načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Rekviem za Pluto - Adam Chromý

Rekviem za Pluto
-14%
sleva

Kniha: Rekviem za Pluto
Autor:

Román o problémech přímo kosmického rozměru a o dráhách, po kterých obíháme. V srpnu roku 2006 se astronomové na kongresu v Praze rozhodli vyřadit ze sluneční soustavy planetu Pluto, a ... (celý popis)
Titul doručujeme za 3 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  199 Kč 171
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
5,7
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 69Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
tištěná forma elektronická forma

hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8% 70%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PLUS
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2017-03-22
Počet stran: 176
Rozměr: 120 x 185 mm
Úprava: 183 stran : ilustrace
Vydání: 1. vydání
Vazba: brožovaná lepená s chlopněmi
Doporučená novinka pro týden: 2017-13
ISBN: 9788025906224
EAN: 9788025906224
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Román o problémech přímo kosmického rozměru a o dráhách, po kterých obíháme. V srpnu roku 2006 se astronomové na kongresu v Praze rozhodli vyřadit ze sluneční soustavy planetu Pluto, a tím změnit učební osnovy i budoucí encyklopedie. Největší událost ve vesmíru od dob Velkého třesku zůstala téměř bez povšimnutí. Informace meziplanetárního významu se netýkala ani Davida s Alicí, jejichž svět se smrsknul na pár společně sdílených metrů čtverečních, kde se jeden druhému marně snažili vyhnout. Zatímco se Pluto proměnilo v bezvýznamnou trpasličí planetu, jejich vztah dospěl do mrtvého bodu. (a co přijde, až to přejde?)

Kniha je zařazena v kategoriích
Adam Chromý - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky
76 Bylo pozdě. Alice netušila, kolik času ve vaně strávila. S jis ­ totou věděla jen to, že venku už je tma. V koupelně chyběly hodiny, takže ztrácela pojem o tom, co všechno jí uniká. Po­ kud by ovšem na umakartové stěně visely, ručičky by spíše než za pět dvanáct ukazovaly, že nepozorovaně začal další den. A ten se s velkou pravděpodobností od toho právě uply­ nulého bude lišit jen datem v kalendáři. Představě nástěnných hodin Alice natolik podlehla, že ka­ pající kohoutek jí teď zněl jako tikání. V prostoru zaplněném horkou párou by na ciferník stejně neviděla, ale zvuk by byl dostatečným důkazem pomíjivosti. Pravidelné kroky imagi­ nární vteřinové ručičky ji uklidňovaly, ale odpočítávání záhy ztratilo rytmus a začalo polevovat. Rozestupy se pozvolna prodlužovaly, až nastala chvíle, kdy natlakované vodovodní potrubí uvolnilo poslední kapku a následovalo zneklidňující ticho, které Alici vrátilo do reality. Myšlenka na vylepšení koupelny ji však neopustila ani poté. Když už začala vybírat místo, kam by hodiny umístila, což nedalo v prostoru, který téměř kompletně zaplnila vana s pračkou a umyvadlem, příliš práce, narazila na problém, a vzápětí i na jeho řešení. S Davidem se vlastně na vybavení domácnosti nikdy ne­ shodli. Zatímco ona by upřednostnila klasické hodiny s čí­ selným ciferníkem, on trval na digitální verzi, protože neak­ ceptoval žádný rušivý zvuk. Jediným kompromisem tak bylo vyjít vstříc oběma stranám a nepořizovat nic. Žádný důvod 9 8 ke spokojenosti, žádný důvod k nespokojenosti. Takhle pře ­ ce fungují nekonfliktní partnerské vztahy. Bez hodin měli alespoň zdánlivý pocit, že spolu nepromarnili svá nejlepší léta. Dnes už se jí ani nechce věřit tomu, že se do vany vejdou dva lidi. Jak jen se sem s Davidem tenkrát napasovali? Nej­ spíš to bylo dost nepohodlné, ale o to láskou omámeným li­ dem přece vůbec nešlo. Chtěli poznat absolutní blízkost. Spo­ lečná postel pro ně nebyla dostatečným symbolem intimity. Vystačili by si i s jedním ručníkem, kterým by si důkladně vzájemně osušili veškerá zákoutí těl, na nichž tenkrát bylo ještě co objevovat. Teď si Alice užívá pohodlí koupele a respektuje normu, podle níž byla vana vyrobena. Jedna osoba jako měřítko osa­ mělosti, dvě jsou nad rámec poskytnutého užitku. Chvíli, kdy vstane z vody a bude čelit teplotnímu šoku, se snažila co nejvíce oddálit, ale každá nepříjemnost je nevyhnutelná. Není kam spěchat. Musela by tady ležet až do rána, aby si David všiml, že něco není v pořádku. Chyběla by mu více ona, nebo volná koupelna? „Nemusím to říkat, důležitější snad je, že to cítím,“ reago­ val David v době, kdy ještě toužila být ujišťovaná o tom, že ji stále miluje. Před pár lety té banální odpovědi nevěnovala příliš pozornosti, ale už není dne, aby si na ni nevzpomněla. Tehdy to bylo naposledy, kdy se dožadovala slov, která po­ stupem času přišla o obsah. Když je potřeba mluvit o lásce nahlas, věci přestanou dávat smysl. Alice věděla, že na podlaze zůstanou stopy po jejích mokrých chodidlech. A jen tak nezmizí. Budou tady čekat na Davida, dokud se voda neodpaří, což se do jeho příchodu určitě nestane. Nesetře je. Nechá je tady jako nepříjemnou připomínku své existence. Tahle nenápadná revolta jí nahra­ zovala opravdové uspokojení. • 98 Cestou do bytu, jemuž stále říkal domov, David dumal, zda žena, s níž sdílí jednu postel, bude spát, což by pro něj byla ta přijatelnější varianta. Pro jistotu si začal chystat větu, jíž by ji odbyl: „Zdržel jsem se v práci, potřeboval jsem něco dodělat.“ Ne, to nezní pár minut po půlnoci moc důvěryhodně vzhle ­ dem k tomu, že končí v šest. Ale mohlo se stát něco zásadní­ ho. Něco nad rámec běžného režimu. „Stavil jsem se za Petrem.“ Ne, takhle se hájil posledně, Alice by si to mohla pamatovat. Napadne ho, že by jí mohl napsat zprávu. Nacpat do sto šedesáti znaků něco v tom smyslu, že není nutné, aby na něj čekala. Ale omluvná esemeska by mohla způsobit větší podezření než osvědčené mlčení. Nebude Alici rušit, pravděpodobně už spí. Udělá velkorysé gesto tím, že ji bude ignorovat. Po pravdě totiž netuší, jak ji v esemesce oslovit. Její jméno mu zní příliš cize a jakékoliv zdrobněliny mu připadají infantilní a nepřirozené. Nejlepší bude nedělat nic. Ostatně přesně tak už se David chová ně­ kolik měsíců. Zatímco se utěšoval, že ignorace je tou nejlepší volbou, jelikož nemusí nic předstírat a následně se cítit provinile, došel až na ulici, kde začínalo teritorium, v němž ztrácel svou nezávislost. Jakmile vstoupí do domu s adresou, kterou ve víře ve stabilní budoucnost celkem předčasně označil za své trvalé bydliště, bude opět tím, kdo se chtěl kdysi dělit úplně o všechno. Ještě než otevřel vchodové dveře, automaticky se zaměřil na okno ve druhém patře. Už dávno ho nekontroloval s oče­ káváním, že z něj zachytí světlo a teplo domova. Obraz, který jej kdysi uklidňoval, teď naopak vzbuzoval nepříjemné pocity. Tma pro něj nepředstavovala důkaz Aliciny nepřítomnosti. Sám ve společném bytě usínal naposledy loni, kdy mu sou­ kromí dopřálo její školení, během něhož si naplno uvědomil, 11 10 jak málo je tam pro dva lidi místa. Když se v druhém pat ­ ře nesvítilo, měl naději, že jeho milá už spí. Kdysi nechtěl promrhat jedinou společnou minutu, ale po čtyřech, pěti, šesti společně strávených letech měl pocit, že už si vše pod­ statné řekli a jejich život připomíná reprízu seriálu, který divák přetrpí jen proto, aby si připomněl jedinou zajímavou scénu. S kouřením Alice sekla po dvou měsících vzájemného sbližo­ vání. Když nad tím dneska uvažuje, byly to krásné časy. Teh­ dy by pro něj udělala cokoliv, jen aby na stupnici dokona­ losti postoupila o kousíček výš. Se závislostí vlastně nikdy neskoncovala, jen ji nahradila jinou. A od té nepomohou ani triky jako zázračné náplasti nebo inhalátor z teleshoppin­ gu. Osudovou lásku jako z naivního románu nikdy nepo­ znala, ale setkání s ním bylo nejblíž tomu, co odpovídalo obsahu literatury pro dospívající dívky, jíž se nechala až příliš ovlivnit. „Toho se drž, nic lepšího už taky nemusí přijít,“ stačila si říct tiše dříve, než to uslyší od své matky. Alice se toužila ode­ vzdat někomu druhému. Patřila Davidovi, ale stejně tak to vlastně mohl být kdokoliv jiný. Jen cigarety ji ubezpečovaly v tom, že ještě definitivně ne­ přestala být sama sebou. Celkem nelogický návrat ke zlozvy­ ku s prokazatelně škodlivými účinky jí nabízel opravdovější prožitek než předstíraný orgasmus. Když ji David nachytal poprvé, bála se, že ztratila jeho dů­ věru, klesla v jeho očích a stala se nezodpovědnou závislač­ kou. Styděla se sama před sebou, že jej zklamala, aniž ji vů­ bec stačil odsoudit. „Zavírej za sebou dveře na balkon,“ překvapil ji. Myslela si, že to udělal z lásky k ní. Tehdy by ji vůbec nenapadlo, že tím získal první záminku k vzájemnému odcizování, která mu jednou přijde vhod. 1110 Dohořívající cigaretu típla do provizorního popelníku ze zasviněného víčka od zavařeniny, jimiž je zásobují Davidovi rodiče. Ten opravdový si nikdy nepořídila, snad aby sama před sebou obhájila, že jde jen o přechodné období. Co by pak jako budoucí nekuřačka s popelníkem dělala? Naposle­ dy se rozhlédla po noční obloze, na níž rozeznala maximálně Orion. Naklonila se přes zábradlí, jestli nezahlédne vracejí­ cího se Davida, což se k jejímu uspokojení nestalo. Prázdný byt mihotavým světlem oživoval televizor se zvu­ kem ztlumeným za hranici srozumitelnosti. Dialogy na obra­ zovce zněly podobně jako rozhovor ve vedlejší místnosti. Dá­ vala přednost zpravodajskému kanálu, kde byla nejmenší pravděpodobnost, že uvidí něco záměrně zidealizovaného. Vylhaných příběhů se šťastným koncem už měla dost. Po návratu z balkonu toho z právě vysílané reportáže ne­ stačila moc pochytit. Záběrům z poloprázdného kongreso­ vého centra nevěnovala pozornost a ve chvíli, kdy byla řeč o největší změně ve vesmíru od dob velkého třesku, strčila hlavu pod tekoucí vodu do kuchyňského dřezu, napila se a vyplivla tekutinu s pozůstatky dehtu. Čištění zubů nebylo nutné, líbat se určitě nebude. Alice zalehla do postele půlené neviditelnou bariérou s uspokojením, že nebude nucena ptát se, kde se David zdr­ žel, jak se to od ní očekává. A hrát si na uraženou už také postrá dalo smysl. V televizi promlouval muž v nemoderním obleku. Smysl jeho projevu jí unikal, protože postrádala předchozí souvis­ losti. Nejspíš to bylo jedno z mnohých varování před glo­ bálním oteplováním, tradiční výplně nočního programu s minimální sledovaností. Obrázky planet Alici připomněly zeměpisný atlas a uvědomila si, že do konce školních prázd­ nin zbývá jen pár dní. Raději by sledovala jiný program, ale byla příliš unavená na to, aby se pustila do přepínání ka­ nálů. Na ovladači bylo osahané jediné tlačítko. To červené, 13 12 které se velikostí lišilo od ostatních, aby bylo rozpoznatel ­ né i potmě. Každý den uzavírala nenápadným rituálem, jímž se vra­ cela do časů, kdy měl David ještě snahu o její přízeň bojo­ vat. Před spaním se podívala na displej mobilního telefo­ nu s nadějí, že objeví blikající obálku. Kdysi by bez přání dobré noci, která byla stále méně a méně nápaditá, vůbec neusnula. A když se jich nedočkala, nepovažovala za poni­ žující nenápadně se připomenout. Odpověď přišla zpravidla do několika minut a ona mohla usnout s přesvědčením, že není sama. „Máš se na co těšit, se mnou budeš mít Valentýna 365 dní v ro­ ce. Pořád jsem s Tebou, i když mě nevidíš. Líbám Tě úplně všude a těším se, až Tě za 17,5 hodiny zase obejmu.“ V té staré zprávě bylo ukryto všechno, po čem vždycky toužila. Nejvyšším projevem lásky pro ni bylo vidět „Tě“ s vel­ kým T. Představovala si, jak jeho prsty musí v polovině věty přepnout klávesnici, a to jen proto, aby jí dal najevo, že u něj má výsadní postavení. Kolikrát si už zkontrolovala, že to do jednoho vzkazu dokázal protlačit třikrát? Stejně tak se jí podlamovala kolena z časového údaje, kte­ rý jí tehdy připadal jako celá věčnost. A příslib nekonečného Valentýna pro ni byl natolik fascinující, až jí vůbec nevadilo, že nebere v potaz přestupný rok. Alice měla tuhle esemesku pořád uloženou v archivu zpráv. Dokud zůstane v paměti telefonu, nezmizí ani z té její. Kdy­ koli ji mobil varoval, že jeho kapacita je plná, této vzpomín­ ky se odmítala vzdát. Fungovala na její psychiku jako prášek na uklidnění. Jak­ mile se objevily pochybnosti, tato zpráva ji ujistila, že není důvod k obavám. Připomněla si, že bývala šťastná, a ten po­ cit v ní přetrvával. Po nastěhování do společného hnízdečka lásky, které teď 1312 vypadá spíše jako klec, nebyly esemesky nutné, protože je nahradila slova. Alice se snažila vybavit si první měsíce v tomto bytě. Byli schopni v posteli strávit celý víkend a hnu ­ li se od sebe jen v nezbytně nutných případech, kdy museli na záchod. Vtom ji vyrušil zvuk klíče v zámku dveří, na nichž se mělo jednou objevit společné příjmení. Zvuk, který kdysi rozezvučel její touhy, dnes nenáviděla. Dřív než David vstoupil do místnosti, stačila vypnout te­ levizi a ukrýt pod polštář mobil se zářícím displejem. Ten pohyb už měla dobře nacvičený a během několika vteřin do­ kázala vytvořit iluzi tiché noci. Předstírat spánek pro ni bylo podstatně snazší než si na­ lhávat spokojenost. Ne, takhle přece nemůže strávit zbytek života. David v předsíni nerozsvítil. Nechtěl, aby ji světlo upozorni­ lo na jeho návrat. Těch pár nezbytných úkonů zvládne i po­ tmě. Mokré stopy na podlaze ještě nestačily uschnout a pro­ zradily ji. Věděl, že nemohla upadnout do tak hlubokého spánku, aby jej vůbec neslyšela. Televizní obrazovka se ješ­ tě nevzpamatovala z necitlivého umlčení a do temného pro­ storu zákeřně vysílala pozůstatky pořadu, který nečekal, že bude tak rázně přerušen. Na její hru přistoupil a odebral se do koupelny, kde v naprosté tichosti vykonal základní hygie­ nu. Tato očista stačila k tomu, aby do společné postele mohl vstoupit s čistým svědomím. Alice v posteli ležela v nepřirozené poloze. Bála se jakkoli pohnout a korigovala svůj dech tak, aby odpovídal spícímu člověku. Přesto neodolala pokušení a jedno oko lehce po­ otevřela, aby alespoň na chvíli spatřila jeho siluetu a ujistila se, že za sebe neposlal náhradníka. Spací triko mu už pře­ dem ochotně připravila na okraj postele, čímž se vyhnula ja­ kémukoliv kontaktu. 15 14 David ale její vstřícnost neocenil. Natruc se nepřevlékl, aby do postele společně se svým oblečením přinesl i závan vzpoury. Všiml si tiku za jejím namáhaným víčkem a poslouchal nepřirozeně pravidelné dýchání. Měl chuť její falešný spánek zneužít a nahlas říct něco, k čemu by se z očí do očí neodvá ­ žil. Ne, takhle to přece dál nejde. Není to tak dávno, co Alice usínala nahá, aby na jejího mi­ láčka pod peřinou čekalo překvapení, jemuž nikdy neodolal. Teď by ale nezaregistroval ani měsíc neoholené nohy. Dříve pro ni byla nahota přirozenou součástí vztahu, ale s uvada­ jícím zájmem se před ním začala cítit nesvá i v kalhotkách a podprsence. Aniž jakkoli narušila předstírané oddechování, otevřela oči. Vedle Davida nemohla usnout a přirozenější jí přišlo ci­ vět do tmy než klamat své tělo. Příliš si lámala hlavu, než aby dokázala utlumit své životní funkce do klidového reži­ mu. Alice se nemohla ubránit vizi, že by vše přece jen mohlo být jako dřív. K muži, který od ní byl vzdálen jen pár centimetrů, sice cí­ tila odpor, ale kdyby ji ze zvyku během spánku objal, nejspíš by se nebránila. Přestože toužila po tělesné blízkosti, vlastní hrdost ji od Davida držela v bezpečné vzdálenosti. Odmítnutí by pro ni bylo potupné, ale pokud by v něm probudila vášeň, připadala by si jako děvka. Zatímco Alice přemýšlela o tom, která varianta by měla fatálnější důsledky pro jejich další soužití, zdálky se ozva­ lo znepokojivé zahřmění. Uklidnilo ji vědomí, že jde o blí­ žící se bouřku nebo ohňostroj. Poslední válka na našem území skončila před více než půl stoletím a terorismus byl jen vzdálenou hrozbou, takže nebyl důvod k panice. Na konci galaxie se možná začal nepozorovaně bortit svět, ale Alici se celý vesmír smrsknul do její ložnice. 1514 Tam se obávala zásadní změny, stejně jako možnosti, že k ní nikdy nedojde. Kdyby se teď David zeptal, zda spí, předstírala by, že k ní jeho otázka nedolehla. Čas, kdy noční hovory představovaly východisko z napjaté atmosféry, už dávno vypršel. Když věci přestanou dávat smysl, zpra vidla už je pozdě.


       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist