načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Řeka bohů - Faraon - Wilbur Smith

Řeka bohů - Faraon

Elektronická kniha: Řeka bohů
Autor: Wilbur Smith
Podnázev: Faraon

- Pro Taitu, jeho spojence a celý Egypt nastávají krušné časy. Po smrti faraona se vlády ujímá nejstarší syn Utterik, zvráceně krutý mladík. Taita je zatčen, obviněn z velezrady a ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  249
+
-
8,3
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1%hodnoceni - 61.1% 65%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » ALPRESS
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2017
Počet stran: 341
Rozměr: 21 cm
Vydání: Vydání první
Spolupracovali: z anglického originálu Pharaoh přeložil Dalibor Míček
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-3539-2
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Pro Taitu, jeho spojence a celý Egypt nastávají krušné časy. Po smrti faraona se vlády ujímá nejstarší syn Utterik, zvráceně krutý mladík. Taita je zatčen, obviněn z velezrady a odsouzen. Před smrtí jej vysvobodí Rameses, mladší bratr Utterika, a společně musí zachránit jak milovanou princeznu Serrenu, kterou Utterik poslal na mučidla, tak i celou zemi. Kniha volně navazuje na Řeka bohů – Bůh pouště.

Zařazeno v kategoriích
Wilbur Smith - další tituly autora:
Řeka bohů - Bůh pouště Řeka bohů
Pobřeží v plamenech Pobřeží v plamenech
Řeka bohů - Faraon Řeka bohů
Nad propastí Nad propastí
Kořist Kořist
Na Leopardí skále Na Leopardí skále
 
K elektronické knize "Řeka bohů - Faraon" doporučujeme také:
 (e-book)
Kořist Kořist
 (e-book)
Boss Babiš Boss Babiš
 (e-book)
Hana Hana
 (e-book)
Řeka bohů II – Sedmý pergamen Řeka bohů II – Sedmý pergamen
 (e-book)
Zachráněné Vánoce Zachráněné Vánoce
 (e-book)
Pán hor I. Pán hor I.
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Všechna práva vyhrazena.

Žádnou část knihy není dovoleno užít

nebo jakýmkoli způsobem reprodukovat bez písemného

souhlasu držitele práv, s výjimkou krátkých citací

nebo odkazů, které tvoří součást kritického hodnocení.

Z anglického originálu PHARAOH

přeložil Dalibor Míček

Redakční úprava Jana Pleskotová

Grafická úprava obálky Tomáš Řízek

Elektronické formáty Dagmar Wankowska, LiamART

Vydalo nakladatelství Alpress, s. r. o., Frýdek-Místek, v

edici Klokan, 2017

shop@alpress.cz

Vydání první

ISBN 978-80-7543-608-5 (pdf)

Copyright © Orion Mintaka (UK) Ltd 2016

First published by HarperCollins Publishers 2016

HarperCollins Publishers,

1 London Bridge Street, London SE1 9GF

Translation © Dalibor Míček, 2017

Copyright © ALPRESS, s. r. o.


Tento román věnuji své manželce Mokhiniso.

Od prvního dne, kdy jsem tě poznal,

jsi magnetem mého života.

Díky tobě je každý den jasnější

a každá hodina vzácnější.

Jsem navždy tvůj a navěky tě budu milovat.

Wilbur


7

I

 když bych raději spolkl vlastní meč, než to otevřeně přiznal, 

hluboko v srdci jsem cítil, že nastává neodvratný konec.

Před více než padesáti lety vtrhly do našeho velkého Egypta  hyksóské hordy. Hyksósové přišli z východní pustiny a byli  to divocí a krutí lidé neznající slitování. Přivezli s sebou vá- lečný prostředek, který jim zaručoval neporazitelnost v každé  bitvě – koně zapřažené do bojových vozů. Egypťané dosud nic  podobného neviděli, ani o tom neslyšeli. Hleděli jsme na ně  jako na něco ohavného a odporného.

Naše pěší oddíly se pokusily hyksóský nápor zastavit, ale  barbaři ve svých vozech je hnali před sebou a bez námahy je  obkličovali, načež je zasypali deštěm šípů. Nezbylo nám nic jiného než nasednout do lodí a utéct na jih proti proudu mocného Nilu. Přetahovali jsme náklad a plavidla přes peřeje a na- konec jsme zmizeli v divočině. Prožili jsme v ní více než deset  let a chřadli steskem po domově.

Náhodou se mi před odplutím podařilo chytit větší množství  nepřátelských koní, které jsme vzali s sebou. Brzy jsem zjis- til, že koně zdaleka nejsou odpudiví tvorové, právě naopak,  jsou to ta nejinteligentnější a nejpoddajnější zvířata. Sestrojil  jsem vlastní verzi válečného vozu, která byla lehčí, rychlejší  a pohyblivější než typ používaný Hyksósy. Z chlapce, který se  později stal egyptským faraonem Tamosem, jsem vycvičil vy- nikajícího vozataje.

WILBUR SMITH

Když nastal čas, vyrazili jsme my Egypťané s flotilou říč- ních člunů po proudu Nilu, vylodili jsme naše vozy na egypt- ské půdě, vrhli se na nepřítele a zahnali ho daleko až k severní  deltě.  A v následujících  dekádách  jsme  s nepřátelskými  Hyksósy neustále bojovali.

Nyní však kolo osudu opsalo úplný kruh. Faraon Tamos ze-stárl a ležel ve svém stanu smrtelně zraněný hyksóským šípem. Egyptská armáda se rozpouštěla před očima a já budu  zítra čelit nevyhnutelnému.

Ani moje neohrožená povaha, která nám pomohla přežít uply- nulé půlstoletí bojů, už nestačila. V průběhu posledního roku  jsme byli poraženi ve dvou velkých krvavých a lítých bitvách  a hyksóští nájezdníci, kteří se zmocnili větší části naší země, stáli  na prahu konečného triumfu. Ovládali prakticky celý Egypt. Naše  legie byly vyčerpané a zlomené. Ač jsem se zoufale snažil ob- novit jejich bojového ducha a vybičovat je k odporu, zdálo se,  že vojáci rezignovali, že se smířili s porážkou a potupou. Ztra- tili jsme více než polovinu koní a těm, kteří se dosud drželi na  nohou, scházely síly, takže sotva unesli náklad nebo utáhli vůz.  Pokud se týká mužů, téměř polovina utrpěla méně či více vážná  zranění, která si ovázali roztrhanými hadry. V obou bitvách, které  jsme od počátku roku vybojovali a ztratili, se jejich počet snížil  nejméně o tři tisíce. Většina přeživších kulhala nebo se vlekla do  boje s mečem v jedné a berlou v druhé ruce.

Je smutná pravda, že mnohé mezery v našich řadách za- vinily spíš dezerce než smrt nebo zranění na bitevním poli.  Kdysi pyšné faraonovy legie nakonec ztratily odvahu a houfně  prchaly před nepřítelem. Slzy studu mi tekly po tvářích, když  jsem žadonil a hrozil bičováním, smrtí a zneuctěním, jak naše  voje proudily kolem mě do týlu. Nikdo si mě nevšímal, nikdo  mi nevěnoval jediný pohled, když odhazovali zbraně a spě- chali nebo kulhali pryč. Hyksóské šiky stály před branami  Luxoru, někdejších Théb. A já zítra povedu prořídlé zbytky  egyptské armády do posledního chabého vzepětí, abych od- vrátil krvavé zničení našeho národa.

ŘEKA BOHŮ – FARAON

9

Nad bitevní pole se snesla noc. Přikázal jsem sluhům, aby vyčistili čerstvé krvavé skvrny na mém štítu a zbroji a vyklepali promáčklinu na přilbici, kterou tam ráno zanechala čepel  hyksóského meče. Chochol zmizel, odseknutý onou nepřátel- skou čepelí. Poté jsem se v blikavém světle pochodně zadíval  do zrcadla z leštěného bronzu a zamyslel se nad svým zjevem.  Jako vždy povzbudil mého uvadajícího ducha. Znovu jsem si  připomněl, jak ochotně muži následují představu nebo repu- taci, i když zdravý rozum varuje před hrozící zkázou. Přinutil  jsem se usmát na zrcadlo a snažil se ignorovat melancholické  stíny v hlubinách očí. Poté jsem se sklonil pod chlopní stanu  a odešel vzdát úctu draze milovanému vládci.

Faraon Tamos ležel na nosítkách v péči trojice lékařů a šesti  ze svých početných synů. V širším kruhu se kolem něho shro- máždili jeho generálové a důležití rádci a ministři a také pět  nejoblíbenějších manželek. Všichni se tvářili vážně a man- želky plakaly, neboť faraon umíral. Dopoledne utrpěl na bojišti  strašlivé zranění. Z hrudi mu ještě pořád trčel dřík hyksóského  šípu. Žádný z přítomných lékařů, dokonce ani já ze všech nej- schopnější, neměl tu smělost, aby se pokusil vytáhnout hlavici  se zpětnými háčky, která se zabořila tak blízko srdce. Pouze  jsme uřízli dřík těsně u rány a teď jsme čekali na nevyhnutelný  konec.  Nejpozději  zítra  před  polednem Tamos  uvolní  zlatý  trůn svému nejstaršímu synovi Utteriku Turovi, který teď se- děl vedle něho a snažil se nedávat najevo, jak se raduje a těší,  až se ujme vlády nad velkým Egyptem. Utterik byl nevýrazný  budižkničemu, který si ani nedokázal představit, že při zítřej- ším západu slunce nemusí už jeho říše existovat. Alespoň já  jsem si to o něm v té době myslel. Brzy jsem měl zjistit, jak  neblaze jsem se v něm mýlil.

Tamos byl tehdy už starý muž. Jeho věk jsem znal prak- ticky na hodinu přesně, neboť jsem to byl já, kdo ho pomáhal  přivést na tento drsný svět. Jeho první čin, jen co poprvé ote- vřel oči, se stal populární legendou – vyprázdnil na mě mo- čový měchýř a já nechápal, jak ho mohl mít novorozenec tak 

WILBUR SMITH

plný. Musel jsem potlačit úsměv, když jsem pomyslel na to, že v následujících více než šedesáti letech mi stejným způsobem dával bez váhání najevo, že jsem ho v něčem byť jen  nepatrně zklamal.

Přistoupil jsem k jeho nosítkám a poklekl, abych mu polí- bil ruce. Vypadal dokonce starší, než odpovídalo jeho skuteč- nému věku. Ač si nedávno začal barvit vlasy a vousy, věděl  jsem, že pod nánosem světle ryšavého barviva, jemuž dával  přednost, má vlasy šedivé jako sluncem vybělené mořské řasy.  Kůži v obličeji mu rozryly hluboké vrásky a měl ji posetou  tmavými skvrnami. Pod očima měl zkrabatělé váčky, pod těma  očima, v nichž se zřetelně zračila blížící se smrt.

O svém věku nemám nejmenší ponětí – s jistotou mohu tvrdit jen to, že jsem podstatně starší než faraon –, ovšem podle  vzhledu by mi každý hádal nanejvýš polovinu jeho let. Jsem  totiž dlouhověký a požehnaný bohy, zejména bohyní Inanou,  což je tajné jméno bohyně Artemis.

Faraon ke mně vzhlédl a promluvil s obtížemi a v bolestech,  hlas měl ochraptělý a dech mu hvízdal v hrdle. „Tato!“ po- zdravil mě přezdívkou, jíž mě pokřtil, když byl ještě dítě a ne-  uměl pořádně mluvit. „Věděl jsem, že přijdeš. Vždycky vy- tušíš, kdy tě nejvíc potřebuju. Pověz mi, nejdražší příteli, co  bude zítra?“

„Zítřek patří tobě a Egyptu, můj pane a vládce.“ Nevím, proč  jsem mu odpověděl právě těmito slovy, když bylo jasné, že  všechny zítřky už budou patřit Anupovi, bohu hřbitovů a pod- světí. Já jsem však svého faraona miloval a chtěl jsem, aby ze- mřel v klidu a pokoji.

Usmál se a už nic neřekl, jen natáhl roztřesenou ruku, vzal  mou do rozklepané dlaně a přitiskl si ji na prsa. Držel ji tam,  dokud  neusnul.  Lékaři  a faraonovi  synové  opustili  pavilon  a já mohu přísahat, že jsem viděl na Utterikově tváři úsměšek,  když se loudal ven. Seděl jsem u Tamose dlouho přes půlnoc,  stejně jako jsem seděl u jeho matky, když odcházela z tohoto  světa, ale nakonec mě přemohla únava po celodenní bitvě. 

ŘEKA BOHŮ – FARAON

11

Uvolnil jsem ruku z jeho sevření a opustil ho. Pořád ještě měl  na rtech úsměv. Dobelhal jsem se ke své rohoži a padl na ni ve  spánku podobném smrti. Sluhové mě vzbudili, ještě než první paprsky nového dne po- zlatily oblohu. Ve spěchu jsem se oblékl do bitvy a připjal si  meč, pak jsem rychle běžel do královského pavilonu. Když  jsem znovu poklekl vedle faraonova lůžka, stále se usmíval,  ale ruce měl na dotek studené. Byl mrtvý.

„Budu za tebou truchlit později, drahý Meme,“ slíbil jsem  mu, když jsem vstal. „Teď musím jít, abych se ještě jednou po- kusil splnit přísahu, kterou jsem se zavázal tobě a našemu vel- kému Egyptu.“

Je prokletím dlouhověkého, že přežije všechny, které nej- víc miloval.

Zbytky našich uštvaných legií se shromáždily při ústí průsmyku před zlatým městem Luxor, kde jsme po třicet pět zou- falých dnů zadržovali hordy dobyvačných Hyksósů. Nasedl  jsem do vozu a projel kolem zdecimovaných řad. Poznávali  mě a ti, jimž ještě zbyly síly, se vyškrábali na nohy a skláněli  se, aby pomohli zraněným kamarádům postavit se do bojové  formace. Byla to truchlivá přehlídka, ale všichni, zdraví a do- sud silní i ti, kteří již urazili polovinu cesty k smrti, pozvedli  zbraně k jitřní obloze a hlasitě mi provolávali slávu, jak jsem  kolem nich projížděl.

Zaznělo sborové skandování: „Taita! Taita! Taita!“

Potlačil jsem slzy, když jsem viděl tyto odvážné syny Egypta  v tak žalostném stavu. Donutil jsem se k úsměvu, smál jsem  se a povzbudivě na ně křičel, volal jsem na věrné společníky,  které jsem v davu poznal: „Hej, Osmene! Věděl jsem, že tě  zase najdu v první řadě!“

„Nikdy víc než na délku meče za tebou, můj pane!“

„Lothane,  ty  nenasytný  starý  lve.  Copak  jsi  už  nesrazil  k zemi víc hyksóských psů, než byl tvůj spravedlivý podíl?“

WILBUR SMITH

„Ano, ale pořád je to o polovinu míň, než jsi jich skolil ty,  lorde Tato.“ Lothan patřil k mým obzvláštním oblíbencům,  proto jsem mu dovolil oslovovat mě familiární přezdívkou.  Jen co jsem je minul, jásot vystřídalo děsivé ticho. Muži zase  klesali na kolena a hleděli k průsmyku, kde hyksóské legie  čekaly na plné denní světlo, aby obnovily útok. Bitevní pole kolem nás bylo po mnohadenních jatkách hustě poseto mrtvolami. Slabý předjitřní vánek k nám přinášel zápach smrti,  který se mi s každým nádechem lepil na jazyk a patro jako  hustý olej. Kašlal jsem a plival přes postranici vozu, ale s ná- sledujícím nádechem smrad ještě zesílil a zhoustl, byl stále  odpudivější.

Na hromadách těl rozesetých všude kolem již hodovali mrchožrouti. Supi a krkavci kroužili v zužujících se spirálách  a pak se vrhali k zemi, aby se porvali se šakaly a hyenami  o nejšťavnatější kusy utrženého masa, které pak vcelku po- lykali. Hrůzou mi naskočila husí kůže, když jsem si předsta- vil, že mě čeká stejný osud, až nakonec podlehnu hyksóským  mečům.

Otřásl jsem se a snažil se truchlivé myšlenky zapudit. Křikl  jsem na své kapitány, ať pošlou lučištníky dopředu posbírat co  nejvíc šípů z mrtvol a doplnit toulce.

A pak jsem přes kakofonii hašteřících se ptáků a zvířat zaslechl dunění jediného bubnu, který ozvěna přinesla z prů- smyku. Moji muži ho také zaslechli. Seržanti vyštěkli rozkazy  a lučištníci se spěšně vraceli z bitevního pole s posbíranými  šípy. Muži v čekajících řadách se zvedli a zformovali se do  útvaru rameno vedle ramene a s překrývajícími se štíty. Če- pele mečů a hroty oštěpů měli častým používáním oprýskané  a tupé, ale to jim nebránilo obrátit je proti nepříteli. Ramena  luků měli v místech, kde popraskalo dřevo, ovázané provázky  a u mnoha šípů vytažených z mrtvol chyběla pírka na koncích,  ale zblízka přesto najdou cíl. Moji muži byli ostřílení vete-ráni a znali každý trik jak z poničených zbraní a výstroje dostat co nejvíc.

ŘEKA BOHŮ – FARAON

13

U vzdáleného ústí průsmyku se z ranního šera začaly vynořovat masy nepřátel. Zprvu se jejich formace zdály prořídlé  a slabé, neboť byly zatím daleko a slabě osvětlené, ale rychle  narůstaly co do mohutnosti, jak pochodovaly směrem k nám,  aby nás napadly. Supové s vřískotem a pištěním vzlétali do  vzduchu,  šakali  a další  mrchožrouti  utíkali  před  postupujícím nepřítelem. Hordy Hyksósů zaplnily průsmyk od jedné  stěny ke druhé a já jsem nikoli poprvé pocítil strach. Zdálo  se, že nás početně převyšují nejméně trojnásobně, ale možná  i čtyřnásobně.

Jak se nepřátelé blížili, viděl jsem na nich, že jsme je pokou- sali stejně divoce jako oni nás. Většina utrpěla nějaké zranění  a měli je ovázané stejně zakrvácenými hadry jako my. Někteří  se belhali o berlích, jiní vrávorali a kulhali, jak je seržanti po- háněli do boje karabáči z nevydělané kůže. Potěšilo mě, že se jejich poddůstojníci musí uchylovat k tak drastickým prostředkům, aby donutili mužstvo dodržet bojovou formaci. Projel  jsem s vozem podél naší přední řady, povzbudivě jsem křičel  a ukazoval na hyksóské velitele s karabáči.

„Muže jako vy nemusí nikdo bičovat, aby vás přesvědčil,  co je vaší povinností.“ Můj hlas přehlušil dunění hyksóských  bubnů a dusot okovaných bot. Egyptští vojáci mi provolávali slávu a blížícího se nepřítele zahrnuli záplavou urážek a posměchem. Celou dobu jsem odhadoval zmenšující se vzdá- lenost mezi čelními voji znepřátelených armád. Z původních  tří set dvaceti, s nimiž jsem zahájil toto tažení, mi zůstalo  pouhých dvaapadesát bojeschopných válečných vozů. Ztráty  našich koní byly nenahraditelné. Naši jedinou výhodu před- stavovalo postavení při ústí strmého, rozeklaného horského  průsmyku. Vybral jsem ho s velkou péčí a taktickou vychytra- lostí, kterou jsem si za svého dlouhého života osvojil v nespo- četných bitvách.

Hyksósové do značné míry spoléhali na válečné vozy, na  nichž dopraví lučištníky do blízkosti našich řad. Navzdory pří- kladu, který si od nás mohli vzít, nikdy nevyvinuli trojitě za-

WILBUR SMITH

křivený luk. Tvrdohlavě se drželi zbraně s rovným lučištěm,  která nedokázala vystřelit šíp tak rychle, a tudíž ne tak daleko  jako náš dokonalejší typ. Tím, že jsem je donutil opustit vozy  na protějším konci skalnatého průsmyku, jsem je zbavil mož- nosti dopravit lučištníky na dostřel k naší pěchotě.

Nastal kritický okamžik, kdy jsem musel nasadit do bitvy  zbylé válečné vozy. Vedl jsem jízdní eskadru osobně, ve vy- rovnané řadě jsme cválali k předsunutým hyksóským vojům. Vypustili jsme šípy do stěsnaných zástupů ze vzdálenosti šedesáti až sedmdesáti kroků a zabili nebo zmrzačili nejméně  třicet nepřátel, než na nás mohli zaútočit.

Když se to stalo, seskočil jsem z vozu, a zatímco s ním můj  vozataj  cválal  do  bezpečí,  vtlačil  jsem  se  doprostřed  první  řady a svůj štít, obrácený proti nepříteli, jsem zaklesl mezi dva  spolubojovníky.

Téměř vzápětí následoval bouřlivý okamžik, kdy se obě ar- mády srazily. Nepřátelský šik narazil na náš s ohlušujícím ra- chotem a řinkotem bronzu o bronz. Oba voje na sebe tlačily  zaklíněnými štíty a napínaly síly, aby prorazily protivníkovy  řady. Gigantický zápas nás zahltil pocitem obscénní intimity,  perverznějším než i ten nejzvrácenější sexuální akt. Bojovali  jsme břicho na břicho, tvář na tvář, a když jsme vrčeli a řvali  jako zvířata v říji, ze zkřivených úst odletovaly gejzíry slin  do obličejů nepřátel, kteří se na nás tlačili z bezprostřední  vzdálenosti.

Byli  jsme  příliš  natlačeni  k sobě,  abychom  mohli  použít  dlouhé zbraně. Uvázli jsme v drtivém sevření mezi stěnami  z bronzových štítů. Ztratit pevnou půdu pod nohama zname- nalo pád a těžké zranění nebo smrt pod bronzovými sandály  spojenců či nepřátel.

Za hradbou štítů jsem bojoval tak často, že jsem na základě  vlastních zkušeností navrhl a zkonstruoval zvláštní zbraň, urče- nou pro tyto situace. Dlouhá čepel kavaleristického meče zů- stala pevně vězet v pochvě, nahrazena tenkou dýkou s čepelí ne  delší než rozpětí prstů. Tuto malou zbraň můžete použít, i když 

ŘEKA BOHŮ – FARAON

15

máte obě paže sevřeny tlakem pancířů a obličej nepřítele je  v těsné blízkosti od vašeho. Jednoduše vložíte ostrou špičku do  štěrbiny v předním ochranném plátu a vší silou zatlačíte.

Ten  den  jsem  před  branami  Luxoru  zabil  nejméně  deset  hyksóských bestií s rozcuchanými tmavohnědými vousy, za- tímco jsem stál pořád na jednom místě a jen nepatrně pohnul  pravou rukou. Pohled do očí nepřítele, jehož tvář se zkroutila  v agónii, když cítil, jak mu moje čepel proniká do těla a zasa- huje životně důležité orgány, mi přinášel nesmírné uspokojení,  stejně jako závan posledního výdechu, než se zhroutil k zemi.  Nejsem povahou krutý ani mstivý, ale dobrý bůh Horus ví, že můj lid a já jsme už dost vytrpěli z rukou tohoto barbarského kmene, abychom si vychutnali každou příležitost k od- vetě, která se nám naskytla.

Nevím, jak dlouho jsme se potýkali uzavřeni ve zdi štítů.  Tehdy mi to připadalo jako dlouhé hodiny brutálního boje, ale  podle změny polohy nelítostného slunce jsem poznal, že ne- trvalo ani hodinu, než se hyksóské hordy odpoutaly od našich  řad a o kousek ustoupily. Zuřivost boje obě strany vyčerpala.  Přes úzké území nikoho jsme na sebe plivali urážky, oddycho- vali jako divoká zvířata, zbroceni krví a potem a potácející se  na nejistých nohou. Tvrdé zkušenosti mě však už dávno po-  učily, že oddech nebude mít dlouhého trvání, než se znovu na  sebe vrhneme jako vzteklí psi. A věděl jsem také, že toto je  naše poslední bitva. Díval jsem se na muže kolem sebe a vi- děl, že mají na kahánku. Nezůstalo nás víc než dvanáct set.  V hradbě štítů bychom možná přežili další hodinu, ale o moc  déle už ne. A pak bude po všem. Musel jsem zmobilizovat  vůli, abych nepodlehl zoufalství.

Pak mě náhle kdosi zezadu zatahal za paži a křičel na mě,  ale jeho slova mi nedávala smysl. „Lorde Taito, v našem týle  postupuje velký nepřátelský oddíl. Úplně nás obklíčili. Jestli  nevymyslíš, jak se jim ubráníme, jsme vyřízení.“

Prudce jsem se otočil k poslu velmi špatných zpráv. Pokud  je to pravda, pak je Egypt dvojnásob odsouzený k zániku. Hle-

WILBUR SMITH

děl jsem na muže, kterého jsem znal a mohl mu důvěřovat. Byl  to jeden z nejslibnějších důstojníků faraonovy armády, velel  101. eskadře těžkých válečných vozů. „Zaveď mě tam a ukaž  mi je, Merabe!“ přikázal jsem mu.

„Tudy, můj pane! Mám pro tebe čerstvého koně.“ Určitě si  všiml, že jsem na pokraji zhroucení, protože mě vzal za ruku  a pomáhal mi překračovat hromady mrtvých a umírajících, od- hozených zbraní a součástí výstroje, jimiž bylo bitevní pole  poseté. Doběhli jsme k malé týlové jednotce našich legionářů,  kde na nás čekali dva koně, kteří zdaleka nebyli čerství, jak  posel sliboval. Zatím jsem se natolik zotavil, že jsem setřásl  Merabovu pomocnou ruku. Velmi nerad dávám před svými  muži najevo slabost, byť sebemenší.

Vysedl jsem na koně a v čele nepočetné skupinky jsem cválal přes malou vyvýšeninu, která nás dělila od koryta Nilu. Na  hřebeni jsem oři přitáhl uzdu tak prudce, že natáhl krk dozadu,  vzepjal se a otočil se na zadních o celý kruh. Zoufalství, které  se mě zmocnilo, se nedá popsat slovy.

Podle toho, co mi Merab řekl, jsem čekal tři čtyři stovky svěžích hyksóských válečníků přibližujících se k nám zezadu. I to by byl dostatečný počet, aby zpečetili náš osud.  Místo toho jsem hleděl na armádu doslova tisíců pěšáku, na  dobrých pět stovek vozů a stejný počet jezdců na koních.  A to vše se valilo po bližším břehu Nilu. Dorazil jsem na hře- ben ve chvíli, kdy se cizí vojsko vyloďovalo z flotily nezná- mých válečných lodí, které kotvily podél břehu pod zlatým  městem Luxorem.

Vedoucí jízdní oddíly již vystoupily na břeh. Jen co jejich  velitel spatřil naši ubohou skupinku, vyrazilo cvalem vzhůru  po svahu deset nebo dvanáct mužů, by nás napadli.

Ocitli jsme se v bezvýchodném postavení a já musel řešit  strašlivé dilema. Naši koně byli vyčerpaní. Kdybychom se oto- čili a pokusili se utéct, ta skvělá a očividně odpočatá zvířata by  nás po stovce kroků dostihla. Jestli zůstaneme stát a pustíme  se do boje, jezdci nás pobijí a ani se při tom nezapotí.

ŘEKA BOHŮ – FARAON

17

Pak jsem potlačil zoufalství a podíval se na cizince pozorněji.  Pocítil jsem slabý záblesk úlevy, který mě posílil na duchu. Ti  muži neměli na hlavách hyksóské válečné přilbice. A nebyly  to typické hyksóské galéry, ze kterých vojsko vystupovalo.

„Zůstaň zde, kapitáne Merabe!“ křikl jsem na důstojníka.  „Já vyjedu těm cizincům naproti a budu s nimi vyjednávat.“  Než mohl mladík něco namítnout, odepnul jsem od opasku  pouzdro s mečem, a aniž bych zbraň vytasil, pozvedl jsem ji  vzhůru  v univerzálním  mírovém  gestu.  Pak  jsem  pomalým  klusem vyrazil ze svahu vstříc oddílu cizích jezdců.

Živě si vzpomínám na pocit beznaděje, který mě ovládl,  když jsem se k nim blížil. Bylo mi jasné, že tentokrát jsem od bohyně prozřetelnosti a šťastné náhody Tyché žádal příliš mnoho. Velitel skupiny jezdců však vyštěkl rozkaz a jeho  muži na znamení míru zasunuli meče do pochev a zastavili se  v sevřené formaci za ním.

Následoval jsem jejich příklad a přitáhl jsem uzdu. Od jejich  velitele mě dělilo několik desítek kroků. Mlčky jsme na sebe  hleděli po dobu, co trvá jedno nadechnutí, a já jsem pak zvedl  hledí otlučené přilby, abych cizinci ukázal obličej.

Velitel oddílu cizích jezdců se rozesmál. Za těchto stresu- jících okolností to byl ten nejméně očekávaný zvuk, ale mně  připadal vzdáleně povědomý. Ten smích jsem už kdysi slyšel.  Hleděl jsem na toho muže celou půlminutu, než jsem ho po- znal. Měl prošedivělé vousy, ale byl stejně urostlý, svalnatý  a sebejistý jako kdysi, ne již však ten mladý kozel s dychti- vým výrazem, jenž si hledá své místo ve tvrdém, náročném  světě, který nic neodpouští. Očividně to místo našel. Z jeho osobnosti vyzařovala velitelská aura a za jeho zády táhla obrovská armáda.

„Zaras?“ vydechl jsem pochybovačně. „To přece nemůžeš  být ty.“

„Jen  jméno  je  jiné,  jinak  zůstalo  vše  při  starém,  Taito.  Možná s výjimkou toho, že jsem o něco starší, a jak věřím  i moudřejší.“

WILBUR SMITH

„Pořád, i po těch letech, si na mě pamatuješ? Jak už je to  dávno?“ vyzvídal jsem zvědavě.

„Pouhých třicet let. Ano, pořád si tě pamatuju. Na tebe neza- pomenu nikdy, i kdybych žil desetkrát déle než teď.“

Nyní byla řada na mně, abych se rozesmál. „Říkáš, že sis  změnil jméno? Jak tě nyní lidé znají, drahý Zarasi?“

„Přijal jsem jméno Hurotas. To moje staré vzbuzovalo jisté  nepříjemné konotace,“ odvětil a já jsem se usmál tomu do očí  bijícímu podcenění.

„Teď se tedy jmenuješ stejně jako lakedaimonský král?“ zeptal jsem se. Jméno toho panovníka jsem znal a lidé je vždy  vyslovovali s bázní a úctou.

„Naprosto stejně,“ potvrdil. „Mladý Zaras, jehož jsi kdysi  znal, se stal oním králem, o kterém mluvíš.“

„Jistě žertuješ,“ zvolal jsem udiveně, protože pokud mluvil  pravdu, znamenalo by to, že se můj někdejší podřízený vyšpl- hal ve světě vysoko, ve skutečnosti až na samý vrchol. „Jestli  ne, pak mi pověz, co se stalo se sestrou faraona Tamose, krá- lovskou princeznou Tehuti, kterou jsi unesl zpod mých ochran- ných a pečujících křídel.“

„Použils nesprávné slovo. Já jsem ji neunesl, já se jí úspěšně  dvořil a ona se mnou odešla dobrovolně. A už není princezna.“  Rozhodně zavrtěl hlavou. „Je královna, protože měla dost ro- zumu, aby si mě vzala.“

„Pořád je nejkrásnější žena na světě?“ zeptal jsem se víc než  jen trochu melancholicky.

„V jazyce mého království znamená slovo sparta nejnádhernější. Pojmenoval jsem na její počest sídelní město své říše. Princezna Tehuti se stala královnou Spartou z lakedaimónského království.“

„A co ostatní, kteří jsou rovněž drazí mému srdci a paměti,  ti, které jsi před tolika lety odvedl s sebou na sever a...“

„Zajisté mluvíš o princezně Bekatě a Huim,“ zkrátil král Hu- rotas mou otázku. „I oni jsou dnes manžel a manželka. Ovšem  Hui už dávno není obyčejný kapitán. Stal se z něj lord vel-

ŘEKA BOHŮ – FARAON

19

koadmirál a vrchní velitel lakedaimónské flotily, kterou vidíš  kotvit na řece.“ Ukázal za sebe na obrovskou masu lodí, lemu- jících břeh Nilu. „V této chvíli dohlíží na vyloďování posled- ních oddílů mých expedičních sil.“

„A může  mi  velký  král  Hurotas  sdělit,  proč  se  po  tak  dlouhé době vrátil do Egypta právě teď?“ dožadoval jsem se  vysvětlení.

Odpověděl s divokým výrazem tváře. „Přijel jsem, protože  v srdci jsem pořád Egypťan. Od svých zvědů jsem se dověděl, že se Egypt ocitl pod silným tlakem Hyksósů a stojí na pokraji porážky. Barbarské bestie znovu plení mou drahou vlast.  Znásilňují a vraždí naše ženy a děti, jejich oběťmi se staly  i moje matka a dvě mladší sestry. Když je zneuctili, hodili je  zaživa do hořících trosek našeho domu a se smíchem se dívali,  jak hoří. Vrátil jsem se do Egypta, abych pomstil jejich smrt  a uchránil své krajany před podobným osudem. Jestli uspěju,  pak doufám, že se podaří uzavřít pevnou alianci mezi našimi  zeměmi, Egyptem a Lakedaimónií.“

„Proč jsi s návratem čekal tak dlouho?“

„Zajisté si vzpomeneš, Taito, že když jsme se s tebou roz- loučili, byli jsme pouhá hrstka mladých uprchlíků na třech ma- lých galérách. Prchali jsme před tyranským faraonem, který  nás chtěl oddělit od žen, které jsme milovali.“

Přikývnutím jsem potvrdil pravdivost jeho slov. Mohl jsem  to udělat, neboť faraon, o němž byla řeč, se jmenoval Tamos  a včera se odebral do říše stínů.

Král Hurotas, někdejší mladý Zaras, pokračoval: „Hledali  jsme novou vlast. Trvalo nám až do dneška, než jsme ji našli  a vybudovali z ní mocnost disponující armádou, která čítá pět  tisíc vynikajících bojovníků.“

„Jak se ti to podařilo, Veličenstvo?“

„Špetkou zdvořilé diplomacie,“ odpověděl nezáludně, ale  když jsem na něho vrhl skeptický pohled, zasmál se a přiznal:  „spolu s větší špetkou hrubé síly a odvážnými výboji.“ Mách- nutím ruky zahrnul mocné vojsko, které se pod námi vylo-

WILBUR SMITH

ďovalo na levý břeh Nilu. „Když má někdo takovou armádu,  jakou vidíš před sebou, cizinci se s tebou nehádají.“

„To už je spíš v tvém stylu,“ souhlasil jsem, ale Hurotas se  mé ironické poznámce zasmál a pokračoval ve vysvětlování.

„Chápal jsem jako svou vlasteneckou povinnost poskytnout  ti veškerou pomoc a podporu, jakou jsem schopen nabídnout.  Připlul bych už před rokem, ale mé loďstvo nebylo tak silné,  aby přepravilo tolik bojovníků. Musel jsem postavit víc lodí.“

„V takovém případě jsi víc než vítán, Veličenstvo. Dora- zil jsi v tom nejkritičtějším okamžiku. Ještě hodinu a mohlo  být pozdě.“ Seskočil jsem z koně. Hurotas to čekal, svezl se ze hřbetu svého oře svižně jako muž polovičního věku a vykročil mi vstříc. Objali jsme se jako bratři, jimiž jsme ve svých  srdcích byli. Já však k němu cítil víc než bratrskou lásku, ne- boť nejen že přivezl síly a prostředky, jimiž jsem mohl spasit  veliký Egypt před zuřivou smečkou divokých nájezdníků, ale  také se zdálo, že mi může navrátit mou drahou Tehuti, dceru  královny Lostris. Matka a dcera, dvě ženy, které jsem ve svém  dlouhém životě nejvíce miloval.

Naše objetí bylo letmé, ale srdečné. Odtáhl jsem se a ude- řil Hurotase lehce do ramene. „Brzy budeme mít víc času na  vzpomínání, ale teď musíme společně věnovat pozornost ně- kolika tisícovkám Hyksósů, kteří čekají při ústí průsmyku.“  Ukázal  jsem  palcem  k hřebeni  a Hurotas  vypadal  překvapeně. Rychle se však vzpamatoval a zazubil se nefalšovaným  potěšením.

„Promiň, starý příteli. Mělo mě napadnout, že mi bezprostředně  po příjezdu připravíš štědrou porci zábavy. Ihned vyrazíme a vy- pořádáme se s těmi odpornými Hyksósy, co ty na to?“

Zavrtěl jsem hlavou v hraném nesouhlasu. „Tys byl vždycky  zbrklý. Vzpomeneš si ještě, co odpověděl starý býk, když mu  mladý navrhl, aby se rozběhli za stádem krav a několik jich  obtěžkali?“

„Pověz mi, co ten starý býk řekl,“ vyzval mě nedočkavě.  Moje žertíky se mu vždycky líbily a nechtěl jsem ho zklamat.

ŘEKA BOHŮ – FARAON

21

„Starý býk odpověděl: Raději se za nimi přiloudáme a obtěžkáme jich víc.“

Hurotas se potěšeně rozřehtal. „Seznam mě se svým plá- nem, Taito. Určitě nějaký máš. Jinak bys to nebyl ty.“

Rychle jsem mu nastínil své záměry, protože plán byl jedno- duchý. Pak jsem se otočil a vyhoupl se do sedla. Bez ohlédnutí  jsem vedl Meraba a malou skupinu jezdců zpátky na kopec.  Věděl jsem, že na Hurotase, který se kdysi jmenoval Zaras,  se mohu spolehnout, že mé instrukce splní do posledního pís- mene. I když se stal králem, měl dost rozumu, aby věděl, že  moje rady jsou vždycky ty nejlepší.

Jen co jsem přejel hřeben, viděl jsem, že je nejvyšší čas,  protože  hyksóské  hordy  znovu  postupovaly  proti  zbitým  a prořídlým egyptským řadám, které proti nim stály. Pobídl  jsem koně do cvalu a dosáhl štítové hradby několik vteřin  předtím, než na nás nepřítel narazil. Pustil jsem koně, se- vřel bronzový štít, který mi kdosi strčil do ruky, a vtěsnal se  na své místo uprostřed první řady. Vzápětí do nás se zvukem  letní bouře narazili Hyksósové, bronz na bronz, a naše osla- bená linie zakolísala.

Téměř okamžitě mě pohltila bitevní vřava jako noční můra, při níž čas ztrácí význam a každá vteřina je dlouhá jako věčnost. Smrt se na nás valila v temném mraku hrůzy. Po hodině  nebo snad po stovce let jsem konečně ucítil, že nesnesitelný  tlak  hyksóského  bronzu  na  naše  křehké  řady  náhle  povolil  a my jsme rychle postupovali kupředu, místo abychom vrá- vorali nazad.

Pronikavé  vytí  triumfujícího  nepřítele  nahradily  strašlivé  výkřiky bolesti a zmaru, pronášené v barbarské hyksóské řeči.  Nepřátelské šiky jako by se scvrkly a zhroutily do sebe, takže  se mi uvolnil výhled dopředu.

Viděl jsem, že Hurotas mé příkazy přesně splnil, jak jsem  od něho očekával. Rozvinul své muže do dvou vojů, obešel  současně obě naše křídla a sevřel hyksóské agresory do kleští,  v nichž uvázli jako hejno sardinek v rybářské síti.

WILBUR SMITH

Hyksósové bojovali s lehkomyslnou odvahou zrozenou ze  zoufalství, ale moje štítová hradba držela bez zakolísání a Hu- rotasovi Lakedaimónci byli čerství a nadšeně se vrhli do boje. Hnali nenáviděného nepřítele proti našim řadám jako kusy syrového masa na řeznický špalek. Střetnutí se rychle měnilo z bitvy na jatka a přeživší Hyksósové odhazovali zbraně a padali na kolena do hlíny, kterou krev proměnila v bláto. Žado- nili o milost, ale král Hurotas se jejich prosbám vysmál.

Křičel na ně: „Moje matka a sestry prosily vaše otce stejně,  jako vy teď prosíte mě. Dám vám odpověď, kterou vaši ne- milosrdní otcové dali mým drahým. Chcípněte, vy bastardi,  chcípněte!“

Zmlkly poslední smrtelné výkřiky a král Hurotas vedl svou armádu přes ztichlé bitevní pole a jeho vojáci podřezávali hrdlo každému nepříteli, který se ještě hýbal nebo v něm zů- stala jiskřička života. Přiznávám, že v žáru bitvy jsem na chvíli odložil vznešené chování a soucit a připojil se k oslavám vítězství tím, že jsem poslal několik zraněných Hyksósů do če- kající náruče jejich hnusného boha Setha. Každé hrdlo, které  jsem prořízl, jsem věnoval památce jednoho z mých odváž- ných mužů, již toho dne padli na tomto poli. Snesla se noc a vysoko na obloze stál měsíc v úplňku, než  jsme s králem Hurotasem mohli opustit bitevní pole. Hned na  počátku našeho přátelství jsem ho naučil, že všichni zranění  musí být dopraveni do bezpečí a ošetřeni a okolí tábora musí  být zabezpečeno a zajištěno strážemi. Teprve pak se velitelé  mohou věnovat vlastním potřebám. Minula půlnoc, než jsme  dostáli svým povinnostem a mohli sjet po svahu na břeh Nilu,  kde kotvila jeho vlajková loď.

Na palubě nás pozdravil admirál Hui. Vedle Hurotase patřil  i on k mým oblíbencům. Přivítali jsme se jako staří a drazí přá- telé, jimiž jsme vskutku byli. Ztratil už většinu hustých vlasů,  které mu kdysi krášlily hlavu, a mezerami mezi šedivými pra-

ŘEKA BOHŮ – FARAON

23

meny prosvítala holá kůže, ale oči měl pořád jasné a bystré  a jeho všudypřítomný smysl pro humor mě zahřál u srdce. Od- vedl nás do kapitánské kajuty a vlastníma rukama nalil králi  a mně do velkých miskovitých pohárů červené víno oslazené  medem. Jen zřídka jsem měl možnost ochutnat tak vynikající  nápoj a více než jednou jsem Huimu dovolil, aby mi dolil, než  vyčerpání ukončilo naše radostné shledání.

Následujícího rána jsme se probudili, když už slunce stálo  nad obzorem. Vykoupali jsme se v řece a smyli ze sebe prach,  špínu a krev včerejší bitvy. Mezitím se na břehu utábořily spo- jené armády Egypta a Lakedaimónie. Nasedli jsme na čers- tvé koně v čele Hurotasových legií a mých prořídlých vojů,  které s vlajícími zástavami hrdě pochodovaly za zvuku bubnů  a píšťal k luxorské Bráně hrdinů, abychom ohlásili naše slavné  vítězství novému egyptskému faraonovi Utteriku Turovi, nej- staršímu synovi zesnulého Tamose.

Brány zlatého města jsme našli zavřené a zajištěné závorami. Popojel jsem dopředu a zavolal na strážce brány. Musel  jsem výzvu několikrát opakovat, než se zbrojnoši objevili na  vrcholku hradby.

„Faraon chce vědět, kdo jsi a co tady chceš,“ zavolal na mě  kapitán hlídky. Dobře jsem ho znal, jmenoval se Weneg. Byl  to pohledný mladý důstojník, který nosil Zlato chrabrosti, nej- vyšší egyptské vojenské vyznamenání. Šokovalo mě, že mě  nepoznal.

„Paměť ti slouží vskutku uboze, kapitáne Wenegu,“ křikl  jsem na něho. „Jsem lord Taita, předseda Královské rady a ve- lící generál faraonovy armády. Přišel jsem ohlásit naše slavné  vítězství nad Hyksósy.“

„Počkej tady!“ rozkázal kapitán Weneg a zmizel pod cimbuřím. Čekali jsme hodinu, pak druhou.

„Zdá se, že jsi nového faraona urazil,“ ušklíbl se král Huro- tas znechuceně. „Kdo to je? Znám ho?“

Pokrčil jsem rameny. „Jmenuje se Utterik Turo. O nic jsi ne- přišel, když ses s ním nesetkal.“

WILBUR SMITH

„Copak s tebou nebyl v těchto dnech na bitevním poli, jak je  povinností panovníka?“

„Je to křehké a jemné dítě staré pětatřicet roků, které špatně  snáší neurozenou společnost a hrubé chování,“ vysvětlil jsem  a Hurotas se chraplavě zasmál.

„Vidím, žes neztratil pranic ze svého umného zacházení se  slovy, milý Taito!“

Konečně se kapitán Weneg objevil na hradebním ochozu.  „Faraon Utterik Turo Veliký ti milostivě udělil právo vstoupit  do města. Může tě doprovázet osoba, která stojí vedle tebe, ale  nikdo jiný. A vaši koně musí zůstat před hradbami.“

Nad arogancí odpovědi jsem zalapal po dechu. Na jazyk se  mi dralo vzteklé odseknutí, ale kousl jsem se do rtu a mlčel.  Celá egyptská i lakedaimónská armáda pozorně poslouchala.  Téměř tři tisíce mužů. Nemohl jsem diskutovat v tomto tónu,  i kdybych stokrát chtěl.

„Faraon je velmi laskavý,“ odpověděl jsem. Brána hrdinů se  těžkopádně otevřela.

„Pojď se mnou, ty bezejmenná osobo, která stojíš vedle mě,“  řekl jsem Hurotasovi stroze. Rameno vedle ramene a s ru- kama svírajícíma jílec meče, ale se zdviženým hledím jsme  vstoupili do Luxoru. Zdaleka jsem se však necítil jako hrdina  a dobyvatel.

Kapitán Weneg pochodoval v čele čety svých mužů před  námi. V prázdných městských ulicích panovalo zlověstné ti- cho. Ty dvě hodiny, které nás faraon donutil čekat, jistě potře- boval k tomu, aby z ulic vyhnal obvyklé hemžící se zástupy.  Když jsme dorazili k paláci, brána se otevřela jakoby z vlastní  vůle,  bez  fanfár  a jásání  davů  shromážděných  k našemu  uvítání.

Vyšli jsme po širokém schodišti ke vstupu do královského  přijímacího sálu, ale obrovská budova byla opuštěná a tichá, až  na ozvěnu našich bronzových sandálů. Pochodovali jsme ulič- kou mezi prázdnými kamennými sedadly a blížili se k trůnu na  vyvýšeném pódiu na vzdálenějším konci haly.

ŘEKA BOHŮ – FARAON

25

Zastavili jsme se před prázdným trůnem. Kapitán Weneg se  ke mně otočil. Promluvil drsně, choval se odměřeně. „Počkejte  tady!“ vyštěkl. Aniž by zmírnil přísný výraz tváře, zformulo- val ústy slova, která jsem snadno přečetl z jeho rtů: „Odpusť  mi, lorde Taito. Tuto formu uvítání jsem si nezvolil. Já osobně  tě chovám v nejvyšší úctě.“

„Děkuju, kapitáne,“ odpověděl jsem. „Své povinnosti ses  zhostil obdivuhodně.“ Weneg kvitoval má slova zaťatou pěstí  přiloženou na hruď a odvedl své muže. Hurotas a já jsme osa- měle stáli v pozoru před prázdným trůnem.

Nemusel  jsem  ho  varovat,  že  nás  určitě  někdo  pozoruje  z nějaké  špehýrky  zamaskované  v kamenné  zdi.  Nicméně  jsem cítil, že má trpělivost se podivným a nepřirozeným jed- náním nového faraona napíná do krajnosti.

Konečně jsem zaslechl hlasy a vzdálený smích, které se blí- žily a sílily, až se prudce rozhrnul závěs za trůnem zakrývající  vstup a do síně vešel faraon Utterik Turo, který sám sebe po- ctil přízviskem Veliký. Vlasy měl upravené do zkadeřených lo- ken, jež mu splývaly na ramena. Kolem krku mu visely věnce  z květů. Jedl granátové jablko a pecičky plival na kamennou  podlahu. Mě a Hurotase okázale ignoroval. Vystoupil k trůnu  a pohodlně se uvelebil na hromadě polštářů.

Faraona doprovázelo šest mladých hochů v různých fázích  odění a nahoty. Všichni byli ověšení květinami a tváře většiny zdobily karmínově zbarvené rty a modré nebo zelené stíny kolem očí. Někteří žvýkali ovoce nebo sladkosti stejně jako Utte- rik Turo, ale dva nebo tři nesli poháry vína, z nichž upíjeli.  Všichni společně se smáli a vesele štěbetali.

Faraon hodil polštář po chlapci, který šel v čele. Následo- valy výbuchy smíchu, protože polštář mu vyrazil z ruky pohár  vína, které mu potřísnilo tuniku.

„Ach, ty zlý faraone!“ protestoval hoch. „Podívej se, jak jsi  mi zničil krásný oděv.“

„Odpusť mi prosím, drahý Anente.“ Panovník kajícně za- koulel očima. „Pojď sem a sedni si vedle mě. Slibuju, že to ne-

WILBUR SMITH

potrvá dlouho, ale nejdřív si musím promluvit s těmito dvěma  dobrými muži.“ Faraon se poprvé od příchodu do sálu přímo  podíval na Hurotase a na mě. „Vítej, drahý Taito. Doufám, že  se jako vždy těšíš vynikajícímu zdraví.“ Pak přenesl pohled na  mého společníka. „A kdo je ten, koho jsi s sebou přivedl? Ne- myslím, že bych ho znal, nebo se mýlím?“

„Smím  ti  představit  krále  Hurotase,  vládce  lakedaimónského království? Bez jeho pomoci bychom nikdy nepřemohli  síly Hyksósů, kteří slintali u samotných bran tvého mocného  Luxoru.“ Rozpřáhl jsem paže a ukázal na muže vedle sebe. „Jsme mu zavázáni velkým dluhem vděčnosti za přežití našeho národa...“

Faraon zvedl pravou ruku, zarazil můj procítěný projev a za- myšleně  hleděl  na  Hurotase.  Podle  mého  názoru  zbytečně  a urážlivě dlouho. „Král Hurotas, říkáš? Mně však připomíná  někoho jiného.“

Vyvedl mě z rovnováhy a nenapadlo mě nic, čím bych mu  mohl protiřečit, což je pro mě zcela netypické. Ale pak se přímo před mýma očima tato mdlá a apatická ratolest Tamosova rodu změnila v rozzlobené monstrum nahánějící strach.

„Nepřipomíná mi někoho, kdo se jmenoval kapitán Zaras a byl obyčejný voják v armádě mého slavného otce faraona Tamose? Na toho mizeru si jistě pamatuješ, Taito, nebo snad ne?  I když jsem v té době byl malé dítě, na Zarase si dobře vzpo- mínám. Pamatuju si jeho rozšklebený a zlý úsměšek i drzé, ne- stydaté chování.“ Utterik Turo zvedl hlas do jekotu, z úst mu  stříkaly sliny. „Můj otec, veliký a slavný faraon Tamos, vyslal  tohoto zlořečeného Zarase do Knóssu, sídelního města Nejvyš- šího Mínóse na ostrově Kréta, kam měl bezpečně doprovodit  mé tety, princeznu Tehuti a princeznu Bekatu. Měly se vdát za  Nejvyššího Mínóse jako potvrzení smlouvy o přátelství mezi  našimi dvěma velkými říšemi. Zlořečený Zaras však mé krá-lovské příbuzné unesl a odvedl je na jakési barbarské a opuštěné místo na samém okraji světa. Od té doby o nich nikdo  nikdy neslyšel. Já jsem obě tety miloval, byly tak krásné...“

ŘEKA BOHŮ – FARAON

27

Faraon musel obžalovací litanii přerušit. Divoce funěl ve  snaze nabrat dech a uklidnit se, ale jeho roztřesený prst pořád  ukazoval na Hurotase.

„Veličenstvo...“  Postoupil  jsem  o několik  kroků  k trůnu  a rozpřáhl paže, abych odvrátil jeho zuřivý iracionální hněv,  ale on se na mě stejně vztekle obořil.

„Ty, ty zrádcovský ničemo! Mohl jsi ošálit mého otce a celý  jeho dvůr, ale já jsem ti nikdy nedůvěřoval. Tvé lsti a machi- nace jsem vždycky prohlédl. Viděl jsem ti až do hloubi duše  a poznal jsem, jaký ve skutečnosti jsi. Jsi lhář s rozeklaným  hadím jazykem, proradný bídák s černým srdcem...“ Faraon  ječel jako smyslů zbavený a rozhlížel se po svých strážcích.  „Zatkněte tyto muže. Nechám je popravit pro velezradu...“

Náhle  klesl  hlasem  a odmlčel  se.  Královskou  audienční  komnatu naplnilo hluboké ticho.

„Kde je moje tělesná stráž?“ vyjekl panovník naříkavě. Jeho  mladičtí společníci se shlukli za ním, bledí a vyděšení. Ko- nečně promluvil ten, který se jmenoval Anent.

„Tys své strážce propustil, drahoušku. A já nikoho zatknout  nemohu, zejména tyto dva zlotřilce. Připadají mi jako nesty- datí vrahouni.“ Otočil se a vyběhl dveřmi zakrytými závěsem,  okamžitě následován zbytkem faraonových hezkých hošíčků.

„Kde jsou moje královské stráže? Kde jsou všichni?“ Faraonův hlas nabyl nejistý, téměř omluvný tón. „Přikázal jsem jim,  aby čekali v pohotovosti, připravení zatknout zločince. Kde  teď jsou?“ Odpovědělo mu však jen ticho. Podíval se na nás  dva, válečníky v plné zbroji, ruce v rukavicích svírající jílec  meče, zamračené tváře probodávající ho pohledem. Ustoupil  k závěsem zakrytému východu v zadní stěně. Vykročil jsem  k němu a na jeho tváři se objevil výraz bezmezné hrůzy. Klesl  na kolena a vzpřáhl ke mně paže, jako by se chystal odrazit  úder meče.

„Taito, můj drahý Taito. To byl jen takový žertík. Nemys- lel jsem to vážně. Nechtěl jsem nikomu ublížit. Jsi můj přítel  a ctěný ochránce mé rodiny. Neubližuj mi. Udělám cokoliv, 

WILBUR SMITH

abych...“ A pak se stalo něco mimořádného. Faraon se po- kálel. Podělal se tak hlasitě a s takovým smradem, že jsem s vykročenou nohou na okamžik ztuhl ve vzduchu jako mramorová socha.

Za mými zády Hurotas vybuchl smíchem nefalšovaného pobavení. „Královský pozdrav, Taito! Vládce mocného Egypta tě  zdraví s nejvyšší poctou, jaká v zemi existuje.“

Nevím, jak se mi podařilo nerozesmát se s ním, zkrátka  jsem se ovládl a udržel vážný výraz. Přistoupil jsem k pa- novníkovi, natáhl se a vzal ho za ruce, jimiž se bránil proti  domnělému útoku. Postavil jsem ho na nohy a něžně ho oslo- vil: „Ty můj chudáčku Utteriku Turo, polekal jsem tě. Velký  bůh Horus je mi svědkem, že jsem to nezamýšlel. Odeber se  do svých královských komnat a vykoupej se. Obleč si čistý  šat. Než to však uděláš, uděl mně a králi Hurotasovi svolení  vést tvou slavnou armádu na sever k deltě a napadnout toho  ničemu Chamudiho, samozvaného krále Hyksósů. Přísahou jsme se zavázali k povinnosti jednou provždy a navěky očistit prokletí a smýt krvavé skvrny, které naší vlasti přinesla  hyksóská okupace.“

Utterik vytrhl své ruce z mých a couval ode mě, v obličeji  stále výraz děsu. Horečně kýval hlavou a mezi vzlyky vy- rážel: „Ano! Ano! Jděte! Hned! Máte mé svolení. Vezměte  si všechno a každého, koho potřebujete, a jděte! Hlavně už  jděte!“ Pak se otočil a utekl z královské přijímací síně. Při kaž- dém kroku mu čvachtalo v sandálech. Opustili  jsme  s králem  Hurotasem  audienční  síň  a vraceli  se bez doprovodu prázdnými ulicemi města. I když jsem se  nemohl dočkat další fáze tažení, nechtěl jsem, aby špiclové  a zvědové  informovali  faraona  o našem  spěšném  odchodu  z Luxoru. V budovách a uličkách se jich jistě mnoho skrývá  a drží nás pod dohledem. Když jsme konečně vyšli Bránou  hrdinů, spojené armády už nervózně čekaly, až se vrátíme.

ŘEKA BOHŮ – FARAON

29

Později jsem se dozvěděl, že v jejich řadách se šířily zvěsti  a pověsti, které nabývaly na vážnosti, čím déle jsme se zdr- žovali za hradbami města. Povídalo se dokonce, že nás dva generály zatkli na základě falešného obvinění a spěšně nás dopravili do podzemních kobek a mučíren. Reakce mnoha bit- vami zocelených mužů na náš návrat byla dojemná a vzala mě  i krále Hurotase za srdce. Staří veteráni i mladí rekruti plakali  a zdravili nás hlasy zadrhávajícími se pohnutím. Přední řady  se rozběhly k nám a někteří padali na kolena, aby nám políbili  pancéřovaná chodidla.

Potom nás zvedli na ramena a nesli na břeh Nilu, kde kotvilo  lakedaimónské loďstvo. Zpívali oslavné písně tak hlasitě, že  jsme s Hurotasem z té kakofonie málem ohluchli. Musím při- znat, že jsem tehdy nepřikládal dětinským šaškárnám nového faraona žádnou váhu – moje mysl se zaobírala mnohem důležitějšími záležitostmi. Domníval jsem se, že jsme mu s Huro- tasem dostatečně důrazně ukázali, kde je jeho místo, a že už  o něm moc neuslyšíme.

Nastoupili jsme na lakedaimónskou vlajkovou loď, na níž  nás uvítal admirál Hui. Rušný den již téměř minul a snášela se  tma, přesto jsme se okamžitě pustili do plánování posledního  tažení proti Chamudimu, vůdci zbytku hyksóských band v se- verní deltě Nilu, matky řek.

Chamudi si zřídil hlavní město v Mennoferu, který leží po  proudu řeky na rozhraní údolí Nilu a jeho delty. O stavu jeho  sil jsem měl přesné a aktuální informace, které mi dodávali  moji agenti strategicky rozmístění na územích okupovaných  a ovládaných Hyksósy.

Podle nich Chamudi vyslal všechny vojáky a válečné vozy  ze severního Egypta na jih, aby se zapojili do tažení, které  mělo, jak doufal, zasadit poslední a rozhodující úder otřese- ným egyptským silám. Jak už jsem uvedl, dokonale načaso- vaný  příjezd  krále  Hurotase  učinil  Chamudiho  velkolepým  ambicím ráznou přítrž. Většina hyksóských bojovníků nyní le-žela mrtvá v ústí průsmyku před Luxorem jako hostina pro mr

WILBUR SMITH

chožrouty. A už nikdy se nám nenaskytne vynikající příležitost  jednou provždy skoncovat s Hyksósy a vyhnat je z Egypta,  jaká se nám nabízela právě teď.

Zbytky hyksóských pěších a jízdních jednotek Chamudi soustředil ve svém sídelním městě u severní delty Nilu. Jejich cel- kový počet nepřesahoval tři tisíce, zatímco Hurotas a já jsme mohli vrhnout do boje dvojnásobek mužů a několik set válečných vozů. Téměř všichni byli Lakedaimónci, proto navzdory  skutečnosti, že jsem beze sporu byl nejzkušenější a nejschop-nější velitel v Egyptě a pravděpodobně i v celém civilizovaném světě, jsem cítil, že bych měl ze zdvořilosti přenechat  velení našich kombinovaných sil králi Hurotasovi. Svou vel- korysost jsem dal najevo, když jsem Hurotase vyzval, ať vyjá- dří svůj názor na to, jak bychom měli vést druhou fázi útoku,  což bylo totéž, jako kdybych mu předal vrchní velení.

Hurotas mě obdařil chlapeckým zazubením, které jsem si  pamatoval z dávné minulosti, a odvětil: „Když přijde na ve- lení,  skláním  se  před  jediným  mužem,  a ten  náhodou  sedí  u tohoto stolu naproti mně. Mluv prosím, Taito. Vyslechneme  si tvůj bojový plán. Kam nás povedeš, budeme tě následovat.“

Souhlasně jsem přikývl a schválil jeho moudré rozhodnutí.  Hurotas je nejen velký bojovník, ale také nikdy nedovoluje své  pýše, aby zastínila zdravý rozum. Položil jsem mu proto ná- sledující otázku: „Jak to, že ses tak náhle objevil před Luxo- rem, aniž někdo z nás, a počítám v to i Hyksósy, věděl o tvém příjezdu? Jak se ti podařilo přivést flotilu dvaceti velkých bitevních galér stovky mil proti proudu řeky kolem hyksóských  pevností a opevněných měst až sem?“

Hurotas  nad  mou  otázkou  jen  lhostejně  pokrčil  rameny.  „Mám na svých plavidlech nejlepší lodivody, kteří žijí na této  zemi.  Samozřejmě  v to  nepočítám  ty  tvoje,  Taito.  Jakmile  jsme vpluli do delty Nilu, cestovali jsme jen v noci pod rouš- kou tmy a přes den jsme přivazovali lodě ke břehu a skrývali  je pod maskovacími sítěmi pokrytými nařezanými větvemi.  Naštěstí nám bohyně nebes Nút požehnala měsícem v novu 

ŘEKA BOHŮ – FARAON

31

a tmavá obloha skryla náš noční postup. Hlavní nepřátelské opěrné body jsme míjeli kolem půlnoci a drželi jsme se uprostřed proudu. Možná nás vidělo pár rybářů, ale ve tmě si nás  mohli splést s Hyksósy. Plavili jsme se rychle, velmi rychle.  Od ústí Nilu jsme k místu, kde jsme se setkali, potřebovali jen  šest nocí tvrdého veslování.“

„V tom případě máme pořád na své straně výhodu momentu překvapení,“ přemítal jsem nahlas. „I kdyby jistý po- čet nepřátelských bojovníků přežil bitvu u průsmyku, což  není pravděpodobné, pěšky jim potrvá několik týdnů, než  se  dostanou  do  Mennoferu  a vyvolají  poplach.“ Vyskočil  jsem ze židle a začal přecházet po palubě. Rychle jsem pře- mýšlel:  „Až  zaútočíme  na  Chamudiho  hlavní  město,  nejdůležitější bude, aby se žádnému nepříteli nepodařilo utéct a dosáhnout východní hranice říše u Suezu a uniknout na Sinaj. Odtamtud by se mohli dostat do své původní vlasti dál  na východě, kde by mohli přeskupit síly a po několika letech nás znovu napadnout a zopakovat stejný cyklus války a dobývání a zotročování.“

„Máš pravdu, Taito,“ souhlasil se mnou Hurotas. „Jednou to  musí skončit. Budoucí generace musejí žít v míru a vzkvétat  jako nejcivilizovanější národ, jaký kdy existoval, beze strachu  z barbarských hyksóských hord. Ale jak nejlépe dosáhnout  tohoto šťastného výsledku?“

„Mám v plánu využít velkou část našich vozů jako přehradu  na východní hranici, která by zabránila uniknuvším Hyksósům  v útěku do bezpečí a dosažení původní vlasti,“ oznámil jsem.

Hurotas  zvažoval  můj  návrh  jen  několik  vteřin,  než  se  usmál. „Můžeme mluvit o štěstí, že tě máme, Taito. Jsi bezpo- chyby nejzkušenější a nejschopnější vozataj, jakého 



Wilbur Smith

WILBUR SMITH


9. 1. 1933

Wilbur Smith se narodil 9. ledna 1933 v Severní Rhodesii (dnešní Zambie) britským rodičům. V osmnácti měsících byl malý Wilbur postižen mozkovou malárií, blouznil deset dní a doktoři varovali, že může mít poškozený mozek pokud přežije.

Smith - Wilbur Smith – více informací





       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist