načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Relikvie - Douglas Preston; Lincoln Child

Relikvie

Elektronická kniha: Relikvie
Autor: ;

Expedice v Amazonské džungli pátrá po tajemném kmeni Kothogů. Nalezne chatrč s kultovními předměty kmene, mezi nimiž je dokonale propracovaná soška podivné bytosti. Tuto sošku vedoucí ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 76.5%hodnoceni - 76.5%hodnoceni - 76.5%hodnoceni - 76.5%hodnoceni - 76.5% 86%   celkové hodnocení
5 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BB art
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 349
Rozměr: 24 cm
Úprava: tran
Vydání: Třetí vydání v českém jazyce
Spolupracovali: Lincoln Child
přeložil Jaroslav Žerávek
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-7622-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Americká expedice hledá v deštném pralese v Amazonii stopy již zaniklého kmene Kothogů. Mezi rituálními předměty ji především zaujme figurka podivné bytosti Mbwuna. Podle legend byl synem ďábla, kterého se sice domorodci jako ztělesnění zla obávali, ale zároveň ho využívali v boji s nepřátelskými kmeny. Nálezy výpravy, jejíž členové tragicky zahynuli, byly uloženy v depozitáři Muzea dějin přírody v New Yorku. Po pěti letech mají být představeny veřejnosti na výstavě o přírodním náboženství. Ještě před vernisáží dochází k několika vraždám a skupina vědců a policistů se ve spolupráci s FBI snaží odhalit bestiálního vraha. Horor zachycuje pátrání po pachateli série záhadných bestiálních vražd, jehož stopy vedou do deštných pralesů v Amazonii k pozůstatkům zaniklého domorodého kmene.

Popis nakladatele

Expedice v Amazonské džungli pátrá po tajemném kmeni Kothogů. Nalezne chatrč s kultovními předměty kmene, mezi nimiž je dokonale propracovaná soška podivné bytosti. Tuto sošku vedoucí výpravy Whittlesey z chatrče uloupí, zabalí a pošle do Muzea dějin přírody v New Yorku. Celá expedice ale skončí tragicky, někteří členové se ztratí v džungli, ostatní zahynou při leteckém neštěstí. Z celé výpravy zbylo pouze několik beden nálezů, které se dostanou do muzea a skončí v depozitáři. O pět let později se v Muzeu připravuje velkolepá výstava o přírodním náboženství. Má za úkol přilákat co nejvíce návštěvníků, proto je většina exponátů do expozice umístěna až na poslední chvíli. Těsně před zahájením výstavy dojde ale v muzeu k sérii záhadných vražd. Jejich oběti jsou zohaveny, chybí jim podvěsek mozkový. Záhadě se snaží přijít na kloub skupina vědců v čele s doktorem Frockem a jeho asistenty Margo Greenovou a Gregem Kawakitou, a také policisté vedení poručíkem D’Agostou a agentem FBI Pendergastem. Postupně vychází najevo, že vraždy má na svědomí bytost Mbwun, což je právě ona bytost, jejíž sošku před léty ukořistil pro muzeum na své výpravě Whittlesey. Když nenašla tato bytost ve své domovině žádný přirozený zdroj potravy, který představovaly listy jedné tropické rostliny, vydala se za jejich jediným známým zdrojem – za bednami s nálezy, které byly zabaleny právě do listů této rostliny. Lidský podvěsek mozkový byl jedinou adekvátní náhradou látky, kterou Mbwun z rostlin čerpal. Douglas Preston a Lincoln Child jsou spoluautoři románů Relikvie , Dračí hora , Relikviář , Poklad , Bouře , Ledová bariéra , Kabinet kuriozit , Zátiší s vránami , Pekelná síra a Tanec smrti . Douglas Preston, pravidelný přispěvatel listu The New Yorker , pracoval pro Americké přírodopisné muzeum. Je zkušeným jezdcem na koni, na Západě projel tisíce mil. Lincoln Child je bývalý knižní redaktor a systémový analytik, který publikoval celou řadu antologií duchařských historek a příběhů s nadpřirozenou tematikou. Autoři pracují na dalším románu o Pendergastovi.

Zařazeno v kategoriích
Douglas Preston; Lincoln Child - další tituly autora:
Zákazníci kupující zboží "Relikvie" mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Pres+Child_Relikvie_tit 22/02/07 17:35 Page 1 (Black/Process Black plate)


Přeložil Jaroslav Žerávek

DOUGLAS PRESTON

& LINCOLN CHILD

RELIKVIE

Pres+Child_Relikvie_tit 22/02/07 17:35 Page 2 (Black/Process Black plate)


Vydalo nakladatelství BB/art s.r.o. v roce 2016

Bořivojova 75, Praha 3

Copyright © 1995 by Douglas Preston & Lincoln Child

All rights reserved.

Z anglického originálu The Relic

(First published by Tom Doherty Associates, New York, 1995)

přeložil © 1998, 2007, 2016 Jaroslav Žerávek

Jazyková korektura: Pavel Tučka

Grafická úprava obálky © 2007 Jan Matoška

Elektronické formáty © 2016 Dagmar Wankowska

Třetí vydání v českém jazyce

v elektronické podobě první

ISBN 978-80-7507-487-4 (pdf)


PPOODDÌÌKKOOVVÁÁNNÍÍ

Naše díky si zaslouží všichni ti, kteří obětovali svůj čas nebo zkušenosti, aby

se Relikvie stala tím, čím je: Ken Goddard, Tom Doherty, Bob Gleason,

Harvey Klinger, Anna Mageeová, Camille Clineová, Denis Kelly, Geor

gette Piligianová, Michael O’Connor, Carina Deleonová, Fred Ziegler, Bob

Wincott, Lou Perretti a Harry Trumbore.


ÚÚVVOODD


1

Amazonský prales, záøí 1987

V POLEDNE SE MRAKY ZAKRÝVAJÍCÍ VRCHOLEK CERRO GORDO PROTRHALY

a rozplynuly. Vysoko nad sebou, v korunách pralesních velikánů, spatřil

Whittlesey zlatavé sluneční paprsky. Kromě nich tam zahlédl také nějaká

zvířata – podle zvuků, které vydávala, šlo o nějaké drobné druhy opic, jejich

samec se spustil dolů a nechutně vřeštěl.

Whittlesey se zastavil vedle ležícího kmene a pozoroval, jak se k němu prodírá Carlos, jeho upocený pomocník.

„Tady se zastavíme,“ řekl španělsky. „Baja la caja. Shoď tu bednu.“

Whittlesey se posadil na kmen a zul si pravou botu a ponožku. Zapálil si cigaretu a její špičkou začal likvidovat armádu blech na nártu a kotníku.

Carlos sundal z ramen starou armádní krosnu, na níž byla důkladněpřivázaná dřevěná bedna.

„Otevři ji, prosím tě,“ ozval se Whittlesey.

Carlos odstranil provazy, odemkl několik mosazných pojistek a sundal víko.

Obsah bedny byl pečlivě zabalen do vláken nějaké místní rostliny.Whittlesey odhrnul vlákna a pod nimi se objevily drobné nálezy, pak malý dřevěný lis na rostliny a deník v zašlých kožených deskách. Na okamžik se zamyslel, potom vylovil z náprsní kapsy maskáčů malou, ale neobyčejně precizně vypracovanou figurku jakéhosi zvířete. Potěžkal ji v dlani, znovu obdivoval dokonalost provedení a nezvyklou váhu. Pomalu ji položil do bedny, vše zakryl a přiklopil víko.

Z batohu Whittlesey vytáhl složený čistý list papíru a rozložil ho na koleni. Sáhl do kapsy košile pro zlaté plnicí pero a začal psát:

9


Horní tok Xingu

17. září 1987

Montague,

rozhodl jsem se poslat Carlose zpátky s poslední bednou a vydat

se sám hledat Crockera. Carlos je spolehlivý a nemůžu riskovat

ztrátu bedny, pokud by se mi něco stalo. Hlavně se podívejte na

šamanské chřestítko a další rituální předměty. Jsou unikátní.Přiložená figurka, kterou jsme tady našli v opuštěné chatrči, je

důkaz, který jsem hledal. Všimněte si těch nezvykle velkých

čelistí, ještěřích znaků, náznaků vzpřímené chůze. Kothogové

existují a legenda o Mbwunovi není pouhá smyšlenka.

Všechny mé poznámky jsou v tomto deníku. Také je v něm

popsán krach celé expedice, o němž už budete ve chvíli, kdy

tento deník dostanete, samozřejmě vědět.

Whittlesey zavrtěl hlavou při vzpomínce na scénu, která se odehrálapředešlého dne. Ten idiot Maxwell. Nestaral se o nic jiného než jak dostat ty

vzorky, co si nacpal na záda, nepoškozené do muzea. Whittlesey se pousmál.

Pravěká vejce. Jako by to bylo něco víc než bezcenné schránky zárodků.

Maxwell měl být paleobiolog, ne fyzický antropolog. Je ironií osudu, že se

sbalil a opustil je zhruba kilometr od objevu ve svém oboru.

V každém případě byl Maxwell teď pryč a ostatní také. Zůstali jenom

Carlos a Crocker a dva průvodci. A teď už s ním zbyl jenom Carlos.Whittlesey se vrátil k dopisu.

Použijte můj zápisník a nálezy, jak uznáte za vhodné, abyste

obnovil mé dobré vztahy s muzeem. Ale hlavně se postarejte o tu

figurku. Jsem přesvědčen, že její hodnota pro antropologii je

nevyčíslitelná. Objevili jsme ji čirou náhodou včera. Zdá se, že

jde o klíčový předmět mbwunovského kultu. Ale nikde v okolí

jsme nenašli žádné stopy osídlení. To mi připadá zvláštní.

Whittlesey se zamyslel. Objev figurky v deníku nepopsal. Ještě teď se té

vzpomínce bránil.

Crocker sešel ze stopy kvůli lepšímu výhledu na skaliska; jinak by asipřehlédli skrytou pěšinu, která se klikatě vinula mezi mechem porostlýmiskalními útesy. A pak ta děsivá chatrč, napůl pohřbená mezi pralesními velikány

10


ve vlhkém údolí, kterého se jen letmo dokázaly dotknout sluneční paprsky...

Dva botokudští průvodci, kteří jinak neustále cosi brebentili v jazyce tupí,

okamžitě ztichli. Na Carlosovu otázku jeden z nich jen zamumlal cosi

o nějakém strážci chatrče a kletbě, která postihne každého, kdo naruší její

tajemství. A pak poprvé zaznělo z jejich úst slovo Kothogové. Lidé stínu.

Whittlesey byl skeptický. Už o kletbách slyšel – obvykle předcházelypožadavku na vyšší mzdu. Ale když vyšel z chatrče, byli průvodci pryč.

...A pak ta stařena, která se vynořila z pralesa. Patřila rozhodně kYanomamům, v žádném případě ne ke Kothogům. Ale věděla o nich. Spatřila je. Kletba, kterou pronesla... A to, jak znovu zmizela v pralese, neslyšně, spíš jako jaguár než člověk.

A potom obrátili pozornost k chatrči.

Chatrč... Whittlesey se jen zdráhavě ponořil do vzpomínek. Po stranách vchodu stály dvě kamenné desky se stejnou rytinou jakéhosi zvířete sedícího na zadních. Drželo cosi v čelistech, ale na zvětralém kameni už se nedaly rozpoznat detaily. Za chatrčí se rozprostírala zpustlá zahrada, bizarní oáza zářící v té zelené jednolitosti jasnými barvami.

Podlaha chatrče byla několik desítek centimetrů pod úrovní okolního terénu a Crocker si kvůli tomu při vstupu málem srazil vaz. Whittlesey už ho následoval mnohem opatrněji a Carlos si prostě jenom klekl do vchodu. Uvnitř je uvítaly tma a chlad, páchlo to tam hnilobou. Když Whittleseyrozsvítil baterku, spatřil tu figurku, sedící na vysokém hliněném oltáři uprostřed chatrče. Kolem něj leželo na zemi množství podivně rýhovaných kotoučů. A pak zasáhl paprsek stěny.

Chatrč postavili z lidských lebek. Při obhlídce těch nejbližších siWhittlesey povšiml hlubokých škrábanců, jejichž původ nedokázal odhalit. Na temenech lebek zely díry s nepravidelnými okraji. Většinou měly rozdrcenou a odtrženou spodinu lebeční. Silné kosti, které ji tvoří, zcela scházely.

Ruka se mu zachvěla a baterka zhasla. Než ji stačil znovu rozsvítit, spatřil, jak tisíci očních důlků proudí dovnitř slabé světlo, v němž se pomalupřevalovaly kotouče prachu.

A pak Crocker prohlásil, že se jde kousek projít, aby byl chvíli sám, jak řekl Whittleseymu. Ale už se nevrátil.

Vegetace je tady velmi neobvyklá. Kapradiny a přesličky vypadají

jako z pravěku. Hrozná škoda, že nemáme čas na podrobnější

studium. Použili jsme vlákna jednoho obzvláště starobylevypa>11


dajícího druhu jako balicí materiál; pokud bude mít Jörgensen

zájem, ať se na ně podívá.

Rozhodně předpokládám, že se sejdeme v Klubu objevitelů za

měsíc a oslavíme náš úspěch řádkou suchých martini a dobrým

macanudem. Do té doby do Vašich rukou svěřuji tento materiál

i svou pověst.

Váš kolega

Whittlesey

Zasunul dopis pod víko bedny.

„Carlosi,“ řekl. „Vezmeš tuhle bednu zpátky do Pôrto de Mós a počkáš tam na mě. Když se nevrátím do dvou týdnů, spoj se s plukovníkem Sotem. Řekni mu, aby ji poslal letadlem spolu s ostatními bednami do muzea, jak jsme se dohodli. Vyplatí ti tvou mzdu.“

Carlos na něj pohlédl. „Nechápu,“ prohlásil. „Chcete tady zůstat sám?“

Whittlesey se usmál, zapálil si druhou cigaretu a pokračoval v zabíjení blech. „Někdo tu bednu musí odsud vynést. Měl bys dostihnout Maxwella ještě před řekou. Chci tady pár dní pátrat po Crockerovi.“

Carlos se plácl do kolene. „Es loco! Nemůžu vás nechat samotného. Si te dejo atrás, te morirías. Tady v tom pralese umřete, señore, a vaše kosti roznesou ty strašné opice. Musíme jít oba, to je jediná možnost.“

Whittlesey zavrtěl netrpělivě hlavou. „Dej mi teploměr a chinin a to sušené hovězí ze svého batohu,“ řekl, natáhl si špinavou ponožku a zavázal botu.

Carlos začal vybalovat batoh, ale nepřestával protestovat. Whittlesey ho ignoroval, bezděčně si škrábal hmyzí kousance na zádech a hleděl k Cerro Gordo.

„Bude jim to divné, señore. Řeknou si, že jsem vás opustil. Bude to pro mě velmi zlé,“ poznamenal Carlos rychle a vložil věci do Whittleseyho batohu. „Ty mušky vás sežerou zaživa,“ pokračoval, sehnul se nad bednu a zaklapl pojistky. „Znova chytíte malárii a tentokrát zemřete. Zůstanu s vámi.“

Whittlesey v úžasu zíral na pramen sněhobílých vlasů přilepený naCarlosovo upocené čelo. Ty vlasy měl ještě včera uhlově černé, ještě předtím, než nahlédl do chatrče. Carlosův pohled se na okamžik střetl s jeho a potom Carlos sklopil oči.

Whittlesey vstal. „Adiós,“ řekl a zmizel v křovinách.

12


Pozdě odpoledne si Whittlesey povšiml, že vrcholek Cerro Gordo už zase

halí husté nízko letící mraky. Několik posledních mil kráčel po staré stezce,

vyšlapané bůhvíkým v uzoučkém průseku mezi křovinami. Cesta se moudře

vyhýbala bažinám s černou vodou, jež obklopovaly základnu tepui, vlhké,

džunglí porostlé stolové hory, která se tyčila před ním. Ta pěšina má logiku

lidské stezky, pomyslel si Whittlesey. Vznikla za jasným účelem; zvířecí

stezky se vždy klikatí. A mířila k úzké strži, která se rýsovala v masivu tepui.

Crocker musel jít tudy.

Zastavil se a uvažoval, bezděky se dotkl svého talismanu – zlatého šípu proklátého stříbrným –, který měl od dětství zavěšený na šíji. Až na tuchatrč nenarazili několik posledních dní na žádné známky lidského osídlení, nepočítá-li jednu dlouho opuštěnou vesnici domorodých sběračů kořínků. Tuhle pěšinu mohli vyšlapat jedině Kothogové.

Jak se blížil k výšině, spatřil několik vodopádů, které se řítily po jejíchstrmých stěnách. Dnešní noc stráví tady dole a ráno podnikne tisícimetrový výstup nahoru. Bude strmý, blátivý a možná i nebezpečný. Kdyby potkal Kothogy – asi by ho dostali.

Ale neměl zatím žádný důvod si myslet, že kmen Kothogů bude útočit. Koneckonců byl to přece Mbwun, ta bytost, jíž místní mýty připisovaly všechno zabíjení a agresivitu. Zvláštní – neznámá bytost ovládaná kmenem, který ještě nikdo nikdy nespatřil. Může Mbwun opravdu existovat? uvažoval. Třeba v tomhle rozsáhlém deštném pralese skutečně žije vymírající zbytek druhu; biologové tuhle oblast ještě nestačili prozkoumat. Nebylo to poprvé, co zalitoval, že si Crocker s sebou vzal při odchodu z tábora jeho vlastní pušku, třicítku Mannlicher.

Ale nejdříve, umiňoval si Whittlesey, musí najít Crockera. Potom může pátrat po Kothozích, dokázat, že nevymřeli už před staletími. Bude slavným objevitelem pravěkých lidí se zvyky doby kamenné, žijících hluboko v srdci amazonského pralesa, na planině, která se tyčí nad džunglí jako ve Ztraceném světě Arthura Conana Doyla.

Neměl žádný důvod obávat se Kothogů. Snad jedině ta chatrč...

Náhle ho do nosu udeřil ostrý zápach rozkladu a on se zastavil. Nebylo žádných pochyb – mrtvé zvíře, a velké. Udělal pár kroků a zápach zesílil. Srdce mu začalo očekáváním tlouct rychleji: možná Kothogové poblížulovili nějaké zvíře. Třeba na tom místě najde jejich výrobky – nástroje, zbraně, nebo snad dokonce i předměty související s přírodním kultem.

Plížil se vpřed. Nasládlý pach, při němž se mu zvedal žaludek, stále sílil. V korunách nad svou hlavou spatřil sluneční paprsky – jasné znamení, že

13


nedaleko je paseka. Zastavil se a přitáhl si batoh těsněji, aby mu nebránil

v rychlejším pohybu.

Úzká stezka, proražená houštinami, začala klesat a náhle zahnula na malý palouk. Na jeho opačné straně spatřil zbytky zvířete. Do kůry na kmeni, u něhož se válely, byla vyrytá jakási posvátná spirála a na obnažených,mokvavých žebrech mršiny leželo několik jasně zelených papouščích pírek.

Ale když přišel blíž, uviděl, že mršina má na sobě khaki košili.

Nad otevřeným hrudníkem zabzučel a zavířil mrak velkých much.Whittlesey si povšiml, že zakrvácená levá paže s lehce rozevřenou dlaní jepřipoutána ke kmeni nějakým primitivním provazem. Kolem těla se povalovalo množství prázdných nábojnic. A pak spatřil hlavu. Ležela tváří nahoru v podpaží mrtvoly, s chybějící zadní částí lebky, s prázdným pohledemupřeným vzhůru a nafouklými tvářemi.

Whittlesey našel Crockera.

Instinktivně začal couvat. Viděl, že celé tělo je ohlodáno hroznými,nelidskými čelistmi. Mrtvola vypadala ztuhle. Snad – pro milosrdenství boží – už Kothogové odtáhli.

Pokud to ovšem udělali Kothogové.

Současně si uvědomil, že deštný prales, jinak překypující projevy života, náhle ztichl. Prudce se obrátil a zahleděl se do džungle. Něco se pohybovalo v hradbě keřů na pokraji paseky a mezi listy se zaleskly rudě planoucí oči. Se vzlykem a zaklením si přetřel rukávem tvář a znovu pohlédl tím směrem. Oči zmizely.

Nemohl váhat – musí se dostat zpět na stezku, pryč odsud. Pěšina dopralesa začínala přímo před ním. Musí k ní doběhnout co nejrychleji.

A pak spatřil na zemi něco, čeho si předtím nepovšiml, a v keřích před sebou zaznamenal těžkopádný, a přitom děsivě plíživý pohyb.

14


2

Belém, Brazílie, èervenec 1988

TENTOKRÁT SI BYL VEN NAPROSTO JISTÝ, ŽE NĚKDE PŘED NÍM SE POTLOUKÁ

předák doku.

Stál hluboko ve stínu mezi skladištními baráky a pozoroval okolí. Lehký déšť ještě více zkresloval bachraté obrysy zakotvených loděk a světla přístavu se v něm změnila ve špendlíkové hlavičky. Kapky se po dopadu na rozpálené paluby měnily v páru, která s sebou odnášela slabý zápach pryskyřice. Z dálky k němu doléhaly zvuky nočního přístavu: zuřivý štěkot psů, útržky smíchu střídané portugalštinou; směsice hudby z barů na nábřeží.

Připadalo mu to jako sen. Dostal se sem dlouhou oklikou, když půda v Miami začala už být příliš horká. Tady šlo hlavně o drobné obchody, kolem pobřeží se pořád putovaly nějaké bárky. V přístavu vždyckypotřebovali píchnout a on byl v nakládání člunů zběhlý. Řekl, že se jmenuje Ven Stevens, a nikdo se dál nevyptával. Stejně by nevěřili, že mu mohli dát křestní jméno Stevenson.

Zavedl se vcelku slušně. V Miami získal spoustu zkušeností, měl dost času, aby si vytříbil instinkty. A ty se mu tady dole náramně hodily.Úmyslně mluvil špatně portugalsky, s dlouhými odmlkami, a tak mohl sledovat oči a mimiku ostatních. Ricon, zástupce vedoucího přístavu, byl slušný informátor.

Ven vždycky dostal včas hlášku, že se po řece blíží náklad. Obvykle mu stačila jenom dvě jména: odesilatele a příjemce. Vždycky věděl, co máhledat. Bedny byly pokaždé stejné. Viděl, jak je opatrně vyložili a potom zamkli do skladiště. A pak se už jenom postaral o to, aby byly jako poslednínaložené na určený člun směřující do Států.

15


Ven byl přirozeně opatrný. Neustále sledoval předáka. Jednou nebodvakrát měl zvláštní pocit, poplašné vyzvánění v mozku, že předák cosivyčenichal. Ven pokaždé na nějakou dobu trochu přibrzdil a za pár dní vyzvánění utichlo.

Pohlédl na hodinky. Jedenáct. Slyšel, jak se za rohem otvírají dveře, potom se zavřely. Ven se pomalu plížil kolem zdi. Na dřevěných prknech zadusaly těžké kroky, pak pod lampou prošla známá postava. Když se kroky ztratily v dálce, Ven vykoukl zpoza rohu. Kancelář byla prázdná, přesně podle jeho očekávání. Naposledy pohlédl tím směrem, odlepil se od budovy a zamířil do doků.

Při každém kroku cítil na rameni náraz prázdného batohu. Sáhl do kapsy, vylovil klíč a pevně ho sevřel v hrsti. Na tomhle klíči všechno záviselo. Nechal si ho zhotovit ještě předtím, než se na dva dny ztratil do doků.

Ven prošel kolem malého nákladního člunu kotvícího u mola, z těžkých plachet dopadala na jeho zrezavělou palubu černá voda. Loď vypadalaopuštěně, vykašlala se na ni i přístavní hlídka. Zpomalil. Dveře skladiště měl přímo před sebou, blízko konce hlavního mola. Chvatně se ohlédl. Pak rychlým pohybem ruky odemkl kovové dveře a vklouzl dovnitř.

Pomalu za sebou zavřel dveře a chvíli čekal, než jeho oči přivykly tmě. Polovinu měl šťastně za sebou. Zbývalo už jenom dotáhnout to tady do konce a vypadnout.

A to co nejdřív. Protože Ricon byl čím dál nenažranější a prachy mu rukama protékaly jako voda. Naposledy vedl dokonce jakési řeči o zvýšení svého podílu. Zrovna to ráno se Ricon s předákem na čemsi potichu domlouvali a předák se přitom zahleděl na Vena. A Venovi velely instinkty, aby se co nejdříve vypařil.

Tma zřídla a on spatřil obrysy nesčetných přepravních kontejnerů a beden. Nemohl si dovolit rozsvítit baterku, ale nevadilo mu to; plán skladiště měl v malíčku. Pomalu vyrazil vpřed mezi hory zboží.

Konečně uviděl, co hledal: hromádku beden, šest velkých a jednu malou, stojících stranou v koutě místnosti. Na dvou větších bednách se černal nápis MDP, New York.

Už před několika měsíci se Ven na ty bedny ptal. Kluk, který pomáhal skladníkovi, ho seznámil s jejich příběhem. Podle něj přišly bedny vloni na podzim po řece z Pôrto de Mós. Byly určené na leteckou přepravu, ale něco se stalo s lidmi, kteří ji měli zajistit – učedník nevěděl, co přesně. Nikdo včas nevyřídil poplatky, a tak teď bedny trčely tady za červenou čárou a zdálo se, že na ně všichni zapomněli.

16


Všichni kromě Vena. Volný prostor za nimi byl přesně tak velký, aby posloužil za perfektní skrýš pro jeho zboží až do chvíle, než je pokaždénaložil na loď.

Rozbitým oknem vysoko ve zdi zalétl dovnitř teplý noční větřík a osušil pot na Venově čele. Usmál se. Zrovna před týdnem se dozvěděl, že tyhle bedny už konečně brzo odvezou do Států. Ale to on už bude dávno pryč.

Bylo třeba zkontrolovat skrýš. Tentokrát šlo jenom o jednu bedýnku, jejíž obsah zaplní jeho prázdný batoh. Věděl, kde najde kupce a jak na to. A udělá to hodně brzo – někde daleko odsud.

Když se Ven chystal protáhnout za velké bedny, najednou se zarazil. Divně to tam páchlo: tak nějak zemitě, kozlinou a hnilobou. Přístavemprošla pěkná řádka podivných zásilek, ale žádná takhle nezapáchala.

Jeho instinkty byly v pohotovosti, ale nic zvláštního už nezaznamenal. Pohnul se vpřed, mezi dodávku do muzea a stěnu.

Znova se zastavil. Něco se dělo. Něco bylo úplně špatně.

Spíš zaslechl, než uviděl, že se něco v tom malém prostoru pohybovalo. V ústrety se mu vyvalil ten čpavý puch a hniloba ho ochromila. Jakásistrašlivá síla ho najednou odhodila na stěnu. V hrudi a břiše jako by mu hořelo. Otevřel ústa, chtěl křičet, ale v hrdle mu cosi vřelo, a pak mu lebkou projela jako blesk ostrá bolest a po ní následovala už jen tma.

17


ÈÈÁÁSSTT PPRRVVNNÍÍ

MMUUZZEEUUMM

NNEEPPØØIIRROOZZEENNÝÝCCHH

JJEEVVÙÙ


3

New York, souèasnost

ZRZEK LEZL NA PODSTAVEC, NADÁVAL MLADŠÍMU BRATROVI DO SRABŮ

a sápal se po noze slona. Juan ho mlčky sledoval a zareagoval až ve chvíli,

kdy se ruka dítěte dotkla exponátu.

„No tak,“ vykřikl Juan a naznačil pohlavek. „Hele, nesahejte na ty slony.“ Kluk se polekal a odtáhl ruku; ještě pořád byl ve věku, kdy na něj působila uniforma. Ti starší – patnáctiletí a šestnáctiletí – by Juana poslali někam. Těm bylo jasné, že je jenom hlídač. Zatracená práce. Ale jednou si dodělá ty prokleté zkoušky a bude z něj policajt.

Podezíravě sledoval, jak zrzek a jeho mladší bratr obcházejí vitríny v potemnělé hale a dívají se na vycpané lvy. U vitríny plné šimpanzů začali chlapci poskakovat a škrábat se na hlavách. Těžili z toho, že jsou ještě děti. Kde, sakra, mají rodiče?

Potom Billy, ten zrzek, zatáhl bratra do místnosti plné nálezů z Afriky. Za sklem na ně zírala řada masek s velkými dřevěnými zuby. „Jé!“ překvapeně vyjekl Billyho mladší bratr.

„To je na nic,“ prohlásil Billy. „Půjdem se podívat na dinosaury.“

„Kde je máma?“ zeptal se druhý chlapec a rozhlédl se kolem sebe.

„Ale, asi se ztratila,“ odpověděl Billy. „No tak, pojď.“

Vydali se na cestu prázdným, ozvěnou dunícím sálem plným totemových kůlů. Mladší chlapec měl dojem, že to tam zvláštně páchne kouřem a hnijícími kořeny stromů.

Billy si vybavil, že když tam byl naposledy, viděl největšího brontosaura světa a tyranosaura a trachydonta. Zub toho brontosaura musel měřit aspoň stopu. Byla to ta největší věc, jakou kdy Billy spatřil. Ale na tyhle indiánské

21


totemy si nevzpomínal. Možná jsou ti dinosauři za dalšími dveřmi. Jenže ty

vedly jenom do nudného sálu národů Pacifiku, plného zdechlin, slonoviny,

hedvábí a bronzových soch.

„Tak vidíš, cos udělal,“ řekl Billy.

„Co?“

„Kvůli tobě jsem se ztratil, víš,“ prohlásil Billy.

„Máma se zblázní,“ podotkl bratr.

Billy odfrkl. S rodiči se přece měli setkat až po zavření, na velkémvstupním schodišti. Cestu ven najde, vždyť není malý.

Prošli několika dalšími zaprášenými místnostmi, sestoupili po úzkém schodišti do dlouhé slabě osvětlené chodby. Od podlahy po strop jilemovaly tisíce drobných vycpaných ptáčků, kteří měli místo očí bílou bavlnu. Chodba byla prázdná a páchla naftalínem.

„Už vím, kde jsme,“ prohlásil Billy s nadějí v hlase a s pohledem upřeným do tmy.

Jeho bráška začal popotahovat.

„Nech toho,“ zarazil ho Billy. Pofňukávání jako když utne.

Chodba prudce zahnula a skončila malým výklenkem plným prachu a prázdných vitrín. Byl to skutečně konec, odejít se dalo jenom kolem těch vycpaných ptáků. Kroky dětí se rozléhaly prostorem, kam nezabloudil žádný z nedělních návštěvníků. Na konci výklenku spatřili zástěnu ze dřeva, která se marně tvářila, že je stěna. Billy pustil ruku svého bratra, přistoupil k zástěně a nahlédl za ni.

„Tady už jsem byl,“ prohlásil sebevědomě. „Uzavřeli to tu, ale minule to bylo otevřené. Vsaď se, že dinosauři jsou přesně nad námi. Jdu se podívat, jestli se tam dá projít.“

„Ale nenecháš mě tady,“ naléhal mladší chlapec.

„Ne, ty hloupý. Jdu. A ty počkej.“ Billy se protáhl za zástěnu a za chvíli se ozvalo kovové skřípění otevíraných dveří.

„Hele,“ ozval se Billyho hlas, „jsou tady točité schody. Vedou dolů. Vyzkouším je.“

„Nech toho! Billy!“ zakřičel chlapec, ale jedinou odpovědí mu bylyvzdalující se kroky.

Chlapec začal vzlykat, chodbou se rozléhal jeho tenounký hlásek. Po několika minutách se dal do škytání, hlasitě vzlykl a posadil se na podlahu. Začal popotahovat úzký proužek gumy, který mu plandal na tenisce, až ho utrhl.

Náhle vzhlédl. V chodbě bylo ticho a dusno. Osvětlené skříňky vrhaly na

22


podlahu dlouhé stíny. Kdesi zavrčela ventilace. Billy byl skutečně pryč.

Chlapec začal znovu plakat, tentokrát mnohem hlasitěji.

Možná by udělal nejlíp, kdyby se vydal za bratrem. Třeba to nebude ani tak hrozné. Billy už možná našel cestu ven a dostal se k rodičům a všichni na něj v tuhle chvíli čekají někde tam, na druhé straně. Ale musí si pospíšit. Muzeum už asi zavřeli.

Vstal a vklouzl za přepážku. Chodba pokračovala dalšími skříněmi plnými prachu a zapomenutých vycpanin. Spatřil pootevřené staré kovové dveře.

Chlapec k nim přistoupil a nahlédl dovnitř. Za dveřmi začínalo úzké točité schodiště, které se ztrácelo kdesi v hloubce. Vzduch tam byl ještě hustší a páchlo to tak, že hoch svraštil nos. Vůbec se mu nechtělo stát na těchhle schodech. Ale Billy byl někde tam dole.

„Billy!“ zavolal. „Billy, vylez! Prosím tě!“

Jedinou odpovědí ze šachty mu byla ozvěna vlastního hlasu. Chlapec znovu zafňukal, potom začal sestupovat dolů a přidržoval se zábradlí.

23


4

Pondìlí

KDYŽ ZAHNULA MARGO GREENOVÁ DO ZÁPADNÍ SEDMDESÁTÉ DRUHÉ

ulice, oslnilo ji ranní slunce. Na okamžik sklopila oči a zamrkala, potom si

rukou shrnula vlasy z čela a přešla ulici. Před ní se jako pevnost tyčilonewyorské Muzeum dějin přírody, jeho mohutná klasicistní fasáda těžcespočívala na řadě měděných sloupů.

Margo se vydala po dlážděné cestě, která vedla ke vchodu pro zaměstnance. Prošla kolem nakládacích ramp a zamířila do granitového podjezdu, ústícího na nádvoří muzea. A potom udiveně zpomalila. Ústí tunelu před ní ozařovaly červené záblesky. Na druhém konci viděla shluk sanitek,policejních vozů a jedno vozidlo záchranky.

Margo vešla do tunelu a kráčela k prosklené vrátnici. Normálně by touto dobou starý strážný Curly seděl rozvalený na židli se začernalou lulkou v koutku úst a opíral by se o zadní sklo vrátnice. Ale dnes byl na nohou. Pootevřel dveře. „Dobré ráno, paní doktorko,“ řekl. Pro něj byl „doktorem“ každý, od vysokoškoláků po ředitele muzea, titul netitul.

„Co se děje?“ zeptala se Margo.

„Vím já?“ opáčil Curly. „Přiřítili se sem před dvěma minutama. Alemyslím, že bych se měl tentokrát mrknout na vaši průkazku.“

Margo začala prohrabávat kabelku a uvažovala, jestli vůbec průkazku má. Už celé měsíce ji po ní nikdo nechtěl. „Nevím jistě, jestli ji mám s sebou,“ poznamenala a byla vzteklá, že si od zimního úklidu neudělala v kabelce pořádek. V poslední době vedla její kabelka v soutěži antropologického oddělení o největšího bordeláře.

24


Telefon na vrátnici zazvonil a Curly se k němu vrhl. Margo našlalegitimaci a zvedla ji proti oknu, ale Curly si jí nevšímal a s vytřeštěnýmpohledem poslouchal informace ze sluchátka.

Beze slova zavěsil a bylo na něm vidět, že je v šoku.

„No tak?“ vyzvídala Margo. „Co se děje?“

Curly vytáhl dýmku. „Ani to nechtějte vědět,“ prohlásil.

Telefon začal znovu vyzvánět a Curly ho popadl.

Margo nikdy neviděla u vrátného takovou rychlost. Pokrčila rameny, upustila legitku do tašky a šla dál. Blížil se termín odevzdání další části její dizertace a ona si nemohla dovolit promarnit jediný den. Minulý týden měla fofry – lítání kolem otce, vyřizování, telefony. Takže už nemohla ztrácet čas.

Přešla přes nádvoří, vstoupila do muzea zadním vchodem, zahnula doprava a spěchala dlouhou chodbou v přízemí k antropologickémuoddělení. V kancelářích byla ještě tma, ožívaly až kolem půl desáté nebo v deset.

Chodba prudce zahýbala o devadesát stupňů a ona se zastavila. V další chůzi jí bránila žlutá páska natažená přes celou chodbu. Margo si nemohla nepovšimnout nápisu – NYPO MÍSTO ČINU – ZÁKAZ VSTUPU. U pásky stál Jimmy, strážce z peruánské expozice, a spolu s ním Gregory Kawakita, mladý zástupce kurátora z oddělení vývojové biologie.

„Co se to tu děje?“ zeptala se Margo.

„Typický úkaz práce muzea,“ prohlásil Kawakita s unaveným úsměvem. „Odřízli nás.“

„Neřekli mi nic, jenom že mám všechny zastavit,“ řekl nervózně strážný.

„Hele,“ Kawakita na to, „příští týden mám mít prezentaci v Národním vědeckém fondu a dneska s tím musím pohnout. Takže když dovolíte...“

Jimmy už začínal být dopálený. „Dělám jen svou práci, jasný?“

„Nech toho,“ krotila Margo Kawakitu. „Pojďme dolů do zasedačky na kafe. Možná tam bude někdo vědět, co se vlastně stalo.“

„Nejdřív se potřebuju dostat na záchod, jestli najdu nějaký nezapečetěný,“ odpověděl podrážděně Kawakita. „Pak tam přijdu.“ Dveře zasedací místnosti, které se nikdy nezavíraly, byly toho dne zavřené. Margo položila ruku na kliku a přemýšlela, jestli by neměla počkat naKawakitu. Nakonec otevřela. Nepotřebuje přece, aby si na ni někdo otvíral hubu.

Uvnitř se zády k ní bavili dva policisté. Jeden zavrčel. „Co to bylo, Šestko?“ zeptal se.

„Poblil se z toho,“ odpověděl druhý. „Dneska už si asi žádnou snídani

25


nahoru nepřinese.“ Když policisté poodstoupili, Margo se přes ně podařilo

nahlédnout do zasedačky.

Velká místnost byla prázdná. V kuchyňce na druhé straně se někdo nahýbal nad dřezem. Odplivl si, utřel si ústa a obrátil se. Margo poznala Charlieho Prinea, nového konzervátora z antropologického oddělení, kterého přijali na dočasný grant před šesti měsíci kvůli restaurování exponátu pro novou výstavu. Tvář měl popelavou a bez výrazu.

Policisté se postavili k němu, každý z jedné strany, a odváděli ho pryč.

Margo poodstoupila stranou, aby mohli projít. Prine kráčel toporně jako robot. Margo sjela pohledem po jeho postavě.

Prineovy boty byly nasáklé krví.

Apatický Prine si povšiml změny v jejím výraze. Sledoval její pohled; potom se zastavil tak prudce, že policista za ním do něj vrazil.

Prine vytřeštil oči a zbledl ještě víc. Policisté ho uchopili v podpaží, ale on se jim začal vzpouzet a vrtěl v panice hlavou. Rychle ho vyvedli z místnosti.

Margo se opřela o stěnu a čekala, až jí přestane bušit srdce. Mezitím vstoupil do místnosti Kawakita a za ním několik dalších lidí. „Polovina muzea je zapečetěná,“ konstatoval, zavrtěl hlavou a nalil si šálek kávy. „Nikdo se nemůže dostat do kanceláře.“

Jakoby v odpověď začal v tu chvíli brblat starý místní rozhlas: „Prosím pozor. Všichni zaměstnanci kromě strážných ať se okamžitě shromáždí v zasedací místnosti.“

Když se posadili, začali se dovnitř trousit po dvou po třech laborantky a pomocní kurátoři, kteří zrovna nepracovali na žádném úkolu; na skutečně důležité lidi bylo ještě příliš brzy. Margo je nezaujatě pozorovala. Kawakita něco říkal, ale ona ho neposlouchala.

Za deset minut bylo v místnosti narváno. Jeden se snažil překřičet druhého: nadávali, že se nemohou dostat do kanceláří, stěžovali si, že jim nikdo nic neřekne, afektovaně diskutovali o každé nové fámě. V muzeu, kde se, kam paměť sahala, nic zajímavého nepřihodilo, měli teď samozřejmě žně.

Kawakita usrkl kávu a protáhl obličej. „Nemrkneš se na tu sedlinu?“ Obrátil se k Margo. „Tys oněměla? Za celou dobu, co tu sedíme, jsi nepromluvila slovo.“

Zdráhavě mu vyprávěla o Prineovi. Kawakitovy příjemné rysy ztuhly. „Proboha,“ vysoukal ze sebe nakonec. „Co myslíš, že se stalo?“

Margo si uvědomila, že hluk v místnosti postupně utichá. Ve dveřích stál podsaditý olysalý muž v hnědém obleku, s policejní vysílačkou v kapse špatně padnoucího saka a s nezapáleným doutníkem v koutku úst. Prošel místností následován dvěma uniformovanými policisty.

26


Zastavil se vepředu, povytáhl si kalhoty, vyndal z úst doutník, vyplivlkousek tabáku a odkašlal si. „Mohli byste mi prosím věnovat pozornost?“ začal. „Došlo k situaci, kdy se budete muset načas smířit s naší přítomností.“

Najednou se zezadu ozval dotčený mužský hlas. „Promiňte, pane...?“

Margo se ohlédla za sebe. „Freed,“ zašeptal Kawakita. Margo už o Franku Freedovi, kurátorovi ichtyologických sbírek, slyšela.

Muž v hnědém pohlédl na Freeda. „Poručík D’Agosta,“ vyštěkl. „Newyorská policie.“

Taková odpověď by umlčela většinu lidí. Freed, vychrtlý muž s dlouhými šedými vlasy, se ale nedal. „Možná,“ prohlásil sarkasticky, „byste nás laskavě mohl informovat o tom, co přesně se tady děje. Myslím, že máme právo...“

„Rád bych vám alespoň krátce sdělil, co se stalo,“ utnul ho D’Agosta. „Ale prozatím vám můžeme říct jediné, a to, že se v přízemí našla mrtvola.Okolnosti vyšetřujeme. Jestliže...“

V nastalém rozruchu zvedl D’Agosta unaveně ruku.

„Můžu prozradit pouze tolik, že už jsou tady z oddělení vražd a rozběhlo se vyšetřování,“ pokračoval. „Muzeum je s okamžitou platností uzavřeno. V tuto chvíli nemůže nikdo ani dovnitř, ani ven. Předpokládáme, že se jedná pouze o dočasné řešení.“

Odmlčel se. „Jestliže jde skutečně o vraždu, je zde možnost, zdůrazňuji možnost, že vrah se nachází stále v muzeu. Proto bychom vás rádi požádali, abyste hodinu nebo dvě zůstali zde, než všechno zkontrolujeme. Mezitím si jeden z našich policistů poznamená vaše jména a další údaje.“

V napjatém tichu, které zavládlo, vyšel z místnosti a zavřel za sebou dveře. Jeden ze zbylých policistů si ke dveřím postavil židli a ztěžka na ni dosedl. Hovor se pomalu znovu rozproudil. „To nás tady chtějí držet?“ vykřikl Freed. „To je skandál.“

„Ježíš,“ vydechla Margo. „Snad není tím vrahem Prine?“

„Hrozná myšlenka, co?“ konstatoval Kawakita. Vstal, přešel k automatu na kávu a prudkým pohybem si z konvice nalil do šálku poslední zbytky tekutiny. „Ale zdaleka ne tak hrozná jako fakt, že se včas nepřipravím na svou prezentaci.“

Margo věděla, že Kawakita, mladý ambiciózní vědec, bude připraven za všech okolností.

„Image je dnes všechno,“ pokračoval Kawakita. „Samotná věda už nic neznamená.“

Margo znovu přikývla. Slyšela jeho i hukot hlasů kolem sebe, ale nic z toho jí nepřipadalo důležité. Kromě té krve na Prineových botách.

27


5

„TAKŽE POSLOUCHEJTE,“ OZNÁMIL POLICISTA O HODINU POZDĚJI. „UŽ

můžete jít. Ale rozhodně nevstupujte do míst za žlutou páskou.“

Margo polekaně zvedla hlavu, když jí někdo sevřel rameno. Vysoký, vyzáblý Bill Smithback svíral ve druhé ruce dva kroužkové notesy a při pohledu na jeho vlasy nabyl člověk obvyklého dojmu, že právě vstal z postele. Za uchem měl zastrčenou ožužlanou tužku, límec se neobtěžoval zapnout a na krku mu visela ušmudlaná kravata. Perfektní karikaturanovináře, který neví kam dřív skočit. Margo se ale nedokázala zbavit dojmu, že si tuhle image pěstuje úmyslně. Smithbacka pověřili, aby napsal knihu o muzeu. Měl se hlavně soustředit na výstavu Mýty, jejíž zahájení se chystalo na příští týden.

„Nepřirozené úkazy v Muzeu dějin přírody,“ zahučel jí Smithback zlověstně do ucha. Poskládal se na vedlejší židli a hodil notesy na stůl. Naplastovou desku z nich vyhřezla hromada naškrábaných poznámek,neoznačených disket a okopírovaných článků se žlutě zatrženými pasážemi.

„Nazdar, Kawakito!“ prohodil Smithback žoviálně a poplácal ho po rameni. „Neviděls tady nějaké tygry?“

„Jenom ty od novin,“ odsekl Kawakita suše.

Smithback se obrátil k Margo. „Předpokládám, že podrobnostmi vászatěžovat nemusím. Pěkný poprask, co?“

„Neřekli nám nic,“ řekla Margo. „Vlastně víme jenom cosi o nějakém zabití. Myslím, že to musel udělat Prine.“

Smithback se rozesmál. „Charlie Prine? Ten chlap by nezabil ani mouchu, aby nad ní nebrečel. Ne, Prine jenom našel tělo. Vlastně bych měl říct těla.“

28


„Těla? O čem to mluvíš.“

Smithback zvedl obočí. „Vy fakt nic nevíte, jo? Myslel jsem, že jste se něco dozvěděli, když tady celou dobu vězíte.“ Vstal a šel si pro kávu. Popadlkonvici, zatřásl s ní, zanadával a vrátil se s prázdnou. „Našli ředitelovu ženu nacpanou do skleněné vitríny v sále s opicemi,“ pronesl, když se znovu posadil. „Byla tam už dvacet let, než si toho někdo všiml.“

Margo zavrčela. „Tak a teď vážně, Smithbacku,“ řekla.

„Tak jo, dobře,“ povzdychl. „Kolem půl osmé ráno objevili v suterénu staré budovy mrtvoly dvou malých kluků.“

Margo si přitiskla ruku k ústům.

„Jak ses tohle všechno dozvěděl?“ zajímalo Kawakitu.

„Zatímco vy dva jste trčeli tady, zbytek světa se motal venku poSedmdesáté druhé ulici,“ pokračoval Smithback. „Nepustili nikoho dovnitř. A tak tam venku zůstali i lidi od novin. Ale jenom od některých. Hlavně se ale Wright chystá v deset uspořádat tiskovku ve Velké rotundě, aby vyvrátil všechny ty fámy. Všechno o těch zvířatech. Máme deset minut.“

„O zvířatech?“ nechápala Margo.

„Vždyť tady máte zoo. Bože. To jsou stavy.“ Smithback oddaloval to hlavní. „Vypadá to, že ty vraždy byly pěkně brutální. A znáš noviny. Vždycky se šířily fámy, že tady chováte nějaká zvířata.“

„Nemůžu se zbavit dojmu, že ty se tím skvěle bavíš,“ usmál se Kawakita.

„Tahle historka dá mé knížce naprosto nový rozměr,“ mluvil dál Smithback. „Šokující pravda o bestiálních vraždách v muzeu od Williama Smithbacka juniora. Divoké, žravé bestie dusají prázdnými chodbami. Takový trhák!“

„To ale není k smíchu,“ vyštěkla Margo. Napadlo ji, že Prineova laboratoř v suterénu staré budovy není daleko od její vlastní kanceláře.

„Vím, vím,“ konejšil ji Smithback. „Je to hrozné. Chudáci děti. Ale já tomu pořád nedokážu uvěřit. Podle mého jde o nějaký Cuthbertův tah, aby zvýšil zájem o výstavu.“ Pokrčil rameny a pak se zatvářil provinile. „Margo, to s tvým tátou mě moc mrzí. Chtěl jsem ti to říct už dřív.“

„Dík.“ Margo měla najednou na tváři jemný úsměv.

„Hele, vy dva,“ zvedl se Kawakita. „Fakt už musím...“

„Slyšel jsem, že jste uvažovali o tom, že bys odešla,“ nenechal se Smithback rušit. „Že bys nechala dizertaci dizertací a šla pracovat do jeho firmy.“ Podíval se na ni zvědavě. „Je to pravda? Myslel jsem, že ten tvůj výzkum konečně začíná dostávat tvar.“

„Víš,“ řekla Margo, „ano i ne. Práce na dizertaci poslední dobou spíš stojí. Dnes v jedenáct mám, jako každý týden, opět sedánek s Frockem. Nejspíš

29


ale zase zapomene a domluví si něco úplně jiného, zvlášť vzhledem k tétragédii. Ale doufám, že nás aspoň pustí dovnitř, abych ho viděla. Našla jsem

zajímavou monografii o klasifikaci léčivých rostlin na Kiribiti.“

Uvědomila si roztěkaný Smithbackův pohled a znovu si připomněla, že většinu lidí naprosto nezajímá genetika rostlin ani etnofarmakologie. „Hm, budu se muset připravit.“ Vstala.

„Vydrž ještě moment!“ Smithback začal shrabovat své papíry. „Tebe tatiskovka nezajímá?“

Když vycházeli ze zasedací místnosti, Freed si stále ještě stěžoval každému, kdo ho byl ochotný poslouchat. Kawakita, který už se řítil chodbou daleko před nimi, jenom letmo zvedl ruku na pozdrav, když zahýbal za roh, a zmizel jim z dohledu. Došli do Velké rotundy a zjistili, že tisková konference je už v plném proudu. Reportéři se nahrnuli kolem Winstona Wrighta, ředitele muzea, nastavovali jeho směrem mikrofony a fotoaparáty a ohromným prostorem se rozléhal jejich křik. Vedle ředitele stál Ippolito, bezpečnostní šéf muzea. V hloučcích opodál okouněli další zaměstnanci a několik zvědavých školních výprav.

Wright stál nasupený ve světle blesků a snažil se reagovat na voláníreportérů. Jeho obvykle perfektní oblek byl pomačkaný a prořídlé vlasy mu padaly přes jedno ucho. Obličej měl popelavý a oči zarudlé.

„Ne,“ říkal právě. „Nejspíš si mysleli, že jejich děti už odešly z muzea. Nikdo nás předem nevaroval... Ne, v muzeu nechováme žádná živá zvířata. Jistě, máme tady kvůli výzkumům nějaké myši a hady, ale žádné lvy, tygry ani nic podobného... Ne, těla jsem neviděl... Nevím, jak byla zohavena, pokud byla... Nejsem oprávněn to posuzovat, takže budete muset počkat na výsledek pitvy... Chci zdůraznit, že policie nevydala žádné oficiálnístanovisko... Ne, už jsem řekl, že v muzeu nemáme žádná divoká zvířata... Ano, zahrnuje to i medvědy... Ne, neřeknu žádná jména... Jak bych mohltakovou otázku zodpovědět...? Tahle tisková konference skončila... Ano,samozřejmě spolupracujeme všemožně s policií... Ne, nevidím žádný důvod, proč by se měl odkládat začátek výstavy. Chtěl bych zdůraznit, že Mýty zahájíme přesně podle plánu... Ano, máme vycpané slony, ale jestli se snažítenaznačit... Zastřelili je v Africe před pětasedmdesáti lety, proboha! Zoo? Se zoo nemáme žádné spojení... Už odmítám odpovídat na jakékoli spekulace tohoto druhu. Bude pán z Postu tak hodný a přestane po mně řvát...? Policie vyšetřuje vědce, který těla objevil, ale nemám o tom žádné další informace...

30


Ne, už nemám co dodat, pouze to, že děláme, co je v našich silách... Ano,

byla to tragédie, samozřejmě...“

Novináři se začali rozcházet a mířili kolem Wrighta k východu.

Wright se otočil vztekle k šéfovi bezpečnostní služby. „Kde, sakra, byli policajti?“ zaslechla Margo jeho vyštěknutí. Odvrátil se a prohodil ještě přes rameno: „Když potkáte Rickmanovou, řekněte jí, ať okamžitě přijde ke mně.“ Pak vykráčel z Velké rotundy.

31


6

MARGO SE VZDALOVALA OD VEŘEJNÝCH PROSTOR MUZEA, AŽ SE DOSTALA

na chodbu zvanou „Broadway“. Táhla se po celé délce budovy – přes šest

bloků – a říkalo se o ní, že je to nejdelší chodba v celém New Yorku. Celou

stěnu lemovaly masivní dubové skříně, které vždy po třiceti stopáchvystřídaly dveře s neprůhlednými skly. Na většině dveří stála na zlatých destičkách

černě napsaná jména kurátorů.

Margo jako postgraduální studentka měla přidělený jenom kovový stůl a skříň v jedné z laboratoří v suterénu. Ale pořád je to kancelář, říkala si, když sestupovala po úzkém kovovém schodišti. Jedna její kamarádka ze školy dostala v oddělení savců jenom malou školní lavici vraženou mezi dva obrovské mrazáky. I v nejparnějších dnech srpna musela v práci sedět v tlustých svetrech.

Příslušník ochranky na konci schodiště na ni zamával a ona se vydala slabě osvětleným tunelem, po jehož stranách stály staré skleněné vitríny svyprearovanými koňskými kostrami. Nikde žádný policejní zátaras.

V kanceláři položila kabelku vedle svého stolu a posadila se. Většinalaboratoře sloužila vlastně jako skladiště pro nálezy z jižních moří. Od podlahy až ke stropu se vypínaly zelené kovové skříně nacpané maorskými štíty, válečnými kanoemi a třtinovými šípy. Pod hroznem světel spočívalo na železném rámu obrovské akvárium, patřící oddělení pro výzkum chování zvířat a simulující podmínky v močálu. Přes husté řasy a množství rostlin se Margo jen málokdy podařilo zahlédnout nějaké ryby.

Vedle jejího místa stál dlouhý pracovní stůl s řadou zaprášených masek. Konzervátorka, nepříjemná mladá žena, pracovala se vzteklou úporností a trávila každý den pouze necelé tři hodiny nad svým úkolem. Margozjis>32


tila, že práce na jedné masce jí vzhledem k dlouhým procedurám zabere

zhruba dva týdny. Celá kolekce čítala asi dva tisíce masek, ale nikohonetráilo, že při rychlosti, jakou vyvíjela, bude celý projekt dokončen asi za dvě

století.

Margo se přihlásila na svém počítači. Na obrazovce naskočila zeleně napsaná zpráva z počítačové sítě: AHOJ MARGO GREENOVA@BIOTECH@STF VITEJTE ZPET NA MUSENET SITOVY SYSTEM, VERZE 15-5 COPYRIGHT © 1989-1995 NYMNH AND CEREBRAL SYSTEMS INC. PRIPOJENI V 10:24:06 03-27-95 TISK SMEROVAN NA LJ56 NEMATE ZADNE NOVE VZKAZY

Zapnula textový editor a vyhledala si své poznámky, aby si je předschůzkou s Frockem znovu pročetla. Jak se mohla každý týden přesvědčit, byl její konzultant člověk s neskutečně nabitým programem a ona se snažila pokaždé připravit něco nového. Většinou se nic nového nenašlo – jenom více přečtených článků a anotace v počítači; další práce v laboratoři; a možná... možná... další tři nebo čtyři strany její dizertace. Naprosto přesně dokázala pochopit, že se může někdo stát neustálým cestujícím ve vlaku vládních grantů, i to, čemu vědci s odporem říkali VKD – všechno kromě dizertace.

Když před dvěma lety souhlasil Frock s tím, že bude konzultantem její práce, považovala to zpočátku jenom za nějaký omyl. Frock – odborník na Kallistó efekt, kterému patřilo křeslo poradce Katedry statisticképaleontologie na Kolumbijské univerzitě, vedoucí oddělení vývojové biologie v muzeu – si ji vybral jako výzkumníka. Téhle pocty se dostávalo každý rok jenom hrstce lidí.

Frock začal svou kariéru jako fyzický antropolog. Od dětství byl kvůli obrně upoután na vozík, a přesto dokázal při výzkumech v terénu dátdohromady poznatky, které ještě stále tvořily základ mnoha učebnic. Když mu opakovaná těžká onemocnění malárií zabránila v práci v terénu, vrhlveškerou svou energii do evoluční teorie. V polovině 80. let vyvolal jeho naprosto nový přístup k této problematice doslova bouři. Hypotéza založená nakom>33


binaci teorií chaosu a darwinovské evoluce popírala do té doby všeobecně

zastávaný názor, že život se vyvíjel postupně. Frock tvrdil, že čas od času

neprobíhal vývoj postupně; prohlašoval, že odklon od evoluce představovaly

neproduktivní mutace – „monstra“. Zastával názor, že evoluce nespočívala

pouze v přirozeném výběru, ale že samotné životní prostředí mohlo u druhů

způsobit náhlé, groteskní změny.

Ačkoli svou teorii podpořil sérií skvělých článků a přednášek, většina vědců k ní zaujala zdrženlivý postoj. Jestliže existují bizarní formy života, kde se skrývají, ptali se. Frock odpovídal, že teorie předpokládá rychlé mizení druhů stejně jako rychlý vývoj.

Čím více se vědci snažili označovat Frocka za pomýleného, či dokonce za blázna, tím více se jeho myšlenkou zabývali bulvární novináři. Teorii nazvali Kallistó efektem podle řecké mytologie, v níž se mladá bohyně náhleproměnila ve zrůdu. Frock si byl vědom nedostatků své teorie, přesto se i za cenu ztráty svého kreditu snažil dál pokračovat ve vědeckém bádání. Jako mnoho dalších skvělých kurátorů se i Frock stal obětí svého výzkumu. Margo měla občas pocit, že ho všechno ostatní, včetně její práce, nudí.

Na druhém konci místnosti vstala konzervátorka a beze slova odešla na oběd, což bylo neklamným znamením, že se blíží jedenáctá. Margo naškrábala ještě několik poznámek na list papíru, vypnula monitor a popadla zápisník.

Frock měl kancelář v pátém patře jihovýchodní věže, na konci elegantní edwardianské chodby. Bylo to klidné místo, daleko od laboratoří apočítačových stanic, které vytvářely obraz většiny pracovišť muzea. Na těžkých dubových dveřích jeho kanceláře visela prostá cedulka Dr. Frock.

Margo zaklepala.

Uslyšela silné zakašlání a zavrzání vozíčku. Dveře se pomalu otevřely, vykoukla známá tvář s nečistou pletí a husté obočí se překvapeně zvedlo. Potom se mu pohled rozzářil.

„No jistě, vždyť je pondělí. Pojďte dál,“ pronesl hlubokým hlasem, dotkl se hubenou rukou jejího zápěstí a ukázal na přeplněnou židli. Frock byl oblečen ve střízlivém obleku s bílou košilí a křiklavou širokou kravatou. Husté bílé vlasy měl rozcuchané.

Kolem stěn kanceláře stály staré prosklené skříňky, mnoho polic zabíraly všemožné artefakty a zvláštnosti z dávných let jeho činnosti v terénu. Pod nimi se na ohromných vratkých hromadách kupily knihy. Ze dvou velkých oken byl výhled na Hudson. Na prošlapaném perském koberci trůnily dvě polstrované viktoriánské židle a na stole leželo několik výtisků Frockovynejnovější knihy Fraktální evoluce.

34


Vedle knih spatřila Margo velký kus šedého pískovce. Na jeho široké ploše byl patrný hluboký otisk, zvláštně protáhlý a rozmazaný na jednom konci a na opačné straně ukončený třemi velkými prohlubněmi. Podle Frocka se jednalo o fosilní stopu vědě neznámé bytosti; byl to jediný hmatatelný důkaz na podporu teorie vývoje v odchylkách. Názory dalších vědců se různily. Mnozí pochybovali, že se jedná o fosilii, a nazývali ji „Frockova bláhovost“. Většina z nich ji nikdy nespatřila.

„Dejte někam ten binec a posaďte se,“ prohlásil Frock a poodjel na své oblíbené místo pod jedním z oken. „Sherry? Ne, samozřejmě nikdy nechcete. Zase jsem hloupě zapomněl.“

Na židli leželo několik posledních čísel časopisu Nature a strojopisnějakého nedokončeného článku. Margo je přenesla na stůl vedle, posadila se a čekala, jestli se doktor Frock zmíní o smrti těch dvou chlapců.

Na okamžik se na ni upřeně zadíval. Potom zamrkal a povzdychl. „No, slečno Greenová,“ řekl. „Začneme?“

Margo zklamaně otevřela blok. Pohledem přelétla poznámky a potom začala vysvětlovat svou analýzu třídění rostlin na Kiribiti a jaký má vztah k další kapitole její práce. Zatímco mluvila, Frock svěsil pomalu hlavu a zavřel oči. Kdo by ho neznal, myslel by, že usnul, ale Margo věděla, že Frock jí naslouchá se zvýšenou pozorností.

Když skončila, pomalu se napřímil. „Klasifikace léčivých rostlin spíše podle užití než podle vzhledu,“ zamumlal. „Zajímavé. Ten článek mipřipomněl příhodu, která se mi stala u kmene Ki v Botswaně.“ Margo trpělivě čekala na jeho vzpomínky.

„Kmen Ki, jak víte“ – Frock vždy předpokládal, že posluchač ovládá téma stejně dobře jako on – „nějakou dobu užíval kůru jednoho keře jako léku proti bolestem hlavy. Charrière je studoval v roce 1869 a ve svých denících se zmiňoval o využívání tohoto keře. Když jsem se tam objevil o tři čtvrtě století později, už tento způsob léčby nepoužívali. Místo toho věřili, že bolest hlavy je způsobena uřknutím čarodějem.“ Pohnul se v křesle.

„Způsob léčby byl jednoduchý. Příbuzní postiženého museli najít čaroděje a zabít ho. Rodina zabitého čaroděje chtěla pochopitelně pomstít jeho smrt, a tak téměř okamžitě zabila osobu s bolestí hlavy. Dokážete si jistěpředstavit, co se zpravidla stalo.“

„Co?“ otázala se Margo a předpokládala, že jí Frock vysvětlí, jak tohle všechno souvisí s její dizertací.

„Nevíte?“ rozhodil Frock ruce. „Došlo k medicínskému zázraku. Lidipřestala bolet hlava.“

35


Jeho široký hrudník se otřásl smíchem. Margo se také zasmála – poprvé toho dne, jak si vzápětí uvědomila.

„Takže tolik k primitivní medicíně,“ řekl Frock už poněkud vážnějším tónem. „Když to tak vezmu, byla ta práce v terénu stejně zábavná.“ Naokamžik se odmlčel. „Víte, na té nové výstavě Mýty bude celá expozice věnovaná kmeni Ki,“ pokračoval. „Samozřejmě to bude udělané tak, aby přilákali co největší zájem veřejnosti. Kurátorem výstavy je nějaký mladý kluk, který čerstvě skončil Harvard. Povídá se, že toho ví mnohem více o počítačích a reklamě než o celé vědě.“

Frock se znovu zavrtěl. „V každém případě si myslím, slečno Greenová, že to, co jste popsala, bude pěkným doplněním vaší práce. Navrhuji, abyste si zrostlinných sbírek vypůjčila několik vzorků rostlin z Kiribiti a pokračovala s nimi.“

Margo se už zvedala, když Frock najednou znovu promluvil. „Dnes ráno to bylo hrozné.“ Margo přikývla.

Frock okamžik mlčel. „Mám strach o muzeum,“ promluvil konečně.

Překvapená Margo odpověděla: „Byli to bratři. Pro tu rodinu to musí být tragédie. Ale rychle se na to zapomene – vždycky to tak dopadne.“

„Myslím, že ne,“ prohlásil Frock. „Slyšel jsem něco o stavu těch těl. Ta síla, která byla použita, byla... nenormálního původu.“

„Ale určitě si nemyslíte, že to způsobilo nějaké zvíře?“ zeptala se Margo. Možná je Frock nakonec skutečně blázen, jak lidi říkají.

Frock se usmál. „Má drahá. Nedělám žádné závěry. Počkám na další důkazy. V tuto chvíli prostě jenom doufám, že ta nepříjemnost neovlivní vaše rozhodování, zda máte zůstat v muzeu. Ale ano. Doneslo se mi to a velmi mě mrzelo, když jsem se doslechl o smrti vašeho otce. Ale vyprokazujete, že máte tři dary, které jsou nezbytné pro prvotřídního badatele: cit pro to, co hledat a kde hledat, a zápal, abyste mohla prosadit své teorie.“ Popojel na vozíčku k ní. „Nadšení je stejně důležité na akademické rovině jako při práci v terénu, slečno Greenová. To si navždy zapamatujte. Vaše teoretická příprava i výsledky z laboratoří jsou skvělé. Bylo by opravdu škoda, kdyby naše profese přišla o člověka vašich schopností.“

Margo pocítila směsici vděčnosti a vzteku. „Děkuji, pane doktore,“odpověděla. „Opravdu si vážím vašich slov – i vašeho zájmu.“

Vědec mávl rukou a Margo se rozloučila. Ale když už stála u dveří,promluvil Frock znovu.

„Slečno Greenová,“ uslyšela naléhavý hlas.

„Ano?“

„Prosím, buďte opatrná.“

36


7

VENKU SE MÁLEM SRAZILA SE SMITHBACKEM. NAKLONIL SE K NÍ ASPIKLEnecky zamrkal. „Nechceš si zajít na oběd?“

„Ne,“ odbyla ho Margo. „Mám moc práce.“ Dvakrát za den – nebyla si jistá, zda by byla schopná přežít tak velkou dávku Smithbacka.

„Ale no tak,“ naléhal. „Mám pár dalších ohavných podrobností o těch vraždách.“

„Tak si je užij.“ Zrychlila krok, podrážděná svou zvědavostí.

Smithback ji vzal pod paží. „Slyšel jsem, že v bufetu mají skvělé staré, v troubě vysušené lasagne.“ Tlačil ji k výtahu.

V jídelně se nacházel obvyklý dav kurátorů, hulákajících strážných aněkolik techniků a preparátorů v bílých laboratorních pláštích. Jeden z kurátorů právě posílal jakési vzorky kolegům kolem stolu, ti je s obdivem a zájmem komentovali. Margo se na ně zahleděla. Těmi vzorky byli parazitičtí červi, stočení ve sklenicích zakaleného formaldehydu.

Posadili se a Margo se pokusila prorazit krustu z lasagní.

„Přesně jak jsem slíbil,“ prohlásil Smithback, uchopil svou porci do ruky a uchroustl propečený roh. „Musely být v troubě přinejmenším od devíti ráno.“

Drtil sousto v ústech. „Takže policie to nakonec potvrdila. Včera v noci došlo ke dvěma vraždám. Skvělé, když si to představíš. A vzpomínáš si na všechny ty otázky, které kladli reportéři ohledně zvířat. Existuje skutečně možnost, že to udělalo nějaké zvíře.“

„Nech toho, jím,“ poznamenala Margo.

„Je to tak. Byli doslova rozsápaní, podle toho co jsem slyšel.“

Margo na něho pohlédla. „Prosím!“

„Nekecám,“ pokračoval Smithback. „A všichni mají vážný zájem, aby se to vyřešilo, zvlášť vzhledem k té velké výstavě, co se chystá. Slyšel jsem, že tím

37


poldové pověřili dokonce zvláštního patologa. Prý umí luštit z otisků čelistí

stejně dobře, jako umí Helen Kellerová číst slepecké písmo.“

„Kruci, Smithbacku,“ rozčílila se Margo a praštila vidličkou. „Už toho mám dost – tvého kavalírství a nadšených výkřiků během mého oběda. Copak se nemůžu napřed najíst a pak si to všechno v klidu poslechnout?“

„Přesně jak říkám,“ ignoroval její výbuch Smithback, „je to odbornice na kočkovité šelmy. Doktorka Matilda Ziewiczová. To je jméno. Takovéšťavnaté.“

Margo i přes svůj vztek nedokázala zadržet úsměv. Smithback je možná potrhlý, ale aspoň je s ním zábava. Odstrčila tác. „Kde ses tohle všechno dozvěděl?“ zeptala se.

Smithback se ušklíbl. „Mám své zdroje.“ Napasoval si do úst další kus lasagní. „Víš, narazil jsem na jednoho kámoše, který píše pro News. Někdo to vynesl z policejního oddělení. Bude to ve všech večernících. Dokážeš si představit Wrightovu tvář, až si to přečte? Bože!“

Smithback se zakuckal a potom si dal do úst další sousto. Dojedl svou porci a pustil se do její. Na takového hubeňoura toho spořádal dost.

„Ale jak by se nějaké zvíře mohlo dostat až do muzea?“ zeptala se Margo. „To je absurdní.“

„Jo? Tak si poslechni tohle: Mají tu dokonce speciální psy, aby tu bestii vystopovali.“

„Teď si děláš srandu.“

„Hele, já nikdy. Zeptej se strážných. Tady je kolem milionu čtverečních stop prostor, kde se může potloukat nějaká velká kočka nebo něco podobného, včetně pěti mil klimatizačních šachet, jimi



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist