kniha + DVD: Rétorika pro obchodníky i běžný život – Vojtěch Černý

39

KAPITOLA 3 RÉTORIKA A TECHNIKA ŘEČI Jazyk, kterým mluvíme v sou časné společnosti, v současných civilizačních podmínkách, nabývá nové důležitosti. Stává se nepostradatelným nástrojem ve všech oborech lidské činnosti. Abychom dokonale ovládli jazyk, musíme si osvojit spoustu rétorických dovedností, ale především musíme dokonale ovládnout techniku řeči. Je třeba upevnit základní znalosti. Od samého počátku naší výuky budeme tříbit a procvičovat si mluvní aparát a ono minimum teorie techniky řeči budeme potřebovat, až začneme přednášet své první cvičné texty. Není třeba připomínat, že v dnešní době musíme mít na kulturu jazyka daleko vyšší požadavky, daleko přísnější měřítka.

Mezi sebou se lidé dorozumívají převážně řečí – jazykem. Proto mluvíme o jazyku jako o nástroji myšlení a vzájemného dorozumění. Vedle tohoto způsobu existuje i komunikace formou pohybu, tedy posunky, gesty, signály atd. Jazyk je však nejpřesnější a je také významově nejbohatší. Vývoj jazyka je od samého počátku lidské společnosti odrazem jejího vývoje. Jazyk vytváří lidé, kteří jej denně užívají a kteří jej také v praktickém životě ovlivňují a dotvářejí. Musíme si uvědomit, že existuje dialektická jednota mezi myšlením a řečí. Neznamená to ale, že myšlení a řeč jsou totožné a že nelze tutéž myšlenku vyjádřit rozličným způsobem a také v různých jazycích. Slovní vyjádření myšlenky není její mechanický odraz. Pro rétoriku je to důležité poznání. Pokud chce kdokoli vyjádřit svoji myšlenku, jde o aktivní tvůrčí činnost a její kvalita závisí na osobnosti mluvčího, na jeho individuálních schopnostech, na obsahu myšlenky.

Z akustického hlediska je řeč souborem velmi jemně diferencovaných zvuků, hlásek složených do pevných celků, do souvislé promluvy. Následně se budeme zabývat pouze fonetickými podmínkami správného zacházení s mluvními orgány a zvukovými prostředky řeči, čili technikou mluveného projevu.

To, jakým způsobem dovede řečník zacházet se svým řečovým ústrojím, jak umí zvýraznit jeho přednosti, případně potlačit deformace – to vše podmiňuje úspěch celého projevu. Ovládání gramatiky či bohatá slovní zásoba nejsou ještě zárukou úspěchu, jestliže řečník nehovoří srozumitelně, má-li chybnou výslovnost nebo mluví-li příliš tiše a neznělým hla sem. Všimněte si, že celý tento komplex může působit rušivě i při běžné konverzaci, při veřejném projevu mohou pro řečníka přerůst ve velký neúspěch.

DÝCHACÍ (RESPIRAČNÍ) ÚSTROJÍ

40

Doko nalá technika mluvení je tedy jedním ze základů výbavy dobrého řeční ka. Je třeba připomenout, že technika řeči není nějaké znásilňování přírody, ale naopak co nejúplnější, nejplnější a především co nejefektivněj ší a hlavně vědomé využití toho, co příroda člověku na hlasovém fondu uštědřila. (Vl. Halada)

Tři základní složky řeči Technika mluveného slova v sobě zahrnuje tři základní složky, které při mluvení tvoří nedílnou jednotu:

 dýchání (respirace)

 tvoření hlasu (fonace)

 tvoření hlásek (artikulace) Dobrou dikci (techniku mluveného slova) může me defi novat jako dokonalé ovládnutí mluvních orgánů a jejich vhodné a účinné využívání při promluvě.

Dokonalost těchto tří složek je závislá na tom, do jaké míry jsme ovládli tato tři ústrojí.

1. Podmínky správné výslovnosti – dikce

Prvotní podmínkou je pokud možno dokonalé utváření a správná činnost mluvních orgánů.

(Praxe ukazuje na celou řadu výjimečnos tí – vyskytují se závady vyplývající například z ne

dokonalé funkce měkké ho patra, nesprávného postavení zubů apod.).

2. Druhou podmínkou správné dikce je přesné utváření hlásek. (Kvalita výslovnosti, tedy přes

nost a správná kvantita – délka.)

3. Třetí podmínkou je znalost a  zachovávání jazykových kodifi kovaných norem. Základem

správné dikce je ovládání grama tické podoby spisovného jazyka, ale nemenší pozornost je

třeba věnovat i výslovnosti!

DÝCHACÍ (RESPIRAČNÍ) ÚSTROJÍ Základním orgánem dýchání jsou plíce, součástí respiračního systému nosní a ústní dutina, hrtan, průdušky a průdušnice. Aktivní práci při dýchání vykonává svalový systém, nikoli plíce samy. Hlavním vdechovým svalem je bránice, která odděluje dutinu hrudní od dutiny břišní, výdechové svaly pracují opačně – stlačují hrudník a tím vytlačují vzduch z plic.

Zjednodušeně můžeme říct, že kdo umí správně dýchat, dokáže i účelně a správně mluvit. Pro správné tvoření mluvního projevu je žádoucí uvědoměle řízené dýchání. Je též nezbytným základem správného posazení hlasu a dobré dikce. Z praxe víme, že při mluvním výkonu musí být proces dýchání dokonale zažit, správné dýchání dobře nacvičené, aby se mluvčí mohl soustředit především na obsah své řeči. Pravidelné vdechování, účelný a hlavně ekonomický výdechový proud vzdu

RÉTORIKA A TECHNIKA ŘEČI

41

chu má ne smírný vliv na pevnost hlasu, jeho barvu, plynulost řeči, tónový rozsah a artikulační přesnost. Hlasové začátky by měly být měkké, dynamicky vyrovnané, intonačně přesné, bez rušivých rázů a ostrých explozí.  Tři typy dýchání V mluvní praxi rozeznáváme v podstatě tři typy dýchání:

 hrudní (horní, kostální),

 brániční (spodní, abdominální),

 smíšené. Běžně se uplatňují střídavě všechny tři typy. Pro řečnický projev je nejvhodnější dýchání smíšené. Vyrovnaný a pevný hlas je tvořen účelnou, ale hlavně uvědomělou koncentrací výdechového proudu, neboli dechovou oporou.  Základní poučky k dýchání:

1. Před započetím řečového výkonu nadechnout dostatek vzduchu (nikoli však maximum, na

plnou kapacitu plic – došlo by k výdecho vému rázu).

2. Nadechnutý vzduch vypouštět zvolna a plynule, ale především úsporně (plné plíce mohou

svádět ke špatné ekonomii výdechu).

3. Nezvyšovat hlas oproti obvyklému způsobu mluvení (při zvýšeném hlasu je větší spotřeba

vzduchu).

4. Vdechovat ústy i nosem zároveň (tím se také posiluje rozeznění obličejových rezonancí, tzv.

masky).

5. Abychom usnadnili dýchání, je třeba držet prsa mírně, nenápadně vypjatá. Smíšené dýchání

znamená aktivizovat hrudník a dýchat bránicí.

6. Mluvit pouze při dobrém zdravotním stavu, především dobrém stavu fonačního ústrojí. Na konci kapitoly jsou připojené cvičné texty. Ty nám mohou pomoci ve zvyšování kapacity plic. Nejdůležitější je ale dospět ke správné ekonomii výdechu, to znamená naučit se během řeči dobře hospodařit s nadechnutým vzduchem. Špatná ekonomie dechu zhoršuje i kvalitu hlasu, především jeho znělost a barvu. Nedostatek vzduchu způsobuje například polykání koncovek a vůbec nepřesnou a nekvalitní výslovnost. Nesprávné dýchání negativně ovlivňuje práci jak fonačního, tak artikulačního ústrojí.  Tvoření hlasu – fonace Jde o druhou základní složkou řeči. Zdrojem lidského hlasu jsou hlasivky. Jsou to dva pružné a pohyblivé záhyby sliznice v hrtanu. Ty se v hlasovém klidu vychylují a umožňují dýchání bez větších šelestů. Ve chvíli aktivace se otáčejí chrupavky k sobě a vytváří se tak hlasový závěr. Tlakem vzduchu z plic se pružnost hlasivek překoná a hlasivky se vychýlí. Část vzduchu unikne nad hlasivky, které se opět uzavřou. Těmito kmity vzduchového sloupce vzniká základní tón.

DÝCHACÍ (RESPIRAČNÍ) ÚSTROJÍ

42

Pro řečnický mluvní výkon má význam i  barva hlasu. Každý jednotlivec má své

zvláštní hlasové zabarvení, jímž se odlišuje od ostatních lidí, i když je možné také hla

sové za- barvení odborným cvičením měnit, pěstovat a  zdokonalovat. Nadaný

imi- tátor dokáže napodobit i hlasové zabarvení jiného člověka. Nekulti

vovaný hlas působí na posluchače nepříznivě.

Skutečným hlasem se ale lidský hlas stává teprve tehdy, projde-li

rezonan čními dutinami. Není jím tedy tón, který vzniká v hrtanu. Až

teprve v rezo nančních dutinách získává hlas na síle a barvě. K základnímu tó

nu vytvořenému hlasivkami se přidávají tzv. svrchní, neboli vyšší harmonické tóny. To

se děje v tzv. střed ních rezonančních dutinách – v dutině ústní, nosní a hrdelní. Jsou

to dutiny, které se tvoření hlasu zúčastňují za všech okolností. V polohách nižších

nebo vyšších už střední dutiny k vytváření dostatečně pevného hlasu nestačí, takže

se zapojují další rezonanční prostory. Horní najdeme v hlavových dutinách, přede

vším v dutině čelní. K jejich ozvučení dochází prostřednictvím chvění tvrdých čás

tí lebky. Abychom se přesvědčili o hlavových rezonancích, můžeme to vyzkoušet

hmatem, dotykem prstů.

Při rozeznívání hlasu pocítíme u kořene nosu lehké brnění. Mezi spodní re

zonanční dutiny počítáme celý prostor pod hlasivkami. Prostředkem k ozvuče

ní těchto dutin je výdechový proud, který se ve spodní části hrtanu při tvoře

ní hlasu zhušťuje a zřeďuje. Také prsní rezonance se dají identifi kovat lehkým

dotykem dlaně na prsní kosti. (Langer, A., 1993)

Tvoření hlásek – artikulace

Pokud mluvíme o artikulačním ústrojí, mluvíme o všech mluvidlech umístěných nad hrta nem. Pat

ří sem oba rty, dolní i horní řezáky, obě čelisti, tvrdé i měkké patro, čípek, jazyk a hlasivky. Tato mlu

vidla se při tvoření jednotlivých hlásek dostávají do určitých artikulačních postavení. Tato postavení

mají zásadní vliv na artikulaci. Horní čelist nazýváme artikulační základnou, protože při artikulaci

vyko nává relativně nejméně pohybu. Skupina orgánů aktivních (tzv. artikulačních činitelů) zahrnuje

spodní ret, spodní čelist, jazyk, měkké patro, čípek a také hlasivky. Největší možnosti a různosti po

hybu vykazuje jazyk, jehož prostřednictvím se také vytváří největší skupina hlásek.

Tvoření samohlásek

V češtině máme pět samohlásek (vokálů, sonantů): a, e, i, o, u. Všechny v krátké i dlouhé podobě.

(Podotkněme, že y dnes patří mezi pravopisné znaky. Vždy tomu tak nebylo, ještě Mistr Jan Hus ká

ral Pražany, že v řeči nedělají rozdíl mezi i a y. V jihozápadních Čechách, odkud do Prahy přišel, ten

to rozdíl zřetelný byl a dodnes se v některých nářečích uchoval.)

Při tvoření českých samohlásek je nejdůležitější poloha a pohyb jazyka.

Při a leží jazyk dole v ústech, mluvíme proto o samohlásce nízké` při ostatních je jazyk prohnu

tý a zvednutý – nejvíce při i, u, to jsou samohlásky vysoké;

e, o jsou samohlásky středové; při i, e se jazyk zdvíhá k přední části patra, jsou to samohlásky

přední; při u, o je zdvižen více vzadu, jsou to samohlásky zadní.

Podrobnější výklad najdeme v České mluvni ci B. Havránka a A. Jedličky, Praha 1986, s. 20.

RÉTORIKA A TECHNIKA ŘEČI

43

Při výslovnosti samo hlásek je průchod vzduchového proudu dutinou ústní vcelku volný, jen různým postavením jazyka v ústech, různou polohou rtů i šířkou a po dobou otevření úst dostávají samohlásky různou výšku i různé zabarve ní. Nejde přitom o artikulaci jednotlivých činitelů proti základně, nýbrž o pohyby artikulačního ústrojí jako celku a vytváření dutin různého tvaru a objemu. Tvoření souhlásek V češtině existuje pětadvacet souhlásek (konsonantů). Existuje spousta kritérií pro jejich rozdělení – podle účasti hlasu, podle způsobu artikula ce, místa artikulace atd.

Místo tvoření Podle místa tvoření rozeznáváme souhlásky:

1. Retné:

a. pohyb spodního rtu jde proti rtu hornímu, tím vznikají retoretné souhlásky – p, b, m,

b. pohyb spodního rtu jde proti řezákům – f, v.

2. Zubodásňové:

a. pohyb špičky jazyka jde proti přední dásni – t, d, n, s, z, c, l, r, ř,

b. pohyb špičky jazyka jde proti zadní dásni – š, ž, č.

3. Předopatrové: pohyb předního dílu hřbetu jazyka jde proti tvrdému patru – d, t; ň, j.

4. Zadopatrové: pohyb zadního dílu hřbetu jazyka jde proti měkkému patru – g, k, ch.

5. Hrtanová: jediná souhláska, která se netvoří v ústech, ale v hrtanu, je – h. Podle účasti dutiny ústní a nosní při artikulaci dělíme ještě souhlásky na nosní (nosové, nazální, kdy výdechový proud prochází dutinou ústní i nosní – m, n, ň) a ústní (orální, kdy výdechový proud prochází jen dutinou ústní – u všech ostatních souhlásek). Způsob tvoření Různý způsob artikulace souhlásek vzniká tím, že překážka v ústech buď uzavírá cestu výdechovému proudu úplně a uvolní se najednou (souhlásky závěrové), nebo vytvoří v mluvidlech úžinu mezi jazykem a patrem, která neuzavírá výdechovému proudu cestu úplně, výdechový proud jí prochází, tře se (souhlásky úžinové). U některých souhlásek se překážka neodstraňuje najednou, nýbrž postupně – tak vznikají sou hlásky polozávěrové. Rozeznáváme tedy souhlásky:

 závěrové (ražené): p, b, d, t, d, t; g, k, m, n, ň,

 úžinové (třené): v, f, z, s, ž, š, h, ch, j, l, r, ř,

 polozávěrové (polosykavky): c, č, (dz, dž). Také při tvoření souhlásek jde o určitou souhru více artikulačních orgánů, především o souhru rtů, jazyka a  hlasivek. Při vyslovování jednotlivých souhlásek je vždy jeden z  těchto orgánů aktivnější než druhý.

TŘI FÁZE ARTIKULAČNÍ ČINNOSTI

44

TŘI FÁZE ARTIKULAČNÍ ČINNOSTI

1. Intenze – přechod artikulačních orgánů z klidového postavení do polohy potřebné k vyslo

vení určité hlásky.

2. Tenze – setrvání mluvidel v této poloze.

3. Detenze – návrat do klidové polohy. V proudu řeči dochází k prolínání detenze předchozí hlásky s intenzí hlásky následující. Znamená to, že se mluvidla nevracejí úplně do klidové polohy a že následující hláska se nezačíná z úplně klidové polohy vyslovovat. Přitom snadno vzniká stav, kdy je výslovnost někte rých hlásek ovlivňována hláskami jinými. Tomuto jevu říkáme spodoba neboli asimilace (má dvě formy – znělostní a artikulační).

Artikulační cvičení na konci kapitoly se zaměřují především na aktivitu spodní čelisti a jazyka. Velmi často je závadou artikulace nedostatečné otvírání úst při mluvení. Proto je třeba artikulační rozcvičku začít otevřením úst bez mluvení, a to tak, že několikrát oddálíme co možná nejvíc spodní čelist od horní. Dále už je třeba jen:

 artikulaci si plně uvědomovat (je to jinak činnost podvědomá),

 mluvit pečlivě (pozor na nedbalou artikulaci, opakem je zase příliš výrazná artikulace, která

vede k hyperkorektní výslovnosti),

 pozorně vyslovovat souhlásky z hlediska výslovnosti ošidné (například v, h, j: sousedoo, de

mokratickéo, toe).

Mysleme na to, že z hlediska mluvního výkonu má artikulační činnost mluvního aparátu zásadní význam. Musíme zdůraznit, že není účelné ani reálné usilovat o nápravu defektních hlásek bez odborné pomoci logopedů. Pouze ve spolupráci s lékaři, kteří se poruchami výslovnosti zabývají, se mnohé nedostatky dokáží odstranit. Menší korekce jednotlivých hlásek lze provádět za pomoci cvičných textů. Cvičné texty jsou při výuce techniky řeči vůbec prostředkem základním; teoretické poučení je sice nutné, ale těžiště výuky řeči spočívá v praktickém nácviku správného dýchání při mluve ní, v posilování dechové opory, ve vytváření měkkého hlasového začát ku, dobrého rozeznění všech potřebných rezonančních prostor a také v lehké, plně vědomé artikulaci. (Langer, A., 1993) MODULACE ŘEČI K modulaci řeči patří slovní a větný přízvuk, dynamika a melodie věty, mluv ní tempo nebo pauzy.

Čeština má přízvuk stálý, vždy na první slabice slova nebo slovního spojení (nejčastěji předložkové spojení). V běžné řeči nedochází obvykle k chybám. Pokud ovšem čteme nepřipravený nebo špatně osvojený text, je třeba věnovat pozornost i této problematice.

Zvuková osnova věty se opírá o frázování, intonaci a větný přízvuk.

RÉTORIKA A TECHNIKA ŘEČI

45

 Frázování Věty v mluveném projevu nevyslovujeme nikdy v jednom celku, ale rozdě lujeme je do kratších či delších úseků. Přihlížíme jednak ke smyslu, k  obsahu sdělení, jednak k  tempu řeči a  k dechovým možnostem řečníka. Promyšlené dělení věty na větné úseky ovlivňuje srozumitelnost celého sdělení.

Prostředkem členění textu jsou různé typy pauz. Podle funkce je můžeme dělit na čtyři druhy:

 fyziologické pauzy – v psaném textu jim odpovídá zpravidla tečka,

 logické pauzy – napomáhají porozumění, odstraňují mnohoznačnost. „Zde se pracuje zby

tečně – nerušte!“ (Správně: „Zde se pracuje – zbytečně nerušte.“)

 řečnické pauzy – používají se k větší živosti a dynamičnosti projevu, jsou to pauzy psycho

logické,

 formulační pauzy – vyskytují se zejména v odborných projevech a slouží k promyšlení a for

mulování obsahu sdělení. Pro posluchače před stavují nejen oddechový moment, ale jsou ta

ké signálem postupného odvíjení se myšlenek řečníka.

 Intonace Dalším prostředkem zvukového členění věty je intonace (větná melodie). Rozumíme tím střídání výšky hlasu během přednesu věty. Intonace souvisí ve větě vždy s větnými úseky. Většinou ke konci větného úseku intonace klesá nebo stoupá.

Intonace je pojem společný jazyku i hudbě. Mluvní intonací rozumíme obvykle výškový pohyb hlasu v průběhu mluvené řeči. Intonace má v mluveném projevu dvojí úlohu:

1. v rovině sdělovací souvisí s větným obsahem sdělované myšlenky (sdě lujeme, zda jde o větu

ukončenou, otázku, rozkaz, oznámení atd.);

2. vyjadřuje citový postoj mluvčího (klid, radost, rozmrzelost).  Větný akcent Je to prostředek významové a zvukové modu lace české věty.

V neutrální výpovědi klademe v češtině obvykle nejzávažnější slovo na konec a tímto umístěním na ně upozorňujeme. Toto slovo má větný přízvuk. Poloha větného přízvuku je velmi důležitá pro jasné a srozumitelné vyjádře ní myšlenky. Vyjadřujeme tím také své osobní stanovisko k obsahu sdělení. Umístění větného přízvuku mění významovou stavbu věty. Větný přízvuk je tedy vždy spojen s významovým jádrem výpovědi. Někdy nastávají případy, kdy z různých důvodů klademe jádro výpovědi jinam než na konec větného úseku nebo věty. Vlastním účelem větného přízvuku je vyjádření osobního stanoviska k obsahu sdělované informace. (Urbanová, M. a kol., 2009)

PROSTŘEDKY K OVLIVNĚNÍ HLASOVÉHO VÝKONU

46

PROSTŘEDKY K OVLIVNĚNÍ HLASOVÉHO VÝKONU

 Síla (intenzita hlasu)

 Barva (kvalita hlasu)

 Mluvní tempo (kvantita) Jakmile těmito prostředky začneme ovlivňovat hlasový výkon (pod vědomě to činíme od dětství), mluvíme o:

 modulaci melodické, výškové

 modulaci silové

 modulaci kvalitativní

 modulaci kvantitativní Každý dobrý řečník ovládá bezpečně a především vědomě všechny tyto modulační prostředky!

Modulace melodická (výšková) – intonace

Výška hlasu se při mluvení stále proměňuje buď směrem vzhůru nebo dolů. Jen zřídka zůstává na stejné tónové úrovni. Tomuto výškovému pohybu základního tónu mluvy se říká melodie řeči neboli intonace. Základní tón řeči považujeme za běžnou střední hodnotu, danou konstitucí každého člověka. Muži mívají hlas hlubší, ženy vyšší. Velmi vysoký (ale také velmi hluboký hlas) se posluchačům většinou nelíbí, nelahodí sluchu.

V běžném hovoru (na rozdíl od zpěvu) člověk intonačně moduluje svůj hlas přibližně v šesti tónech. Rolí intonace je přiblížit citové zaujetí mluvčího a reagovat na obsah sdělované myšlenky. Pro správný přednes základní význam také obsah. Je tedy možno říct, že o nějaké libovůli při sledování intonační křivky promluvy nelze hovořit. Stejně tak je obtíž né určit pevnou zákonitost intonační proměnlivosti (člo věk není počítač).

Správná logická intonace přispívá k pochopení textu, protože je jakýmsi členícím činitelem, který věty nebo větné úseky uzavírá a od dalších vět a větných úseků je relativně odděluje. Kromě toho se intonace výrazně uplatňuje při kladení větného přízvuku. Uveďme si příklad:

Vymyslel jsi už správný postup?

Než začneš, ujisti se o pravdivosti.

Nesmíš zanedbat jedinou příležitost, zvlášť ne teď!

Každá věta (větný úsek) je charakterizována jiným intonačním prů během – v první větě je zcela zřetelná stoupavá melodie intonace tázací, první část druhé věty má mírně stoupavou tendenci, závěr je pak into načně klesavý. Oba úseky třetí věty zvolací intonace mají průběh klesa vý, ale každý v trochu jiné podobě. Pokud jde o větný akcent, lze jej položit na slova „jedinou příležitost“. Pak je třeba tato slova výrazně intonačně povýšit, zpomalit jejich průběh a slovo příležitost ukončit klesavou intonací. Odborně se intonační vyznění nazývá kadence, popřípadě antikadence.

Rozeznáváme:

 kadenci koncovou – oznamovací,

 kadenci koncovou – tázací,

RÉTORIKA A TECHNIKA ŘEČI

47

 antikadenci – s intonačním průběhem nekoncovým. V rozhlasové řeči se často setkáváme ještě s tzv. polokadencí. Je to vlastně intonačně nedokončený úsek, který se vyskytuje pouze uvnitř věty nebo souvětí.  Modulace silová Síla hlasu je určena:

 množstvím vzduchu, silou výdechového proudu při mluvení,

 dobrou rezonancí všech ozvučných prostor. Řečník by měl umět měnit sílu hlasu podle okolností, podle velikosti místnosti, měl by dbát na to, aby sílu hlasu nepřepínal, aby dodržoval určitou hlasovou hygie nu. Síla hlasu při projevu sice vzbudí pozornost, ale někdy mívá větší psychický účinek ztlumení hlasu než jeho přílišné zesílení. Střídmou hlasovou dynamiku je třeba využívat spíše k udržení pozornosti posluchačů než k zvukovému vyznačení každého větného přízvuku.

Ze společenského hlediska je velmi nevhodné a nezdvořilé mluvit hlasitě na celou místnost, například v restauraci.

Musíme zdůraznit, že je důležité myslet na to, že kdo nedo vede s minimální námahou docílit úplného rozeznění všech potřebných rezonančních prostor, pro toho je velmi nebezpečné modulovat řeč silově. Při častém intenzivním a technicky nesprávném zesilování hlasu dochází obvykle k onemocnění hlasivek.

Navíc dnes žijeme ve století elektroniky, takže tam, kde dříve bylo nutné mluvit velmi silným hlasem, jsou obvykle instalovány mikrofony. Připomeňme též, že člověk není ani tak citlivý na změnu dynamiky mluvy, tedy její síly, jako na změnu výšky, na melodickou proměnu. Na celé čáře tedy vítězí intonace. (Urbanová, M. a kol., 2009)

Pamatujme: Mluvit tichým a ostýchavým hlasem je právě tak nevhodné jako útočná hlasitost.  Modulace kvalitativní Každý člověk má svou zvláštní charakteristickou barvu hlasu, která jej od ostatních lidí odlišuje. Je výsledkem anatomických a fyziologic kých podmínek fonace každého jednotlivce a jejich důsledků akustic kých. Známe hlasy příjemné, lahodné, plné, temné, jasné, znělé – ale také hlasy ostré, drsné, řezavé, studené, zapadlé, neznělé...

Proti ostatním způsobům modulace je modulace kvalitativní velmi mnohotvárná a jemně nuancovaná. Není to sice činitel nutný pro běžné dorozumívání, ale je neoddělitelnou součástí kultivovaného mlu veného slova člověka, který hovoří na veřejnosti – tedy i řečníka.

Pěkný, znělý, jasný a tónově bohatý hlas zaujme posluchače ihned od počátku řeči, v opačném případě je tomu pochopitelně naopak.

Barvu hlasu, v níž se do jisté míry odráží duševní stav mluvčího, je možné cvičit a zdokonalovat. K nácviku pomohou texty zvukomalebného charakteru, například z lidové poezie.

PROSTŘEDKY K OVLIVNĚNÍ HLASOVÉHO VÝKONU

48

 Modulace kvantitativní

Řeč je modulovaná také v čase, tedy svou rychlostí. Změny rychlosti mluvního projevu jsou dány jednak vrozenými dispozicemi (konstitucí, temperamentem), ale také společenským prostředím, které osobnost člověka pomáhá formovat. Svůj podíl tu má i druh pracovní činnosti, stupeň vzdělání, inteligenční faktor. Na modulaci kvantitativní má samozřejmě vliv i obsahová stránka sdělení. Můžeme říct, že rychlost je v řeči velmi funkční.

Rozeznáváme:

– tempo národ ní (souvisí s jazykem, kterým mluvíme)

– tempo osobní

– tempo věcné

Tempo národ ní.Tvrdí se, že velmi rychle mluví například Francouzi (asi 350 slov za minutu) nebo Japonci (310 slov za minutu). Velmi pomalu mluví například Polynésané (kolem 50 slov za minutu).

Osobní tempo určují vrozené lidské vlastnosti, povaho vé rysy, které se u  osob tichých a  klidných promítají ve volné a poma lé promluvě, a naopak u lidí temperamentních v řeči rychlé, někdy až překotné. U překotného tempa se zdá, jako by artikulační ústrojí nesta čilo rychlosti myšlenek, ale to je pouze zdání, většinou je plynulý tok řeči nepříznivě ovlivňován právě nedostatečně vypěstovanou artikulační schopností. Tady je důležité poznamenat, že překotné tempo je na prosto nevhodné pro veřejnou řeč.

Věcné tempo těsně souvisí s obsahem projevu. Volba vhodného a významově účelného tempa je jedním ze základních prostředků upoutání posluchačovy pozornosti, ale přede vším myšlenkového rozlišení. V pasážích méně důležitých si můžeme dovolit rychlejší přednes, myšlenky, které jsou podstatné (případně nové, na něž chceme posluchače zvlášť upozornit), musíme podepřít zpomalením tempa řeči.

K pochopení textu na první poslech tedy přispívají správná, logická intonace, podobně jako změna síly hlasu, proměna jeho barvy a také změna mluvního tempa. Nesmíme zapomenout, že posluchač se nemůže k myšlence, které dokonale neporozuměl, vrátit. Proto musíme všemi prostředky usilovat o maximální srozumitelnost. V tomto směru patří mezi prostředky nejúčinnější vhodná modulace.

Motto:

... Lidé si myslí zcela samozřejmě, že dovedou to, čemu se říká mluvit. Třeba by se drmolilo, huhlalo, sykalo, repetilo, breptalo, šišlalo, koktalo, vyslovovalo, jak se lidově říká, na půl huby, polykalo slabiky, překotně se spojovala celá slova v slovo jediné. Známe to, slyšíme to kolem sebe denně a ani to už příliš nepřekáží, aniž si uvědomíme, že to není v pořádku, takhle že přece řeč nemá znít, toho si mateřština nezaslouží, tak se s ní nesmí zacházet, aby byla krásná, libozvučná, jak se vyvinula a kultivovala staletími. Milujeme-li svou rodnou řeč, musíme jí věnovat mnoho práce, píle a péče, abychom ji uplatnili v plné kráse a v plném bohatství...

(Václav Vydra st.)

Máme-li si pohovořit o  některých zásadách mluveného jazyka, slova Václava Vydry jsou jistě vhodným předznamenáním. Čeština je sice na středních školách v centru pozornosti jako jazyk maturitní, ale připo menout v souvislosti s rétorikou některé důležité partie, týkající se správné (normativní) výslovnosti, se jeví jako nadmíru potřebné.

RÉTORIKA A TECHNIKA ŘEČI

49

Česká spisovná výslovnost není jednotná, ale je vnitřně stylově dife rencovaná, tak jako jsou bohatě a různorodě diferencovány i všechny oblasti využívání našeho národního jazyka. Pohybujeme-li se na půdě spisovné češtiny, můžeme rozpoznat tři základní výslovnostní styly:

– neutrální (běžné veřejné projevy, rozhlasové zpravodajství),

– vyšší styl (slavnostní projev, recitace),

– hovorový styl (rozhlasové rozhovory, bese dy, pracovní projevy atd.). (Langer, A., 1993) FORMY JAZYKOVÝCH PROJEVŮ Každý řečník musí zvládnout ve své praxi mnoho dovedností, znalostí. Musí umět uplatnit svůj kulturní přehled a v neposlední řadě se musí vyrovnat s přirozeným ostychem, který ve větší či menší míře před veřejným projevem pociťuje. Je namístě připomenout, a musíme si to uvědomit, že projev může trpět přebytkem sebevědomí řečníků. Zejména pokud jde o znalost vlastní mateřštiny. Bohužel příliš často neoprávněně. Vezmě me v úvahu jen to, že každý jazyk má nikoli jen jednu, ale obvykle několik forem mluveného jazyka.

Základem projevů je užívání spisovného jazyka. Je to jazyk veřejných projevů, ofi ciálních prohlášení. Jeho rolí je reprezentace kulturních hodnot společnosti. Musíme ale upozornit, že v běžných projevech může působit pedanticky používaný spisovný jazyk nepřiro zeně. Ve světě podnikání a obchodu, nehledě na soukromé projevy každodenního života, zní intelektuálský, nažehlený, tzv. vybraně spisovný jazyk, cize až nevěrohodně.

Mluvíme tedy o tom, že v těchto situacích je v pořádku jazyk spisovný v jeho běžné hovorové podobě.

Hovorová podoba jazyka bývá často poznamenána nejrůznějšími vlivy prostředí, ve kterém se mluvčí pohybuje. Jedním z nej častějších bývá nářeční zabarvení. Některá nářečí dokonce slovním fondem, avšak všechna alespoň přízvukem a výslovností typických hlásek zanechá vají dlouho (někdy po celý život) své stopy v řeči člověka, který pochází „přímo odněkud“. V současné době, zejména vlivem veřejných sdělovacích prostředků, odplýva jí specifi cká a obecně nesrozumitelná slova (líčko = nyní z nářečí chodské ho, žufánek = sběračka z nářečí moravských apod.). Obvykle tato slova činila potíže v ko munikaci (například s cizincem studujícím spisovnou češtinu). Zůstávají typické rysy výslovnosti – přízvuky, které sice umožňují řečníka ihned identifi kovat, odehrávají se však na bázi obecně srozumitelného spisovného jazyka. Někdy řečník přímo použije nářečních prvků vědomě, to aby své posluchače ujistil svojí loajálností. V těchto mezích je potom užití hovorového jazyka legitimní – posluchači jsou tak vtaženi do projevu, zvýší se jejich pozornost.

Pokud vnímáme nářeční zabarvení jako většinou příjemné a sympatické, nemůžeme totéž říct o profesních deformacích jazyka. Tak na příklad velmi silné a nepříjemné je byrokratické zkreslení, typicky úřednický nud ný jazyk, pohybující se ve velmi úzkém okruhu zaběhlých slov a frází. Je to ja zyk bez barvy a fantazie. Často posluchače pobuřuje mocenskou na léhavostí. Oč méně je v něm obsaženo zdvořilých oslovení, o to více oplývá zá kazy, rozkazy, vyhrožuje sankcemi atd. (Urbanová, M. a kol., 2009)

ETYMOLOGIE

50

Hned vzápětí musíme jmenovat vojenský jazyk, opět s  velmi omezeným okruhem zaběhlých formulací, majících většinou formu rozka zu: provedení opatření k  zamezení doručení písemností k rozmnožení... Jazyk charakterizuje topornost a často velmi problematická komuni kační hodnota.

Některé profese vedou v průběhu času k ovlivnění jazyka opačným směrem: k extrémní útěšnosti až servilitě. Tak například pracovníci ve zdravotnictví (a zvláště v dětské medicíně) ujišťují své známé i při potkání na ulici, že „vypadají zase lépe“. Personál v restaura cích ztrácí někdy měřítka rozdílu mezi zdvořilostí a služebnictvím (servus = lat. otrok).

Archaický jazyk je přirozeně srozumitelný, působí však v každodenním použití uměle až podivně. Slova jako pročež, jakkoli věk, alébrž, nešť apod. přijímáme dnes už jen v historických knihách nebo projevech, které záměrně chtějí tímto jazykem evokovat starobylost (například průvodce po starém hradu, herec v historické roli, učitel připomínající řeč té doby apod.).

Jazyk vulgární (lat. vulgus = prostý lid, ale ta ké sběř) – je nejen jazyk prostý, jednoduchý, neoplývající krásou ani bohatostí slov, nýbrž i jazyk primitivní, hrubý až sprostý. Jeho používání je většinou společensky nepřijatelné. Setkáváme se s ním jen ve zvláštních případech (v pracích spisovatelů, pokud pojednávají o podsvětí, chuligá nech, galérce, světě gangů, prostituce apod.). ETYMOLOGIE Tato věda nám pomáhá hlouběji pochopit a také přesněji používat slova věda. Slova mají své kořeny v dávné době jazykového vývoje a mnoho slov má kořeny v cizích jazycích. To si mnozí mluvčí zcela neuvědomují, a tak se můžeme občas setkat se slovy, která ve skutečnosti nemají význam. Uveďme například slovo často užívané ve veřejnoprávních médiích, slovo nejoptimálnější. Už vlastní slovo optimální (lat.) znamená nejvýhodnější, nejlepší. Je tedy zcela zbytečné význam dublovat předponou nej-.

Jsme pro kreativní myšlení a bohatou invenci – měli bychom ovšem vědět, že latinská slovesa „creare“ a „invenire“ znamenají tvořit a vynalézat.

Jsme-li pro teoretické myšlení, vězme, že THEORÉE znamená řecky „přihlížím“.

Dnes tak běžné slovo manažer pochází z latinského manus, ruka. Původně se tak označoval ten, kdo v cirkusu držel otěže spřežení v rukou (odtud i „manéž“).

Avšak i slovanská slova mají mnohdy zajímavé kořeny: „výtvor“ snad vznikl z lužického twariš (původně – stavět), stavěl-li se dům, pak rostl přímo před očima – výtvor.

V dnešní době, kdy znalost cizích jazyků prožívá svoji renesanci a potažmo to vede k pocitu, že je namístě včleňovat do projevů i přejaté výrazy. Měli bychom si ale uvědomit, že ne vždy to vede k srozumitelnosti. Vyhledávat cizí slova za každou cenu je nemístné – existují naše plnohodnotné a často jazykově krásné ekvivalenty. Už proto, že takový postup brání komunikaci (ne každý musí znát cizí jazyky) a nepochybně skrývá v sobě ono již vzpomenuté nebezpečí, že prozradíme vlastní nekvalifi - kovanost. Hrdě hlásá – a sám neví co... (Kohout, J., 1995, 1998)

RÉTORIKA A TECHNIKA ŘEČI

51

CHYBY V JAZYKOVÝCH PROJEVECH Každý den se prostřednictvím sdělovacích prostředků setkáváme v  rozhovorech, ve řejných projevech a v hlášeních pracovníků s četnými chybami v tomto směru.

Mezi ty nejběžnější patří:

Germanismy, tedy proti duchu českého jazy ka otrocky formulované překlady německých tvarů: pokud „Herr No vak“ odezní česky jako „pane Novák“, jde o germanismus. Pátým pádem voláme, v češtině tedy: „Pane Nováku.“

Češi řeknou: hovořili jsme o tom – germanismus zní: bylo hovořeno o tom.

Čech řekne: to se už nedá vydržet. A jak vypadá přečastý germanismus? „To se už nenechá vydržet.“

Nebo: „Nenechá se nic dělat.“ – Místo správného „nedá se nic dělat“.

Neznalost latiny a potom nesprávná výslovnost těchto slov tvoří druhou nejčastější skupinu chyb. Běžně slyšíme, že někomu byl udělen titul doktor „HONORIS CAUSA“. Krátká výslovnost všech slabik prozrazuje neznalost latiny. Její pravidla žádají výslovnost: „honóris kauzá“. Podobně „LIBRI PROHIBITI“, tedy zakázané knihy, jsou vyslovovány opět krátce a dokonce slovansky měkce: prohibiti! Správná výslovnost však zní: „librí prohibitý“.

Tápeme i ve vyslovování jmen cizích měst, mnohá z nich už přijala u nás počeštěnou formu (například „glasgof “ v případě Glasgowa místo správné výslovnosti „glaesgou“, „čikágo“ místo originální výslov nosti „šikágou“ v případě Chicaga). Ovšem nejlépe je konzultovat výslovnost přímo s „rodáky“: potom by asi nesprávnou výslovnost ame rického města LOS ANGELES jako „los endžls“ nahradila výslovnost tam užívaná: „los endželíz“.

Díky tomu, že vnímáme blízkost slovanských jazyků, dochází mnohdy ke kuriózním slovním spojením. Svébytným způsobem zdomácněl v Čechách slovakismus „HORKO ŤAŽKO“. Český řečník neváhá použít spojení „horko těžko“, ačkoli slo venský význam „horko“ znamená „hořce“. Nejde tedy o vyjádření tepla – původní rčení chtělo vyjádřit obtížnost procesu, že se to tedy podařilo udělat, ale hořce a těžce, o tepelných okol nostech vůbec nebyla řeč. Český řečník by tedy měl říct „hořce těžce“, což je ovšem už překryto slovenskou formulací takže slyšíme: „Horko těžko jsme došli do cíle...“ INSTRUMENTY JAZYKA PRO ROZČLENĚNÍ PROMLUVY Mnoho odborníků, ba dokonce i učitelů, se pohybuje ve velmi úzce vymezeném prostoru zaběhlých slov. Do vět se vkrádají zaběhlá klišé, a to může být prvním předpokladem nudy posluchačů, partnerů, plé na.

Přitom řešení je velmi prosté: osvěžit svůj jazyk čas od času četbou mistrů slova – Karla Čapka, Vladislava Vančury, Miroslava Horníčka a ji ných. Rozvinout svou jazykovou kulturu četbou autorů, jejichž texty jsou odrazem tvůrčí fantazie.

„Jsou slova ospalá, která jen mžourají, slova vyzáblá dlou hým putováním po stránkách knih, ušpiněná stálým dotykem, jsou slova opuštěná, hašteřivá a zpychlá velkou písmenou, kterou začí

INSTRUMENTY JAZYKA PRO ROZČLENĚNÍ PROMLUVY

52

nají, jsou slo va zaklínadla, která rázem stvoří svítání ve vás, ale také tmu, jsou slova zkroušená, stále klečící a bojácná, ale i horlící, perná a svéhlavá, jsou slo va cizopasící na jiných a tak donekonečna,“ napsal básník František Halas.

V rétorice existují cvičení, která mají vést řečníka k vybavování si no vých a neotřelých slov. Svěžest jazyka je prostě jednou z důležitých cest, jak dobře a zajímavě mluvit. Uvědomují si to celé generace rétorů – v Anglii tak vzniklo před sto lety dílo Th esaurus od Petera Rogeta. Nabízí nepřebernou zásobu synonym (řec. slovo vyjadřující slovo souznačné, tedy dávající možnost volby: například moc – hodně – velice; zlost – vztek – hněv).

Existuje ovšem spousta jiných cest. Tak třeba hned stavba vět. Odpovědný mluvčí si uvědomuje, že posluchač před sebou nemá psaný text řeči a že není v jeho silách, aby se orientoval v přesložitých souvě tích. Stavba vět proto musí být jasná, přehledná, nedvojsmyslná.

Jednou z  nejdůležitějších zásad rétoriky je neměřit délku projevu hodinka mi, počtem stránek atd., ale očima posluchačů. Čím jsou věty komplikovanější, tím dříve ho oči posluchačů opouští. Pokud se tak stane, znalý řečník ihned doplní složitou větu několika dalšími, jednoduchými, až opět postřehne v očích posluchačů porozumění, navázání nového kontaktu. A potom už se složitým souvětím raději vyhne.

Existuje mnoho instrumentů, které schopný řečník ve své řeči dovede ne násilně aplikovat, aby ji tak lépe rozčlenil, učinil neotřelou, překvapil posluchače nečekaným obratem, přiblížil mu abstraktní údaj srozumitelným obrazem atd. Podívejme se teď na některé z nich.

Příměr. Příměr obyčejně konstruujeme tak, že něco nového přirov náváme k něčemu již známému, urychlujeme tedy posluchačovo pochope ní. Cítí se hned „v obraze“. Zapojujeme jeho představivost. Vidí pak námi líčené skutečnosti mnohem barvitěji, obohacené vlastními zkuše nostmi, vzpomínkami na generála, kterého kdysi sám viděl rázně vykračo vat kdesi na přehlídce.

Naši pozornost upoutá, když slyšíme „rostl jako dříví v lese“, „sám jako kůl v plotě“ apod.

Obdobně působí i metafora, tedy obrazné rčení. Posuďte sami účinek věty: „Lež se rychle rozšiřuje.“ Nebo: „Lež bleskem obletí svět.“ Zejména suchá čísla můžeme posluchačům přiblížit tímto způsobem. Říct, že parlament odhlasoval velké daně, je pouze holé tvrzení. Ale například říct, že „Jsou u nás daně tak vysoké, že k jejich zaplacení bychom od narození Krista museli každý z nás dát denně korunu“, to je jistě názornější a barvitější vyjádření. V Americe pak jeden řečník přiblížil populační explozi takto: „Než přednášku ukončíme, narodí se plný sál, jako je tento, nových Američanů.“

Jistěže mohu říct pouze „venku fouká vítr“, ale co říct raději „vítr zpívá v korunách stromů“? „Tam je dnes ošklivo“, anebo: „Tam se dnes čerti žení!“ Pamatujme, že vyprávění v metaforách je velkým vkladem každé pohádky. Takové vyprávění se přijímá nejen rozumem, ale i srdcem.

Čínské přísloví praví: Jeden obraz znamená víc než deset tisíc slov. (Langer, A., 1993)

Synekdocha – označuje záměnu části za celek. Pokud řekneme „chtěl si ji vzít“, je to prostý popis faktů. „Požádal ji o ruku“ je jen zdánlivě méně – on nechce přece jen její ruku. „Odešel z domova“ – totéž můžeme vyjádřit synekdochicky takto: opustil otcovskou střechu, rodný dům apod.

Eufemismus – znamená zjemňování slov. Směřuje obvykle k tomu, že pojmenování málo příjemných jevů nahrazujeme pojmenováním, které vnímáme jako přijatelnější (místo slova „zemřel“ volíme slovní spojení „odešel na věky“). Dokonce i obvyklé jevy, máme-li potřebu, nahrazujeme eufe

RÉTORIKA A TECHNIKA ŘEČI

53

mismem: „Nejdřív se na nás podíval a pak začal.“ Nahradíme spojením: „Pohladil nás nejdříve očima a pak spustil svou řeč.“

Onomatopoia – řeč je schopna napodobovat zvuky. Tak vznikají citově zabarvené věty jako: „Zabručel svoji odpověď.“ nebo „Rozsyčel se na nás svými zákazy jako zmije.“ Můžete oznámit, že venku začala bouře s deštěm, ale můžete také říct, že „Hrom se rozburácel a střecha zadu něla pod průtrží mračen.“

Velmi běžně v  našich rozhovorech požíváme – a tím více v  projevech – přívlastků. Podstatné jméno je až na výjimky bez emočního zbarvení – správným epitetem (přívlastkem) se zkrášlí, zlidští, zmalební, zavoní, provzdušní se, rozkvete (pokračujte...).

Něco je velké a jiné je malé, toto je dobré a ono špatné.

Nebe může být vysoké, modré, blankytné, nekonečné...

Na ulicích není jen „moc aut“, ale ulice jsou auty přecpané, děti jsou hravé, neposedné, zvídavé, rozkošné...

Když louka, tak zelená, voňavá, pestrá, rozkvetlá...

V  řeči nesmíme zapomínat na dynamiku. Tu nám pomáhá vyjádřit například gradace. Negativní vztah lidí k něčemu nebývá obvykle statický. Proč jej tedy nevyjádřit gradací: Lidé to nechtěli, odmítali to, bouřili se proti tomu. Nebo: Snažme se, hleďme to změnit, zvládněme to a vyhrajeme! INSTRUMENTY PRO MOBILIZACI OSVĚŽENÍ A MOBILIZACI POZORNOSTI Běžný proud řeči má přirozenou tendenci ukolébávat. V učebnicích ré toriky se proto upozorňuje na instrumenty, které projev osvěžují a pozornost posluchačů mobilizují. Jedním z těchto instrumentů je paradox, tedy nečekané, překvapivé spojení: veliký postavou, malý rozvahou; čím rychleji žijeme, tím rychleji umíráme...

Promluvu můžeme oživit i začleněním aforismů – tedy stručných, ale trefných vyjádření, obyčejně s vtipným vyústěním. Jsou to prvky, které velmi oživí proud řeči – často vyvolají úsměv, navíc se snadno pamatují:

 Nejhorším druhem nepřátel jsou pochlebníci.

 Kdo lituje svého činu, je téměř nevinen.

 Lékem proti křivdám je zapomenutí.

 Němota patří k atributům dokonalosti.

 Aforismus od Franze Kafk y: Jedním z prostředků zla je důvěrný rozhovor.

 Jaromír John: Fráze – to, co předchází násilí. Většina lidí má silnější ruce než hlavu. Zvířata lze vychovat, lidi ne. Logika nedbá na ohledy a zdvořilosti. Kůň a jazyk se rodí bez uzdy. Jsou lidé, kteří mluví ustavičně a nepovědí nic.

DŮLEŽITOST VŠEOBECNÉHO PŘEHLEDU PRO ŘEČNÍKA

54

Mezi instrumenty, které mají mobilizovat naši pozornost, patří i tzv. řečnické otázky. Musíme zde ale důsledně varovat před „přezkušováním“ publika. Vyvolávání lidí náhodně vybíraných mezi posluchači nepochybně „oži vuje“ situaci v sále, ale pouze v nepříjemném smyslu. Řečník může v průběhu svého projevu klást otázky, ale zásadně jen sám sobě. A sám na ně také odpovídat. Tím dává možnost posluchačům, aby se společně s ním v duchu nad tématem zamýšleli a hodnotili kladené otázky.

Mezi úsměvnými Murphyho zákony čteme v této souvislosti také jeden zákon pro pedagogy: Nikdo vás neposlouchá, dokud se nespletete.

V dnešní době existují práce, které uvádějí de sítky a desítky přísloví, dokonce i v mnoha světových jazycích, jimiž lze projev obohatit a zároveň jej učinit posluchačům mnohem srozumitelnějším.

Přísloví jsou vlastně velikým zdrojem poznání, neboť se v nich odráží moudrost celých generací. Jedna ze zdařilých defi nic teorie vědy zní, že je to zobecněná zkušenost. Přísloví jsou zrnky tako véto zobecněné zkušenosti. Dokladem toho je i to, že všechna hlavní najdeme té měř v doslovném překladu i v angličtině, němčině, francouzštině, španěl štině. Vždyť zkušenost „dvakrát měř, jednou řež“ je o pravdu obecná a dodnes platná, je moderní a internacionální.

 Kdo seje vítr, sklízí bouři.

 Jak se do le sa volá, tak se z něho ozývá.

 Prázdný sud se nejvíce ozývá.

 Ruka ruku myje.

 Když se dva perou, třetí se směje.

 Kde dva psi jednu kost hryzou, brzy se poperou. Při dlouhých promluvách se nemůžeme ubránit tomu, že se dostaví únava. Proto se delší projevy přerušují přestávkami. Kromě těchto – a také během kratších proje vů – zařazuje zkušený řečník tzv. psychopřestávky. Slouží k odlehčení projevu a spočívají ve vybočení z tématu. Posluchači jsou osloveni něčím aktuálním, zajímavým, co naruší stálý tok projevu. Může to být osobní vzpomínka řečníka, anekdota, poznámka „pod čarou“. Může to být i poznámka, jak vidí dané téma jiné autority, nebo se může zařadit čtená ukázka beletrie. Opatrně zacházejme s vtipnými aforismy. Pokud se nám podaří rozesmát plénum, jsme utvrzeni, že kontakt mezi mluvčím a posluchači funguje.

Psy chopřestávku nazýval jistý zkušený rétor „osprchováním mozků“. DŮLEŽITOST VŠEOBECNÉHO PŘEHLEDU PRO ŘEČNÍKA Již v předešlém textu jsme vzpomněli na důležitost četby pro každého rétora. Četba je zdrojem faktických informací, ale též inspiračním zdrojem promluv – čtěme tedy nejen odbornou literaturu, ale též kvalitní beletrii.

Dale Carnegie, autor nejznámější americké „rétorské“ práce Jak úspěšně mluvit a působit na lidi, ukazuje, jak významná je pro každého řečníka široká kul turní základna, z níž jeho projevy vyrůstají.

RÉTORIKA A TECHNIKA ŘEČI

55

Poněvadž není v  lidských silách zapamatovat si veškerá přečtená fakta a  spousta informací je pro řečníka důležitá, nezbývá nám než se uchýlit k vybudování vlastních vědomostních „databází“.

Optimální systém databáze už vymyšlen byl. Vymyslel jej J. A. Komenský. Dokládá to, že odpovědný řečník se s myšlenkou uchování informací v historii vždy potýkal. Komenský doporučuje: založit si kartotéku a vše, co je hod notné, zachytit na jednotlivé karty, které si pak tematicky doma zařazujeme. Důležitá je ovšem racionální (a jednotná!) metoda vedení karet. Vlevo nahoře se velkým písmem napíše téma, vpravo v rohu pak přesný údaj zdroje. Úsporně se potom vypisují a zachycují informace a myšlenky autora (mám-li svou doplňující či polemickou, zařadím ji hned za jeho text do hranaté závorky, nejlépe s datem, kdy jsem se na věc takto díval). Po levé straně karty zaznamenám stránku knihy, kde se vypisovaná informace či myšlenka na chází. Nestačí-li karta jedna, řadím další s označením pořadí. ZPĚTNÁ ANALÝZA PROJEVU Každý dobrý mluvčí by neměl zapomínat na analýzu svého projevu. S odstupem a nadhledem. Sám sebe by se měl tázat, zda jeho vystoupení bylo úspěšné. Proč? Co zejména upoutalo posluchače, co se mi dnes zvlášť podařilo, jaké postupy se tak osvědčily, že je určitě zařadím i do svých dalších vystoupení?

Pokud vnímám, že mé vystoupení bylo jen průměrné (takové, že posluchači v klidu projev vyslechli, běžně reagovali, ale cítím, že je považují jen za „jedno z mnohých“), zde je třeba už hlubšího zamyšlení. Jde hlavně o to zajistit, aby tento výsledek (zatím přijatelný) nebyl počátkem sestupu, ale jen běžným vychýlením („jednou jsi dole, jednou nahoře...“).

Nejvíce analýzy a trpělivého promýšlení ovšem vyžaduje, pokud cítíte po svém vystoupení neúspěch. Lidé se viditelně nudili, zaznamenali jste mezi posluchači pohledy na hodinky, neúčast. V tomto případě je přímo nezbytné podívat se pravdě do očí a zcela otevřeně si přiznat chyby.

První a  nejvážnější chybou by ovšem bylo přijmout bez jakýchkoli analýz jednoznačný závěr: Již nikdy více!

Sám sebe se ptám: Nepovedlo se? Kdy tedy vystoupím příště? Co udělám pro to, aby můj projev byl živý, zajímavý?

Abychom mohli odhalit, kde jsme udělali chybu, projdeme si v duchu analyticky celý projev, celé ne úspěšné vystoupení. Například podle tohoto RÉTORICKÉHO DESATERA:

1. Téma, které jsem přijal – bylo skutečně aktuální? Zajímal posluchače obsah mé řeči? Nemlu

vil jsem o věcech, které ani prostě znát nepotřebují, kte ré právem považují za zbytečnost, for

málnost, „odškrtnutí akce“?

2. Uvědomil jsem si dostatečně složení pléna? Bylo moje téma vhodné pro tyto posluchače? Ne

slyšeli již o těchto věcech mnohem více jindy a jinde? A nebo naopak jsou tak neinformova

ní, že prakticky nevědí, o co jde?

3. Zajímalo toto téma i mě samého? Mohl jsem upřímně dát najevo, že to, o čem mluvím, i já

považuji za závažné, potřebné, důležité?

4. Mám dostatečně bohatou slovní zásobu? Nenudil jsem stále se opakujícími slovy?

ZPĚTNÁ ANALÝZA PROJEVU

56

5. Neukolébal posluchače můj monotónní hlas? Každý z nás zažil pár takových projevů, kde řeč

ník užíval hlasu ne jako dobře vyladěného nástroje, ale jako monotónní uspávanku. 6. Umím osvěžit svou řeč názornými přirovnáními, metaforami, gradací? Byly mé prostředky

skutečně bohaté a pestré, nebo jsem jen popisoval, konstatoval, citoval... 7. Zapojil jsem psychopřestávky? Mohli si lidé během mé řeči duševně „vydech

nout“? 8. Udržoval jsem s posluchači kontakt prostřednictvím očí? Prožíval jsem spo

lu s posluchači i chvíle vysokého zájmu, i chvíle nastupující únavy? Byl jsem

tedy v neustálém kontaktu s plénem, „dýchal jsem“ s posluchači? 9. Jaká je moje nonverbální komunikace? Nebyl jsem „přibit“ za pultem

nebo před první lavicí, nepřipomínal můj obličej onoho „smutného

muže“, z jehož obličeje nevyčetl nikdo nic, ani zda něco říká vážně či

naopak žertem, zda tomu sám věří či ne, zda si lidi před sebou vů

bec uvědomuje? 10. Podařilo se mně lidi rozesmát? I u  vážných témat je dobré najít

příležitost ke vtipné glose. Ale kolik je smrtelně vážných témat?

Smích lidí je jednak důkazem pozornosti posluchačů, jednak po

siluje i chuť poslouchat dál. Zvyšuje dobrý vztah k řečníkovi a do

konce i k tématu. V neposlední řadě je psychickým vydechnutím jak

pro posluchače, tak i pro řečníka – uvolňuje všechny.

Mohou existovat i některé specifi cké příčiny neúspěchu – těžko můžeme ovlivnit například nevhod

ný sál, náhlý nepříznivý vnější vliv (mezinárodní konfl ikt, vnitropolitická situace), který upoutal po

zornost lidí více než jakékoli téma, vaši tělesnou či psychickou indispozici atd. Vždy zohledněme je

dinečnost situace: vnější nepříznivé vlivy se pravidelně neopakují! Můžeme však ovlivnit prostřed

ky, které máme v rukou.

A tak vám k dalším projevům a vůbec všem řečnickým vystoupením pře jeme stále lepší a lepší

výsledky – k radosti vašich posluchačů, ale i vás sa mých!

 Test rétorické seberefl exe (Kohout, J.,1998)

Bodů

1. Můj hlas je dost znělý i bez mikrofonu ...........................................................................................

2. Jsem schopen hlas modulova ...........................................................................................................

3. Srozumitelnost mého vyjadřování ..................................................................................................

4. Výslovnost je zřetelná a přesná .......................................................................................................

RÉTORIKA A TECHNIKA ŘEČI

57

5. V řeči jsou dostatečné pauzy ............................................................................................................

6. Dovedu mluvit řečí partnera ............................................................................................................

7. Před vystoupením kontroluji i svůj vzhled ....................................................................................

8. Vystupuji s jistotou ............................................................................................................................

9. Při řeči jsem uvolněný ......................................................................................................................

10. Umím ihned navázat kontakt .........................................................................................................

11. Moje mimika je uměřená .................................................................................................................

12. Tendence k úsměvu ...........................................................................................................................

13. Dovedu naslouchat partnerovi ........................................................................................................

14. Umím klást otázky příjemným způsobem .....................................................................................

15. Obstarám si před jednáním dostatek informací ...........................................................................

16. Jsem schopen empatie ......................................................................................................................

17. Udržím pozornost posluchačů .......................................................................................................

18. Brzy ovládnu svou trému .................................................................................................................

19. Můj jazyk je bohatý a svěží ..............................................................................................................

20. Těším se na nová jednání, vystoupení ............................................................................................

Bodů celkem: ...............................................................................................................................................

ZPĚTNÁ ANALÝZA PROJEVU

58

Svoje rétorské schopnosti si můžete zjistit podle následující tabulky. Na škále od 1 do 5 si přidělte body: nejméně = 1, nejvíce = 5. Kolika bodů jste dosáhli?

 20 – Zvažte své uplatnění v rétorice.

 do 40 – Intenzivně se rétorice věnujte.

 do 60 – S chutí do studia i nových pokusů.

 80 – Jste velmi nadějný rétor.

 100 – Gratulujeme! Začněte rétoriku učit! Na závěr nezapomeňme na odkaz klasické rétoriky, která vedle talentu k řečnictví vyžadovala i studium rétoriky jako vědy a dále zvládání uměleckých strá nek rétoriky zejména pozorováním a nápodobou skutečných mistrů. Zcela rov nocenný s těmito požadavky však byl i ten poslední: cvičit, procvičovat, pěstovat vytrvale dovednosti potřebné k mist rovství řeči.

Již Demosthenes nám může být vzorem, co všechno houževnaté cviče ní dokáže jednou odstranit (například různé zlozvyky), jindy získat (například správný dech a zvučnější hlas).

V dnešní době máme celou škálu audiovizuální tech niky, která nám může být nápomocna při odstraňování nedostatků v  našem projevu. Doporučujeme nahrát si vlastní projev, celé vystoupení a potom si je v klidu znovu poslechnout a v určitých sekvencích analyticky projít. Často je člověk překvapen už výší svého hlasu, jeho mono tónností, málo bývá spokojen i s mimikou. Vnímáme pořád jeden a tentýž druh pohybů, objevíme třeba i přímé vady na našem vzezření, všimne si nedobrého režimu dý chání (je příliš slyšet nádech nebo se de chu nedostává, takže závěrečné hlásky slyšitelně „tlačí ven“), mnohé bychom nyní „udělali jinak“ i pokud jde o gesta, příliš nervózní pohledy...

Proto je zřejmé, že pouze zvuková nahrávka na posouzení celkového projevu nestačí. Jejím nedostatkem je, že neumožňuje posoudit například celou sféru nonverbální komunikace. V kurzech rétoriky se dnes obvykle užívají videokamery. Ty umožňuje i zrychlení, což mimořádně názorně předvede například nonverbální komunikaci. Zkuste si to!