načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Relikviář – Douglas Preston; Lincoln Child

Relikviář

Elektronická kniha: Relikviář
Autor: Douglas Preston; Lincoln Child

Dějištěm románu, který je pokračováním hororu "Relikvie", se znovu stává New York, šokovaný dalšími nevysvětlitelnými vraždami. V jednom z městských kanálů je náhodně objevena ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169
+
-
5,6
bo za nákup

hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3%hodnoceni - 75.3% 87%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BB art
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 388
Rozměr: 24 cm
Vydání: 2. vyd. v českém jazyce
Název originálu: Reliquary
Spolupracovali: přeložil Jaroslav Žerávek
Skupina třídění: Americká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, BB/art, 2007
ISBN: 978-80-7381-046-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Dějištěm románu, který je pokračováním hororu "Relikvie", se znovu stává New York, šokovaný dalšími nevysvětlitelnými vraždami. V jednom z městských kanálů je náhodně objevena kostra mladé ženy z vyšší společnosti a později i mrtvoly několika bezdomovců, žijících v tunelech podzemní dráhy. Po překvapivém zjištění, že způsob jejich usmrcení je úplně stejný jako u obětí vraždícího monstra Mbwuna, který však již byl před osmnácti měsíci zlikvidován, se případu opět ujímá osvědčený vyšetřovací tým, složený z příslušníků policie, vědců z Muzea dějin umění i agenta FBI. Zjistí, že jedním ze zabitých je i bývalý muzejní kurátor a biolog, kterému se podařilo z určité tropické rostliny izolovat drogu s mimořádnými účinky. Dokáže zbystřit smysly, omlazovat, ale zároveň vyvolává agresivitu a způsobuje nezvratné fyzické a psychické deformace. Toto odhalení je postupně přivádí na stopu muže, který chce objev využít pro šílené plány, jejichž uskutečnění by vedlo až k naprostému zničení mořského ekosystému.

Popis nakladatele

Kniha navazuje na román Relikvie a děj se odehrává o osmnáct měsíců později v New Yorku, kde se znovu objevují záhadné vraždy. Způsob provedení připomene všem, kdo se zúčastnili boje s Mbwunem, události v Muzeu dějin přírody. Tentokrát se ale oběťmi vražd stávají bezdomovci žijící v opuštěných tunelech newyorské podzemní dráhy. Do pátrání po Mbwunovi se pouští známý tým – agent Pendergast, poručík D’Agosta, doktor Frock a doktorka Margo Greenová. V jedné z obětí poznávají Grega Kawakitu. Postupně odhalují, že Kawakita objevil několik vláken rostliny, jíž se Mbwun živil, dokázal z rostlin izolovat drogu, díky které měl Mbwun obrovskou sílu a rychlost. Současně ale také zjistil, že droga umožňuje nezvykle rychlou regeneraci lidských tkání a prodlužuje lidský život. Aby její účinky prověřil, nabídl ji jako zcela novou omamnou látku narkomanům a bezdomovcům a začal ji také užívat, protože trpěl nevyléčitelnou chorobou páteře. Neuvědomil si ale, že droga vyvolává v lidském organismu i nevratné tělesné deformace. On sám i všichni, kdo drogu užívali, se postupem času změnili v Mbwuny. Nikdo z týmu vyšetřovatelů ale nechápe, odkud se droga bere i po Kawakitově smrti. Při pátrání hluboko v newyorském podzemí v prostorách zapomenutého soukromého metra objeví agent Pendergast svatyni Mbwunů a iniciuje rozhodnutí zatopit podzemí z jezera v Central Parku. Těsně před zatopením se všichni z týmu dostanou znovu do podzemí a v tunelech u svatyně jsou svědky obřadu, při němž odhalí, kdo je vlastně novým producentem drogy a vládcem Mbwunů.

Douglas Preston a Lincoln Child jsou spoluautoři románů Relikvie , Dračí hora , Relikviář , Poklad , Bouře , Ledová bariéra , Kabinet kuriozit , Zátiší s vránami , Pekelná síra , Tanec smrti a Kniha mrtvých.

Douglas Preston, pravidelný přispěvatel listu The New Yorker , pracoval pro Americké přírodopisné muzeum. Je zkušeným jezdcem na koni, na Západě projel tisíce mil.

Lincoln Child je bývalý knižní redaktor a systémový analytik, který publikoval celou řadu antologií duchařských historek a příběhů s nadpřirozenou tematikou. Autoři pracují na dalším románu o Pendergastovi. Zvou čtenáře na svou webovou stránku

Zařazeno v kategoriích
Douglas Preston; Lincoln Child - další tituly autora:
Relikvie Relikvie
Relikviář Relikviář
Město nekonečné noci Město nekonečné noci
Faraonova šifra Faraonova šifra
Verše pro mrtvé Verše pro mrtvé
 (e-book)
Verše pro mrtvé Verše pro mrtvé
 
K elektronické knize "Relikviář" doporučujeme také:
 (e-book)
Relikvie Relikvie
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Pres+Child_Relikviar_tit 18/10/07 11:47 Page 1 (Black/Process Black plate)


Přeložil Jaroslav Žerávek

DOUGLAS PRESTON

& LINCOLN CHILD

RELIKVIÁŘ

Pres+Child_Relikviar_tit 18/10/07 11:47 Page 2 (Black/Process Black plate)


Vydalo nakladatelství BB/art s.r.o. v roce 2016

Bořivojova 75, Praha 3

jako elektronickou knihu

Copyright © 1997 by Douglas Preston & Lincoln Child

All rights reserved.

Z anglického originálu The Reliquary

(First published by Tom Doherty Associates, New York, 1997)

přeložil © 1999, 2007, 2016 Jaroslav Žerávek

Jazyková korektura: Mirka Jarotková

Grafická úprava obálky © 2007 Jan Matoška

Elektronické formáty Dagmar Wankowska

Třetí vydání v českém jazyce

ISBN 978-80-7507-804-9 (pdf)

Všechna práva vyhrazena. Žádnou část knihy není dovoleno užít nebo jakýmkoliv způsobem

reprodukovat bez písemného souhlasu držitele práv, s výjimkou krátkých citací nebo odkazů,

které tvoří součást kritického zhodnocení.


Lincoln Child

věnuje tuto knihu své dceři Veronice.

Douglas Preston

věnuje tuto knihu Jamesi Mortimeru Gibbonsovi, M. D.


PPOODDÌÌKKOOVVÁÁNNÍÍ

Díky autorů si zasluhují lidé, kteří svou všestrannou pomocí přispěli k tomu, že tato kniha spatřila světlo světa: Bob Gleason, Matthew Snyder, Denis Kelly, Stephen de las Heras, Jim Cush, Linda Quintonová, Tom Espensheid, Dan Rabinowitz, Caleb Rabinowitz, Karen Lovellová, Mark Gallagher, Bob Wincott, Lee Suckno a Georgette Piligianová.

Zvláštní poděkování patří Tomu Dohertymu a Harveyi Klingerovi, bez jejichž rad a nesmírného úsilí by Relikviář nevznikl. Děkujeme také všem prodejcům nakladatelství Tor/Forge za jejich snahu a odhodlání.

Také bychom rádi poděkovali všem čtenářům, kteří nám vyjádřili svou podporu telefonáty v průběhu rozhlasových nebo televizních interview, svými názory během autogramiád, ohlasy zaslanými poštou klasickou nebo elektronickou anebo pouze tím, že si se zájmem přečetli naše knihy. Vaše nadšení vyvolané Relikvií bylo motivací pro toto pokračování.

Vám všem – a těm, o nichž jsme se zde měli zmínit, a neučinili tak – patří naše hluboké díky.


„Nasloucháme nevyřčenému, upíráme pohled na neviděné.“

Kakuzo Okakura, Kniha o čaji


ÈÈÁÁSSTT PPRRVVNNÍÍ

SSTTAARRÉÉ KKOOSSTTII


RELIKVIÁŘ: schránka sloužící k uchování posvátného předmětu,

kosti nebo části těla světce.


1

SNOW PŘEZKOUŠEL REGULÁTOR, PROVĚŘIL OBA VZDUCHOVÉ VENTILY, PŘEJEL rukama po hladkém neoprenovém obleku. Všechno bylo v pořádku tak jako před šedesáti vteřinami, když prováděl předchozí kontrolu.

„Ještě pět minut,“ prohlásil velící důstojník a zpomalil na polovinu.

„Skvělý,“ dolehl k němu přes rachot velkého dieselového motoru Fernandezův sarkastický hlas. „Fakt skvělý.“

Ostatní mlčeli. Snow si povšiml, že jak se blížili k místu určení, hovor utichal.

Ohlédl se přes záď a spatřil, jak se za propustí valí hnědé vlny Harlemu. Řeka tu byla široká, pomalu tekla v horkém šedivém oparu srpnového rána. Pohledem zalétl k pobřeží a zkřivil obličej, když mu gumový límec přiskřípl kůži na krku. Vysoké obytné budovy s rozbitými okny. Přízračné kostry skladišť a továren. Opuštěné hřiště. Ne, úplně opuštěné nebylo: na rezavé brance se houpalo jedno dítě.

„Hele, mistře potápěči,“ zavolal na něj Fernandez. „Nezapomněl sis vzít plínky?“

Snow jenom zaťal prsty v rukavicích a nespouštěl zrak z pobřeží.

„Když jsme s sebou posledně na podobnou akci brali zelenáče jako ty,“ pokračoval Fernandez, „tak si posral oblek. Bože, to byla hrůza. Celou zpáteční cestu jsme ho nechali sedět na zádi. A taky to bylo za Ostrovem svobody. Smradlavá jímka podobná Kloace.“

„Fernandezi, zmlkni,“ řekl klidným hlasem velící důstojník.

Snow dál hleděl přes záď. Když přišel k potápěčům newyorské policie, udělal jednu velkou chybu – zmínil se, že kdysi pracoval na potápěčské lodi

17


v Cortezově moři. Příliš pozdě zjistil, že někteří z týmu kdysi pracovali jako komerční potápěči a kladli kabely, opravovali potrubí a stavěli ropné plošiny. Pro ně byli sportovní potápěči jako on zhýčkaní nedoukové, kteří potřebují průzračnou vodu a čistý písek. Obzvlášť Fernandez mu nedokázal přijít na jméno.

Člun se ztěžka naklonil, jak velící důstojník zamířil blíž ke břehu. Když se přiblížili k velkému uskupení budov, ještě více ztlumil motory. Jednolitost šedých betonových fasád narušil úzký tunel s cihlovým obložením. Důstojník projel s člunem tunelem do pološera za ním. Snow si uvědomil nepopsatelný puch zvedající se ze zčeřených vod. Do očí mu vhrkly slzy a rozkašlal se. Fernandez vpředu se ohlédl a ušklíbl se. Pod jeho rozhalenou kombinézou spatřil Snow tričko s neoficiálním heslem policejního potápěčského týmu: Potápíme se do hoven a hledáme mrtvoly. Tentokrát však nešlo o mrtvolu, ale o velkou zabalenou cihlu heroinu, kterou kdosi předešlé noci při přestřelce s policií odhodil do vody z Humboldtova železničního mostu.

Úzký kanál lemovaly po obou stranách betonové břehy. Vpředu pod železničním mostem se s vypnutým motorem lehce houpal v dlouhých stínech policejní člun. Na palubě zahlédl Snow dvě postavy: pilota a podsaditého muže ve špatně ušitém polyesterovém obleku. Neměl moc vlasů a z úst mu visel nezapálený doutník. Popotáhl si kalhoty, odplivl do vody a zvedl jednu ruku na pozdrav.

Důstojník kývl směrem ke člunu. „Heleme se, kdo je tady.“

„Poručík D’Agosta,“ prohlásil jeden z potápěčů. „To musí být zlý.“

„Vždycky, když zabijou poldu, je to zlý,“ řekl velitel.

Vypnul motor, obrátil záď tak, aby se oba čluny dostaly vedle sebe. D’Agosta se vydal na záď, aby si promluvil s potápěči. Když vykročil, policejní člun se zlehka rozhoupal pod jeho váhou a Snow spatřil, že voda zanechala na boku olejovitý nazelenalý pruh.

„Dobré ráno,“ promluvil D’Agosta. Ve tmě, která panovala pod mostem, měli při pohledu na poručíkův jindy brunátný obličej dojem, že se dívají na nějaké bledé jeskynní stvoření, které se straní světla.

„O co jde, pane poručíku?“ zeptal se velící důstojník a připínal si k zápěstí hloubkovou sondu.

„Nevyšel zátah,“ prohlásil D’Agosta. „Teď už je jasné, že to byla jenom spojka. Hodil zboží z tohohle mostu.“ Kývl hlavou ke konstrukci nad sebou. „Pak střelil po jednom poldovi a vzápětí zařval sám. Jestli se nám podaří najít tu cihlu, můžeme tenhle zasranej případ uzavřít.“

Důstojník pokrčil rameny. „Když je ten chlap mrtvý, proč voláte nás?“

18


D’Agosta zavrtěl hlavou. „A vy byste tady dole nechal jen tak ležet heroin za šest set táců?“

Snow vzhlédl. Za zčernalými mostními pilíři spatřil zašlé fasády budov. Tisíc špinavých oken hledělo na mrtvou řeku. Smůla, pomyslel si, že to ta spojka musela hodit zrovna do Humboldtova kanálu, jinak zvaného Cloaca Maxima podle ústřední odpadní stoky starověkého Říma. Kloaka se mu říkalo kvůli staletým nánosům výkalů, toxických odpadů, zvířecích zdechlin a polychlorovaných bifenylů. Nahoře se skřípotem prorachotila vlaková souprava. Loď pod jeho nohama se zahoupala a lesknoucí se hladina husté vody se lehce zatřásla jako želatina, když právě začíná tuhnout.

„Tak fajn, chlapi,“ uslyšel velitele. „Tak se namočíme.“

Snow si pospíšil s kombinézou. Věděl, že je prvotřídní potápěč. Vyrostl v Portsmouthu, život doslova strávil v řece Piscataqua a za ty roky zachránil i řádku životů. Později v Cortezově moři lovil žraloky a potápěl se do více než dvou set stop. Ale přes to všechno neměl z tohoto úkolu vůbec žádnou radost. Ačkoli se Snow nikdy předtím na tahle místa nedostal, členové týmu si často na základně o Kloace povídali. Ze všech odporných míst na potápění v New Yorku byla Kloaka ta nejhorší: horší než Arthurův kanál, Pekelná brána, dokonce horší než Gowanův kanál. Kdysi, jak slyšel, to byl mocný přítok Hudsonu, protínající Manhattan přímo na jih od Harlemského Sugar Hillu. Ale staleté odpadky, průmyslová výstavba a zanedbanost z něj udělaly nehybnou špinavou stoku: popelnici naplněnou vodou, v níž plavalo všechno, co si jen lidská fantazie dokázala představit.

Snow počkal, až na něj dojde řada, a vyzvedl si z ocelového regálu kyslíkové bomby. Potom přistoupil k zádi a přehodil si je přes ramena. Ještě stále si nezvykl na tíhu gumového obleku, který ho omezoval v pohybu. Koutkem oka zahlédl, jak k němu přistoupil velící důstojník.

„Všechno v pořádku?“ uslyšel tichý baryton.

„Myslím, že ano, pane,“ řekl Snow. „A co lampy?“

Důstojník na něj nechápavě pohlédl.

„Přes tyhle budovy sem nepronikne žádné sluneční světlo. Budeme potřebovat lampy, jestli máme něco vidět, ne?“

Důstojník se ušklíbl. „Byly by k ničemu. Kloaka je asi dvacet stop hluboká. Potom následuje deset, možná patnáct stop jemného kalu. Jakmile se ho ploutvemi dotknete, vystřelí kolem vás do výšky jako prachová bomba. Neuvidíte si ani na špičku nosu. Pod kalem je třicet stop bahna. Cihla bude vězet někde v tom bahně. Tam dole se budete muset dívat rukama.“

19


Pohlédl zamyšleně na Snowa a po chvíli tiše pokračoval: „Poslyšte, tohle nebude jako cvičné potápění v Hudsonu. Vzal jsem vás s sebou jenom proto, že Cooney a Schultz jsou ještě pořád ve špitále.“

Snow přikývl. Dva potápěči minulý týden, když hledali v bahně na dně North River kulkami proděravělou mrtvolu, dostali blastomykózu, houbovou infekci, pronikající do organismu poškozenou pokožkou. I přes povinné krevní testy každý týden, jejichž cílem bylo pátrat po možných parazitech, ničily každým rokem zdraví potápěčů nejrůznější bizarní choroby.

„Jestli se na to tam dole necítíte, nic se nestane,“ pokračoval důstojník. „Můžete zůstat na palubě, pomoct s naváděcími lany.“

Snow se ohlédl po ostatních potápěčích, kteří si upevňovali opasky se zátěží, zapínali si pečlivě obleky a spouštěli se přes boky lana. Vzpomněl si na první pravidlo potápěčského týmu: Každý člověk se potápí. Fernandez, který rychle uvazoval lano k nosníku, se po nich podíval a vševědoucně se pousmál.

„Jdu do toho, pane,“ prohlásil Snow.

Důstojník na něj ještě dlouhý okamžik hleděl. „Nezapomeňte na základní trénink. Uklidněte se. Potápěči, kteří se ocitnou v tom svinstvu poprvé, mají tendenci zatajovat dech. Nedělejte to. Je to nejsnazší způsob, jak dostat embolii. Nepřefukujte si příliš oblek. A proboha, hlavně se nepouštějte lana. V bahně zapomenete, kde je nahoře. Pustíte se lana a další tělo, po němž budeme pátrat, bude to vaše.“

Ukázal na lano nejblíže k zádi. „Tohle bude vaše.“

Snow počkal, zklidnil dech, než mu přes hlavu přetáhli masku a upevnili popruhy. Potom, po poslední kontrole, seskočil přes bok do vody.

I přes pevný neoprenový oblek tu zvláštní vodu cítil. Viskózní a sirupovitá, neproudila mu kolem uší ani nevířila mezi prsty. Když do ní pronikal, kladla odpor, jako by plaval ve vyjetém motorovém oleji.

Pevně sevřel lano a spustil se několik stop pod hladinu. Nad hlavou spatřil kýl plavidla, kolem něhož vířily drobné částice, které vyplňovaly okolní tekutinu. Rozhlédl se v tom přízračném nazelenalém světle. Přímo před obličejem měl svou ruku v rukavici svírající lano. O kus dál rozeznal svou druhou ruku, napřaženou a osahávající vodu. V prostoru mezi nimi se vznášelo nespočetné množství prachových zrn. Pod nohama neviděl nic: tam byla jen tma. O dvacet stop níž v temnotě se nacházel strop naprosto odlišného světa – světa hustého neprostupného bahna.

Poprvé v životě si Snow uvědomil, jak moc potřebuje kvůli pocitu bezpečí světlo a průzračnou vodu. I v padesátimetrové hloubce byla voda Cortezova

20


moře průzračná; světlo ze svítilny vyvolávalo dojem otevřenosti a prostornosti. Spustil se o dalších několik stop níže a napínal zrak do temnoty dole. Náhle téměř s vypětím všech sil pod sebou ve slabém světle uviděl, nebo alespoň měl dojem, že vidí, pevný tvar, jakýsi zvlněný, zvrásněný povrch. Byl to nános kalu. Pomalu k němu klesal a ucítil, jak se mu jakousi zlou předtuchou sevřel žaludek. Velící důstojník říkal, že potápěči mají často pocit, že vidí v té husté vodě podivné věci. Občas bylo obtížné určit, co je skutečné a co ne.

Nohou se dotkl toho zvláštního nepevného povrchu – pronikl dovnitř – a okamžitě se mu v ústrety vyvalil oblak, převalil se přes něj a on přestal vidět. Na okamžik zpanikařil a začal se drápat po laně nahoru. Ale při představě řehtajícího se Fernandeze se rychle uklidnil a začal znovu sestupovat. Při každém pohybu se mu k brýlím vznesl nový oblak černé kapaliny. Uvědomil si, že před ní instinktivně zatahuje dech, a přiměl se dýchat zhluboka a pravidelně. To je v prdeli, napadlo ho. Mé první skutečné potápění u policie a já to takhle packám. Na okamžik se zarazil a snažil se dodržovat stále stejné tempo dýchání.

Znovu se na laně spustil o několik stop níž, pohyboval se pomalu, pokoušel se uvolnit. S lehkým překvapením si uvědomil, že už vlastně nezáleží na tom, jestli má oči otevřené nebo zavřené. Nedokázal se zbavit nutkavého pomyšlení na tu silnou vrstvu bahna, která ho čeká tam dole. A v tom bahně vězí věci jako hmyz v jantaru...

Najednou se jeho nohy dotkly pevného povrchu. Vůbec se nepodobal mořskému dnu. Měl pocit, že tohle dno se rozkládá; povolovalo pod jeho váhou s jakýmsi nechutným gumovým odporem, přilnulo mu nejdříve ke kotníkům, potom ke kolenům a pak k hrudníku, jako by se propadal do tekoucího písku. Za chvíli se mu převalilo přes hlavu a on byl pod ním a dál klesal, teď už pomaleji, s tělem uvězněným v bažině, kterou neviděl, jen cítil, jak se mu lepí na neoprenový oblek. Slyšel, jak se kolem něj vznášejí vzhůru vzduchové bubliny; ne rychle, jak na to byl zvyklý, ale pomalu, jako když se převalují střevní plyny. Bahno kladlo stále větší odpor. Jak hluboko bude muset v tomhle svinstvu ještě klesnout?

Zašátral volnou rukou kolem sebe, jak ho to naučili. Do něčeho narážela. V té tmě a s tlustými rukavicemi na rukou bylo obtížné určit, co to je – větve stromů, hřídele, zrádná drátěná oka, sesbírané staleté odpady shromážděné na tomhle hřbitově z bahna.

Ještě deset stop a vrátí se nahoru. Po tomhle se nad ním ten neřád Fernandez už nebude ošklíbat.

21


A pak najednou jeho šátrající ruka do čehosi vrazila. Když za tu věc Snow zatáhl, vydala se k němu s pomalým odporem, který naznačoval značnou váhu. Snow si omotal kolem pravého lokte lano a tu věc osahal. Ať už to bylo cokoli, nešlo o cihlu heroinu. Pustil to a odstrčil se.

Ta věc se obrátila v proudu od jeho ploutví a ve tmě do něj vrazila. Ucítil ránu do brýlí a na okamžik se mu uvolnil regulátor. Když znovu získal rovnováhu, začal ten předmět osahávat a hledal nějakou úchytku, s jejíž pomocí by ho mohl od sebe odstrčit.

Nahmatal jakousi změť. Napadlo ho, že je to asi velká větev. Ale místy byla nepochopitelně měkká. Osahával to, cítil hladký povrch, zakulacené konce, pružné boule. Pak mu jako bleskem došlo, že ohmatává kost. A ne jednu, ale několik, spojených kožnatými pruhy chrupavek. Byl to zřejmě skelet, snad koně; ale jak ty kosti osahával po celé jejich délce, uvědomil si, že se musí jednat o člověka.

Lidská kostra. Znovu se pokusil zklidnit dech a chladně uvažovat. Zdravý rozum a výcvik mu říkaly, že ji tam nemůže nechat. Musí ji vynést nahoru.

Začal, jak se nejlépe dalo, protahovat lano kolem kyčle a dlouhých kostí končetin. Cítil, že na kostech je ještě dost tkáně, aby je udržela při pouti vzhůru pohromadě. Snow se nikdy nepokoušel uvázat uzel v černočerném bahně prsty v rukavicích. Tuhle věc je velící důstojník neučil.

Heroin nenašel. Ale pořád měl štěstí – narazil na něco důležitého. Nejspíš na nevyřešenou vraždu. Svalnatý Fernandez pukne vzteky, až to zjistí.

Přesto Snow necítil žádné nadšení. Toužil jenom po tom, aby se už dostal z toho zatraceného bahna.

Dýchal rychle a přerývavě a už se ani nepokoušel dech zklidnit. Skafandr ho studil, ale nechtěl ztrácet čas tím, že by ho nafukoval. Provaz klouzal a on to zkusil znovu, přitáhl si kostru k sobě, aby měl jistotu, že ji neztratí. Pořád dokola se mu vracela myšlenka na ty yardy bahna nad jeho hlavou, na zvířený kal, na tu rosolovitou vodu, kterou nikdy nepronikly sluneční paprsky...

Nakonec se mu podařilo lano pevně utáhnout a v duchu děkoval bohu. Už se jenom přesvědčí, že pevně drží, pak třikrát zatáhne, což je signál, že něco objevil. A potom se vyšplhá po laně ven z téhle černé hrůzy, na člun a na pevnou zem a nakonec se bude devadesát minut sprchovat, opije se a bude uvažovat o tom, že by se měl vrátit ke své staré práci. Už za měsíc by měla začít potápěčská sezóna. Zkontroloval lano. Cítil, že je pevně utažené kolem dlouhých kostí mrtvoly. Rukama zašátral výš, nahmatal žebra, hrudní kost, vedl lano mezi těmi kostmi, ujistil se, že je úvaz pevný a lano nevyklouzne,

22


až budou kostru nahoře vytahovat z vody. Prsty pokračoval dál, aby zjistil, že za krčními obratli nenásleduje nic, jen černé bahno.

Žádná hlava. Snow instinktivně ucukl rukou, pak si v návalu paniky uvědomil, že mu lano vyklouzlo. Zamáchal rukama kolem sebe a do čehosi vrazil – zase ta kostra. Zoufale ji zachytil, téměř se rozplakal úlevou. Rychle šátral po lanu, dotýkal se těch dlouhých kostí a pokoušel se vzpomenout si, kam lano upevnil.

Nebylo tam. Že by se uvolnilo? Ne, to určitě ne. Snažil se kostru odstrčit, obrátit ji. Hledal lano a náhle cítil, jak se mu do něčeho zamotala vzduchová hadice. Dezorientovaný ucukl zpět a cítil, jak povolují úchytky na masce. Něco teplého a hustého mu začalo proudit pod ni. Snažil se uvolnit a cítil, jak se maska odchlípla, proud bahna mu zaplavil oči, vnikl mu do nosu, natekl do levého ucha. S rostoucí hrůzou si uvědomil, že se ocitl v děsivém sevření druhé kostry. A pak ho jala slepá, bezmyšlenkovitá a nekontrolovatelná panika. Na palubě policejního člunu sledoval lhostejně poručík D’Agosta, jak toho potápěčského novice vytahují nahoru. Byl na něj vskutku skvělý pohled – mlátil sebou, klokotavé výkřiky zčásti pohltilo okolní bahno, z jeho skafandru vytékaly proudy okrově zbarveného svinstva a barvily vodu do čokoládova. Potápěč se musel tam pod vodou pustit lana; měl štěstí, ohromné štěstí, že našel cestu zpátky na hladinu. D’Agosta čekal trpělivě, až hysterického potápěče vytáhnou na palubu, svléknou ho z neoprenu, usuší a uklidní. Pozoroval, jak ten muž zvrací přes bok lodi – ne na palubu, tím v D’Agostových očích stoupl. Našel kostru. Vlastně dvě. Jistě, nebyly to zrovna kostry, pro co byl tam dolů poslán, ale na nováčka nešlo o špatný výkon. Měl by ho doporučit na pochvalu. Ten hoch se z toho rychle dostane, pokud nevdechl to svinstvo, které se mu dostalo do nosu a do úst. A jestli ano... No, vlastně je to malý zázrak, co všechno dokáží dnes s antibiotiky.

První kostra, když se objevila na bublající hladině, byla stále pokryta kalem. Jeden potápěč ji přitáhl k boku D’Agostova člunu, upevnil kolem ní síť a vytáhl ji na palubu. Ležela teď na boku, zablácená a mokrá, zabalená v síti u D’Agostových nohou jako nějaký velký úlovek.

„Ježíš, taky jste ji mohli trochu opláchnout,“ podotkl a pokrčil nos při čpavkovém zápachu. Nad hladinou patřila kostra do jeho jurisdikce a on si marně přál, aby se vrátila tam, odkud přišla. Viděl, že v místě, kde by měla být lebka, není nic.

„Mám ji opláchnout hadicí, pane?“ zeptal se potápěč a sáhl po pumpě.

23


„Nejdřív opláchněte sebe.“ Potápěč vypadal zvláštně, na boku hlavy měl přilepený nerozbalený kondom, z nohou mu odkapávala špína. Na palubu vylezli dva další potápěči a začali rychle tahat za jiný provaz, zatímco třetí potápěč vynášel z hlubin druhou kostru a podpíral ji volnou rukou. Když se ocitla na palubě a lidé kolem spatřili, že je také bez hlavy, zavládlo zděšené ticho. D’Agosta pohlédl na velkou cihlu heroinu, kterou také zachránili a zabalili do igelitového pytle na důkazy. Najednou pro něj ta cihla ztratila na zajímavosti.

Zamyšleně popotáhl z doutníku a vzhlédl, zrakem pátral po Kloace. Oči mu spočinuly na starodávném ústí kanálu z West Side Lateral. Z jeho stropu viselo jako malé zuby několik krápníků. West Side Lateral byla jedna z největších stok ve městě, odvodňovala prakticky celou Upper West Side. Pokaždé, když Manhattan zasáhl prudký vydatný déšť, zaplnila se čistička v dolní části Hudsonu a vypustila tisíce galonů odpadu do West Side Lateral. Přímo do Kloaky.

Odhodil zbytek doutníku do vody. „Hoši, budete se muset nejspíš ještě jednou namočit,“ řekl a vyfoukl oblak kouře. „Chci ty lebky.“

24


2

LOUIS PADELSKY, ZÁSTUPCE SOUDNÍHO LÉKAŘE PRO NEW YORK, POHLÉDL na hodiny a ucítil, jak mu zakručelo v břiše. Doslova strádal hladem. Už celé tři dny neměl v ústech nic než koktejly SlimCurve, až dnes konečně nastal den, kdy měl nárok na pořádný oběd. Smažené kuře od Popeye. Přejel rukou po svém bříšku, hladil ho, mačkal a říkal si, že už určitě musí vážit méně. Jo, rozhodně méně.

Usrkl z pátého šálku kávy a nahlédl do záznamového archu. Ale – konečně něco zajímavého. Konečně žádný další zastřelený, zapíchnutý nebo zdrogovaný.

Lesklé ocelové dveře na konci pitevny se s bouchnutím otevřely. Dovnitř vjela zdravotní sestra Sheila Roccová s hnědou mrtvolou a přeložila ji na nosítka. Padelsky pohlédl krátce na mrtvolu, potom odvrátil zrak a znovu se na ni podíval. Dospěl k závěru, že slovo mrtvola příliš nevystihuje skutečnost. Ta věc na nosítkách připomínala spíš kostru pokrytou zbytky masa. Padelsky nakrčil nos.

Roccová umístila nosítka pod světla a začala upevňovat hadici na odsávání tekutin.

„Nechte to být,“ řekl Padelsky. Jediná věc, která v místnosti obsahovala tekutiny, byl jeho kelímek s kávou. Velkým douškem ho vyprázdnil, odhodil do koše, zkontroloval, že identifikační číslo mrtvoly souhlasí se záznamovým archem, a stvrdil to podpisem. Potom si natáhl pár zelených latexových rukavic.

„Tak copak jste mi to přivezla teď, Sheilo?“ zeptal se. „Piltdownského člověka?“

25


Roccová se zamračila a nastavila světla nad nosítky.

„Tenhle musel být pohřben přinejmenším pár století. Nejspíš přímo v hovnech, soudě podle toho puchu.“

Padelsky propukl v smích a Roccová jen sevřela rty a čekala. Když se utišil, mlčky mu podala desky se záznamem.

Padelsky přelétl očima řádky, a když četl strojopis, rty se mu pohybovaly. Náhle se napřímil. „Vytáhli ji z Humboldtova kanálu,“ zabručel. „Proboha živého.“ Pohlédl na nedaleký zásobník na rukavice, uvažoval, jestli si nemá navléct ještě druhý pár, nakonec to zavrhl. „Hmm. Bez hlavy, ještě stále ji nenašli... Žádné šaty, ale nalezena s kovovým opaskem kolem boků.“ Pohlédl na mrtvolu a pak mu zrak sklouzl dolů na nosítka, kde visel sáček s důkazním materiálem.

„Tak se na to podíváme,“ řekl a sáhl po sáčku. Uvnitř byl tenký zlatý opasek s přezkou osazenou topasem. Už prošel laboratoří, jak věděl, ale on se ho stále ještě nesměl dotknout. Všiml si, že na zadní straně přezky je číslo.

„Drahá věcička,“ poznamenal Padelsky a kývl hlavou směrem k pásku. „Možná je to Piltdownská žena. Nebo transvestita.“ A znovu se rozesmál.

Roccová se zamračila. „Nemohl byste mrtvým prokazovat trochu víc úcty, pane doktore?“

„Jistě, jistě.“ Pověsil desky na háček a nastavil mikrofon, který visel nad nosítky. „Buďte tak hodná, drahá Sheilo, a zapněte magnetofon.“

Když přístroj cvakl, zněl jeho hlas náhle uhlazeně a profesionálně. „Tady je doktor Louis Padelsky. Je 2. srpna. 12:05. Mou asistentkou je Sheila Roccová a vyšetřujeme...,“ pohlédl na visačku, „...číslo A–1430. Máme zde tělo bez hlavy, v podstatě skeletované – Sheilo, narovnejte ho, prosím – zhruba čtyři stopy, osm palců dlouhé. Když si přimyslíme scházející lebku, pravděpodobně se dostaneme na pět stop, šest nebo sedm palců. Podívejme se na pohlaví. Pánevní oblast je trochu širší. Jo, je to žena. Žádné změny na bederní páteři, takže nemá ještě čtyřicet. Je těžké říct, jak dlouho byla pod vodou. Zřetelně páchne... splašky. Kosti mají hnědooranžovou barvu a vypadají, jako by ležely v bahně delší dobu. Na druhou stranu je zde ještě stále dostatek pojících tkání, které drží celou kostru pohromadě. Kolem mediálních a laterálních kondylů stehenní kosti jsou roztřepené zbytky svalové tkáně a další se nacházejí v oblasti sakrální a ischiální. Dostatek materiálu pro krevní testy a analýzu DNA. Nůžky, prosím.“

Odstřihl kousek tkáně a uložil ji do sáčku. „Sheilo, mohla byste obrátit tu pánev na bok? Tak se podíváme... Kostra je stále zachovalá, samozřejmě až

26


na chybějící lebku. Zdá se, že čepovec také schází... Je tady šest cervikálních obratlů..., scházejí dvě volná žebra a celé levé chodidlo.“

Pokračoval v popisu kostry. Nakonec zvolna odstoupil od mikrofonu.

Sheila mu podala malý nástroj, s nímž Padelsky oddělil kost pažní od kosti loketní.

„Páku na okostici.“ Vrazil nástroj do páteře, nabral několik vzorků pojivové tkáně, odřízl kost. Potom si nasadil na hlavu ochranný plastový kryt.

„Pilu, prosím.“

Podala mu malou pilu poháněnou dusíkem. Zapnul ji a chvíli čekal, až na tachometru naskočí patřičná rychlost. Když zajelo diamantové ostří do kosti, malou místností zazněl vysoký zvuk podobný bzikotu komára. Současně s ním ucítili pach kostní moučky, splašků, hnijící kostní dřeně a smrti.

Padelsky odebral vzorky na různých místech a Roccová zalepila sáčky.

„Chci mikroskopické snímky každého vzorku,“ řekl Padelsky, odstoupil od nosítek a vypnul magnetofon. Roccová napsala na sáčky požadavky velkým černým fixem.

Ozvalo se zaklepání na dveře. Sheila šla otevřít, na okamžik vyšla ven, potom znovu nakoukla dovnitř.

„Identifikovali ji podle opasku, pane doktore,“ prohlásila. „Je to Pamela Wisherová.“

„Pamela Wisherová, ta z vyšší společnosti?“ zeptal se Padelsky, sundal si brýle a zlehka zakolísal. „Bože.“

„A je tady druhá kostra,“ pokračovala. „Ze stejného místa.“

Padelsky přešel k hlubokému kovovému dřezu a zrovna se chystal sundat rukavice a umýt se. „Druhá?“ zeptal se podrážděně. „Proč ji, sakra, nepřivezli hned s tou první? Mohl jsem si je prohlížet pěkně vedle sebe.“ Pohlédl na hodiny – bylo už čtvrt na dvě. Zatraceně, to znamenalo, že se nejméně do tří na žádný oběd nedostane. Hlady už omdléval.

Dveře se s bouchnutím otevřely a do jasného světla přivezli druhou kostru. Zatímco ji sestra připravovala, Padelsky znovu zapnul magnetofon a nalil si další kelímek kávy.

„Tahle je taky bez hlavy,“ řekla Roccová.

„Děláte si srandu, ne?“ zareagoval Padelsky. Vykročil vpřed, pohlédl na kostru, potom ztuhl s kelímkem u rtů.

„Co to...?“ Spustil ruku s kávou a zíral s otevřenými ústy. Odložil kelímek stranou a rychle přikročil k nosítkům. Sklonil se nad kostrou a přejel konečky prstů v rukavicích zlehka po jednom žebru.

„Pane doktore?“ zeptala se Roccová.

27


Napřímil se, vrátil se k magnetofonu a rychle ho vypnul. „Zakryjte ji a sežeňte doktora Brambella. A o tomhle,“ pokynul směrem ke kostře, „nikomu ani slovo.“

Zaváhala, se zmateným výrazem hleděla na kostru, potom se jí v obličeji objevilo zděšení.

„Běžte hned teď, drahá Sheilo.“

28


3

TELEFON ZAČAL VYZVÁNĚT A NARUŠIL KLID V MALÉ MUZEJNÍ KANCELÁŘI. Margo Greenová s tváří jen pár palců od počítačového monitoru se provinile napřímila na židli a pramen krátkých hnědých vlasů jí padl do očí.

Telefon zazvonil znovu. Natáhla ruku, aby ho zvedla, ale pak zaváhala. Bezpochyby to je jedna z těch počítačových krys z výpočetního střediska, aby si stěžovala, že její program kladistické regrese si už zase bere příliš mnoho strojového času. Posadila se, čekala, až telefon přestane zvonit, a vnímala ve svalech na zádech a nohou příjemnou únavu po včerejším tréninku. Vytáhla ze stolu posilovač rukou a začala posilovat způsobem tak známým, že pohyby vykonávala téměř instinktivně. Ještě pět minut a program bude u konce. Potom ať si stěžuje, kdo chce.

Věděla o nových směrnicích na snižování výdajů, podle nichž bylo potřeba u nákladných operací žádat předem o povolení. Ale to by znamenalo před spuštěním programu spoustu e-mailů. A ona potřebovala výsledky okamžitě.

Na Kolumbijské univerzitě, kde pracovala jako asistentka, než přijala místo pomocné kurátorky v newyorském Muzeu dějin přírody, nehrozily alespoň takovéto rozpočtové škrty. A čím víc se muzeum dostávalo poslední dobou do finančních problémů, tím více bylo zřejmé, že se začíná spoléhat především na okázalé produkce než na skutečnou práci. Už teď, jak si Margo povšimla, začínala propagační kampaň kolem supervýstavy příštího roku nazvané Pohromy 21. století.

Pohlédla na monitor, aby zjistila, jak pokročil její regresní program, potom odložila posilovač, sáhla do tašky a vytáhla New York Post. Post a šálek

29


černé kilimandžárské kávy už patřily k rituálu jejích všedních dnů. V krutém postoji Postu bylo cosi osvěžujícího. A kromě toho by to pěkně schytala od svého starého přítele Billa Smithbacka, kdyby někdy zjistil, že propásla jediný článek o nějakém zabití, nesoucí jeho podpis.

Rozložila plátek na kolenou a ušklíbla se při pohledu na titulek. Byl to klasický postovský nadpis, který pokrýval tři čtvrtiny první strany:

MRTVOLA Z KANALIZACE

IDENTIFIKOVÁNA JAKO POHŘEŠOVANÁ

DEBUTANTKA

Pohlédla na úvodní odstavec. Samozřejmě, byla to Smithbackova práce. Tenhle měsíc už druhý článek na první straně, pomyslela si. To se zase bude pěkně naparovat a chvástat, už tak se s ním nedalo skoro vydržet.

Rychle prolétla očima článek. Byl to naprosto čistý Smithback – senzační a morbidní, plný láskyplné pozornosti ke krutým detailům. V úvodních odstavcích stručně shrnoval fakta, která byla v tuhle chvíli velmi dobře známá všem Newyorčanům. „Překrásná dědička“ Pamela Wisherová, proslavená svými vytrvalostními nočními flámy, zmizela před dvěma měsíci z jednoho suterénního klubu na Central Park South. Od té doby byla její „usměvavá tvář se zářícími zuby, hlubokýma modrýma očima a nákladným blond účesem“ vyvěšena na každém nároží od 57. po 96. ulici. Margo často míjela barevné plakáty Wisherové, když běžela k muzeu ze svého bytu na West End Avenue.

V tuhle chvíli článek vzrušeně oznamoval, že ostatky nalezené předešlého dne – „pohřbené ve splašcích“ v Humboldtově kanálu „v pevném objetí“ druhé kostry – byly identifikovány jako ostatky Pamely Wisherové. Komu patřila druhá kostra, se nepodařilo určit. Snímek pod článkem ukazoval přítele Wisherové, mladého Viscounta Adaira, sedícího na obrubníku před Platypus Lounge s hlavou v dlaních, několik minut poté, co se dozvěděl o její strašlivé smrti. Policie samozřejmě „podnikala patřičné kroky“. Smithback uzavřel text několika citáty lidí z ulice, vedenými v duchu „měli by toho bastarda, co to udělal, usmažit“.

Ruce s novinami jí poklesly a ona pomyslela na zrnitý obličej Pamely Wisherové zírající na ni z nesčetných plakátů. Zasloužila si lepší osud než se stát velkým příběhem newyorského léta.

Margo vytrhlo z přemýšlení další pronikavé zvonění telefonu. Pohlédla na monitor a potěšilo ji, když spatřila, že program konečně skončil. Takže bych

30


to mohla i zvednout, napadlo ji; stejně by si dříve nebo později musela tuhle přednášku odbýt.

„Margo Greenová,“ řekla.

„Doktorka Greenová?“ ozval se hlas. „No konečně.“

Ten silný přízvuk z Queensu jí připadal jaksi známý, jako z napůl zapomenutého snu. Margo pátrala ve vzpomínkách po obličeji, který patří hlasu na druhé straně.

...jediné, co můžeme v tuhle chvíli sdělit, je to, že se v přízemí našla mrtvola, okolnosti vyšetřujeme...

Překvapeně se posadila.

„Poručík D’Agosta?“ zeptala se.

„Potřebujeme vás v soudní antropologické laboratoři,“ řekl D’Agosta. „Hned, prosím.“

„Smím vědět...?“

„Nesmíte. Promiňte. Nechte všeho a hned přijďte.“ Vzápětí se ozvalo ostré klapnutí sluchátka na druhé straně.

Margo odtáhla sluchátko od obličeje a zahleděla se na mluvítko, jako by očekávala ještě nějaké vysvětlení. Potom otevřela tašku a uložila do ní Post – pečlivě jím zakryla malou poloautomatickou pistoli –, odstrčila židli od počítače a vyšla rychle z kanceláře.

31


4

BILL SMITHBACK PROŠEL LEDABYLE KOLEM OBROVSKÉHO PRŮČELÍ BUDOVY číslo devět z cihel a tesaného pískovce na Central Park South od McKima, Meada a Whitea. Pod zlatem zdobenou markýzou, sahající přes celou šíři chodníku, stál pár portýrů. Uvnitř ohromné vstupní haly zahlédl spoustu dalšího personálu ve střehu. Jak se obával, tohle byl jeden z těch zatraceně luxusních nájemních domů plných personálu. Bude to těžké. Zatraceně těžké.

Zahnul za rok Šesté avenue, zastavil se a uvažoval, jak co nejlépe pokračovat. Sáhl do vnější kapsy své sportovní bundy a nahmatal nahrávací tlačítko na diktafonu. Může ho bez problémů zapnout, až bude čas. Pohlédl sám na sebe do výlohy nedalekého obchodu, kde se odrážel mezi nesčetnými páry italských bot. Činil se ze všech sil, alespoň co mu šatník stačil, aby vypadal jako student přípravky. Zhluboka se nadechl, znovu zahnul za roh a vracel se. Kráčel sebevědomým krokem ke smetanové markýze. Bližší z těch dvou uniformovaných portýrů na něj nevrle zíral a ruku v rukavici položil na velké bronzové madlo dveří.

„Přišel jsem za paní Wisherovou,“ řekl Smithback.

„Jméno, prosím?“ zeptal se muž nevzrušeným hlasem.

„Pamelin přítel.“

„Je mi líto,“ řekl muž a ani se nepohnul, „ale paní Wisherová nepřijímá žádné návštěvníky.“

Smithback rychle uvažoval. Portýr se předtím, než mu tohle oznámil, zeptal na jeho jméno. To znamená, že paní Wisherová někoho očekává.

32


„Když to musíte vědět, jedná se o tu dopolední schůzku,“ prohlásil. „Bohužel došlo ke změně. Mohl byste mě ohlásit?“

Portýr okamžik váhal, potom otevřel dveře a vedl Smithbacka po lesklé mramorové podlaze. Novinář se rozhlédl. Za bronzovou konstrukcí, která připomínala spíš pevnost než recepci, stál velmi starý a velmi vychrtlý vrátný. Na opačné straně haly seděl za stolkem z doby Ludvíka XVI. strážný. Vedle něj, s nohama lehce rozkročenýma a rukama složenýma na opasku, stál zaměstnanec obsluhující výtah.

„Tenhle pán přišel navštívit paní Wisherovou,“ řekl portýr vrátnému.

Vrátný na ně zíral ze své mramorové kukaně. „Ano?“

Smithback se zhluboka nadechl. Nakonec se mu přece jen podařilo proniknout dovnitř. „Jde o tu domluvenou schůzku. Došlo ke změně.“

Vrátný na okamžik zaváhal, očima pod hustým obočím se zahleděl na Smithbackovy boty, jel vzhůru po jeho sportovní bundě, zkoumal jeho účes. Smithback čekal, tiše snášel tuhle kontrolu a doufal, že se mu podařilo docílit dojmu čestného mladíka z dobré rodiny.

„Koho mám ohlásit?“ zavrčel vrátný.

„Bude stačit, když řeknete, že jde o rodinného přítele.“

Vrátný vyčkával a upíral na něj pohled.

„Bill Smithback,“ dodal rychle. Paní Wisherová rozhodně nečte New York Post.

Vrátný pohlédl na cosi, co měl rozložené před sebou na stole. „Jedná se o tu schůzku v jedenáct hodin?“ zeptal se.

„Poslali mě místo ní,“ odpověděl Smithback a byl strašně rád, že je půl jedenácté.

Vrátný se obrátil a zmizel v malé kanceláři. O šedesát sekund později byl zase zpátky. „Prosím, na stolku vedle vás je domácí telefon,“ řekl.

Smithback zvedl sluchátko.

„Cože? George to zrušil?“ uslyšel tichý, křehký, finančně náročný hlas.

„Paní Wisherová, můžu přijít nahoru a promluvit si s vámi o Pamele?“

Nastalo ticho. „Kdo je to?“ zeptal se ten hlas.

„Bill Smithback.“

Znovu následovalo ticho, tentokrát delší. Smithback pokračoval. „Mám něco velmi důležitého, informace o smrti vaší dcery, které vám určitě policie nesdělila. Jsem si jistý, že byste chtěla vědět...“

Ten hlas ho přerušil. „Ano, ano, jsem si jistá, že je máte.“

„Počkejte...,“ prohlásil Smithback a myšlenky mu pádily.

Nastalo ticho.

33


„Paní Wisherová?“

Uslyšel cvaknutí. Ta žena zavěsila.

No, pomyslel si Smithback, udělal, co bylo v jeho silách. Možná by mohl počkat venku na lavičce v parku naproti, jestli později odpoledne nevyjde ven. Ale už když o téhle možnosti uvažoval, věděl, že paní Wisherová rozhodně v dohledné době svou elegantní pevnost neopustí.

U lokte vrátného zazvonil telefon. Bezpochyby paní Wisherová. Smithback se obrátil, veden snahou předejít tomu, že se na něj tihle chlapi vrhnou, a vyrazil rychle k východu z haly.

„Pane Smithbacku!“ zvolal vrátný.

Smithback se otočil. Tahle část hry mu byla vždycky z duše protivná.

Vrátný na něj upíral lhostejný pohled, u ucha měl přiložené sluchátko. „Výtah je tamhle.“

„Výtah?“ nechápal Smithback.

Vrátný přikývl. „Osmnácté patro.“ Muž obsluhující výtah nejdříve odsunul bronzové mřížoví, potom těžké dubové dveře a vypustil Smithbacka přímo do foyeru v broskvové barvě, od stropu k podlaze zaplněného kyticemi. Malý stolek přetékal soustrastnými listy, ležela tam také ještě nerozlepená čerstvá várka. Na druhém konci místnosti spatřil Smithback otevřené skleněné dveře a vydal se pomalu k nim.

Za dveřmi se objevil velký přijímací pokoj. Na hustém koberci byly v úhledném symetrickém tvaru rozloženy empírové pohovky a lehátka. V protější zdi byla řada vysokých oken. Smithback věděl, že když jsou otevřená, skýtají překrásný výhled na Central Park. Ale teď byla zavřená, zakrytá závěsy a v hustém šeru místnosti se jen stěží daly rozeznat jejich úzké tvary.

Na jedné straně místnosti zaregistroval jakýsi pohyb. Když se obrátil, spatřil drobnou elegantní ženu s pečlivě upravenými hnědými vlasy, sedící na jednom konci pohovky. Měla na sobě prosté tmavé šaty. Beze slova mu pokynula, aby se posadil. Smithback si vybral ušák naproti paní Wisherové. Na nízkém stolku před nimi čekal připravený čajový servis a novinář přecházel zrakem po táccích s koláčky a marmeládami, talířcích s medem a šlehačkou. Žena ani pohybem nenaznačila, aby si nabídl, a Smithback si uvědomil, že servis byl připraven pro plánovanou návštěvu. Náhle ho jal nepříjemný pocit při myšlence, že George – bezpochyby to byl ten návštěvník ohlášený na jedenáctou – se může každou chvíli objevit.

Smithback si odkašlal. „Paní Wisherová, moc, opravdu moc mě mrzí, co se stalo vaší dceři,“ prohlásil.

34


Když mluvil, uvědomil si, že by to mohl vlastně myslet vážně. Při pohledu na ten elegantní pokoj, při pohledu na to, jak málo může všechno tohle bohatství znamenat tváří v tvář strašlivé tragédii, se jaksi začal ztotožňovat s trápením té truchlící ženy.

Paní Wisherová na něj dál mlčky hleděla, ruce složené v klíně. Snad nepatrně přikývla, ale Smithback si tím nebyl v šeru jistý. Čas začít s programem, řekl si, ledabyle sáhl do kapsy a pomalu stiskl nahrávací tlačítko.

„Vypněte ten magnetofon,“ promluvila paní Wisherová tiše. Hlas měla tenký a lehce zastřený, ale nepřipouštěl námitky.

Smithback vytrhl ruku z kapsy. „Cože?“

„Prosím, vytáhněte diktafon z kapsy a položte ho sem, abych viděla, že je vypnutý.“

„Ano, ano, samozřejmě,“ řekl Smithback a začal vytahovat přístroj.

„Copak nemáte žádný takt?“ zašeptala žena.

Smithback položil diktafon na nízký stolek a cítil, jak mu začínají hořet uši.

„Říkáte, že vás mrzí, co se stalo s mou dcerou,“ pokračoval ten tichý hlas, „a ve stejný okamžik zapnete tuhle špinavost. Poté, co jsem vás pozvala do svého domova.“

Smithback se neklidně zavrtěl na židli, nedokázal se podívat té ženě do očí. „Ano, totiž,“ zabreptal. „Promiňte, jenom jsem... Tedy, je to moje práce.“ Ta slova mu už ve chvíli, kdy je vyslovil, připadala prázdná.

„Ano. Já jsem právě ztratila své jediné dítě, jedinou rodinu, která mi zbývala. Čí pocity by podle vás, pane Smithbacku, měly v této situaci dostat přednost?“

Smithback zmlkl a konečně se přinutil pohlédnout na tu ženu. Seděla nehybně, upřeně ho přes šero v místnosti pozorovala, ruce stále složené v klíně. A s ním se stala zvláštní věc, velmi zvláštní, tak cizí jeho povaze, že ten pocit téměř nedokázal určit. Cítil se zahanben. Ne, tak to nebylo – připadal si zostuzený. Kdyby se hnal za sólokaprem, obětoval mu všechno, možná by to bylo jiné. Ale přišel sem, sledoval bolest té ženy... Všechno vzrušení, že z toho vytluče velký článek, se vypařilo a ustoupilo tomuhle románovému pocitu.

Paní Wisherová zvedla ruku a kratičkým pohybem ukázala na stoleček vedle sebe.

„Předpokládám, že jste ten Smithback, co píše pro tyhle noviny.“

Smithback sledoval její pohyb a při pohledu na Post měl pocit, že mu dochází vzduch. „Ano,“ hlesl.

35


Znovu složila ruce v klíně. „Jenom jsem chtěla mít jistotu. Takže, co ta důležitá informace týkající se smrti mé dcery? Ne, neříkejte nic – bezpochyby to také byla jen bouda.“

Nastalo znovu ticho. Smithback si v tu chvíli už jen přál, aby se objevil ten návštěvník ohlášený na jedenáctou. Aby se stalo cokoli, co by mu umožnilo vypadnout.

„Jak to děláte?“ prolomila konečně mlčení.

„Dělám co?“

„Vymýšlíte všechno tohle svinstvo? Copak není dost na tom, že má dcera byla brutálně zavražděna? Lidé jako vy musejí ještě špinit její památku.“

Smithback polkl. „Paní Wisherová, já jenom...“

„Když člověk tu špínu čte,“ pokračovala, „musí nabýt dojmu, že Pamela byla jenom sobecká dívka z vyšší společnosti, která dostala, co zasluhovala. Píšete tak, že čtenáři musejí mít radost, že má dcera byla zavražděna. Takže, můj názor je jasný. Ale jak to děláte vy?“

„Paní Wisherová, lidé v tomto městě nedbají na nic, dokud jim to tímhle způsobem nevmetete do tváře,“ začal Smithback a pak se zarazil. Paní Wisherová nevěřila jeho sebeobhajobě o nic víc než on sám.

Žena na pohovce se velmi pomalu předklonila. „Nevíte o ní vůbec nic, pane Smithbacku. Vidíte jen to, co je na povrchu. A to jediné vás zajímá.“

„To není pravda!“ vybuchl Smithback tak, že ho to překvapilo. „Chci říct, že to není všechno, co mě zajímá. Já chci znát skutečnou Pamelu Wisherovou.“

Žena si ho dlouhou chvíli zkoumavě prohlížela. Potom vstala, odešla z místnosti a přinesla zarámovanou fotografii. Podala ji Smithbackovi. Byla na ní asi šestiletá dívka, houpala se na provaze přivázaném k silné dubové větvi. Zeširoka se smála do aparátu, chyběly jí dva přední zuby a zástěrka a dva copy jí vlály.

„Tohle je Pamela, jakou si budu navždy pamatovat, pane Smithbacku,“ prohlásila ledově paní Wisherová. „Jestli vás skutečně zajímá, potom otiskněte tady ten obrázek. Tenhle, ne ten, který si pořád předáváte a na němž vypadá jako bezduchá slečinka.“ Znovu se posadila a uhladila si šaty na kolenou. „Zrovna se začala po těch šesti měsících, které uplynuly od smrti jejího otce, znovu usmívat. A chtěla si před nástupem do práce na podzim ještě užít trochu zábavy. Copak je to nějaký zločin?“

„Do práce?“ zeptal se Smithback.

Nastalo ticho. Smithback cítil, jak na něj v tom pohřebním šeru upírá paní Wisherová pohled. „Ano, je to tak. Měla začít pracovat v hospici pro nemocné AIDS. Věděl byste to, kdybyste se pídil po informacích.“

36


Smithback polkl.

„To je skutečná Pamela,“ řekla žena a hlas se jí náhle zlomil. „Laskavá, štědrá, plná života. Chci, abyste napsal o téhle skutečné Pamele.“

„Udělám, co bude v mých silách,“ zamumlal Smithback.

Pak ten okamžik přešel a paní Wisherová byla znovu vyrovnaná a odtažitá. Svěsila hlavu, lehce pokynula rukou a Smithbackovi došlo, že je propuštěn. Zamumlal díky, vzal ze stolu diktafon a zamířil k výtahu, jak nejrychleji to šlo.

„Ještě jedna věc,“ prohlásila paní Wisherová a hlas měla náhle tvrdý. Smithback se zastavil u skleněných dveří. „Nedokážou mi říct, kdy zemřela, proč zemřela ani jak. Ale její smrt nebude zbytečná, to vám slibuji.“

Promluvila s novou intenzitou a Smithback se k ní obrátil. „Před chvílí jste to sám řekl,“ pokračovala. „Řekl jste, že lidé v tomhle městě nedbají na nic, dokud jim to nevmetete do tváře. A přesně to chci udělat.“

„Jak?“ zeptal se Smithback.

Ale paní Wisherová už se zase stáhla na pohovku, její tvář zmizela v hlubokém stínu. Smithback přešel přes foyer a s pocitem vyčerpání zazvonil na výtah. Teprve když byl na ulici a mrkal v ostrém letním světle, pohlédl znovu dolů na dětský snímek Pamely Wisherové, který stále svíral v pravé ruce. Začínalo mu plně docházet, jak impozantní a současně hrůzu nahánějící žena je paní Wisherová.

37


5

KOVOVÉ DVEŘE NA KONCI ŠEDÉ CHODBY NESLY DISKRÉTNÍ NÁPIS SOUDNÍ PATOLOGIE, vyvedený v úzkých kapitálkách. Skrývaly téměř umělecké sbírky muzea rozboru lidských pozůstatků. Margo zkusila otočit knoflíkem na dveřích, ale ke svému údivu zjistila, že jsou zamčené. To bylo zvláštní. Už tady byla nesčetněkrát, asistovala při zkoumání všeho možného, peruánskými mumiemi počínaje a obyvateli anasazijských skalních obydlí konče, ale dveře se nikdy předtím nezamykaly. Zvedla ruku a chystala se zaklepat. Ale vtom už někdo zevnitř otevřel a její ruka jenom proťala vzduch.

Vstoupila a okamžitě se zarazila. Laboratoř, jindy jasně osvětlená a plná postgraduálních studentů a pomocných kurátorů, působila v tu chvíli šedivě a zvláštně. U zdí se tyčily vypnuté bachraté elektronové mikroskopy, prohlížečky rentgenových snímků a elektroforézní přístroje. Okno, které jindy skýtalo panoramatický výhled na Central Park, bylo zakryto těžkým závěsem. Jediným osvětleným místem byl střed místnosti; na okraji světelného kužele stálo v půlkruhu několik postav.

Uprostřed osvětleného prostoru byl velký vyšetřovací stůl. Na něm ležel kromě čehosi hnědého a sukovitého ještě modrý plastový potah, zakrývající další dlouhý nízký předmět. Po chvíli zvědavého prohlížení si Margo uvědomila, že ten sukovitý předmět je lidská kostra, ozdobená rozkládajícími se kusy šlach a masa. V místnosti se vznášel slabý, ale nezaměnitelný zápach mrtvolného rozkladu.

Dveře za ní se zavřely a zámek cvakl. Poručík D’Agosta v obleku, který jí nápadně připomínal dobu případu vraždící bestie z muzea před osmnácti měsíci, přešel zpět a připojil se ke skupince. Krátce jí pokynul na pozdrav,

38


když ji míjel. Zdálo se, že od jejich posledního setkání pár liber shodil. Margo si všimla, že jeho oblek barevně ladí se špinavě hnědým zbarvením kostry.

Když její oči přivykly slabému osvětlení, přelétla pohledem řadu postav. Po D’Agostově levici stál nervózní muž v laboratorním plášti, v zavalité ruce svíral hrnek s kávou. Vedle něj spatřila vysokou štíhlou postavu nové ředitelky muzea Olivie Merriamové. Další člověk stál hodně vzadu v šeru, takže Margo dokázala rozeznat pouze obrysy jeho postavy.

Ředitelka se na Margo unaveně usmála. „Děkuji, že jste přišla, paní doktorko. Tito pánové,“ kývla rukou neurčitě D’Agostovým směrem, „se na nás obrátili se žádostí o pomoc.“

Nastalo ticho. Nakonec si D’Agosta naštvaně povzdechl. „Už na něj nemůžeme dál čekat. Bydlí zatraceně daleko, v Mendhamu, a nesršel právě radostí, že sem má přijít, když jsem mu včera večer telefonoval.“ Pohlédl postupně na všechny přítomné. „Viděli jste dnešní Post, že ano?“

Ředitelka na něj znechuceně pohlédla. „Ne.“

„Takže mi potom dovolte malé shrnutí.“ D’Agosta pokynul směrem ke kostře na stole z nerez oceli. „Seznamte se s Pamelou Wisherovou, dcerou Anetty a nebožtíka Horace Wisherových. Bezpochyby jste po celém městě viděli její fotku. Zmizela kolem třetí hodiny ranní 23. května. Strávila noc ve Vinném sklípku, v jednom z těch suterénních klubů na Central Park South. Odskočila si zatelefonovat, a už se nevrátila. Alespoň až do včerejška, kdy jsme našli její kostru – bez lebky – v Humboldtově kanále. Nejspíš byla vyplavená z odvodňovací stoky na West Side, pravděpodobně během některého z posledních lijáků.“

Margo znovu pohlédla na ostatky na stole. Viděla už spoustu různých koster, ale žádná nepatřila člověku, kterého by znala nebo o něm třeba jen slyšela. Bylo těžké uvěřit, že tahle změť kostí byla kdysi pěkná blonďatá žena, o níž četla před pouhými patnácti minutami.

„A spolu s ostatky Pamely Wisherové jsme nalezli i tohle.“ D’Agosta pokynul k věci ležící pod modrou plastovou pokrývkou. „Tisk prozatím díkybohu ví pouze to, že se našla druhá kostra.“ Pohlédl na postavu stojící opodál v šeru. „A teď předám slovo doktoru Simonu Brambellovi, hlavnímu patologovi.“

Když ten člověk vystoupil do světla, Margo spatřila štíhlého muže kolem pětašedesátky. Kůži na holé, kulaté lebce měl pevnou a hladkou a oči, kterými si přítomné prohlížel, vypadaly za kostěnými obroučkami jako dva černé korálky. Jeho hlava byla zcela bez vlasů a obličej nevyjadřoval žádné emoce.

Položil si prst na horní ret. „Postupte si laskavě všichni o několik kroků kupředu,“ řekl s měkkým dublinským přízvukem, „budete mít lepší výhled.“

39


Ozvalo se váhavé šoupání nohou. Doktor Brambell popadl konec modré pokrývky, okamžik váhal a rozhlížel se znovu netečně kolem sebe a potom ji obratným pohybem odhrnul.

Pod ní spatřila Margo ostatky dalšího bezhlavého těla, stejně hnědé a rozložené jako ty první. Ale když je očima přelétla, uvědomila si, že něco s nimi není v pořádku. Potom zatajila dech, když jí došlo co – to bizarní zesílení dolních končetin, zvláštní zkroucení několika hlavních kloubů. To všechno bylo zvláštní.

Co sakra? napadlo ji.

Náhle se ozvalo zabouchání na dveře.

„Prokrista.“ D’Agosta k nim rychle vyrazil. „Konečně.“

Dveře se doširoka otevřely a za nimi se objevil Whitney Cadwalader Frock, slavný evoluční biolog a dlouho očekávaný host poručíka D’Agosty. Když se rozjel k vyšetřovacímu stolu, jeho invalidní vozík vrzal. Shromážděné společnosti nevěnoval jediný pohled, ale okamžitě se dal do zkoumání kosterních pozůstatků a dlouho nedokázal odtrhnout pohled od druhé kostry. Po několika okamžicích se ve vozíčku napřímil, po růžovém čele mu sklouzl pramen bílých vlasů. Kývl na D’Agostu a ředitelku muzea. Potom spatřil Margo a na tváři se mu objevil překvapený výraz, který se rychle změnil v radostný úsměv.

Margo se usmála a kývla mu na pozdrav. Ačkoli byl Frock jejím konzultantem, když muzeu připravovala svou postgraduální práci, neviděla ho od večírku při příležitosti jeho odchodu do důchodu. Opustil muzeum, aby se soustředil na psaní, ale slibované pokračování jeho slavné Fraktální evoluce na sebe stále ještě dávalo čekat.

Soudní lékař, který věnoval Frockovi při příchodu jen krátký pohled, pokračoval. „Všimněte si,“ řekl klidným hlasem, „švů na dlouhých kostech, kostních výrůstků a výběžků podél páteře a na kloubech, také dvacetistupňové vnější rotace trochanterů. Všimněte si, že žebra mají lichoběžníkový průřez místo běžného prizmatického. A nakonec bych vás rád upozornil na zesílené stehenní kosti. Zkrátka jedná se o dost neobvyklého chlapíka. Tohle jsou jen některé z těch nejvýznamnějších deformací. Bezpochyby odhalíte sami spoustu dalších.“

D’Agosta se nadechl nosem. „Bezpochyby ano.“

Frock si odkašlal. „Neměl jsem pochopitelně čas na podrobnější zkoumání. Ale napadlo mě, jestli jste zvážil možnost DISH?“

Soudní patolog pohlédl znovu na Frocka, tentokrát už pozorněji. „Velmi rozumný názor,“ prohlásil. „Ale zcela mylný. Doktor Frock mluví o difuzní

40


idiopatické skeletární hyperostóze, druhu těžké degenerativní artritidy.“ Zavrtěl odmítavě hlavou. „Nejedná se ani o osteomalacii, ačkoli kdybychom neměli dvacáté století, řekl bych, že jde o nejneuvěřitelnější zaznamenaný případ křivice. Pátrali jsme v lékařských databázích a nenašli jsme nic ani vzdáleně podobného.“

Brambell přejel prsty zlehka, téměř zamilovaně po páteřních obratlích. „Na obou kostrách se vyskytuje ještě další podivná anomálie, které jsme si povšimli teprve včera. Doktore Padelsky, mohl byste laskavě přivézt stereomikroskop?“

Obtloustlý muž v laboratorním plášti zmizel v šeru, pak se vrátil a tlačil před sebou velký mikroskop bez podstavce. Umístil ho nad krční oblastí deformované kostry, nahlédl do okulárů, nastavil několik šroubů, potom ustoupil dozadu.

Brambell pokynul rukou: „Pane doktore?“

Frock popojel kupředu a s menšími obtížemi přitiskl oči k okulárům. Bez hnutí se několik minut skláněl nad kostrou. Konečně se s vozíčkem vzdálil, ale dál mlčel.

„Paní doktorko?“ řekl soudní patolog a obrátil se k ní. Margo přistoupila k mikroskopu, nahlédla do něj a cítila, že se na ni soustředila pozornost všech přítomných.

Zpočátku neviděla na záběru nic. Potom si uvědomila, že je mikroskop zaměřen na krční páteř. Podél okrajů spatřila několik mělkých pravidelných rýh. Na kosti ulpěla jakási cizorodá nahnědlá látka spolu s kousky chrupavky, pruhy svalové tkáně a mastnou hromádkou mrtvolného tuku.

Pomalu se napřímila, cítila, jak se vrací ten starý známý strach, a nechtěla ani pomyslet na to, co jí připomněly ty rýhy.

Soudní patolog zvedl obočí. „Váš názor, paní doktorko?“

Margo se nadechla. „Podle mého odhadu to vypadá na stopy chrupu.“

Vyměnila si s Frockem pohled.

Teď už věděla – oni oba věděli –, proč Frocka přizvali na tuto schůzku.

Brambell čekal, až se u mikroskopu vystřídají všichni. Potom ho beze slova přemístil nad kostru Pamely Wisherové a zaměřil na oblast pánve. A znovu se k mikroskopu dostal nejprve Frock, následován Margo. Tentokrát už nebylo žádných pochyb; Margo si povšimla, že některé zářezy prorazily kost a pronikly až do kostní dřeně.

Frock zamrkal do chladného bílého světla. „Poručík D’Agosta mi sdělil, že tyhle kostry pocházejí z West Side Lateral.“

„To je pravda,“ řekl D’Agosta.

41


„Byly vyplaveny nedávným deštěm.“

„To je jen domněnka.“

„Možná že naši dvojici trochu obtěžovali zdivočelí psi, když se mrtvoly povalovaly ve stoce.“

„To je jedna z možností,“ řekl Brambell. „Odhadoval bych tlak, potřebný k zanechání těch nejhlubších otisků, na takových 1200 liber na palec čtvereční. Trošku příliš vysoký na psa, nemyslíte?“

„Ne, řekněme, na rhodeského ridgebacka,“ prohlásil Frock.

Brambell zvedl hlavu. „A co třeba pes baskervillský, pane profesore?“

Frock se nad tím sarkasmem zamračil. „Nesdílím váš názor, že tyhle stopy jsou vyvolány tak velkou silou.“

„Aligátor,“ řekl D’Agosta.

Všechny hlavy se obrátily k němu.

„Aligátor,“ opakoval, téměř jako by se bránil. „Chápete. Spláchnou je jako mladé do záchodů a oni pak vyrostou ve stokách.“ Rozhlédl se. „Někde jsem o tom četl.“

Ozvalo se Brambellovo p



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2020 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist