načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Rekviem - Lauren Oliverová

Rekviem
-15%
sleva

Kniha: Rekviem
Autor:

Lena je v srdci revoluce. Bojuje proti společnosti, která prohlásila lásku za nemoc. Ale Divočina dávno není tím bezpečným přístavem, co bývala, protože vláda se rozhodla rebely ... (celý popis)
Titul doručujeme za 3 pracovní dny
Vaše cena s DPH:  349 Kč 296
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
9,9
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 39Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » COOBOO
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2013-06-05
Počet stran: 328
Rozměr: 145 x 205 mm
Úprava: 326 stran
Vydání: 1. vyd.
Název originálu: Requiem
Spolupracovali: přeložila Romana Bičíková
Vazba: vázaná s pap. potahem s lam. přebalem
Doporučená novinka pro týden: 2013-24
ISBN: 9788074472893
EAN: 9788074472893
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Lena je v srdci revoluce. Bojuje proti společnosti, která prohlásila lásku za nemoc. Ale Divočina dávno není tím bezpečným přístavem, co bývala, protože vláda se rozhodla rebely zlikvidovat. K tomu má Lena hlavu a srdce vzhůru nohama, protože se vrátil někdo, o kom si myslela, že jej navždy ztratila. Rekviem vypráví střídavě Lena a její nejlepší kamarádka Hana. Dívky, které žijí vedle sebe, ale dělí je celý podivný svět... Třetí díl dívčí dystopie o světě bez lásky.

Popis nakladatele

Lena je v srdci revoluce. Bojuje proti společnosti, která prohlásila lásku za nemoc. Ale Divočina dávno není tím bezpečným přístavem, co bývala, protože vláda se rozhodla rebely zlikvidovat. K tomu má Lena hlavu a srdce vzhůru nohama, protože se vrátil někdo, o kom si myslela, že jej navždy ztratila… Rekviem vypráví střídavě Lena a její nejlepší kamarádka Hana. Dívky, které žijí v zásadě vedle sebe, ale dělí je celý podivný svět. Najdou k sobě zase cestu? Jak skončí příběh o lásce, co je zakázaná tím nejhorším možným způsobem?

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Lauren Oliverová - další tituly autora:
Zákazníci kupující knihu "Rekviem" mají také často zájem o tyto tituly:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

7

Lena

Z

ačalo se mi zase zdát o Portlandu.

Od chvíle, co se Alex znovu objevil, živý, ale taky jiný,změněný, jako nějaká nestvůra ze strašidelných příběhů, které jsme sivyrávěli jako děti, se mi začala vracet minulost. Jakmile nedávám pozor,vybublává na povrch a šmátrá po mně nenechavými prsty.

Právě před tímhle mě celé ty roky varovali. Před tou tíhou v  hrudi, před těmi útržky zlých snů, které mě pronásledují, i když jsem vzhůru.

Varovala jsem tě, kárá mě v mojí hlavě teta Carol.

Říkala jsem ti to, přidá se k ní Rachel.

Měla jsi tu zůstat. To je Hana. Natahuje se ke mně přes čas, kterýuplynul, skrz neprostupný, kalný proud vzpomínek, napřahuje ke mněbeztížnou ruku, zatímco se potápím. Z New Yorku nás na sever odešlo něco přes dvacet: Raven, Tack, Julian a já, taky Dani, Gordo a Pike a ještě asi patnáct dalších, kterým nejvícvyhovuje být potichu a poslouchat povely.

A Alex. Ale ne můj Alex. Tohle je cizinec, který se mračí, nikdy seneusměje a skoro nemluví.

Ostatní z Nežádoucích, kteří používali sklad ve White Plains jakozákladnu, se rozprchli na jih nebo na západ. Touhle dobou bude už skladiště vybrakované a opuštěné. Není tam bezpečno, ne potom, co jsmezachránili Juliana. Julian Fineman je symbol, a hodně důležitý. Zombíci po něm budou pátrat, budou chtít ten symbol rozcupovat a udělat z nějodstrašující případ, aby si z něj všichni vzali ponaučení.

Teď musíme být obzvlášť opatrní.

Hunter, Bram, Lu a několik dalších z původní usedlosti u Rochesteru na nás čeká kousek jižně od městečka Poughkeepsie. Dostat se tam nám trvá skoro tři dny, protože se musíme vyhnout pětici schválených měst.

A  pak jsme najednou na místě. Stromy se rozestoupí a  náhle skončí na okraji rozlehlé vybetonované plochy, v níž se vine pavučina silných prasklin a ještě stále slabě zřetelná síť přízračných bílých čar oddělujících parkovací místa, v nichž doteď trůní zrezivělá auta, obraná o nejrůznější součástky – pneumatiky, skla, kusy plechu. Vypadají jako malé a trochu směšné hračky, které tu kdysi zanechalo nějaké dítě.

Staré parkoviště se rozprostírá do všech směrů jako velké šedé jezero. Z jedné strany mu ale brání ohromná konstrukce z oceli a skla, staréobchodní centrum. Na ceduli bílé od ptačího trusu stojí krasopisnýmpísmem EMPIRE STATE PLAZA MALL.

Je to radostné setkání. Já, Raven a Tack se rozeběhneme, Brama Hunter běží proti nám a srazíme se uprostřed parkoviště. Se smíchem skočím na Huntera a on mě pevně obejme a zvedne do vzduchu. Všichni mluví a křičí najednou.

Hunter mě konečně položí zpátky na zem, ale já ho stále objímám jednou rukou, jako by mi mohl nějakým způsobem zmizet. Natáhnu se a druhou paží obejmu Brama, který si právě potřásá rukou s Tackem,takže nakonec jsme zase jako jedno velké propojené lidské klubko, skáčeme a smějeme se uprostřed oslňující sluneční záře.

„Ale, ale, ale.“ Odtrhneme se od sebe a otočíme hlavy. Právě se k nám šourá Lu, obočí zdvižená. Nechala si narůst vlasy a má je sčesané dopředu, takže jí volně padají na ramena. „Podívejme, koho to k nám čerti nesou.“

Poprvé po dlouhé době si připadám doopravdy šťastná.

Za těch pár měsíců, co jsme se neviděli, se Bram i  Hunter změnili. Bram je navzdory všemu ještě podsaditější. Hunter má v koutcích očí nové vrásky, ale jeho úsměv působí stejně chlapecky jako dřív.

„Jak se má Sára?“ ptám se. „Je tady?“

„Sára zůstala v Marylandu,“ odpoví mi Hunter. „Je tam usedlost, kde žije asi třicet lidí, a nebude se muset na zimu stěhovat. Odboj se právěsnaží kontaktovat její sestru.“

„A co Děda a ostatní?“ Nemůžu popadnout dech a v hrudi mámsvíravý pocit, jako by mě někdo stále pevně tiskl.

Bram a Hunter si vymění kratičký pohled.

„Děda to nezvládl,“ řekne nakonec Hunter. „Pohřbili jsme ho kousek od Baltimoru.“

Raven se odvrátí a odplivne si.

„Ostatní jsou v  pohodě,“ dodá rychle Bram. Pak se nahne ke mně a přejede mi prstem po procedurální známce za uchem, jizvě, kterou mi pomohl zfalšovat, aby mě tak zasvětil do odboje. „Vypadáš dobře,“mrkne na mě.

Rozhodneme se na noc utábořit. Kousek od obchodního centra je zdroj pitné vody a  trosky starých domů a  kancelářských budov, z  nichž se nám ještě povede vyhrabat pár užitečných věcí – několik konzerv s  jídlem, co jsou pohřbené v sutinách, zrezivělé nářadí a dokonce puška, kterou Hunter objeví pod hromadou opadané omítky, zaklíněnou mezi jelením parožím. Henley, jedna ze členek skupiny, tichá žena s dlouhým copem prošedivělých vlasů, má navíc horečku, takže si bude moct aspoň chvilku odpočinout.

K večeru ale dojde k hádce. Musíme se rozhodnout, kam jít dál.

„Mohli bychom se rozdělit,“ prohlašuje Raven. Sedí na bobku u ohniště a rozdmýchává první žhnoucí třísky ohořelým koncem klacíku.

„Čím větší skupina, tím je to bezpečnější,“ pře se Tack. Sundal si flísovou mikinu a stojí tu jen v tričku, takže jsou jasně vidět provazce svalů na jeho pažích. Každý den se pomalu otepluje, lesy zvolna ožívají, vevzduchu je cítit jaro. Je to, jako by se spící zvíře lehce zavrtělo a vydechlohorkým dechem.

Jenže teď, když zapadá slunce, se Divočina noří do nachových stínů a my už nejsme v pohybu, je chladno. Noci jsou stále ještě zimně mrazivé.

„Leno,“ štěkne Raven. Trhnu sebou. Právě jsem zírala dorozhořívajících se plamenů, pozorovala jsem, jak se oheň plazí kolem borovéhojehličí, větviček a suchého listí. „Běž zkontrolovat stany, jo? Za chvíli bude tma.“

Raven oheň založila v mělké úžlabině, kudy dřív musela protékat voda. Bude tak aspoň trochu chráněný před větrem. Nechtěla tábořit přílišblízko starého obchodního centra a  strašidelných budov kolem. Zkroucený černý kov a okna jak prázdné oči se tak tyčí až nad linií stromů jakoztroskotaná kosmická loď.

Asi deset metrů od ohně pomáhá Julian stavět na břehu stany. Je ke mně otočený zády, i on má na sobě jenom tričko. Divočina už ho za ty tři dny změnila. Vlasy má zcuchané a za levým uchem mu v nich uvízlsuchý list. Vypadá hubenější, i když zhubnout ještě nestihl – je to jenvýsledek toho, že je tady, v otevřeném prostoru, v cizím oblečení, které je mu moc velké, obklopený divokou přírodou, jež nám neustále připomíná, jak křehké je naše přežití.

Julian právě uvazuje provaz ke stromu a trhnutím ho napne. Našestany jsou staré, nesčetněkrát potrhané a zase vyspravované. Jen tak samy už nestojí. Musíme jim pomoci se zvednout, napnout je mezi stromya probudit je k životu jako plachty ve větru.

Gordo postává vedle Juliana a souhlasně ho pozoruje.

„Chcete nějak pomoct?“ Zastavím se pár metrů od nich.

Julian i Gordo se otočí.

„Leno!“ Julian se rozzáří, ale svit v jeho očích okamžitě pohasne, když si uvědomí, že nehodlám jít ještě blíž. Přitom jsem to byla já, kdo ho sem přivedl, na tohle neznámé, nové místo, a teď mu nemám co nabídnout.

„Zvládáme to,“ odpoví mi Gordo. Má zářivě rudé vlasy, a i když není o moc starší než Tack, nosí plnovous, jenž mu dosahuje až do půlkyhrudi. „Už to skoro máme.“

Julian se narovná a  otře si ruce o  zadek svých džín. Na chvíli zaváhá, a pak přejde po břehu až ke mně. Zastrčí si za ucho pramen vlasů. „Je chladno,“ poznamená, když je jen pár kroků ode mě. „Měla bys jít dolů k ohni.“

„Jsem v pohodě,“ odporuju mu, ale dlaně si schovám do rukávů svojí šusťákovky. Ten chlad si totiž nesu uvnitř sebe a to, že si sednu k ohni, mi nepomůže. „Ty stany vypadají dobře.“

„Dík. Už jsem asi zjistil, jak na to.“ Úsměv mu ale nedosáhne až do očí.

Tři dny. Tři dny nucené konverzace a mlčení. Vím, že Julian přemítá, co se změnilo a jestli se to dá vrátit zpátky. Vím, že mu ubližuju. Máspoustu otázek, ale přemáhá se, aby se nezeptal. Chtěl by mi toho tolik říct, ale snaží se to potlačit.

Dává mi čas. Je trpělivý a hodný.

„V tomhle světle vypadáš moc hezky,“ polichotí mi.

„Tak tos asi musel oslepnout.“ Myslím to jako vtip, ale v řídkémvzduchu zní můj hlas až moc příkře.

Julian se zamračí, zavrtí hlavou a odvrátí se. Jasně žlutý list mu stále trčí ve vlasech za uchem. V tu chvíli zoufale chci natáhnout ruku, vymotat ten list, prohrábnout mu vlasy a  společně se tomu všemu zasmát. Tohle je Divočina, usměju se. Dovedl sis to někdy vůbec představit? A onproplete svoje prsty s mými, stiskne mi ruku a odpoví: Co bych si bez tebe počal.

Jenže se nedokážu ani pohnout. „Máš ve vlasech listí.“

„Cože?“ Julian vypadá, jako bych ho právě zatřesením probrala ze sna.

„Listí. Ve vlasech.“

Julian si netrpělivě hrábne prsty do vlasů. „Leno, já –“

Prásk.

Zvuk výstřelu z pušky nás oba vyděsí. Z křoví za Julianem vyletí hejno ptáků a dočasně nám zakryjí výhled na nebe. Pak se z hejna vydělíjednotlivé siluety. „Ksakru,“ zakleje někdo.

Ze stromů za stany se vynoří Dani a Alex. Oba mají přes ramenopřehozenou pušku.

Gordo se napřímí.

„Jelen?“ zeptá se. Už se skoro úplně setmělo. Alexovy vlasy vypadají, jako by byly černé.

„Na jelena to bylo moc velký,“ zabručí Dani. Je to rozložitá ženas širokými rameny, výrazným, plochým čelem a očima ve tvaru mandlí.Přiomíná mi Miyako, která zemřela loni v  zimě, než jsme odešli na jih. Spálili jsme ji jednoho mrazivého dne těsně předtím, než začal padat sníh.

„Medvěd?“ hádá dál Gordo.

„To možná,“ odsekne Dani. Dani je drsnější než Miyako. Nechala se Divočinou ořezat na kost, zocelit na kámen.

„Trefi li jste ho?“ ptám se trochu moc dychtivě, i  když odpověď už znám. Snažím se však Alexe silou vůle přimět, aby se na mě podíval, aby se mnou mluvil.

„Možná jsme ho trochu škrábli,“ odpoví Dani. „Těžko říct. Ale ne dost na to, aby neutekl.“

Alex nic neříká, jako by si ani nevšiml, že tu jsem. Jde dál, dusá mezi stany, kolem mě a Juliana, až se mi zdá, že cítím jeho vůni – stará vůnětrávy a na slunci vyschlého dřeva, vůně Portlandu, z které se mi chcevykřiknout a přitisknout tvář k jeho hrudi a zhluboka se nadechnout.

Pak zamíří po břehu dolů a od ohně k nám dolehne Ravenin hlas.„Večeře je hotová. Kdo tu nebude, nejí.“

„Tak pojď.“ Julian mi přejede prsty po lokti. Hodný, trpělivý.

Moje nohy mě otočí a donesou dolů po břehu až k ohni, silnému,horkému plameni. Donesou mě ke klukovi, který je jen stínem vedle toho ohně, zahaleným v kouři. Tím se teď Alex stal. Je z něj jen stín, přelud.

Tři dny na mě nepromluvil, ani mi nevěnoval jediný pohled.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist