načítání...


menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Rebelové vln – Sara Raaschová

Rebelové vln
-11%
sleva

Elektronická kniha: Rebelové vln
Autor: Sara Raaschová

Uběhlo již pět let od doby, kdy se ostrov Svatý Loray díky rebelům a pirátským syndikátům osvobodil z nadvlády Argridu, jenž vedl a stále vede svůj lid k odporu k magii. Nyní se konečně schyluje k mírovému setkání zástupců Argridu a rady ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  169 Kč 150
+
-
5
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma ELEKTRONICKÁ
KNIHA

hodnoceni - 71.1%hodnoceni - 71.1%hodnoceni - 71.1%hodnoceni - 71.1%hodnoceni - 71.1% 80%   celkové hodnocení
3 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » COOBOO
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 333
Rozměr: 21 cm
Úprava: ilustrace, mapky
Vydání: I. vydání
Spolupracovali: přeložil Zdeněk Uherčík
Skupina třídění: Americká próza
Literatura pro děti a mládež (beletrie)
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-754-4636-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Uběhlo již pět let od doby, kdy se ostrov Svatý Loray díky rebelům a pirátským syndikátům osvobodil z nadvlády Argridu, jenž vedl a stále vede svůj lid k odporu k magii. Nyní se konečně schyluje k mírovému setkání zástupců Argridu a rady Svatého Loraye, na jehož konci by měla vzniknout smlouva o toleranci a obchodu. Toto setkání vzbuzuje naději, ale jen do chvíle, než se při něm záhadně ztratí Milo Ibarra, jeden z argridských diplomatů. Obvinění z jeho únosu padá na pirátské syndikáty a Argrid hrozí válkou. Lu, dcera radní a bývalá vojačka revoluce, má však podezření, že vše bylo zinscenováno Argridem a vydává se zjistit, co se skutečně stalo. Aby měla naději na úspěch, na pomoc přibírá Vexe, proslulého piráta, jenž zná ostrov lépe, než kdokoliv jiný. A mezitím dostává argridský princ Benat od otce šílený úkol - najít magický lék na nemoci a ukázat tak, že jedině magie z boží vůle je dobrá.

Popis nakladatele

Velkolepé fantasy dobrodružství od hvězdné autorky série Sníh nebo popel.

Magický ostrov Svatý Loray konečně ukončil válku s Argridem, kde vládne církev a strach z kouzel. Při mírovém jednání ale zmizí argridský posel a země žádá odplatu. Z únosu je obviněn pirát Vex. Aby si zachránil krk, rozhodne se pomoci válečnici Lu najít skutečného viníka. Mezitím dostane argridský princ Benat šokující úkol – zbavit svůj lid odporu k magii. Jak se klubko intrik zamotává, musí se Vex, Lu i Benat rozhodnout, co jsou ochotni obětovat pro mír.

Zařazeno v kategoriích
Sara Raaschová - další tituly autora:
Sníh nebo popel Sníh nebo popel
 (e-book)
Sníh nebo popel Sníh nebo popel
Led nebo oheň Led nebo oheň
 (e-book)
Led nebo oheň Led nebo oheň
Mráz nebo noc Mráz nebo noc
 (e-book)
Mráz nebo noc Mráz nebo noc
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Rebelové vln

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.cooboo.cz

www.albatrosmedia.cz

Sara Raaschová

Rebelové vln – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.


SARA RAASCHOVÁ

R EBELOV É

VLN



Pro O – tys vzdorovala od počátku. Nepřestávej.



Ohnice

Dostupnost: Velmi hojná. Výskyt: Písečné naplaveniny

říčních koryt. Vzhled: Bílá semínka na dlouhých

stoncích. Způsob použití: Semínka se zamnou

mezi prsty a hodí se. Užití: Hořlavina.

Prolog

Benatu Gallegovi bylo třináct let, když byl svědkem upálení svého strýce a bratrance.

Tehdy si říkal, že to nebude jiné než ostatní upalování. Na lou­ ce u katedrály se budou tísnit nedočkaví čumilové, kteří úplně po­ šlapou trávu, jak se budou snažit najít co nejlepší výhled na divadlo na nádvoří. Mniši, sluhové církve, budou v  těžkých černých hábi­ tech pobíhat kolem hranic, přikládat dříví a dohlížet na vojáky, kteří vždy osazovali kůly a připravovali řetězy. A on to bude v tiché hrůze sledovat ze stínu katedrály svatého Neuse, jejíž vitrážová skla v ok­ nech věží vypadala jako přísné oči Svatého Boha.

Když ale Ben stál na nádvoří, za hradbou vojáků, která ho oddě­ lovala od šílícího davu, věděl, že tohle bude jiné. Bylo to jiné od oka­ mžiku, kdy jeho otec potvrdil rozsudek nejen jako Asentzio Elazar Vega Gallego, král Argridu a Eminence věčné církve, ale také jako člověk odsuzující svého bratra za kacířství.

Ben si nedokázal v  hlavě srovnat rozsudek se šťastnými vzpo­ mínkami, které měl na strýčka Rodrigua. Na muže, s nímž se spo­ lu s bratrancem Paxbenem jako malí honili po paláci, kdy dlouhý­ ma pavoučíma rukama chytal Paxbena, který se svíjel v  záchvatu smíchu, na muže, který mu před celým uctivě vážným královským dvorem teprve před měsícem připnul na tuniku stříbrný odznak inkvizitora.

Obřad uvedení do inkvizitorského stavu byl pro Bena nejúžas­ nějším dnem v životě. Stál v katedrále a byl připraven vstoupit do společenstva, které soudilo zločiny podle učení Svatého Boha. Na Paxbena čekal stejný obřad v jeho třinácti letech a jednoho dne by zaujal otcovo místo jako Nejvyšší inkvizitor, zatímco Ben by se stal králem a vůdcem církve stejně jako jeho otec.

Ale to všechno teď byl jen sen, který zničily Rodriguovy hříchy.

Benovi se svírala hruď a měl co dělat, aby nepadl na kolena a ne­ rozplakal se.

„Tvůj strýc a bratranec jsou zrádci,“ řekl mu tehdy Elazar. „Zradili Ar­ grid, protože dávali peníze rebelům na Svatém Lorayi. Zradili Svatého Boha, pro­ tože obchodovali s  ďábelskou magií, která pochází z  toho ostrova. Proto musíme očistit jejich duše.“

„Ale byl to můj učitel,“ zašeptal nyní Ben, jako kdyby pokračo­ váním rozhovoru mohl nějak změnit přítomnost. „Učil mě o magii Svatého Loraye. Učil mě, které rostliny jsou dobré a které špatné. Dokázal rozeznat špatnost. Nemůže být nástrojem Ďábla. Nemůže.“

Dav kolem něho začal jednohlasně rytmicky prozpěvovat:

„V čistotě žít život boží. V počestnosti duše září. V cudnosti mravnost pravá. Pokání skromnost dává. V milosrdenství jedno srdce jsme. Pět pilířů Svatého Boha, těmi se řídíme, těmi jsme.“

Benovi připadalo, že má plíce plné roztaveného olova. Tenhle hymnus zpíval se svým bratrancem při bohoslužbách. Paxben vždyc­ ky zpíval falešně, a jakmile si všiml, že Ben má co dělat, aby se ne­ smál, začal schválně krákat ještě víc. Stávali vedle sebe, Ben se i přes záchvaty smíchu snažil zpívat a  Paxben byl tak falešný, že si Ben představoval, jak si sochy svatých zakrývají mramorové uši.

Hymnus skončil a  Ben se vytrhl ze zamyšlení. Přinutil se ote­ vřít oči.

Strýce právě vedli k první hranici. Bratranec půjde chvíli po něm.

Oba byli přistiženi, když prodávali špatnou magii z argridské ko­ lonie Svatý Loray. Rodrigu udržoval styky s tamními rebely. Podpo­ roval šíření ďábelské magie v Argridu. A zatáhl do toho i Paxbena.

Ben se ohlédl a olízl si slané rty. Na schodech katedrály stál jeho otec v  jasně oranžovém hávu, který symbolizoval svatého Aracela, jenž ztělesňoval pokání, jeden z pilířů Svatého Boha.

Elazar hleděl na připravené hranice s výrazem naprosté jistoty. Žádná lítost. Žádný soucit.

Vítr k němu přivál těžký pach sazí, popela, žhavých uhlíků a spá­ leniny, důsledek desítek let čištění od zla. Ben se díval na hranice, protože byl Benatem Elazarem Asentziem Gallegem a jednoho dne zaujme otcovo místo. Svatý Bůh ho vyvolil, aby vedl jejich lid.

Ale já jsem měl Rodrigua rád. Měl jsem rád Paxbena.

Miloval jsem oba tak, že i já musím být špatný.

* * *

Ve svých jedenácti letech byla Adeluna Andreu už celý rok vojačkou.

Šerá hospoda v Nové Deze byla plná hostů, což v této části hlav­ ního města Svatého Loraye znamenalo říční piráty. Pach jejich těl se mísil s vlhkostí, a když Lu otírala mastným hadrem stůl poblíž zad­ ního východu, musela zadržovat dech.

„Musíme vědět, jestli se piráti přidají k  revoluci,“ nakazovala jí matka, když opouštěla bezpečný úkryt. „Donesli se nám zvěsti, že se shromažďu­ jí, ale...“

„Nepřinesu žádné zvěsti, ale zprávy,“ zopakovala Lu slova, která ji ro­ diče učívali. Děti ostatních revolucionářů se schovávaly za zábradlím schodiště a kulily na ni oči. Ještě teď cítila jejich strach.

Přinese potřebné informace. Udělá, co od ní její rodiče chtějí. Argriďané musejí odejít zpátky za oceán, kam patří.

Piráti u nejbližšího stolu začali opile hulákat. Lu sebou trhla a sevřela hadr. Měla pocit, že na zádech cítí otcovu ruku, jak ji pobí­ zí, aby sbírala informace jako drobky, které spadnout hostům z ta­ lířů.

Zdálo se, že k jednomu stolu se upírá pozornost celé hospody. Všichni piráti k němu občas krátce pohlédli, zbraně měli po ruce a byli ve střehu.

Lu otírala pult u zadní stěny a nenápadně se k onomu stolu blí­ žila.

„Koho máš radši?“ zeptal se muž se světlou pokožkou, pronika­ výma modrýma očima, chrániči předloktí z krokodýlí kůže a dře­ věnými sponkami ve světlém plnovousu. „Rebelové tě pěkně otra­ vovali, co?“

„Sem se jich nemohl zbavit,“ opáčil hlasitě muž se zlatohnědou pokožkou a velikýma černýma očima. Lu si všimla tetování na jeho tváři. Tvořily ho dvě tečky vytetované nad sebou nad dvěma tečka­ mi vedle sebe.

Byl to symbol čtyř bohů, které uctívali v zemi Tuncay na pevni­ ně. A Lu vídala lidi podobné tomu blonďákovi po celé Nové Deze, která byla centrem území, na něž si na Svatém Lorayi činil nárok pirátský syndikát Mechtů.

Po příjezdu prvních osadníků na tenhle opuštěný, džunglí za­ rostlý ostrov daleko od pevniny, o něj žádný král ani panovník ne­ projevil zájem víc než dalších sto let. Bylo to místo skvělých mož­ ností a svobody, dokud jej Argrid nevyhlásil za svoji kolonii.

Důsledkem pak byl vznik čtyř pirátských syndikátů složených z přistěhovalců z Mechtu, Tuncaye, Emerdonu a Grozdy. Jednotli­ vé syndikáty si své zájmy hájily před Argridem krví a pistolemi, jak říkali rodiče Lu, ale revoluce vyžadovala, aby všechny skupiny na Svatém Lorayi hájily svoji zemi společně. Ale piráti zatím nechtěli o sjednocení ani slyšet.

A Lu teď viděla, jak se spolu baví dva lidé z různých syndikátů.

Rozbušilo se jí srdce.

„V  církevních misiích pořád hoří ohně. Pálí rostliny, upalujou lidi,“ řekl Tuncayan a napil se z korbele. „Věděl jsem, že po nás Ar­ gridové jednou půjdou, ale co když je revolucionáři porazí a budou vládnout na Svatém Lorayi stejně mizerně?“

„Nevěřím jim,“ opáčil pirát z mechtského syndikátu, vstal a ude­ řil pěstí do stolu tak silně, že převrátil svůj korbel a pivo se rozlilo po stole. „Já bych vládl Svatému Lorayi líp než nějaký revolucionáři. Náš syndikát by to tady měl mít na povel!“

Tuncayan vyskočil. Okamžitě ho obklopili jeho lidé, ale členové mechtského syndikátu se jim početně vyrovnali. Zaleskly se čepele mečů, cvakly natahované kohoutky pistolí a vzduchem létaly urážky.

„Ať mě čert vezme, jestli tu necháme vládnout barbary z Mechtu!“

„Strč si někam ty svoje čtyři bohy, tuncayskej zmetku!“

Lu zahodila hadr a zadním východem vyběhla z hospody na půl­ noční ulici. Uvnitř začínalo být nebezpečno. Okolní domy se leskly vlhkostí, která se do vzduchu dostávala z tuctů ostrovních řek. Ale vlhkost nebyla důvodem, proč jí dech vázl v hrdle. Utíkala po dlaž­ bě a přemáhala tíživý strach.

Její otec Tom vystoupil ze stínu mezi dvěma pouličními lampa­ mi, které vrhaly na chodník světlo. Oči mu stínil třírohý klobouk. Smutně se pousmál, když pohlédl od Lu k hlučné hospodě.

„Proč nám nepomůžou zastavit Argriďany, tati? Copak nechtějí mír?“ stačila jenom vyhrknout před tím, než z hospody zazněl vý­ střel z pistole.

S pomocí pirátů by revolucionáři konečně mohli vypudit Ar­ griďany ze Svatého Loraye. Válka by skončila, Lu by nemusela cho­ dit na tajné výpravy a děti rebelů by se nemusely skrývat ve strachu, že je Argriďané vyberou k očištění...

Otec ji vzal jemně za bradu. „Doufat v pomoc pirátů je bezna­ dějné, zlato. Válku musíme ukončit jiným způsobem.“

Lu se sevřelo srdce. „Máš pro mě další úkol, viď?“

Tomovou tváří se mihl soucitný výraz, ale z jeho úsměvu čišela hrdost.

Lu se k té hrdosti upínala stejně, jako lpěla na naději. Přestože se jí svíralo hrdlo. Přestože už teď cítila kovovou pachuť krve.

Piráti nebyli ochotni udělat, co bylo třeba k ukončení války. Ale ona ano.

Zatnula pěsti. Přestože na ostrově panovalo horko, měla ledové prsty.

„Tohle je moje malá Lulu,“ řekl Tom a políbil ji na čelo. „Vždyc­ ky se na tebe můžu spolehnout.“

* * *

Devereuxi Bellovi bylo třináct a bylo to to jediné, co na něm nepo­ važovali za ďábelské.

Aby přestal s pokusy o útěk, museli ho připoutat k židli. Škrá­ bance na závěsech dveří od jeho posledního pokusu byly stále ještě dobře vidět. Pocházely od hřebíku, který se mu podařilo vytáhnout z pryčny.

Vex nečekal, že mu to vyjde. Dělalo mu zkrátka dobře připomí­ nat jim, že se stále snaží.

Zvon, který visel v této misii – věznici –, oznámil čas šesti ostrými údery. Někde v patře začal zpívat sbor a jeho hlasy doléhaly do cel. Byl to hymnus o čistotě, počestnosti, pokání a dalších věcech, které byly Vexovi ukradené.

Poškrábané závěsy zaskřípaly a dveře se otevřely. Mihotavé světlo loučí v chodbě dopadlo do jeho cely. Vex sklonil hlavu a sevřel ruce v pěst, až provazy na jeho zápěstí zapraskaly.

Když se před ním žalářník zastavil, zvedl Vex hlavu a plivl mu do tváře.

Žalářník si tvář otřel rukávem černého hábitu. „Ani další noc ne­ obměkčila tvé srdce, herexe.“

Herexe. Ve spisovné argridštině kacíř. To Vexovi připomnělo, kde je. V pekle vytvořeném Argridem na půdě Svatého Loraye.

Vex sklonil hlavu a mastné vlasy se mu svezly do tváře. Nadechl se vzduchu tak vlhkého, až měl pocit, že místo dýchání musí pít. Vě­ děl, co bude následovat. Přijdou další dozorci a budou se nad ním modlit nebo číst písmo. Takhle to chodilo každý den už...

Nepamatoval si. To bylo vtipné. Tiše se zasmál.

„Připadá ti to legrační, herexe?“ houkl žalářník.

„Já jsem mladý,“ opáčil Vex a opřel se. „Ale ty ne. Zasvětím celý život tomu, aby tě tahle práce zabila.“

Všechny cely na chodbě byly plné rebelů a těch, které Argriďané přistihli se zdejší magií. „Jsi slabý,“ nesly se hlasy dozorců z ostat­ ních cel. „Jsi zkažený. Podlehl jsi svodům Ďábla. Nechť tě Svatý Bůh očistí. Nechť Svatý Bůh zachrání, co zbylo z tvé duše. Jsi slabý. Jsi zkažený...“

Vexův žalářník si zklamaně povzdechl a  začal přecházet sem a tam. Vex si setřásl vlasy ze zdravého oka. Od uvěznění mu jeho zranění nijak nevadilo. K čemu by mu byly dvě zdravé oči, když je režim vězení tak předvídatelný? Teď byl ale v  nevýhodě, protože mohl sledovat žalářníka jen po své levé straně.

Dozorce se zastavil a zamyslel se. „Svatý Bůh má se vzpurnými dušemi své záměry.“

Vexe se zmocnila panika a jeho výraz zřejmě mluvil za všechno.

„Nemám na mysli hranici,“ usmál se žalářník. Ze záhybů oděvu vyndal lahvičku s listem.

Církevní dozorce, odpovědný za trestání lidí přistižených s ďá­ belskou magií, používá magii?

Ale žalářník nic nevysvětloval. Otevřel lahvičku a zaklonil Vexo­ vi hlavu. Vex vykřikl, ale to byla chyba. Žalářník mu nasypal list do otevřených úst.

Nedalo se nic dělat, musel polknout. Trpký list se rozpadl na ně­ kolik kousků a vklouzl mu do krku.

Každý sval v těle se mu bolestivě napjal. Vex křičel, krev se mu hnala žilami neuvěřitelnou rychlostí a hrozilo, že mu pod hrozným napětím popraskají šlachy.

„Jsi slabý,“ modlil se žalářník. „Jsi zkažený. Nechť tě Svatý Bůh očistí.“ Slova. Jen prázdná slova a bolest. „Nechť Svatý Bůh spasí, co zbylo z tvé duše.“

1

O šest let později

Řídkou mlhou se neslo deset úderů zvonu misie v Nové Deze a Lu se zhoupla na patách sešlapaných bot s ozdobnými přezkami. Na hradě brzy začne vyjednávání o smlouvě mezi Lidovou radou Svatého Lo­ raye a argridskou delegací, ale ona stále trčí na trhu, který zabírá zá­ padní výběžek jezera. Ale už stačí koupit jen jednu maličkost, a bude mít všechno, co potřebuje. Pak se může zastavit ve špitále a nakonec jít na hrad a poslouchat vleklé debaty, které se táhnou už celý měsíc.

To pomyšlení trochu zchladilo její nedočkavost. Možná by ne­ musela tolik spěchat.

„Tohle nemá větší cenu než šest gallů,“ řekla obchodníkovi, kte­ rý měl zboží vystavené na stolech na palubě svého parního člunu. Napravo od něj jiný obchodník nabízel kokosové ořechy, zelené ba­ nány a veliké plody chlebovníku ze statků z celého ostrova. Člun po levé straně nabízel kožené výrobky z koželužen na severu. Ale tenhle obchodník prodával rostlinnou magii.

Muž položil bednu na palubu, člun se naklonil a lahvičky s ko­ řením zacinkaly. „Po padlé kapradi je velká sháňka. Dvacet gallů.“

„Tak sháňka,“ opakovala Lu otupěle. Bylo to ironické. Smlouvá o ceně koření, které způsobuje bezvědomí, když by sama dokázala na místě usnout. Mnoho nocí po sobě strávila ve špitále vedle An­ nalisy.

Obchodník na ni zamžoural. „Víte snad, k čemu padlá kapraď je, nebo ne? Jedno vdechnutí jejího kouře položí dospělýho chlapa na několik hodin. Jestli hledáte něco na spaní, tak apatykáři v nóbl čtvrtích by určitě něco namíchali pro fajnovku, jako jste vy.“

A právě proto šla Lu k prodejci, který byl podle všeho pirátem. Zákona dbalí prodejci magie nabízeli buď jednotlivá koření se sla­ bými účinky, jako masti na kůži a prostředky ke snižování chuti k jídlu, nebo nebezpečnější koření ředili a míchali z nich lektvary na uklidnění nebo na posílení. Míchání elixírů byla choulostivá práce, často velice časově náročná, kterou nezvládal každý. Navíc by pocti­ vého prodejce těžko přesvědčovala, že ví, jak nakládat s tak silným surovým kořením, jako je padlá kapraď.

Kdyby měla Lu na vybranou, nekupovala by rostlinnou magii od někoho, kdo ji nakradl v říčních korytech ostrova. V korytech, která teď patřila Radě Svatého Loraye.

Ve vzduchu byla cítit ostrá pachuť blížící se bouřky, hnilobný pach řeky s  trpkým nádechem elektrického náboje. Každým oka­ mžikem mohla přeskočit jiskra. Konec mola míjela skupina polo­ oblečených dívek a chlapců a hvízdali na námořníky a obchodníky.

Lu si zastrčila několik uvolněných pramenů černých vlasů do uzlu v týle a snažila se vypadat klidně. „Kdybych chtěla vyhodit pa­ desát gallů za to, čemu apatykáři omylem říkají tinktura na spaní, ale ve skutečnosti je to jen slabý heřmánkový čaj, který se sotva otřel o plazivku spavou, tak bych asi zašla do nějaké počestné čtvrti. Ale myslím, že ve své profesi byste dlouho nepřežil, kdybyste takhle mluvil se všemi svými zákazníky, piráte.“

Lu by mohla litovat, že s ním mluví tak příkře, ale obchodník si už o ní také zřejmě opravil mínění. Dřevěné sponky v jeho dlouhém světlém vousu, bledá pokožka a ozdobné kožešinové lemování jeho oděvu prozrazovaly, že patří k syndikátu Mechtů, který považoval územní od Nové Dezy až k jižnímu pobřeží za své teritorium.

„Chci jenom mít jistotu, že to na vás nejni moc,“ poznamenal obchodník. „Nemůžu prodávat jen tak lacino, zvlášť ne někomu, kdo by si mohl magií ublížit.“

„Ublížit?“ Lu vytáhla svůj výtisk Botanických divů kolonie Svatý Lo­ ray. Tuto knihu sepsali první osadníci ostrova. „Vaše krví podlité oči prozrazují, že dobře znáte halucinogenní vlastnosti plazivky spavé, ale víte, že ve směsi s tou vaší přeceňovanou kapradí se z ní dá při­ pravit lektvar, který...“

... pomůže mé přítelkyni trochu se vyspat. Umírá ve špitále a tohle je jediný lektvar, který by jí měl pomoct...

Lu umlkla a přemohlo ji zoufalství.

Po rozbahněné přístavní hrázi procházely skupiny vojáků a mí­ jely konec mola, na němž Lu stála. U  vedlejšího mola kotvila za­ oceánská loď a další, trojstěžník, právě troubila na pozdrav a spou­ štěla můstek.

Byla to loď s přistěhovalci z Mechtu, nejsevernější země pevni­ ny, kteří chtěli vyměnit klanové války ve své zemi za svobodu Sva­ tého Loraye.

Obchodník počkal, až vojáci přejdou, a pak se přes stůl naklo­ nil k Lu.

„Tiše! Vy Argriďani umíte akorát přivést jednoho do maléru.“

„Nejsem žádná Argriďanka,“ opáčila Lu dotčeně. „Jsem Lo­ rayanka.“

„A znamená to něco, zlato? Vypadáte jako Argriďanka. Možná trochu jako Tuncayanka. To znamená, že pocházíte z některý z těch zemí, stejně jako já z nějakýho klanu ve zmrzlý pustině. A je úplně jedno, že jsme na tomhle ostrově. Nikdo nepochází ze Svatého Loraye. Tak co, Argriďanko, koupíte ode mě něco, nebo ne?“

Lu začínala vidět rudě.

Když před staletími došlo k objevu ostrova s koryty řek plnými magie, stal se zemí možností.

Když ho zaplavili přistěhovalci z pevniny, stal se Svatý Loray os­ trovem svobody.

Když ostrov po dvou stech letech vratkého míru mezi pěti pev­ ninskými státy zabral Argrid a pojmenoval ho Svatý Loray po jed­ nom ze svých svatých, platil stále ještě za zemi naděje.

A když po padesáti letech kolonizace argridská církev rozhodla, že magie lidi kazí a odvádí je od Svatého Boha, stal se ostrov sym­ bolem odporu.

Tohle znamenalo být ostrovanem, obyvatelem Svatého Loraye. Věřit v to, čím ostrov býval a čím zase může být. Zemí jednoty, zá­ zraků a naděje.

Lu nebyla Tuncayanka a téměř určitě ne Argriďanka, bez ohle­ du na to, že po matce měla její hnědá pleť nazlátlý nádech a po otci zdědila ostré rysy Argriďanů.

Její rodiče byli Lorayané. A ona také.

Lu se naklonila k pirátovi. „Jak tady můžete stát a klidně si pro­ dávat magii, i když nelegálně, protože oba víme, že jste kriminálník, a přitom opovrhovat krví a oběťmi, díky kterým jste na svobodě?“

Pirát se ušklíbl. „Cha, co vy víte o obětech, holčičko? Kolik vám bylo, když skončila válka, co? Devět? Deset?“

„Bylo mi dvanáct, když revolucionáři porazili Argrid,“ opáčila Lu a pevněji sevřela ohmataný měkký obal Botanických divů. „Ale Lo­ rayankou jsem byla už dávno před tím. A  budu Lorayankou ještě dávno po tom, co vy si uvědomíte, že Rada poskytuje větší bezpečí a ochranu než váš syndikát.“

Pirátské syndikáty vznikly v  době, kdy Argrid vyhlásil kolonii Svatý Loray. Hájily své zájmy na ostrově, na němž despotický cír­ kevní stát porušil nepsané pravidlo mírumilovného soužití. Syndi­ káty se obávaly, že kolonizace Argridem může přinést útlak.

A když argridská církev začala očišťovat lidi, ukázalo se, že měly pravdu.

Ale revolucionáři vyhráli válku a ustanovili Radu, aby vydávala zákony, vybírala daně, zajišťovala práci, růst a pomoc. Aby pomáha­ la všem na ostrově. Svatý Loray už syndikáty k ničemu nepotřeboval. Teď to byl stát.

Pirát našpulil rty. „Tak víte co? Vezměte si tu kapraď za šest gallů a vypadněte z mýho člunu.“

Lu potlačila myšlenky, vztek i smutek a vložila peníze do jeho připravené dlaně.

„Děkuju,“ řekla.

Obrátil oči v sloup. „Hlavně mě nechte v klidu obchodovat.“

Lu vzala kapraď a otočila se k přístavní hrázi.

Nikdo mu nechtěl překážet v obchodech. Rada jen chtěla po něm a  po pirátech, aby přispívali Svatému Lorayi jako jednotné zemi, ne čtyřem pirátským syndikátům, které mezi sebou soupe­ ří a bojují.

Uložila kapraď do brašny, rozhlédla se a nahmatala díru po kul­ ce v obálce své knihy.

Noví přistěhovalci z Mechtu se shromažďovali poblíž prodejních míst trhovců. Jedno děcko pevně svíralo matčinu sukni. Z jeho vy­ kulených očí zářily naděje a úžas.

Lu zabolelo u  srdce. Co bude ta rodina dělat, až se její nadě­ je rozplyne? Ne každý, kdo připlul na ostrov z  pevniny, se přidal k syndikátu, který pracoval pro zemi jejich původu. A mnoho pirá­ tů upustilo od zločineckého života, když jim Rada dala příležitost stát se občany Svatého Loraye. Ostrov byl nyní plný občanů a při­ stěhovalců, kteří měli práci, slušné bydlení a před sebou úctyhodnou a bohatou budoucnost.

Ale téměř století věrnosti syndikátům nebylo možné jen tak snad­ no vymazat.

Přesto ale Rada nastolí řád. Dojedná mírovou smlouvu s Argri­ dem. Lu se už těšila, že se bude moci soustředit na něco nevinného, jako třeba na magické rostlinné směsi.

Pevněji sevřela Botanické divy. Kolem ní se tísnil dav a na boty se jí lepilo bláto. Sáhla do brašny pro lahvičku s kapradí.

Ale uvnitř narazila na něčí mozolnaté prsty.

„Ach,“ hlesl majitel těch prstů a usmál se. „Vždyť tohle není moje brašna.“

Instinktivní reakce přišla dřív, než se mohla zachovat jako dáma. Zatnula pěst a praštila kapsáře do nosu.

Mladík vykřikl, zaklonil hlavu, chytil se za nos a vytřeštil na ni jediné oko. Druhé mu zakrýval klípec a  rozcuchané černé mastné vlasy.

„Vy jste mě praštila!“ vykřikl s nelíčeným údivem.

Nebyl o  mnoho starší než ona a  podle ošlehané tmavé vizáže zřejmě nepatřil k  mechtskému syndikátu. Byl otrhaný a  na ruce, kterou si tiskl nos, se skelně lesklo vypálené R pod zaobleným V a zkřížené meče Argridu. Takový cejch dostávali ti, které argrid­ ská církev zajala a očistila od používání magie.

To všechno si Lu uvědomila a  zmocnil se jí děs. Někoho na­ padla.

V tu chvíli se k nim už otáčeli všichni obchodníci i nakupující. Dokonce i dva z vojáků, kteří dohlíželi na loď přistěhovalců, k nim obrátili pozornost.

Lu znovu pohlédla na kapsáře. Podle ostrých rysů a rezavého ná­ dechu hnědé pokožky vypadal na Argriďana. Znechucení na chvíli přebilo strach. Její otec byl Argriďan, stejně jako mnoho ostatních revolucionářů. Přestože se snažili, aby byli považováni za zákona dbalé ostrovany, jiní, jako tento mladík, jen podněcovali nenávist, kterou většina obyvatel vůči Argridu cítila.

Mladík se dotkl nosu, a když ruku odtáhl, měl ji od krve. Jeho oblečení jí bylo povědomé, a zvlášť ten klípec přes oko...

„Devereux Bell?“ řekla Lu a mladík zvedl obočí tak, že mu má­ lem zmizelo pod vlasy. „Snažíte se vypadat jako Devereux Bell?“

Tenhle pirát byl známý po celém ostrově právě díky svému chy­ bějícímu oku a skutečnosti, že nepatřil k žádnému syndikátu. Jedi­ ným morálním příkazem většiny pirátů byla věrnost syndikátu. Ale proslulost Devereuxe Bella pramenila z  toho, že patřil k  několika málo pirátům, kteří se plavili a loupili pouze se svou posádkou. Da­ řilo se mu už víc než rok, což bylo mnohem déle, než se povedlo ji­ ným volným pirátům.

Že se mu dařilo, znamená, že to nevzdal a nepřipojil se k žádné­ mu syndikátu, ani se žádným nenechal zabít.

Děti si rády hrály na známého banditu a zakrývaly si jedno oko, aby se mu podobaly. Pirátské syndikáty ho nenáviděly, protože si bral magii z jejich teritorií, ale nic za to neplatil. Rada Svatého Lo­ raye ho nenáviděla v podstatě ze stejného důvodu, ale nikdo ho ni­ kdy nechytil, protože dokonale znal ostrov a dokázal se skrýt i před nejdůkladnější šťárou.

Mladík se usmál a ukázal zakrvácené zuby. „Kdo by nechtěl být nejobávanějším pirátem na ostrově?“

Vojáci už byli téměř u nich. Mladík si jich ještě nevšiml. Lu po nich střelila pohledem, toho si pirát musel všimnout.

Ale on se na ni dál usmíval. „Kdo jste?“ zeptal se.

Vojáci už byli u něho a každý ho popadl za jednu paži.

„Obtěžuješ dámu?“ houkl jeden z nich.

Mladík pohlédl na vojáky a úsměv mu trochu pohasl. „Ach, od­ veďte mě jen,“ zazpíval. „Již nechci spatřit jasný den.“

Lu i  oba vojáci udiveně povytáhli obočí, ale pirát se dál mile usmíval. Zbláznil se snad?

Jeden z vojáků si odkašlal. „Promiňte, slečno, ale už vás nebude otravovat.“

Lu nepřítomně přikývla. Vojáci vlekli mladíka pryč a ten na ni ještě stačil svým jediným okem mrknout. Po tváři mu stékala krev.

Jeden ostrý úder zvonu odbil čas. Bylo půl jedenácté.

Lu si protáhla bolavé prsty a zabočila doleva, zatímco vojáci, kte­ ří mířili k hradu stojícímu na skále nad jezerem Regolith, odbočili doprava. Teď byla dvojnásob ráda, že si naplánovala návštěvu Anna­ lisy v nemocnici ještě před návratem na vyjednávání. Bude tak mít dost času, aby jí srdce sestoupilo z krku zpátky, kam patří.

Ještě naposledy se podívala za oběma vojáky a pirátem, kteří se prodírali davem lidí s propocenými šátky kolem krku, v třírohých kloboucích s bílými skvrnami soli, s ozdobami z krokodýlí kůže na potrhaných kalhotách a v sukních se zablácenými lemy. Většinou to byli občané ostrova, dobří Lorayané, kteří provozovali Radou schvá­ lené obchůdky, přebírali dodávky koření od vojáků a pracovali stej­ ně tvrdě jako lidé, kteří prolévali krev, aby se jim dostalo svobody.

Ostrov od nadvlády Argridu velice pokročil. Rada dokázala po­ skytnout veškerou pomoc a  ochranu, kterou nabízely syndikáty. Všechny svobody, o nichž si piráti mysleli, že získají neposlušnos­ tí, byly mnohem trvalejší, pokud bylo dosaženo jednoty. A mladíci jako tenhle, kteří zabíjeli čas kapesními krádežemi, měli možnost stát se přínosem sami sobě i společnosti.

Svatý Loray byl zemí druhých šancí. Aspoň Lu tomu z  celého srdce věřila.

* * *

Ze všech měst na Svatém Lorayi právě Nová Deza nejlépe ztělesňo­ vala historii ostrova. Město vzniklo jako osada Mechtů a podle dru­ hu ledního medvěda uctívaného v Mechtu bylo pojmenováno Port Visjorn, dokud Argriďané město nepřejmenovali podle svého, když je zvolili hlavním městem. Původní jednopodlažní dřevěné domky z  dob Mechtů se krčily vedle šestipodlažních kamenných argrid­ ských domů. Celkový dojem byl chaotický a trochu smutný, protože tohle byla všudypřítomná připomínka snah Argridu nacpat se tam, kde ho nikdo nechce.

Ale na Nové Deze přece jen bylo cosi uklidňujícího. Jako kdy­ by říkala: Hele, přežila jsem revoluci, ty to dokážeš také. A jsi možná v lepším stavu než já.

Proto si ji Vex vybral jako přístav, ve kterém se nechá zatknout. Měl tohle město rád.

Ale nečekal, že dostane ránu. Předpokládal, že jeho oběť začne je­ čet, nebo se s ní bude o brašnu přetahovat, aby přilákal vojáky, kteří ho pak zatknou. Ale ani ve snu ho nenapadlo, že ta dívka bude mít tak pádnou a přesnou pěst.

Když dozorci Vexe strčili do společné cely pod hradem, nos mu pořád ještě krvácel. Vybral si místo, odkud zdravým okem přehlédl celou celu, ale protože musel mít stále zakloněnou hlavu, nemohl se pořádně podívat, s kým ji sdílí. Slyšel chraplavé mužské hlasy a na chvíli ho vyděsilo, že by si měl vybrat mezi vykrvácením a prohlíže­ ním si svých spoluvězňů.

Měl předpokládat, že ta holka bude agresivní. Upoutala ho na ní díra po kulce v obalu knihy, kterou nesla v ruce – nepochybně vzpo­ mínka na revoluci. Většina lidí si chtěla vyléčit válečné rány a jít dál, ale tahle dívka si klidně uprostřed tržiště vyjela na obchodníka, kte­ rý byl nepochybně pirátem, a v ruce navíc držela památku na válku.

Vex šel k  ní a  sáhl jí do brašny. A  teprve později si uvědomil, jaká to byla pitomost. Ta dívka musela za války projít tím nejhor­ ším, když na to měla vzpomínku v podobě průstřelu v knize, a on ji napadl, aniž by uvažoval, jaké další jizvy ještě může mít.

Vex zavřel oko. Obě členky jeho posádky mu říkaly, že tenhle jeho plán je pitomost. Nayeli mu jednu vlepila. Edda mu řekla, že když ho zavřou, strčí ho vojáci do společné cely a tam ho jistě ně­ kdo pozná.

„K čemu to bude dobrý, co? Co když Rada zjistí, že má v lapáku Devereuxe Bella? Nebudeš se muset bát Argridu, protože špagát dostaneš už na Svatém Lorayi.“

Přestože Argrid prohrál válku se Svatým Lorayem, žilo na ost­ rově stále dost argridských lumpů. A ti si mysleli, že říční pirát pů­ vodem z Argridu, za nímž nestojí žádný syndikát, by měl být loajální své staré vlasti. Aspoň tak to vyděrači říkali, když Vexovi a jeho po­ sádce vyhrožovali násilím, pokud pro ně nebude krást magii. A zno­ vu a znovu a znovu.

K čemu u všech všudy Argrid magii potřeboval? Ať si najdou ně­ koho jiného. On s nimi skončil.

Ale jediným způsobem, jak se zbavit argridských ranařů, bylo nechat se zavřít. Potřeboval čas na to, aby si promyslel, jak se jich zbaví nadobro, aby se pak i  se svou posádkou mohl opět věnovat mnohem ušlechtilejšímu cíli, kterým bylo zakoupení toho největší­ ho, nejkrásnějšího a nejlépe opevněného sídla na Svatém Lorayi, kde by jim všichni dali pokoj.

Vex si povzdechl a zakuckal se krví, která mu stále tekla do krku.

Uplynula hodina, než mohl zase sklonit hlavu. V cele s ním bylo dalších devět vězňů. Samí piráti, a  jeden byl tak starý, že vypadal jako hromada umolousaných hadrů a bílých vlasů shrnutá do kouta. Magie už sice byla legální, ale krást ji a přeprodávat, vydávat oby­ čejné rostliny za magické nebo vyhrožovat lidem, kteří odmítají pla­ tit poplatky na teritoriích syndikátů? To bylo stále protizákonné, i když mnozí raději volili to než smrt hladem. Být počestným ná­ mořníkem se hodně prodražilo. Chtělo to vlastní loď, zásoby, pla­ tit daně. Mnohem jednodušší bylo spojit se se syndikátem, který se o všechno postaral výměnou za to, co jste mohli doopravdy nabíd­ nout. Například čas a věrnost.

Většina pirátů v Nové Deze patřila k syndikátu Mechtů, které­ mu velel Ingvar Pilkvist. Rozhodně nepatřil mezi Vexovy oblíbence. Ale tím nebyl žádný z vůdců čtyř syndikátů.

Vex se znovu rozhlédl po spoluvězních, ale tentokrát zachytil něčí pohled.

Zatraceně.

Ten muž měl mastné hnědé vlasy a na roztrhaném oblečení dal­ ší roztrhané oblečení, které na něm držel široký opasek z krokodýlí kůže. „Na co čumíš, argridskej póvle?“ zavrčel.

Vex měl jen málo nedostatků, ale ze všech nejvíc nenáviděl ten, že vypadal jako Argriďan. Nemohl se zbavit rezavého nádechu po­ kožky ani ostrých rysů obličeje, kvůli nimž ho lidé vždy považovali za nepřítele, přestože pod Argridem trpěl stejně jako všichni ostatní.

Vex se ušklíbl. „Hele, nebyls to ty, kdo mě před měsícem zavřel? Nejsi voják?“

Vězeň neměl na zápěstí žádný cejch, to ale ještě neznamenalo, že není pirát. Znamenalo to jen, že neměl to potěšení projít církevní rehabilitací.

Vex si natáhl nohy a pokud možno nenuceně se opřel o stěnu. Všichni se teď dívali na něho, jako kdyby to byl ten nejlepší způsob, jak si ukrátit dlouhou chvíli.

Umaštěnec se začínal vztekat. „To teď zavírají Argriďany? Rada dovolila, aby z  Argridu připluli kvůli mírovým rozhovorům, a  aby vyrovnali počty, tak zavírají spodinu?“ Odmlčel se a zamžoural. „Po­ čkat, nejseš ty...“

„Ty jsi až moc ošuntělý,“ přerušil ho Vex. „Jako kdyby ses sem snažil vetřít. Nemám pravdu?“

Několik vězňů přišlo blíž.

„Seš voják?“

„Přišel nás špehovat! Chce z nás dostat přiznání!“

„Nejsem voják!“ zařval muž a zvedl Vexe na nohy. „Tohle je De­ vereux Bell! Minulej měsíc jsem ho viděl, jak utíká z přístavu s bed­ nou zdrávky! Je to on!“

Sakra, sakra, sakra.

Nayeli byla nesnesitelná, když měla pravdu, ale Edda byla ještě horší.

„Jak dlouho jim trvalo, než si toho všimli, co? To jsem si myslela. Skvělý plán, kapitáne.“

Ostatní vězni se k němu otočili. Stařec v koutě se ani nepohnul. Nejspíš byl mrtvý.

„Ty seš Devereux Bell?“ zeptal se jeden vězeň nedůvěřivě. „Seš tak... mladej.“

Jiný Vexe popadl za loket. „Naše velitelka Cansu s  tebou ráda hodí řeč!“

Vex svěsil hlavu. Výborně. Jsou tady piráti nejen z Pilkvistova syn­ dikátu, ale i z tuncayského.

První vězeň popadl Vexe za límec. „Ani nápad. Pilkvist si ho podá!“

Vex by to mohl využít a poštvat piráty proti sobě. Sotva ale zvedl hlavu, aby řekl něco peprného na Pilkvistovu adresu, dveře do cely se se skřípáním otevřely. Polovina vězňů ucouvla dozadu. Čtyři zů­ stali stát kolem Vexe.

„Co je to za povyk?“ houkl dozorce.

Vex zadržel dech. Vězni snad nebudou tak natvrdlí, aby odpově­ děli po pravdě, nebo ano?

„Je to Devereux Bell!“ řekl ten, který ho chtěl pro Cansu.

Vex zaúpěl. Opravdu jsou tak natvrdlí.

„Je to on!“ potvrdil umaštěnec a zacloumal Vexem.

„Řeknou, že to byli oni, kdo mě našel, a stane se z toho zále­ žitost Rady,“ zašeptal mu Vex do ucha. „Pak už mě před Pilkvista určitě nedostaneš.“

Muž zmateně otevřel ústa. „Já... no teda... vlastně to není on!“

„Říkals, že jo!“ pípl pirát od Cansu.

Vex vyděšeně pohlédl na prvního muže. „Cos to říkal o jeho matce?“

Druhý muž Vexe odstrčil a zaryl pohled do prvního. „Radši drž hubu! Vy Mechtové nevíte, kdy přestat!“

Umaštěnec vyvalil oči. „Já nic neříkal!“

Ale druhý pirát už napřahoval pěst. Zmatek, kopance, zkrvave­ né rty.

Vex dosedl na lavici. Bude to stačit, aby dozorci zapomněli, co vězni tvrdili? Pochyboval o tom.

Dveře cely se znovu rozlétly a dovnitř vpadl půl tucet vojáků. Za­ tímco zklidňovali nejdivočejší vězně, jeden z nich se se zkříženými pažemi naklonil nad Vexem.

„Devereux Bell?“

Vex vzhlédl, usmál se a zamrkal. „Kdo že?“

Voják ho popadl jednou rukou pod krkem. Vex zalapal po vzdu­ chu a dřív, než si vybavil nějakou obrannou techniku, které ho učila Edda – má zkroutit útočníkovi zápěstí, nebo svoje zápěstí, nebo má páčit palec? –, strhl mu voják klípec.

Vexe zamrazilo a  připadal si jako přikovaný k  lavici. Věděl, co teď voják vidí: jizvu ve tvaru X v pravém očním důlku. Jeho vlastní vzpomínka na válku.

Voják se ušklíbl. Pustil Vexe, ale nespouštěl oči z klípce, který stále svíral v masité pěsti.

Jsi slabý, vybavil si Vex hlasy, které mu nikdy nevymizely z  paměti. Jsi zkažený.

Viděl muže, kteří ho za války uvěznili. Viděl úšklebky argrid­ ských vojáků, kteří se vyžívali v čištění břehů Svatého Loraye od špí­ ny a nečistot. Viděl mnichy v celách, v nichž strávil čtyři měsíce, a hrd­ lo se mu svíralo při vzpomínce na byliny a jedy, které mu vpravovali do těla. Když se nakonec začal modlit, nebylo to za spásu. Modlil se za to, pokud opravdu existuje Svatý Bůh, aby prokázal milosrden­ ství a nechal ho zemřít.

Klípec spadl na kamennou dlažbu. Vex ho popadl, nasadil si ho a svět se zase srovnal natolik, že dokázal vnímat, co voják říká.

„Dejte ho na samotku, než to tady vyřešíme. Nechci už žádné rvačky.“

Vex si tiskl klípec na oko, jako kdyby si ho chtěl zadřít do kůže.

Tohle nebyla nejlepší situace.

2

Ben se opíral o stěnu velikého stanu a snažil se udržet obsah žalud­ ku na místě.

Byl sice na pevnině, v Deze, hlavním městě Argridu, ale ze šplou­ chání vln o molo před sebou měl žaludek jako na vodě. Ale pravou příčinou jeho stavu byl pořádně ostrý nápoj, který si dopřával minu­ lé noci. Výčepní mu říkal Golpe de Velude do Inferno – sametová pekelná pecka. Pokud šlo o jeho účinky, dostál nápoj svému jménu, a navíc, když se po mnoha sklenicích toho zlořádu vpotácel v noci do paláce, odměnou mu byla ranní směna v inkviziční hlídce.

Dohlížet na defenzory, církevní vojáky, kteří kontrolovali při­ plouvající lodě, bývalo váženou povinností inkvizitorů. Teď to byl pohodlný „trest“ pro mladé provinilce.

Ben si stiskl kořen nosu a zhluboka nasál slaný vzduch zátoky.

„Moje hlídka minulý týden zastavila závadnou loď, která chtěla vplout do přístavu,“ ozval se zevnitř hlas. Byl to vévodův syn, jeden z  šestice urozených ve stanu, ale Ben si za nic na světě nedokázal vzpomenout na jeho jméno. „Nebylo to sice tak vzrušující jako na­ jít zakázanou magii, ale i tak to byla užitečná práce.“

Cinkly poháry. Nevětraný stan byl plný vůně květového vína.

Další mladík zaskučel. Tenhle hlas Ben poznal. Patřil o rok mlad­ šímu hraběti jménem Claudio, který chodil do stejných hodin cír­ kevní etikety a dějin.

„Jak říkám,“ zabručel Claudio, „většina těch prohlídek je hroz­ ná nuda.“

„Nemá to být zábava,“ opáčil vévodův syn. „Je to náprava na­ šich hříchů.“

„Neudělali jsme nic špatného, Sale,“ oponoval Claudio. Salvador, tak se ten mladík jmenoval. „Tak nás tvoji rodiče přistihli, jak se lí­ báme. Jsme zasnoubení, proboha, tak by to mělo být jedno.“

Ostatní ohromeně utichli.

„Uklidni se,“ protáhl Claudio. „Neudělali jsme nic tak hrozné­ ho. Nejsme skuteční hříšníci jako vy, pohani.“

Někdo si odkašlal, aby Claudiovi připomněl, že mezi pohany také zahrnuje korunního prince, který s nimi právě slouží v inkvi­ ziční hlídce.

Rozhostilo se ticho.

Ben si zamnul spánky a ohlédl se. Sametové pohovky a měkké lenošky vytvářely kruh pro hrstku urozených, vyparáděných v hed­ vábných kalhotách, s leštěnými zlatými knoflíky a korály, s krajko­ vými šátky kolem krku a síťkami s drahokamy ve vlasech. Takové oblečení bylo spíš vhodné k církevním obřadům, ne do přístavu, kde měli pátrat po magii.

Ben potřásl hlavou. Každého z nich viděl nejméně dvakrát. Za­ tracené pití.

Povolil si límec a nejraději by strhl stěny stanu, aby dovnitř mohl čerstvý vzduch. To by ale aristokraté uviděli skutečný svět a jeho skutečné problémy. Za stěnami mohla elita sedět v  nevědomosti a množství stráží drželo všechno zoufalství v náležitém odstupu – nemocné, kteří se tísnili před špitály, a chudé žebrající v ulicích.

„Tahle služba kdysi něco znamenala,“ zabručel Ben.

Salvador se ušklíbl. „Je ti dobře, můj princi?“

Ostatní inkvizitoři se se zájmem nebo překvapeně naklonili.

Ben zachytil jejich pohledy a potlačil škytnutí. Jeho pověst ale ne­ byla žádným tajemstvím.

Dokonce i náš princ podlehl pokušení Ďábla, říkali Argriďané. Ubohý princ Benat. Příliš si dopřává, je přelétavý! Aby se očistil, slouží v inkvizitorské hlídce. Jestliže náš božský princ podlehl ďábelským svodům, a přesto může být vykoupen, pak je naděje i pro naše křehké duše!

Ben si to všechno představoval jako nemotorný tanec. Kolik chyb­ ných kroků musí udělat, než lidé začnou místo ubohý princ Benat ří­ kat kacíř?

Za přistižení v opilosti odsloužil týden v inkvizitorských hlídkách a církev mu odpustila jako každému aristokratovi. Za tělesné obcová­ ní – pokud se to roznese, další týden hlídek, a vše je odpuštěno.

Ale nechat se chytit s magií ze Svatého Loraye? Mluvit příznivě o některých rostlinách? Neodpustitelné.

„Nic mi není,“ odbyl je Ben.

Claudio se narovnal a v černých očích se mu zablesklo. „Moji ro­ diče se za tebe modlí při každé bohoslužbě. Modlí se, aby tahle země byla silná a obstála i v těch nejobtížnějších zkouškách Svatého Boha.“

Ben povytáhl obočí. „Chceš říct, že ještě nejsem dost silný, hrabě?“

Claudio zrudl. Čekal, že bude mrzutý, bude se dohadovat a sty­ dět se, že je stejně náchylný k hříchu jako oni.

„Jistěže ne, můj princi,“ vložil se do řeči Salvador a položil Clau­ diovi ruku na koleno. „Chce říct, že nám jdeš příkladem. Tvůj ne­ zlomný vzdor vůči zlu nám dává naději, že i my přemůžeme každý hřích.“

„Dokonce i takovou nejapnost, jako je líbání snoubenky v otcově pracovně,“ špitla dívka sedící vedle Salvadora.

Claudio po ní hodil polštář s třásněmi.

Ben se znovu otočil směrem ven, aby dal najevo, že nechce po­ kračovat v rozhovoru. Claudio a Salvador dál mluvili, ale snažili se nedívat na Bena, který byl stále na svém místě u dveří.

Jindy by se k jejich hovoru připojil, dělal by lehkomyslné narážky na nejbližší církevní svátky. Dělal by si legraci z toho, proč skončil na téhle hlídce, nebo by Claudiovi a Salvadorovi radil, jak se nene­ chat chytit.

Nemohl ale dostat z hlavy Salvadorova slova.

Argriďané chtěli, aby byl silný, aby jim byl vzorem, ale také chtěli, aby padl, protože Svatý Bůh odměňuje ty, kteří obětují. A co je větší obětí než posvěcený vůdce?

Argriďané jásali nad smrtí Rodrigua a Paxbena. Žadonili o ni.

U Svatého Boha, příšerně ho bolela hlava.

„Princi inkvizitore? Potřebujeme vás.“

Ben se otočil. Jakes Rayen stál na hrázi v pozoru, jeho uniforma defenzora se vzdouvala ve větru a odhalovala slonovinový erb Argri­ du: zaoblené V jako symbol dvou složených dlaní na znamení ocho­ ty vést čistý život a X symbolizující zkřížené meče na ochranu ta­ kového života. Jakes si urovnal uniformu a stáhl si límec, pod nímž se ukázala zardělá bronzová pokožka s několika tuhými chloupky. Ben věděl, že takové chloupky se mu táhnout až dolů, na hebkou pokožku pod břichem.

Byl celý rozpálený, ale s horkým počasím toho dne to nemělo nic společného. Jedním z důvodů, proč byl rád, že má Jakese ve své gar­ dě, bylo, že v uniformě vypadal nádherně.

„Závadná loď, defenzore?“ zeptal se Ben, ale věděl, že kvůli tako­ vé maličkosti by za ním Jakes nepřišel.

Jakes se zachmuřil. „Ne, piráti.“

Ostatní inkvizitoři si povzdechli. Záviděli mu, že Benova hlídka našla něco, co ho na zbytek dne osvobodí od povinností. Nevšímal si jich a vyšel za Jakesem ven na slunce.

Pirátská loď, parní fregata, kotvila u mola, které bylo ztělesně­ ním úpadku Argridu. Fošny byly ztrouchnivělé, špatně vyspravené, podpěry plné vilejšů a mazlavé špíny. Ben šel za Jakesem a našlapo­ val přesně do míst, kam on, aby se nepropadl.

Zastavil se u spuštěné lodní lávky. Většina z jeho defenzorů už zaplavila palubu, někteří z lodi opatrně vlekli truhlu. Počínali si s ta­ kovou opatrností, že mu bylo okamžitě jasné, co obsahuje. Téměř je požádal, aby otevřeli víko, aby viděl lahvičky s magií. Poznal by ještě rostliny, jejichž názvy ho učil Rodrigu?

Vybavila se mu jiná vzpomínka. Krutí mniši a jeho vlastní otec, kteří ho vždy plácli přes ústa, kdykoli po Rodriguově upálení řekl něco dobrého o magii. Jediné, co teď bylo nutné o magii vědět, bylo, že veškerá magie je hřích. A jeho hříchy budou napraveny, jakmile náležitě promluví k pirátům.

„Jste v  pořádku?“ zeptal se Jakes a  ustoupil, když Ben zamířil k lávce. Pak si uvědomil, že v doslechu je víc lidí a dodal: „Můj prin­ ci?“ Pak ještě jednou, hlasitěji: „Jste v pořádku, můj princi?“

Ben se na něho pousmál. „To se ti povedlo, defenzore. Ale jsem v pořádku.“

„V pořádku znamená opilý a s kocovinou?“ zašeptal Jakes.

„Ach, defenzore, z tvého flirtování se mi tají dech.“

Jakes vytřeštil oči. „Psst...“ Ale zarazil se a sklonil hlavu. „Ne­ chci dát těm supům,“ pokývl ke stanu inkvizitorů, „záminku, aby vám dělali potíže. I když se urození dvořané dívají svrchu na násled­ níka trůnu a gardistu, věřím, že alespoň Svatý Bůh nám odpustí.“

Jakes už rok sloužil jako jeden z Benových defenzorů, ale přesto to byl stále ten sirotek, který přišel do Dezy z nesmírné touhy slou­ žit Svatému Bohu.

Ben zasupěl. „Mám dost zkušeností, abych se vypořádal s  po­ mluvami a morbidními zájmy dvora. Ať si zkusí najít dalšího kacíře v rodině Gallegů. Nic na mě nenajdou. Obcování před sňatkem je sice hřích, ale ne zavrženíhodný.“

Jakes sklonil hlavu. Ben nesnášel takové formálnosti, ale bylo to nezbytné. V  Benově životě byly věci, které měly víc politický než náboženský dosah. Za hanebné se například považovalo to, že dědic Argridu udržuje už deset měsíců vztah s prostým člověkem.

Argridská šlechta měla poměrně velkou volnost ve výběru svých parterů, pokud tito partneři byli také urozeného původu, aby nedo­ cházelo k nerovným sňatkům. Elazar zatím Bena nenutil do výběru partnerky, kdyby ale věděl, že Ben věnoval své srdce, duši a téměř veškeré myšlenky jednomu ze svých gardistů, který kromě hodnosti defenzora byl pouhým osiřelým kupeckým synkem, pak...

Ben raději ani nemyslel na to, co by jeho otec udělal. Jeho vztah s Jakesem patřil k věcem, které musel mít pevně v rukou.

„Víš přece, že tě nepovažuji za hřích, nestydím se za nás,“ řekl a snažil se nasadit lehký tón, ale příliš se mu to nedařilo.

Jakes nakrčil čelo. „To byste měl. Nejsem ani kapitán, proboha.“ Usmál se.

Ben na něho mrkl a vykročil kupředu, aby se vyhnul nutkání vzít Jakese za ruku.

Na palubě bylo ranní horko o něco snesitelnější. Ben si povytáhl rukávy ze silného sametu a zamířil k řadě pirátů, kteří klečeli v kru­ hu defenzorů. Nedokázal si představit, jak někdo vůbec může vy­ držet podmínky na Svatém Lorayi, a ještě sem doplout. Ostrov byl vzdálený týden plavby od pevniny a  panovalo na něm větší horko a dusné vlhko než v rozpáleném hlavním městě Argridu.

Vítr prosycený solí se snažil strhnout Benovi klobouk a  pero, které jej zdobilo, ho pleskalo do obličeje. Čtyři z pirátů vypadali na Argriďany, jejich pokožka byla v  různých odstínech rezavě hnědé, měli černé vlasy, ostré rysy a černé oči. To nebylo nic výjimečného, protože každý pirát, který se zde odvážil prodávat magii, se snažil splynout s  okolím. Ale Benovu pozornost upoutal poslední pirát, Mecht. Světlovlasý, bledý, zvířecí, ztělesňoval všechno, co Ben slyšel o klanech té země a jejich nekonečných krvavých válkách.

Mecht vzhlédl a Ben okamžitě poznal, kde se vzala ta urputná pronikavost jeho pohledu.

Bylina sluneční oko propůjčovala dočasně schopnost ovládat oheň. Pouze Mechtové dokázali ovládnout její sílu, a co víc, uměli dočas­ né účinky slunečního oka proměnit na trvalé. Bojovníci slunečního oka byli peklem v lidské podobě, živoucím důkazem, že rostlinná magie je dílem Ďábla.

Než se mohl Ben zeptat, jestli Mecht prošel rituálem, při němž by přijal schopnosti byliny, pirát vydechl a z nozder se mu vyvalil dým.

„Bárbaro diaño,“ vyhrkl nějaký defenzor. Barbarský ďábel.

Několik ostatních zadrmolilo krátkou modlitbu. Ale Ben se usmál.

Bojovník slunečního oka. Fascinující. Ti, které viděl předtím, přivlekli do Argridu misionáři, protože odmítali uznat Svatého Boha. Zemřeli kulkou z pistole, nikoli v plamenech.

„Co dělá v Argridu bojovník slunečního oka?“ zeptal se Ben.

„Nepatří k pravidelné posádce,“ řekl jeden z pirátů, patrně kapi­ tán. Měl silný lorayský přízvuk s chrčivým r. „Ani ne před měsícem jsme ho najali v Mechtu jako pomocnou sílu. Jestli je tohle všechno kvůli němu, klidně si ho vezměte.“

Mecht si odplivl na palubu.

Tak jednoduché to ale nebylo. Kapitán to věděl. A Mecht také. Věděl to i Ben, kterému se žaludek houpal v rytmu kolébání lodi.

Jakes prošel za ním, diskrétně se mu otřel dlaní o bok a připojil se k ostatním defenzorům.

Ben si přitiskl spojené pěsti na hruď, palci vzhůru. Defenzoři na palubě udělali totéž.

„Náš Svatý Bože, ukaž nám cestu čistoty, počestnosti, cudnosti, pokání a milosrdenství,“ začal se modlit. „Děkujeme ti, žes otevřel nebesa těm, jež stvořil ďábelský pekelný oheň a zlo. Očisti naše ži­ voty od pokušení, abychom byli obrazy tvých pilířů. Pochválen buď Svatý Bůh.“

„Pochválen buď Svatý Bůh,“ zopakovali všichni kromě pirátů.

„Byli jste zadrženi inkvizitory církve Jeho Veličenstva, vládce Ar­ gridu,“ pokračoval Ben. Jeho slova tentokrát patřila pirátům. „Bylo zjištěno, že máte v držení bezbožné předměty. Pokud neučiníte po­ kání, církev očistí Argrid od vašich nenapravitelných duší.“

Církev sepsala tyto věty, aby zadržení měli řádnou příležitost k pokání. Každý přistižený s rostlinami byl vinen a jedině přizná­ ním si mohl zachránit duši.

Slovo řádný mělo za působení Benova strýce jiný význam. Teh­ dy byli obvinění považováni za nevinné, dokud inkvizitoři nevynesli rozsudek založený na pečlivém zkoumání církevního učení. Byly je­ jich hříchy spojeny s  magií? Pokud ano, měli u  sebe nebezpečné, zhoubné rostliny, nebo čistou magii používanou k léčení a zlepše­ ní úrody?

Ale po Rodriguově zradě přišli obvinění o luxus presumpce ne­ viny. Po jeho smrti církev rozpustila inkvizitory a ty, kteří se bouři­ li, nechala také upálit. Jedinou povinností inkvizitorů, které církev ušetřila, bylo prohledávání připlouvajících lodí, ale dokonce i tuto povinnost zmrzačili tím, že ji předala lehkomyslným aristokratům.

„Nebudu se kát z  vymyšlených hříchů,“ ozval se kapitán. „Já a moje posádka jsme stejně nevinný jako vy, zvlášť když je teď na Svatém Lorayi ta delegace z Argridu. Chcete nás odsoudit za zboží, o kterým vaši vlastní lidi vyjednávaj...“

„Mlč!“ štěkl jeden z defenzorů. „Mluvíš s korunním princem!“

Ben se kousal do jazyka. Chtělo se mu říct kapitánovi, že má pravdu. Církev dál přikazovala zatknout každého, kdo by u  sebe měl rostlinnou magii ze Svatého Loraye, přestože skupina diploma­ tů právě domlouvala mírovou dohodu s Radou vládnoucí ostrovu.

Když se Benův strýc a bratranec snažili změnit postoj církve k ma­ gii, zaplatili životem. Každý, kdo ve válce podporoval druhou stra­ nu, byl také odstraněn.

Ben příliš nevěřil, že nová dohoda Argrid nějak změní.

Další pirát se krátce zasmál. „Princ. Nevypadáš ani zdaleka tak dobře, jak se říká, ale kdybys taky klečel...“

Jakes ho udeřil tak silně, že muž vrazil do piráta vedle sebe. To krátké pozdvižení upoutalo pozornost ostatních a mechtský pirát si to uvědomil stejně rychle jako Ben.

Pirát vyskočil a  celým tělem vrazil do Bena. Přestože měl ruce spoutané za zády, sílu jeho svalů ani slunečního oka to nijak ne­ zmenšilo.

Pirát do úderu vložil všechen potlačovaný vztek a  Ben odlétl k lodnímu zábradlí. Mechtova tvář byla tak blízko, že na čele cítil žár jeho dechu a v duchu viděl plameny a popel.

Okamžitě se mu vybavil obraz, jak se jeho strýc a bratranec sví­ její na hranici. Křičí.

Zmocnila se ho panika. Narazil zády na zábradlí a jen instinktiv­ ně se přikrčil před plamenem, který na něho Mecht vychrlil. Usko­ čil vlevo, plamen mu olízl rameno a Mecht překvapeně ucouvl. Ben toho využil, získal rovnováhu a udeřil Mechta loktem do žaludku. Muž přidušeně hekl a plamen uhasl.

„Srazte toho barbara!“ vykřikl nějaký defenzor.

„Počkat!“ vykřikl Ben, vyšvihl se do sedu na zábradlí a jednou nohou zahákl Mechta v kolenou. Ten ztratil rovnováhu, a ještě než upadl, kopl ho Ben druhou nohou do žaludku. Mecht padl na pa­ lubu a okamžitě na něho mířilo půl tuctu různých zbraní.

Ben sklouzl ze zábradlí. „Bylo to zlo, co ho přimělo zaútočit,“ vyštěkl. „Ten muž má stále možnost kát se stejně jako vy ostatní. Všechny vás žádám, abyste prohlédli zlo, jímž Ďábel nakazil vaše srdce, káli se a zvolili svobodu. Jinak budete upáleni.“ Zachránil Ben toho piráta jen proto, aby později zemřel před zraky řvoucího davu?

Ale v  podstatě mu to bylo jedno. Jestli se chtějí piráti nechat upálit, dobře. Pokud odsouzenci nebyli příliš pyšní, nabízel Argrid možnost, jak přežít.

Mechta odtáhli tři defenzoři, ostatní hlídali zbytek posádky.

Ben si stáhl klobouk do očí. Paluba se s ním točila.

Jakes mu vrazil do ramene. „Tohle se donese k vašemu otci.“

„Proč?“ Odpověď ho opravdu zajímala. „Nic jsem neudělal. Od té doby, co církev přestala se skutečně spravedlivými soudy, nejsem k ničemu.“

Jakes vytřeštil oči. „Jednoho dne budete králem...“

„Země postavené na popelu a strachu. Já...“ Nevěřím, že magie je zlo. A schází mi.

Nikdy nebyl natolik opilý, aby to řekl nahlas. A zvlášť ne Jakesovi.

Jakes si tiše broukal nápěv církevního chvalozpěvu. Byl to takový jeho tik, když byl nervózní, znepokojený, nebo když příliš přemýšlel o povinnostech, které by měly patřit výhradně Benovi.

„Jestli dojde k dohodě se Svatým Lorayem,“ řekl Jakes, „nebude­ me moci zatknout každého námořníka. Bude obtížnější rozpoznat zlo. Budou znovu potřebovat inkvizitory, kteří by jednotlivé přípa­ dy posoudili.“

Ben si povzdechl. „Zbožné přání, defenzore.“

Církev teď měla neomezenou moc. Jakákoli dohoda se Svatým Lorayem ji posílí a posune až k jeho břehům. Hlídky. Čistota. Očiš­ tění.

Ví Svatý Loray, co se chystá?

3

Do křídla špitálu, kde byli umístěni pacienti s třesavkou, vedla nej­ kratší cesta přes stáje. Lu rychle kráčela uličkou, vířila prach a míjela ospalé koně, kteří mávali ocasy, aby se v horkém vzduchu ochladili.

Náhle se před ni zhoupl malý chlapec, zavěšený za kolena na trá­ mu. „Dej mi byliny!“

Lu vyjekla a upustila balíček.

„Ach, to jsi ty, Lu,“ řekl Teo. „Myslel jsem, že jsi sestřička.“

Zasmála se. „A nemám žádné magické rostliny, které bys mi mohl ukrást.“ Sehnula se, aby sebrala pohoštění, které vzala cestou. Náplň jednoho koláčku vytekla a ulepila pergamen, v němž byl zabalený. K nasládlému pachu slámy se připojila sladká kokosová vůně. „Ale vypadáš dost strašlivě. Řekni, piráte, kdo jsi?“

Samozřejmě to věděla, protože Annalisin bratr si vždy hrál na jediného piráta.

Není dneska první, kdo předstírá, že je Devereux Bell, pomyslela si.

Teo se vyhoupl, chytil se trámu a seskočil na zem. Na šestiletého kluka byl překvapivě mrštný. „Jsem Devereux Bell!“ prohlásil, zavřel jedno hnědé oko a rozmáchl se pěstí. „Nepolapitelný. Neporazitel­ ný! Tak strašlivý, že nepotřebuju syndikát, aby mě chránil!“

„Kromě jiného,“ poznamenala Lu, ale usmála se. „Jak jsem ří­ kala, pane Belle, jsem jen prostá žena. Můžu vám aspoň nabídnout něco dobrého?“

Teo si klekl a sklonil se nad dva koláčky, které se jí podařilo za­ chránit.

„Luuu,“ protáhl. „Můžu si jeden vzít?“

„Ano.“

„Ten druhý je pro Annu?“

„Ten druhý je pro Annu.“

„Ale na tebe žádný nezbyde.“

Lu mu podala ten větší koláček. „Já jsem už měla, Teo. Ale jsi hodný, že máš o mě starost.“

„Tak tady jsi, Teo Casalesi!“

Ve dveřích do stájí se objevila sestra, s níž si právě hrál. Únavu z nekonečného pečování o potřebné se snažila skrýt úsměvem.

Když nemoc Annalisy pokročila tak, že se už nemohla sama o  sebe postarat, trvala na tom, že zůstane ve špitále pro chudinu z Nové Dezy, kde předtím pomáhala jako dobrovolnice.

„Když se mi občas uleví, můžu aspoň s něčím pomoct,“ říkala.

Jestli ti to dodá naději, tak cokoli, říkala si v duchu Lu.

„Lu přinesla dobroty!“ Teo vyskočil, aby je sestře ukázal.

Lu vstala, a když se zakousl do čokoládové polevy, odhrnula mu vlasy z obličeje. V tu chvíli bylo těžké říct, jestli má narudlý nádech jeho pokožky původ v dětském vzrušení, nebo argridské krvi.

„Proč nejdeš do zahrady?“ zeptala se ho Lu. „Určitě by ti našli nějakou práci.“

Lu pohlédla na sestru a ta přikývla.

Teo vykulil oči. „Možná najdeme magické rostliny! Já vím, že rostou jenom v řekách, ale co kdyby?“

Lu se usmál. Zahradní byliny měly také své využití, ale neměly za­ ručené a nadpřirozené magické účinky. A i kdyby špit



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz – online prodej | ABZ Knihy, a.s.