načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

Kniha: Rekvalifikační kurz - Ondřej Neff

Rekvalifikační kurz
-6%
sleva

Kniha: Rekvalifikační kurz
Autor: Ondřej Neff

Evropské úřady uvažují o obnovení nejvyššího trestu a členské země jsou postaveny před úkol zajistit jeho případné vykonavatele. V podmínkách přísného utajení je připraven ... (celý popis)
Titul je skladem 1ks - odesíláme ihned
Ihned také k odběru: Ostrava
doručujeme do Vánoc
Vaše cena s DPH:  79 Kč 74
+
-
rozbalKdy zboží dostanu
2,5
bo za nákup
rozbalVýhodné poštovné: 74Kč
rozbalOsobní odběr zdarma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » PLUS
Médium / forma: Tištěná kniha
Rok vydání: 2018
Počet stran: 320
Rozměr: 130 x 200 mm
Úprava: ilustrace
Vydání: 1. vyd.
Vazba: vázaná s papírovým potahem s laminovaným přebalem
Datum vydání: 1. 10. 2018
Nakladatelské údaje: V Praze, Plus, 2011
ISBN: 9788025901052
EAN: 9788025901052
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Evropské úřady uvažují o obnovení nejvyššího trestu a členské země jsou postaveny před úkol zajistit jeho případné vykonavatele. V podmínkách přísného utajení je připraven kurz, do nějž bylo pečlivě vybráno deset účastníků. Ti představují bizarní panoptikum komplexů, traumat a úchylek a jak se časem ukazuje, totéž se dá říci o lektorském sboru. Brzy začíná jít do tuhého: neúspěšní frekventanti kurzu náhle beze stopy odcházejí, kolem až příliš často krouží mrazicí vůz a k tomu se v okolí začíná proslýchat, že se záhadně ztrácejí kočky. Nervozita narůstá a smrtící kolotoč nabírá obrátky. Ve třetím z řady svých "mystifikačních románů" autor spojuje plnokrevný hororový thriller s groteskní satirou plnou černého humoru. Groteskní thriller, v němž Evropská Unie znovu zavádí trest smrti a ve speciálním kurzu se připravují budoucí popravčí.

Popis nakladatele

Tato černočerná komedie s groteskními prvky se zabývá kontroverzním tématem trestu smrti. S nadsázkou, z níž ovšem mnohdy mrazí, zkoumá, co by se asi tak stalo, kdyby k obnovení tohoto trestu přikročila Evropská unie. Jisté je jedno, rázem by chyběli mistři popravčí. A tak, aby se vyhovělo zadání z Bruselu, bude zapotřebí urychleně otevřít speciální rekvalifikační kurz. V něm budou vhodní kandidáti – muži i ženy (politická korektnost si přece žádá genderovou rovnováhu ve všech oblastech) – podrobeni náročnému výcviku, než budou náležitě připraveni pro výkon tohoto čerstvě rehabilitovaného povolání. Ondřej Neff ve svém novém románu navázal na žánr „mystifikační fikce“, který s úspěchem využil už v Tušení podrazu a Celebritách. Tentokrát s příměsí detektivky: není náhodou, že osudy deseti adeptů a adeptek připomenou slavný příběh Agathy Christie o deseti malých černoušcích. Kdo z účastníků kurzu nakonec uspěje v náročné konkurenci, kdo vyjde jako vítěz z náročného výběru, do kterého se zaplete i zuřivý reportér Reflexu Jiří X. Doležal a profesionální ochránkyně lidských práv Rufaro Latifová? Jde o fikci plnou temného humoru, ale až dočtete, možná si s nutkavou obavou pomyslíte: A opravdu se nic takového nemůže stát?

Předmětná hesla
Kniha je zařazena v kategoriích
Ondřej Neff - další tituly autora:
Tajuplný ostrov Tajuplný ostrov
Dva roky prázdnin Dva roky prázdnin
Patnáctiletý kapitán Patnáctiletý kapitán
Pět neděl v balonu Pět neděl v balonu
Měsíc mého života Měsíc mého života
Rock mého života Rock mého života
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

[1.]

„Ale ano, pane Jícho, rozuměl jste mi dobře. Jde o pozici kata.“

Úředník promlouval k Jíchovi vlídně, s nemalou dávkou trpělivosti.

Levou ruku měl položenou na desce psacího stolu. Pravá spočívala

na dokumentu, který Jaroslav Jícha právě podepsal.

„Jak to myslíte, pozici kata?“

„Povolá ní kata ,“ pok r či l ra meny ú ř ed ní k . Jmenova l se Ji ř í Ma r šá lek ,

ten úředník. To si Jaroslav Jícha přečetl na dveřích, než zaklepal

a po vyzvání vstoupil. Mgr. Jiří Maršálek, personalista, stálo tam.

Všiml si, že jmenovka byla úhledná, profesionálně grafi cky zpraco

vaná a pečlivě vyhotovená, vyleptaná nebo vyfrézovaná do plastové

destičky, nebylo to ručně načrtnuté jméno na kusu čtvrtky, přile

peném lepicí páskou, jak je tomu zvykem ve státních institucích.

Kancelář měl ten personalista společnosti Destiny Consulting vyba

venou z obchodního domu ikea. Jednoduchý psací stůl s počítačem

Dell vyvěšeným na kovovém držáku, připevněném na desce stolu.

Na lcd monitoru seděla pohádková postavička, dárek od Maršálko

vy přítelkyně Marty. Měl ji na fotografi i zasunuté do rámečku tak

též koupeného v ikea, hned vedle černé kovové schránky na tužky.

Vedle rámečku stál plastový mikrofon, pod ním svítila zelená kon

trolka. „Mistra popravčího. Po absolvování rekvalifi kačního kurzu

a pochopitelně po složení teoretických a praktických zkoušek se

stanete státním úředníkem, který vykonává trest smrti.“

Maršálkovi plynula ta slova ze rtů vlídně, až konejšivě, jako

bylo vlídné celého jeho vzezření. Byl to úspěšný mladý muž a tahle

007


charakteristika z něho trčela jako ty špičaté paprsky čouhají z hlavy

Sochy svobody v New Yorku. Oblečený byl trochu nedbale, sice do vel

mi kvalitního vlněného obleku, avšak ponechaného osudu oděvu

vláčeného po kancelářích a zasedačkách bez pravidelné údržby,

takže byl trochu oblýskaný na loktech a kolenou. Toho by si ovšem

všimly jiné oči, než jakými byl vybaven Jaroslav Jícha. Ten si ale

povšiml, že za okrajem povadlé manžety vykukují zlaté hodinky,

nepochybně od fi rmy Breitling.

Maršálek se podíval na monitor. Na kartě nadepsané Emotional

Response se r oz vl ni la k ř ivka g ra f u. Byla to dopos ud na ž lout lá , někdy

spíše zelená vlnovka. Teď zrudla a vymrštila se do výše, asi jako když

vstane velbloud. Maršálek se dovedl ovládat, takže se neusmál.

Tak je to vždycky. Zatím se každý z aplikantů vylekal, když se

dozvěděl, o co jde.

„Jaký trest smrti?“ zabreptal Jícha. Křivka se zklidnila. To si Jícha

pomyslel, že špatně slyšel, nebo že se muž sedící za stolem spletl.

Muž sedící za stolem se bavil.

„Oběšením,“ řekl vlídně. „Každá země má svůj způsob popravy.

Patří to ke kulturní tradici. U nás je to trest oběšení, ve Francii

gilotina, jak jistě víte, ve Spojených státech se způsoby provedení

trestu smrti liší. Někde je to také oběšení, jinde plynová komora,

smrtící injekce, elektrické křeslo ...“

„To chcete říct, že já bych zabíjel lidi?“

„Budete vykonávat trest smrti. Nemůžete to brát jako nějaké, jak

jste to vyjádřil, zabíjení lidí. Vykonání trestu je právně i mravně

na zcela jiné úrovni než zabíjení lidí.“ Poslední dvě slova pronesl

Maršálek s dobře zahranou ošklivostí. „Copak byste řekl o lékaři, že

zabíjí lidi? A taky se každému lékaři stane, že jeho pacient ukončí

svoji životní pouť.“

Jícha se rozpačitě podíval na monitor a chvilku uvažoval, zdali je

pohádková postavička na něm posazená Křemílek, nebo ten druhý,

jak on se jenom jmenoval.

Vochomů rka se jmenuje.

„To je něja k ý tes t?“ zepta l se, kdy ž si v z pom něl na sk ř ít kovo jméno.

Není to se mnou ještě tak špatné, pomyslel si s potěšením. Vzpomněl

jsem si na Vochomůrku. Ne, nenechám se nachytat. A ta postavička

je Křemílek. Stoprocentně.

008


„Nerozumím vám, pane Jícho.“

„Ptám se, jestli mě zkoušíte. Něco jako test obecných znalostí.“

Zase zavrtění hlavou.

„U nás nemáme trest smrti,“ řekl Jícha a mazaně se usmál. „Tím

pádem nemáme ani popravčí. O co tady jde?“

Ma ršá lek souhlasně př iký vl. K ř ivka se znatelně zk lidnila. Když

se to stalo při prvním pohovoru, na grafu jeho vlastní Emotional

Response, pokud by ji měřil a naměřená data zpracovával, by se

také udělal velbloudí hrb. Osobní pohovor byl vlastně už jenom

formalita, samozřejmě že nezbytná. Výběr už byl hotov. Postaral se

o něj počítačový program, který vyhodnotil výsledky z dotazníků.

Maršálek, který program sestavil a byl zodpovědný za jeho chod,

měl v osobních pohovorech jen prověřit, že se program nezmýlil.

Proto se tak polekal, když při prvním pohovoru uviděl, co křivka

vyvádí. U fi rmy Destiny Consulting se chyby nepromíjely, a kdo

nějakou udělal, měl, jak se říká lidově, po žížalkách. Na tomhle

kšeftu fi rmě hodně záleželo. Ministerstvo spravedlnosti bylo dob

rý zákazník a zakázka podpořená penězi z Bruselu byla opravdu

hodně dobrá. Jenže teď už Maršálek věděl, že program vybral ty

lidi dobře. Pravda, kdyby Jícha cuknul, Maršálek by měl problém.

Jenže on necukne. Tohle jsou jen tanečky. Ryba je pevně zakousnutá

do návnady.

Na ploše monitoru nebyl jenom ten jediný graf. V dynamicky sta

věných tabulkách naskakovala čísla a vlnily se další grafy. Maršálek

byl pyšný, že to všechno dovede číst. Dokázal s aplikantem mluvit

ta k , že ho v jis tém smyslu ved l za r u k u. Cí l byl jasný, podpis sm louv y.

Maršálek si přál, aby Jícha podepsal. A program ho ujišťoval, že si

to Jícha přeje taky.

Maršálek už měl tolik zkušeností, že by dovedl Jíchu zmáčknout

a k podpisu dovést v pěti minutách. Jenže ho tahle hra na kočku

a na myš bavila. Připadal si jako drezér koní v cirkusové manéži.

Práskne bičem a kůň se dá do klusu. Udělá gesto a kůň se postaví

na zadní.

Takže, jen klusej, Jaroslave Jícho. Olá hop, dostaneš cukříček!

Blahosklonně se usmál a spustil:

„Máte pravdu, pane Jícho. U nás byl trest smrti zrušen v roce 1990

zákonem číslo 175 Sbírky. Následujícího roku ho výslovně zrušil

009


článek 6 Základní listiny práv a svobod. No a v roce 1992 přistoupila

naše země k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod

Rady Evropy.“

„Tak tohle já nevím,“ řekl Jícha bodře, „ale že se u nás nepopravuje,

to vím. Já už se bál, že to s tím katem myslíte vážně.“

„Ale já to vážně myslím, pane Jícho. Evropská unie připravuje

znov uzavedení t rest u sm r ti. A ž bude zaveden, bude ho t řeba nepro -

dleně vykonávat. Bude se to po nás vyžadovat. Budeme pod tlakem

celé sedmadvacítky, chápete? Potíž je v tom, že žádné popravčí ne

máme a tuhle činnost u nás už nikdo neumí vykonávat. Proto byl

vypsán tento rekvalifi kační kurz, na který vás vybral úřad práce.

Legislativní proces je takřka hotov a členské státy byly Bruselem

zaúkolovány, aby zajistily jeho implementaci okamžitě, kdy budou

schváleny příslušné paragrafy, nejdříve Evropským parlamentem

a pak zákonodárnými sbory členských států.“

„Jak to, že Unie tak otočila?“

Ano, nastává závěrečná fáze. Jícha potřebuje vědět, že ta celá věc

má nejvyšší požehnání. Potřebuje být z obliga. To se dá koneckonců

pochopit.

„Její orgá ny jdou vst ř íc přá ní lidu. Je to demok ratický princip, chá

pete? Vůle občanské společnosti. Víte dobře, že v České republice

schvaluje zavedení trestu smrti 58 procent obyvatel. Zásadně je

proti němu jen jeden občan z deseti. Obdobná situace je i v ostatních

zemích Unie. Je to přání většiny. Ale s tím my dva nic neuděláme,

pane Jícho. My musíme být připraveni, až ten den přijde a trest smrti

bude obnoven.“

„Proč se o tom nemluví, proč se o tom nikde nepíše?“

„Však se začne, pane Jícho, o to nemějte starost. Až schvalovací

proces nazraje. Potom bude znovuzavedení trestu smrti předloženo

veřejné diskusi. Nemusíme pochybovat o tom, jak dopadne.“

Tady Maršálek zariskoval. Na monitor u se rozsvítilo několik čer

vených polí. Barva ho varovala, aby se nepouštěl do tématu o veřejné

debatě. Podle psychologického profi lu bylo zjev né, že se Jícha nerad

pouští na otevřené pole. Maršálek to ale zkusil. Bavilo ho chodit až

na kraj.

Byla by to ale smůla, kdybych se měl dostat do maléru kvůli ta

kové hlouposti.

010


Jaroslav Jícha vstal.

„Tak to bude beze mne,“ řekl ponuře.

„Nepřijímáte?“

„Já přece ...“ Zavrtěl hlavou a rozpačitě rozhodil ruce. „Já v životě

nezabil nic většího než komára nebo mouchu. Nemohl jsem se dívat,

jak babička v Kostomlatech zabíjí králíka. Nechodím na válečné

fi lmy. K rimi se mi protiví, a když je v televizi ve zprávách bouračka,

jdu si otevřít pivo. Já přece ...“

Zase zavrtěl hlavou.

Ma r šá lek se na něho m lčk y díva l. Pa k se podíva l na monitor. Jícha

ve skutečnosti nechce odejít. Je to však nahnuté.

Úředník ale věděl, co má udělat.

„Chápu,“ řekl. „Naprosto vám rozumím.“

„To jsem rád. Takže můžu odejít, že?“

„Jistě,“ řekl Maršálek a pokrčil rameny.

„Já vám podepsal tu mlčenlivost, tu samozřejmě dodržím.“

„To se předpokládá. Víte přece, jaké by pro vás mělo důsledky

prozrazení utajovaných skutečností.“

„Jistě, jistě.“

Maršálek vzdychl.

„Pro mě bude mít váš odchod také důsledky.“

„Jaké?“

„Nesprávné vyhodnocení profi lu osobnosti.“ Teď Maršálek hovořil

trochu podrážděně, trpce, s ostnem výčitky v podtextu. „Vyhodno

covací mechanismus jsem vypracoval já. Co myslíte, kolik lidí je

na úřadu práce přihlášeno v kategorii pracovníka na významné

exekutivní pozici ve státní správě s nepravidelnou pracovní dobou

a nadprůměrným platem?“

„No, jistě hodně.“

„Šestadvacet tisíc, pane Jícho. Z toho množství jsme vybrali deset

kandidátů k pohovoru. Za výběr odpovídám já.“

„Deset?“ žasl Jícha.

„Právě tolik.“

„A z nich vyberete ...“

„Popravčích mistrů vycvičíme pět. Není možné, aby tak důležitou

funkci vykonával jen jeden člověk.“

„Pět chlapů ...“

011


„Mezi kandidáty jsou ženy,“ řekl Maršálek rychle. „Nechceme nara

zit na antidiskriminační zákon. Ženy jsou schopné vykonávat funkci

popravčího stejně kvalitně a svědomitě jako muži.“

„Ne-li líp,“ vyhrkl Jícha.

„Velmi správně.“ Maršálek nahlédl do papírů. „Ano, to odpovídá,

tato vaše poznámka: ‚Svědomitý, přesný, se silným sociálním cítě

ním.‘ “

„Já si myslel, že na kata ...“

„Říkejte popravčího, prosím.“

„Že na popravčího se spíš hodí nějaký surovec ...“

Maršálek se bolestně usmál.

„Pořád ty předsudky. S touto funkcí se táhnou od nepaměti. Přitom

popravčí byli známí jako vynikající ranhojiči a lékaři. Veřejnost

o nich málo ví a je matena karikaturními pitvornostmi. Skutečnost

je taková, že i v tak zvaných temných dobách mistři popravčí více

lidí zachránili před smrtí, než smrti odevzdali. Ano, jsou to lékaři,

dokonce ve dvojí funkci. Léčí neduhy jednotlivců a léčí obecné neduhy společnosti. Ale proč vám to říkám? Odcházíte.“

„Takže můžu odejít.“

„Jistě.“

„Nebude to mít pro mě žádné následky.“

„Ne. Jaké by mohlo mít? Dostal jste nabídku a nepřijal jste ji. Je to vaše nezadatelné právo. Následky ovšem ponesu já svým chybným vyhodnocením vašeho profi lu.“

„Co se vám stane?“

„Nevím,“ řekl Maršálek. „Zatím mi nikdo takhle neodešel. Nikdo

mě, nezlobte se, nevyšplouch.“

„Vy už jste přijali nějakého ... zájemce o místo popravčího?“

„Ovšem. Zatím čtyři muže a tři ženy. Vy byste byl osmý.“

„To tedy stačí, ne?“

„Pane Jícho ... Ani nevím, jestli má smysl, abych vám to říkal.“

„Ale ano, má to smysl.“

„Vždyť přece odcházíte.“

„Ano, jistě.“

„Takže vám přeji hodně štěstí. Prosím, až vyjdete ven, nezdržujte

se v čekárně. Za dvacet minut přijde další aplikant. Není vhodné,

abyste se navzájem poznali, to jistě chápete.“

012


„Jistě. Utajení.“

„No právě. Upozorňuji, že budova je kryta kamerami. Také ulice.

Podepsal jste,“ zaťukal Maršálek prstem na jedno místo v listině

Jíchou signované, „že nebudete shromažďovat informace jakéhokoli

druhu. Spadáte pod zvláštní režim.“

Jícha sebou trhl.

„Zvláštní režim? Copak to je?“

Maršálek přísně stáhl rty.

„Je to soubor opatření. Chápete?“

„Moc ne.“

„Na tom tolik nezáleží. Podstatné je, abyste se choval v rámci zásad

zvláštního režimu.“

„Ale jak ...“

„Vidíte?“ štěkl na něho Maršálek. „Už je to tady. Pokoušíte se shromažďovat nežádoucí informace. Já vás varuju, pane Jícho. Samozřejmě nemohu nikoho nutit, aby se do projektu zapojil. Je mi líto, že

odcházíte, a přiznám, že mě to hodně zklamalo. Ovšem, podepsal

jste a regule zvláštního režimu musíte dodržovat. V tom mě snad

nezklamete. Je to ostatně ve vašem zájmu.“

„Spolehněte se,“ vyhrkl Jícha. „Jenom ...“

„Jenom?“

„Nevím, jestli se mohu zeptat. Abych neshromažďoval ty informace.“

„Prosím, ptejte se.“

„Nechápu, proč vedete pohovory dál, když máte plný stav. Z těch

sedmi snadno vyberete pět těch ...“

Po krátkém zaváhání slovo „popravčí“ dokázal vyslovit.

„Proč vás to zajímá?“

„Jde mi o vás, pa ne Ma r šá l k u,“ v ysy pa l ze sebe Jícha. „Je mi t rochu

trapné, že jsem vám způsobil nepříjemnosti. Že kvůli mně budete

mít malér.“

„To budu, věřte mi.“

„Vá ž ný ? “

Maršálek zase jen vzdychl.

„Oni vás vyhodí?“

Rezignované mávnutí ruky.

Jícha se vrátil ke stolu.

013


„A le vždy ť jste v yhodnotil těch sedm aplikantů správně. To přece

stačí. Víc těch popravčích nepotřebujete, ještě dva zbudou. Proč by

vás měli trestat jen proto, že jsem nabídku nepřijal?“

„Slyšel jste o parašutistovi, který tisíckrát dobře zabalil padák

a po tisící prvé ho zabalil špatně? Myslíte, že mu někdo odpustil,

když se ten jediný padák při skoku nerozbalil?“

„To je něco jiného,“ řekl Jícha.

„ Není. Je to pr os tě chyba. Ta k u ž jděte, pr osí m. Nebudete tady ř ešit

moje problémy.“

„Je mi to ale trapné ...“

„Já vím. Říkal jste to.“

„Třeba byste se mohl na něco vymluvit.“

„Třeba na co?“

„Třeba na můj psychologický profi l. Nebo, já už vím. Že jsem měl

nestydaté fi nanční nároky.“

„Nestydaté fi nanční nároky ... To je co, podle vás?“

„Řekněte jim,“ nadýchl se Jícha, „že jsem chtěl padesát. Padesát

tisíc měsíčně a dvouměsíční dovolenou.“

„Pane Jícho, tomu říkáte nestydaté fi nanční nároky? Mistr poprav

čí má nárok na sto dvacet tisíc měsíčně plus patnáct tisíc na dopravu

a pětatřicet tisíc rekreačného.“

„Rekreačného?“

„Je to psychicky náročná práce,“ pokrčil rameny Maršálek. „Vyža

duje rek reaci, teplé moř e, něja ké to neškod né dobr od r u žs t v í. No, co

se dá dělat, pane Jícho. Chápu, že člověka s vaším silným charakte

rem a pevnými zásadami nelze oblomit nabídkou peněz a požitků.

Přeji vám hodně štěstí při dalším hledání zaměstnání.“

Pokýval mu hlavou na pozdrav, sáhl do zásuvky, vytáhl tlustý

spis a pohroužil se do čtení. Za chvilku zvedl oči, aby shledal, že se

Jícha nehnul z místa a vyjeveně na něho hledí.

„Copak?“

„Když o tom tak přemýšlím,“ řekl Jícha a polkl, „ona je to vlastně

užitečná práce. A lidi to chtějí, viďte?“

Zůstal v kanceláři ještě čtyřicet minut a poté odešel, vzrušený,

zrůžovělý v lících, krokem mírně opilého tanečníka.

Jiří Maršálek se chvilku zamyšleně díval na dveře a pak stiskl

tlačítko zrychlené volby na svém mobilu Blackberry.

014




Ondřej Neff

ONDŘEJ NEFF


26. 6. 1945

PhDr. Ondřej Neff alias Aston je český spisovatel science fiction a novinář, vydavatel internetových deníků Neviditelný pes (založen na jaře 1996, od podzimu 2005 součástí webu Lidovky.cz) a DigiNeff (o digitálním fotografování, 1999).

Neff - Ondřej Neff – více informací





       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist