načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Řeka bohů I - Román ze starého Egypta - Wilbur Smith

Řeka bohů I - Román ze starého Egypta

Elektronická kniha: Řeka bohů I - Román ze starého Egypta
Autor:

Nevídaná nádhera starověkého Egypta, země faraonů vybudované na zlatě a hynoucí chamtivými intrikami mocných, ožije díky barvitému vyprávění mimořádně talentovaného otroka Taita. ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  229
+
-
7,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3% 95%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » ALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 739
Vydání: 8. vyd., 2. dotisk
Spolupracovali: z anglického originálu ... přeložil Václav Vanduch
Jazyk: česky
Téma: historické romány, dobrodružné romány, Egypt, 1780 př.n.l., faraoni, otroci, intriky, lásky, tajemství
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-746-6661-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Nevídaná nádhera starověkého Egypta, země faraonů vybudované na zlatě a hynoucí chamtivými intrikami mocných, ožije díky barvitému vyprávění mimořádně talentovaného otroka Taita. Právě on byl vychovatelem vezírovy dcery Lostris, později manželky faraona Mamose VIII. Kráska Lostris se vdala podle otcova přání, třebaže milovala jiného muže. Když se jí narodil syn, jediný Taita znal pravdu: chlapec Memon není synem faraona, ale velitele královských vojsk Tana. Čas běžel. Do pestrého dění zahřměla válečná vřava: kmen Hyksósů napadl Egypt novými zbraněmi a nezadržitelně postupoval, padlých rychle přibývalo. Jak se zachrání egyptský národ? Cesta po Nilu na galérách míří na jih do bezpečí… Další osudy hrdinů najdete v knize Řeka bohů - Bůh pouště.

Zařazeno v kategoriích
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Copyright © Wilbur Smith, 1993

Translation © Václav Vanduch, 1995

Copyright © ALPRESS, s. r. o.

Z anglického originálu RIVER GOD, 1993

přeložil Václav Vanduch

Redakční úprava Miroslav Kozák

Grafická úprava obálky Tomáš Řízek

Vydalo nakladatelství Alpress, s. r. o., Frýdek-Místek,

v edici Klokan, 1999

shop@alpress.cz

Vydání desáté, 2014

ISBN 978-80-7543-748-8

Všechna práva vyhrazena.

Žádnou část knihy není dovoleno užít

nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez písemného

souhlasu držitele práv, s výjimkou krátkých citací

nebo odkazů, které tvoří součást kritického hodnocení.


Ocenění Řeky bohů

„Epos o sexu, smrti a intrikách v Údolí králů... bohatě napsáno...

nabito událostmi... výborné.“

WEEKEND TELEGRAPH

„Úžasně mytická látka... uváděné příběhy jsou skvělé.“

TIMES LITERARY SUPPLEMENT

„Evokativní na nejvyšší míru... Smithův popis neztrácí na síle ani po

500 stranách... /Řeka bohů/ má neochabující náboj.“

OBSERVER

„Velké dobrodružství... V této velkolepé novele, překypující vášněmi,

zlobou, zradou, barbarstvím a vzrušením bez konce, nenajdetehlu

chá místa. Děj je líčen čistými a dokonalými barvami.“

WASHINGTON POST


Tuto knihu věnuji své manželce

MOKHINISO,

královně mého srdce,

bez jejíž lásky a povzbuzování

bych ji možná nikdy nenapsal.


Poznámka:

V egyptské mytologii vystupují celkem tři postavy jménem Hapi, ovšem

všechny v mužském rodě: 1) bůh záplav a úrodnosti, někdy ne příliš

správně prezentovaný jako bůh Nilu, 2) jeden ze čtyř synů boha Hora

a 3) posvátný býk Apis, který se v egyptském jazyce píše Hapi.

Prvně jmenovaný Hapi, tedy bůh záplav, potažmo Nilu, bylob

vykle zobrazován jako obtloustlý muž s dlouhými vlasy a umělým

vousem, se zvětšenými prsy, jež měly symbolizovat úrodnost Nilu,

a s jakousi suknicí, která byla ve skutečnosti bederním pásemzpev

ňujícím spodní část zad. Často je také zobrazován jako zdvojená

postava coby symbol Horního a Dolního Egypta. Jen výjimečně na

sebe tento bůh bral podobu hrocha. Ovšem nikdy se o něm nemluví

jako o „hermafroditovi s mohutným penisem a prostornou vagí

nou“, jak si autor knihy svévolně přimyslel. Wilbur Smith nejspíš

do svého románu potřeboval pro hlavní hrdinku spíš patronku než

patrona, a proto si přetvořil boha Hapiho k obrazu svému, tedy

v bohyni Hapi. Žádná bohyně tohoto jména však v egyptskémy

tologii nevystupuje.





Ř

EK A LEŽELA v poušti těžce jako lesklý proudroztaveného kovu vytékající z pece. Z oblohy zastřené horkým

oparem sálalo slunce a jeho paprsky dopadaly na krajinu pod

ním vahou měditepcova kladiva. Zdálo se, že pusté kopce po

obou březích Nilu přiblížené fatou morgánou se chvějí pod

jeho ranami.

Náš člun proplouval kolem papyrusových houštin vdostatečné blízkosti břehu, aby se skřípání vodních okovů nadlouhých vyvážených ramenech vahadel doneslo z polí přes vodu. Jejich zvuk ladil s hlasem dívky zpívající na přídi.

Lostris bylo čtrnáct let. Poslední povodeň na Nilu začala ve stejný den, kdy červený měsíc jejího ženství vykvetl poprvé – shoda, kterou kněží bohyně Hapi označili za velmi příznivou. Lostris, ženské jméno, které jí potom vybrali náhradou zaodložené dětské jméno, znamená „Dcera vod“.

Tak živě si ji pamatuji v ten den. S přibývajícími lety rostla do krásy a elegance, ale nikdy potom už z ní nevyzařovalopanenské ženství tak mocně. Každý muž na palubě si toho byl vědom, dokonce i válečníci u vesel. Ani já ani kdokoli z nich jsme nebyli schopní spustit z ní oči. Naplňovala mě pocitem vlastní nemohoucnosti a hluboké palčivé touhy, protože i když jsem eunuch, byl jsem vykleštěn až poté, co jsem okusilpotěšení ženského těla.

„Taito,“ zavolala na mě, „zpívej se mnou!“ A když jsem jiposlechl, radostně se smála. Hlas byl jedním z mnoha důvodů, pro které mě držela u sebe, pokud to jen šlo. Můj tenordodával jejímu líbeznému sopránu dokonalosti. Zpívali jsme starou lidovou milostnou píseň, kterou jsem ji naučil a která zůstávala jednou z jejích oblíbených.

w i l bu r S m i t h • Ř e ka b o h ů • R o m á n z e s ta ré h o E g y p ta

Mé srdce bije křídly zraněného ptáka,

když milého tvář uhlídám,

a líce rozkvetou jak nebe za úsvitu

pod září slunce jeho smíchu... Ze zádi se k nám přidal další hlas. Byl to mužský hlas, hluboký a silný, ale postrádal jasnost a čistotu hlasu mého. Jestliže se dal můj hlas přirovnat k hlasu drozda zdravícího jitro, pak ten jeho byl hlasem mladého lva.

Lostris otočila hlavu a její úsměv zazářil jako paprsek slunce odražený od hladiny Nilu. I když muž, kterému patřil ten úsměv, byl můj přítel – a pravděpodobně jediný opravdovýpřítel –, přece mě v hrdle pálila hořká žluč závisti. Přinutil jsem se a usmál se na Tana s láskou stejně jako ona.

Tanův otec Pianski, pán Harab, patřil k nejvyšším z egyptské šlechty, ale jeho matka byla dcerou osvobozeného tehenuckého otroka. Stejně jako mnoho ostatních z jejího lidu měla i ona světlé vlasy a modré oči. Zemřela na malárii, když byl Tanus ještě dítě. Staré ženy prý tvrdily, že sotva kdo z obou království spatřil krásu srovnatelnou s její.

Tanova otce jsem sám poznal a obdivoval ho ještě za doby, než ztratil všechno své bohatství a statky, které kdysi mohlysoupeřit se statky samotného faraona. Měl snědou pleť a egyptské oči barvy leštěného obsidiánu. Člověk, u něhož převažovala fyzická síla nad krásou, ale se srdcem velkorysým a šlechetným – snad až příliš šlechetným, protože zemřel v bídě, zlomený zradou těch, jež považoval za své přátele, a osamocený v temnotách bez slunečního světla faraonovy přízně.

Zdálo se, že Tanus zdědil po obou rodičích to nejlepší svýjimkou světského majetku. Povahou i silou se podobal svému otci, krásou zase matce. Proč bych tedy své velitelce mělzazlívat, že ho milovala? Vždyť jsem ho také miloval a sám, ubohý kleštěnec, jsem si uvědomoval, že bych ji nikdy nemohl získat pro sebe, i kdyby snad bohové změnili můj úděl otroka. Přes všechno jsem – a taková už je zvrácenost lidské povahy –hlaw i l bu r S m i t h • Ř e ka b o h ů • R o m á n z e s ta ré h o E g y p ta

dověl po tom, co jsem nikdy nemohl ochutnat, a snil o tom,

co bylo nemožné.

Lostris seděla na své podušce s dívkami-otrokyněmi unohou. Dvě malé černé dívenky s těly pružnými jako panter byly úplně nahé kromě zlatých náhrdelníků. Lostris sama byla oděná pouze do sukénky z běleného lnu, křehké a bílé, podobné křídlu volavky. Kůže horní části jejího těla laskanásluncem měla barvu olejem natřeného cedrového dřeva z horských lesů za Byblosem a její prsa, to byly fíky s hroty růžovýchgranátů – ovoce tvarem i velikostí zralé pro sklizeň.

Společenskou paruku odložila stranou a vlna vlastních vlasů jí padala bokem přes prs jako silný tmavý provazec. Šikmost očí zdůrazňovala perlová zeleň práškového malachitu, pečlivě nanesená na horní víčka. Oči měla také zelené, ale byla tozeleň tmavší a čistší, zeleň Nilu poté, co jeho zklidněné vody uložily nánosy drahocenného bahna. Mezi prsy se jí na zlatém řetízku pohupovala figurka Hapi, bohyně Nilu, zhotovená ze zlata a vzácného lazulitu. Byl to samozřejmě nádherný kousek, protože jsem ho pro ni zhotovil vlastníma rukama.

Náhle Tanus zvedl pravou ruku zaťatou v pěst. Veslaři naráz jako jeden muž zarazili tempo a z listů zdvižených vesel seodráželo slunce a kapala voda. Pak Tanus rázně přehodilkormidlové veslo a muži na levoboku nasadili hluboké zpětné záběry. Za vesly se v zelené vodě vytvořila řada drobných vírů a pravý bok lodi prudce poskočil kupředu. Člun se otočil tak rychle, až se paluba povážlivě naklonila. Vzápětí zabraly současně obě řady veslařů a lodice vystřelila vpřed. Ostrá příď s modrýma očima Hora, který ji zdobil, se otřela o papyrusový porost avyjela z proudu řeky do klidné vody zátoky.

Lostris přestala zpívat a zaclonila si oči, aby lépe viděla. „Tamhle jsou,“ vykřikla a ukázala drobnou ručkou. Po jižní části zátoky byly jako síť rozhozené ostatní lodice Tanovyflotily. Přehrazovaly vstup do velké řeky a znemožňovaly jakýkoli únik tímto směrem.

Tanus pro sebe přirozeně vybral severní stanoviště, kdeočekával nejprudší lovecké souboje. Přál jsem si, aby tomu taknew i l bu r S m i t h • Ř e ka b o h ů • R o m á n z e s ta ré h o E g y p ta

bylo. Ne proto, že bych byl zbabělý, ale bezpečí mé velitelky

bylo pro mě vždy přednější. Dostala se na palubu Horovadechu jen za cenu mnoha intrik, do kterých jsem ovšem byl jako

vždy zatažen i já. Kdyby se její otec dověděl – jako že se takurčitě stane – o její přítomnosti uprostřed honu, špatně by se mi

vedlo. Ale kdyby zjistil, že strávila celý den v Tanově společnosti, pak by mě ani moje privilegované postavení neuchránilo

před jeho hněvem. Pánovy instrukce, pokud jde o toho mladého muže, byly jednoznačné.

Přesto, jak se zdálo, jsem byl jediná polekaná duše na palubě Horova dechu. Ostatní překypovali vzrušením. Tanus dal veslařům strohý signál rukou a lodice se hladce zastavila azůstala stát, jen se mírně pohupovala na zelených vodách, jež byly tak klidné, že když jsem se podíval přes palubu, hleděl jsem do vlastní tváře. Jako vždy mě překvapilo, jak moje krásapřežívá všechna ta léta. Pro mě byla moje tvář hezčí než blankytně modré květy lotosu, které ji věnčily. Na obdiv mi však nezbylo mnoho času, protože celá posádka měla napilno.

Jeden z Tanových důstojníků vztyčil na vrchol stěžně bojovou zástavu. Byl na ní vyobrazený modrý krokodýl s velkým, marnivě vztyčeným ocasem a rozevřenými čelistmi. Pouzedůstojník hodnosti Nejlepší z deseti tisíc měl nárok na vlastnízástavu. Tanus dosáhl tohoto postavení a velení divizi Modrého krokodýla, faraonovy elitní gardy, ještě dříve, než oslavil dvacáté narozeniny.

Nyní se zástava na stěžni stala signálem k zahájení honu. Na horizontu laguny byl zbytek flotily sotva viditelný, všechna vesla se však dala do rytmického pohybu, zvedala se a klesala jako křídla divokých hus, lesknoucí se za letu na slunci. Po klidné vodě zátoky se táhly znásobené vlnky brázd za lodními záděmi a zůstávaly dlouho na hladině, jako by bylyvymodelované z hlíny.

Tanus na zádi použil gong. Tvořila ho dlouhá bronzová trubka ponořená pod hladinu. Při úderu kladivem ze stejného kovu se chvějivé doznívající tóny nesly vodou a naplňovaly naši kořist zděšením. Nijak to nepřispělo k mému duševnímu klidu,

w i l bu r S m i t h • Ř e ka b o h ů • R o m á n z e s ta ré h o E g y p ta

neboť jsem věděl, jak snadno se hon může zvrhnout vsebevražedné šílenství. Tanus se na mě usmál. Přes všechno vzrušení

dovedl vycítit moji úzkost. Na tvrdého vojáka vnímal neobyčejně citlivě.

„Pojď sem, Taito, na zadní nástavbu!“ přikázal mi. „Můžeš nám tlouci do gongu. To ti pomůže na chvíli zapomenout na nebezpečí hrozící tvé pohledné tváři.“

Výčitka se mě dotkla, ale pozvání mi přineslo úlevu, protože záďová věž je vysoko nad vodou. Plnil jsem jeho nabídku bez zbytečného spěchu, a když jsem ho míjel, zastavil jsem se a přísně ho napomenul: „Starej se raději o bezpečí mé velitelky. Slyšíš mě, chlapče? Ne abys ji strhl k nějaké lehkomyslnosti, je každým coulem stejně divoká jako ty.“ Mohl jsem si dovolit mluvit tímto tónem s významným velitelem, protože byl kdysi mým žákem a jeho válečnický zadek při nejedné příležitostipoznal mou rákosku. Zašklebil se na mě jako tenkrát, drze anestydatě jako vždy.

„Svěř tu paní do mých rukou, snažně tě prosím, starý příteli. Nic mi nepřinese větší potěšení, věř mi!“ Nevyčítal jsem mu ten nezdvořilý tón, protože jsem měl trošičku naspěch zaujmout místo na zádi. Odtud jsem ho pozoroval, jak si bere luk.

Ten luk se už proslavil v celém vojsku. Opravdu byl slavný po celém toku velké řeky od vodopádů až k moři. Jeho konstrukce byla mým dílem. Tanova nespokojenost se silou zbraní, které měl až doposud k dispozici, vzrostla do té míry, že jsem doporučil vyrobit luk z jiného materiálu, než jakým bylo slabé dřevo rostoucí v našem úzkém říčním údolí – možná zjádrového dřeva oliv z kraje Chetitů nebo z kušského ebenu. Mohl by se zkusit i nějaký méně běžný materiál, jakým je třebarohovina nosorožců nebo slonovina.

Hned při prvním pokusu jsme však narazili na spoustuproblémů. Jedním z nich byla křehkost nových materiálů. Žádný z nich nevydržel ohyb v jeho přírodním stavu, aniž by praskl. Jen z největších, a tedy nejdražších sloních klů jsme byli schopni vyřezat celý oblouk luku. Vyřešil jsem oba problémy tak, že jsem nechal malé kly rozřezat na plátky a slepil z nich dostaw i l bu r S m i t h • Ř e ka b o h ů • R o m á n z e s ta ré h o E g y p ta

tečně tlustou tyč. Tu jsem pak vytvaroval do potřebnéhoprůřezu. Luk však byl bohužel příliš tuhý a nenašel se muž, který

by ho dokázal plně napnout.

Odtud pak vedl jen krůček k nápadu, abychom spojili všechny čtyři zvolené materiály: olivové dřevo, eben, nosorožčí rohy a slonovinu. Experimenty s kombinací těchto materiálů a lepidla, které by to vše udrželo pohromadě, zabraly řaduměsíců. Vyrobit dostatečně pevné lepidlo se nám však nepodařilo. Nakonec jsem vyřešil i tento poslední problém. Celý oblouk luku jsem nechal ovázat drátem ze slitiny zlata a stříbra, který zabránil tomu, aby se plátky rozpadly. Při svazování Tanovipomáhali dva silní muži a s vynaložením všech sil ovinuli dřík luku, když bylo lepidlo ještě horké. Po vychladnutí sekombinace pevnosti a pružnosti ukázala jako téměř ideální.

Pak jsem nařezal pásky ze střev velkého lva s černou hřívou, kterého Tanus zabil v poušti válečným kopím. Ty jsem vyčinil a upletl z nich tětivu. Výsledkem byl zářící luk tak mimořádné síly, že pouze jeden ze stovek mužů, kteří ho zkoušeli, hodokázal pořádně napnout.

Předpisový styl lukostřelby, jak byl vyučován armádnímiinstruktory, vyžadoval postoj čelem k cíli, luk natažený, skoncem založeného šípu na hrudní kosti. Tuto polohu bylo nutné udržet po libovolnou dobu a tětivu uvolnit až na povel. Avšak ani Tanus nebyl schopen tento luk napnout a vytrvale mířit. Proto musel vyvinout postup úplně nový. Stál bokem k terči a sledoval ho přes levé rameno. Zvedl pevně napnutou levou paži s lukem a potom napínal tětivu, až se peří šípu dotklo jeho rtů. Svaly paží a hrudníku mu při tom pyšně naběhly úsilím a v okamžiku plného napnutí zdánlivě bez míření vystřelil.

Zpočátku mu šípy vylétávaly náhodně jako včely z úlu, ale vytrvale trénoval den za dnem, měsíc za měsícem. Rozbolavělé prsty pravé ruky mu krvácely, rozdírány tětivou, ale zahojily se a postupně ztvrdly. Kůže na vnitřní straně jeho levého předloktí zmodrala, jak ji sedřely šlehy tětivy po uvolnění šípu, alevyrobil jsem mu kožený návlek, který ji chránil, a Tanus dálvytrvale trénoval.

w i l bu r S m i t h • Ř e ka b o h ů • R o m á n z e s ta ré h o E g y p ta

Už i já jsem pomalu ztrácel víru, zda bude někdy schopen zvládnout tuto zbraň, ale Tanus se nevzdával. Pozvolna získával nad lukem stále větší kontrolu, až nakonec dokázal vystřelit tři šípy tak rychle za sebou, že byly všechny současně ve vzduchu. Vždy nejméně dva z nich zasáhly terč – měděný kotouč velikosti lidské hlavy postavený padesát kroků od místa, kde stál. Terč byl zhotovený z plátu kovu tlustého jako můj malíček, a přesto jím šípy hladce proletěly – taková byla účinnost luku.

Tanus tuto svou mocnou zbraň pojmenoval Lanata, což bylo odložené dětské jméno mé velitelky. Teď stál na přídi s touto ženou po boku a její jmenovkyní v levé ruce. Tvořili nádherný pár a pro klid mé mysli to bylo až příliš zjevné.

„Paní, pojď ihned sem,“ zavolal jsem na ni ostře, „je tonebezpečné, tam, kde stojíš.“ Neráčila se ani ohlédnout, jen mi dala za zády znamení. Kdekdo z posádky galéry to viděl a tinejsmělejší se rozřehtali. Ten posunek ji musela naučit jedna z těch černých dračic, jež měla k ruce, a hodil se spíš pro ženy zpřístavní krčmy než pro urozenou dceru z Intefova domu. Uvažoval jsem, že jí za to vyčiním, ale ihned jsem ten nerozumný nápad pustil z hlavy, protože moje paní je ochotná omezit své nálady jen do určité míry. Abych zakryl své pokoření, mlátil jsem raději do bronzového gongu s dvojnásobnou silou.

Chvějivý zvuk gongu se rozletěl lesklými vodami laguny. Vzduch se v okamžení naplnil šumem křídel a slunce zastínila hejna vodního ptactva, která se zvedla k obloze z volné vody a jezírek ukrytých v papyrusových houštinách. Byly jich stovky druhů: černí a bílí ibisové, zasvěcení bohyni řeky, s hlavamipodobnými supům, hejna kejhajících hus s peřím sivorudé barvy, každá s rudou skvrnou uprostřed hrudi, volavky odstínů zelenomodré a půlnoční černi se zobáky jako meče a ospalými pohyby křídel a potom kachny v takovém množství, až okopozorovatele odmítalo uvěřit.

Vodní drůbež je nejvyhledávanější pochoutkou egyptské šlechty, ale dnes jsme se vydali za jinou zvěří. Náhle kus vpředu cosi porušilo skelnou hladinu vod. Bylo to něco mohutného a těžkého a dušička ve mně se zachvěla. Věděl jsem totiž, jaká

w i l bu r S m i t h • Ř e ka b o h ů • R o m á n z e s ta ré h o E g y p ta

děsivá obluda se tam dala do pohybu. Tanus ji také spatřil, ale

jeho reakce byla naprosto odlišná od té mé. Zavyl jako honicí

pes; jeho muži křičeli s ním a opřeli se do vesel. Horův dechvyrazil kupředu, jako by byl jedním z ptáků přelétajících ve slunci

nad námi, a moje velitelka vřeštěla vzrušením a tloukla malou

pěstí do Tanových svalnatých zad.

Vody se rozvířily ještě jednou a Tanus muži u kormidlasignalizoval, aby sledoval pohyb na hladině, zatímco já si tlučením do gongu dodával kuráž. Dopluli jsme až na místo, kde bylpohyb spatřen naposled. Plavidlo zpomalilo až do úplnéhozastavení a všichni muži na palubě se dychtivě rozhlíželi kolem.

Jedině já jsem viděl přímo na záď. Voda pod trupem lodi byla mělká a čistá skoro jako vzduch kolem nás. Vykřikl jsem stejně hlasitě a pronikavě jako před chvílí má velitelka aodskočil jsem zpátky od zadního hrazení. To monstrum bylo přímo pod námi. Hroch je zadobře s Hapi, bohyní Nilu, a bylo to jen díky její mimořádné štědrosti, že jsme toto zvíře vůbec mohli lovit. Za tím účelem se dnes ráno Tanus modlil a obětoval Hapi v její svatyni. Moje velitelka mu při tom asistovala, a i když je Hapi její patronkou, pochyboval jsem, že to byl hlavní důvod její účasti na tomto obřadu.

Zvíře, které jsem právě uviděl pod zádí, byl starý býk. Mým očím se jevil stejně velký jako naše loď. Gigantický kolos sesunul po dně laguny a odpor vody zpomaloval jeho pohyby, takže připomínal netvora ze zlého snu. Zpod jeho nohou se zvedala oblaka bahna, podobně jako když divoký přímorožec víří prach při běhu pískem pouště.

Tanus kormidelním veslem otočil loď a vyrazili jsme zabýkem. Ale i při nezvyklém a zdánlivě pomalém klusu se od nás hroch rychle vzdaloval a jeho temný stín zmizel v zelenýchvodách laguny před námi.

„Zaberte! Při Sutehově shnilém dechu, zaberte!“ řval Tanus na své muže, ale když jeden z jeho důstojníků vytáhl bič ze splétaných řemínků, Tanus se zamračil a zavrtěl hlavou. Nikdy jsem ho neviděl používat bič, když to nebylo oprávněné.

w i l bu r S m i t h • Ř e ka b o h ů • R o m á n z e s ta ré h o E g y p ta

Náhle se hroší býk prudce vynořil před námi ve vzdálenosti přesahující dolet šípu a z plic vydechl oblak páchnoucí páry. Zápach nás ovanul i na tu dálku. Ve vodě laguny na chvílivyrostl lesklý žulový ostrov. Hroch se sípavě nadechl a znovu se potopil. Na hladině po něm zbyl jen velký vír.

„Za ním!“ zařval Tanus.

„Tamhle je,“ křičel jsem a ukázal stranou, „vrací se zpátky.“

„Dobrá práce, starý brachu,“ smál se na mě Tanus, „my z tebe ještě uděláme lovce.“ Ta poznámka byla směšná, protože jsem písař, filozof a umělec a má hrdinství jsou spíš duševní povahy. Přesto jsem pocítil záchvěv radosti, jako pokaždé, když měTanus pochválil, a moje úzkost se pro tuto chvíli ztratila vevzrušení z lovu.

Na jih od nás se zbývající galéry připojily k honu. Kněží bohyně Hapi vedli přísný přehled o počtu těchto zvířat vlaguně a povolili zabít jen padesát z nich pro nadcházející svátky k oslavě boha Usira. V chrámové laguně zůstane z Hapina stáda ještě asi tři sta kusů, počet, který kněží považují za ideální k tomu, aby vodní cesty zůstaly čisté bez plevelnýchrostlin a chránila se orná půda před všudypřítomným papyrusem. Také bylo třeba zajistit pravidelný přísun masa pro chrám,protože kněžím bylo dovoleno pojídat hroší maso i mimo období deseti dnů svátků boha Usira.

Po celé laguně se roztočila honička jako nějaký komplikovaný tanec, ve kterém vířily, točily se a vlnily lodice flotily. Zdivočelá zvířata před nimi prchala, potápěla se, chrochtala a vydechovala při vynoření a hned po nadechnutí se znovu ponořila. Každé další potopení však bylo kratší než předchozí, protože plicím zbaveným vzduchu nestačily k odpočinku krátké mezery mezi nájezdy lodic. Nedostačovaly mnohdy ani k plnému nádechu a stále častěji se hladina zvlnila při spěšném vynoření zvířat. Z vyvýšených zádí lodí bez přestání zněly gongy a jejich zvuk se mísil se vzrušenými výkřiky veslařů a povely kormidelníků. Všude kolem byl divoký povyk a zmatek a já sám jsem sepřistihl, že křičím a jásám s nimi jako jeden z nejkrvežíznivějších.

w i l bu r S m i t h • Ř e ka b o h ů • R o m á n z e s ta ré h o E g y p ta

Tanus se soustředil na prvního, největšího býka. Nevšímal si samic a mladých zvířat, která se vynořovala na dostřel, a hnal se dál za velkým samcem, ať kličkoval sebevíc, a při každém jeho dalším nádechu se k němu neúprosně přibližoval. Přes všechno vzrušení jsem nemohl než obdivovat dovednost, s jakou Tanus řídí Horův dech, a způsob, jakým posádka reaguje na jehopovely. Koneckonců vždy věděl, jak dostat co nejvíc z těch, jimž velel. Jak jinak by se mohl bez majetku a mocného ochránce, který by ho podporoval, tak rychle vypracovat k tak vysokému postavení. Na všem, čeho dosáhl, měl svou vlastní zásluhu – a dokázal to i přes zlomyslnost skrytých nepřátel, kteří mu kladli do cesty všemožné překážky.

Býk se náhle objevil necelých třicet kroků před přídí. Leskl se na slunci, obludně černý a odporný. Z nozder mu vyrazil oblak mlžných výparů, takže připomínal nestvůru z podsvětípožírající srdce lidí, kteří se znelíbili bohům.

Tanus pozvedl velký luk se založeným šípem a ve zlomkuvteřiny vystřelil. Lanata zazpívala svou úděsnou drnčivou melodii a uvolněný šíp se proměnil v okem sotva postižitelný stín. Šíp ještě svištěl vzduchem, když ho následoval druhý a za ním třetí. Tětiva doznívala jako struna loutny a šípy jeden podruhém vnikaly celou svou délkou do mohutného hřbetu zvířete. Hroch zařval a znovu se potopil.

Šípy byly pro tuto příležitost speciálně upravené. Křidélka z peří jsem opatřil malými plováčky ze dřeva baobabu, podobnými těm, jaké přivazují rybáři k sítím. Navlékaly se na patku dříku takovým způsobem, že byly zajištěné během letu, ale uvolnily se, jakmile se zvíře ponořilo a stáhlo je pod vodu. Plováček byl přivázaný k bronzovému hrotu tenkým konopným vláknem obtočeným kolem dříku, které se po oddělení plováčku začalo odmotávat. Proto teď, když býk unikal pod vodou, za ním na hladině poskakovaly tři drobné splávky.Natřel jsem je jasně žlutou barvou, aby byly dobře viditelné, atřebaže bylo zvíře hluboko pod vodou, prozrazovaly spolehlivě jeho polohu.

1

w i l bu r S m i t h • Ř e ka b o h ů • R o m á n z e s ta ré h o E g y p ta

Tanus tak mohl předvídat, kde se býk znovu vynoří, a hnal za ním loď, aby v okamžiku, kdy se černá lesklá masa jeho hřbetu vyvalí nad hladinu, do ní mohl poslat další dávku šípů. Nyní už býk za sebou táhl celou girlandu drobných žlutých zátek a také pruhy a víry krví zabarvené vody. Kdykoli se s řevemvynořil pro další salvu svištících střel, nemohl jsem se ubránitlítosti nad tím postiženým tvorem. Moje malá velitelka se mnou však podobné pocity nesdílela – byla plně zaujatá zápasem,ječela vzrušením a příjemnou hrůzou celého představení.

Ještě jednou se býk vynořil, tentokrát těsně před námi, aHorův dech se řítil přímo na něj. Hroch měl tlamu doširokarozevřenou a bylo mu vidět hluboko do chřtánu. Tím tunelem jasně červeného jícnu by určitě prošel i dospělý člověk. Přestal jsemdýchat a zamrazilo mě v zádech, když jsem uviděl řadu zubů, které lemovaly jeho tlamu. Ze spodní čelisti trčely mohutné, slonově bílé srpy tesáků uzpůsobených pro sklizeň tuhých a houževnatých stonků papyrusu. V horní čelisti svítily dva hroty silné skoro jako moje zápěstí, které by mohly proniknout dřevěným trupem Horova dechu stejně snadno jako moje zuby kukuřičnouplackou. Nedávno jsem měl možnost vidět tělo vesnické ženy, která při sekání papyrusu na břehu řeky vyrušila hroší samici s čerstvě narozeným mládětem. Tělo té ženy bylo rozpůleno tak čistě, jak by to dokázala jen nejostřejší bronzová čepel.

To rozzuřené monstrum s tlamou plnou svítících zubů teď mířilo přímo k nám, a i když jsem se nalézal daleko od něj, strnul jsem hrůzou a stál bez pohybu a němý jako bronzová socha.

Tanus vystřelil další šíp přímo do rozevřeného chřtánu, ale zdálo se, že si zvíře v hrůzné bolesti ani nevšimlo dalšíhozranění, které muselo být určitě osudné. Bez zábran a zaváhání se vrhlo přímo na příď Horova dechu. Ze zmučeného hrdla sevydral zběsilý řev plný zuřivosti a smrtelné úzkosti. Někde hluboko v jeho útrobách praskla tepna a z rozevřené tlamy vytryskl proud krve. Na slunci se ta krvavá sprška změnila v oblak rudé mlhy – děsivý a krásný zároveň. Potom býk narazil čelně do přídě naší galéry.

w i l bu r S m i t h • Ř e ka b o h ů • R o m á n z e s ta ré h o E g y p ta

Horův dech prořezával hladinu rychlostí běžící gazely. Býk byl ve své zuřivosti snad ještě rychlejší a jeho mohutné tělo tak pevné, že se náraz podobal nájezdu na skálu. Veslaři vyhození ze svých lavic se plazili po kolenou a já sám byl vržen nazábradlí nástavby takovou silou, že mi mé plíce namísto vzduchunalnila palčivá bolest.

Navzdory vší úzkosti a strachu jsem nepřestával myslet na svou velitelku. Přes slzy bolesti jsem viděl, jak ji náraz vymrštil kupředu. Tanus se ji snažil zachytit, ale sám ztratil rovnováhu, a navíc mu překážel luk, který držel v levé ruce. Podařilo se mu jen zmírnit její náraz na zábradlí, kde chvíli vrávorala, horní část těla povážlivě nahnutou nad vodou a rukama marněhledajíc oporu ve vzduchu.

„Tane!“ vykřikla a vztáhla k němu ruku. S hbitostí akrobata získal znovu rovnováhu a pokusil se její ruku zachytit. Naokamžik se jejich prsty dotkly, ale opět se odtrhly a dívka přepadla přes hrazení.

Ze své vyvýšené polohy jsem sledoval její pád. Mihla sevzduchem jako kočka a její bílá sukénka vylétla nahoru, jako by ještě světu chtěla ukázat krásu svých dlouhých stehen. Mně se zdálo, že padá celou věčnost, a můj výkřik úzkosti splynul s jejímzoufalým nářkem.

„Mé dítě! Moje maličká!“ volal jsem v domnění, že je ztracená. Před očima mi proletěl celý její život, jak jsem ho poznal. Znovu jsem ji viděl jako batole, slyšel projevy její dětské náklonnosti, kterými mě, svoji zbožňující chůvu, zahrnovala. Viděl jsem jidorůstat v ženu a pocítil každou radost i bolest, kterou mému srdci způsobila. V okamžiku, kdy jsem ji ztrácel, jsem poznal, že jimiluji víc, než jsem si po celých dlouhých čtrnáct let myslel.

Dopadla na široký, krví zbrocený hřbet rozběsněného býka a na okamžik tam ležela s rukama rozhozenýma jako lidská oběť na oltáři nějakého obscénního náboženství. Býk se ve vodě začal otáčet. Mohutnou neforemnou hlavu vykrucoval vysoko nad hladinu ve snaze dosáhnout na dívku. Krví podlité prasečí oči vyzařovaly šílenou zlobu, když jeho obrovské čelisti cvakaly naprázdno.

w i l bu r S m i t h • Ř e ka b o h ů • R o m á n z e s ta ré h o E g y p ta

Lostris se poněkud vzpamatovala a chytila se dvou šípůvyčnívajících ze zad býka jako držadel. Stále ležela, ruce a nohy široce roztažené, ale už nekřičela a všechnu svoji dovednost a sílusoustředila na přežití. Při každém chňapnutí do vzduchu na sebe tesáky bestie narazily jako meče bojujících válečníků. Zdálo se, že kousnutí ji míjí jen o vlásek, a já trnul, že přijde okamžik, kdy bude některý z jejích překrásných údů odříznut jako mladý výhonek révy a její mladá horká krev se smísí se zvířecí krvívytékající z nesčetných ran na hroším hřbetě.

Tanus se na přídi rychle vzpamatoval. Na zlomek vteřiny jsem zahlédl jeho tvář. Byla děsivá. Odhodil teď už nepotřebný luk, uchopil rukojeť svého meče a jediným trhnutím ho zbavil pochvy z krokodýlí kůže. Zářící bronzová čepel o délce paže měla ostří vybroušené tak, že jím bylo možné seříznout chlup na hřbetě ruky.

Vyskočil na okraj lodi a chvíli tam balancoval a sledovaldivoké pohyby smrtelně zraněného zvířete ve vodě pod sebou. Pak skočil a jako útočící sokol padal dolů s rukama svírajícíma meč obrácený hrotem dolů.

Dopadl obkročmo na širokou hroší šíji. Vypadalo to, jako by se právě chystal jet do pekla. Meč dopadl na krk zvířete celou vahou mužova těla umocněnou setrvačností odvážného skoku a půlka čepele zajela do šíje těsně za lebkou. Tanususazený v zátylku hrocha jako jezdec tlačil ostrý bronz silou obou paží a mohutných ramen stále hlouběji do rány. Účinek ostří přivedl hrocha k šílenství. Jeho dosavadní úsilí se zdálo hrou proti tomu, co předváděl nyní. S větší částí svého mohutného těla nad hladinou bil hlavou ze strany na stranu, až vysoko do vzduchu vyrážely gejzíry vody, jejichž sprška dopadala na palubu galéry a jako mlžný závěs oddělovala tu strašidelnou scénu od našich pohledů.

Po celou dobu jsem úzkostlivě sledoval, jak se pár na hřbetě monstra nemilosrdně zmítá. Dřík jednoho z šípů, kterých se Lostris držela, praskl a zvířeti se málem podařilo ji setřást. Kdyby k tomu došlo, býk by ji určitě napadl a jeho tesáky by z ní nadělaly krvavé cáry. Tanus uvolnil jednu ruku a natáhl ji

w i l bu r S m i t h • Ř e ka b o h ů • R o m á n z e s ta ré h o E g y p ta

dozadu, aby dívku přidržel, zatímco druhou se neustále snažil

zarazit bronzové ostří hlouběji do týlu zvířete.

Když hroch nemohl zasáhnout své mučitele, začal útočit na vlastní boky: po obou stranách těla si rval ohromné kusy kůže i s masem. Voda v okruhu padesáti kroků kolem galéryzrůžověla a Lostris i Tanus byli oba od hlavy k patě rudí od stříkající krve. Jejich tváře se změnily v groteskní masky, ze kterýchsvítila jen bělma očí.

Než jsem se jako první na palubě vzpamatoval, zvíře už bylo ve smrtelné křeči daleko stranou galéry. Zařval jsem na veslaře: „Za nimi! Nesmíme je ztratit!“ Všichni pak bez meškání zasedli na svá místa a Horův dech vyrazil k záchranné akci.

Na první pohled bylo zřejmé, že hrot Tanova meče našelmezeru mezi obratli býkovy páteře a pronikl skrz. Obrovské tělo náhle znehybnělo a ztuhlo. Býk se obrátil na hřbet a s nohama trčícíma k obloze se potopil do vod laguny. Lostris i Tanus byli staženi do hlubiny s ním.

Potlačil jsem nářek zoufalství, který se mi už začínal drát z hrdla, a místo toho jsem vykřikoval příkazy na palubu dole: „Zpětný záběr! Nepřejeďte je! Plavci na příď!“ Síla a rozhodnost mého hlasu překvapila dokonce i mě samotného.

Dopředný pohyb lodi se zastavil a já, aniž jsem si stačiluvědomit smysl toho, co dělám, jsem se ocitl na palubě uprostřed zmateného houfu svalnatých válečníků. Asi by měli radost, kdyby se utopil kterýkoli z důstojníků, ale rozhodně to nesměl být jejich božský Tanus.

Pokud jde o mě, stál jsem už na palubě úplně nahý. Za jiných okolností by mě k tomu nedonutila ani hrozba bičování,protože až dosud mé zranění viděla jen jediná osoba – byl to sám kat, který před dávnými lety zařídil, že jsem poznal účinekkastračního nože. Teď jsem však na své hrubě zmrzačené mužství dočista zapomněl.

Jsem dobrý plavec, ale ještě dnes se při vzpomínce na tubláznivou odvahu zachvěji, neboť jsem skutečně chtěl skočit přes palubu a doplavat krví zbarvenou vodou ke své paní, abych ji zachránil. Zrovna když jsem byl připravený skočit ze zábradlí,

w i l bu r S m i t h • Ř e ka b o h ů • R o m á n z e s ta ré h o E g y p ta

rozevřela se pode mnou hladina a nad ni se vyhouply dvě hlavy.

Byly blízko sebe a z vlasů jim crčely pramínky, že vypadaly jako

párek zamilovaných vyder, až na to, že jedna z nich byla tmavá

a druhá blond a vydávaly zvuky na vydry vskutku nezvyklé:

smály se. Křičely, vybuchovaly v nové záchvaty smíchu adováděly ve vodě s takovým elánem, až jsem si vážně myslel, že se

navzájem utopí.

První, co mě napadlo, bylo rozhořčení nad tou lehkomyslností a nad svým zoufalým záměrem, který jsem chtěl ještě před chvílí uskutečnit. Stejně jako matka, která když najde svéztracené dítě, poslechne instinkt, jenž jí velí, aby ho potrestala, jsem i já spustil, ale můj hlas ztratil svou předchozí přísnost a stal se spíš vyčítavým a rozechvělým. Spílal jsem své velitelce se všívýmluvností i poté, co ji spolu s Tanem vytáhl tucet ochotných paží na palubu.

„Ty lehkomyslná nevychovaná malá divoško!“ láteřil jsem. „Jsi nepozorná, sobecká a neposlušná uličnice. Slíbila jsi mi...! Přísahala jsi...!“

Hned ke mně běžela a pověsila se mi na krk. „Ach, Taito!“ vykřikovala rozzářeně. „Viděls ho? Viděls, jak Tanus skočil, aby mě zachránil? Nebyl to snad nejušlechtilejší skutek, ojakém jsi kdy slyšel? Stejně jako hrdina některé z tvých nejlepších zkazek.“

Skutečnost, že já sám jsem byl připravený vykonat podobný hrdinský čin, jako by ani neexistovala, což ještě zvýšilo moje podráždění. Náhle mi došlo, že Lostris nemá sukni a to mokré tělo, které se ke mně tiskne, je nahé. A že to, co celá posádka – muži i důstojníci – nestydatě očumuje, je nejpohlednějšízadeček z celého Egypta.

Sebral jsem nejbližší štít a proměnil ho v provizorní kryt obou našich těl. Křičel jsem na její dětské otrokyně, aby jí našly jinou sukni. Chichotaly se, když přinesly oděv, a to ještě dodalo mé zlosti. Jakmile jsme byli oba – Lostris a já – znovu slušně ustrojení, obrátil jsem se na Tana.

„Pokud jde o tebe, ty bídáku, povím všechno svému pánuIntefovi a ten ti sedře kůži ze zad.“

w i l bu r S m i t h • Ř e ka b o h ů • R o m á n z e s ta ré h o E g y p ta

„Takovou hloupost neuděláš,“ usmál se na mě Tanus a objal mě mokrou svalnatou paží tak, že se špičky mých nohou sotva dotýkaly paluby, „protože by pak s o nic menší chutí zmrskal i tebe. Ale stejně ti děkuji za tvou starost, milý příteli.“

Objímal jednou rukou má ramena a spěšně se rozhlédl kolem. Pak se zamračil. Horův dech se vzdálil od ostatních lodí flotily. Hon už končil a každá galéra kromě té naší ulovila svůj díl z přídělu, který nám kněží povolili.

„My jsme svou šanci příliš nevyužili, co?“ zabručel Tanus,pokývl hlavou a poručil svému důstojníkovi, aby vyvěsil svolávací signál.

Nakonec se znovu usmál. „Vypijme si společně džbánek piva, protože budeme muset chvíli čekat a to je žíznivá práce,“prohodil a odešel na příď, kde malé otrokyně obletovaly Lostris. Zlost ze mě ještě nevyprchala, a tak jsem zpočátku váhal, zda se mám připojit k nemístnému pikniku na palubě, a místo toho jsem uraženě odkráčel na záď.

„Jen ho nech chvíli trucovat,“ zaslechl jsem poznámku Lostris, když plnila Tanovi pohár pěnivým mokem. „Staroušek moc ukřivdil sám sobě, ale to ho přejde, jen co dostane hlad. Jídlo totiž miluje nadevše.“

Je to výlupek nespravedlnosti, ta moje velitelka. Nikdy netrucuji a nejsem žádný žrout – a navíc je mi sotva třicet. Chápu však, že pro někoho, komu je čtrnáct, znamená věk nad dvacet let hotovou pohromu. Musím také přiznat, že pokud jde o jídlo, mám vybrané chutě znalce. Dobře věděla, že divoká husa pečená s fíky – podobnými těm, které tak okázalepředvádí – je jedno z mých zamilovaných jídel.

Nechal jsem je ještě chvíli trpět, a teprve když mi sámTanus donesl džbánek piva a utěšoval mě se šarmem jemuvlastním, uráčil jsem se trochu ustoupit a nechal se odvést na příď. Choval jsem se nadále odměřeně, ale pak mě Lostris políbila na tvář a hlasitě prohlásila, aby to všichni slyšeli: „Moje děvčata mi vyprávěla, jak jsi převzal velení lodi jako zkušený voják a prý jsi byl připravený pro mou záchranu skočit do vody. Taito, co bych si bez tebe počala?“ Teprve pak jsem se na ni usmál a přijal

w i l bu r S m i t h • Ř e ka b o h ů • R o m á n z e s ta ré h o E g y p ta

kousek husy, kterou mi podstrkovala. Byla lahodná a palmové

pivo výborné. Přesto jsem pojedl jen střídmě; jednak kvůli své

postavě, jednak mě stále ještě trošičku hryzala ta její poznámka

o mé chuti k jídlu.

Tanova flotila rozptýlená po celém zálivu se počala sjíždět. Všiml jsem si, že některé z galér nesou známky stejnéhopoškození jako ta naše. V zápalu lovu se dvě lodice srazily a jiné čtyři byly napadeny lovenými zvířaty. Naštěstí se posádky rychle vzpamatovaly a znovu pokračovaly v honu. Lodě se začalyřadit za zádí a potom proplouvaly kolem nás. Každá z nichoznamovala šňůrou veselých třepetavých vlaječek na stěžni velikost svého úlovku. Když loď doplula na úroveň Horova dechu, její posádka voláním pozdravila velitele. Tanus jim odpovědělzaťatou pěstí a zástava s modrým krokodýlem byla znovu vytažena na hlavní stěžeň, jako bychom dosáhli bůhví jak slavnéhovítězství proti strašné přesile. Klukovská paráda. Možná, ale tehdy ve mně zbývalo ještě dost chlapeckého nadšení, abych mělradost z vojenského obřadu.

Jakmile ceremoniál skončil, flotila utvořila bojovou formaci a zkušené záběry veslařů i kormidelníků ji udržovaly protizačínající lehké bríze. Ulovené hrochy nebylo přirozeně vidět. I když každá galéra zabila alespoň jedno zvíře a některé z nich dvě, či dokonce tři, jejich mrtvá těla se potopila do zátoky.Věděl jsem, že Tanus v duchu kleje nad skutečností, že jeho loď nebyla nejúspěšnější, když prodloužený zápas s hroším býkem omezil naši kořist na jediný kus. Příliš si zvykl být ve všemnejlepší. Každopádně nebyl tím překypujícím JÁ jako obvykle. Brzy nás opustil a odešel na příď, aby dohlédl na opravy trupu galéry.

Velký hroch prorazil trup lodi pod čárou ponoru, galéranabírala vodu a bylo třeba ji neustále z podpalubí vylévat koženými vědry. Nebyl to zrovna nejlepší způsob, protože to odvádělo muže od jejich veslařských a vojenských povinností. Určitě by to šlo nějak vylepšit, pomyslel jsem si.

Čekali jsme, až těla mrtvých zvířat vyplavou na hladinu, a tak jsem poslal jednu z malých otrokyň pro košík s mými psacími

w i l bu r S m i t h • Ř e ka b o h ů • R o m á n z e s ta ré h o E g y p ta

potřebami. Po chvilce dalšího přemýšlení se na papyrusu začala

rodit myšlenka mechanického vylévání vody z podpalubí válečné galéry v akci. Způsob, který jsem měl na mysli, bynevyžadoval úsilí půlky posádky jako dosud. Principem se mé zařízení

podobalo vahadlové studni. Představoval jsem si, že k obsluze

budou stačit dva muži namísto dosavadního tuctu.

Když jsem náčrt dokončil, vybavila se mi v mysli srážka, která zavinila poškození lodi. V celé historii byla pro boj skupinříčních galér používána stejná taktika jako při boji na pevnině. Lodě se seřadily boky k sobě a vyměňovaly si vzájemně salvy šípů. Následovalo přiblížení, zahákování a celou záležitost pak dokončily meče na palubách. Kapitáni galér se vyhýbali kolizím, protože to bylo považováno za projev špatného ovládání lodi a malého námořnického umění.

Ale co když... blesklo mi hlavou a začal jsem kreslit galéru se zpevněnou přídí. Jakmile byla základní myšlenka dostatečně zralá, vybavil jsem příď hrotem podobným rohu nosorožce, umístěným na čáře ponoru. Šlo by ho vyřezat z tvrdého dřeva a obložit bronzovým plátem. Když bude směřovat doředu a mírně dolů, pak při nárazu do protivníkovy lodi jírozárá břicho. Byl jsem tak zabraný do svých úvah, že jsem si vůbec nevšiml, že za mnou stojí Tanus. Sebral mi svitekpapyrusu a se zájmem si ho prohlížel.

Samozřejmě okamžitě pochopil, oč jde. Když jeho otec přišel o jmění, zkoušel jsem vše, co bylo v mých silách, abych pro něho našel bohatého patrona, který by mu umožnil zápis mezi novice některého chrámu, kde by mohl pokračovat ve svýchstudiích a vzdělávání. Pevně jsem věřil, že s mou výchovou by měl všechny předpoklady stát se jedním z velkých mozků Egypta a možná i čas získat jméno srovnatelné s věhlasem Imhotepa, který před tisíciletím navrhl první úžasné pyramidy v Sakkáře.

Neměl jsem však úspěch. Bylo to pochopitelné, protože stejní nepřátelé, jejichž podlost a zášť zničily jeho otce, stáli v cestě i Tanovi. Žádný muž v zemi se nemohl úspěšně postavit proti tomuto zlomyslnému vlivu. Proto jsem Tanovi místo na studia pomohl vstoupit do armády. Navzdory mému zklamání

w i l bu r S m i t h • Ř e ka b o h ů • R o m á n z e s ta ré h o E g y p ta

a pochybám si svou vojenskou kariéru vybral sám, už když se

poprvé postavil s dřevěným mečem svým kamarádům přichlaeckých hrách.

„Při vředu na Sutehově zadku!“ vykřikl a dál hleděl na mojenáčrty. „Ty a ten tvůj štětec mají pro mě cenu deseti řádných flotil.“

Tanovy občasné kletby na účet velkého boha Suteha mě vždy pobuřovaly. I když jsme oba patřili k mužům Horovým, neschvaloval jsem křiklounské urážení kteréhokoli z bohůegyptského panteonu. Sám jsem nikdy neminul žádnou svatyni, aniž bych nabídl modlitbu nebo malou oběť – bez ohledu na to, jak nízký a nevýznamný bůh tam sídlil. Pro mě je to čistě otázka zdravého rozumu a pocitu jistoty. Člověk má dost nepřátel mezi lidmi, proč tedy hledat další mezi bohy? Trochu Sutehovinadbíhám, protože mě jeho hrůzostrašná pověst děsí. Podezíral jsem Tana, že to bere také tak, ale dělá jen schválnosti, aby měpozlobil. Moje nepříjemné pocity však rychle roztály na výsluní jeho chvály.

„Jak to děláš?“ vyptával se. „Já voják dnes vidím, co jsi už všechno dokázal ve vojenském oboru. Proč mě nenapadají stejné myšlenky?“

Okamžitě jsme se pustili do živé diskuse nad mými návrhy. Samozřejmě že Lostris nemohla dlouho chybět a přišla za námi. Služky jí už stačily vysušit vlasy a znovu ji nalíčit a její krása mě silně vzrušovala. Zvláště když se postavila vedle mě anonšalantně si opřela ručku o moje rameno. Na veřejnosti by sinikdy nedovolila dotknout se muže takovým způsobem, protože to odporovalo zvykům a zásadám cudnosti, ale koneckonců já vlastně ani nejsem muž, a třebaže se dotýkala mě, oči stejněnespustila z Tanovy tváře.

Její zájem o něj trvá už od doby, kdy udělala své prvnísamostatné kroky. Oddaně tehdy klopýtala za božským desetiletým Tanem a zkoušela věrně napodobit každé jeho gesto a slovo. Když plival, plivala také. Když se zapřísahal, slova stejné přísahy opakovaly její rty, až si Tanus nejednou hořce stěžoval:„Nemůžeš zařídit, aby mě nechala chvíli samotného, Taito? Vždyť je to ještě dítě!“ Dnes, jak jsem zjistil, si už tolik nestěžoval.

w i l bu r S m i t h • Ř e ka b o h ů • R o m á n z e s ta ré h o E g y p ta

Vyrušilo nás volání hlídky na přídi. Spěchali jsme tam adychtivě pátrali po laguně. Na hladině se objevil první ulovený hroch. Vyplul břichem nahoru a houpal se na vodě s nohama ztuhle nataženýma k obloze. Plyny ve střevech mu nafoukly břicho, které narostlo jako dětský balon z kozího měchýře. Jedna zgalér vyjela, aby zajistila úlovek. Muž z její paluby přelezl namrtvolu zvířete a provazem ji přivázal za jednu nohu k lodi, která se bez meškání vydala s kořistí ke vzdálenému břehu.

Všude kolem se nyní vynořovala těla pobitých hrochů agaléry je sbíraly a odvlékaly pryč. Tanus také nechal dvě z nich přivázat vlečným lanem k zádi a muži se opřeli do vesel.

Když jsme se blížili ke břehu, slunce už bylo nízko a šikmo dopadající paprsky zhoršovaly výhled. Zastínil jsem si oči rukou a zjistil, že pobřeží je plné lidí. Připadalo mi to, jako by každý muž, žena i dítě z celého Horního Egypta očekávali náš návrat. Byly jich opravdu spousty. Tančili, zpívali a mávalipalmovými listy na uvítanou připlouvajícím lodím. Neustálýpohyb množství bílých rób vypadal jako zářivá pěna bouřlivého příboje, který se tříští o klidnou vodu laguny.

Ke každé galéře přistávající ke břehu se brodila skupina mužů oděných pouze do skrovných bederních roušek. Voda jim dosahovala až po ramena, když přivazovali provazy knafouklým zvířatům. Samým vzrušením zapomínali i na nebezpečí všudypřítomných krokodýlů číhajících v opálově zelených vodách. Každý rok padly těmto nenasytným dravcům za oběť stovky našich lidí. Občas se stávalo, že smělost těch bestií dosáhla takové míry, že vyrážely na pevnou zem, aby uchvátily dítě hrající si na břehu či vesničanku při praní prádla nebo na cestě pro vodu.

Lidi hladové po mase dnes zajímala pouze jediná věc.Cháali se provazů a vytahovali kořist na břeh. Na čerstvých ranách zvířat se třpytily drobné stříbřité rybky a ty z nich, kterým se nepodařilo včas opustit hostinu, byly spolu s těly zvířat vytaženy na blátivý břeh. Každou chvíli některá z nich odpadla do bahna a všechny se tam třpytily a chvěly jako hvězdy spadlé na zem.

2

w i l bu r S m i t h • Ř e ka b o h ů • R o m á n z e s ta ré h o E g y p ta

Kolem úlovků začalo hemžení mužů a žen s noži a sekerami a pobřeží se ve chvíli proměnilo ve velké mraveniště. Posedlí chtivostí na sebe křičeli a hádali se o každý kousek odseknutého masa jako supi a hyeny u zbytků po lví hostině. Pod údery seker a čepelí nožů odlétávaly úlomky kostí a stříkala krev.Bohužel to nebyla vždycky jenom krev zvířecí. Toho večera pakčekala řada zraněných u chrámu na kněze, aby jim ošetřili rány od seker a uříznuté prsty. Mě čekala nejmíň do půlnoci stejná práce, protože pověst o mém lékařském umu se rozšířilanatolik, že jsem byl vyhledáván mnohem častěji než samotní Usirovi kněží. Při vší skromnosti musím říct, že má pověst nebyla úplně nepodložená, a samotný Hor ví, že moje honoráře bylymnohem rozumnější, než jaké požadovali svatí muži. Můj pán mi dovolil ponechat si třetinu z těchto výdělků, a tak jsem i přes svoje postavení otroka člověkem s určitým jměním.

Ze zádi Horova dechu byl výhled na pantomimu lidských slabostí, která se odehrávala pode mnou. Tradičně je dovoleno, aby lidé snědli svůj díl masa na břehu, ale zakazuje se odnášet jakoukoli část úlovku pryč. Naši lidé žijí v úrodné krajiněhnojené a zavlažované velkou řekou, jsou dobře živeni, ale hlavní potravou chudších vrstev je obilí a často uplynou celé měsíce, než mají znovu možnost ochutnat maso. Svátky byly dobou, kdy veškerá omezení každodenního života šla stranou a byla dovolena přemíra všeho, co tělo potřebovalo, včetně jídla, pití a tělesných radovánek. Dnes, v první den svátků, nezná chuť žádných zábran. Bolavé hlavy, zkažené žaludky a manželské hádky přijdou na řadu až zítra.

S úsměvem jsem sledoval matku, která do půl těla nahá, od hlavy až k patě pokrytá krví a tukem, vylezla z břišní dutiny hrocha s kusem třaslavých jater v ruce. Strčila je jednomu potomkovi z klubka křičících a strkajících se děcek a zmizela znovu v útrobách zvířete, zatímco dítě běželo s odměnou knejbližšímu ze stovky ohňů zapálených na břehu. Dříve než sedostalo k ohni, stačil mu starší sourozenec vyrvat větší část porce a bez meškání ji hodil na žhavé uhlíky. Smečka zbylých malých

w i l bu r S m i t h • Ř e ka b o h ů • R o m á n z e s ta ré h o E g y p ta

darebáků se netrpělivě tlačila kolem a sliny jim tekly z úst jako

štěňatům.

Nejstarší špindíra napíchl sotva ožehnutá játra na zelenou, čerstvě ulomenou větev a bratři a sestry se na ně vrhli a zhltali je. Sotva je spořádali, čekali na další dávku. Tuk se šťávou jim stékal po tvářích a odkapával z brad. Řada z nich asi do dneška nepoznala chuť masa z říční krávy. Je chutné, sladké a měkké, ale většinou tučné, mnohem tučnější než maso hovězí. Je také šťavnatější než maso pruhovaného divokého osla a morkové kosti, ty jsou skutečnou pochoutkou i pro samotného boha Usira. Zvířecí tuk je pro naše lidi vzácností, a proto jsou po něm jako diví. Určitě se přecpou, ale dnes na to mají právo.

Jsem rád, že se mohu držet stranou toho bouřlivého davu, šťastný při vědomí, že sluhové mého pána Intefa zajistí nejlepší kusy a morkové kosti pro palácovou kuchyni, kde kuchařidokonale připraví až na talíř i můj díl. Ve vezírově domácnosti se těším výsadnímu postavení, které předčí dokonce i pozicimajordoma a velitele jeho tělesné stráže – a ti jsou oba svobodní. Samozřejmě se to nikdy nevyslovilo otevřeně, ale všichni mlčky uznávají má privilegia a výsadní postavení a jen málo se jichodváží něco namítat.

Právě jsem sledoval sluhy při práci, když vybírali podíl pro mého pána, vládce a velkého vezíra všech dvaadvaceti provincií Horního Egypta. Se zkušeností nabytou dlouholetou praxívykřikovali své požadavky a dlouhými rákoskami přetáhlikterýkoli nahý hřbet nebo zadek, co se jim připletl do cesty.

Velké hroší zuby patřily vezírovi a sluhové také všechny sebrali. Byly ceněny stejně jako sloní kly, které přiváželi obchodníci ze země Kuš, ležící nad vodopády. U nás v Egyptě byl poslední slon zabit téměř před tisícem let za vlády jednoho z faraonů čtvrté dynastie; tak to alesoň tvrdí hieroglyfy na stélách v chrámu. Běžnou praxí byl desátek. Můj pán ho odváděl z výtěžku honu kněžím bohyně Hapi, kteří představovali titulární pastýře jejího stáda říčních krav. O velikosti desátku však rozhodoval sám vezír a já, jenž jsem měl na starosti veškeré palácové účty, jsem dobře věděl,

w i l bu r S m i t h • Ř e ka b o h ů • R o m á n z e s ta ré h o E g y p ta

kde končí lví podíl celé kořisti. Můj pán si neliboval v přílišné

štědrosti dokonce ani k bohyni.

Pokud jde o hroší kůže, ty náležely armádě a zhotovovaly se z nich štíty pro důstojníky a strážní oddíly. Na stahování a další zpracování ohromných kůží, jejichž velikost se mohla měřit s velikostí beduínských stanů, dohlíželi armádní zásobovači.

Maso, které se nestihlo spotřebovat na břehu, bylo naloženo do soli, vyuzeno nebo usušeno. Oficiálně mělo být použito pro armádu, pro členy soudního dvora, pro svatyně a pro jinéveřejné státní úředníky. V praxi však byla velká část zásob diskrétně prodána a výnosy pěkně potichu plynuly do pokladnic mého pána. Jak už jsem se dříve zmínil, můj pán byl pofaraonovi nejbohatší muž Horního království a jeho bohatství rok od roku rostlo.

Za mými zády se ozval nový rozruch a já se rychle otočil.Tanova flotila byla stále v akci. Galéry zaujaly bojovou formaci necelých padesát kroků od břehu, tam, kde se mělké dnozačínalo propadávat do hlubiny. Vytvořily řadu rovnoběžnou sbřehem těsně za sebou, kdy se příď jedné lodi dotýkala zádi té druhé. Na každé galéře stáli u bočního hrazení harpunáři se zbraněni namířenými do vody.

Pach krve a vnitřností ve vodě lákal krokodýly. Přitáhli na hostinu nejen z vod celé zátoky, ale i ze vzdáleného hlavního toku Nilu. Zbraně čekajících harpunářů tvořily dlouhé tyče zakončené poměrně malým, ale hrozivě ostnatým bronzovým hrotem. K oku hlavice byl přivázaný pevný konopný provaz.

Dovednost harpunářů byla vskutku obdivuhodná. Jakmile se některý z velkých ještěrů s vlnícím se hřebenatým ocasempřikradl zelenou vodou jako dlouhý tmavý stín, tichý a smrtící, nechali ho proplout pod galérou. Když se pak objevil na druhé straně, harpunář krytý trupem lodi se vyklonil a zaútočil.

Rána to nebývala nijak prudká, spíš drobné postrčenídlouhou násadou. Hlavice harpuny ostrá jako chirurgická jehla však zajela celou svou délkou do krokodýlova hřbetu. Lovci mířili na zátylek zvířete a při jejich zkušenosti většina pokusů zasáhla míchu a způsobila okamžitou smrt.

w i l bu r S m i t h • Ř e ka b o h ů • R o m á n z e s ta ré h o E g y p ta

Občas se ale stalo, že rána minula svůj cíl. Voda pak doslova vybuchla, jak se zraněný krokodýl rozběsnil. Pootočenímharuny se násada uvolnila, ale kovová hlavice uvízla pevně vobrněném krku a čtyři muži se chopili provazu, aby zvládli zasažené zvíře. Nejednou však, pokud se jednalo o velkého krokodýla – a někteří z nich dosahovali délky až čtyř vzrostlých mužů –, zmizel celý kotouč lana přes palubu a muži si chladili dlaněspálené provazem při marné snaze ho udržet.

V takových případech na chvíli zpozorněl i hladový dav na břehu a křikem povzbuzoval muže na lodicích, dokud bojneskončil tím, že krokodýl podlehl nebo praskl provaz a muži se váleli po palubě. Většinou však pevné konopné provazyvydržely, a když se posádce podařilo obrátit bestii hlavou k sobě, boj obvykle skončil, protože zvíře nemělo možnost úniku do hlubiny. Muži ho vytáhli ze stříkající zpěněné vody na palubu, kde už čekala další skupina s kyji, kterými dravci rozbili lebku. Když byli krokodýli vytaženi z lodic na břeh, šel jsem se na ně také podívat. Muži z Tanových oddílů již byli v plné práci při stahování kůží.

Titul Modrého krokodýla udělil regimentu děd našehosoučasného faraona a věnoval mu také zástavu s modrým krokodýlem. Bojový oděv příslušníků této jednotky byl zhotovený z rohovité kůže těchto plazů. Po patřičném zpracování aúpravách je kůže dostatečně pevná, aby zadržela vystřelený šíp nebo odrazila úder protivníkova meče. Je mnohem lehčí ve srovnání s kovem a příjemnější pro nošení pod žhavým sluncem pouště. V helmici z krokodýlí kůže ozdobené pštrosím peřím adozelena zbarveným prsním štítem ze stejného materiálu vyleštěným a doplněným bronzovými růžicemi je sám Tanus zjevem, který vhání hrůzu do srdcí nepřátel a vyvolává neklid vpodbřišku každé dívky, která se na něho podívá.

Změřil jsem a zapsal délku i obvod těla každého úlovku apozoroval stahovače kůží při práci. Necítil jsem ani nejmenšínáznak lítosti nad těmito ohyzdnými tvory, tak jak tomu bylo u pobitých říčních krav. Podle mého názoru nestvořila příroda

w i l bu r S m i t h • Ř e ka b o h ů • R o m á n z e s ta ré h o E g y p ta

hnusnějšího tvora, než je krokodýl. Výjimkou by snad mohl

být jedovatý egyptský brejlovec.

Můj odpor se stonásobně zvýšil, když stahovači otevřelibřicho jedné z těch velkých oblud a do bahna se vyvalily pozůstatky částečně stráveného těla malé dívenky. Krokodýl zhltl celou půlku jejího těla od pasu nahoru. Trávicí šťávy vybělily tkáně v šedou pastovitou hmotu, která odpadávala od kostí. Jen uzel vlasů zůstal nedotčený, úhledně spletený a obtočený kolem rozpadající se tváře. K dovršení hrůzného divadla visel doposud na hrdle děvčátka krásný náhrdelník z červených a modrých keramických korálků a podobné náramky objímaly kostnatá zápěstí.

Nedlouho poté, co jsem spatřil ty děsivé zbytky, se nedaleko nás ozval hlasitý srdcervoucí nářek, jenž přehlušil celou vřavu. Mezi vojáky se prodírala ženská postava. Žena doběhla na místo, poklekla nad ubohými ostatky, roz



Wilbur Smith

WILBUR SMITH


9. 1. 1933

Wilbur Smith se narodil 9. ledna 1933 v Severní Rhodesii (dnešní Zambie) britským rodičům. V osmnácti měsících byl malý Wilbur postižen mozkovou malárií, blouznil deset dní a doktoři varovali, že může mít poškozený mozek pokud přežije.
Nicméně přežil a velice dobře se uzdravil. Jak dospíval, začal se zajímat o romány, stejně jako jeho matka. Její chuť byla rozsáhlá, ale zahrnovala i dobrodružné romány, které mladý Wilbur hltal. V prostředí s nádhernou přírodou, ve které vyrůstal, si byl vědom jeho porozumění s okolím: život v přírodě, otevřené prostory, svoboda pohybu po zemi - a také politické napětí.
Smithovo přání psát se poprvé ukázalo, když jako se jako mladý toužil stát žurnalistou. To probíhalo v době, kdy se rapidně měnila sociální situace v jižní Africe. Jeho přísný, viktoriánský otec, který nikdy ve svém životě nepřečetl knihu, měl jiné ideje. "Nebuď blázen," říkal. "Zemřeš hlady, najdi si pořádnou práci." A tak Wilbur stále pracoval jako účetní, psal po nocích a přes den byl unavený a ospalý. Již svým prvním románem Na život a na smrt (1964) se však okamžitě proslavil, a tím odstartoval svou dráhu spisovatele.
Afrika je jeho stálou inspirací. Do svých příběhů vkládá své srdce, ale zároveň důsledně a živě pracuje na autenticitě a každém detailu. Sám tvrdí: "Pokud uděláte špatný krok nebo řeknete špatné slovo, kouzlo je zrušeno."
Wilbur je autorem více než tří desítek čtivých, napínavých románů opřených o historická fakta a další reálie, je i nadále činným autorem. Se svou ženou Daniele Thomasovou, která mu po tři desetiletí byla nápomocna při výzkumu a sběru materiálu a která také byla sama nadanou autorkou, vychoval dva syny a dceru. V současné době žije v Londýně, ale jeho zájem o Afriku a její divokou přírodu stále přetrvává.
Smithovy knihy lze zařadit do tří hlavních sérií, podle rodin, o kterých pojednávají, nebo časových období, do nichž je jejich děj posazen. Jsou to příběhy rodiny Courtneyů, sága Ballantyneů a romány ze starověkého Egypta. Kromě toho vydal zhruba desítku samostatných novel.




       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist