načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Řekni mi pohádku - Trpaslíci - Petr Scheuer

Řekni mi pohádku - Trpaslíci

Elektronická kniha: Řekni mi pohádku - Trpaslíci
Autor:

Tatínek vyprávěl před spaním příběhy, co jednou zazní a vytratí se pryč. Než ho děti přesvědčily, že má pokračovat dál. Že by? Zaváhal, ale přikývl. Tedy až v první ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  79
+
-
2,6
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » E-knihy jedou
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 100
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-879-7652-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Tatínek vyprávěl před spaním příběhy, co jednou zazní a vytratí se pryč. Než ho děti přesvědčily, že má pokračovat dál. Že by? Zaváhal, ale přikývl. Tedy až v první kapitole, kde se lesní skřítkové rozejdou. Pak se znovu sejdou, najdou si nové kamarády – a hlavně jednu malou kamarádku, která je má ráda a chce být pořád s nimi, nebo aspoň týden, v lese, kde trpaslíci žijí. Co na to její maminka? A co protivný soused? Jak to vyřeší Držka, Rachta, Baba a ostatní? A kdo že to je? Uvidíte..

Zařazeno v kategoriích
Petr Scheuer - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Řekni mi pohádku

O trpaslících


Copyright

Autor: Petr Scheuer, 2014

Vydal: Martin Koláček - E-knihy jedou

2014

ISBN:

978-80-87976-50-0 (ePub)

978-80-87976-51-7 (mobi)

978-80-87976-52-4 (pdf)


Usínáte při čtení pohádek dřív než vaše děti?

Tak jim nečtěte a zkuste vyprávět.

Vymýšlejte si. Při tom neusnete.

A není to tak těžké, jak se zdá.

Jen nečekejte, že to bude vyprávění

jako z pera Karla Jaromíra Erbena.

Byli byste zklamaní.

Vaše děti ale ne. Ty nic takového nečekají.

Vaše děti chtějí, aby to bylo zajímavé - a hlavně,

aby to bylo tak trošku o nich.

Prostě se nebojte a řekněte jim o nich něco pohádkového.

Třeba, že se jim jejich neuklizené hračky pomstí

a budou je v noci tahat za uši.

Třeba.

Zkuste to.

Dělejte to jako dítě, když maluje obrázek.

Nepřemýšlí, nepochybuje a prostě ho namaluje.

Že není dokonalý?

Ano.

No a?!

Nemusí být dokonalý – protože je krásný.

Tahle knížka je vám malou inspirací.

Vaše vyprávění bude možná o trochu lepší,

může být i mnohem lepší,

a nebo bude maličko horší.

No a?

To je jedno.

Rozhodně bude dobré – a pro vaše děti bude tím úplně

nejlepším.


Obsah

Kdo se bojí, nesmí do lesa 6

První díl vyprávění o cestě skřítků z lesa mezi lidi, o strachu a nadšení, o čepičkách a o tom, že když se pohádky

vypráví, je možné i to, co možné nebylo. Nejprve tedy seznámení s trpaslíky a s počátkem jejich prvního výletu. Jak si kdo ustele, tak si i lehne 16

Druhý díl vyprávění o cestě skřítků z lesa mezi lidi, o strachu a nadšení, o čepičkách a o tom, že když se pohádky

vypráví, je možné i to, co možné nebylo. Teď se trpaslíci v lidském světě spolu opět sejdou, ale nejen spolu. Jednou jsi dole, jednou nahoře 28

Třetí díl vyprávění o cestě skřítků z lesa mezi lidi, o strachu a nadšení, o čepičkách a o tom, že když se pohádky

vypráví, je možné i to, co možné nebylo. Teď se trpaslíci seznámí s dalším člověkem, který by jim mohl pomoci. Bez domova jsi doma všude 37

Čtvrtý díl vyprávění o cestě skřítků z lesa mezi lidi, o strachu a nadšení, o čepičkách a o tom, že když se pohádky

vypráví, je možné i to, co možné nebylo. Nyní o tom, jak se vracejí zpátky do lesa. V nouzi poznáš přítele 48

Pátý díl vyprávění o cestě skřítků z lesa mezi lidi, o strachu a nadšení, o čepičkách a o tom, že když se pohádky

vypráví, je možné i to, co možné nebylo. Tentokrát o pouti lesem a o tom, proč se nakonec zase vrátili zpátky k

lidem. S úsměvem jde všechno líp 58

Šestý díl vyprávění o cestě skřítků z lesa mezi lidi, o strachu a nadšení, o čepičkách a o tom, že když se pohádky

vypráví, je možné i to, co možné nebylo. Dnes o seznámení skřítků s Rádinou maminkou. Nechval den před večerem 68

Sedmý díl vyprávění o cestě skřítků z lesa mezi lidi, o strachu a nadšení, o čepičkách a o tom, že když se pohádky

vypráví, je možné i to, co možné nebylo. Nyní o tom, jak skřítků přibylo a měli to pak těžší. Kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe 78

Osmý díl vyprávění o cestě skřítků z lesa mezi lidi, o strachu a nadšení, o čepičkách a o tom, že když se pohádky

vypráví, je možné i to, co možné nebylo. A teď se dozvíme, jak to přece jen vyřešili, i když to bylo těžší. Trpělivost přináší růže 88

Devátý, předposlední díl vyprávění o cestě skřítků z lesa mezi lidi, o strachu a nadšení, o čepičkách a o tom, že

když se pohádky vypráví, je možné i to, co možné nebylo. Dozvíme se, na čem se dohodli a jestli byli spokojení. Konec dobrý, všechno dobré 100

Desátý a poslední díl vyprávění o cestě skřítků z lesa mezi lidi, o strachu a nadšení, o čepičkách a o tom, že

když se pohádky vypráví, je možné i to, co možné nebylo. Tady zjistíme, jak se to stalo, že byli nakonec všichni

spokojení.

strana 6

Řekni mi pohádku - O trpaslících

Kdo se bojí, nesmí do lesa

První díl vyprávění o cestě skřítků z lesa mezi lidi, o strachu a nadšení, o

čepičkách a o tom, že když se pohádky vypráví, je možné i to, co možné nebylo.

Nejprve tedy seznámení s trpaslíky a s počátkem jejich prvního výletu.

„Ale to nestačí, tati, když si pak dáte pusu,“ napomínaly dětitatín

ka, když je vedl nahoru, do jejich dvojpostele. „Radši se vůbecnehá

dejte.“

„My se nehádáme,“ vysvětloval, že pokud na sebe s maminkou někdy

mluví hlasitěji, není to nic hrozného. „My si vyměňujeme názory.“

„Tak si je nevyměňujte,“ namítal starší hoch. „Nechte si každej ty

svoje.“

„Ale my chceme mít s maminkou všechno dohromady,“ usmál se

tatínek.

„Názory taky? A co to je?“ zajímala se holčička, mladší o pár let,

která se do školy teprve těšila.

„Tak jakou dneska pohádku?“ odvedl tatínek řeč, aby nemuselvy

světlovat, co jsou názory. „O strašným strašidle s oslizlou oslíhla

vou?“

„Jo!“ vykřikl chlapec a skočil do postele.

„Ne,“ zavrtěla hlavou malá sestra. A vlezla pod svou přikrývku.

strana 7

„Tak o mravenečkovi, jak zachránil vrabečka?“

„Né,“ zašklebil se kluk.

„Jo!“ rozzářila se holčička.

„Já nechci žádný mravenečky ani vrabečky,“ prohlásil kluk otráveně.

„Já nechci žádný strašidla!“ opáčilo děvče bojovně.

„Strašidlo! Tati, prosím!“ snažil se chlapec.

„Strašidla jsou hnusný,“ odmítala holčička.

„Mravenci jsou hnusný,“ vzpíral se kluk.

„Ty seš hnusnej,“ nedala se holčička.

„A ty seš mimino,“ odvětil kluk. „Míí-míí-nóóó,“ zpívalprovokativně.

„Nehádejte se, prosím,“ ozval se taťka lítostivě, podobně, jakopředtím mluvily děti. V mžiku bylo ticho a děti si ho zkoumavěprohlížely, jestli je vážně tak smutný.

„Tak kterou?“ usmál se tatínek. Viděly, že se netrápí, ale zůstaly už

raději zticha a nechaly rozhodnutí na něm. A tatínek začal vyprávět:

Na podzim létá ze stromů listí a po obloze draci. A vítr svištíkrajem, kdeco ofoukne a na všechny se chechtá: Chachá, zkuste se

mnou hrát na honěnou! Uteču vám, a ještě vám odnesu čepici,

nafouknu kabáty, nadzvednu sukně a vysměju se vám. Chachá!

Slyšíte to taky? Ozval se ustrašený hlas.

To je jenom vítr, odvětil přísně jiný hlas. A další, plačtivý, dodal:

No právě! Vítr studí.

Tak ho nechte pištět a pojďte něco vymyslet, řekl čtvrtý hlas,zvučný a silný.

Když já se bo-bojím, zašeptal slabý koktavý hlásek.

Já už jsem to vymyslel, zaduněl rozhodný hlas. Půjdeme odsud

pryč!

Ale kam? Přidal ustrašený hlásek.

Odkud se to ozývalo? Ze staré, polorozpadlé chalupy, stojící na

mýtince uprostřed hlubokého lesa. Tak hlubokého, že i kdybyste

vylezli na nejvyšší strom, konce byste nedohlédli. Chatrné stavení

hrozilo co chvíli spadnout, okenice se viklaly, skel víc rozbitých

než celých – a blížila se zima. Tuhá zima.

Půjdeme odsud pryč, opakoval rozhodný hlas.

Kdo se bojí, nesmí do lesa


strana 8

Řekni mi pohádku - O trpaslících

Ale co-co když někde za-zahyneme? Namítal jiný. A další sepřidá

valy. Jedny chtěly odejít, jiné spíš zůstat. Ne proto, že se jimv cha

lupě líbilo, ale proto, že se bály, aby to jinde nebylo ještě horší.

A komu že ty hlasy patřily? V chatrči byste je nepoznali, tam byla

tma. Pak se ale rozletěly dveře, poslední rozviklaný pant seulo

mil, dveře bouchly na zem a nad nimi stál... Trpaslík. Maličký

skřítek v nazelenalém oblečku přes celé tělo a špičatou, fialovou

čepičkou na hlavě.

Jdeme, už čekáme dost dlouho! Křikl rozhodně. A šel. Do lesa.

Počkej ještě chviličku, ozval se plačtivý hlásek a z otvoru podve

řích vylezl druhý mužík. Měl také stejně nazelenalý oděv,protáh

lý obličej a čepičku žlutou. Také špičatou, ale ne tak parádně.

Opřel se o rozpraskanou zeď a naříkal: Ach jo, ještě jsme se přece

nedomluvili...

Na to z boudy vyběhl další skřet. Ve stejné kombinéze, která seli

šila pouze límcem. Tenhle měl kolem krku vpředu tři bíléčtvereč

ky, dlouhé vlasy, široké tváře a modrou, ostře špičatou čepičku.

Domluvíme se cestou, jdeme, volal, pospíchaje za prvním.A ne

měl boty! Všichni tam běhali bosí. V lese, bez bot, jakoby nic.

Když já nevím, naříkal mrňousek u dveří, ten se žlutou čapkou, co

se jmenoval Plačka. Radši nikam nechoďte...

Čtvrtý mužík, co z malé barabizny vylezl, měl vlasy jako hřebíky,

kulatý obličej, kombinézu pod krkem do špičky a čapku narezle

rudou – také hezky špičatou.

Rachto, počkejte, domluvíme se, brzdil ho Plačka.

Ale už se domlouváme strašně dlouho, zastavil se Rachta. Na co

chceš čekat? Vy se bojíte jít do lesa – a my se bojíme, že tadyzů

staneme už napořád. Napadne sníh a chalupa se nám zboří. Nebo

ji odfoukne vítr. Radši pojďte, přemlouval Plačku. Ten však udělal

jen dva nejisté krůčky a zůstal stát. A vedle něj se v díře podve

řích krčil Mekta, se širokou hlavou, delšími vlasy, pod krkem bílý

proužek a čepici špinavě strakatou do špičky, ale také jaksi měkce

a plandavě. Poslední do dveří ustrašeně nahlédl Baba, sdlouhý

mi vlasy, náprsenkou a zelenou čepicí, také s měkce plandavou

špičkou.


strana 9

Ti tři, co vyrazili do lesa, zůstali u prvních stromů ještě stát.

Tak jak to uděláme? Zeptal se zvučným hlasem Plichta. A pevná

špička na jeho fialové čapce se ještě vyostřila.

Nestůjte tam a pojďte, zavolal přísný Rachta na ty tři, co se krčili

u chaloupky. A špice jeho narezavělé čepičky se vztyčila také, jako

by měla cosi propíchnout.

Já vám budu cestou zpívat Skááákáál pééés, přes ovééés! Hulákal

Držka, který si předtím sundal svoji modrou čepici, aby se podrbal

na hlavě. I takhle zmuchlaná však měla špici ostrou jako hřebík.

Když my se bo-bo-bojíme, koktal od chalupy Mekta. A vrcholek

jeho strakaté čapky se skláněl dolů.

A kdo se bojí, nesmí do lesa, škytl plačtivě Plačka a sáhl si nahla

vu, na její žlutou pokrývku, aby si potvrdil tušení, že i on má špici

měkce zplihlou.

Čeho se bojíte? Nechápal Rachta.

My ne-ne-nevíme, krčil se Mekta.

Ale když tady zůstaneme, budeme už pořád jen poslouchat vítr

a čekat, urovnal si Plichta čepici, takže mu na hlavě trčela jako

fialová anténa, a založil ruce v bok. Tak co? Jdete?

Co myslíte, šli? Ano, šli. Neradi, bojácně se ploužili za trojicívpře

du, ale zpátky do napůl rozpadlé chalupy se nevrátili. Tři tedy

kráčeli odvážně vpředu a tři bojácní se potáceli za nimi.

Jenom, abysme se neztratili, přemítal Baba.

Pospěšte, nakonec třeba najdeme konec lesa, vykřikl Držka.

Tenhle les nemá konec. Budeme tady do smrti už jenom bloudit,

vrtěl Baba nešťastně hlavou.

Jo, a nebo nás sežere zlej vlk s medvědí hlavou, vzlykal Plačka.

Nebo medvěd s liščí hlavou. Nebo na nás bezhlavá liška pošledi

voký mravence, natahoval stále pisklavějším hláskem.

Nebojte se, halekal Rachta. Budeme hledat a uvidíte, že uvidíme

něco hezkýho.

Za-zabloudíme, ozýval se škytavě Mekta. Bu-bu-budeme cho

dit po-poořád do-dokola, až se nám za-za-zatočí hla-hlava.

Kdo se bojí, nesmí do lesa


strana 10

Řekni mi pohádku - O trpaslících

A spa-spadneme na zem. A u-u-umřeme. Jo. Protože já tocí-cí-cí

tím. Tady, v če-čepici, sáhl na svou strakatou čapku, na jejíumo

lousaně hadrovitý vrcholek.

Přestaňte už s tím naříkáním, napomínal je už po několikáté

Plichta.

Ti tři vzadu šli jako mátohy. Opožďovali se a jen, když je zpředu

kdosi napomenul, ať se necourají, pár kroků popoběhli a už opět

hledali, odkud co spadne a poraní je to, odkud se něco přiřítí,

odkud cosi zaútočí a kde na ně číhá neštěstí, aby je bez pozdravu

popadlo a nepustilo. Jaké neštěstí? Kdo ví? Nějaké. Nějakéstraš

né. Tak strašné, že se ho báli, i když nebylo vidět ani slyšet. Tak

strašně se ho báli, že se jim čepice na hlavách krčily jakozmuch

lané kapesníky.

Já vylezu na strom a zkontroluju, kam jdeme, vymyslel Baba. Jenže

hned první větvička se s ním utrhla a on se skulil na zem. Mohl

jsem se zabít! Naříkal. A zůstal rozvalený na zemi, že už dál nejde.

Plačka na nic nečekal a hned seděl vedle, že toho už má také dost.

Ani Mektu nemuseli přemlouvat, přisedl sám.

Ha-ha-haálóóó, pojďte si pro nás, volal tichounce.

Ke skřítkům vpředu ovšem tohle špitání nemohlo dolehnout. Ti

teprve za čas postřehli, že jsou sami. Chtěli počkat. Jenže ti třibo

jácní pořád nešli. Rozhodli se jít bez nich. Jenže nedokázali svoje

kamarády jen tak opustit. Tedy je volali. Hulákali ze všech sil – a

měli silné, zvučné hlasy, které se donesly až k rozvalenýmka

marádům. Neradi, ale vstali a šli dál. A pořád ustrašeně hledali

nebezpečí, ohlíželi se nalevo, dozadu, dopředu, nahoru idopra

va, jen pod nohy ne, tam nic strašného nečekali, takže co chvíli

zakopávali a padali na zem. Svedli uklouznout i tam, kde nebylo

kluzko, zakopnout tam, kde byla zem čistá, a zamotat se doroš

tí tam, kde vedla pěšina, takže dorazili celí odření, potlučení a

poškrábaní.

Co se vám stalo? Polekal se Plichta, když je spatřil.

Co by? Nic, vyšlo z nich mrzutě. A všichni tři smekli čapky,


strana 11

zmuchlali je v rukách a znovu se posadili na zem.

To se vám to vytahuje, když máte takový odvážný čepice, vzlykl

Baba.

To-to bych byl ta-ta-taky hrdina, koktal Mekta.

Ale co my, chudáci? Naříkal Plačka a hodil svoji zelenou čapku na

pařez před sebou. Hned za ní přiletěla žlutá čapka, stejně zvadlá

a rozplizlá, a vzápětí přistála do třetice i ta strakatá.

Jaký odvážný čepice? Nerozuměl Plichta. Zdvihl ze země jednu

z odhozených čepic, nasadil si ji místo své – a ona mu na hlavě

ztuhla a špička se jí protáhla a zostřila. Mně se líbí, já si jine

chám. Chceš moji?

Ne, škytl Plačka. Nech si ji. A klidně se nám můžeš smát.

Nikdo se vám nesměje! Obořil se na něj Rachta.

Vši-všichni se ná-ná-nám smějou, smutnil Mekta. Mo-mo-možná

i stromy.

Lžeš! Křikl Držka. A kdo lže, ten nemá lhát! To se nedělá! To je

ošklivý!

Nehádejte se, prosím, ozval se Baba.

Tak vstávejte, prosím, čekal Plichta, že se zvednou.

My se zabydlíme tady, položil se Plačka na záda.

Ná-ná-nám se tu líbí, dodal Mekta.

My se bojíme, řekl Baba.

A tady se nebojíte, jo? Divil se Rachta.

Tady je klid, řekl Baba. My nechceme někam do bažin, abysme se

tam utopili.

My si tady radši najdeme nějakou hezkou díru, vysvětloval Plačka.

A bu-bu-budeme se mít do-dobře, přikývl Mekta.

Ale bude vám tady smutno, připomněl jim Plichta. Oni však jen

pokrčili rameny, že to nevadí, a tvářili se spokojeně. Rachta si je

udiveně prohlížel, Plichta koukal nechápavě a Držka, ten se smál.

Tak nás doběhněte, až se vám tady nebude líbit, řekl Plichta.

Budeme vám dělat šipky, abyste nezabloudili, dodal Rachta. Avy

razili. Bez nich.

Co-co, když nám bu-bu-bude o-o-opravdu smutno? Ozval se Mekta,

když byli sami.

Kdo se bojí, nesmí do lesa


strana 12

Řekni mi pohádku - O trpaslících

Možná jsme se měli hádat, špitl Plačka nesměle. Aby zůstali

s náma. Nebo abysme zůstali doma, v chalupě.

Kdybysme se hádali, tak bysme se neměli rádi, řekl Baba.

Ale byli bysme spolu. Třeba, mračil se Plačka.

Po-poočkáme na ně ta-tady, napadlo Mektu. A-a-až se vrátí,ta

-tak je za-za-zachráníme, rozvalil se na zem a svoji měkkou čapku

si smotal pod hlavu.

A pak budeme spolu, těšil se Plačka. Leželi na zádech, čepiceroz

měklé jako pára si zmuchlali pod hlavy a hleděli do větví,spokoje

ni, že tam nevidí nic nového, cizího, čeho by se museli bát.

Jeden les, celé moře stromů, šumících korunami jakoopravdo

vé moře. Moře s malým ostrůvkem, mýtinou, kde stojí opuštěná

chatrč s rozbitými okny, vyvrácenými dveřmi a spoustou dalších

vad. Bouda, kterou před mnoha lety trpaslíkům postavil dobrácký

dřevorubec, aby nemuseli spávat v jeskyních a plesnivých dírách.

Líbilo se jim tam a měli za ten dřevorubcův dárek rádi všechny

lidi. Jenže teď z chatrče odešli.

Už neměli proč tam být.

Dřív, když lidé chodili do lesa, tak jim skřítkové, tihle malítrpas

líčci, pomáhali. A nebo je škádlili, hráli si s nimi a občas jeobdaro

vali drahým kamenem, úlomkem zlatého kovu nebo jinou vzácnou

zbytečností. A z lidské radosti a smíchu brali sílu. Zvykli si na ně.

Jenže lidé přestali do lesa chodit. Zprvu se neobjevili pár týdnů.

Později žádný nepřišel po několik měsíců, až tam nakonec byli

sami celé dlouhé roky. Proč sem nechodí? Divili se. Nemají nás

rádi?

Nenapadlo je, že lidé zlenivěli a les pro ně už není kouzelný, ale

studený, drsný a nebezpečný. Těch kroků, co by museli udělat.

Pěšky! A brouci tam lezou! Ti krásní broučci, jaké znali trpaslíci,

pro ně byli otravné, štípavé a dotěrné potvory.

Lidé jim chyběli. Zvykli si na jejich smích, na jejich řeč a na jejich

radost z lesklých kamínků, kterou už tak dávno nepoznali. Bylo to

pryč. Lidé si pro krásné věci posílali do lesa auta, bagry atrakto

ry, chýše chátrala a oni si připadali zbyteční, neměli chuť ani sílu

domek opravovat. Proč, když nás nikdo nemá rád?


strana 13

Nakonec tedy odešli hledat nové místo. Někde, kam lidé chodí,

kde to neznají – a kde je to okouzlí. Jenže v hledání pokračovali jen

tři odvážní, kteří šli a šli a šli, až dospěli...

Podívejte, támhle, co to je? Ukazoval Rachta dopředu, kde mezi

stromy cosi prosvítalo.

Byl to konec lesa, ze nímž se otevíral svět, jaký neznali. Svět, ve

kterém dohlédnou do dálky a ne jen k temné hradbě stromů. Svět,

ve kterém září jasné světlo a ne jen tlumené šero, prodírající se

skrz větve. Došli k posledním stromům a před nimi se rozprostřel

široký kraj prosvětlený jasně modrou oblohou, ze které přeskoru

ny stromů vídali vždy jen malý kousek.

Co to je? Šeptali tiše. Jejich odvaha i rozhodnost byly pryč, když

hleděli do údolí, na vesnici a na vlak, který tudy zrovna projížděl,

na třpytící se rybník a silnice, rozbíhající se k obzoru, našedožlu

tý lán po sklizeném obilí. Tolik různých věcí, co nikdy předtímne

spatřili. Strnuli s pusami dokořán a jejich čapky dál seděly pevně

na jejich hlavách, ovšem špice, špice pojednou netrčely ostře do

výšky. Ani jediná.

Já to nechápu, zíral Držka zmateně. Hned se však narovnal a oči

se mu rozzářily: Já nechápu, proč jsme byli zalezlí v tom lese, když

tady to vypadá tak .. tak .. tak jinak.

Tak zajímavě, přidal Plichta.

Kde? Co? Prozkoumával Rachta okolí.

No všechno, vždyť se dívej, ukazoval Držka do údolí. To je .. to

není .. to vypadá prostě neuvěřitelně, kroutil hlavou. Já sezabyd

lím támhle, natáhl ruku směrem k věži kostela, na jejímž úplném

vršku se zlatě leskl kříž.

Ty tam chceš jít? Vyděsil se Rachta. Vždyť to vypadá strašidelně!

Sám vypadáš strašidelně, ušklíbl se Držka.

Budeš tam sám, pronesl Rachta varovně. Sám, jako staráopuště

ná Držka.

Podívej se na sebe, ty zrzavý strašidlo, opáčil Držka bojovně.

Nehádejte se, uklidňoval je Plichta.

Já se nehádám. Já jdu do světa, řekl Držka. A šel. Čepička se mu

Kdo se bojí, nesmí do lesa


strana 14

Řekni mi pohádku - O trpaslících

trošku schlíple ohýbala ke straně, ale kráčel hrdě a odhodlaně.

A na kraji lesa zbyli jen dva trpaslíci.

Co tady budeme dělat? Sami dva? Kroutil hlavou Plichta.

Já jdu támhle do toho houkadla, ukázal Rachta na vlak, troubící

před přejezdem. Slyšíš, jak je ho slyšet?! Až sem! To jenááádherááá, řval jako lev, jako by s vlakem chtěl soupeřit. Bez váhání se

k němu nadšeně rozběhl a vrcholek jeho čapky se houpal arytmicky poskakoval.

Ale .. nemám jít s tebou? hlesl Plichta.

Ten cizí svět tam dole se líbil i jemu. Byl mu však cizí a on seostýchal do něj vkročit – sám! Držka už byl daleko, Rachta se rychle

vzdaloval a on stál osaměle na kraji lesa a váhal, jestli neměliraději zůstat v lese, jestli .. a vtom najednou spatřil na kopci vlevo

dřevěnou stavbu. Malá rozhledna, jeho však ohromila a uchvátila.

Zapomněl na všechno, neohlížel se ani k lesu, ani za svýmikamarády, a vyrazil tam. Jeho čepička se komíhala kousek nad trávou

a podobně se vlnily čapky jeho malých kamarádů, vzdalujících se

od lesa kamsi mezi lidi. Mezi lidi, kteří znají jen sádrové trpaslíky

na zahrádkách. Mezi lidi, kteří na skutečné, živé skřítky už dávno

nevěří. K lidem, mezi které teď tři takoví opravdoví, malískřítkové kráčeli. Každý sám, každý jen za svým dobrodružstvím.

...

„To je divnej konec,“ kroutil chlapec hlavou „Ty to dopovíš zítra?“

„Ne,“ řekl tatínek. „To už je konec.“

„To je škoda,“ povzdechl si kluk. „Ten Držka byl dobrej,“ zasvítily

mu oči. „Jak jim chtěl na cestu zpívat Skákal pééés!“ notoval vesele.

„To byla sranda,“ přitakala holčička. „Co tam ale dělali, u těch lidí?“

zamyslela se. „A co ti v lese, co tam zůstali? Neumřeli tam?“vyzvídala opatrně.

„Ne,“ zasmál se tatínek. „Ti si tam vyhrabali díru a chodí spát do ní.

A sedávají kolem a dávají pozor, aby se jim nestalo něco ošklivého.“

„A čekají, jestli tam někdo přijde, nějaký člověk,“ napadlo chlapce.

„Aby mu něco dali, viď,“ přikývla holčička.

„Aby se zeptali, jestli někde nepotkal jejich kamarády,“ domýšlel

hoch. A holčička se obrátila na tatínka, jestli se ještě někdy sejdou.

Spolu. Všichni.

strana 15

„Určitě,“ přikývl tatínek. A když je tak poslouchal, pojednou si vůbec

nebyl jistý, jestli mělo jeho vyprávění skončit takhle.

„Tak že bysme zítra zkusili zjistit, co se jim tam zajímavýhopřihodi

lo?“ nabídl.

„Jo!“ vykřikly obě děti najednou. Ale když chtěly vyzvídat nové

podrobnosti, vstal a řekl, že až zítra. „Teď zavřít očička, ať se vám

něco krásnýho zdá. Dobrou,“ řekl tiše. A odešel, zatímco ti dvaza

vřeli oči a čekali, jestli náhodou nepřijde nějaký sen s pokračováním

příběhu těch malých trpaslíčků...

Kdo se bojí, nesmí do lesa

strana 16

Řekni mi pohádku - O trpaslících

Jak si kdo ustele, tak si i lehne

Druhý díl vyprávění o cestě skřítků z lesa mezi lidi, o strachu a nadšení, o

čepičkách a o tom, že když se pohádky vypráví, je možné i to, co možné nebylo.

Teď se trpaslíci v lidském světě spolu opět sejdou, ale nejen spolu.

„No tak, nehádejte se,“ napomínal děti tatínek cestou do postele.

Jenže děti se musely hádat. Každý měl svou představu, jak to bude

s trpaslíky dál, a žádný nechtěl, aby to bylo jinak.

Hoch myslel, že se ti tři mezi lidmi nakonec nějak sešli a rozhodli se,

že si postaví dům. Nebo tři domy, každý jiný, aby byli všichnispoko

jení. Děvčátko ale chtělo, aby se vrátili do lesa, aby šli a šli a šli, aby

se při tom vůbec nehádali a najednou aby našli díru, ve které jsou

schovaní jejich kamarádi, co se báli. A aby měli všichni radost, že

jsou zase spolu.

„Proč by se hned vraceli do lesa, když tam je nuda?“ vrtěl chlapec

hlavou.

„Protože tam přece mají kamarády, ne?!“ zlobila se holčička.

„Mohli jít taky,“ namítal hoch. „Když nechtěli, tak ať jsou tam.“

S tím však holčička rozhodně nesouhlasila, a říkala, že nemohli,pro

tože měli strach. „Mohli!“ odporoval kluk. „Nemohli! Kdyby mohli,



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist