načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Řeka času - Beverly Swerlingová

Řeka času

Elektronická kniha: Řeka času
Autor:

Román téměř detektivní potěší fanoušky napínavé četby i historické prózy. A nechybí v něm ani romantika.  Příběh Řeky času se souběžně odehrává ve dvou ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  139
+
-
4,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8%hodnoceni - 63.8% 70%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » BB art
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 349
Rozměr: 22 cm
Úprava: tran
Vydání: První vydání v českém jazyce
Spolupracovali: přeložila Jitka Fialová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-7631-1
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Americká spisovatelka po rozsáhlé a působivé historické románové sáze amerického bouřlivého rozvoje přichází s poutavým, mysteriózním, fantaskně laděným románem, ve kterém se prolínají příběhy hrdinů z tudorovské Anglie i naší současnosti. Metafora řeky, která se jako život vine krajinou a člověk není schopen zahlédnout, co se skrývá za příští zákrutou, je leitmotivem napínavého románu. Čtivě a poutavě se zde proplétají dvě dějové linie, které od sebe dělí několik staletí. Příběh americké historičky Annie se odehrává v naší současnosti ve vzrušujícím prostředí moderního Londýna. Annie vyhledává pro klienta jisté drahocenné rituální předměty a svůj úkol bere zároveň jako svou druhou životní šanci po životním pádu, způsobeném alkoholovou závislostí. Do života jí prostřednictvím podivných zjevení vstupuje kartuziánský mnich z období tudorovské Anglie a pokouší se jí cosi sdělit. Tento přelud je identicky podobný sympatickému moderátorovi televizní show Geoffu Harrisovi, který Annie s její vědeckou misí pomáhá. Navzdory nejrůznějším stopám oba hlavní hrdiny přivede k rozuzlení velkého tajemství a možná i odhalení katastrofického teroristického útoku až šifra, ukrývající se na překvapivém místě.

Popis nakladatele

Román téměř detektivní potěší fanoušky napínavé četby i historické prózy. A nechybí v něm ani romantika.  Příběh Řeky času se souběžně odehrává ve dvou stoletích, šestnáctém a jedenadvacátém; mnich a historička, oba sužovaní láskou a obavami, se v něm setkávají „jako v zrcadle, jen v hádance“, zatímco se každý řítí vstříc vlastnímu osudu, a ačkoli je dělí pět set let, jejich životním drahám hrozí střet.     „… čas je jako řeka, která se vine krajinou. Když po ní plujeme, obvykle vidíme jen svůj rovný úsek, ne to, co je za zatáčkou…“   Strhující mysteriózní román, v němž se dramaticky proplétají dvě dějové linie oddělené od sebe několika staletími: osudy hříšného mnicha a tajného žida z bouřlivých časů tudorovské Anglie s příběhem americké historičky Annie, která v dnešním Londýně pro židovský nadační fond hledá drahocenné rituální předměty původem ze starověkého chrámu v Jeruzalémě. Bývalá alkoholička v tomto úkolu vidí životní šanci vrátit se mezi uznávané vědce. Třebaže se jí v pronajatém bytě zjevuje duch – kartuziánský mnich, jenž se jí snaží něco sdělit – a hrozí jí neznámé nebezpečí, pátrání nevzdává. Její naděje na úspěch ještě vzrostou, když jí začne pomáhat sympatický a oblíbený moderátor televizní show, jenž – a to je další ze záhad – jako by mnichovi z oka vypadl. Důležité stopy vydávají různé archivy, včetně Britského muzea, avšak klíčovým vodítkem se kupodivu stane jedinečná nástěnná kresba v jejím bytě, kde mezi spoustou detailně zobrazených městských výjevů najdou tajemnou šifru právě včas, aby se mohli pokusit zabránit teroristickému útoku…    Beverly Swerlingová, americká autorka několika úspěšných knih, si české čtenáře již získala především několikadílnou ságou z dějin New Yorku.     Beverly Swerlingová je autorkou kritikou i čtenáři ceněných románů Plantáž Shadowbrook , Město snů , Město slávy , Město naděje či Město rozkvětu , které česky vydalo nakladatelství BB/art.  Nějaký čas působila jako novinářka na volné noze. Nyní je spisovatelkou, poradkyní jiných spisovatelů a amatérskou historičkou.  Narodila se za druhé světové války v Bostonu, jako dospělá strávila celou řadu let v Evropě, teď žije s manželem v New Yorku. Více se dozvíte na www.beverlyswerling.com.

Zařazeno v kategoriích
Beverly Swerlingová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

ŘEKA ČASU



Přeložila Jitka Fialová

ŘEKA ČASU

BEVERLY

SWERLINGOVÁ


Vydalo nakladatelství BB/art s.r.o. v roce 2016

Bořivojova 75, Praha 3

Copyright © 2013 by Michael A Ltd.

All rights reserved.

Z anglického originálu Bristol House

(First published by Penguin Group, New York, 2013)

přeložila © 2016 Jitka Fialová

Redakce textu: Milena Kudělová

Spolupráce: Daniel Putík

Jazyková korektura: Mirka Jarotková

Grafická úprava obálky © 2016 Jan Matoška

První elektronické vydání v českém jazyce

ISBN 978-80-7507-835-3 (pdf)


Billovi, jako vždycky.

A Michaelovi, našemu navždy drahému chlapci.

Odpočívej v pokoji.



Příběh Řeky času se souběžně odehrává ve dvou stoletích,

šestnáctém a jedenadvacátém; mnich a historička, oba sužovaní láskou

a obavami, se v něm setkávají „jako v zrcadle, jen v hádance“,

zatímco se každý řítí vstříc vlastnímu osudu, a ačkoli je

dělí pět set let, jejich životním drahám hrozí střet.





KAPITOLA PRVNÍ

Byt má sedm pokojů, je tedy mnohem větší, než jaký Annie potřebuje, ale

leží jen čtyři minuty chůze od Britského muzea, kde bude často pracovat,

navíc v samém srdci Holbornu, londýnské čtvrti, na kterou se převážně

soustředí její výzkum. Nemluvě o tom, jak lákavě vypadají zdejší vysoké

stropy, krby a široká okna s výhledem na rušnou ulici Southampton Row,

po níž severním a jižním směrem jezdí patrové autobusy na taková místa,

jako je stanice metra Chalk Farm či obchodní a zábavní centrum Covent

Garden ve Westminsteru.

„Navrhuji,“ řekla paní Waltonová, „abyste si to tady znovu sama prošla.

Včera s vámi ještě tak cloumala pásmová nemoc, že jste určitě pořádně

nevnímala, co vidíte.“

Bude jí tak šedesát, pomyslela si Annie. Blond, stále hezká – bezpochyby

svého času typická anglická kráska. Možná zde bude rodinná podoba sneteří, se Sheilou MacPhersonovou, sekretářkou ředitele nadačního fondu

Šalom, tedy organizace, která Annie Kendallovou do Anglie vyslala. Moje

tetička Bea shodou okolností právě v době, kdy do Londýna dorazíte,doktorko Kendallová, poletí do Singapuru navštívit syna. Pokud vím, velmi

ráda by byt pronajala a opatřila si tak něco peněz navíc, i když jen pod

podmínkou, že nájemce se o její majetek bude starat.

Annie si v tašce přes rameno nesla ověřený šek od Šalomu. Přišlapodesat soupis zařízení bytu, zaplatit, převzít potvrzení o platbě a vyzvednout

si klíče. Paní Waltonová odjíždí nazítří, v úterý prvního května, hned

časně ráno. Podle jejich dohody se potom Annie může nastěhovat třeba

okamžitě, bude-li chtít.

„Tak pojďte.“ Budoucí paní domácí vtiskla Annie do ruky seznam všech

věcí v každém pokoji. „Tohle si vezměte s sebou a rozhlédněte se po bytě

bez toho, že bych vám nahlížela přes rameno.“

„Jestli vám to nebude vadit...“

„Nebude. Jen běžte. Budu v kanceláři, kdybyste se chtěla na něco

zeptat.“ Podle její neteře si Bea Waltonová vydělává na živobytí správou

majetku nepřítomných vlastníků. Do její pracovny na vzdáleném konci

bytu lze vstoupit buď samostatnými dveřmi z venkovní chodby – vysoký

11


strop, široké schody a harašivý starý výtah –, nebo z takzvaného přijímacího

pokoje. Jen si to představte, Annie Kendallová z Brooklynu bude bydlet

v bytě, kde mají přijímací pokoj! Ne že by byl nějak mimořádně parádní.

Spíš je tu znát zašlá sláva a vybavení budí dojem, že věci leží na stálestejném místě už dlouhá léta. Ale je zabydlený. Solidně postavený. Pohodlný.

Jinými slovy dokonalý. Annie si od někdejší anglické krásky vzala papíry,

zahnula doleva a vykročila dlouhou chodbou, která tvoří páteř bytu.

Na stěnách tu visí staré skici a kresby spolu se dvěma zrcadly vezlacených rámech, která pocházejí z devatenáctého století; když se do nich podíváte, připadá vám, že se na povrchu skla vlní rtuť. Na mahagonovém stole ve tvaru půlměsíce stojí váza se zářivě žlutými tulipány; na dalším, o pár kroků dál, svítí lampa. V tmavém průchodu obě vytvářejí malé oázy jasu. Anniino cvičené oko historičky architektury odhaduje délku chodby na patnáct set šedesát centimetrů, plus minus decimetr a půl. Okna všech místností, jen s výjimkou velké staromódní koupelny, hledí naSouthampton Row. První dveře vedou do ložnice paní Waltonové. Annie nahlédla dovnitř. Na posteli dva otevřené kufry, před malou televizí připravené žehlicí prkno.

Za dalšími dveřmi je druhá ložnice, tu si vezme ona. Včera, po příletu z New Yorku, si v ní ale nevšimla skoro ničeho jiného než pozoruhodné černobílé drobnokresby, která se táhne přes celou stěnu. Miniaturní překrývající se výjevy z Londýna zde tvoří nepřehlednou chaotickou mozaiku. „Nakreslil ji jistý Stephen Fox,“ vykládala paní Waltonová. „Bydlel tady sám až do smrti. Chudáček, přejelo ho auto, v jedné z posledníchlegendárně hustých londýnských mlh. Vím, jeho styl je poněkud zvláštní, ale kresba se nám líbila, a tak jsme se jí při malování vždycky vyhnuli.“ Annie také padla do oka, ale z přemíry detailů se jí točila hlava jako zilustrace v dětské knížce Kde je Valda?, v níž máte v davech lidí naléztkonkrétní postavičku.

Teď se k drobnokresbě na stěně obrátila zády a přeletěla pohledemzbytek ložnice. Postel se staromódním vyšívaným přehozem, noční stolek, prádelník, skříň na šaty a židle. Vše příjemné, útulné, přívětivé. Dostatečně z nich vyzařuje klid, usoudila, takže tady dokáže usnout, i když bude mít před sebou tu šílenou změť. Vrátila se do chodby a dveře za seboupečlivě zavřela.

Pak přišla na řadu malá jídelna a vedle ní nedávno zmodernizovanákuchyně. Za nimi dlouhá chodba bytu zabočila ostře vlevo a po dalších asi dvou a půl metrech skončila u malé ložnice, původně určené zřejmě pro služku.

12


Annie ale asi opravdu stále ještě trpí pásmovou nemocí. Prochází se tady a zírá, snaží se představit si, jak se jí tu bude žít, a soupis majetku dočista pustila z hlavy. Bude muset všechno projít ještě jednou.

Otevřela dveře do malé zadní ložnice. Podle seznamu se zde nachází manželská postel, prádelník se šesti zásuvkami, psací stůl, dvě lampy, několik knih a dekorativních předmětů.

Nic takového však před očima nemá.

„Gloria Patri, et Filio, et Spiritui Sancto.“ Mnich ta slova zpívalmonotónně, v hlubokém uctivém předklonu. „Sicut erat in principio,“pokračoval a napřímil se, ale místo na knihu ve svých rukou se podíval na kříž na stěně před sebou. „Et nunc, et semper, et in saecula saeculorum. Amen.“ Oknem po straně pronikal do pokoje široký pruh paprsků, takže jeho postavu zalévala sluneční záře. Hábit měl čistě bílý; vše kolem ve srovnání s ním působilo bezvýrazně. Jediný kontrast tvořily mnichovy tmavé vlasy kolem kolečka vyholeného na temeni hlavy, přesně jak si to žádá tradiční účes zvaný tonzura.

Mnich knihu zavřel, hbitě se otočil k Annie a usmál se.

Okamžitě přibouchla dveře.

Ohlédla se, instinktivně vyhlížela nějakého svědka. Krátké rameno chodby zelo prázdnotou. Došla k rohu a podívala se dlouhou chodbou až k přijímacímu – nebo spíš obývacímu? – pokoji, či jak mu má vlastně říkat. Nic. Nikde nikdo. A slyšet bylo pouze rádio, které tlumeně hrálo, nejspíš v kanceláři Bey Waltonové na opačném konci bytu.

Annie se obrátila, vrátila se k malé ložnici a na dveře přitiskla ucho. Naprosté ticho. Sáhla po kulaté klice.

Manželská postel, prádelník se šesti zásuvkami, psací stůl, dvě lampy, několik knih a dekorativních předmětů: přesně podle seznamu. Pokoj malý, ale se dvěma okny, takže se dá dobře větrat napříč. Světla tam však teď proniká jen málo. Je pozdě odpoledne, navíc zamračeno a hrozí déšť, stejně jako když sem přijela. Žádné sluneční paprsky.

A žádný mnich.

Prchavý okamžik uvažovala, jestli by nebylo lepší ze všeho vycouvat. Z té práce, z bytu. Ze všeho.

Absurdní nápad. Ten úkol je – přinejmenším pro ni – životní šance. A navíc na duchy přece nevěří.

Paní Waltonová si vzala šek a obě podepsaly soupis zařízení a smlouvu o pronájmu. Pak klíče k bytu číslo osm v Bristolském domě přešly z ruky do ruky. A od zítřka tu na tři měsíce vše patří Annie.

13


✶✶✶

Hotel U Dvou princů v Gower Street je od Bristolského domu vSouthampton Row, co by kamenem dohodil. Hrdě předvádí okouzlující

a vkusné pokoje navržené tak, aby vyhovovaly právě těm turistům, kteří

se chtějí ubytovat pár kroků od Londýnské univerzity nebo Britského

muzea. Už když se Annie ještě v New Yorku dívala na fotografie hotelu

na jeho webové stránce, připadaly jí pokoje klaustrofobicky malé, ale co

na tom, stráví tam přece jen dvě noci. Její dvě velká zavazadla na podlaze

teď zabírají valnou část skromňoučkého prostoru, takže tu nezbývá ani

tolik místa, aby se energie způsobené nervozitou zbavila svižnou chůzí

sem a tam. Stojí proto v úzké mezeře mezi postelí a zavazadly, v hlavě jí

opět zní starobylá latinská slova a má pocit, že její srdce bije přesně v tom

rytmu, jaký slyšela poprvé, když klečela vedle otce v nějakém klášteře,

kam rodinu vyvezl na výlet.

Takové výpravy byly pro její dětství typické. John Kendall byl uznávaný učenec, znalec církevních dějin. Snad právě proto se později Annie specializovala na Anglii pozdní renesance, zejména na architekturuLondýna v době Tudorovců. A v dizertaci nazvané Vliv protestantskéhoobrazoborectví na venkovní výzdobu domů posvátnými předměty v tudorovské Anglii v letech 1537–1559 zkoumala, jak takřka přes noc z fasádsoukromých domů zmizely kříže a obrazy světců i Panny Marie poté, co seJindřich VIII. rozešel s Římem. Zkušební komise její práci přijala „zvlášť pochvalně“.

Gloria Patri, et Filio...

Annie si pamatovala, jak se jako dítě tiskla obličejem ke škrabavému tvídu otcova saka a jak byl vždycky cítit tabákem. Věděla zcela jistě, že právě on jí vtiskl do ruky první tužku. „Namaluj něco, Annie. Kreslivšechno, co vidíš.“

Rozepnula zip, z vnější kapsy jednoho z kufrů vytáhla blok a tužku a udělala první čáru. Coby historička architektury, ne profesionálníkreslířka, nemusí umět kreslit s úzkostlivou pečlivostí, na profesionální úrovni. Má talent na rychlé skici, přesto přesné a zdatně řemeslně provedené. Ukazují celek, zachycují spíše náladu než každičký detail ozdobných říms a okenních překladů. A opět, jako tak často, sotva se do kreslení pustila, se jí toho najednou vybavilo víc, než na kolik si vzpomíná, že viděla.

Rozhodnými, jistými tahy z papíru vystupoval svět: vznikly tři pohledy na mnicha v bílém, zalitého slunečními paprsky. Na prvním se skláněl před krucifixem; na druhém ho nakreslila, když se napřímil. V oboupří>14


padech k ní stál zády. Třetí náčrtek zachytil poslední okamžik, kdy ho

viděla, ten nejznepokojivější, kdy se k ní obrátil čelem a na uvítanou se na

ni zářivě usmál. Na všech třech skicách bylo stejné pozadí; prostá, až

strohá místnost. Pod křížem klekátko – jedno z těch individuálních, jaká

se v kostelích často vídají. Po mnichově levém boku stolička vedle stolu,

na němž leží otevřená kniha; jako by na chvíli nechal studia, aby se

pomodlil. Kápi, kapuci typickou pro mnoho mnišských kuten, shodil na

záda a zůstal prostovlasý.

Když potom, v další sérii rychlých skic na novém papíře přišly na řadu jeho rysy, tužka jako by znovu věděla víc než sama Annie. Nejdřív profil, aby byla vidět tonzura, oholený vršek hlavy. Pak pohled přímo zpředu. Hubený obličej, vystouplé lícní kosti, nos možná poněkud širší. Zcela jistě pohledný muž, ale žádný hezoun; před tím ho zachraňuje výrazná brada s nápadnou rýhou dole.

Hned jak dokončila poslední kresbu, všechny je znovu prohlédla asnažila se zhodnotit, co přesně vytvořila. Obrázky mnicha, který se zjevil – a potom zase zmizel – na místě, kde ani jediný detail nepřipomíná pokoj, v němž ho spatřila.

Zachvěla se. Zdravý rozum jí napovídal hrůzostrašný závěr: že to celé musí být pouhý výplod fantazie, že všechny ty podrobnosti v kresbách pocházejí jen z její mysli.

Tužku odložila a náčrtník vrátila do kufru. O čtyři hodiny později – podle jejích biologických hodin právě bylo osm večer, ovšem v Londýně jedna po půlnoci – vstala, blok zase vytáhla a ke každé kresbě připsala datum a čas.

15


KAPITOLA DRUHÁ

Sotva se Annie několik minut před šestou v pokoji hotelu U Dvou princů

vzbudila a viděla, že oknem se dovnitř dobývá jasné slunce, uvědomila si,

že v ní sílí pocit příjemného očekávání.

Už šest týdnů nemyslí skoro na nic jiného než na pobyt v Londýně a maluje si zářnou budoucnost, díky níž se její život radikálně a zcela zaslouženě změní k lepšímu. Ale tady a teď, právě když má všechno začít, se jí svírá žaludek a kdesi hluboko v hlavě číhá zmatek.

V koupelně je sprcha; voda sice nemá největší tlak, ale teče teplá a je jí hodně. Annie se rychle osprchovala. Vlasy – rusé, silně kudrnaté, dlouhé po bradu – se bez mytí obejdou dalších čtyřiadvacet hodin. Zatím si skoro nic nevybalila, jenom našla smaragdově zelenou úpletovou halenku a teď s ní párkrát zamávala, aby se zmačkaná místa narovnala. Snad tahle barva dokáže osvěžit černý kalhotový kostým, ve kterém trčí už tři dny.

Z dolního patra stoupala vůně kávy, přestože hotelovou jídelnu ještě neotevřeli – až v sedm, jak sděluje vývěska. Půl hodiny čekat nevydrží; Annie vyšla ven. V tuto denní dobu bylo chodců málo, ale i bez nich vládl na Southampton Row ruch. Proudy vozidel, většinou těžkopádné červené autobusy ahranaté černé taxíky, jezdily jeden za druhým v obou směrech. Annie stála proti Bristolskému domu a ten kousíček světa si důkladně prohlížela. Mezi vozy se čas od času objevila mezera, která jí otevírala průhled na jeho nenápadný vchod. Dům vmáčkli mezi dva obchody; jeden prodává alkoholické nápoje a před druhým nějaký muž právě rovná novinykolemjdoucím před oči. V téže ulici jen o něco dál stojí velký hotel.

Po několika minutách před Bristolským domem zastavilo auto. Taxík objednaný telefonicky, usoudila Annie, když uviděla, že z domu vychází paní Waltonová a táhne dva kufry. Řidič je uložil dozadu dozavazadlového prostoru, paní Waltonová do vozu nastoupila, ten se opatrně zařadil do proudu vozidel a nabral rychlost.

Od této chvíle byt patří jen jí.

✶✶✶

16


Vůně paní Waltonové z pokojů ještě ani nestačila vyprchat. Freesia od

Fragonarda, hlásal nápis na obalu parfémovaného tělového pudru vkouelně, který jeho majitelka nechala otevřený, když na poslední chvílispěchala, aby stihla časný let. Annie nádobku zavřela, odnesla do ložnice své

bytné, kde ji položila na staromódní toaletní stolek – jinak tam všechno

vypadalo skoro stejně jako předchozího dne, jen žehlicí prkno a kufry

zmizely –, a zavřela za sebou dveře.

Ticho. Před ní se táhla dlouhá chodba.

Annie udělala několik kroků, pak ještě několik. Kolem žlutých tulipánů a stolku s lampou, v téhle době zhasnutou, protože jediným oknem vniká dovnitř jasné denní světlo. Došla k místu, kde chodba zatáčí doleva,zastavila se jen na tak dlouho, aby se zhluboka nadechla, a potom zahnula za roh.

Dveře do zadní ložnice zůstaly otevřené. Tam nic k vidění nebylo. Annie šla dál. Na prahu se zastavila a hlasitě zašeptala: „Gloria Patri, et Filio, et Spiritui Sancto.“ Odpověď, Sicut erat in principio, et nunc, et semper, et in saecula saeculorum, však zazněla jen v její hlavě.

Roztřesenou rukou dveře zavřela a prchla. Annie se pro běh snad narodila. Je v sedmém nebi, kdykoli jí pod nohama ubíhá chodník, zatímco má kůži hladkou potem. Jakmile prodlouží krok a má za sebou slušnou vzdálenost, cítí v každém centimetru těla, že je naživu. To miluje. I teď, když vyšla z Bristolského domu, by si rádarychlým pohybem vyčistila hlavu, ale není na to oblečená. Místo toho seuchýlila do kavárny ve stejné ulici o několik dveří dál.

Dnes nebyl žádný mnich tam, co včera; to docela dobře může znamenat, že si všechno vyfantazírovala. Ne, jen ať si pěkně na rovinu přizná, jak to je. Možná má halucinace. Má drahá Annie, jsi alkoholička. Jsi silná a krásná a běh ti pomohl té závislosti se zbavit, ale ochlasta budeš vždycky. Ten hlas v její hlavě nepatří jí, to mluví Sidney O’Toole, její kámoš z AA, ze společenství Anonymních alkoholiků, který ji hned na druhém setkání vzal pod ochranná křídla a tak či onak jí od té doby pomáhá.

Ale Annie halucinacemi netrpěla, ani když ještě pila. Každý je nemá. Tak proč až teď, když už čtyři roky nepozřela ani kapku?

Třeba má nádor na mozku. Anebo je to ještě horší. Co když ztrácí zdravý rozum?

Prošla peklem a přišla o všechno, ale přece jen se jí nějak podařilo se z toho vyhrabat. A teď začne šílet?

17


Hodiny na stěně ukazovaly za deset minut devět. Práce, jak ví odedávna, je skvělou záchranou, někdy dokonce jedinou. Nejvyšší čas se do nípustit. První zastávka: Sbírka londýnských dokumentů z doby Tudorovců, která se naštěstí právě teď nachází v Britském muzeu. Londýnské instituce na svých internetových stránkách seznamy zaměstnanců nezveřejňují, ani tam nevyvěšují jejich fotografie. Annie si před příjezdem do Anglie s touto archivářkou sice vyměnila pár dopisů, ale jak vypadá, v tom se musela spolehnout jen na svou představivost; v duchu ji viděla starou, maličko sehnutou, s drdolem z šedivých vlasů. PaníFranklinová však byla vysoká, světlovlasá a úžasná a už deset minut poseznámení trvala na tom, že si budou tykat. Při Anniině výšce sto padesát pět centimetrů, pihách, které k rusým vlasům patří, a zhruba stejném věku – za pár měsíců jí bude třiatřicet – by vedle Jennifer mohla docela snadno přijít k pocitu méněcennosti. Naštěstí archivářka byla přátelská a ochotná. Strávila s Annie skoro tři hodiny a z širokých, nízkých zásuvek, které sahaly od podlahy ke stropu, trpělivě vytahovala dávné listiny, zatímco diskutovaly o takových záhadách Holbornu šestnáctého století, jako zda Crooked Bone Alley opravdu ležela mezi Red Lion Street a Great Ormond Street.

Annie se začala cítit provinile. „Neuvěřitelně jsi mi pomohla, alemyslím, že bych tě neměla tak dlouho zdržovat.“

„Tím se netrap,“ řekla Jennifer. „Bylo mi potěšením. V dnešní době nemám moc šancí si o tak vzrušujících věcech promluvit. Všichni tady ohrnují nos nad vším, co se nestalo dřív, než Caesar dobyl Galii.“

Jennifer vlastně pracuje jinde, v Londýnských archivech, ale část jejich oddělení dokumentů a map se nyní přestavuje. Čirou šťastnou náhodou právě tu sbírku, která Annie – i archivářku – zajímá, dočasně umístili do suterénu Britského muzea, čtyři minuty chůze od Bristolského domu.

„Podle názvu předpokládám,“ řekla Jennifer, „že nadační fond Šalom je židovský. Z Izraele?“

„Ne. Američtí Židé, kteří se zajímají o evropskou diasporu. Zejména o Aškenázy v severní Evropě v šestnáctém století. O jistého Žida zHolbornu.“

Archivářka zvedla půvabně vyklenuté obočí. „Je mi líto, ale to je téměř beznadějné. Kdyby ses mě byla zeptala, byla bych ti řekla, že za Tudorovců nikdo nemohl být veřejně označen za žida.“

Takže podle Jennifer ona neví, že anglické židy ve dvanáctém století

18


hromadně vraždili a v tom příštím je oficiálně vykázali ze země. „Téměř

beznadějné, ale ne nemožné,“ řekla. „Několik židovských obchodníků si

v průběhu let cestu do Londýna zase našlo.“

„Snad,“ souhlasila Jennifer. „Ovšem používat takové jméno, vlastně na sebe přímo upozorňovat... Myslím, že by ses na tu práci mohla klidně vykašlat. Žádnou oficiální zmínku o židech v Holbornu za Tudorovců jsem jakživa neviděla.“

„Já taky ne,“ přiznala Annie. A potom dodala, přičemž opatrně vážila slova. „Ale v poslední době vyšel na světlo nějaký nový materiál.“

Nemohla si nevšimnout, že Jennifer přimhouřila oči. „Opravdu? Nový materiál z období vlády Tudorovců? Fascinující. V žádném časopise jsem nic v tom smyslu neviděla.“

„Zatím nic nepublikovali,“ vysvětlila Annie.

Archivářka se odvrátila a některé z knih, do nichž nahlížely, vracela na místo na police. „Chápu to tak, že máš v úmyslu tu mezeru zaplnit.“ Hlas neprozrazoval nic z myšlenek, které se před okamžikem zračily v jejím obličeji. Když se obrátila, zase se usmívala. Co Annie vyhodnotila jako nestřežený záblesk profesionální závisti, už nebylo znát. „A co oběd? Tady v muzeu je docela dobrá restaurace. Vlastně vaří dobře až moc. Asi pro nás nezbude stůl. Ale ještě máme v záloze kavárnu. Pokud bys tedy nedala přednost něčemu neformálnějšímu.“

Annie mrkla na hodinky. Dvě hodiny. U Dvou princů se už stejně nestihne odhlásit. I když... Kdyby si pospíšila, možná by je přece jenpřemluvila, aby nad tím přimhouřili oči. Sáhla do kapsy a nahmátla klíč k bytu číslo osm v Bristolském domě.

Ale co, čert to vem. Jedna noc navíc v hotelu bez přízraků, to není zase tak špatná vyhlídka. Je čas jít na oběd. „Zkusme nejdřív tu restauraci,“ navrhla. Bylo dost pozdě, proto volných stolů měli hned několik, zbývající hosté už většinou platili a chystali se k odchodu. Jennifer a jejího hosta uvedli k vybranému místu u skleněné stěny s vyhlídkou na starou slavnoukruhovou čítárnu a novou vznosnou skleněnou kopuli, která dvoranu kolem ní zastřešuje. „Jako zaměstnanec dostávám desetiprocentní slevu,“ řekla Jennifer. „Nedáme si láhev něčeho pořádného?“

„Omlouvám se, nepiju,“ odmítla Annie. „Ale ty si dej.“

„Tak jenom sklenici.“ A když číšník přišel a zase odešel: „Zmínila ses, že jsi tu sama. Možná by sis někdy chtěla se mnou a s mým manželem někam vyjít. Prohlédnout si – ach, zdravím! Co ty tady děláš?“

19


K Jennifer přistoupil muž a sklonil se, aby ji políbil na tvář. „Měl bych asi říct, že jsem doufal, že tě tu zahlédnu. Ale přiznám se: mám hosty a obcházíme spolu nejvýznačnější londýnské pamětihodnosti.“

Annie samu sebe přistihla, že jí klesla čelist a že zírá. Jestli to Jennifer postřehla, nedala na sobě nic znát. „Annie, tohle je slavný GeoffreyHarris, který v nejsledovanějším čase v televizi dává pořádně zabrat politikům. Geoffe, to je doktorka Annie Kendallová. Historička architektury z New Yorku. Přijela sem kvůli nějakému výzkumu pro nadační fond Šalom. Pro tebe je v každém případě příliš chytrá.“

Annie cosi zamumlala, ale zírat na něj nepřestala.

Geoffrey Harris je docela pohledný: tmavé vlasy, vystouplé lícní kosti a výrazná brada s nápadnou rýhou. Tonzuru nemá, dokonce ani pleš; jinak ale vypadá naprosto přesně jako mnich, kterého viděla v zadní ložnici v bytě číslo osm v Bristolském domě.

20


KAPITOLA TŘETÍ

Ve středu ráno Annie chvíli zápasila se zavazadly, než je dostala až do bytu,

ale pak za sebou konečně zavřela dveře a chvíli postála v dlouhé chodbě.

Naslouchala tichu.

Kufry mají kolečka, ovšem jsou tak nadité, že se s nimi těžkomanipuluje. Oba vmanévrovala do pokoje, který jí bude sloužit jako ložnice, a přinesla i kabelu a kabelku. Tentokrát, aspoň zatím má ten pocit, na ni neobvyklé umělecké dílo tolik nezapůsobilo. Snad díky tomu, že je deset hodin dopoledne, takže světlo dopadá šikmo na stěnu, u níž stojí postel s půvabným vyšívaným přehozem, a ne naproti, na impozantní černobílou drobnokresbu.

Na tak pěkném přehozu by bylo škoda věci vybalovat, proto ho složila a schovala do dolní zásuvky prádelníku. Teprve pak zvedla na postel první kufr. Když za půl hodiny vše pověsila nebo složila, přišla na řadu kabela.

Je velká, prostorná a zdobí ji nápis Davisova škola; tam pracovala, než přiletěla do Londýna. Má v ní notebook spolu s mnoha jinými věcmi, včetně náčrtníku s kresbami toho, co viděla během těch několika málo mimořádných okamžiků v pondělí odpoledne. Annie náčrtník vytáhla, našla skicu, která zachycuje mnichovu hlavu a obličej z několika úhlů, a opřela ji o polštář. Potom sáhla po notebooku.

Geoffreyho Harrise si našla na Googlu už včera odpoledne, jakmile se rozešla s Jennifer Franklinovou a vrátila se ke Dvěma princům. Ukázaly se desítky výsledků. Jak Jennifer řekla, Geoffrey Harris je dobře známý. Jeho program zjevně má vysokou sledovanost, jako ve Spojených státech Dateline nebo 60 Minutes, ale zaměřuje se na veřejné činitele a jejichaktivity. Našla také celou řadu článků v časopisech a v novinách, ať už je napsal on, anebo někdo jiný o něm, a přepisy přinejmenším tří desítekrozhovorů, které mu za posledních šest let poskytl snad každý známý politik nebo státník a v nichž byli zpravidla podrobeni důkladnému výslechu kvůli tomu, co udělali, případně neudělali. Objevila jedinou informaci zosobního života: čtyři roky starou zprávu o tom, že jeho manželka zemřela při automobilové nehodě.

Annie z Harrisovy webové stránky stáhla jeho portrét. Sedla si na postel

21


s notebookem na klíně a fotografii otevřela. Chytrost mu kouká z očí,

vypadá dokonale sebevědomý a není jen pohledný; je doslova neodolatelný. Tmavé vlasy, světlé oči – možná šedé, možná modré – a rýha na

bradě. Znovu zalétla pohledem k náčrtníku. Nepochybuje ani vnejmenším. Muž, jehož potkala v Britském muzeu, nejenže vypadá jako mnich,

kterého nakreslila ještě před tím setkáním, on jako by duchovi přímo z oka

vypadl.

Strávila hodinu bezvýslednou snahou představit si, že Harris se zamnicha převlékl, a úvahami, že ji snad někdo zaplétá do pečlivě připraveného podvodu, v němž hraje roli jak on, tak paní Waltonová – jak jinak by se přece do jejího bytu dostal? A jestli tomu tak opravdu je, obětí tohopodfuku musí být ona, aspoň tak to zatím vypadá. Ale proč? Nemá ani peníze, ani vliv, nic, oč by někdo mohl stát. Je to absurdní, jako většinakonspiračních teorií.

Zbývá možnost, že Geoffrey Harris je z jednovaječných dvojčat. Ale proč by se o takové pikantní zajímavosti nenašla na internetu ani zmínka? A i kdyby bratra skutečně měl, to spiknutí by se jen posunulo o něco dál, ovšem jeho podstata by zůstala stejně nesmyslná. Stejný argumentvylučuje eventualitu, že existuje dvojník, s nímž není příbuzný. Krom toho si Annie nemyslí, že by jejich podobnost sahala tak daleko, aby to ošálilo její zkušené oko, natož ruku. Přesně ví, co viděla; jak v Bristolském domě, tak v Britském muzeu.

Zbývá jediný logický závěr. Geoffrey Harris vypadá, jak vypadá, protože ten mnich je jedním z jeho předků. Takže i když je to krajně zvláštní, mnich musel kdysi žít a Annie Kendallová viděla ducha. Fakt, že na ně nevěří, na tom nic nemění.

A to není jediná věc, kterou si musí srovnat v hlavě. Že se setkala sHarrisem ani ne za čtyřiadvacet hodin po tom, co ten přízrak viděla, to nemůže být pouhá shoda okolností. Mnich jí posílá vzkaz, dává jí najevo své úmysly. Dobrá; ona se vyjádří stejně jasně.

Annie položila notebook na postel, rychle vzala náčrtník a kabelu a zamířila do zadní ložnice. Dveře byly stále zavřené, přesně jak je včera ráno nechala, když odtamtud v panice uprchla. To se víckrát nestane.Nařímila se a sáhla po klice, strčila do dveří a vešla. Malá ložnice jípřipadala zatuchlá, neužívaná. Duch tam nebyl. Ani krucifix, ani klekátko, ani ostatní mnichovy věci. Místo toho znovu viděla položky uvedené vsouisu: postel, prádelník se šesti zásuvkami, psací stůl, dvě lampy, několik knih a dekorativních předmětů.

22


Kabela jí najednou ztěžkla v ruce, jak ucítila váhu věcí, kterépředchozího dne z náhlého popudu nakoupila. Má plán, ale nejspíš bude zjevně stejně šílený jako samotná představa, že tu mnicha viděla; je s ní vpříkrém rozporu naprostá všednost toho, co ji právě obklopuje.

Annie zvedla ruku a dotkla se stěny. Bezesporu skutečná. Zaklepala na omítku a odměnou jí bylo zadunění pevného zdiva. Nic nezní dutě, nicnenasvědčuje tomu, že by aspoň její část šlo posunout a umožnit tak zmizení hodné Houdiniho. Faktům tedy odpovídá jediný závěr, ten, ke kterému došla včera. Ten duch existuje. Opravdu viděla, co viděla a co nakreslila.

To je sice pozoruhodné zjištění, a možná i převratné, ale ona nemá ani zkušenosti, ani finanční prostředky, aby se do zkoumání něčeho takneobvyklého mohla pustit. Musí za tři měsíce stihnout, za co ji nadační fond Šalom platí, a všechno vsadila na naději, že to dokáže. I kdyby tohlestrašidlo skutečně existovalo, ona nepřipustí, aby odvádělo její pozornost jinam, nic takového si nemůže dovolit. A proti pátrání po duchovi mluví další argument: kdo jí uvěří? Dokonce i kdyby nakrásně mohla doložit, že ten přízrak spatřila – a těžko si představit, o jaký důkaz by mělo jít –, stejně by nad ní jen mávli rukou jako nad magorem, dalším ze slibných akademiků, kterým mozek zničil alkohol.

Annie odložila náčrtník i kabelu na postel a přešla k oknu. Otevřít se dalo snáz, než očekávala; dolní část se vysunula vzhůru, sotva se jí dotkla. Vyklonila se ven. Žádná panoramatická vyhlídka. Vidí jenom cihly a maltu: především zadní strany jiných domů.

Co na tom, že ten duch má živého dvojníka z masa a krve? A že jím je člověk dobře známý, který chodí po moderním Londýně? To jí nijak nepomůže. Nedá se ani nezvratně dokázat, že skici nakreslila dřív, než se s Geoffreym Harrisem seznámila.

Annie zavřela okno a vrátila se k posteli. Otevřela blok tam, kde je první kresba, ta s mnichem, jak ho spatřila poprvé, když se modlil před křížem. Obrázek položila na postel. „Objekt vymítání,“ řekla nahlas a pak dlouho čekala, poslouchala, jakou to vyvolá reakci. Žádnou. Po několika vteřinách vytáhla z kabely tři věci, které koupila předchozího dne, a vyrovnala je pečlivě jednu vedle druhé na psací stůl.

Mosazný zvonek s držadlem.

Bibli.

Vysokou bílou svíčku.

Pamatovala si, že mezi dekorativními předměty v pokoji zahlédla svícen. Jsou tam dokonce dva. Vybrala ten vyřezávaný ze dřeva. Vysoký asi

23


tři decimetry, a ačkoli pravděpodobně není starý, vypadá tak. Dohromady

se svíčkou působí klasicky, impozantně.

Zvonek, kniha a svíčka.

Koneckonců je dcera Johna Kendalla. Není tedy divu, že zná nástroje, kterými se provádí exkomunikace, a přízrak katolického mnicha by se ničeho neměl děsit víc.

Annie položila vedle svíčky krabičku zápalek, potom výtisk oficiálního textu duchovního vypovězení a poslání do pekla. Text spolu s předpisy, jak obřad vykonat, vyhledala v liturgické knize Římský rituál, závazné pro celou katolickou církev. Když do Rituálu chtěla nahlédnout ještě za dob studií, musela zajít do odborné knihovny. V dnešní době je k dispozici online.

„Teď už nebudete moct tvrdit,“ řekla do ticha, „že jsem vás nevarovala včas.“ Když si Annie byt prohlížela poprvé, usoudila, že ložnici vzadu budepoužívat jako pracovnu. Za daných okolností se jí to už nezdá praktické. Proto si vše, co bude k práci potřebovat, rozložila v jídelně: notebook, samozřejmě, spolu s několika sešity, pery a tužkami, štos náčrtníků a –přežitek z doby dávno minulé v dnešních časech chytrých telefonů sfotoaparáty – kupku pohlednic. Jednu vybrala, posadila se a začala psát. To už v pozdním dopoledni sluneční světlo proudilo oknem dovnitř aosvětlovalo náramek, který ze zápěstí nesundává dokonce ani v posteli nebo ve sprše. Jako šperk je nezajímavý a zcela prostý: tenký zlatý řetízek, na němž je písmeny netradičních tvarů napsáno ARI. A co to znamená? Berte to tak, že když nemůže mít srdce přímo na dlani, nosí ho aspoň na zápěstí.

Ari je zkráceně Aaron. Tak se jmenoval její bratr, její dvojče. A taky její syn. Bratrovi pohlednici poslat nemůže – zemřel na AIDS, když jim bylo sedmnáct. Její třináctiletý syn, bratrův jmenovec, naživu je a žije vChicagu, i když ho neviděla od té doby, co mu byly tři.

Vybrala pohlednici se záběrem na Big Ben z ulice Whitehall. V popředí jede červený patrový autobus a vedle něj někdo velmi mladý řídí motocykl. Jestliže se podíváš zblízka, vypadá to, že ta motorka je starý Triumph, T 120, napsala, protože vzhledem k tomu, kdo je jeho otec, věděla, že ta na Ariho udělá větší dojem než slavná věž s hodinami. Možná 1960. Comyslíš? S láskou, máma. Pod to připsala adresu a PS: Zůstanu tu tři měsíce.

S Arim se snaží navázat kontakt už čtyři roky, od té doby, co mu bylo

devět. Začala s tím, sotva se vymotala z alkoholové mlhy a uvědomila si,

24


jak si zkazila život. Nalézt syna nebylo těžké. S jeho otcem se rozešla

dřív, než se Ari narodil, přesto ji nenapadlo, že by na Ariho rodný list

neměla nechat napsat Zakovo jméno. Aaron Johnson, syn Zacharyho

Johnsona. Takže jakmile vystřízlivěla, nebylo obtížné ty dva najít. Žili

v Chicagu, kde Zak měl rozhlasovou show o motocyklistice, o které psal

články pro celou řadu odborných časopisů. Rodný list samozřejmě Zakovi

pomohl, aby jí Ariho vzal.

Ne že by si nezasloužila o něj přijít.

Nic z toho se Arimu nikdy nepokusila vysvětlit. Takové věci dítě nemůže pochopit, natož odpustit. Místo toho se snaží najít společnou řeč s chlapcem, jaký se z něj pravděpodobně mezitím stal. Coby syn svého otce se zaručeně víc zajímá o motorky než o dějiny. Nejdřív posílaladoisy; potom, když jí je pošta neustále vracela neotevřené, pohlednice. Zatím se nedočkala jediného slůvka odpovědi, ale naděje se vzdát nehodlá.

Vzala známku ze zásoby, kterou nakoupila, hned když vystoupila zletadla na londýnském letišti Heathrow, vyšla z domu a pohlednici vhodila do poštovní schránky na rohu.

Než se vrátila, bylo poledne. Posadila se k notebooku a otevřela digitální kopii dokumentů, s nimiž ji nadační fond Šalom do Londýna vyslal. Stručné resumé bylo hned nahoře a téměř slovo od slova opakovalo, co jí Philip Weinraub, ředitel nadačního fondu Šalom, sdělil při jednom z jejich prvních setkání.

Doktorko Kendallová, domníváme se, že roku 1535 nebo přibližně v té

době muž známý jako Žid z Holbornu objevil pozoruhodný pokladsestávající z prastarých židovských artefaktů, snad z časů Druhého chrámu

v Jeruzalémě. Chtěli bychom, abyste tento fakt potvrdila a pokud možno

určila místo, kde byl poklad nalezen. Uvědomujeme si, že z nějpravděodobně nezbývá zhola nic, ale samotný důkaz, že takové předměty se

dostaly až do Anglie, by byl vskutku pozoruhodný. Annie nemůže nesouhlasit. Počin takového kalibru by skutečně dokázal znovu nastartovat skvělou akademickou kariéru, a dokonce i vzkřísit tu její, která má na kahánku. Právě kvůli tomu by nalézt Žida z Holbornu bylo větší trumf než zjistit, jak to vlastně je se zjevováním se zdejšího ducha; musí proto odolat touze doběhnout do zadní ložnice, aby se podívala, co se děje s věcmi, které tam zanechala. Při historickém výzkumu nejsou tři měsíce nijak dlouhá doba. Je čas pustit se do práce.

25


Minulý měsíc, když už to vypadalo, že tuhle práci dostane, se snažila

rychle vstřebat maximum informací o židovských artefaktech, o tom,

čemu Weinraub říká judaika. Hned na začátku se dozvěděla, že podle

knihy Genesis se židovská identita vytvořila v době smlouvy mezi Bohem

a Abrahámem a na znamení jejího uzavření má být každý muž obřezán.

Jakým způsobem mají židé Boha uctívat, je také popsáno v biblickýchtextech, a tyto rituály se pak prováděly ve starověkém Chrámu v Jeruzalémě.

Teologický význam těchto úkonů není pro Anniin úkol důležitý

a daleko přesahuje její odbornost, ale fakta historická a archeologická

hovoří poměrně jasně.

Podle Knihy královské Šalamoun postavil První chrám v desátémstoletí před Kristem. Jeho stavbu nedokládají jiné prameny kromě biblických, ale Písmo praví, že stál čtyři sta let, než ho zničilo babylonskévojsko, které přeživší Izraelity vzalo do zajetí. V roce 538 před Kristem byli

židé propuštěni a po návratu do Jeruzaléma začali v tomto prastarém

městě přesně tam, kde byl pro stavbu Prvního chrámu uměle nasypán

kopec zvaný Chrámová hora, stavět chrám nový. Bouřlivé dějiny Svaté

země se časem postaraly o to, že se na stejném místě ocitly jak pozůstatky

tohoto starověkého židovského posvátného místa – slavné Západní zdi

neboli Zdi nářků –, tak dvě nejdůležitější muslimské svatyně.

Druhý chrám však obě mešity předešel téměř o pět set let a je nesporně

doložen i v jiných pramenech než v Bibli. Existoval ještě sedmdesát let po

ukřižování Krista; potom ho římští vojáci srovnali se zemí, zakázali ho

obnovit a od té doby už v Jeruzalémě nesměl žít žádný žid, ani se tam

nesměla provádět obřízka. Pak tito dobyvatelé židovské zajatce anejcennější předměty z chrámu odvezli do Říma, kde je předvedli přitriumfálním vjezdu vítězného vojevůdce do města. Tehdy začalo období moderní

diaspory.

Pokud jde o Chrám, Annie pro svůj nynější úkol žádné další informace

nepotřebuje. V jejím hledáčku je několik hebrejských slov přepsaných do

latinky. Žádné z toho seznamu by jí ještě před měsícem nic neřeklo, ale

mezitím se s nimi seznámila.

Jela kurzorem dolů po obrazovce. Jde o pět předmětů: machta, bazech,

kaf, maachelet a mizrak. Machta je pánev, na níž nosívali žhavé uhlíky,

bazech menší pánev. Do kafu se při rituální porážce zvířat dávalo kadidlo.

Maachelet je nůž, kterým kněz prořízl hrdlo zvířeti – obvykle ovci nebo

koze, někdy teleti. Mizrak se jmenuje nádoba na zachycování krve, s níž

se kropil oltář.

26


Žádná taková oběť se nekonala už téměř dva tisíce let.

Annie si přečetla také o okrajových skupinách moderních židů, kteří zoufale touží Chrám znovu postavit a obnovit rituální obětování ovcí, koz a ptactva. Řídí se pokyny knih Genesis a Deuteronomia a zhotovují takové předměty, jaké má Annie na seznamu, přičemž používají slitiny mědipřiravené starodávnými postupy. Annie netuší, jestli artefakty na seznamu jsou autentické, ví jen to, že byly podle dochovaného popisu vyrobeny z bronzu (což je nepřesný termín pro slitinu cínu a mědi v různém poměru), a že ačkoli každý patřil jiné kongregaci, všechny údajně jsou téhož původu. Každý ze zdrojů uvedl, že jejich poklad se k nim dostal v roce 1535 jako dar Žida z Holbornu.

Seznam předal Annie sám Philip Weinraub a o původu artefaktů očividně ani v nejmenším nepochyboval. „Uvědomte si, doktorko Kendallová, co se vám vlastně dostalo do rukou.“ Svým zjevem jí Weinraub nenaháněl strach, ale při těch slovech měla pocit, že se jí jeho pohledzavrtává do lebky. „Kaf, maachelet, mizrak... Aby takové předměty existovaly v roce 1535, musely pocházet ze starověkého Chrámu v Jeruzalémě.“

Ať má Weinraub jakkoli silné charisma, v tomhle bodu mu Annie musí odporovat. Její úkol je herkulovský už teď; nemůže připustit, aby od ní očekával nemožné. „Tady zůstává v dohledatelných dějinách mezera dlouhá patnáct set let, pane Weinraube. Těžko bych mohla doufat, že najdu dokumentaci o předmětech tak starých, i kdybych na to měla tři roky, a ne tři měsíce.“

„Ne, ovšemže ne.“ Weinraub její obavy zahnal mávnutím ruky.„Posílám vás do Londýna, abyste hledala toho muže. Najděte Žida z Holbornu, doktorko Kendallová. Povězte nám, kdo byl a co dělal. Když se vám to podaří, objevíte, odkud ty poklady bral. O tom jsem přesvědčen.“

Možná. Ale dokonce i kdyby nezjistila přesně to, co Weinraub chce, pátrání vycházející z dokumentů nadačního fondu Šalom by jí mělo poskytnout dostatek materiálu, aby dokázala pro prestižní odbornýčasois napsat článek, který by mohl být příjemným překvapením. Otevřelo by jí to dveře do akademického světa, kam se tak zoufale touží vrátit. Ale toho člověka najít –

Zvuk to nebyl nijak zvlášť hlasitý, šlo jen o jakési nevýrazné zadunění, kterého by si nemusela ani všimnout, kdyby ovšem od chvíle, kdy odešla ze zadní ložnice, část jejího mozku na takový signál neustále nečekala.

Annie vyskočila. Tři dlouhé kroky ji donesly k ohybu chodby, odkud nahlédla do jejího kratšího ramene vedoucího k zadní ložnici. Dveře jsou

27


zavřené. Vyrazila kupředu a rázně je otevřela. Slunce se už před časem

schovalo za mraky, takže ihned ucítila, jak se proti ní žene vlhký a studený

vzduch. Výsuvné okno bylo vytažené nahoru, záclona vlála ve větru.

Annie nepochybovala o tom, že okno zavřela, ovšem nemohla byodpři

sáhnout, že ho i zamkla. Jak snadno se dolní díl vysunuje, toho si všimla

už dřív.

Svícen leží na podlaze u dveří; vítr ho zjevně srazil ze stolu. To musela

být ta rána, kterou slyšela. Svíčka se odkutálela ještě o něco dál. Annie ji

našla, zasunula do svícnu a vše vrátila na původní místo. Potom okno

zavřela, a tentokrát se na sto procent ujistila, že je zamčené.

28


KAPITOLA ČTVRTÁ

Běh, jak Annie zjistila, dovede její sebeovládání posílit jako máloco. Nic

jiného ji nedokáže víc podpořit v odhodlání jev v zadní ložnici Bristolského domu nebrat na vědomí.

Na mapě na Googlu si vyhlédla základní trasu, která ji po Southampton Row povede na severozápad k Russellovu náměstí. Kdyby běžela jen tam a zpátky, nevydalo by to ani na šest set metrů, ale trénink si může prodloužit až na své oblíbené tři kilometry, pokud to parkem na náměstí vezme cikcak po klikatých cestičkách. Hned po nastěhování do Bristolského domu trasu časně zrána vyzkoušela a bylo to úžasné. Vzduch čerstvý a čistý, ajakmile se ocitla v zeleni, hluk dopravního ruchu zeslábl a obklopil ji ptačí zpěv. Přímo cítila, jak se s každým krokem před ní otevírají další a další možnosti.

Potom se osprchovala, vyprala, co bylo třeba, a byt si trochupřizpůsobila. Vzhledem k tomu, že nejlepší obranou je útok, našla všechnyrozhlasové přijímače – paní Waltonové vřele na dálku poděkovala, že má hned čtyři – a na všech naladila stanici BBC Radio 4: bude mít zprávy audálosti ze světa čtyřiadvacet hodin denně. Univerzální dálkový ovladač, který našla ve své ložnici, se jí podařilo nastavit tak, že hned tři přístroje může zapnout naráz, jedním stisknutím tlačítka.

Dálkové ovládání si přichystala na stolek v chodbě co nejblíž k předním dveřím. Samozřejmě, je pošetilé myslet si, že rozhlas jí pomůže ducha zahnat, ale zneklidňuje ji představa, že pokaždé, kdy do bytu vejde, jí znovu bude vrtat hlavou, jestli je tam sama. Nemůže uškodit, pokud duševně zdravé anglické hlasy začnou hovořit na rozumná témata, jakmile překročí práh; naopak to spíš pomůže.

Takové znepokojení však samo o sobě stěží mohlo její přirozenouzvědavost zahnat jednou provždy. Sotva se vrátila z prvního běhu, hned došla na místo, odkud viděla na malou ložnici, potom dlouhými kroky zdolala zbytek vzdálenosti a dveře otevřela. Nespatřila nic a nikoho; zvonek, kniha a svíčka byly přesně tam, kam je položila. Tentokrát nechala dveře otevřené, zamířila zpátky do přijímacího pokoje – to označení se jí tuze zamlouvá – a cestou s sebou vzala povadlé a zaprášené květiny.

Bylo stále ještě brzo, když vyrazila do blízkého supermarketu doplnit

29


zásoby potravin. Na poslední chvíli do vozíku přidala dvě kytice svěžích

tulipánů, tentokrát zářivě červených. Doma se o brooklynský byt dělila se

dvěma skoro neznámými lidmi, s nimiž se málokdy viděla. Bydleli spolu,

aby se složili na astronomicky vysokou částku, kterou nájemníci musejí

platit na místech, odkud se dá dojíždět do práce na Manhattan. Lednici

měli rozdělenou na police označené jménem a jediný společný prostor –

obývací pokoj – byl stejně neosobní jako zubařova ordinace. Tenhlezpůsob bydlení ji deprimoval skoro tak jako výuka v Davisově škole. Když

londýnský úkol přijala, vzdala se jak bytu, tak zaměstnání.

Červených tulipánů bylo dost i na třetí vázu. Jednu našla v kuchyni v kredenci a odnesla ji do jídelny. Právě aranžovala květiny, kdyžzazvonil mobil. Jennifer Franklinová. „Přišla jsem na něco, co bys, myslím, měla vidět. Mohla by ses tu zastavit?“

Annie odpověděla, že může. Archivářka se na Anniinu návštěvu připravila. Uchystala dva páry bílých bavlněných rukavic. Annie stoupl tep, jen je zahlédla – znamenaly, že obě budou brát do rukou něco zvlášť starého a vzácného.

Jennifer odemkla skříň s policemi v zadní části své kanceláře v suterénu a sáhla pro předmět, který vypadal jako obyčejná trubice z kartonu, ovšem Annie věděla, oč se jedná. Stejně jako rukavice byl ze speciálníchnekyselých vláken; je součástí profesionálního vybavení pracovníků muzea. Z tohoto vysoce specializovaného obalu archivářka vytáhla dokument o ploše necelých sto dvaceti čtverečních centimetrů, mapu nakreslenou na pergamenu, v pravém dolním rohu označenou typickým rukopisemtudorovské doby, který obě dokážou bez problémů přečíst: „Richard Scranton, vlastní rukou, AD 1535.“

Jennifer mapu rozložila na velkou šedou podložku, také z nekyselých vláken se speciální úpravou, jejímž účelem je zabránit žmolkování. Každá žena prstem v rukavici přidržovala pergamen za dva rohy. Pak Jennifer jeden pustila, ale jen na tak dlouho, než lampu se zvětšovacím sklem posunula o něco blíž, přičemž dávala pozor, aby se mosaz lampy nepřiblížila ani k podložce, natož k dokumentu na ní. „Vzpomněla jsem si na tu mapu, jen co jsi tuhle odešla,“ podotkla, zatímco lampu nastavovala. „Taky mě napadlo, že by se nějaká zmínka o Židovi z Holbornu třeba mohla najít v soudních protokolech z té doby.“

Annie chvíli uvažovala. „V roce 1535 už byl Jindřichovým druhým nejvyšším soudcem Cromwell,“ řekla. Vybavit si to jméno nebyl žádný

30


úctyhodný výkon. Před Thomasem Cromwellem se třásl celý tudorovský

Londýn.

„Problém je v tom, že všechny Cromwellovy listiny jsou v samostatném archivu, který je po dobu rekonstrukce nepřístupný. Snad bych ale mohla –“

Annie zavrtěla hlavou. „S tím si nedělej starosti. Vím, že Cromwellovy papíry už prohlédli. A neobjevili nic, co by se Židem z Holbornu souviselo.“

„Já jsem si to myslela. Tady taky nejspíš nebude nic důležitého,“ukázala na mapu, „ale měla by ses na ni podívat. Jde o jedinečný exemplář. Jsou zde zakreslené domy těch, kteří se stavěli proti králi.“

Annie pergamen ve tvaru čtverce na šedé podložce pozorně zkoumala. „Vykládám si to správně, že tyto značky,“ ukázala na sérii trojúhelníků proťatých křížem, „jsou na místě, kde podle Scrantona bydleli ti, kteří odmítali přijmout Jindřichův nárok na postavení v čele církve?“

„Přesně tak. Na mapě je dvaadvacet symbolů a každý odpovídá domu, z něhož byl nakonec někdo popraven pro zradu. Protože odmítlodpřisáhnout, že podle zákona je hlavou anglikánské církve Jindřich – a ne papež. Richard Scranton byl agentem 007 své doby. Měl povolení zabíjet.“

„Taky uměl zatraceně dobře kreslit,“ prohodila Annie. „Jen se podívej, jak zachytil Fleet.“ Na Scrantonově kresbě byla říčka Fleet široká aevidentně splavná. Později, když do ní nesčetné generace Londýňanůnaházely tolik odpadků, že se zúžila na špinavý potůček, ji svedli do podzemí. Dnes teče z Hampstead Heath do Temže celou sérií podzemních stok odvádějících dešťovou vodu a splašky. Stejně jako tenkrát ale protíná oblast kdysi zvanou Olde Bourne. „Nakreslil ji tak, že by se člověku chtělo postavit se na břeh a zahvízdat na převozníka. Už někdo tuhle mapu konfrontoval s dnešním Holbornem?“

„Oficiálně ne. Ale my se nacházíme přibližně tady.“ Jennifer ukázala prstem na levý dolní roh dokumentu, ovšem nedotkla se ho.

Annie se k té partii mapy sehnula. „Přímo mezi vepřem a volem.“

Richard Scranton, kartograf smrti, na mapu tu a tam nakreslil obrázky domácích zvířat, aby naznačil, že v Holbornu v té době byla především zemědělská půda; jen několik skupinek domů provázelo říční břeh. Víc jich postavili poblíž Holborn Bar, západní mýtnice v městských hradbách, které obklopovaly celé londýnské City o rozloze jedné čtvereční míle. Takže Žid z Holbornu sice představuje jehlu v kupě sena, ale ta kupka není zase tak veliká.

Annie vyhlížela na Scrantonově mapě cokoli, co by ji mohlonasměrovat k hledanému muži, ale měla podezření, že tento dokument, sám o sobě

31


jistě fascinující, pro její úkol asi nebude k ničemu. Proč by mělo židovi

záležet na tom, zda nejvyšší křesťanskou autoritou církve v Anglii je

papež, anebo král? Avšak vzhledem k tomu, že šlo o klíčovou záležitost

tehdejší doby, mohla do dění zatáhnout každého. Annie si všimla, že jeden

z trojúhelníků přeškrtnutých křížem se nachází až u pravého horního rohu

mapy, uprostřed plochy, kterou Scranton jednoznačně označil jako otevřenou krajinu s lesíky.

Vtom to ucítila – nejdřív jako jakési brnění či bzučení někde vzadu v mozku: signál, že nedoceňuje něco důležitého. Ukázala na značku. „Netušíš, kdo nebo co to je?“

„Klášter. Přesněji řečeno kartouza,“ odpověděla Jennifer okamžitě. „Tam byla prolita první krev, dalo by se říct. Jindřich poslal několikmnichů na Tyburnské popraviště. Tehdy v květnu 1535 byli prvními popravenými ve sporu o to, kdo je hlavou církve, a bůh ví, že u nich to zdaleka neskončilo.“

Tyburn znamenal smrt oběšením, zbavením vnitřností a rozčtvrcením. I když to není ta nejstrašnější z tudorovských metod popravování, moc horších jich už –

Annie se nadechla a zadržela dech. Samozřejmě. Londýnská kartouza. Domov kartuziánských mnichů, kteří shodou okolností chodili v bílých hábitech, měli tonzury a v krvavém dramatu kolem Jindřicha VIII. a Anny Boleynové vězeli až po uši. Jindřich zahájil hromadný masakr právěpronásledováním těchto mnichů, kteří žili deset minut chůze od Bristolského domu. Takže když už musela připustit, že duchové existují, možná ten, koho viděla, je jeden z kartuziánů. Annie konečně vydechla.

„Příští týden tady nebudu,“ změnila téma archivářka a začala stáčet Scrantonovu mapu. „Letíme na krátkou dovolenou na Kanáry. Mám šest týdnů dovolené ročně, ale nesmím si je vybrat všechny najednou a ten zájezd jsme zařídili ještě předtím, než jsem se o tvém příjezdu dozvěděla.“

„S tím si starosti nedělej,“ řekla Annie. „Úplně to chápu.“ Ale veskutečnosti jí to připadalo divné. Proč se Jennifer nezmínila o dávnonaplánované dovolené v e-mailech, které si vyměňovaly před tím, než Annie do Londýna přiletěla? Vyčíst jí to ovšem nemůže.

Jennifer položila na stůl propustku s oranžovým okrajem. Ta, kterou pro Annie obstarala minule, měla lem zelený. „S tou novou tě pustí dovnitř bez doprovodu. Budeš mít přístup k většině tohoto materiálu, jen poklady v tamhleté skříni“ – ukázala na místo, kam zamkla mapu RichardaScrantona – „nebudou k dispozici, dokud se nevrátím. Nesmím půjčit klíče

32


nikomu, kdo není zaměstnancem Londýnských archivů. A jelikož ta

sbírka je zde jen dočasně, není tu nikdo, kdo by mě mohl zastupovat.“

Annie zopakovala, že si s tím Jennifer nemá dělat starosti, poděkovala a vzala si propustku s oranžovým okrajem. Ta, kterou má k blůze přiíchnutou archivářka, je na kraji purpurová. Barevně zakódovaná byrokracie.

Jennifer rovnala papíry na svém stole do úhledných hromádek. „Chtěla ses dnes podívat ještě na něco jiného?“

„Ne, díky. Rozhodla jsem se vzít si odpoledne volno. Možná obejdu nějaké pamětihodnosti.“

„To zní lákavě. Kam se podíváš?“

„Do Národní portrétní galerie.“ Annie už téměř překračovala práh a hlavu měla plnou portrétů mnichů, dost možná včetně toho, který vypadá jako „ten její“. „Přeji krásnou dovolenou. Uvidíme se, až se vrátíš.“ Až cestou k Trafalgarskému náměstí Annie napadlo, že naděje, které do návštěvy zpočátku vkládala, pravděpodobně nejsou opodstatněné. Pokud mnich nepocházel z bohaté rodiny a jeho obraz nenamalovali, ještě než do kláštera vstoupil, v Portrétní galerii nebude. Sbírka nezachycuje důležité události jednotlivých dob, jenom významné osobnosti – a z nich pouze ty dostatečně bohaté, aby si mohly dovolit oficiální portrét. Nicméně někde začít musí.

Jak se ukázalo, galerie má celé oddělení věnované Tudorovcům, z toho tři místnosti vyhrazené Jindřichovi VIII. a jeho době. Celkem tu vystavují osmdesát sedm portrétů tohoto krále, sedmnáct Anny Boleynové ačtyřiadvacet Thomase Cromwella, mezi obrovským počtem jiných. Pokud však jde o mnichy z londýnské kartouzy, Annie tam nenašla ani náčrtek.

Do galerie dojela metrem, ale když z ní vyšla s prázdnýma rukama,rozhodla se, že bude větší zábava jet domů autobusem. Muž, který u paty Nelsonova sloupu krmil holuby, jí poradil číslo devadesát jedna. „Paninko, je to kousíček. Tamhle. A jede po Southampton Row k nádraží Euston Station.“

Sotva se usadila nahoře v patrovém autobusu, nadšená výhledem, který se jí naskýtal, zazvonil jí mobil.

„Zdravím, jsem rád, že jsem vás zastihl. Tady Geoff Harris. Doufám, že se na mě pamatujete. Jenny Franklinová nás tuhle představila v muzeu. Pohrozil jsem jí těžkým ublížením na zdraví, když mi nedá vaše číslo.“

33


✶✶✶

Chce se jí na něco zeptat, řekl. Mohlo by to být důležité, ale není si tím

jist. Nezašla by s ním na skleničku? „Nepiju,“ odpověděla. „Tak na kávu?“

„Samozřejmě.“ Když mu pak vylíčila, kde je – v autobuse mířícím na sever po Kingsway –, dodal: „Vystupte u stanice metra Holborn a zahněte doleva. Uvidíte krátkou uličku, takzvanou Sicilskou. Ta kavárna sejmenuje U Chloe. Nemůžete ji minout.“

Skutečně ji neminula. U Chloe nejenže leží na příhodném místě, ale Annie se tam okamžitě cítila velmi příjemně, jako v bonboniéře. Stěny potažené rudým sametem, pozlacené nástěnné svícny, půl tuctuminiaturních mramorových stolků s čerstvými květinami a zasklený pult sčokoládovými bonbony, očividně vynikajícími, a s mnoha druhy hříšně sladkých kousků. Objednala si citron pressé – čerstvou citronovou šťávu s perlivou vodou – se zanedbatelnou dávkou cukru a seděla tak, aby viděla na dveře. Asi pět minut. Pak dorazil.

Při setkání v muzeu měl Geoff Harris oblek s kravatou. Dnes bylneformálně v manšestrových kalhotách a košili s rozhalenkou; svetr si uvázal přes ramena. Přesto vypadal přesně tak, jak ho spatřila poprvé: vysoký, tmavovlasý, neuvěřitelně pohledný a bezesporu pokrevní příbuzný mnicha, jehož viděla v Bristolském domě.

„Skutečně si vážím toho, že jste se se mnou sešla prakticky hned,“ řekl. „Je to od vás hezké.“

„Mluvil jste tak záhadně. Na záhady vždycky slyším. Zvlášť když jsou důležité.“

„Možná to bude důležité jenom pro mě.“ Vypadal trochu v rozpacích. „Doufám, že jsem vás sem nevylákal pod falešnou záminkou.“

Objevila se servírka. Anniina sklenice byla ještě napůl plná. Geoff si objednal espreso. Přinesli ho za chvilku, husté, černé a s vysokou pěnou. Přisladil si ho a ochutnal. „Annie, promiňte mi, jestli to bude vypadatneuvěřitelně vlezle, ale jde o ředitele organizace, pro kterou pracujete, nadační fond Šalom. Co –“

„Já pro ně ve skutečnosti nepracuji. Ne pravidelně. Jenom mě sem poslali, abych něco vypátrala.“

„Ano, to mi Jenny řekla. Ale na to



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist