načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Reverz - Sergej Lukjaněnko; Alexandr Gromov

Reverz

Elektronická kniha: Reverz
Autor: Sergej Lukjaněnko; Alexandr Gromov

- Sergej přišel o práci, a tak mu nabídka nového zaměstnání přijde vhod. Netuší však, že podmínkou k jejímu získání je pašerácký výcvik. Sergej totiž umí otevírat portál ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  179
+
-
6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4%hodnoceni - 58.4% 60%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: TRITON
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 395
Rozměr: 19 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z ruského originálu Zastava ... přeložila Iva Dvořáková
Skupina třídění: Ruská literatura
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-755-3328-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Sergej přišel o práci, a tak mu nabídka nového zaměstnání přijde vhod. Netuší však, že podmínkou k jejímu získání je pašerácký výcvik. Sergej totiž umí otevírat portál na Centrum, svět, který je středem mnoha světů, a jeho schopnost se nové organizaci, pro niž pracuje, náramně hodí.

Max poklidně žije na placatém světě zvaném Homeostat. Každý týden zemře a o hodinu později se opět probere. Není to však už on, jen jeho trochu pozměněná kopie. Kým je Max ve skutečnosti, a proč jeho průvodci po únosu na Centrum tvrdí, že je někdo úplně jiný?

A hlavně – co mají Max a Sergej společného s Virou, světem, z něhož se rozšířila nákaza, která Centrum nevratně poškodila?

 

Volné pokračování románu Stráž vás tentokrát zavede nejen na Centrum a na Zemi, ale i jiné světy, které se od toho našeho liší ještě daleko více.

Zařazeno v kategoriích
Sergej Lukjaněnko; Alexandr Gromov - další tituly autora:
Poslední hlídka Poslední hlídka
Chladné břehy -- Hledači nebe I. Chladné břehy
Genom Genom
Tance na sněhu Tance na sněhu
Reverz - Pohraničí 2 Reverz
Kvazi Kvazi
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Reverz

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.tridistri.cz

www.firma.kosmas.cz

www.e-reading.cz

www.palmknihy.cz

Sergej Lukjaněnko, Alexandr Gromov

Reverz – e-kniha

Copyright © Triton, 2018

Copyright © Argo, 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


ARGO

TRITON


Sergej Lukjaněnko

Alexandr Gromov

Reverz

??????? Copyright © Sergey Lukianenko 2014 Translation © Iva Dvořáková, 2018 Cover © Libux77 | Dreamstime.com © Stanislav Juhaňák – Triton, 2018 © Argo, 2018 ISBN 978-80-7553-328-9 (Juhaňák Stanislav – Triton) ISBN 978-80-257-2367-8 (Argo) ISBN 978-80-755-3532-0 (ePDF) ISBN 978-80-755-3533-7 (ePUB) ISBN 978-80-755-3534-4 (Mobi) Stanislav Juhaňák – Triton, Vykáňská 5, 100 00 Praha 10 www.tridistri.cz Nakladatelství Argo, Milíčova 13, 130 00 Praha 3, www.argo.cz






Prolog

V alamejských stepích rozeznáváme dvě roční období – prostě horké a příšerně horké. V zimě, pro niž neplatí ono „příšerně“, ale jen „prostě“, se snáz dýchá a tu a tam i do těchto míst dospějí dešťové mraky, které neznámo jak nestihly během putování přes půl kontinentu poztrácet všechnu svou vláhu, výjimečně tady zahřímají bouře a strhnou se opravdové lijáky. V takových případech po pancíři zurčí proudy vody, které se najednou nestíhají odpařit, pronikají i do střílen a posádka je celá blažená.

V létě je to mnohem horší: vyberte si jakýkoli obrněný vagon, po poledni je v něm jako v troubě. A v kabině obrněné lokomotivy, zejména když kotel jede naplno, je to ještě mnohem horší.

Kolem dokola, od náspu až po obzor, se nad uschlými travinami chvěje jen rozpálený vzduch a tu a tam se v něm objeví fata morgána – o něco výš než žhavá step a o něco níž než nelítostné slunce. Mihotá se a láká. Voda žádná, jídlo žádné – není tu prostě nic, vyjma blízké smrti. Jenže smrt se týká jen živých tvorů...

Ale i na ty tu občas narazíte, a někteří jsou i bojeschopní!

Kde se na konci léta tady na Suché pustině najednou vzala tak velká banda, neměl nikdo ponětí. Soudě podle všeho to byli kočovníci z dalekého jihu, jež z jejich rodných krajů vyhnalo sucho a kteří poprvé v životě spatřili železnici. Jak jinak si vysvětlit, že se tito jezdci na koních, ozbrojení jen starými puškami, houfně vrhli na nákladní vlak, pomalu se vlekoucí s nákladem rudného koncentrátu? K čemu bude kočovníkům ruda? Některé jezdce dokonce napadlo rozvinout se do vějíře a zaútočit na obrněný vlak.

Výsledek byl jasný, ještě než to celé propuklo. Po takovém nepříteli bylo i střílet trapné – asi jako po chovancích

7


ústavu pro mentálně handicapované. Jenže co se dalo dělat?

Kočovnické kulky bezmocně cinkaly o pancíř a vyvolávaly v kulometčících chladný vztek, který se většinou dostavuje na cvičeních „v situaci blížící se bojové“. Mnohohlasý řev útočníků střelce jenom podráždil. Copak, vy umouněnci, tak vám se zachtělo krást? My vám ukážeme, zač je toho loket...!

Strojvůdce už sáhl po rukojeti brzdy, ale pak si to rozmyslel a obrněnou soupravu nezastavil. Zaprvé nedostal rozkaz. Za druhé kočovníky asi těžko napadlo poškodit vpředu koleje nebo způsobit zával. Za třetí se vagony v nízké rychlosti skoro nekymácely a přesnost palby tak zůstala zachována.

Za čtvrté podnikat proti útočícím divochům cokoli kromě odvetné palby by pro ně byla až příliš velká čest.

No a konečně, za páté, by zastavení vlaku znamenalo, že do kabiny lokomotivy přestane skrz ventilační průduchy proudit vzduch. Ten vzduch byl samozřejmě horký, ale dokud byl v pohybu, přece jen jakž takž ochlazoval polonahá, zpocená těla strojvůdce a pomocníka, který zastával rovněž roli topiče. Obrněnou lokomotivu vlaku Hrozivý vždy obsluhovala jen dvojčlenná posádka, což ovšem nebylo dáno spořivostí vedení, jako na mnoha dalších alamejských tratích, ale jednoduše tím, že pro třetího člena obsluhy parní lokomotivy už v těsné pancéřované kabině nezbývalo místo. Tahle trať byla úzkokolejka, takže úzkokolejný byl i obrněný vlak Hrozivý – trpaslík mezi svými příbuznými.

Zaprvé – úzkokolejný obrněný vlak. Za druhé – v majetku pohraniční stráže. A to prosím ve vzdálenosti tisíc kilometrů od nejbližší hranice! Člověk, který by neměl ponětí, jak to na Centru chodí, by si poklepal na čelo.

Ale zbytečně.

Tupé rypáky kulometů se daly do pohybu, vyhledaly cíl a obrněný vlak celý zarachotil. Přestože toho vlastně nebylo zapotřebí, malý kanón vypálil tříštivý granát. Z obytných vagonů s chlapy mimo službu a s ochrankou se ozvaly jed- 8


notlivé výstřely z pušek. Těžký kulomet na plošině posledního vagonu ostřeloval útočníky z boku.

Útok skončil stejně rychle, jako začal. Podél náspu ležela mrtvá těla lidí i koní. Těch pár jezdců, které včas napadlo se otočit, zběsile pobízelo koně. Palba utichla. Voda v chladičích kulometných hlavní se v beztak parném poledni zahřála skoro k bodu varu...

Skrz průzor pancéřované lokomotivy toho příliš neuvidíte. Když se od něj strojvůdce odtrhl, tiše si zamumlal:

„Aspoň měli kluci nějakou zábavu...“

Obrněný vlak se pomalu plazil dál na sever.

Touhle dobou by se z velitelského vagonu měla telefonicky ozvat Fréza – nebo dokonce dorazit osobně. Nakonec zavolala. Strojvůdce zvedl sluchátko s dřevěnou, stářím odřenou rukojetí.

„Tak co, Skokane?“ ozval se ženský hlas, zkreslený nedokonalostí přístroje.

„Všechno v normě,“ odpověděl. „Škody žádný. Kde by se taky vzaly?“

Okamžitě zavěsila. Zleva na něj dýchl žár kotle – topič právě přiložil.

Strojvůdce pohlédl na hodinky – byl to kvalitní kousek z pozemské produkce.

Do radiového spojení zbývalo pětadvacet minut. Což je dobře. Fréza samozřejmě podá hlášení o kočovnické bandě a z Achtybachu ještě dnes vyrazí další vlak s posílenou rotou, jejímž úkolem bude ostraha nejdůležitějších železničních stanic. A štáb jí třeba na oplátku milostivě poskytne nějaké ty informace.

Fréza... Tuhle přezdívku si vybrala sama. Kdežto jemu říkala, celkem výstižně, Skokan. Bylo mu to jedno – hlavně když byla s ním.

Prostě se to tak sešlo: on je strojvůdce a ona zbraňový důstojník a velitelka vlaku. Zpočátku měla Fréza s posádkou vlaku, které přidělili za velitele ženskou, trochu problémy, ale stačil rok a vycepovala mužstvo tak, že líp to snad ani nešlo. Skokan už dávno věděl, jaká je: jednou laskavá jako kočička, jindy tvrdá jako... jako fréza.

9


Kola dutě klapala přes místa, kde se spojovaly kolejnice. Jízda pokračovala. Další z mnoha. Kolik jich asi ještě bude, než Fréza se Skokanem tuhle službu opustí?

Těžko říct.

Zato bylo naprosto jasné, že se to jednou stane. 10


Kapitola první

Dar bohů

Ve středu Max umřel. Umíral zásadně ve středu.

Asi za hodinu zase obživl a pokusil se vybavit si sebe sama – co se ztratilo a co nového se vynořilo. Jako vždy mu chvíli trvalo, než se ve všem zorientoval. To přijde později, až definitivně vyhodnotí, oč přišel a co získal.

Nejlepší bylo umřít a zase ožít ve spánku – jako by se vůbec nic nestalo, prostě vstanete a chodíte.

Teprve po několika hodinách začnete chápat, že tohle už nejste vy. Přesněji řečeno nejste ten, kdo jste byl před smrtí – jste trochu jiný. Horší nebo lepší? Inu, jak se to vezme. Prostě poněkud jiný, jako kopie pořízená podle kopie. Kdekdo je toho názoru, že zabývat se něčím takovým nemá žádnou cenu: vy s tím přece nehnete, tak se klidně nechte unášet proudem.

Nekonečným proudem pravidelných každotýdenních smrtí, znovuzrození a přerodů.

Smrt je věc pomíjivá, v tom je ten háček. Tenhle řetěz nepřetrhnete, z proudu se nevymaníte. Každý má svůj den, pevně stanovený a neměnný. V nabídkách k sňatku se to jen hemží podobnými oznámeními: Pěkně stavěná blondýnka příjemného vzhledu, sobota. Nebo: Muž středních let, hmotně zajištěný se zálibou ve včelařství, hledá půvabnou ženu s klidnou povahou, úterý. Pro manžele je pohodlné umírat ve stejný den.

Ale kde se pak bere v hlavě ta myšlenka: Přichází vůbec někdy opravdová smrt, smrt definitivní? Co to je – obyčejný sen, který si pamatujeme pro jeho neuvěřitelnou nesmyslnost, předsmrtné blouznění, nebo přece jen vzpomínka na něco reálného?

11


To se takhle najednou vyřešit nedá.

Umřít navždy se pokusil skoro každý. Lidi si podřezávají žíly, házejí do sebe plné hrsti barbiturátů, věší se, vrhají se pod dopravní prostředky i z oken... Někteří se dokonce zkoušeli vyhodit do vzduchu nebo se upálit, aby zničili tělo – jenže vše marně. Přírodu neoklamete. Stejně nakonec jako ten poslední pitoma zase povstanete z popela. A pak stejně ve svůj den zase zemřete a hned nato obživnete. Člověk musí respektovat, co mu bylo předurčeno. Násilná smrt v jiné dny se nepočítá, a když k ní dojde ve váš den, tak umřete prostě dvakrát a dvakrát se do života vrátíte. Je to jen zbytečná nepříjemnost, nic víc.

Letmo se rozhlédl kolem. Marta ležela v dost nepohodlné poloze na podlaze, soudě podle všeho šla pokojem a zemřela náhle. Max s pocitem viny vstal z gauče, kde před chvilkou procitl sám, a přenesl ji tam. Vypadalo to, že se nijak zvlášť neuhodila. Ale stejně to od ní bylo neopatrné – rozhodně by udělala líp, kdyby zůstala v posteli... Každý přece ví, že ve svůj den nemá nikam chodit, zvát si návštěvy či vařit – je třeba prostě nedělat nic, jen se snažit celý den ležet, jedině tak se vyhnete nepříjemnostem. Pak samozřejmě stejně zase ožijete, ale vstát z mrtvých se zlomeninou či popáleninou není nic příjemného. Kdežto když ležíte, ani se neuhodíte. Techniku smrtelné bezpečnosti přece každý dobře zná.

Max šel do kuchyně a uvařil si silný čaj. Přestože to pálilo, hned ho pil. Cítil, že hlavu má pořád ještě prázdnou, ale postupně se zaplňovala. Čím, to už je jiná věc. To se stejně hned pochopit nedá. Na to je ještě brzy. Zatím trvá klasická malátnost těsně po vzkříšení. Leckdo to srovnává s normální kocovinou, ale tak to není. Hlava vás rozhodně nebolí. Jen prostě mozek přišel o veškerý svůj obsah.

Který se zase vrátí, ovšem pozměněný. Je to prostě kopie, pořízená podle kopie, pořízené podle kopie... a tak dále. Za jediný rok se kopíruje dvaapadesátkrát. Copak, to by ještě šlo, ovšem po takových třech letech už je člověk zcela jiný. A což teprve za deset let! Kdybyste pořídili kopii Mony Lisy a pak ji vždy z další kopie překopírovali pětsetkrát – co by 12


z toho asi vzniklo? Pokud by to byla třeba Dívka s broskvemi, dobrá, ale aby nedošlo až na Černý čtverec!

Max se na okamžik podivil: kde ty názvy bere? Že by je někdy dřív znal? To už zapomněl...

Nedopitý čaj nechal Max v kuchyni a vyšel na balkon – podívat se, jak se vede houbám. V truhlících, naplněných hlínou smísenou půl na půl s dřevěnými pilinami, to žilo nepřetržitě, ne jako v případě jejich majitelů. Zatímco z Maxe byla mrtvola, ze substrátu vylezlo několik nových bledě fialových houbiček – zatím úplně hloupých a naprosto netušících, co zač je člověk a k čemu potřebuje houby. Ty již vyrostlé se naopak po Maxově příchodu celé roztřásly, protože už jasně cítily, že budou snědeny. Max rozmíchal v konvičce živiny, všechny truhlíky pořádně zalil, sebral úrodu a vrátil se s ní do kuchyně.

Velice pečlivě houby očistil, propláchl je a pak nakrájel. Vybavil si, že aby člověk přišel po smrti co nejrychleji k sobě, je nejlepší věnovat se nějaké lehké, ale pozornost vyžadující činnosti. Dobrý je třeba taky úklid domácnosti...

Ale pokolikáté už. Ne, ne, do toho se mu nechce...

Když obživla Marta, stál zrovna u sporáku a dělal smaženici; slabým hlasem na něj zavolala, ale vzápětí ho požádala, aby se otočil a nedíval se na ni. Prý protože vypadá strašně. Max se tedy poslušně odvrátil. To je ale pitomost. Vždyť už ji nejmíň stokrát viděl mrtvou – s vystouplým ostrým nosem, promodralými očními víčky a ochable pokleslou dolní čelistí... To se nepočítá? Ale jeho žena zřejmě vyznávala filozofii, že to, co ona sama nevidí, prostě neexistuje.

Což je vlastně docela pohodlné.

„Nemáš hlad?“ zeptal se po chvilce.

„Jo.“

„Ta smaženice už bude, jen to ještě trochu zamíchám.“

Čerstvě vzkříšený má vždycky obrovskou chuť k jídlu. Však Max taky pocítil potřebu něčím se nacpat. Hned poté následuje sex – a jaký! Bouřlivý a vášnivý, jako by to bylo poprvé. Takhle to měl každý, s kým se Maxi přátelil a mohl se s ním dělit i o takovéto důvěrnosti. Teprve pak přicházely varianty: někdo mírumilovně usínal a nechal si zdát pěkné

13


sny, jiný šel do kina nebo na návštěvu, někoho se zase zmocňovala horečnatá činorodost a chtělo se mu alespoň utřít z nábytku prach, když už nebylo potřeba vyprat nebo rovnou zrekonstruovat byt. Marta patřila k poslednímu typu, což poněkud narušovalo jejich vztah.

Přesněji řečeno, narušovalo by, kdyby bylo co narušovat... Protože jen těžko se narušuje něco, co neexistuje.

Sex je nezbytný jako jídlo a stejně jako jídlo je taky příjemný. Láska je ovšem pryč, což je zlé, ale nevyhnutelné. Láska odcházela týden po týdnu, s každou další smrtí a dalším zmrtvýchvstáním, sama ze sebe oždibovala kousek po kousku a ty kousky zahazovala neznámo kam. Když zmizela úplně, svět jako by pohasl.

A stal se nepochopitelnějším.

I když takový byl vlastně vždycky. To jenom člověku spadly z nosu růžové brýle. Proč neexistuje definitivní smrt? Kde se berou noví lidé? Jaký je svět protinožců? A jaký to všechno má smysl...?

Marta tohle všechno měla naopak. Před třemi lety se lačně zajímala o každou novinku, všeho si všímala, lidí známých i neznámých se vyptávala na iluze, jimž se říkalo původní život, a vedla si záznamy, aby si zapamatovala alespoň to, jaká byla předtím, ale pak o to vše poznenáhlu ztratila zájem a jen si tak žila. Jako mnozí jiní, jako skoro všichni. A své zápisky vyhodila. Bytí určuje vědomí, vynořila se známá věta, ale kdo ji původně vyslovil? To si Max nepamatoval.

Iluze jsou zkrátka jen a jen iluze. Každý vám řekne, že člověk se nerodí z ženského lůna, jak nevhodně naznačují někteří podivíni, a neumírá navždy. Není podstatné, zda jste zemřeli tak, že jste si sáhli na život, anebo zda jste se prostě dočkali svého dne. Člověk obživne v každém případě – a jinak to ani být nemůže. Každý z nás je nedílnou částí tohoto světa, tak jak by se mohl rozpadnout na jednotlivé chemické prvky a zmizet? To je pitomost, hloupé výmysly! Člověk je věčný. Je jako řeka, která se neustále mění, podemílá staré břehy a hloubí si jiné koryto, ale stejně je věčná. A věčná je právě proto, že se neustále proměňuje. Kde se v tomhle světě vzal člověk, je samozřejmě otázka. Ovšem 14


nesprávně položená. Člověk se neobjevil ve světě, ale společně s ním, jako jeho součást a jeho vlastnost. Nu, a pokud jde o svět a o to, zda nějak vznikl či zda tu byl odjakživa – to je záhada nad záhady. Některé záhady se nakonec rozluštit dají, ale tahle nikdy a za žádnou cenu. Proto moudřejší většina lidí nad tím vším jen mávne rukou a vzato kol kolem dobře dělá.

Pohodlnější bylo se domnívat, že svět je věčný, a přestat si lámat hlavu s rovnicí, která nemá řešení.

Jenže Max si hlavu lámal. Aby si to sám před sebou obhájil, vymyslel si následující postulát: Je-li svět věčný, pak je věčná i jeho složitost. Věčná a neměnná. Z čehož plyne, že když se nějaký člověk přestane potýkat s neřešitelnými otázkami, zjednoduší tak svou vlastní osobnost a v jistém smyslu i celý svět. Jenže zákon o zachování hmoty neobelstíte: když někde něčeho ubude, tak toho jinde musí nevyhnutelně přibýt. Což znamená, že když jedna lidská osobnost dospěje ke zjednodušení, jako se to stalo v případě Marty, pak jiná osobnost, do té doby naprosto průměrná, začne přinejmenším klást zvláštní otázky. Nejpravděpodobnější přitom je, že takové dvě osobnosti budou k sobě mít blízko jak citově, tak místopisně – budou to tedy sousedé, kolegové ze zaměstnání anebo ze všeho nejpravděpodobněji manželé.

Když mu Marta asi před půlrokem opravdu zvučně vyčetla, že je věčně zadumaný, tak jí svou teorii vyložil. Asi čtyři týdny to fungovalo.

Houby byly hotové. Max přiložil do kuchyňských kamen drobné polínko, postavil na plotnu plechový čajník, vypláchl porcelánovou konvičku na zavarku, poté kriticky přehlédl stůl a smetl z něj pár drobků. Nakrájel chleba a drobky ještě jednou smetl. Pak zavolal na ženu.

Jedli mlčky. Pak mlčky pili čaj. Pak se stejně mlčky, pokud nepočítáme slastné steny, hemžili v posteli.

„Přiděláš mi dneska novou garnýž na závěsy?“ zeptala se udýchaně Marta, jakmile hemžení ustalo.

„Zítra,“ odpověděl on.

„Taky je třeba vyprat..., ale to udělám sama... A co okna, umyješ okna?“

15


„Taky zítra.“

„Tohle je tvoje věčná odpověď – zejtra! Proč zejtra? A jídlo doma není taky žádný!“

„No dobře, do krámu skočím,“ přikývl po kratší úvaze Max. „Ale okna stačí zítra.“

„Nojo, už to začíná!“ Max podle ženiných zúžených zorniček poznal, že začíná zuřit. „Zejtra je přece pracovní den. Jiný ženský to maj samozřejmě jednodušší, protože jejich muži jdou z práce rovnou domů. Kdežto ty? Přijdeš si až za tmy, celej utahanej, chceš se akorát najíst, ale na domácnost ani na mě už čas nemáš.“ Marta teatrálně vzlykla.

„No tak dobře,“ zabručel Max. „Tak okna možná udělám dneska. V kuchyni. V pokoji to ale celkem ujde, co myslíš?“

„To si myslíš ty! Kdežto já přemejšlím jako každej normální člověk!“

To už se rozkřičela. Křik byl v Martině případě jev zcela přirozený, jdoucí z hloubi duše, ne jako nějaké falešné kňourání. Ještě před měsícem dvěma se Max upřímně rmoutil, když Martu dohnal ke křiku, a dokonce si to vyčítal – ovšem teď ženino kvílení vnímal jen jako nepříjemnost. Když už se oblékal, křičela dál, ale on se od ní nic nového nedozvěděl: jen že je lempl, budižkničemu, mizernej chlap a tak podobně. Bylo to hlučné, ale jinak nudné.

„Tak si běž, běž si za těma svejma cvokama! A fantazíruj si tam s nima, ty mudrlante!“

Slovo mudrlant od jisté doby chápala jako nadávku. Jenže časy, kdy se dokázala muže dotknout slovy, byť sebehoršími, byly už dávno pryč.

„Víš ty co?“ řekl jí zamyšleně, když už se obouval. „Teď mě tak napadá, jestli jsi vlastně neměla pravdu... Jestli bychom se opravdu neměli rozejít – co myslíš?“

„No tos mi teda nahnal strachu!“ zašklebila se opovržlivě. „Třeba hned zejtra. Vypadni odsud! Kdo myslíš, že tě potřebuje, ty moulo? Pakuj se, ať už tě tu nevidím!“

Po všem tomhle vřeštění následovala uslzená hysterická scéna. Max pokrčil rameny a vykročil ke dveřím. Hodila po něm jedním polštářkem z gauče. Což ho nenaštvalo, vždyť to ani nebolelo, přece jen to nebyla třeba žehlička... 16


Ulice ho vítala poledním jasem. Bylo poměrně teplo, ale stále ještě příjemně, zvlášť když se člověk držel ve stínu domů. A to Max taky udělal. Soudě podle sálajícího dláždění chodníku se slunce po nebi posunulo před chviličkou, ale i právě nastalý stín byl lepší než žádný. Keře při chodníku kvetly. Kolem tiše prolétla vrána s chomáčem nějaké srsti v zobáku, zřejmě si jím chtěla vystlat hnízdo. Potom přesupěl parní náklaďáček na vysokých kolech, z jehož komína se notně kouřilo. Na slunečné straně ulice se ve vozovce hrabali dělníci a kameny házeli na hromadu. Soudě podle nářadí hodlali opravit únik plynu z potrubí. Takže v noci už zase nebudou svítit lampy...

Vzteklé povykování Marty mu z hlavy rychle vyvanulo. Opájel se svobodou. Stejně jako všichni měl během týdne k dispozici dva volné dny – jeden byla neděle a ten druhý byl dnešek. Každý tu totiž měl druhý volný den, který se kryl s jeho dnem v týdnu, a to bylo správné. Nu, a když někdo umíral v neděli, pak se mu druhý volný den stanovoval na jiný termín týdne: Kdyby tomu bylo jinak, bylo by to nelidské.

Max pracoval na Správě inženýrských služeb městského dopravního úseku. Tento úřad nedávno rozšířili, zvýšili mu rozpočet, stavy zaměstnanců a samozřejmě také úhrn úkolů. Má se i nadále rozšiřovat městská doprava za pomoci parních omnibusů, nebo by přece jen byla lepší kolejová vozidla? Jako inženýr Max horoval pro druhou variantu, jenže ekonomové nespokojeně mručeli a věčně měli nějaké námitky.

Že by zašel do práce...? To ne, až zítra.

A obchod taky počká. Protože pokud se mu něco opravdu chce (v tom má Marta pravdu!), tak to je o lecčems si podebatovat s Matvejem. Kde asi teď je, na Skleněném náměstí, nebo v knihovně? Jen málokdy se stane, že by nebyl na některém z těchto dvou míst, ale které přesně to v tuto chvíli je? Že by si hodil mincí?

Anebo jinak – nejdřív půjde tam, kam je to blíž. A blíž to bylo na Skleněné náměstí.

Což byla městská pamětihodnost. Ve světě se našlo něco málo přes deset míst, kde byl povrch země vytvořen z ideálně

17


průzračného materiálu, ale jen jediná z těchto lokalit ležela přímo uvnitř nějakého města. Jen sotva by se někde jinde na světě (pokud samozřejmě nepočítáme vesnice) našlo ještě jedno náměstí, nadobro zbavené dlažby, o stromech a pomnících ani nemluvě. Radnice na náměstí od každého vybírala vstupné a z těchto peněz platila dva uklízeče, kteří se střídali při úzkostlivé údržbě povrchu. No a jedním z nich byl právě Matvej.

Max zaplatil pár drobných, dostal slaměné pantofle a mohl vstoupit na náměstí. Měl štěstí – Matvej v rukou třímal smeták s mokrým hadrem. Březové koště leželo kousek stranou, protože to už svou práci odvedlo. Teď, aby se sklo ve slunci patřičně lesklo, to chtělo hadr a teplou vodu s tekutým mýdlem. Matvej vždy kousek náměstí umyl, pak povrch vyleštil suchým hadrem, o krok poodstoupil a pozorně zkoumal výsledek svého snažení. Člověk si jen těžko mohl představit poctivějšího metaře (nebo snad spíš myče skla?), než byl Matvej.

Přísně vzato však ideálně rovný povrch náměstí, určitě rovnější než jakékoli pravítko, vlastně nebyl skleněný. Poškrábat sklo je víc než snadné, ale tenhle ideálně průzračný materiál se nedal poškodit ničím. Takže to rozhodně nebyl ani horský křišťál. A nebyl to ani diamant: ten se sice dá poškrábat jen opravdu těžko, zato je ale dosti křehký a snadno pukne, kdežto z tohoto „skla“ se zatím nikomu nepodařilo odštípnout ani kousíček, i když se o to už pokoušel kdekdo. Spořádaní občané tu celí zpocení bušili kladivy, krumpáči, sochory a kdovíčím ještě, jenže bezvýsledně. Tak toho nechali. Jeden místní koumák si dokonce vystřelil z revolveru pod nohy a odražená kulka ho mimo jeho den zabila, takže se na dlouhou dobu stal objektem ironického soucitu. Obyvatelé města se na přespolní, kteří se vší silou snažili na „skle“ zanechat nějakou alespoň minimální neodstranitelnou stopu, dívali s nepokrytým sarkasmem.

Úklid náměstí Matvej vždy zahajoval od prostředka a pak už po spirále zvolna postupoval k okrajům, přičemž nevynechal ani píď povrchu. Starý pán byl proslulý svou pečlivostí, jíž se významně lišil od svého parťáka Abdully, 18


který už od úseku městského hospodářství dostal důtku za neplnění služebních povinností. Matvej umíral v pátek a den předtím se vždy tvářil ponuře, takže lepší den než středa se pro debatu s ním jednoduše vymyslet nedal. Do středy totiž obvykle také přicházel s novou myšlenkou.

„Nemám ti pomoct?“ zeptal se na úvod jako obvykle Max, sotva přišel a pozdravil se s ním.

„No proč bys nakonec nepomoh?“ zareagoval hned Matvej. Obvykle takovou pomoc odmítal, ale tentokrát na něm bylo vidět, že chce být s prací hotov co nejdřív – samozřejmě ovšem nikoli na úkor kvality. Což znamenalo, že nepřišel jen na něco opravdu nového, ale že to bude věc přímo epochální, něco, co jeho samotného zaskočilo a vyvedlo z míry.

Ve dvou jim to opravdu šlo mnohem rychleji. Max pomalu couval, přejížděl smetákem po skle sem a tam, a co chvíli ho namáčel do kýble, kdežto Matvej lezl po čtyřech zadkem napřed hned za ním, potřásal chomáčky řídkých šedin a suchým hadrem, svíraným stařeckou rukou, čiperně leštil právě umytou plochu. Veškeré vady Maxovy práce zaznamenal okamžitě, jako by na tom zadku měl další dvě oči. Jakmile si povšiml nějakého nedostatku, hned se rozzlobil a nespokojeně potřásal hlavou:

„Přece mi tu špínu nebudeš eště rozpatlávat! Ty jsi mi teda pracant... Vymáchej laskavě ten hadr a pořádně ho vyždímej! A do kýble si naber čistou vodu!“

Jinak se nebavili o ničem. Max se co chvíli díval tou silnou průzračnou vrstvou dolů. Protinožci už druhý týden zatloukali piloty, ale k čemu, to nikdo netušil. A ještě jedna věc byla zvláštní: z téhle strany bylo „sklo“ pevnější než jakýkoli jiný materiál, ale z té druhé se do něj piloty nořily jako nic. Už je jich tam dobrých deset. Těžké kladivo do nich pravidelně buší, bum, bum, bum! Jenže na tuhle stranu neproniká vůbec nic – ani zvuk, ani vibrace... A přitom když přiložíte ucho ke „sklu“ z této strany a někoho poprosíte, aby po něm poklepal kladívkem, je to něco docela jiného, protože tento průhledný materiál výborně vede zvuk. Jenže z druhé strany sem neproniká vůbec nic, i kdyby

19


protinožci třeba nechali vybuchnout bombu. Divné na tom všem je, že vzdálenost mezi tímto světem a protinožci není na první pohled nikterak velká – vypadá to tak na průměr „skleněného“ kruhu, což je sotva padesát kroků...

Jenomže platí především to „na první pohled“! Ve skutečnosti to vůbec není jasné... Díky své profesi Max věděl, že vedle jednoho z těchto oken se už dávno hloubila šachta, která se dostala do kilometrové hloubky, a od ní se bez ladu a skladu do všech stran razily chodby. Jenže nic. K protinožcům se neprohrabali a změnu vektoru zemské přitažlivosti nepocítili. Prostě pronikali horninou, kde tu a tam narazili na rudné žíly, nebo se pro změnu probíjeli čistou hlušinou, ale nenarazili ani na protinožce, ani na ideálně průzračný válec, klesající do hlubin, přestože důlní inženýři pár příčných chodeb vyprojektovali právě tak, aby se jimi dostali pod „okno“...

K zbláznění.

Racionální vysvětlení samozřejmě existovalo a Max ho s Matvejem probíral už někdy před půlrokem: „Okna“ jsou ve skutečnosti jen obrazovky, které přenášejí (ale jak?) odněkud (ale odkud?) obrazy. Hypotéza to byla nosná, mimo jiné zpochybňovala i samu existenci protinožců, ale byl v tom jeden háček – ani Max, ani Matvej si takovou obrazovku jednoduše neuměli představit. Nemohlo to být dílo lidských rukou. Většina lidí považovala „okna“ za přirozený jev a o jejich podstatě a smyslu nepřemýšlela. To Max ano, o starém metaři ani nemluvě.

Jenže bezvýsledně. Jednou se Matvej Maxovi přiznal, že si chce najít jinou práci – jinak asi přijde o rozum.

V tuhle hodinu bylo na náměstí jen pár lidí. Všichni si poslušně obuli slaměné pantofle, protože jinak by riskovali výbuch Matvejova hněvu. Solidní, zjevně přespolní pár se neustále divil – jak se ostatně na turisty sluší a patří. Žena pořád vzdychala, chytala se svého partnera a stěžovala si, že se jí točí hlava. Kolem projel drožkář, který se kruhovému oknu úzkostlivě vyhnul. Kolem přešel i pohvizdující si mladíček s dalekohledem. Ten si poté přiložil k očím a dlouze civěl na proces zatloukání pilot. Pak se zklamaně vzdálil. Max ho 20


vyprovodil škodolibým pohledem. To už máme za sebou, kamaráde, abychom se ženám protinožců dívali pod sukně – ostatně jaké sukně bys asi tak očekával na staveništi?

Hned vedle „okna“ trčel ještě jeden týpek. Soudě podle drobných detailů v oblečení a velké cestovní brašny to byl taky člověk odjinud, přičemž zjevně přicestoval nedávno a rozhodně to nebyl nějaký turistický čumil. Na hladkou plochu se nehrnul, jak by to udělal kterýkoli milovník podobných atrakcí, ale buď se zády opíral o kandelábr plynové lampy, nebo líně přecházel sem a tam – jako člověk, který na někoho trpělivě čeká. Neznámo proč ale vytrvale zíral na Maxe.

A komu by se zamlouvalo, kdyby na něj někdo takhle civěl? Max tudíž vůči neznámému pocítil prudkou nepřízeň. Pak se rozhodl nevšímat si ho a nakonec ho úplně pustil z hlavy, tím spíš, že náměstí měli domyté a výsledek se zamlouval dokonce i Matvejovi.

Špinavou vodu z kbelíku vylili do kanálu, kyblík umyli u hydrantu a koště i smeták Matvej zamkl do budky. Max si letmo povšiml, že ten zvláštní týpek, co z něj nespustil oka, najednou málem nakročil směrem k němu, jako by se ho na něco chtěl zeptat, ale pak si to rozmyslel a zůstal stát. Čert ho vem.

„Jde o nově příchozí!“ vyhrkl Matvej, který už nevydržel nechávat si svou novou teorii pro sebe. „O příchozí a o jejich zvláštní představy! Tam je třeba hledat. Co...? A kdo říká, že to bude snadný? I mně je jasný, jak těžký to bude. Jistě, nejsme první. Ale v celkové perspektivě... je to perspektivní! Ze Skleněnýho náměstí nic víc nevyčteme a z jiných ‚oken‘ taky ne. Je to samozřejmě zajímavej přírodní jev, ale taky tu jde o následek, a ne o příčinu. A já to pochopil. Při mytí náměstí! Protinožci zatloukaj piloty, já na ně koukám – a jako by mi někdo jednu tu pilotu narval do mozku. Tady nejde o žádný protinožce, ty třeba vůbec neexistujou a nám je jen někdo ukazuje na obrázkách... Mlč laskavě a nech mě domluvit! Anebo ty protinožci třeba existujou, ale mě už nezajímaj. Musíme to vzít za jinej konec, úplně za jinej! Tak co?“

21


„Nic, poslouchám tě,“ řekl Max. „Pokračuj.“

„Od konkrétního k obecnýmu... Indukce se tomu říká, to je taková metoda. Neslyšels o tom někdy? Já o tom taky neslyšel, nebo vlastně někdy dávno jo, ale pak jsem to zapomněl a teďka jsem si to najednou vybavil. Je to metoda lidskýho poznání. Dá se taky postupovat od obecnýho ke konkrétnímu, ale to je pak dedukce, no a když to bereš obráceně, dospěješ k indukci. My se furt zabývali Skleněným náměstím, a přesto se pokoušeli dostat se k věcem glob... glok...“

„Globálnějším,“ napověděl Max.

„Přesně tak, globálnějším. A proč se nám zatím nic nedaří? Já ti to povím – protože jsme se soustředili na nesprávnou konkrétnost, která nás k rozumnýmu obecnýmu závěru nedovede. Je třeba se obrátit jinam. No a ta jiná konkrétnost jsou nový lidi, příchozí. Kde se vlastně berou? A proč jsou všichni na hlavu? Zaznamenal někdy vůbec někdo, co ty lidi vykládaj?“

V Maxovi zahlodalo jisté zklamání. Málem by býval uvěřil, že ve starochově hlavě se zrodila geniální myšlenka. Jenže tohle se novotou věru neblýskalo.

„To víš, že zaznamenal, v knihovně ve zvláštním fondu je takových textů plno,“ opáčil Max. „Najdou se tam i staré knihy, ale textu není rozumět, protože to písmo tu nikdo nezná. Akorát se v nich najdou zajímavé obrázky. Požádej si o povolení k přístupu do fondu, a až se ho dočkáš, tak se tam můžeš ve všem hrabat, jak chceš...“

„A ty ses tam hrabal?“

„No jasně. Jenže pak mi povolení vypršelo...“

„Tak si ho máš obnovit,“ zpražil ho Matvej. „A taky bysme měli ty příchozí sami vyhledávat a promluvit si s nimi. Pěkně soukromě, aby to nikdo jinej neslyšel. Vyplatí se nabídnout jim něco k pití, ale hlavně nesmíš dát najevo žádnou nedůvěru. Protože co člověk nejvíc potřebuje po jídle, pití a spánku, co ty na to?“

„Pravdu,“ prohlásil odhodlaně Max, ale pak si vzpomněl na Martu a o vlastních slovech zapochyboval.

„No to zrovna – pravdu!“ vyprskl pohrdlivě Matvej. „A pak taky křídla na lítání a kouzelnou hůlku. Nezobecňuj už 22


zase. Pravdu potřebuješ ty nebo já, kdežto normální člověk, a třebas i nově příchozí, potřebuje hlavně vděčnýho posluchače. Kolikrát víc než pití, jídlo a spánek. Pořádně se vymluví – a hned je mu líp. No a takový vděčný posluchači bysme mohli bejt my dva, co ty na to?“

„No... nevím.“

„Proboha, a co ty vůbec víš?“ rozzlobil se Matvej. „Ačkoli jasně... Dneska je středa, takže ty jsi zrovna umřel... Jak to proběhlo?“

„Jako obyčejně.“

„Promiň... Neuvědomil jsem si, že jsi dneska trochu mimo. Ale tak se soustřeď a popřemejšlej o tom. Příchozí vždycky jen vyvalujou oči a vykládaj nesmysly, všichni jsou cáklý. Nejdřív jen melou tou divnou hatmatilkou něco, čemu nikdo nerozumí – na první poslech to jako jazyk možná vypadá, ale žádnej jazyk to není, protože my přece jazyk máme a jinej k ničemu nepotřebujeme... Na druhý straně ať se klidně zblázněj, kdo by jim v tom bránil? Zákon o tom nic neříká, takže jakejkoli člověk má právo na jakoukoli mánii – samozřejmě kromě kriminálníků. Jenže! Jakmile se naučej mluvit, všichni melou jednu a tu samou pitomost: že svět není plochej, ale kulovitej, nebo prostě kulatej. A všichni do jednoho se okamžitě kácej do mdlob, jakmile jim dojde, že ve skutečnosti žijem na nekonečný rovný pláni. To pak některý začnou řvát, že je to tady hotovej očistec, což je samozřejmě taky pitomost... Sleduješ mý myšlenky?“

„Sleduju.“

„No tak pokročme dál. Všichni příchozí se diví tomu, že slunce hopsá po nebi a na noc zhasne. Neznámo proč si myslej, že by se mělo pohybovat v plavným oblouku po obloze a na noc zapadnout za obzor, tedy za myšlenou čáru, která by existovala, kdyby byl svět dejme tomu opravdu kulatej. Divěj se oknům a často se jich bojej. Ale co je úplně nejlegračnější – pořád nemůžou pochopit, že nějaké zrození a definitivní smrt neexistujou a že je tu jen týdenní cyklus znovuzrození. A všichni do jednoho se ptaj: A kde se teda na světě berou nový lidi? Tak jim odpovíme: No ty se přece berou přesně tam, kde se berete vy! A oni jen mrkaj na drát...“

23


„Tohle všechno vím,“ broukl Max. „To si pamatuju. Tak strašně mimo přece jen nejsem. Ostatně kde se berou lidi, to by mě taky zajímalo.“

„Prosím tě, mlč a poslouchej... Co jsem to vlastně...? Jo! Jsou všelijaký cvoci se svýma bludama, ale pak tu jsou příchozí, který ten blud maj všichni pořád stejnej. Toho si všimni – všichni bez výjimky! Každej z nich je z toho celej pryč, nemá stání, věčně by se někam trmácel... Ale proč?! No tak dobře, stráví u nás nějaký tři čtyři týdny, pochopí, co je to normální život, přestává zbytečně blábolit a za půl roku je z něj úplně běžnej člověk. Z toho pro mě ale povstává otázka: Můžeme je považovat za obyčejný cvoky?“

„Za obyčejný ne, za cvoky ano,“ řekl Max a pokrčil rameny. „Ale proč je izolovat? Podle mě nepředstavujou žádný nebezpečí. Po nějakým čase jsou všichni v normě, k čemuž dospějou v normální společnosti, a ne za mřížemi. A pak – je jich málo...“

„No právě, no právě!“ zadrmolil zase Matvej. „Je jich málo. Nebezpečný nejsou a občas je s nima docela sranda. Ale nemáš někdy pocit...,“ klesl hlasem až do šepotu a s obavou se rozhlédl, „že to jejich šílenství má určitej grunt...? Počkej, tys mi špatně rozuměl... Neškleb se hned. Já se rozhodně eště nezbláznil a k sektářům jsem se taky nedal. Žádný kulatý světy přirozeně neexistujou. Napadla mě ale jiná věc – jestli je náš týdenní cyklus smrti a znovuzrození jedinej myslitelnej... Všichni se přece cyklus od cyklu trochu měníme, to ví každej. Měníš se ty i já. Něco ztrácíme a něco zase získáváme. A teď si představ, že třeba jednou za sto let...“

„Proč za sto?“ přerušil ho Max.

„Ty seš fakt ještě trochu mimo... To jsem řek jen tak. Pokud se ti to nelíbí, tak to klidně může bejt dvě stě. Nebo pět set. A říkejme tomu třeba supercyklus. No a jednou za těch pět set let každej z nás neumře jako obyčejně, ale... tak nějak podstatnějc, či jak to říct. A pak zase vstaneme z mrtvejch, ale tentokrát už paměť ztratíme nadobro a tu původní nahradí falešná, kterou nám někdo vnukne...“

„Ale kdo?!“ 24


Matvej si odfrknul – asi jako kůň, když mu do nozder vleze moucha.

„Proč svítí slunce? Proč je svět placatej? Kdo vytvořil Skleněný náměstí? Buď tak hodnej a nech toho. To je prostě fundamentální vlastnost našeho světa, je to jasný? Proto jsou všichni příchozí stejně praštěný. Což je taky fundamentální vlastnost. Tohle zatím netvrdím definitivně, ale řek bych, že jako pracovní verze to funguje docela dobře. Osobně mám pocit, že je to produktivní hypotéza. Nějaký námitky?“

„A v čem je produktivní?“ zajímal se kysele Max.

Matvej až spráskl rukama:

„Ty to nechápeš, nebo co? Samozřejmě tu vždycky budou otázky typu ‚co bylo před námi‘, ,v čem spočívá smysl života‘ nebo ‚kde končí svět, když je nekonečnej‘ – a ty otázkama zůstanou, s tím nehneš. Ale hele! Je přirozený, že subjekt, kterej projde radikálním přerodem, si z minulýho života nic nepamatuje. Neví, kde bydlel, nepoznává svoje příbuzný a třeba se i přestěhuje do jinýho města a tam si bude blábolit, co mu slina na jazyk přinese... Jenže po nějakým čase zase přijde k rozumu a začne novej život. Dejme tomu ty – jak daleko do minulosti si pamatuješ, že jsi tady?“

„Mnno... tak tři roky. Ale copak si někdo pamatuje víc?“

„To nemáš žádný záznamy?“

„Měl jsem. Jenže Marta je našla a spálila je, to jsem ti přece říkal...“

„No dobře, dejme tomu, že si pamatuješ ty tři roky. Já si pamatuju zhruba taky tolik. Ale přesně proto se tě ptám: A nebyls náhodou před těma třema rokama příchozí? Nebo já... A uklidni se, já to přece myslel čistě hypoteticky...“

Max se zkoncentroval a o krok poodstoupil:

„Abych pravdu řekl, některý hypotézy by zasloužily...“

„No dobře, o nás dvou už se teda bavit nebudem. Ale co jiný? Jen se rozhlídni kolem sebe. Když začneme zkoumat příchozí a použijem různý statický metody... Cože?! A jo, dyť myslím statistický. No a co má bejt? Zkrátka a dobře by nám ty statistický metody mohly prozradit aspoň dobu trvání supercyklu. Což by mělo přímo celosvětovej význam!“

25


Max se poškrábal na hlavě a pochybovačně zamručel. Matvej už dlouho bažil po tom, aby se dobral něčeho opravdu světoborného a ani se tím příliš netajil. To Maxovy aspirace byly podstatně skromnější: on si chtěl mozek alespoň tu a tam obtěžkat něčím podstatnějším, než byly služební povinnosti a obvyklé všednodenní starosti. Nemuselo to být každý den, ale jednou či dvakrát do týdne určitě. Jinak by tenhle život nesnesl. Ačkoli – kdyby se rozešel s Martou, patrně by se obešel i bez šílených Matvejových intelektuálních konstrukcí – jenže co by mu pak ze života zbylo?

Ostatně s Martou se bude muset rozejít tak jako tak... Samozřejmě jí nechtěl působit bolest, jenže co si počít? Buď se rozejdou, nebo si to hodí – ale jaký by mělo smysl hodit si to? Takhle se Marta bude chvilku vztekat a brečet, ale po pár cyklech se uklidní a najde si jiného chlapa – slušnýho a domáckýho...

Marta je Marta, Martu zná celá parta... napadla ho najednou kdysi zaslechnutá věta, ale kde ji vzal a proč se mu vynořila z paměti, to nevěděl. Byla to přesně ta záhada, jíž se nemá smysl pokoušet přijít na kloub.

„Velmi se omlouvám,“ ozvalo se hned za ním, takže Max sebou polekaně trhl a otočil se. Za ním stál přesně ten týpek, co na něj předtím dobrou hodinu civěl.

„Nerad bych byl dotěrný, ale mimoděk jsem zaslechl ledacos z vaší velmi podnětné debaty, jejíž téma mi připadá nanejvýš zajímavé.“ Neznámý mluvil s lehkým cizokrajným akcentem. „Nemluvili jste náhodou také o příchozích?“

„A co je ti do toho, o čem jsme tu mluvili?“ naježil se Matvej. Jako proletář měl tu výhodu, že se vůči komukoli vyjma přímých nadřízených mohl klidně chovat jako hulvát.

Neznámý se ale proti všemu očekávání vyvést z míry nedal.

„Takhle hrubý snad být nemusíte,“ pronesl mírně. „A je mi do toho opravdu hodně. Jsem příchozí. A nemýlím-li se, tak jste právě nás chtěli zkoumat – nebo snad ne? Jsem připraven odpovědět na všechny vaše otázky.“

„Opravdu na všechny?“ zajímalo Maxe.

„Samozřejmě kromě těch nejintimnějších,“ zasmál se neznámý. „Jinak se jmenuji Fjodor, případně Teodor, kdyby 26


vám takováto transkripce vyhovovala víc. V překladu z řečtiny to znamená dar bohů.“

„Z čeho že?“

„To je jedno – jak ze starořečtiny, tak z novořečtiny to bude stejné.“

Matvej s Maxem se po sobě podívali. Bylo jasné, že před sebou mají typického příchozího. Docela určitě to není nějaký vtipálek nebo podvodník. Typický syndrom, typické blouznění.

Jak se říká – dobrému lovci zvěř sama do cesty vběhne.

Nezbylo jim než se představit.

„Já se jmenuju Max. A tohle je Matvej.“

Teodor si brašnu přehodil do levé ruky a pravičkou obřadně přizvedl klobouk. Matvej nakvašeně zasupěl.

„Velice mě těší, opravdu moc!“ zvolal skoro nadšeně Teodor. „Tak kdy začneme s tím zkoumáním. Teď hned?“

Matvej zafuněl ještě hlasitěji.

„Nebo zítra? To by šlo? Výborně, domluveno. Když zítra, tak zítra. Sejdeme se tady. Ačkoli vy asi budete v práci, že? Tak nic, v tom případě večer. Určitě přijďte. Musíte se v ledasčem zorientovat a já koneckonců taky, to mi věřte. Ale jedno mi řekněte hned – takové počasí je tady vždycky? Dnes je prostě nádherně! A zítra bude taky tak...? Mějte se moc pěkně a zítra na viděnou!“ Neznámý znovu přizvedl klobouk a vypadalo to, že se opravdu chystá k odchodu. „Jak příjemné je promluvit si s moudrými, ale hlavně zvídavými lidmi! Protože jinak, abych pravdu řekl, tu většinou potkáte dosti nudné patrony... Ale tohle bylo příjemné, velmi příjemné!“

„Nápodobně,“ broukl rozpačitě Max a Matvej jen otráveně hekl.

„Poslyšte,“ Teodor se celý rozzářil, „a nemůžeme se teď hned na chvilku projít? Podebatujeme a já si zároveň prohlédnu město, protože to je opravdu velmi zajímavé... Co vy na to?“

„Já teda...,“ hodlal se nějak vymluvit Max, ale pak si vybavil Martu. Domů se mu rozhodně nechtělo. „Ačkoli – proč ne?“ ̈

27


Matvej hlučně vydechl, mávl rukou a šel pryč. Max se za ním ustaraně zadíval.

„Obávám se, že to je moje vina,“ začal vysvětlovat Teodor. „Víte... když jsem přišel na Skleněné náměstí, tak jsem se samozřejmě začal dívat, co se děje dole – no jako všichni čumilové. Vůbec ničemu jsem nerozuměl, a tak jsem si rozhořčeně odplivl. A to doslova, takže na náměstí najednou dopadl můj plivanec. Zkrátka jsem to nevydržel. Jak já ale měl vědět, že se to nesmí? Támhle visí tabulka s výzvou, aby tu po sobě lidi nenechávali smetí, ale copak slina je nějaké smetí? Nesmějí se tu venčit psi, vjezd je zakázán potahům a parní dopravě, ale o s prominutím plivání a smrkání nikde ani slovo. Na to se nemyslelo. No a vtom se na mě vyřítil ten metař a začal na mě řvát... On na mě a já na něj. To proto se na mě tak zlobí.“

„To jste měl radši do ‚skla‘ bušit perlíkem,“ sotva zadržoval smích Max. „Na to by vám neřekl nic, možná by vás ještě začal povzbuzovat: Tak mlať do toho pořádně!“

„Ale jak jsem to měl vědět?! Kdo jiný se taky má dostávat do trapných situací, když ne nováček! Tak co, půjdeme...?“

Nepřízeň vůči neznámému už Maxe dávno opustila. Na kraji náměstí oba odevzdali slaměné pantofle. Max vybral co nejmalebnější trasu a začal Teodora seznamovat s městem. Ukazoval mu jednotlivé budovy a líčil vše, nač si vzpomněl. Ledacos ale bohužel nevěděl.

Bylo to zvláštní, ale Maxovi se začalo zdát, že jeho společník o architekturu a dějiny města valný zájem nejeví. Teodor se na nic neptal, jen zdvořile přikyvoval a mlčel. Takhle se chovají lidé, kteří už tu byli. Což ovšem rozhodně neplatilo, protože bylo na první pohled jasné, že je to typický příchozí... Jenže jiní příchozí takhle nereagují, to rozhodně ne! Jistě, soudě podle toho, co říkal, rozhodně nedorazil včera, ale už tak před třemi čtyřmi dny, a za tu dobu si město mohl desetkrát projít křížem krážem. Ale pokud to udělal, tak k čemu je mu tahle exkurze?

A Max už to nevydržel:

„Přestaňte laskavě mlžit a řekněte mi, co ode mě chcete!“

„Od vás?!“ podivil se teatrálně příchozí. „Nezlobte se, ale vy sám jste přece...“ 28


„Město vás nezajímá, to už jsem pochopil. Takže vás asi zajímám já. Je to tak?“

Teodor vesele zaklel.

„To popírat nebudu. Soudě podle vaší debaty s tím stařečkem... Matvej se jmenuje, že ano...? Tak tedy soudě podle úryvků z vašeho rozhovoru, které jsem bezděky vyslechl, jste člověk, jehož zaujaly úplně stejné otázky jako mě. I když jsem zároveň stihl zaznamenat, že hájíme totálně protichůdná stanoviska, takže jsme cosi jako vědečtí oponenti. Vy tvrdíte, že svět je plochý jako překližková deska...“

„Jenže nekonečná překližková deska neexistuje!“ přerušil ho Max.

„Ale já přece nelpím na tom, jestli váš svět je konečný či nekonečný!“ chopil se toho živě Teodor. „To já jednoduše nevím a mé zájmy jsou takříkajíc spíše praktického rázu. Ale ať už je konečný nebo ne, ten váš svět, je to podle vás obrovitá rovina s terénními nerovnostmi, je to tak?“

„No... dejme tomu.“

„Kdežto svět, z kterého jsem k vám přišel já, je jednoznačně kulatý. A řeknu vám ještě víc: v mém světě jsou i další podobné koule, kterým se říká planety. Mám-li pokračovat, pak existuje plno světů či vesmírů, a ve většině v nich lidé žijí na kulovitém, nikoli na plochém povrchu. Rodí se, rostou, dospívají, pak stárnou a nakonec umírají – a umírají bohužel navždy. Váš svět je velice vzácná anomálie.“

Teď už Max neměl nejmenší pochybnost, že před ním stojí ten nejopravdovější příchozí. Pravda, s Teodorovou teorií mnoha vesmírů se ještě nesetkal. Dva světy, to snad, to prosím – ale mnoho světů?!

„A co se v tom vašem světě s člověkem děje po smrti?“ zeptal se zvědavě Max.

Teodor se zasmál.

„Pokud jde o duši či nehmotnou substanci, pak jsou tu různé teorie. Ovšem tělo se bohužel oživit nedá. Nejčastěji se spaluje nebo se nechá shnít v zemi.“

Fuj, pomyslel si Max, taková ohavnost! Ale naštěstí je to jen blud příchozího. To nic, hned ho usadíme...

29


„Abych pravdu řekl, už jsem něco takového slyšel,“ začal velmi mírně. „Jenže všechno to bohužel byla jen pouhá tvrzení. Nebo vy snad můžete nabídnout i nějaké důkazy?“

„S radostí!“ přikývl Teodor. „Čím začneme?“

„Čím chcete.“

„Dobře, tak se podívejte na tohle.“

A vtiskl Maxovi do ruky tenký kartonový obdélníček. Barevná daguerrotypie byla vynikající kvality. Na snímku vedle sebe stáli Max a Teodor a za sebou měli zelenou stěnu – snad zanedbanou zahradu, snad les.

„My se totiž známe už dlouho,“ řekl Teodor. „Vy jste Max Dieter Steinhardt z Heidelbergu. To já jsem vám začal říkat člověk heidelberský. Moc jste se tenkrát smál, na Němce jste měl docela obstojný smysl pro humor... Netvrdím, že jsme byli nejlepší přátelé, to ne, ale velmi dobří. Tento snímek byl pořízen v našem světě. Což je i váš svět, váš rodný svět.“

Max si mlčky prohlížel fotografii.

„To se ani nezeptáte, jak jste se ocitl tady?“ zeptal se Teodor po krátké pauze, a když se odpovědi nedočkal, pokračoval sám. „Hned vás můžu uklidnit, že nejde o žádný zločin a žádné vyhnanství. Šel jste sem dobrovolně, na určitou dobu. Snil jste o sebeobnově, o zvýšení vlastních profesionálních kvalit – tak jste odešel, aniž byste se kohokoli ptal. Vedení se to nelíbilo, ale smířili se s tím. Teď mě sem ale vyslali, abych vás odtud vytáhl. To opatření je nezbytné, protože vy sám si sebe už nepamatujete...“

Max jen ohromeně zíral a snímek vrátil Teodorovi.

„To je podvrh.“

„Ale běžte! Takhle kvalitní?! Uměl by u vás někdo tohle udělat? A co řeknete na tohle?“ vytáhl z kapsy jakousi malou elegantní krabičku s tlačítky a okázale ji předvedl Maxovi. „To je mobilní telefon. Ve vašem světě samozřejmě fungovat nebude, no a na Centru by bylo rovnou po něm, kdyby se nepřijala potřebná zvláštní opatření, zato u nás...“

„Ach tak, u nás to tedy fungovat nebude!“ konstatoval sarkasticky Max, jemuž se vrátila duchapřítomnost i dar řeči. „Zrovna takhle nějak jsem si to myslel. Že to bude ně- 30


jaká imitace. Hokus pokus. A pak – svět je velký, člověk ani nemůže vědět, co všechno se kde dělá... Jenom nechápu, proč máte potřebu tahat mě takhle za nos!“

„Takže tohle pro vás důkazy nejsou?“ zeptal se s úsměvem Teodor.

„To v žádném případě!“

„A co byste byl ochoten považovat za důkaz? Třeba přechod do jiného světa? Chcete se přesvědčit osobně, vložit takříkajíc prst do rány? Můžu vám zařídit i to. Takže svolte, rozhodně neprohloupíte. Chytíme si někde drožku a pojedeme se tam podívat hned. Peníze mám.“

Narážce s prstem Max neporozuměl. A vůbec – komu by se zamlouvalo, když ho jiný zatahuje do nebezpečného dobrodružství? Max se právem považoval za zcela normálního. Kdežto Teodor byl jasný cvok, ale zajímavý cvok! Tak má souhlasit? Nebo nemá...

„No a... nemáme to nechat na zítra?“ zamumlal Max. „Že bychom s sebou vzali i Matveje...“

„Zítra je zítra!“ odsekl Teodor. „Matvejovi to pak ukážete sám. Samozřejmě když se vám bude chtít. Já osobně ho k ničemu nepotřebuji, protože já přijel za vámi, a ne za ním. A to s tím zítřkem jsem před ním řekl proto, abych se ho zbavil. Už se tu potloukám čtvrtý den, tak abych nakonec neumřel a pak neožil. To nechci. Já hodlám tento svět ještě dnes opustit a přesunout se do jiného. Když se mnou nebudete chtít odejít, nutit vás nebudu, i když za to mi šéfové pěkně vycinkají... Alespoň ale uvidíte, jak odcházím. To už snad pro vás důkaz bude! Souhlasíte...? Á, drožka!“

Za chvilku už mířili k okraji města a Max si nebyl jistý, kde končí blud a začíná realita.

31


Kapitola druhá

Tvůrce vlastního osudu

Všichni pořád opakují: „Hospodářská krize, hospodářská krize...“ a krčí přitom rameny, jako by se s tím nedalo nic dělat. Až vás napadne, že tyhle krize nejsou dílem lidského nerozumu a lačnosti, ale že to z hlubin vesmíru přiletěl asteroid a plácl sebou o zem, nebo že je to hlas shůry, proti němuž něco namítat stejně nemá smysl. Prostě je krize, a tečka. Tak to trpně snášejte.

Sergeje Kochanského propustili na konci horkého července. Leasingová společnost, v níž pracoval, zápolila s potížemi. Výpovědi samozřejmě dostávali hlavně řadoví pracovníci.

V zásadě byl Sergej u svých šéfů zapsán dobře, očekával povýšení a měl za to, že jemu propuštění hrozí až jako poslednímu. Realita však tyto naivní předpoklady snadno vyvrátila. Jistě, slíbili mu, že až se situace ve firmě zlepší, přijmou ho zase na původní pozici, ale každý ví, jak takové sliby končívají – každý se na vás vykašle a pustí vše z hlavy.

Peníze zatím měl. Hledat práci v období dovolených, a navíc v žáru tak nesnesitelném, že asfalt v ulicích skoro teče – to je zábava pro úplné zoufalce. S tím se vždycky dá počkat. A nebylo by vůbec lepší považovat výpověď za začátek dovolené?

A samozřejmě se oddat aktivnímu odpočinku...

Normální muž musí mít v životě nějakou hračku – to ví každá rozumná ženská. Když hračku nemá, tak není normální a je třeba se mu vyhnout. A když mu hračku naopak vezmeme, vzniká v jeho duši zející prázdnota, již už podle Aristotela příroda nesnese. Starověký mudrc měl pravdu: 32


takovouto prázdnotu dříve či později nevyhnutelně zaplaví vodka. Nebo jiné ženy. Občas to i ono. A tak nemáme na milované pánské hračky žárlit, jen ať se s nimi pánové potěší.

Stálou přítelkyni neměl, ale oblíbenou hračku ano – sportovní rybaření, na přívlač. Aristokratické muškaření ho neoslovilo, vysedáváním na břehu nad udicemi opovrhoval jakožto zábavičkou pro lemply a nesportovním metodám lovu ryb se vyhýbal. O víkendech rád jezdil na přehradu na štiky a candáty, a když si chtěl dopřát pstruha a nocleh v teple, tak vyrážel i na soukromé chovné rybníky. V Moskevské oblasti a v dalších přilehlých regionech zkrátka už bylo jen málo míst, kam by se se svými pruty a masivní truhličkou s nástrahami nepodíval. Ty nástrahy byly všelijaké, rotační třpytky, woblery, smáčci, mikrotwistery, jerky, poppery, marmyšky, plandavky – zkrátka s sebou vozil a nosil všechno to, bez čeho by se ryby klidně obešly, ale rybáři v žádném případě. Ještě větší zásoby rybářského náčiní měl doma a stěny bytu byly celé ověšené Sergejovými fotografiemi, na nichž byl zachycen s nejrůznějšími trofejemi. Tady třeba oběma rukama třímá obří štiku se sveřepě rozevřenou tlamou, tady leží v trávě a ve srovnání s kníratým sumcem rozvaleným vedle vypadá skoro jako mrňous, a tady je zase s přáteli a všichni se chechtají – jeden z nich z jezera právě vylovil obrovský zrezlý matkový klíč s kusem provazu; zřejmě někomu sloužil jako kotva, no a za ten provaz se teď chytil.

Jenže kam vyrazit, to je otázka. Na Meščerská jezera? Nebo na Valdaj? Anebo rovnou do rybářského ráje kolem Astrachaně? Či snad si dopřát ještě něco exotičtějšího a vyrazit někam do zapadlého kouta Sibiře na tajmena? To je pokušení až pekelné, jenže bez parťáka či parťáků to nepůjde, a kde asi teď všichni jsou? Jeden si opaluje pupek u Černého moře, druhý se věnuje témuž někde na krétských plážích, třetí do úmoru maká a proklíná ta vedra, protože on má dovolenou až na podzim, a čtvrtého nenapadlo nic lepšího než se zrovna teď ženit...

A vtom se jako na zavolanou ozval kamarád a kolega z fakulty Ivan Šapovalenko: Nechceš se s námi vydat na

33


lodní výpravu? Ale ne, na Sibiř ne, na Kolskej poloostrov. Za tejden, tak si to nech projít hlavou... Máme na jednom katamaránu nekompletní posádku, jsme jen tři. Přece se nebudeš pořád ohánět jen udicí, tady aspoň tu a tam taky zabereš pádlem. Chacha! Ale jo, tu udici si užiješ taky, uděláme z tebe našeho dvorního rybáře. Hele, jsou tam lipani, pstruzi, štiky. Umíš si představit, jaký jsou na severu štiky? To si myslíš, že tam by mohly páchnout bahnem? Co tě nemá! A když se vyuděj, budou se ti dělat boule za ušima. Ale nejvíc jsou tam samozřejmě lipani. Cože...? No tak si tam koupíme rybářskej lístek, ať nemáme oplejtačky s rybářskou stráží... Cos to říkal? Ne, s sebou nepotřebuješ nic, jen bágl a spacák. Všechno ostatní tam bude. A neboj – trasa nebude nijak náročná, žádnej přesun s plnou polní... Tak co, pouvažuješ? Ačkoli – na tom přece nic k uvažování není!

Ivan byl maniak, jeho hračkou se již na studiích staly peřeje na severních řekách. I ženu si našel takovou, která opravdu žila výhradně na těchto výpravách, kdežto zbytek roku v Moskvě chápala jako živoření. Jejich synovi bylo pět a poprvé se s ním na divokou vodu vydali, když ještě neuměl chodit, a podruhé, když ještě ani nechodil na nočníček. Rodiče ze svého dítěte vychovávali monstrum, pro něž byla řeka bez peřejí jen škarpa s vodou, a pokud les nebyla rovnou tajga, tak to nebyl žádný les.

Sergejovi bylo jasné, že kdyby parta maniaků byla úplná, Ivana by ani nenapadlo volat jemu. Nejspíš jim tentokrát někdo odpadl. A tak jeho přítel začal obvolávat všechny, kdo zatím ještě dokážou rozeznat pádlo od počítačové myši. Veslovat ve třech na čtyřmístném katamaránu by asi nebylo zrovna pohodlné...

Takže co to vlastně je, lákavá nabídka, nebo spíš urážka? Těžko říct...

I když, nač se tím zabývat?

V zásadě už se mu na tu výpravu chtělo. Řekl, že si to ještě rozmyslí, ale více méně jen proto, že byl zvyklý o věcech alespoň trochu důležitých přemýšlet o něco déle než jednu minutu. Hluboko v duši už se mu ale rozezpívaly 34


housle a flétny. Šplouchání vody. Víry za vesly. Bílé noci. A zběsilé zmítání ryby, která právě spolkla návnadu! Noci u táboráku!

Prostě romantika.

Do Kandalakši jeli dva dny auty. Tubus s udicemi čněl ven ze staženého zadního okénka. Pak svá auta zaparkovali, najali si omlácený autobusek s růžovým panterem na boku a vydali se k řece. Jak se tak autobus kolébal po hlinité cestě, počítali po obou stranách křemenáče. Pak se jim to začalo plést, tak toho nechali. Cesta je zavedla do močálovitého lesa. Začalo drobně pršet. Autobus skučel, proklouzávající kola vyhazovala do vzduchu fontány bláta a panter už nebyl růžový. Dvakrát zastavili a vyslali Ivana na průzkum, zda jedou po správné cestě. Byla správná, a nakonec se dostali až na plánované místo.

První Sergejův pocit byl, že nejraději ze všeho by se okamžitě vrátil. Studený déšť už nebyl drobný, lilo jako z konve. Vrcholky smrků škrábaly po mračnech plných ledové vody. K ďasu s takovou romantikou! Nejdřív napjali celtu, pak pod ni natahali těžké batohy a další zavazadla, načež začali stavět stany. Hlína čvachtala a vyskakovaly z ní bublinky. Jakmile skončili se stany, začali ti šílenci dávat dohromady plavidla. Nezbylo než jim pomoct, nic jiného by mu neprošlo. Pak bylo třeba najít, nařezat a natahat k táboru suché dříví. Kdepak rybaření! Do večeře Sergej neměl jedinou volnou chvilku a pak už nezbývaly ani síly. V uších mu zvonilo z radostného kvílení Ivanova malého netvora. Tenhle homo superior se tu cítil být vyloženě ve svém živlu.

Pak déšť na chvíli ustal, ale z Chibin se



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist