načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Rekviem za Pluto - Adam Chromý

Rekviem za Pluto

Elektronická kniha: Rekviem za Pluto
Autor:

Od roku 2006 už není Pluto planeta. Největší událost ve vesmíru od Velkého třesku zůstala téměř bez povšimnutí. Nevšimli si ani David s Alicí, jejichž svět se smrsknul na pár ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  119
+
-
4
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8% 70%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PLUS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 183
Rozměr: 19 cm
Úprava: tran : ilustrace
Vydání: 1. vydání
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-259-0622-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Psychologicky laděný román staví na metafoře podobnosti zásadní, ale pro svět vlastně nenápadné proměny statusu bývalé planety Pluto s "nenápadně" se rozpadajícím vztahem partnerské dvojice Davida a Alice. Událost, která by měla vyvolat velký poprask, se nakonec smrskla na několik nenápadných článků v novinách. Tak vyzněl dopad největší události ve vesmíru od Velkého třesku, když v roce 2006 Pluto přestalo být planetou. Stejně jako si svět vlastně nevšiml této velké změny, tak si plíživé degenerace svého partnerského vztahu nevšimli ani David s Alicí. Jejich společný domov se stává pozvolna místem, kde se jeden druhému snaží vyhnout a nalézt svůj osobní prostor a soukromí. A stejně jako bývalá důležitá planeta Pluto se stala nenápadným trpasličím tělesem, tak i jeden dříve fatální vášnivý vztah jaksi vyhasl a dospěl do svého mrtvého bodu. S nadhledem i svérázným humorem vykreslil autor v psychologické črtě rozpad partnerského vztahu a život takový, jaký prostě je.

Popis nakladatele

Od roku 2006 už není Pluto planeta. Největší událost ve vesmíru od Velkého třesku zůstala téměř bez povšimnutí. Nevšimli si ani David s Alicí, jejichž svět se smrsknul na pár společně sdílených metrů čtverečních, kde se jeden druhému snažili vyhnout. Zatímco se Pluto proměnilo v bezvýznamné trpasličí těleso, jejich vztah dospěl do mrtvého bodu. Rekviem za Pluto je román o problémech přímo kosmického rozměru a o dráhách, po kterých obíháme.

(a co přijde, až to přejde?)

Zařazeno v kategoriích
Adam Chromý - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Rekviem za Pluto

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.nakladatelstviplus.cz

www.albatrosmedia.cz

Adam Chromý

Rekviem za Pluto – e-kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.







8

V roce 2006 věci přestaly dávat

smysl. Děkuji všem, díky nimž

už zase smysl dávají. A.

© Adam Chromý, 2017

Cover Design © Tomáš Cikán, 2017

ISBN tištěné verze 978-80-259-0622-4

ISBN e-knihy 978-80-259-0645-3 (1. zveřejnění, 2017)


9

Bylo pozdě. Alice netušila, kolik času ve vaně strávila. S jis­

totou věděla jen to, že venku už je tma. V koupelně chyběly

hodiny, takže ztrácela pojem o tom, co všechno jí uniká. Po­

kud by ovšem na umakartové stěně visely, ručičky by spíše

než za pět dvanáct ukazovaly, že nepozorovaně začal další

den. A ten se s velkou pravděpodobností od toho právě uply­

nulého bude lišit jen datem v kalendáři.

Představě nástěnných hodin Alice natolik podlehla, že ka­ pající kohoutek jí teď zněl jako tikání. V prostoru zaplněném horkou párou by na ciferník stejně neviděla, ale zvuk by byl dostatečným důkazem pomíjivosti. Pravidelné kroky imagi­ nární vteřinové ručičky ji uklidňovaly, ale odpočítávání záhy ztratilo rytmus a začalo polevovat. Rozestupy se pozvolna prodlužovaly, až nastala chvíle, kdy natlakované vodovodní potrubí uvolnilo poslední kapku a následovalo zneklidňující ticho, které Alici vrátilo do reality.

Myšlenka na vylepšení koupelny ji však neopustila ani poté. Když už začala vybírat místo, kam by hodiny umístila, což nedalo v prostoru, který téměř kompletně zaplnila vana s pračkou a umyvadlem, příliš práce, narazila na problém, a vzápětí i na jeho řešení.

S Davidem se vlastně na vybavení domácnosti nikdy ne­ shodli. Zatímco ona by upřednostnila klasické hodiny s čí­ selným ciferníkem, on trval na digitální verzi, protože neak­ ceptoval žádný rušivý zvuk. Jediným kompromisem tak bylo vyjít vstříc oběma stranám a nepořizovat nic. Žádný důvod ke spokojenosti, žádný důvod k nespokojenosti. Takhle pře­ ce fungují nekonfliktní partnerské vztahy. Bez hodin měli alespoň zdánlivý pocit, že spolu nepromarnili svá nejlepší léta.

Dnes už se jí ani nechce věřit tomu, že se do vany vejdou dva lidi. Jak jen se sem s Davidem tenkrát napasovali? Nej­ spíš to bylo dost nepohodlné, ale o to láskou omámeným li­ dem přece vůbec nešlo. Chtěli poznat absolutní blízkost. Spo­ lečná postel pro ně nebyla dostatečným symbolem intimity. Vystačili by si i s jedním ručníkem, kterým by si důkladně vzájemně osušili veškerá zákoutí těl, na nichž tenkrát bylo ještě co objevovat.

Teď si Alice užívá pohodlí koupele a respektuje normu, podle níž byla vana vyrobena. Jedna osoba jako měřítko osa­ mělosti, dvě jsou nad rámec poskytnutého užitku. Chvíli, kdy vstane z vody a bude čelit teplotnímu šoku, se snažila co nejvíce oddálit, ale každá nepříjemnost je nevyhnutelná. Není kam spěchat. Musela by tady ležet až do rána, aby si David všiml, že něco není v pořádku. Chyběla by mu více ona, nebo volná koupelna?

„Nemusím to říkat, důležitější snad je, že to cítím,“ reago­ val David v době, kdy ještě toužila být ujišťovaná o tom, že ji stále miluje. Před pár lety té banální odpovědi nevěnovala příliš pozornosti, ale už není dne, aby si na ni nevzpomněla. Tehdy to bylo naposledy, kdy se dožadovala slov, která po­ stupem času přišla o obsah. Když je potřeba mluvit o lásce nahlas, věci přestanou dávat smysl.

Alice věděla, že na podlaze zůstanou stopy po jejích mokrých chodidlech. A jen tak nezmizí. Budou tady čekat na Davida, dokud se voda neodpaří, což se do jeho příchodu určitě nestane. Nesetře je. Nechá je tady jako nepříjemnou připomínku své existence. Tahle nenápadná revolta jí nahra­ zovala opravdové uspokojení.


11

Cestou do bytu, jemuž stále říkal domov, David dumal, zda

žena, s níž sdílí jednu postel, bude spát, což by pro něj byla

ta přijatelnější varianta. Pro jistotu si začal chystat větu, jíž

by ji odbyl: „Zdržel jsem se v práci, potřeboval jsem něco

dodělat.“

Ne, to nezní pár minut po půlnoci moc důvěryhodně vzhle­ dem k tomu, že končí v šest. Ale mohlo se stát něco zásadní­ ho. Něco nad rámec běžného režimu.

„Stavil jsem se za Petrem.“ Ne, takhle se hájil posledně, Alice by si to mohla pamatovat.

Napadne ho, že by jí mohl napsat zprávu. Nacpat do sto šedesáti znaků něco v tom smyslu, že není nutné, aby na něj čekala. Ale omluvná esemeska by mohla způsobit větší podezření než osvědčené mlčení.

Nebude Alici rušit, pravděpodobně už spí. Udělá velkorysé gesto tím, že ji bude ignorovat. Po pravdě totiž netuší, jak ji v esemesce oslovit. Její jméno mu zní příliš cize a jakékoliv zdrobněliny mu připadají infantilní a nepřirozené. Nejlepší bude nedělat nic. Ostatně přesně tak už se David chová ně­ kolik měsíců.

Zatímco se utěšoval, že ignorace je tou nejlepší volbou, jelikož nemusí nic předstírat a následně se cítit provinile, došel až na ulici, kde začínalo teritorium, v němž ztrácel svou nezávislost. Jakmile vstoupí do domu s adresou, kterou ve víře ve stabilní budoucnost celkem předčasně označil za své trvalé bydliště, bude opět tím, kdo se chtěl kdysi dělit úplně o všechno.

Ještě než otevřel vchodové dveře, automaticky se zaměřil na okno ve druhém patře. Už dávno ho nekontroloval s oče­ káváním, že z něj zachytí světlo a teplo domova. Obraz, který jej kdysi uklidňoval, teď naopak vzbuzoval nepříjemné pocity.

Tma pro něj nepředstavovala důkaz Aliciny nepřítomnosti. Sám ve společném bytě usínal naposledy loni, kdy mu sou­ kromí dopřálo její školení, během něhož si naplno uvědomil, jak málo je tam pro dva lidi místa. Když se v druhém pat­ ře nesvítilo, měl naději, že jeho milá už spí. Kdysi nechtěl promrhat jedinou společnou minutu, ale po čtyřech, pěti, šesti společně strávených letech měl pocit, že už si vše pod­ statné řekli a jejich život připomíná reprízu seriálu, který divák přetrpí jen proto, aby si připomněl jedinou zajímavou scénu. S kouřením Alice sekla po dvou měsících vzájemného sbližo­ vání. Když nad tím dneska uvažuje, byly to krásné časy. Teh­ dy by pro něj udělala cokoliv, jen aby na stupnici dokona­ losti postoupila o kousíček výš. Se závislostí vlastně nikdy neskoncovala, jen ji nahradila jinou. A od té nepomohou ani triky jako zázračné náplasti nebo inhalátor z teleshoppin­ gu. Osudovou lásku jako z naivního románu nikdy nepo­ znala, ale setkání s ním bylo nejblíž tomu, co odpovídalo obsahu literatury pro dospívající dívky, jíž se nechala až příliš ovlivnit.

„Toho se drž, nic lepšího už taky nemusí přijít,“ stačila si říct tiše dříve, než to uslyší od své matky. Alice se toužila ode­ vzdat někomu druhému. Patřila Davidovi, ale stejně tak to vlastně mohl být kdokoliv jiný.

Jen cigarety ji ubezpečovaly v tom, že ještě definitivně ne­ přestala být sama sebou. Celkem nelogický návrat ke zlozvy­ ku s prokazatelně škodlivými účinky jí nabízel opravdovější prožitek než předstíraný orgasmus.

Když ji David nachytal poprvé, bála se, že ztratila jeho dů­ věru, klesla v jeho očích a stala se nezodpovědnou závislač­ kou. Styděla se sama před sebou, že jej zklamala, aniž ji vů­ bec stačil odsoudit.

„Zavírej za sebou dveře na balkon,“ překvapil ji. Myslela si, že to udělal z lásky k ní. Tehdy by ji vůbec nenapadlo, že tím získal první záminku k vzájemnému odcizování, která mu jednou přijde vhod.

Dohořívající cigaretu típla do provizorního popelníku ze zasviněného víčka od zavařeniny, jimiž je zásobují Davidovi rodiče. Ten opravdový si nikdy nepořídila, snad aby sama před sebou obhájila, že jde jen o přechodné období. Co by pak jako budoucí nekuřačka s popelníkem dělala? Naposle­ dy se rozhlédla po noční obloze, na níž rozeznala maximálně Orion. Naklonila se přes zábradlí, jestli nezahlédne vracejí­ cího se Davida, což se k jejímu uspokojení nestalo.

Prázdný byt mihotavým světlem oživoval televizor se zvu­ kem ztlumeným za hranici srozumitelnosti. Dialogy na obra­ zovce zněly podobně jako rozhovor ve vedlejší místnosti. Dá­ vala přednost zpravodajskému kanálu, kde byla nejmenší pravděpodobnost, že uvidí něco záměrně zidealizovaného. Vylhaných příběhů se šťastným koncem už měla dost.

Po návratu z balkonu toho z právě vysílané reportáže ne­ stačila moc pochytit. Záběrům z poloprázdného kongreso­ vého centra nevěnovala pozornost a ve chvíli, kdy byla řeč o největší změně ve vesmíru od dob velkého třesku, strčila hlavu pod tekoucí vodu do kuchyňského dřezu, napila se a vyplivla tekutinu s pozůstatky dehtu. Čištění zubů nebylo nutné, líbat se určitě nebude.

Alice zalehla do postele půlené neviditelnou bariérou s uspokojením, že nebude nucena ptát se, kde se David zdr­ žel, jak se to od ní očekává. A hrát si na uraženou už také postrá dalo smysl.

V televizi promlouval muž v nemoderním obleku. Smysl jeho projevu jí unikal, protože postrádala předchozí souvis­ losti. Nejspíš to bylo jedno z mnohých varování před glo­ bálním oteplováním, tradiční výplně nočního programu s minimální sledovaností. Obrázky planet Alici připomněly zeměpisný atlas a uvědomila si, že do konce školních prázd­ nin zbývá jen pár dní. Raději by sledovala jiný program, ale byla příliš unavená na to, aby se pustila do přepínání ka­ nálů. Na ovladači bylo osahané jediné tlačítko. To červené, které se velikostí lišilo od ostatních, aby bylo rozpoznatel­ né i potmě.

Každý den uzavírala nenápadným rituálem, jímž se vra­ cela do časů, kdy měl David ještě snahu o její přízeň bojo­ vat. Před spaním se podívala na displej mobilního telefo­ nu s nadějí, že objeví blikající obálku. Kdysi by bez přání dobré noci, která byla stále méně a méně nápaditá, vůbec neusnula. A když se jich nedočkala, nepovažovala za poni­ žující nenápadně se připomenout. Odpověď přišla zpravidla do několika minut a ona mohla usnout s přesvědčením, že není sama. „Máš se na co těšit, se mnou budeš mít Valentýna 365 dní v ro­ ce. Pořád jsem s Tebou, i když mě nevidíš. Líbám Tě úplně všude a těším se, až Tě za 17,5 hodiny zase obejmu.“

V té staré zprávě bylo ukryto všechno, po čem vždycky toužila. Nejvyšším projevem lásky pro ni bylo vidět „Tě“ s vel­ kým T. Představovala si, jak jeho prsty musí v polovině věty přepnout klávesnici, a to jen proto, aby jí dal najevo, že u něj má výsadní postavení. Kolikrát si už zkontrolovala, že to do jednoho vzkazu dokázal protlačit třikrát?

Stejně tak se jí podlamovala kolena z časového údaje, kte­ rý jí tehdy připadal jako celá věčnost. A příslib nekonečného Valentýna pro ni byl natolik fascinující, až jí vůbec nevadilo, že nebere v potaz přestupný rok.

Alice měla tuhle esemesku pořád uloženou v archivu zpráv. Dokud zůstane v paměti telefonu, nezmizí ani z té její. Kdy­ koli ji mobil varoval, že jeho kapacita je plná, této vzpomín­ ky se odmítala vzdát.

Fungovala na její psychiku jako prášek na uklidnění. Jak­ mile se objevily pochybnosti, tato zpráva ji ujistila, že není důvod k obavám. Připomněla si, že bývala šťastná, a ten po­ cit v ní přetrvával.

Po nastěhování do společného hnízdečka lásky, které teď vypadá spíše jako klec, nebyly esemesky nutné, protože je nahradila slova. Alice se snažila vybavit si první měsíce v tomto bytě. Byli schopni v posteli strávit celý víkend a hnu­ li se od sebe jen v nezbytně nutných případech, kdy museli na záchod. Vtom ji vyrušil zvuk klíče v zámku dveří, na nichž se mělo jednou objevit společné příjmení. Zvuk, který kdysi rozezvučel její touhy, dnes nenáviděla.

Dřív než David vstoupil do místnosti, stačila vypnout te­ levizi a ukrýt pod polštář mobil se zářícím displejem. Ten pohyb už měla dobře nacvičený a během několika vteřin do­ kázala vytvořit iluzi tiché noci.

Předstírat spánek pro ni bylo podstatně snazší než si na­ lhávat spokojenost. Ne, takhle přece nemůže strávit zbytek života. David v předsíni nerozsvítil. Nechtěl, aby ji světlo upozorni­ lo na jeho návrat. Těch pár nezbytných úkonů zvládne i po­ tmě.

Mokré stopy na podlaze ještě nestačily uschnout a pro­ zradily ji. Věděl, že nemohla upadnout do tak hlubokého spánku, aby jej vůbec neslyšela. Televizní obrazovka se ješ­ tě nevzpamatovala z necitlivého umlčení a do temného pro­ storu zákeřně vysílala pozůstatky pořadu, který nečekal, že bude tak rázně přerušen. Na její hru přistoupil a odebral se do koupelny, kde v naprosté tichosti vykonal základní hygie­ nu. Tato očista stačila k tomu, aby do společné postele mohl vstoupit s čistým svědomím.

Alice v posteli ležela v nepřirozené poloze. Bála se jakkoli pohnout a korigovala svůj dech tak, aby odpovídal spícímu člověku. Přesto neodolala pokušení a jedno oko lehce po­ otevřela, aby alespoň na chvíli spatřila jeho siluetu a ujistila se, že za sebe neposlal náhradníka. Spací triko mu už pře­ dem ochotně připravila na okraj postele, čímž se vyhnula ja­ kémukoliv kontaktu.

David ale její vstřícnost neocenil. Natruc se nepřevlékl, aby do postele společně se svým oblečením přinesl i závan vzpoury.

Všiml si tiku za jejím namáhaným víčkem a poslouchal nepřirozeně pravidelné dýchání. Měl chuť její falešný spánek zneužít a nahlas říct něco, k čemu by se z očí do očí neodvá­ žil. Ne, takhle to přece dál nejde. Není to tak dávno, co Alice usínala nahá, aby na jejího mi­ láčka pod peřinou čekalo překvapení, jemuž nikdy neodolal. Teď by ale nezaregistroval ani měsíc neoholené nohy. Dříve pro ni byla nahota přirozenou součástí vztahu, ale s uvada­ jícím zájmem se před ním začala cítit nesvá i v kalhotkách a podprsence.

Aniž jakkoli narušila předstírané oddechování, otevřela oči. Vedle Davida nemohla usnout a přirozenější jí přišlo ci­ vět do tmy než klamat své tělo. Příliš si lámala hlavu, než aby dokázala utlumit své životní funkce do klidového reži­ mu. Alice se nemohla ubránit vizi, že by vše přece jen mohlo být jako dřív.

K muži, který od ní byl vzdálen jen pár centimetrů, sice cí­ tila odpor, ale kdyby ji ze zvyku během spánku objal, nejspíš by se nebránila. Přestože toužila po tělesné blízkosti, vlastní hrdost ji od Davida držela v bezpečné vzdálenosti. Odmítnutí by pro ni bylo potupné, ale pokud by v něm probudila vášeň, připadala by si jako děvka.

Zatímco Alice přemýšlela o tom, která varianta by měla fatálnější důsledky pro jejich další soužití, zdálky se ozva­ lo znepokojivé zahřmění. Uklidnilo ji vědomí, že jde o blí­ žící se bouřku nebo ohňostroj. Poslední válka na našem území skončila před více než půl stoletím a terorismus byl jen vzdálenou hrozbou, takže nebyl důvod k panice. Na konci galaxie se možná začal nepozorovaně bortit svět, ale Alici se celý vesmír smrsknul do její ložnice.

17

Tam se obávala zásadní změny, stejně jako možnosti,

že k ní nikdy nedojde. Kdyby se teď David zeptal, zda spí,

předstírala by, že k ní jeho otázka nedolehla. Čas, kdy noční

hovory představovaly východisko z napjaté atmosféry, už

dávno vypršel. Když věci přestanou dávat smysl, zpra vidla

už je pozdě.

25. srpna 2006

PRAHA (cam) – Vědci z celého

světa na shromáždění v Praze roz­

hodli, že Pluto od nynějška neod­

povídá definici planety sluneční

soustavy. Ta má tedy už jen osm pla­

net: Merkur, Venuši, Zemi, Mars,

Jupiter, Saturn, Uran a Neptun.

Pluto se nově řadí mezi takzvané

trpasličí planety. V Kongresovém

centru v Praze to včera schválili

účastníci valného shromáždění

Mezinárodní astronomické unie

(IAU).

Změna počtu planet byla součástí

rezoluce, která nově definuje vlast­

nosti planet ve sluneční soustavě.

Podle astronomů je proto v sou­

časnosti planetou jen takové těle­

so, které obíhá kolem Slunce a má

dostatečnou hmotnost, aby vlivem

své gravitace mělo kulový tvar.

Zároveň nesmí být satelitem.

Musí být také ve svém prostoru

do takové míry dominantní, že

pročistí své okolí od ostatních tě­

les. U trpasličích planet podle as­

tronomů tato podmínka neplatí.

Právě tím se od tradičních planet

liší. Schválená definice se však ne­

vztahuje na planety mimo sluneč­

ní soustavu.

Jednání o nové definici planety

byla po celou dobu trvání valného

shromáždění bouřlivá. Podle pů­

vodních návrhů se měl počet pla­

net ve sluneční soustavě dokonce

zvýšit na 12. Účastníci kongresu

pocházející ze 73 zemí také ne­

vylučovali to, že by v budoucnu

planet ve sluneční soustavě ještě

přibylo.

S tím však nesouhlasili někteří

astronomové, jimž se nelíbilo, že

by tak u veřejnosti pojem planeta

změnil svůj dosavadní význam. 

Pluto objevil 18. února roku 1930

Clyde Tombaugh na Lowellově ob­

servatoři v Arizoně.

Debata o tom, zda má zůstat pla­

netou, trvala několik posledních Pluto už nepatří mezi planety sluneční soustavy

19

let. V době jeho objevení si totiž

astronomové mysleli, že je větší

než Země. Na základě posledních

poznatků je však zřejmé, že Pluto

je dokonce menší než Měsíc.

Diskuse o Plutu zvláště zesíli­

la loni v létě, kdy Michael Brown

oznámil objev tělesa většího než

Pluto, kterému se oficiálně zača­

lo říkat UB313. Experti totiž po­

mocí Hubbleova vesmírného te­

leskopu zjistili, že UB313 měří

asi 2400 kilometrů v průměru,

tedy více než Pluto, jehož vý­

znam byl v minulosti naddimen­

zován.

Článek nepochází z deníku Dobrý den!, v jehož redakci bylo stanovisko Mezinárodní

astronomické unie vyhodnoceno jako „naprosto nepodstatná zhovadilost“. Silvestr Alici nikdy nepřipadal jako ten nejsmutnější den v roce, kdy by si musela přiznat, že uplynulých dvanáct mě­ síců nestálo za nic. Ne, nejsmutnější byl první školní den; jedno, jestli se odehrál prvního září, nebo kalendář milosrdně prodloužil letní prázdniny o pár dní. Každý rok to vypadalo nachlup stejně. Dny se koncem srpna začaly varovně zkra­ covat a světelné paprsky změnily svou sílu a zabarvení. Za­ čátek školního roku pro ni byl každoročně tak nepříjemný zážitek, že si dodnes plete leden se zářím.

Skepse z blížícího se podzimu pokračovala i po příchodu na střední školu, kterou si vlastně vybrala jen proto, aby si nemusela hledat novou nejlepší kamarádku. Mirka ji však po maturitě stejně opustila a zůstal jí jen syndrom prvního škol­ ního dne. Ten depresivní pocit během posledních záchvěvů léta ji nikdy neopustil. A v roce 2006 nebyl o nic méně inten­ zivní než tehdy, kdy se do školy vypravila poprvé. Jen s tím rozdílem, že vzdělávání Alice už skončilo, a nyní by měla své znalosti předávat dále.

Už není žačkou u tabule v nepříjemně kousavém svetru z mohéru a s prsty zasviněnými od inkoustu. Stala se jed­ nou z těch, které děti dennodenně připravují o iluze. Během praxe se smířila s tím, že údělem učitelů není být milován. Všechny školou povinné zajímá cokoli, jenom ne to, co mi­ nisterstvo zařadilo do učebních osnov.

Při pohledu na důvěrně známou budovu, na jejímž průčelí budovatelskou plastiku zakryla reklama dodavatele dotova­ ných mléčných nápojů, instinktivně zpomalila své kroky. Na­ razila do ní holčička, jejíž aktovku zdobil motiv Hello Kitty, a to ji upozornilo na fakt, že brzdí plynulý provoz. Alicina prv­ ní aktovka byla červená s dopravními značkami. Stejnou měla Mirka, Šárka, Míša a Radek, který ji podědil po starší sestře. Nejspíš ji na zádech nosily další miliony dětí v celém východním bloku, protože japonské kočičky tehdy ještě ne­ přišly do módy. Alice by ale mezi všemi tu svoji bezpečně poznala. Žádná jiná totiž nebyla prosycena pachem chleba s vysočinou.

Než došla ke vchodu do školy, smečka bezohledně se va­ lících dětí se pořádně rozšířila. Dovnitř chtěla vstoupit pra­ vou nohou a s nadějí, že letos jí těch deset měsíců uběhne rychle, a v lepším případě ji práce dokonce začne bavit. To by ji ale rozdováděná sebranka školáků nesměla ve dveřích předběhnout, načež Alice na prioritu svých nohou zapomně­ la, a přišla tak o volbu ovlivnit svou šťastnou budoucnost.

„Dobrý den, dobrý den!“ znělo ze všech stran vícehlasem.

„Dobrý den,“ odpověděla rutinním tónem, jako by samot­ ný fakt, že ji sedmiletý školák pozdraví, nebyl dostatečně roztomilý.

„Alice!“ Ten nepříjemný ječák dobře poznala, jen si k němu nedokázala přiřadit obličej.

„Alice, Alice!“ Otočila se dříve, než své jméno uslyšela po­ třetí. Hlas patřil češtinářce Vykupilové, díky níž dodneška zaručeně ví, kde se píše „mě“ a kde „mně“. Nikdo nedokázal chybu v diktátu označit tak drastickým způsobem jako ona. Její několikapodlažní rudá podtržítka a zástupy vykřičníků měly stejný efekt jako dobře mířená facka. Teď jsou z ní a Vy­ kupilky kolegyně. A když to bude nutné, možná i kamarádky.

S emocemi chtěla první školní den šetřit, takže postačil kře­ čovitý úsměv, přestože češtinářka trvala na objetí. Po pár vte­ řinách pochopila, že k fyzickému kontaktu nedojde, a připaži­ la, čímž uvítací gesto proměnila v nenápadné protažení zad.

„Lenička se letos dočkala první aktovky!“ Alice přesunula pozornost na holčičku, která udělala klasickou začátečnickou chybu. První den na svém hřbetě přitáhla kompletní kolekci Hello Kitty pro nedočkavé školačky. Brzy zjistí, že její školní výbava Made in China je k ničemu, a rodiče pomažou do ob­ chodu pro hnědou tužku a zelené pravítko bez zbytečných motivů, které by odváděly pozornost od učiva.

„Dobrý den,“ vydala ze sebe tiše Lenička, o jejímž osudu v tomto vzdělávacím zařízení už bylo rozhodnuto. Jakmile spolužáci zjistí, kdo je její babička, dají jí to sežrat za všech­ ny pětky, co Vykupilka během své praxe kdy rozdala a rozdá. Potomci učitelek to nikdy neměli snadné. Děti se rády mstí. A tím spíš ty, které neprospívají s vyznamenáním. Lenič­ čin vyděšený výraz vypovídal o tom, že je se svou rolí v ko­ lektivu obeznámená. Bude to nejspíš chytrá holčička, tím hůř pro ni.

„Těšíš se?“ zeptala se strojeně. Opravdu se snažila, aby to znělo mile, ale v jejím podání měla nevinná otázka krutou pachuť vlastních zkušeností. Lenička vycítila strach a lehce přikývla hlavou, aniž spustila z Alice vykulené oči. Reakce nejspíš nebyla dostatečným projevem nadšení, proto se od­ povědi ujala babička.

„Vůbec nemohla dospat!“

„To tě rychle přejde,“ zaútočila Alice trochu nefér s upřím­ ností přesahující chápání šestiletého dítěte. Tím popřela všechno, co do Leničky doma o škole nahustili. Nikdo ji ješ­ tě neupozornil na to, že většina tvrzení je relativních. Zma­ teně se podívala na babičku s nadějí, že jí vrátí všechny ilu­ ze zpátky.

„To jí to teda moc neulehčuješ!“

„Mě taky tenkrát lákali na školu hrou. A místo toho do nás začali hned cpát čísla a písmenka.“

Leničce se překvapivě ulevilo. Tohle všechno už naštěstí zná. Vykupilka se stačila postarat o to, aby jí vnučka neudě­ lala ostudu, takže celé léto probíhal intenzivní předškolní kurz, jehož cílem bylo udělat z vnučky premiantku.

„Musíme na vítání prvňáčků.“ Pohladila vnučku po aktov­ ce, jako by byla součástí jejího těla. Cestou do třídy jí určitě stačí říct, aby si sedla do první lavice, která je primárně vy­ hrazena dětem s poruchami zraku. Tam nejlépe uvidí na tabu­ li. Tam ji spolužáci papírovými kuličkami zaručeně neminou.

Lenička Alici věnovala poslední podezřívavý pohled, ale na záchranu už bylo pozdě. Přesluhující učitelka začala na­ hánět své ovečky a babička ji necitlivě vedla ke stádu, aby od prvního okamžiku zdůraznila její protekční postavení.

„Tak kdepak máme naše prvňáčky? Kdopak nám přišel hned první den pozdě a dostane poznámku?“ ptala se dáma, která byla s každým dalším školním rokem méně a méně originální. Už příští týden se změní v semetriku vyhrožující černými puntíky.

Její uvítací projev Alici rozesmál. Naprosto stejnou větu od ní slyšela před dvaceti lety, kdy ji vyděsila k smrti, v noci se probouzela s hrůzou, že zaspí. Její budík za celých devět let nezazvonil. Obavy z pozdního příchodu totiž byly tak silné, že ji přiměly automaticky vstávat s předstihem. Dělítkem od sebe nerozeznatelných dnů už pro Davida dávno nebyla noc, ale ranní porada. Teprve poté co jeho nadřízený, jemuž se nějakým zázrakem podařilo obsadit vedoucí pozici bez vysoké školy a dostatečné praxe, zavelel k rozchodu, bylo zřejmé, že začal další den, který bude trvat až do následující ranní porady. Za těch pár hodin vyjde nové číslo deníkuDobrý den!, jehož obsah je stejně banální jako název.

Nějaký osvícený člověk nejspíš kdysi přišel s geniálním ná­ padem, že každý nevinný pozdrav v trafice bude znamenat zá­ vaznou objednávku titulu, který těží z lidské hlouposti. A svě­ te div se, ono to zafungovalo. Dobrý den! je na trhu dvanáct let a jeho prodej klesá pomaleji, než je tomu u konkurence.

Člověk, který ten přiblblý název vymyslel, určitě nemusí začátek pracovní doby trávit přihlížením naparování někoho, kdo by sám nedokázal napsat ani inzerát do seznamky. Ne­ bál se říct nahlas to, co by jiný považoval za hloupé, a teď je za vodou. David vždycky více přemýšlel, než mluvil, čímž jeho kariéra ustrnula na mrtvém bodě. Většina jeho zajisté geniálních návrhů či připomínek totiž zůstala kvůli obavám z toho, že by se nesetkaly s pozitivním ohlasem, nevyřčena.

Šéfredaktor, který vedl rutinní porady tak obřadně, jako by šlo o zasedání poslanecké sněmovny, nebyl o nic chyt­ řejší než on, ale druhým nikdy nedal příležitost, aby začali přemýšlet o jeho nedostatcích. Uměl se přizpůsobit okol­ nostem a dokázal vzbudit dojem, že je člověk na správném místě. Jeho sebevědomí bylo přímo úměrné trvání porady. Čím déle své podřízené dusil, tím spokojeněji vyhlížel další vydání Dobrého dne!

David si za měsíce, během nichž se jeho dočasná praxe takřka plynule proměnila v trvalý pracovní úvazek, zvykl, že veškeré jeho připomínky skončí bez odezvy. Přílišné ambice málokdy vedou k povýšení, spíše znamenají cestu opačným směrem. To všechno už věděl a snažil se o neutrální postoj, díky němuž byl nenapadnutelný.

Připomínky by jej připravily o práci, pochlebování o čest. Takhle nikomu nepřekážel a bezbolestně přecházel od jed­ noho Dobrého dne! k dalšímu Dobrému dni!. Blok a tužku už s sebou dávno nenosil. Po pár minutách by totiž skončil u ne­ smyslného čmárání, které by mohlo být považováno za pro­ vokaci. Stačilo přejít do úsporného režimu a trpělivě vyč kat na znamení, až se redaktoři začnou rozcházet na svá pracoviště.

Dění kolem ignoroval. Neslyšel, nebo nechtěl slyšet, za­ mítnutý návrh na reportáž o udílení licencí pro digitální vy­ sílání ani výsměch následující po nápadu zmínit se o astro­ nomické konferenci, která se o den dříve uskutečnila v Praze. Smyslem novin už dávno nebylo informovat, ale strašit. Nej­ větší prostor dostávaly přírodní katastrofy, při nichž se oběti počítaly na desítky až stovky, bez ohledu na to, ve kterém zapadlém koutě světa se odehrávaly. Aby se do vydání do­ stala zpráva o domácí autonehodě, museli zemřít či skončit s těžkými zraněními minimálně dva lidé.

Ekonomická rubrika se dávno omezila na zdražování. Ať už šlo o elektřinu, plyn, vodu, cigarety či služby prostitutek, čtenáře titulek upozorňující na to, že budou mít hlouběji do kapsy, zaručeně přiměl ke koupi novin. V budoucnu by to totiž jejich stále se tenčící rozpočet už nemusel umožnit.

A pokud došlo na zvířátko, pak muselo být týrané, v ideál­ ním případě s počtem nožiček menším než čtyři. Ale Davida nic z toho netrápilo. Na straně dvanáct měl svou pravidelnou rubriku připomínající nástěnku u krematoria, která byla sko­ ro tak oblíbená jako nahotinka na straně patnáct.

Ve vydýchané místnosti zaznamenal první záchvěvy po­ hybu, porada skončila. Cesta ven byla volná a David zde ne­ chtěl trávit více času, než bylo nezbytně nutné. Za necelých čtyřiadvacet hodin se sem všichni vrátí a celý ten cirkus za­ č ne nanovo.

„Dejve?“ zaslechl, když už byl jednou nohou v bezpečí chod­ by. Znělo to příliš familiárně, aby se to týkalo jeho.

„Dejve!“ Marně přemýšlel o tom, kolik osob stejného jména s ním pracuje. Ze slušnosti se otočil a s nelibostí zjistil, že oslo­ ven byl skutečně on. Vzhledem k tomu, že se šéfem nikdy ne­ byli blízcí přátelé, mu to přišlo dost mimo. Stejně jako sku­ tečnost, že mu může velet o dva roky mladší člověk, který neztrácel čas studiem žurnalistiky.

„O víkendu dávali takovej starej film, strašně známej. Tak jsem si na tebe vzpomněl,“ vyjádřil se křečovitě přátelským tónem. Chybělo jen poplácání po ramenou. David už dobře věděl, která bije.

„Máš něco napsaný o těch lidech, co tam hráli?“

Mohl si jej vychutnat a začít vysvětlovat, že bez názvu filmu jakákoliv další diskuze postrádá smysl, ale věděl, že je to plýtvání energií.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist