načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Replika - Lauren Oliverová

Replika

Elektronická kniha: Replika
Autor:

Individualita? Lidskost? Odpovědi najdete v ohromujícím románu autorky trilogie Delirium. Dvě dívky, dva příběhy, jeden román. Lyře neboli číslu 24 se podaří utéct z utajovaného ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  219
+
-
7,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » COOBOO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 456
Rozměr: 21 cm
Úprava: 207, 248 stran
Vydání: 1. vydání
Spolupracovali: přeložila Romana Bičíková
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-4501-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Individualita? Lidskost? Odpovědi najdete v ohromujícím románu autorky trilogie Delirium. Dvě dívky, dva příběhy, jeden román. Lyře neboli číslu 24 se podaří utéct z utajovaného vědeckého střediska, v němž se nachází tisíce lidských replik. Gemma začne zkoumat děsivou minulost své rodiny. Když se náhodou setkají, jejich osudy se protnou. Vyprávění se navzájem zrcadlí a každé obsahuje detaily nezbytné pro to druhé. Je jen na vás, jestli budete číst knihu po kapitolách, nebo jako dva nezávislé texty.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Replika

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.cooboo.cz

www.albatrosmedia.cz

Lauren Oliverová

Replika – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


LYRA



REPLIKA

LYRA

LAUREN

OLIVEROVÁ



Pro moji sestru Lizzie



POZNÁMKA AUTORKY

I když v mnoha případech najdete shodné dialogy po

psané jak z pohledu Gemmy, tak z pohledu Lyry, můžete

si v jejich vyprávění všimnout i menších odchylek v tónu

a tempu. Tyto odchylky jsou úmyslné a mají ukazovatje

jich rozdílné perspektivy. Gemma a Lyra mají každá svou

jedinečnou koncepci, které se střetávají a formují jejich

zážitky a zkušenosti, stejně jako pozorování věciokamži

tě mění její chování.

Tyto odchylky v příběhu odrážejí přesvědčení, že na

světě neexistuje jediná objektivní zkušenost. Nikdo ne

vidí a neslyší tutéž věc stejně jako ostatní, což můžedo

svědčit každý, kdo se někdy hádal s milovanou osobou.

V tomto ohledu jsme tedy skutečně tvůrci svých vlast

ních zkušeností. Ukazuje se, že pravda vypadá hodně

jako fikce.



GEMMA

LYRA

11

JEDNA

OBČAS ZA HODNĚ BEZVĚTRNÝCH NOCÍ slyšíme jejich skandování, volající po naší smrti. Taky je vidíme,

nebo alespoň rozeznáváme svatozář světla na pobřežíostrova Barrel Key, kde se nejspíš shromažďují, odkud přes

černou hladinu vody hledí k plotu a bílé hranaté tvářiHavenova institutu. Zdálky musí vypadat jako dlouhá zelená

čelist plná maličkatých zubů.

Monstra. Tak nám říkají. Démoni.

Občas za bezesných nocí přemítáme, jestli mají pravdu. Lyra se uprostřed noci vzbudila s pocitem, že jí někdo sedí na hrudi. Pak si uvědomila, že je to jen vedro –bažinaté a dusivé jako stisk obří ruky. Výpadek proudu.

Něco se dělo. Byl slyšet křik. Práskání dveří. Vchodbách se rozléhaly kroky. Za okny viděla zběsilé cik-cak přejíždění kuželů světla z baterek, které pročesávaly dvůr,

ozařovaly stříbrné flíčky deště a jasně bílou sochu muže,


REPLIKA

REPLIKA

12

který sahal k zemi, jako by z ní chtěl něco vytrhnout.

Ostatní repliky se naráz probudily. Ložnice byla najed

nou plná hlasů, ještě zastřených spánkem. V noci bylo

mluvení jednodušší. Bylo tu méně sester, které by jeokři

kov a ly.

„Co to je?“

„Co se děje?“

„Buďte zticha.“ To byla Kasiopeja. „Poslouchám.“

Dveře do chodby se rozlétly tak rázně, až bouchly do

zdi. Lyru oslepil náhlý příval světla.

„Jsou tu všechny?“ To znělo jako Doktor Kávovina.

„Myslím, že jo.“ Hlas sestry Ať-tě-to-ani-nenapadne

zněl pisklavě a vyděšeně. Její tvář nebyla za paprskemba

terky vidět. Lyra rozeznávala jen dlouhý lem její noční

košilky a bosé nohy.

„No, tak je spočítejte.“

„Jsme tu všechny,“ odpověděla ihned Kasiopeja. Jeden

z nich zalapal po dechu. Ale Kasiopeja se nikdy nebála

ozvat. „Co se děje?“

„Nejspíš jeden z mužů,“ obrátil se doktor Kávovina

na sestru Ať-tě-to-ani-nenapadne, která se veskutečnos

ti jmenovala Maxine. „Kdo je na kontrole u mužů?“

„Co se děje?“ zopakovala Kasiopeja. Lyra se přistihla,

že přejíždí prstem po parapetu, po polštáři, po pelestipo

stele číslo 24. Její věci. Její svět.

V tu chvíli k nim dolehla odpověď: hlasy, pronikavý

jekot. Černý kód. Černý kód. Černý kód.

Skoro v tutéž chvíli naskočil záložní generátor. Roz

svítila se světla, rozeřval se poplach. Kvílení sirén. Vkaž

dém pokoji blikaly zářivky. SestraAť-tě-to-ani-nenapadbr />

GEMMA

LYRA

13

ne se zapotácela nazad a zvedla ruku, jako by se chtěla

zakrýt.

„Zůstaňte tady,“ štěkl doktor Kávovina. Lyra sinebyla jistá, jestli mluví na sestru Ať-tě-to-ani-nenapadne, nebo na repliky. Ať tak či tak, stejně nebylo moc navýběr. Doktor Kávovina musel zadat kód, aby se otevřely dveře. Sestra Ať-tě-to-ani-nenapadne zůstala jenchviličku, záda přilepená ke dveřím, a celá se třásla, jako byčekala, že se na ni některá z dívek každou chvíli vrhne.Baterka, jejíž světlo se mísilo se světlem zářivek, vrhala na kachlíky na podlaze mléčně bílé kolečko.

„Nevděčníci,“ zamumlala a taky si kódem otevřela dveře. Viděly ji i potom, okny vedoucími do chodby, jak přechází sem a tam a občas si sahá na křížek na krku.

„Co je černý kód?“ zeptala se Růže. Tiskla si kolena k hrudníku. Od té doby, co jim doktorka O’Donnellová, jediný zaměstnanec Institutu, kterému Lyra nikdynevymyslela žádnou přezdívku, přestala dávat lekce, jim došla jména hvězd. Repliky si teď místo toho vybíraly jména ze slov, která znaly, ze slov, která se jim líbila nebo jimpřišla zajímavá. Byla tu Růže, Palmolive a Privát. Rosalgin a Persil. A dokonce Vidlička.

Jako obvykle to věděla jen Kasiopeja – číslo 6, jedna z nejstarších replik, stejně jako Lyra.

„Černý kód znamená, že selhala ostraha,“ vysvětlila. „Černý kód znamená, že někdo utekl.“

REPLIKA

REPLIKA

14

DVA

Č-L-O-V-Ě-K. PRVNÍ SLOVO BYLO ČLO-VĚK.

Existovaly dva druhy lidí: rození lidé, ženy a muži,

dívky a chlapci, jako byli doktoři, sestry, výzkumníci,hlídači a Obleky, které občas přicházely ostrov a jehoobyvatele zkontrolovat.

A pak byly lidské modely, ženské a mužské, vyrobené v laboratoři a přenesené do náhradních rodiček,které žily v kasárnách a nikdy neuměly anglicky. Klony, tak

jim lidé ještě pořád občas říkali, i když Lyra věděla, že je

to ošklivé slovo, zraňující a urážlivé, ačkoli netušila proč.

V Havenu se jim říkalo repliky.

Druhé slovo bylo M-O-D-E-L. Lyra si hovyhláskovala, lehce každé písmenu vydechovala mezi zuby, přesně

jak ji to naučila doktorka O’Donnellová. A potom: číslo

24. Takže ta zpráva byla o ní.

„Jak se dneska cítíš?“ zeptala se jí sestra Prasopaska.

Lyra ji pojmenovala teprve minulý měsíc. Nevěděla sice,

GEMMA

LYRA

15

co to prasopaska vůbec je, ale zaslechla sestru Rachelříkat Někdy bych fakt radši byla prasopaska, a to slovo se jí

zalíbilo. „Včera to byl docela poprask, co?“ Jako obvykle

nečekala na odpověď a místo toho přiměla Lyru lehnout

si na vyšetřovací stůl, takže už na složku se zprávouneviděla.

Lyrou projel kratičký záblesk vzteku, jako by jí něco vybuchlo v mozku. Ne, že by na tu zprávu byla nějakzvědavá. Nijak netoužila o sobě něco zjišťovat, jako proč je nemocná a zda by se mohla vyléčit. V obecné rovině díky náznakům a zaslechnutým rozhovorům věděla, že vprocesu jsou ještě určité mouchy. Repliky se rodilygeneticky stejné jako zdrojový materiál, ale brzy se u nichprojevily nejrůznější zdravotní problémy: orgány nefungovaly tak, jak měly, krvinky se neobnovovaly, plíce kolabovaly. Čím byly repliky starší, tím víc ztrácely rovnováhu, zaomínaly slova a názvy míst, byly často zmatené, a víc plakaly. Anebo prostě a jednoduše neprospívaly. Nepřibíraly na váze a zůstaly zakrslé. Mlátily hlavou dopodlahy, a když přišly Obleky, vřískaly a chtěly se chovat. (Před pár lety Bůh nakázal, že všechny várky každé novégenerace se mají aspoň dvě hodiny denně chovat, houpat na klíně a bavit. Výzkum naznačoval, že díky lidskémukontaktu vydrží déle zdravé. Lyra a ostatní repliky se u nich střídaly, lechtaly je na tlustých malých nožičkách asnažily se je rozesmát.)

Lyra se zamilovala do čtení během té krátké, radostné doby, kdy v Havenu byla doktorka O’Donnellová. Toobdobí teď Lyra považovala za nejlepší měsíce svého života. Když četla, měla pocit, jako by se jí kdesi hluboko v mysli

REPLIKA

REPLIKA

16

otevírala okénka, kterými dovnitř pronikalo světlo ačerstvý vzduch a obrazy jiných míst, jiných životů, prostěněčeho jiného. V Havenu byly jen knihy o vědě a stavbě těla,

která byly složité a plné slov, která Lyra neuměla vyslovit.

Ale Lyra četla i grafy, které někdo nechal na pultu, četla

časopisy, které sestry nechávaly ve společenské místnosti.

Sestra Prasopaska povídala dál, zatímco LyřeMačkátkem měřila krevní tlak a strčila jí Teplík pod jazyk. Lyra

měla ráda, jak se jí Mačkátko stahuje kolem nadloktí,

jako by ji někdo držel za paži a chtěl ji někam odvést.Líbilo se jí, jak Teplík konejšivě pípá, a měla ráda, kdyžsestra Prasopaska nakonec prohlásila: „Všechno v normě.“

A pak pokračovala v tlachání. „Vážně nevím, co si to

myslelo, takhle utéct. Hluboký nádech, ano? Tak. A teď výdech. Výborně. Stejně se utopí, ještě než se dostane k vlnolamům. Slyšelas včera ten příboj? Bylo to jako hrom! Vlastně mě překvapuje, že to ještě nevyplavilo jeho tělo.“

Lyra věděla, že se od ní nečeká odpověď. Jednou jedinkrát, když odpověděla na veselé „Tak jakpak se dneska

máme?“, sestra Prasopaska sebou cukla a upustila injekci –

Lyra injekce nenáviděla, odmítala jim dávat přezdívky –

a musela začít znovu. Přesto ale začala uvažovat, jaké by

to bylo, najít na pláži mrtvé tělo. Lyra se mrtvol nebála. Už viděla onemocnět a umřít stovky replik. Všechny Žluté umřely, žádné z nich ještě nebyl ani rok. Souhra

okolností, říkali doktoři. Horečka. Lyra ta tělíčka viděla,

zabalená a připravená k transportu.

Jedna Fialová ze sedmé várky, číslo 333, prostě přestala jíst. Když ji konečně připojili na trubičky, bylo už


GEMMA

LYRA

17

pozdě. Číslo 501 spolkla dvacet čtyři bílých Spáčů, když

ji sestra Em, která jí pomáhala holit hlavu a bylavždycky s žiletkou nejněžnější, nechala o samotě. 421 umřela

náhle, ve spánku. Byla to právě Lyra, která jí poklepala

na ruku, aby ji vzbudila, a podle podivnéhoumělohmotného chladu její kůže poznala, že je mrtvá. Bylo zvláštní,

jak se z ní veškerý život prostě vypařil, zmizel, a zbyla jen

kůže a kosti, hromádka tkáně.

Ale přesně to byly: těla. Lidská těla, ale ne lidé. Lyře

se ještě nepodařilo přijít na to proč. Myslela si, ževypadá jako normální člověk. Stejně jako ostatní ženskérepliky. Byly vyrobené z normálních lidí, a dokonce se z nich n aro d i ly.

Odlišovala je ale právě tahle výroba. Tak to všichniříkali. Kromě doktorky O’Donnellové.

Lyře by nevadilo prohlédnout si zblízka mužskoureliku – mužské a ženské repliky byly drženy odděleně,

dokonce i ty mrtvé, zabalené do celtoviny, posílané zostrova pryč. Byla na ně zvědavá, zkoumala anatomické

kresby v učebnicích biologie, ve kterých si jinak čístnedokázala. Nejdůkladněji se zabývala obrázky ženských

a mužských pohlavních orgánů, které podle všehopředstavovaly největší rozdíl mezi muži a ženami, ale stejně si

neuměla představit, jak by mužská replika vypadaladoopravdy. Jediní muži, které vídala, byli doktoři,ošetřovatelé, hlídači a další zaměstnanci.

„Tak jo. Už máme skoro hotovo. Pojď sem a postav se

na váhu, ano?“

Lyra vstala a doufala, že se jí ještě povede zahlédnout

graf a ta krásná, symetrická písmena, která po stránce


REPLIKA

REPLIKA

18

pochodovala jako vojáci. Jenže sestra Prasopaska podeskách chňapla a zapisovala do nich Lyřiny výsledky. Potom si je nechala v ruce a druhou obratně upravila závaží

na váze a čekala, až se ustálí.

„Hmmm.“ Zamračila se, takže vrásky mezi jejímobočím se prohloubily a spojily. Jednou, když byla ještěhodně malá, Lyra prohlásila, že už přišla na to, jaký je rozdíl

mezi lidmi a replikami: Lidé byli staří, repliky mladé.Sestra, která ji právě koupala a která v institutu nebyladlouho a Lyra už si nepamatovala její jméno, vyprskla smíchy.

Historka se mezi doktory a sestrami brzy rozšířila.

„Zhubla jsi,“ prohlásila pořád ještě zamračená sestra

Prasopaska. „Máš chuť k jídlu?“

Uplynulo několik vteřin, než Lyře došlo, že tohle je

otázka, na kterou se její odpověď očekává. „Ano.“

„Není ti špatně? Nemáš křeče? Nevolnosti?“

Lyra zavrtěla hlavou.

„Problémy se zrakem? Necítíš se zmatená?“

Lyra zavrtěla hlavou, protože neuměla moc dobře lhát.

Před dvěma týdny zvracela tak prudce, že ji ještě druhý

den bolela žebra. Včera se vyzvracela do polštáře,doufala, že to tak nebude slyšet. Naštěstí se jí povlak na polštář

povedlo propašovat mezi odpadky, které se z ostrovaodvážely v neděli a vozily se do spalovny, nebo se házely do

moře, nebo co se s nimi dělalo. Vzhledem k bouřce,narušení bezpečnosti a té teď nejspíš mrtvé mužské replice

si Lyra byla celkem jistá, že si zmizení jejího povlakunikdo nevšimne.

Nejhorší ale bylo, že se včera ztratila cestou zpátky

k ložnicím. Nedávalo to smysl. Oddělení D znala jako

GEMMA

LYRA

19

své boty, od Jednotky poporodní intenzivní péče až po

Neurální observatoř, od rozlehlých ložnic, kde v každé spala stovka ženských replik, až po koupelny s tucty

sprchových hlavic přidělaných ke zdi, umyvadlem, které připomínalo dlouhý příkop, a desítkou záchodů.Jenže Lyra před koupelnou musela nejspíš zabočit doprava místo doleva a nějakým nedopatřením se ocitla před

zamčenými dveřmi vedoucími do oddělení C, na které

zmateně mrkala tak dlouho, dokud na ni nezavolal hlídač a nevytrhl ji z transu.

Ale nic takového neřekla. Nemohla jít do Krabice. Tak všichni přezdívali oddělení G. Krabice, anebo Pohřební ústav, protože půlka replik, které se tam dostaly, už nikdy nevyšla ven.

„Dobře, tak běž,“ kývla sestra Prasopaska. „Ale určitě mi řekni, kdyby se ti začalo dělat špatně, ano?“

Tentokrát Lyra věděla, že na tohle odpovídat nemusí. Nikomu neprozradí, že pořád zvrací. Od toho tu byly Skleněné oči na stropě. (Lyra si nebyla jistá, jestli má Skleněné oči ráda nebo ne. Někdy měla, hlavně když se křik a skandování z ostrova Barrel Key ozývalo hlasitěji než jindy a Lyra si myslela, že je díky kamerám vevětším bezpečí. Jindy, když nechtěla, aby někdo viděl, že je jí špatně, ty bulvy bez řas, které nahrávaly každý její pohyb, úplně nenáviděla. To na tom bylo nejhorší: Nikdynevěděla, na čí straně Skleněné oči jsou.)

Přesto ale přikývla. Lyra měla plán, a ten plánvyžadoval, aby byla hodná, ještě aspoň chvíli.

REPLIKA

REPLIKA

20

TŘI

O TŘI DNY POZDĚJI nebylo po těle mužské replikyčís

lo 72 pořád ani stopy, i když všichni předpokládali, že

ho voda co nevidět vyplaví. Lyra den po odvozu odpadu

slyšela sestry, jak se o tom baví. Ať-tě-to-ani-nenapadne

kroutila hlavou a tvrdila, že ho určitě museli sežratkro

kodýli. Pokud se přece jen dostal na pevninu,prohlašo

vala, nejspíš by ho okamžitě zastřelili – tam venku ne

bydlí nikdo jiný než šílenci a kriminálníci. A teď ještě

přijedou ti muži, dodala a potřásla hlavou. Tak Oblekům

říkaly sestry: ti muži.

Lyra cestou na snídani viděla v dálce jejich loď: ele

gantní, motorový škuner, tak nepodobný otřískanémuná

kladnímu člunu, který na ostrov vozil zásoby a pryč od

vážel odpad a vypadal, že ho potopí jediná kapka vody.

Lyra netušila, co přesně Obleky dělají, co jsou zač nebo

proč do Havenu jezdí. Za ty roky slyšela několik pozná

mek o armádě, ačkoli ti muži nevypadali jako vojáci, nebo

GEMMA

LYRA

21

aspoň ne jako ti vojáci, které občas vídala na televizi vsesterně. Tihle muži nenosili stejnokroje ani maskáčovékalhoty. Neměli zbraně jako třeba hlídači.

Když byla mladší, byla Lyra z Obleků nervózní,hlavně když se všechny repliky musely postavit do řady anechat se prohlédnout. Obleky jí otvíraly pusu a dívaly se jí na zuby. Žádaly ji, aby se usmála, nebo aby se otočila nebo zatleskala, aby ukázala, že není idiot, že prospívá, aby zatřepala prsty nebo se podívala zleva doprava a zase zpátky.

Tyhle inspekce už ale nějakou dobu neprobíhaly. Teď Obleky prostě přijely, prošly si všechna oddělení, odAdminu až po Krabici, prohodily pár slov s Bohem a vrátily se na své krásné lodi na pevninu. A Lyra o ně postupně ztratila zájem. Patřily do jiného světa. Klidně to mohly být mouchy, které dosedají a hned zase vzlétají. Nebyly pro ni důležité, ne jako Teplík, ne jako její postel a parapet a význam zakořeněný hluboko v hieroglyfech slov.

Obzvlášť dneska nemohla myslet na Obleky ani na podivné zmizení čísla 72. Den po odvozu odpadu bylo pondělí, a to znamenalo Testování soukolí a Línej zadek a její poslední šanci až do dalšího týdne.

Lyra už si nevzpomínala, kdy ji poprvé napadlo začít v Adminu krást. Svým způsobem to začalo udoktorky O’Donnellové. Doktorka O’Donnellová přišla doHavenu před šesti nebo sedmi lety, ještě předtím, než Lyra dostala svoje měsíční krvácení. („Menstruaci,“zabručela Ať-tě-to-ani-nenapadne, a ve chvíli nezvyklévelkorysosti Lyře ukázala, jak vyprat kalhotky ve studené vodě. „Krvácení zní, jako by tě postřelili.“) Doktorka O’DonREPLIKA

REPLIKA

22

nellová byla – vedle Kasiopeji a čísel 7 až 10, jejíchgenotypů, které byly všechny čtyři geneticky a fyzickynaprosto stejné – nejhezčí člověk v Havenu.

Zdálo se, že na rozdíl od ostatních doktorů a sester nechovala doktorka O’Donnellová k replikám nelibost. Klidně s nimi trávila čas v ložnicích, i když zrovna neměla dozor. Kladla jim otázky. Byla prvním člověkem, který se Lyry na něco zeptal a čekal odpověď – tedykromě „Bolí to, když ti sáhnu sem?“ nebo „Máš chuť kjídlu?“ – a ráda se smála, hlavně věcem, kterým replikyvěřily, třeba že zbytek světa je zhruba pětkrát nebo šestkrát tak velký jako Haven, nebo že u rozených lidí neslouží otec žádnému účelu. Učila repliky tleskací hry a zpívala jim jasným, zvonivým hlasem.

Doktorku O’Donnellovou šokovalo, když zjistila, že v Havenu není knihovna – že jsou tu jen lékařské knihy a učebnice, do kterých se občas nahlíželo a kteréplesnivěly v místnosti podivného tvaru, s níž si nikdo nevěděl moc rady, a Bible, kterou si s sebou nosilaAť-tě-to-ani-nenapadne a občas se s ní oháněla po neposlušnýchrelikách, nebo s ní vzala po hlavě ty, které byly mochloué nebo už moc zmatené na to, aby vůbec byly schopné ji poslechnout.

Kdykoli doktorka O’Donnellová musela odjet z ostrova, vrátila se s několika knížkami v tašce. V neděliodoledne sedávala v ložnici a nahlas z nich předčítala. Nejdřív to byly jen obrázkové knížky. Potom delší knihy, s malými písmenky běhajícími po každé stránce,tolika písmenky, až se z toho Lyře točila hlava. Pár desítek replik se vždycky sešlo, aby si mohly předčítáníposlechGEMMA

LYRA

23

nout, a pak když se zhaslo, je šeptem vyprávěly ostatním

replikám. Často si domýšlely nebo příběhy pletly, Honzík a kouzelná fazole, jejíž stonek rostl do země Oz, Lev,

čarodějnice a obr Dobr. Přinášelo jim to úlevu od nudy,

od malosti jejich světa. Pět oddělení, šest, pokud počítáte

i Krabici. Polovina dveří zamčená. Celý svět obklopený

vodou. Polovina replik příliš hloupých na to, aby senaučily mluvit, další čtvrtina příliš nemocných, a ještě víc

naštvaných a agresivních.

Nebylo úniku. Vůbec žádného.

S Lyrou se ale stalo něco hlubšího. Zamilovala se, ačkoli

o tom nevěděla a ani by o tom takhle nepřemýšlelavzhledem k tomu, že nechápala, co to láska je, a sotva to slovo

zaslechla. Pod vlivem doktorky O’Donnellové, díky jejím

dlouhým prstům (některé byly poseté drobnými pihami),

jimiž otáčela stránky, se nějaká dlouho pohřbená částLyřina vědomí probrala k životu, zavrtěla se a otevřela.

To doktorka O’Donnellová je naučila názvy nejrůznějších souhvězdí a nebeských těles – Herkules a Lyra, Kasiopeja a Venuše, Velká a Malá medvědice – avysvětlila jim, že hvězdy jsou ohromná oblaka rozžhaveného plynu, stovky a stovky a stovky kilometrů daleko, dál, než si dokázaly představit.

Lyra si vzpomínala, jak jednoho nedělního odpoledne seděla na své posteli, zatímco jim doktorkaO’Donnellová předčítala ze své oblíbené knížky, Dobrou noc,měsíčku, a Kasiopeja – která tehdy byla známá jen jako číslo 6 – najednou promluvila.

„Chci dostat jméno,“ řekla. „Chci jméno, jako mají hvězdy.“

REPLIKA

REPLIKA

24

Lyra se cítila strašně trapně. Myslela si, že 6 jeKasioejino jméno, stejně jako 24 její.

Doktorka O’Donnellová obešla celou ložnici apřidělovala jména. „Kasiopeja,“ pronesla. „Medvědice. Venuše. Kalliopé.“ Kalliopé, dřív známá jako 7 a nejzlejší zKasioejiných genotypů, se zahihňala. Doktorka O’Donnellová se zadívala na Lyru. Jejich oči se střetly. „Lyra,“zašeptala doktorka a Lyra měla pocit, jako by jí projel elektrický proud, jako by právě sáhla na něco horkého.

Od té doby chodila po Havenu a pojmenovávala věci, tak, aby byly důvěrně známé, aby byly její. Oddělení Gvšichni říkali Krabice, ale Lyra si pojmenovala i další místa,jídelně začala říkat Hrnec, a oddělení C, kde byly mužské repliky, Skryté údolí. Bezpečnostní kamery, které ji všude sledovaly, se staly Skleněnýma očima, přístroj na měření krevního tlaku Mačkátkem. Všechny sestry dostaly jména, doktoři a doktorky taky, aspoň ty, které vídala pravidelně. Výzkumníky ani rodičky pojmenovat nemohla, protože s nimi skoro nepřišla do styku, ale kasárna, v nichž spaly rodičky, pojmenovala Továrna vzhledem k tomu, žeprávě odtud vycházely všechny nové lidské modely, předtím než je odvezli na poporodní oddělení a pak, pokudpřežily, do ložnic, kde měly být aspoň dvě hodiny denněchovány, houpány a baveny.

Doktora Sapersteina pojmenovala Bůh, protoževšechno ovládal.

Při předčítání Lyra vždycky seděla vedle doktorky O’Donnellové, s hlavou skoro v jejím klíně, a zatímco doktorka O’Donnellová četla, snažila se porozumět tomu závratnému hemžení písmenek, snažila se přiřadit zvuky

GEMMA

LYRA

25

k symbolům. Soustředila se tak usilovně, až ji bolelo za

očima.

Jednoho dne jí přišlo, že doktorka O’Donnellová začala číst pomaleji – ne natolik, aby si toho všimly ostatní, ale dost na to, aby Lyra lépe zvládala určovat konce slov a všímat si, jak se některá slova zachytávají o písmenka, než přeskočila přes malou bílou mezeru. Ze začátku si myslela, že se jí to jen zdá. Pak, když doktorka O’Donnellová položila prst na stránku a začala přejíždět pojednotlivých řádcích a občas poklepávat na záhadnépuntíky a čárečky, nebo když se odmlčela u nějakého obzvlášť zamotaného slova, jí došlo, že se jí to nezdá.

Doktorka O’Donnellová se Lyře snažila pomoci se čtením.

A pomalu, pomaloučku – jako mikroskop, který seseřizuje stupeň po stupínku, odtikává k ostrému obrazu – se slova začala vymaňovat z tajuplných kaluží inkoustu na stránce a útočit na Lyřino chápání. Já. A. Šel. Teď.

Nemohlo to trvat navždy. Mělo jí to být jasné, ale nebylo.

Právě přece dostala jméno. V podstatě se podruhénarodila. Nevěděla ještě vůbec nic.

Jedno nedělní odpoledne doktorka O’Donnellováneřišla. Čekaly skoro hodinu, až se nakonec Kasiopejazačala nudit a prohlásila, že jde na pláž za oddělením Asbírat lastury. Nebylo to tak docela zakázané, ale Kasiopeja byla i tak jedna z mála replik, které se kdy odvážily dolů k vodě. Lyra šla občas s ní, ale sama se bála – vystrašená historkami, které vyprávěly sestry, o lidožravýchžralocích v úžině řeky Wahlee, o krokodýlech a jedovatých hadech číhajících v močálu.

REPLIKA

REPLIKA

26

Byl krásný den, nebylo moc horko a na nebi sedůležitě naparovaly obrovské mraky. Ale Lyra ven jít nechtěla.

Nechtěla nic jiného než sedět na podlaze vedle doktorky O’Donnellové, tak blízko, že by z její kůže cítilasměsici dezinfekce a citronového krému a viděla by papírová

vlákna vznášející se ve vzduchu, když doktorkaO’Donnellová otočila stránku.

Napadla ji hrozivá myšlenka: Doktorka O’Donnellová

je určitě nemocná. To bylo jediné možné vysvětlení. Od

doby, kdy jim začala předčítat, ani jednou nevynechala,

a Lyra odmítala uvěřit, že by ji to prostě přestalo bavit. Že

by ji ona přestala bavit. Že by byla pro doktorkuO’Donnellovou moc pomalá, moc poškozená.

Úplně zapomněla, jak moc Krabici nenávidí, jakvždycky zadržuje dech, kdykoli se octne třeba jen patnáct metrů

od dveří s červenou závorou, a rozběhla se k ní.Nedokázala vysvětlit, proč ji najednou tak jímá hrůza, ten pocit,

jako by se probudila uprostřed noci do černočerné tmy

a nevěděla, kde je.

Už byla skoro u oddělení C, když náhle zaslechlazvýšené hlasy. Jeden z nich patřil doktorce O’Donnellové.

Rychle se stáhla a schovala se ve výklenku. Viděla z něj doktorku O’Donnellovou a Boha, jak proti sobě stojí vjedné z prázdných vyšetřoven. Dveře byly pootevřené a do chodby se linuly jejich hlasy.

„Najal jsem vás,“ vrčel Bůh, „abyste tu pracovala, a ne

abyste si hrála na zatracenou Matku Terezu.“ Zvedl ruku

a Lyra se lekla, že doktorku uhodí. Pak si všimla, že v ní

drží starý, ohmataný výtisk Malého prince, ze kterého jim

doktorka O’Donnellová chodila předčítat.


GEMMA

LYRA

27

„Copak to nechápete?“ Doktorka O’Donnellová zrudla, takže jí nebyly vidět pihy. „To, co tu děláme... Ježíši.Zaslouží si taky trochu štěstí, nebo ne? Navíc jste sám říkal, že se jim daří líp, když se jim dostane trochu náklonnosti.“

„Stimulace a doteky. Ne vyprávění pohádek.“ Bůh práskl knížkou o stůl a Lyra nadskočila. Pak vzdychl. „Nejsme humanitární pracovníci. Jsme vědci, Cat. Atohle je naše práce. Tečka.“

Doktorka O’Donnellová zvedla bradu. Z culíku se jí začínaly uvolňovat pramínky vlasů. Kdyby Lyra znala slovo láska, kdyby opravdu chápala, co to je mít rád, v tu chvíli by věděla, že má doktorku O’Donnellovou ráda.

„To neznamená, že s nimi nemůžeme jednat jako slidmi,“ namítla.

Bůh už vykročil ke dveřím. Lyra zahlédla jeho hustá černá obočí, krátce střižený plnovous, oči tak zapadlé, že to vypadalo jako by mu je někdo zatlačil do hlavy. Teď ale strnul a prudce se otočil. „Ne, přesně to to znamená,“ pronesl hlasem ledovým jako Ocelové ucho, které jí občas tiskli na hruď, aby si poslechli její srdce. „Co bude dál? Budete snad učit krysy hrát šachy?“ Než doktorka O’Donnellová z Havenu odešla, dala svůj výtisk Malého prince Lyře. Lyra si byla celkem jistá, že doktorka předtím plakala.

„Hlavně si ji dobře schovej,“ šeptala jí a lehce sedotkla její tváře.

Lyra si potom šla lehnout. A její polštář celéodpoledne voněl dezinfekcí a citronovým krémem, jako prsty doktorky O’Donnellové.

REPLIKA

REPLIKA

28

ČTYŘI

TESTOVÁNÍ SOUKOLÍ PROBÍHALO ve velké místnosti

v oddělení D, kde táhlo a kde dřív byly klece s králíky,

takže to tu pořád bylo cítit granulemi a králičí močí. Lyra

nevěděla, co se s těmi králíky stalo. Havenův institut byl

obrovský a řada místností byla nepřístupná, takže měla

za to, že králíky prostě někam přesunuli. Anebo možná

králíci taky neprospívali, jako některé repliky.

Každý týden bylo Testování soukolí trochu jiné: ně

kdy měly repliky posbírat co nejrychleji malé, kluzké

špendlíky, nebo měly poskládat 3D skládačku, nebovy

brat na papíru vzor, který nepatřil mezi ostatní. Trvalo to

celý den. Ženské repliky, všech devět set šedesát,chodi

ly dovnitř po čtyřiceti podle barev. Rosalgin už se vrátila

z Krabice a posadila se vedle Lyry. Rosalgin si dalajmé

no po jednom produktu, který viděla v reklamě vtelevi

zi u sester. Sestry se hystericky rozchechtaly a vysvětlily

jí – a všem ostatním – k čemu se Rosalgin používá a co to

GEMMA

LYRA

29

je výplach pochvy, ale Rosalgin si jméno změnit odmítla

s tím, že se jí prostě líbí.

„Nevypadáš moc dobře“ byla první věc, kterouRosalgin Lyře řekla. Rosalgin skoro nikdy nic neříkala.Patřila mezi pomalejší repliky. Potřebovala pomáhat soblékáním a nikdy se nenaučila abecedu. „Jsi nemocná?“

Lyra zavrtěla hlavou a oči dál upírala na desku stolu.

V noci zase zvracela a potom se jí tak zamotala hlava, že

musela zůstat na záchodě a dobrých dvacet minut se jen

držet záchodové mísy. Kasiopeja ji tam nachytala, když

se šla vyčurat. Lyra se ale nebála, že by to na ni Kasiopeja

řekla. Kasiopeja měla pořád nějaké průšvihy – nesnědla

večeři, odmlouvala, upřeně pozorovala mužské repliky,

a dokonce se s nimi pokoušela dát do řeči, když senáhodou ocitli pohromadě v Hrnci nebo v Krabici nebo někde na chodbě, což se ale stávalo jen zřídka.

„Já jsem nemocná,“ oznámila jí Rosalgin. Mluvila tak

nahlas, že Lyra instinktivně zvedla hlavu ke Skleněným

očím, i když věděla, že zvuk nenahrávají. „Dali mě do

Krabice.“

Lyra neměla v Havenu kamarádky. Nevěděla, co tokamarádka je. Ale myslela si, že by byla smutná, kdybyRosalgin umřela. Bylo jí pět, když Rosalgin vyrobili, a ještě

pořád si pamatovala, jak ji po narození převezli ke sledování na poporodní, a jak kopala růžovýma nožičkama

a mávala pěstičkami, jako by tančila.

Jenže to s ní nevypadalo dobře. Hnědé něco chytly

a doktoři v Krabici to nedokázali zastavit. Za poslední

čtyři měsíce jich umřelo pět – čtyři ženské repliky a číslo

312 z mužského oddělení. Dvě z nich v tutéž noc. Sestry


REPLIKA

REPLIKA

30

si navlékly masky a tuhé rukavice, zabalily jejich těla do

jednoho kusu celtoviny a pak je vynesly ven ke sběruodadu. A Rosalgin byla celá lesklá a červená, jako do živa

rozedřená kůže pod puchýřem. Vlasy, které měla strojkem ostříhané na kraťoučko stejně jako ostatní repliky, jí

na místech vypadávaly. Bylo jí vidět až na kůži.

„Není to tak zlé,“ pokračovala Rosalgin, i když jí Lyra

neodpovídala. „Přišla tam Palmolive.“

Palmolive byla taky Hnědá. Před pár týdny začalazvracet a jednou ji uprostřed noci našli, jak bloudí po chodbách. Do Krabice ji převezli, když už nedokázala polknout

ani pár loků vody, aniž by se okamžitě nepozvracela.

„Myslíš, že brzo umřu?“ zeptala se Rosalgin.

Lyra naštěstí nemusela odpovídat, protože dorazilysestry. Dneska měly testování na starosti Línej Zadek a No

Jasně. Testovaly je skoro pokaždé. Lyra se ale chvíli bála,

že tentokrát přijde někdo jiný.

Dnes je čekaly tři testy. Vždycky když se Lyřerozbušilo srdce, představovala si, jak se čtyři chlopně otvírají

a zavírají, jak krev proudí stále stejným směrem, nekonečná smyčka, jako propojená oddělení v Havenu. Osrdci se dozvěděla stejně jako o celém lidském těle: Protože

nic jiného se tu učit nemohla, v Havenu neexistovala jiná

pravda než ta fyzická, hmatatelná, nebylo tu nic kromě

bolesti a reakce, symptomu a léčby, nádechu a výdechu

a kůže napjaté na svalech napjatých na kostech.

Nejdřív sestra No Jasně vyslovila pět hlásek a požádala repliky, aby si je zapamatovaly. Potom musely poskládat barevné proužky papíru tak, aby vytvořily posloupnost, od zelené ke žluté. Pak měly za úkol nastrkat

GEMMA

LYRA

31

dřevěné kostky různých tvarů do odpovídajících děr, což

bylo směšně snadné, ale Rosalgin s tím dost zápolila –

snažila se kosočtvercovou kostku nacpat do trojúhelníkové díry a občas nějakou kostku upustila, takže sezarachocením spadla na zem.

Na poslední test jim No Jasně rozdala papíry apropisky – Lyra si propisku tajně přitiskla na jazyk a užívala si chuť inkoustu, strašně moc toužila po další propisce do sbírky – a řekla jim, aby napsaly těch pět písmen, která si měly zapamatovat, ve správném pořadí. Většina replik uměla napočítat do sta a abecedu od A do Z, jednak aby uměly najít svoji postel, ale i pro účely testování, a Lyru moc těšilo malovat si kličky a hrany každé číslice.Představovala si, že i čísla jsou jazyk. Když zvedla oči,zjistila, že Rosalgin má před sebou pořád bílý list. Nemotorně svírala propisku a civěla na ni, jako by ještě nikdy žádnou neviděla. Nezapamatovala si ani jedno jedinépísmeno, ačkoli Lyra věděla, že abecedu i číslice umí a je na to patřičně hrdá.

Pak Línej Zadek ohlásila, že čas vypršel, a sestra No Jasně papíry vybrala a všechny repliky seděly, aninedutaly, zatímco se vyhodnocovaly jejich výsledky,propočítávaly se a zapisovaly do jejich složek. Lyře se potilydlaně. Teď to přijde.

„Zapomněla jsem ty písmenka,“ kňourala Rosalgin. „Nemohla jsem si vzpomenout na ty písmenka.“

„Tak fajn, to by stačilo.“ Línej Zadek se ztěžka zvedla ze židle a zaškvířila se, jako vždycky po testování.Repliky se taky postavily. Jediná Lyra zůstala sedět a srdce se jí v hrudi svíralo a zase uvolňovalo.

REPLIKA

REPLIKA

32

Jakmile byla Línej Zadek na nohou, začala si okamžitě

stěžovat, jako obvykle. „Zatracený boty. Zatracenýpočasí. A teď musím ten svůj línej zadek dostat až do Adminu.

Tam a zpátky mi to zabere dvacet minut. A k tomu ještě

dneska dorazí ti muži.“ Línej Zadek normálně pracovala

na recepci a u testování jen vypomáhala. Měla aspoňpadesát kilo nadváhy a v horku jí natékaly kotníky, až byly

nakonec stejně oblé a tlusté jako kmeny palem na dvoře.

„No jasně,“ odtušila No Jasně, taky jako obvykle. Měla

hladkou, hnědou kůži, která vždycky vypadala jakočerstvě naolejovaná.

Teď. Většina replik už odešla. Zbývala tu už jenRosalgin, seděla a upírala oči do tolu.

„Já tam dojdu,“ ozvala se Lyra. Nemohla popadnout dech, i když se ani nepohnula, a bála se, že si toho Línej Zadek všimne. Ale to se nestalo. Samozřejmě si nevšimla ničeho. Hodně sester ani nedokázalo repliky rozeznat od sebe. Lyra si pamatovala, že když byla ještě malá, upřeně na sestry zírala a snažila se je silou vůle přimět, aby se na ni podívaly, aby ji viděly, aby ji vzaly za ruku nebopochovaly nebo jí řekly, že je hezká. Jednou musela na dva dny na samotku, když ukradla sestře Em bezpečnostní odznak, protože si myslela, že bez něj nebude moct večer odejít, že bude muset zůstat u nich. Jenže sestra Em sisamozřejmě našla cestu ven, a brzy potom odešla zHavenu natrvalo.

Lyra už na to byla zvyklá: na odcházení, na to, že vždycky zůstane opuštěná. Teď byla ráda, že je prakticky neviditelná. Vždyť i sestry pro ni byly v podstatějedna jako druhá. Proto jim dávala přezdívky.

GEMMA

LYRA

33

No Jasně a Línej Zadek se na ni vytřeštěně otočily.

Lyra cítila, jak jí hoří tváře. Rosacea. To znala díkyceloživotnímu poslouchání doktorských hovorů.

„Co to říkalo?“ zeptala se velmi pomalu Línej Zadek.

Nemluvila přímo na Lyru, ale Lyra přesto odpověděla.

„Dojde tam,“ řekla a nutila se do klidu. Když bylaještě malá, mátl ji rozdíl mezi já a to, nedokázala je od sebe

odlišit. Občas si je v nervozitě popletla dodnes. Zkusila

to ještě jednou. „Můžu složky do Adminu odnést místo vás.“

No Jasně se uchechtla. „Ježíšikriste šmarjápano,“vydechla.

Línej Zadek na ni ale dál zírala, jako by Lyru viděla

úplně poprvé. „Ty víš, jak se dostat do Adminu?“

Lyra přikývla. Žila v Havenu odjakživa. A taky tady

bude žít navždy. Hodně místností bylo zamčených,zapovězených, přístupných jenom s klíčem nebobezpečnostním kódem – spousta míst, kam nemohla, spoustazavřených dveří, za nimiž se hýbali lidé s přilbami a v bílých oblecích. Ale věděla, jak jsou dlouhé chodby a kolikvteřin trvá dojít z koupelny do Hrnce a zpátky, znala stoly a společenské místnosti, schodiště a zkratky stejnědobře, jako znala výčnělky svých kyčlí nebo svoji postel,číslo 24, postel, ve které spala odjakživa. Stejně dobře, jako znala Omiron, latex, Hadičky, Tubičky, Červená víčka a Skleněné oči.

Své přátele, své nepřátele, svůj svět.

„Co je to Admin, Lyro?“ zeptala se Rosalgin. Všechno

Lyře zkazí – a navíc věděla, kde Admin je. Všichni tověděli. Ani Rosalgin nebyla tak hloupá.


REPLIKA

REPLIKA

34

„Budu rychlá,“ řekla Lyra a Rosalgin si nevšímala.

„Sapovi se to nebude líbit,“ namítla No Jasně. Sapo byla přezdívka, kterou sestry daly Bohovi, ale říkaly mu tak, jen když je neslyšel. Jinak mu říkaly doktor Saperstein nebo ředitel Saperstein. „Víš přece, že jim nemáme dávat nic důležitýho.“

Línej Zadek se ušklíbla. „Mně je fuk, jestli se mu to líbí nebo ne,“ odsekla. „On nemá puchejře jako sopky na obou nohách. A navíc se to stejně nedozví.“

„Co když to poplete?“ nenechala se odbýt No Jasně. „Pak budeš mít průšvih.“

„Nepopletu,“ protestovala Lyra, ale znělo to jako zaskřehotání, takže si odkašlala. „Nepopletu to. Vím, codělat. Musím do minus prvního v oddělení A.“

Rosalgin začala kňourat. „Já chci do Adminu.“

„Kdepak,“ otočila se na ni sestra No Jasně. „Tohle půjde

se mnou.“ A pak dodala, tichým hlasem, ale ne tak tichým,

aby ji Lyra a Rosalgin neslyšely: „Hnědý chcípaj jakomouchy. Zajímavý, jak to každou z nich zasáhne jinak.“

„To proto, že se jim to ještě nepovedlo vychytat.“ Línej Zadek zavrtěla hlavou. „Já jen doufám, že nekecaj, když tvrděj, že to není nakažlivý.“ Měřila si Lyrupřimhouřenýma očima, propočítávala, bubnovala prsty do desek s výsledky, jako by k ní odpověď mohla prosáknoutšpičkami prstů.

„Už jsem ti říkala, že to nakažlivý není. Nebokaždopádně ne takhle. Já tu jsem od začátku. Připadám ti mrtvá?“

Rosalgin se rozbrečela – hlasitým, bublavým kvílením, podobným pláči malých replik na dětskémoddělení. No Jasně ji musela na nohy vytáhnout skoro násilím

GEMMA

LYRA

35

a odvlekla ji na chodbu. Teprve když už Rosalginin hlas

vůbec neslyšela si Lyra uvědomila, že zadržuje dech.

Línej zadek k ní o centimetr posunula desky s papíry. Lyra vstala tak rychle, že židle zarachotila na dlaždicích.

„Rovnou přímo tam a nikde nezastavovat,“ nakázala jí Línej Zadek. „A kdyby se tě někdo ptal, kam jdeš, jdi dál a nevšímej si ho. Dole by měl bejt Werner. Řekni mu, že jsem tě poslala já.“

Lyra cítila, jak jí cukají svaly kolem rtů. Kdyby se ale tvářila moc šťastně, Línej Zadek by pojala podezření. Vzala od ní desky – dokonce i šustění papíru jí znělolahodně – a opatrně si je přitiskla k hrudi.

„Tak jdi,“ pobídla ji Línej zadek.

Lyra už nechtěla čekat. Bála se, že Línej zadek změní názor. I potom co zahnula do chodby, trnula, že na ni sestra křikne, že ji zavolá zpátky, že usoudí, že to nebyl dobrý nápad.

Havenův institut se skládal ze šesti oddělení, A až G. Nebylo tu žádné oddělení E, a nikdo nevěděl proč, ačkoli se proslýchalo, že bývalá manželka prvního Boha, Richarda Havena, se jmenovala Ellen. Kromě Krabice, oficiálně známé jako oddělení G, byly všechny budovy propojené, postavené ve tvaru pětiúhelníku kolem čtyř akrového centrálního dvora se zahradami, sochami, lavičkami, a dokonce hřištěm na badminton pro zaměstnance. Jednotlivé budovy v každém ohybu spojovaly elektronicky ovládané dvoukřídlé dveře, jakomechanické klouby. Jenom Krabice byla větší – měla aspoň čtyři nadzemní podlaží a údajně nejmíň tři další pod zemí, ačkoli to se zdálo nepravděpodobné vzhledem k tomu, že

REPLIKA

REPLIKA

36

byli přímo u moře. Krabice byla od ostatních budovoddělená, skoro sto metrů daleko, a byla z šedého betonu.

Nejrychlejší cesta na oddělení A vedla z testovacích místností přes oddělení F. Lyra už se rozhodla, že kdyby se jí někdo ptal, řekne, že jde do Hrnce na oběd.

Nikdo se jí ale neptal. Prošla kolem sesterny, kdesedělo několik sester a smály se dvěma ženám v televizi – repliky, pomyslela si Lyra a bodl ji osten nadšení, ale pak si všimla drobných rozdílů a došlo jí, že jsou to jendvojčata. Potom šla kolem ubikací zaměstnanců: menšíchpokojů, kde na palandách vždycky spali až čtyři lidé, sestry nebo mladší výzkumníci, a prostornějších ložnicdoktorů. Nakonec přišel Hrnec. Z pachu dušeného masa se jí okamžitě zvedl žaludek.

Sklopila hlavu a spěchala dál. Když si bzučákemotevřela dveře do oddělení A, hlídač, který měl službu, sotva vzhlédl. Prošla mramorovou recepcí, kde stála kamenná busta Richarda Havena, prvního Boha, které někdo natáhl červenomodrý plášť a směšný klobouček. Lyracháala, že je to nějaká hra, že má něco společného s místem zvaným Penn, odkud přišel první i druhý Bůh. Kousek za hlavním vchodem stál umělý vánoční stromek, původně koupený na každoroční havenský večírek, ale teď už tři roky neuklizený. Jen ho od jara do podzimuzhasínali. Ze zdí se usmívaly fotky cizích lidí, a na jedné z nich byli Richard Haven a doktor Saperstein, mnohem mladší než dnes a oblečení v červenomodré. Dokonce mělipomalované tváře.

Dneska se u nich ale Lyra nezastavovala. Prošladveřmi ke schodišti. Bylo to tu slabě cítit po cigaretách.


GEMMA

LYRA

37

Čím blíž byla k Adminu, tím víc cítila tlak na hrudi, jako by měla v krku strčené Hadičky a Tubičky, které jí do plic pumpovaly tekutinu. Minus první bylo vždycky klidnější než přízemí. U většiny dveří byly číselnéklávesnice a čtečky a velké červené kruhy rozdělené napůlvodorovnou bílou čárou, což znamenalo, že nepovolaným tam je vstup zakázán. Zdi navíc jako by vysávaly zvuk, absorbovaly ozvěnu Lyřiných kroků, jen co došlápla.

Do administrativních prostor mohli taky jen lidé, kteří sem měli přístup. Línej Zadek říkala, že na recepci bude Werner, a na tom závisel celý Lyřin plán. Okýnky ve dveřích bylo vidět do místnosti plné jednotlivých kancelářských kójí s letáky připíchnutými na korkových nástěnkách,klávesnicemi pohřbenými pod hromadami kartonových desek, telefony a počítači zapojenými do přetížených prodlužovaček. Tady se shromažďovaly všechny dokumenty z celého Havenu, od pošty po lékařské zprávy, než se přerozdělily a dopravily na místo určení.

Lyra se schovala do výklenku asi šest metrů zavchodem do Adminu. Kdyby vykoukla do chodby, naskytl by se jí pohled na dveře. V duchu zadoufala, že přišla včas a nepropásla svoji šanci. Několikrát nenápadně nahlédla do chodby, aby se podívala. Ale dveře zůstávaly zavřené.

Nakonec, když už začínala ztrácet naději, se ozvalotiché cvaknutí zámku. Dveře se skřípavě otevřely. O vteřinu později zamířily ke schodišti něčí kroky. Jakmile se otevřely dveře vedoucí ke schodům, vyklouzla Lyra do chodby.

Lyra do Adminu občas tajně chodila od doby, kdy tak náhle zmizela doktorka O’Donnellová. Věděla, že každý

REPLIKA

REPLIKA

38

den, když byli ostatní úředníci ještě na obědě v Hrnci, se

Werner vyplížil zpoza svého stolu, zatarasil něčím dveře

Adminu, aby se nezabouchly, a šel si na schody vykouřit

cigaretu nebo dvě.

Dneska mezi dvoukřídlé dveře zarazil harmonikové desky. Lyra vklouzla dovnitř a dala pozor, aby zůstaly na svém místě. Pak za sebou dveře lehce přivřela.

Pár vteřin jen nehnutě stála a nechala se obklopittichem. Administrativní oddělení bylo ve skutečnostiněkolik propojených místností. Ta, ve které stála, bylasvětlá a moderní a na stropě měla dlouhé zářivky podobné těm, které byly nahoře v laboratořích. Lyra se odvážila dál, do lesa kartoték a plastových pořadačů na papíry, mezi hory formulářů a dokumentů, kterých se už roky nikdo nedotkl. V několika místnostech byla tma nebo byly jen spoře osvětlené. A Lyra v tom tichu slyšelamiliony šeptaných slov, slov uvězněných v deskách azásuvkách, slov, která se chtěla vydrápat z kartoték.

Všech slov, které kdy mohla chtít, slov, kterými by se mohla cpát až k prasknutí, dokud by jí nepukly oči.

Došla do nejvzdálenějšího rohu nejtemnějšímístnosti a nazdařbůh si vybrala jednu kartotéku. Na samotných lékařských zprávách a na tom, co v nich stálo a co toznamenalo, jí nesešlo. Záleželo jí jenom na tom, aby siprocvičila čtení. Doktorka O’Donnellová jí jednou vysvětlovala, co to je knihovna, opravdová knihovna, k čemu slouží ve světě tam venku, a Lyra věděla, že Admin jenejbližší knihovně podobná věc, ke které má přístup.

Vybrala si jedny desky úplně zezadu, takové, o kterých si byla jistá, že na ně už dlouho nikdo nesáhnul,

GEMMA

LYRA

39

dost tenké na to, aby se daly snadno schovat. Zavřelakartotéku a obezřetně se vrátila, kudy přišla, skrzemístnosti, které byly světlejší a méně zaprášené.

V chodbě si znovu zalezla do výklenku a čekala. Asotva minutu nato zavrzaly dveře vedoucí ke schodišti, zabouchly se a v chodbě zaduněly kroky. Werner byl zpátky.

Lyra musela ještě splnit úkol, kvůli kterému sempřišla. To znamenalo schovat někam, i když jen nachviličku, svoji těžce vydobytou složku. Neměla moc na výběr. Zvolila si kovový kontejner na stěně, označenýsymbolem, o němž Lyra věděla, že znamená nebezpečný materiál. Sestry a doktoři do nich odhazovali použité rukavice, víčka nebo i injekční stříkačky, ale tenhle byl prázdný.

Werner ji ani nepustil dovnitř. Když zaťukala prstem na sklo, zamračil se a došel ke dveřím.

„Co je?“ sykl. Hlas k ní přes sklo doléhal jen tlumeně, ale Werner mluvil hodně pomalu, jako by si nebyl jistý, jestli mu Lyra rozumí. Bylo zjevné, že na jednání sreplikami není zvyklý.

„Poslala mě Shannon z ostrahy,“ odpověděla Lyra. Skoro řekla Línej Zadek, ale na poslední chvíli se opravila.

Werner na chvíli zmizel. Když se znovu objevil, aby jí otevřel dveře, měl na sobě rukavice a na obličeji masku. Nebylo to neobvyklé. Hodně zaměstnanců odmítalojednat s replikami bez ochranných pomůcek, což Lyřepřiadalo pitomé. Nemoci, které repliky zabíjely, poruchy, kvůli kterým byly zakrslé, pomalé a hloupé, bylyzpůsobené jen a pouze klonovacím procesem a tím, ževyrůstaly tady v Havenu.

REPLIKA

REPLIKA

40

Werner sjel pohledem desky v Lyřině ruce, jako by to

byla mrtvola. „No tak, naval to. A vyřiď Shannon zostrahy, ať si příště svoji práci raději dělá sama.“ Vytrhl jí desky

z ruky a rychle se stáhl. Ještě ji přes sklo sjel zamračeným

pohledem. Lyra si toho skoro nevšimla. V duchu už se

choulila v záplavě písmenek – opájela se představounových stránek, nových slov k luštění, lámání a pochopení.

Rozhlédla se, jestli je pořád sama, a vytáhla ukradené desky z kontejneru na stěně. Tuhle část plánu si tak

docela nepromyslela. Musela si desky donést do postele, ale kdyby je nesla jen tak, někoho by mohlo napadnout se zeptat, kde je vzala. Mohla se vymluvit, že jí je

dala některá ze sester, aby je odnesla – jenže co kdyby si

to někdo chtěl ověřit? Lyra si nebyla jistá, jestli by zvládla

přesvědčivě lhát. Za celé roky se zaměstnanci nemluvila

tolik jako dnes a už teď z toho byla vyčerpaná.

Místo toho se rozhodla strčit si desky za gumuvyfasovaných kalhot, a přes ně si nahrnula tričko. Aby jínesjely, musela se oběma rukama chytit za břicho, jako by jí

bylo špatně. I potom mohla dělat jen malé krůčky, a měla

dojem, že každý její krok doprovází šustění papíru. Jenže

jinou možnost neměla. Doufala, že se jí povede dojít do

oddělení D, aniž by na někoho narazila.

Jenže jen co prošla dveřmi ke schodišti, zaslechlaozvěnu hlasů. Než se stihla někam schovat, uviděla po schodech sestupovat Boha s jedním z Obleků. Lyra sklopila hlavu a ustoupila do strany, pažemi si desky přitiskla

k břichu a v duchu se modlila, aby kolem ní jen prošli

a nezastavovali se.

Zastavili se.


GEMMA

LYRA

41

„Hej,“ promluvil cizinec. „Hej. Ty.“ Oči měl skoroúplně černé. Obrátil se k Bohovi. „Která to je?“

„Nevím jistě. Některé ze sester je dokážou od seberozeznat jen tak.“ Bůh se na Lyru zadíval. „Která ty jsi?“zetal se.

Možná to bylo tím, že si k trupu tiskla ukradenédesky, ale Lyra se málem představila jménem. Nakonec to nutkání potlačila. „Číslo dvacet čtyři,“ pípla místo toho.

„A vy je prostě necháte jen tak se tady toulat?“ Druhý muž ještě pořád civěl na Lyru, ale dotaz očividněsměřoval na Boha. „I po tom, k čemu tu došlo?“ Lyra věděla, že musí narážet na černý kód.

„Dodržujeme všechny protokoly,“ odpověděl Bůh. Jeho hlas Lyře připomínal píchnutí injekce. „Když jsme v Havenu začínali, pro naše soukromé investory bylodůležité, aby se s nimi zacházelo humánně.“

„Soukromé investory už nemáte. Teď držíme kasu my,“

odtušil muž. „Co šíření nákazy?“

Lyra už skoro neposlouchala. Mezi deskami a holým břichem jí stékal pot. Představovala si, jak prosáknekartonem a rozmáčí papíry ve složce. Desky se jí na břiše maličko posunuly a Lyra se třásla strachy, že jí z nichvyadnou papíry, ale neodvážila se přehmátnout.

„Nehrozí, přenos je možný pouze přímým požitím – což byste věděl, kdybyste četl naše zprávy. Tak fajn,dvacet čtyřko,“ oslovil ji Bůh, „můžeš jít.“

Lyře spadl takový kámen ze srdce, že skoro zařvalaradostí. Místo toho sklopila hlavu a s rukama stáleomotanýma kolem pasu vykročila kolem nich.

„Počkat,“ zavolal na ni Oblek.

REPLIKA

REPLIKA

42

Lyra strnula a pomalu se k němu na schodišti otočila

čelem. Byli skoro na stejné úrovni. Lyra měla stejný pocit

jako během vyšetření, když se třásla v papírové košilce

a zírala na nehybná světla na stropě, chladná a odhalená.

„Co to má s břichem?“ zeptal se muž.

Lyra si sevřela pas ještě těsněji. Prosím, běželo jíhlavou. Prosím. Ani tu myšlenku nedokázala dokončit.

Kdyby ji přiměli ruce zvednout, složka jí vypadne. Lyra si

představovala, jak se jí z nohavic sypou listy papíru apadají ze schodů.

Bůh ukázal na umělohmotný náramek, který měla

Lyra na ruce. „Zelená,“ řekl. „Jedna z prvních variant.

Pomalejší postup než obvyklá vCJD. Většina zelených je

stále naživu, ačkoli poslední dobou u nich pozorujeme

první známky neurodegenerativních projevů.“

„A co to znamená v normální řeči?“

Bůh na rozdíl od muže v obleku nikdy nekoukalreplikám do očí. Díval se jí na ramena, na paže, na kolena, na

čelo, kamkoli, jen ne do očí.

„Vedlejší účinky,“ odpověděl a sevřeně se usmál. A pak

už mohla Lyra konečně jít.

Lyra nebyla jediná replika, která něco sbírala. Růže pod

polštářem schraňovala zubní kartáčky. Palmolive nachodbách hledala ztracené mince a dávala si je do krabičky od

vatových tyčinek. Kasiopeja si na parapetu vedle postele vyskládala tucty lastur, a navíc přesvědčila sestru Dolly, aby jí tajně donesla izolepu, a pověsila si na zeď několik

obrázků, které namalovala na ubrousky ukradené v jídelně. Kreslila kontejnery, červené přeškrtnuté kruhy, stetobr />

GEMMA

LYRA

43

skopy, bustu prvního Boha v červenomodrém plášti alesklé skalpely v záhybech čisté látky. Malovala dobře. Kalliopé

kdysi jedné ze sester vzala mobil a všechny její genotypy za

to potrestali.

Lyra si na svoje věci dávala pozor. Byly to jejísoukromé věci. Ukradenou složku si schovala pod tenkoumatraci, hned vedle svých dalších pokladů: několika propisek, včetně její nejoblíbenější, zelené cvakací propisky s bílým nápisem Fine & Ives, prázdnou plechovou krabičkou s nápisem Mentolky, půltuctu mincí, které našla za automatem na limonády, a ohmataného, odřenéhovýtisku Malého prince, který brala do ruky tak často, že se z vazby začínaly uvolňovat jednotlivé listy.

„V té knížce je poselství,“ řekla jí doktorkaO’Donnellová, než odešla z Havenu. „V lásce Malého prince k růži je moudrost, z níž bychom se měli poučit všichni.“ A Lyra přikyvovala a snažila se vypadat, že to chápe, i když tonechápala. Nerozuměla tomu, co je láska, co je naděje.Doktorka O’Donnellová odešla, a Lyra už zase zůstala opuštěná.

REPLIKA

REPLIKA

44

PĚT

„TYS MI LHALA, DVACET ČTYŘKO.“

Lyra klečela na zemi a mrkáním zaháněla slzy. Polykala pachuť zvratek, když vtom se otevřely dveře. Lyra se nedokázala včas vyškrábat na nohy. Otočila se a omylem shodila loktem koště.

Sestra Kudrnatá se nedívala na Lyru, ale na kbelík plný zvratek za ní. Kupodivu se nezdála být naštvaná. „Já to věděla,“ zavrtěla hlavou.

Bylo těsně po poledni a Kudrnatá nejspíš právědorazila z oběda na svoji směnu. Ještě na sobě nemělauniformu, ale modré tílko s korálky na ramenou, džíny akožené sandále. Lyru obvykle důkazy o životě mimo Haven fascinovaly – občas našla na umyvadle na záchodechsester vlhkem pokroucený časopis, nebo do koše odhozený vypotřebovaný balzám na rty, nebo rozbitý sandál na lavičce na dvoře – kratičké praskliny, za nimiž byl vidět celý nový svět.

GEMMA

LYRA

45

Dneska jí to ale bylo jedno.

Byla si jistá, že ji tady, v málo používaném kumbále v minus prvním podlaží oddělení D, nikdo nenajde.Probudila se celá zpocená, srdce jí prudce bušilo a žaludek se jí kroutil, jako by potřeboval vypudit něco těžkého asyrového. Jenže hned za minutu zazvonil budík a Lyravěděla, že koupelny budou zanedlouho plné replik, které se budou sprchovat, čistit si zuby a v šumění vody šeptem probírat Obleky a co tu ti muži asi chtějí a jestli už číslo 72 roztrhali krokodýli – jestli už jsou jeho plíce, ledviny a játra poházená po močálu.

Jenže záchody zaměstnanců taky nebudou bezpečné. Za prvé na ně repliky nesměly, a navíc tam bude plno – sestry se často schovávaly v kabinkách, aby sizatelefonovaly nebo napsaly zprávu.

„Nejsem nemocná,“ vyhrkla Lyra a natáhla ruku, aby se chytila police. Pořád se jí motala hlava.

„Tak pojď.“ Sestra Kudrnatá jako obvykle dělala, že ji neslyší. Možná ji vážně neslyšela. Lyra měla zase tenpodivný pocit, že je neviditelná, že je za závěsem a sestry a doktoři vidí jen matný obrys. „Půjdeme za doktorem Levym.“

„Ne, prosím.“ Doktor Levy pracoval v Krabici. Lyra ho nenáviděla, nesnášela i ten velký hučící stroj, Pana Já. Nesnášela ta světla, výsměšná jako lhostejné tváře.Cévkové prsty a Hadičky a Tubičky, Kapající pytlíky aSmutné sáčky, injekci za injekcí. Nesnášela ty podivné sny,které tam měla, o lvech pochodujících na kulatém kelímku, o hlasech, které nikdy neslyšela, ale připadaly jí takskutečné. To už jí snad byla milejší lumbální punkce a Upír –

REPLIKA

REPLIKA

46

dlouhá jehla, kterou jí vpichovali mezi dva obratle, aby jí

odebrali z těla tekutiny na vyšetření. „Nic mi není.“

„Nebuď hloupá,“ napomenula ji sestra Kudrnatá. „Je to pro tvoje vlastní dobro. Tak pojď, polez ven.“

Lyra vyšla do chodby, rukama se ale dál přidržovala stěn posetých háčky, z nichž visela košťata, mopy aloatky na smetí. Nedokázala si vzpomenout, co je za den. Jako by jí ta informace propadla dírou ve vědomí. Nevzpomínala si ani na to, jaký den byl včera, nebo co se vlastně stalo.

„Pojď za mnou.“ Sestra vzala Lyru za paži a Lyru to úplně ohromilo. Sestry se jich zřídka dotýkaly, pokud nemusely, a musely jen, když je měřily nebovyšetřovaly. Lyra si nevybavovala ani sestřino jméno, ačkoli si byla



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist