Výraz ženy z ochranky zjihl. Bylo mi jasné, že už v téhlebu

dově vítala spoustu zkoprnělých lidí. Otočila se zpátky kvy

leštěnému stříbrnému heslu a řekla: „Nechť ustane hovor.

Nechť odplyne smích. Toto je místo, kde se smrt uvolilapo

máhat živým.“

Obě jsme stály v chladné, tiché vstupní hale. „Aha,“ pronesla

jsem nakonec.

„Vítejte v OCME, Dr. Melineková.“ Pak recepční vytáhlavisač

ku s nápisem NÁVŠTĚVA.

Dr. Mark Flomenbaum byl zástupcem vrchního soudníholé

kaře i pravou rukou Dr. Charlese Hirsche a též mým přímým

nadřízeným. Proto jsem byla překvapená, když mě uvítalob

jetím. Metr osmdesát osm, s dlouhým, jemným obličejem,ku

latými brýlemi a obrovskýma rukama byl Flome po celémúřa

du proslulý jako mistr v karate, který přeráží prkna jen tak pro

zábavu. Představil mi v prvním patře lidi z MLI a zaměstnance

odboru identifikací a pak mě doprovodil nahoru dokancelá

ře, která byla hned naproti té jeho. Měla jsem ji celý rok sdílet

se dvěma dalšími forenzními patology na stáži.

V kanceláři se už zabydloval Dr. Stuart Graham. Stuart strávil

patnáct let v soukromé praxi, vedl laboratoř klinicképatolo

gie na Floridě, ale pak se rozhodl změnit obor. „Většinou jsem

seděl u mikroskopu nebo kontroloval data z krevní banky.

Myslím, že jsem za deset let neprovedl víc než jednu pitvu.“

„To napravíme,“ řekl vesele Flome.

Stuart měl velmi suchý smysl pro humor, mluvil pomalu a měl

slabost pro nošení motýlků. Přidělili nám v místnosti stážistů

sousední stoly, naše otáčecí židle byly vedle sebe. V kanceláři

byl ještě třetí stůl, za zástěnou, která dělila místnost. Patřil

Dr. Dougu Freemanovi, vychrtlému muži s dlouhýmanoha

ma, pomalým krokem a blonďatými vlasy staženými doculí

ku. Vypadal jako skutečně milý chlapík ze Středozápadu.Flo

me nám vysvětlil, že Stuart, Doug a já strávíme prvníčerven

cový týden administrativním procesem, který zahrnuje sejmutí

otisků prstů, lékařské vyšetření a hromadu byrokratického


26 | BUDOU MRTVÍ I ZÍTRA

papírování. Až bude po všem, každý z nás dostanevisač

ku – zdobený odznak vsazený do těžkého koženého pouzdra.

Podíval se na hodinky. „No jo. Je čas na ranní Hirschovoko

lečko. Jdeme dolů do Díry.“

Nikdo zjevně netušil, kdo překřtil pitevní sál na Díru. Není to

díra. Ve skutečnosti je to pozoruhodně čisté a úhledné místo.

Osm stolů z nerez oceli stojí vedle sebe – rozlehlé, dobře

vydrhnuté a lesklé pracovní plochy se zdviženými okrajipři

pomínajícími zábradlí lodi lemující jednu stěnu dlouhémíst

nosti. Za každým stolem je vysokotlaká hadice se zakončením

připomínajícím sprchu a těla leží na kovových příčkách, takže

krev i tekutiny mohou odtékat do mělkého odtoku pod nimi.

Ten směřuje přímo do kanálu s bioodpadem – a pokud se

řeší vražda, zůstává odtok uzavřený, dokud nejsou dohledány

veškeré kulky, špičky nožů a další cizí předměty. Byla jsem

informována, že jeden nešťastný mladý soudní lékař musel

celý odtok rozebrat poté, co do něj nedopatřením spláchl kus

důkazního materiálu.

Nad nožičkou pitevního stolu jsou zavěšené váhy smetric

kým displejem na vážení orgánů. V koutě stojí velký válec

s formalínem, 10procentním roztokem formaldehydu,kte

rý funguje jako univerzální konzervant lidské tkáně. U další

stěny vychází zpoza skleněných dvířek vrčivý zvuk sušáren.

Uvnitř, na ramínkách, odkapává krví nasáklé oblečení –dů

kazní materiál vražd, které zde schne před laboratorními testy,

případně před soudním procesem.

Pitva patří k ranním činnostem. Dr. Flomenbaum poradil mně,

Stuartovi i Dougovi, abychom si vzali pláště a postavili se

ke stolům, které nám byly v Díře přiděleny, už v osm ráno.

Tak budeme mít dost času dokončit externí posouzení našeho

prvního případu dřív, než se objeví šéf.

Dr. Charles Seymour Hirsch vyrazil na ranní obchůzku,ob

klopen pracovníky MLI a mediky, přesně v půl desáté.Bla

hosklonný lékař s dýmkou jako kdyby vypadl z obrazuNor

mana Rockwella. Hirsch na sobě měl vždy pohodlné široké

kalhoty, kravatu a šle, zatímco zpoza chirurgické masky se

upíraly jeho pronikavé oči. Každé ráno jsme mu předkládali

souhrn případů, zatímco on si podrobně prohlížel rentgenové

snímky i naše nálezy z vnějšího vyšetření. Museli jste kekažbr />

ŘEZ DO TUHÉHO | 27

dému případu něco říct, ale nesměli jste se pouštět do ničeho,

co byste nebyli schopni na místě podložit. Ranní Hirschovy

obchůzky mohly být tím nejdramatičtějším okamžikem dne.

Dr. Hirsch na pitevním sále nasazoval tichý, důstojný tón, a my

ostatní jsme ho napodobovali. Projevoval slabost proepigra

my, kterým jsme říkali „hirschismy“ – a jako každý učitel měl

své vrtochy. Netrvalo dlouho, než jsme je odhalili. Nesnášel

výraz „shodný s“, pokud jsme popisovali nějakýjednoznač

ný nález, a skřípal zuby, když jsme pro něco použili výrazy

„masivní“ nebo „jemné“ – přesnější jsou výrazné a mírné. Při

prezentaci případu Dr. Charlesi Hirschovi jste museli hovořit

o zesnulém jako o muži, ženě, chlapci či dívce – nikoliv jako

o osobě mužského či ženského pohlaví. Během našehoprv

ního týdne práce na případech Stuart prezentoval tělo muže,

který byl „zastřelen dámou...“.

„Zastřelila ho žena,“ vložil se Hirsch s opravou. „Dámy lidi

nestřílejí.“

Ranní obchůzky v pitevním sále byly krátké. Příležitost kpo

kračování jsme měli každé odpoledne ve tři hodiny, kdy se

všichni soudní lékaři scházeli v konferenční místnosti, aby

diskutovali (a často se i přeli) o případech dne. Dr. Hirsch

se zde mohl věnovat těm nejspletitějším a nejzamotanějším

případům a hledat způsoby, jak je zjednodušit pro úmrtní list.

„Při vyplňování úmrtního listu se nepokoušíme obsáhnout

všechno,“ zdůrazňoval, „jsme struční a přesní.“

První dva měsíce našeho zácviku též Dr. Hirsch vedl sestážis

ty oddělená výuková sezení, při kterých poskytovalpodrob

nou zpětnou vazbu k našim diagnózám a prvním pitevním

zprávám. Učil nás tři, že veledůležitou povinností soudního

lékaře je uvést do úmrtního listu dvě specifická zjištění:příči

nu smrti a způsob úmrtí. „Příčina smrti se týká etiologie – jde

o konkrétní chorobu nebo poranění, které jsou příčinouletál

ního sledu událostí bez dostatečného přerušujícího faktoru,“

citoval Hirsch. „Zapište si to a vložte do paměti. Představujte

si to jako odpověď na otázku začínající slovem »co« – co je

onou věcí, jež započala řetězec událostí končících smrtí.Způ

sob úmrtí jelékařskorávní klasifikace okolností – odpověď

na otázku začínající slovem »jak«. Veškerá úmrtí shrnujeme do

šesti kategorií: vražda, sebevražda, nehoda, přirozená nemoc,


28 | BUDOU MRTVÍ I ZÍTRA

terapeutická komplikace a neurčitá.“ Měli jsme se naučit, že

způsob úmrtí má dopad na celou řadu institucí – odpojišťo

ven po státního návladního, od policejního oddělení vražd po

pronajímatele zesnulého. Jak řekl během mého prvního týdne

v práci jeden z pracovníků identifikačního oddělení: „Možná

jste za života spoustě lidem ukradení, ale jakmile umřete,za

jímá se o vás spousta lidí.“

Než jsem byla jako asistentka soudního lékaře přidělena ke

svému prvnímu vyšetřování úmrtí, strávila jsem týden vmár

nici pozorováním zkušených soudních lékařů při práci napří

padech. Prvním dnem mě provedla Dr. Susan Elyová. Byla to

drobná, atraktivní žena, která měla dceru ve věku mého syna,

takže jsme se sblížily a vzájemně se litovaly už běhempřevlé

kání do pracovních oděvů a nasazování sítěk na vlasy v šatně.

Místo brýlí jsem si vzala plastové ochranné brýle, které jsem si

nechala udělat na předpis na raketbal. Susan to považovala za

geniální myšlenku. Stejným způsobem jsem já ohodnotila její

historické diskoboty na vysoké podrážce. „Díky nim sedosta

nu na úroveň pitevního stolu,“ řekla napůl žertem.

V Díře jsem se pohybovala mezi jejím a Flomeovým stolem

a sledovala, jak dva různí lékaři přistupují k provádění tépo

slední a nejdůkladnější prohlídky, jaká vás čeká. Autopsie

není totéž jako anatomická pitva mrtvoly, kterou jsemprová

děla na medicíně na hodinách anatomie. „Autopsie“ znamená

„podívej se sám“ a víc souvisí s tím, co se v těle pokazilo, než

s anatomickým bádáním.

Autopsie může trvat od pětačtyřiceti minut do čtyř i víceho

din. Na začátku je důsledné vnější vyšetření a pak postupujete

zvnějšku dovnitř. Naučila jsem se zdokumentovat každýkou

sek oblečení a šperků na těle – včetně kousků cenných kovů

vražených do těch nejnepravděpodobnějších záhybů lidské

anatomie. Kdybyste věděli, kolik věcí přenášejí vašispolu

občané pod spodním prádlem, možná by se vám svět zdál

podivnější a zábavnější.

Protože mrtvolu i všechno na ní mám na starost já, častomu

sím sahat mrtvým lidem do kapsy a vytahovat z nich všechno,

co se tam může najít – a lidé, kteří se setkají s násilnou smrtí,

bývají často zapojeni do jistých aspektů hotovostní ekonomiky

podsvětí. Jednou jsem nasbírala na jednom těle 12 400dolabr />

ŘEZ DO TUHÉHO | 29

rů ve stodolarových bankovkách. Přesnou částku znám velmi

přesně, protože jsem ji počítala velmi, velmi pečlivě – dvakrát.

Kdykoliv jsem našla peníze, dodržovala jsem předsevzetí, že

je ukážu laborantovi, a pokud v mé blízkosti zrovna žádnýla

borant nepracoval, zdvihla jsem peníze do vzduchu a ohlásila

všem v pitevním sále: „Mám tady hromadu peněz!“ Lidépra

cující v soudním lékařství přicházejí o místa, protože ukradli

peníze mrtvých, takže existuje standardní praxe, v jejímž rámci

nahlašujeme, hlasitě a veřejně, nálezy tvrdé měny.

Jakmile je tělo zredukováno do svého přirozeného stavu,dů

kladně je prohlédnu. Hledám příznaky zranění a všechnazjiš

tění zdokumentuji. Školenému oku podlitiny, škrábance,řez

né rány i penetrační poranění vyprávějí celý příběh. Pokud je

tělo ve stadiu posmrtné ztuhlosti, vypáčím prsty, abych zjistila,

jestli není něco sevřené v dlani. Našla jsem tak v sevřených

rukou obětí vlasy vrahů. Sebevrahové, kteří se otrávili, často

pevně svírají ampule s pilulkami a drogově závislým, kteří se

předávkovali, mohou z paže trčet jehly.

„Kromě traumatu dokumentujeme i tetování, jizvy, neobvyklé

fyzické rysy, obřízku, amputace a mateřská znaménka,“ učil

mě Dr. Flomenbaum u pitevního stolu. Rodiny zesnulýchbe

rou písemný popis v pitevní zprávě velmi vážně, a je-li zde

nějaká nepřesnost – pokud třeba přehlédnu jedinou starou

jizvu – hodnověrnost celého vyšetřování úmrtí může býtzpo

chybněna. Dr. Barbara Sampsonová, která mě též zaškolovala

během mých prvních newyorských pitev, upozorňovala na

skutečnost, že pro rodinu mohou být důležité zdánlivětri

viální fyzické charakteristiky. Tetování například. Dostala jsem

v tomhle směru nepříjemnou lekci poté, co mi telefonovala

nakvašená přítelkyně muže, který se stal obětí střelné zbraně,

jistá Vera. Ve své zprávě jsem napsala, že měl v horní části

hrudníku vytetováno slovo „Nera“. Stejně tak jsem přehlédla

jizvu na jeho tváři. Vera se domnívala, že jsem pitvalašpatné

ho člověka.

Veře jsem se omluvila a nabídla jí, že pitevní zprávuupra

vím. Když jsem však později znovu studovala identifikační

fotografie, stále jsem nemohla jizvu najít, přestože pokožka

měla povětšinou stále své přírodní zabarvení. Bylo možné, že

byla jizva zakryta hustým obočím, nebo strništěm. Je možné,

že utkvěla ve Veřině paměti živěji než ve skutečnosti na těle.


30 | BUDOU MRTVÍ I ZÍTRA

Možná pro ni měla i nějaký osobní význam. Třeba mu jiudě

lala ona. Taky je možné, že mi Vera prostě nevěřila, protože

jsem špatně přečetla jméno na přítelových prsou.

„Důslednost nikdy neuškodí,“ radila mi Dr. MonicaSmiddy

ová, další z délesloužících lékařů. Monica měla zvláštnízpů

sob mluvení, s rytmickou a padající kadencí v potlačovaném

bostonském akcentu. Naučila mě, abych každému spočítala

prsty na rukou i nohou. Pokud mrtvý přišel o špičku prstu

při nehodě s vozíkem v supermarketu, když mu bylo osm,

každý v rodině bude předpokládat, že to bude zahrnuto vpi

tevní zprávě, i kdyby to naprosto nesouviselo s případem, ani

způsobem úmrtí. Zkuste to neuvést, a rodina vám vašezá

věry nebude věřit. Stejné pravidlo platí pro apendix – občas

je přítomnost či absence vysokoprofilového orgánu nesmírně

důležitá při stanovení totožnosti zesnulého. Dr. Smiddyová

mě instruovala, abych vždy prováděla zkušební řezy do varlat

mužů a vaječníků žen „a vždycky – vždycky – tyto orgány

spočítala. Někteří muži mají jedno, jiní zase protézy, a věřte

mi, že si manželka všimne, jestli to uvedete do zprávy. Takže

buďte důkladná a kryjte si záda. Počítat do dvou se vyplatí.“

Den po dni jsem se učila rytmu rutiny soudního lékaře –kaž

dé ráno pitvy, pak schůze a papírování, přerušované aoži

vované občasnými výlety na místa činů, případně jako svědci

k soudu. Ačkoliv to ještě mělo trvat týdny, než se zbavímner

vozity a získám jistotu ve svých diagnostických dovednostech,

oficiálně jsem už byla připravená začít samostatně pracovat.

6. července 2001, po pěti dnech sledování, jak provádějí pitvy

ostatní lékaři, jsem uskutečnila svou první – a neuspěla.


ŘEZ DO TUHÉHO | 31

3

PODÍVEJ SE SÁM

Terrence Booker byl případ z nemocnice. Šestadvacetiletý

muž označený jako tzv. přenašeč, tedy nositel jednohozdra

vého genu a jednoho genu HbS, zemřel na lůžkovém oddělení

v NYU Medical Center. Jde o jednu z nejběžnějších genetických

odchylek na světě a téměř každý, kdo ji má, prochází životem,

aniž by se u něj projevovaly nějaké symptomy. U některých

z takto postižených se však vyvine srpkovitá anémie, choroba,

při které červené krvinky mutují do podoby srpkovitých útvarů

a hromadí se v kapilárách, čímž brání průtoku krve. Srpkovitou

anémii je obvykle snadné diagnostikovat, protože pacientipro

jevují klinicky charakteristickou řadu symptomů, včetněhoreč

ky, tachykardie (zvýšená tepová frekvence) a ztuhlosti krajiny

břišní.

Přesto má srpkovitá anémie jednu komplikaci, tzv.vazooklu

zivní krizi, což je bolest, kterou nelze objektivně posoudit.Za

blokované krevní řečiště způsobuje ischémii: tkáně po celém


32 | PODÍVEJ SE SÁM

těle hladovějí po kyslíku, což má za následek akutní bolest po

celém těle. Ischémie může vést během pár minut k fatálnímu

poškození orgánů. Proto když přijde do nemocnice někdo,

o kom se ví, že má srpkovitou anémii, a má křeče po celém

těle, bere to lékařský personál velmi vážně a okamžitězaha

juje léčbu. Jde o přímočarou záležitost – nasadíte pacientovi

na nos a ústa kyslíkovou masku, intravenózně ho hydratujete

a podáte mu lék proti bolesti – opiátové analgetikum: běžně

to bývá oxykodon nebo kodein. Víte, co je ještě opiátové

analgetikum? Heroin.

Terrence Booker byl evidován jako pacient závislý nahe

roinu, který pravděpodobně simuluje – předstírá bolest, aby

dostal drogy. Lékaři opravdu nemají žádnou možnost zjistit,

jestli někdo o své bolesti lže. Nemůžete předstírat horečku

ani tachykardii, ale bolest je čistě subjektivní a nedá se nijak

testovat. Když se tedy Booker objevil na pohotovosti s tím,

že má „srpkovitost“ a že ho všechno bolí, museli ho dát na

intenzivní péči a nadávkovat ho silným klinickým narkotikem

oxykodonem.

Uprostřed noci Terrence z nemocnice vyklouzl. Vrátil se o pár

hodin později, měl skelný pohled a komolil slova. Sestra ho

našla v bezvědomí a vyhlásila pohotovost. Lékařský tým ho

rychle vezl na lehátku na resuscitaci. Zavedli mu do krkudý

chací trubici, zahájili kardiopulmonální resuscitaci, podali mu

nějakou látku, aby zvrátili efekt opiátů a pak do nějpusti

li elektřinu z defibrilátoru. Resuscitačnímu týmu se podařilo

znovu nahodit Bookerovi srdce, ale už bylo příliš pozdě. Jeho

mozek byl mrtvý. Srdce mu bilo ještě dalších osm dní. Pak se

zastavilo a mrtvola Terrence Bookera dorazila ke mně.

Mé první vyšetřování úmrtí coby asistentky soudníholéka

ře v New Yorku mělo být jednoduché. Začala jsem vnějším

vyšetřením těla a vyndala z něj spleť trubiček, kterounastr

kali v nemocnici Bookerovi ošetřovatelé do žil a do krku ve

snaze udržet ho naživu. Všechny jsem zdokumentovala spolu

s defekty, které zanechaly na pokožce mrtvého, a pak jsem

vytáhla stříkačku se širokou jehlou, abych provedla prvníin

vazivní krok pitvy – vsunula jehlu ze strany do každé oční

bulvy a odsála vzorek tekutiny ze sklivce. Dívala jsem se do

otevřené zorničky otevřeného oka, zatímco do něj zajížděla

špička jehly. Dr. Flomenbaum mě učil, že kdybych ji vrazila


ŘEZ DO TUHÉHO | 33

příliš hluboko, mohla by jehla zasáhnout sítnici a vytvořit to,

čemu říkáme „posmrtný artefakt“. (Později jsem si začaladá

vat pozor i na zásadu Moniky Smiddyové „počítej do dvou“,

specificky ve chvíli, kdy jsem vrazila jehlu do oka mrtvoly

a to vyletělo a s cinknutím přistálo na podlaze. Skleněné oči

se už dnes nevyrábějí ze skla, dělají se z plastu a díky tomu

se neroztříští.) Pak jsem se pokusila odebrat vzorek periferní

krve z velké žíly za Bookerovou klíční kostí. Nepodařilo se

mi žádnou nabrat, proto jsem se místo toho přesunula keste

henní žíle v jeho tříslech. Věděla jsem, že jakmile otevřu tělo,

veškeré tekutiny se začnou pohybovat na základěgravitační

ho zákona. Proto bylo důležité odebrat vzorek krve zuzavře

ného oběhového systému ještě před prvním řezem.

První řez je ve tvaru písmene Y. S pomocí skalpelu jsem táhla

od okraje každé klíční kosti ke kosti hrudní. Pak jsem z tohoto

bodu pokračovala dolů k břichu, ke kosti, která je v přední

části pánve. Jakmile bylo hotovo, mohla jsem otevřít hrudník

Terrence Bookera jako knihu a odřezávat si pojivovou tkáň

od hrudního koše i olupovat svalovinu z břicha, abychod

halila pobřišnici. Vnitřek lidského trupu je rozdělen do pěti

hlavních dutin, které obsahují přidružené orgánové systémy.

Pobřišnice je z nich největší a schraňuje trávicí trakt. Za ní je

retroperitoneální prostor, sídlo ledvin a několika dalšíchorgá

nů. Každá plíce je obklopena oddělenou pohrudniční dutinou

a mezi nimi leží osrdečníkový vak – vlastní kapsa srdce.Pit

va se obvykle zabývá každým z těchto uzavřených prostorů

zvlášť, protože tělesné tekutiny a krev mohou být obsaženy

v každém z nich, aniž by byly ovlivněny ostatní.

Učili mě, že při obyčejné pitvě jako je tato, bez otvorů po

kulkách či dalších zjevných vnějších komplikací, bych měla

začít pobřišnicí. Prořízla jsem tenkou sliznici, která obklopuje

dutinu, abych se podívala. Přítomnost tekutin různých barev

(a pachů) může poukazovat na selhání srdce, infekce, nádory

a různé choroby – a během svého zácviku jsem viděla, že

tržná rána ve slezině či aortě může mít za následek více než

jeden a půl litru krve v pobřišnici. V Bookerově pobřišnici

se celkem nic moc nedělo. Má-li pacient v břiše podstatné

množství kapaliny, musím ji odebrat za účelem měření, a to

s pomocí polévkové sběračky z nerez oceli, kterou jsem si

koupila v obchodu s nádobím na Východní 23. ulici. Spousta

nástrojů soudních lékařů je mnohem míň lesklá a exotická


34 | PODÍVEJ SE SÁM

než nástroje, které používají naši kolegové z nemocnice. T.J.

byl zděšen, když jsem ho poprvé vytáhla na obhlídkusvé

ho pracoviště (jedno poklidné odpoledne, kdy neprobíhaly

pitvy) a on viděl dlouhé, věkem poznamenané řeznické nože,

které vypadaly přesně jako rodinné dědictví, jímž jeho matka

krájí pečeni. Naši zaměstnanci je udržují ostré jako břitvy pro

řezání orgánů. Fungují nádherně. Jedno pracoviště má sadu

kuchyňských nožů v dřevěném bloku. Na stěně visí soubor

rámových pil a dvě velké lopatky.

„Kladivo a dláto?“ řekl T.J. s narůstajícím děsem. „Co s tím – ne,

neříkej mi to.“ Otočil se k mému pracovišti a ukázal na sadu

zahradnických nůžek, těch samých, co se používají pro stříhání

větví. Bylo na nich vyryto jméno prodejny nářadí. „K čemu je

tohle?“

„To ani nechtěj vědět,“ odpověděla jsem mu.

Ale on trval na tom, že to vědět chce, tak jsem mu to sdělila.

„Stříhání žeber.“

Po vyšetření žeber Terrence Bookera, abych měla jistotu, že

zde nejsou žádné viditelné zlomeniny, jsem každé z nich

odstřihla zahradnickými nůžkami a zvedla celý prsní krunýř

vzhůru. Odhalila jsem tak obě pohrudniční dutiny apobřiš

nici. Věděla jsem, že stejně jako u břicha, je důležité všímat si

barvy jakýchkoliv tekutin v dutinách obklopujících plíce.Ze

lená tekutina značí infekci, pravděpodobně zápal plic. Čiráte

kutina značí srdeční selhání. Krev – zranění. Bookerovy plíce

vykazovaly něco málo předpokládaných škod způsobených

týdnem na mechanické ventilaci, ale jinak byly zdravé –růžo

vé, houbovité a měkké. Kuřácké plíce jsou bublinkaté, černé,

se ztvrdlými žmolkami, přesně jako na těch fotografiích, které

se používají na strašení středoškoláků před cigaretami. Tynej

horší při manipulaci křupou.

Srdce je skryté za neprůsvitným osrdečníkovým vakem,kte

rý jsem opatrně otevřela skalpelem. Hledala jsem zde stopy

krvácení způsobeného nějakým traumatem či přetrženoucé

vou. O týden dřív jsem se dívala, jak Flome prováděl pitvupa

cienta, jehož srdeční stěna praskla při masivní srdeční zástavě.

Připomínalo to, jako když praskne přefouknutá duše v kole,

a v osrdečníkovém vaku to napáchalo obrovský nepořádek.


ŘEZ DO TUHÉHO | 35

V osrdečníku Terence Bookera nedošlo k žádnému krvácení

a nebyly zde ani příznaky srdeční choroby.

Teď, když byly hlavní dutiny otevřené a zbavené tekutin, byl

čas vyjmout orgány, jeden po druhém. Během této činnosti

jsem též odebrala vzorky tkáně. Na pitevním stole mámkráje

cí prkno kuchyňského typu, které je obložené histologickými

schránkami, jež plním věcmi, na které se chci podívat podmi

kroskopem – srdeční tkáň, kousky plic, jater, ledviny, sleziny,

nadledvinek a slinivky břišní. Současně jsem odebralaodděle

né vzorky do čirého plastového kelímku, který stál nezakrytý

na krájecím prkně. Tak trochu to připomíná nádobu, vekte

ré si z fast-foodu přinesete polévku. Je naplněný formalínem

a slouží tak trochu jako pojistka vyšetřování. Dokonzervač

ního formaldehydového roztoku se vkládají kousky tkáně

z každého orgánu, aby byly k dispozici pro případ, že vbu

doucnu bude zapotřebí obnovit vyšetřování. Každá pitva má

svou specifickou úložnou nádobu, která se zapečetí a ukládá

asi rok, nebo v případě nevyřešených případů o něco déle.

Odřízla jsem levou plíci, pravou plíci a uvolnila srdce z jeho

uchycení cévami. Vše jsem přesunula k nohám mrtvého, kde

byla spousta místa na vyšetření a další disekci. Někteřísoud

ní lékaři dávají přednost ukládání orgánů u kraje pitevního

stolu, vedle těla, ale zkušenosti mě naučily, že zde hrozí

nebezpečí – něčí plíce by mohly skončit na podlaze. Orgány



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist