načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Řeka bohů III - Čaroděj - Wilbur Smith

Řeka bohů III - Čaroděj

Elektronická kniha: Řeka bohů III - Čaroděj
Autor:

W. Smith, mistrný vypravěč se vrací tímto románem do Egypta. Taita, skrytý v poušti Afriky, se po smrti milované královny Lostris věnuje modlitbám a studiu. Stává se z něho čaroděj ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  229
+
-
7,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » ALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 456
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-721-8617-4
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

W. Smith, mistrný vypravěč se vrací tímto románem do Egypta. Taita, skrytý v poušti Afriky, se po smrti milované královny Lostris věnuje modlitbám a studiu. Stává se z něho čaroděj znalý nauky prastarých bohů, adept magie a nadpřirozených sil. Odpoví na výzvu ze záhrobí, odejde z pustiny a vrací se do světa lidí. Zde se brzy ocitá v těžkém konfliktu se zlem, které hrozí svrhnout trůn egyptského království a zničit mladého prince Nefera, vnuka královny Lostris.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Copyright © Wilbur Smith, 2001

Translation © Václav Vanduch, 2001

Copyright © ALPRESS, s. r. o.

Všechna práva vyhrazena.

Žádnou část knihy není dovoleno užít

nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez písemného

souhlasu držitele práv, s výjimkou krátkých citací

nebo odkazů, které tvoří součást kritického hodnocení.

Z anglického originálu WARLOCK

přeložil Václav Vanduch

Redakční úprava Hana Porebská

Grafická úprava obálky Zbyněk Janáček

Vydalo nakladatelství Alpress, s. r. o., Frýdek-Místek,

v edici Klokan, 2001

Vydání první

ISBN 978-80-7543-752-5


Mé nové lásce

MOK HINISO

Duchové Ghengis Khana a Omara Khayyama,

převtělení v měsíc,

září jako dokonalá perla.


 w i l b u r s m i t h • ř e k a b o h ů – Č a r o d ě j

K

olona bojových vozů podobná rozvíjejícímu se hadusvižně sjížděla do údolí a chlapec, přitisklý k čelní descevedoucího vozu, pozoroval útesy svírající cestu. Z příkré skály

připomínající včelí plástev slepě hleděly temné otvory četných

hrobů, které vypadaly jako neúprosné oči legie duchů. Princ

Nefer Memnon se zachvěl a odvrátil zrak od skály. Levourukou potajmu udělal gesto zapuzující zlo.

Přes rameno pohlédl zpátky na kolonu a zjistil, že ho z vozu za ním sledují Taitovy oči. Prach pokryl starce a jeho vůzbledým povlakem a v kuželu slunečního světla padajícího dohlubokého údolního zářezu v něm zajiskřily šupinky slídy. Taita mu v té chvíli připadal jako převtělený bůh a Nefer provinile sklopil hlavu. Styděl se, že se stařec stal svědkem pověrčivé hrůzy, která ho na chvíli opanovala. Královský princ domuTamosů by neměl projevovat podobnou slabost. Ne teď, když už stojí na prahu mužství. Jenže Taita ho znal jako nikdo jiný.Vychovával ho od útlého dětství a byl mu bližší než rodiče isourozenci. Taitův výraz zůstal nezměněný, ale jeho stařecké oko se hluboko zavrtávalo do Neferova nitra. Viděl všecko avšemu rozuměl.

Nefer se odvrátil a vytáhl se do plné výšky. Stál vedle otce, který opratěmi a dlouhým bičem pobízel koně k rychlejšímu klusu. Údolí se před nimi náhle rozestoupilo v široký amfiteátr s kulisami přísných ruin města Gallaly. Nefer se při prvnímpohledu na dějiště slavné bitvy zachvěl. Taita, ještě jako mladík,  w i l b u r s m i t h • ř e k a b o h ů – Č a r o d ě j tady bojoval po boku poloboha lorda Harraba, který rozprášil temné síly hrozící rozvrátit Egypt. To se sice událo už předšedesáti lety, ale Taita mu o boji vyprávěl do všech podrobností. Jeho líčení bylo tak živé, až měl Nefer dojem, že v ten osudný den byl na místě bitvy on sám.

Neferův otec, bůh a faraon Tamos, navedl spřežení khromadě zříceného kamene, který kdysi býval vstupní bránou, a zastavil. Stovka válečných vozů za ním manévr zkušenězoakovala a vozkové seskákali z plošin, aby napojili koně. Když faraon otevřel ústa a promluvil, vrstva zaschlého prachu apotu na jeho tvářích popraskala. Kousky spečeného bláta mupadaly na hruď.

„Můj milý!“ oslovil faraon Velkého lva Egypta, šlechtice Naju, velitele armády a milovaného společníka. „Musíme dál dřív, než slunce pozlatí vrcholky kopců. Chtěl bych v nociprojet dunami do El Gabaru.“

Modrá válečná koruna na Tamosově hlavě zajiskřilaslídovým prachem, a když shlédl dolů na Nefera, měl v koutcích očí zčervenalých prachem kousky vlhkého bláta. „Zde serozloučíme. Dál pojedeš s Taitou.“

Přestože Nefer věděl, že je marné protestovat, otevřel ústa. Švadrona táhla do boje proti nepříteli. Faraonův odvážný plán předpokládal, že projedou územím Velkých dun a překročíhořká sodná jezera, aby se dostali nepříteli do zad. Do otevřeného průlomu uprostřed nepřátelských řad pak vpadnou egyptské legie čekající u Nilu před Abnubem. Tamos by tak mohl spojit síly, a dřív než se nepřítel vzpamatuje, projet přes Tell el-Daba a obsadit nepřátelskou citadelu Avaris.

Byl to skvělý a smělý plán. S trochou štěstí by tak mohljediným úderem skončit válku s Hyksósem, která se vlekla už po dvě generace. Nefera učili, že bitvy a sláva jsou jedinédůvody jeho existence na zemi, a přestože mu bylo pouhých čtrnáct let, podobné představy ho nesmírně lákaly. Celou svou duší toužil jet po boku svého otce za vítězstvím a nesmrtelností.

Dřív než protest stačil opustit Neferovy rty, otec ho zastavil. „Co je první povinností válečníka?“ zeptal se přísně.  w i l b u r s m i t h • ř e k a b o h ů – Č a r o d ě j

Nefer sklopil oči. „Poslušnost, Vaše Veličenstvo,“odpověděl tiše, ale vzdorně.

„Nikdy na to nezapomeň!“ Faraon pokývl hlavou aodvrátil se.

Nefer se cítil ponížený a odvržený. Oči mu plály a rty se mu chvěly, jenže Taitův pohled ho zmrazil. Zamrkal, aby zbavil oči slzí, a napil se vody z koženého měchu, který visel nabočnici vozu. Pak se obrátil ke starému mágovi a furiantskypohodil hlavou. „Ukaž mi památník, Tato,“ přikázal. Nefer použil zkráceného jména, kterým starce oslovoval v dětství.

Nerovný pár se prodíral mezi vozy, koňmi a muži, kteřízatarasili úzkou cestu vedoucí ruinami města. Dvě desítkyvojáků svlečených donaha slezlo dolů do hluboké šachty prastaré studny. Vytvořili řetěz, kterým putovala vědra hořké vody na povrch. Kdysi bylo ve studni dostatek vody pro početnéobyvatelstvo města ležícího na cestě od Nilu k Rudému moři.Jenže před několika stoletími zemětřesení porušilo vodonosnou vrstvu a pramen vyschl. Město Gallala zemřelo žízní. Dnes zbyla ve studni jen troška vody, která stěží dokázala zmírnit žízeň dvou set koní a naplnit měchy.

Taita dovedl Nefera úzkými uličkami kolem chrámů a paláců, které nyní obývali jen štíři a ještěrky, na pusté hlavní náměstí. Uprostřed něj stál památník postavený na počest lordaTanuse a jeho triumfu nad armádami banditů, které málemzadusily život nejbohatšího a nejmocnějšího národa na zemi. Bizarní pyramidu slepenou z lidských lebek chránily stěny z desekčerveného kamene. Přes tisíc lebek se šklebilo na chlapce, když nahlas četl nápis nad kamenným sloupořadím: „Našeodseknuté hlavy vydávají svědectví o bitvě. V těchto místech jsme padli pod mečem Tanuse, lorda Harraba. Nechť se všechny příští generace poučí z mocných lordových skutků učiněných pro slávu bohů a vládu spravedlivých lidí. To prohlašujeme ve čtrnáctém roce vlády božského faraona Mamose.“

Taita dřepěl ve stínu památníku a pozoroval prince, jakobchází monument. Každých pár kroků se zastavil a s rukama v bok památník pozorně zkoumal. Stařec mlčel a tvářil se  w i l b u r s m i t h • ř e k a b o h ů – Č a r o d ě j zdrženlivě, ale jeho oči nezapřely lásku, kterou k chlapcichoval. Měla původ v životech jiných dvou lidí. První z nich byla egyptská královna Lostris. Taita byl sice eunuch, alevykleštili ho až po pubertě, když už stačil okusit lásku ženy.Kvůli tomuto postižení zůstala Taitova láska ke královně Lostris, Neferově babičce, čistá. A byla to láska tak mocná, že i teď, po dvaceti letech od její smrti, nepřestala být středemTaitovy existence.

Druhým zdrojem lásky k Neferovi byl Tanus, lord Harrab, na jehož počest byl památník postaven. Taitovi byl dražší než bratr. Lostris i Tanus už dávno odešli z tohoto světa, ale jejich společná krev mocně proudila v žilách jejich potomka. Zjejich ilegálního spojení před dávnými lety se narodil chlapec, ze kterého vyrostl faraon Tamos, Neferův otec a velitel švadrony vozů, která sem prince přivezla.

„Tato, ukaž mi, kde jsi zajal vůdce loupeživých baronů.“Neferův vzrušený hlas přeskakoval na prahu dospívání. „Stalo se to tady?“ Odběhl ke zřícené zdi na jižní straně náměstí.„Vyrávěj mi ten příběh znovu.“

„Ne, došlo k tomu tamhle, na druhé straně.“ Taita se zvedl, na tenkých čapích nohách odkráčel k východnímu konciprostranství a vzhlédl vzhůru ke koruně napůl rozpadlé zdi. „Ten darebák Shufti měl jen jedno oko a byl ošklivý jako Seth. Chtěl utéct přes tuto zeď.“ Taita se odmlčel, zvedl z hromady rumu půlku hliněné cihly a hodil ji přes zeď. „Jedinou ranou jsem mu rozbil hlavu a shodil jsem ho dolů.“

I když Nefer dobře znal starcovu sílu a o Taitově vytrvalosti se vyprávěly legendy, ten hod ho překvapil. Je starý jako hory, pomyslel si Nefer obdivně. Starší, než byla moje babička,kterou vychoval stejně jako mě. Lidé tvrdí, že zažil dvě stě záplav na Nilu a že tuto pyramidu postavil vlastníma rukama. Pak ukázal na morbidní památník a zeptal se: „Odsekl jsi muhlavu, Tato, a přidal jsi ji k ostatním?“

„Znáš ten příběh víc než dobře, vyprávěl jsem ti ho nejmíň stokrát.“ Taita předstíral nechuť chlubit se vlastními činy.

„Pověz mi ho znovu!“ nenechal se odbýt Nefer.  w i l b u r s m i t h • ř e k a b o h ů – Č a r o d ě j

Taita se posadil na kamenný kvádr, Nefer usedl u jeho nohou a pozorně poslouchal. Taitovo vyprávění ukončilo voláníberaních rohů. Ozvěna troubení doznívala v černých skalách.„Faraon nás volá,“ řekl Taita a vstal. Zamířili k bráně.

Za hradbami panoval shon a zmatek – švadrona sepřipravovala na cestu přes území dun. Vodní měchy byly opět plné a vozatajové kontrolovali výstroj koní.

Faraon Tamos zahlédl přicházející dvojici, pokynem hlavy přivolal Taitu k sobě a odvedl ho z doslechu důstojníků. Lord Naja se pokusil k nim přidat, ale Taita na něj šeptem upozornil a faraon ho strohým příkazem poslal zpět. Pokořený lord zrudl a probodl Taitu pohledem ostrým jako hrot válečného šípu.

„Naja se urazil. Nebudu vždycky nablízku, abych tě mohl chránit,“ varoval Taitu faraon.

„Nesmíme věřit nikomu,“ odpověděl Taita. „Ne, dokudnerozdrtíme hlavu hada, který utahuje smyčky zrady kolemslouů tvého paláce. Dokud se nevrátíš z tažení na sever, jen my dva můžeme vědět, kam prince odvedu.“

Faraon se odmítavě usmál. „A co Naja?“ Naja mu byl blízký jako bratr. Projeli spolu Rudou stezku.

„Ani Naja.“ Taita víc neřekl. Jeho podezření konečnědozrálo v jistotu, ale nedal ještě dohromady dost důkazů, abyfaraona přesvědčil.

„Ví princ, proč odchází do pouště?“ zeptal se faraon.

„Ví jen to, že odcházíme, aby se zdokonalil v mystériích a chytil božského ptáka.“

„Dobře, Taito,“ přikývl faraon. „Vždycky jsi byl tajnůstkář, jenže máš pravdu. Už není o čem mluvit, všecko jsme siřekli. Teď jdi a nechť nad tebou a Neferem Hór rozprostře svá křídla!“

„Hlídej si vlastní záda, Veličenstvo, protože v tyto dnynajdeš nepřítele nejen před sebou, ale i za sebou.“

Faraon silně stiskl Taitovi paži a cítil pod prsty, jak je tenká, ale zároveň tvrdá a šlachovitá jako suchá větev akácie. Vrátil se k Neferovi, který s výrazem uraženého štěněte poslaného do boudy čekal u kola královského vozu. w i l b u r s m i t h • ř e k a b o h ů – Č a r o d ě j

„Božské Veličenstvo, ve švadroně jsou mladší hoši než já.“ Princ se naposled marně pokusil přemluvit otce, aby s ním mohl jet. Faraon dobře věděl, že syn má pravdu. Meren, vnuk proslulého generála Kratase, byl od Nefera mladší o tři dny, a přesto dnes se svým otcem jel v jednom z vozů jakozbrojnoš. „Kdy mi dovolíš jet do bitvy s tebou, otče?“

„Možná až projedeš Rudou stezku. Pak ti už nebuduzakazovat nic.“

Oba si byli vědomi planosti toho slibu. Rudá stezka bylanáročná zkouška jezdeckého umění a znalosti zacházení sezbraněmi, o kterou se pokusilo jen málo válečníků. Tvrdý test vyčerpal a mnohdy i zabil silné a dokonale trénované muže v nejlepších letech. Jenže faraona už od těch dnů dělila dlouhá cesta.

Faraonův hrozivý výraz změkl. Sevřel synovi paži v jediném gestu lásky, které si mohl před svými vojáky dovolit. „Teď ti přikazuji odejít s Taitou do pouště. Chytíš svého božskéhoptáka, a prokážeš tak svou královskou krev a právo v budoucnosti nosit dvojitou korunu.“ N

efer se starcem stáli u rozpadlých zdí Gallaly asledovali, jak kolona vozů odjíždí. Faraon v čele si obtočilopratě kolem zápěstí a zakláněl se proti tahu spřežení. Hrudník měl

obnažený, plátěná suknice mu pleskala po svalnatých stehnech

a modrá válečná koruna na hlavě zdůrazňovala jeho výšku.

Neferovi připadal jako bůh.

Za ním jel téměř stejně vysoký a nádherný lord Naja. Vetváři měl pyšný přezíravý výraz a přes rameno zavěšený zpětně zakřivený luk. Naja patřil k nejmocnějším válečníkům celého Egypta a své jméno získal jako čestný titul. Naja se jmenovala posvátná kobra v královské koruně uraeus, kterou mu faraon propůjčil v den, kdy zvítězili nad Rudou stezkou.

Naja se směrem k Neferovi ani neuráčil podívat. Faraon už zmizel v temné soutěsce, když kolem Nefera projížděl poslední vůz. Meren, jeho společník mnoha nedovolenýchchlaeckých dobrodružství, se mu smál do tváře a loučil se s ním w i l b u r s m i t h • ř e k a b o h ů – Č a r o d ě j obscénním gestem. Pak na něj posměšně zavolal: „Přinesu ti Apepiho hlavu na hraní.“ Jeho slib v Neferovi vyvolal vlnu hněvu. Apepi byl hyksóský král a Nefer už nepotřebovalhračky. Byl muž, i když to jeho otec odmítal uznat.

Merenův vůz už pohltila temná soutěska a Taita s Neferem ještě dlouhou chvíli mlčeli. Pak se stařec beze slova otočil a zamířil ke koním. Upnul své klisně podbřišník, přizvedl si suknici a vyskočil nahoru s hbitostí, za kterou by se nemusel stydět mnohem mladší muž. Když se na holém koňskémhřbetě usadil, zdálo se, že se zvířetem tvoří jeden celek. Nefer si pamatoval legendu hovořící o Taitovi jako o prvnímEgypťanovi, který zvládl jezdecké umění. Ještě stále se také honosiltitulem Mistr deseti tisíc vozů, který mu spolu se Zlatem chvály udělili dva po sobě vládnoucí faraonové.

Jisté bylo, že patřil k několika málo mužům, kteří senebáli jezdit obkročmo. Většina Egypťanů opovrhovala tímtostylem, protože ho jistým způsobem považovali za nedůstojný až obscénní, nemluvě o riziku, který představoval. Nefer netrpěl podobnými předsudky, a když se vyšvihl na hřbet svéhooblíbeného Stargazera, jeho chmurná nálada byla ta tam. Ještě nedojeli na hřebeny kopců nad rozvalinami města a obvyklý temperament se mu vrátil. Jediným dlouhým pohledemvyprovodil prašný mrak, který švadrona zanechala na severnímobzoru, a rozhodně se k němu obrátil zády. „Kam jedeme, Tato?“ zeptal se. „Slíbils, že mi to cestou povíš.“

Taita se vždycky držel zpátky a byl skoupý na slovo, i když jen málokdy tolik jako ve věci konečného cíle jejich cesty.„Jedeme do Gebel Nagary,“ odpověděl.

Nefer o tom místě nikdy dříve neslyšel a tiše si ten názevopakoval. Zněl romanticky a provokativně a vzrušené očekávání mu zježilo chlupy v zátylku. Kolem cesty se až k modravémuobzoru táhl nekonečný řetěz ponurých skalnatých kopců, které setetelily v horkém vzduchu. Barvy divokých skalisek provokovaly oči. Chmurnou modř bouřkových mraků střídala žluťpřipomínající peří snovačů a červeň rozřízlé svaloviny. Jiné zase zářily jako krystaly, které žár nutil do chvějivého tance. w i l b u r s m i t h • ř e k a b o h ů – Č a r o d ě j

Taita hleděl na tu úděsnou scenérii s pocitem nostalgie muže, který se vrací domů. Po smrti své milované královny Lostris se do této divočiny odplížil jako zraněné zvíře a strávil zdedlouhý čas. Jak přecházela léta a s nimi i kus bolesti, stále více ho přitahovaly záhady a tajemství velkého boha Hóra.

Do divočiny odešel jako lékař a mistr všech známých věd. Osamocený v pustinách našel klíč k bránám poznání lidského vědomí a duše, jimiž prošlo jen málo lidí. Vešel tam jakoprostý člověk a vynořil se jako dobrý známý velkého boha Hóra a mistr podivných mystérií, která si většina lidí aninedokázala představit.

Do světa lidí se Taita vrátil teprve poté, co ho ve snunavštívila královna Lostris. Spal ve své poustevnické jeskyni vGebel Nagaře, když se mu zjevila. Byla svůdná patnáctiletá dívka čerstvá jako pouštní růže v prvním rozkvětu s rosou naokvětních plátcích. I ve spánku se mu láskou tak rozbušilo srdce, že mu málem roztrhlo hruď.

„Miláčku Taito,“ zašeptala a pohladila ho po tváři, aby se probudil. „Jsi jedním ze dvou mužů, které jsem kdy milovala. Tanus je už se mnou, ale na tebe, než se ke mně připojíš, čeká ještě jeden úkol, který ti ukládám. Nikdy jsi mě nezklamal a já vím, že mě nezklameš ani tentokrát.“

„Čekám na tvůj příkaz, paní.“ Vlastní hlas mu podivnědozníval v uších.

„V Thébách, v mém městě stovky bran, se tuto noc narodilo dítě. Dostane jméno Nefer, jméno, které znamená čistý adokonalý tělem i duší. Toužím, aby donesl mou krev a krevTanuse na trůn Horního Egypta. Jenže na novorozeně číhá velké nebezpečí a bez tvé pomoci chlapec nemůže uspět. Jedině ty ho můžeš vést a chránit. Léta, která jsi strávil sám v divočině, zkušenosti a vědomosti, jichž jsi nabyl, mají sloužit jen ktomuto účelu. Jdi za Neferem a zůstaň s ním, dokud svéposlání nenaplníš. Pak odejdi za mnou, drahý Taito. Budu na tebe čekat a tvé zmrzačené mužství bude obnoveno v plné síle. Až příště staneš po mém boku a budeme se držet za ruku, budeš celý muž.“ w i l b u r s m i t h • ř e k a b o h ů – Č a r o d ě j

„Nikdy v životě jsem tě nezklamal,“ vykřikl Taita ze sna, „a nezklamu tě ani v hodině smrti.“

„Vím, že mluvíš pravdu.“ Lostris ho odměnila sladceokouzlujícím úsměvem a její obraz se rozplynul v noční poušti. Taita se probudil s tváří mokrou od slzí a bez otálení sbalil svůjskrovný majetek. Před vchodem do jeskyně se na chviličku zastavil, aby podle hvězd určil směr. Podvědomě hledal jasnou hvězdu bohyně. Sedmdesátý den po královnině skonu, v noci, kdy dokončili balzamování jejího těla, ta velká rudá hvězda náhle vzplála na obloze v místě, kde dřív žádná hvězda nebyla. Taita ji našel a uctivě se jí poklonil. Potom vyšel do západní pouště, zpět k Nilu a Thébám, ke krásným Thébám, městu sta bran.

Po čtrnácti letech Taita znovu zatoužil po tichých místech. Jedině tam mohl znovu nabýt plnou sílu, aby dokázal splnit úkol, který mu Lostris uložila. Tam v pustině mohl taky část této síly přenést na prince. Tušil, že se nad nimi stahují mraky temných sil, před kterými ho Lostris varovala.

„Pojď!“ řekl chlapci. „Tam dole najdeš svého božského ptáka.“ T

řetí noc po odjezdu z Gallaly, když souhvězdí Divokých oslů

na severní obloze dosáhlo svého zenitu, faraon zastavil na

odpočinek. Napojili koně a spěšně pojedli něco masa sušeného

na slunci, datlí a studených placek z prosa durha. Po jídle znovu

rozkázal nasedat. Jeli mlčky, bez zbytečného hluku, protože se

pohybovali na území často navštěvovaném hlídkami Hyksósů.

Okolní krajina se brzy dramaticky změnila. Překonali těžký terén a jeli po úpatí kopců nad korytem vyschlé řeky. Ve světle měsíce zahlédli dole vzdálený temný pruh husté vegetacelemující tok matky Nilu. Velkým obloukem objeli Abnub adostali se do zad hlavních sil Hyksósů ležících u řeky. Nepatrná síla, kterou představovala stovka vozů, jim proti nepříteli, jako byl Apepi, velkou šanci nedávala. Jenže švadronu tvořilinejlepší vozkové Tamosových armád, a tudíž i nejlepší vozkové na celém světě. Navíc měli na své straně výhodu překvapení. w i l b u r s m i t h • ř e k a b o h ů – Č a r o d ě j

Když faraon poprvé vysvětlil svou strategii a oznámil, žetažení povede osobně, válečná rada se mu to snažila vymluvit tak vehementně, jak jen se opovážila oponovat slovům boha. Dokonce starý Kratas, kdysi nejudatnější a nejdivočejšíválečník z celého egyptského vojska, se tahal za husté bílé vousy. „Při Sethově potrhané a hnijící předkožce. Nevyměňoval jsem ti posrané pleny proto, abych tě poslal rovnou domilující náruče Apepiho.“ Byl asi jediným člověkem, který si mohl dovolit s králem mluvit tímto tónem. „Pošli na tu práciněkoho jiného. Veď si útočný oddíl, jestli tě to baví, ale nejezdi do pouště, kde tě sežerou vlkodlaci a džinové. Ty jsi Egypt, ajestli Apepi dostane tebe, jako by dostal nás všechny.“

Z celé rady ho v jeho záměru podporoval jediný Naja,jenže ten byl vždycky loajální a přímý. Teď přejeli poušť aocitli se nepříteli v zádech. Zítra za rozbřesku podniknou zoufalý výpad, kterým se pokusí rozdělit Apepiho armádu, abyumožnili tisícovce vozů pěti dalších faraonových divizí vtrhnout do průlomu a připojit se k nim. Faraon už cítil na jazyku medovou chuť vítězství. Než nastane příští úplněk, bude večeřet v síních Apepiho paláce v Avarisu.

Už téměř dvě století bylo Dolní království odtrženo odHorního. Po tu dobu severnímu království střídavě vládl-li egyptský uzurpátor, nebo cizí nájezdník. Vyhnání Hyksósů a sjednocení obou zemí se stalo Tamosovou výzvou a osudem. Jedině pak bude moci dvojitou korunu nosit oprávněně a s požehnáním všech prastarých bohů.

Chladný noční vzduch ho mrazil na tváři a jeho zbrojnoš se krčil v závětří čelní stěny. Kromě občasného tlumenéhovarování „Pozor, díra!“, které letělo od vozu k vozu, znělo do noci jen tiché skřípění kol na hrubém štěrku a hrkání kopí vpřihrádkách na bočnicích vozů.

Znenadání se před nimi otevřelo široké údolí Gebel Wadunu a faraon Tamos stočil spřežení dolů. Z vyschlého vádí se stala hladká cesta vedoucí na záplavové pláně Nilu. Faraon pohodil opratě svému zbrojnoši a seskočil na zem. Protahoval siztuhlé rozbolavělé údy, když za sebou zaslechl zvuk přijíždějící- 1 w i l b u r s m i t h • ř e k a b o h ů – Č a r o d ě j ho Najova vozu. Následoval tichý příkaz, skřípění kol utichlo a pevné Najovy kroky zastavily za jeho zády.

„Odsud dál už riziko prozrazení vzrůstá,“ řekl Naja.„Podívej dolů,“ ukázal svalnatou rukou faraonovi přes rameno. Pod nimi, kde se vádí rozlévalo na pláň, zablikalo světélko,drobounká teple žlutá zář olejové lampy. „Tam leží vesnice El Wadun. V ní čekají naši špehové, kteří nás provedouhlídkami Hyksósů. Nejdřív půjdu na schůzku sám, abych zabezpečil cestu. Počkej zde, brzy se vrátím.“

„Půjdu s tebou.“

„Prosím ne. Může to být léčka, Meme.“ Použil královachlaeckého jména. „Ty jsi Egypt. Jsi příliš vzácný na riskování.“

Faraon se otočil a pohlédl do přítelovy nádherné tváře. Ve světle hvězd Najovi při úsměvu zasvítily zuby a faraon se dotkl jeho ramene. Byl to lehký dotek plný důvěry a lásky. „Jdi rychle a brzy se vrať,“ souhlasil.

Naja si položil ruku na srdce a odběhl zpátky ke svému vozu. Když projížděl kolem krále, pozdravil ho zdviženou pěstí.Tamos se usmál, vrátil mu pozdrav a sledoval, jak vůz sjíždíbřehem do vyschlého koryta. Když Naja dojel na tvrdý hladký povrch písečného dna, práskl do koní a tryskem ujížděl k vesnici El Wadun. Na stříbřitém písku za vozem zůstávaly černéstíny kolejí. Najův vůz zmizel za prvním zákrutem vádí a faraon se vydal na obchůzku stojící kolony. Tiše rozmlouval s vojáky, oslovoval je jmény, těšil je a povzbuzoval. Nebylo divu, že ho milovali a s radostí ho následovali, kamkoliv je vedl. L

ord Naja se obezřetně držel jižního břehu říčního koryta

a tu a tam vzhlédl k hřebenům kopců. Konečně protiobzoru zahlédl skalní věž nakloněnou do údolí a spokojenězabručel. O kousek dál našel nenápadný chodník vedoucívzhůru k úpatí věkovité strážní věže.

Seskočil z vozu, urovnal si jízdní luk na zádech, zbočnice vozu odvázal hliněnou nádobu s ohněm a vydal se postezce vzhůru. Byla sotva zřetelná. Kdyby si nepamatoval každý 1 w i l b u r s m i t h • ř e k a b o h ů – Č a r o d ě j zákrut, ztratil by ji cestou na vrchol nejmíň desetkrát. Konečně dosáhl napůl zřícené vrcholové bašty postavené před několika staletími. Neodvažoval se přistoupit k okraji plošiny, protože skála padala propastným srázem do údolí. Našel výklenek ve stěně a vytáhl z něj otýpku suchého klestí. Spěšně postavilmalou pyramidu a rozfoukal pohasínající oharky dřevěného uhlí v nádobce. Když zrudly, hodil na ně hrst suché trávy.Vzplála okamžitě. Od ní zapálil i malou signální vatru a zůstal stát v záři ohně, aby ho na vrcholku věže bylo dobře vidět.Roští brzy dohořelo, a když plameny uhasly, Naja se posadil ačekal ve tmě.

Po nějaké chvíli zaslechl na pěšině pod věží vrzání štěrku a krátce hvízdl. Když se mu signál vrátil, vstal, vytáhl zpochvy zakřivený bronzový meč a do luku založil šíp. Vzápětí se k němu ze tmy donesla hyksóská slova. Naja plynněodpověděl stejným jazykem.

Ani sám faraon nevěděl, že Najova matka byla původem Hyksóska. Za desítky let okupace Hyksósové převzali řadu egyptských zvyklostí a mnozí z nich si vzali za ženyEgypťanky. V následujících generacích přestaly být pokrevní linie zřetelné.

Do bašty vešel vysoký muž s lehkou bronzovou helmou na hlavě a s plnovousem ozdobeným barevnými stužkami.Hyksósové milovali zářivé barvy.

Muž rozevřel náruč. „Nechť ti Seueth požehná, bratranče!“ pozdravil vrčivým hlasem, když mu Naja padl do objetí.

„Ať se usměje i na tebe, bratranče Troku! Bohuželnemáme času nazbyt.“ Naja pokynul k východní obloze, kteroupoznamenaly první nesmělé známky svítání lehké jako pohlazení milenky.

„Máš pravdu, bratránku.“ Hyksóský generál uvolnil objetí a otočil se ke svému podřízenému, který stál dva kroky za ním. Převzal od něj nějaký předmět zabalený v bílém plátně apodal ho Najovi. Naja přiložil na oheň, rozbalil látku a v pláolavém světle plamenů si prohlížel toulec na šípy. Pouzdro vyřezávané z jednoho kusu lehkého dřeva bylo obšité jemně 1 w i l b u r s m i t h • ř e k a b o h ů – Č a r o d ě j vyčiněnou kůží. Tak skvěle vypracované toulce nosili jenvysocí hyksósští důstojníci. Naja uvolnil kryt a vytáhl jeden šíp. Zamyšleně ho otáčel mezi prsty a zběžně vyzkoušel jehovyvážení a souměrnost.

Hyksóský šíp neměl chybu. Pestrá pera na jeho konci nesla barvy lučištníkova regimentu a dřík byl opatřen osobnímznakem majitele. Hlavice se zpětnými ostny, vyrobená z křemene, byla přivázána takovým způsobem, že když se někdo pokusil šíp vytáhnout, zůstala v ráně. I kdyby zásah nebyl osudný, rána se zanítila a způsobila pomalou bolestnou smrt. Mnohemtvrdší křemen se navíc při nárazu na kost neohnul ani nezploštil, jak se stávalo u bronzových hrotů.

Naja zasunul šíp zpátky do toulce a zavřel kryt. Nezamýšlel ho odnést do svého vozu. Těžko by později vysvětloval, kdyby ho jeho zbrojnoš náhodou objevil.

Naja si dřepl k ohni a pokynul Trokovi, aby udělal totéž. „Musíme si o mnohém pohovořit.“ Tichou rozmluvu zakončil Naja. „To stačí! Teď oba víme, co musíme udělat. Konečněnadešel čas činů. Kéž bohové požehnají našemu dílu!“

Oba válečníci se znovu objali a pak se Naja beze slova otočil a odešel. Lehce seběhl kamenným svahem pod věží apokračoval úzkou stezkou dolů.

Než opustil chodník, našel místo pro ukrytí toulce. Strčil ho do pukliny ve skále, kterou rozrušily kořeny trnitého stromu. Úkryt založil kamenem, který tvarem i velikostí připomínal koňskou hlavu. Zkroucené horní větve stromu vytvářelyproti noční obloze zřetelný kříž, takže místo mohl kdykolivsnadno najít.

Když byl hotov, odešel k vyschlému korytu, kde čekal jeho vůz. F

araon slyšel vracející se vůz a podle razantního způsobu

jízdy poznal, že se něco děje. Tiše rozkázal švadroněnasedat a pro jistotu připravit zbraně.

Naja vyjel z koryta, a když míjel faraona, seskočil z vozu. 1 w i l b u r s m i t h • ř e k a b o h ů – Č a r o d ě j

„Co se stalo?“ dožadoval se vysvětlení Tamos.

„Bohové nám žehnají,“ odpověděl Naja rozechvělým hlasem. „Vydávají nám do rukou Apepiho bezbranného.“

„Jak je to možné?“

„Moji zvědové mě dovedli do tábora nepřátelského krále, který leží nedaleko od místa, kde se právě nalézáme. Jehostany stojí tamhle za prvním hřebenem kopců.“ Taseným mečem ukázal za sebe.

„Máš jistotu, že je tam i Apepi?“ Tamos stěží ovládal vzrušení.

„Zřetelně jsem ho viděl ve světle táborového ohně. Poznal jsem jeho skobovitý nos i vousy, které mu v záři ohně svítily stříbrem. Takovou postavu si nelze splést. Převyšoval všecky kolem a na hlavě měl supí korunu.“

„Jak silný je jeho doprovod?“ chtěl vědět faraon.

„Při jeho obvyklé aroganci má tělesnou stráž v počtu necelé padesátky mužů. Počítal jsem je. Polovina z nich spala a kopí měli odložená. Nemá žádné podezření a jeho ohně jasněplanou. Stačí rychlý výpad z temnoty a je náš.“

„Doveď mě k jeho táboru,“ přikázal faraon a vyskočil napodlážku vozu.

Naja jel v čele a říční písek tlumil hluk kol. Švadrona dojela v přízračné tichosti za poslední zákrut říčního koryta, kde Naja zaťatou pěstí postup zastavil. Faraon k němu dojel.

„Kde leží Apepiho tábor?“

„Za hřebenem. Nechal jsem tam své špehy. Hlídají ho.“ Naja pokynul ke strážní věži na hřebenu. „Na opačné straně je oáza se studnou sladké vody a datlovými palmami. Postavili stany mezi stromy.“

„Nejdřív si nepřátelský tábor trochu obhlédneme, a teprve pak naplánujeme útok.“

Naja takový rozkaz předvídal a několika úsečnými povely sestavil výzvědnou skupinu pěti vojáků. Všichni mu bylizavázáni krevní přísahou. Byli to jeho muži srdcem i rukou.

„Zajistěte si zbraně, ať neděláme hluk,“ přikázal Naja a s lukem v levici vyšel na stezku. Faraon ho následoval. Stoupa- 1 w i l b u r s m i t h • ř e k a b o h ů – Č a r o d ě j li svižně, dokud Naja nezahlédl proti svítajícímu nebi siluetu zkřížených větví trnitého stromu. Nedaleko od něj zastavil, zdviženou rukou si vyžádal klid a pozorně naslouchal.

„Co se děje?“ zašeptal za ním faraon.

„Myslím, že jsem na hřebenu zaslechl hlasy,“ zněla Najova odpověď. „Počkej tady, Veličenstvo, prozkoumám stezku před námi.“ Faraon s pěti vojáky dřepli vedle chodníku, zatímco Naja se obezřetně plížil dál. Obešel balvan blokující cestu ajeho nezřetelný stín zmizel z dohledu. Minuty se vlekly afaraon znervózněl. Rozbřesk se rychle blížil a hyksóský král brzy nechá zbourat stany a potáhne dál, pryč z jejich dosahu. Když shora zaslechl tichý hvizd napodobující jitřní volání slavíka, dychtivě vyskočil a zvedl svůj proslulý modrý meč.

„Cesta je volná, jdeme!“

Obešel kámen na stezce a překvapený zastavil. Dvacetkroků před ním stál Naja a držel plně natažený luk se založeným šípem, který mířil na jeho nahou hruď. Byli tam sami a před zraky vojáků je kryl balvan. Ještě než se faraon stačil pohnout, bleskla mu hlavou myšlenka na Taitovo varování předohavnou věcí, kterou stařec při svých věšteckých schopnostechcítil ve vzduchu.

Světla už přibylo natolik, že dobře viděl obličej zrádce, který byl jeho přítelem a kterého miloval. Tětiva napnutého luku se dotýkala jeho rtů pokřivených hrozivým úsměškem. Pozoroval faraona divokýma žlutýma očima lovícího leoparda. Dřík šípu, opatřený karmínově, žlutě a zeleně zbarvenými pery, bylpodle hyksóských zvyklostí zakončen křemennou hlavicí shranami ostrými jako břitva.

„Ať žiješ navěky!“ řekl Naja tiše tónem, jakým se pronáší kletba, a střelu uvolnil. Opustila drnčící tětivu s podivným svistem a blížila se zdánlivě pomalu jako nějaký jedovatýokřídlený hmyz. Šíp se na dráze dvaceti kroků jednou otočilkolem své osy. Smrtelné nebezpečí vyostřilo faraonovy smysly na maximum, jenže jeho reakce byla pomalá jako v děsivém snu. Střela ho zasáhla vysoko doprostřed hrudi v místě, kde bilo královské srdce. Šíp dopadl se zvukem, jaký vydá kámen w i l b u r s m i t h • ř e k a b o h ů – Č a r o d ě j hozený do nilského bahna. Náraz faraona otočil a odhodil na blok červeného kamene. Křemenný hrot projel celým tělem a jeho zkrvavené ostny trčely z uzlovitých svalů po straněfaraonovy páteře.

Modrý meč mu vypadl z ruky a nehty zaťatými do drsného povrchu kamene se ještě chvíli držel na nohou. Poslední výkřik zadusil příval jasné plicní krve, která mu vyrazila z otevřených úst. Pak se pod ním nohy podlomily a pomalu klesal na kolena. Nehty zanechávaly na červeném kameni bílé stopy.

Naja vyrazil kupředu a křičel: „Pozor! Léčka!“ Jednourukou objal hruď umírajícího krále pod vyčnívajícím šípem apodepřel ho. „Stráže, ke mně!“ Dva statní vojáci přiskočili téměř okamžitě.

„Hyksósi!“ vykřikl jeden, když uviděl barevná pera na konci šípu. Uchopili krále a vlekli ho do krytu za balvan.

„Odneste ho do jeho vozu a já se je pokusím zadržet,“přikázal Naja, otočil se a vystřelil jeden z vlastních šípů směrem k vrcholu skalní věže. Vykřikoval přitom udatné výzvy a sám si na ně tlumeně odpovídal jazykem Hyksósů.

Pak zvedl faraonův modrý meč a pospíchal za hloučkemvojáků, kteří nesli zraněného krále dolů k vozům čekajícím ve vyschlém řečišti.

„Byla to past,“ spěšně vysvětloval Naja. „Vrchol kopce se hemží nepřáteli. Musíme faraona odvézt do bezpečí.“ Jenže když pohlédl na královu hlavu, která bezvládně klimbala zramen, dobře věděl, že už mu není pomoci, a hruď se mudmula triumfem. Modrá válečná koruna spadla faraonovi z hlavy a kutálela se dolů chodníkem. Naja ji zvedl a stěží odolalpokušení nasadit si ji na hlavu.

Trpělivost, uklidňoval se v duchu. Čas ještě nedozrál, ale Egypt bude můj se všemi korunami, pompou i mocí. Bude ze mě vládce Egypta. Stanu se bohem.

Strčil korunu pod paži a hlasitě zvolal: „Pospěšte, nepřítel je nám v patách! Rychle! Král jim nesmí padnout do rukou.“

Vojáci se ohlásili voláním a zdola jim odpověděl sborový křik. U faraonova vozu čekal lékař. Vycvičil ho Taita, atřebaw i l b u r s m i t h • ř e k a b o h ů – Č a r o d ě j že postrádal starcovu magickou moc, byl zkušeným felčarem, který by možná dokázal ošetřit i tak strašné poranění hrudi. Jenže Naja nemohl riskovat, že faraon nabude vědomí a vrátí se z cesty na onen svět. „Máme nepřítele za zády,“ strozeodbyl lékaře. „Teď není čas na tvé mastičkářství. Musíme krále dostat do bezpečí dřív, než nás nepřátelé zaskočí.“

Opatrně vzal krále z rukou vojáků a položil ho napodlážku vlastního vozu. Potom odlomil dřík vyčnívající z královy hrudi a úlomek pozvedl, aby ho všichni dobře viděli.„Tento prokletý šíp srazil našeho faraona. Našeho krále a boha. Ať Seth zatratí hyksóskou svini, která ho vystřelila! Ať hořínekonečným plamenem po tisíc let!“ Jeho muži souhlasnězavrčeli. Naja pečlivě zabalil konec šípu do plátna a vložil ho do přihrádky na boční stěně vozu. V Thébách ho předloží radě na podporu svého hlášení o faraonově smrti.

„Jednoho spolehlivého muže, který bude držet faraona!“rozkázal Naja. „Zacházej s ním jemně!“ hrozil královu zbrojnoši, který vystoupil z řady, aby svému pánu naposled posloužil.

Naja odepjal pochvu od faraonova pasu, zasunul do nímodrý meč a obojí uložil do truhlice na zbraně ve svém voze.

Zbrojnoš vyskočil na podlážku vozu a položil si královuhlavu do klína. V koutcích faraonových úst bublala jasná krev. Vůz se otočil a vyrazil vyschlým řečištěm zpátky. Švadrona vyjela za ním a vozkové se museli úporně snažit, abystačili nasazenému tempu. Přestože faraona držely silné ruce jeho zbrojnoše, bezvládné tělo sebou krutě zmítalo.

Naja hleděl kupředu, aby nikdo nemohl vidět jeho výraz.Tichý spokojený smích přehlušily nárazy kol na kameny, kterým se Naja ani nesnažil vyhýbat. Brzy opustili vyschlé koryto a zamířili k dunám a sodným jezerům.

Teprve uprostřed dopoledne, kdy už slunce urazilo čtvrtinu své nebeské pouti, Naja zastavil a dovolil lékaři, aby králeprohlédl. Ten nepotřeboval příliš znalostí, aby poznal, že králova duše už dávno opustila tělo a vydala se na cestu do podsvětí.

„Faraon zemřel,“ konstatoval lékař tiše, když vstával srukama potřísněnýma královou krví. Žalostný pláč, který se ozval w i l b u r s m i t h • ř e k a b o h ů – Č a r o d ě j z čela kolony, se rychle rozšířil po celé její délce. Najavojákům nebránil vyjádřit žal a poslal pro své kapitány.

„Stát ztratil hlavu,“ oznámil jim. „Egypt je v hroznémnebezečí. Deset nejrychlejších vozů musí spěšně dovézt faraonovo tělo zpátky do Théb. Musím s nimi, protože rada může chtít, abych se ujal funkce regenta a poručníka prince Nefera.“

Zasel první semínko a s úžasem zíral, jak téměř okamžitězaustilo kořínky. Pokračoval chmurným věcným tónem, který odpovídal tragické události. „Ať lékař ošetří královo tělo, aby vydrželo cestu domů do pohřebního chrámu. Mezitím musíme najít prince Nefera. Musí se dozvědět o otcově smrti avlastním nástupnictví. Je to nejnaléhavější záležitost státu a mého poručnictví.“ Naja si přisvojil titul regenta a poručníka hladce a bez váhání a nikdo neprotestoval. Dokonce ani na něhonikdo podezíravě nepohlédl. Rozvinul papyrusový svitek smaou území mezi Thébami a Memfisem, položil ho na polici vozu a chvíli ho studoval.

„Musíte se rozdělit a pečlivě prohledat krajinu. Věřím, že faraon poslal prince s eunuchem do pouště, kde podstoupírituály spojené s příchodem mužství. Proto zaměříme našehledání zde od Gallaly, kde jsme ho viděli naposled, směrem na jih a na východ.“ Okem citlivým pro terén, jak se navelitele armád patřilo, Naja vymezil oblast pátrání a nařídilvytvořit rojnici vozů po celé šířce území. Jejich úkolem bylo přivézt prince Nefera. Š

vadrona se vrátila do Gallaly s lordem Najou v čele. Další

v pořadí přijel vůz s částečně balzamovaným tělemfaraona. Na břehu sodného jezera Waifra nechal lékař královo tělo

vyložit a provedl tradiční řez na boku, kterým vyňalvnitřnosti. Žaludek a střeva propláchl vodou z jezera. Potom všeckyorgány naplnil bílými krystalky odpařené sody z břehu a uložil je

do kameninových nádob na víno. Když naplnil solí i tělnídutiny, obalil tělo plátěnými obvazy máčenými v sodnémroztoku. Po příjezdu do Théb ho odvezou do faraonova pohřebního


23 w i l b u r s m i t h • ř e k a b o h ů – Č a r o d ě j

chrámu, kde se ho ujmou kněží a balzamovači a budou ho po

sedmdesát dnů připravovat k pohřbu. Naja litoval každéminuty strávené na cestě. Chtěl se vrátit do Théb dřív, aby hozpráva o králově smrti nepředběhla. Přesto nelitoval drahocenného

času a před branami zničeného města instruoval velitele svých

jednotek, kteří měli za úkol najít prince.

„Pročesejte všechny cesty, které vedou na východ. Ten eunuch je starý mazaný pták, který bude své stopy zametat, ale vy ho musíte vyčenichat,“ přikazoval. „U oáz Satam a Lakara leží vesnice. Vyslechněte jejich obyvatele, a bude-li třeba,použijte biče i žhavého železa, abyste se přesvědčili, že nic nezatajují. Prohledejte všechna místa v divočině, která by mohla sloužit za úkryt, a přivezte prince i eunucha. Ručíte mi za to hlavou.“

Velitelé doplnili měchy vodou, a když byli připraveni odjed se svými oddíly do pouště, Naja je zdržel posledním příkazem. Z jeho hlasu a divokých žlutých očí vyčetli, že jde onejvážnější příkaz ze všech, jehož neuposlechnutí znamená smrt. „Až prince Nefera najdete, přivedete ho ke mně. Nesmíte hopředat nikomu jinému.“

Jednotky s sebou vezly núbijské zvědy, černé otroky zdivokých jižních krajů, kteří se dobře vyznali ve stopování lidí i zvířat. Klusali před vozy rozvinutými po krajině a lord Naja promarnil dalších pár minut, když je pohledem vyprovázel. Jeho jásavou náladu kalila úzkost. Věděl, že starý eunuch je mistr tajemných sil a že má úžasnou moc. Jestli existuje nějaký člověk, který by mě mohl zastavit, pomyslel si, pak je to on. Nejraději bych toho fakana s eunuchem hledal sám aneposílal proti čarodějovým úskokům své podřízené, uvažoval Naja. Jenže můj osud mě volá do Théb a já si nemůžu dovolitdalší otálení.

Rozběhl se ke svému vozu a sám se chopil opratí. „Kuředu!“ vykřikl a sevřenou pěstí vydal rozkaz k jízdě.„Kuředu k Thébám!“

Hnali koně tvrdě, a když pádili dolů z východních kopců na široké záplavové roviny u řeky, kůže na bocích koní vyschla doběla a oči jim zdivočely. w i l b u r s m i t h • ř e k a b o h ů – Č a r o d ě j

Naja uvolnil z armády ležící před Abnubem jen Ptahovugardu. Přesvědčil faraona, aby zbytek nechal na místě jakostrategickou rezervu, která se vrhne do průlomu, případně zabrání Hyksósům v protiútoku, kdyby jejich akce neuspěla.Ptahova garda byla Najova speciální jednotka a její velitelé mu byli zavázáni přísahou. Poslušni jeho tajného příkazu, stáhli se od Abnubu a čekali u oázy Boss, několik mil cesty od Théb.

Gardové hlídky spatřily prach zvířený blížícími se vozy apřiravili si zbraně. Plukovník Asmor se svými podřízenýmiveliteli vyjel Najovi vstříc v plné zbroji a celá garda vytáhla za ním.

„Plukovníku Asmore!“ zdravil ho Naja ze svého vozu. „Vezu do Théb strašnou zprávu. Faraona zabil hyksóský šíp.“

„Lorde Najo, jsem připraven splnit vaše rozkazy.“

„Egypt je dítětem bez otce.“ Naja zarazil spřežení předfrontou válečníků v lesklé zbroji s helmicemi ozdobenýmichocholy peří a zvýšil hlas, aby ho dobře slyšely i zadní řady. „Princ Nefer je ještě dítě neschopné vlády. Egypt zoufale potřebuje regenta, který by ho vedl, jinak Hyksós využije současného bezvládí.“ Naja se odmlčel a významně pohlédl na plukovníka Asmora. Asmor pozvedl mírně bradu na důkaz, že chápedůvěru, kterou ho Naja poctil. Kromě toho mu slíbil odměnu, okteré se mu nikdy ani nezdálo.

Naja znovu zvýšil hlas a vykřikl: „Jestliže faraon padl vbitvě, má armáda právo zvolit regenta v poli.“ Zmlkl a stál spěstí na hrudi a s kopím v ruce.

Asmor vykročil k řadám těžce ozbrojených gardistů ateatrálním gestem si sňal helmici. Tvář měl tvrdou a temnou. Bledá jizva po ráně mečem mu pokřivila nos a holé temeno hlavy měl zakryté parukou z koňských žíní. Ukázal hrotem svéhoobnaženého meče k obloze a hlasem naučeným překřičet bitevní vřavu zvolal: „Pozdravte regenta Egypta! Pozdravte lorda Naju!“

Následovala dlouhá chvíle zaraženého ticha. Konečně garda propukla v řev. „Sláva lordu Najovi, regentu Egypta!“

Jásot a ryk utichl, teprve když Naja opět zvedl pěst. Donastalého ticha se jasně nesl jeho hlas: „Prokazujete mi velkou čest! Přijímám povinnost, kterou jste mi uložili.“ 2 w i l b u r s m i t h • ř e k a b o h ů – Č a r o d ě j

„Bak-her!“ křičeli vojáci a meči nebo násadami kopítloukli do svých štítů. Harašení zbraní se k nim vrátilo z kopců jako ozvěna vzdáleného hřmění.

Uprostřed ovací Naja přivolal Asmora. „Postav hlídky na všecky cesty. Nikdo neopustí toto místo přede mnou. Žádná zpráva nesmí dorazit do Théb dřív než já.“ C

esta z Gallaly trvala tři dny rychlé jízdy a koně byliuštvaní. Dokonce i Naja se cítil vyčerpán. Přesto si dopřál jen

hodinu odpočinku, aby spláchl prach z cesty a převlékl se.

S oholenou bradou, učesanými a naolejovanými vlasy paknasedl do obřadního vozu, který mu nechal Asmor přistavit ke

stanu. Pozlacená přední deska se na slunci oslnivě leskla.

Naja si oblékl suknici z bílého plátna a jeho nahýsvalnatý hrudník kryl zlatý prsní štít s polodrahokamy. U boku se mu houpala zlatá pochva s bájným modrým mečem, který vzal mrtvému faraonovi. Jeho čepel byla vykována z neznámého kovu, těžšího a tvrdšího než ten nejlepší bronz. V celémEgyptě nebylo podobné zbraně. Kdysi meč patřil Tanusovi, lordu Harrabovi, který ho v závěti odkázal faraonu Tamosovi.

Ale to nejdůležitější z jeho výstroje bylo nejmíň nápadné. Na paži nad loktem měl jednoduchým zlatým páskemupevněnu modrou sokolí pečeť. Stejně jako modrý meč ji sebralmrtvému faraonovi. Jako regent Egypta byl oprávněn nosit tento významný odznak imperiální moci.

Obklopila ho početná tělesná stráž následovaná celougardou. V doprovodu pěti tisíc mužů se nový regent Egypta vydal na pochod k Thébám.

Asmor jel ve voze s ním jako jeho zbrojnoš. Na velení celélegii byl sice ještě příliš mladý, ale své schopnosti prokázal vbitvě s Hyksósy, a navíc byl Najovým soukmenovcem. V žilách mu taky kolovala hyksóská krev. Ještě donedávna měl Asmor dojem, že funkce velitele legie představuje vrchol jeho ambicí, jenže teď, když pohledem přeměřil okolní kopce, mu předočima vyvstala vidina vysokého úřadu a s ním i neomezené moci. 2 w i l b u r s m i t h • ř e k a b o h ů – Č a r o d ě j A možná taky, pokud se vůbec odvážil pomyslet, povýšení do nejvyšších vrstev egyptské šlechty. Neexistovalo nic, co by pro uskutečnění tak skvělých vyhlídek ochotně neudělal. Žádný čin pro něj nebyl dost riskantní nebo zavrženíhodný, pokudpomáhal Najovi získat egyptský trůn.

„Co nás čeká teď, můj příteli?“ Zdálo se, že Naja vytušil jeho myšlenky, protože ta otázka byla víc než výstižná.

„Žluté květy ti odstranily z cesty do domu Tamose všecky prince kromě jednoho,“ odpověděl Asmor. Přes vody Nilu,nasycené šedým bahnem, ukázal kopím ke vzdáleným kopcům na západě. „Leží ve svých hrobech v Údolí šlechticů.“

Před třemi roky mor zachvátil obě království. Nemoc dostala své jméno podle žlutých boláků, které pokryly tváře itěla postižených, než podlehli spalujícím horečkám. Choroba se nevyhýbala nikomu a vybírala si své oběti ze všech vrstevspolečnosti. Nešetřila Egypťany ani Hyksósy, postihovala muže, ženy, děti, rolníky i prince. Všichni zasažení padali jako pole zralého prosa pod srpem.

Osm princezen a šest princů Tamosova domu zemřelo. Ze všech faraonových dětí zůstaly na živu jen dvě dcery a syn, princ Nefer Memnon. Vypadalo to, jako by Najovi cestu k egyptskému trůnu zametli sami bohové.

Mnozí přísahali, že by Nefer i se svými dvěma sestramizahynul taky, kdyby starý mág Taita nevyužil nadpřirozených sil, aby je zachránil. Všichni tři Tamosovi potomci nosili nahoře na paži drobné jizvy po řezech, kterými jim vpravil do krve magické kouzlo proti žlutým květům.

Naja se zamračil. Dokonce i ve chvíli svého velkéhotriumfu musel myslet na podivnou mágovu moc. Žádný člověk nemohl popřít, že stařec našel tajemství života. Žil už tak dlouho, že nikdo neznal jeho věk. Někteří tvrdili, že má sto let, jiní mu dokonce přisuzovali dvojnásobek, a přece stále chodil, běhal a řídil vůz jako muž ve svých nejlepších letech. Nikdo ho nedokázal předčit v diskuzi ani překonat vučenosti. Zajisté ho bohové milovali, protože mu věnovali darvěčného života. 2 w i l b u r s m i t h • ř e k a b o h ů – Č a r o d ě j

Až se stane faraonem, což byla jediná věc, kterou Najapostrádal, dokáže to tajemství z čaroděje Taity vymámit. Nejdřív ho, samozřejmě, musí chytit a přivést i s princem Neferem.Nikdo mu nesmí ublížit, je příliš cenný. Vozy, které vyslalprohledat východní poušť, mu mohly přivézt trůn v podobě prince Nefera a věčný život v lidské verzi eunucha Taity.

Asmor přerušil tok Najových myšlenek. „My, královskágarda Ptah, jsme jediná ozbrojená síla na jih od Abnubu. Zbytek armády čelí Hyksósovi na severu a Théby brání hrstka chlapců a zmrzačených starců. Nic ti nestojí v cestě, regente.“

Obavy, že gardě bude odepřen vstup do města, se ukázaly liché. Když hlídky spatřily modrou zástavu, otevřely hlavní bránu a obyvatelé města pospíchali uvítat přijíždějící kolonu. Přinášeli palmové ratolesti a věnce z leknínů, protože poměstě se rozšířily zvěsti, že lord Naja veze zprávu o slavnémvítězství nad hyksóským králem Apepim.

Oslavný křik a smích brzy vystřídaly žalostné nářky, když lidé spatřili na podlážce druhého vozu ovázané tělo krále aslyšeli výkřiky vozků. „Faraona zabil Hyksós. Faraon je mrtev! Ať žije věčně!“

Kvílející davy, které doprovázely vozy k pohřebnímuchrámu, zaplavily ulice a nikdo si v nastalém zmatku nevšiml, že oddíly Asmorových mužů obsadily brány a na každémnáměstí a za každým rohem stojí jejich hlídky.

Vůz s Tamosovým tělem táhl zástupy za sebou a jindy rušné město se téměř vylidnilo. Naja hnal své spřežení tryskemklikatými uličkami k paláci u řeky. Věděl, že všichni členové rady budou pospíchat na shromáždění, až uslyší tu hrůznou novinu. Vozy nechali u vchodu do zahrad a padesátka mužů tělesné stráže obklopila svého velitele lorda Naju. V sevřeném útvaru pochodovali přes vnitřní nádvoří kolem jezírek s lekníny arybami, které se pod nehybnou hladinou třpytily jako šperky.

Příchod ozbrojenců zastihl radu nepřipravenou. Dveře do síně, kde se zatím sešli pouze čtyři radní, nikdo nestrážil. Naja se na prahu zastavil a krátkým pohledem ohodnotil přítomné. Menset a Talla už byli staří a dávno ztratili svou kdysi hrozivou 2 w i l b u r s m i t h • ř e k a b o h ů – Č a r o d ě j moc. Třetí, Cinka, býval vždycky slabý a váhavý. Jediněposlední z přítomných mužů představoval sílu, se kterou Naja musel počítat.

Kratas byl ze všech nejstarší, ale jeho stáří se dalopřirovnat ke stáří sopky. Oděv měl v nepořádku; očividně vstalrovnou z lůžka, i když v něm sotva spal. Povídalo se, že je stále schopný uspokojit dvě mladé manželky a k tomu ještěvydržovat pět konkubín. Naja nepochyboval o pravdivosti těch řečí, protože pověsti o Kratasových činech se staly legendou. Dosvědčovaly to i čerstvé vlhké skvrny na jeho suknici apřirozená vůně ženské smyslnosti, která ho obklopovala. Jizvy na pažích a nahé hrudi svědčily o stovce bitev, které vítězně vybojoval. Starý muž se už ani neobtěžoval nosit početnéřetězy Zlata chvály a chrabrosti, které mu byly uděleny. Taková váha vzácného kovu by musela stáhnout k zemi i vola.

„Vznešení lordové,“ oslovil je Naja, „přináším děsivézprávy.“ Kráčel do středu síně a Menset s Tallou mu uhýbali zcesty. Hleděli na něj jako dva vyděšení králíci sledující vlnivý pohyb kobry. „Faraon je mrtev. Srazil ho hyksóský šíp přiútoku na nepřátelskou pevnost nad El Wadunem.“

Členové rady s výjimkou Kratase na něj mlčky zírali.Starý válečník, jehož smutek se dal srovnat pouze s jeho zlobou, pomalu vstal a mračil se na Naju a jeho vojáky jako buvol překvapený v bahništi smečkou napůl odrostlých lvíčat. „Jaká nehorázná vlastizrádná drzost tě opravňuje nosit na pažisokolí pečeť? Najo, synu Timlata, který pocházíš z lůna hyksóské děvky, ty nejsi hoden plazit se v prachu u nohou muže, jemuž jsi uloupil tento odznak moci. Mečem, který nosíš u svého boku, mávaly ruce mnohem vznešenější, než jsou tvojeměkké pracky.“ Temeno Kratasovy holé hlavy zrudlo a jeho drsná tvář se chvěla pobouřením.

Naja zůstal chvíli zaražený. Jak jen to staré monstrum zjistilo, že jeho matka byla Hyksóska? Přece to přísně tajil. Kratasův vzdor mu neúprosně připomněl, že kromě Taity existuje další muž, který neváhá vyrvat mu z rukoudvojitou korunu. 2 w i l b u r s m i t h • ř e k a b o h ů – Č a r o d ě j

Nechtěně o krok couvl. „Jsem poručník královského prince Nefera a egyptský regent. Nosím sokolí pečeť právem,“ohradil se vehementně.

„Ne!“ zahřměl Kratas. „Nemáš takové právo. Jen velcí aurození mužové smějí nosit sokolí pečeť. Faraon Tamos měl to právo, Tanus, lord Harrab, ho měl a celá řada králů před nimi. Ty, potracený parchante, nemáš žádné takové právo.“

„Regentem mě ustanovila moje legie v poli.“

Kratas k němu vykročil. „Ty nejsi žádný voják. U Lastry a Sivy tě odkoplo vlastní šakalí hyksóské plemeno. Nejsi ani státník, ani filozof. Získal jsi trochu na významu jen díkyfaraonovu výpadku soudnosti.“

„Zpátky, ty starý blázne,“ varoval ho Naja. „Zastupuju zdefaraona. Jestli se mě dotkneš, urazíš korunu a důstojnost Egypta.“

„Zbavím tě pečeti i modrého meče,“ nedbal Kratas varování. „A potom ti s radostí sešvihám zadek.“

Asmor po Najově pravici pohotově zašeptal: „Trest zaurážku majestátu je smrt.“

Naja se okamžitě chopil příležitosti. Zvedl vzdorně bradu a pohlédl do starcových planoucích očí. „Jsi vypelichaný měch plný větru a hnoje,“ provokoval ho. „Tvé dny jsou pryč, Kratasi. Jsi starý sešlý idiot. Neodvažuj se prstem dotknoutregenta Egypta.“

Jak předpokládal, urážka byla příliš velká, aby ji Kratasunesl. A také neunesl. Zařval a posledních pár kroků běžel. Na muže jeho věku a váhy byl překvapivě rychlý. Uchopil Naju, zvedl ho do vzduchu a snažil se mu z paže servat pečeť.

„Ty nejsi hoden –“

Naja bez ohlédnutí zašeptal k Asmorovi stojícímu sobnaženým mečem krok za jeho zády.

„Udeř!“ řekl tiše. „A udeř tvrdě!“

Asmor vykročil stranou a otevřel Kratasovi bok nad pásem suknice. Rána vedená cvičenou rukou byla přesná adostatečně silná. Bronzová čepel zajela do starcova těla až po jílec. Vnikla tiše a lehce jako jehla do kusu hedvábí. Asmor ještěčeelí zakroutil, aby ránu zvětšil. w i l b u r s m i t h • ř e k a b o h ů – Č a r o d ě j

Kratas strnul, otevřel oči dokořán a nechal Naju klesnout na zem. Asmor vytahoval čepel meče, ale sevřená tkáň pouštěla zkrvavenou bronz jen neochotně. Bílé plátno Kratasovysuknice rudlo krví. Asmor znovu bodl, a tentokrát mířil výš pod žebra. Kratas se mračil a třepal lví hřívou vlasů, jako by ho otravoval nějaký hmyz. Otočil se a zamířil ke dveřímvedoucím ven ze síně. Asmor běžel za ním a opakovaně ho bodal do zad, ale Kratas šel dál.

„Můj pane, pomozte mi dobít toho psa,“ lapal po dechuAsmor. Naja se k němu připojil. Čepel modrého meče sezakusovala hlouběji než bronz a Naja sekal a bodal jako v transu. Kratas se vypotácel na nádvoří a z jeho četných ran tryskala pulzující krev. Zbývající členové rady za ním zoufale křičeli: „Vražda! Ušetřete šlechetného Kratase!“

Asmor jim odpověděl neméně hlasitě. „Je to zrádce. Položil ruku na regenta Egypta!“ a znovu zaútočil. Mířil na srdce, ale Kratas přesto dovrávoral k obrubě rybníčku. Snažil se jípřidržet, jenže ruce kluzké vlastní krví nenašly na leštěnémmramoru žádnou oporu. Přepadl přes nízký parapet, voda mohutně vyšplíchla a Kratas zmizel pod hladinou.

Oba útočníci se zastavili a ohnutí přes zídku těžce dýchali. Voda v rybníčku se začala barvit dorůžova. Náhle se Kratasova mroží hlava vynořila nad vodu a stařec sehlasitě nadechl.

„Při jménech všech bohů, copak ten starý parchant nikdynezemře?“ Asmorovi se chvěl hlas zoufalstvím.

Naja přeskočil roubení a po pás ve vodě se brodil ktopícímu se starci. Jednou nohou šlápl Kratasovi na hrdlo a ponořil mu hlavu pod vodu. Kratas se nevzdával a divoce se zmítal ve vodě zkalené krví a rozvířeným bahnem. Naja musel nohuzatížit celou svou vahou, aby ho udržel dole. „Jako bych jel na hrochovi,“ smál se bezdechým smíchem. Asmor s vojáky se k němu připojili a posmívali se: „Kratasi, ty starý ochlasto, dej si ještě poslední hlt!“

„Přijdeš k Sethovi vykoupaný a voňavý jako nemluvně. Bůh tě ani nepozná.“ w i l b u r s m i t h • ř e k a b o h ů – Č a r o d ě j

Starcův odpor slábl a po mohutném výronu bublinposledního dechu ustal docela. Naja vylezl z vody a Kratasovo tělopomalu vyplulo na hladinu tváří dolů.

„Vylovte ho!“ přikázal Naja. „Tělo rozsekejte na kusy azahrabejte ho v Údolí šakalů k ostatním banditům, násilníkům a zrádcům. Jeho hrob zůstane neoznačený.“ Upřel Kratasovi možnost dostat se do ráje a odsoudil ho k věčnému bloudění v temnotách.

Naja, mokrý do pasu, se vrátil do sněmovní síně, kde se mezitím shromáždili zbývající členové rady. Stali se svědky Kratasova údělu a krčili se ve svých lavicích bledí a otřesení. S otevřenými ústy zírali na Naju, který před nimi stál sezkrvaveným mečem v ruce.

„Moji šlechetní lordové, za zradu se od nepaměti platilo smrtí. Je mezi vámi někdo, kdo by chtěl zpochybnitoprávněnost popravy?“ Po řadě pohlédl každému do očí. Bez výjimky sklopili zrak. Stěny síně obstoupili Najovi gardisté a bezKratase nebylo nikoho, kdo by jim udal směr.

„Lorde Mensete,“ oslovil Naja prezidenta rady. „Schvaluješ popravu zrádce Kratase?“

Dlouhou chvíli se zdálo, že Menset souhlas odmítne, jenže pak pohlédl na své ruce složené v klíně. „Trest byl oprávněný,“ zašeptal. „Rada schvaluje čin lorda Naji.“

„Souhlasí rada se jmenováním lorda Naji regentemEgypta?“ zeptal se Naja tiše, ale jeho hlas se zřetelně neslztichlou síní.

Menset se rozhlédl po ostatních členech rady. Nikdo se mu nepodíval do očí. „Prezident i celá rada uznává novéhoregenta.“ Menset konečně vzhlédl, ale jeho obvykle žoviální rysy poznamenal pohrdavý výraz. Podepsal si tím vlastní ortel. Než nastal příští úplněk, našli ho v posteli mrtvého. Prozatím Naja jen přikývl.

„Přijímám povinnost a těžkou zodpovědnost, kterou jstevložili na má bedra.“ Zasunul meč do pochvy a zamířil ke stupni, na kterém stál trůn. „Mou první regentskou povinností jevylíčit radě chrabrou smrt božského faraona Tamose.“ Naja se w i l b u r s m i t h • ř e k a b o h ů – Č a r o d ě j významně odmlčel a pak celou hodinu detailně popisoval svou verzi osudného tažení a útoku na výšinách nad El Wadunem. „Tak zemřel jeden z nejudatnějších králů, jaké kdy Egyptzrodil. Když jsem ho nesl dolů, jeho poslední slova zněla:Postarej se o mého jediného syna. Ochraňuj Nefera, dokud nevyroste v muže schopného nosit dvojitou korunu. Vezmi mé dvě malé dcery pod svá křídla a postarej se, aby nedoznaly újmy.“

Naja se v nejmenším nesnažil zakrýt svůj nezměrný žal atrvalo



Wilbur Smith

WILBUR SMITH


9. 1. 1933

Wilbur Smith se narodil 9. ledna 1933 v Severní Rhodesii (dnešní Zambie) britským rodičům. V osmnácti měsících byl malý Wilbur postižen mozkovou malárií, blouznil deset dní a doktoři varovali, že může mít poškozený mozek pokud přežije.
Nicméně přežil a velice dobře se uzdravil. Jak dospíval, začal se zajímat o romány, stejně jako jeho matka. Její chuť byla rozsáhlá, ale zahrnovala i dobrodružné romány, které mladý Wilbur hltal. V prostředí s nádhernou přírodou, ve které vyrůstal, si byl vědom jeho porozumění s okolím: život v přírodě, otevřené prostory, svoboda pohybu po zemi - a také politické napětí.
Smithovo přání psát se poprvé ukázalo, když jako se jako mladý toužil stát žurnalistou. To probíhalo v době, kdy se rapidně měnila sociální situace v jižní Africe. Jeho přísný, viktoriánský otec, který nikdy ve svém životě nepřečetl knihu, měl jiné ideje. "Nebuď blázen," říkal. "Zemřeš hlady, najdi si pořádnou práci." A tak Wilbur stále pracoval jako účetní, psal po nocích a přes den byl unavený a ospalý. Již svým prvním románem Na život a na smrt (1964) se však okamžitě proslavil, a tím odstartoval svou dráhu spisovatele.
Afrika je jeho stálou inspirací. Do svých příběhů vkládá své srdce, ale zároveň důsledně a živě pracuje na autenticitě a každém detailu. Sám tvrdí: "Pokud uděláte špatný krok nebo řeknete špatné slovo, kouzlo je zrušeno."
Wilbur je autorem více než tří desítek čtivých, napínavých románů opřených o historická fakta a další reálie, je i nadále činným autorem. Se svou ženou Daniele Thomasovou, která mu po tři desetiletí byla nápomocna při výzkumu a sběru materiálu a která také byla sama nadanou autorkou, vychoval dva syny a dceru. V současné době žije v Londýně, ale jeho zájem o Afriku a její divokou přírodu stále přetrvává.
Smithovy knihy lze zařadit do tří hlavních sérií, podle rodin, o kterých pojednávají, nebo časových období, do nichž je jejich děj posazen. Jsou to příběhy rodiny Courtneyů, sága Ballantyneů a romány ze starověkého Egypta. Kromě toho vydal zhruba desítku samostatných novel.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist