načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Řeka bohů IV - Vnitřní oko - Wilbur Smith

Řeka bohů IV - Vnitřní oko

Elektronická kniha: Řeka bohů IV - Vnitřní oko
Autor:

Mocný Egypt se otřásá v základech. Životodárná řeka Nil vysychá a už sedmým rokem se nedostavily pravidelné záplavy, které zajišťují obživu pro veškeré obyvatelstvo. Je nutné ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  229
+
-
7,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5%hodnoceni - 66.5% 75%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » ALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 591
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vyd. 1.
Spolupracovali: z anglického originálu ...přeložil Míček Dalibor
Jazyk: česky
Téma: historické, dobrodružné, romány, starověk, Egypt
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-736-2413-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Mocný Egypt se otřásá v základech. Životodárná řeka Nil vysychá a už sedmým rokem se nedostavily pravidelné záplavy, které zajišťují obživu pro veškeré obyvatelstvo. Je nutné zjistit příčinu zkázy a usmířit bohy. Zoufalý faraon vysílá k pramenům posvátné řeky svého věrného Taitu, ani ten však netuší, jak strašlivý nepřítel ve vzdálených a zcela neprozkoumaných hlubinách černého kontinentu strojí další léčku.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Copyright © Wilbur Smith, 2007

First published in 2007 by Macmillan

an imprimt of Pan Macmillan Ltd

Pan Macmillan, 20 New Wharf Road, London N1 9RP

Translation © Dalibor Míček, 2007

Copyright © ALPRESS, s. r. o.

Všechna práva vyhrazena.

Žádnou část knihy není dovoleno užít

nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez písemného

souhlasu držitele práv, s výjimkou krátkých citací

nebo odkazů, které tvoří součást kritického hodnocení.

Z anglického originálu THE QUEST

přeložil Dalibor Míček

Redakční úprava Dalibor Behún

Grafická úprava obálky Tomáš Řízek

Vydalo nakladatelství Alpress, s. r. o., Frýdek-Místek,

v edici Klokan, 2007

shop@alpress.cz

ISBN 978-80-7543-760-0


Tuto knihu věnuji své ženě

MOKHINISO

Jsi krásná, milující, věrná a upřímná;

jsi pro mě jediná na světě




wilbur smith • řeka bohů • vnitřní oko

Z

vysokých hor sestoupily dvě osamělé postavy oděné

v odřených kožešinách. Na hlavách měly kožené

přilbice s klapkami přes uši uvázanými pod bradou.

Tváře ošlehané nepřízní počasí se ztrácely pod houštinou

nepěstěných vousů. Veškeré své skrovné vybavení nesli na

zádech. Absolvovali předlouhou namáhavou cestu, než se

sem dostali. Ačkoliv Meren kráčel vpředu, ani v nejmenším

netušil, kde jsou a proč cestovali tak daleko. To věděl pouze

stařec, který ho následoval, a ten zatím nepokládal za nutné

svého mladšího druha do těchto podrobností zasvětit.

Po odchodu z Egypta překonali moře a jezera i mohutné vodní toky; překročili rozsáhlé planiny a husté lesy. Narazili na podivná a nebezpečná zvířata a ještě podivnější anebezečnější domorodce. Pak se před nimi vynořily hory, úžasné bludiště zasněžených štítů a hlubokých roklí, kde řídký vzduch značně ztěžoval dýchání. Koně krutou zimu nepřežili a Meren přišel o špičku jednoho prstu – následkem omrzlin mu začala zahnívat. Naštěstí to nebyl prst na ruce, kteránaínala šíp zaklesnutý do tětivy silného luku nebo se oháněla mečem.

Meren se zastavil na okraji posledního z vysokých útesů

a stařec se postavil vedle něho. Kožešina, jež kryla jehovyzáblé tělo, pocházela ze sněžného tygra, kterého Meren zabil

jediným šípem ve chvíli, kdy se na něj hladová šelma vrhla.

Bok po boku shlíželi na neznámé území porostlé hustouzelenou džunglí protkanou řekami.

„Pět let,“ povzdechl si Meren. „Jsme na cestě už dlouhých pět let. Došli jsme na její konec, mágu?“

„Ach, můj drahý Merene, skutečně je to tak dlouho?“zetal se Taita a v očích pod obočím, na němž se třpytilajinovatka, mu pobaveně zajiskřilo.



wilbur smith • řeka bohů • vnitřní oko

Meren místo odpovědi sundal ze zad pouzdro s mečem a ukázal na zářezy vyryté do kůže. „Zaznamenával jsem každý den. Můžeš si je spočítat,“ ujistil svého společníka. Následoval Taitu jako stín a chránil ho více než polovinu svého bouřlivého

života, ale dosud se nenaučil rozpoznat, kdy si z něj stařecutahuje a kdy mluví vážně. „Ale dosud jsi neodpověděl na mou

otázku, ctěný mágu. Dosáhli jsme konce naší cesty?“

„Ne, dosud ne,“ zavrtěl stařec hlavou. „Ale uklidni se, máme již za sebou dobrý začátek,“ dodal a jako prvnízamířil na úzkou římsu, která směřovala napříč skalní stěnou do údolí.

Meren za ním chvíli hleděl a rysy jeho pohlednéhoobličeje se zvlnily do smutného rezignovaného úsměvu. „Copak se ten starý ďábel nikdy nezastaví?“ zeptal se vysokých hor. Pak pověsil pouzdro s mečem zpátky na záda a vyrazil po pěšině.

U paty útesu obešli skalní ostroh z bělostného křemene, když vtom je zarazil hlas přicházející jakoby z nebe.„Vítejte, poutníci! Už dlouho čekám na váš příchod.“

Překvapeně se zastavili a zvedli zraky ke skalisku. Seděl na něm drobný hošík, chlapec sotva jedenáctiletý. Nechápali, jak ho mohli prve přehlédnout, protože se vůbec neskrýval a seděl na ostrohu v záři ostrého slunce, jehož paprsky se bodavě odrážely od bílého skalního výstupku a obklopovaly malou postavičku zlatavou svatozáří.

„Poslali mě sem, abych vás dovedl k chrámu Saraswati, bohyně moudrosti a obrození,“ řeklo dítě medovým hláskem.

„Ty mluvíš egyptsky!“ vyhrkl Meren užasle.

Klučina zareagoval na nejapnou poznámku úsměvem. Měl snědý obličej nezbedné opičky, ale jeho úsměv byl tak okouzlující, že si Merena ihned podmanil.

„Jmenuji se Ganga a jsem posel. Pojďte! Čeká nás ještě dlouhá cesta.“ Vstal a záplava zlatých vlasů se mu svezla přes holé rameno. Navzdory chladu měl na sobě jen bederní roušku. Hladké holé tělo tmavě kaštanové barvy znetvořoval velký velbloudí hrb na zádech, groteskní a šokující. Všiml si



wilbur smith • řeka bohů • vnitřní oko

jejich údivu a znovu se usmál. „Zvyknete si na něj jako já,“

ujistil je. Seskočil z ostrohu a vzal Taitu za ruku. „Tudy.“

Následující dva dny je Ganga vedl hustým bambusovým lesem. Stezka se vlnila a stáčela jako had a bez chlapcovy pomoci by stokrát zabloudili. Jak sestupovali, vzduch sepostupně ohříval, až konečně mohli shodit kožešiny a kráčet s nepokrytými hlavami. Taita měl rovné řídké vlasy stříbrné barvy, Meren se mohl chlubit hustou tmavou hřívou. Druhý den nechali bambus za sebou a pěšina je vedlaneprostupnou džunglí. Kopule větvoví nad jejich hlavami zastiňovala slunce. Horký vzduch ztěžkl pachem vlhké prsti a hnijícího dřeva. V korunách stromů poletovali pestrobarevní opeřenci, v nejvyšších větvích se proháněly ukřičené opice a mezi kvetoucími liánami se proplétali nádherní motýli.

Pak džungle náhle skončila a před poutníky se otevřela na tři míle široká planina, která se táhla až k protější zelené stěně hustého porostu. Uprostřed mýtiny se tyčila mohutná stavba. Cimbuří, věže a terasy byly vybudovány ze žlutavých kamenných bloků, celý komplex obklopovala vysoká hradba ze stejného materiálu. Ozdobné vlysy a sochy na průčelí znázorňovaly hýření a prostopášnosti nahých mužů asmyslných kyprých žen.

„Pohled na zábavu těch postav by dokázal vyplašit koně,“ prohlásil Meren tónem mravokárce, ale v očích muzasvítilo.

„Mám dojem, že ty bys sochaři posloužil jako výborný model,“ poznamenal Taita. Ve žlutém kameni byly vytesány všechny možné způsoby spojení lidských těl. „Jistě v těch obrazech nespatřuješ nic, co bys neznal.“

„Naopak. Vidím, že se mám ještě hodně co učit,“ přiznal Meren. „Polovina těch poloh by mě nenapadla ani vnejdivočejších snech.“

„Chrám znalostí a obrození,“ informoval je Ganga. „Akt plození je zde považován za posvátný a krásný současně.“

„Meren už dlouho zastává stejný názor,“ poznamenal Taita suše.



wilbur smith • řeka bohů • vnitřní oko

Pod jejich nohama se objevila dlážděná stezka, která je dovedla až k bráně ve vnější zdi obklopující chrám. Masivní vrata z teakového dřeva zvala dál.

„Tak jděte!“ naléhal Ganga. „Apsary vás už očekávají.“

„Jaké apsary?“ podivil se Meren.

„Chrámové panny,“ vysvětlil hoch.

Prošli bránou, a dokonce i Taita zamrkal překvapením, protože se ocitli v nádherné zahradě. Z udržovanýchtrávníků vyrůstaly kvetoucí keře a ovocné stromy, mnohé jižobtěžkané zrajícími šťavnatými plody. Ani Taita jako milovník rostlin a znalec všemožných bylin některé cizokrajné druhy nepoznával. Květinové záhony zářily jásavými barvami. Nedaleko brány seděly v trávě tři dívky. Jakmile spatřily poutníky, vyskočily a běžely jim v ústrety. Rozesmáté aroztančené vzrušeně objímaly a líbaly Taitu i Merena. První apsara byla štíhlá krásná zlatovláska. Díky neposkvrněné smetanové pokožce vypadala jako dítě. „Buďte pozdraveni a vítejte! Já jsem Astrata.“

Druhá apsara měla tmavé vlasy a šikmé oči. Kůži měla průsvitnou jako včelí vosk a lesklou jako slonovina vyřezaná mistrem řemeslníkem. V plném rozkvětu ženství působila úchvatným dojmem. „Já jsem Wu Lu,“ představila se a obdivně hladila Merena po svalnaté paži. „A ty jsi krásný muž.“

„Já jsem Tansid,“ dodala třetí apsara, vysoká žena sošné postavy. Nad tyrkysově zelenýma očima plály kaštanové vlasy, pod nimi zářil úsměv dokonale rovných bělostných zubů. Když líbala Taitu, její dech voněl jako zahradní květy. „Vítejte,“ řekla mu. „Čekali jsme na vás. Kashyap a Samana nám řekli, že přicházíte, a poslali nás, abychom vám šlinaroti. Přinášíte nám radost.“

Meren, který jednou rukou objímal Wu Lu, se ohlédl k bráně. „Kde je Ganga?“ zeptal se.

„Zmizel,“ odpověděl Taita. „Ganga není člověk, ale lesní skřítek, který se po splnění úkolu vrátil do jiného světa.“ Meren se s tímto vysvětlením smířil. Po dlouhém pobytu ve

wilbur smith • řeka bohů • vnitřní oko

společnosti kouzelníka jej nepřekvapily ani ty nejbizarnější

a nejnepochopitelnější úkazy.

Apsary je zavedly do chrámu. Jas žhavého sluncevystřídal za zdmi chladný stín. Vzduch byl prosycen vůní kadidla, které hořelo v nádobkách před zlatými sochami bohyněSaraswati, k níž se modlili kněží a kněžky ve splývavýchšafránově žlutých róbách. Další apsary se pohybovaly ve stínech

jako motýli. Některé přistupovaly k cizincům, hladilyMerena po pažích a hrudi nebo se laškovně probíraly Taitovým

stříbrným vousem.

Po chvíli Wu Lu, Tansid a Astrata vzaly oba muže za ruce a odvedly je dlouhou chodbou do obytné části chrámového komplexu. V refektáři jim naservírovaly misky s dušenou zeleninou a šálky sladkého červeného vína. Dlouhé měsíce se museli spokojit s omezenými dávkami potravin a i Taita jedl s velkou chutí. Když se nasytili, Tansid odvedla Taitu do komnaty, která mu byla vyhrazena. Pomohla mu svléci oděv, přiměla jej postavit se do měděné lázně s teplou vodou ažínkou mu omývala svraštělé tělo. Jednala s ním jako matka s dítětem, tak přirozeně a něžně, že Taita nepocítil nejmenší stud, ani když mu přejížděla po ošklivé jizvě, jež mu zůstala po úplné kastraci. Když ho osušila, odvedla ho ke spacírohoži, posadila se vedle něj a tiše mu zpívala, dokud neupadl do hlubokého spánku bez rušivých snů.

Wu Lu a Astrata zatím odvedly Merena do jiné komnaty. Stejně jako Tansid Taitu jej vykoupaly a pak ho uložily ke spánku. Meren se je pokusil u sebe zadržet, ale padalvyčeráním a svou snahu nemyslel zcela vážně, takže se mu dívky snadno vysmekly a se smíchem odběhly. Vteřinu nato i on tvrdě usnul.

Probudilo ho až denní světlo pronikající do místnosti. Osvěžený a jako znovuzrozený vyskočil z rohože a zjistil, že

jeho potrhané a špinavé šatstvo zmizelo a nahradila je čistá

volná tunika. Sotva se oblékl, zaslechl zvonivý smíchženských hrdel a hlasy blížící se chodbou k jeho dveřím. Obě

dívky k němu vtrhly jako velká voda; přinesly mu porcebr />

11

wilbur smith • řeka bohů • vnitřní oko

lánové mísy s jídlem a džbány ovocné šťávy. Při společné snídani s ním apsary mluvily egyptsky, ale mezi seboupoužívaly směsici jazyků, z nichž každý jim plynul z úst zcela

přirozeně. Astrata pocházela podle řeči z Ionie, cožvysvětlovalo její nádherné zlaté vlasy, zatímco v mluvě Wu Lu zněly

zvonivé tóny její rodné Kataje.

Po jídle odvedly Merena do slunečního svitu na nádvoří,

kde nad hlubokou tůní crčela fontána. Obě svlékly lehká

roucha a nahé skočily do vody. Astrata si brzy všimla, že

Meren zaostal na břehu. Vylezla z bazénu – po lesklém těle

jí z vlasů stékaly vlhké potůčky –, se smíchem z něj strhla

tuniku a táhla ho do vody. Wu Lu jí přispěchala na pomoc,

a jakmile ho dostaly do bazénu, začaly dovádět a stříkat po

něm. Meren rychle zapomněl na stydlivost a choval se stejně

přirozeně jako obě dívky. Astrata mu umyla vlasy a žasla

nad jizvami, které po nespočetných bojích zbrázdily svalnaté tělo.

Meren naopak žasl nad dokonalými těly, jimiž se o nějapsary otíraly. Jejich ruce pod hladinou ani na okamžiknezahálely. Když ho společnými silami vzrušily, zavýskly radostí

a odvedly ho k malému pavilonu pod stromy. Na kamenné podlaze ležely vysoké koberce a polštáře; ještě mokrého z bazénu jej na ně uložily.

„Nyní se pomodlíme k bohyni,“ oznámila Wu Lu.

„Jak to uděláme?“ zajímal se Meren.

„Neboj se. Ukážeme ti to,“ ujistila ho Astrata. Celoudélkou hedvábného těla se mu přimknula k zádům a líbala ho zezadu na uši a krk, zatímco její teplé břicho se mu tisklo k zadnici. Současně natáhla paži a začala hladit Wu Lu, která Merena ovinula rukama i nohama a vášnivě ho líbala

na ústa. Obě dívky se dokonale vyznaly v umění milovat.

Po chvíli jako by všichni tři splynuli v jediný organismus,

bytost se šesti končetinami a trojími ústy.


12

wilbur smith • řeka bohů • vnitřní oko

S

tejně jako Meren se i Taita probudil časně. Ačkoliv jej

dlouhá cesta velmi vyčerpala, několik hodin spánku

mu dostatečně posílilo tělo a osvěžilo ducha. Posadil

se na rohoži do šera úsvitu, jež do komnaty proniklo, a v té

chvíli si uvědomil, že není sám.

Vedle lůžka klečela Tansid a usmívala se na něho. „Dobré ráno, mágu. Přinesla jsem ti jídlo a pití. Až se nasytíš, chtějí se s tebou setkat Kashyap a Samana. Už se tě nemůžoudočkat.“

„Kdo to je?“

„Kashyap je náš velectěný opat, Samana naše ctihodná matka představená. Oba jsou uznávaní mágové jako ty.“

Samana na něho čekala v altánku v chrámové zahradě. Byla to krásná žena neurčitého věku, oděná v šafránovém rouchu. Nad ušima jí trčela z hustých vlasů stříbrná křídla a v jejích očích se zračila nekonečná moudrost. Nauvítanou Taitu objala a pak mu nabídla místo vedle sebe namramorové lavici. Vyptávala se ho na podrobnosti dlouhé cesty k chrámu a chvíli se procházeli, než řekla: „Jsme nesmírně

šťastní, že jsi přišel včas, aby ses sešel s opatem Kashyapem.

Už s námi dlouho nebude. Právě on pro tebe poslal.“

Taita přikývl. „Věděl jsem, že mě na toto místo někdopovolal, ale netušil jsem, kdo to byl. Proč mě pozval?“

„Poví ti to sám,“ odvětila Samana. „Jdeme za ním.“ Vstala a vzala ho za ruku. Tansid zůstala v altánku a Samanaodváděla Taitu mnoha průchody a chodbami a nakonec pak dlouhým spirálovým schodištěm do malé kruhové místnosti na vrcholku nejvyššího minaretu kláštera. Byla otevřená na všechny strany a nabízela široký výhled přes zelenou džungli až k zasněženým útesům vzdálených hor na severu. Uprostřed podlahy ležela rohož posetá polštáři, mezi nimiž seděl opat.

„Posaď se před něj,“ zašeptala Samana. „Je skoro hluchý a musí vidět tvoje ústa, aby ti rozuměl.“ Taita poslechl a oba muži se chvíli měřili pohledy.

Kashyap byl neuvěřitelně starý. Jeho oči věkem vybledly, zuby mu dávno vypadaly. Kůži měl svraštělou a vyschlou

wilbur smith • řeka bohů • vnitřní oko

jako pergamen, vlasy, vousy a obočí bílé a průsvitné jako sklo.

Ruce i hlava se mu třásly v nekontrolovaných záchvěvech.

„Proč jsi pro mě poslal, mágu?“ oslovil starce Taita.

„Protože jsi dobrý člověk,“ odpověděl Kashyap neslyšně.

„Jak ses o mně dozvěděl?“ pokračoval v otázkách Taita.

„Svou esoterickou mocí a silou osobnosti vyvoláváš v éteru vlnění, které je rozeznatelné z obrovské dálky,“vysvětlil opat.

„Čeho si ode mne žádáš?“

„Nic a všechno. Možná dokonce i tvůj život.“

„Prosím o objasnění.“

„Bohužel jsem příliš dlouho čekal. Temný tygr smrti mi kráčí v patách. Odejdu, než zapadne slunce.“

„Je úkol, kterým mě chceš pověřit, naléhavý?“

„Nanejvýš naléhavý.“

„Co musím udělat?“ zeptal se Taita.

„Chtěl jsem tě vyzbrojit pro boj, který tě čeká, ale od apsar jsem se dozvěděl, že jsi eunuch. To jsem před tvýmpříchodem nevěděl. Nemohu ti tedy předat své znalosti způsobem, o němž jsem uvažoval.“

„Jakým způsobem?“ zajímal se Taita.

„Tělesnou výměnou.“

„Pořád nechápu.“

„Došlo by mezi námi k sexuálnímu styku. Ten všakvzhledem k tvému poranění není možný.“ Taita mlčel. Kashyap natáhl vyschlou paži a položil mu ruku připomínající dravčí pařát na rameno. „Podle tvé aury poznávám, že jsem se tě zmínkou o tvém zmrzačení nepříjemně dotkl,“ řekl opat vlídně. „Za to se omlouvám, ale nedostává se nám času a já musím mluvit otevřeně.“

Když Taita nadále mlčel, Kashyap pokračoval: „Vyřeším tento problém tak, že se tělesně spojím se Samanou. I ona je dobrý člověk. Až odejdu, podělí se s tebou o vědomosti, které ode mne získá. Znovu se omlouvám, že jsem tě ranil.“

„Pravda umí být bolestná, ale tys mě neranil. Udělám vše, o co mě požádáš.“

wilbur smith • řeka bohů • vnitřní oko

„V tom případě zůstaň s námi, než Samaně předámveškerou moudrost a všechny znalosti, které jsem za svéhodlouhého života nashromáždil. Později je předá zase ona tobě a vybaví tě tak pro svaté poslání, jež se stalo tvým osudem.“

Taita přikývl na souhlas.

Samana hlasitě tleskla a po schodech přiběhly dvě apsary, obě mladé a krásné, jedna brunetka, druhá blondýna s vlasy barvy medu. Následovaly Samanu k ohništi u stěny pokoje, pomohly jí nad žhavými uhlíky připravit misku ostře vonícího odvaru z bylin a zanesly hotový nápoj Kashyapovi. Zatímco mu jedna přidržela třesoucí se hlavu, druhá mu přiložila misku k ústům. Opat za hlasitého srkání odvarvyil – část mu stekla po bradě – a pak se znaveně položil na rohož.

Obě apsary ho uctivě a něžně svlékly a natřely mu rozkrok aromatickým balzámem, který nabíraly z alabastrové lahvičky. Pak mu začaly jemně, ale vytrvale masírovat povadlý úd. Kashyap vzdychal, sténal a házel hlavou ze strany na stranu a jeho mužský orgán začal pod dovednýma rukama kněžek a pod vlivem drogy bobtnat a růst.

Jakmile dosáhl plné erekce, přistoupila k matraci Samana. Zvedla lem šafránově žluté róby k pasu a odhalila krásně tvarované nohy a pevnou kulatou zadnici. Obkročmo si klekla nad Kashyapa, vzala jeho úd do ruky a zavedla jej do sebe. Jakmile se spojili, nechala róbu poklesnout a začala se nad starcem zlehka pohupovat. „Můj pane, jsem připravena přijmout vše, co mi chceš dát,“ zašeptala.

„Dobrovolně a ochotně ti svěřím své vědomosti,“ zasípal Kashyap chraplavě. „Použij je uvážlivě a pro dobro věci.“ Znovu začal házet hlavou ze strany na stranu, svraštělýstařecký obličej zkroucený v děsivém šklebu. Pak ztuhl azasténal, jeho tělo se křečovitě chvělo. Dobrou hodinu zůstala dvojice nehybně spojená. Pak Kashyap zachraptěl a jako by se na rohoži zhroutil.

Samana potlačila výkřik. „Je mrtvý.“ V jejím hlase zazněl nekonečný smutek doprovázený bolestí. Opatrně se oddělila

wilbur smith • řeka bohů • vnitřní oko

od nehybného opata, poklekla vedle něj, zatlačila muvytřeštěné oči a ohlédla se k Taitovi.

„Dnes večer při západu slunce spálíme jeho tělesnou schránku. Kashyap byl od narození mým rádcem a učitelem. Znamenal pro mě víc než otec. Jeho podstata nyní žije ve mně. Spojil se s mou duší. Omluv mě, mágu. Chvíli potrvá, než se po tom trýznivém zážitku natolik zotavím, abych ti byla co platná. Později tě navštívím.“ V

ečer stál Taita s Tansid po boku na malé ztemnělé

terase před svou komnatou a pozoroval opatovupohřební hranici, která hořela v chrámové zahradě pod

ním. Cítil hlubokou lítost, že se s Kashyapem neseznámil

dříve. I za těch krátkých okamžiků, které strávil v jehospolečnosti, hluboce vnímal silnou vzájemnou přitažlivost.

Tichý hlas, jenž promluvil ze tmy, jej vytrhl ze zadumání. Otočil se a spatřil Samanu.

„Kashyap si také uvědomoval pouto, které mezi vámi existovalo.“ Postavila se vedle něj. „I ty jsi služebníkem Pravdy. Proto tě k sobě tak naléhavě volal. Kdyby mu to zesláblé tělo dovolilo, byl by tě sám vyhledal. Běhemtělesné výměny, jíž jsi byl svědkem, během poslední anejvětší oběti, kterou Pravdě přinesl, mi pro tebe předal vzkaz. Než ti jej svěřím, musím podle opatova požadavkuvyzkoušet pevnost tvé víry. Pověz mi, Taito z Gallaly, jaké je tvé životní přesvědčení?“

Taita se zamyslel a pak odpověděl: „Věřím, že náš vesmír je bitevním polem mezi dvěma mocnými armádami. Tu první představuje vojsko bohů Pravdy. Druhá armáda patří démonům Lži.“

„Jakou roli můžeme v tomto gigantickém střetnutí sehrát my, ubozí smrtelníci?“ pokračovala ve výslechu Samana.

„Můžeme se oddat Pravdě, nebo se nechat pohltit Lží.“

„Pokud zvolíme pravou stezku, tedy cestu Pravdy, jakmůžeme odolat temné moci Lži?“

1

wilbur smith • řeka bohů • vnitřní oko

„Tím, že vystoupíme na Věčnou horu, kde pohlédneme Pravdě do tváře. Až toho dosáhneme, budeme zařazeni mezi blahoslavené nesmrtelné, kteří jsou bojovníky Pravdy.“

„Je to osud všech lidí?“

„Ne! Pouze hrstka, ti nejlepší a nejvzácnější, se mohoudostat tak vysoko.“

„A na konci věků zvítězí Pravda nad Lží a zničí ji?“

„Ne! Lež přetrvá, ale Pravda také. Válečné štěstí se přelévá na obě strany, ale bitva trvá věčně.“

„Copak Pravda není bůh?“

„Nazvi ji Ra nebo Ahura Maasda, Višnu nebo Zeus čiWotan, jakýmkoliv jménem, jež zní tvým uším svatě. Bůh je bůh, jediný a jedinečný,“ dokončil Taita své vyznání víry.

„Podle tvé aury vidím, že v tvých slovech není sebemenší stopa Lži,“ řekla Samana tiše a poklekla před ním.„Kashyapova spirituální duše, jež nyní dlí ve mně, je spokojena. Skutečně stojíš na straně Pravdy. Našemu poslání tedynestojí nic v cestě a můžeme pokračovat.“

„Vysvětli mi prosím, v čem to naše poslání vlastněspočívá.“

„V těchto zlých časech je Lež opět na vzestupu. Povstala nová děsivá síla, která ohrožuje veškeré lidstvo, zejména však tvou vlast, samotný Egypt. Do našeho kláštera jsi byl povolán proto, abychom tě pro boj s touto strašlivou silou náležitě vyzbrojili. Otevřu ti tvé vnitřní oko, abys zřetelně viděl na cestu, po níž musíš jít.“ Samana vstala a objala Taitu. „Nesmíme ztrácet čas, kterého se nám zoufale nedostává. Začneme hned ráno. Ale nejdřív si musím zvolit pomocníka.“

„Uvažuješ o někom?“

„Tansid, tvoje apsara, mi už v minulosti asistovala. Ví, co je třeba dělat.“

„Tak vyber ji,“ souhlasil Taita. Samana přikývla, otočila se k Tansid a obě ženy se objaly. Pak vyzvala Taitu:

„A teď si ty zvol vlastního pomocníka.“

„Řekni mi, jaký bude jeho úkol.“

1

wilbur smith • řeka bohů • vnitřní oko

„Musí mít sílu, aby vytrval stát po tvém boku, a musí tě milovat, aby s tebou měl slitování. A ty mu musíšbezpodmínečně věřit.“

Taita neváhal. „Meren.“

„Samozřejmě,“ potvrdila Samana. Z

a úsvitu vystoupila čtveřice k úpatí hor. Stezkavysekaná džunglí je dovedla k předhoří a pak pokračovali

vzhůru do bambusového lesa. Samana prozkoumala

mnoho žlutých stvolů ohýbaných větrem, než si vybralasilnou větev a přikázala Merenovi, aby z ní usekl dlouhý kus

a odnesl ho do kláštera.

Po návratu z něj ženy pečlivě nařezaly řadu dlouhých a tenkých bambusových jehlic. Leštily je tak dlouho, až byly tenké jako lidský vlas, ale ostřejší a tvrdší nežnejušlechtilejší bronz.

Na osazenstvo chrámu dolehla atmosféra napětí aočekávání. Smích apsar utichl, veselá nálada se vytratila.Kdykoliv se Tansid podívala na Taitu, do obdivu v jejích očích

prosákl soucit. Samana trávila většinu času u něj apřipravovala ho na nastávající náročnou operaci. Diskutovali

spolu o mnoha věcech a Samana promlouvala s moudrostí

získanou od Kashyapa.

V jedné chvíli Taita nadnesl otázku, která mu již dlouho ležela v hlavě. „Předpokládám, že patříš mezi dlouhověké, Samano.“

„Stejně jako ty, Taito.“

„Jak je možné, že někteří z nás se dožijí mnohem vyššího věku než drtivá většina lidstva?“ zeptal se. „To přeceodporuje přírodě.“

„V mém a třeba Kashyapově případě spočívá tajemství ve způsobu života. V tom, co jíme a pijeme, v co věříme a jak uvažujeme. Nebo možná má náš pobyt na zemi nějaký skrytý účel, například potřebu zachovat kontinuitu poznání vyhrazeného vůdcům.“

1

wilbur smith • řeka bohů • vnitřní oko

„A co já? Ačkoliv se ve srovnání s tebou a opatem cítím jako mladík, už dávno jsem překonal obvyklou délku lidského života.“

Samana se usmála. „Jsi dobrý člověk. Až do této chvíle dokázala síla tvého intelektu vítězit nad křehkostí těla.Nakonec ovšem musíme všichni zemřít. Jako Kashyap.“

„Děkuji ti za vysvětlení. Mám však další otázku. Čízásluhou padla volba na mě?“ Taita tušil, že tentokrát se odpovědi nedočká.

Samana ho obdařila tajuplným úsměvem, naklonila se a položila mu prst na rty. „Byl jsi vybrán,“ zašeptala. „To stačí.“ Věděl, že musela sáhnout až na dno svých vědomostí a dál už zajít nemůže.

Po zbytek dne a polovinu noci seděli mlčky vedle sebe ponořeni do meditací. Pak ho vzala za ruku a odvedla do své ložnice. Spali v objetí jako matka a dítě, dokud denní světlo neozářilo místnost. Společně se vykoupali, načež hopředstavená kláštera odvedla do starobylého kamenného stavení v rohu zahrady, které Taita dosud neměl příležitost navštívit. Tansid tam už na ně čekala; skláněla se nad mramorovým stolem uprostřed rozlehlé centrální místnosti. Kdyžvstouili, zvedla k nim zrak. „Připravuji poslední jehly,“ oznámila, „ale jestli chcete, nechám vás teď o samotě.“

„Zůstaň, milovaná Tansid,“ požádala ji Samana. „Tvá přítomnost nás nebude rušit.“ Vzala Taitu za ruku a obešla s ním sál. „Tuto budovu postavili první opati na počátku věků. Potřebovali dostatek světla, aby mohli provádětoperace.“ Ukázala na rozměrná okna vsazená vysoko v horní polovině stěn. „Na tomto mramorovém stole více nežpadesát generací opatů otevíralo vnitřní oko vybraným jedincům. Každý z nich se tak stal zasvěcencem, což je termín, jímž označujeme ty, kteří jsou schopni rozeznat auru ostatních lidí a zvířat.“ Ukázala na nápisy vyryté do stěn. „Toto jsou záznamy o těch, kteří působili v minulých staletích atisíciletích před námi. Nesmíme mezi sebou mít žádné tajnosti. Nebudu tě uklidňovat klamnými ujištěními, protože bys při

1

wilbur smith • řeka bohů • vnitřní oko

prvním slovu mou faleš prohlédl. Proto ti po pravděpřiznávám, že jsem se pod Kashyapovým vedením pokusila otevřít

vnitřní oko čtyřikrát neúspěšně, než se mi to napopátékonečně podařilo.“

Máchla rukou k nejčerstvějším nápisům. „Zde vidíš záznamy o mých nezdarech. Zprvu jsem postrádala potřebnou dovednost a obratnost. A možná mí pacienti nedošli tak daleko po cestě Pravdy. V jednom případě byl výsledek přímo katastrofální. Varuji tě, Taito. Riziko je obrovské.“ Samana chvíli mlčky přemýšlela, než pokračovala. „Přede mnou selhali i mnozí jiní. Podívej se sem!“ Dovedla ho kněkolika zvětralým nápisům zarostlým lišejníkem, vyrytým v nejvzdálenější části zdi. „Tyto záznamy jsou tak staré, že je lze rozluštit jen s největšími obtížemi, ale mohu ti říct, co obsahují. Téměř před dvěma tisíci lety přišla do tohoto kláštera jedna žena. Pocházela z vyhlazeného starobylého národa, který kdysi obýval velké město Tróju za Egejským mořem. Byla dlouhověká jako ty a ve své vlasti sloužila jako velekněžka v chrámu boha Apollóna. V průběhu staletí, která následovala po zničení jejího města, bloudila po celé zemi a shromažďovala znalosti a vědomosti. Tehdejší opat se jmenoval Kurma. Cizí žena jej přesvědčila, že je hlasatelkou a vyznavačkou Pravdy, a přiměla ho, aby jí otevřel vnitřní oko. Operace proběhla bez sebemenších problémů a opat se radoval ze svého úspěchu. Teprve dlouho po jejím odchodu z kláštera dolehly na Kurmu pochybnosti a výčitky. Po řadě katastrof, k nimž posléze došlo, dospěl k poznání, že ho ta

žena s největší pravděpodobností podvedla – vydávala se za

služebnici Pravdy, ačkoliv ve skutečnosti byla adeptkou levé

cesty, přisluhovačkou Lži. Nakonec Kurma zjistil, že zabila

ženu, která byla původně vyvolena jako zasvěcená.Přivlastnila si její totožnost a dokázala svou skutečnou povahu tak

dobře zamaskovat, že opata ošálila.“

„Co se s ní stalo?“

„Generaci za generací se ji opati bohyně Saraswatisnažili vystopovat. Jenže zrádkyně se tak dobře skryla, jako by

wilbur smith • řeka bohů • vnitřní oko

zmizela ze světa. Možná už je mrtvá, což by bylo to nejlepší,

v co můžeme doufat.“

„Jak se jmenovala?“ zeptal se Taita.

„Podívej! Tady je to napsáno.“ Samana se špičkouukazováku dotkla nápisu. „Říkala si Eos, podle sestry slunečního boha. Dnes vím, že to nebylo její pravé jméno. Ale jejím duchovním znamením byl otisk kočičí pracky. Tady je.“

„Kolik dalších pokusů selhalo?“ vyptával se Taita ve snaze vyhnat z hlavy temné předtuchy.

„Bylo jich mnoho.“

„Popiš mi ty, které znáš z vlastní zkušenosti.“

Samana se na okamžik zamyslela. „Vzpomínám si zejména na jeden případ z doby, kdy jsem byla ještě novickou. Jmenoval se Wotad a byl to kněz boha Wotana. Přišel donašeho kláštera až z daleké severní země za Studeným mořem. Přestože byl velmi statný a urostlý, zemřel pod bambusovou jehlou. Ani jeho obrovská síla jej nezachránila před mocí, která se v něm uvolnila po otevření vnitřního oka. Jehomozek se rozpadl na kusy a z uší a nosu mu tryskala krev.“ Samana povzdechla. „Strašná smrt, ale naštěstí rychlá.Wotad dopadl lépe než někteří jeho předchůdci. Vnitřní oko se může obrátit proti svému majiteli jako jedovatý had držený za ocas. Pohled na hrůzy, které mohou být neuvěřitelněděsivé a kruté, někteří lidé prostě nepřežijí.“

Po zbytek dne si už neřekli ani slovo. Tansid u kamenného stolu pilně leštila poslední bambusové jehly a chystalachirurgické nástroje.

Nakonec Samana pohlédla na Taitu a tiše ho oslovila: „Uvědomuješ si nebezpečí, které ti hrozí. Nemusíš tuoperaci podstoupit. Rozhodnutí je na tobě.“

Taita zavrtěl hlavou. „Nemám na vybranou. Vím, že někdo rozhodl za mě už v den, kdy jsem se narodil.“

wilbur smith • řeka bohů • vnitřní oko

T

u noc spali Meren a Tansid v Taitově komnatě. Než

sfoukla lampu, apsara podala mágovi porcelánovou

misku s teplým odvarem z bylin. Jakmile dopilposlední kapku, svalil se na rohož a usnul hlubokým spánkem.

Meren se v noci dvakrát probudil a poslouchal jehopravidelný dech. Krátce před svítáním, když do místnosti pronikl

ranní chlad, přikryl Taitu dekou.

Když Taita otevřel oči, spatřil Samanu, Tansid a Merena, kteří klečeli kolem jeho rohože.

„Jsi připraven, mágu?“ zeptala se představená klášteranevyzpytatelně.

Taita přikývl, ale Meren nesouhlasně vybuchl. „Nedělej to, mágu. Nedovol jim, aby ti ublížily svými zlými kouzly.“

Stařec mu položil ruce na svalnatá ramena a prudce jímzatřásl. „Zvolil jsem si tě za svého pomocníka,“ řekl mu stroze. „Potřebuju tě. Nesmíš mě zklamat, Merene. Kdybych musel absolvovat operaci bez tvé asistence, kdo ví, jaké následky by z toho vzešly. Společně můžeme zvítězit jako už tolikrát v minulosti.“ Meren se několikrát zhluboka nadechl. „Jsi připraven, Merene? Budeš stát jako vždy po mém boku?“

„Promiň mi, mágu, mou chvilkovou slabost. Ano, jsem připraven,“ zašeptal.

Samana je vedla zahradou ozářenou jasným sluncem ke starobylé kamenné budově. Na jednom konci mramorového stolu ležely srovnány chirurgické nástroje, na protějším koš na oheň se žhavými uhlíky, nad nimiž se tetelil horký vzduch. Na zemi před stolem ležela natažená ovčí kůže. Taita si na ni bez říkání klekl obličejem ke stolu. Samana pokynulaMerenovi, který již věděl, co má dělat. Poklekl za Taitu a sevřel ho mocnými pažemi, aby se nemohl hýbat.

„Zavři oči, Merene,“ poradila mu velekněžka. „Nedívej se.“ Stála nad oběma muži a podala Taitovi pruh kůže, aby si ho strčil mezi zuby a zakousl se do něj. Stařec zavrtěl hlavou. Samana si před něj klekla se stříbrnou lžičkou v pravé ruce a prsty levé mu pozvedla víčko. „Vždycky pravým okem,“

wilbur smith • řeka bohů • vnitřní oko

zašeptala. „Na straně Pravdy.“ Otevřela víčko, co nejvíce to

šlo. „Drž ho pevně, Merene!“

Meren zabručel na souhlas a sevřel svého pána jakobronzovou obručí. Samana vsunula špičku lžičky pod horní víčko, jistým, rozhodným pohybem ji zasunula za bulvu a pak opatrně vyjmula oko z důlku. Nechala je viset a oko se jako ptačí vajíčko houpalo Taitovi kolem tváře, zavěšeno za optický nerv. Fialovorůžová dutina prázdného důlku se leskla slzami. Samana podala lžičku Tansid, která jipoložila na stůl a zvedla jednu z bambusových jehlic. Podržela

její konec nad košem s uhlíky, až její hrot zčernal a ztvrdl.

Ještě kouřící jehlu vložila do pravé ruky matky představené.

Samana sklonila hlavu, nahlédla do prázdného očního důlku

a určila pozici otvoru a úhel, pod nímž optický kanál vedl do

nitra lebky.

Taitova víčka mimoděk mrkala a chvěla se jí v prstech. Představená kláštera si jich nevšímala. Opatrně vložila jehlu do oční dutiny; její špička spočinula na vyústění optického kanálu. Pomalu zvyšovala tlak, až hrot jehly náhle prorazil membránu a bez dalšího odporu hladce pronikl do lebky kolem nervových vláken, aniž je porušil. Jehla klouzala stále hlouběji. Když se ponořila na délku prstu dofrontálního mozkového laloku, Samana spíš vycítila, než ucítila slabounký náraz, jak se špička dotkla pletence, v němž se spojovaly a křížily optické nervy obou očí. Hrot bambusu se nacházel na portálu a další pohyb musel být provedennaprosto přesně. Ačkoliv její výraz zůstával klidný a vyrovnaný, Samaně se hladké čelo orosilo potem a přimhouřila očinapětím. Nadechla se a jistou rukou zasunula jehlu hlouběji. Taita nezareagoval a Samana poznala, že miniaturní cíl minula. Povytáhla jehlu, upravila polohu hrotu a vsunula ji zpátky do stejné hloubky, ale tentokrát o něco výš.

Taita se zachvěl a hlasitě vydechl, vzápětí upadl dobezvědomí a jeho tělo ochablo. Poučený Meren s tím počítal a předloktím vsunutým pod bradu zabránil milované stříbrovlasé hlavě, aby poklesla. Samana vytáhla jehlu stejně

wilbur smith • řeka bohů • vnitřní oko

opatrně, jako ji vsouvala. Předklonila se a zkoumala místo

vpichu v bláně kryjící zadní část oční dutiny. Nevytekla z ní

ani kapka krve a uzounký otvor se jí přímo před očimasamovolně uzavřel.

Vydechla úlevou a spokojeně pokývala hlavou, pak pomocí lžičky vrátila Taitovo pravé oko do důlku. Taita, stále vbezvědomí, mimovolně rychle zamrkal, jako by se chtěl ujistit, že je bulva na svém místě. Samana se natáhla pro pruh plátna, který Tansid ponořila do hojivé masti a položila na stůl, a zavázala jej pacientovi kolem hlavy, aby zakryl obě oči.

„Odnes ho do jeho komnaty, Merene! Co nejrychleji, než se probere.“

Meren zvedl starce jako spící dítě a položil si jeho hlavu na mohutné rameno. Pak se rozběhl ke klášteru a uložil Taitu na rohož v jeho pokoji. Obě ženy je následovaly a Tansidokamžitě přistoupila ke koši s ohněm, kde nechala ohřívat kotlík s vodou. Vhodila do něj byliny a nalila odvar do misky,kterou podala Samaně.

„Zvedni mu hlavu!“ přikázala matka představená Merenovi a přidržela Taitovi misku před rty. Pomalu mu lilahorkou tekutinu do úst a masáží krku ho nutila polykat, až do něj vpravila celou misku.

Nemuseli čekat dlouho. Taita se otřepal a sáhl na obvaz, který mu kryl oči. Ruka mu ztuhla, jako kdyby ochrnula, a musel zatnout zuby, aby mu necvakaly o sebe. Lícní svaly mu naběhly, až se Meren zalekl, že si prokousne jazyk. Palci se snažil oddělit čelisti od sebe, ale mág najednou zeširoka otevřel ústa a zaječel. Všechny svaly mu ztvrdly jako houžve. Řval hrůzou a sténal zoufalstvím, pak vybuchl hysterickým smíchem šílence a hned nato se žalostně rozplakal, jako by mu pukalo srdce. Znovu zaječel a prohnul se v zádech, až se temenem dotkl vlastních pat. Ani Meren při své medvědí síle nedokázal to věkovité křehké tělo, do něhož jako by vjel démon, udržet.

„Co ho to posedlo?“ křikl Meren na Samanu. „Zastav ho, než si vážně ublíží!“

wilbur smith • řeka bohů • vnitřní oko

„Jeho vnitřní oko je teď doširoka otevřené. Ještě se nenaučil je ovládat. Jeho myslí víří obrazy tak hrůzné, že si je normální člověk ani nedokáže představit. Nese v sobě utrpení všeholidstva.“ Samana těžce oddechovala, jak se snažila přimětpacienta polknout hořký lék. Taita ho vyprskl až na strop.

„Podobný záchvat zabil Wotada, muže ze severu,“ poučila Samana Tansid. „Děsivé obrazy pohltily jeho mysl jako kotel vařícího oleje. Mozek jich už nebyl schopen víc přijmout a rozpadl se na kusy.“ Chytila Taitovi ruce, aby muzabránila strhnout si obvazy. „Mág teď prožívá smutek všech vdov a každé truchlící matky, která viděla umírat své prvorozené dítě. Sdílí utrpení všech mužů a žen, kteří byli mučeni,zmrzačeni nebo postiženi nevyléčitelnou chorobou. Jeho vědomí přetéká odporem nad krutostí všech tyranů a nad prohnaností Lži. Hoří v plamenech zničených měst a umírá sostatními oběťmi na stovkách bitevních polí. Cítí zoufalství každé ztracené duše, která kdy žila. Dívá se do hlubin pekla.“

„Vždyť ho to zabije!“ Meren cítil téměř stejně intenzivní muka jako Taita.

„Ano, jestli se nenaučí vnitřní oko ovládat, může opravdu zemřít. Drž ho, aby si neublížil.“ Taita házel hlavou ze strany na stranu tak prudce, až lebka narážela do kamenné zdi vedle lůžka.

Meren mu sevřel hlavu rukama; Samana a Tansid si lehly vedle něj a jejich těla sloužila jako nárazníky, které houchránily od zranění při divokém boji s démonickými představami. Apsara mu foukala vonný dech do zejících úst. „Taito!“volala. „Vrať se! Vrať se k nám!“

„Neslyší tě,“ upozornila ji matka představená. Nahnula se k němu, přiložila si dlaně k ústům a začala pacientovi do pravého ucha, ucha Pravdy, šeptat ve zvláštní řeči. Meren ji poznal; nerozuměl ani slovo, ale už ten jazyk slyšel. Taita jím rozmlouval s ostatními kouzelníky. Byl to jejich tajný dorozumívací prostředek zvaný tenmass.

Taita se zklidnil a naklonil hlavu na stranu, jako bySamaně naslouchal. Ztišila hlas, ale o to zněl naléhavěji. Mág

wilbur smith • řeka bohů • vnitřní oko

zamumlal odpověď. Meren si uvědomil, že mu matkapředstavená dává instrukce a pomáhá mu zavřít vnitřní oko,zaclonit ničivé obrazy a zvuky, pochopit, co prožívá, a uvolnit

emoce, které na něj tak zuřivě útočí.

Neopustili pacienta po zbytek dne ani po dlouhou noc, která následovala. Za svítání zcela vyčerpaný Meren upadl do spánku. Ženy se ho nesnažily budit, nechaly jej odpočívat. Měl tělo zocelené bojem a těžkou fyzickou námahou, ale nemohl se srovnávat s jejich životní sílou. Vedle nich byl jako dítě.

Samana a Tansid se od Taity na krok nehnuly. Občas se zdálo, že usnul, ale vzápětí sebou zase házel a střídavěupadal do deliria. Za páskou, jež ho oslepovala, nedokázalrozlišit mezi fantazií a realitou. Jednou se dokonce posadil a vší silou k sobě přivinul apsaru. „Lostris!“ zvolal. „Splnila jsi slib a vrátila ses! Ach, při Isis a Hórovi, jak zoufale jsem na tebe čekal! Celé dlouhé roky jsem po tobě hladověl a žíznil. Už mě nesmíš opustit.“

Tansid jeho výbuch nepoplašil. Pohladila mu dlouhé bílé vlasy a konejšivě k němu promluvila: „Neboj se, Taito.Zůstanu s tebou, dokud mě budeš potřebovat.“ Něžně hochovala jako matka kojence u prsu, než se znovu ponořil donevědomí. Pak se tázavě zadívala na představenou. „Lostris?“

„Někdejší egyptská královna,“ vysvětlila Samana. Svyužitím vnitřního oka a Kashyapových vědomostí snadnonahlédla hluboko do Taitovy mysli a jeho vzpomínek. Vnímala jeho trvalou lásku k Lostris stejně zřetelně, jako kdyby ji sama prožívala.

„Taita ji od dětství vychovával. Byla krásná. Jejich duše byly navzájem propleteny, ale jinak se spojit nemohli. Jeho zmrzačené tělo postrádalo mužské atributy, takže jí mohl být jen přítelem a ochráncem. Nicméně ji celý životmiloval a jeho láska sahá až za hrob. Její poslední slova, než mu skonala v náručí, zněla: Milovala jsem v životě jen dva muže

a tys byl jedním z nich. Snad v příštím životě budou bohové

naší lásce více nakloněni.“

Samaně se zadrhl hlas a oči druhé ženy zvlhly slzami.

2

wilbur smith • řeka bohů • vnitřní oko

Trvalo dlouho, než Tansid prolomila ticho. „Pověz mi všechno, Samano. Na světě není nic krásnějšího nežopravdová láska.“

„Když Lostris zemřela,“ řekla matka představená tiše apohladila mága po hlavě, „Taita nabalzamoval její tělo. Než je uložil do sarkofágu, ustřihl jí pramínek vlasů, který schoval do zlatého medailonu.“ Naklonila se a uchopila Lostrisin amulet, který Taitovi visel na zlatém řetízku kolem krku. „Vidíš? Nosí jej dodnes. Pořád čeká, že se k němu vrátí.“

Tansid se rozplakala; Samana její smutek sdílela, alenedokázala ho odplavit slzami. Došla po cestě adeptů mnohem dál a útěšlivé lidské slabosti nechala daleko za sebou.Smutek je odvrácená tvář radosti. Truchlit znamená být lidskou bytostí. Tansid ještě mohla plakat. N

ež minulo období dešťů, Taita se zotavil a naučil se

ovládat vnitřní oko. Všichni si jeho nově nabytou

sílu zřetelně uvědomovali – vyzařoval z nějnaprostý spirituální klid. Meren a Tansid v jeho přítomnostipociťovali mír a pohodu; nemluvili, jen si vychutnávali oblažující

účinek mágovy osobnosti.

Většinu bdělého stavu však Taita trávil se Samanou. Den za dnem sedávali u chrámové brány a jejich vnitřní očizkoumaly všechny příchozí. Každého člověka viděli obklopeného jeho vlastní aurou, oblakem měnícího se světla, kterýzobrazoval veškeré pocity, myšlenky a vlastnosti svého nositele. Velekněžka učila Taitu umění interpretovat tyto signály.

Když nastala noc a ostatní se uchýlili do svých komnat, Samana s Taitou odcházeli do ztemnělého chrámu, kdeusedali do výklenku obklopeni sochami a obrazy bohyněSaraswati a až do rána rozmlouvali tajemným jazykem vyšších adeptů zvaným tenmass, jemuž ani Meren, ani apsary, ani vzdělaná Tansid nerozuměli. Jako by si oba uvědomovali, že čas rozloučení se neúprosně blíží a že musí maximálně využít každou hodinu, která jim zbývá.

2

wilbur smith • řeka bohů • vnitřní oko

„Ty nevrháš auru?“ zeptal se Taita při poslednímrozhovoru.

„Ani ty ne,“ odpověděla Samana. „Žádný zasvěcenec ji nevrhá. Je to spolehlivý způsob, jak se vzájemně poznáme.“

„Jsi neskonale moudřejší než já.“

„Ale tvůj hlad po vědění a schopnost přijímat nové poznatky dalece převyšují mé. Teď, když se ti dostalo daru vnitřního zraku, jsi vystoupil na předposlední úroveň adepta a nad tebou se nachází už jen jedna – postaveníblahoslaveného nesmrtelného.“

„Mám pocit, že každým dnem sílím. Každý den slyším to volání zřetelněji. Nelze mu odolat. Musím tě opustit a vydat se na další pouť.“

„Ano, tvůj čas u nás končí,“ souhlasila Samana. „Už se nikdy nesetkáme, Taito. Nechť tě provází odvaha aneohroženost. Nechť ti vnitřní oko ukáže správnou cestu.“ M

eren se právě zdržoval s Astratou a Wu Lu vpavilonu vedle bazénu. Když zaslechli, jak se k nim

Taita pevným krokem s Tansid po boku blíží,

spěšně se oblékli. Teprve nyní si v plném rozsahu všimli

změny, která se s mágem odehrála. Už se nehrbil pod tíhou let, držel se vzpřímeně v celé své výšce. Ačkoliv vlasy

a vousy zůstaly bílé, zdály se hustší a silnější. Oči pozbyly

revmatický krátkozraký výraz, projasnily se a jejich pohled

zpevněl. Ani nejméně vnímavému Merenovi nemohly tyto

změny uniknout. Rozběhl se k Taitovi, padl před ním tváří

k zemi a pak mu beze slova objal kolena. Taita jej zvedl

a přivinul k sobě. Pak si ho podržel na délku paží předsebou a pozorně si jej prohlédl. Merenova robustní aura zářila

jako oranžové slunce zapadající nad pouští. Byla to aurapoctivého bojovníka, udatného a upřímného. „Sbal si své věci

a zbraně, můj dobrý Merene, protože musíme odejít.“ Meren

na okamžik ztuhl, jako by vrostl do země, a pak sklouzlpohledem na Astratu.


2

wilbur smith • řeka bohů • vnitřní oko

Taita se podíval na její auru. Průzračná a nehybná jako plamínek olejové lampy, čistá a jednoduchá. Náhle se však plamínek zatřepotal, jako by se do něj opřel závan větru. Pak se zase uklidnil, jak apsara potlačila smutek z rozloučení. Meren se od ní odvrátil a zamířil do obytné části chrámu. Za několik minut se vrátil. Na utaženém opasku se houpal meč, přes rameno mu visel luk a toulec plný šípů, na zádech nesl Taitův plášť z tygří kůže.

Mág každou ženu na rozloučenou políbil. Roztančené aury apsar ho fascinovaly. Wu Lu obklopoval stříbrný nimbus, jímž tu a tam probleskovalo zlato; její svatozář sevyznačovala sytějšími tóny a byla složitější než Astratina. Došla dál po cestě adeptů.

Tansidina perleťová aura zářila duhovými barvami jakopovlak vzácného oleje na hladině vína v křišťálové misce.Neustále měnila odstíny a vysílala záblesky světla. Auradobrého člověka s ušlechtilou duší. Taita uvažoval, zdali bude jednou vybrána mezi zasvěcené a zda to bude Samana, kdo jí vnoří do oční dutiny zahrocenou špičku vlasově jemné bambusové jehlice. Když ji políbil, její aura se zatetelilajasnějším svitem. Přes krátkou dobu, po kterou se znali, mezi nimi došlo k silnému duchovnímu sblížení a apsara si ho zamilovala.

„Ať naplníš svůj osud,“ zašeptal, když se jejich rtyrozdělily.

„Celým srdcem cítím, že tobě se to určitě podaří, mágu,“ odpověděla tiše. „Nikdy na tebe nezapomenu.“ Vedenaneodolatelným impulsem se mu vrhla kolem krku. „Ach, mágu, jak bych si přála... Jak moc bych si přála...“

„Vím, co by sis přála. Bylo by to nádherné,“ řekl jí něžně. „Některé věci však nejsou možné.“

Otočil se k Merenovi. „Jsi připraven?“

„Jsem připraven, mágu,“ odpověděl Meren. „Veď mě, budu tě následovat.“

2

wilbur smith • řeka bohů • vnitřní oko

V

raceli se po vlastních stopách. Vyšplhali do hor, kde

neutuchající vítr kvílí mezi štíty pokrytými věčným

sněhem, a pustili se horskými stezkami na západ.

Meren si vybavoval každou odbočku a zatáčku, každýprůsmyk a nebezpečný brod, takže nemuseli ztrácet čashledáním správné cesty a rychle postupovali. Znovu se před nimi

otevřely rozlehlé pláně Ecbatany, na nichž se pásla mohutná

stáda divokých koní.

Taita pociťoval k těmto vznešeným zvířatům silnou náklonnost od chvíle, kdy první koně dorazili do Egypta shordami hyksóských nájezdníků. Několik jich nepříteli ukořistil a zapřáhl je do prvních bojových vozů, které zkonstruoval pro armádu faraona Mamose. Za tuto službu jej panovník vyznamenal titulem „Pán deseti tisíc vozů“. Taitova láska ke koním sahala hluboko do minulosti.

Uprostřed holé planiny se utábořili k delšímu odpočinku, aby setřásli únavu po namáhavém přechodu hor a aby se mohli těšit ze společnosti koní. Vydali se za stády a v jinak jednotvárné a pusté krajině narazili na širokou průrvu, skryté údolí, v němž zurčely potůčky a leskly se tůňky průzračně čisté vody. Silný vítr, který se po ploché savaně ustavičně proháněl, tak hluboko nedosáhl a na dně žírného údolívyrostla svěží zelená tráva do neobvyklé výše. Koně se seminstinktivně stahovali a poutníci rozbili tábor na břehu potoka. Meren postavil z trávy chatrč a jako palivo pro oheňpoužívali suchý koňský trus. V tůňkách žily ryby a vodní krysy, které Meren úspěšně chytal, zatímco Taita hledal jedlé houby a vyhrabával kořínky z měkké vlhké půdy. Kolem chatrče, tak blízko, aby odradil koně od loupeživých nájezdů, vysázel semena, která si přinesl ze zahrad chrámu bohyně Saraswati, a zakrátko vyrašila bohatá úroda. Dobře jedli a odpočívali a sbírali síly pro další etapu dlouhé a namáhavé cesty.

Koně si na jejich přítomnost u pramenů zvykli a brzydovolili Taitovi přiblížit se na několik kroků, než pohodilihřívami a odběhli. Mág svým nově nabytým vnitřním zrakem studoval auru každého zvířete.

wilbur smith • řeka bohů • vnitřní oko

Ačkoliv aury, které obklopovaly nižší živočišné druhy,nezářily tak intenzivně jako lidské, dokázal podle nich nejen rozeznat zvířata, která byla zdravá a silná a měla výkonné srdce a pevné šlachy, ale také jejich charakterové vlastnosti a dispozice. Uměl rozlišit tvrdohlavá a vzpurná od mírných a poddajných. V průběhu týdnů, které rostliny v jeho zahradě

potřebovaly k dozrání, si vybudoval křehký vztah s pětizvířaty. Všechna byla mimořádně inteligentní, silná a přátelská.

Tři z nich byly kobyly, jimž se kolem nohou pletla ročníhříbata, a dvě klisny, které sice flirtovaly s hřebci, ale jejich

pokusy o intimní sblížení odrážely kopanci a vyceněnými

zuby. Právě jedna z klisen Taitu velmi přitahovala.

Malé stádečko k němu táhla stejná náklonnost jako jeho

k nim. Zvířata spala blízko plotu, který Meren vybudoval na

ochranu zahrady právě před nimi, což mladého bojovníka

zneklidňovalo. „Znám ženy a těmto zrádným stvořenímvůbec nevěřím. Jenom sbírají odvahu. Jednoho krásného dne

se ráno probudíme a zjistíme, že nám na zahradě nezůstaly

ani kořínky.“ Značnou část svého času proto věnovalzpevňování plotu a jeho výhružnému hlídání.

Zděsilo ho, když Taita sklidil první úrodu – pytlík mladých fazolí –, a místo aby je nasypal do hrnce, zanesl je za plot, kde jej se zájmem očekávalo stádečko jeho oblíbenkyň. Klisna, kterou si pro sebe vybral, měla smetanovou srstgrošovanou kouřově šedými skvrnami. Dovolila mu přiblížit se blíže než kdy dříve a se stříháním ušima poslouchala jeholichotky a projevy něžnosti. Potom však překročil hranice její snášenlivosti – pohodila hlavou a odběhla. Zůstal stát a volal na ni: „Mám pro tebe dárek, miláčku. Sladkosti pro krásnou holčičku.“ Šla za zvukem jeho hlasu a přiblížila se. Podal jí hrst svěžích lusků. Znovu pohodila hlavou a úkosem si ho prohlížela. Pak zakoulela očima, až odhalila růžové okraje víček, a nasála nozdrami vůni fazolí.

„Ano, ty moje nádherné stvoření. Jen si je očichej. Jak bys mohla odmítnout?“

Zafrkala a nerozhodně pokývala hlavou.

wilbur smith • řeka bohů • vnitřní oko

„Jak myslíš. Když je nechceš, Meren je rád uvítá v hrnci.“ Otočil se k plotu, ale nataženou ruku nestáhl. Člověk a kůň se napjatě měřili očima. Klisna k němu vykročila, ale poprvním kroku se zastavila. Zvedl ruku k ústům, vložil si lusk mezi rty a s otevřenou pusou ho požvýkal. „Nedokážu tiposat, jak je sladký,“ řekl jí a klisna se konečně vzdala.Přišla k němu a začala si delikátně vybírat fazole z jeho dlaně.

Nozdry měla sametově hladké a dech jí voněl čerstvoutrávou. „Jak ti budeme říkat?“ zeptal se jí Taita. „Musí to být

jméno, které vyjadřuje tvou krásu a sílu. Ha! Už vím, jaké

jméno se k tobě bude nejlíp hodit. Budeš Vichřice.“

V příštích týdnech Taita a Meren sklízeli úrodu. Otrhali fazole a lusky uložili do pytlíků vyrobených z kůže vodních

hlodavců. Byliny usušené na slunci a ve větru svázali do

snopů. Koně stáli za plotem, natahovali krky a vděčněžvýkali fazolové stonky, které jim Taita podával. Večer pak dal

Vichřici poslední hrst, objal ji kolem krku, prsty jíprohrabával hřívu a šeptal jí konejšivá slůvka. Pak si beze spěchu

vyhrnul tuniku, přehodil klisně kostnatou nohu přes hřbet

a vyšvihl se na ni. Ztuhla úžasem a hleděla na něj přesrameno vykulenýma lesklýma očima. Pobídl ji patami a klisna

se rozběhla, zatímco Meren tleskal a výskal radostí.

Když opouštěli tábořiště u pramenů, Taita jel na Vichřici a Meren na jedné ze starších kobyl. Zavazadla naložili na hřbet hříběte, které neopustilo matku.

Takto se mohli vrátit domů rychleji, než když odcházeli. I tak se do Gallaly vrátili po sedmiletém putování. Jakmile se rozšířila zpráva o jejich příchodu, ve městě propukla velká radost. Občané je už dávno pokládali za mrtvé. Všichni muži dovedli své rodiny k jejich příbytku v polorozpadlém starém chrámu, aby jim prokázali úctu. Děti za jejich nepřítomnosti vyrostly a mnohé měly vlastní potomky. Taita každépochoval a požehnal mu.

Zvěst o jejich návratu rozšířily karavany rychle do celého Egypta a brzy se z panovnického dvora v Thébáchdostavili poslové faraona Nefera Setiho a královny Mintaky.

wilbur smith • řeka bohů • vnitřní oko

Přinesli málo potěšitelné zprávy. Taita se poprvé dozvěděl

o morových ranách, které na království dolehly. „Přijď, jak

nejrychleji můžeš, ó moudrý,“ přikazoval faraon. „Potřebujeme tě.“

„Přijedu s novým měsícem bohyně Isis,“ zněla Taitovaodověď. Z jeho strany nešlo o úmyslnou neposlušnost – věděl, že dosud není spirituálně připraven faraonovi radit. Cítil, že ony morové rány jsou projevem většího zla, před nímž ho varovala Samana, matka představená kláštera zasvěceného bohyni Saraswati. Ačkoliv získal schopnost vnímat vnitřním zrakem, dosud se nemohl postavit síle Lži. Nejdřív musístudovat a hloubat o předzvěstech, shromáždit duchovní síly. A musí také čekat na znamení, o němž instinktivně tušil, že se mu ho dostane právě v Gallale.

Musel se však vypořádat s mnoha rušivými vlivy. Brzy se na něj sesypali cizinci ze všech koutů země, poutníci aprosebníci žadonící o laskavost, nemocní a mrzáci hledající

uzdravení. Vyslanci panovníků přinášeli bohaté dary ažádali o autoritativní výklad božských znamení. Taita nedočkavě zkoumal jejich aury v naději, že jeden z nich budeposel, kterého očekával. Pokaždé byl zklamán a odmítal posly

i jejich dary.

„Nemůžeme si ponechat ani malý díl, mágu?“ žadonilMeren. „Možná se nakonec staneš svatým, to však neznamená, že už nemusíš jíst, a tvoje tunika je na cáry. No a já potřebuju nový luk.“

Čas od času v něm návštěvník svou bohatě členitou aurou vzbudil jiskru naděje. Tito lidé hledali moudrost a znalosti a táhla je k němu jeho pověst, kterou si získal v bratrstvu

mágů. Jenže přišli od něj čerpat, žádný z nich mu nesahal

ani po paty a nemohl mu nic nabídnout. Nicméně je pokaždé

pozorně vyslechl, zkoumal jejich slova a hodnotil je.Nedozvěděl se nic významného, avšak občas náhodná poznámka

nebo mylný názor poslaly jeho mysl na jinou, dosudnevyzkoušenou dráhu. Prostřednictvím jejich omylů dospíval

k protichůdným, a tudíž správným závěrům. Neustálemysbr />

33

wilbur smith • řeka bohů • vnitřní oko

lel na varování Samany a Kashyapa – nastávající střetnutí si

vyžádá veškerou jeho moudrost, sílu a lstivost. Jinaknepřežije.

K

aravany, které přicházely z Egypta a pokračovaly

divočinou Safagy k Rudému moři, jim pravidelně

přinášely zprávy z vlasti. Vždy když dorazila další,

Taita posílal Merena, aby promluvil s jejím vůdcem; všichni

se k němu chovali s náležitou úctou, protože věděli, že je

důvěrníkem proslulého kouzelníka. Jistého večera se vrátil

z města a hlásil: „Obed Tindali, obchodník cestující skaravanou, tě prosí, abys na něj nezapomněl při modlitbách

k velkému bohu Hórovi. Posílá ti štědrý dar v podoběnejjemnějších kávových bobů ze vzdálené Etiopie. Ale musím

tě požádat, mágu, abys obrnil svou mysl, protože zprávy,

které přináší z delty, tě nepotěší.“

Stařec sklopil oči, aby zakryl mrak strachu, který na nějdolehl. Copak mohou být ještě horší zprávy než ty, které užslyšel? Přísně vzhlédl a prohlásil: „Nesnaž se mě chránit, Merene. Nic mi nezatajuj. Začal Nil stoupat? Vrátily se záplavy?“

„Zatím ne,“ odpověděl Meren tiše s lítostí v hlase. „Už uplynulo sedm let bez pravidelné závlahy.“

Přísný výraz Taitova obličeje se rozplynul. Bez záplav a bohatých úrodných naplavenin, které rozvodněný Nil z jihu přinášel, byl Egypt odsouzen k hladomoru, nemocem a smrti.

„Láme mi to srdce, mágu, ale musím ti sděli



Wilbur Smith

WILBUR SMITH


9. 1. 1933

Wilbur Smith se narodil 9. ledna 1933 v Severní Rhodesii (dnešní Zambie) britským rodičům. V osmnácti měsících byl malý Wilbur postižen mozkovou malárií, blouznil deset dní a doktoři varovali, že může mít poškozený mozek pokud přežije.
Nicméně přežil a velice dobře se uzdravil. Jak dospíval, začal se zajímat o romány, stejně jako jeho matka. Její chuť byla rozsáhlá, ale zahrnovala i dobrodružné romány, které mladý Wilbur hltal. V prostředí s nádhernou přírodou, ve které vyrůstal, si byl vědom jeho porozumění s okolím: život v přírodě, otevřené prostory, svoboda pohybu po zemi - a také politické napětí.
Smithovo přání psát se poprvé ukázalo, když jako se jako mladý toužil stát žurnalistou. To probíhalo v době, kdy se rapidně měnila sociální situace v jižní Africe. Jeho přísný, viktoriánský otec, který nikdy ve svém životě nepřečetl knihu, měl jiné ideje. "Nebuď blázen," říkal. "Zemřeš hlady, najdi si pořádnou práci." A tak Wilbur stále pracoval jako účetní, psal po nocích a přes den byl unavený a ospalý. Již svým prvním románem Na život a na smrt (1964) se však okamžitě proslavil, a tím odstartoval svou dráhu spisovatele.
Afrika je jeho stálou inspirací. Do svých příběhů vkládá své srdce, ale zároveň důsledně a živě pracuje na autenticitě a každém detailu. Sám tvrdí: "Pokud uděláte špatný krok nebo řeknete špatné slovo, kouzlo je zrušeno."
Wilbur je autorem více než tří desítek čtivých, napínavých románů opřených o historická fakta a další reálie, je i nadále činným autorem. Se svou ženou Daniele Thomasovou, která mu po tři desetiletí byla nápomocna při výzkumu a sběru materiálu a která také byla sama nadanou autorkou, vychoval dva syny a dceru. V současné době žije v Londýně, ale jeho zájem o Afriku a její divokou přírodu stále přetrvává.
Smithovy knihy lze zařadit do tří hlavních sérií, podle rodin, o kterých pojednávají, nebo časových období, do nichž je jejich děj posazen. Jsou to příběhy rodiny Courtneyů, sága Ballantyneů a romány ze starověkého Egypta. Kromě toho vydal zhruba desítku samostatných novel.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist