E-kniha: Reportérem na třech kontinentech - Jaroslav Bouček

Reportérem

na třech

kontinentech

Jaroslav Bouček

nakladatelStví epOcha

Copyright © Jaroslav Bouček ml., heir, 2008

Cover © Josef Kroupa, 2008

Czech Edition © Nakladatelství Epocha, Praha 2008

ISBN 978-80-87027-49-3

Obsah

O autorovi ........................................... 7

I. Reportérem na Blízkém východě ...................... 9

Náš káhirský zpravodaj telegrafuje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11

Ismalija – celé město je pevně v egyptských rukou ........ 12

První vlak do Port Saidu ............................... 13

Agonie okupantů v Port Saidu .......................... 14

Sinaj, poloostrov zkázy ................................ 16

Než Port Said vstane z trosek ........................... 19

Ve skalnatých horách Jemenu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21

V Jemenu jsem měl štěstí .............................. 25

Saúdská Arábie – V zemi písku a nafty . . . . . . . . . . . . . . . . . . 34

Za hroby a svatými místy .............................. 41

El Alamein po patnácti letech .......................... 41

Putování do země svaté L. P. 1957 ....................... 46

A jiné příhody z Jeruzaléma ............................ 49

Ten poslední ze 4000 nových roků na Středním východě ... 51

Jak mi skupina čs. vědců pomohla do hrobu .............. 52

Vánoční rozjímání o klášterech a cestách ke spáse ......... 55

Súdán – mezi pouští a pralesem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 57

Gordon, Kitchener ................................... 61

Libye – království pouště . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 68

Irák – Šammarové se vracejí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 79

Sýrie – Sedm tisíc let Damašku ......................... 86

Města živá, města mrtvá ............................... 91

Irák – Země chalífů, extatických sekt a nafty . . . . . . . . . . . . . 98

Irák –Kurdská válka skončila . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 104

II. Reportérem v Africe ...............................119

Afrika rok I. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 121

Libérie po 100 a ještě 15 letech . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 125

Chatrč strýčka Firestona ............................... 130

7

Ghana – Metropole černé hvězdy .......................134

Zlato, tamtamy a čokoláda ............................. 137

Lidé a věci na savaně .................................. 143

Svobodná Ghana ..................................... 146

Za diamanty Sierry Leone . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 149

Madagaskar – ostrov tajemných dálek ................... 156

Fahafahana – malgašsky: svoboda ...................... 161

Do nitra Konga . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 165

Operace Kongo – ostuda s modrou vlajkou ...............170

Mali – tajemné Timbuktu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 178

Afrika krizí a nadějí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 186

Nigérie – mohutná a tragická . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 187

V kraji olejových řek .................................. 191

Bongo, bohové a bubny ............................... 197

Milionový Ibadan .................................... 203

Dvaapadesát emírů ................................... 206

High-life v Lagosu .................................... 212

Dahomey – Krvavé království Abomey ..................217

Horní Volta – černá, červená a bílá . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 222

Niger – uran v zemi Tuaregů ...........................228

Gabun – temná říše okumé . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 232

Senegal – miska burských oříšků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 236

III. Reportérem v Latinské Americe .....................241

Brazílie ..............................................243

V kraji Cangaceirů ................................... 243

Samba, samba ........................................ 248

75milionkrát jeito .................................... 253

Brasilia, hlavní město Brazílie .......................... 257

Amazonie –zelené peklo, zelený ráj ..................... 261

Kaučukový dědek .................................... 266

Rio de Janeiro ........................................ 271

Vysoká škola samby ................................... 276

Sao Paulo: Pohled z 45. patra ........................... 280

O autorovi

Jaroslav Bouček – novinář a překladatel

10. 12. 1923–5. 4. 2001

Jaroslav Bouček se narodil se 10. 12. 1923 v Košicích, maturoval na

libeňském gymnáziu r. 1942, v l. 1942–43 byl totálně nasazen uLufts

chutzu v Kolíně n. R., po návratu se zúčastnil odboje a pražského

povstání. Vystudoval literární vědu na Filosofické fakultě University

Karlovy, kde také krátce vyučoval.

V l. 1949–56 byl šéfredaktorem nakladatelství Mladá fronta. Pro

své jazykové znalosti (ovládal více než deset jazyků, většinu se naučil

jako samouk) byl vyslán r. 1953 do mezinárodní komise pro repatriaci

zajatců korejské války. Strávil půl roku v náročných válečných akli

matických podmínkách a doživotně onemocněl na astma.

Opustil proto obor literární vědy a ze zdravotním důvodů odjel

v r. 1956 jako zpravodaj do Egypta. V l. 1956–1970 působil jakoza

hraniční dopisovatel ČTK a Rudého práva v řadě zemí Afriky, Asie

a Latinské Ameriky, stálý zpravodaj v Káhiře, Havaně a Bejrútu. Byl

výjimečně aktivním novinářem–reportérem, pracoval často ve velmi

náročných podmínkách, např. v Kongu nebo v Angole, vyžadujících

duševní i fyzickou pohotovost. V momentce z iráckého Kurdistánu

jej zachytil F. Kejík v Planetě lidí (České Budějovice 1971), v poněkud

Better be an imprudent moveable

than a prudent fixture.

Je lépe být neopatrným neposedou

než opatrným peciválem.

John Keats

8 9

I.

RepORtéRem

na Blízkém výchOdě

předramatizované reportáži z Konga pak R. Kapuścinski veFotbalo

vé válce (Praha 1983). Jeho dráhu zahraničního reportéra přerušila

normalizace 70. let. Po odchodu z redakce Rudého práva pracoval

v 70. a 80. letech v týdeníku Svět v obrazech.

Jaroslav Bouček byl mimo jiné vydavatelem českého překladu spisů

Anatole France, autorem knih Příběhy sedmi moří (podpseudony

mem J. B. Vodák) a Chobotnice, příběh sicilské mafie. Do koncesvé

ho života překládal angloamerickou literaturu, např. E. S. Gardnera,

R. Chandlera, J. H. Chase.

Jaroslav Bouček ml.

S Tatrou 805 na Sinaji v roce 1957, v popředí vrak vozidla izraelské armády

náš káhirský zpravodaj

telegrafuje

Posílám tuto zprávu, aniž vím, kdy dojde do Prahy. Britské afrancouzské bombardéry pokračují i dnes v šíření zkázy a smrti vegyptských městech. Právě jsem se vrátil z bombardovaných míst na severním okraji Káhiry. Viděl jsem zničené domy, oblaka dýmu, viděl jsem krev. Do stanice první pomoci Červeného půlměsíce v ulici El Roda přivážejí vozy záchranné služby stále nové raněné. V ulici Aid Šams rozbořila bomba věž koptského kostela svatého Jiří. V AbuZaabal, ležícím asi 20 kilometrů severně od Káhiry, kde měla být cílem britských bombardovacích letadel pravděpodobně rozhlasová stanice, jsem viděl zcela rozbořenou pekárnu. Pod jejími troskami ležízasyáno sedmdesát obětí.

Zatímco se rezoluce Valného shromáždění Spojených národůvyzývající obě strany k okamžitému zastavení palby setkává v Egyptě

se souhlasem a podporou, na egyptské území dále dopadají bomby.

Ke Káhiře, Alexandrii, Ismailiji, Port Saidu a k dalším jižbombardovaným jménům je třeba na seznam přidat také Abú Hammad, Abú

Zabal, Šubra, Šarm al-Šejk a další.

Během minulých čtyřiadvaceti hodin byl v Káhiře téměř nepřetržitý letecký poplach, často doprovázený duněním bomb a střelbouprotiletadlového dělostřelectva. Za této těžké zkoušky je vskutkuobdivuhodné klidné a disciplinované chování káhirských obyvatel, z nichž mnozí se včera sešli do starobylé mešity Al-Azhar, aby vyslechli řeč prezidenta Násira. Celá cesta od prezidentského paláce k mešitě byla lemována hustými zástupy obyvatel provolávajících hesla jako: „Naše vítězství – Abdel Násir!“

Odesláno z Káhiry 4. listopadu 1956

12

Jaroslav Bouček: Reportérem na třech kontinentech

12 1313

Reportérem na Blízkém východě

Ismalija – celé město je pevně

v egyptských rukou

Cestovat v těchto dnech do Ismailije, města, které představuje klíčovou

strategickou pozici v Suezském průplavu, je jednou z nejvíce vzrušujících

zkušeností, jaké může člověk mít. Není tak těžké se tam dostat,protože doprava na silnici z Káhiry je téměř normální. Funguje autobusová

doprava, jezdí taxíky a auta. Nicméně je třeba mít na paměti, že se svou

evropskou tváří a bez znalosti arabštiny můžete velmi snadno upadnout

do nesnází. Avšak jestliže máte dokumenty v pořádku a jste vybaveni

legitimací, v níž je arabsky psáno, že jste z Československa, pak je cesta

téměř tak bezpečná jako nedělní odpolední procházka na Petříně.

Když přijdete do Ismailije, uvědomíte si především dvě věci: Za prvé,

že město je pevně v egyptských rukou přes tvrzení premiéra Guy Molleta,

že bylo obsazeno francouzskými vojsky. Vše co vidíte, vás vede kpřesvědčení, že by to nebyl lehký úkol, změnit tento stav věcí. Za druhé,

že tvrzení anglické a francouzské propagandy, že byly bombardovány

pouze vojenské objekty, je naprostou smyšlenkou.

V Ismailiji lze všude vidět zničené obytné domy, lidé vám srozhořčením ukáží místa, kde byli zabíjeni civilisté bombami, na ulicích acestách jsou stopy po palbě kulometů z letadel více než viditelné. Blízko

jezera Timsáh byly dvě nevojenské lodě zasaženy britskými bombami

a potopily se, v důsledku čehož byl Suezský průplav zablokován. Most

El Ferda, zařízení nesmírně důležité pro hladký provoz průplavu, který

je asi dvacet kilometrů severně od Ismailije, byl právě v prostředkuzasažen zřejmě těžkou bombou. Zásah zlomil železnou konstrukcimostu na dvě části, které nyní ční z vody. Způsobil, že jakákoliv doprava

v průplavu je nyní nemožná. Odborníci odhadují, že bude zapotřebí

týdnů a týdnů práce, aby byl obnoven provoz v průplavu, jenž byl tak

těžce poškozen těmi, kteří si činí nárok být jeho ochránci. Více než

patnáct lodí nesoucích náklady z Libérie, Norska, Švédska, sovětská

loď Poti a jiné stojí bezmocně v průplavu severně od mostu El Ferda

se spuštěnými kotvami, připoutány tlustými lany ke břehu.

14. listopadu 1956

první vlak do port Saidu

Byl to vlak tažený dieselovou lokomotivou se čtyřmi stříbrnými

vagony, na nichž byla napsána výrobní značka Tatra Smíchov.Takových vagónů jsou v Egyptě stovky. Zajímavou věcí na tomto vlaku bylo

však to, že jeho úkolem bylo přivézt do Port Saidu z Abu Suweir první

jednotku mezinárodních ozbrojených sil OSN. V této prvníjednotce bylo dvě stě norských vojáků, z nichž každý měl 25 kg výstroje, 90

„ostrých“ a potraviny na 10 dní. Přijeli s nimi i jejich důstojníci. Avšak

začněme od začátku a začátkem je Abú Suweir.

Abú Suweir je vojenské letiště vzdálené asi 150 km na severovýchod

od Káhiry. Řada domů je tam nyní obydlena příslušníky policejních sil

OSN. Můžeme se tam setkat s Dány a Nory, z nichž mnozí již zhnědli

na listopadovém egyptském slunci, které svou intenzitou přesahuje jakékoli nejteplejší skandinávské léto. V kuchyni kolumbijského

útvaru se můžeme napít pravé kolumbijské vojenské kávy, jejíž vůně

Po káhirskou citadelou na hoře Mukatam

s fotografem K. Hájkem. Egypt 1958

14

Jaroslav Bouček: Reportérem na třech kontinentech

14 1515

Reportérem na Blízkém východě

je právě tak příjemná jako vůně ranní vojenské kávy kdekoli nasvětě. Usedáme na kavalec Jugoslávců a dostává se nám pravéhoslovanského pohostinství. Jediná věc spojuje tyto skandinávské, balkánské,

jihoamerické a indické muže, jejichž věk se pohybuje kolem dvaceti

let – jsou to modré přilby OSN a pásky na pažích, jež říkají, že přijeli

z nejrůznějších zemí světa, aby dohlíželi na plnění usnesení Valného

shromáždění Organizace spojených národů o ukončení nepřátelství,

a tím i útoku proti Egyptu.

Dne 21. listopadu v 8.00 hodin (místního času) ráno se pohnul vlak

z Abú Suweiru, který vezl jednu norskou jednotku mezinárodních sil

OSN s lehkou pěší výzbrojí a asi třicet zahraničních novinářů. Mluvil

jsem s některými norskými vojáky. Většina z nich je poprvé zahranicemi, avšak například vojín Arne Haovarsen z norského hlavního

města Oslo projel Suezským průplavem jako námořník norskécisternové lodi již v roce 1953. Jsou šťastní a mají radost ze svého poslání

a věří, že jejich přítomnost v Egyptě pomůže věci míru.

Ptal jsem se jich, co si myslí, že budou v Port Saidu dělat. Jeden

z nich odpověděl: „Nevíme, snad budeme chránit civilní obyvatelstvo,

dokud neodejdou cizí jednotky.“ Všichni zastávají názor, že Egypt je

obětí agrese, odsuzují za to Velkou Británii, avšak věří, že nyní seBritové stáhnou a vše bude zas v pořádku.

Při průjezdu Ismailijí a Kantarou byl vlak nadšeně pozdravován.

V obou stanicích byl vlak, ozdobený modrými vlajkami OSN, obklopen

davy lidu provolávajícího hesla jako: „Britové ven z Egypta!“ – „Násir

je naše vítězství!“ – „Ať žije Gamál!“

24. listopadu 1956

agonie okupantů v port Saidu

Již po tři dny může člověk potkat jižně od Port Saidu, na cestách

mezi Ismailijí, Kantarou a hlavním štábem policejních jednotek OSN

v El Ballah, skupiny rozhněvaných novinářů, kteří netrpělivě čekají na

možnost vstoupit do Port Saidu. Tato možnost jim byla až do nynějška

důsledně upírána britskými okupačními úřady. Mezi 120 novináři jsou

zastoupeny nejvýznamnější světové noviny – od Pravdy k New York

Times, od Ženminžibao k brazilskému rozhlasu, od Il Tempa kRudému právu. Pokusy, jak se dostat do Port Saidu, mají nejneobyčejnější

formy – najímání člunů účasti v transportech Červeného půlměsíce,

překračování Suezského průplavu, snaha dostat se do města zvýchodní pouště atd.

Všechno je však marné. Ačkoliv síly OSN mají ve svých rukou již

tři čtvrtiny Port Saidu a britské oddíly jen malou část vnitřníhoměsta s přístavem, jediná cesta a železniční linka, která spojuje Port Said

s Egyptem, přechází přes most, který je střežen britskými strážemi. To

vytváří paradoxní situaci: Jsme akreditování u sil Spojených národů,

které svými 2000 vojáky kontrolují většinu Port Saidu, včetně jehocivilní správy, a které jsou ochotny nás přijmout a poskytnout nám vše

potřebné, ale protože jediná cesta, jak se dostat do oblasti obsazené

vojsky OSN vede přes Brity držený most, budeme snad muset čekat

ještě několik dalších dnů.

Britské velitelství učinilo směšný návrh, že dovolí deseti novinářům, kteří by byli vybráni s britským souhlasem, aby na krátkou dobu

vstoupili do města, avšak tento návrh byl odmítnut všemi novináři.

Britské stanovisko je nepochopitelné a dá se vysvětlit jedině strachem,

že se světové veřejné mínění doví plnou pravdu o výsledcích „policejní

akce“. Proto se britská armáda snaží odsouvat onu chvíli, kdy pravda

vyjde najevo, tak dlouho, jak to jen bude možné.

Pokračující stahování anglo-francouzských vojsk je doprovázeno

novými a novými incidenty. Egypťané neustalé protestují protipobytu okupačních vojsk. Pod záminkou například pátrání po uneseném

důstojníkovi, loupí britská vojska v domech a v obchodech. Bylyzřízeny zvláštní jednotky, které ničí vlastenecké nápisy na zdech aportréty prezidenta Násira na veřejných místech. Včera dostala britská

vojska rozkaz, aby pronásledovala dva bílé psy s černými nápisy Eden

na svém těle.

Neschopnost udržet pořádek ve městě přiměla britské velení, aby

souhlasilo s tím, že dnes vstoupí do Port Saidu 350 egyptskýchpolicistů. Jejich vlak byl řízen strojvůdcem jednotek Spojených národů.

Jaroslav Bouček: Reportérem na třech kontinentech

16 1717

Reportérem na Blízkém východě

Byl ozdoben květinami a portréty Násira a nadšeně pozdravován

obyvateli města. Přesto, že měly jednotky OSN za vlak odpovědnost,

byl před vjezdem do Port Saidu prohledán, zda není kromě policistů

uvnitř nikdo ukryt.

Generál Burns, velitel jednotek OSN, nám v El Ballah řekl, žeBritové drží v tajnosti definitivní datum odsunu, avšak zdá se, že to bude

ještě před koncem tohoto týdne.

Tato akce „doma k Vánocům“ je ústup bez cti a slávy. Agresoři za

sebou zanechávají zpustošené město, v němž řádí epidemie.Egyptská vláda nařídila, že každá osoba, která si přeje navštívit Port Said

po odsunu nepřátelských jednotek, se musí vykázat osvědčením oočkování proti paratyfu.

21. prosince 1956

Sinaj, poloostrov zkázy

Ve chvíli, kdy píši tyto řádky, se v Port Saidu před zraky hlídekSpojených národů v modrých přilbách a před zraky rozhořčeného, alevítězného obyvatelstva, které ani na chvíli nezanechalo svého odporu,

naloďují poslední britští vojáci. Naproti tomu odchod ze Sinaje není

možno takto pozorovat, ježto odcházející izraelská armáda za svým

posledním vozem zničila všechny cesty, každou chatrč i každou stopu

civilizace na nekonečných písečných pláních Sinaje.

Sinaj vypadá beznadějně i v době míru – můžete tam projíždět

celé hodiny a nespatříte jedinou lidskou bytost nebo lidské obydlí,

a osamělé chatrče nebo telegrafní linky spíše ještě prohlubují dojem

opuštěnosti a beznaděje. Ale nyní, po válce, kdy odcházející izraelská

armáda zničila vše, připomíná Sinaj spíše výtvor šíleného surrealisty

než vůbec nějaké místo na naší zemi.

Se skupinou novinářů jsem se pokusil dostat do Sinaje po jedné

ze tří silnic, totiž po té, která vede z Ismailije na Suezském průplavu

přes El Kachl uvnitř poloostrova do Abú Ogeila při izraelskýchhranicích. Když jsme přejeli prozatímní most přes průplav u Ismailije, byla

pouštní cesta po prvních patnáct kilometrů normální, to znamená, že

nevidíte vůbec nic jiného než po obou stranách nekonečné písečné

pláně. Slunce oslňuje zrak, ale vítr vane jako na severním pólu.

Po patnácti kilometrech nastává náhlá změna, ale to neznamená, že byste nadále neviděli něco jiného než písek. Nicméně změna

je nápadná – velký kráter uprostřed silnice přerušuje jednotvárnost

okolí a připomíná, že se ocitáte na území, které bylo až donedávna

obsazeno izraelskou armádou. Bedlivý pozorovatel tu objeví další

stopy nedávného pobytu Izraelců, jako je například prázdná bedna

a krabička od cigaret s hebrejskými nápisy. Jeden americký novinář

byl nadšen, když našel listy papíru tištěné v jazyce, jejž nezná, ale byl

zklamán, když se dověděl, že jsou to srbské noviny tištěné kyrilicí,

které tu zanechal jugoslávský příslušník oddílu Spojených národů,

jež tu před námi postupovaly na východ. Kráter byl fotografován ze

všech stran, ale to jsme ještě netušili, že desítky a sta zcela stejných

kráterů nás očekávají.

Když jsme postupovali dále do nitra Sinaje, uvědomovali jsme si, že

krátery jsou od sebe vzdáleny asi pět set metrů a že cestující jsou tak

nuceni vždy zajeti do písčiny. Tak jsme strávili celé hodiny objížděním

S finským vojákem OSN u Šarm eš-Šejku, Egypt 1957

18

Jaroslav Bouček: Reportérem na třech kontinentech

18 1919

Reportérem na Blízkém východě

kráterů. Při tom nám vítr hnal písek do očí a okázalé americké limuzíny bezmocně se bořily do písku až po osy a my všichni jsme se

snažili je vyprostit.

Mezi deseti osobními vozy, které se toho dne vydaly do Sinaje,vyznamenala se skvěle naše Škodovka 1200, která s překvapující lehkostí

zdolávala všechny překážky, kdežto důstojní cestující z osmiválcových chryslerů, plymouthů a chevroletů byli nuceni zas a zase jako

v začarovaném kruhu vystupovat ze svých vozů a s klením a v potu

tváře vyprošťovat své vozy. Brzy jsme si uvědomili, že jsme se dali do

Sisyfovy práce, protože se stalo zřejmým, že silnice byla zničena spozoruhodnou pečlivostí pravděpodobně po celé délce tří set kilometrů

až k izraelským hranicím. A tak jsme se vrátili touž nudnou, únavnou

cestou, kolem týchž kráterů, pod týmž palčivým sluncem a v témže

nesnesitelném větru.

Další pokus proniknout do nitra Sinaje po severní silnici z Kantary

do El Ariš byl rovněž bezvýsledný, ježto ve vzdálenosti dvacetikilometrů od Kantary byla silnice úplně zničena, a to ještě soustavněji než

silnice jižní. Byla zřejmě zničena mechanickými pluhy vybavenými

šesti radlicemi, takže se podobala dlouhému úzkému poli, které bylo

právě zoráno. Jediná věc, kterou jsme mohli udělat, bylo několiknejistých kroků po rozorané cestě a několik fotografií asfaltového proužku,

který z oranice vystupoval. Později nám jeden jugoslávský důstojník

sdělil, že Izraelci položili miny pod rozoraný asfalt, a tak jsme vlastně

měli štěstí, že se nic nepřihodilo.

Co jsem viděl v Sinaji, mě přesvědčilo, že izraelská armádazpustošila naprosto vše, a informace, které jsem získal od příslušníkůjednotek Spojených národů, kterým se podařilo na zvláštních vozidlech

proniknout hlouběji do nitra Sinaje, mé přesvědčení potvrdily.Jugoslávský kapitán mi vyprávěl, že byla do povětří vyhozena betonová

vodní nádrž nezbytná pro život v poušti. Všechny domy či chatrče

byly zničeny – dřevěné byly spáleny, zděné vyhozeny do povětří.Jediná železnice spojující na hustě osídleném pobřežním pásu Ariš, Rafu

a Gazu byla zničena po celé své délce.

16. prosince 1956

než port Said vstane z trosek

Port Said – slza egyptské matky. Hrob korzárů. Tak o něm mluví

verše egyptského básníka Ibrahima Mohameda Nagy. V Port Saidu se

nelze vyhnout ruinám. Dříve než automobil přejede most, dělící jižně

od města Port Said Sinaj od ostatního Egypta, míjí frontu vypálených

dřevěných domků, z nichž zůstalo jen pár zčernalých trámů. Poslední

věc, kterou uvidí každý, kdo vyjede z Port Saidu na západ po úzké šíji

k letišti El Gamil, bude rozstřílený muslimský hřbitov Zaraib ElGedida. Britské bomby zanechaly desítky kráterů o průměru až čtyři metry

uprostřed stovek rozmetaných hrobů.

Lodě, které po vyčištění přístavu připlují od severu, uvidí jakoprvní věc vlevo zbytky skladišť tzv. vnějšího přístavu a vpravo jako první

stavbu hned za troskami Lessepsovy sochy zničenou budovunejvětšího portsaidského hotelu Casino-Pallace a jejich poslední pohled po

projetí přístavu jižně od města bude platit rozbitým britskýmvelitelstvím, vyplundrovaným skladům egyptské celní správy.

Jsou, pravda, v Port Saidu také místa, kterých se válečné ničení

nedotklo. Je to hlavně tzv. evropská čtvrť, těch několik ulic pojmenovaných po Lessepsovi, Kitchenerovi, císařovně Eugenii – zkrátka

ta část města, kterou znají evropští turisté, kde jsou obchody, banky,

lodní firmy. Je ovšem třeba vědět, že většina těchto bank, firem adokonce i většina budov patří Britům a Francouzům a výjimečně ijiným Evropanům.

Avšak i zde najdete stopy války. V ulici císařovny Eugenie, mezi

budovou telegrafní společnosti a křižovatkou s ulicí šaríja Amerika,

jsou všechny obchody zatlučeny prkny. V jednom z nich odbednili

a uvnitř je vidět pohyb. Všechna skla výkladů a vitrín jsou rozbita

a police jako vymetené. Fotografuji, vcházím, ptám se.

Všechny ty obchody byly vydrancovány, říká mi starší muž s fezem

na hlavě. Kým? Krčí rameny. Odmítali jsme otevřít, dokud trvalaokuace. Britové, kteří chtěli alespoň v hlavních ulicích vzbudit dojem,

že je život ve městě normální, nám dali ultimatum. Neposlechli jsme.

Za hodinu přišel britský seržant s pěti vojáky, obchod násilím otevřeli

20

Jaroslav Bouček: Reportérem na třech kontinentech

20 2121

Reportérem na Blízkém východě

a pohyby rukou naznačili několika klukům, kteří okouněli kolem,

že si mohou vzít, co chtějí. Nás odvedli, a když jsme se vrátili, našli

jsme obchod v tomto stavu. Hořce se smál. Musíte vědět, že Britové

nechali město hladovět a lidé jsou z hladu schopni všeho. Tamhle na

rohu vojáci rozpárali bajonety několik pytlů s moukou a zavolalině

kolik přístavních nosičů, kteří hladověli snad ze všech nejvíce. Když

po zoufalých pokusech nabrat trochu mouky do kapes a shrnutých

košil vypadali všichni jako bílá strašidla, vystřelili vojáci do vzduchu

a ti chudáci museli utíkat, zatímco si celou scénu opodálfotografova

lo a filmovalo několik válečných dopisovatelů. Jistě to běželo do světa

s titulkem: Britská armáda zasahuje proti loupícím Arabům.

Dívám se na vývěsní štíty vydrancovaných firem. Hasanein,Ibra

him, Achmed Latif. Samá egyptská jména. O ulici dál vidím Eastern

Exchange, Simon Artur atd. Ulice Sharia America vede až kSever

nímu nábřeží. Zde začíná zkáza. Několik set pobřežních dřevěných

domků bylo vypáleno a zbyly po nich jen čnějící železné traverzy, na

nichž domky stály, takže celá několik kilometrů dlouhá plochanepů

sobí dojmem zbytku lidského sídliště z 20. století, nýbrž jako nějaké

gigantické Záhořovo lože nebo hřbet apokalyptického ježka,vyvále

ného v sazích.

I na všech domech v pozadí, na které dohlédneme od břehu, zejí

černé díry lemované zubatým zdivem. Památka po britskýchnámoř

ních dělech. Odbočujeme vlevo kolem rozbořené mešity v uliciMo

hammed Ali, do ulice Abba. Přejíždíme pět křižovatek podle dlouhých

bloků a nevidíme ani jeden dům, který by unikl zničení. Stejný obraz

v ulici Zbadá. Na rohu ulice Ibrahim a ulice El Amin rozstřílenáne

mocnice. Škola El Amin vypálená do základu.

A za ulicí El Amin začíná čtvrť El Manach. Z deseti ulic ve směru

sever–jih a osmi ve směru východ–západ nezbyl kámen na kameni.

Tudy pronikali do města britští parašutisté a letecká příprava trvala

několik hodin. Čtvrť El Manach dnes představuje třicet hektarůbez

nadějného rumiště. Žilo zde tři tisíce lidí a dosud se neví, kolik z nich

zůstalo na živu, protože proud vracejících se uprchlíků dosud trvá.

16. ledna 1957

ve skalnatých horách

Jemenu

Dostat se do Jemenu není tak jednoduché. Nejde jen o to, že se

jemenská vláda ve snaze uchránit zemi od cizích vlivů snaží omezit

počet cizinců v zemi na nejnutnější minimum, a to se pravidelněvy

čerpává hrstkou lékařů, techniků a obchodníků. O nějakémturistic

kém ruchu není ani řeči.

Dostat se do Jemenu je i dopravní problém. V zemi není železnice;

jediná asfaltová silnice je patnáct kilometrů dlouhá. V největšímje

menském přístavu Hodejdě musejí lodě kotvit kilometr od pobřeží.

Tam se zboží a občasní cestující překládají do bachratých plachetnic,

které pak asi padesát metrů od břehu najíždějí na písčité dno. Zdeza

číná třetí etapa: Cestující si sedne na bambusové sedátko, jehož čtyř

nohou se chopí svalnatí somálští nosiči, a ti ho šplouchající slanou

vodou donesou až na suchou zem. Lodní doprava je ovšemnepravi

delná a většinou se týká blízkých přístavů – Aden, Massava, PortSu

dan a Džibuti – takže jediné stálé spojení Jemenu s ostatním světem

zajišťuje Dakota saúdsko-arabských aerolinií, která jednou týdně těžce

dosedá na hlinitou pláň severně od Hodejdy.

O Jemenu se ve světě ví málo, a ještě to jsou vědomosti kusé a plné

rozporů. Snad je to proto, že celá země je bohatá na překvapivékon

trasty. Západní část – sedmdesát kilometrů široký pobřežní pruhzva

ný Tiháma – je jako by do Arabie transplantovaný kus nefalšované

Afriky. Vlhké vedro, již v dubnu trvale přes čtyřicet stupňů ve stínu,

chýše rybářských vesnic, postavené z trávy a bambusových listů,oby

vatelé původem Somálci, Núbijci, Etiopci; muži v pestrých turbanech

s pruhem barevného kartounu kolem beder, jejich ženy si nezahalují

tvář. Monotónní rovina, kde se poušť občas střídá s nízkým keřovitým

Jaroslav Bouček: Reportérem na třech kontinentech

22 2323

Reportérem na Blízkém východě

porostem, bavlníkovými poli a palmovými háji. Tiháma je obdařena

neuvěřitelným množstvím lovné zvěře. Toto bohatství snad předčí

jen spousta ryb a jejich břehů. Jemen si nedělá starosti s rybářskými

a loveckými lístky, ba ani se zbrojními pasy. Loví tu každý, kdo má čas

a potřebnou výstroj, která se skládá buď z malého dlabaného člunu,

sítě a háků, nebo ze staré vojenské pušky, bez niž se neobejde žádná

lepší jemenská domácnost.

Na východní straně končí Tiháma zcela nečekaně: Najednouuprostřed písku a hlíny trčí několik skalnatých homolí, a když je objedete,

jste uprostřed divokých hor. Náhle se ochladí, místo širokých polí

jsou na skalách přilepeny jen schodovité hliněné terasy zdobící šíje

horských srázů sytě zelenými náhrdelníky jakoby vydupanými zkamenných stěn.

I lidé jsou zde jiní – potkáváte drsné horaly s mohutnými dýkami

za bohatě zdobenými pásy, na bosých nohou masivní sandály z buvolí

kůže. Tváře vysloveně arabského typu, bílé lněné oděvy, muslimská

čepička převázaná bavlněným ručníkem. Ženy v černém, pod sukní

ještě dlouhé úzké kalhoty, vyšívaná kazajka, šperky ověšená čelenka, na níž je u většiny zavěšen černý závoj. V horách kamenné domy

z bílé, nazelenalé nebo narudlé žuly stojí tak, jak byly postaveny před

staletími.

Taková je i Sanaa, hlavní město Jemenu, 200 km od moře, více než

2000 m nad mořem, uprostřed mohutného horského masivu. Zdálky vypadá jako pohádkový sen, jako architektonický žertíkněkterého z orientálních džinů. Solidní, pět metrů vysoká zeď kolem celého

města a nad ní se do výše prodírají šestipatrové až osmipatrové stavby

s bílým kamenným krajkovím kolem vyšších poschodí, malá okna

mozaikovaná barevným alabastrem a vzadu – celý horizontvroubený klikatinou skalnatých hor. Připomíná-li město mistrovské dílourbanisticky smýšlejícího cukráře, pak jeho pozadí musí být výtvorem

řezbáře-filigranisty pracujícího jemnou lupenkovou pilkou natmavošedé profilované a stínované paspartě. A to vše je obklopeno svěží

zelení palem, plantáží kávovníkových keřů a ve větru dovádějícími

plochami kukuřice.

Zevnitř je Sanaa poněkud skromnější. Připadá mi to jako evropské

město z údolí středověku. Městské brány se na noc zavírají aopozdilci musejí čekat až do svítání na muezzinové volání k první modlitbě.

Střed města zaujímají súky, obchodní čtvrť, známý orientální bazar,

kde každý cech má svoji uličku. Je zde súk, čili ulička dýkařů, sedlářů,

ševců, žehlířů, ulička čajoven.

Malé krámky, do nichž se vstupuje téměř v předklonu, vypadají,

jako by byly vyhloubeny v masivních žulových stěnách. Vyřezávaná

těžká vrata obytných domů jsou pobita tepanou mědí a nad úzkými

uličkami visí harémové výklenky ponořené za hustou dřevěnou mříží

do věčného pološera. Zdá se, že Sanaa, položená ve vysokých horách

a poněkud izolovaná od zbytku země, nedovede zajistit dostatečné

živobytí pro svých 60 000 obyvatel – na rozdíl od jiných jemenských

měst je zde početná městská chudina, slepci odkázaní na almužny,

žebravé děti.

Zcela jiným dojmem působí Taíz, sídelní město králů, metropole

jemenského jihu. Leží na hlavní karavanní cestě, která spojuje Jemen

s Brity ovládaným Adenem, po níž proudí značná část jemenského

zahraničního obchodu. V Sanaa udává ráz drobný řemeslníkpracující primitivními nástroji. Zde však sociálně vede prosperující kupec,

který během několika týdnů obstará přes Aden jakékoli zbožípočínaje americkými cigaretami, japonskými zapalovači a konče motorkou

Jawa a autem Fiat.

V Taízu se pije Coca-Cola, krámky na bazaru jsou osvětlenyneonovými trubicemi Philips, z čajoven zaznívá rádio a hosté poslouchají

program káhirské vysílačky Hlas Arabů, který je v celé zemi velmipoulární. Dokonce zde dvakrát měsíčně vycházejí dva ze tří jemenských

časopisů – vládní An Nasr (Vítězství) a Sába, nesoucí jméno kdysi

slavného království, jehož centrum bylo na území dnešního Jemenu.

Vydavatel listu Sába sem uprchl z Adenu.

Taíz leží v malebné kotlině pod velebným komplexem Džebel Sabor

– hory Trpělivosti. Z kamenné šachovnice města vystupují bílé věže

dvou starobylých mešit – novější z nich vyniká nakloněným minaretem, jehož odvážný úhel předčí známou věž v Pise. Z minaretů lze

Jaroslav Bouček: Reportérem na třech kontinentech

24 2525

Reportérem na Blízkém východě

přehlédnout celé město – neúnavné hemžení bazaru, klidnoucílevědomost šňůry velbloudů pomalu se šinoucí kamsi na východ, mezky

klopýtající po skalnatých srázech.

Přímo pod jedním z minaretů je městské vězení, kde, jak se zdá,

panuje velmi liberální režim. Několik vězňů hraje před vraty sesvými strážci jakousi hru, při které se posunují kaménky mezi čarami

vyznačenými v písku. Jeden vězeň si došel přes náměstí pro cigarety

a kusem drátu si přidržuje okovy na nohou, aby mu nerachotily po

dlažbě. Ke svému údivu se od strážce mešity dovídám, že řada vězňů

odchází přes den domů za prací a do vězení chodí jen na noc.

„A teď se podívej na druhou stranu,“ řekl mi strážce. Dívám se

a tají se mi dech. Za mešitou se ježí hroty skal a kupí se jedny nadruhé někam hrozně vysoko. Skalní stěna se zdá kolmá a místy dokonce

vykloněná na naši stranu. Ze skal proráží spleť jakoby explozíznetvořených kaktusů. A nahoře, tím vším nedotčen, uprostřed rozměrných

valů, stojí hrad Al-Káhira, sídlo jemenských králů.

Strážcova ruka však ukazuje ještě výše. Za horou s hradem se tyčí,

z tohoto místa ještě strašnější a nepřístupnější – hora Trpělivosti.Několik stezek protíná její severní stráň. Vysoko nad úrovní mešity i hradu

visí jako bavlněné chmýří několik obláčků. A nad nimi, někde vnedostupnu – lidská obydlí. Bílé kamenné krychle, které sem před tisíci

lety umístili nejodvážnější a nejvytrvalejší z živočichů, člověk. Podle

mapy jsou tyto domy vzdáleny od mešity jen asi tisíc metrů – to je ale

iluze. Výškový rozdíl mezi nimi a městem je půl druhého kilometru.

Někteří obyvatelé sestupují do města jen jednou za rok.

Hora Trpělivosti – snad ona naučila tyto lidi vzdorovat kameni,slunci a větru, snad ona je nutila vyrvat skaliskům úzké proužky poliček,

snad ona jim vtlačila do ruky zbraň. Nezapomeňme, že skalnaté hory

středního Jemenu jsou jedinou částí obrovského území od Atlantiku

až k Perskému zálivu, obývaného šedesáti miliony Arabů, kde nikdy

nespočinula noha cizího utlačovatele.

Sabor – trpělivost – tohle arabské slovo si odnáším z Jemenu.Nemám ovšem na mysli tradiční orientální lhostejnost vůči času, i když

v Jemenu je možno se s ní setkat. Tam totiž neplatí zeměpisný čas

s hodinovými odchylkami podle Greenwiche. Den, tj. hodina nuly,

začíná v Jemenu při západu slunce.

V tisíciletých uličkách jemenských měst se nespěchá. Řada seriozních jazykovědců dokonce tvrdí, že v jemenském nářečí arabštiny

se budoucí čas tvoří připojením rčení inš’allah (bude-li to vůleAlláhova). Skutečně, Jemenec nikdy nemluví o tom, co hodlá dělat, aniž

by dodal – inš’allah. Tak správce garáže oznamuje zítřejší program:

„Dostanete džíp a šoféra a pojedete do Ibbu, inš’allah.“ V Dar elDiafa – „Domu hostů“ – se dovíte: „Příští měsíc dáme pokojevymalovat, inš’allah.“

Poslechněte si příběh z bazaru. Přijel vesničan do Sanaa s penězi

a úmyslem koupit osla. V tržní den ráno uložil peníze u svéhoznámého a šel na trh. Brzy našel osla, který se mu zamlouval a s jehož

majitelem se dohodl o ceně. Oba zašli spokojeni do čajovny a dali se

do řeči s ostatními hosty. „Tamhle toho osla dnes koupím,“ chlubil se

vesničan. „Proč neřekneš – koupím, inš’allah“ – ptal se jeden zpřítomných. „Nač inš’allah, věc je hotová,“ řekl vesničan. „Tady jsem já, tady

je majitel, oba souhlasíme. Osel je přivázán tamhle u kůlu a peníze

jsou u mého známého Abdalláha, syna Hasanova, v koženém měšci

nad dveřním trámem.“ Slyšel to zloděj, vloudil se do Abdalláhova

domu a peníze ukradl. Vesničan peníze marně hledal a Abdalláha

obvinil z krádeže. Došlo k hádce, při které Abdalláh vesničanazmlátil, k čemuž se připojil i kupec, který měl vztek, že ztratil čas a přišel

o možnost osla výhodně prodat. A soudce, který případ vyslechl,rozhodl moudře: „Hlavní vinu nese vesničan. Kdyby byl řekl „inš’allah“,

dopadlo by to jinak.“

v Jemenu

jsem měl štěstí

V Jemenu jsem měl štěstí, jaké se přihodí novináři jednou za život.

Pamatuji se, jak jednou před deseti lety v Tvorbě vykládal starý E. E.

Kisch nám žasnoucím mladým novinářským zajícům, co všechnopatří ke kvalifikaci dobrého reportéra. Když to probral od filosofie přes

Jaroslav Bouček: Reportérem na třech kontinentech

26 2727

Reportérem na Blízkém východě

technické minimum v hutnictví, heraldiku, entomologii a spoustyjiných až k znalosti šesti cizích jazyků (nejméně, říkal) a mistrovskému

stylu, řekl mu jeden z nás: Ano, vy tohle všechno znáte, aleuznejte, že kromě kvalifikace jste měl obrovské štěstí na události. A začal

vypočítávat Rédlovu aféru, telegram císaře Viléma atd. atd. Omyl,

hošíku, – přimhouřil pravé oko Kisch. – Štěstí na události není něco

kromě, nýbrž součást kvalifikace reportéra.

V Jemenu jsem zkrátka, pokud jde o tuto součást kvalifikace,

obstál.

Bylo to takhle: Ihned po příjezdu do Jemenu jsem prostřednictvím královské kanceláře požádal o panovníkovo povolení navštívit

pohraniční oblast, zejména místa, kde došlo v poslední době kaktům agrese z britské kolonie. Drze jsem v žádosti vyjmenoval jména

známá z oficiálních komuniké jako Beiza, Harib, Kataba, celouprovincii Ibb, místa, která jsem sice dovedl určit na mapě, ale která se

mi v tu chvíli zdála vzdálená jako stanice Severní pól IV. Cestování

v Jemenu není nic jednoduchého – jen několik cest je upraveno pro

vozidla, jejichž cestovní rychlost v hornatém terénu málokdy překročí 25 km/hod.

Představoval jsem si to jednoduše: Dostanu povolení, počkám, až

pojede nákladní auto do Taízu, nebo si najmu jeep nebo se připojím

k velbloudí karavaně. Do Taízu je to 300 km a pak dál na hranici už

„jen“ asi 120. Terénní stoupání málokdy překračuje třicet stupňů.

Po třech dnech jsem obdržel královský souhlas k návštěvěpohraniční oblasti. Velká radost a hned velké zklamání: Ukázalo se, ženejbližší auta do Taízu vyrazí až asi za dva týdny, velbloudí karavany jezdí

jen na krátkou vzdálenost a tím směrem vůbec ne, v celé Hodejdě je

asi třicet džípů a willysů, většinou však vládních, a z těch několika

soukromých majitelů žádného ani nenapadne dát si zničit důležitý

výrobní prostředek nějakým neodpovědným živlem.

Jediným prostředkem, jak se vůbec dostat z Hodejdy, se ukázala být

jedna za čtyř jemenských dakot, kterou měl z králova příkazudopravit švédský pilot za dva dny do Sanaa. Lepší Sanaa v hrsti než Taíz na

střeše, řekl jsem si. Sanaa má však významné přednosti: Vede z ní na

jih nejlépe udržovaná cesta v celém Jemenu, transporty jezdí častěji.

Kromě toho je sídlem úřadů, velitelství armády atd., a tam se lze nadít

pomoci spíše než v Hodejdě.

S takovými nadějemi jsem tedy vstupoval do dakoty s poznávacími

písmeny YE a jemenským znakem – šavle s pěti hvězdami – nakormidle. Dakota vzlétla, ale nedolétla. V Jemenu totiž není animeteorologická služba, ani radiové spojení s přistávací plochou. Švédský pilot

tudíž zjistil povětrnostní podmínky zdvižením nasliněného prstu, chvíli

nedůvěřivě pozoroval mraky, pokrčil rameny a vzlétl. Nad Sanaou však

byla bouře, viditelnost nula, tak jsme se vrátili. A to bylo štěstí.

Ještě téhož dne odpoledne přiletělo zvláštní letadlo s velkoudelegací Ligy arabských států, která měla za úkol zjistit okolnosti, zajakých dochází k aktům agrese proti Jemenu ze strany Velké Británie

a o výsledcích podat zprávu vrcholnému orgánu Ligy. Sám Alláh,milosrdný a slitovný, mi poslal tuhle delegaci! A když se ještě ukázalo,

že v delegaci jsou dva moji káhirští známí – plukovník Fuád Nagíb

z egyptského ministerstva zahraničí a libanonský důstojník Munír

Saruk – mé nadšení neznalo mezí.

Není pochyby o tom, že kdybych se pokoušel připojit se kdelegaci již v Káhiře, bylo by výsledkem zdvořilé, ale zcela pochopitelné

odmítnutí. Delegaci doprovázel jediný novinář – zástupce egyptské

oficiální tiskové agentury MENA a jeden oficiální fotograf. V Jemenu

byla ale situace jiná. Náhodná souvislost mezi královským povolením

k návštěvě hraničních oblastí a delegací, která se tam právě chystala,

byla tak sugestivní, že členové delegace moji přítomnost prostě vzali

na vědomí. A tak jsem jako jediný cizinec mezi Araby a muslimy sdelegací proletěl, projel a prošel šest set kilometrů podél jižní a východní

hranice Jemenu a dostal se do míst, kam přede mnou nevkročil žádný

Evropan, o novinářích ani nemluvě.

Delegace Ligy měla možnost dokonale poznat podstatu agrese a celé

její pozadí. Navštívili jsme ohrožená pohraniční místa, mluvili sdesítkami uprchlíků, s významnými osobnostmi, právoplatnými vládci

a řádně zvolenými šejky z Brity kontrolovaných oblastí, kteří bylisesazeni a na jejich místa protiprávně dosazeni kolaboranti. Viděli jsme