načítání...
menu
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Rašeliniště - Susanne Janssonová

Rašeliniště

Elektronická kniha: Rašeliniště
Autor: Susanne Janssonová

- Kdysi dávno tu pochovávali oběti bohům a říká se, že lidé tady beze stop mizejí ještě dnes.  - Rašeliniště je opuštěná krajina s ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  199
+
-
6,6
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2%hodnoceni - 69.2% 80%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » HOST
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku a kopírování
Médium: e-book
Rok vydání: 2018
Počet stran: 295
Rozměr: 21 cm
Vydání: První vydání
Spolupracovali: ze švédského originálu Offermossen ... přeložila Karolína Kloučková
Skupina třídění: Germánské literatury
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-757-7462-0
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis

Kdysi dávno tu pochovávali oběti bohům a říká se, že lidé tady beze stop mizejí ještě dnes. 

Rašeliniště je opuštěná krajina s přikrčenými borovicemi, lukami zahalenými v mlze a nepevnou, propadající se půdou. Právě sem přijíždí bioložka Nathalie, aby dokončila experimenty pro svou doktorskou práci o zeminách. Nepřijíždí ovšem pouze kvůli výzkumu — její temná fascinace mokřady souvisí s traumatickým zážitkem z minulosti, který ji doposud děsí.

Jednoho dne je v rašeliništi nalezen muž v bezvědomí, jemuž — podobně jako při prastarých rituálech s lidskými oběťmi — někdo naplnil kapsy mincemi. Nathalie a policejní fotografka Maja Lindeová společně pronikají vrstvami vzpomínek i rašelinných půd až k šokujícímu odhalení dávno ukrytých tajemství.

Susanne Janssonová (nar. 1972) pochází ze švédského Åmål. Kvůli práci v reklamě se přestěhovala do Göteborgu a posléze zakotvila v New Yorku, kde studovala fotografii. Po návratu do Švédska pracovala jako fotografka na volné noze a zároveň se věnovala studiu žurnalistiky. Nyní žije se svou rodinou v městečku Lerum. Rašeliniště je její první román.

Zařazeno v kategoriích
Susanne Janssonová - další tituly autora:
Rašeliniště Rašeliniště
 (e-book)
Rašelinisko (SK) Rašelinisko (SK)
 
K elektronické knize "Rašeliniště" doporučujeme také:
 (e-book)
Do posledního dechu Do posledního dechu
 (e-book)
Už mě vidíš? Už mě vidíš?
 (e-book)
Čarodějnice Čarodějnice
 (e-book)
Co neodvál ani čas Co neodvál ani čas
 (e-book)
Nenadálá láska Nenadálá láska
 
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Kdysi dávno tu pochovávali oběti bohům a říká se,

že lidé tady beze stop mizejí ještě dnes.

HOST

Naleznou duše pohřbené

v rašelině někdy klid?

Rašeliniště je opuštěná krajina s přikrče

nými borovicemi, lukami zahalenými

v mlze a nepevnou, propadající se půdou.

Právě sem přijíždí bioložka Nathalie, aby

dokončila experimenty pro svou doktor

skou práci o zeminách. Nepřijíždí ovšem

pouze kvůli výzkumu — její temná fascinace

mokřady souvisí s traumatickým zážitkem

z minulosti, který ji doposud děsí.

Jednoho dne je v rašeliništi nalezen

muž v bezvědomí, jemuž — podobně jako

při prastarých rituálech s lidskými oběťmi —

někdo naplnil kapsy mincemi. Nathalie

a policejní fotografka Maja Lindeová spo

lečně pronikají vrstvami vzpomínek i ra

šelinných půd až k šokujícímu odhalení

dávno ukrytých tajemství.

Susanne Janssonová

(nar. ‰Š‹Œ) pochází ze švédského Åmål.

Kvůli práci v reklamě se přestěhovala do

Göteborgu a posléze zakotvila v New Yorku,

kde studovala fotogra™ i. Po návratu do

Švédska pracovala jako fotografka na volné

noze a zároveň se věnovala studiu žurna

listiky. Nyní žije se svou rodinou v městeč

ku Lerum. Rašeliniště je její první román.

Nová výrazná autorka, úžasné prostředí a kvalitní text —

to vše, spolu s nesnesitelným napětím, čtenáře snadno naláká.

Cestičkami protkané mlhavé rašeliniště s nádechem

nadpřirozena je jednou z postav celého příběhu.

Marjolein Schurinková

Debut Susanne Janssonové je starý dobrý thriller. Mlžné

rašeliniště a okolní příroda zlověstně ožívají. Hranice mezi

životem a smrtí, přírodou a člověkem, realitou a mýty je

zachycena obrazy, které až berou dech. Na mokřady už se

nikdy nebudu dívat stejně jako dřív.

Accent Magazin

329 Kč

£¤¥¦ Š‹§-§ ̈-‹©‹‹-ª«Œ- ̈

SUSANNE JANSSONOVÁ



SUSANNE JANSSONOVÁ

RAŠELINIŠTĚ



BRNO 2018


Offermossen

Copyright © Susanne Jansson 2017

Published by agreement with Ahlander Agency

Cover picture © Adobe Stock

Cover design © Miroslav Sokcic

Translation © Karolína Kloučková, 2018

Czech edition © Host — vydavatelství, s. r. o., 2018 (elektronické vydání)

ISBN 978-80-7577-492-7 (Formát PDF)

ISBN 978-80-7577-493-4 (Formát ePub)

ISBN 978-80-7577-494-1 (Formát MobiPocket)


Říká se, že za každým živým člověkem chodí deset mrtvých.

Ta tíha nenechá člověka v klidu.

Göran Dahlberg, Kontakt s duchy

To, co není

Zalézá do všech věcí

A zabírá jejich místo

Ann Jäderlundová, hluboká láska nikdo



Věnováno Almě a Edvardovi



11

Nedá se říct, že by nikdo nic neslyšel nebo neviděl. Určitě

existují svědci, kteří zaslechli, jak se onou nocí rozlehly vý

střely, a spatřili postavu, která vyběhla z domu a nasedla do

čekajícího auta.

Někteří si šli pak zase po svém, jiní možná sledovali i pří

jezd policie a  vynášení těl. Ale nepromluvil nikdo. Plížili

se za keři, opírali se o  stromy nebo se vznášeli nad zemí.

Splynuli s přírodou, lidé je často vůbec nespatřili. Možná to

všechno byla zvířata; ať už malá, či velká, rychlá, či pomalá,

bystro zraká, či poloslepá.

Pravda o tom, co se v onom domě doopravdy stalo, se ne

zvykle rychle rozplynula a zmizela.

Právě tak jako už tolikrát předtím.



13

PROLOG

K  večeru začalo foukat. Vítr se nejdřív zlehka opřel do ko

run stromů, potom jeho poryvy zesilovaly. Nakonec útočil

na všechno, co se nacházelo v jeho dosahu. Do setmění zbý

vala necelá půlhodina.

Na kraji parkoviště u zámečku sestoupil Johannes z kola

a opřel je o lampu. Tmavé vlasy si sepnul gumičkou do oho

nu. Pitomé počasí. Žádný normální člověk v takovém nečasu

vůbec nevychází ven.

On však normální nebyl.

Zamkl kolo a  zabloudil pohledem k  Nathaliině chatě.

V jednom z oken zářilo světlo petrolejové lampy a on viděl,

jak Nathalie uvnitř přechází z  místa na místo. Pozoroval

stíny, které se pomalu a plíživě pohybovaly po stěnách.

Jako ona.

Nedávno u něho přenocovala. Ale když se ráno probudil,

byla pryč. Postel vedle něho zela prázdnotou.

Říkala sice, že musí ráno brzy vstát, ale i tak byl zklamaný.

Strávili spolu pěkný večer — a ona jen tak odešla, beze slova,

ani žádný vzkaz mu nenechala.

Nejspíš jde o dobře známé obavy ze sblížení, říkal si v du

chu, zatímco se snažil zahřát. Cítila se zranitelná, a proto se

rozhodla zmizet. Tak by se to asi dalo vysvětlit, kdyby na to

člověk chtěl jít psychologicky.


14

Déšť zesílil a Johannes čím dál víc pomýšlel na to, že se

dnes běhání vzdá. Dobře věděl, že nemá vhodné oblečení.

Na druhou stranu, takové míval jen zřídka. Nikdy neměl

ve zvyku zabývat se předpovědí počasí, čímž možná podvě

domě reagoval na fakt, že jeho matka dělávala pravý opak.

Každému stupni na teploměru odpovídala různě silná látka

a pro každou příležitost existovalo to správné oblečení. Celé

dětství bylo obdobím zdlouhavého pořizování, zajišťování

a  převlékání jednotlivých kusů oděvů tak, aby správnými

vrstvami nepronikla jediná kapka deště ani nejmenší závan

mrazivého větru.

Jako dospělý občas zažívá pocit mimořádného štěstí, prá

vě když nečekaně promokne nebo promrzne.

Rozběhl se po pěšině dolů a odbočil doprava, směrem od

Nathaliiny chaty. Z jedné strany lemuje pěšinu les, na druhé

se otevírá rašeliniště, krajina, která si ho tolik získala: roz

sáhlá pustina, zakrslý, šedavý porost, teď v dešti a větru ještě

houževnatější a podivnější na pohled.

Vybavil si, jak krajina vypadá v zimě, pokrytá jinovatkou.

Je na ní pak cosi nadpozemského, jemného a neodolatelné

ho, nic podobného nikdy předtím neviděl.

V  jedné chvíli se odnikud vynořil velký sob a  houpavě

kráčel přes zamrzlá jezírka. Klapalo to, praskalo a skřípalo

jako polámaná zvonkohra. Teď však slyšel jenom jednotvár

ný zvuk svých kroků, tvrdé údery, jako by se kupředu pro

tloukal kladivem, mechanicky a úporně.

Po prvním úseku se klikatá pěšina změnila v širokou rov

nou cestu vedoucí ke starému rašelinovému dolu. Tu a tam

zahlédl štěrkovou stezku a  po chvíli se objevilo parkovi

ště patřící k  dolu. Bývalo prázdné, málokdy tady někoho

potkal a v prudkém větru a dešti se místo zdálo ještě opuš

těnější.


15

Tu a tam vedly do rašeliniště nízké dřevěné můstky. Na

okamžik uvažoval, že by si cestu zkrátil, ale potom si všiml,

jak je dřevo mokré. Zdálo se to příliš riskantní. Stačilo by na

chvíli ztratit rovnováhu a...

„Au!“

Špatně došlápl na kámen, přestože tudy běžel už tolikrát

a znal každý kořen i každou nerovnost nazpaměť. Bolest vy

střelila do celé končetiny, pak na okamžik ustoupila, a na

konec udeřila plnou silou.

Do prdele!

Skákal chvíli po jedné noze a snažil se najít něco, oč by

se opřel. Nakonec stejně upadl na zem.

Bolest byla hrozivá. Vítr ani déšť neustával. Pokoušel se

vstát, ale na zraněnou nohu nemohl vůbec došlápnout.

Chvíli vyčkával, jestli bolest přejde. Zároveň si v  duchu

nadával za to, že mobil nechal doma. Jak se asi po jedné

noze dostane zpátky?

Napadlo ho, že by mohl v mlází podél cesty ulomit dvě

pevné větve a použít je jako berle. Myšlenka to byla dobrá,

ale po chvíli se jí stejně musel vzdát, protože větve, které

našel, přece jenom nebyly dost silné.

Když se s  námahou střídavě dovlekl a  doskákal kus cesty

nazpátek, rozhlédl se po rašeliništi. A tehdy si to uvědomil.

Přestalo pršet, dokonce i  vítr se ztišil. Zavládl úplný klid.

Bylo to zvláštní.

Zpoza mraku na temném nebi se vyhoupl měsíc. V jeho

svitu se objevily jemné obláčky mlhy vznášející se nad vlh

kou zemí.

Jako by něco zaslechl. Byl to jenom vítr? Nebo nějaké zví

ře? Znělo to téměř jako nářek. Jako tiché volání.

A pak uviděl o kousek dál na pěšině světlo.


16

Baterka. Někdo sem jde!

„Haló!“ zavolal.

Žádná odpověď.

„Potřebuju pomoc,“ pokračoval, „trochu jsem se zranil...“

Světlo přicházelo čím dál blíž. A blíž. Nakonec ho oslnilo

tak, že si musel rukou zastínit oči.

„Haló?“

Potom se kužel světla obrátil jiným směrem a  on zase

uviděl.

Co se děje? stačil si ještě pomyslet.

Poté všechno zčernalo.


1



19

O tři týdny dříve

Ťuk, ťuk, ťuk.

Nathalie se probudila. Přitiskla si prsty ke spánkům, aby

ťukání ustalo.

Ťuk, ťuk, ťuk.

Ťuk, ťuk, ťuk.

Pohledem na budík si potvrdila, že zbývají ještě dvě ho

diny času, než bude muset vstávat. Jinými slovy: je to stejné

jako obvykle. Teď už ani náhodou neusne.

Nikdy už ani náhodou neusne.

Posadila se na okraj postele a radši se zamyslela nad tím,

jestli zbývá ještě něco udělat. Ne. Byt byl uklizený a většina

věcí odnesená. Tašky, které ještě nenaložila do auta, čekaly

připravené v předsíni. Všechno bylo hotovo.

Osprchovala se a vestoje posnídala. Snažila se zanechat

co nejméně stop. Napsala vzkaz pro toho, kdo bude byt obý

vat, až ona odejde, a položila ho na stůl v kuchyni.

Nechala jsem v  ledničce pár věcí, třeba se Vám budou

hodit. Číslo účtu pro placení nájmu najdete ve včerejším

mailu. Doufám, že se Vám tu bude líbit.

S pozdravem Nathalie


20

Dole na ulici panovalo nedělní ticho a prázdno. Naložila po

slední věci do kufru auta, posadila se za volant a  vyrazila.

Vyjela po pětačtyřicítce na sever a opustila Göteborg dřív,

než se město stačilo probudit. Měla pocit, jako by se plížila

pryč po románku na jednu noc.

Zanedlouho zastavila u čerpací stanice, natankovala, dala

si kávu a dokoupila několik věcí pro první dny. Potom jela

dál. A  krajina se brzy změnila. Ztemněla a  prohloubila se.

Je zvláštní, že cesta do minulosti vzdálené tolik let trvá

jenom pár hodin. Do země jezer a lesů. Do krajiny, která je

vlastně jejím domovem.

Ve velkém městě u moře se vždycky cítila jako cizinka. To

bezstarostné, neklidné a nespolehlivé moře. Nikdy nezapad

la mezi lidi, kteří by nejradši pořád jenom plachtili, milo

vali holé útesy a rovný obzor, zbožňovali slunce a netoužili

po ničem jiném, než aby co nejvytrvaleji a co nejvíc pražilo.

A od ní jako by očekávali totéž, jakýsi druh nejvyšších vnitř

ních otáček, na jaké však ona nikdy nestačila, jenom se za

určitých okolností naučila předstírat opak.

Pokaždé když v  létě stanula na teplé bohuslänské půdě

a ponořila se do vody, ovládl ji pocit, jako by se ji moře zcela

reflexivně snažilo ihned zase vyplivnout ven. Jako by vědělo,

že ona do jeho přirozené sféry nepatří.

Teď na čelní sklo dopadaly první kapky zářijového deště.

Zatím trochu nejisté, tiché. Jako by podzim opatrně nahlížel

dovnitř, aby nerušil nebo neobtěžoval.

Pojď, pomyslela si, pojď dál.

Neostýchej se.

Uděláme to společně.

Minula sjezd na Åmål a odbočila na Fengerskog. Celým

tělem jí rychle a  s  nečekanou silou pronikl pocit čehosi

neskutečného. V duchu se musela sama sebe ptát, co se to


21

vlastně chystá udělat. Co se chystá uvést do pohybu. Zároveň

si uvědomila, že už je skoro v  cíli a  že na návrat je pozdě.

Přibrzdila u staré továrny, ve které, jak věděla, nyní sídlí

ateliéry, galerie a dílny umělecké školy. Na křižovatce, kde

dřív stával jenom malý obchod s  potravinami, teď uviděla

navíc pekárnu a kavárnu. Několik mladých lidí s látkovými

taškami tam právě z  velkých sklenic usrkávalo ranní kávu

nebo čaj. Potom zástavba opět přešla v  les a  silnice se po

chvíli stočila březovou alejí nahoru k zámečku.

Na velkém štěrkovém prostranství parkovalo několik aut.

Vystoupila, zavazadla nechala v kufru a vykročila ke vstup

ním dveřím.

Budova se čtyřmi věžičkami, světle zelenou plechovou

střechou a  bílou fasádou s  velkými okny působila okázale.

Stála na vyvýšeném místě, jak je to u panských sídel obvyklé.

Často se také tyčí v překrásné krajině u jezera či mezi kopci.

Ale tento zámeček byl jiný. Jeho okna vyhlížela do kraji

ny tiché a ničím mimořádné. Do krajiny s mlžnými lukami,

přikrčenými borovicemi a propadající se půdou. Byl to kraj,

ve kterém slunce nikdy neproniklo až dolů a kde země nikdy

nevysychala, nýbrž zůstávala vlhká a houpavá.

A ona se sem dobrovolně vrátila.

„To vy jste si pronajala chatku?“

Žena, která se představila jako Agneta, tady byla paní

domu. Měla na sobě béžové kaftanové šaty přepásané širo

kou stuhou. Její mohutná postava v nich působila jako sloup.

Světle hnědé vlasy měla zastřižené k ramenům a čelo skryté

pod hustou ofinou.

„Ano, to jsem já.“

Její muž stál těsně za ní, byl o  hlavu menší a  oblečený

v tmavém obleku. Ostřížím pohledem těkal po místnosti.


22

Gustav, pomyslela si Nathalie. Jako osobní strážce. Přesně

takové si je pamatuju.

„V tom případě vás vítám na Slaťském zámku. Víte, že ta

chatka je opravdu velmi jednoduše zařízená. Většinou se

užívá jenom v letních měsících.“

„Ano, to nebude problém. Dá se tam přece zatopit, že ano?“

„Jsou tam dvoje kamna a plynová lednička. Ale to je všech

no. Vodu si musíte nosit v kanystrech odtud ze sklepa a mo

bil nebo počítač si můžete dávat nabít u  nás v  kanceláři. Sprcha a toalety jsou v chodbě v prvním patře. A za chatkou je suchý záchod. Co ještě...“ řekla a zamyslela se. „Jistě, ješ

tě kolo. Jestli budete mít zájem, je tu k  půjčení staré kolo.

Odkud vlastně jste?“

„Bydlím v Göteborgu.“

Na stěnách ve foyer viděla staré malované portréty elegantních dam v  bohatých róbách a  hrdých mužů v  parádních

uniformách. Jako malá z nich nemohla spustit oči, zvlášť je

den ji vždycky přitahoval. Byla na něm Sofie Hansdotterová,

manželka jednoho z majitelů panství, který zámeček obýval na konci devatenáctého století. Nikdy nezapomněla na její

hráškově zelené šaty a teskný pohled.

Povídalo se, že přišla o  sedm ze svých osmi dětí, že ze

šílela. Že děti tajně udusila a potom žádala manžela, aby je

pochoval v rašeliništi nedaleko zámku. Aby jim byla nablíz

ku, tak to prý říkala. A manžel jí prý vyhověl, aby její už tak

rozedrané srdce ještě víc nezranil. Až nakonec jednoho dne,

právě když přišlo na svět osmé dítě, v  okamžiku náhlého

prozření pochopil, jak vlastně všechny děti zemřely, a roz

hodl se novorozeného chlapce manželce vzít. Povídalo se,

že Sofie došla k místu, kde pochovala ostatní děti, vykročila

přímo do rašeliniště a zmizela.

23

Nikdo se ji nepokusil zachránit.

Z  osmého dítěte vyrostl zdravý a  silný muž, který poz

ději převzal panství. Gustav, současný majitel zámečku, je

jeho pravnuk.

„Vedeme s Gustavem penzion už přes pětatřicet let a před

tím jej vedli manželovi rodiče,“ pokračovala Agneta tónem,

který prozrazoval, že o historii zámečku nevypráví poprvé.

„Panství je majetkem Gustavovy rodiny už od sedmnáctého

století. Na těch obrazech okolo vidíte všechny jeho dávné

předky.“ Udělala rukou rozmáchlé gesto.

Ve stejném okamžiku sestoupila po schodech z patra dolů

nějaká žena.

„To je naše hospodyně Jelena. Připravuje toho nejlepšího

uzeného síha na téhle straně Vänernu — to kdybyste se ně

kdy chtěla najíst tady u nás nahoře.“

Jelena byla bledá a hubená, vypadala jako pravý opak za

žitého obrazu kypré hospodyně.

„A tady máme Alexe, našeho správce,“ pokračovala Agne

ta, když se ve dveřích objevil vysoký, svalnatý muž.

„Na toho se obraťte, kdyby bylo třeba něco opravit.“

Alex se zastavil, pohledem ulpěl kdesi nahoře u  lustru

a krátce přikývl. Potom pokračoval dál do zadních pokojů.

„Kdybyste měla jakékoli otázky, já i Gustav jsme tady ve

všední dny od devíti do šestnácti hodin. Nejčastěji nás na

jdete v kanceláři, tady ve vedlejší místnosti. Pokud zrovna

nestojíme na štaflích a  nenatíráme dveře od stodoly nebo

neopravujeme traktor a tak. A jindy býváme ve východním

křídle, kde máme byt. Klidně nás můžete vyhledat i mimo

pracovní dobu.“ Odmlčela se a pokračovala. „To by asi bylo

to nej důležitější. Právě teď tu máme to, čemu se říká ‚mimo

sezona‘, nic moc se tady neděje. Budete tady dělat něco

zvláštního, jestli se můžu zeptat?“

24

„Ano, pracuju na doktorské práci. Zabývám se tím, jak glo

bální oteplování ovlivňuje rozkladné procesy ve vlhké půdě.

Jsem bioložka.“

„Chápu,“ usmála se Agneta a  kývla hlavou směrem k  ok

nům. „Jste tady kvůli rašelině. Zajímavé.“

„Přesně tak, ráda bych tu provedla pár závěrečných expe

rimentů.“

„Naše rašeliniště je mimořádné,“ pokračovala Agneta.

„Kdy si se mu prý říkalo obětní.“

„Ano.“

„Možná už jste o  tom slyšela? V  době železné se tady

prý obětovalo bohům. Dokonce i lidské oběti. V kanceláři

o tom máme brožuru. Na přelomu tisíciletí tu jednu tako

vou mrtvolu našli, prý z doby tři sta let před Kristem. Teď je

v Kulturněhistorickém muzeu v Karlstadu.“

Nathalie přikývla. „Ano, slyšela jsem o tom...“

„Brusinková dívka,“ dodala Agneta.

„Aha,“ řekla Nathalie.

„Ano, tak jí říkají, té dívce, kterou tam našli. Ale když už

je řeč o rašeliništi, doufám, že tam budete opatrná. Místy je

hodně bažinaté a můstky jsou v téhle roční době dost kluz

ké. Nejspíš jste na to ale zvyklá.“

Chatka dole za zámečkem sestávala z kuchyně a jednoho po

koje. V kuchyni byl dřez bez kohoutku, velká spíž a jídelní

stůl s  lavicí a  dvěma židlemi. V  pokoji stála obyčejná po

stel, šatní skříň, jednoduchý psací stůl a dvě křesla se stol

kem umístěná před kachlovými kamny. Prkennými stěnami

pronikal dovnitř podzimní chlad. Byla tu zima, ale čerstvý

vzduch.

V jednom rohu stálo opřené o stěnu velké zrcadlo. Natha

lie se posadila se zkříženýma nohama na podlahu a  pro

hlížela si svůj obličej. Vždycky ji překvapovalo, že vypadá

mnohem čerstvěji, než se cítí. Vlasy pískové barvy, které si

nechávala jednou do roka zastřihnout, si stále ještě upra

vovala tak, jak jí to navrhli před osmi lety před focením re

klamních snímků. Jednoduché polodlouhé mikádo, které

nevyžadovalo žádnou složitou péči.

V osmnácti ji „objevili“ před kinem a nabídli jí modelin

govou smlouvu, ačkoli nebyla dost vysoká — za tu shovívavost zřejmě měla být neskonale vděčná.

Právě ukončila gymnázium a  těšila se, že si snadno vy

dělá nějaké peníze, ale nevydržela to. Nesnesla lak na vlasy,

který pálil v  nose, pudr, jímž jí líčili obličej, a  ty řeči při

foto grafování  — úsečné průpovídky, které ji měly přimět,

aby vyzařovala cosi neobyčejného. Nikdy nepochopila, co

přesně to mělo být.

Účes byl tím jediným, co si s sebou z této kratičké vsuv

ky ve svém životě nesla dál. Za minimálního úsilí přispíval

k tomu, jak dobře vypadala, a ona jej z čistě praktických důvodů udržovala: přinášelo to uspokojení lidem v jejím okolí a  poutalo to jejich pozornost výhradně k  tomu, co se ode

hrává na povrchu.

V chatce stály dva kanystry s vodou a velký koš dřeva. Začala

tím, že rozdělala oheň ve sporáku i v kachlových kamnech,

potom v kuchyni uložila zásoby jídla a do skříně narovnala oblečení. Nakonec rozložila velkou mapu okolí, přišpendli

la ji na zeď za psacím stolem a nazula si pantofle a oblékla

si tlustý svetr.

Chvíli přecházela po chatce a  rozhlížela se. V  kamnech

praskalo a sporák čoudil tak, až musela otevřít okno.

Po chvíli se tah v komíně srovnal a zdálo se, že všechno

funguje. Nathalie si ohřála tortelliny z plechovky koupené

u čerpací stanice a snědla housku s taveným sýrem.

Za chatkou byl malý dvorek obrostlý šípkovými keři

a vpředu stála dvě stará dřevěná křesla. Několik metrů před

chatkou vedla běžecká trasa klikatící se kolem rašeliniště.

Nathalie si oblékla bundu, opatrně se posadila na jedno

z  křesílek a  rozhlédla se po krajině. Jako by se vůbec nic nezměnilo, všechno zůstalo takové, jaké to bývalo vždycky. Nejenom posledních patnáct let, ale už po celá staletí, kam

až paměť sahá. Šedé pokroucené borovice, kaluže a jezírka

blyštící se mezi vlhkými zelenými chomáči. Skrytá pustina

temných odstínů, jemně se třpytící suchopýr na tenkých rezavě červených kmenech podzimně zbarvených stromů.

Jako by ještě teď slyšela pohvizdování kolih nesoucí se

ozvěnou mezi mraky, přestože ptáci už toto místo pro leto

šek dávno opustili. Slyší ty zvuky, ačkoli jejich bublání a klo

kotání už tak dávno nezaslechla, jejich tokání, které tak mi

lovala, než se všechno změnilo, než se v jejích vzpomínkách

proměnilo v uštěpačný smích, děsivé varování před tím, co mělo přijít.

Když pomyslela na to, do čeho se rozhodla vstoupit, při

padala si příliš troufalá, téměř ukvapená. Jako by ji cosi přimělo překročit hranici, za niž však ještě nebyla připravena nahlédnout.

Při pohledu na západ spatřila sloupy elektrického vedení

tyčící se nad stromy. Byly to tytéž sloupy, na které se dívala z okna své ložnice a které ji zachránily pokaždé, když venku

trochu zabloudila. Vkradlo se jí to do mysli jako sotva zachy

titelná myšlenka: když bude ty sloupy sledovat, dojde i nyní

až tam, až k místu, kde všechno začalo i skončilo.


27

Když se první ráno v chatě probudila, venku byla ještě tma.

Tma byla jednou z mála známek podzimu, které neměla ráda.

Temná rána, temné večery a  dny, z  nichž se postupně vy

trácelo světlo. Léto bylo lepší v tom, že když ji jako obvykle

okolo čtvrté hodiny ranní probudilo ťukání v  hlavě, už se

rozednívalo. Za světla bylo snazší setřást ze sebe tíhu pro

buzení, nevyslovitelný pocit, že něco není v  pořádku, za

tímco mozek horečně pátral po příčině. Podzimní temnota

měla opačný účinek. Všechno těžké jako by v  ní radostně

bujelo.

Nathalie zapálila petrolejovou lampu u postele a došla ke

kachlovým kamnům. Byla ještě teplá. Pomalu je objala jako

dávno ztraceného přítele. Se zavřenýma očima se postavila

těsně k nim a přitiskla se tváří, dlaněmi a stehny k teplým

kachlíkům. V  hlavě se jí vynořilo slovo modlitba. Takový je

to pocit?

Najednou se od okna ozval škrabavý zvuk.

Co to bylo?

Pomalým krokem došla k oknu a pokusila se vyhlédnout

ven. Straky?

Neviděla nic. Nic než venkovní osvětlení nahoře u zámeč

ku o  sto metrů dál. Dvě malé kulaté lucerny vznášející se

ve tmě.


28

Když se venku takhle setmělo, cítila se ve světle petrole

jové lampy zranitelná. Na oknech nebyly žádné závěsy. Ale

v horních rozích všech rámů byl zatlučený hřebík. Postavi

la se na židli, svázala k sobě dva tlusté svetry a pokusila se

je zavěsit tak, aby zakryly okno nejblíž k posteli. Nebylo to

ono. Musí najít ještě nějakou deku nebo prostěradlo. I  na

ostatní okna.

Z cestovní tašky vytáhla včerejší noviny a zavrtala se zpát

ky pod peřinu. Pokoušela se číst nějaký komentář týkající

se energetické politiky, ale nemohla se vůbec soustředit.

Okna na ni zírala. Tma nahlížela dovnitř.

Sakra. Jak tohle vydrží?

Vůbec nepočítala s  tím, že se bude cítit tak bezbranná.

To ani trochu nebylo v  plánu. Ne, tomu se musí postavit.

Bude se teď soustředit na dvě věci: na práci a  na nejasné

podvědomé poslání, které — jak tušila — spočívalo jen na ní.

O tom, že se vydala sem do mokřadů, nikdo nevěděl. Nikdo

kromě vedoucího její doktorské práce, který právě byl také

na cestách.

Nathalii se líbila myšlenka, že jednoduše odjela. Zmizet

z každodenního shonu jí připadalo jako očista, jako naplně

ní absolutní svobody.

Před čtrnácti lety toto místo beze slova opustila. Nyní při

svém návratu měla pocit, jako by se postavila před zrcadlo,

jako by navíjela provázek vedoucí až na začátek, aby mohla

rozmotat všechny uzlíky a začít znovu.

Většina jejích přátel si nejspíš ani nevšimne, že z  Göte

borgu odjela. Všichni jsou stejně jako ona vědci, roztroušení

po celé zeměkouli.

Jediní, kdo by se mohli divit, kam se poděla, byli její ne

vlastní rodiče.


29

V posledních letech se Nathalie už ani nesnažila udržovat

s nimi dobré vztahy, a čím méně se stýkali, tím prudší spo

ry mezi nimi propukaly, především ze strany její nevlastní

matky Harriet.

„Tohle je tvůj vděk za všechno, co jsme pro tebe udělali?“

osočila se na ni Harriet, když spolu naposledy předstíraly

cosi jako rozhovor. Pěstouni se u  Nathalie zastavili s  kvě

tinou k narozeninám a Harriet nedokázala skrýt své pocity. Kulatý obličej měla úplně rudý a stěží udržela slzy.

Nathaliin pěstoun Lars celou dobu seděl na židli v kabátě.

Bez ustání si upravoval knír a oči upíral na podlahu.

„Jdeme,“ prohlásil nakonec. „Nechme toho. Vždyť ona

o to nestojí.“

Konstatování hrozné skutečnosti v  Nathalii na okamžik

probudilo jistou sounáležitost, jinak však necítila vůbec nic. Nic. A právě to si nejspíš uvědomila i Harriet.

Před odchodem se na ni dlouze zahleděla svýma drob

nýma očima, ze kterých zmizel veškerý soucit, a  zlomeně řekla: „Víš, že jsi hrozná? Vždycky jsem si myslela, že se tak

chováš kvůli tomu, co se ti stalo, ale teď už si tím ne jsem jis

tá. Možná jsi prostě taková: povrchní, bezcitná a ne vděčná.“ Nathalie se v pevně zavázaném županu usadila doprostřed

pokoje, jako by chtěla znovu získat kontrolu a překonat po

cit zranitelnosti. Před sebe položila hromádku dokumen

tů: výsledky měření a experimentů, které zatím uskutečnila

v Německu, Holandsku, Polsku a Dánsku.

Ticho, pomyslela si a rozhlédla se. V chatě bylo takové ti

cho. Tak tíživé. Možná si na to musí jenom zvyknout.

Snažila se naslouchat všem zvukům, které ji přese všech

no obklopovaly: unavenou mouchu bzučící v posledním ta

žení na okně v kuchyni, praskání a hukot ohně ve sporáku,


30

skřehotání havrana někde úplně blízko u chaty. Pak se zku

sila pro změnu soustředit na pachy. Bylo to těžší: hořící dře

vo, mýdlo, saze. Rozložila diagram dusíkatých frakcí a pře

mýšlela o odchylkách. Proč byly například některé hodnoty

v  Německu a  Polsku vyšší? Souvisí to s  ročním obdobím,

s konkrétním prostředím, anebo je to způsobeno globálním

oteplováním?

Její kolegové z jiných zemí, kteří se zabývají podobnými

otázkami, prováděli výzkum nejprve v polárních oblastech,

v extrémních prostředích, kde byla půda celoročně zmrzlá.

Když nyní globální oteplování zapříčinilo tání i  v  těchto

místech, došlo v  tamních půdách k  nastartování procesů

vedoucích k  ještě větší produkci skleníkových plynů uvol

ňujících se do atmosféry. Otázkou zůstávalo, kolikrát se

množství plynů zvětšilo a jak to ovlivňuje oteplování v celo

světovém měřítku.

Dřív byla Nathalie členkou severského výzkumného týmu,

který se zabýval toutéž problematikou ve švédských horách.

Jakmile se objevila příležitost zaměřit se konkrétně na se

verské a středoevropské mokřady, okamžitě se jí chopila —

a grant získala.

Její práce bude nepochybně důležitým příspěvkem ke

klimatologickým výzkumům, jejichž výsledky jsou tak důle

žité pro rozhodování politiků. Ale teprve když si zamluvila

ubytování a všechno naplánovala, začala si uvědomovat, že

její cesta sem nemá význam jenom čistě profesní. Že existu

je i osobní důvod a že její rozhodnutí bylo založeno ještě na

čemsi jiném, co dřív nebrala v úvahu.

Ačkoli se to zpětně zdá jako samozřejmé, ty myšlenky

ji v první chvíli úplně zdrtily. Přitlačily ji ke zdi, aby si po

jistily, že tentokrát bude naslouchat. Až potom ji necha

ly zase dýchat. A  i  přesto, že se zatím neodvažovala zajít


31

ve svém nitru příliš daleko, tak každopádně ani o krok ne

ucouvla.

Vypravila se sem, na to velice opuštěné místo v  mokřa

dech mezi Dalslandem a Värmlandem.

A to bylo asi ze všeho nejdůležitější.

Vycházela z  chaty, jenom když se potřebovala osprchovat,

musela přinést vodu nebo nabít počítač a mobil. Potřebova

la se v novém obydlí usadit, najít pevný výchozí bod, než se

do opravdy pustí do rašeliniště.

Na mapě si předběžně označila místa odběru různých

vzorků. V celé oblasti si vyhlédla dvanáct naprosto odlišných

lokalit a  měření rozdělila do dvou dnů, aby získala objek

tivní hodnoty. A totéž udělá v listopadu, až se půda ochladí.

V prvních dnech nepromluvila s jediným člověkem. Ale

každé odpoledne v přibližně stejnou dobu zahlédla oknem

muže svého věku, jak běží po cestě okolo chaty. Pokaždé po

jejím příbytku zvědavě pošilhával.

Jednoho dne, když se blížil, se Nathalie právě vracela ze

záchodu. Muž se zastavil a opřel se dlaněmi o stehna, aby

nabral dech. Nejdřív jeden na druhého ani nepohlédli, ale

on na ni nakonec kývl.

„Zdravím,“ řekl stále ještě velmi udýchaně. „To vy tady teď

bydlíte?“

Nathalie si připadala, jako by ji někdo přepadl. Vůbec ne

počítala s  tím, že by teď venku na někoho narazila, těšila

se, že tady nedobrovolnému kontaktu s  okolním světem

úplně unikne.

„Jo, dá se to tak říct,“ odpověděla. „Dočasně. Mám tu chat

ku pronajatou.“


32

Otočila se a vykročila ke dveřím.

„Krásné místo. Já jsem Johannes,“ řekl muž a zvedl ruku

na pozdrav. „Mohl bych... poprosit o  trošku vody? Zapo

mněl jsem si vzít láhev. A mám příšernou žízeň.“

„Samozřejmě.“ Nathalie vešla dovnitř, vrátila se s plnou

skleničkou a nabídla mu ji.

„Díky,“ řekl, naráz sklenku vypil a podal ji Nathalii. Spod

ním okrajem trička si otřel pot z obličeje, napřímil se a ru

kou si pročísl lesklé vlasy.

Černé jako uhel, problesklo jí hlavou. Krásné.

„Běhá se tu dobře?“ zeptala se, jen aby něco řekla.

„Je to tady nádherné. Celé okolí, prostě...“ Zakroutil hla

vou, jako by nemohl najít správná slova. „Studuju na umělec

ké škole ve Fengerskogu a nikdo jiný ze školy tu ještě nebyl.

Vůbec to nechápu. Je tady tak krásně. Ale vlastně jsem rád,“

řekl a usmál se. „Je hezké být v přírodě sám.“

Kývl na ni.

„A vy? Co tady děláte?“

Nathalie váhala. Slova se v ní vzpouzela, nechtělo se jim

ven, toužila se skrývat nebo jen odpočívat. Už se unavila

dlouhou službou, udržováním každodenní hry. Zároveň

však na tom cizinci bylo cosi pro ni přitažlivého.

Navíc se nedalo popřít, že při pohledu zblízka má lákavě

hebkou pleť, asi by se řeklo olivové barvy. Nebránila by se

tomu, moct si ji potajmu chvíli prohlížet a  přemýšlet nad

tím, jaké geny a  mastné kyseliny mohou kožním buňkám

propůjčit takovou krásu.

„Měřím skleníkové plyny v rašelině,“ řekla a odhrnula si

pramínek vlasů za ucho. „Mimo jiné. Nebo tedy budu. Vlast

ně jsem ještě úplně nezačala.“

„Skleníkové plyny? To děláte pro nějakou firmu?“

„Ne... píšu o tom práci. Jsem bioložka.“


33

„Aha, to je zajímavé. Rád bych se o tom dozvěděl víc,“ po

dotkl, odmlčel se, jako by odhadoval situaci, a pak pokračo

val, „...ale nechci vás rušit. Určitě se zase uvidíme, běhám

tudy skoro každý den.“

Znovu zvedl ruku na pozdrav a pokračoval směrem k par

kovišti.

Nathalie pozorovala svaly na jeho stehnech a lýtkách, do

kud jí nezmizel z dohledu. Silné a pružné, pomyslela si. Vytrvalé.

V následujících dnech se Nathalie v době, kdy Johannes bě

hával okolo, držela uvnitř chatky. Kousek od okna, dost blíz

ko na to, aby ho viděla, ale on ji přitom nespatřil.

Jednou odpoledne, aniž věděla proč, uvařila celou kon

vici čaje. Posadila se na křeslo před chatkou a zanedlouho

okolo běžel Johannes.

„Nedáte si trochu čaje?“ zavolala.

Zastavil se, otřel si rukou tvář a  udiveně pozvedl obočí.

Nathalie si nejdřív nebyla jistá, jestli byl překvapený nebo

mu to pozvání připadalo poněkud zvláštní, a hned zalitova

la, že ho oslovila. Ale potom Johannes odvětil: „Moc rád!“

A vykročil k ní.

Zašla dovnitř pro mléko, cukr a  další hrnek a  postavila

všechno na malý stolek mezi křesly. Cítila radost, ale i vel

kou nervozitu.

Johannes se posadil. Pohyboval se klidně a měkce a půso

bil sebejistě. Ale nijak přehnaně. Otevřenost ke všemu a nulová

potřeba cokoli skrývat, napadlo ji. A zároveň ostré píchnutí

v hrudi: přesně jako já, jen naopak.

Johannes si do šálku naložil několik lžiček cukru. Pak si

všiml jejího skeptického úsměvu a zasmál se.

„Já vím. Můj táta byl Maročan, mám zřejmě potřebu cuk

ru v krvi.“


34

Opřeli se do křesílek a  odpolední slunce rychle klesalo

k obzoru.

„Tak jak se vám tady studuje?“ zeptala se.

„Škola je fajn. Mám dobré učitele, zajímavé spolužáky. Je

tu klid, takže se udělá spousta práce.“

„A není tu někdy trochu smutno? Když se člověku zrovna

nechce učit?“

„Asi trochu jo. Ale když se chcete pobavit, je tu kam jít.

Jsou tu koncerty, slavnosti a tak.“ Obrátil se k ní, jako by chtěl

odvrátit pozornost od sebe samého. „Ale povídejte vy. Jak

vypadá vaše práce? Měříte skleníkové plyny, jak se to dělá?“

Pověděla mu o  vzorcích, které se chystala odebírat o  ví

kendu. Zaujatě naslouchal.

„Nestála byste o  společnost?“ zeptal se potom. „Zní to

moc zajímavě. Rád bych viděl, jak se taková věc dělá. Můžu

pomoct třeba... nosit věci. Nebo tak něco.“

Chvíli bylo ticho.

Něco se v  ní svíjelo; lákavá představa se splétala dohro

mady s nepříjemným a neodbytným pocitem nebezpečí. Ale

bylo tu ještě něco: vědomí, že by se docela hodilo mít s sebou

další dvě pomocné ruce.

„Vy byste chtěl?“ Podívala se přímo před sebe. „Vlastně,

proč ne? Určitě mi tím pomůžete.“

Musí se do rašeliniště nejprve vypravit sama, bez Johanne -

se, pomyslela si. Potřebuje se poddat mokřadům nejdřív

o samotě. A navíc musí připravit odběrná stanoviště. Na dva

nácti různých místech vmáčkne do země části uřezaných

odpadních trubek. Ty potom uzavře gumovými zátkami, do

nichž je možné zasunout kanylu k odběru plynů.


35

Dnes ráno se probudila neobvykle pozdě. Ťukání v hlavě

se zdálo být o něco méně naléhavé než jindy. Zato neklid v ní divoce pulzoval, šířil se jí z hrudi do hlavy a potom dolů do žaludku. Nyní pohltil celé její tělo. Cítila se jako abstinující

narkoman, jehož drogou bylo vytěsňování a  popírání sku

tečnosti. K čemu má tohle být dobré, ptal se ďábel uvelebený

na jejím pravém rameni, co tu vůbec děláš, vrať se domů. Na

levém rameni jí nespočíval žádný anděl, nebylo tam nic než

prázdnota. Vygumované místo. Zasvědilo ji pod víčky, neboť

si uvědomila, kdo na tom místě chybí: já.

Schválně protahovala snídani. Otevřela dveře ven, aby do

vnitř pronikla trocha krásného podzimního počasí, přechá

zela mezi místnostmi, napsala seznam věcí, které nesmějí

zapomenout, až půjdou měřit.

Kousek od ní se vinula cesta k rašeliništi. Stačilo jenom vy

kročit a klást jednu nohu před druhou. Nebylo na tom nic

těžkého. Nemělo na tom být nic těžkého.

A  nakonec to udělala. Bez rozmyslu, jako když člověk

skočí do vody, přestože je chladno. Protože je to svým způ

sobem správná věc a protože se potom většinou cítí skvěle.

Její nohy na pěšině. Její tělo na této půdě, opět. Čas mezi

tehdy a nyní, smrsknutý do tenoučkých motýlích křídel a ně

kolika mávnutími navždy vymazaný.

Nathalie chvíli kráčela po cestě a potom odbočila k raše

liništi, kde chodníček z pěti vedle sebe položených starých

prken vytvářel klikatící se linii protínající krajinu. Zdálo se, že se tu za ty roky nic moc nezměnilo, nějaké opravy byly však určitě nutné, říkala si v duchu.

Vždyť je to skoro patnáct let.

Světlo bylo tlumené a  vzduch chladný. Krajina se roz

prostírala do dálky, žlutavá a šedá. Stromy, které se jí dřív

36

zdály zkroucené a  zakrslé, jako by se najednou uctivě kla

něly. Ukláněly se a kývaly na pozdrav.

A  ona pozdravy opětovala; opatrně se otevírala, uvolňo

vala. Nechala se vést kupředu.

Čas přestal existovat, splynul s okolní krajinou i s ní. Jako

by se pohybovala v  mozaice, v  níž se části jí samé mísily

s fragmenty jejího okolí.

Šla pomalu a dlouho, nakonec opatrně šlápla na několik

tvrdých trsů, posadila se a opřela o malou borovici.

Jen tak tam seděla, ponořená do rytmu vlastního dechu.

Začalo poprchávat, drobné kapky jí s  tichým bubnováním

dopadaly na bundu, podobně jako když po ránu prší na sta

novou plachtu. Vzduch voněl jehličím. Vlhké holínky měla

obalené zežloutlými listy vřesen, které právě začaly opadá

vat. Vzala několik lístků do ruky a opatrně je promnula v prs

tech. Pak nasála ostrou kořeněnou vůni a zavřela oči.

Uplynulo několik minut. Možná čtvrt hodiny. Potom se k ní

jako zvědavé zvíře s nejasnými úmysly přikradla mlha. Při

plížila se po vlhké zemi až k jejím nohám a obklopila ji.

Jako by říkala: Ty. To jsi ty. Dlouho ses neukázala.

Zůstala nehybně na místě. Skoro nedýchala. Seděla s při

vřenýma očima a čekala, až ta chvíle pomine.

Aniž si to uvědomila, její rty začaly šeptat slova: Já vím.

Trvalo mi to. Ale teď jsem tu.

37

V  sobotu v  devět hodin čekala na Johannese před chatou

oblečená v  pracovních kalhotách, bundě a  s  holínkami na

nohou. Do batohu zabalila kávu, oběd a  vybavení k  odbě

ru vzorků. Johannes opřel kolo o  stěnu chaty a  došel k  ní

v riflích, teniskách a mikině s kapucí pod džínovou bundou.

Když si všiml jejího pohledu, rozhodil rukama.

„Není to dobrý?“ zasmál se. „Ale jo,“ odpověděl si sám. „To

půjde. Pojď, vyrazíme.“

„Je tam hodně mokro,“ namítla.

„O to hezčí pak bude vrátit se domů do tepla.“

Pobrali společně všechno potřebné a vyrazili cestou, po

které se včera vydala sama. Orientovali se podle GPS a brzy

došli k prvnímu místu, kde Nathalie vmáčkla do země část

trubky. Nyní z batohu vytáhla šest černých plastových uzá

věrů o dvaceticentimetrovém průměru a s gumovou zátkou

uprostřed.

„Podívej,“ řekla a  ukázala na zátku. „Sem zasunu jehlu

k odběru plynů, které vystupují z půdy. A plyny potom na

táhnu injekcí do těchhle zkumavek.“

Otevřela tašku s  malými zkumavkami pečlivě srovnaný -

mi v řadách. „Na každém místě provedeme čtyři měření —

po pěti, deseti, patnácti a dvaceti minutách. Jsi pro?“

„Jsem pro.“

„Měříme množství dusíku, oxidu dusného a metanu, kte

ré rašelina produkuje. Oxid dusný a metan se ve skutečnosti

podílejí na skleníkovém efektu mnohem výrazněji než oxid uhličitý. Tudíž mají i větší vliv na proměny klimatu.“

„Takže to jsou samé škodliviny?“

„Vlastně ne. Bez skleníkových plynů by se na Zemi nedalo

žít. Byla by tady zima. Potíž je v  tom, že kvůli zvyšující se

průměrné teplotě se znásobují i procesy v půdě, tím vzniká

víc skleníkových plynů, než je třeba, a  v  důsledku to vede

k dalšímu globálnímu oteplování... a to zase způsobuje vyšší produkci plynů. A tak dále. Je to uzavřený kruh.“ Vykročila k odběrnému místu. „Napoprvé ti to ukážu a pak to můžeš

zkusit sám.“

Johannes přikývl a spokojeně se usmál. „Jasně!“

Nathalie nasadila první víčko, udělala několik rychlých

kroků a  nasadila druhé. Doběhla nazpátek a  zasunula ka

nylu do zátky v prvním víčku a totéž hned udělala s druhým.

Pak zapnula stopky.

„Za pět minut bude čas na další měření,“ pronesla a vtlačila obsah injekčních stříkaček do zkumavek v tašce. „Můžeš pak odebrat vzorek z tamté trubky a já z téhle.“

„Jsem z toho nervózní,“ řekl Johannes se zaťatými zuby.

„To se nedivím, vždyť mi taky můžeš pokazit celou práci.“

„Nech toho.“

„Dělám si legraci, buď v  klidu. Je to úplně jednoduchý,

zvládneš to bez problémů.“

Podala mu stříkačku. „Musíš jehlu sevřít pevně mezi prs

ty. Někdy to i  pěkně bolí, hlavně v  zimě, když má člověk promrzlé ruce.“

Po uplynutí pěti minut stáli oba připravení každý u své

trubky.

39

„Tak se do toho pustíme,“ pokynula Nathalie a  zasunula

jehlu do zátky. Pokukovala při tom po Johannesovi, který

celou proceduru vykonal se soustředěným úsměvem na rtech.

„Skvěle,“ pochválila ho, když byl hotov. „Máš talent.“

Johannes zaťal pěsti a  ve vítězném gestu zvedl ruce do

výšky. „Já to věděl!“

„Máme pět minut. Dáš si kafe?“ navrhla.

Nalila kávu do dvou hrnků, a zatímco Johannes pil, nená

padně ho pozorovala. Boty už měl úplně promáčené.

„Co vlastně přesně definuje rašelinu?“ zeptal se a rozhlédl

se po krajině.

„No, rašelina je v  zásadě druh mokřadu,“ odpověděla

Natha lie, podala Johannesovi rozkládací stoličku a  sama

se posadila na přinesenou sedací podložku. „Mokřad je ob

last, kde se vodní hladina většinu roku drží těsně nad nebo

těsně pod povrchem země. Říká se, že polovinu vegetace

musí tvořit hydrofilní druhy.“

„Hydrofilní?“ opakoval po ní Johannes a zasmál se.

„Vlhkomilné.“

Johannes pozvedl obočí. „Tak to jsem se naučil nové slo

vo. Zní to trochu... slizce.“

„Myslíš? Rašelinišť existuje spousta typů, ale v zásadě se

dají rozdělit na vrchoviště, slatě a  přechodná rašeliniště.

Vrcho viště je závislé jenom na srážkách, protože je izolova

né od spodních vod. K rostlinám neproniká žádná vlhkost

zdola. V takovém prostředí přežívají jenom druhy, kterým

stačí minimum živin, hlavně různé rašeliníky.“

Pohlédla na něj.

„Rozpovídala jsem se, ale tohle tě asi nezajímá?“

„Ale jo.“

Nathalie se na něj skepticky pousmála.

„Myslím to vážně, pokračuj,“ trval na svém Johannes.

40

„Dobře. Rašeliníky mají...“ řekla a  uchopila mezi prsty

část rostliny, „v  listech buňky schopné uložit velké množ

ství vody. Vlastně si tím vytvářejí vlastní zásobníky nad hla

dinou spodní vody. A  když rašeliník odumírá, přetváří se

v  rašelinu, které přibývá, a  pomalu tak zvedá rostliny nad

původní úroveň zeminy.“

Johannes zaujatě naslouchal.

„A kromě toho fungují mokřady v přírodě podobně jako

ledviny,“ pokračovala. „Dokážou z vody načerpat přebytek

živin, zadržují vodu třeba v době tání nebo při silných deš

tích. Proto je škoda, že jich už tolik zmizelo.“

„A proč zmizely?“

„Jednak bylo podnebí dřív vlhčí a pak taky industrializace

zemědělství vedla k vysušení velkých ploch prostřednictvím

odvodních kanálů.“ Zvedla hrnek s kávou k ústům a podívala

se na hodinky. „Do háje, musíme měřit!“

Zdálo se, že všechno, o  čem mluví, považuje Johannes za

nesmírně zajímavé. Když v neděli odebírali další vzorky na

severní straně, říkala si, že je to až podezřelé. Ještě nikdy

se mimo univerzitu nesetkala s nikým, kdo by jí kladl tolik

otázek.

Neustále zapomínali na čas a museli pak spěchat, aby ho

nem nabrali vzorky.

„Ještě jednu věc jsem chtěl vždycky vědět,“ prohlásil Jo

hannes, když už byla Nathalie přesvědčená, že se zeptal úpl

ně na všechno, co ho o rašelině a mokřadech mohlo napad

nout. „To, čemu normálně říkáme rašeliník a dává se to do

adventních věnců nebo mezi stará okna, to přece takhle vů

bec nevypadá. Jak to spolu souvisí?“

„To je dobrá otázka,“ odvětila Nathalie. „To, co se v  ob

chodech prodává na Vánoce jako rašeliník, je ve skutečnosti

41

lišejník. A říct, že rašeliník a lišejník jsou totéž, je asi podob

ný nesmysl jako zaměňovat slony a sasanky.“

Johannes se zasmál. „Jak to myslíš?“

„Lišejník je tvořen dvěma organismy, které žijí v  sym -

bióze: řasou a houbou. Řasa dodává energii v podobě uhlo

hydrátů, které produkuje při fotosyntéze, a houba poskytuje

vodu a minerální látky. Na rozdíl od toho je rašeliník přede

vším jenom jeden organismus.“

„To řeknu mámě, až bude chystat vánoční výzdobu,“ řekl

Johannes s úsměvem. „Bude se cítit podvedená.“

Když byli i v neděli hotovi s prací, vrátili se do chaty. Natha

lie uvařila oběd. Připravila jídlo, které dělávala při každé

mimořádné příležitosti, a také jediné, které uměla — dušené

jehněčí s hořčicí, paprikou a bramborami.

„Takhle jsem jehněčí ještě nikdy nejedl,“ řekl Johannes.

„Je to vážně skvělé.“

Otevřeli láhev červeného vína a  bavili se o  tom, jak se

Nathalie stala bioložkou.

„Vlastně to začalo třaskavým plynem,“ začala a vyprávěla

o tom, jak při jedné hodině chemie na druhém stupni měla

ve zkumavce trochu kyseliny chlorovodíkové a  hořčík. Po

tom k ústí přiložila zápalku a bum! Vznikl třaskavý plyn.

„To bylo nejspíš poprvé, co jsem ve škole zažila něco zá

bavného,“ pokračovala.

Jakmile pak došlo na rozhodování o gymnáziu, samozřej

mě zvolila přírodovědnou třídu. Bavilo ji pracovat v labora

toři, nosit bílý plášť, ráda udržovala pořádek a čistotu a sta

rala se o to, aby byly ochranné pomůcky na svých místech.

Milovala měření a vážení, počítání molekul, kolik molů látky

je třeba a kolik to bude gramů. Když se pak v první jarní den

všichni hřáli na slunci a  vychutnávali si kávu, při pohledu

42

do šálku Nathalie jako jediná nepociťovala radost jenom nad

tím, že se mléko s kávou opravdu promíchá nebo že se v tep

lém nápoji rozpustí cukr a zmizí, ale i nad vzpomínkou, jak

poprvé porozuměla tomu, proč se to děje.

Pokusům se pak věnovala čím dál intenzivněji, pronikala

hlouběji a  hlouběji do jednotlivých procesů a  postupovala

dál a dál v již probádaných oblastech. Necítila při tom žád

nou zvláštní radost ani vzrušení, přinášelo jí to pouze klid.

A strukturovanost vědy se jí nevědomky, pomalu, avšak ne

ochvějně, stávala skutečným novým domovem. Ochranná

síť utkaná ze základních axiomů a dokonale utříděných fakt,

ve které se zachytila po nepochopitelných událostech, jež

od dětství formovaly její život a nakonec ho obrátily vzhůru

nohama.

O tom však Johannesovi nevyprávěla.

On mluvil o  tom, jak jeho otec, který už nežije, sbíral mo

týly a  jiný hmyz. Celou jednu místnost měl plnou odbor

ných knih a latinských slovníků, přesně jako Nathalie. A Jo

hannes tam jako dítě moc rád chodil.

„Možná proto...“ udělal gesto směrem k  ní, „mě přita

huješ.“

„Protože ti připomínám tvého tátu?“ odvětila opatrně

a pochybovačně se pousmála.

„Protože se s tebou cítím jako doma.“

Nathalie předstírala, že si závažnosti jeho slov nevšimla.

„A  co ty?“ opáčila. „Jaký je tvůj příběh? Proč chceš být

umělcem?“

„To ti povím až jindy. Už je moc pozdě,“ řekl a vstal.

„Můžu spát na pohovce v kuchyni,“ odpověděla. „Ty si leh

neš do postele.“

„Pojedu domů.“

43

„To nejspíš nebude dobrý nápad,“ zasmála se Nathalie.

„To je v pohodě. Uvidíme se asi zítra.“

Johannes ji objal, políbil na čelo a odešel.

44

Druhý den vstala Nathalie brzy ráno a  celé dopoledne ho

rečně uklízela. Zametala, stírala prach, drhla podlahy a pra

la prádlo, to všechno s pocitem, že ze sebe musí něco dostat

ven, jakýsi palčivý neklid. V poledne zapípal mobil.

Nemáš chuť něco podniknout? O víkendu jsi zvládla spoustu

práce, třeba by sis mohla udělat volno? J.

Nathalie v  duchu váhala, ale prsty se samy rozběhly po

tlačítkách telefonu.

Jasně, ráda. A ty dneska nemusíš nic dělat?

Můžu se omluvit.

Tak jo. Máš nějaký nápad?

Jo. Za chvíli jsem u tebe a povím ti to.

Dorazil na kole, zrovna když Nathalie seděla na schodech

před chatou a jedla. Byl krásný zářijový den a při pohledu

na jeho známou postavu s tmavými vlasy lesknoucími se ve

slunečním svitu pocítila v nitru jakousi lehkost.

„Ahoj!“ Zastavil kousek před ní a  spustil na zem jednu

nohu. „To je ale krásně!“

„To jo,“ odpověděla. „Taky nemám nejmenší chuť sedět

teď zavřená uvnitř a studovat diagramy.“

Johannes položil kolo do trávy, sklonil se, aby ji objal,

a posadil se vedle ní na schody.



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2019 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist