načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Recepty starých mistrů - Barbora Hřebíčková

Recepty starých mistrů

Elektronická kniha: Recepty starých mistrů
Autor:

Kniha historických malířských receptů je určena malířům, restaurátorům, historikům a milovníkům umění. Je tvořena výběrem nejzajímavějších malířských receptů od ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  269
+
-
9
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: CPress
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 176
Rozměr: 31 cm
Úprava: tran : ilustrace (některé barevné), faksimile
Vydání: 2. vydání
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-264-1598-5
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Kniha historických malířských receptů je určena malířům, restaurátorům, historikům a milovníkům umění. Je tvořena výběrem nejzajímavějších malířských receptů od starověku do období baroka, které dokumentují dobovou uměleckou praxi a jsou dodnes prakticky použitelné. Výběr byl proveden z několika stovek receptů a návodů obsažených v dobových rukopisech. Recepty jsou rozděleny do kapitol a opatřeny bibliografickým úvodem.

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Barbora Hřebíčková - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Recepty starých mistrů

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.cpress.cz

www.albatrosmedia.cz

Barbora A. Hřebíčková

Recepty starých mistrů – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2017

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.



R

ECEPTY

S

TARÝCH MISTRŮ

Barbora A. Hřebíčková

CPress

Brno

2017

aneb Malířské postupy středověku


5

Poděkování:

Děkuji restaurátoru Antonínu Novákovi, ak. mal. a rest., a studentům Veronice Dubové, Veronice Hladké, Hanuši Jožovi, Andrei Truhlíkové a Blance Valchářové za pomoc při získávání cizojazyčných vydánípřekládaných rukopisů a za pečlivou přípravu prvních překladových verzí některých receptů.

Příprava tohoto rukopisu byla podporována grantem Ministerstvaškolství VS 97083 a grantem Fondu rozvoje vysokých škol 95/232.

O autorce:

Ing. Barbora A. Hřebíčková (nar. 1965 v Praze) studovala chemii (VŠCHT) a filosofii (FF UK). Pracovala jako konzervátorka vMoravské galerii v Brně, v Národní knihovně a Středočeském muzeu vRoztokách. V letech 1991–2001 přednášela chemii a historii výtvarných materiálů na Akademii výtvarných umění v Praze. V současnostipracuje v komerční firmě.


6

H

istorické pozadí výtvarné tvorby obsahuje

celou oblast teoretických a praktickýchznalostí týkajících se hmotné stránky díla. Tato výseč

dějin materiální kultury, která bývá častodiskutována ve spojitosti s restaurováním a konzervací

uměleckých děl, zahrnuje technologické postupy

zachycené v dobových receptářích. Patří sem však

i zvyklosti řemeslníků a umělců naznačujícísebereflexi jejich oboru a představy o přírodníchzákonitostech, které ovlivňovaly přístup k materiálu

a případné technologické experimenty.

Písemné prameny ke studiu historie výtvarných

technik se spolu s řemeslnickými návodynacházejí již mezi babylonskými a egyptskými papyry.

K nejstarším patří technologické postupy k tavení

a slévání kovů (papyrus Edwina Smitha,Leidenský papyrus, Stockholmský papyrus). K těmto

praktickým návodům se váže řada rituálních

a magických úkonů, které práci na zemědělských,

válečnických, ozdobných a sakrálníchpředmětech povyšují na opakování posvátného aktu,

který poprvé provedl bůh nebo demiurg, kulturní

hrdina zprostředkující ovládnutí kovů mezisvětem bohů a lidí. Bratrstva metalurgů a kovářů, na

jejichž umění do značné míry závisel osudcivilizace, tvořila privilegovanou společenskou vrstvu

řídící se zvláštními zvyklostmi a uctívající svá

ochranná božstva. Adepti řemesla v průběhu své

učednické doby získávali nejen odbornévědomosti, ale procházeli také procesem mystického

zasvěcení, které končilo rituální iniciací,symbolickou smrtí učedníka a jeho vzkříšením na vyšší

duchovní úrovni. Zasvěcenec byl pak vázánmlčenlivostí, aby vědomosti a vláda nad přírodními

silami nepadly do nepovolaných rukou.

Ozvuky posvátného charakteru řemesla, jak

jej dokládají desítky archaických mýtů a legend

1

,

ovlivňovaly život řemeslnických bratrstev po celý

středověk. Na úsvitu nové doby svedly cechy

a další profesní společenství nelítostný boj spočínajícím kapitalismem, který vyžadovalspolečenskou mobilitu, přizpůsobivost a otevřenost zcela

protichůdnou konzervativní tradici. Zachovávání

tajemství začalo být chápáno jen jakoekonomické opatření. Této přístupnosti informací, v níž je

nezcizitelné autorství myšlenky, její využití a další

rozvoj se však dává k dispozici, se plněpřizpůsobily moderní přírodní a společenské vědy. Tento

demokratický princip se ostatně stal jedním zpilířů jejich úspěchu. Utilitární přístup k práci, který

přinesl pokrok v hmotném zabezpečení civilizace,

nebyl však jednoznačně příznivý pro volnoutvorbu, pro tvorbu neekonomizovatelných hodnot.

Umělecké řemeslo a umění se tehdy definitivně

vydělilo z běžné řemeslné výroby a jeho distance

k prvoplánově užitkové produkci začala býtcháána jako jeden z jeho určujících rysů. V tomto

smyslu je obnovená historická reflexe posvátného

charakteru řemesla a učednictví vítanou inspirací

legitimační legendy, jíž se profesní společenství

snaží čelit ekonomickému tlaku.

Iniciační charakter učednictví vyžadujícíproměnu celé osobnosti se zachoval po celou dobu

středověku v klášterních dílnách, v hutíchstavitelů katedrál a do jisté míry i v organizaci cechů.

Dlouhá učednická léta v dílně malířského mistra

měla sloužit nejen k důkladnému školení, ale také

k osvojení nálady školy, jejího charakteru avýlučnosti. Tradice se předávala výhradně osobním

stykem a nebyla dostupná zájemcům mimokomunitu. Takovýto přístup, který pěstoval pocit

sounáležitosti a odpovědnosti vůči komunitě,

upřednostňoval integraci umělce a řemeslníka

do profesního společenství před rozvojem jeho

osobnosti a individuality.

V receptářích nacházíme četná napomenutí, že

k dílu je třeba přistupovat trpělivě, obětavě, bez

myšlenky na peníze a slávu. Má-li se adeptova

práce setkat se zdarem, musí jí přizpůsobit celý

život. Adept musí být střídmý, zbožný, ctíttradici a studium

2

. Nejedná se zde o obecný mravní

apel, ale o poukaz na duchovní podstatu díla,

při jehož materiálním vznikání se mění adovršuje sama autorova existence. Tato synchronie

je zdůrazňována jako podmínka úspěchu.Vážnost tvorby v archaických společnostech tkvěla

v zapojení se do aktu stvoření, opakování gesta

dávného heroa

3

nebo světce, nikoli v originalitě.

Samotná práce vydělující člověka z přírody byla

činem odvážným, dokonce povážlivým,nebezečnou operací hrozící porušit předjednanou

harmonii stvoření. Vyžadovala proto božské

posvěcení a magické zabezpečení. Originalita se

v takovém kontextu jeví jako akt lidské pýchy,

jehož následky jsou nepředvídatelné. Vtechnologických příručkách, například v rukopise z hory

Athos, nacházíme proto nejen návod jak malovat,

ale také co malovat – ikonografické předpisy.

Rozdíl mezi uměním a řemeslem byl setřen, či

spíše dosud nevyvinut.

Teprve renesance přináší změnu vcharakteru psaných pramenů. Namísto ikonografických

doporučení se mezi technologické předpisy mísí 1

Eliade, M.: Kováři a alchymisté, Argo, Praha 2000.

2

Předmluva ke knize Hermeneia, MS. z hory Athos, P. Hetherington (ed.), London 1974

a předmluva ke knize Theophilus: Schedula diversarum artium, Dodwell C.R (ed.), London 1961.

P

ŘEDMLUVA

PŘ E DM LU VA


7

úvahy o umění samotném. Namísto popisutechnologického a ikonografického kánonu je hledán

jeho duch, výtvarný názor dovolující autorské

variace. Popisovány jsou rovněž experimenty

s barevným účinkem pigmentů, složením pojiva

a stálostí malby, jejichž plánování se již podobá

novodobému přístupu k vědění.

Celou řadu receptů nacházíme v rukopisech,

v nichž se technologicky zaměřené návody střídají

s popisem alchymistických operací (např.český rukopis Bavora Rodovského z Hustiřan

4

).

Alchymie je jedním z pramenů představ opřírodních zákonitostech, které umělci a autořireceptářů přejímali. Hmota byla považována zajednotnou látku, která svým vývojem a zráním nabývá

vlastností různých sloučenin, rud, drahýchkamenů a kovů a podléhá transmutaci, přeměně jedné

látky v druhou, jednoho kovu v druhý. Cílemalchymistů bylo připravit nejdokonalejší materii,kámen mudrců, jehož dotek mění ve zlato všechny

nedokonalé kovy. Zlato, které nepodléhá korozi

a jehož nádherný lesk je trvalý, bylo vždyspojováno s věčností a nesmrtelností.

Součástí alchymické nauky byla iniciačníproměna alchymistova spojená s postupemlaboratorních prací

5

. První stupeň alchymického díla

byla putrefakce, hnití, návrat do původníhochaotického stavu hmoty zvaného materia prima

6

. Byla

spojena s iniciační smrtí adeptovou akontemplací pomíjivosti. Následovalo vzkříšení spojené se

stavem albedo čili dílo na bílo, při němž vznikaly

bílé sloučeniny. Řada dalších alchymickýchoperací, v nichž barva hrála důležitou roli, bylazavršena vznikem Kamene a osvícením alchymistovým.

Náhodné nálezy získané při laborování byly při

symbolickém výkladu velmi inspirativní promystickou obraznost a naopak, zážitky kontemplace

ovlivňovaly alchymistův pohled do nitra záhadné

hmoty, ovlivňovaly jeho očekávání a tím i jeho

pozorovací schopnost a pomáhaly na světlomocnostem, dle jedněch vládnoucím hmotě, dledruhých vládnoucím mysli. Není divu, že tatodobrodružná cesta tam a zpět mezi duchem a materií

poutala celé generace myslitelů.

Postup laboratorních úkonů se podle různé

tradice poněkud liší. Důležitou roli však vždyhraje žluté dílo (citrinitas) a červené dílo (rubedo),

které je již přímým předstupněm Kamene. Této

symbolické barevnosti výborně vyhovujísloučeniny arsenu: arsenik (oxid) je bílý, sloučením se

sírou vzniká žlutý sirník (auripigment), nebosirník červený (realgar). Tyto dva nerosty, současně

používané jako pigmenty, byly alchymistychovány ve velké úctě a i v rukopisech o malbě jsou

nazývány dvěma králi. Žíhány s mědí dávaly bílou

slitinu podobnou stříbru, což se dalo vyložit jako

transmutace mědi na stříbro.

Pověst ctihodné sloučeniny měl další pigment,

rumělka (sirník rtuťnatý). Vzniká totiž sloučením

rtuti (otce kovů) se sírou (matkou kovů) v černou

modifikaci sirníku rtuťnatého, který odpovídá

stavu nigreda. Sublimací vzniká červenámodifikace, od které by měl být již jen krůček ke kameni

mudrců. Další vlastností rumělky je, že přispalování v ohni, které symbolizuje smrt, uvolňuje

kapku rtuti, kapalinu symbolizující semenoživota. Chová se tedy jako látka schopná mýtického

obrození skrze smrt. Snad právě to vedlo k víře

vyskytující se v taoistické medicíně, že pastilky

smíšené z medu a rumělky mohou vrátit mládí

a prodloužit život.

Mýtické asociace se váží také k posvátnému

kameni umělců, lapisu lazuli. Nerost záhadného

původu dovážený z Perských hor provázelapověst nebeského kamene. Těží se ostatně dodnes

ve vysokohorských údolích Pamíru a Kordiller,

kde je k nebeské klenbě už jen několik kroků.

Jeho temně modrá barva podobná nočníobloze bývá tečkována zlatavými zrnky kyzu, která

připomínají hvězdy otištěné do kamene během

nesčetných nocí jeho zrání. Zkrátka, na lapisulazuli by se dala archetypální imaginace vyučovat.

Jeden z jeho názvů, květ kyanu, jej připodobňuje

k modrému květu poznání a nesmrtelnosti, který

hraje roli v alchymické symbolice a středověkých

iniciačních ritech. K dědictví babylonské alchymie

patří víra ve vznik kovů z rud pod vlivem svitujednotlivých planet. Podle planet bylypojmenovávány i sloučeniny z kovů vznikající, proto se dodnes

setkáváme s Marsovými barvivy (oxidy železa),

Saturnovým octem (octan olovnatý), Venušiným

krokusem (oxid měďný) a Merkurovým stříbrem

(rtuť). Další ohlasy alchymické symbolikymůžeme slyšet v názvech sirná játra (sirníkdraselný), lilie bílá (rtuť), salamandr (chlorid amonný)

a Dianin strom (nejčastěji amalgám rtuti a zlata).

Alchymickou nauku je třeba považovat za vědu

vzdělanců, v lidových představách ale přetrvávaly

mýty mnohem starší. Země je v nichantropomorfizována jako matka, v jejíchž útrobách se

z hrud rudy vyvíjejí kovy jako embrya. Obdobně

zrají v podzemí drahé kameny

7

. Křišťál bylnapříklad považován za nezralý diamant, bílý safír za

nezralý rubín.

Dobývání rud a jejich zrychlený přerod v kov

byl v takovémto kontextu delikátní úlohou, která

nutně měla vedle technologie svůj aspekt magický.

V lidové víře, kterou přejímali i autoři traktátů, se 3

Eliade, M.: Mýtus o věčném návratu, Oikoymenh, Praha 1996.

4

Zachar, O.: Alchymie Bavora Rodovského z Hustiřan, Praha 1905.

5

Jung, C. G.: Představy spásy v alchymii, Brno 2000.

6

Alleau, R.: Aspekty tradiční alchymie, Trigon, Praha 1992.


8

setkáváme i s jiným biologickým obrazemnerostného ložiska: Žíly tvoří podzemní stromvyživovaný kořeny tkvícími kdesi v hlubinách. Na jeho

větvích pak rostou minerály jako listy a nerosty.

Podobně byl popisován vzrůst krystalů připodzemních pramenech nebo život rud, které bylo

třeba ve tmě dolu po loveckém způsobu obelstít,

a pak se teprve daly chytit a vynést na povrch.

Při letmém čtení útržků starých rukopisůpůsobí takováto sdělení jako bizarní nebo poetické

literární ozdoby. Jsou to však narážky navšeoživenost mýtického světa, v němž vše má svou

jedinečnou a posvátnou hodnotu. Jeden zLavoisierových axiomů, na nichž je postavenamoderní chemie, lze parafrázovat takto: Rumělka je

stále táž sloučenina bez ohledu na postup výroby,

táž v současné Evropě nebo starověké Číně, táž

ve středověkém dole, na barokním obraze nebo

v alchymistově křivuli. Takové prohlášení se

v kontextu mýtického světa jeví jako bezbožná

trivializace. Stále postupující sekularizacespolečnosti spojená s evropskou filozofií a moderní

vědou (která konstituuje současnou racionalitu)

odsunulo většinu archetypických představ mimo

vědomé užívání.

Máme tendenci číst staré recepty jen v jejich

poloze technologické a přeskakovat vše, co není

pro přípravu pigmentů, klihu nebo bílku nezbytné.

Schopnost vcítit se do archaického vnímání světa

však zůstává do jisté míry zachována, jak ukazují

soudobé rezonance s praxí tajných nauk,společností iluminátů a přitažlivost nejrůznějšíchmýtických taxonomií rozšířených v orientální medicíně.

Do metody vědeckého bádání tyto ozvuky včlenit

nelze, lze je však učinit předmětem vědeckého

zkoumání a není důvod vědomě se jimi inspirovat

při vytváření celostního názoru na svět, v němž je

každá věda jenom jedním z pramenů poznání. 7

Colbus Fribergius: Bergbüüchlein, konec 15. stol., cit. podle předmluvy knihy Georgia Agricoly Dvanáct

knih o hornictví a hutnictví (1553), Praha 1933.


9

Secreti diversi emiracolo

si, Gabriele Fallopio,

Venetia 1611. Sbírka

S. M. Edelsteina,

Jerusalem


10

N

ejstarší zachované poznámky o výtvarné

technologii jsou zaznamenány v tzv. Papyru

Edwina Smitha, který pochází z Egypta 1700 př.

n. l. a odhaduje se, že zachycuje technikypocházející až z 3. tis. př. n. l. Zmiňuje se o zpracování

mědi, alabastru a sádry, o dřevěných a kamenných

nástrojích a o barvách k líčení obličeje. Poznatky

ze starověkých zlomků a archeologických nálezů

shrnuje klasické dílo Alfreda Lucase o řemeslné

výrobě starého Egypta

8

.

Poznámky týkající se výtvarných materiálů se

často nacházejí ve spisech alchymických

9

,lékařských a v herbářích, jak je tomu v řaděbabylónských a asyrských textů z 1. a 2. tis. př. n. l., které

zpracoval R. C. Thompson

10

ve dvacátých ažpadesátých letech 20. stol.

Hérodotos (5. stol. př. n. l.) referuje útržkovitě

o zpracování kovů, látek a kamene v rámcicestoisných a dějepisných líčení.

Dílo Demokrita z Abdéry bylo zřejměnejstarším evropským spisem o malbě a výroběpigmentů. Rukopis se však nedochoval a o jeho obsahu

se lze jen dohadovat na základě zmínek a citací

u jiných autorů.

Theofrastovo dílo O kamenech

11

(4. stol. př.

n. l.) pojednává o stavebních, sochařských amozaikářských kamenech, obsahuje kapitolu omodrých kamenech, perlách, jantaru a některýchpigmentech.

Pseudodemokritos je přízvisko řeckéhoučence Bola (Bolos), který ve 2. stol. př. n. l. napsal

spis Fyzika a mystika, připisovaný po dlouhou

dobu Demokritovi. Zachované fragmentyobsahují předpis na barvení látky purpurem a návody

jak barvit kovy a napodobovat zlato nebo stříbro.

Marcus Vitruvius Pollius, římský stavitel,

napsal v 1. stol. př. n. l. populární spis Dearchitectura

12

, který je věnován konstrukci staveb,

stavebním strojům, civilním a vojenskýmstavbám a zlomkovitě pojednává o nástěnné malbě,

sochařství a v úvodu je popsána výroba cihel

a dalších stavebních materiálů. Z pigmentů se

zmiňuje o azuritu, zemi zelené, malachitu,auriigmentu, realgaru, indigu, miniu, hlinkách,měděnce a o olovnaté bělobě.

Gaius Plinius Secundus (1. stol.) je autor

přírodovědného spisu Historia Naturalis.

13

Plinius (23–79 n. l.) byl římský právník, kterýzcestoval většinu tehdy známého světa. Jeho Historia

je věnována Titovi, synovi císaře Vespasiána,

a pojednává v 37 knihách o rostlinách, zvláště

léčivých a užitkových, o zoologii, geografii,etnografii. Knihy 33–37 jsou věnovány kovům,drahokamům, minerálním pigmentům a pojednávají

i o stavebních a sochařských kamenech. Odkazuje

přitom na některé starší spisy o sochařství, které

se nedochovaly.

Pedanius Dioscurides (1. stol.), řecký lékař,

napsal spis De materia medica

14

, jehož pět knih

pojednává kromě jiného o aromatických silicích,

olejích a o rudách, mezi nimiž jsou zmiňovány

také některé pigmenty.

Leidenský papyrus pochází z Egypta a jsou

v něm řecky popsány způsoby jak připravitinkoust, jak barvit purpurem a většina receptů

se týká výroby, rafinace a odlévání kovů. Vedle

toho obsahuje recepty alchymické a magické.

Leidenský papyrus není jediný arch a jednotlivé

jeho části jsou očíslovány. Pro historii výtvarných

materiálů jsou zajímavé listy V. a X. a tzv.Stockholmský papyrus, který je patrně součástípapyru X. a pojednává o barvení vlny, napodobování

drahých kamenů a jeden recept obsahuje návod

na odstranění písma z papyru.

Paulus Aegineta (6. stol.), řecký lékař, napsal

knihu De re medica, libri septem

15

, v níž mimo

jiné pojednává o barvivech a inkoustu, opryskyřicích a gumách a některých minerálníchpigmentech.

Manuskript Lucca (8. stol.) nazvanýComositiones variae nebo také Compositiones ad

tingenta musiva

16

je psán latinsky a obsahuje

asi 100 receptů. Pojednává o výrobě barevných

skel pro mozaiku, moření dřeva, obsahuje výčet

kovů a minerálů používaných ve zlatnictví a část 8

Lucas, A.: Ancient Egyptian Materials, London 1926. 2. vyd.: Ancient Egyptian Materials andIndustries, London 1962.

9

Berthelot, P. E. M.: La chimiea au moyen âge I-II Paris, 1893.

10

Thompson, R. C.: A Dictionary of Assyrian Chemistry and Geology Oxford,1965.

11

Theophrastus: De lapidibus. Euchholz D.E. (ed.), Oxford 1965.

12

Vitruvius Marcus Pollius: Deset knih o architektuře (1.stol. př. n. l.). A. Otoupalík (ed. podlekritického vydání K. Krohna, Lipsko 1912) Praha 1953.

13

Plinius, Gaius Secundus: Historia naturalis (1.stol.). Bailey K. C. (ed.): The Plinys Chapters onChemicals Subjects, London 1929. Též: Mayhoff K. (ed.) Stuttgart 1967, 1970 Též: Rackham N. (ed.),

London 1958.

14

Dioscurides, Pedanius: De Materia medica (1. stol.). Wellmann M. (ed.) Berlin 1906–1914, 1958.

15

Aegineta, Paulus: De re medica, libri septem (600). Adams F. (ed.): The Seven Books of PaulusAegineta. Sydenham Soc., London 1844.

16

Ms. Lucca (8. stol.), Compositiones ad tingenta musiva. In: Berger E., Quellenschriften der Malerei des

Mittelalters, München 1912, Walluf-Nendeln 1973. Též: Hedfors H. (ed.). Uppsala 1932.

H

ISTORICKÉ

PRAMENY

HISTORICKÉ PRAMENY


11

receptů pojednává o výrobě rostlinných barviv

k barvení kůží a k použití v knižní malbě. Další

recepty se zabývají výrobou zlata a bronzu,zlacením a výrobou pergamenu. Z pojiv zmiňuje

klihové a voskové pojivo.

Mappae Clavicula

17

je rozsáhlá sbírka 300

receptů k výrobě pigmentů, kovů a pojivpocházející z 8. stol., ale některé recepty jsou zřejmě

daleko starší. Nápadné jsou shody s Leidenským

papyrem a manuskriptem Lucca.

Liber Aristotelis de lapidibus

18

(9. stol.),

jedna z knih nesprávně po dlouhou dobupřipisovaných Aristotelovi, je napsaná arabsky obsahuje

lékařské a magické recepty a vedle toho iněkolik receptů na výrobu pigmentů a odlévání kovů

a skla.

De coloribus et artibus Romanorum, třiknihy Heracliovy

19

, pocházejí z 10. a 13. stol. První

dvě knihy jsou napsány latinsky v 10. stol., třetí

byla připojena ve 13. stol. První dvě veršované

knihy asi ve 20 receptech pojednávají opigmentech, inkoustech, výrobě skla a umělýchdrahokamů, zlacení skla a přípravě glazur na keramiku.

Třetí kniha obsahuje návody na zlacení a opravu

starého zlacení, popis techniky niello, přípravu

podkladů k malbě a další recepty.

Liber sacerdotum

20

je latinská sbírka autora

z 10. či 11. stol., který se podepsal Johannes.Obsahuje více než 200 předpisů, které nesou znaky

tradice Lucca ms. a ms. Mappae Clavicula, k nimž

přibyly vlivy arabské. Existují domněnky, že jde

o překlad z arabštiny pořízený ve Ferraře.Pojednává o transmutaci kovů, přípravě pigmentů

a barvení mozaikových skel.

De Clarea

21

(11. stol.) je traktátneznámého autora nazývaného Anonymus Bernensis.

Traktát detailně pojednává o přípravě bílku pro

pojení knižní malby, udává výčet barev, prokteré je bílek vhodným pojivem, a popisuje různé

druhy pergamenu. Jedna kapitola je věnována

přípravě šafránu.

Manuskript z hory Athos zvaný téžHermeneia

22

zachycuje technologickou a ikonografickou

tradici byzantské malby. Rukopis známý zpozdějších opisů vznikl asi v roce 1730 v jednom

z klášterů na hoře Athos jako kompilace zněkolika starších rukopisů. V porovnání s malířskými

příručkami napsanými v západní Evropě v 18.

stol. je nápadná skutečnost, že rukopis má ryze

středověkou podobu, je opisovaný a nikoli tištěný

a zachycuje středověký technologický iikonografický kánon konzervovaný bez větších změn.

Výjimku tvoří poznámky o olejomalbě a některé

popisy biblických scén. Nejstarší, technologická

část obsahuje některé texty velmi podobnémanuskriptu Lucca napsanému v 9.–10. stol.

Nejstarší recepty jsou připisovány Panselinovi

a Theophanovi. Poslední část receptů pochází

ze 16. stol. a nesou známky toho, že autor znal

Theophilův a Cenniniho manuskript. Historická

osobnost kompilátora Dionysia je, v kontrastu

s ne zcela jasným původem textů, bohatědoložena. Dionysius se narodil kolem roku 1670 a jako

dvanáctiletý odešel z rodné vsi (Fourna či Phurna

ve středním Řecku) studovat do Istanbulu. Všestnácti letech vstoupil do kláštera na hoře Athos,

kde se vyučil malířem. Jsou známa i některá jeho

díla. Sám zmiňuje sv. Jana Křtitele, kteréhonamaloval na zeď své cely, a výzdobu kostela veFourně. Hermeneiu sepsal jako šedesátiletý, jsou však

známy i jeho dřívější rukopisy věnované liturgii

a zachovala se část jeho korespondence.

Objevitelem Dionysiova rukopisu jefrancouzský archeolog A. Didron. Koupil jej při své cestě

po řeckých klášterech od mnicha, který jej dosud

při malbě používal. Skutečnost, že Didronův

rukopis nebyl jediný, dokumentuje kniha obyzantské malbě, kterou vydal r. 1832 řecký malíř

Euthymius Dimitri a která se s původní nápadně

shoduje. Jinou verzi Dionysiova rukopisu podává

kniha Athanasia Papadopula-Keramea

23

vydaná

r. 1909. Rukopis, jehož přepisem je, se však ztratil.

Z novodobých překladů, které všechny vycházejí

z Petrohradského vydání rukopisu Papadopula- 17

Mappae Clavicula. C. S. Smith, J.G.Hawthorne: Mappae clavicula, a little key to the world of medieval

techniques. Transactions of the American Philosophical Society. New Series vol. 64. Phliladelpia 1974.

Též část In: Berger E. (ed.): Quellen der Malerei des Mittelalters. München 1912, Walluf-Nendeln 1973.

R. P. Johnson: Notes on some manuscipts of the Mappae Clavicula. Speculum 10 (1935), s. 72–81.

R. P. Johnson: Some continental manuscripts of the Mappae Clavicula. Speculum 12 (1937), s. 84–103.

18

Liber Aristotelis de lapidibus (9. stol.). Ruska J. (ed.). Heidelberg 1912.

19

Heraclius: De coloribus et artibus Romanorum (10.–13.stol.). Ilg A. (ed.). Wien 1873, Osnabrück

1970. Též: Merrifiel M.P. (ed.): The Origianl Treatises. London 1849, New York 1966.

20

Liber sacerdotum (10.–11.stol.). In: P. E. M. Berthelot (ed.): La chimia au moyen âge. Paris 1893.

Též část In: Berger E. (ed.): Quellen der Malerei des Mittelalters. München 1912, Walluf-Nendeln 1973.

21

De Clarea, Anonymus Bernensis (11. stol.). Hagen H. in: Ilg A. (ed.): Theophilus Presbyter. Wien 1874.

Též.: R. E. Straub (ed.): Der Traktat de Clarea der Burgerbibliothek Bern. Jahrbuch Schweizerisches Institu

für Kunstwisseschaft 1964, s. 89–114. Též: D. V. Thompson (ed.): The De Clarea of the so-calledAnonymus Bernensis. Technical studies int the field of fine arts 1 (1932), s. 8–19, 69–81.

22

Dyonisius z Phurny, Hermeneia (11.–12. stol.), MS. z hory Athos. In: Berger E., Quellenschriften derMalerei des Mittelalters, München 1912, Walluf-Nendeln 1973. Též: P. Hetherington (ed.). London 1974, 1978.

23

Papadopulos-Kerameus A.: Dionýsius z Furny. St. Petersburg 1900, 1909 (řecký přepis s ruským

úvodem G. T. Tchelitscheva).


12

De tinturas,

Jose Moya,

Barcelona 1691


13

-Keramea, lze citovat anglický Hetheringtonův

překlad

24

a italský překlad G. D. Grassa

25

.

Manuskript pojednává v první části opodkla

dech pro malbu a zlacení, v dalších částech omal

bě inkarnátu, o pojivech, přípravě barev promal

bu miniatur a největší část je věnována nástěnné

malbě. Je základní sbírkou technologickýchpostu

pů malby byzantského stylu.

Theophilus Presbyter zvaný též Rugerus(Ro

ger) VonHelmereshausen byl řecký mnich, který

se na cestách Evropou usadil v benediktinském

klášteře v Helmershausenu. Známý latinskýruko

pis Schedula diversarum artium

26

z r. 1100po

jednává v první knize o nástěnné malbě a míšení

barev, o malbě na dřevo, o zpracování zlata azla

cení. V druhé knize se píše o výrobě skla – ostav

bě pece, nástrojích, barvení a zlacení skla, oglazu

rách na keramiku, o malbě na sklo a sestavování

barevných skleněných oken. Třetí kniha se zabývá

zlatnickými pracemi, výrobou emailů a broušením

kamenů, litím zvonů a varhanních píšťal. Nejstarší

dochovaný opis Theophilova rukopisu je uchován

ve Vídni jako tzv. Vídeňský kodex.

Madridský kodex pochází z r. 1130 a bylna

psán v Katalánii. Obsahuje recepty k přípravěba

rev italského původu a recepty na lití kovů, které

se shodují s Leidenským papyrem.

Liber lapidum je latinská kniha franckéhobis

kupa Marobuda (12. stol.), v níž je popsáno na

60 druhů kamenů s jejich medicínskými amagic

kými účinky.

Abraham Ben Judah Ibn Hayyim napsal r.

1262 v portugalském Loulé knihu Livro de coma

se fazen as cores, kde uvedl soupis základních

barev, zásady jejich míšení, výrobu inkoustu zbra

zilu, výrobu červeného laku, měděnky, rumělky,

olovnaté běloby a minia a popsal použití indiga

a auripigmentu. Uveden je také postup přípravy

bílku pro pojení knižní malby a způsob přípravy

laků.

Neapolský manuskript De arte iluminandi

27

(14. stol.) je italsky psaný rukopis, který pojednává

o přípravě pigmentů ke knižní malbě a podkladů

ke zlacení. Popisuje přípravu a používání bílku,

arabské gumy, rybího klihu, pergamenovéhokli

hu, tragantu a měkčení medem a cukrem.

Přibližně ze stejné doby pochází Manuskript

z Montpellieru nazvaný Liber diversarumarti

umi.

28

Rukopisy Jehana LeBégue jsou souborem

rukopisů, jejichž opisy pořídil v první polovině

15. stol. pařížský advokát Jean LeBégue a doplnil je

osobně získanými recepty (Experimenta deco

loribus

29

) a slovníkem synonym (Tabula de

vocabulis synonymis et equivocis colorum),

který však lze jen stěží považovat za spolehlivý.

Soubor obsahuje spis Jehana Archeria

30

(Jean

Archer), který jako pramen kapitoly nazvané De

coloribus diversis modis tractatur napsané r.

1398 uvádí zkušenosti vlámského malíře Jacoba

Cony. Pojednává o zlacení na pergamenu, papíře

a dřevě, zlacení v plameni a o postupu stříbření.

Kapitola De diversis coloribus byla napsána

podle diktátu iluminátora Antonia di Compendio

a obsahuje další předpisy na zlacení a imitacizla

cení, barvy vhodné pro fresco, přípravu arabské

gumy a barvení kůže. Další součástí je latinský

manuskript pocházející z konce 14. stol. odnor

manského malíře Pierra de St. Omer

31

(Petrus

Audemaro), který zřejmě znal spis Theophilův

a rukopis Mappae Clavicula. Popisuje výrobuně

kterých pigmentů, postup zlacení a vaření klihu.

Z počátku 15. stol. pochází všeobecně známá

kniha italského malíře Cennina d ́AndreyCen

niniho Il Libro dell Arte

32

. Cennini pojednává

postupně o pisátkách, pigmentech a jejichmíše

ní, o fresce, olejomalbě, přípravě laků,ilumina

cích, malbě na látku, malbě na sklo, o závěsných

obrazech a o mozaice.

Rukopis nadepsaný „Questo libro et ne diSi

mone de Monte Dante dela Zazera ... lo chopiai

24

Hetherington, P.: The Painters Manual of Dionysius of Fourna. Oakwood Publ. California 1974,

1978, 1981, 1989.

25

Grasso G. D.: Dyonisio da Furna: Ermeneutica della Pittura. Naples 1971.

26

Theophilus Presbyter (Rugerus von Helmershausen): Schedula diversarum artium (12. stol.). Dodwell C. R.

(ed.). London 1961, 1970. Též: Hawthorne J. G. (ed.): Diversiarum artium schedula. Chicago 1963.

27

Ms. neapolský, De arte iluminandi (14. stol.). D. V. Thompson, G. H. Hamilton (eds.). New Haven

1933. Též: Brunello F. Vicenza 1975.

28

Ms. z Montpellieru (14.stol.), Liber diversarum artium. In: Berger E. (ed.): Quellen der Malerei des

Mittelalters. München 1912, Walluf-Nendeln 1973.

29

LeBégue, Jehan (1431): Experimenta de coloribus. In: M.P.Merrifield (ed.): The Original Treatises.

London 1847, Dover Publ. New York 1966.

30

Alcherius, Jehan: De diversis coloribus (1411). In: M. P. Merrifield ed.:, The Original Treatises.Lon

don 1847, Dover Publ. New York 1966.

31

Audemaro Petrus (14. stol.): De coloribus faciendis. In: M. P. Merrifield (ed.): The Original Treatises.

London 1847, Dover Publ. New York 1966.

32

Cennini Cennino: Il libro del arte (15. stol.). Žikeš E. (ed.): Kniha o umění středověku. Praha 1947.

Též: D. V. Thompson (ed.). New Haven 1933, Dover Publ. New York 1963.


14

el mese di novembre 1422“ je uložen v knihovně

Casanatense v Římě. Rukopis je zajímavý tím, že se

v něm neopakují recepty známé ze sbírek Mappae

Clavicula nebo Theophilovy Scheduly

34

a patří do

poněkud odlišné tradice Boloňského manuskriptu.

Soudí se, že autorem nebyl umělec, který by sám

iluminace prováděl, ale písmák, který recepty opsal

z různých pramenů. Některé recepty totiž obsahují

chyby a nejasnosti, jakých by se praktik nedopustil.

Boloňský manuskript

35

je systematickyčleně

ný soubor receptů pocházející z první poloviny

15. stol. Je dílem dvou autorů, jejichž jména se

nedochovala. Spis pojednává o přípravě těžených,

umělých a rostlinných modří, o lacích, imitaci zlata,

výrobě umělých drahokamů a kamenů promozai

ku, o výrobě některých pigmentů, barviv na látku

a kůži a o malbě na terakotu.

Štrasburský manuskript

36

je německy psaná

sbírka receptů, již neznámý autor rozdělil do tří

dílů. První zaznamenává návody na výrobu barev

dle popisu mistra Heinricha z Lübecku, recepty

na pozlacování a imitaci zlata pocházejí od mistra

Andrease z Colmaru a v poslední části autor sám

pojednává o technice miniatury, o použitíolejové

ho pojiva a o dalších technikách.

Z velké části totožný je stejně starý spis Aquae

confidenciae

37

, který je považován za možnou

předlohu štrasburského manuskriptu. Ze stejné

doby a oblasti pochází latinská Liberilluminista

rius

38

uložená v Mnichově.

De re aedificatoria

39

florentského umělceLeo

na Battisty Albertiho pochází z r. 1485. Pozdější

je jeho spis De statua, jeden z mála pramenůvěno

vaný jen sochařství, a spis Della pittura

40

(1436).

Od Antonia di Pietra Averlina Filareta,Al

bertiho současníka, pochází kniha nazvanáTrat

tato di Architettura

41

z r. 1451.

Bartholomew Glanville napsal r. 1480 vAn

glii knihu De proprietatibus rerum, kteráobsa

huje nejrozličnější praktické recepty, mezi nimiž

je i příprava pigmentů a pojiv. Kniha vyšla tiskem

v několika desítkách vydání.

Johan Wonnecker von Cuba vydal v Mainzu

r. 1485 německy spis Hortus Sanitatis Minor,

jakousi všeobsáhlou přírodovědu, která vedlepo

pisu několika set květin a minerálů zahrnuje různé

léčivé prostředky. Pojednává např. o pryskyřicích,

vosku, gumách a silicích, barvivech, některých

pigmentech a kovech, o jantaru a perlách. Naten

to spis navazuje o několik let později anonymní

dílo nazvané Hortus Sanitatis Maior popisující

minerály.

V 16. stol. se objevuje velké množstvítechno

logických spisů, z nichž jsou zde uvedeny jenně

které. Jen v Itálii jich bylo napsáno několik desítek

a zdaleka ne všechny byly znovu vydány vnovo

dobých reedicích. Zatímco italské spisy se věnují

více než dříve architektuře a sochařství, ve střední

Evropě převládají spisy zaměřené na uměníilumi

nace a zpracování kovů.

Marciana manuskript

42

nazvaný Secreti

diversi sestavili různí vědci a umělci v Neapoli.

Recepty se týkají výroby léčiv, alchymie a z oblasti

výtvarné pojednávají o způsobech zlacení, malbě

iluminací, fresce, inkoustech a obrazových lacích.

Rukopis je psán italsky a je uchováván vBenát

kách. Manuskript padovský, Ricette per far

ogni sorte di colore

43

, pojednává o knižních

iluminacích a malbě na sklo.

Sebastiano Serlino: Sette libri diarchitetu

ra

44

(1537)

Valentin Boltz VonRuffach:Illuminer

buch

45

(1549)

Andreas Helmreich: Kunstbüchlin (1574)

Richard Tottil: A Very Proper Treatise

46

(1573)

34

Theophilus Presbyter (Rugerus von Helmershausen): Schedula diversarum artium (12. stol.). Dodwell C. R.

(ed.). London 1961, 1970. Též: Hawthorne J. G. (ed.): Diversiarum artium schedula. Chicago 1963.

35

Ms. boloňský, Segreti per colori (15. stol.). In: M. P .Merrifield (ed.): The Original Treatises. London 1847,

Dover publ. New York 1966.

36

Ms. štrasburský (15. stol.). Borradaile V. a R. (eds.): The Strasburg Manuscript. London 1966. Též část in:

Berger E. (ed.): Quellen der Malerei des Mittelalters. München 1912, Walluf-Nendeln 1973.

37

Aquae conficiendae ad emperandos omnes colores (15. stol.), ms. Leidenské univ. knihovny Voss. Chym. Oct. 6.

Arie Wallert (ed.): Technologia Artis III. (1993), s. 134–146.

38

Liber de coloribus illuminatorum sive pictorum (14.–15.stol.). D. V. Thompson (ed.). Speculum 1 (1926),

s. 280–307.

39

Alberti, Leone Battista: De re aedificatoria libri X. (1485). Theuer M. (ed.). Wien 1912, Darmstadt 1975.

40

Alberti, Leone Battista: Della pittura libri tre (1436). J. R. Spencer (ed.): Leon Battista Alberti on painting.

New Haven 1956, 1966.

41

Filarete, Antonio di Pietro Averlino: Trattato di architettura (1451). W. von Oettingen (ed.): Quellenschriften

für Kunstgeschichte und Kunsttechnik des Mittelalters und der Neuzeit III. Wien 1890. Též Berger E.: Quellen für

Maltechnik während der Renaissance und deren Fogezeit (16. a 17. stol.). München 1901, 2. vyd. Walluf-Nendlen

1973 (Beiträge zur Entwicklungsgeschichte der Maltechnik IV.).

42

Ms. neapolský, Marciana, Secreti diversi (1513–1527). In: Merrifiel M. P. (ed.): The Origianl Treatises,Lon

don 1849, Dover Publ. New York 1966.

43

Ms. padovský, Ricette per far ogni sorte di colore (16. stol.). In: Merrifiel M. P. (ed.): The Original Treatises.

London 1849, Dover Publ. New York 1966.


15

Barvířská příručka

vydaná v Neapoli

r. 1763. Sbírka

S. M. Edelsteina,

Jeruzalém


16

Rafaelo Borghini: Il Riposo

47

(1584)

Giovanni Battista Armenini: De veriprecet

ti della pintura

48

(1587)

Giovanni Paolo Lomazzo: Trattato dell Arte

della Pittura

49

(1587)

Gionaventura Rosetti: Plichto da Larte De

Tentori (1540)

Michelangelo Biondo: Trattato di Pittura

Veneziana

50

(1549)

Alessio Piemontese: Secreti del reverendo

donno Alessio Piemontese

51

(1555)

Andrea Palladio: I quattro libri delĺarchi

tettura

52

(1570)

Životy renesančních umělců GiorgiaVasa

riho

53

(1550) obsahují technologické poznámky

v předmluvě nazvané Úvod do tří umění.Ho

voří zde o různých typech kamenů a o základních

pravidlech architektury, dále o proporcích plastik,

reliéfech, modelech a sochařských materiálech.

Z oblasti malby se věnuje hlavně fresce a sgrafitu,

méně malbě na plátně. Na závěr hovoří o různých

druzích zlacení.

Felipe de Guevara

54

přeložil v druhépolovi

ně 16. stol. Vitruviovu knihu o architektuře do

španělštiny a opatřil ji poznámkami doplňujícími

informace o technice nástěnné malby. Dále kniha

zachycuje historii nástěnné malby v Itálii apouží

vané pigmenty, pojednává o malbě na plátně,dru

zích plátna a o enkaustice. Dále se věnuje použití

rostlinných šťáv v knižní malbě a malbě na skle.

Bergbüchlein je německy psaná, ilustrovaná

kniha o dolování zachycující postupy, které se do

té doby ústně tradovaly po celé generace. Agricola

za autora knihy označuje lékaře nazývanéhoCol

bus Fribergius, který žil ve Freiburgu mezihor

níky, jejichž víru a zvyky líčí a vykládá ve světle

alchymie. Kniha je psána formou dialogu mistra

Daniela s učněm. Daniel mu vysvětluje tajemství

zrození rud a techniky těžby. Je zde zachycenaar

chaická tradice popisující vznik a zrání rudjakož

to embryí v děloze matky Země. Nezralé kovy

v podobě rud jsou násilím dobývány a vynášeny

na povrch, kde se metalurg ujímá díla přírody,

aby pomocí praktik dílem technologických, dílem

magických urychlil zrání až do stadiadokonalé

ho kovu. Současně je zde vykládán vestředově

ku mezi vzdělanci rozšířený názor pocházející

z babylonské alchymistické tradice, že kovy se

rodí spojením „rodičů“ tvořených sírou a rtutí.

Vývin kovů je pak podřízen působení Luny(stří

bro), Slunce (zlato), Marsu (železo), Saturnu(olo

vo) a Venuše (měď). Své místo zde má i víra ve

zrání kovů k dokonalosti zlata, která je doložena

i z čínské alchymie. Kdyby se všechny kovyne

Titulní strana prvního

vydání Plichto de larte

z r. 1540. Barvířská

příručka byla vydána

v Benátkách.

44

Serlino, Sebastiano: Sette libri di architetura (1537). Ridgewood 1964.

45

Boltz VonRuffach, Valentin: Illuminierbuch (1549). München 1913, Walluf-Nendeln 1976

44

Serlino,

Sebastiano: Sette libri di architetura (1537). Ridgewood 1964.

45

Boltz VonRuffach, Valentin: Illuminierbuch (1549). München 1913, Walluf-Nendeln 1976.

46

Tottil R.: The art of Limning (1573). Ann Arbor 1932.

47

Borghini Raffaello: Il Riposo (1584). Hildesheim 1968. Též část in: Berger E. (ed.): Quellen der Malerei des

Mittelalters. München 1912, Walluf-Nendlen 1973.

48

Armenini, Giovanni Battista: De veri precetti della pittura (1587). Hildesheim - New York 1968, Darmstadt

1971. Část též: Berger E. (ed.): Quellen der Malerei des Mittelalters. München 1912, Walluf-Nendeln 1973.

49

Lomazzo, Giampaolo: Trattato dell ́arte della pittura (1584). Část: Berger E. (ed.): Quellen der Malerei des

Mittelalters. München 1912, Walluf-Nendeln 1973.

50

Biondo, Michel Angelo: Della nobilissima pittura, et della sua arte (1549). Ilg A. (ed.). Quellenschriften 5.,

Wien 1873.

51

Piemontese A.: Secreti (1555), Darmstaedter E. (ed.), München 1926. Část též v čes. překladu z r. 1605: Zachar O.

(ed.): O přípravě barev a užívání jich za starodávna, Časop. pro průmysl chemický 9, (1899).

52

Andrea Palladio: I quattro libri dell ́architettura (1570). Milano 1951.

53

Vasari, Giorgio: Le vite de piu eccellenti pittori i scultori ed architetti (1550). Maclehose L., Browm G.B. (eds.):

Vasari on Technique., London 1907, Dover Publ. New York 1960.

54

DeGuevara, Felipe: Cometarios de la pintura (1550). Část: Berger E. (ed.): Quellen der Malerei desMittelal

ters. München 1912, Walluf-Nendlen 1973.


17

chaly v zemském lůně dostatečně dlouho vyvíjet,

bylo by z nich po stovkách tisíc let zlato.

Probierbüchlein je kniha o kovolitectvívyda

ná r. 1524 v Magdeburgu.

Vanoccio Biriguccio vydal r. 1540 vBenát

kách svoji knihu De la Pirotechnia libri X

55

.

První kapitoly pojednávají o zpracování zlatých

a stříbrných rud amalgamací, o slévání drahých

kovů a bronzů, o odlévání, výrobě litiny azkuj

ňování železa.

Celliniho kniha Due tractati (1568)pojedná

vá speciálně o zlatnictví.

Georgius Agricola je autorem vynikajících

a hojně citovaných knih o nerostech, dobývání

a zpracování kovů. Agricola, vlastním jménem

Georg Bauer, narozen v roce 1494 v Glauchau

v Sasku, zemřel roku 1555 v Saské Kamenici,

působil v letech 1527–1530 v Jáchymově jako

městský lékař. Klasické vzdělání získal nejprve

na univerzitě v Lipsku a medicínu studoval do r.

1526 v Bologni a Padově. Jáchymov v době jeho

pobytu prožíval rozkvět hornictví a Agricolu zde

zaujalo studium mineralogie, hornictví ahutnic

tví.

Agricola napsal celou řadu spisů, z nichžnej

významnější je montanistické dílo De remetalli

ca libri XII

56

, které vyšlo v roce 1556 v Basileji.

V češtině bylo vydáno v roce 1933 pod názvem

„Dvanáct knih o hornictví a hutnictví“.Zazna

menal proces těžení krušnohorských cínových

rud, těžbu stříbra v Jáchymově a dalšítechno

logie, které spatřil na svých četných cestách po

Evropě. R. 1546 vydal čtyři eseje pojednávající

o geografickém rozmístění rudných ložisek,pod

povrchových vodách a plynech, o druzích hornin

a o historii dolování od starověku. Připojen je

slovník latinských a německých termínů. Jehonej

větší ilustrované dílo De re metallica bylo dopsáno

r. 1553, stalo se na dalších dvě stě let hlavnípříruč

kou hutní technologie a dočkalo se mnohavydá

ní. Agricola žil od r. 1536 v saském městěChem

nitz (česky Saská Kamenice, v letech 1953–1990

známá jako Karl-Marx-Stadt), které bylo rovněž

hornickým centrem. Stal se zde purkmistrem

a byl knížetem Moritzem Saským pověřendiplo

matickými úkoly. Svému feudálnímu pánu věnoval

Agricola knihu De natura fossilium. Ačkoli zde není

pojednáváno o fosíliích v dnešním slovasmys

lu, ale o všech nerostech, nastoluje zde Agricola

otázku o původu rostlinných a zvířecích zbytků

v sedimentárních horninách.

Lazar Ecker, Agricolův krajan a současník,vě

noval své dílo vydané r. 1574 obecnějším otázkám

hutnictví a technice odlévání.

Francisco Pacheco (1571–1654), španělský

malíř, vydal r. 1571 knihu Arte de laPintu

ra

57

obsahující poznámky o nástěnné malbě aole

jomalbě.

Spis Giambatisty Volpata

58

Modo de tener

nel dipinger (1685) formou dialogu mezi dvěma

malíři hovoří o podkladech pro nástěnnou malbu

olejem a o přípravě olejového pojiva.

Bruselský manuskript

59

byl napsánfrancouz

sky r. 1635 malířem Pierrem LeBrunem v Paříži

a nedlouho poté vyšel tiskem latinsky a anglicky.

Jeho francouzský název zní Recueil des essaies

des merveilles de la peinture. Pojednává oná

stěnné malbě, temperovém pojivu, barvách ala

cích, o malbě na skle a některé eseje jsouzamě

řeny spíše teoreticky – o proporcích těla, o kráse

tváře, jak hovořit o krásných malbách.

Bericht von Bergwercken od GeorgaEnge

lhardta Lohneisse z r. 1617 pojednává ometa

lurgii, oproti Agricolovi však nepřináší zásadně

nové přístupy.

Alvaro Alonzo Barba pojednává v díle Arte

de los Metalos (1640) o těžbě zlata a stříbra

v Novém světě.

Nicholas Hillard: A treatise conserning the

art of limning (1600).

55

Biringuccio Vanoccio: De la Pirotechnia libri X (1540). Smith C. S., Gnudi M. T. (eds.). New York, Basic

Books 1959.

56

Agricola, Georgius (Johann Bauer): Dvanáct knih o hornictví a hutnictví (1553). Praha 1933. Též: H. C.

a L. H. Hooverd (eds.): De Re Metallica. London 1950.

57

Pacheco, Francisco: Arte de la pintura Antiguedad y Grandezas (1638). In: Merrifield M. P. (ed.): The Art

of Fresco Painting. London 1849, Dover Publ. New York 1966. Z. Véliz (ed.), Comments on Painting in Oil,

Studies in Conservation 27, (1982), s. 49–57. Též: Z. Véliz: Artist ́s techniques in golden age Spain. Cabridge

Univ. Press 1986.

58

Volpato, Giovanni Batista: Modo de tener nel dipinger (1685). In: Merrifield M. P. (ed.), The Original Treatises.

London 1846, New York 1966.

59

LeBrun Pierre (ed).: Recueil des essaies des merveilles de la peinture, ms. bruselský (1635). In: M. P. Merrifield:

The Original Treatises. London 1847, Dover Publ. New York 1966.


18

Vicenzo Scamozzi: Dell ́idea dellaarchitet

tura universale

60

(1615).

Theodore Turquet DeMayerne,francouz

ský lékař na dvoře anglického krále, napsal

r. 1620 vědecky pojaté dílo Pictoria, sculptoria et

qua subalternarum artium

61

. Spis obsahujefyzic

ké vzorky barviv a komentář týkající se jejich kvality

a stálosti. Rukopis je uložen v Britském muzeu.

Edward Norgate: Miniatura or the art of

limning (1648).

Carlo Ridolfi: Le meraviglie dell ́arte ove

ro le vite degli illusti pittori veneti e dello

stato

62

(1648).

Joachim Sandrart: Tetsche Academie der

Bau-, Bild- und Mahlerey-Künste

63

(1675).

Johann Kunckel: Ars vitraria experimetalis

oder vollkommene Glasmacherkunst (1679) je

v Lipsku vydaný receptář pojednávající o výrobě

skla.

Andrea Pozzo: Perspectivae pictorum atque

architectorum I.-II. (1693).

Antonio Palomino (Don Ascisclo AntonioPa

lomino de Castro y Velasco, 1663–1726) proslul

spíše než jako malíř tím, že napsal rozsáhlýtřídíl

ný rukopis Museo pictorico y escala optica

64

.

První dva díly pojednávají o různých výtvarných

technikách a jejich historii, třetí díl o slavných

španělských umělcích do r. 1500.

Georg Heinrich Werner: Anweisdung alle

Arten von Prospektiv vonselbst den Regeln

der Kunst und Perspektiv vonselbst zeichnen

zu lernen nebst Anleitung zum Plafond- und

Freskomalen

65

(Erfurt 1781).

Le Pileur d ́Apligny: Traté des couleur

matérielles et de la meniere de colorer

66

(Paris 1779).

Jean Felix Watin: L ́art du peintre, doreur,

vernisseur

67

(Liége 1778).

Robert Dossie: The handmaid to the arts

68

(London 1764).

60

Scamozzi, Vicenzo: Dell ́idea della architettura universale (1615). Bologna 1982.

61

DeMayerne, Theodore Turquet: Pictoria, Sculptoria et subalternarum artium (1620). J. A. VanDeGraaf (ed.).

Mijdrecht 1958. Též: Berger E. (ed.): Quellen der Malerei des Mittelalters. München 1912, Walluf-Nendeln.

1973. Též: M. Faidutti, C. Versini (eds.). Audin Lyon 1967

61

DeMayerne, Theodore Turquet: Pictoria,Sculpto

ria et subalternarum artium (1620). J. A. VanDeGraaf (ed.). Mijdrecht 1958. Též: Berger E. (ed.): Quellen der

Malerei des Mittelalters. München 1912, Walluf-Nendeln 1973. Též: M. Faidutti, C. Versini (eds.). Audin Lyon

1967.

62

Carlo Ridolfi: Le meraviglie dell ́arte o vero le vite degli illusti pittori veneti e dello stato (1648). D. von Hadeln

(ed.). Berlin 1914, 1924 (díl I. a II.).

63

Sandrart, Joachim: Tetsche Academie der Bau-, Bild- und Mahlerei-Künste (1675). R. A. Peutzer (ed.).Mün

chen 1925.

64

Palomino Antonio in: Z. Véliz: Artist ́s techniques in golden age Spain. Cabridge Univ. Press 1986. Též: M.

Augilar (ed.). Madrid 1947.

65

Werner G. H. (1781). Mora M., Mora P., Philippot P. (eds.), Conservation of Wall Painting. Butherwords

1984. Též: Tintelnot H. (ed.): Die Barocke Freskomalerei, München 1951.

66

Le Pileur d ́Apligny: Traté des couleur matérielles et de la meniere de colorer (Paris 1779). Minkoff Genéve

1973.

67

Jean Felix Watin: L ́art du peintre, doreur, vernisseur (Liége 1778). L. Laget (ed.). Paris 1977.

68

Robert Dossie: The handmaid to the arts (London 1764). In: Berger E. (ed.): Quellen der Malerei

des Mittelalters. München 1912, Walluf-Nendeln 1973.


19

RUMĚLKA A RTUŤ

(Vitruvius, De architectura, 1. stol. př. n. l., kniha VII.)

R

umělka (minium) byla podle ústníhopodání poprvé objevena na kilbianských

polích Efesanů. Je velmi podivuhodná co do své

podstaty i co do svých účinků. Vykopává se totiž

ve formě hroudy, která se dříve, než se jejízpracováním dojde k rumělce, nazývá rudou jako železo,

je však načervenalejší a má kolem sebe červený

poprašek. Při kopání vypouští pod ranamiželezného náčiní hojně slz rtuti, které důlní dělníci

ihned sbírají.

Nasbírané hroudy se házejí pro svůj velký obsah

vlhkosti v hutích do pece, aby vyschly. Jakmile se

kouř, který z nich oheň svým žárem vyvolal, usadí

na spodku pece, nachází se v peci rtuť. Po vyjmutí

hrud z pece nelze kapky, jež se tam usadily, projejich maličký obsah sebrati. Smetají se proto donádoby s vodou, tam se spojují dohromady a slévají se

v jeden celek. Při obsahu 4 sextariů mají váhu 100

liber. Nalije-li se rtuť do nějaké nádoby a položí-li

se na rtuť kámen o váze 100 liber, plave kámen na

povrchu a nemůže tuto tekutou látku svou vahou

ani zmáčknouti, vytlačiti nebo rozptýliti.

Rtuť se hodí k použití v mnoha případech, neboť

ani stříbrný bronz se nedá bez ní správně pozlatiti.

Nebo je-li v šatech vetkáno zlato a obnošených šatů

není možno již pro jejich stáří slušně nositi, vkládají

se kusy látky z nich do hliněných nádob a spojují se

nad ohněm. Popel se vhodí do vody a přidá se tam

rtuť. Když se voda slije a rtuť nalitá dosoukenného pytlíku se rukama promačkává, proniká tlakem

puzená rtuť mezerami v látce ven a uvnitř se najde

čisté zlato.

Nyní se vrátíme ke zpracování rumělky. Vyschlé

její hroudy se roztlukou v železných hmoždířích

a odstranění nečistoty se dosahuje několikerým

propráním a žíháním, až vystoupí barva. Poněvadž

však vyloučením rtuti vyprchaly z rumělky její

přirozené dobré vlastnosti, stává se rumělkachoulostivou a není tak odolná. Nanáší-li se proto při

nástěnné malbě v místnostech krytých, nekazí se

a udržuje svou barvu. V otevřených místnostech,

v peristylech a exedrách, do nichž může slunce

a měsíc vysílati světlo a paprsky, se rumělka kazí,

ztrácí svou krásnou barvu a černá. Jako mnoho

jiných chtěl i písař Faberius míti svůj dům na

Aventinu krásně vymalovaný a dal položitivšechny stěny peristylu rumělkou, jež však po třiceti

dnech dostala nepěknou barvu a skvrny. Musel

proto později dát položiti na první barvu barvy

jiné. V případě však, že by někdo, kdo jedůkladnější, rád dosáhl, aby rumělkový nátěr svou barvu

podržel, ať dá na stěnu po jejím vymalování a po

vyschnutí nanésti štětkou punský voskrozpuštěný nad ohněm a promíchaný s troškou oleje.

Pak ať nahřívá vosk i stěnu uhlím vželezné nádobě, přivede vosk do potu arozpustí jej tak, že se rovnoměrně rozloží. Nato se

vosk uhladí svíčkou a čistými hadříky tak, jak

se to dělá u mramorových soch (řecky se tomu říká

ganosis). Ochranný povlak z pontského vosku za

tohoto stavu nepřipustí, aby měsíční světlo nebo

paprsky sluneční přicházely do bezprostředního

styku s takto provedeným nátěrem a vytahovaly

z něho barvu. Rumělkové dílny, které bývaly při

dolech efezských, jsou nyní přeloženy do Říma,

poněvadž později byla žíla tohoto nerostuobjevena v zemích hispánských. Z těchto důvodů se

dopravují valouny do Říma a jsou tamobhospodařovány státními nájemci. Příslušné dílny jsou

mezi chrámem Flory a Quirina.

Rumělka bývá falšována příměsí vápna. Jestliže

chce někdo zjistit, zdali falšována není, musí to

provésti takto: Vezme kus železného plechu, na něj

nasype rumělky a plech nechá státi nad ohněm, až

se rozžhaví. Když se barva žárem změní a zčerná,

odstaví se plech z ohně. Jestliže rumělka povystydnutí nabude zase původní barvy, je prokázáno, že je

bezvadná. Zůstane-li však černá, projeví se tím, že

byla falšována. Tím jsem o rumělce řekl všechno,

nač jsem mohl připadnouti.

O RUMĚLCE

(Theophilus, 12. stol.)

C

hceš-li připravit rumělku, vezmi síru – a jsou

jí tři druhy: bílá, černá a žlutá. Roztluč ji na

suchém kameni a přidej podle váhy dva díly rtuti.

Když jsi vše smíchal, uzavři v lahvi, kterou obalíš

jílem a hrdlo utěsníš, aby páry nemohly ven. Láhev

dej nejprve k mírnému ohni uschnout a pak jižíhej na prudkém ohni. Brzy uslyšíš praskání, jak se

uvnitř rtuť slučuje s hořící sírou. Nádobu odstav, až

to přestane, a můžeš brát barvu. M

INERÁLNÍ

ČERVENĚ

MINERÁLNÍ ČERVENĚ


20

UMĚLÝ SANDARAK

69

A OLOVĚNÁ BĚLOBA

(Vitruvius, De architectura, 1. stol. př. n. l., kniha VII.)

N

ení nemístné promluviti o výrobě olověné

běloby (caerussa). Na Rhodu dávají do kádí,

do nichž nalili octa, chrastí a na ně pokládajípláty olova. Potom kádě utěsní poklopy, aby se ocet

nemohl vypařovat. Po nějakém čase kádě otevřou

a nacházejí bělobu olověnou, která vznikla z kusů

olova. Jestliže se běloba olověná pálí v peci, mění

v ohni barvu a stává se sandarakem, čemuž se lidé

naučili náhodou při vypuknutí požáru. Tentosandarak poskytuje daleko lepšího užitku nežsandarak kopaný v dolech, kde se vyskytuje sám od sebe.

CERUSA A MINIUM

(Theophilus, 12. stol. rp. 36)

A

bys připravil cerusu, nechej si vytepat pláty

olova a ulož je do dutiny v dřevě, jak jsem



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist