načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Řeč komunistické moci - Petr Fidelius

Řeč komunistické moci

Elektronická kniha: Řeč komunistické moci
Autor: Petr Fidelius

- Autorizované knižní vydání tří studií věnovaných sémantickému rozboru jazyka komunistické propagandy sedmdesátých a osmdesátých let, zvláště úvodníků Rudého práva a projevů ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  191
+
-
6,4
bo za nákup

hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%hodnoceni - 0%   celkové hodnocení
0 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » TRIÁDA
Dostupné formáty
ke stažení:
PDF, EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2012
Počet stran: 216
Rozměr: 19 cm
Vydání: Vyd. 1.
Skupina třídění: Politika
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
Nakladatelské údaje: Praha, Triáda, 1998
ISBN: 978-80-861-3803-9
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Autorizované knižní vydání tří studií věnovaných sémantickému rozboru jazyka komunistické propagandy sedmdesátých a osmdesátých let, zvláště úvodníků Rudého práva a projevů tzv. stranických činitelů: Lid, demokracie, socialismus (1978), Pohádka o Stalinovi (1980) a Zrcadlo komunistické řeči (1989). První dvě studie byly původně publikovány v samostatných samizdatových edicích, později byly pojaty do neautorizovaného exilového vydání autorových prací v souboru Jazyk a moc (Mnichov, Arkýř 1983), který vyšel také ve francouzské verzi (v překladu Eriky Abramsové a s předmluvou André Glucksmanna), roku 1986 pod názvem L'esprit post-totalitaire (Paříž, Bernard Grasset).

Předmětná hesla
Zařazeno v kategoriích
Petr Fidelius - další tituly autora:
Řeč komunistické moci Řeč komunistické moci
 (e-book)
Řeč komunistické moci -- Nové, rozšířené vydání Řeč komunistické moci
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

EDICE

PAPRSEK

SVAZEK

DRUHÝ


LID, DEMOKRACIE, SOCIALISMUS

POHÁDKA O STALINOVI

ZRCADLO KOMUNISTICKÉ ŘEČI

(4)

Petr

Fidelius

Řeč

komunistické

moci

TRIÁDA

PRAHA

Kniha vychází s podporou

Fund for Central and East European

Book Projects

Vydání knihy podpořila

Nadace Český literární fond

© Petr Fidelius, 1998

Dictionary © Robert Krumphanzl, 1998

ISBN tištěné verze 80-86138-03-8

ISBN verze PDF 978-80-87256-30-5

(7)

Předmluva

PŘEDMLUVA

Vydávat znovu – osm let po pádu komunistického reži

mu – analýzy komunistické řeči, které předtím už dob

rých deset let kolovaly v samizdatu a byly i knižně vydány

v zahraničí, to je rozhodnutí, které si autor aspoň sám

pro sebe musí nějak zdůvodnit. Do jisté míry lze tento

ediční krok ospravedlnit poptávkou vyplývající z toho, že

samizdatové a exilové publikace nejsou dnes běžně do

stupné; mnohokrát jsem byl po listopadu 1989 dotazo

ván, od lidí mně známých i (do té doby) neznámých, kdy

už „to“ konečně vyjde tiskem. Druhým, snad ještě závaž

nějším motivem je pro mne skutečnost, že u nás dodnes

neexistuje nejen nějaké lepší, ale vůbec žádné jiné zpra

cování daného tématu (částečně se problematiky dotýká

pouze Macura ve Šťastném věku, 1992). Pro českou ling

vistiku jako by byl tento jazykový fenomén neexistoval.

Můj dávný pokus zůstal kupodivu osamocen.

Nemohu se zde bohudík uchýlit k frázi, kterou autoři

v podobných případech v předmluvách obvykle užívají,

totiž že dnes bych to celé napsal jinak. Neboť po pravdě

řečeno, dnes bych se nejspíš do takového podniku vůbec

nepouštěl. Odradila by mne neobyčejná šíře a spletitost

daného problému. Pojednat ho adekvátně ve všech jeho

aspektech a dimenzích znamenalo by napsat encyklope

dické dílo, k jehož zpracování by bylo zapotřebí celého

týmu autorů, odborníků v různých disciplinách. V sedm

desátých letech – jako obyčejný topič v kotelně – jsem si

tyto starosti nemusel připouštět. Téma přede mnou ne

stálo jako předmět akademického výzkumu, nýbrž jako (8) výzva každodenní, naléhavé skutečnosti. Úvodníky Rudé­ ho práva nastolovaly otázku komunistické řeči jako předmět reflexe aktuální životní zkušenosti. Jakou funkci tu jazyk vlastně plní? Zprvu mne upoutala jeho (nezáměrná) funkce estetická. Vychutnával jsem magii „stranického slova“ a pro vlastní potěchu a pobavení jsem z jeho „poetického“ potenciálu čerpal látku k různým jazykovým hříčkám. Takto se v oné době jistě bavili mnozí, a já jsem nikdy necítil potřebu chodit s podobnými kreacemi na veřejnost. Budiž mi nicméně dovoleno, při této výjimečné příležitosti, jako doklad ryze neakademického východiska mého pozdějšího bádání uvést aspoň dvě ukázky.

narodil jsem se a dokud žiji NA SMETIŠTĚ

běžím v duchu závěrů a po linii DĚJIN

v podmínkách přechodu k novým formám NA SMETIŠTĚ

vždy v čele boje proti zastaralým normám DĚJIN

a za nápravu všech negativních rysů NA SMETIŠTĚ

tady není a nemůže být kompromisů DĚJIN

konstruktivně podporuji vývoj situace NA SMETIŠTĚ

ve prospěch prohloubení tvůrčí stabilizace DĚJIN

ve prospěch upevnění zdravé mobilizace NA SMETIŠTĚ

já narodil jsem se a dosud žiji Z takovýchto etud pak vznikaly rozsáhlejší kompozice, jako například:

ÓDA NA REALITU

poezie prý je odraz reality

realita je když nejsou byty

realita je když lejno muší

rozleptává zvolna tvoji duši

realita to je nikdy neskončená prověrka

realita to je pepřem zasypaná oděrka

realita je ta zem kde zítřky zívají

kde muklové píseň práce zpívají

realita to je vyčerpané konto

realita to je bronto bronto BRONTO

(9)

realita toť přehlasovaný otazník

toť vyceněný kádrový dotazník

toť pevný základ pro tvou jistotu

realita je když neudržíš čistotu

realita je když z kanálů se voda vrací

když se musí ježibaba živit prací

realita je když teta

Alžběta když teta realita

je když

REALITA JE BOJ

realita toť třídní boj

realita toť v prdeli oj

realita je boj idejí

v němž budulíni mizejí

boj o zrno

boj o vědomí

boj o široké masy

boj o zítřek

boj o mladého člověka

boj o putovní zástavu

boj o nekompromisní plnění

boj o pravidelnou stolici

boj o komplexní hodnocení

boj o holou zadnici

realita je boj O PÍĎ V CELÉ NAHOTĚ

realita toť třídní boj O PÍĎ V CELÉ NAHOTĚ

realita toť v prdeli oj O PÍĎ V CELÉ NAHOTĚ

realita je boj idejí O PÍĎ V CELÉ NAHOTĚ

v němž budulíni mizejí

boj proti parazitům

boj proti fluktuantům

boj proti jehovitům

boj proti kverulantům

boj proti pozůstatkům

boj proti přežitkům

boj proti pochybným vzorům

boj proti všem nesprávným názorům

(10)

realita je boj

proti falešným hodnotám REALITA JE BOJ

proti jednostranné kritice REALITA JE BOJ

proti samozvané skutečnosti REALITA JE BOJ

proti bublině jež zákonitě splaskla REALITA JE BOJ

proti bílým vránám REALITA JE BOJ

proti černým pasažérům REALITA JE BOJ

proti všem kdo nemají správnou jízdenku REALITA JE BOJ

proti všem kdo nemají dobré úmysly REALITA JE BOJ

proti všem kdo kálejí do vlastního hnízda REALITA JE BOJ

realita toť třídní boj NA VŠECH FRONTÁCH

realita toť v prdeli oj NA VŠECH FRONTÁCH

realita je boj idejí NA VŠECH FRONTÁCH

v němž budulíni mizejí NA VŠECH FRONTÁCH

boj za dosažení

boj za udržení

boj za posílení

boj za upevnění

boj za prohloubení

boj za dovršení

boj za překonání

boj za další úspěchy A NIKDY JINAK

za další rozvoj pozitivních přeměn A NIKDY JINAK

za důslednou realizaci všech závěrů A NIKDY JINAK

za záchranu rekursivní permutace A NIKDY JINAK

za zájmy polotovarů A NIKDY JINAK

za čistotu principů A NIKDY JINAK

za maximální ztotožnění A NIKDY JINAK

boj za klady proti záporům

boj za akci proti reakci

boj za všechno proti všem

realita je boj JAKO BETON

realita toť třídní boj JAKO BETON

realita toť v prdeli oj JAKO BETON

realita je boj idejí JAKO BETON

v němž budulíni mizejí

(11)

realita to je předmět prodeje a koupě

budulíne co se tváříš proboha tak hloupě

realita SEDM PATER PRO TISÍCE PŘÁNÍ

realita sedm přání pro tisíce pater

realita to je naše slavná alma mater

toť pedel povýšený na rektora

toť Macocha při pohledu shora

honička na zrádce na hyeny

odkaz tvořivě rozvíjený

ten odkaz zděný /HOVNO/ ten zděděný

odkaz náš svatý

a nedotknutelný tvořivě vzatý

na nebe kde zůstává svěží

i když léta léta běží

jak pohyblivá Madla po linii

jak moje Anna Líza která V CELÉ NAHOTĚ

je O PÍĎ blíže životu čím /HOVNO/ tím blíže

životu čím život /HOVNO/ čím PÍĎ je praxi

reality máme tolik kolik se vejde jaksi

BRONTOSAURŮ

na špičku

jehly Při těchto „poetických“ hrátkách však neodbytně vystupovala otázka po referenční funkci komunistického jazyka. O čem se tu vlastně mluví? Mluví se tu vůbec o něčem? Dávají všechny ty – mnohdy tak bizarní – jazykové projevy, jež přináší Rudé právo, nějaký smysl? Brzy jsem zjistil, že v komunistické řeči vládne jakýsi řád, že je to opravdu řeč o nějakém světě, byť to byl svět „imaginární“, tedy určitý ideologický obraz světa. A tak jsem začal zkoumat obsah základních pojmů, o něž se tato řeč opírá, vzájemné vztahy mezi nimi, její „stavební principy“. Mým nejsilnějším badatelským zážitkem bylo poznání, že ve své vlastní řeči podává komunistický režim zcela pravdivý obraz o své povaze.

Je zbytečné zdůrazňovat dílčí charakter mého zkoumání komunistické řeči. Zajímala mne především její dimenze sémantická. V tomto ohledu jsem myslím dostatečně prokázal, že tu nejde o nesmyslný „blábol“ o ničem, ani o amorfní chuchvalec „lží“, nýbrž o regulérní řeč, která (přinejmenším o svém producentu a jeho vi

(12)

dění světa) něco skutečně říká. Každá řeč – každé užití

jazyka – má ovšem i svůj aspekt pragmatický, a tady je

v případě komunistické „propagandy“ jistý kámen úra

zu. Máme tu co činit se zvláštním druhem jazykové ko

munikace, kde především není namnoze jasné, kdo

vlastně mluví ke komu. Kdo promlouvá v úvodnících Ru­

dého práva nebo v sáhodlouhých projevech různých po

litických činitelů? Strana? Ústřední výbor? Nebo prostě

„my“? Zdá se, že v tom únavném opakování obecných

tvrzení, kde jedno předpokládá druhé a všechna jsou ve

své vzájemné podmíněnosti podávána jako provždy plat

né a zásadně nezpochybnitelné pravdy, není pro indivi

duální subjekt promluvy žádné místo. Stejně mlhavý

a neurčitý je adresát těchto jazykových projevů. Zdá se,

jako by si komunistická řeč spolu se svým obrazem světa

konstruovala rovněž adresáty, o nichž předpokládá, že

její „svět“ plně sdílejí, že jsou již přesvědčeni, že už „vě

dí“ (srv. oblíbený obrat „náš lid dobře ví, že...“); její jazy

kové projevy stojí vesměs na předpokladu široce sdílené

samozřejmosti výpovědí, jejichž subjektem je jakési neu

rčené, universální „my“ („je známo, že...“).

Protože takovýto ideální adresát – houba vděčně sající

„stranické slovo“ – se v reálném světě, v němž jsme žili,

pochopitelně nevyskytoval, svádělo to často k lehkováž

nému podceňování nepříznivých dopadů, jež mohl mít

fenomén komunistické řeči na „ekologii“ jazyka a myš

lení ve společnosti – pod chatrnou záminkou, že tomu

přece stejně nikdo „nevěří“. Nad otázkou účinnosti ofi

ciální propagandy jsem se mnohokrát zamýšlel, leč bez

valného úspěchu: nepodařilo se mi ji ani adekvátně for

mulovat.

*)

Otázka ta ovšem přesahuje oblast lingvistické

analýzy a úzce souvisí zvláště s faktem monopolu komu

nistické řeči ve veřejné komunikaci. A to nás přivádí ke

druhému význačnému rysu komunistického užívání ja

zyka, pokud jde o jeho dimenzi pragmatickou, totiž k vý

slovnému záměru působit na vědomí „našich lidí“ za

*) Věnoval jsem tomuto tématu esej O zacházení se slovy, který tvořil součást mni

chovské edice Jazyk a moc. Výsledek mého tehdejšího uvažování mi dnes připadá nato

lik neuspokojivý, že jsem tento text z přítomného vydání vyloučil.

(13)

účelem jeho „přeměny“, která by znamenala „ztotožně

ní“ s programem a metodami strany jakožto řídící slož

ky společnosti. Komunistická propaganda se nikdy neta

jila tím, že slovo je pro ni „ideovou zbraní“, výchovným

prostředkem, tedy v podstatě mocenským nástrojem. To

přímo provokovalo iluzi, kterou bych dnes nazval „iluzí

záměrnosti“, a sice představu, že jde o jakousi „novou

řeč“, kterou si totalitní moc záměrně vytváří jako ná

stroj k ovládnutí, ba ochromení lidské mysli. Porůznu se

pak vyskytovaly snahy konceptualizovat tuto představu

jako „zneužívání“ jazyka, jeho „účelovou manipulaci“

či „korupci“ apod. Toto pokušení bylo zvláště silné v do

bě kolem orwellovského roku 1984. Zpětně musím při

znat, že ani já jsem se této iluzi záměrnosti nedokázal

zcela ubránit, i když jsem si uvědomoval, že komunistic

ká řeč a odpovídající obraz světa byly v základních ry

sech hotovy dávno před tím, než bylo u nás nastoleno

„socialistické společenské a státní zřízení“, a že komu

nistická řeč není zdaleka pouhou propagandou, účelově

zaměřenou navenek, nýbrž že „svazuje“ do značné míry

i mysl svých producentů: svazovalo je právě určité vidění

světa, pročež nemohli tak docela říkat, co by se jim za

chtělo, jen aby někoho „oklamali“. Tento omezující, sva

zující prvek, vlastní každému typu řeči, se v sedmdesá

tých letech zajímavě projevoval i v jazykových projevech

tzv. eurokomunistů či komunistických „disidentů“.

Otázka genealogie komunistické řeči je neobyčejně slo

žitá a zahrnuje řadu problémů sociolingvistických, soci

álněpsychologických i politologických. Její řešení by si

vyžádalo mj. srovnávací analýzu řeči nacistické, u nás

dobře dostupné v domácí variantě protektorátní. To

všechno jsou debita, jichž se budou muset případně

ujmout jiní. Další průzkum této problematiky, u nás po

hříchu zanedbané, neztratil po zhroucení komunismu

na aktuálnosti, spíše naopak: nebezpečí, že tato rozvrá

cená civilizace zplodí nějaké jiné, nové formy totalismu,

není rozhodně zažehnáno. Padesátileté zkušenosti nás

učí, že není třeba čekat na skutky (to už bývá pozdě), ale

že celkem spolehlivě platí zásada: podle řeči jejich po

znáte je. (14)

Pro přítomné vydání jsem všechny tři studie důkladně revidoval. U prvních dvou musely být redakční zásahy místy poměrně ostré: jednak bylo třeba napravovat stylistické prohřešky začínajícího autora, jednak bylo nutné redukovat na minimum přesahy v textu i v dokumentaci, dané okolnostmi jejich vzniku (viz poznámku pod čarou na s. 120). Všechny úpravy se však týkaly pouze slovesného vyjádření či formy podání: nedotčen zůstal samozřejmě základní charakter textu, pokud jde o postupné osvojování dané látky: je tak například dobře patrné, jak dlouho mi trvalo, než jsem byl s to (vlastně až v předvečer pádu režimu) podat koherentní výklad principu „velké sekyry“ či samého pojmu „socialismu“. Excerpovaný materiál pokrývá vlastně jen několik málo let; mohl by být snadno rozšířen formou jakési malé čítanky, to je ovšem projekt, o jehož uskutečnění může rozhodnout jedině budoucí poptávka. I tak se domnívám, že sebrané doklady mohou posloužit k dalším analýzám, a v tom také spatřuji hlavní smysl přítomné publikace.

Při stylistické redakci starších textů bylo mi leckdy inspiračním vodítkem vynikající francouzské přetlumočení od paní Eriky Abrams, na kterou v této souvislosti vděčně vzpomínám. Když si v duchu vybavím onu dobu, je tomu bezmála dvacet let, kdy jsem s rozborem jazyka Rudého práva začínal, cítím potřebu poděkovat především své ženě, která byla vždycky mou první čtenářkou a nesla se mnou všelikou nejistotu tehdejších časů, jakož i všem, kteří přátelskou radou a povzbuzením provázeli mé první krůčky na „neprošlapané cestě“ poznání komunistické řeči, zvláště Jaroslavu Kořánovi, Rudolfu Kučerovi, Jiřímu Kovaříkovi, Karlu Šprunkovi. S vděčností vzpomínám též na písařky, které pořizovaly první opisy mých prací, zejména na paní Evu Veseckou a Jiřinu Čílovou. A v neposlední řadě patří můj dík Robertu Krumphanzlovi, bez jehož vytrvalého naléhání a bedlivé editorské supervize by přítomný svazek nemohl spatřit světlo světa. PRAHA, ŘÍJEN 1997 PETR FIDELIUS

LID, DEMOKRACIE, SOCIALISMUS (1978)

Lid, demokracie, socialismus

PŘÍSPĚVEK

KE STUDIU POJMOSLOVÍ

SOUČASNÉ OFICIÁLNÍ

PROPAGANDY

(1978)

Panu Z. Sváčkovi

z Českých Budějovic

«Chtěl bych poděkovat za to,

že se Rudé právo vrátilo

ke každodenním úvodníkům.

Jsou velmi zdařilé.»

Z. Sváček z Českých Budějovic

(RP, 18. 9. 1978, s. 3)

(17)

Slovo úvodem

SLOVO ÚVODEM

Společnost, ve které žijeme, je poznamenána ustavič

ným a takřka všudypřítomným působením oficiální pro

pagandy. Rozptýlenému konzumentu se většinou jeví ja

ko amorfní chuchvalec „lží“, jejichž jediným smyslem

a důvodem je demagogické „ospravedlňování“ aktuální

stranické politiky; jako podivné „šílenství“ jazyka, posta

veného do služby momentálním potřebám a zájmům

mocenského centra. Oficiální propaganda se takovým

způsobem skutečně mnohdy prezentuje, nechceme tuto

její tvář popírat. Soustředíme-li se však pouze na tento

aspekt, nutně nám unikne její celková stavba logická

a myšlenková.

Při pozornějším pohledu zjistíme, že nám oficiální

propaganda předkládá podivuhodně ucelený a vnitřně

prokomponovaný model společnosti. Vnímavému pozo

rovateli se tu otvírá sugestivní svět se zvláštní, nezamě

nitelnou atmosférou, odpovídající jistému vyhraněnému

způsobu myšlení. Chceme-li pochopit, na jakých princi- (18) pech je tento imaginární svět postaven, tedy jak to ve světě oficiální propagandy chodí a proč, musíme se nejprve naučit rozumět řeči, kterou se zde mluví. A k tomu právě chceme přispět touto studií.

Vybrali jsme si několik základních pojmů, na nichž celá konstrukce oficiální propagandy spočívá, a pokusíme se co možná nepředpojatě prozkoumat jejich obsah. Nemíníme při tom s výroky oficiální propagandy polemizovat, nýbrž zachytit smysl toho, co říká. Vycházíme totiž z předpokladu, že opravdu něco říká; že nejde o neuchopitelný, ze dne na den se měnící „blábol“, ani o výraz čiré libovůle jednotlivých pisatelů. V dokumentaci se opíráme především o Rudé právo, list bezpochyby nad jiné autoritativní, o němž lze mít za to, že tlumočí ze všech nejautentičtěji oficiální názory a postoje.

K nejfrekventovanějším a přitom na první pohled nejméně jasným výrazům v oficiální politické terminologii patří «lid». Podle našeho názoru má tento pojem klíčový význam pro pochopení všeho ostatního. Obrazně řečeno, právě «lid» otvírá bránu do «světa socialismu». Tvoří proto východisko našeho šetření.

(19)

Lid a jeho úloha

LID A JEHO ÚLOHA

«Otvírám každý den své oblíbené

Rudé právo s napětím, co zajímavého

přináší. Nikdy nejsem zklamána.»

Y. Nečasová, Drásov

(Haló sobota, 23. 9. 1978, s. 5) Vyjděme z faktu, jenž stojí mimo jakoukoli pochybnost: žijeme ve státě o určitém počtu občanů. Vzhledem k tomu může mít termín «lid» dva podstatně odlišné významy: buď se vztahuje na všechny občany, míní se jím tedy souhrn občanů daného státního celku, nebo se vztahuje jen na některé občany, označuje tedy pouze určitou kategorii občanů daného státu. První pojetí můžeme pro jednoduchost nazvat celkovým nebo globálním, druhé pak omezujícím nebo restriktivním.

Ještě než se vydáme na procházku Rudým právem,

podívejme se, co praví v této věci Slovník spisovného ja­ zyka českého (Praha, Academia 1971). «Lid» je tu definován jako «široké pracující vrstvy společnosti» a mezi příklady se na prvním místě uvádí spojení «pracující lid». Ano, tenhle přívlastek opravdu velmi často doprovází jméno «lid» – ale jakou tu má vlastně funkci? Na první pohled se zdá nadbytečný, vždyť pracovní činnost je už z definice samé nutným atributem «lidu». O jakou «práci» tady jde? Co přesně znamená výraz «pracující»? Slovník nás opět poučí, že «pracující» je ten, «kdo (20) pracuje (ve významu 2, tj. vykonává nějakou práci pro obživu), je zaměstnán». To jsou tedy «pracující». Ale jsou tu také důchodci, ženy v domácnosti, studující a osoby, které z rozmanitých příčin pracovat nemohou: nemocní, invalidé apod. Patří tyto «nepracující» skupiny občanů do «lidu», nebo ne? Kdybychom se spolehli na slovníkovou definici, odpověď by musela být záporná. Sama kategorie «pracujících» však není jednoznačně vymezena. «Pracovat pro obživu» je širší pojem nežli «být zaměstnán». Mohli bychom se tázat dále: jsou plnohodnotnými «pracujícími» i občané, kteří sice «pracují pro obživu», ale nejsou v zaměstnaneckém poměru?

Vraťme se ještě k výrazu «pracující lid». Na jedné straně by mohl mít zkoumaný přívlastek (teoreticky) význam specifikující, jako třeba ve výrazu «pracující důchodce»; důchodce jako takový není charakterizován pracovní činností, někteří důchodci však pracují. Tato eventualita by ovšem předpokládala existenci jakéhosi «lidu nepracujícího», což by bylo v rozporu s definicí uvedenou ve slovníku. Na druhé straně jsou přívlastky, které význam podstatného jména neomezují, vyjadřují pouze jistý znak, který do obsahu daného jména patří z povahy věci samé. Jako když řekneme «smrtelný člověk». Smrtelnost je vlastnost, kterou u každého člověka nutně předpokládáme; bytost, která by nebyla (v biologickém smyslu) smrtelná, bychom nemohli označit jménem «člověk». V takovém významu by se přívlastek «pracující» ve spojení «pracující lid» shodoval se slovníkovou definicí, stavěl by nás však před otázku, zda «práce pro obživu», či dokonce v užším smyslu zaměstnanecký poměr, je opravdu nutným předpokladem přináležitosti k «lidu».

Tak pouhý pohled do slovníku nás přivádí k zamyšlení nad zásadní otázkou hranic «lidu» a kritérií příslušnosti k němu. Pokusíme se najít odpověď v Rudém právu.

*)

H H H

*) Není-li uvedeno jinak, místa v citacích tištěná kurzívou jsou vždy vyznačena námi.

(21)

Vezměme například úvodník s výmluvným názvem Po boku lidu (RP, 1. 2. 1977). Už sama slovní formulace napovídá, že «lid» je tu pojat restriktivně: kdyby k němu patřili všichni občané, kdo by pak kráčel po jeho boku? Z textu se dovídáme, že v tomto postavení souputníků jsou – umělečtí pracovníci. [1] «[...] provolání je jasnou a srozumitelnou odpovědí na otáz

ku, na čí straně stojí naši umělečtí pracovníci.» [2] «[...] přesvědčivé vystoupení našich nejpřednějších umělců,

jímž znovu stvrdili své místo po boku lidu.» Podobně se o umělcích mluví i jinde: [3] «Řekli své jasné slovo socialistických umělců, kteří se z lidu

zrodili a s lidem jdou.»

(Úvodník, RP, 31. 1. 1977) [4] «Naši umělci jdou s lidem a lid s nimi. Prokazuje to nezvratně

široký ohlas, spontánní souhlas pracujících.» (Tamtéž) Z toho zřejmě vyplývá, že umělci, ač se «z lidu zrodili», nejsou jeho součástí, neboť «jdou po jeho boku». (Ledaže by se nám tu nabízela neobvyklá podívaná na část kráčející vedle celku, do něhož patří...) Umělci tedy do «lidu» nepatří, ale nicméně jsou s «lidem» úzce spjati. Když pisatel úvodníku líčí tento svazek, upadá na chvíli do mystického vytržení: [5] «Tací jsou naši umělci. Jsou s touto líbeznou, překrásnou ze

mí, jsou jedno tělo, jedna krev, dýchají s tímto lidem.» (Tamtéž) V témže úvodníku lze číst i tento pozoruhodný výrok: [6] «Hlas lidu zazněl naplno ze slov, která tu pronesli Jan Kozák,

Bohumil Říha, Jan Seidel a další umělci.» Jak tomu máme rozumět? Tvoří snad pp. Kozák, Říha a Seidel výjimku a patří – ač umělci – mezi «lid»? Nebo je (22) to třeba chápat tak, že uvedení umělci – ač sami do «lidu» nepatří – jsou jakýmisi médii, jejichž ústy čas od času «lid» promlouvá? A za jaké zásluhy se právě jim dostalo této cti?

«Umělci kráčející s lidem»: podivná vize. Dokázali by

chom si jakž takž představit, že by umělci šli ruku v ruce dejme tomu s dělníky nebo s rolníky – ale s «lidem»? S kým to ti naši umělci vlastně jdou? Komu to stojí po boku? [7] «Všichni poctiví, čestní lidé této země jdou se stranou, pracu

jí pro rozvoj socialistické společnosti, pro zítřky této země.

V jedné frontě s lidem jde i všechno to nejlepší, co naše kultu

ra má.»

(Úvodník, RP, 1. 2. 1977) Při čtení této pasáže se vnucuje dojem, že pisatel v druhé větě zaměnil termín «strana» termínem «lid». Jde o pouhé nedopatření, anebo má tato záměna hlubší smysl? Je to odpověď na naši otázku, řekne-li se, že «jít s lidem» rovná se «jít se stranou»? Vzniká tím jen další otázka: v jakém vztahu jsou «lid» a «strana»? Kdyby mezi nimi byl vztah totožnosti, těžko by mohl Jan Fojtík tvrdit, že pro současné období je charakteristické «pevné sevření [sic!] strany a lidu» (RP, 24. 1. 1978, s. 1); «strana» a «lid» musí být dvě odlišné entity.

Ale co je tedy ten «lid», po jehož boku kráčejí umělci?

V citátu [4] je naznačeno, že jsou to «pracující». Z toho by vyplývalo, že umělce nelze počítat mezi «pracující». Proti tomu bohužel stojí jiné doklady, jež máme k dispozici: [8] «[...] naše úspěchy v rozvoji národního hospodářství, životní

úrovně a kultury by nebyly možné, kdyby o ně jednotně ne

usilovali všichni naši pracující, ať rubají uhlí, sklízejí vysoké úrody,

či tvoří nová umělecká díla.» (Tamtéž) Podle toho se zdá, že do kategorie «pracujících» patří i umělci – minimálně spolu s horníky a rolníky. Na jiném místě je situace vyjádřena přímo s aritmetickou řízností:

(23)

[9] «Nyní jim [rozuměj těm, kdož se snaží ostouzet naši repub

liku – pozn. P. F.] dává odpověď výkvět naší kultury, když před

tím své odhodlání a postoje vyjádřily tisíce pracujících. Tedy

všechen náš lid podporuje politiku komunistické strany.»

(Úvodník, RP, 31. 1. 1977) Na této formulaci je pozoruhodné, že umělci nejsou počítáni mezi «pracující», a přesto tvoří součást «lidu».

Musíme přiznat, že si s tím vším jaksi nevíme rady.

Na příkladu jedné skupiny občanů – uměleckých pracovníků – jsme poznali, jak obtížné je zjistit, zda ta či ona konkrétní složka společnosti opravdu patří k «lidu», nebo ne. Jediná věc se zdá být jistá: «lid» sestává ne-li úplně, tedy aspoň z větší části z «pracujících». Otázkou zůstává, kdo vlastně patří do kategorie «pracujících» a zda k «lidu» náleží i ti, kdož «nepracují».

H H H

Někdo by mohl namítnout, že to celé je jen malicherné hádání o slovíčka; vždyť termíny jako «lid», «národ», «stát» jsou už tradičně natolik významově rozkošacené, že není divu, projevuje-li se jistá rozkolísanost i v jazyce oficiální propagandy. Tento stav se ostatně odráží v naší běžné řeči: říkáme mezinárodní vztahy, a myslíme tím vztahy mezistátní; říkáme znárodnění, a myslíme přitom zestátnění, popřípadě (teoreticky) zespolečenštění – a tak bychom mohli ještě hezky dlouho pokračovat.

Kdyby šlo o problém čistě terminologický, kdyby byla

v sázce jen přesnost sociologických kategorií, pak bychom věru neměli důvod k znepokojení. Naši pozornost však upoutává pádný hlas Klementa Gottwalda:

[10] «[...] a vaše vůle, vůle lidu, bude v této zemi zákonem.»

(Cit. v úvodníku RP, 15. 10. 1977) A v článku 1 Ústavy z roku 1948 opravdu stojí, že «lid je jediným zdrojem veškeré moci ve státě». Ústava z roku 1960 dokonce stanoví, že veškerá moc «patří pracující­



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist