načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Řeč komunistické moci -- Nové, rozšířené vydání - Petr Fidelius

Řeč komunistické moci -- Nové, rozšířené vydání

Elektronická kniha: Řeč komunistické moci
Autor: Petr Fidelius
Podnázev: Nové, rozšířené vydání

- Toto nové vydání je rozšířeno o textovou přílohu, kde čtenář najde v plném znění některé klíčové prameny, z nichž bylo v knize citováno. Pro snazší orientaci v textu ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  191
+
-
6,4
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » TRIÁDA
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2016
Počet stran: 290
Rozměr: 19 cm
Vydání: Druhé, rozšířené vydání
Skupina třídění: Sociální interakce. Sociální komunikace
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-747-4176-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Toto nové vydání je rozšířeno o textovou přílohu, kde čtenář najde v plném znění některé klíčové prameny, z nichž bylo v knize citováno. Pro snazší orientaci v textu jednotlivých studií pořídil autor ještě výběrový tematický rejstřík, zahrnující zejména hlavní rekurentní pojmy z jazyka komunistické řeči, jakož i z analytického metajazyka vlastních výkladů.

(nové, rozšířené vydání)
Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Petr Fidelius - další tituly autora:
 (e-book)
Řeč komunistické moci Řeč komunistické moci
Řeč komunistické moci Řeč komunistické moci
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

TRIÁDA

Petr Fidelius Řeč

komunistické moci


EDICE

PAPRSEK

SVAZEK

DRUHÝ


LID, DEMOKRACIE, SOCIALISMUS

POHÁDKA O STALINOVI

ZRCADLO KOMUNISTICKÉ ŘEČI

Petr

Fidelius

Řeč

komunistické

moci

NOVÉ, ROZŠÍŘENÉ VYDÁNÍ

TRIÁDA

© Petr Fidelius, 1998, 2016

Slovníček © Robert Krumphanzl, 1998, 2016

ISBN 978-80-7474-176-0

ISBN (pdf) 978-80-7474-186-9

ISBN (epub) 978-80-7474-187-6

ISBN (mobi) 978-80-7474-188-3

(I)

Předmluva k druhému vydání

PŘEDMLUVA K DRUHÉMU VYDÁNÍ

    Jak se zhostit nevděčného úkolu, před nímž stojí autor, má-li téměř po dvaceti letech opět psát předmluvu ke knize, kterou sám pro sebe považuje za uzavřenou kapitolu? Snad bych mohl vyhovět konvenci tím, že se pokusím charakterizovat situaci, do níž nové vydání vstupuje, a formulovat určitá desiderata, která se v tomto kontextu ukazují.

Leccos nasvědčuje tomu, že se znovu probouzí zájem o fenomén komunistické řeči, což patrně souvisí s nástupem nové generace, která už se starým režimem nemá přímou zkušenost. Na druhé straně je z mnoha rozličných hledisek patrné, že se česká společnost stále ještě s obdobím komunistického panství, zvláště s jeho podobou „normalizační“, náležitě nevyrovnala (vyrovnání zde chápu jako integraci do naší společné, národní zkušenosti). Svědčí o tom mimo jiné i vleklé spory kolem otázky, kterak minulý režim nazývat: Byla to jistá odrůda totalitního systému, nebo jen obyčejná diktatura, jedna z mnoha, jež Evropa ve dvacátém století poznala?

Veřejnou debatu na toto téma, pokud se tu a tam vede, ovládají pohříchu dvě krajní tendence. Na jedné straně se komunistický režim paušálně démonizuje: spatřuje se v něm povýtce vtělení zla, projev holé vůle k destrukci. Jistěže tento (řekněme metafyzický) aspekt komunismu nelze dost dobře ignorovat, adekvátně se však dá pojednat toliko na půdě filosofie, resp. theologie,

1)

rozhodně ne

1) K tomu např. Alain Besançon: Le malheur du siècle (Paris 1998), kap. IV, nebo Rio Preisner: Kritika totalitarismu (Londýn 1984). (II) v rovině publicistické. V historiografii, jakož i v politologii, působí takovýto přístup spíše jen zmatky a nedorozumění. Což vede k opačné krajnosti, kdy se režim pod hlavičkou „státního socialismu“ a zdůrazňované (přitom však ne dosti ujasněné) „normality“ banalizuje: jeho specifické rysy se rozplývají ve vágních, nicneříkajících obecnostech.

Řešení vidím v tom, zbavit pojem „totalismu“ hanlivého přídechu a brát jej jako deskriptivní termín: nikoli ovšem v empirické rovině praktického fungování režimu, nýbrž v typologické rovině jeho intence a konstrukce, tedy designu (v obou významech toho slova). A takto se již dos táváme přímo k našemu tématu, neboť komunistický režim, jakmile se jednou etabloval, nedělal žádné tajnosti s tím, o co mu vposledku jde a jakými prostředky chce svého cíle dosáhnout. Jenom je třeba rozumět speciálnímu jazyku, v němž svou vlastní povahu a své záměry vyjevoval. Řekl bych, že v tomto smyslu pojem „totalismu“ legitimizuje sama komunistická řeč, i když se zde toho slova přímo neužívá. Když jsem v devadesátých letech předával do tisku tento soubor textů, psaných během let osmdesátých, upozorňoval jsem na to, že jde o pouhý úvod do studia daného fenoménu; tajně jsem doufal, že dříve či později na moje esejistická prolegomena naváže systematický odborný průzkum. Dnes mohu jen opakovat, co jsem psal tenkrát: pro českou lingvistiku jako by byl tento jazykový fenomén neexistoval.

Nejde tu však jen o deficit na poli čistě lingvistickém. Jestliže se problematika oficiální řeči komunistické moci za celých dvacet let nedočkala řádného odborného zpracování, má to své důsledky i v jiných společenských vědách, zejména v historiografii. Pramenný materiál k danému období tvoří především archivní dokumenty, jako jsou protokoly ze stranických sjezdů či zasedání ústředního výboru, oficiální projevy vedoucích funkcionářů, různé vnitrostranické směrnice atp., a nezbytným předpokladem pro jejich správnou interpretaci je pochopitelně schopnost historika rozumět onomu speciálnímu

(III)

jazyku, jímž jsou psány. Dostalo se mu přízviska „dřevěný“

(původně francouzský vynález: langue de bois), to však

popravdě vůbec nevystihuje podstatu věci. Nejde totiž

o jeho estetickou kvalitu (příznačnou koženost, topor

nost, frázovitost, redundanci atp.), vlastně tu ani, přesně

vzato, nejde o jazyk: máme tu co činit se specifickým ty

pem řeči, kde se jazyka užívá způsobem, pro který stěží

najdeme obdobu v jazykové praxi mimo mocenskou,

resp. ideologickou sféru komunismu. Komunisté o sobě

říkávali, že jsou lidé „zvláštního ražení“: nuže, tento pří

vlastek lze plným právem vztáhnout i na jejich řeč, která

jim sloužila jako „ideová zbraň“.

Přitom i tady hráli producenti oficiálního diskursu

s otevřenými kartami: nijak se netajili tím, že v jejich

užití dostávají tradiční pojmy diametrálně odlišný obsah,

nesouměřitelný s tím, co se jimi rozumí ve světě „tříd

ních nepřátel“. Tato sémantická metamorfóza postiho

vala řadu rozmanitých výrazů, jako třeba socialismus,

(socialistická) demokracie, (všelidový) stát, subjekt ří

zení, angažovanost, iniciativa atd. Už tady, v rovině lexi

kální, hrozí nebezpečí, že nezasvěcený badatel bude chá

pat takovéto výrazy v jejich obvyklém významu, jaký mívají

v běžné řeči. Nejde tu však zdaleka jen o falešná pojme­

nování, kterým by se dalo čelit prostě tím, že budeme

„nazývat věci pravými jmény“. Promluva – abych připo

mněl něco z lingvistické abecedy – nevzniká tak, že by se

na hotové, předem dané věci připevňovaly takové či

onaké nálepky. Jazykové výrazy se různými syntaktickými

prostředky zapojují do složité soustavy výpovědí, jež tvoří

vlastní tkáň textu, a teprve zde získávají svůj aktuální

smysl a svou referenci. Porozumět dané promluvě pak

znamená pochopit, co se říká o čem. To samozřejmě platí

obecně o jakékoliv promluvě, avšak v případě komunis

tické řeči představuje správná interpretace mnohdy tvrdý

oříšek – tím spíše, když k této řeči někdo naivně přistu

puje, jako by šlo o normální politický diskurs, s nímž se

setkáváme v režimech netotalitních. Takovéto interpre

tační selhání můžeme dnes pozorovat zvláště u mladší

generace historiků, kdy někteří autoři, místo aby přichy

tili smysl postižených výrazů v kontextu, do něhož patří, (IV) přenášejí je prostě – někdy i s celými výpověďmi, do nichž jsou vestavěny – do své vlastní promluvy: komunistická řeč jako by pokračovala v komentáři a výkladu historika, což dodává jeho projevu přeludný, fantasmagorický ráz.

2)

2) V rámci předmluvy nemohu arci dotyčný jev náležitě dokumentovat. Pro ilustraci uvedu aspoň jeden drobný příklad, vzatý z nedávno vyšlé historické studie.

O vztahu mezi stranickými špičkami a uměleckými svazy v roce 1968 říká autor na jednom místě toto:

„Stejně jako vrcholoví komunisté v předchozích letech totiž reformis­ té brali svazové establishmenty vážně, nyní je ovšem nechtěli usměrňo­ vat, nýbrž [...] se s nimi hodlali spojit při rozvíjení socialistické demo­ kracie.“

V jakém smyslu je zde užito výrazu „socialistická demokracie“?

Co pod tímto pojmem rozuměli předreformní (a také poreformní) komunisté, je celkem dobře známo: „socialistická demokracie“, toť „účast pracujících na řízení“, která se realizuje jejich „ztotožněním“ se záměry a metodami strany a odtud vyplývajícím „pracovním nadšením“.

Co si pod pojmem „socialistická demokracie“ představovali reformisté, je krajně nejisté a muselo by se to teprve prošetřit.

Co může mínit „socialistickou demokracií“ náš historik, to už je úplná záhada.

Tím ovšem analýza nekončí. Dotyčného výrazu je zde užito v nominální konstrukci „rozvíjení socialistické demokracie“. Jde o nominalizovanou výpověď, která by v podobě slovesné věty mohla znít: „socialistická demokracie se rozvíjí“ nebo „se rozvíjela“ nebo „se bude rozvíjet“ nebo „by se měla rozvíjet“. Jestliže totiž slovesnou predikaci nominalizujeme (tzn. převedeme ji na jmennou konstrukci), ztrácí se zpravidla možnost vyjádření času a modality. A co že se tu vlastně rozvíjelo (nebo se mělo rozvíjet), že se při tom reformisté hodlali spojit se svazovými establishmenty? Rozvíjet se zajisté může pouze to, co už nějak (třeba jen v zárodečné podobě) existuje. Vracíme se tedy zdánlivě k původní otázce: nyní se však otázka ta klade nikoli v rovině lexikální, nýbrž na úrovni enunciativní. Každá výpověď (ať ve formě větné, nebo nominální) předpokládá někoho, kdo ji pronáší, kdo za vyřčené přejímá odpovědnost (nemusí to být nutně pisatel, tedy mluvčí). Nuže, kdo tady vlastně promlouvá? Kdo je subjektem této výpovědi? Reformisté? Nebo snad náš historik? Tato druhá eventualita není vyloučena, protože pisatel dotyčnou výpověď bez jakékoli výhrady či distance začlenil do do své vlastní promluvy. Nevíme však, bohužel, co mu při tom tanulo na mysli.

Můžeme tedy doplnit výše zmíněnou podmínku pro porozumění textu: nestačí jen pochopit, co se říká o čem, je třeba také rozpoznat, kdo v tom kterém momentě promlouvá, kdo danou výpověď bere na sebe. Což je právě v oficiálním diskursu komunistického režimu mnohdy neobyčejně obtížné.

(V)

Také proto, že není řádně objasněna a vysvětlena konstituce tohoto diskursu, jenž se napájel z exkluzivního ideologického zdroje marxismu-leninismu a plnil zcela specifickou společenskou funkci, může dnes docházet k takovým výstřelkům, že je komunistická řeč stavěna brevi manu na roveň ideologické rétorice mccarthismu (v  USA let padesátých), či dokonce oficiální mluvě „thatcherismu“ (v Anglii let osmdesátých). Přitom se suverénně přehlíží, že ve svobodné společnosti nemohly podobné formy řeči aspirovat na ideologický monopol – okolnost pro historika zajisté podstatná. A tak se dostáváme k dalšímu tématu, které dosud čeká na důkladnější zpracování: ke společenské funkci komunistické řeči. Pokusím se aspoň v hrubých rysech naznačit, jakým směrem by se budoucí průzkum mohl ubírat.

Ať už budeme komunistický režim klasifikovat jakkoliv, nemělo by smysl zabývat se společenskou funkcí jeho oficiální řeči, aniž bychom si předem ujasnili jeho specifické rysy, tedy jeho design. Chceme-li pochopit vnitřní ustrojení jakéhokoliv politicko-společenského systému, v první řadě je třeba rozlišit jeho intenci a konstrukci. (Do značné míry teď budu opakovat staré známé věci, neškodí však znovu si je srovnat a utřídit.)

Popsat konstrukci režimu znamená v našem případě popsat mocenské, administrativní a vůbec institucionální mechanismy, jež měly zajišťovat výkon „vedoucí úlohy strany“ (netřeba snad připomínat, že tento koncept tvořil páteř celého systému jak po stránce ideové, tak i praktické). Tady se pohybujeme v rovině prostředků.

A nyní, čím vlastně strana legitimovala svou „vedoucí úlohu“? Odpověď je nasnadě: ideologickým postulátem výlučného majetnictví pravdy o dějinách, o vývoji společnosti. Postulovaný monopol vědeckého poznání „objektivních zákonitostí“ dějin opravňoval v jejích očích nárok na monopol moci. Své exkluzivní poznání čerpala strana z marxismu-leninismu, který byl prohlašován za jediné vskutku „vědecké“ učení a zároveň za „nejpokrokovější ideologii“. Všeobecná závaznost této doktríny byla zakotvena i v Ústavě ČSSR z roku 1960: „Veškerá kulturní (VI) politika, rozvoj vzdělání, výchova a vyučování jsou vedeny v duchu vědeckého světového názoru, marxismu-leninismu.“ Z tohoto hlediska lze tedy dotyčný režim charakterizovat jako diktaturu jednoho světonázoru, jednoho obrazu světa.

Způsob, jakým strana sama sebe chápala a prezentovala, je třeba brát vážně, máme-li porozumět intenci její samovlády. Tady už přecházíme na rovinu cílů, záměrů.

O svých konečných cílech nenechával komunistický režim nikoho na pochybách. Hned na počátku je pádně formuloval v takových heslech jako: změnit svět (rozumí se od základu, v jeho totalitě), převychovat společnost, stvořit nového člověka, odstranit vykořisťování, osvobodit člověka k jeho pravému lidství atp. Tyto záměry, explicitně deklarované, nedají se jednoduše odbýt slůvkem utopie (a tak zařadit mezi „normální“ zjevy novodobých dějin západní kultury). Není ani tak důležité, zda byly, či nebyly míněny vážně, zda ti, kdo je vyhlašovali, činili tak bona fide. Jistěže se poměrně brzo ukázaly jako iluzorní, nereálné, to však na samé intenci režimu nic nemění. Nemá smysl spekulovat o tom, kdo, do jaké míry a jak dlouho „tomu věřil“. Faktum je, že ony původně proklamované cíle a záměry nebyly nikdy oficiálně odvolány, stejně jako nikdy nebyl oficiálně odvolán princip centrálně řízeného hospodářství – bez ohledu na konkrétní výsledky, k nimž takové hospodaření vedlo. Z tohoto hlediska lze popsat vývoj komunistického režimu u nás jako zoufalé úsilí udržet získaný monopol moci navzdory tomu, že prvotní intence, na níž stranická samovláda zakládala svou legitimitu, stávala se čím dál méně věrohodnou nejen ve společnosti, ale i ve vládnoucích kruzích. Konečná rezignace na původní cíle pak v druhém poločase komunistického panství dostala svůj výraz v oficiálním termínu „reálný socialismus“. Dějiny komunismu jsou příběhem krachující ideokracie.

Avšak pro studium společenských poměrů, jak se pod tímto režimem utvářely, je podstatné, že právě od jeho oficiálně proklamovaných záměrů, jakkoli se časem ukazovaly nereálné, odvozovaly se jisté mocenské prostředky, jejichž užívání mělo naopak velmi reálné následky. V počtu

(VII)

oněch mocenských prostředků hraje specifickou úlohu jazyk, řeč, slovo. Právě zde se vyjevuje skutečné novum tohoto typu režimu, pro nějž Alain Besançon razil výstižný pojem logokracie. Působení „stranického slova“ v proměnlivých dějinných situacích a společenských souvislostech, jeho účinky (ať zamýšlené, nebo nezamýšlené) na ekologii jazyka a myšlení ve společnosti – toť dosud nezorané pole pro spolupráci historiků a lingvistů.

Vracíme se tedy opět na rovinu prostředků. A zase je třeba konstatovat: institucionální mechanismus může selhávat, soustrojí se občas může zadrhnout, ale proto ještě nepřestává existovat. Tak například, i špatně fungující tajná policie zůstává stále institucí, která sleduje jisté specifické cíle a užívá k tomu jisté specifické metody. Míra efektivity tohoto mechanismu v různých obdobích komunistického panství může kolísat, tyto výkyvy však nezávisí na jeho konstrukčním nastavení, nýbrž na mnoha nahodilých, nepředvídatelných faktorech, které ovlivňují jeho praktický chod.

Takto musíme přistupovat i k oficiálnímu ideologickému diskursu komunistické moci. Předmětem zkoumání bude jeho nadvláda ve veřejné komunikaci, umožněná tím, že strana soustředila ve svých rukou veškerou moc politickou a ekonomickou. Dříve však, než začneme zkoumat způsob a rozsah této ideologické kolonizace veřejného prostoru, musíme si ujasnit ještě jednu věc, totiž sám pojem diskursu. Není zde místa na podrobnější rozbor,

3)

budiž však řečeno aspoň tolik: V diskursu ne

boli v řeči (užíváme-li toho slova jako odborného termínu) běží vždy o jistý vztah ke světu, o jistý způsob vidění světa; v řeči a skrze řeč se artikuluje, ba přímo konstituuje určitá podoba světa, takže pluralita různých diskursů (tj. různých druhů, typů či modů řeči) reprezentuje vposledku pluralitu rozmanitých vizí či verzí světa, jež velmi zhruba odpovídají rozličným oblastem či modalitám lidského myšlení a konání (věda, filosofie, právo, politika atd.). Nuže, komunistický režim představuje dosud 3) V této věci mohu odkázat na své Kritické eseje (Praha 2000), s. 348–352. (VIII) nejradikálnější pokus o redukci této plurality obrazů světa, jak se v moderní době v západní kultuře vyvinula, na obraz jediný, totiž ten jediný pravý, „vědecky“ podložený, jenž odpovídá nejvyššímu historicky dosaženému (a principiálně nepřekonatelnému) stupni poznání vývoje lidské společnosti.

A ještě se také, last but not least, musíme vypořádat s otázkou hodnověrnosti, kredibility komunistické řeči, neboť v tomto ohledu přetrvává řada omylů a nedorozumění. Společenská funkce „stranického slova“ se nevyčerpává tím, že se něco říká: stejně důležité je, co se neříká, a hlavně – co se veřejně nesmí říkat. Mocenským nástrojem ve vlastním slova smyslu se komunistická řeč stává teprve a právě tehdy, je-li znemožněna veřejná artikulace jiných obrazů světa. Jistěže se dalo poměrně snadno rozpoznat, že ideologická fikce „světa socialismu“ nemá s každodenním životem nic společného. Ale i kdyby všem byla bývala jen pro smích, stačilo, že bránila artikulaci a reflexi světa empiricky prožívaného. Nebylo nakonec tou hlavní úlohou oficiální řeči zatlačit jakýkoli konkurenční společensko-politický diskurs do soukromé sféry, kde mohl živořit namnoze jen v podobě hospodského (respektive intelektuálského) tlachu? Tisíckrát opakované fráze a myšlenkové zkraty mají vždy jistou šanci, že uvíznou alespoň v podvědomí...

Nuže tedy, takto metodologicky připraveni, můžeme se konečně pustit do průzkumu faktického působení komunistické řeči v různých oblastech veřejného života. Mějme však přitom stále na zřeteli, že v případě komunistické řeči nejde prostě jen o politický diskurs: běží tu o výraz oficiální ideologie, jež pronikala nejen celou sférou politickou (na tom by ještě nebylo nic nevídaného), ale podmanila si rovněž sféru hospodářskou, ovládala (resp. chtěla ovládat) veškerou výchovu a vzdělávání, zasahovala do oblasti vědy, zvláště v oborech humanitních (některé disciplíny dokázala nadlouho takřka paralyzovat), se střídavým úspěchem se pokoušela opanovat i oblast kultury, zábavního průmyslu atd. Z hlediska řeči to lze formulovat tak, že politicko-ideologický diskurs prorůstal ve větší či menší míře do všech

(IX)

ostatních diskursů (do řeči ekonomické, právní, vědecké

atd.), a tím je zbavoval jejich svébytnosti a relativní auto

nomie, jakou běžně požívají v systému liberálně demo

kratickém. Přitom jejich vnější forma mohla i zůstat za

chována.

4)

Ať už o věci uvažujeme v pojmech „monopol“, „nad

vláda“ nebo „kolonizace“, nemá-li zůstat u obecných

proklamací, jejichž průkaznost je vždycky zpochybnitelná,

musíme sestoupit na rovinu praktického fungování pří

slušných institucionálních prostředků, zakotvených v sa

motné konstrukci režimu. Pokud jde o popis těchto me

chanismů, většina práce byla již dávno provedena, stačilo

by jen shrnout dosavadní poznatky a snad ještě doplnit

některé konkrétní detaily. Hlavní roli tu hrály rozličné,

dosti proměnlivé formy cenzury (jednotné řízení, kont

rola a usměrňování sdělovacích prostředků a veškeré

ediční činnosti ) a kádrová politika (dosazování ředitelů

a šéfredaktorů u tiskových a vůbec mediálních podniků

s celostátní působností; schvalování členů redakčních

rad atp.). Co však stále chybí, toť podrobné zmapování

konkrétních stop, které oficiální řeč v terénu veřejné ko

munikace zanechávala. Úkol je to vpravdě obrovský, uvá

žíme-li časový rozsah jejího působení (se všemi vývojo

vými peripetiemi) a rozmanitost médií, jimiž do veřej

ného prostoru pronikala. Vedle hromadných sdělovacích

prostředků bylo by třeba prozkoumat z tohoto hlediska

například školní učebnice, odborné a populárně vědecké

časopisy, literární revue, obrázkové magazíny atd. – až

po ty televizní seriály.

4) Příznačný to modus operandi komunistické moci: pomocí ideologie

prorůstá poraženými institucemi „starého světa“, aniž je formálně li

kviduje. Viz například systém parlamentní demokracie, soudnictví nebo

družstevnictví. Stejný osud potká i jazyk jakožto sociální instituci.

V tomto ohledu se komunismus podobá dřevokazným houbám, které

vyžírají dřeň padlého kmene, ponechávajíce jeho zevnější podobu

zdánlivě nedotčenou.

V komunistické řeči tomu odpovídá např. tato formulace: „Dělnická

třída se nestaví anarchisticky k dané politické organizaci; snaží se ji

celou proniknout demokratickým duchem. Nalévá nové víno, řečeno

s Klementem Gottwaldem, do starých měchů.“ (Ladislav Tomášek:

Cestou k opravdové demokracii, viz Textová příloha, s. 232) (X)

Představuje to zajisté mravenčí práci pro celý tým badatelů (v němž by vedle historiků a lingvistů našel uplatnění i politolog a sociální psycholog). Ale pokud tato práce nebude vykonána, stěží bude možno formulovat spolehlivé závěry a soudy o společenské funkci komunistické řeči.

Nemohu samozřejmě předjímat výsledky empirického průzkumu; mohu nanejvýš nabídnout nějakou tu pracovní hypotézu.

Akční radius komunistické řeči v zásadě obsahoval veškerý prostor veřejné komunikace; nebylo úkrytu, který by bezpečně chránil před její rozpínavostí. Předpokladem pro její potenciální všudypřítomnost byla systematická likvidace nepolitické sféry veřejného života, která je ve svobodné společnosti doménou tzv. autonomních institucí (sdružení, spolků či nadací vzdělávacích, charitativních, vědeckých, uměleckých, jakož i nejrůznějších zájmových organizací). Mnohé z těchto institucí a organizací sice nadále existovaly, byly však metodou výše zmíněného prorůstání připraveny o svou autonomii (neocenitelné služby zde prokazoval systém „národní fronty“).

5)

Chceme-li zmapovat tak rozlehlou oblast působnosti, bude patrně zapotřebí pojem komunistické řeči ještě dále diferencovat, totiž rozlišit různé stupně koncentrace, v nichž byl tento ideologický diskurs do veřejnosti vpravován. Komunističtí vůdcové se svým štábem propagandistů si nejspíš uvědomovali, že elixír „uvědomělosti“ je nutno aplikovat s ohledem na povahu cílových recipientů: stranický „předvoj“ snese dozajista silnější dávky nežli „široké masy pracujících“. Pro externí účely musí se lektvar přiměřeně naředit. A vskutku: prostý občan, který se s odporem či úsměškem odvracel od úvodníku Rudého práva, celkem ochotně polykal „stranické slovo“ v lidovém ba- 5) Přesnou formulaci nemusíme sami vymýšlet, najdeme ji hotovou přímo v komunistické řeči: „V zásadě nemůže dojít k trvalému roz­ poru mezi stranou a jednotlivou mimostranickou organizací, protože politika každé organizace vychází z programu Národní fronty a ten zase vychází z politiky strany.“ (Karel Mazač, viz Textová příloha, str. 221)

(XI)

lení TV seriálu. Ostatně, na drogu se snáze vytvoří návyk,

podává-li se ve slabší koncentraci. Bylo to věru dobře vy

myšlené! Však také ústřední výbor strany ne nadarmo měl

speciální oddělení pro ideologii a propagandu.

6)

Z tohoto

hlediska snad už dostávají konkrétnější obsah zmiňované

účinky komunistické řeči na mentalitu společnosti.

Ještě k té oficiální ideologii: rád bych se mýlil, ale zdá

se mi, že stále ještě do jisté míry přežívá tendence redu

kovat ji na jakési universalistické, „všelidské“ ideály

osvobození člověka ode všeho odcizení. Tedy, snad už by

chom se mohli jednou provždy zbavit zakořeněných levi

čáckých, resp. pokrokářských předsudků o „novém hu

manismu“ a studovat daný předmět s odstupem antro

pologa. Pak ale musíme vzít vážně v potaz, že nedílnou

součástí „ideologické výchovy“ bylo například i to, že

v lidových vrstvách se dlouhodobě podporovala a pěsto

vala „třídní nenávist“; nebo že se krádež oficiálně pre

zentovala jako legitimní akt „třídní spravedlnosti“; nebo

i to, jak se na nesčetných příkladech názorně demon

strovala skutečnost, že nevhodný „třídní původ“ už pře

dem diskvalifikuje toho, kdo by chtěl studovat „za děl

nické peníze“ na vysoké škole. – Sledovat na konkrétních

dokladech, jaký výraz dostávaly takovéto ideologickový

chovné prvky v komunistické řeči: to by rovněž patřilo

do terénního průzkumu, o němž zde uvažujeme.

7)

6) Teď by se mohlo zdát, že propadám jakémusi teleologickému po

kušení. Nic takového. Nešlo přece o nic menšího než o „přeměnu vě­

domí“, která měla znamenat, že se lidé „ztotožní s cíli socialistické

společnosti, s metodami její výstavby“. Nechme stranou interpretační

problém, jaký smysl zde může mít výraz „ztotožnění“. V každém pří

padě k tomuto účelu bylo nezbytné vytvořit celou škálu adekvátních

výchovných prostředků („uplatnit ideologickou výchovu jako vý­

znamný nástroj řízení společnosti“). Viz Miloslav Chlupáč, Textová

příloha, str. 260.

7) Musela se k tomu zachovat spousta doličného materiálu. V posledně

uvedeném případě jsou to celé hory nejrůznějších „posudků“, které se

snad neztratily tak úplně ze světa. Považme jen, jaká dobrozdání prová

zela uchazeče o středoškolské či vysokoškolské studium k přijímacím

zkouškám:

– posudek třídního či ředitele školy nižšího stupně („straní se kolek

tivu“, „zaostává ve sběru surovin“, „nezapojil/a/ se do Pionýru/ČSM“

atp.); (XII)

V textech zahrnutých do této knihy jsem analyzoval ko

munistickou řeč v její „nejhustší“ podobě, jak se prezentovala v Rudém právu, Tribuně a podobných stranických tiskovinách, v materiálech pro „posluchače stranického vzdělávání“ atp. V této koncentrované formě, která jí patrně vynesla ono přízvisko „dřevěná“ (discours de bois), působila oficiální řeč dojmem tak třeskuté pitvornosti, ba zrůdnosti, že to leckdy svádělo (zejména v pozdní, úpadkové fázi režimu) k podceňování možných účinků tohoto diskursu na sociální organismus: takovým blábolům přece nikdo nevěří! Nuže, jednak to nebylo vždy tak úplně pravda, v padesátých letech zřejmě jistá část společnosti i tomu blábolu docela ochotně popřávala sluchu; hlavně však, při takovémto lehkovážně pohrdavém přístupu se zapomínalo, že oficiální diskurs pronikal do veřejného života ještě také ve druhém, třetím, čtvrtém nálevu, přičemž postupně ztrácel svou nestvůrnou mimolidskost, až nakonec v n-tém nálevu mohl se téměř podobat normální lidské řeči. Při zamyšlení nad účinností komunistické propagandy musíme tedy brát v úvahu odstupňovanou koncentraci, s níž působila v různých sociálních sférách; snad by tu jako schematické znázornění mohla posloužit soustava soustředných kruhů (nebo ruská matrjoška). Víme ostatně, že pojem diskursu není vázán na určitou předem danou literární formu; je to kategorie z vyšší roviny jazykového universa, než v jaké rozeznáváme literární druhy, žánry a styly.

Je samozřejmé, že rozlišování řečených stupňů kon

centrace, aby mělo nějakou vědeckou váhu, muselo by se opírat o textový rozbor konkrétních promluv: nejde tu o dojem, jaký komunistická řeč v někom vyvolá či nevy

– posudek na rodiče od zaměstnavatele („nemá kladný vztah k lidovědemokratickému/socialistickému zřízení“, „neangažuje se v masových organizacích“ atd.);

– posudek od uličního výboru KSČ, resp. domovního důvěrníka („rodina chodí do kostela, synek dokonce ministruje“). Později přibyla další kriteria: otec vyloučen z KSČ, neprošel u prověrek („nesouhlasí se vstupem vojsk“) atd.

Co všechno by se dalo z takových materiálů vytěžit pro studium komunistické řeči! Zlatý důl.

(XIII)

volá, nýbrž o strukturu textů, v nichž se realizuje. (Netřeba zdůrazňovat, že to znamená tvrdou práci právě pro lingvisty.)

Vezměme příklad z doby nám relativně nejbližší: oficiální kampaň proti Chartě 77. Žádný umělec (byť i sebezbabělejší) by asi nebyl podepsal tzv. Antichartu, kdyby její text byl psán stejným stylem jako tehdejší úvodníky Rudého práva (pro „naše tvůrčí pracovníky“ to bylo třeba přece jen trochu naředit). Podobné kontrasty můžeme ostatně pozorovat i v době předválečné: přenesme se do roku 1930 a srovnejme si protokoly ze zasedání Kominterny a Fučíkovu Tvorbu. Původně jsem ani netušil, že se mi ta předmluva takhle rozroste. Ale nastínil jsem aspoň svou představu, jak by se dal koncipovat budoucí průzkum společenské funkce komunistické řeči. Konečným výsledkem by mohla být jakási mapa ideologického znečištění duchovního a myšlenkového prostředí, v němž tehdejší společnost žila.

Mohou-li k tomu účelu posloužit jako skromné východisko moje dávné analýzy, říkám si, nekonal jsem tu práci nadarmo. LEDEN 2016 PETR FIDELIUS

(XV)

Předmluva [k prvnímu vydání]

PŘEDMLUVA [K PRVNÍMU VYDÁNÍ]

 

 

 

Vydávat znovu – osm let po pádu komunistického reži

mu – analýzy komunistické řeči, které předtím už dob

rých deset let kolovaly v samizdatu a byly i knižně vydány

v zahraničí, to je rozhodnutí, které si autor aspoň sám

pro sebe musí nějak zdůvodnit. Do jisté míry lze tento

ediční krok ospravedlnit poptávkou vyplývající z toho, že

samizdatové a exilové publikace nejsou dnes běžně do

stupné; mnohokrát jsem byl po listopadu 1989 dotazo

ván, od lidí mně známých i (do té doby) neznámých, kdy

už „to“ konečně vyjde tiskem. Druhým, snad ještě závaž

nějším motivem je pro mne skutečnost, že u nás dodnes

neexistuje nejen nějaké lepší, ale vůbec žádné jiné zpra

cování daného tématu (částečně se problematiky dotýká

pouze Macura ve Šťastném věku, 1992). Pro českou ling

vistiku jako by byl tento jazykový fenomén neexistoval.

Můj dávný pokus zůstal kupodivu osamocen.

Nemohu se zde bohudík uchýlit k frázi, kterou autoři

v podobných případech v předmluvách obvykle užívají,

totiž že dnes bych to celé napsal jinak. Neboť po pravdě

řečeno dnes bych se nejspíš do takového podniku vůbec

nepouštěl. Odradila by mě neobyčejná šíře a spletitost

daného problému. Pojednat jej adekvátně ve všech jeho

aspektech a dimenzích znamenalo by napsat encyklope

dické dílo, k jehož zpracování by bylo zapotřebí celého

týmu autorů, odborníků v různých disciplinách. V sedm

desátých letech – jako obyčejný topič v kotelně – jsem si

tyto starosti nemusel připouštět. Téma přede mnou ne

stálo jako předmět akademického výzkumu, nýbrž jako (XVI) výzva každodenní, naléhavé skutečnosti. Úvodníky Rudé­ ho práva nastolovaly otázku komunistické řeči jako předmět reflexe aktuální životní zkušenosti. Jakou funkci tu jazyk vlastně plní? Zprvu mě upoutala jeho (nezáměrná) funkce estetická. Vychutnával jsem magii „stranického slova“ a pro vlastní potěchu a pobavení jsem z jeho „poetického“ potenciálu čerpal látku k různým jazykovým hříčkám. Takto se v oné době jistě bavili mnozí, a já jsem nikdy necítil potřebu chodit s podobnými kreacemi na veřejnost. Budiž mi nicméně dovoleno, při této výjimečné příležitosti, jako doklad ryze neakademického východiska mého pozdějšího bádání uvést aspoň dvě ukázky.

narodil jsem se a dokud žiji NA SMETIŠTĚ

běžím v duchu závěrů a po linii DĚJIN

v podmínkách přechodu k novým formám NA SMETIŠTĚ

vždy v čele boje proti zastaralým normám DĚJIN

a za nápravu všech negativních rysů NA SMETIŠTĚ

tady není a nemůže být kompromisů DĚJIN

konstruktivně podporuji vývoj situace NA SMETIŠTĚ

ve prospěch prohloubení tvůrčí stabilizace DĚJIN

ve prospěch upevnění zdravé mobilizace NA SMETIŠTĚ

já narodil jsem se a dosud žiji Z takovýchto etud pak vznikaly rozsáhlejší kompozice, jako například:

ÓDA NA REALITU

poezie prý je odraz reality

realita je když nejsou byty

realita je když lejno muší

rozleptává zvolna tvoji duši

realita to je nikdy neskončená prověrka

realita to je pepřem zasypaná oděrka

realita je ta zem kde zítřky zívají

kde muklové píseň práce zpívají

realita to je vyčerpané konto

realita to je bronto bronto BRONTO

(XVII)

realita toť přehlasovaný otazník

toť vyceněný kádrový dotazník

toť pevný základ pro tvou jistotu

realita je když neudržíš čistotu

realita je když z kanálů se voda vrací

když se musí ježibaba živit prací

realita je když teta

Alžběta když teta realita

je když

REALITA JE BOJ

realita toť třídní boj

realita toť v prdeli oj

realita je boj idejí

v němž budulíni mizejí

boj o zrno

boj o vědomí

boj o široké masy

boj o zítřek

boj o mladého člověka

boj o putovní zástavu

boj o nekompromisní plnění

boj o pravidelnou stolici

boj o komplexní hodnocení

boj o holou zadnici

realita je boj O PÍĎ V CELÉ NAHOTĚ

realita toť třídní boj O PÍĎ V CELÉ NAHOTĚ

realita toť v prdeli oj O PÍĎ V CELÉ NAHOTĚ

realita je boj idejí O PÍĎ V CELÉ NAHOTĚ

v němž budulíni mizejí

boj proti parazitům

boj proti fluktuantům

boj proti jehovitům

boj proti kverulantům

boj proti pozůstatkům

boj proti přežitkům

boj proti pochybným vzorům

boj proti všem nesprávným názorům

(XVIII)

realita je boj

proti falešným hodnotám REALITA JE BOJ

proti jednostranné kritice REALITA JE BOJ

proti samozvané skutečnosti REALITA JE BOJ

proti bublině jež zákonitě splaskla REALITA JE BOJ

proti bílým vránám REALITA JE BOJ

proti černým pasažérům REALITA JE BOJ

proti všem kdo nemají správnou jízdenku REALITA JE BOJ

proti všem kdo nemají dobré úmysly REALITA JE BOJ

proti všem kdo kálejí do vlastního hnízda REALITA JE BOJ

realita toť třídní boj NA VŠECH FRONTÁCH

realita toť v prdeli oj NA VŠECH FRONTÁCH

realita je boj idejí NA VŠECH FRONTÁCH

v němž budulíni mizejí NA VŠECH FRONTÁCH

boj za dosažení

boj za udržení

boj za posílení

boj za upevnění

boj za prohloubení

boj za dovršení

boj za překonání

boj za další úspěchy A NIKDY JINAK

za další rozvoj pozitivních přeměn A NIKDY JINAK

za důslednou realizaci všech závěrů A NIKDY JINAK

za záchranu rekursivní permutace A NIKDY JINAK

za zájmy polotovarů A NIKDY JINAK

za čistotu principů A NIKDY JINAK

za maximální ztotožnění A NIKDY JINAK

boj za klady proti záporům

boj za akci proti reakci

boj za všechno proti všem

realita je boj JAKO BETON

realita toť třídní boj JAKO BETON

realita toť v prdeli oj JAKO BETON

realita je boj idejí JAKO BETON

v němž budulíni mizejí

(XIX)

realita to je předmět prodeje a koupě

budulíne co se tváříš proboha tak hloupě

realita SEDM PATER PRO TISÍCE PŘÁNÍ

realita sedm přání pro tisíce pater

realita to je naše slavná alma mater

toť pedel povýšený na rektora

toť Macocha při pohledu shora

honička na zrádce na hyeny

odkaz tvořivě rozvíjený

ten odkaz zděný /HOVNO/ ten zděděný

odkaz náš svatý

a nedotknutelný tvořivě vzatý

na nebe kde zůstává svěží

i když léta léta běží

jak pohyblivá Madla po linii

jak moje Anna Líza která V CELÉ NAHOTĚ

je O PÍĎ blíže životu čím /HOVNO/ tím blíže

životu čím život /HOVNO/ čím PÍĎ je praxi

reality máme tolik kolik se vejde jaksi

BRONTOSAURŮ

na špičku

jehly Při těchto „poetických“ hrátkách však neodbytně vystupovala otázka po referenční funkci komunistického jazyka. O čem se tu vlastně mluví? Mluví se tu vůbec o něčem? Dávají všechny ty – mnohdy tak bizarní – jazykové projevy, jež přináší Rudé právo, nějaký smysl? Brzy jsem zjistil, že v komunistické řeči vládne jakýsi řád, že je to opravdu řeč o nějakém světě, byť to byl svět „imaginární“, tedy určitý ideologický obraz světa. A tak jsem začal zkoumat obsah základních pojmů, o něž se tato řeč opírá, vzájemné vztahy mezi nimi, její „stavební principy“. Mým nejsilnějším badatelským zážitkem bylo poznání, že ve své vlastní řeči podává komunistický režim naprosto přesný obraz o své povaze.

Je zbytečné zdůrazňovat dílčí charakter mého zkoumání komunistické řeči. Zajímala mě především její dimenze sémantická. V tomto ohledu jsem myslím dostatečně prokázal, že tu nejde o nesmyslný „blábol“ o ničem, ani o amorfní chuchvalec „lží“, nýbrž o regulérní řeč, která (přinejmenším o svém producentu a jeho vi

(XX)

dění světa) něco skutečně říká. Každá řeč – každé užití

jazyka – má ovšem i svůj aspekt pragmatický, a tady je

v případě komunistické „propagandy“ jistý kámen úra

zu. Máme tu co činit se zvláštním druhem jazykové ko

munikace, kde především není namnoze jasné, kdo

vlastně mluví ke komu. Kdo promlouvá v úvodnících Ru­

dého práva nebo v sáhodlouhých projevech různých po

litických činitelů? Strana? Ústřední výbor? Nebo prostě

„my“? Zdá se, že v tom únavném opakování obecných

tvrzení, kde jedno předpokládá druhé a všechna jsou ve

své vzájemné podmíněnosti podávána jako provždy plat

né a zásadně nezpochybnitelné pravdy, není pro indivi

duální subjekt promluvy žádné místo. Stejně mlhavý

a neurčitý je adresát těchto jazykových projevů. Zdá se,

jako by si komunistická řeč spolu se svým obrazem světa

konstruovala rovněž adresáty, o nichž předpokládá, že

její „svět“ plně sdílejí, že jsou již přesvědčeni, že už „vě

dí“ (srv. oblíbený obrat „náš lid dobře ví, že...“); její jazy

kové projevy stojí vesměs na předpokladu široce sdílené

samozřejmosti výpovědí, jejichž subjektem je jakési neu

rčené, universální „my“ („je známo, že...“).

Protože takovýto ideální adresát – houba vděčně sající

„stranické slovo“ – se v reálném světě, v němž jsme žili,

pochopitelně nevyskytoval, svádělo to často k lehkovážné

mu podceňování nepříznivých dopadů, jež mohl mít fe

nomén komunistické řeči na „ekologii“ jazyka a myšlení

ve společnosti – pod chatrnou záminkou, že tomu přece

stejně nikdo „nevěří“. Nad otázkou účinnosti oficiální

propagandy jsem se mnohokrát zamýšlel, leč bez valného

úspěchu: nepodařilo se mi ji ani adekvátně formulovat.

1)

Otázka ta ovšem přesahuje oblast lingvistické analýzy

a úzce souvisí zvláště s faktem monopolu komunistické

řeči ve veřejné komunikaci. A to nás přivádí ke druhému

význačnému rysu komunistického užívání jazyka, pokud

jde o jeho dimenzi pragmatickou, totiž k výslovnému zá

1) Věnoval jsem tomuto tématu esej O zacházení se slovy, který tvořil součást

mnichovské edice Jazyk a moc. Výsledek mého tehdejšího uvažování mi dnes

připadá natolik neuspokojivý, že jsem tento text z přítomného vydání vyloučil.

[Pozn. 2016: Jako dobový dokument jsem jej později zařadil do knižního výboru

ze samizdatových ročníků Kritického sborníku (Triáda 2009, str. 67–75).]

(XXI)

měru působit na vědomí „našich lidí“ za účelem jeho

„přeměny“, která by znamenala „ztotožnění“ s progra

mem a metodami strany jakožto řídící složky společnosti.

Komunistická propaganda se nikdy netajila tím, že slovo

je pro ni „ideovou zbraní“, výchovným prostředkem, tedy

v podstatě mocenským nástrojem. To přímo provokovalo

iluzi, kterou bych dnes nazval „iluzí záměrnosti“, a sice

představu, že jde o jakousi „novou řeč“, kterou si totalit

ní moc záměrně vytváří jako nástroj k ovládnutí, ba och

romení lidské mysli. Porůznu se pak vyskytovaly snahy

konceptualizovat tuto představu jako „zneužívání“ jazy

ka, jeho „účelovou manipulaci“ či „korupci“ apod. Toto

pokušení bylo zvláště silné v době kolem orwellovského

roku 1984. Zpětně musím přiznat, že ani já jsem se této

iluzi záměrnosti nedokázal zcela ubránit, i když jsem si

uvědomoval, že komunistická řeč a odpovídající obraz

světa byly v základních rysech hotovy dávno před tím, než

bylo u nás nastoleno „socialistické společenské a státní

zřízení“, a že komunistická řeč není zdaleka pouhou

propagandou, účelově zaměřenou navenek, nýbrž že

„svazuje“ do značné míry i mysl svých producentů: sva

zovalo je právě určité vidění světa, pročež nemohli tak

docela říkat, co by se jim zachtělo, jen aby někoho „okla

mali“. Tento omezující, svazující prvek, vlastní každému

typu řeči, se v sedmdesátých letech zajímavě projevoval

i v jazykových projevech tzv. eurokomunistů či komunis

tických „disidentů“.

Otázka genealogie komunistické řeči je neobyčejně slo

žitá a zahrnuje řadu problémů sociolingvistických, sociál

něpsychologických i  politologických. Její řešení by si

vyžádalo mj. srovnávací analýzu řeči nacistické, u nás

dobře dostupné v domácí variantě protektorátní. To všechno

jsou debita, jichž se budou muset případně ujmout jiní.

Další průzkum této problematiky, u nás pohříchu zane

dbané, neztratil po zhroucení komunismu na aktuálnosti,

spíše naopak: nebezpečí, že tato rozvrácená civilizace

zplodí nějaké jiné, nové formy totalismu, není rozhodně

zažehnáno. Padesátileté zkušenosti nás učí, že není třeba

čekat na skutky (to už bývá pozdě), ale že celkem spoleh

livě platí zásada: podle řeči jejich poznáte je.

(XXII)

Pro přítomné vydání jsem všechny tři studie důkladně

revidoval. U prvních dvou musely být redakční zásahy

místy poměrně ostré: jednak bylo třeba napravovat sty

listické prohřešky začínajícího autora, jednak bylo nut

né redukovat na minimum přesahy v textu i v doku

mentaci, dané okolnostmi jejich vzniku (viz poznámku

pod čarou na s. 120). Všechny úpravy se však týkaly pouze

slovesného vyjádření či formy podání; nedotčen zůstal

samozřejmě základní charakter textu, pokud jde o po

stupné osvojování dané látky: je tak například dobře pa

trné, jak dlouho mi trvalo, než jsem byl s to (vlastně až

v předvečer pádu režimu) podat koherentní výklad prin

cipu „velké sekyry“ či samého pojmu „socialismu“. Ex

cerpovaný materiál pokrývá vlastně jen několik málo

let; mohl by být snadno rozšířen formou jakési malé čí

tanky, to je ovšem projekt, o jehož uskutečnění může

rozhodnout jedině budoucí poptávka. I tak se domní

vám, že sebrané doklady mohou posloužit k dalším

analýzám, a v tom také spatřuji hlavní smysl přítomné

publikace.

Při stylistické redakci starších textů bylo mi leckdy in

spiračním vodítkem vynikající francouzské přetlumoče

ní od paní Eriky Abrams, na kterou v této souvislosti

vděčně vzpomínám. Když si v duchu vybavím onu dobu,

je tomu bezmála dvacet let, kdy jsem s rozborem jazyka

Rudého práva začínal, cítím potřebu poděkovat přede

vším své ženě, která byla vždycky mou první čtenářkou

a nesla se mnou všelikou nejistotu tehdejších časů, ja

kož i všem, kteří přátelskou radou a povzbuzením prová

zeli mé první krůčky na „neprošlapané cestě“ poznání

komunistické řeči, zvláště Jaroslavu Kořánovi, Rudolfu

Kučerovi, Jiřímu Kovaříkovi, Karlu Šprunkovi. S vděč

ností vzpomínám též na písařky, které pořizovaly první

opisy mých prací, zejména na paní Evu Veseckou a Jiři

nu Čílovou. A v neposlední řadě patří můj dík Robertu

Krumphanzlovi, bez jehož vytrvalého naléhání a bedlivé

editorské supervize by přítomný svazek nemohl spatřit

světlo světa.

PRAHA, ŘÍJEN 1997                                   PETR FIDELIUS 

LID, DEMOKRACIE, SOCIALISMUS (1978)

 

 

Lid, demokracie, socialismus

PŘÍSPĚVEK

KE STUDIU POJMOSLOVÍ

SOUČASNÉ OFICIÁLNÍ

PROPAGANDY

(1978)

 

Panu Z. Sváčkovi

z Českých Budějovic

 

 

 

 

«Chtěl bych poděkovat za to,

že se Rudé právo vrátilo

ke každodenním úvodníkům.

Jsou velmi zdařilé.»

Z. Sváček z Českých Budějovic

(RP, 18. 9. 1978, s. 3)

 

(17)

Slovo úvodem

SLOVO ÚVODEM

 

 

 

 

 

Společnost, ve které žijeme, je poznamenána ustavič

ným a takřka všudypřítomným působením oficiální pro

pagandy. Rozptýlenému konzumentu se většinou jeví ja

ko amorfní chuchvalec „lží“, jejichž jediným smyslem

a důvodem je demagogické „ospravedlňování“ aktuální

stranické politiky; jako podivné „šílenství“ jazyka, posta

veného do služby momentálním potřebám a zájmům

mocenského centra. Oficiální propaganda se takovým

způsobem skutečně mnohdy prezentuje, nechceme tuto

její tvář popírat. Soustředíme-li se však pouze na tento

aspekt, nutně nám unikne její celková stavba logická

a myšlenková.

Při pozornějším pohledu zjistíme, že nám oficiální

propaganda předkládá podivuhodně ucelený a vnitřně

prokomponovaný model společnosti. Vnímavému pozo

rovateli se tu otvírá sugestivní svět se zvláštní, nezamě

nitelnou atmosférou, odpovídající jistému vyhraněnému

způsobu myšlení. Chceme-li pochopit, na jakých princi- (18) pech je tento imaginární svět postaven, tedy jak to ve světě oficiální propagandy chodí a proč, musíme se nejprve naučit rozumět řeči, kterou se zde mluví. A k tomu právě chceme přispět touto studií.

Vybrali jsme si několik základních pojmů, na nichž celá konstrukce oficiální propagandy spočívá, a pokusíme se co možná nepředpojatě prozkoumat jejich obsah. Nemíníme při tom s výroky oficiální propagandy polemizovat, nýbrž zachytit smysl toho, co říká. Vycházíme totiž z předpokladu, že opravdu něco říká; že nejde o neuchopitelný, ze dne na den se měnící „blábol“, ani o výraz čiré libovůle jednotlivých pisatelů. V dokumentaci se opíráme především o Rudé právo, list bezpochyby nad jiné autoritativní, o němž lze mít za to, že tlumočí ze všech nejautentičtěji oficiální názory a postoje.

K nejfrekventovanějším a přitom na první pohled nejméně jasným výrazům v oficiální politické terminologii patří «lid». Podle našeho názoru má tento pojem klíčový význam pro pochopení všeho ostatního. Obrazně řečeno, právě «lid» otvírá bránu do «světa socialismu». Tvoří proto východisko našeho šetření.

 

(19)

Lid a jeho úloha

LID A JEHO ÚLOHA

 

 

 

«Otvírám každý den své oblíbené

Rudé právo s napětím, co zajímavého

přináší. Nikdy nejsem zklamána.»

Y. Nečasová, Drásov

(Haló sobota, 23. 9. 1978, s. 5) Vyjděme z faktu, jenž stojí mimo jakoukoli pochybnost: žijeme ve státě o určitém počtu občanů. Vzhledem k tomu může mít termín «lid» dva podstatně odlišné významy: buď se vztahuje na všechny občany, míní se jím tedy souhrn občanů daného státního celku, nebo se vztahuje jen na některé občany, označuje tedy pouze určitou kategorii občanů daného státu. První pojetí můžeme pro jednoduchost nazvat celkovým nebo globálním, druhé pak omezujícím nebo restriktivním.

Ještě než se vydáme na procházku Rudým právem,

podívejme se, co praví v této věci Slovník spisovného ja­ zyka českého (Praha, Academia 1971). «Lid» je tu definován jako «široké pracující vrstvy společnosti» a mezi příklady se na prvním místě uvádí spojení «pracující lid». Ano, tenhle přívlastek opravdu velmi často doprovází jméno «lid» – ale jakou tu má vlastně funkci? Na první pohled se zdá nadbytečný, vždyť pracovní činnost je už z definice samé nutným atributem «lidu». O jakou «práci» tady jde? Co přesně znamená výraz «pracující»? Slovník nás opět poučí, že «pracující» je ten, «kdo pracuje (ve význa- (20) mu 2, tj. vykonává nějakou práci pro obživu), je zaměstnán». To jsou tedy «pracující». Ale jsou tu také důchodci, ženy v domácnosti, studující a osoby, které z rozmanitých příčin pracovat nemohou: nemocní, invalidé apod. Patří tyto «nepracující» skupiny občanů do «lidu», nebo ne? Kdybychom se spolehli na slovníkovou definici, odpověď by musela být záporná. Sama kategorie «pracujících» však není jednoznačně vymezena. «Pracovat pro obživu» je širší pojem nežli «být zaměstnán». Mohli bychom se tázat dále: jsou plnohodnotnými «pracujícími» i občané, kteří sice «pracují pro obživu», ale nejsou v zaměstnaneckém poměru?

Vraťme se ještě k výrazu «pracující lid». Na jedné straně by mohl mít zkoumaný přívlastek (teoreticky) význam specifikující, jako třeba ve výrazu «pracující důchodce»; důchodce jako takový není charakterizován pracovní činností, někteří důchodci však pracují. Tato eventualita by ovšem předpokládala existenci jakéhosi «lidu nepracujícího», což by bylo v rozporu s definicí uvedenou ve slovníku. Na druhé straně jsou přívlastky, které význam podstatného jména neomezují, vyjadřují pouze jistý znak, který do obsahu daného jména patří z povahy věci samé. Jako když řekneme «smrtelný člověk». Smrtelnost je vlastnost, kterou u každého člověka nutně předpokládáme; bytost, která by nebyla (v biologickém smyslu) smrtelná, bychom nemohli označit jménem «člověk». V takovém významu by se přívlastek «pracující» ve spojení «pracující lid» shodoval se slovníkovou definicí, stavěl by nás však před otázku, zda «práce pro obživu», či dokonce v užším smyslu zaměstnanecký poměr, je opravdu nutným předpokladem přináležitosti k «lidu».

Tak pouhý pohled do slovníku nás přivádí k zamyšlení nad zásadní otázkou hranic «lidu» a kriterií příslušnosti k němu. Pokusíme se najít odpověď v Rudém právu.

1)

H H H

1) Není-li uvedeno jinak, místa v citacích tištěná kurzívou jsou vždy vyznačena námi.

(21)

Vezměme například úvodník s výmluvným názvem Po boku lidu (RP, 1. 2. 1977). Už sama slovní formulace napovídá, že «lid» je tu pojat restriktivně: kdyby k němu patřili všichni občané, kdo by pak kráčel po jeho boku? Z textu se dovídáme, že v tomto postavení souputníků jsou – umělečtí pracovníci. [1] «[...] provolání je jasnou a srozumitelnou odpovědí na otáz

ku, na čí straně stojí naši umělečtí pracovníci.» [2] «[...] přesvědčivé vystoupení našich nejpřednějších umělců,

jímž znovu stvrdili své místo po boku lidu.» Podobně se o umělcích mluví i jinde: [3] «Řekli své jasné slovo socialistických umělců, kteří se z lidu

zrodili a s lidem jdou.»

(Úvodník, RP, 31. 1. 1977)

[4] «Naši umělci jsou s lidem a lid s nimi. Prokazuje to nezvratně

široký ohlas, spontánní souhlas pracujících.» (Tamtéž) Z toho zřejmě vyplývá, že umělci, ač se «z lidu zrodili», nejsou jeho součástí, neboť «jsou po jeho boku». (Ledaže by se nám tu nabízela neobvyklá podívaná na část kráčející vedle celku, do něhož patří...) Umělci tedy do «lidu» nepatří, ale nicméně jsou s «lidem» úzce spjati. Když pisatel úvodníku líčí tento svazek, upadá na chvíli do mystického vytržení: [5] «Tací jsou naši umělci. Jsou s touto líbeznou, překrásnou ze

mí, jsou jedno tělo, jedna krev, dýchají s tímto lidem.» (Tamtéž) V témže úvodníku lze číst i tento pozoruhodný výrok: [6] «Hlas lidu zazněl naplno ze slov, která tu pronesli Jan Kozák,

Bohumil Říha, Jan Seidel a další umělci.» Jak tomu máme rozumět? Tvoří snad pp. Kozák, Říha a Seidel výjimku a patří – ač umělci – mezi «lid»? Nebo je (22) to třeba chápat tak, že uvedení umělci – ač sami do «lidu» nepatří – jsou jakýmisi médii, jejichž ústy čas od času «lid» promlouvá? A za jaké zásluhy se právě jim dostalo této cti?

«Umělci kráčející s lidem»: podivná vize. Dokázali by

chom si jakž takž představit, že by umělci šli ruku v ruce dejme tomu s dělníky nebo s rolníky – ale s «lidem»? S kým to ti naši umělci vlastně jdou? Komu to stojí po boku? [7] «Všichni poctiví, čestní lidé této země jdou se stranou, pracu

jí pro rozvoj socialistické společnosti, pro zítřky této země.

V jedné frontě s lidem jde i všechno to nejlepší, co naše kultu

ra má.» (Úvodník, RP, 1. 2. 1977) Při čtení této pasáže se vnucuje dojem, že pisatel v druhé větě zaměnil termín «strana» termínem «lid». Jde o pouhé nedopatření, anebo má tato záměna hlubší smysl? Je to odpověď na naši otázku, řekne-li se, že «jít s lidem» rovná se «jít se stranou»? Vzniká tím jen další otázka: v jakém vztahu jsou «lid» a «strana»? Kdyby mezi nimi byl vztah totožnosti, těžko by mohl Jan Fojtík tvrdit, že pro současné období je charakteristické «pevné sevření [sic!] strany a lidu» (RP, 24. 1. 1978, s. 1); «strana» a «lid» musí být dvě odlišné entity.

Ale co je tedy ten «lid», po jehož boku kráčejí umělci?

V citátu [4] je naznačeno, že jsou to «pracující». Z toho by vyplývalo, že umělce nelze počítat mezi «pracující». Proti tomu bohužel stojí jiné doklady, jež máme k dispozici: [8] «[...] naše úspěchy v rozvoji národního hospodářství, životní

úrovně a kultury by nebyly možné, kdyby o ně jednotně ne

usilovali všichni naši pracující, ať rubají uhlí, sklízejí vysoké úrody,

či tvoří nová umělecká díla.» (Tamtéž) Podle toho se zdá, že do kategorie «pracujících» patří i umělci – minimálně spolu s horníky a rolníky. Na jiném místě je situace vyjádřena přímo s aritmetickou řízností:

(23)

[9] «Nyní jim [rozuměj těm, kdož se snaží ostouzet naši repub

liku – pozn. P. F.] dává odpověď výkvět naší kultury, když před

tím své odhodlání a postoje vyjádřily tisíce pracujících. Tedy

všechen náš lid podporuje politiku komunistické strany.»

(Úvodník, RP, 31. 1. 1977) Na této formulaci je pozoruhodné, že umělci nejsou počítáni mezi «pracující», a přesto tvoří součást «lidu».

Musíme přiznat, že si s tím vším jaksi nevíme rady. Na příkladu jedné skupiny občanů – uměleckých pracovníků – jsme poznali, jak obtížné je zjistit, zda ta či ona konkrétní složka společnosti opravdu patří k «lidu», nebo ne. Jediná věc se zdá být jistá: «lid» sestává ne-li úplně, tedy aspoň z větší části z «pracujících». Otázkou zůstává, kdo vlastně patří do kategorie «pracujících» a zda k «lidu» náleží i ti, kdož «nepracují».

H H H

Někdo by mohl namítnout, že to celé je jen malicherné hádání o slovíčka; vždyť termíny jako «lid», «národ», «stát» jsou už tradičně natolik významově rozkošacené, že není divu, projevuje-li se jistá rozkolísanost i v jazyce oficiální propagandy. Tento stav se ostatně odráží v naší běžné řeči: říkáme mezinárodní vztahy, a myslíme tím vztahy mezistátní; říkáme znárodnění, a myslíme přitom zestátnění, popřípadě (teoreticky) zespolečenštění – a tak bychom mohli ještě hezky dlouho pokračovat.

Kdyby šlo o problém čistě terminologický, kdyby byla v sázce jen přesnost sociologických kategorií, pak bychom věru neměli důvod k znepokojení. Naši pozornost však upoutává pádný hlas Klementa Gottwalda:

<


       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist