načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Rekonstrukce - Viktorie Hanišová

Rekonstrukce

Elektronická kniha: Rekonstrukce
Autor:

- Přežít ještě neznamená žít. - „Narodila jsem se, když mi bylo devět let, deset měsíců a sedm dní,“ začíná své vyprávění Eliška, hrdinka ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  229
+
-
7,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2019
Počet stran: 305
Rozměr: 21 cm
Skupina třídění: Česká próza
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-757-7817-8
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Eli bylo necelých deset let, když se změnil celý její svět. Byla to ta chvíle, kdy objevila matku a svého bratra mrtvé. Od té doby žila u tety, která jí poskytla domov, bohužel však Eli nedokázala poskytnout emocionální pouto, které malá dívenka tolik potřebovala. Jako dospělá se Eli snaží zjistit, co mohlo její matku dovést k tak radikálnímu kroku jako byla vražda a sebevražda. Proč to udělala? Byla snad nemocná? To a další otázky, které doteď nebyly zodpovězeny zaměstnávají Eli čím dál více. Podaří se jí zjistit, co se tenkrát doopravdy stalo?

Popis nakladatele

Přežít ještě neznamená žít.

„Narodila jsem se, když mi bylo devět let, deset měsíců a sedm dní,“ začíná své vyprávění Eliška, hrdinka románu Rekonstrukce. Prožívá dětství v temné vile u samotářské tety a její osud nikoho nezajímá. Nebo to tak alespoň vypadá, soudě podle opatrných reakcí všech kolem. 

Eliška se zrodila z vraždy. Matka zabila jejího mladšího bratra a následně i sama sebe. Nenašel se žádný dopis na rozloučenou, ti, kteří toho tragického dne matku viděli, si ničeho nápadného nevšimli. Eliška vyrůstá v desetileté prázdnotě, a když dospěje, rozhodne se najít odpovědi na stále neodbytnější otázky. Co se vlastně stalo? Proč to matka udělala? A proč ji nevzala s sebou… 

Ve svém třetím románu píše úspěšná prozaička Viktorie Hanišová o přitažlivosti prázdných míst, o podmanivosti pádu do temnoty. Občas stačí málo, třeba snaha najít životní rovnováhu — a člověk se znenadání houpe nad propastí. 

-----

Motivy rodinných traumat a křivd se Hanišová přibližuje knihám Petry Soukupové, tématy společenských předsudků a problematického přijetí jinakosti zase textům Petry Hůlové. Její přímočarý jazyk a spontánní vyprávění připomínají, že v jednoduchosti je síla.
- Petra Smítalová,  Lidové noviny , o románu  Houbařka  

Spisovatelská dovednost Viktorie Hanišové začíná už u práce s jazykem, neboť má zjevně schopnost vytvářet přirozeně plynoucí proud reflexí, úvah, monologů i dialogů. Její způsob vyprávění je tudíž takřka nenápadný, nicméně přesvědčivě zprostředkovává osobité myšlení konstruované postavy. A k autorčiným přednostem také patří, že prostřednictvím promyšlené motivické a dějové kompozice dokáže náležitě „naprogramovat“ a stimulovat adresátovu pozornost.
- Pavel Janoušek,  Tvar , o románu  Houbařka  

Zařazeno v kategoriích
Viktorie Hanišová - další tituly autora:
Anežka Anežka
 (e-book)
Anežka Anežka
Houbařka Houbařka
 (e-book)
Houbařka Houbařka
Rekonstrukce Rekonstrukce
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

VIKTORIE HANIŠOVÁ


REKONSTRUKCE


BRNO 2019

REKONSTRUKCE REKONSTRUKCE REKONSTRUKCE

REKONSTRUKCE REKONSTRUKCE REKONSTRUKCE


REKONSTRUKCE REKONSTRUKCE REKONSTRUKCE

REKONSTRUKCE REKONSTRUKCE REKONSTRUKCE

VIKTORIE HANIŠOVÁ


© Viktorie Hanišová, 2019

© Host — vydavatelství, s. r. o., 2019

(elektronické vydání)

ISBN 978-80-7577-937-3 (PDF)

ISBN 978-80-7577-938-0 (ePUB)

ISBN 978-80-7577-939-7 (MobiPocket)




9

Není jí vidět do obličeje. Dlouhé světle hnědé vlasy visí

podél tváří. Pohled upírá k zemi. Zvlhlý vlněný kabát

má rozhalený, i když slabě mrholí. Chvátá. Nevyhýbá se

loužím a občas zavadí ramenem o kolemjdoucí. V jedné

ruce drží igelitovou taštičku s obrázkem zeleného kříže,

která se s každým krokem zhoupne. Druhou rukou za

sebou táhne malého chlapce. Kluk jí sotva stačí, i když

skoro běží. Zaškobrtne o hrbol na chodníku, ale žena

ho tiskne pevně, takže chlapec ani nestačí dopadnout

na kolena. Z ruky mu vyklouzne plyšový králík.

„Mamí, stůj, klálíček,“ zaprosí, ale žena se neohlédne.

Chlapec se jí vysmekne a sehne se pro hračku. V tu

chvíli zavadí pohledem o hřiště na druhé straně.

„Chci na klouzačku!“

Nečeká na odpověď a přeběhne přes prázdnou ulici.

Otevře kovovou branku a běží k žebříku u prolézačky.

Žena pokrčí rameny a povzdychne si. Pomalu dojde

k hřišti. Stoupne si poblíž branky a překříží ruce na

prsou. Podupává hnědou polobotkou v písku.

„Že to ty děti baví v takový zimě,“ prohodí blondýna

v hnědé péřové bundě na lavičce u klouzačky a usměje

se. „Sedněte si, tady je místa dost.“

Žena nereaguje. Sleduje chlapce, který se už potřetí

vyškrábal na klouzačku.

„Tak už pojď, nebo se nastydneš,“ zavolá.


10

Chlapec zavrtí hlavou, znovu se sklouzne a odběhne

k pískovišti v rohu hřiště. Snaží se najít v písku nějakou

bábovičku. Objeví nalomenou formičku žáby. Naplní ji

mokrým pískem a vyklopí na dřevěný okraj pískoviště.

Nepovedla se. Trocha písku zůstala nalepená uvnitř plas

tu. Chlapec smete nepodařenou žabku do písku a znovu naplní formičku.

„Počítám do tří,“ uslyší za sebou a polekaně trhne

hlavou. „Musíme jít,“ dodá žena tišeji, „už je čas.“

Chlapec se ještě jednou pokusí vyklopit bábovku na

okraj pískoviště, ale pak formičku vztekle zahodí přes plot na trávník. Maminka stojící poblíž zavrtí znechu

ceně hlavou.

Žena popadne chlapce za ruku a táhne ho z hřiště

pryč. Chlapec už neprotestuje, vypadá to, že se s odcho

dem z hřiště smířil. Na dřevěném okraji pískoviště po něm zůstane osamocená bezhlavá žába. Branku nechají

otevřenou. Vykročí směrem k bloku budov. Žena svírá

chlapcovu ruku ve své dlani. Nepustí ho, ani když se za

staví před masivními tmavohnědými dveřmi. Navlékne

si na zápěstí igelitovou taštičku a loví klíče. Z kapsy ka

bátu jí vypadne na chodník průhledné plastové pouzdro.

Žena se k němu sehne, ale uprostřed pohybu se zarazí.

Mávne rukou, otočí klíčem v zámku a vtáhne chlapce

dovnitř. Ve skleněných dveřích se rozzáří měkké žluté

světlo.

13

1

Narodila jsem se, když mi bylo devět let, deset měsíců

a sedm dní. Pamatuju si to přesně. Z ničeho nic jsem

seděla na béžové koženkové pohovce v malé místnosti

se strakatým kobercem posetým plyšáky. Válelo se jich

tam tolik, že by vystačily celé školní třídě. Proti mně

stálo prázdné, prosezené křeslo. Na okrově natřených

stěnách visely obrázky nakreslené pastelkami. Dome

ček bez dveří a s jedním oknem. Před ním stál panáček

se psem. Měl ruce i nohy, ale žádné prsty. I nos mu chy

běl. Vedle něj jsem zahlédla malůvku s holčičkou, která

držela za ruku medvídka. A dále vpravo vlak s vagony,

v jehož oknech se daly rozeznat čtyři obličeje se střapa

tými vlasy. Máma. Táta. Holka. Kluk. Uháněli pryč, má

vali z oken a usmívali se. Nemohla jsem od toho obráz

ku nakresleného neohrabanou rukou odvrátit pohled.

Věděla jsem, že i zeď za mnou je natřená na okrovo,

ale mně přišlo, že mám za zády stěnu černou jako uhel.

Šla od ní zima. V pokoji se nehýbalo nic kromě mých

prstů, které žmoulaly vlněnou sukni. Nevím, komu pa

třilo oblečení, které jsem měla na sobě. Místnost byla

přetopená, přesto jsem měla na rukou husí kůži. Na

opěradle pohovky ležela kostkovaná deka, ale nevěděla

jsem, jestli si ji smím přes sebe přehodit. Z okna jsem

viděla zbytky špinavého sněhu na střechách aut zapar

kovaných na ulici. Sem tam kolem projelo auto. Slyšela

jsem, jak od kol stříká břečka.

14

„Ano... je tady... nemůžete?... bylo by lepší... aha...

dobře... ne, v pořádku...“ Slova telefonického rozhovo

ru, která ke mně doléhala přes zavřené dveře, mi nedá

vala žádný smysl. Nic kolem mě nedávalo smysl.

Dveře se pomalu otevřely. Vešla mladá drobná žena

v černém tričku, široké hnědé sukni a fialových punčo

cháčích, o které jsem věděla jen to, že se jmenuje Tereza

a že je za mě nějakým způsobem zodpovědná. Neposa

dila se na křeslo přede mnou, ale klekla si na jedno ko

leno těsně vedle mě. Pohladila mě po ruce a usmála se.

Oči měla zarudlé.

„Tak už pojedeme, Eli.“

Neřekla mi kam a já se jí na to nezeptala. Vstala jsem

z pohovky a černá zeď za mými zády se zvedla se mnou.

V předsíni mi Tereza pomohla obléct se do péřové

bundy, kolem krku mi přehodila šálu a na hlavu narazi

la čepici, která mi byla moc velká a sklouzla mi přes oči.

Tereza se zasmála a pohladila mě po studených tvářích.

Neopětovala jsem jí úsměv. Vzala mě za ruku a vyšla

se mnou na ulici. V kozačkách, které mě tlačily, mi za

chvíli zvlhly ponožky.

Nastoupily jsme do tramvaje. Tereza ukázala na vol

né místo, postavila se nade mě a jednou rukou mě držela

za rameno, jako bych mohla upadnout. Bylo už šero, ale

ulici venku jsem poznávala. Tudy jsem se vracela domů

ze ZUŠky, kam jsem chodila každé pondělí na výtvarku.

Zanedlouho vystoupíme a Tereza mě odvede za roh do

našeho čtyřpatrového domu. Vystoupáme po schodech

až do posledního patra a tam mě předá tátovi. Bylo mi

úzko. Nedokázala jsem si představit, jak spolu my dva,

táta a já, bydlíme sami v tak obrovském bytě.

Z reproduktoru se ozval název naší zastávky, nazdvih

la jsem se, ale Tereza mě zatlačila zpátky do sedačky.

Nechápavě jsem na ni pohlédla. Pootevřela pusu, ale

pak se jen provinile usmála. Přitiskla jsem čelo k oknu

a sledovala, jak se mi roh našeho domu ztrácí z dohle

du. Cesta mi přišla nekonečně dlouhá, ztratila jsem po

jem o čase i místě. Kdesi jsme přestoupily na autobus,

který nás vyvezl klikatými uličkami na zastávku upro

střed strmého kopce s výhledem na zářící město uvěz

něné pod tmavošedou plstí. Z dálky k nám doléhal zvuk projíždějících vlaků a nádražní hlášení. Tereza se rozpačitě rozhlédla po potemnělé ulici. „Kde to bylo?“ zamumlala si pro sebe. Vytáhla z kapsy papírek s adresou

a natočila ho ke světlu pouliční lampy. „Támhle,“ prohodila nejistě a ukázala před sebe rukou, ve které držela tu moji. Zastavily jsme se před obrovským dvoupatro

vým šedým domem porostlým břečťanem. Stiskla kula

té tlačítko zvonku. Stálo na něm: L. Brettschneiderová.

Ozvalo se zabzučení, Tereza strčila do branky a vy

stoupala se mnou po pěti schůdcích k otevřeným do

movním dveřím. Ocitly jsme se v tmavé předsíni. Na konci haly zářilo světlo a v něm stála černá silueta.

„Tak tě tady vítám,“ prohodila postava bez obličeje

trochu rozpačitě. Tereza mi pomohla z bundy a počkala,

až si zuju boty. „Běž dál a posaď se ke stolu.“ Lidský ob

rys mi pokynul rukou směrem do rozzářené místnosti.

Poslušně jsem šla a po Tereze v předsíni jsem se už vů

bec neohlédla. Slyšela jsem, že za mnou něco volá, hlas

se jí slabě chvěl, ale slovům jsem nerozuměla.

Na stole stál hrnek s kakaem a talířek se dvěma plát

ky bábovky. Posadila jsem se na židli, položila si ruce na vyšívaný ubrus a podívala se na okno. Ven nebylo vi

dět, ve skle se odráželo jen žluté světlo nástěnné lampy.

Viděla jsem i svůj odraz, ale obličej jsem měla rozmaza

ný. Kdyby nebylo tak pozdě, viděla bych ven na zahradu nebo i dolů do údolí a možná i mnohem dál, někam do míst, kde na mě musel čekat táta. Určitě se pro mě kaž

dou chvíli zastaví a vezme mě domů.

Z předsíně jsem zaslechla, že se obě ženy na něčem

domlouvají. Pak se ozvalo klapnutí dveří a šouravé kroky a já najednou nebyla v kuchyni sama. Naproti mně se posadila žena, jejíž obrysy jsem viděla v předsíni. Teď už

jsem ji poznala. Byla to teta Leonie, matčina starší sestra.

„Budeš tu teď se mnou, Elis,“ řekla teta, posunula ke

mně hrnek s kakaem a zakryla mi výhled na okno.

Pak už jen mlčky seděla a sledovala mě, jak do sebe

soukám suchou bábovku. Když jsem dojedla, pokynula mi, abych vstala. Položila mi ruku na rameno a odvedla mě po schodech nahoru.

„Tak tady,“ ukázala do otevřených dveří. Nechápa

vě jsem na ni pohlédla. „Tohle je tvůj pokoj,“ dodala

na vysvětlenou. Chtěla jsem namítnout, že je to přece nesmysl, vždyť už jeden pokoj mám, s vlastní postelí, psacím stolem a tajnou skrýší za skříní. Mám tam kuf

řík s poklady i plyšovou kočičku Marušku s hebkým ko

žíškem, na kterou jsem si našetřila sama. Můj domov

je tam na kopci za řekou, tohle místo je mi cizí, ani si

nevzpomínám, kdy jsme tu naposledy byli na návštěvě.

To všechno jsem chtěla tetě říct, ale bála jsem se otevřít

pusu. Teta připomínala sochu, vůbec se nehýbala, rty měla pevně sevřené, tváře nezdravě bledé.

Vešla jsem dovnitř a rozhlédla se. Šatní skříň, knihov

na, komoda, psací stůl, postel a rozsvícená lampička na

17

nočním stolku, která vrhala na tapety s motivy medvíd

ků a panenek podivné tvary. Zavadila jsem o stínítko

rukou a obrazce na stěnách se roztančily.

„Pěkně se tu zabydli,“ řekla teta a znovu mi položila

ruku na rameno. Otočila jsem se. Natáhla se pro něco

na komodě a vtiskla mi do ruky hadrového pejska. „Tady

máš, ten je pro tebe...“ prohodila rozpačitě. „Kdybys

něco potřebovala, můj pokoj je o patro níž, první dveře

napravo.“

Pokusila se o úsměv. Na chvíli se zdálo, že chce ještě

něco říct, ale nakonec znovu pevně sevřela rty, stiskla mi

kostnatými prsty rameno a vydala se zpátky ke dveřím.

Našlapovala opatrně s nahrbenými zády jako stařena.

Zavřela za sebou dveře a já se znovu rozhlédla. Ote

vřela jsem skříň. V policích bylo pečlivě vyskládané ob

lečení, v komodě ležely hračky. Nic z toho mi nepři

šlo povědomé. Ve skříňce psacího stolu jsem zahlédla

učebnice pro čtvrtou třídu. Byly úplně nové a neobalené.

Zavřela jsem skříňku, zastrčila zásuvky komody a po

sadila se na postel. Budík na nočním stolku ukazoval

sedm hodin.

Svlékla jsem se, oblékla si noční košili položenou

na peřině a zalezla si do postele. Skoro celou noc jsem

se převalovala, protože se mi chtělo na malou. Teprve

ráno po rozednění jsem se odvážila vyjít na potemnělou

chodbu. Otevírala jsem jedny dveře za druhými, abych

zjistila, které vedou na záchod.

18

2

„Na dnešek jsem tě ve škole ještě omluvila,“ prohlásila

teta druhý den po snídani, „prohlédni si to tady, ať si

trochu zvykneš.“

Pak si uvařila tureckou kávu do šálku se zlatým okra

jem, položila na talířek pár sušenek a opustila kuchyni.

Smetla jsem drobečky z ubrusu do dlaně, vysypala

je na talíř, sklidila špinavé nádobí do dřezu a vyšla na

chodbu, ze které vedly dveře do obýváku, předsíně a na

schodiště do prvního patra. Chodba byla tichá, tmavá

a studená.

Vystoupala jsem nahoru s rukou položenou na dřevě

ném zábradlí. Nahlédla jsem do tetina patra, ale neodvá

žila jsem se vstoupit, a tak jsem pokračovala dál. Znovu

jsem si prohlédla místnosti ve druhém patře. Vpravo od

mých dveří se nacházel téměř prázdný pokoj a vedle něj

komůrka se starým harampádím. Třetí dveře vedly do

koupelny se záchodem. Na stropě na chodbě byla vidět

dvířka od půdy.

Vrátila jsem se do přízemí a vstoupila do obývacího

pokoje. Závěsy byly zatažené do půli oken. Bylo slyšet

tikání nástěnných hodin. Pod nimi stála vitrína s brou

šeným sklem a porcelánem, uprostřed pokoje jsem za

hlédla velký kulatý stůl s ubrusem. Barevné květiny vy

šité na bílé látce jsem odněkud znala. Udělala jsem pár

kroků ke stolu, abych si ubrus prohlédla. Parkety pod

mýma nohama zavrzaly a hned nato se ozvalo vyjeknutí

a ostrý, tříštivý zvuk. Teta, která — jak jsem až teď zjistila — seděla v křesle otočeném zády ke dveřím, sebou trhla a upustila šálek s kávou na talířek. Káva se z roz

bitého šálku rozlila, ze zlomeného talířku odkapával na

stůl lógr. Teta vyskočila ze sedačky. V tváři měla podě

šený a lítostný výraz. Vzala rozbitý šálek do dlaní a po

koušela se ho zase spojit, ale ouško bylo roztříštěné

na několik kousků. Pak pohlédla na mě a vysíleně se usmála. „To vůbec nevadí,“ zadrmolila a odešla do ku

chyně pro hadr.

Zbytek dne jsem strávila ve svém pokoji. Ležela jsem

na posteli a listovala si v knížkách nebo jen tak zírala do

stropu. Do přízemí jsem sešla pouze na jídlo. Při večeři

mi teta podala list papíru s natištěným rozvrhem a řekla mi, ať si na druhý den připravím aktovku.

Ráno se mnou teta nastoupila do přeplněného auto

busu. Stály jsme úplně vzadu, teta byla otočená ke dve

řím a před ústy si držela šátek. Vystoupily jsme na Kní

žecí a potom pokračovaly tramvají na Arbesovo náměstí.

Odtud to bylo do školy už jen pět minut pěšky. Teta se

mnou prošla skleněnými dveřmi až do ředitelny. Teprve když si podávala ruku s učitelkou, jsem si uvědomila,

že si po celou dobu nesundala rukavice.

Ředitelka nás odvedla dlouhou chodbou k pootevře

ným dveřím s cedulkou 4. B. Nahlédla jsem bez zájmu

dovnitř. Učitelka se právě shýbala k nějaké dívce s dlou

hými zlatými vlasy a něco jí vysvětlovala. Pak se otočila ke dveřím, kývla na nás a naznačila nám rukou, ať vstoupíme. Teta s námi do třídy nešla. Když jsem se otočila,

byla už pryč. Učitelka mě představila dětem jako novou

spolužačku a ukázala mi rukou na volné místo v lavici

vedle zlatovlasé dívky, se kterou mluvila chvíli předtím.


20

„Já jsem Romana,“ pohlédla na mě velkýma modrý

ma očima. „Ty ses sem přestěhovala? Odkud? A proč?“

Nic jsem jí na to neodpověděla. Jak bych jí mohla

vysvětlit něco, co jsem sama nechápala? O přestávce ke

mně přistrčila svoji svačinu, ale já zavrtěla hlavou.

Když jsem šla na oběd, zamířila jsem přímo do škol

ní jídelny a nevšimla si při tom fronty, která se táhla od vstupních dveří až k šatnám. Učitelka, která měla dozor,

se na mě rozkřikla, že předbíhám, ale naše třídní, která

zrovna obědvala u stolečku poblíž, se zvedla, chytla do

zorující učitelku za rameno, otočila ji stranou a něco jí šeptala do ucha. Byly ode mě příliš daleko, takže jsem

neslyšela, o čem mluví, ale přesto jsem věděla, že jí naše

třídní vypráví totéž co dopoledne Romaně — říkala jí,

že to mám těžké, tak ať na mě bere ohled. Umřela mi

máma i brácha. Přesně takhle mi to vysvětlila Tereza.

Ještě před chvílí rozzlobená učitelka se ke mně obrátila

se soucitným úsměvem, pohladila mě po hlavě a poslala

mě rovnou ke stojanu s tácy a příbory.

„Promiň, já nevěděla...“ pronesla omluvně. Tváře

měla úplně červené.

Po vyučování na mě teta čekala před školou. Pohla

dila mi tváře oběma rukama, na kterých měla stále ru

kavice. Po cestě k tramvaji se náhle zastavila a ukázala

prstem na cukrárnu. „Pozvu tě na zmrzlinu, ať to spo

lu oslavíme. Třeba vanilkovou, nebo jakou máš vlastně

ráda?“

Když teta žádala zmrzlinu, prodavačka nechápavě

zvedla obočí a ukázala prstem na podzimní výzdobu ve výloze. Teta mi objednala aspoň jablečný džus a věne

ček a sobě tureckou kávu s punčovým dortem.


21

„Tak ať se ti ve škole i u mě líbí,“ pozvedla šálek jako

na přípitek.

Jablečný mošt byl příliš studený, cítila jsem, jak mě

z něj škrábe v krku. Teta míchala lžičkou v šálku úplně

stejně, jako to dělala doma.

Obě jsme mlčely, zíraly na svoje talířky a já do toho

ticha najednou pronesla: „Teto, kde je táta?“

Teta na chvíli ztuhla, ale pak se zase ozvalo cinkání

lžičky o porcelán. Na hladinu kávy vyplouvala zrníčka lógru.

„Teto...?“

„Táta tě nechce,“ zadrmolila a mohutně si lokla kávy, která ještě musela být horká.

„Teto, to určitě není pravda, zavoláme mu a zeptáme...“ spustila jsem na ni znovu, ale ona udělala rukou

odmítavé gesto.

„Není kam volat.“

„Ne, číslo si pamatuju, můžu ti ho nadiktovat...“

„Ale on to nezvedne, chápeš to? Tvůj otec je pryč!“ zasyčela na mě. Obličej měla strašidelně zkřivený, ce

nila na mě načernalé zuby. Poloprázdný šálek svírala

v ruce tak pevně, že jsem se bála, aby ho nerozmáčkla.

Pak pomalu uvolnila strnulý výraz.

„Nebudeme o tom mluvit,“ zadívala se z okna.

„Ale...“

Zatvářila se tak, že jsem radši zmlkla. Když jsem se

jí pak ještě několikrát snažila podívat do očí, uhnula

pohledem.

Poslušně jsem dojedla, otřela si ústa ubrouskem a po

ložila ho složený na talíř. Co si vzpomínám, bylo to naposledy, co mě teta po škole vyzvedla.

Od té doby probíhal každý všední den podle stejného

harmonogramu. Ve tři čtvrtě na sedm mi zazvonil bu

dík. Oblékla jsem se a sešla po schodech dolů k hrnku

s přeslazeným kakaem a talířem, na kterém ležel namazaný krajíc chleba nebo kus kupované buchty. Přesně ve čtvrt na osm jsem si obula boty, hodila na záda

batoh a vydala se do školy. Autobusem jsem jezdila

zřídka, nechtěla jsem se mačkat s kupou rozjívených

dětí. Mnohem raději jsem seběhla po dlouhém scho

dišti k můstku vedoucímu nad smíchovským nádražím

a pak pokračovala pěšky dál podél tramvajových kole

jí. Mohla jsem samozřejmě navštěvovat školu, která

byla od tetina domu vzdálená jen pár minut chůze, ale

teta usoudila, že bych na obyčejné základní škole zahálela, a tak mě přihlásila na jazykovku. Po skončení vyučování nebo kroužků jsem opět zamířila zpátky

do tetina tichého domu, kde jsem se i po letech cítila

jako na návštěvě. V předsíni jsem polohlasem zavola

la pozdrav směrem do obývacího pokoje, nečekala na

odpověď a vydala se po schodech k sobě do pokojíčku.

Zabíjela jsem volnou chvíli čímkoli, co mě napadlo —

času bylo strašně moc. Četla jsem si, kreslila nebo jen

tak znuděně chodila po pokoji. Zkoušela jsem hrát piškvorky sama proti sobě nebo se učila psát levou rukou.

Anebo se snažila zadržet dech. Někdy jsem to vydržela

téměř do omdlení. Stála jsem uprostřed pokoje se za

vřenou pusou a čekala, až se mi svět před očima roz

mlží, a nakonec úplně zčerná. Probrala jsem se až po pádu na zem.

Bylo by nespravedlivé tetě cokoli vyčítat. Koneckonců

jako jediná z rodiny byla ochotná se mě ujmout. Když

jsem k ní přišla, bylo jí už přes padesát a nechtěla, nebo


23

už ani nedokázala změnit svou léta zaběhlou denní ruti

nu. Její svět představoval obrovský prázdný dům, jehož

jediným obyvatelem a středobodem byla ona. Cokoli, co

se doposud kolem ní odehrávalo, se dělo kvůli ní, pro

ti ní nebo pro ni a po mém příchodu na tom nehodlala

nic měnit. Nebyla zvyklá se na nikoho ohlížet, a pro

to všechno, co se událo jinak, než očekávala, vztaho

vala na sebe. Když mi nechutnala bábovka, zatvářila se,

jako bych ji smrtelně urazila: „Tak ty tu moji bábovku

nechceš?“ prohodila vyčítavě, ačkoli ji koupila v super

marketu. Jednou jsem jí nadšeně hlásila, že jsem se ko

nečně naučila dělat na hrazdě výmyk. Dokonce i několik

za sebou. Tetu ale můj tvrdě vydřený výkon nezajímal:

„Ale to já přece uměla taky.“ Pokud se mi nelíbilo oble

čení, které mi bez mého vědomí pořizovala, urazila se.

A tak jsem se časem přizpůsobila a bez řečí jedla i no sila

cokoli, co kupovala. Naučila jsem se pohybovat v úz

kém manévrovacím prostoru, abych se jí nijak nedotkla.

Abych nijak nenarušila její každodenní program, který

zůstával stejný bez ohledu na roční období, politický

vývoj či počasí.

Teta se ráno v tmavém kostýmku, který byl na její

drobné, vychrtlé tělo moc velký, posadila do křesla

v obývacím pokoji, jehož okna byla zčásti zakryta tmavo

zelenými sametovými závěsy, položila si na skleněný

stolek vedle sebe šálek s tureckou kávou a talířek se

sušenkami, uhladila si prošedivělé vlasy připomínající

helmu a zadívala se na fotografii svého manžela, který

zemřel krátce po revoluci. Celý den seděla na pohovce

v nehybné pozici v zešeřelém pokoji, zírala na svého

nestárnoucího muže a čekala, až skončí den. Ven cho

dila jen výjimečně, nákup si většinou nechávala dovézt,


24

o zahradu se jí staral soused a každou středu k ní do

cházela pomocnice v domácnosti, která navařila jídlo na několik dní a uklidila celý dům. Když vysávala podlahu v obývacím pokoji, teta jen ve svém křesle mírně nazdvihla nohy.

Málokdy jsme spolu prohodily slovo. Teta se vyjadřo

vala krátce a věcně. Zeptala se mě, co potřebuji koupit,

napomenula mě, ať se nevrtím na židli, stručně okomentovala moje školní výsledky a podle předpovědi počasí mi nakázala, co si mám vzít druhý den na sebe. Většinou

ale byla zticha a mlčení prokládala občasným povzde

chem. Neměla na mě žádné zvláštní nároky kromě jediné věci — nechtěla se mnou mít žádné starosti.

Pamatuju si, že jsem s ní jednou potřebovala řešit

problém ze školy. Měla jsem neomluvenou hodinu, protože mi Romana napovídala, že odpadá odpolední vyučování. Vlastně se tedy nejednalo o skutečný průšvih,

spíš o omyl, přesto jsem netušila, jak teta zareaguje. Ve

čer jsem se o zameškané hodině u jídla rozpovídala, ale

než jsem se dostala k vysvětlení, proč jsem do školy ne

šla, teta mě přerušila: „Nechci nic slyšet.“ Vzala si mou

žákovskou knížku, napsala do ní omluvenku a tím celá

věc skončila. Pak už jsem nikdy neomluvenou hodinu

neměla.

I když mi v její přítomnosti bývalo úzko, věřím, že

se o mě starala nejlépe, jak uměla. Myslím, že mě svým způsobem měla i ráda. Ostatně nikdy jsem netrpěla jakýmkoli nedostatkem. Měla jsem tolik jídla, oblečení i kapesného, kolik jsem potřebovala. Byla ochotná mi platit drahé kroužky, a když už jsem byla na střední

škole, mohla jsem se vracet domů, v kolik se mi zachtě

lo. K narozeninám i k Vánocům jsem dostávala spoustu

dárků a za vysvědčení mě teta pokaždé pozvala do cuk

rárny na zmrzlinu. Dvakrát do roka mě vzala do kina

a jednou se mnou dokonce zašla do zoologické zahrady.

Měla jsem zkrátka všechno, co jsem chtěla. Nic z to

ho, co jsem s tetou prožívala, ale nepřipomínalo skutečný život.

3

Bezúčelné lelkování doma mi postupně začalo lézt na

nervy. Ve svém krásně zařízeném pokoji jsem se cítila jako ve vězení. Přišlo mi, že tetin tichý dům všechny zvuky ješ tě zesiluje. Bála jsem se posunout židli, aby ne

vrzala, a jídlo jsem žvýkala potichu, aby k tetě do obýva

cího pokoje nedolehlo moje mlaskání. Párkrát jsem se přihlásila na nějaký kroužek, keramiku, aikido, flétnu nebo přírodovědu, ale počáteční nadšení mi nikdy dlouho nevydrželo a u žádného jsem nezůstala déle než rok.

Začala jsem se potulovat venku. Chodila jsem na dlouhé

procházky do Kinského zahrady, na náplavku nebo na

Petřín. Při jedné z procházek jsem narazila na Romanu.

Seděla na lavičce u Dětského ostrova a tvářila se otráveně.

„Brácha je takovej pitomec,“ prohlásila dřív, než jsem

se stačila na cokoli zeptat.

Ve škole jsme spolu přitom skoro nemluvily. Roma

na platila za premiantku třídy, na vysvědčení do stávala

vždy samé jedničky a v žákovské měla jen výjimečně

horší známku než dvojku. Přesto ji neměla třídní učitelka příliš v lásce. Romana byla drzá, kladla příliš zvídavé

dotazy, o přestávkách se prala s kluky a často svačila při hodině. Já jsem naopak platila za uťáplou nudnou holku. Moje školní výsledky za moc nestály a ani mezi

spolužáky jsem nijak oblíbená nebyla.

Jak se ukázalo, Romana to měla s volným časem po

škole podobně. Kromě sokola na kroužky nechodila,


27

protože její rodiče neměli moc peněz. Ani ona nebyla

ráda doma, protože tam, jak se vyjádřila, „neustále oxi

duje přiblblej brácha“, se kterým se neměli moc rádi.

Kradl jí peníze, nadával jí a někdy ji i tloukl.

„Půjdeš se mnou na ostrov?“ zeptala se mě Romana

a mávla rukou směrem k betonovému mostu vedoucímu přes rameno Vltavy a zvedla se z lavičky. Přelezla zá

bradlí, i když k ostrovu vedl můstek pro pěší, a k mému úděsu vylezla na kovová vrata od zdymadla a přešla přes

ně na druhou stranu.

„Tak půjdeš?“ obrátila se ke mně, jako by právě pro

vedla něco úplně obyčejného.

Strachy jsem celá ztuhla. Chvíli jsem nerozhodně

přešlapovala na místě, nakonec jsem se však přinutila k pohybu a přešla s roztaženýma rukama na druhou

stranu. Cítila jsem se jako hrdinka, ale Romana se na

mě skoro nepodívala a mlčky pokračovala dál na hřiště.

Od toho dne jsme začaly trávit skoro každé odpo

ledne spolu. Chodily jsme do parku, na hřiště nebo na zmrzlinu. Bylo to spojenectví z nouze. Já jsem nechtěla

být sama a ona skoro nikdy neměla peníze, aby si koupila lístek do kina nebo něco k snědku. Když jsme zrov

na neseděly v cukrárně nebo nesledovaly film, nejradši

jsme se potulovaly po Petříně nebo lezly na skály v Pro

kopském údolí. Oblíbily jsme si jednu vysokou plochou

stěnu, na kterou se muselo složitě vylézt z druhé strany

skrz husté křoví. Sedávaly jsme na jejím vrcholu, zíra

ly na město, pojídaly chipsy a přesvědčovaly se navzá

jem, že je to naše tajná skrýš. Vyryly jsme do ní svoje

iniciály a přísahaly, že o naší skále nikdy nikomu ne

řekneme.

28

4

Teta na mou počest pořádala každoročně na Boží hod

v domě okázalou oslavu. „Aby si tě taky trochu užila

rodina,“ znělo její vysvětlení. Oslavovaly se nejen Vá

noce, ale i moje narozeniny, které jsem měla pár dní

před svátky.

Kromě pražských příbuzných dorazili i tetiny ses

třenice a bratranci z Ostravy a Olomouce i se svými ro

dinami. Většinou se u nás sešlo minimálně třicet lidí.

Každý mi přinesl ohromný dárek zabalený do křiklavé

ho balicího papíru s velkou mašlí a s pohledem upře

ným na můj obličej čekal, až si ho otevřu. „Líbí se ti,

viď?“ a já kývla, i když oblečení, které bylo uvnitř, mi

bylo příliš velké nebo se mi zdálo nemožné. Kromě

dárků všichni přivezli buchty, koláče a cukroví, které

v obývacím pokoji vyskládali na velký kulatý stůl s háč

kovaným ubrusem. Teta otevřela minibar a vytáhla z něj

portské, koňak a becherovku a pokynula mi k vitríně

s broušenými skleničkami. Pak se posadila do křesla

ke skleničce portského, přehodila si nohu přes nohu

a zadívala se na fotografii. Viděla jsem, že se musí pře

máhat, aby takový dav lidí snesla. Vydržela to všechno

kvůli mně.

Příbuzní na mě zírali, jako bych byla nějaké zvířát

ko. Když jsem jim servírovala kávu a cukroví, dávala

jsem si velký pozor, abych se někomu nezadívala do

očí. V tu chvíli by se totiž moje sestřenice nebo teta ze

29

třetího kolena nadechly, položily mi libovolnou zdvo

řilostní otázku a pak spustily litanii o tom, jak mají

hodně práce, kolik všechno stojí a jaké choroby je trápí.

„To víš, jezdili bychom za tebou častěji, ale nejde to, ne

jde...“ Jednou byl na vině nedostatek peněz, jindy roz

bité auto, ale ve většině případů za to mohlo chatrné

zdraví.

O nemocech a jiných neduzích se toho v rodině vů

bec namluvilo hodně. Utrpení patřilo k ústředním té

matům konverzace. Všichni se předháněli v tom, koho

víc stíhají rány osudu. „Buď ráda, že můžeš mít, na co

si vzpomeneš,“ říkávali mi a prstem ukazovali nahoru

směrem k mému pokoji, „žiješ si tu jako princezna.“

Měli pravdu, skutečně jsem se v tetině domě cítila

jako na zámku, ale byl to zámek temný a chladný. Každý

večer před usnutím jsem strnula strachy v posteli a po

slouchala skřípání, které do mého pokoje do léhalo

z půdy. Ale na to se moji příbuzní neptali, pohladili

mě po tváři a pak pokračovali v rozebírání svých těles

ných neduhů a finančních obtíží. Stačilo však, aby teta

vstala z křesla a přiblížila se ke stolu — v tu ránu všich

ni zmlkli. Zastavila se poblíž, pak si položila dlaň na

břicho, opsala jí kruh kolem pupíku a jako obvykle si

povzdechla a posadila se na pohovku. Tím dala všem

najevo, že utrpení kohokoli z rodiny se s tím jejím nedá

srovnávat. Nikdo netušil, jaké hrůzy se odehrávají v její

břišní dutině, zdali trpí vředy, nebo ji bolí žlučník, či

jí snad uvnitř roste nádor, a nikdo se její monopol na

utrpení neodvážil zpochybnit. Všem asi připadalo, že

by tak napadli samu podstatu jejího bytí.

Ráda jsem se v takových chvílích vytratila do kuchy

ně. Sedla jsem si na lavici ke kuchyňskému stolu, nalila

30

si limonádu a prohlížela si časopisy. I když jsem jinak

nebývala ráda o samotě, v takových chvílích jsem si ji

dokázala vychutnat.

Jednou, to mi bylo třináct, do kuchyně vešla teta Mar

ta, matčino dvojče a Leoniina mladší sestra.

„Ježiš, to je teda babinec,“ utrousila s mávnutím k obý

vacímu pokoji a teprve pak si všimla mě. „Ty jsi tady?

Nezahraješ si se mnou prší? Už se mi z toho neustálého

vzdychání dělá šoufl,“ prohlásila, posadila se naproti

mně, vytáhla z náprsní kapsičky s utrženým knoflíkem

balíček titěrných karet a začala rozdávat.

Karty byly ohmatané a mastné, zanedlouho jsem ně

které poznala podle zadní strany, ale vůbec mi to ne

vadilo. Když jsme dohrály, teta mě chytila svými silnými

kloubovitými prsty za ruce. Byla snad jediná z rodiny,

která se neúčastnila věčného bědování nad svým osu

dem, i když toho měla na vyprávění dost. Její manžel

zůstal po úrazu na motorce od pasu dolů ochrnutý. Do

jedné nohy navíc dostal infekci a museli mu ji amputo

vat. Už několik let nebyl schopný se sám pořádně najíst

ani si dojít na záchod. Když jsem u ní byla jednou na

návštěvě, strýc ležel v posteli a zasypával tetu urážkami.

Radši jsem se vymluvila na učení a šla domů.

Teta mi přejížděla hrubými prsty po dlaních a dívala

se na mě. Její oči byly zarudlé a zvlhlé. Nikdy dřív jsem

ji tak neviděla.

„Je mi to líto,“ řekla potichu.

„Co?“ nechápala jsem.

„Že jsem tě v tom nechala.“

Pustila mě, sáhla do kabelky a vylovila z ní malou

plastovou krabičku. Byl v ní zlatý řetízek s přívěškem se

31

znakem Blíženců. „To je rodinná památka,“ prohlásila

teta. Chvíli jsem přívěšek převalovala v prstech a pak si

řetízek navlékla kolem krku.

„Neztrať ho, sluší ti.“

Chtěla už vstát a vrátit se do obýváku, ale já jí polo

žila dlaň na hřbet ruky. Podívala jsem se jí zpříma do

očí a položila jí stejnou otázku jako kdysi tetě Leonii.

„Teto, kde je táta?“

Sepjala ruce, až jí zbělaly klouby.

„Já nevím.“

„Nechtěl mě?“

„Ne, nemohl se o tebe postarat. Nevedlo se mu vůbec

dobře...“

„Je nemocnej?“

„Ne, i když vlastně... Úplně se sesypal, strašně ho to

tenkrát sebralo.“

„Táta?! To přece není možný. A kde je teď?“

„To vůbec netuším.“

Obě jsme se odmlčely. Když se teta podruhé zve dala

ze židle, už jsem jí nebránila. Sledovala jsem ji skrz

prosklené dveře, jak si z minibaru v obývacím pokoji

vytáhla velkou láhev kořalky, nalila si celou skleničku

a pak ji naráz vypila.

Vylovila jsem z kapsy nový mobil, který jsem krátce

předtím dostala ke třináctým narozeninám, a naťukala

do něj zprávu: „To je teda opruz, co ty?“

„Ani se neptej. Se snad budu tesit na skolu nebo co,“ ode

psala mi Romana obratem.

Kolem páté se všichni s výmluvou na povánoční úklid

a dlouhou cestu domů začali vytrácet. Zůstala jsem upro

střed obrovského obývacího pokoje s mlčící tetou sama.

32

Pomohla jsem jí sklidit nádobí ze stolu a schovat nedo

jedené jídlo do lednice, ale jakmile se opět zhroutila do

křesla před obrázkem svého manžela, bez rozloučení

jsem proběhla vymrzlou chodbou k sobě nahoru.

33

5

Gymnázium Na Zatlance, kam jsem v patnácti letech na

stoupila, přesně odpovídalo tetiným představám o vhod

né vzdělávací instituci. Bylo to pražské gymnázium s le

titou tradicí, dobrou pověstí a rozšířenou výukou jazyků.

Teta mi zaplatila hned dva přípravné kurzy, abych se

vůbec na školu dostala.

Už po pár měsících jsem měla školy plné zuby. Zejmé

na veškeré humanitní předměty mi lezly krkem. V hodi

nách angličtiny jsem ze sebe nevysoukala jedinou kloud

nou větu a na němčině jsem se stále nedokázala zbavit

drnčivého českého r. Písemky z latiny jsem jakž takž na

psala jen díky tahákům a knížky ze seznamu povinné

četby mě vůbec nebavily. A co hůř, Zatlanka nenabíze

la jen standardní výuku. Ředitel neustále vymýšlel nové

a nové projekty, do kterých se škola měla zapojit. Vyrá

želi jsme na výlety po celé republice, navštěvovali inter

aktivní výstavy, diskutovali s oběťmi holokaustu a po

litickými vězni, psali jsme dopisy disidentům na Kubě

a jezdili na výměnné pobyty do Anglie nebo Rakouska.

Celý první ročník jsem bojovala s myšlenkou, že za te

tou zajdu a požádám ji, abych mohla přestoupit na jinou

školu. Vydržím její zklamané vzdychání a prosadím si

přestup na průmyslovku nebo nějakou výtvarnou školu.

To jediné, co mě na škole nakonec udrželo, byla Ro

mana, která na gymnázium nastoupila se mnou. Ta si

na rozdíl ode mě musela Zatlanku doma vydupat, rodiče

si přáli, aby studovala něco praktického. Kdyby bylo na ní, trávila by ve škole snad celý den. Hltala cokoli, co mělo něco společného s historií, literaturou nebo společenskými vědami. Přepínala bez problémů do němčiny i angličtiny a slovní zásobu měla širší než řada učitelů.

Byla šéfredaktorkou školních novin a několik povídek jí

vyšlo i v různých časopisech. Stala se členkou školního

parlamentu a neustále po škole šířila petice za zlepšení podmínek pro zvířata ve velkochovech, zastavení výstav

by dálnic nebo zákaz prodeje kožešin. Ani o víkendech

si neoddychla. Jezdila s Hnutím Duha sekat na Šumavu louky nebo se jako asistentka streetworkerů vydávala

do ulic pomáhat bezdomovcům. Cokoli, jen aby nemu

sela být doma.

To, že naše přátelství vytrvalo, jsem si vysvětlovala

právě jejím altruismem. Kamarádila se se mnou určitě

jen proto, že jí mě, nemastné neslané holky v nemožném

oblečení bez smyslu pro humor, bylo líto. Proč by se se mnou jinak třídní premiantka vůbec bavila? Vždyť jsem nad ní vynikala pouze v matematice a výtvarné výchově.

Ve všech ostatních předmětech mě předčila, a navíc ješ

tě byla hezká a vtipná. Když jsme šly vedle sebe, kluci

se otáčeli jenom za jejími dlouhými zlatými vlasy až po pás. Nechápala jsem, jak jí může scházet sebevědomí.

Pořád mluvila o tom, jak je tlustá, ošklivá a hloupá. Já

jsem radši o svých nedostatcích mlčela a trápila se jimi

doma. V řeči jsem trochu zadrhávala, měla jsem příliš krátké nohy, střapaté vlasy a uhrovitou pleť. Někdy jsem

si večer stoupla před zrcadlo a tam jsem si vymačkávala pupínky, celé hodiny, někdy až do rána. Měla jsem po

cit, že se musím zbavit veškerých nečistot, které hyzdí mou tvář. Druhý den jsem měla obličej celý oteklý a rudý, mejkapem se to překrýt nedalo, protože se mi nehezky usazoval v pórech a rankách po vymačkaných pupín

cích. Chodila jsem s předkloněnou hlavou, aby se hrbolatá pleť schovala za mými vlasy. Těch pár kluků, které

jsem na střední škole měla, se na mě brzy vykašlalo. Dali

jsme si pár pus a tím to skončilo. Nebo jsem jim dala ko

pačky já, protože jsem měla pocit, že jsou se mnou proto,

aby byli blíž Romaně. Často jsem si nás dvě prohlížela na

třídní fotografii, kterou jsem měla pověšenou nad psa

cím stolem. Vypadalo to, jako by Romana k sobě stáhla

veškeré světlo. A vedle ní jsem stála já. Shrbená, s vlasy

sčesanými do obličeje. Skoro jsem nebyla na fotce vidět.

36

6

V zimě v posledním ročníku nám naše učitelka dějepisu

zadala zvláštní úlohu. Naším úkolem bylo dát do sou

vislosti události českých a evropských dějin s příběhy

našich příbuzných. Měli jsme si vybrat některého člena

z naší rodiny, vyptat se ho na důležité okamžiky z jeho

života, a ty pak porovnat s důležitými historickými daty,

nejlépe jak je zachytil dobový tisk.

Znuděně jsem se ušklíbla a podívala se na Romanu,

i když jsem věděla, že u ní pochopení pro svou otrá

venost nenajdu. Oči jí při pohledu na učitelku zářily.

Úkol se mi zdál neřešitelný. V naší rodině nebyl sko

ro nikdo, koho bych se mohla přeptat. Většina příbuz

ných žila na Moravě a teta Leonie se mnou mluvila ještě

méně než dřív. Seděla od rána do večera u svého šálku

černé turecké kávy, kterou míchala stříbrnou lžičkou.

Prsty měla tak vychrtlé, že jí snubní prstýnek sklouzá

val z prstu a zadrhával se až o nateklý kloub. Sípavě

dýchala a zakuckávala se při sebemenší námaze. Na

padlo mě, že se zastavím za tetou Martou, ale pak jsem

si vzpo mněla na svou poslední návštěvu před víc než

dvěma roky. V bytě páchnoucím starobou a dezinfekcí

jsme si s tetou neřekly skoro ani slovo, protože jsme se

přes vyřvávající rádio a strýce téměř neslyšely.

Musela jsem se tedy soustředit na tetu Leonii. Tušila

jsem zhruba, kdy s rodiči odešla z Moravy do Prahy, vě

děla jsem, kdy se vdala, kdy se přestěhovala s manželem

37

do vily a kdy její muž zemřel. Zbytek jsem si mohla vy

myslet.

Tentýž den odpoledne jsem se vydala do knihovny.

Měla jsem přes dvě hodiny, ve čtyři mi začínal kurz kres

lení, jeden z mála kroužků, který mě neomrzel. Chodila

jsem k panu Vojtíškovi, akademickému malíři. Vyhovo

valo mi, že u něj jsme na rozdíl od všech předchozích

výtvarných kurzů nemuseli malovat zátiší s květinkami

ve džbáncích a krajinky. Chodili jsme po městě a kresli

li zajímavé stavby v Praze, třeba Kotěrovu vilu na Vino

hradech, Gočárův kostel svatého Václava ve Vršovicích

nebo interiér České pošty v Jindřišské se skleněným toči

tým schodištěm od architektky Jiřičné. A když bylo ošk

livo, Vojtíšek nám vyskládal různá geometrická tělesa na

stojan, ta jsme měli překreslit a vystínovat, nebo jsme

črtali budovy, ulice a náměstí zpaměti. Vojtíšek chválil

nejvíc mě, ačkoli moje kresby byly roztřesené. Prý mám

smysl pro perspektivu, tvrdil mi. Když jsem mu řekla, že

bych chtěla studovat na MatFyzu, mávl otráveně rukou.

„Holka, na to je tě strašná škoda. Drž se kreslení, v tom

jsi vážně dobrá.“

Došla jsem na Mariánské náměstí a nahlédla do „stud

ny z knih“ u vchodu. Při pohledu dovnitř mě vždy pře

padla závrať a současně mě bavilo dívat se změtí nepo

třebných knih do nekonečna. Vzrušovalo mě, jak autor

Idiomu dokázal staré vyřazené knihy přetavit v něco no

vého a užitečného.

V knihovně se mě ujala postarší knihovnice a ochot

ně mi vysvětlovala, jak se dostanu k článkům.

„Budete chtít články v tištěné, nebo elektronické po

době?“

„V elektronické.“

38

Knihovnice se mnou přešla k počítači a vysvětlila mi,

jak můžu články filtrovat podle data, názvu nebo typu

média a klíčových slov.

Poděkovala jsem jí a zadala do vyhledávací lišty da

tum tetina narození: 28. 9. 1947. Žádný článek se ne

objevil, místo toho na mě vyskočilo oznámení, že k dis

pozici jsou pouze články od roku 1994. Vzdychla jsem,

chtěla vstát od počítače a zajít za knihovnicí s prosbou,

aby mi vydala tištěné noviny — ale nemohla jsem odtrh

nout oči od rámečku.

Kurzor netrpělivě poblikával. Zadejte datum. Velké,

tučné písmo uprostřed obrazovky. Jako by po mně po

čítač něco chtěl. Netrvalo dlouho, než mi došlo, o co mu

jde. Stroj vyžadoval, abych odcestovala zpátky v čase do

dne, který roztrhl můj život na dvě poloviny, jež se už

nedaly spojit. Abych přelezla přes vysokou silnou zeď

za dívkou, se kterou jsme si kdysi dávno bývaly blíz

ké, ale teď už jsme spolu neměly nic společného. Stále

žila se svou maminkou, tatínkem a malým bráškou ve

velkém světlém bytě na Vinohradech s vrzajícími par

ketami, kam za bouřky zatékalo. Nosila pořád zaple

tený cop, ve školní jídelně jí nejvíc chutnala koprovka

a trápila se, že neumí pořádně nakreslit koně. Nikdy

neoslavila desáté narozeniny.

Udivenýma očima jsem sledovala svoje prsty, jak

automaticky zadávají do rámečku čísla, která jsem si

navždy přála vymazat ze své paměti: 20. 10. 1999.

Všechno kolem mě rázem zmizelo. Viděla jsem jen bí

lý flek s černými písmeny před sebou, zbytek se zamlžil.

Když jsem se probrala, venku už byla dávno tma.

„Zavíráme,“ vytrhla mě knihovnice z myšlenek. „Bu

dete si chtít něco uložit na flešku?“

39

„Ne, děkuju,“ chtěla jsem říct, ale žádný zvuk ze mě

nevyšel. Zavrtěla jsem hlavou, obrátila se a vydala se

k východu.

Vyzvedla jsem si ze šatny kabát, obtočila si kolem

krku šálu a vyšla z budovy. K zastávce právě přijížděla

tramvaj, ale já ji s pohledem upřeným na silnici minula.

Prošla jsem pěšky přes Karlův most a pokračovala dál

přes Kampu a Smíchov. Sněžilo a na namrzlém chod

níku to podkluzovalo. Zapomněla jsem si rukavice, ale

prsty mě vůbec nezábly.

Musela jsem vypadat jako blázen. Do vyhrnutého

límce kabátu jsem si drmolila útržky vět, které jsem

viděla na monitoru počítače.

„Krkavčí matka zabila svého andílka.“

„Proč jsi nezabila radši mě? ptá se zdrcený otec.“

„Za zdmi pražského bytu se odehrál bestiální mord.“

Na další hodinu dějepisu jsem se nedostavila. Jednodu

še jsem do školy nešla. Ležela jsem v posteli a zírala do

stropu. Po několika dnech to začalo být tetě divné. S hla

sitým vzdycháním za mnou vylezla do pokoje. Chvíli

to trvalo, než popadla dech. „Co ti je, Elis?“ zeptala se

ustaraně a já jí odpověděla, že vůbec nic. Byla to pravda.

Nebolelo mě v krku, neměla jsem horečku ani průjem.

Jen jsem byla tak unavená, že jsem se nedokázala zved

nout z postele. Málem jsem kvůli tomu nestihla přijí

mací zkoušky na vysokou školu.

Školní projekt jsem nikdy neodevzdala. Nikdo se mě

na něj neptal, po dvou týdnech, kdy jsem se vrátila do

školy, se už celá třída pilně připravovala na maturitu.

S povděkem jsem se ponořila do učebnic a zakázala si

myšlenky na zážitek v knihovně.

40

7

V květnu toho roku se teta Leonie dočkala. Její každo

denní utrpení konečně skončilo. Bylo to ve středu, přes

ně uprostřed svatého týdne. Přes den jsme se s Romanou

učily v parku na maturitu, a když jsem večer za pološera

přišla domů, zahlédla jsem siluetu tety Leonie v křesle

v obýváku. Ráno tam seděla v úplně stejné pozici. Došla

jsem až k ní a pohlédla na ni. Hlava jí sklouzla na pravé

rameno. Jindy sevřené úzké rty měla zvadlé a mírně po

otevřené. V koutku se jí leskla zaschlá slina. Levou ruku

měla položenou v klíně a druhou na břiše. V napůl vypité

kávě plavaly drobečky sušenky.

Zírala jsem na ni několik minut. Nepřiblížila jsem se

k ní, abych zkusila nahmatat tep na krční tepně. Dob

ře jsem poznala, že už se nedá nic dělat. Pak jsem po

malu vytáhla z kapsy telefon a vyťukala do něj tři čísla.

Než jsem stiskla symbol se zeleným sluchátkem, zara

zila jsem se. Přesně tuhle situaci jsem kdysi zažila. Stála

jsem nad dvěma mrtvými těly a svírala v ruce sluchátko.

I tehdy jsem věděla, že volám sanitku zbytečně.

„Záchranná služba hlavního města Prahy, s čím vám

mohu pomoci?“

Bez sebemenšího zakoktání jsem jim sdělila svoje

jméno i adresu a proč mají přijet. Dorazili za necelých de

set minut. Řekli mi, co jsem už dávno věděla. Bylo pozdě.

Třídní učitelka mi nabídla, abych maturitu odložila.

Že škola zvlášť kvůli mně znovu sestaví maturitní komisi

o několik dnů či týdnů později, ale já to odmítla. Odma

turovala jsem v termínu na samé jedničky. Z mého pohledu to byl naprosto nezasloužený výsledek.

Pohřeb se konal jen dva dny po předávání maturit

ního vysvědčení. Teta ležela v rakvi oblečená do stejného tmavošedého kostýmku, ve kterém i zemřela. Vedle tváře jsem jí položila malou fotografii jejího manžela, kterou jsem našla v zásuvce u ní v pokoji. Než dorazili smuteční hosté, pohladila jsem ji po šedých vlasech.

Na obřad se sešla široká rodina a na tryzně, kterou

mi pomohla zorganizovat tetina sestra Marta, se řešilo

jediné. Jak je možné, že teta Leonie, která se tak často

hladila po břiše, aby poukázala na zdravotní problémy kdesi v břišní dutině, nezemřela na prasklý žaludeč

ní vřed ani rakovinu tlustého střeva, ale na obyčejnou mrtvici.

„Co s tebou teď bude?“ zeptala se mě teta Marta, když

jsme se loučily. Byla jako vždy ledabyle oblečená, ako

rát si přes tričko přehodila černý svetr. Jen jsem mávla

rukou. Neodvážila jsem se jí říct, že jsem ve skutečnosti po tetině smrti cítila úlevu. Ten pocit byl silnější než

výčitky svědomí. Její smrt jsem nevnímala jako tragédii,

ale jako nový začátek.

Nejprve jsem z garnýží svěsila těžké sametové závěsy.

Konečně se mi tak podařilo zahlédnout podlouhlé, čle

něné funkcionalistické okno i zevnitř domu. Pokoj zalitý světlem se rázem opticky téměř zdvojnásobil. Otevřela jsem okna dokořán a nechala dovnitř proudit čerstvý

vzduch. Odsunula jsem stůl a židle, smotala zašlapa

ný koberec a odtáhla ho jako mrtvolu do předsíně. Na parketách po něm zbyl světlý obdélník. Následně jsem ze skříněk sundala zažloutlé háčkované dečky a ze stolů

flekaté vyšívané ubrusy. Nacpala jsem je do pytlů a od

nosila na půdu. Vyskládala jsem z vitrín leptané socialistické vázy, kameninové talíře a hrnky. Kousek po kousku jsem je zabalila do novin a uložila je do kartonových krabic. Ve skříni zůstal jen starý otlučený karlovarský porcelán. Nakonec jsem se vrhla na tetino oblečení.

Věděla jsem, že tím moje práce nekončí. Až budu mít

čas a peníze, odstraním z předsíně, kuchyně a záchodů

dřevěné bednění, nechám vybrousit parkety a celý dům

vymaluju na bílo. Nejdřív ze všeho samozřejmě strhnu

obrázkové tapety ve svém pokoji. Ale na to bylo ještě

dost času.

Když jsem táhla poslední pytel do koutu na půdě,

zavadila jsem nohou o krabici od bot. Foukla jsem na

víko a do kuželu světla, který dopadal z malého okénka

ve štítě domu, se vznesl obláček prachu. Krabice byla

kolem dokola oblepená černou páskou. Zašla jsem si pro nůž a lepenku prořízla. Odklopila jsem víko a po

otočila krabici tak, aby na ni dopadalo světlo z okna.

Uvnitř byla spousta fotek. Namátkou jsem jednu z nich

vytáhla a natočila ji do kuželu světla. Rozklepala jsem

se. Obraz se mi na chvíli zamlžil stejně jako pár měsí

ců předtím v knihovně. Pak jsem se ale vzchopila, promnula jsem si oči a pohlédla na černobílou fotografii.

Byla na ní mladá žena se dvěma dívkami. Všechny tři

seděly na pohovce. Mladou ženu uprostřed jsem poznala okamžitě. Měla úzké rty a kostnaté tváře. Přesto

byla krásná, nikdy dřív mě nenapadlo, že by se teta Leo

nie mohla podobat Lídě Baarové. Po její pravici seděla

asi tříletá holčička s širokým obličejem a rozčepýřený

mi culíky. Byla oblečená do flanelových kostkovaných

43

šatů, ve kterých se jí boulilo bříško a silná stehna. Opí

rala se o rameno své starší sestry Leonie. Teta Marta.

Jako jediná na fotografii se smála. Děvčátko sedící po

Leoniině pravici mělo stejné šaty i culíky jako teta Mar

ta, přesto bylo úplně jiné. Nesmálo se ani nemračilo.

Mělo nepřítomný, kamsi do dálky upřený výraz. Jako

by ke dvěma zbývajícím dívkám vůbec nepatřilo.

Zatočila se mi hlava. Musela jsem se zapřít rukou

o stěnu a na chvíli zavřít oči. Hodila jsem snímek zpát

ky do krabice a pak ho zase vytáhla. Brala jsem do ruky

jednu fotografii za druhou. Na všech byla moje matka

se stejným neprostupným výrazem.

Musela jsem tam sedět několik hodin. Když se se

tmělo, zaklapla jsem víko, strčila si krabici pod paži

a odnesla ji do tetina pokoje. Věděla jsem, kam fotky

patří. Vytáhla jsem ze skříně stará rodinná alba. Teta

Leonie mi je kdysi ukázala a na otázku, proč v nalepe

ných růžcích některé fotky chybějí, mi odmítla odpo

vědět. Posadila jsem se, vyskládala všechny fotografie

na zem a jednu po druhé zakládala podle velikosti a po

zadí na fotce do alb. Ráno nezůstala ani jedna strana

v albu prázdná.

Tentýž den jsem zavolala Romaně a nabídla jí, aby se

ke mně přestěhovala. Okamžitě souhlasila. Nejen proto,

že jsem jí navrhla slušnou cenu. Konečně by nemusela

bydlet v pokoji se svým starším bratrem a neustále po

slouchat rodiče, kteří na ni kladli nároky, jimž nemohla

nikdy dostát.

8

Hned první večer jsme až do rána zapíjely svobodu. Ni

koho jsme nepozvaly, na pohovce jsme seděly jen my

dvě a naše skvělé vyhlídky na budoucnost. Plánovaly

jsme poslední prázdniny před nástupem na vysokou

a taky jak si zařídíme bydlení. Nadávaly jsme na své

příbuzné, Romana na své rodiče a bratra, kteří jí ani

nepopřáli k maturitě, a já na tetu Leonii, která už se

nemohla bránit. A pak jsme jen tak mlčely, jak to dove

dou dobré kamarádky. I když se už setmělo, stále bylo

horko k zalknutí. Hověly jsme si na pohovce, obě jen

v kalhotkách a tričku. Sledoval nás pouze tetin manžel,

jehož fotku jsem — snad z piety — ze zdi stále ještě ne

svěsila.

Dívaly jsme se z okna a já si říkala, jestli Romana cítí

to co já. Jestli vidí venku mnohem víc než jen město vyli

té v údolí jako žhnoucí láva. Hlavou se mi honily naivní,

bezstarostné otázky. Kde budu za pár let. Jestli budu stá

le bydlet v tetině domě, nebo se vydám daleko do světa. Co v životě dokážu. Jen sem tam mi v mých představách

probleskl obrázek mé matky s nepřítomným výrazem.

Věděla jsem, že jí jednou budu chtít pohlédnout do ob

ličeje, že znovu vytáhnu album s fotografiemi a naťukám

do knihovního počítače děsivé datum, ale tento večer

ještě ne. Nechtěla jsem myslet na nic jiného než na sebe, Romanu a budoucnost.

O dva týdny později jsme odjely na svou první společ

nou dovolenou do Rumunska. Dorazily jsme linkovým autobusem do otlučeného města Arad hned za maďar

skými hranicemi. Noc jsme chtěly přečkat na nádraží a ráno pokračovat dál na jih, ale v nádražní hale jsme narazily na skupinku mladíků, kteří měli v rukou plas

tové pytlíky a čichali z nich toluen nebo něco podobné

ho. „Chudáci,“ povzdychla si Romana, a dřív než k nim

stačila vykročit, aby jim koupila ve stánku hamburger nebo jim aspoň vrazila do ruky pár drobných, jsem ji

chytla za paži a odtáhla z nádraží pryč.

Přespaly jsme v nedalekém levném hotelu a druhý

den jsme pokračovaly autobusem a vlakem až do panelákového města Moldovy na Dunaji. Domluvily jsme

se se srbským taxikářem, aby nás zavezl do Gerníku, nejbližší české banátské vesnice. Otevřel nám dveře

otřískaného fordu a hodil nám batohy do zavazadlo

vého prostoru. Páchl kouřem a levnou pálenkou. Mezi

ukazováčkem a prostředníčkem ruky, kterou řídil, měl

zastrčené cigáro a loket mu trčel z okna. V druhé ruce

držel telefon, do kterého buď něco hulákal, nebo se

hlasitě chechtal. Z několika málo slov, která jsme po

chytily, nám došlo, že mluví o nás. Cesta byla stále di

vočejší, uprostřed štěrkem vysypané silnice se válely

balvany, které Srb objížděl na poslední chvíli. V oka

mžiku, kdy silnice už téměř zmizela a my si byly jisté,

že nás veze do lesa, aby nás znásilnil a okradl, jsme

konečně dorazili na kopec, za nímž se v údolí rozklá

dala vesnice. Oddychly jsme si.

Ubytovali nás za pár korun v prvním domě, na jehož

dveře jsme zaklepaly. Zaplatily jsme rodině českými korunami. Celý týden jsme chodily po horách a dalších

českých vesnicích, cpaly se místním vydatným jídlem

a jezdily na koni. Romana si povídala se starousedlíky,

jejichž čeština nám byla bližší než ostravské nebo ha

nácké nářečí, a já často sedávala na zápraží a črtala si

do skicáku domy s nazdobenými fasádami. Vesnická idyla ale byla jen zdánlivá. Ve vsi, která měla kostel,

obchod, radnici a zásoby pálenky zvané kulovatka na několik dalších let, chybělo to nejdůležitější — mla

dí lidé. Jeden po druhém odcházeli do České republiky. Zato se sem hrnuli čeští studenti bohemistiky,

etnografie a architektury, kteří zkoumali místní jazyk, za piso vali zvyky a fotili bohatě zdobené polorozpadlé roubenky. Jejich přítomnost předznamenávala zánik jednoho regionu pomalu pohlceného globál ními změnami.

Po návratu domů si Romana začala hledat práci. Já si

naopak mohla užívat zbytek prázdnin v klidu. V zásuv

ce



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist