načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Relaxační techniky ve sportu -- autogenní trénink – dechová cvičení – svalová relaxace – Daniela Stackeová

Relaxační techniky ve sportu -- autogenní trénink - dechová cvičení - svalová relaxace

Elektronická kniha: Relaxační techniky ve sportu -- autogenní trénink - dechová cvičení
Autor: Daniela Stackeová
Podnázev: svalová relaxace

Vysvětlení základních pojmů, regulační a autoregulační techniky ve sportu i popis jednotlivých relaxačních technik. Příručka pro sportovce, trenéry, učitele. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  195
+
-
6,5
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Grada
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Zabezpečení proti tisku a kopírování: ano
Médium: e-book
Rok vydání: 2011
Počet stran: 133
Rozměr: 24 cm
Úprava: ilustrace
Vydání: 1. vyd.
Skupina třídění: Sport. Hry. Tělesná cvičení
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Grada, 2011
ISBN: 978-80-247-3646-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Vysvětlení základních pojmů, regulační a autoregulační techniky ve sportu i popis jednotlivých relaxačních technik. Příručka pro sportovce, trenéry, učitele.

Popis nakladatele

Publikace je určena trenérům i výkonnostním a kondičním sportovcům, dále všem vyznavačům aktivního životního stylu, fitness, wellness a samozřejmě také studentům tělesné výchovy, fyzioterapie a všech příbuzných oborů. Relaxační techniky představují ve sportovní psychologii jednu z možností cílené autoregulace, tedy způsob, jak psychologickou cestou zefektivnit a urychlit regenerační procesy po tréninku, stejně tak jako vyladit aktuální psychický stav před výkonem, v tréninku i v soutěži.V knize najdete vysvětlení základních termínů, jako je stres, relaxace, regenerace a aktuální psychický stav, přináší také informaci o regulačních a autoregulačních technikách ve sportu a popis jednotlivých relaxačních technik: autogenního tréninku, progresivní svalové relaxace, dechových cvičení, uvolňovacích a protahovacích cvičení s relaxačním cílem a dalších, včetně praktických návodů na jednotlivá cvičení a jejich vhodné kombinace. Kniha je v oboru psychologie sportu na našem trhu ojedinělá. ([autogenní trénink, dechová cvičení, svalová relaxace])

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Daniela Stackeová - další tituly autora:
Cvičení na bolavá záda Cvičení na bolavá záda
 (e-book)
Fitness manuál pro ženy -- Cvičení ve fitness centru Fitness manuál pro ženy
 (e-book)
Cvičení na bolavá záda Cvičení na bolavá záda
 (e-book)
Fitness programy z pohledu kinantropologie -- Třetí, doplněné a přepracované vydání Fitness programy z pohledu kinantropologie
Cvičení na bolavá záda -- Druhé, rozšířené a doplněné vydání Cvičení na bolavá záda
 (e-book)
Cvičení na bolavá záda -- Druhé, rozšířené a doplněné vydání Cvičení na bolavá záda
 
K elektronické knize "Relaxační techniky ve sportu -- autogenní trénink - dechová cvičení - svalová relaxace" doporučujeme také:
 (e-book)
Psychologie osobnosti -- Hlavní témata, současné přístupy Psychologie osobnosti
 (e-book)
Cvičení na bolavá záda Cvičení na bolavá záda
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

4

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována

a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele.

Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno. Daniela Stackeová Relaxační techniky ve sportu Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 obchod@grada.cz, www.grada.cz tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 jako svou 4413. publikaci Fotografie Miroslav Šneberger Odpovědná redaktorka Magdaléna Jimelová Jazyková úprava Šárka Kociánová Sazba Květa Chudomelková Počet stran 136 První vydání, Praha 2011 Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a.s. © Grada Publishing, a.s., 2011 Cover Design © Grada Publishing, a.s., 2011 Tato publikace byla zpracována na základě nejnovějších dostupných vědeckých poznatků a praktických zkušeností autorského týmu. Nakladatelství ani autoři nepřebírají zodpovědnost za případné neúspěchy, nevýhody nebo potíže způsobené cvičením. Názvy produktů, firem apod. použité v knize mohou být ochrannými známkami nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků. ISBN 978-80-247-3646-4–5

Obsah

OBSAH ................................................................................................... 5

PŘEDMLUVA ........................................................................................... 7

1 TEORETICKÝ ÚVOD, ZÁKLADNÍ TERMÍNY .............................................. 8

Stres .................................................................................................. 8

Koncepce psychického stresu ............................................................ 9

Mechanismus stresové reakce a příznaky stresu ................................. 10

Stres a pohybový systém – psychosomatické vztahy v rámci

pohybového systému ...................................................................... 13

Vztah mezi psychikou, dýcháním a pohybovým systémem ...................... 18

Stresory a stresové situace ............................................................. 19

Bolest jako nejčastější somatický stresor ............................................ 23

Vliv stresu na percepci bolesti .......................................................... 25

Zvládání stresu – coping .................................................................. 26

Strategie zvládání stresu ................................................................. 30

Relaxace ............................................................................................ 33

Regenerace ....................................................................................... 34

Členění regeneračních forem ........................................................... 34

Regenerační prostředky ve sportu .................................................... 35

Aktuální psychický stav ......................................................................... 36

2 SPORT A EMOCE .............................................................................. 43

Předsoutěžní, startovní, soutěžní a posoutěžní stavy .................................. 43

Psychická selhání ve sportu ................................................................... 46

Stres a stresogenní situace ve sportu ..................................................... 47

Antistresové účinky sportu .................................................................... 51

Možné negativní účinky pohybové aktivity a sportu ...................................... 52

Sport a pohybová aktivita v prevenci a terapii závislostí ................................ 54

3 OSOBNOST SPORTOVCE .................................................................... 57

Tělové schéma a jeho význam ve sportu ................................................... 58

4 REGULAČNÍ PROSTŘEDKY V PSYCHOLOGICKÉ PŘÍPRAVĚ SPORTOVCE ... 61

Mentální trénink, ideomotorický trénink ................................................... 63

Autogenní trénink ................................................................................ 63

RAM (relaxačně aktivační metoda) .......................................................... 63

Metoda biologické zpětné vazby ve sportu ................................................ 67

Dechová cvičení .................................................................................. 68

Koncentrační a meditační techniky .......................................................... 69


Obsah 6

Vnitřní řeč .......................................................................................... 69

STOP! technika .............................................................................. 71

Přerámování ................................................................................. 71

Hypnóza ............................................................................................ 71

Stadia hypnózy .............................................................................. 72

Hloubka hypnózy ............................................................................ 73

Hypnóza jako léčebná metoda .......................................................... 73

Využití hypnózy ve sportovní psychologii .............................................. 74

5 RELAXAČNÍ TECHNIKY V PSYCHOLOGII SPORTU .................................. 75

Působení relaxačních technik ................................................................. 75

Jacobsonova progresivní svalová relaxace ............................................... 78

Schultzův autogenní trénink ................................................................... 79

Jógová relaxace .................................................................................. 84

Relaxace na signál a diferencovaná relaxace ............................................. 85

Feldenkraisova metoda ......................................................................... 85

Relaxační účinky fyzikální terapie ............................................................. 86

6 PRAKTICKÁ CVIČENÍ ......................................................................... 87

Základní relaxační polohy ....................................................................... 88

Nácvik relaxace po předchozím napětí ..................................................... 94

Nácvik relaxace protřepáváním .............................................................. 96

Dechová cvičení .................................................................................. 97

Nácvik břišního dýchání ................................................................. 100

Nácvik dolního hrudního dýchání ..................................................... 100

Nácvik rytmického dýchání ............................................................. 101

Mudry ....................................................................................... 101

Dýchání usnadněné polohou těla ..................................................... 102

Uvolňovací a protahovací cvičení (strečink) .............................................. 104

Protahovací metody ..................................................................... 104

Strečink a uvolnění svalů šíje .......................................................... 105

Protažení prsních svalů a uvolnění hrudní páteře ................................ 111

Protažení svalů v okolí lopatky a trojhlavého svalu pažního .................... 112

Strečink a uvolnění svalů beder ....................................................... 113

Protahovací cviky na skupinu flexorů kolenního kloubu

(svaly na zadní straně stehna) ..................................................... 117

Uvolnění svalů kotníku a plosky nohy ................................................. 117

První stupeň autogenního tréninku ........................................................ 118

Jacobsonova progresivní svalová relaxace .............................................. 120

Relaxace v pohybu – koncentrativní pohybová cvičení ................................ 124

Předspánková hypnotická příprava ........................................................ 124

Relaxace pro děti ............................................................................... 126

LITERATURA ........................................................................................ 131


–76

Předmluva

Dostává se vám do rukou kniha, která je určena pro široké spektrum čtenářů: pro

sportovce, výkonnostní i kondiční, pro jejich trenéry a další odborníky v oblasti sportu,

fitness, wellness a zdravého životního stylu, a samozřejmě je využitelná také jako učebnice

pro studenty tělesné výchovy, fyzioterapie a dalších příbuzných oborů.

Publikace se zabývá jedním z tradičních témat psychologie sportu, relaxačními

technikami, a jejich využitím ve sportu, a je zaměřena především na praktickou aplikaci

těchto postupů. Jedná se o techniky většinou primárně užívané v psychoterapii. Jejich

využití je daleko efektivnější při pochopení mechanismů jejich účinku, proto v úvodu

knihy najdete vysvětlení nejdůležitějších teoretických pojmů, bez kterých byste se přitom

neobešli, následuje část věnovaná regulačním a autoregulačním technikám a jejich

významu ve sportu a poté popis základních relaxačních technik s jejich teoretickým

podkladem. V teoretických sportovních vědách je zpravidla nejvíce pozornosti věnováno

tréninku samotnému, stejně tak jako ve sportovní praxi, nemenší pozornost je však třeba

soustředit na proces regenerace. Relaxační techniky patří k psychologickým prostředkům

regenerace a zároveň jsou známy jako jeden z prostředků regulace předsoutěžních,

startovních a soutěžních stavů. V knize je nejvíce prostoru věnováno zejména těm

postupům, pro které nepotřebujete přítomnost profesionálního psychologa a budete je

schopni po jejím přečtení provádět sami. Doufám, že se kniha stane vaším pomocníkem

ve sportovním tréninku, dosáhnete díky ní lepších sportovních výsledků, budete se lépe

cítit, a především lépe poznáte sebe samé.

Au torka


Teoretický úvod, základní termíny 8

1 Teoretický úvod, základní termíny

V této kapitole naleznete vysvětlení základních termínů, jejichž osvojení je nezbytné pro

pochopení účinku a významu relaxačních technik a jejich využití ve sportu. Jedná se

o termíny: stres, regenerace, relaxace a aktuální psychický stav.

Stres

V posledních letech se slovo stres stalo v našem jazyce velmi frekventovaným. Jeho

význam je často chápán velice vágně, jako něco nepříjemného, prožitek spojený

s napětím, úzkostí nebo strachem či vůbec jakýkoliv negativní prožitek. I v odborném světě

má tento termín více možných významů (které však nejsou rozporuplné, spíše záleží na

výkladovém kontextu). Věnujme tedy nejprve pozornost právě stresu, jehož pochopení

má pro porozumění účinku relaxačních technik zásadní význam.

Slovo stres má původ v anglickém výrazu „stress“ a znamená sílu, tlak, ale i zátěž, pro

blém, obtíž. Samo slovo stress vzniklo z latinského slovesa „stringo“, což znamená uta

hovat, stahovat (Křivohlavý, 1994).

V odborné literatuře se často setkáváme i s termínem zátěž, který můžeme chápat

jako synonymum stresu. Termín zátěž byl v tomto kontextu užit na konci šedesátých let

minulého století akademikem Charvátem, významným českým vědcem, který se zabýval

problematikou stresu a adaptace. Opakem zátěže a stresu je relaxace neboli uvolnění.

V nejširším slova smyslu je stres jakýkoliv energetický nárok na organismus. Z hlediska

intenzity se rozlišuje hyperstres, při kterém dochází k překračování hranic adaptability,

a hypostres s nízkou úrovní stresové reakce. Rozpoznání hranice stresu je velmi důležité

při dávkování zátěže, například ve sportu, kdy je nezbytné rozpoznat, jaká zátěž vede

k adaptaci a při jaké již dochází k poklesu výkonnosti neboli maladaptaci. Intenzita stresu

však nemusí být závislá na síle podnětu neboli stresoru, který reakci vyvolává, ale na jeho

signálním významu (Machač, Machačová, 1991).

Podle toho, jaký podnět vyvolal stresovou reakci, rozlišujeme stres „fyzický“ a „psychický“

(toto dělení je ovšem schematické, protože jde vždy o celostní reakci). Fyzickým stresem je

nejčastěji bolest. Machač a Machačová (1991) charakterizují psychický stres jako funkci

konkrétní podnětové situace a konkrétního jedince s jeho osobnostními rysy, aktuálním

psychickým i somatickým stavem, životními hodnotami, postoji, názory, zkušenostmi

atd. Křivohlavý (1994) uvádí výstižnou a shrnující definici stresu: Stres je vnitřní stav

člověka, který je buď přímo něčím ohrožován, nebo takové ohrožení očekává a přitom

se domnívá, že jeho obrana proti nepříznivým vlivům není dostatečně silná.

Hlavním psychologickým projevem stresu je aktivace a napětí. Tato tenze může

přecházet až v úzkost, která je někdy těžko rozpoznatelná od pocitů únavy (Machač,

Machačová, 1991).


–98

Počátky zkoumání stresu jsou spojeny se jmény Waltera Cannona a Ivana Petroviče

Pavlova, kteří se zabývali fyziologickou složkou stresu. Cannon objevil aktivaci sympatiko

-adrenálního systému při stresu. Zjistil, že v situaci ohrožení, kterou označoval jako

F-F neboli „fight or flight“, útok nebo útěk, dochází ke zvýšení činnosti sympatické části

vegetativního nervového systému a k mobilizaci celého organismu. V roce 1936 vydal

knihu The Wisdom of the Body, z níž vycházeli další badatelé. Pavlov je znám především

svými studiemi v oblasti reflexologie, které ovšem významně přispěly k pochopení

fyziologické složky stresu (Křivohlavý, 1994).

Na práci Waltera Cannona navázal Hans Selye, maďarsko-kanadský fyziolog, který první

definoval stres jako stav organismu projevující se ve formě specifického syndromu, jenž

představuje souhrn všech nespecificky vyvolaných změn v rámci daného biologického

systému (termín stres použil jako první v r. 1956). Zkoumal reakci celého endokrinního

systému a zjistil především zvýšenou funkci nadledvin ve stresových situacích. Proto

se jeho pojetí někdy nazývá také kortikoidní. Zmíněná celková reakce organismu se

dnes označuje jako obecný adaptační syndrom (General Adaptation Syndrom,

zkr. GAS), opakující se vzorec fyziologických reakcí. Selye prováděl studie na zvířatech

a zevšeobecňoval svá zjištění i na lidský organismus. Později byl za to kritizován, stejně

jako za opomíjení psychické složky stresu (Křivohlavý, 2001).

Ke stresové reakci vedou nejrůznější zátěžové faktory neboli stresory ohrožující

somatickou nebo i psychickou integritu jedince neboli homeostázu (Höschl et al., 2002;

Trojan, 1999). Stresorem mohou být libovolné patogenní podněty povahy fyzikální (zima,

horko), chemické, biologické a v neposlední řadě psychické (Trojan, 1999; Nečas et

al., 2002).

Koncepce psychického stresu

Koncepce psychického stresu vychází ze zmíněné Selyeho teorie obecného adaptačního

syndromu. V modulaci stresové odpovědi na emoční podněty hrají na centrální úrovni

důležitou roli vztahy paleokortikální oblasti, tzv. limbického systému, a neokortikální

oblasti. V roce 1972 Levi dokázal, že psychogenní vlivy, stejně jako jiné fyzické stresory,

aktivují sympatoadrenální osu a základní osu hypotalamus–hypofýza–nadledviny. Tělo je

připraveno na výdej energie, tedy na svalovou práci, která ovšem v případě psychického

stresu (kdy je zátěž pouze mentálního charakteru nebo se něčeho nepříjemného

obáváme, očekáváme to do budoucna, neboli anticipujeme) nepřichází, a může dojít

k narušení souhry sympatické a parasympatické části vegetativní nervové soustavy,

důsledkem čehož bývá neurovegetativní labilita (dystonie). Ta má individuálně různé

projevy. Jedná se o tzv. funkční poruchy (například problémy s funkcí žaludku – žaludeční

dyspepsie, s funkcí střev – průjem, zácpa, srdeční či dechové obtíže), tedy narušení

funkce orgánu bez porušení jeho struktury, které jsou často subjektivně daleko více

nepříjemné a obtěžující než závažná somatická onemocnění. Mnohdy je však daný

jedinec za závažná somatická onemocnění považuje, což způsobuje další stres. U člověka

hraje důležitou roli rovněž zmíněný fakt, že stresová reakce nepřichází pouze v situaci


Teoretický úvod, základní termíny 10

přítomnosti ohrožujícího podnětu, ale i tehdy, když jej pouze očekáváme. Typickým

příkladem je tréma před zkouškou nebo před sportovní soutěží (obecně jakýkoliv strach

ze selhání), strach z návštěvy lékaře apod.

Aktuálně se stresová reakce může manifestovat svalovým ztuhnutím, třesem, poruchou

řeči, poruchou jemné motoriky, dechovými obtížemi a dalšími příznaky, které vyplývají

z narušení funkcí periferní nervové soustavy. Nedaří se však na základě fyziologické

odpovědi rozpoznat emoci, jež tuto reakci spustila (myšleno konkrétní emoci daného

jedince; druh emoce, tedy zda se jednalo o strach či radost apod., určit možné je –

např. při strachu dochází k vylučování adrenalinu, při vzteku k sekreci noradrenalinu).

Podobně nelze na základě nespecifických fyziologických reakcí vysvětlit, proč ve stejné

zátěži selhávají u různých lidí různé orgány nebo orgánové systémy. Používá se latinský

termín locus minoris resistentiae (místo nejmenšího odporu, nejnižší odolnosti)

jako označení pro orgánový systém, orgán nebo funkci, která je individuálně citlivá na

stres a právě na ní se většinou stres jako první projeví (Baštecký, Šavlík, Šimek et al.,

1993; Nečas et al., 2002). Tato teorie je podstatou tzv. stresového modelu vzniku

psychosomatických poruch, ke kterým se řadí např. žaludeční a dvanáctníkové vředy

(jejich souvislost se stresem zmiňoval již Hans Selye), ischemická choroba srdeční,

vysoký krevní tlak a další (kromě stresového modelu vzniku psychosomatických poruch

existuje ještě tzv. hlubinný model vysvětlující příčiny vzniku těchto poruch na základě

psychoanalytické teorie, například žaludeční vředy jsou spojovány s orální fixací a přičítány

nevědomé potřebě závislosti, lásky a péče).

Protože často dochází k nekritickému užívání termínu stres pro označení jakéhokoliv

druhu zátěže i jejích důsledků bez ohledu na to, zda organismus poškozuje, nebo mu

prospívá, rozlišují někteří autoři mezi stresem „prospěšným“, kontrolovaným neboli

eustresem, a stresem „škodlivým“ neboli distresem (Baštecký, Šavlík, Šimek, 1993;

Rheinwaldová, 1995; Křivohlavý, 1994; Machač, Machačová, 1991). Oba typy stresu

jsou stejné svou chemickou povahou, ale liší se tím, jak na ně reagujeme, co prožíváme.

Zatímco u eustresu zažíváme příjemné napětí a po něm radost z dosažení cíle, u distresu

začneme ztrácet pocit jistoty a adekvátnosti a prožíváme zoufalství, bezmoc a ztrátu.

I toto dělení je nutno chápat jako schematické, protože nikdy neprožíváme pouze příjemné

nebo pouze nepříjemné emoce, a jejich hodnocení je navíc ryze subjektivní. Emoce, které

pro někoho mohou být příjemné, pro jiného nemusejí, např. prožitky při některých tzv.

adrenalinových sportovních aktivitách, které někdo vyhledává a přinášejí mu radost,

může jiný prožívat naprosto negativně.

Machač a Machačová (1991) zdůrazňují nutnost širšího chápání stresu – pozitivní

význam stresu vidí v chápání stresu jako faktoru, který podněcuje vývoj a osobnostní

zrání, a stresových situací jako příležitosti k rozvoji sebepoznání a seberegulace.

Mechanismus stresové reakce a příznaky stresu

Mechanismus stresové reakce neboli obecného adaptačního syndromu z biologického

hlediska existuje pouze jediný. Jedná se o celostní reakci s modifikacemi závislými

na spouštěcím faktoru neboli stresoru (syndrom je celek nedělitelných, vždy spolu


–1110

přítomných příznaků neboli symptomů). Tento faktor může být primárně psychosociální

nebo somatické povahy. Obecně lze uvést, že stresová reakce vyvolaná primárně

somatickými faktory bývá snadněji kompenzována než reakce vyvolaná faktory psychickými

(Křivohlavý, 1994).

Mechanismus stresové reakce má podle Selyeho tři fáze: fázi poplachovou, fázi

adaptace (rezistence) a fázi vyčerpání.

V poplachové fázi se organismus připravuje na odstranění škodlivého podnětu. Jsou

spuštěny reakce nejprve na úrovni sympatického nervového systému, z dřeně nadledvin

se do krve vyplaví adrenalin a bezprostředně poté dochází k reakci hormonální – přes

hypotamalus a hypofýzu jde impulz do kůry nadledvin, kde se produkují stresové hormony

zasahující do metabolismu a připravující organismus na zátěž delšího trvání. V první fázi

dochází také k reakcím na úrovni imunitní a psychické. Jestliže v této fázi vliv stresoru

pomine, odezní i stresová reakce a fáze poplachová přechází do fáze regenerace.

Fáze adaptace znamená zklidnění; organismus si adaptačními mechanismy na stresor

„zvyká“. Adaptace a schopnost organismu odolávat stresu je v této fázi maximální. Pakliže

je však působení stresoru intenzivní či dlouhodobé, dochází k opakovanému narušování

metabolických procesů, jehož důsledkem jsou poruchy tělesných i psychických funkcí.

Organismus vyčerpá zásoby energie a dochází k fázi vyčerpání, typické selháním

adaptačních schopností organismu, a znamená jeho vážné ohrožení (Schreiber, 1985;

Schreiber, 2000; Trojan, 1999; Nečas et al., 2002).

Objektivně se stres projevuje v těch ukazatelích, které svědčí o zvýšené aktivační hladině,

jako je například změna galvanického odporu kůže – snížení elektrického odporu kůže,

jehož měření se ve sportovní psychologii často užívá jako ukazatel intenzity aktivace, tedy

stresu (Machač, Machačová, 1991).

V dnešní době je většina stresorů psychického charakteru. Stresové situace jsou často

vleklé, opakované, bez možnosti najít řešení, bez možnosti situaci aktivně změnit a bez

kompenzace pohybovou aktivitou (a tudíž bez možnosti dosažení rovnováhy organismu)

a v důsledku stresu pak dochází jak ke vzniku somatických, tak psychických obtíží. Za jeden

z hlavních ukazatelů velikosti psychického stresu se považuje délka jeho přetrvávání

po ukončení působení podnětu, který jej vyvolal. Lidé ve stresu mají zvýšenou citlivost

k různým podnětům včetně vlastního zdravotního stavu, a jsou tedy citlivější k příznakům

nemoci a vůbec k jakýmkoliv tělesným pocitům včetně toho, že se mění i vnímání bolesti.

Zmíněné fyziologické příznaky stresu řada osob mylně považuje za příznaky nemoci,

která je ohrožuje, a tím se dostávají do bludného kruhu neustálého prohlubování stresu

(Křivohlavý, 2002). Somatizace (tedy přeměna psychického problému na tělesný)

představuje pro mnoho jedinců adaptaci na chronický stres a jinak neřešitelné situace

(Honzák, 2005). Můžeme také hovořit o „úniku do nemoci“, kdy v náročné situaci

zaujímáme roli „bezmocného“ pasivního pacienta, tělesnou obtíž zveličujeme a „hýčkáme“

a vyhýbáme se tím řešení problému. Somatizace souvisí s fenoménem popření, vytěsnění

– stresovou situaci bez možnosti řešení, týkající se často sociálních vztahů, časem

popřeme, emoce s ní spojené jsou pro nás ohrožující, tedy si je nepřipouštíme, a ony

pak nabývají pouze formy tělesných příznaků. Je třeba vzít v úvahu i určitou osobnostní


Teoretický úvod, základní termíny 12 dispozici k těmto somatizacím. V psychosomatice bývá porucha typická zhoršenou schopností prožívat vlastní emoce a zvýšená tendence k somatizaci označována jako alexithymie. Za klíčové období pro vznik této poruchy a obecně pro vytvoření vztahu k vlastnímu tělu je považováno eriksonovské období autonomie (tj. období okolo třetího roku věku, kdy dítě začíná poprvé prožívat své tělo a samo sebe jako oddělené od matky). Obecně lze konstatovat, že pro dětskou psychiku je příznačná přirozeně vyšší tendence k celostnímu prožívání a k somatizacím (typickými příklady jsou psychogenní bolesti břicha či hlavy v období adaptace na docházku do školky či školy, psychogenní horečka a další). Jedním ze základních problémů stresových reakcí, zejména psychogenně navozených, je to, že humorální působky, především katecholaminy, které se při stresu mobilizují, i metabolické změny jimi navozené převyšují skutečnou potřebu organismu a tento nadbytek obou pak může organismus poškozovat (Schreiber, 1985). Zdravotní problémy, které mohou být i příznaky stresu, dělíme na fyziologické, emocionální a behaviorální (Renaud, 1993; Rheinwaldová, 1995; Schreiber, 1985; Křivohlavý, 2002). Světová zdravotnická organizace (WHO) uvádí následující příznaky: Fyziologické příznaky stresu: » palpitace (bušení srdce) – vnímání zrychlené, nepravidelné a silnější činnosti srdce; » bolest a svírání za hrudní kostí; » nechutenství a plynatost v břišní oblasti; » křečovité, svíravé bolesti v dolní části břicha, průjem; » časté nucení k močení; » sexuální dysfunkce – sexuální impotence nebo nedostatek sexuální touhy; » změny menstruačního cyklu; » zvýšené svalové napětí v šíjové a krční oblasti, v oblasti orofaciální (oblast obličeje

a úst) a v oblasti bederní páteře, spojené s bolestmi v těchto částech těla; » nepříjemné pocity v krku; » bodavé, řezavé a palčivé pocity v rukou a nohou, třes rukou; » úporné bolesti hlavy, často začínající v krční oblasti a rozšiřující se směrem vpřed

od temene hlavy k čelu; » migréna – záchvatovitá bolest jedné poloviny hlavy; » různé bolesti bez zjevné tělesné příčiny; » zvýšené pocení; » exantém – vyrážka v obličeji; » dvojité vidění a obtížné soustředění pohledu očí na jeden bod; » tiky; » imunosuprese – zhoršení funkce imunitního systému.

–1312

Emocionální příznaky stresu: » prudké a výrazně rychlé změny nálady (od radosti ke smutku a naopak); » nadměrné trápení se s věcmi, které nejsou zdaleka tak důležité; » neschopnost projevit emocionální náklonnost, soucítění s druhými lidmi; » lítostivost, deprese, anxiozita, podrážděnost; » nadměrné snění a stažení se ze sociálního styku, omezení kontaktu s druhými lidmi; » přílišné starosti o vlastní zdravotní stav a fyzický vzhled; » zvýšená únava, poruchy koncentrace, zhoršení paměti. Behaviorální příznaky stresu: » celková labilita v chování, nerozhodnost, iracionální „nářky“; » zvýšená absence, nemocnost, pomalé uzdravování po nemoci, nehodách a úrazech; » sklon k vyšší osobní nehodovosti a nepozornému řízení auta; » zhoršení kvality práce, vyhýbání se úkolům, odpovědnosti, častější podvádění, výmluvy; » snížené množství vykonané práce a horší kvalita práce; » zvýšený sklon ke kouření, pití kávy a alkoholu a konzumaci omamných látek, nadužívání

psychofarmak a léků na spaní; » nechutenství, nebo naopak přejídání; » nespavost – problémy s usínáním, dlouhé noční bdění a pozdní vstávání s pocitem

velké únavy; » nerozhodnost, pokles sebedůvěry. Svalový a respirační systém jsou jedny z těch orgánových systémů, které bezprostředně reagují na emocionální stav (Stackeová, 2005). Z toho vyplývá, že funkce pohybové a respirační jsou jedny z prvních, jež jsou ovlivněny stresem, což se pak zákonitě projeví na celém pohybovém systému, jeho stavu i kvalitě jeho funkce. Tento vztah je pro pochopení relaxačních technik zásadní, věnujme se mu tedy v dalším textu podrobněji. Stres a pohybový systém – psychosomatické vztahy v rámci pohybového systému Funkční poruchy pohybového systému a s nimi často spojené bolesti zad mají multifaktoriální etiologii. V řadě možných příčin jejich vzniku však zaujímají výjimečnou roli psychogenní faktory, tedy výše uvedený stres. V poslední době jsou bolesti zad právem řazeny k tzv. psychosomatickým onemocněním (Křivohlavý, 1994; Stackeová, 2005). Navíc toho funkční poruchy, jak plyne z jejich názvu, ovlivňují funkci pohybového systému a kromě bolesti způsobují i zhoršení pohybového a sportovního výkonu. U sportovců je třeba pečlivě zvažovat příčiny vzniku podobných poruch a neopomíjet možné příčiny právě v oblasti psychiky. V takovém případě jsou relaxační techniky jedním ze zásadních možných přístupů v řešení zmíněných obtíží. Teoretický úvod, základní termíny 14 Psychosomatickými vztahy v oblasti pohybového systému se podrobně zabývá Véle (1997) a popisuje úzkou souvislost mezi motorikou a psychikou. Pohyb je řízen z centrální nervové soustavy, a proto pohybová aktivita přímo souvisí s její činností, a tudíž i s intelektem a psychikou jako nejvyšší úrovní řídicího procesu. Z obousměrných vztahů při řízení vyplývá, že psychické procesy ovlivňují motoriku a pohybová aktivita zpětně ovlivňuje psychické procesy. Pohybové chování, tj. celkový motorický projev jedince, může být zdrojem informací o jeho motivaci, resp. motivovanosti, o stavu vnitřního prostředí, o procesech probíhajících ve vědomí, a dokonce i v nevědomí. Kladná motivace se odráží v chování jako tendence k celkovému extenčnímu držení, kdežto negativní motivace naopak jako tendence k flekčnímu držení (Véle, 1997). Vztah mezi psychikou a motorikou je právě u sportovců velmi důležitý – cíleným ovlivněním psychiky můžeme ovlivnit funkci pohybového systému a naopak, jak bylo zmíněno, špatný psychický stav může funkci pohybového systému zhoršit a v důsledku toho zhoršit i sportovní výkon. Tento vztah je zásadní u problematiky tzv. předsoutěžních, startovních a soutěžních stavů, kdy prožívané obavy, tréma a strach ze selhání mohou významně ovlivnit výkon v soutěži, u některých disponovaných jedinců mohou dokonce vyvolat takový stav, kdy sportovci nejsou schopni podat žádný výkon. Psychický faktor tedy může hrát důležitou roli ve vzniku tzv. funkčních poruch hybného systému, které se projevují bolestí, únavou, ztrátou proměnlivosti svalového napětí a s tím spojeným zhoršením pohybové koordinace, která vede k nepřesnosti cíleného pohybu, zhoršené posturální funkci, ovlivnění respiračních funkcí a zhoršení jemné motoriky (Véle, 1997; Hermachová, 1999), a tudíž i sportovního výkonu. Nejen krátkodobý psychický stav, např. v podobě trémy, ale i dlouhodobé emoční problémy, které můžeme nazvat obecně stresem, způsobují zhoršení funkce motorického systému a jeho výkonu, proto je psychologická příprava ve výkonnostním sportu neméně tak důležitá jako ostatní složky sportovní přípravy. Klíčovou roli v procesu vzniku funkčních poruch a ve vztahu psychiky a motoriky hraje limbický systém, označovaný jako centrum emocí. Véle (1997) jej pokládá za systém, který rozhoduje o celkovém zaměření pohybu, za nejstarší motorický systém, jenž má značně difuzní vliv na celou motoriku, ovlivňuje emoce a vegetativní nervový systém. Limbický systém považuje spíše za systém motivující pohyb („emotional brain“) než za systém, který ho řídí, nicméně je nutné s ním počítat při iniciaci a přípravě pohybu. Funkce limbického systému (Capko, 1998; Véle, 1997): » startér volního pohybu, rozhoduje o aktivaci, iniciaci pohybu; » hodnocení smyslových vjemů (opticko-akustických), které se mohou stát podnětem

motorické aktivity; » z funkčního hlediska je nejvyšším regulátorem svalového tonu, hlavně ve smyslu jeho

zvýšení; » ovlivňuje práh vnímání bolesti a schopnost vyrovnat se s bolestí; » má vliv na svalový systém, především v oblasti šíje; » ovlivňuje emoce, a tím zodpovídá za individuální chování.

–1514

Limbický systém reguluje emoční stavy – strach, zlost, charakterovou poddajnost či vzpurnost, sexuální chování, určuje uvědomování si sebe samého zaznamenáváním a vnímáním viscerosenzitivních impulzů. Podle Véleho (1997) je podstatná také jeho funkce pro vznik paměťového engramu neboli stopy, protože pro zapamatování a fixaci informace je nutný vždy určitý emoční náboj (aktivace „pocitového mozku“). Paměťový engram je potřebný pro vznik a fixaci motorických programů, tedy pro motorické učení, důležitou součást sportovního tréninku. Janda (1999) uvádí dysfunkci limbického systému, která může vznikat při dlouhodobém působení stresu, jako jednu z hlavních příčin zvýšení svalového hypertonu – tzv. limbický hypertonus. Obecně lze uvést, že ve stresu svalový tonus stoupá, ovšem nerovnoměrně, a v některých svalových skupinách paradoxně dokonce klesá – vlivem stresu tedy dochází k tzv. redistribuci svalového napětí. To má za následek porušení dynamické svalové rovnováhy mezi fázickými a posturálními svaly a vzniká či prohlubuje se tzv. svalová dysbalance (Stackeová, 2005). Psychika je tudíž jedním z možných faktorů hrajících roli při vzniku nebo zhoršení svalových dysbalancí (které souvisejí s funkčními poruchami hybného systému). Diagnostika při podezření na dysfunkci limbického systému se opírá o nálezy (především hypertonu či bolesti) v následujících oblastech: a) mimické a žvýkací svalstvo, b) ramenní pletenec a šíje, kde rozhodující jsou:

» hluboké krátké extenzory šíje, které obsahují čtyřikrát více proprioceptorů než

ostatní svaly, jsou považovány za proprioceptivní orgány, které udržují rovnováhu

a vzpřímený stoj;

» m. trapezius pars cranialis (sestupná část kápového svalu);

» m. levator scapulae (zdvihač lopatky); c) lumbální (bederní) oblast, d) svaly pánevního dna a pánve. Při dysfunkci limbického systému je klinický obraz charakterizován (Capko, 1998; Janda, 1999; Véle, 1997) tím, že: » sval spontánně nebolí, ale je v něm pociťováno určité napětí, dyskomfort; » sval je bolestivý na tlak a hlubokou palpaci (pohmat); » svalový hypertonus postihuje oblast, která není přesně ohraničena; » v posturálních svalech svalový tonus stoupá, ve fázických naopak klesá – to má za

následek vznik nebo prohloubení svalových dysbalancí; » přechod mezi hranicí hypertonu a normotonu je pozvolný; » hypertonus je závislý na poloze těla, sledujeme pokles svalového tonu v nižších

polohách; » je nápadná klidová aktivita svalů na EMG.

+


Teoretický úvod, základní termíny 16

Psychický faktor neboli stres způsobuje vznik či prohloubení tzv. svalové dysbalance.

Zaměřme se tedy ještě blíže na tento termín. Možnosti ovlivnění svalového napětí a tím

dlouhodobě potencionálně i svalových dysbalancí využívá většina relaxačních technik.

Fyziologický základ v rozdílné reaktivitě svalů na zatížení spočívá v rozdělení svalů na

posturální a fázické. Posturální svaly jsou fyziologicky starší, udržují vzpřímený postoj

a mají tendenci ke zkrácení. Vykazují nižší práh dráždivosti, lepší cévní zásobení, vyšší

odolnost vůči škodlivým vlivům a lepší regenerační schopnosti. Fázické svaly jsou

fylogeneticky mladší, mají zvýšený práh dráždivosti a tendenci k oslabení až hypotrofii.

Oba systémy jsou v součinnosti, kterou nazýváme dynamická svalová rovnováha.

Je udržována centrálním řídicím mechanismem formou dynamických pohybových

stereotypů. Porušením této rovnováhy následkem jednostranného přetěžování vzniká

svalová dysbalance, která se nesprávným pohybovým stereotypem dále prohlubuje.

Přítomnost svalových dysbalancí jde ruku v ruce s tzv. vadným držením těla se všemi

jeho dopady.

Janda (1982) popisuje horní zkřížený syndrom, dolní zkřížený syndrom a vrstvový

syndrom.

Horní zkřížený syndrom je kombinací oslabení skupiny dolních fixátorů lopatky (včetně

mezilopatkových svalů) a hlubokých flexorů krku a zkrácení prsních svalů, horních fixátorů

lopatky, kývače hlavy (m. sternocleidomastoideus) a krátkých extenzorů šíje. Dochází

ke zvýšenému napětí v oblasti šíje, předsunutému držení hlavy a ramen (tzv. protrakce

ramen) a zvětšení krční lordózy (prohnutí krční páteře vpřed).

Dolní zkřížený syndrom je kombinací oslabených hýžďových svalů a břišních svalů

a zkrácených flexorů kyčle, extenzorů bederní páteře a čtyřhranného svalu bederního

(m. quadratus lumborum). Je narušený stereotyp flexe trupu při zvedání se z lehu do

sedu a narovnávání z předklonu. Dochází ke zvýšené anteverzi pánve (sklopení pánve

směrem vpřed) a zvětšení bederní lordózy (prohnutí bederní páteře vpřed).

Vrstvovým syndromem označujeme střídání vrstev zkrácených a oslabených svalů.

Ve směru zdola nahoru pozorujeme na zadní straně hypertrofické ischiokrurální svaly

[tzv. hamstringy neboli flexory kolenního kloubu – dvojhlavý sval stehenní (m. biceps

femoris), pološlašitý (m. semitendinosus) a poloblanitý sval (m. semimembranosus)],

oslabené hýžďové svaly, hypertrofické vzpřimovače páteře v thorakolumbální oblasti

(přechod hrudní a bederní páteře), oslabené dolní fixátory lopatky a na přední straně

těla pak oslabené břišní svaly.

Kromě zmíněných jevů se v posledních letech věnuje ve fyzioterapii velká pozornost

i problematice dysbalancí v oblasti pánve a pánevního dna u žen. Průkopnicí tohoto

přístupu byla paní Ludmila Mojžíšová, známá svými úspěchy v terapii žen trpících funkční

sterilitou. Její léčebné postupy se staly oficiální léčebnou metodou – tzv. metoda paní

Mojžíšové – a později na ni navázali další odborníci. Kračmarová (2001) podrobně

rozebírá tzv. syndrom pánevního dna (často nazývaný též syndrom kostrče a pánevního

dna) jako samostatnou jednotku poruchy osového orgánu, která má vliv na orgány

uložené v malé pánvi a zároveň je jimi ovlivňována. V pánvi je uloženo těžiště těla, a má


–1716

tak zásadní význam pro statiku a dynamiku těla. Poruchy vycházející z této oblasti

negativně ovlivňují celkovou psychosomatickou rovnováhu jedince. Svalstvo pánevního

dna má rovněž specifický význam pro dýchání. Tvoří spodní stěnu břišní dutiny a je tak

antagonistou bránice, podílí se na břišním lisu a svým napětím udržuje potřebný odpor při

kašli, porodu, vylučování a podílí se i na intenzitě sexuálního prožitku. Postavení pánve je

při syndromu pánevního dna asymetrické a je hodnoceno dle souměrnosti výšky hřebenů

kyčelních a dle polohy trnů kyčelních. Je provázeno posunem křížokyčelního skloubení;

zešikmení pánve způsobuje vybočení pánve na opačné straně a vyvolává následnou

skoliózu bederní a poté i hrudní páteře a asymetrické a zvýšené postavení ramen. Ženy

trpící syndromem pánevního dna pociťují často jako prvotní a nejzávažnější obtíž bolesti

hlavy a též změnu funkce orgánů uložených v pánvi, k jejímž projevům patří např. zácpa,

poruchy menstruačního cyklu (až funkční sterilita), bolestivá menstruace apod.

Hypertonus pánevního dna jako celku může být podmíněn zmíněným limbickým systé

mem. Přechod od normotonu k hypertonu je individuální, závislý na vnějších podmín

kách – stres, únava apod. (Kračmarová, 2001). Někteří autoři přímo spojují poruchy

funkce pánevního dna primárně s úzkostí, tedy se stresem.

Funkce pánevního dna ovlivňuje funkci celého posturálního systému. Při napřímení mají

zásadní význam vzpřimovače trupu, hluboké flexory krku a svaly podílející se na zpevnění

obsahu břišní dutiny – bránice a břišní svaly včetně svalů pánevního dna. Zpevněná břišní

dutina působí jako „viskozně-elastický sloupec“, o který se páteř může „opřít“. Pánevní

dno je nejslabším funkčním článkem stěny břišní dutiny a je nejvíce náchylné k funkčním

i strukturálním poruchám. Pokud je jeho funkce narušena, nelze vyvinout optimální

nitrobřišní tlak. Nedostatečně zpevněná nitrobřišní dutina neplní svoji ochrannou funkci

vzhledem k páteři, a neumožní tak potřebné zpevnění a napřímení osového orgánu, nelze

zaujmout optimální posturu a provést optimální pohyb. Pohybový systém řízený centrální

nervovou soustavou použije jiné, náhradní programy, tudíž nemusí být porucha funkce

svalů pánevního dna zpočátku zřetelná, časem však dojde k přetížení substitučních

struktur, porucha se dále rozvíjí a projevuje se i v jiných oblastech pohybového systému

(Vařeka, Smékal, Urban, 2001).

Působením různých faktorů, jako je hypokineze (nedostatek adekvátní pohybové

aktivity), asymetrická a statická zátěž, vnitřní onemocnění, zmíněné psychické napětí

apod., dochází k nárůstu posturálních poruch v průběhu života (je třeba samozřejmě

neopomenout i vrozenou dispozici k jejich vzniku). Tyto poruchy odpovídají zákonitostem

vývojové kineziologie. Postura je projevem centrální nervové soustavy, a proto při přetížení

negativními faktory (neboli stresem) dochází k jejím poruchám (Kolář, 1996). Pánevní dno

a vliv emocí na jeho funkci představuje tedy jeden z mechanismů, jak psychika ovlivňuje

funkci posturálního systému.

Většina autorů se shoduje v tom, že změny v oblasti funkčních poruch lze cílenou terapií

dosáhnout, ale jen v určitých mezích daných individuální pohybovou ontogenezí, přičemž

snazší je to u jedinců schopných lépe vnímat kinestetické prožitky (a tuto schopnost je

možné zlepšit speciálními postupy, mezi něž patří i relaxační techniky).


Teoretický úvod, základní termíny 18 Léčba těchto poruch musí být vždy komplexní a zahrnuje: » pravidelnou a přiměřenou pohybovou aktivitu; » provádění dechových cvičení; » provádění cvičení zaměřených na sebeuvědomění a koncentraci; » zajištění dostatečné funkce v klíčových oblastech pohybového aparátu (pánev a oblast

břicha, krční páteř a oblast ramen, chodidla); » vyvarování se dlouhých nehybných poloh, při dlouhém sezení nebo stání rytmické

změny polohy; » aktivní posturální korekci při běžných denních činnostech, jako je stoj, chůze, sed,

zvedání břemen, předklony; » používání opory trupu v sedu a vhodně tvarovanou sedací plochu; » pravidelné provádění protahovacích cvičení; » relaxační techniky a další postupy pro lepší zvládání stresových situací; » využití pasivních „korektorů“, tj. zevní opory, jako je např. bederní pás, tvarované

vložky do bot apod. Pokud se nepodaří poruchu uvedenými postupy zvládnout, přicházejí na řadu specifické fyzioterapeutické postupy – Vojtova metoda, senzomotorický trénink, funkční přístup dle Lewita, metoda hlazení dle paní Hermachové (Hermachová, 1995) a další. Obecně lze konstatovat, že pokud ve vzniku funkční poruchy hybného systému hraje důležitou či nejvýznamnější roli psychika, pak bez jejího cíleného ovlivnění nelze dosáhnout ani déletrvajícího efektu ve snaze o odstranění této poruchy. Jednu z možností, jaké psychologické metody použít, představují právě relaxační techniky a obecně techniky zaměřené na lepší zvládání stresu. Relaxační techniky jako součást komplexní léčby všech těchto pacientů působí pozitivně nejen díky snížení působení stresu, ale i díky jejich efektu na harmonizaci svalového tonu a zlepšení vnímání těla, tzv. tělového schématu (viz dále). Vztah mezi psychikou, dýcháním a pohybovým systémem Jak bylo uvedeno výše, dýchání je jednou z fyziologických funkcí, která bezprostředně reaguje na emoční stav. Dech je odedávna spojován s duchem (spiritus), což ukazuje právě na jeho úzký vztah k psychice, ovlivňuje ovšem i celou řadu somatických funkcí, proto mu byla věnována velká pozornost ve všech systémech pracujících s tělem a cílených na ovlivnění psychiky (tzv. somatopsychoterapie). Průběh dechových pohybů označujeme jako dechovou vlnu (více o dýchání bude popsáno v dalším textu, kde se budeme podrobně věnovat využití dechových cvičení v relaxaci). Bránice jako hlavní dechový sval se upíná na páteř a při její kontrakci dochází k prohloubení bederní lordózy, téměř neznatelnému, které je kompenzováno aktivitou přímých a šikmých břišních svalů, jež přibližují stydkou sponu ke sternu (hrudní kosti), zmenšují sklon pánve

–1918

dopředu a vyrovnávají tak bederní lordózu. Úzký vztah k dechovým pohybům má rovněž

hrudní páteř, proto se dýchání významně podílí na konfiguraci páteře v této oblasti. Výdech

sice inhibuje svalovou činnost, ale to se odehrává až ke konci inspiria a v preinspirační

pauze. V průběhu výdechu dochází k aktivní extenzi hrudní páteře, což zajišťuje hluboká

vrstva zádových svalů. Tato extenze koriguje hrudní kyfózu vzniklou přirozenou tendencí

k flexi trupu, typickou pro vadné držení těla. Při klidném dýchání se při inspiriu tlak v dutině

břišní zvyšuje a při expiriu snižuje. Při forsírované (prodloužené) expiraci se tlak v ní –

aktivitou svalstva obklopujícího dutinu břišní – naopak zvyšuje (Véle, 2000).

Dýchání má formující vliv na konfiguraci páteře podobně jako postura, a proto existuje

úzký vztah mezi dýcháním, posturou a konfigurací osového orgánu, čehož lze využít jak

diagnosticky, tak terapeuticky. Z toho plyne, že existuje rovněž úzký stav mezi psychikou

a konfigurací páteře. Změna jejího tvaru může nastat z čistě psychických příčin. Jak

postura, tak respirační pohyby se mohou měnit nociceptivní aferencí a oba tyto fenomény

mají vliv na strukturu i funkci páteře (Véle, 2000).

Dýchání samo je zdrojem určitých pocitů a psychické stavy mění dýchací rytmus i hloubku

dýchání. Při různých stavech mysli se dech zkracuje nebo prodlužuje. Obecně platí, že při

nádechu se zvyšuje dráždivost nervové soustavy i svalů a při výdechu se dráždivost snižuje.

Stav psychiky závisí též na poloze těla a jeho pohybu. V lehu je tendence k somatické

i psychické relaxaci. Psychika jako integrační mechanismus celého systému závisí jak na

posturální funkci, tak na dýchání, na stavu vnitřního i zevního prostředí, které ovlivňuje

naše jednání a pohybové chování (Véle, 2000). To je velmi důležité pro relaxační techniky,

jež pracují při cíleném ovlivnění psychiky jak se svalovým systémem, tak s dýcháním

a jejich ovlivnění využívají k navození relaxace.

Stresory a stresové situace

Vraťme se ale ještě k problematice stresu. Termín stresor lze chápat jako vliv neboli

faktor negativně působící na člověka a vyvolávající stres. Působení jednoho a téhož

stresoru může být proměnlivé jak interindividuálně, tak intraindividuálně – jeden stresor

u jednoho člověka stres vyvolá a u druhého ne, a tentýž stresor u téhož člověka jednou

stres navodí a jindy ne.

Stresory jsou tělesné a duševní. Somatický stresor, např. drobný úraz, má okamžitě

i své psychické dopady evokující též psychickou zátěžovou odezvu, a naopak psychický

stresor má své krátkodobé i dlouhodobé somatické důsledky (Hošek, 2003). Epstein

(in Křivohlavý, 1994) označuje jako zvláštní druh stresorů tzv. stresory ohrožující

sebeúctu, mezi něž lze zařadit např. neúspěch ve sportovní soutěži.

Hlavním psychologickým indikátorem stresu je tenze, pocity napětí, u eustresu pozitivní,

u distresu negativní [Machač, Machačová (1991) užívají termín citově záporné napětí].

Při příliš intenzivním či dlouhodobém stresu pak pocity napětí přecházejí do pocitů úzkosti,

deprese, zhoršuje se schopnost koncentrace pozornosti, mentální výkon, psychická

odolnost a výkonnost obecně.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.