E-kniha: Raubířské zpěvy a morytáty - Milan Valenta

Raubířské zpěvy

a morytáty

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.nakladatelstviplus.cz

www.albatrosmedia.cz

M i la n Va lent a

Raubířské zpěvy a morytáty – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2018

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.

Milan Valenta

Plus

Obsah

Prologus 7

Lapka 15

Psí kůže 31

Král Lear z Habiny 49

Komediant 87

O lásce raubířské 99

Pytlácká elegie 117

Odsun 163

Noc ryšavého zlatokopa 167

Pec na baby 187

Intermezzo 213

Epilogus 215

7

Prologus

Litovelský jarmark svatých Filipa s  Jakubem měl na ka

hánku, a byl to tentokráte věru nehostinný podnik. Déšť

s  deštěm od Božího rozbřesku vystřídal k  poledni liják

s kroupami tak velikými, jako by v  mracích valících se

nad městem hnízdila hejna ledových koroptví. Zatakové

ho povětří nemělo valného významu rozbalovat fidlátka,

zvláště když se v těch několika mázhauzech kolem rynku

tísnily trhovní báby z celého kraje a pod radniční věží jako

když vymete.

Těžký život kejklíře, když není, kdo by naslouchal jar

marečním písním a kulatým penízkem odměnil novin

ky tisíckrát přežvýkané – o mordu vojáka vracejícího se

domů z války s  Turkem, na něhož se umluvili vlastní ro

diče mládence nepoznavší, o nevinné svedené a v žalu

z hanby v Moravě utonulé, o mordýřích lehajících ucísař

ské silnice kolem Prossnitz, ach jo, ach jo, běda řemeslu,

co nemá zlatého dna a jemuž bijí hrany stejně jako celému

tomu nečasem zpackanému jarmarku. Však i kdyby tak

Prologus

8

nebylo a svatý Petr požehnal sluncem filipojakubskému

trhu, stejně by si nemohl pískat (a když tak jenom kudlu,

ha, ha, ha), že omílat na rynku tisíckrát omílané, copubli

kum tolikrát slyšelo a zná, není žádné živobytí – sotvakdo

z  procházejících hodí po kejklíři okem, natož grošem,

a kdy viděl naposledy stříbro pod lačnými pohledy pub

lika, ksichty do grimasy sevřené děsem z toho, co všechno

se v kraji a světě semlelo, oči visící mu na rtech a dychtící

zvědět, jaký že morytát vezme konec, to už ani nepama

tuje.

Holt by to chtělo nové příběhy, ale kde brát, a nekrást,

a třeba i krást, přikázání desatera ať jsou ke cti, komu ža

ludek nezpívá bandurskou..., ouvej do tuctu, achich do

kopy a do prdele živobytí..., smutní si u krbu příměstské

krčmy kejklíř Matěj a světabol tiší nad korbelem mázu

študýrováním jakéhosi pamfletu, do něhož mu v maga

cínu zabalili tabák. Byl titulován Pec na baby a psalo se

v něm o jakési stavbě, v níž se za tři kopy a dva dny babice

v mladice mění... Tož pro pět ran do čepice, to by byloter

no, přemítal mistr Matěj, vědět, kde taková pec stojí, avy

rychtovat k ní píseň. To by byl hnedle první mezi krajánky

a zvěst o exhibici by byla rychlejší než jeho kára, s nížtáh

ne krajinou od čerta k  ďáblu, joj, to by se stříbrňáky jen

hrnuly, a co stříbrňáky! Zlaťáky by vidlemi na hromady

házel jako kydaný hnůj, bo nejeden měšťanín by s tučnou

paňmámou vůz a tři kopy poslal, maje strpení delší dvou

dnů. To by bylo živobytí! Masa a truňku, co si jedenuma

ne, aj na pištce a harapanny po krčmách by zbylonepočítabr />

9

ně! Nehledě na to, že co nevidět sám podobnou pec bude

potřebovat – ty věčné štrapáce od štace ke štaci, nikde

žádné ryto a naděje na lepší, spaní po herbercích měst či

na vlhké slámě za humny statků, to nekonečné kodrcání

s károu po vymletých úvozech a handrkování s rychtářem

o slušný plac na rynku, levný žvanec po knajpách, a když

na to přijde, hubu sušit, to jednoho věru uondá a na létech

mu neubere.

Zavrzaly veřeje a z dešťových provazců, z nichž byl den

apoštolů utkán, vstoupil do krčmy muž. Spíš tenký než

tučný, spíš vysoký než krpatý, spíš kulhavý než rychlonohý, spíš černý než plavý, zahalený do cestovního pláště

a s  pečetním prstenem na malíku. Bez váhání zamířil ke

stolu u krbu a na Matěje upřel zrak, kterým by šlosplašenou kobylu zkrotit:

„O něčem bych věděl, mistře kejklíři,“ pravil hlasem

stejně tak sebevědomým jako zvučným.

Přisedl zády k  ohni, jako si protřelí půtkaři sedají zády

ke zdi, a zčistajasna, kde nic tu nic, se na stole objevila

kniha do černé kůže vázaná, nikoliv nepodobná smolným

foliantům, které vidět v sousedství rychtářského práva na

každé radnici.

„Ano, ano, knihy zločinné,“ přitakal neznámý, jako by

četl Matějovy myšlenky (však tomu nebylo jinak), a pečetním prstenem poklepal na desky knihy. „Příběhy pro

tvé písně, mistře, morytáty mordýřů a jezulátek, raubířů

do beránčího roucha halených i těch bez masky askrupulí, z nichž padne na smrtelníka děs a hrůza. S hubourozebr />

10

vřenou jak dveře do chlíva bude publikum hltat každou

tvou píseň, neboť já sám jsem všechny ty historky osnoval, sám spřádal jejich dějství, ponoukal jehňátka k hříchu sladšímu, než byl ten prvotní, učil je otčenáš, že kdo

jednou zamorduje na zapřenou, podruhé zamorduje ze

zvyku – z těch tenat není cesty ven... Samozřejmě, hmm,“

jízlivě se usmál neznámý, „až na nějakého toho občasného polepšeného hříšníka. Jsou to skvělé příběhy, z nichž ti

vzejde užitek na tucty větší než, než... ukaž, co to žmouláš

v prackách!“ Vytrhl Matějovi z rukou tištěný leták a řekl:

„No vida, vida, pec na baby, hmm, za-jí-ma-vá myšlenka,

hmm,“ načež pamflet ukryl v  záhybu cestovního pláště

a upřel na kejklíře zrak, kterým by se spřežení sveřepých

volů dalo zkrotit: „Ber, dokud dávám!“

Matěj se počal ošívat. Vzdělán jarmarečnými písněmi moc dobře tušil, kdo že tu nabízí své zboží a jaká je cena obvyklá za takový kauf.

„Co za to, pane, pane... neznám ani vaše jméno,“ pravil přiškrceným hlasem, aby získal čas.

„Mistr Ahriman je jedno z  mých jmen, a o duši se nestrachuj, zahojím se denně tisícinásobně na jiných, jde mi o něco jiného!“

„Tak... o co tedy jde?“

„O touhu, to je to, oč tu běží! Touhu po uznání, jež kráčí v  patách každého tvůrce od toho nejposlednějšího histriónka v komparsu kočovné šmíry až... po mě. Vždyť i On na počátku všeho, vida, co stvořil, spokojen s tím byl, praví se v  Genesis, ale zatímco On je za dílo veleben na

věky věkův všemi a národy mu staví chrámy a na rozcestích má jeho famílie křížů nepočítaně, našinec aby chodil

mezi svými zneuznán a nedoceněn... Ano přiznávám!“

uhodil opětovně pečetním prstenem o desku stolu známý-neznámý, až Matějovi vyšplíchl z  korbele kvas, „přiznávám, že pravé jméno tvůrce jest ješitnost! Jsem ješitný

stejně jako v dobách stvoření, kdy jsem byl se svou suitou

pro pýchu svržen na zem Tím, jenž je stejně ješitný jako já,

kteréhož za ješitnost ztrestal, a proto chci a přikazuji, abys

všude, kam vkročíš, zpíval o mém díle!“

„Tož,“ řekl opět po chvíli mistr Ahriman, zvedaje se od stolu, „je na čase jít, třebaže čas není mým pánem – a v mé knize nalezneš přehršel morytátů z  dob, v  nichž budou hřešit ti, jejichž báby se dosud ani nenarodily – dnes po setmění musím být vysoko v horách. Inu...,“ povzdechl si mistr unaveně, „Valpuržina noc...“

A tu čisťounkým tenorkem (však mistr Ahriman měl vždycky slabost pro duetka s  mezzosopránem a venkoncem pro subrety vůbec), čáry-máry spunktoval, že Matějův flašinet z  ničeho nic, sám od sebe spustil pamflet na známou notu. Kdysi tím nápěvem bába uspávala malého Matěje, když se mu máma lopotila po hampejzech ašpeluňkách, aby pro synka zajistila lepší bydlo, než náleželo panchartům animírek a cajdrnožek. Byla to melodiek poznání, to jo, ale slova, slova dočista nepoznaná:

Na obloze oři hoří,

sršni srší kolem hvězd...

Jakub a Filip tupými noži

vraždit jdou poutníky podél cest.

Počalo žito vymetat,

rojí se babice z komínů kdes,

na břuchu břuch tmou táhnou na sabat

duši svou handlovat za incest.

Flašinet dohrál, oheň v krbu vyprskl, začudil a mistrukejklířskému únavou ztěžkla víčka a hlava mu padla na prsa.

Když se po chvíli celý rozlámaný vytrhl z dřímoty, zdálo

se mu, že se mu to všechno zdálo. Ovšemže sen, ale... jak si

vysvětlit knihu vázanou v černé kůži, kterou ten senzanechal na fortelní desce stolu?

Matěj odevzdaně vzdychl a naslinil si prst, aby v smolné

knize nalistoval první stránku...

15

Lapka

S těžkým skřípotem otevřela se vrata kostela třebovské

farnosti. Sluneční paprsek se rozstříkl o dlaždice a jakonedočkavý augustinián pospíchal jakýs poustevník k oltáři;

náhle se zarazil a pohlédl zpět. Ve světelné louži u vchodu

se zjevily dva stíny, nižší patřil psu a vyšší jezdci, jenžrozvážně následoval pouť paprsku až k dřevěné zpovědnici,

matnému ostrovu uprostřed temnoty.

Stín poklekl, políbil řasení svěceného hávu a kostelem

se rozkutálely šelestivé zvuky slůvek, odrážely se odkamene svěceného biskupem a jako zrcadlený paprsek senavracely zpět k mřížce zpovědnice, aby jí vyprávěly příběh.

I.

Hřebečská cesta je místem, kde si život podává ruce se

smrtí. Na Hřebči kopci jede kupčík s brokátovým kusem, pod Hřebčí kopcem pádí jen doplašený kůň. I kůň

Lapka

16

má právo na strach a zná cenu života. Kobylu žene děs

a kupce proud ledové vody z kopce do údolí až někam

pod kamenné hradby města, ale kupci nic nevadí, nevadí

chlad zimy a nevadí ztráta vzácného sukna. Udiveně civí

vyhřezlýma očima na úzké koryto řeky a jeho obřezané uši

a kořen nosu už nejsou smysly, jen potravou veselých ryb.

Divné mýtné vybírá v tomto kraji rytíř Fridrich; ne část,

ale všechno zboží, a nádavkem i život kupců. Zboží sobě,

kupce zemi – zdivočelá víra! A krví Páně je uloupenérýnské u oltáře stolu. Tělo Páně – sele z rožně. Veselý úděl rytířský!

Hřebečská cesta toho času je nástrojem sebevraha. Ale

jak jinak z olomouckých trhů do Čech? Cena života jevysoká, ale cena zboží mnohem vyšší.

II.

Brzké jaro je vrásčitý kojenec. Na hřebečském hřbetu

jak na mocných zádech uhnaného býka zvolna taje sníh

a věčným zázrakem přeskupen ve vodu zvonivě mizí pod

býčíma nohama a pospíchá dále zívající krajinou až kbiskupskému městu.

Stejným směrem se stezkou brodí karavana poutníků,

tři opěšalí kupci a dvakrát tolik oslů, zablácení sluhové

a na konci mladý Heřman, syn dědičného fojta vMohelnici, na černém koni. Hřbety zvířat jsou obtěžkány zbožím, hřbety lidí obtěžkaly starosti. Tenhle díl cesty nemá

17

dobrou pověst, je třeba pospíchat a co nejdříve stanout

před fortnou města, neboť až tam je v bezpečí brabantské

sukno, tam nedojde újmy sůl z Lüneburku.

Jen jezdec v sedle nemá starosti, lesy kolem jsouadvokátem jara a Heřman je jarem člověka. Není to ani rok, co se

vrátil z klášterního učení a jeho hlava je vírem církevních

dogmat, kázání pana biskupa a obnažených kolenpekařovy Lidky.

Toužil po službě Bohu, ale fojt rozhodl jinak. Sutana

může být hladová a bohatství dal lidem Pán, proto je

posvátné a péče o majetek je i službou Bohu. A k městské rychtě patří dva svobodné lány, tři krámy řeznické

i městské lázně. Nehladoví nikdy fojt v městě Mohelnici,

proto bude fojtem i mladý Heřman z vůle biskupa i Boha

amen. A tak touhu po duchovní službě vystřídalo toužení po nahých kolenech Lidky, neboť ta je dcerou pekaře Martina Rauschera, jehož krám sousedí s fojtským domem a ve své zadní části má suché místo pro mouku. A zde bylo Heřmanovi poprvé přislíbeno palčivé tajemství ženské suknice, a rázem se sesula stavba scholastiky, na chvíli spatřil nahá kolena pekařovy dcery, a zřítil se mu svět, protože je věčným údělem dívčích kolen bořitnaivní svět chlapců.

Heřmana v sedle těší svět, co je mu do strachu kupců,

k nimž se přidal cestou z Královského Hradce, co mu je

do nich, on se vrací domů a chvěje se předtuchoupoznání, jež skrývá sukně pekařovy dcery. I kdyby obavy kupců

došly naplnění, jeho jediným majetkem je černý kůň svybr />

18

páleným cejchem a pergamen s pečetí v jeho sedle. Špatné

zboží na prodej!

A již je vidět vrchol Hřebče, už jen kousek a skončí les,

už tam, za šedou skálou, cesta klesá a rozšiřuje se do údolí.

Ale za kamennou hradbou je i hradba těl, pachprocitající přírody se tam mísí s koňským pachem. Na konci šedé

skály je i konec vaší cesty, kupci. Došli jste cíle. Šestchlaů se na vás šklebí, šest koňských čelistí ze šesti koňských

hřbetů vás vítá svými zčernalými zuby, zuby vylámanými

z četných šarvátek, vítá vás svými těly v kůži a železe a přes

kůži a železo navždy poznamenanými železem jiných. Ten

vpravo je pan Milota z Radkova a za ním jeho družiník

Fridschner Kumpán a jen na paži vedle pán cesty, Fridrich

ze Šonburka se svou družinou, s divokým Jenem Greifem

a krutým Heroltem zvaným Krkavec, ten s uťatou pravicí je chrabrý Gottfried řečený Větev a v jeho levé paži je

síla i té pravé, která leží na poli u Suchých Krut společně

s tělem rýzmburského pána. A na vzdálenost koňského

zadku od něj je tlustý silák Bruno, rozený v Landsperku

a přezdívaný Sele. Bok po boku bratra a v rukou ocelvybírají mýtné, sem cizinci, ze sta loktů sukna padesát a z libry

soli půl, tak je tady zvykem!

Šťastná je chudoba, kupci! Jsou cechy i erby šlechtické,

kde štít či meč je heraldickým kusem, však kupecký národ

má kramářskou váhu a vaše duše je také kramářská, vyplaťte

zboží rytířům a pokojně sejděte z prokleté Hřebče, a až

dorazíte do sídelního města, běžte za pánem a žalujte,běžte za biskupem a plačte. Nebudete první, ale budete živí,

budete mít jazyk i oči i uši, neboť je taková panskákratochvíle na biskupském pomezí, při níž ústa ztrácí jazyk,hlava zrak a tělo hlavu.

Ale mnozí pastýři mluví o chvílích, kdy stádo napadne vlka a jazykem kupce je zboží a jeho okem lüneburská

sůl a tělem brabantské sukno, a proto ti muži bičují oslí

zadnice do krve; každý za sebe, důstojní měšťané, les je

hluboký a večer blízko, jen odvážný a rychlý zachránízboží a mladý Heřman obnaží meč a pobídne koně. Podívej,

Heřmane, tam za zadkem Bruna Selete je místo prokoňské boky, máchni ocelí a proleť tím místem, lapkové touží

po zboží, a smiluje-li se Bůh, mávnou rukou nad ztřeštěným mladíkem. Ale dej pozor, chlapče, až budeš třít koně

o koně, pohlédni vpravo, pohlédni na kov, co drží Herolt

Krkavec ve své pravici, ten kus železa v jeho rukou jerychlejší než vítr, rychlejší než černý kůň. Ten kus železa je tvůj

osud, Heřmane.

Jen poutník Slunce projde krajem bez mýtného, jen ten

zázračný kruh se smí bezstarostně vyšplhat na Hřebeč

a pak se rychle skutálet z kopce a zabořit svůj čenich do

loňského listí. Vidíš, Heřmane? Všechno má barvukrvavého západu, i tvůj obličej, tvé ruce, cítíš tu rudou v hrdle,

polykáš ji, ale je jí stále víc a víc, až i ty, Heřmane, jsizabořil svůj čenich k spánku do spadaného listí.

Jezdec u zpovědnice zmlknul a slova se rozplynula vprostoru, jako by nikdy nebyla. Upřeně pozoroval dřevěnou

mříž zpovědnice a představoval si muže v sutaně, jehož

20

posláním je naslouchat a který kdysi dávno mohl nosit

jeho tvář, a současně ho napadlo, jak se mříž zpovědnice

podobá vstupu do sklepení ďáblovy stavby na Hřebči.

Pes u kostelních vrat zakňučel a měkce se rozběhl ke

klečícímu jezdci, ten sykl a stín psa splynul se stínemportálu. Není čas konejšit netrpělivost zvířete, je třeba zbavit se skutků a dát jim podobu slov.

III.

Rytířův hrádek je ďáblův prst na hřebečském vrcholu,peklivcův pařát ze dřeva a kamene, prst hrozící nejen cestě, ale

i nebi, neboť je stavěný mimo právo na zbožíolomouckého biskupa. Ale co na tom, že stojí přes zákaz land frýdu,

co z toho, že biskup Dětřich je z rodu mocného ZávišeFalkenštejnského. Král je daleko, Fridrich je ďábel a hrádek

jeho prst. Zčerstva voní borovým dřevem, světlý je jeho

dvůr a místnost s krbem a tmavé jsou světnice s ohniš těm,

však nejtemněji je v jeho sklepení, tam, kde meziuloupenými sudy, soudky a kůží leží uloupený člověk.

Marně Heřman přemýšlí, proč se v očistci tma mísí spachem sedlářské dílny, však náhle do ticha zazní kroky a on

pochopí: to není očistec, to je umírání. Tam z dalekého

prostoru přichází bílá postava s ohněm, a on ji poznává.

To tělo bez tváře spatřil kdysi zpodobněno na votivnídesce mrtvého biskupa Bruna ze Schavenburku, ta bílápostava je Smrt, tiše k němu kráčí a Heřman vidí svoji dušipobr />

21

dobnou prasečí měchuřině, jak zvolna opouští tělo ústy.

Ale pak se děje něco nevídaného! Duše se vrací zpět do

těla a má chuť vody, postavy jsou dvě s tvářemi žen, která

z nich patří Smrti, Heřmane? Obě se sklání nad tvýmčelem, zmatek vrcholí a je nutné se zeptat.

„ Jdeš si pro mě?“

„Mlč a pij!“

I V.

Ještě mnohokrát porazí v turnaji nebeský rytíř Slunce

měsíční jízdu, než Heřman pochopí, že jedna z tváří žen

patří mladičké Anně, schovance pana Fridricha, a druhá

paní Kateřině, jeho manželce. A než se zhojí rána v týlu,

pochopí, že není na Hřebči hostem, nýbrž zajatcem, jehož

úkolem je naučit ženy číst i psát, neboť komu v sedlenajdou pergamen a brk, ten je vzdělanec, a také ďábel chce

být moudrý.

A už se rána v lebce zajizvila do sevřených úst vrásčité

stařeny, už hřebečský zajatec promlouvá k ženám o milosrdném Bohu a učené gramatice, již se mladé duby za

hradbami zazelenaly a opásaly dalším kruhem let, již den

dýchá noci do zátylku v jejich nekonečném běhu časem.

Už oschly cesty a je čas myslit na útěk, pane Heřmane!

Ale Heřman myslí na to, že za kamenným valem hradby

teče bystřina, napájí vodou koryto a směje se, toužebně se

směje hlasem Anny. Myslí na to, jak pod valem dospívá

22

bystřina v říčku, za ruce se nechá vést korytem do údolí

a promlouvá tlumeným hlasem krásné schovanky. Mladý

muž myslí na Annu a obrazy milostných představ jsoupotřeštělí běženci jeho hlavy.

Jen otevři dokořán bránu tvrze, pane ze Šonburka, avyusť vraníka z ohrady. Tvůj drženec přestal být vězněm,

neboť není vězněm ten, kdo nemyslí na cestu domů.

V.

Jarní bouře jak divoké hříbě proběhne krajem a příslibem

vody zavoní potokům. Nekonečně průhledným vzduchem kráčí ke stájím muž a poroučí sedlo koni a sobě zbroj. Rychle, pacholci, Herolt Krkavec spěchá, nadešla chvíle přesvědčit se, zda na cestě nezapadla do bláta kuecká karavana, zda nepotřebují záda mezků odlehčit od nákladu. Krkavec kopanci pohání pacholky a jemně hladí hnědáka po chřípí, na lidech mu nezáleží, ale koně miluje. Kůň, to je boj! A boj je pro Krkavce životem i smrtí, alfou i omegou lidského počínání.

Ano, Herolt Krkavec miluje koně, avšak nenávidí psy.

Pohled na černého hlídače stáje, nedočkavě obíhajícího

sedlaného koně a chystajícího se na závod s koňskýmikoyty, mu připomene bolest v noze, kterou mu způsobila

smečka boskovického pána, jemuž kdysi štval zvěř vrevíru. Pan z Boskovic ale lovce proměnil ve štvaný kus a ten

jenom náhodou unikl jeho družině, byl však příliš pomalý

23

pro loveckou smečku. Proto černý pes splatí křivdu boskovických lovců! A Krkavec silou zdravé nohy nakopne

zvíře do boku.

Černé psisko nebude dlouho vyprovázet jezdce na jejich cesty, protože se jen pozvolna hojí žebra rychlých zvířat. Dlouho jej bude Heřman ošetřovat na slámě v rohu stáje, ale navždycky si pes zapamatuje bolest, a je-li kulhavýjezdec z rodu krkavců, pak je pes z rodu vlků. A nenávist vlků je jako hřebečské lesy. Temná a bez hranic!

VI.

Bez hranic je první touha mužů, jarní toužení svědící po

celém těle, pod paží, v dlaních a poklopci promlouvátouha stejnou řečí jako oheň: spalovat, hořet, zažehávat...

Heřman usíná v horečce na ovčí kůži, modlí se, křičí a pláče, ale toužení je víc než víra, je silnější než nemoc a mocnější než zbraň, touha je právo mladého těla, co se nedá vykřičet jak děvka. Modlitbu! Naučte probohatrpící mladíky modlitbě za jejich těla!

Ze tmy vystupuje Anna a usmívá se, mladík slíbává prach z jejích nohou, laská se s jablíčky kolen, pohlédne vzhůru i spatří v náručí dívky dítě s vážnou tváří korunovanou zlatem, zdrávas Maria, Ježíšek seskočí z náruče, bouchne sebou o zem a promění se v hořící keř a pak zas

v hořící kříž na kopci, Madoně se to líbí, směje seperličkami v ústech a tleská baculatýma ručkama a Ježíšek se

24

promění v měch s vínem a v černého jezdce, jezdec obejme Madonu kolem ramen a pokládá ji na ovčí kůži vedle Heřmana. Modlitbu! Kožešina vzplane a dívka zakřičí

první bolestí ženy.

Heřman se probudil ze sna na promočené kožešině

a s nejasným pocitem, že někde blízko ubližují Anně,

a proto vytrvale naslouchal tichu sklepení až do chvíle,

kdy kolem něj proplul stařec čas táhnoucí na provázku

nové svítání. Tehdy Heřman znovu ulehl s vírou, že ho

další noc promění v muže a dívku Annu v ženu.

VII.

Den byl letem krahujce, jenž nad Hřebčí máchl křídly

a jako střela proletěl cestou slunce k západu. Tma je náručí milenců. Lomenou chodbou plnou smolného kouře

se pohybuje protáhlý stín, vrůstá do zdí, neslyšně postává

ve výklenku a pak rychle přiskočí ke dveřím Fridrichovy

schovanky a vnikne do místnosti se závěsem.

Až sem zní hlasy z hodovní síně, v níž rytíř s družinou

slaví svoji pýchu. Až za závěs doléhá ke sluchu vetřelce

zpěv opilého Greifa a krkavý řev Bruna Selete. Jako celý

život se sypou nekonečné chvíle k nohám stojícího Heřmana a hodina je věčností. Čekání na milenku je zkouškou mužnosti.

Až teď! Za dveřmi se ozve šelest drobných kroků a tíseň

sevře Heřmanovu lebku.

25

Te ď !

Jako údery na kůži vrací chodba krok jezdeckých bot.

Dveře s třeskotem letí a v polotmě se zjeví postavanesoucí v náručí obrys dívky. Veřeje zapadnou a na místě před

závěsem probíhá střetnutí lidských těl. Černá kůže se tam

mísí s bílým suknem, hřmotné tělo leží propleteno s bílým

tělem, silné nohy navyklé svírat boky koně svírají stehna

dívky a ústa vydávají tiché vzdechy. Klín Anny jerozevřenou knihou slasti! Znovu a zas se propletenec rukou anohou neúnavně zmítá na kožešině, s ústy na rtech a s kůží

na kůži probíhá akt zběsilého pronikání a pokornéhopřijetí a není větší trýzně než se dívat, Heřmane. Co naplat,

ta věc je dána Písmem: muž poroučí a žena slouží, a jezákonem schovanky poslouchat svého poručníka.

Ale Heřman nic nepochopil z běhu světa, klopýtálomenou chodbou a za ním hoří mládí, klopýtá chodbou a nic

nechápe, tam vzadu za závěsem zůstane už navždycky stát

a zde po dlaždicích bloudí jen prázdné tělo.

Na konci chodby stojí žena s rozpuštěnými vlasy, za

ruce bere tělo bez vůle a svléká si šat, aby kyprým tělem

přikryla štvaného milence. Bez konce je probuzená vášeň

mladého těla a paní Kateřina může být spokojena s nocí,

jež přece jen mladého Heřmana proměnila v muže. Osud

je splašený kůň bez jezdce!

Jitřní ptáci vesele pokřikují po Kateřině její hřích a ona

se rozpomene na počestnost vdané paní, i chvatně probouzí milence a vystrkuje ho ze dveří. Poblouzněnec

stále ještě nic nechápe a šlape chodbu, ten přízrak prošlé

26

noci. V hodovní síni chrápou opilá těla družiníků, tam tě

nikdo nespatří, Heřmane, vyjdi rychle na dvůr, ať může

být klidná, ustrašená dušička manželky; tam v místnosti

s krbem leží družina po ztracené seči s rytířem měchem

a trojice chlapů spí na dřevě, však pozor dej, Heřmane, na

toho čtvrtého. Čtvrtý chlap krkavčíma očima pozoruje

svět!

Tak kulhavý jezdec podruhé naplnil Heřmanův osud.

VIII.

„Ordál!“ zaskřehotal zoban hřebečského krahujce apařátem označil Heřmana. Ať rozhodne Boží soud o nevině

paní Kateřiny, či ať Všemohoucí potvrdí svědectvíHerolta Krkavce! Smilstvo pochází z krve a jen krev může smýt

cizoložný čin. Proto se bude Heřman bít s krutýmHeroltem do poslední krve.

Ale jaký souboj!

Vyděšený mladík obouruč držící zbraň k obraně a voják, jehož prodlouženou hnátou je meč, chlapák, co s rozkoší myslí na boj.

S očima rozevřenýma stojí služné děvečky a pacholci na nádvoří, s hubou rozevřenou v očekávání věcí příštích.

A stojí tu i schovanka Anna i strachem nepříčetnáKateřina, stojí tu Gottfried i Bruno i Greif, stojí a dýchajívzrušeně, těší se na spanilou podívanou a bedlivě střežíozbrojenou pravici pána. A rytíř Fridrich na koni, jakoby hotov

27

k šarvátce a s helmem na palici pevně vraženým, máchne

paží a rozčísne napětím zhutnělý vzduch. Boj!

Heřman vykřikne, vrhne se na svého lovce a zběsile

dotírá rozhodnut padnout hned v první chvíli, veškerou

silou tlačí rukama na jílec zbraně, aby byl jednoručodražen a pro zábavu hledící smečce. Jaký veselý den zavítal na Hřebeč! Teď mohl Krkavec seknout. A znovu!

Ale proč krátit tu zábavnou chvíli.

A Heřman bije šíleně hranou na hranu.

Vtom se Krkavec konečně pohne, bleskově se natočí

a jeho ostří pronikne k protivníkovi. Heřman ucítížhavou bolest v rameni a spustí ruku jak mrtvého ptáka.

Krka vec se šklebí, blaženě se pochechtává a chystá se

označit i pravou paži soka, když tu se náhle letem mihne

černý stín.

Od nohy k páteři a tudy do lebky pronikne bolest tělem kulhavého jezdce a bleskově se vrátí k noze, na níž visí

zahryznuto až po kořeny tesáků stájové psisko a muž se

ožene zbraní po bolesti.

„Bodni!“ zařičí hlas v Heřmanově hlavě a on poslechne.

Paprsky kočujícího slunce se natáhly až k oltářitřebovského kostela a znaveně si sedly na jeho předstupeň. Nadešel čas dlouhých stínů.

„In nomine patris et filii et spiritus...,“ šeptá naléhavě

stín klečící u zpovědnice a náhle prudce, jakoby v hněvu,

přidá na hlase: „Ano, zabil jsem Herolta, přijal zbrojmrtvého a jeho místo v družině, neboť jsem se toužilospravebr />

28

dlnit před Bohem a životem vykoupit život přepadených!

Ale osud vzal na sebe potřetí podobu Herolta Krkavce a já

s jeho zbrojí přijal nepoznanou touhu boje, hrdostprokletého psance.

A pak, když se nám poprvé postavila se zbraní skupina

kupců a pan Fridrich dal znamení, když proti mně vyrazili dva pacholci a já se musel bránit, když jeden z nich

klesl pod mojí ranou a druhý pod jedinou rukou Gottfriedovou! Bože! Tehdy se dostavil pocit silnější než letní

bouře, pryč bylo toužení po Anně i smrt Herolta, zmizela

minulost a zbyla jen šarvátka a chuť letět na černém koni

stezkou a pronásledovat kupčíky, bít ty vyděšené tváře

s maskami strachu, rvát se společně s Gottfriedem a Seletem, vidět zvednutý meč Fridrichův a zkrvavenou tvář

Greifovu a patřit k nim!

Podobenství vlků! Síla smečky!

Ale když jsem pak sesedl z koně, rázem ten pocitvyvanul, i klesl jsem v hrůze na kolena a jako hřebečská skála

na mě dopadla tíha prokleté proměny. Jsem vlkem i ovcí

a přijde doba, kdy zešílím a napadnu sám sebe. Modlitbu!

Modlitbu za pomatené.

Také včera došlo na stezce k seči a já zaútočil na muže

v kukle, tlusťoch neutíkal, ale bil se jako zvíře a já sekl.

Bože! Tomu tělu na zemi jsem vzal život, rudě mu vytékal

z boku a z úst, ústa krvácela ve tváři a já spatřil tvářMartina Rauschera, mohelnického pekaře! Kriste! Lidko!

Modlitbu za šíleného. Ta cesta nemá konce! Rozhřešení,

dej rozhřešení!“

29

Jezdec udeřil lebkou do zpovědnice a vyběhl z kostela.

Dveře zpovědnice se pomalu rozevřely a odkryly tichou

prázdnotu.

30

31

Psí kůˇze

Krajina jako stvořená rukou ctihodného JoachymaEdnera von Sprengera. V divném pohnutí by však mistr obraz

maloval – kontury nepevné a barev poskrovnu, v rohu jen lehce nanesl okr a jinak zavrhl tóny dne a do štětce bral šedivou hněď, těžkou a zoufalou jak země, v níž ještě včera leželo kvartýrem cizí vojsko. Jen čerň nejčernější,skrývající hrozbu lesa, co vyvěrá svým urousaným banděrem do zadního plánu díla. Ale především do morku kosti vlezlou a plátnem se táhnoucí caput mortuum, barvu rozbředlého podzimu, morbidní hlinku dusící pod sebou zbytek života. Jediný rychlý tah štětcem stačí, aby krajina vykrvácela a bez dechu padla k nohám potulného mnicha jako prašivý pes s prořízlým hrdlem.

Smutek nezaplaší ani vrstva ucourané běloby prvního

sněhu, časného posla letošní zimy. Již dvanácté zimyprokleté války, kterou Všemohoucí uvrhl na lidský rod, aby

ho zapudil z povrchu země. Ztracený kout bez kousku

naděje.

Psí kůže

32

Toulavý mnich se za chůze přežehná a s modlitbou na

rtech spěchá pryč, má napilno z tohoto kraje a raději láme

pečeť vzpomínek na zemi, o níž kdysi slýchal vyprávět

otce převora. Než ale splyne s šedí úhoru, pohlédne nazpět, tak nutkavý je pocit, který kraj vydechuje: dej pozor, pocestný, v patách se ti plíží bestie Boží smečky – pohýždích sahá hladová zima, v její stopě čenichá smrt...

Jen oblaka jsou živoucí. Vzpínají se bujně, tryskem běží

oblohou a v poryvech větru divoce bijí o zem, jako by ji

trestaly za hříchy lidí, za to, že ze svého hřbetu ještěnesetřásla jejich stíny tápající za ztracenou jistotou, všechny ty

bosé otrhance s nudlí u nosu hledající matku, otce,kuběny ženoucí se za plukem, vojáky vzývající štěstěnu...

Pod lesem vybíhá pruh zemské cesty, strohý jak ústastařeny, semknutá ústa odmítající polykat další déšť se sněhem z řečiště zbylého po kolech těžkých vozůkontrabandu baltazarovských rejtarů, vozů přepravujících střelné

kusy či svážejících nahá, zimou a smrtí ztuhlá těla sedláků

svěšených za vsí pro hladovou rebelii.

Kam až zaběhlo klubko císařské silnice; klikatí se pod

lesem, dotýká horizontu zpustlého úhoru a pak mizí

v údolí, natahuje prsty k opuštěným gruntům a vypáleným vesnicím, až koncem svého rozpřahu, v dálce, která

se pro protivenství ležící u cesty může zdát přílišnedostižnou (až tam, kde hoří ohně císařských kompanií a opilí

lancknechti rabují za tmy), vpadne fortnou dobiskupského města, aby žalovala o činech nahromaděných ve svých

zákoutích, o mordství a zlodějství kyrysníků v saských

33

barvách či pod korouhví Jeho Milosti, které víc než láska

v jednoho Pána spojuje ukrutnost s lakomstvím.

Ano, křesťanská naděje již dávno utonula v utrpeníbezmocných a nic nepřekvapí fendrycha Mansfeldova pluku,

nad každou nelidskostí otrne lajtnantu Piccolominiho

kompanie, neboť jejich vírou je mináž a Bohem žold.

Cesta je mrtvá.

Přesto krajinou bloudí muž. Tu zůstane otisk v mokřině pod břehem, kousek ve stráni zapraská úlomek větve,

hvízdne vzduch s námahou vdechnutý do plic. A zase klid.

Jsou ti, které na cestu vyplaví až soumrak. Zřídka se

střetnou pod černou oblohou, aby zadrželi dech vúzkosti, naslouchali pulsu noci a s rukou na zbrani podezíravě

vážili pohyb z druhé strany cesty a pak se rychle a mlčky

minuli, jako by došlo více ke střetu umrlčích stínů nežbytostí z masa a krve.

Je mnoho těch, co úděl nutí vyčkávat. Saské emisary

pronásledují hlídky rejtarů, po rebelné chamradi pase

zemský hejtman a na bratry v kutně má spadenoTovaryšstvo Ježíšovo.

Ale všichni jsou zajedno, když jim náhoda vžene do

rukou posledního z ubožáků, štvance bez cíle a naděje,

zoufalého běžence, který nedojde účasti po obcích a samotách, jenž se nedovolá milosti biskupa ani knížete,

odranou duši, kterou odvrhl Bůh i Ďábel. Rána do týla.

Hruď otevřená píkou a hrdlo zadrhlé provazem. Bezsoudu a hned. Taková je budoucnost psí kůže. Úděl zběha.