načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Řeka s rozpuštěnými vlasy -- Pohádky pro velké děti a malé dospělé - Jan Vojtko

Řeka s rozpuštěnými vlasy -- Pohádky pro velké děti a malé dospělé

Elektronická kniha: Řeka s rozpuštěnými vlasy -- Pohádky pro velké děti a malé dospělé
Autor:

To jsme si před nějakým časem u grilování povídali s kamarády, zasloužilými rodiči, čtou nebo nečtou svým dětem pohádky. Četli, jen bylo zajímavé poslouchat, že někdy ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  179
+
-
6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 44.6%hodnoceni - 44.6%hodnoceni - 44.6%hodnoceni - 44.6%hodnoceni - 44.6% 40%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Knihy na klíč
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 124
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran : barevné ilustrace
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: ilustrace Dita Vopřadová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-906-2020-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Pět moderních pohádek, které vypráví tatínek své dceři Anežce. Pro děti předškolního a mladšího školního věku. Vyprávění jsou někdy pohádkovější, více však mystická a po svém objasňují vznik hvězd, prvních květin či toků řek.

Popis nakladatele

To jsme si před nějakým časem u grilování povídali s kamarády, zasloužilými rodiči, čtou nebo nečtou svým dětem pohádky. Četli, jen bylo zajímavé poslouchat, že někdy ty pohádky nejsou pro ně, myšleno pro dospěláky, tak zajímavé, a že se jim někdy do toho čtení moc nechce. Tak jsem sednul a napsal krátký příběh o malé Anežce, která měla tátu, který miloval vyprávět své copaté holčičce pohádky. A dělal to rád, protože to byly jeho vlastní pohádky. A k jedné přibyla druhá, pak třetí a nakonec jich je pět, inspirované reálnými příběhy jeho malé dcerky. Někdy jsou kratší, někdy delší. Někdy jsou pohádkovější, někdy spíše mystické a mytologické. Svět je bohaté místo, obzvláště pro děti. Užijte si ji a mějte se vesele! H:o)nza Vojtko Kniha vyšla díky pomoci všech, kteří ji s odvahou podpořili na knižním startéru (knizni-starter.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

H:o)nza Vojtko

Reka s rozpuštenými vlasy

(pohádky pro velké de ti a malé rodic e)

Ilustrace Dita Vopradová

ˇ

ˇ

ˇ ˇ

ˇ


Řeka s rozpuštěnými vlasy

Copyright © Jan Vojtko, 2015

Copyright of Czech edition © Knihy na klíč s. r. o., 2015

All rights reserved. (Všechna práva vyhrazena.) ISBN 978-80-906202-0-9 ISBN 978-80-906202-1-6 (ePub) ISBN 978-80-906202-2-3 (PDF pro čtečky) ISBN 978-80-906202-3-0 (mobi) ISBN 978-80-906202-4-7 (PDF)



Řeka s rozpuštěnými vlasy  5

Malá h olčičk a seděl a na schodech a ukusovala maličké k ousky kulaté s uše nky. Byla

to velká s uše nka s čokolád ovým i kousky a rozinkami. Vedle ní s tál na stráži práz dný

hrnek od kakaa. Měl a rád a horké k akao. Nikdy jí nevydrže lo dost dlouho, aby mohla

suché s uše nky zapít . Neměl a ovše m rád a, když jí p oslední d robky suše nek šk ráb aly

v k rku. Fuj. Suše nkové s truhadlo. Ale ano, mami, říkala si vžd ycky v d uchu, mohla bych si nechat trošk u kakaa nakonec. Ale když o no je pak takové m azlavé a studené

a na to suše nkové s truhadlo by stejně n ikdy nestači lo. Na to urči tě p otře buji celý

hrnek novéh o kakaa. Horkéh o. To pak krás ně r ozpustí t y drobečk y v k rku. Ano,

jistojistě věděl a, že jeden hrnek kakaa nikdy nestačí. Věděl a to i maminka. Proto jí

vžd ycky děl ala kakao do celéh o džbán ku.

Malá h olčičk a seděl a na schodech. V klidu ukusovala ze své v elké čokolád ové s uše nky s r ozinkami a při tom se usmíva la. Věděl a, že na ni čeká d ruhý h rnek horkéh o

kakaa.

„A nežk o, vyči stila sis zoubky?“ o zval se hlas z p okoje nad schody. Celkem tam byly

pokoje tři . Jeden pro Anežk u, druhý p ro tatín ka, ve kterém pořád něc o psal,telefonoval v něm , rozči loval se, smál se, broukal si a zpíva l. Něk dy tam Anežk u vzal. Ne moc ča sto, ale něk dy ano. V t om tře tím byla koupelna. A taky zác hod. Fuj. Byly dohromady v j ednom pokoji.

Kamarád ky ze šk olky říkaly, že kluci něk dy ču rají d o umyvadla, protože nestihnou dojít na zác hod. A něk dy i do vany, když s e koupou. To si Anežk a nedovedla před stavit. Jednou to chtěl a zkusit, ale prostě nemohla. Nešl o to.

„A nežk o, slyše la jsi mě? Ptal jsem se, jestli sis už v yči stila zoubky?“ hlas z p rvníh opokoje už byl o něc o hlasitějš í.

Vzdychla si. „J eště ne, tatí. J eště jím suše nku,“ ře kla pravdu. Ale ne celou. „T ak to si ji už o dlož, zvedni se a poruč n ožičkám , ať s e rozeběh nou do koupelny vyči stit si zoubky. Slyším je až sem, jak křič í, že už nechtějí být t ak strašně šp inavé.“

Anežk a se zachichotala.

„T eda tatí, ne ne. Já t eda neslyším vůb ec nic a to jsou to moje zoubky! To bych pře ce musela urči tě slyše t, když jsou moje.“


6  Řeka s rozpuštěnými vlasy

„Jak bys je mohla slyšet Anežko, když po řá d chroupeš tu sušenku. To je randál, že ani

zoubky neslyší samy sebe.“

Ach jo, znovu si povzdechla Anežka. Vzpomněla si, jak jednou přišla celá umazaná

od bláta, když stavěla na zahradě hráz. Vůbec se jí nelíbilo být takhle špinavá. A to

měla špinavé jenom ruce. Představila si, jak se asi musí cítit všechny ty zoubky, když

jsou vlastně špinavé úplně celé, od hlavy až k patě.

Položila si zbytek sušenky na schod vedle puntíkatého hrnečku od kakaa. Zvedla se

a vyklepala všechny drobečky. Ty, jak dopadaly na dřevěné schody, šustily a skákaly,

jako kdyby chtěly utéct co nejdál pryč, a křičely na sebe, kudy je nejkratší cesta.

Anežka vyšla poslední tři schody do chodby. Z tatínkova pokoje, který byl vpravo, se

linul tenký proužek žlutého světla. Bylo v něm teplo a bezpečno.

Jenže koupelna byla vlevo. Tam byla tma. Nesvítila tam ani jedna malá lampička.

Anežka se rozhodně nebála tmy. To určitě ne. Jen si vždycky vzpomněla, co všechno

se v té tmě můž e schovávat. Byla černá a vůbec nic neukazovala.

Vzala nohy na ramena a rychle se rozeběhla ke koupelně. Věděla, že vypínač je hned

za dveřmi, stačí jenom rychle natáhnout ruku a zmáč knout. Jenže jak tak rychlebě

žela, minula dveře od koupelny a šá hla do výklenku na prádlo. Šmátrala do prázdna,

až narazila na studenou zeď. Hledala vypínač. Prošmejdila celý kousek zdi. Nic.

Užuž chtěla zavolat na tátu, že se bojí. Ale ještě ne. Ještě se nebojím, tolik moc.Zku

sila se tedy vrátit zpátky. Uf, oddechla si. Tady končí dveře a hned na druhé straně je

vypínač. Teď stačil jen jeden pohyb rukou a... bylo světlo!

To už se Anežka nebála vůbec ničeho. Viděla na všechno. Dokonce dohlédla i doote

vřené sk říň ky pod umyvadlem. Byl tam třeba kartáč na podlahu, kterému chybělo už

pár vlasů. Byla tam taky spousta lahviček. Některé voněly a některé ne.

Došla k umyvadlu, natáhla se pro svůj modrý kartáč ek, taky pro pastu na zuby, ale ne

pro tu pálivou. Anežka měla vlastní, která chutnala jako rozmačkané jahody. Někdy

zapomněla vyplivnout pěnu z pasty a schválně ji polkla, tak moc jí někdy chutnala.

Dala se do čištění. Úplně slyšela, jak se její zoubky radují a volají jeden na druhého já

už jsem, já už jsem! Úplně čistý a běloučký. Nezapomněla ani na jeden.


Řeka s rozpuštěnými vlasy  7

Utřela si pusu do ručníku. Natáhla se pro hřeben a dala si ho do kapsičky od šatiček.

Na to nikdy nesmí zapomenout. Strašně moc a moc měla ráda, když jí tatínek nebo

maminka rozčesávali před spaním vlasy. No teda asi víc to uměl tatínek. Maminka to

vždycky rozčesala za malinkou chvilku. Jenže tatínek si s vlásky hrál a přitom někdy

vyprávěl pohádky. To nemusela jít spát tak brzy.

Jenže teď ji ještě č ekala cesta z koupelny (kde musela zhasnout!) do svého pokoje,

který byl sice jen maličký kousek, ale byl celý utopený ve tmě.

Nadechla se a zase se rozeběhla pří mo ke svému pokoji. Jenže jak tak běž ela, začal jí

vypadávat hřeben z kapsy. Chtěla si ho přidržet, ale on už byl skoro celý venku. Místo

toho, aby si ho zastrčila zpátky, ho vlastně ještě víc vystrčila a on spadnul na zem.

Anežka se zastavila, že hřeben zvedne. Neviděla ovšem, kde je. Všude byla tma.Klek

la si na kolena a začala šá trat okolo sebe. Hřeben jí utekl. Asi slyšel vysypanédrobeč

ky na schodech a vydal se za nimi.

Začala natahovat. Co když hřeben nikam neutekl, ale někdo ho v té tmě vzal? Co

když ho odnesli pavouci? Nebo tarantule? Té se bála úplně ze všeho nejvíc. Bylachlu

patá, nohatá a kousala.

To už nevydržela a začala křičet. „Tatí, tatí, mně se ztratil pokoj! A taky hřeben! Já se

bojím!“

Dveře se na druhém konci pokoje rozrazily a pustily tak daleko víc světla do celé

tmavé a dlouhé chodby. Anežka sice pro slzy neviděla, ale hřeben se pěkně schovával

hned u její pravé nohy. Bál se víc než Anežka.

Tatínek pomalu došel p ří mo k ní. „Copak tu pláčeš, holka moje?“

„Byli tu pavouci a tarantule a hřeben mi někam utekl!“

„Podívej se, ty holka copatá, okolo sebe. Hřebínek máš u nohy. A vidíš tu nějaképavou

ky? Ne? Tak to tady asi vůbec nebyli. I když mají osm nohou, zase tak rychlí nejsou.“

Anežka se mu držela okolo krku a z bezpečné vzdálenosti jednoho táty se dívala

po podlaze. Musela uznat, že pavouci ani tarantule tam opravdu nebyly.

Oddechla si. Měla hřeben, měla tátu a teď určitě bude pohádka.


8  Řeka s rozpuštěnými vlasy

Seděla na posteli. Za ní seděl táta a rozčesával jí vlásky. Pramínek po pramínku.

V pokojíč ku svítila jen jedna docela malá lampička. Byla jako hvězdička.

„Tatí, proč na obloze svítí hvězdy? Co dělají celou noc? A kam zmizí, když už není noc?“

Samé důležité otázky pro malou holčičku.

Hřeben se v tatínkově ruce na chvilku zastavil. Slyšela, jak se zhluboka nadechnul

a pak řekl. „Víš , Anežko, to máš tak...“



10  Řeka s rozpuštěnými vlasy

Hve zdy

Když na světě ž il první kmen lidí, bylo všude šero. Nebyla úplná tma, ale nebylo ani

úplně světlo. My bychom asi moc neviděli, ale tehdy lidé ještě nepotřebovali baterky

nebo lampičky. Dokázali se dívat docela dobře i bez nich. Žili v domech z listí a hlíny.

Neznali den ani noc. Když byli unavení, stačilo jen na chvilku zavří t oči. Když byli

hladoví, stačilo jen natáhnout ruku a utrhnout plody ze stromů, které rostly všude

okolo.

Žila s nimi také jedna malá holčička s očima šedýma jak vlčí srst. Její maminka měla

oči tmavé jako díra v kmeni velkého stromu. Stejně jako její oči, byly tmavé i jejívla

sy a kůž e. Tatínek měl naopak kůž i bílou jako květy rostlin na lukách. Vlasy stejné

barvy a jeho oči... oči byly bílé jak míza těch velkých stromů, jen uprostřed měly

černou tečku.

Ta malá holčička milovala své rodiče tak velikou láskou, že si mezi sebou nemuseli

ani povídat. Stačilo jen na maminku a na tatínka pomyslet a hned tu oba byli.Ma

minka s květy za vlasy a tatínek s plnou náru čí šťavnatých bobulí.

Tak čas plynul. Nikdo a nic nerušil život toho kmene.

Až jednou.

V č as, kdy lidé kmene spali, se přivalila na kraj jejich údol í č ernočerná tma. Ne stín,

ne mlha. Jen hluboká černá neproniknutelná tma.

Na kraji údol í ž ila stará ž ena a jako všichni ostatní spala na krátkou chvilku. Ona

jediná uměla svou mysl v čase spánku pouštět pryč z těla a nechat ji toulat se povše

možných krajích, chodit po kopcích a plavat ve vlnách potoků. Ří kalo se o ní, že byla

prvním člověkem, který se dotknul země. Ona byla první, která lidi učila, jak trhat

bobule, jak stavět domy, jak vařit i jak o sebe pečovat. V jejích očí ch se mísily barvy

celého světa.

Ale ani ona nevěděla, co přišlo na svět. Tma jí vnikla do domku z listí a hlíny.Pře

valila se přes okraj domu a na zemi spící ž enu přikryla svou náru čí . Pak zmizela.

Rozplynula se.

ˇ


Řeka s rozpuštěnými vlasy  11

Ve svém snu si všimla černoty. Stála na břehu veliké ř eky, dívala se do vody svýma

duhovýma očima a hledala své myšlenky. V tom její odraz potemněl. Nebe se zatáhlo

a voda byla kalná a plná temné pěny.

Chtěla se vrátit do svého těla, probudit se, zjistit, co se stalo. Něco ji však ve snudrže

lo. Nohy měla zabořené do bahna, své vlasy zamotané do větví stromů, tmu za zády.

Ta byla blíž a blíž.

Upínala se ke svému tělu. Chtěla se vzbudit a tmu zahnat. Křičela ze snu o pomoc.

Nikdo však nepřišel. Ponořila se do tmy. Její mysl se ztratila.

Ostatní pomalu vstávali a šli si natrhat trochu ovoce a plodů do okolních lesů. Nikdo

si nevšimnul, že stará žena s nimi není.

Pokaždé, když lidé z kmene uléhali k spánku, černota se vrátila a přikryla někoho

z nich.

Tak to šlo další tři spánky, až si naše malá holčička s šedivýma očima chtěla hrát

s kamarádkou. Chvilku ji hledala mezi stromy. Zašla i na okraj louky. Potom kpoto

ku. Nikde ji nemohla najít. Rozhodla se, že se půjde podívat k nim do domku.Jisto

jistě ještě spí.

Rozhrnula závěs udělaný z květů, aby mohla nahlédnout dovnitř. Její kamarádka

ležela na zemi pokryté velkými listy společně se svými rodiči. Ale pořá d spala, ani

se nepohnula. Vešla dovnitř a začala se rozhlíž et. Čekala, že ji kamarádka ze spaní

uslyší a pomalu se probudí a ona pak legračně pošimrá na chodidlech i její rodiče

a všichni se se smíchem probudí a pak obě vyběhnou ven a budou si hrát. Nedělo se

ale vůbec nic. Všichni měli oči zavřené. Nehnutě leželi jak kusy dřeva.

Zkusila je tedy pošimrat. Nejdří v jen trošku. Nic. Pak maličko víc. Nic. Zkusila se

jich víc dotknout. Vzala svoji pří telkyni za chodidlo a zamávala s ním. Anisebemen

ší pohyb. Vzpomněla si, že přece můž e mluvit! Nejdří ve potichu šeptala jména. Pak

zvedla hlas. Pořá d nic. A pak, pak už křičela a třá sla s nimi... Nic.

V duchu si vzpomněla na svoji maminku. Ta byla za malou chvilku u ní a hrozně se

divila, co dělá v cizím domku.


12  Řeka s rozpuštěnými vlasy

Všechno jí tedy pověděla. Že si chce hrát a nemá s kým. Že šla vzbudit kamarádku

s modrýma očima a našla ji bez hnutí ležet v domku.

Maminka Šedoočku pohladila po vláskách, aby ji uklidnila a řekla jí, že to také zkusí.

Vše bylo beze změny. Dál tam leželi bez hnutí, bez pohybu. Zkoušel to i tatínek, který

přišel za pár chvil po mamince.

Šedooká holčička začí nala mít pocit, jako by v ní něco pohasínalo. Přestávala být

veselá. Pořá d dokola se svých rodičů ptala, proč se nemohou probudit? Proč po řád

tak leží ? Co se jim stalo? Kdy se už probudí? Vždyť každý z nich přece spí malou

chviličku.

Její otec s bílýma očima se dlouze díval na spící rodinu a viděl, že je něco jinak.Vi

děl, že jejich dech je delší a hlubší , k ůž e studenější . A jejich hlavy? Jejich hlavy byly

jako zamlžené. Vzal za ruku svou ženu a poprosil ji, ať také nahlédne. Ta se chvilku

dívá, kam se jeho oči dívají a pak si s hrůzou zakryje ústa, aby nevykřikla. Otočí se

na svého muže a jen zašeptá „Jsou tam místa, kde není nic vidět. Jakoby je něcopozře

lo. Je tam svět beze světla.“ Stejně jako jejich Šedoočka, začali mít její maminka sta

tínkem pocit, který dří v nikdy nepoznali. Pocit, jako kdyby je někdo ušpinil. Začali

mít strach.

Rozhodli se proto, že zkontrolují každého z jejich kmene, jestli se ostatním takéne

stalo něco podobného.

A stalo.

Celkem takto spalo hlubokým spánkem pět lidí. Stará paní s očima barvy duhy,mod

rooká rodina kamarádky jejich dcery a muž - lovec, co viděl svět zeleně, samotář , co

žil odděleně od ostatních.

Všichni dospělí kmene se dlouho a dlouho radili, co dělat, aby se všichni vzbudili.

Ustanovili každému, ze spících ochránce, aby u nich bděl, kdyby se náhodou některý

z nich probudil.

Tak to šlo další ch pět spánků. Šedooká holčička byla z toho všeho zmatená a smutná.

Nevěděla, co se to děje. Nerozuměla sama sobě, svým pocitům, které teď měla, které


Řeka s rozpuštěnými vlasy  13

jakoby nepatřily jí a které ji nutily propadat se hlouběji a hlouběji do tmy. I její oči

měly tmavší š edou barvu a kalily jí pohled na svět, ve kterém žila.

Navštěvovala pravidelně nejenom svoji kamarádku a její rodiče, ale chodila se dívat

i na starou paní a lovce.

Jednou seděla u staré paní a začala si s ní povídat, i když věděla, že jí nikdo neodpoví.

Začala jí vyprávět, jak všichni lidé smutní z toho, že jich pět stále spí. Začala jívyprá

vět o pocitu, který nikdo z nich nikdy nezažil. Vyprávěla jí, že pro bobule už musí její

tatínek chodit čí m dál tím dál, a že její maminka zapomíná nosit květiny ve vlasech.

Povídala jí o tom, jak svýma očima vidí svět jako v mlze.

Povídala jí, jak jí chybí její kamarádka a jejich hry. Jak si chce znovu hrát u potoka

a dívat se na ryby a sledovat vážky a ptáky a mraky a vlnky na vodě a trávu a květiny

a zvíř ata... prostě všechno!

Pak si dala hlavu mezi kolena a rozplakala se. Poprvé v ž ivotě někdo z jejich kmene

plakal. Poprvé v životě toho světa někomu z lidí tekly slzy. Slané a pálivé.

„Sly ší m tě,“ zazněl hlas. Šedooká dívenka stále plakala a neslyšela. Znovu se tedy

ozval hlas. „Sly ší m tě, děvenko.“ Vzlyky přestaly. Za chvilku i slzy přestaly téct.Hol

čička zpozorněla. Bála se zvednout hlavu. A potřetí zazněl ten hlas. „Slyšela jsem tě.“

Pomalu tedy zvedla oči, aby se setkala s duhovýma očima staré paní. Vrhla se k ní

a vzala ji za ruku a pořá d opakovala, mluvte, mluvte, mluvte.

Pomyslela na maminku a na tatínka. Ti se vzápětí objevili u dveří domu spánku, jak

mu členové kmene začali říkat, stejně překvapení jako jejich dcera.

Stará paní se pomalu posadila a řekla jim, aby svolali hned všechny z kmene do toho

domu.

Když byli všichni pohromadě, stará paní si je pomalu prohlédla. Podívala sekaždé

mu z nich zpří ma do očí . Pak teprve začala mluvit.

Vyprávěla jim, jak ji pohltila temnota a jak nemohla zpátky ze svých snových cest.

Jak ji ta síla držela uvězněnou nohama v bahně. Jak se svýma duhovýma očimaroz

hl íž ela okolo, po zemi, ale vše bylo zahaleno černotou. Ve svém snu proto vzhlédla


14  Řeka s rozpuštěnými vlasy

k nebi a tam usadila svoji duši a čekala. Za nějak ý č as pak uslyšela z dálky slabý hlas.

Hledala, odkud přichází a tak našla cestu z temnoty.

Když skončila své vyprávění, ptali se jí ostatní, zda viděla i další , co spí. K úlevě všech

lidí toho kmene odvětila, že viděla a že ví, kde jsou. Poprosila, aby ke každémuspí

címu tělu usedl jeden bdící. Aby mu šeptal pří mo do ucha jeho jméno, ukazoval mu

cestu, vyprávěl p říběhy, nepřestal do té doby, dokud neotevře oči a nebude zase mezi

nimi. Ona se zatím vrátí do snového kraje, vyhledá duše další ch toulavých a napoví

jim, jak se vrátit zpátky.

Do ticha, které nastalo, když se ostatní přestali ptát, se ozval hlásek naší malé š edoo

ké holčičky. Co když přijde znovu tma a uspí další ho z nich?

Všichni se otočili na starou paní a ptali se na to samé svýma očima. Ta promluvila.

„Naučí m vás, jak své duše před spaním pověsit na oblohu, naučí m vás použí vat vaše oči

ve snech, aby vám je temnota nemohla sebrat a vy se mohli znovu probudit. Spát bude

vaše tělo, ne vy.“

Tak se také stalo. Učila lid toho kmene zavří t oči, přesto neupadnout do spánku, učila

je dívat se ve světě za zavřenými víč ky. Jen pozorovat své tělo, jak pří jemně těž kne

a mysl, jak se naopak stává lehkou. Učila je vzpomenout si na nebe a představit si, jak

svou duši v podobě malého plamínku zavěš ují nad sebe, kde bude v poklidu hořet do

té doby, dokud temnota nezmizí a jejich tělo nebude opět svobodné.

A tak, i když tma přišla, našla jen prázdná těla. Ve vzteku chňapala po duší ch na nebi.

Ty však svítily na obloze a tmu pálily, až vše vzdala a stáhla se zpět do místa, kde je

vše ztraceno.

Tak se zrodily hvězdy. Lidé se naučili před spaním schovat své duše na nebe, použí vat

své zavřené oči, aby se neztratili ve tmě. Když pak jejich tělo zemřelo jako starý kmen

stromu, zůstala jejich duše na obloze a chránila ostatní. Viděla vše.

Temnota si však nedávala pokoj a vracela se stále častěji. Když lidé bděli, nemohla jim

nijak ublíž it, jen prošla kolem nich. Však v čase, kdy lidé spali, odvažovala se zpátky

do jejich domovů a pokoušela se je ukrást. Zapomněla ovšem na duše lidí, které i po

ochladnutí jejich těl zůstávaly na obloze. Bedlivě sledovali, co se dělo s lidem jejich


Řeka s rozpuštěnými vlasy  15

kmene. V ten moment se všechny hvězdy přimkly k sobě, až byly jako jedna. Tasvíti

la takovou silou, že černočerná tma svou snahu vzdala a stáhla se tam, odkud přišla.

Stejně tak, se i duše-hvězdy rozprostřely zpátky po obloze.

Od té doby začal den a noc.

V ten čas se nebáli.

Věděli, že nejsou sami.


Tady si nakresli svuj obrázek o pohádce!

̊


Řeka s rozpuštěnými vlasy  17

Tatínek dovyprávěl p říběh pro Anežku, ale nepřestal jí stále česat vlásky. Vlastně jí

je jen hladil hřebenem. „Copak jsi, Anežko, tak potichu?“ zeptal se, když jeho holčička

neřekla ani půl slova. „Tati, a co když se nemají kam vrátit? Co když jim někdo jejich

tělo vzal? Nebo třeba zapomněli cestu? Nebo se třeba sami na tom nebi bojí?“

Hřeben se na chvilku zastavil a Anežka cítila, jak se celý třese nedočkavostí.

„Jestli jsi dobře poslouchala, holka moje zvědavá, to se pak hvězdy semknou kolem sebe,

aby se samy nebály a září tak velikou silou, až zaženou všechnu temnotu donejmenší

ho kouta na světě. Kde nemůž e ubližovat už žádným holčičkám a ani jejich tatínkům

a maminkám.“

Anežka cítila, jak se jí hřeben ve vláskách celý směje a tetelí se blahem, že je všechno

v pořá dku a dál m ůž e počí tat všechny Anežč iny vlásky. (To ji vždycky náramněza

jímalo, kolik jich vlastně má. A vždycky se zapomněla zeptat.).

Pak jí najednou napadla další veledůležitá otázka, až celá vykřikla a otočila se zata

tínkem. Ten se jen usmíval, držel prázdný hřebínek bez vlasů v ruce, a čekal, naco

pak ta malá holčička přišla.

„Ale tati, když tak všichni září , to přece musí být v noci někde vidět? A já tam teda

žá dnou tak velikánananskou hvězdičku nevidím.“

Tatínek zvedl svoji obrovskou ruku a pohladil Anežku po jejích rozpočí tanýchvlás

kách. Znovu se na jeho tváři objevil úsměv a smály se mu i jeho oči.

„Ale Anežko, vidíš . Každé ráno, když otevřeš zalepená očička, tak vidíš.“ Usmíval se

a usmíval.

Malá holčička se dívala do smějících se očí svého tatínka a hrozně moc přem ýš lela, co

každé ráno vidí. I ten hřebínek ani nedutal a přem ýš lel s Anežkou.

„Jéééé, to je přece sluníč ko! To je tak veliké a svítí každé ráno a pak celý den! A když

přestane, tak přece přijde tma.“ Anežka se taky usmívala.

Tatínek ji znovu pohladil, tentokrát nejen po vláskách, ale i po tváři. „To mám ale

chytrou holčičku.“

Pak Anežku přikryl dekou pokrytou malými kvítky. Řekl už jen dobrou noc a nechal

ji snít o hvězdách.



Řeka s rozpuštěnými vlasy  19

Bylo po dešti.

Anežka chodila před domem ve svých malých červených holínkách s kytičkama.Ně

které byly žluté, některé modré a některé tak trochu do zelena. Milovala svojeky

tičkované gumáky. Někdy si s ní povídaly. Měly zvláš tní vrzací hlas. To když dělala

rychlé kroky, tak vydávaly zvuk jako stará almara, kterou měli nahoře na půdě, kde

maminka schovávala staré povlečení, trička, svetry a vůbec věci, které se už nenosily,

nebo vůbec nikomu už neslušely. Ani mamince, ani tatínkovi, nebo dekám apři

krývkám a polštářů m.

Někdy, když ohnula zvláš tně prsty na nohou a trošičku dupla, tak si kytičkované

holínky tak trochu uprdly. Hrozně se tomu smála. Zastavila se, podívala se káravým

pohledem dolů a promluvila maminkovským hlasem „No táááák!“, stejně jako ji

okřikovala maminka, když jí to tak trochu samotné ulítlo. Znovu se pak dala dosmí

chu a snažila se z nich znovu a znovu vyloudit ten prdlavý zvuk.

Milovala svoje holínky s kytičkama.

Taky teď ale začí nala být tak trochu naštvaná. Na mámu a na tátu. Hrozně jim to

trvalo. Slíbili jí ráno, že půjdou do lesa na houby. Sice začalo pršet, ale jak ří kaltatí

nek, bylo to jen takové lehké zalévání, takže prý do lesa stejně půjdou. Už bylo dávno

po dešti. Ona sama byla dávno připravená, ale ti rodičové pořá d nikde!

A tak čekala. Už teda čekala hodně dlouho. Opravdu hodně, hodně dlouho. Při tom

čekání po čí tala stále dokola všechny sloupky na plotě (jednou jich vyšlo deset, pak

devět a pak zase deset). Spočí tala okna na jejich domu (těch vždycky vyšlo pět).Dve

ře od domu byly jenom jedny, ty počí tat nemusela, ale ráda se na ně dívala. Byly ze

dřeva a měly krásně vyřezané vlnovky, které pluly okolo celých dveří . Až někdysly

šela, jak v těch vlnkách šplouchají malé rybičky a šeptají si písn íč ky.

Nakonec si sedla na schody (ty byly tři), dala si hlavu do dlaní a vzdychala. Vzdychala

jako o závod, při kterém se snažila udělat každý dal ší povzdech hlasitější , až jí z toho

začaly rty prskat a bručet a někdy si i hvízdly. To ji rozesmálo.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist