E-kniha: Rétorika pro pedagogy – Eva Hájková

 základy

řečových technik

 verbální

a neverbální

komunikace

 jaké jazykové

prostředky zvolit

 jak zvládnout

interpretaci textu

Rétorika

pro pedagogy

pe agogika

Eva Hájková

Rétorika pro pedagogy

Eva Hájková

pe agogika Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 e-mail: obchod@grada.cz www.grada.cz Kniha přináší fundovaný odborný výklad problematiky veřejných mluvených verbálních projevů, který je doveden do praktické aplikace v řadě cvičení k vytvoření dovednosti kvalitně promlouvat na veřejnosti. Zaměřuje se především na studenty učitelství a na pedagogy v praxi, kromě doporučení pro dospělé uvádí například i řadu námětů pro práci s žáky, může se však stát dobrým pomocníkem i pro zájemce z nepedagogické veřejnosti. Vedle tradičních čtyř kroků techniky řeči, a to respirace, fonace, artikulace a práce s dalšími funkčními zvukovými prostředky mluveného projevu, přináší i řešení komunikačních situací z pozic lingvistické pragmatiky, věnuje se otázkám kooperativní komunikace, zdvořilosti a umění ji vyjádřit, asertivitě i stresu a jeho překonávání.

pe agogika

 základy

řečových technik  verbální

a neverbální

komunikace  jaké jazykové

prostředky zvolit  jak zvládnout

interpretaci textu

Rétorika

pro pedagogy

pe agogika

Eva Hájková

k

Vydání odborné knihy schválila Vědecká redakce nakladatelství Grada Publishing, a.s. doc. PhDr. Eva Hájková, CSc. Rétorika pro pedagogy Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 www.grada.cz jako svou 4651. publikaci Recenzenti: Univ. prof. PhDr. Radoslava Kvapilová Brabcová, CSc. PhDr. Ladislav Janovec, Ph.D. Odpovědná redaktorka PhDr. Jaroslava Hájková Sazba a zlom Antonín Plicka Obrázky překreslily Simona Pišlová a Eliška Kubínová Počet stran 208 Vydání 1., 2011 Vytiskla Tiskárna PROTISK, s. r. o., České Budějovice © Grada Publishing, a.s., 2011 Cover Photo © fotobanka Allphoto.cz ISBN 978-80-247-1990-0 (tištěná verze) ISBN 978-80-247-7610-1 (elektronická verze ve formátu PDF)

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reproduko­

vána ani šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu

nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.

/ 5

OBSah

ÚvOD 9 Z hIStOrIe rétOrIky 11 OžIveNí Zájmu O rétOrIku 19 I aBy mOhl řečNík vůBec mluvIt, muSí k tOmu Být

techNIcky vyBaveN – měl By ZvláDNOut

techNIku řečI 21

1 techNIka mluveNéhO PrOjevu 23 1.1 Produkce a percepce lidské řeči ................................................................ 23

1.2 Vnímání řeči – sluchové ústrojí ................................................................ 24

1.3 Proces mluvení ......................................................................................... 27

1.4 Dechové ústrojí ........................................................................................ 27

1.5 Hlasové ústrojí ......................................................................................... 36

1.6 Hlasová hygiena ....................................................................................... 39

1.7 Artikulační ústrojí .................................................................................... 42

1.8 Popis českých hlásek ................................................................................. 43

Samohlásky ......................................................................................... 44

Souhlásky ............................................................................................ 48

1.9 Artikulační cvičení ................................................................................... 51

1.10 Mluvní rozcvička ..................................................................................... 53

1.11 Vady výslovnosti ...................................................................................... 54

Vadná výslovnost jednotlivých hlásek ..................................................... 55

Vyvození správné výslovnosti souhlásek ................................................... 57

1.12 Význam zvládnutí techniky řeči pro učitele .............................................. 61

Důležitost techniky dýchání .................................................................. 61

Důležitost techniky tvoření hlasu .......................................................... 62

Důležitost artikulační techniky ............................................................. 63

2 SPISOvNá výSlOvNOSt (OrtOePIe) 65

2.1 Pravidla spisovné výslovnosti češtiny ........................................................ 67

Samohlásky ......................................................................................... 67

Souhlásky ............................................................................................ 72

2.2 Výslovnost slov přejatých z cizích jazyků .................................................. 76

6 / rétorika pro pedagogy 3 mODulace SOuvISléhO PrOjevu

využití funkčních zvukových prostředků mluvené řeči 79

4 ZáklaDy techNIky řečI je mOžNO (a je I třeBa)

ZPrOStřeDkOvat už škOlNím Dětem 83

4.1 Vývojové fáze řeči ..................................................................................... 83

4.2 Osvojování techniky řeči u dětí ................................................................ 85

4.3 Věkové zvláštnosti dětského hlasu ............................................................ 86

II aBy řečNík ZvláDl SOuvISle PrOmluvIt

Na veřejNOStI, měl By věDět, jak Na tO 91

5 tvOrBa SOuvISléhO PrOjevu 93 5.1 Invence .................................................................................................... 93

Stanovení a pojetí tématu řeči ............................................................... 93

Argumentace ....................................................................................... 96

5.2 Dispozice ................................................................................................. 98

Uspořádání projevu .............................................................................. 98

Nejčastější typy projevů ....................................................................... 102

Nejčastější formy projevů (útvary) ....................................................... 103

5.3 Elokuce: jazyk – stavební materiál pro naše projevy ................................ 106

Řeč prozradí, odkud jsme .................................................................... 106

Jen si dobře vybrat! ............................................................................. 109

Exkurz od „dobře mluvit“ ke „správně mluvit“ .................................... 119

Od „správně mluvit“ zpět k „dobře mluvit“ ......................................... 133

Výuková komunikace a řečové chyby v ní ............................................. 141

Dovednost pohotově se vyjádřit ............................................................ 145

5.4 Memorování řeči .................................................................................... 147

5.5 Proslovení řeči ........................................................................................ 148

6 NeverBálNí kOmuNIkace 149

6.1 Prostor ................................................................................................... 150

6.2 Pohyb .................................................................................................... 151

6.3 Postoj ..................................................................................................... 153

6.4 Posed ..................................................................................................... 154

6.5 Gestikulace a mimika ............................................................................. 156

6.6 Doteky ................................................................................................... 157

6.7 Pohyby očí ............................................................................................. 157

obsah / 7

III aBy řečNík PřeSvěDčIl Svým PrOjevem, měl By

věDět, cO jej může OvlIvNIt 159

7 StreS 161 7.1 Jak se projevuje stres u člověka ............................................................... 162

7.2 Jak stres působí ...................................................................................... 164

7.3 Stresory – příčiny zátěže ......................................................................... 165

Stresory v povolání učitele ................................................................... 165

Stresory žáků ..................................................................................... 167

7.4 Jak se vypořádat se stresem ..................................................................... 169

7.5 Stres a tréma .......................................................................................... 169

7.6 Zásady přípravy a realizace vlastního veřejného vystoupení ..................... 170

7.7 Techniky na potlačení stresu a trémy ...................................................... 172

7.8 Pozitivní myšlení .................................................................................... 175

8 aSertIvIta 177

8.1 Kritizujeme ............................................................................................ 181

8.2 Přijímáme kritiku ................................................................................... 182

9 ZDvOřIlOSt a uměNí jI vyjáDřIt 183

9.1 Využití jazykových prostředků k vyjádření zdvořilosti ............................. 189

Na zásadní sdělení je třeba mít vždycky dost času ................................. 189

Slůvko PROSÍM je mocné, ale ne všemocné! ........................................ 191

10 kOOPeratIvNí kOmuNIkace 195

10.1 Griceovy maximy ................................................................................... 195

10.2 Konflikt a konfliktní interpersonální komunikace .................................. 200

10.3 Uplatnění kooperativního principu komunikace v monologu ................ 201

ZávěrečNé SlOvO ke čteNářům 203

Summary 204

výBěr Z lIteratury k OBOru 206

/ 9

ÚvOD

Rétorika je disciplína, o niž je v poslední době stále větší zájem. Ať už

je její vymezení chápáno jakkoli, většinou si pod ní představíme umění mluvit a svou řečí přesvědčit okolí o své pravdě, popř. školu takového umění. Mnozí pak rétoriku nebo umění mluvit šmahem přisoudí do kompetence učitelů českého jazyka.

Správně (a vhodně) mluvit není však jen věc češtinářů a českého jazyka jako vyučovacího předmětu. Všichni učitelé působí jako mluvní vzor, ať už chtějí, nebo nechtějí, a  už proto by měli o  úroveň svého vyjadřování dbát. Mnozí nadto již možná zjistili, že i když nejsou češtináři, úroveň jejich projevu má jistou společenskou váhu a že se vyplatí nejen mít co říct, ale i umět to říct. A někteří také možná již pocítili, že jim mluvení nejde. Ne že by snad nevěděli, co mají říkat, v tom je jim jejich odbornost vystudované učitelské aprobace dostatečnou oporou, ale mívají problémy s hlasivkami, po mluvním výkonu se cítí velice unavení, nečekaně zadrhávají apod. Všem těmto učitelům je naše publikace určena – někoho poučí, někoho pobaví, někomu pomůže.

Zdá se, že řada učitelů (zvláště nehumanitních předmětů) se během své pregraduální přípravy nebo i  dosavadní pedagogické praxe vůbec nesetkala s informacemi o správném tvoření hlasu a o vhodné realizaci mluveného pro­ jevu a jeho technikách, i když hlas, tedy zdravý hlas a péče o něj, by evidentně měly patřit k  učitelovým prioritám. Pokud bylo učitelům nabízeno nějaké hlasové školení, šlo nejčastěji o dramatickou výchovu, jež u mnohých učitelů stojí mimo jejich zájem. A  to dosud uvažujeme „pouze“ o  vybavení učitele. Náležité vzdělání a osvojení základních dovedností techniky řeči by mělo být součástí každého pedagogického studia, aby (budoucí) učitel uměl odpovída­ jícím způsobem vést k užívání hlasu a péči o něj i své žáky.

Různé systémy hlasové výchovy řadí jednotlivé metodické kroky při zvládání techniky řeči a ovládání hlasu podle své metodiky. Čeští hlasoví pedagogové vesměs zdůrazňují efektivní hospodaření s dechem, správné tvoření hlasu a arti­ kulaci. Z těchto základů vycházíme i my, přestože si po vzoru jiných domácích a zahraničních pramenů všímáme i dalších funkčních zvukových prostředků a vlastností mluvené řeči, sledujeme proces tvorby projevu i různé faktory, které tento proces mohou ovlivnit. / rétorika pro pedagogy

Naše výklady vycházejí pochopitelně z vědeckých základů a dlouhodobého

výzkumu. Pokud jde o  typ výzkumného problému, který předkládaná práce

zpracovává, pak jeho počáteční představení, tedy otázky osobnostního vybavení

pedagoga, představují deskriptivní problém, fáze podmínek fungování kvalit­

ního mluveného komunikátu nese zřetelné rysy problému kauzálního. První

oddíl práce si klade za cíl zprostředkovat čtenáři základy techniky řeči, o jejichž

potřebnosti pro učitele jsme hovořili již výše. Ve shodě s domácí i zahraniční

literaturou a tradicí zpracování tohoto problému se postupně zaměřujeme na

problémy s dechem, s tvořením hlasu, na artikulaci a využití dalších zvukových

prostředků řeči. Vycházíme přitom mimo jiné z dlouhodobého pozorování řady

jedinců v  různých fázích osvojování techniky řeči a  z  dotazníkového šetření,

uskutečněného u studentů učitelství v několika studijních programech na pe­

dagogických fakultách v Praze a v Liberci.

1

Druhý oddíl vychází z lingvistických

základů a reaguje především na stav současné mluvené komunikace a na využívá­ ní/nevyužívání prestižní formy národního jazyka v ní. V tomto a i v posledním oddíle práce je výrazně využito metody experimentu, s úspěchem opakovaně u studentů, kteří nastoupili do prvního ročníku studia učitelství na Pedagogické fakultě UK v Praze, a to jak studia učitelství pro první stupeň základní školy, tak oborového studia českého jazyka a literatury tamtéž. Prostor k těmto experi­ mentům poskytly předměty Rétorika, resp. Rétorika a základy jazykové kultury, které se autorce této knihy podařilo prosadit do studijních programů učitelství na Pedagogické fakultě UK v Praze již v polovině devadesátých let minulého století.

Naše výklady nechtějí svými popisy, obrázky a schématy konkurovat učebni­

cím anatomie, popř. dalších oborů, jen se snaží dostatečnou názorností přispět ke konkretizaci představy o  vysvětlovaných jevech a  skutečnostech. Rovněž výklady o jednotlivých hláskách, výslovnosti nebo charakteristice vrstev národ­ ního jazyka či jiné popisy jazykových jevů nemají nahradit odborné lingvistické výklady, jsou však nezbytné při popisu skutečností významných pro rétoriku. Je možné, že absolventi studia bohemistiky se při nich budou trochu nudit, neboť obsahují informace, které jsou jim již známé, ale ne všichni učitelé jsou na tom s vědomostmi o své mateřštině tak dobře, abychom příslušné výklady mohli vynechat. Kromě toho bylo naší snahou vyložit vše tak, aby se v problematice snadno orientovali i studenti nehumanitních a nelingvistických oborů a také ti, kteří už ledacos ze školy pozapomněli. K mnoha výkladům jsou připojena i konkrétní cvičení.

1

Z nových analýz uveďme např. Hájková, E.: Ke zvukové stránce a řečové kultuře

projevů studentů učitelství. Didaktické studie, roč. 2, č. 2, 2010, s. 43–51.

/ 11

Z hIS tOrIe rétOrIky

Historie? No, to snad již staří Řekové a Římané,

pak jistě Komenský... a nakonec Jára Cimrman.

V evropském kulturním kontextu se při hledání kořenů různých věd­ ních disciplín obvykle vracíme ke starým Řekům a Římanům (pokud si autor klade vyšší odborné cíle, rozšíří svůj pohled i o některé jiné starověké kultury). A tak není divu, že v Česku na toto téma uspěl vtip, podle něhož má vývoj skoro každého oboru tři záchytné body: začali ho pěstovat staří Řekové a Římané, pak k jeho rozvoji přispěl zaručeně Komenský a nakonec i Jára Cimrman.

Avšak vývoj rétoriky jakožto disciplíny, jejímž předmětem je řečnické

umění, tři výše jmenované momenty zaručeně poznamenaly: i kdybychom z  antického období připomněli pouze pět Aristotelových kánonů výstavby veřejného projevu, stačilo by to, neboť to, co Aristoteles v těchto svých pěti řečnických krocích výstavby textu stanovil, platí bezezbytku dodnes a bude jistě platit i nadále. Vždyť požadavek nejprve si přesně vymezit předmět řeči a získat o něm co nejvíce informací, rozvrhnout si, co říci napřed a co potom, zvolit nejvhodnější výrazy pro to, co chceme říci, řeč si vyzkoušet „nanečisto“ a pak ji teprve veřejně pronést, odpovídá logice věci i nejpřísnějším současným nárokům na přípravu i realizaci veřejné promluvy. Dovolávat se Komenského pak připadne směšné jen tomu, kdo jeho dílo nezná. Komenský se přínosně vyslovil k mnoha oblastem lidského konání a k řečnickému umění také: mluví sice o kazatelství, ale to bylo ve své době jednou z podob řečnictví. Právě ka­ zatelé promlouvali k lidem veřejně a měli oficiální možnost svou řečí působit na nejširší vrstvy obyvatelstva. A Cimrman? Kolik jazykové komiky najdeme v textech spojených se jménem tohoto velikána! K rétorice a jejím technickým předpokladům, tj. zvláště technice řeči a správnému tvoření hlásek „vědecky“ přispívá např. záznam vyprávění „Přetrhl dítě“ (Dobytí severního pólu). Poslu­ chačům trvá opravdu jen chvíli, než pochopí záměnu „dítě – nítě“, zvláště když se jim dostane vysvětlení z oblasti artikulační fonetiky o stejném tvoření českých hlásek ď a ň, při jejichž artikulaci dochází pouze k rozdílu v rezonanci ústní (při ď) a  nosní (při ň). Každý, kdo měl alespoň jednou rýmu, si pak snadno vybaví, jak zní ň vyslovované s ucpaným nosem. / rétorika pro pedagogy

Zájem o poznávání čehokoli začíná zpravidla tehdy, když onen objekt po­ znání společnost potřebuje. Jistě i jindy rozměr lidského ducha baží po vědění, o čemž svědčí pěstování věd, ale i v takové situaci registrujeme určitou potře­ bu, požadavek, společenskou poptávku – potřebu společnosti, či jen jedince. Podmínkou pro rozvoj rétoriky, řečnického umění, je svoboda, demokratická možnost pro každého svobodného občana veřejně se vyjadřovat k občanským a politickým otázkám. A taková možnost veřejně se vyjádřit vyvolává potřebu umět se veřejně vyjádřit k tomu, k čemu se jedinec vyjádřit chce.

V literatuře se jako první významný řečník zpravidla uvádí Řek Gorgias z Leontin, který žil přibližně v letech 483–380 (př. Kr.). Jeho příběh je současně i živoucím dokladem tvrzení o štěstí, jež přeje připraveným. V roce 427 př. Kr. totiž Gorgias odešel ze Sicílie do Athén žádat o pomoc pro svou rodnou obec Leontini, jež se dostala do sporu se sousedními Syrakusami. Byl to předem ztracený boj, ale Gorgias svou výmluvností Athény tak oslnil, že mu nakonec nabídly pohostinství (srov. Borecký, 1974). Sám pak také našel v  Athénách nejen řadu obdivovatelů, ale i následovníků, kteří se od něj pokoušeli naučit řečnickému umění.

Potřeba umět se veřejně vyjadřovat vyvolala poptávku po učitelích této dovednosti, neboť jen vzory (jakým byl třeba již jmenovaný Gorgias) ne­ stačily. Proto jsou také připomínáni vpravdě první učitelé rétoriky, za něž jsou považováni Korax a Teisias, oba též původem ze Sicílie. I když je réto­ rika nerozlučně spjata především s Athénami, Sicílie může být označena za její kolébku  – dva zdejší demokratické převraty (472 př. Kr. v  Akragantu a 466 př. Kr. v Syrakusách) totiž pro rozvoj rétoriky vytvořily ideální poli­ tické podmínky.

Údajně prvním autorem učebnice řečnického umění, která se však bohužel nedochovala, byl právě Korax. Teisias bývá zase považován za otce kompozice projevu  – to on rozdělil řeč na úvod (prooimion), vlastní stať (agón), která se skládala z popisu událostí (diégésis) a argumentace, zdůvodnění autorova/ řečníkova stanoviska (pistit), a konečně závěr (epilogos). Nepřipomíná vám to něco? Úvod – stať – závěr. A pak že za to mohou češtináři, kteří po nás takovou osnovu vyžadovali u každé slohové práce!

Současně s prvními snahami učit rétorskému umění byly formulovány tři základní předpoklady ovládnutí rétoriky. Byly to 1. přirozené nadání, talent; 2. osvojení rétorických pravidel; 3. praktická cvičení. Znamenalo to od samého počátku, že jde o dovednost, pro jejíž nabytí je sice potřeba talent, ale stejně tak i cílevědomé cvičení a respektování určitých pravidel. Patrně však právě pro zdůrazněnou potřebnou míru talentu byla rétorika (resp. ovládnutí řečnictví) považována za umění a byla společensky vysoce ceněna.

z historie rétoriky / 13

Rozpracování především druhého předpokladu ovládnutí rétoriky – zvlád­

nutí rétorických pravidel – dospělo k soustavnému zájmu o kompozici projevu,

o jeho nejvhodnější a nejvýhodnější stavbu: zde asi nejvýznamnější bylo dílo Te o

dorose z Byzantia z konce 5. století př. Kr., z něhož vycházely všechny pozdější

řecké i římské teorie rétoriky. Teodoros vymezil: 1. prooimion (exordium) – úvod

projevu, seznamující s cílem řeči a jejími důvody; 2. diégésis (narratio) – sdělení

nejdůležitější informace projevu; 3. prothesis (partitio)  – upřesnění a  uvedení sdělovaných informací do vzájemných vztahů; 4. pistis (argumentatio) – kladné důkazy podporující řečníkovo stanovisko a/nebo záporné důkazy vyvracející protivníkova tvrzení; 5. prolepsis (presumptio) – předem uvedené odpovědi na případné námitky; 6. epilogos (peroratio, conclusio)  – shrnutí a  závěr řeči. Po­ třebná pravidla rétoriky stanovila i postupné vymezení rétorických žánrů, mezi nimiž bylo možno rozlišit projevy oslavné (panegyriky) k různým příležitostem, např.  řeč svatební, řeč k  narozeninám, řeč nad významným mrtvým aj., dále projevy politické, z nichž asi nejznámější byly útočné filipiky (podle kritických výpadů proti makedonskému králi Filipovi), a konečně i řeči soudní.

Významným představitelem řečnického umění, učitelem rétoriky a později

i politikem, resp. řečníkem, který svými projevy záměrně a intenzivně ovlivňo­ val athénskou politiku, byl Gorgiův žák Isokrates (436–338 př. Kr.). Vzácně zdůrazňoval řečníkovu individualitu a  rozum a  stavěl se tak proti sofistům, jejichž výuka založená na rozboru vzorových příkladů dovedla až do krajnosti napodobování vzorových projevů a soustředění pouze na formu projevu. V kri­ tice tohoto stavu je také základ Platonova názoru na rétoriku, resp. na některé její představitele. Platon (427–347 př. Kr.) dochází k závěru, že dobrým řeč­ níkem může být jen filozof. Zdůrazněním intelektuálních nároků na veřejné projevy a na rétory obrací pozornost k obsahu sdělení, což je sympatické zvláště v dnešní době, pro kterou by mělo platit: Je dobré, když víš, jak mluvit, ale když nevíš, co říci, raději mlč!

Pohled na řeckou rétoriku by jistě nebyl dostatečný, kdybychom nepřipo­

mněli také jméno, jež je synonymem pro houževnatost, cílevědomost a  vy­ trvalost  – Demosthenes. Isokratův žák, profesionální rétor, známý tím, jak s oblázky pod jazykem odstraňoval své artikulační nedostatky, cvičil sílu svého hlasu na mořském břehu při ohlušujícím příboji a pod zavěšeným mečem se snažil zvládnout záškuby svého ramene, které se při každém nevhodném trhnutí bolestivě dotklo nabroušeného ostří. Z didaktických důvodů nesmí Demosthe­ nes chybět v žádné učebnici řečnictví, neboť dokládá sílu a význam vytrvalosti a soustavného cvičení pro nabytí dovednosti, což platí i mimo řečnictví.

Vrchol řecké rétoriky představuje svým dílem Aristoteles (384–322 př. Kr.).

Jako učitel nebyl prý ve své době tak známý jako třeba Isokrates, významem / rétorika pro pedagogy svého díla však převyšuje všechny ostatní řecké rétory i myslitele. Rétoriku pova­ žuje nikoli za vědu, ale za umění. Jejím úkolem není poznání samo, ale hledání cesty, jak poznání přesvědčivě sdělit. Na rozdíl od svých předchůdců, kteří se zabývali zvláště výstavbou textu a chápali tak kompozici staticky, jako výsledek činnosti, text a  jeho strukturu, uvažuje Aristoteles o  kompozici procesuálně a stanoví kroky, které je třeba dodržet v procesu přípravy veřejného vystoupení, tzv. pět kánonů (etap) procesu vznikání řeči/projevu: 1. inventio – invence, sta­ novení tématu a vyhledání argumentů, což má klíčový význam pro celý proces přípravy řeči; 2. dispositio – dispozice, uspořádání řeči, jejímž cílem je zajistit úplnost sdělení a uspořádat projev tak, aby vyvolal pozornost a zaujal poslu­ chače (např. využitím symetrie, paralelismu, gradace); 3. elocutio  – elokuce, stylizace, styl (zahrnující gramatickou správnost, slohovou jasnost, ozdobnost, tj. uplatnění obrazných jazykových prostředků, a  konečně přiměřenost řeči vzhledem k tématu a předpokládanému auditoriu); 4. memoria – memorování; 5. actio, pronuntiatio – proslovení, přednes projevu. Rétoriku Aristoteles vidí ve spojení s poetikou, logikou, ale i s etikou a politikou. Dialog Gryllos aneb o rétorice a hlavně Rétorika I, II patří k vrcholným antickým pracím, i když byly dlouho v zapomnění. Na Rétoriku odkazuje sice hned Cicero, ale ve středověku známa nebyla. Její znovuobjevení je spojeno s prací Tomáše Akvinského, avšak trvalou součástí kontextu evropského myšlení je asi až od poloviny 15. století.

Marcus Tullius Cicero (106–43 př. Kr.) je považován za nejvýznamnějšího římského rétora. Přispěl k rozvoji rétoriky zájmem o využití suprasegmentálních prvků řeči, zvláště rytmu, rozlišil styly řeči – mluví o vysokém, středním a níz­ kém řečnickém stylu. K mistrovství přivedl zvláště řeči soudní. V jeho textech jsou obraty, z  nichž se stala „živá latinská slova“, mnohé jeho texty dodnes patří k materiálům, na nichž se gymnazisté učí latině, někdy se je dokonce celé učí nazpaměť. Takovým textem je i Ciceronova řeč proti Catilinovi. Poslouží i jako dokladový materiál do učebnic stylistiky nebo teorie literatury, mimo jiné třeba i užíváním tzv. figur – zde srov. např. anaforu, záměrné opakování stejného začátku věty: nihil (nic; zde níže přeloženo ani); šestkrát opakované nihil významně zvyšuje útočnost Ciceronovy řeči.

Marcus Tullius Cicero: In Catilinam oratio prima (úryvek)

Quo usque tandem abutere, Catilina, patientia nostra? Quam diu etiam furor

iste tuus nos eludet? Quem ad finem sese effrenata iactabit audacia? Nihilne te

nocturnum praesidium Palatii, nihil urbis vigiliae, nihil timor populi, nihil

concursus bonorum omnium, nihil hic munitissimus habendi senatus locus,

nihil horum ora vultusque moverunt? Patere tua consilia non sentis, constrictam

z historie rétoriky / 15

iam horum omnium scientia teneri coniurationem non vides? Quid proxima,

quid superiore nocte egeris, ubi fueris, quos convocaveris, quid consilii ceperis,

quem nostrum ignorare arbitraris?

O tempora, o mores! Senatus haec intellegit, consul videt: hic tamen vivit.

Vivit? Immo vero etiam in senatum venit, fit publici consilii particeps, notat

et designat oculis ad caedem unum quemque nostrum. Nos autem, fortes viri,

satis facere rei publicae videmur, si istius furorem ac tela vitamus. Ad mortem

te, Catilina, duci iussu consulis iam pridem oportebat, in te conferri postem,

quam tu in nos omnes iam diu machinaris.

První Ciceronova řeč proti Catilinovi

Jak dlouho ještě chceš zneužívat naši trpělivost, Catilino? Jak dlouho si s námi

ještě budeš v  tomhle svém pominutí smyslů zahrávat? Kam až tě dovede tvá

opovážlivost neznající zábran? Ani trochu neotřásla tvým klidem posádka, která

v noci obsadila Palatium, ani hlídky po městě, ani zneklidnění národa, ani sběh

všech řádných občanů, ani to, že bylo pro zasedání senátu vybráno toto místo,

nejbezpečnější na světě, ani pohledy a  výraz tváře zde přítomných senátorů?

Nechápeš, že jsou tvé úmysly odhaleny, nevidíš, že je tvé spiknutí spoutáno už

tím, že tito všichni o něm vědí? O kom z nás se domníváš, že neví, co jsi dělal

v noci na dnešek a co v noci na včerejšek, kde jsi byl, které lidi jsi svolal, jaký

plán sis vymyslel?

Jaká je to doba, jaké mravy! Senát o tom ví, konzul to vidí, a přesto tenhle

člověk žije, a  nejen že žije, ale dokonce ještě přichází do senátu, účastní se

jednání o  věcech týkajících se státu, označuje a  pohledem určuje mezi námi

ty, které dá zavraždit. Avšak nám statečným mužům se zdá, že děláme dost

pro republiku, jestliže se vyhýbáme vzteklosti a  vražedným zbraním tohohle

individua. Už jsi měl být dávno z konzulova rozkazu veden na smrt, Catilino,

tebe měly postihnout rány, které už tak dlouho připravuješ na nás.

Nejvýznamnějším učitelem rétoriky v Římě pak byl nejspíše Marcus Fabius Quintilianus (Kvintilián, asi 35 – asi 100), konzul, mimo jiné též vychovatel vnuků sestry císaře Domiciána. Hlavním jeho dílem je kompendium Základy řečnictví (Institutio oratoria)

2

. Toto dvanáctisvazkové dílo mělo význam nejen

pro svou dobu, ale stalo se i základem humanistických názorů na rétoriku.

Významným kritikem doby se v Římě stal Tacitus (asi 55 – asi 120), jenž

vedle svého nejvýznačnějšího úsilí věnovaného historii napsal i  spis Dialog

2

V novém překladu V. Bahníka Základy rétoriky, vydal Odeon, Praha 1985.

+

16 / rétorika pro pedagogy o  řečnících (Dialogus de oratoribus), zřetelně kritizující rétoriku císařského Říma, deklamační manýry a  patos zcela cizí běžnému životu. Vrátíme­li se k začátku naší kapitoly a k základní podmínce pro rozvoj rétoriky – svobodě, musíme konstatovat, že císařský Řím zdaleka nebyl tak svobodný jako demo­ kratické Athény, a není proto divu, že se v jeho atmosféře rétorice tolik nedařilo.

Dlouhé období středověku bylo pro rozvoj rétoriky nepříznivé. (Neznamená to však, že by se na rétoriku zcela zapomnělo. Stala se součástí jiných disciplín, např. po určitou dobu i gramatiky, a její vývoj byl velice různorodý a složitý.) Potřeba tvořit veřejný projev ustoupila do pozadí, protože Písmo svaté obsa­ hovalo podle dobové interpretace odpovědi na všechny otázky, které mohly středověkému člověku přijít na mysl, a vždy bylo možné z něj citovat příslušnou odpovídající pasáž. Rétorika se sice řadila mezi tzv. sedm svobodných umění a  také tak byla vyučována, omezovala se však na psaní veršů a  listů, zvláště úředních listin, a  na umění kázat. Teprve v  období renesance vzrostl zájem o antickou rétoriku (představitelem byl např. Erasmus Rotterdamský), ale pravý rozvoj rétoriky nastal až v národních jazycích v 16. a 17. století.

První česká (dvoudílná) rétorika Ctnosti kazatelů a Vady kazatelů vyšla z pera Jana Blahoslava (1523–1571) a svým zaměřením charakterizovala pojetí réto­ riky v  českém kontextu: nikoli svobodné občanské řeči, ale kazatelství, tedy insti tucionalizované rétorické projevy s  ideologickým věroučným zázemím, které mohly u některých kazatelů dojít ve svých důsledcích až k zjevné mani­ pulaci s posluchači. Blahoslavovy spisy však neřešily tolik obsahovou stránku promluv jako spíše jejich formu (šlo o praktické rady, jak mluvit na veřejnosti), neboť hlavní Blahoslavova motivace zájmu o rétoriku nebyla patrně živena ka­ zatelstvím samým, ale spíše cílem šířit slovesnou kulturu. Ostatně i kazatelství v českém kontextu neslo jakýsi punc kacířství v tom smyslu, že nepodléhalo dogmatickým stereotypům, ale akcentovalo etiku, morálku, filozofii. Již od založení pražské univerzity v r. 1348 byla rétorika jakožto mluvokrása součástí výuky a působení rektora univerzity Mistra Jana Husa, přesněji jeho proslulá kázání v Betlémské kapli byla zřetelným dokladem vysoké kvality pražské réto­ rické kazatelské školy.

Dědictvím středověku bylo pro rétoriku umění analyzovat a interpretovat text, z  čehož především těžila jezuitská rétorika. V  jezuitských školách byla rozšířena jako učebnice rétorika Cypriána Suareze De arte rhetorica (1562), obracející pozornost žáků nejen k pravidlům výmluvnosti, ale i – řečeno dnešní terminologií – k tomu, aby uměli číst s porozuměním významná díla světské i církevní provenience. Možná ještě větší vážnosti se zde těšila rozsáhlá učebnice

z historie rétoriky / 17

rétoriky Nicolase Caussina (1583–1651) De eloquentia sacra et humana, libri

XVI, zajímavá i dnes obrovským množstvím ukázek z děl antických i středo­

věkých autorů, a to nejen z oblasti západní kultury, ale i autorů byzantských,

dílo významné i pro další obory, zvláště pro stylistiku. Z těchto základů i ze

své bohaté učitelské praxe vyšel významný český jezuita a vlastenec Bohuslav

Balbín (1621–1688) a pro potřeby výuky rétoriky na našich jezuitských ško­

lách napsal dvě učebnice Quaesita oratoria (1677) a Brevis tractatio de oratione

rhetorica (1688); rétorikou se zabýval i ve svém úvahovém traktátu Verisimilia

humaniorum disciplinarum (1666). Pojetím rétoriky se hlásí ke Quintilianovi,

vliv Caussinův je však zcela zřetelný – i Balbín zdůrazňuje význam hlubokého

zaujetí pro předmět řeči a funkční patos, jenž má nadchnout posluchače a zís­

kat ho pro sdělovanou myšlenku. (V tomto smyslu je jeho rétorika už spíše

barokní.) Řeč má být jasná a posluchači srozumitelná, což ovšem neznamená

primitivní. Právě zdůraznění zřetele k posluchači je vedle požadavku názorové­

ho ztotožnění mluvčího se sdělovaným obsahem řeči podle Balbína základním

předpokladem úspěchu řečníka.

Významnou etapu ve vývoji naší rétoriky představuje rétorika českobratrská

a její tvůrce Jan Amos Komenský (1592–1670). Vychází z Cicerona a Quin­

tiliana, ovšem hlavní myšlenkovou oporou pro něj nejspíš bylo dílo Filipa

Melanchthona Loci communes rerum theologicarum z  roku 1521, již v  roce

1545 přeložené do češtiny jako Obecná místa teologických výkladů. Podobně

jako Melanchthon i Komenský stanovil pro rétoriku jako zásadní, aby řečník

porozuměl textu a  správně ho interpretoval a  aby současně dokázal pozna­

né moudro působivě a přesvědčivě sdělit. Ve svém česky psaném díle Zpráva

a naučení o kazatelství (asi 1651) Komenský zachovává antickou posloupnost

výstavby textu: inventio  – dispositio  – elocutio  – pronuntiatio, přičemž názvy

těchto jednotlivých oddílů jsou popisné: 1. kde hojnost a rozličnost věcí a řečí

bráti (inventio), 2. jak je uměle pořádati (dispositio), 3. jak je ušlechtile okrášlo­

vati (elocutio) a 4. čím a jak jim pronikavosti dodávati (pronuntiatio). V těchto

jednotlivých oddílech pak ukazuje cesty a možnosti, jak vymezený dílčí úkol

zvládnout – jak vyhledávat témata řeči a jak je v řeči představit, jak uspořádat

jednotlivé obsahové položky řeči; pracuje přitom s pevnou osnovou a nabízí buď

chronologický pořádek, nebo tematické, systémové uspořádání s respektováním

kauzality, kterou vyzdvihuje před alegorizováním, zdůrazňuje srozumitelnou

argumentaci, aktuálnost řeči a vyvozování shrnujících závěrů z řeči. V třetím

oddíle mluví O líbeznosti kázání a hodnotí jazykovou stránku řeči, pestrost,

z níž právě líbeznost vychází, podává přehled tropů a figur slovních i větných,

vždy s  instruktivními příklady, neopomene ovšem zdůraznit, že nezbytným

předpokladem dobrého stylu je znalost předmětu řeči, dobrá znalost tématu. / rétorika pro pedagogy

Ve čtvrtém oddílu s názvem O mocnosti a pronikavosti kázání pak sleduje zvu­

kovou realizaci textu, vlastní přednes projevu.

Další výraznou vývojovou etapu v dějinách české rétoriky představuje národ­

ní obrození a zde především Josef Jungmann (1773–1847) a jeho systematická

učebnice Slovesnost, uvedená jako učebnice výmluvnosti, mnohými současně

označovaná jako naše první učebnice stylistiky. Snad není tak důležité, které

disciplíně Slovesnost patří, důležitý je její obsah. Obsahuje řadu literárních ukázek a  poskytuje tak prostor pro analýzu a  interpretaci textu, výklad sám pak shrnuje základní poučení rétorická (opět zde vidíme vlivy Quintiliana a Aristotela). Poučení o jazyce, o zákonitostech myšlení a argumentaci dopl­ ňuje výčet tropů a figur s příklady, podrobný výklad a klasifikace řečnických žánrů i poučení o logické, gramatické a slohové správnosti textů – Jungmann podobně jako Komenský u slohu vyzdvihuje světlost (logickou uspořádanost textu), mocnost (závažnost předmětu řeči) a líbeznost (jazykové zpracování), pro finální proslovení textu připojuje i hlediska kultivované výslovnosti.

Slovesnost evidentně měla přispět k jazykové a čtenářské výchově národně

se probouzející české společnosti. Svým zaměřením na jazyk (ostatně jako celé národní obrození) předznamenala též rozrůznění badatelských aktivit původně patřících rétorice. Z rétoriky během následujících let a zvláště pak ve 20. století vyrostla řada specializovaných oborů – vedle stylistiky (kterou potkal podobný diverzifikační osud) např. teorie komunikace, textová lingvistika, pragmatika, teorie propagandy, reklamy aj.