E-kniha: Rakvář – Sharon J. Bolton

Rakvář

Vyšlo také v tištěné verzi

Objednat můžete na

www.dominoknihy.cz

www.albatrosmedia.cz

Sharon J. Bolton

Rakvář – e‑kniha

Copyright © Albatros Media a. s., 2019

Všechna práva vyhrazena.

Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována

bez písemného souhlasu majitelů práv.

2019

5

Milý čtenáři,

na jaře roku šestnáct set dvanáct vyhnal Richard Baldwin, majitel přádelny v Pendle Forest, hrabství Lancashire, ze svého pozemku dvě místní ženy. Nazval je „čarodějnicemi a  běhnami“ a  vyhrožoval, že „jednu upálí a druhou pověsí“, a uvedl tak do pohybu události, které vedly k uvěznění, soudnímu procesu a popravě devíti žen obviněných z  vraždy spáchané čarodějnictvím: nechvalně proslulé čarodějnické procesy v Pendle.

Legenda praví, že děvčátka narozená ve  stínu Pendle Hillu jsou pokřtěna dvakrát. Nejprve v kostele, jak bývá zvykem, a pak ještě jed­ nou v temném jezeru na úpatí kopce, kde jsou zavázány službě zce­ la jinému pánu. Tyto dívky tráví život smířené se svým neobvyklým dědictvím, protože být ženou Pendlu znamená požehnání i prokletí.

Pokud vím, pokřtěna jsem byla jen jednou, ale jsem ženou Pend­ lu. Ty, které byly roku šestnáct set dvanáct oběšeny za čarodějnictví, mohly být mými prapratetami nebo prabábami. A dávno vím, že kdy­ bych se narodila v dobách misogynie a pověrčivosti, docela dobře bych mohla být označena za čarodějnici.

Protože já jsem odjakživa byla jiná – tak trochu divná holka vzadu ve  třídě, která provádí všechno odlišně než ostatní a  nekráčí po  ušlapané cestě – a  tak mě vždycky zajímalo, co dělá z  některých žen čarodějnice.

Severní Anglie, moje domovina, je temná končina. Je to místo, kam po  staletí prchali odpadlíci a  dařilo se psancům. Krátce před mým narozením se Ian Brady a Myra Hindleyová zmocňovali na se­ veru dětí. Když jsem byla mladá žena, moje volnost byla vážně ome­ zena kralováním Yorkshirského rozparovače. Mary Ann Cottonová,

Sharon J. Bolton

Harold Shipman, Peter Dinsdale, Donald Neilson, všichni tihle zabi­ jáci pocházeli ze severu. Často dostávám otázky, proč píšu knihy to­ hoto druhu. Možná proto.

Jednu jsem ale chtěla napsat vždycky. Knihu o mně a ženách, jako jsem já. O ženách ze severu, které stojí stranou davu, a tentýž dav je trestá za  to, že se odvažují být jiné. Odjakživa jsem toužila napsat knihu o čarodějnicích. Přesněji řečeno o tom, jak se jimi ženy stávají. Zvolí si tuhle možnost samy, nebo je jim vybrána? Dříve jsem zastá­ vala spíš druhou alternativu, myslela jsem si, že čarodějnice vytváří společnost. Nyní, po  letech zkoumání, si ale nejsem tak jistá. Pojem čarodějnictví už nezavrhuji. Myslím si, že tyto schopnosti v sobě nosí­ me všechny, a některé z nás se je naučily používat.

Kniha Rakvář je příběh o ženách a čarodějnicích. O dětech, které milujeme a musíme chránit. A o mužích, kteří se nás obávají.

Doufám, že si ji užijete.

Sharon Bolton

Věnováno Carrie

ČÁST 1.

„Ale i hrůz se člověk jednou přejí.“

Macbeth, William Shakespeare

11

1

Úterý, 10. srpna 1999

Onoho nejparnějšího dne roku se Larry Glassbrook naposle­ dy vrátil domů do rodného Lancashiru a místní obyvatelé vyšli ze svých domovů, aby se s ním rozloučili.

Nijak přátelsky.

Možná je to jen můj dojem, ale zdá se, že dav u kostela v prů­ běhu krátké, tíživé bohoslužby zmohutněl, a noví účastníci posílili řady těch, kteří dorazili dříve, aby si zajistili výhodné místo, jak to před velkými průvody bývá.

Kam se podívám, postávají lidé mezi náhrobními kameny, le­ mují obvodovou zeď a stojí jeden vedle druhého na cestičkách jako strašlivá čestná stráž. Vycházíme za  rakví z  kostela a  sluneční pa­ prsky venku jsou tak ostré, že by dokázaly vypálit do kůže znamení. Přítomní nás pozorují mlčky, bez hnutí.

Dorazila i spousta novinářů, přestože datum konání pohřbu bylo do poslední chvíle udržováno v tajnosti. Policisté v uniformách drží reportéry stranou, dohlíží, aby cesty a krytý vchod zůstaly průchod­ né, ale fotografové si přinesli štafle a ohromné teleskopické objektivy. Kulaté mikrofony zpravodajů chráněné huňatými návleky proti větru vypadají dost výkonně na to, aby zachytily i cupitání kostelních myší.

Kráčím se sklopenýma očima a  posunu si brýle na  nose trochu výš, ačkoli vím, že teď vypadám úplně jinak. Třicet let je dlouhá doba.

Nosičům rakve jdoucím pár kroků přede mnou se na  krcích perlí krůpěje potu. Tihle muži za  sebou zanechávají stopy, pach vody po holení a pivem prodchnutého potu, obleků, které už delší čas neviděly čistírnu.

Sharon J. Bolton

Od  Larryho dob úroveň poklesla. Muži, kteří pracovali u  po­ hřební služby Glassbrook & Greenwood, nosili obleky černé jako právě vytěžené uhlí. Boty a vlasy se jim leskly a holili se tak hladce, až jim na tvářích zůstávala hrubá kůže zjizvená vyrážkou. Larryho muži nosili rakve se zbožnou úctou, jako umělecká díla, jimiž také byly. Larry by nikdy nepřipustil lacinou laminátovou rakev, jakou vidím před sebou.

Vědomí, že jeho vlastní pohřeb neměl dostatečnou úroveň, by Larrymu přivodilo hořké zklamání. Na druhou stranu by se možná smál, nahlas a krutě, jak to občas dělával, když jste to nejméně čeka­ li, a tím vás nejvíc znervóznil. A pak by si možná pročísl prsty čer­ né vlasy, vyzývavě zamrkal a pokračoval v tanci na nahrávky Elvise Presleyho, které se snad nepřetržitě rozléhaly jeho dílnou.

Pouhá myšlenka na Presleyho hudbu má i po takové době za ná­ sledek, že se mi rozbuší srdce.

Levná rakev a  její nosiči se obrátí jako obrovský lezoucí hmyz a  sejdou z  cesty. Míříme jižně k  rodinnému pozemku Glassbroo­ kových. Obličeje máme rozpálené a  sluneční paprsky nás zalévají svitem jako světlomety v ošumělém kabaretu. V Lancashiru, krajině vřesovišť, jsou horké dny vzácné, ale dnes se slunce zřejmě rozhodlo poskytnout zesnulému náznak teplot, jaké ho čekají v dalším věze­ ní, kam se právě odebírá.

Přemítám, jaká slova asi budou stát na jeho náhrobku: Milující manžel, oddaný otec, neúprosný zabiják.

Zatímco odtikávají jeho poslední minuty nad zemí, zdá se, že se dav tlačí kupředu, a současně otálí jako zmatený mořský proud, kte­ rý si nemůže vzpomenout, jestli je na přílivu, nebo klesá.

Pak koutkem oka zahlédnu teenagery, napůl zakryté obroučka­ mi mých slunečních brýlí. Chlapec a  dvě dívky. Malí, útlí, obleče­ ní v  křiklavě barevném polyesteru. Dospělí nervózně těkají očima po nádvoří, rozčileně si měří truchlící pozůstalé, nervózně pokuku­ jí po  policistech, zvědavě sledují novináře. Teenageři pozorují jen hlavní pozůstalou, ženu, která kráčí těsně za farářem, přímo přede mnou.

Je půvabná, což by v jejích patnácti nikdo nepředpovídal. Vla­ sy získaly medově světlý odstín, tělo se zaoblilo. Dotyčná už nepři­

RAKVÁ 

pomíná obří loutku s  příliš velkou hlavou v  poměru k  vytáhlému a  hubenému tělu. Oči, které dříve zíraly, jako by patřily vyplašené kombě ušaté z televizního pořadu o volné přírodě, jsou teď k jejímu obličeji přiměřeně velké. Nažehlené černé šaty nejsou ani trochu vybledlé. Koupila si je k této příležitosti.

Tlumený šepot napovídá, že diváci průvod následují. Žena v no­ vých černých šatech otočí hlavou. Proti své vůli pohlédnu jejím směrem a vidím, že tři teenageři kráčejí také.

Při pohledu na ně mne znovu začne bolet zranění na levé ruce. Zasunu dlaň do pravé podpažní jamky a pravou paži jemně přitisk­ nu k tělu, abych ztlumila bolest. Trochu to pomůže, ale i tak cítím, jak mi mezi lopatkami stéká pot. Farář je stejně napjatý jako já. Vy­ táhne kapesník, otírá si jím zátylek a  pak zlehka přejíždí po  čele, nicméně zahájí pohřební modlitby s  výrazem člověka, který ví, že konec je v dohledu. Nosiči ve stanovenou chvíli povolí lana a rakev s pohupováním klesá, až nám zmizí z očí.

V  tu chvíli mi to dojde. Odraz své vlastní myšlenky vidím v očích okolostojících a zástupem zašumí bouřlivý šepot.

„Tak slušný zacházení si ani nezasloužíš, parchante!“ zvolá hlas zezadu.

Přesně tohle dělal Larry svým mladým obětem. Spouštěl je do země. Až na to, že nebyly mrtvé.

Jeden z  teenagerů, nejmladší, se loudavě vzdálil od  kamarádů a stojí napůl skrytý za náhrobkem. Vykukuje na mě s nesmělou zvě­ davostí. Stephen, vybaví se mi okamžitě jeho jméno. Ten hubený kluk v modré košili je Stephen.

Uhlazený, zpocený nosič mi nabídne hlínu. Naberu hrst a  při­ stoupím k hrobu. Na víku rakve neleží žádné květiny, ani v kostele nebyly. Nevzpomínám si, že bych kdy viděla kostel bez květin, a na­ jednou mi bleskne hlavou vidina žen z farnosti, jak včera večer roz­ vážně a v tichosti vešly do kostela, aby je odstranily, protože v tomto případě nejsou květiny na místě.

Těsně u hřbitovní zdi, za davem sotva viditelný, stojí muž, kte­ rý tu před lety býval hrobníkem. Můj tehdejší kamarád. Dnes má na  sobě černý oblek, upírá oči do  země a  určitě si mě vůbec ne­ všiml.

Sharon J. Bolton

Vhodím hlínu do hrobu s vědomím, že za mými zády je nabí­ zena dalším truchlícím, kteří zdvořile kroutí hlavami. V tomto pří­ padě jsem udělala chybu, že jsem nabídku přijala. Upozornila jsem na sebe. Opět.

Modlitby jsou u  konce. „Nesuďte,“ odříkává farář spatra, na­ jednou plný odvahy, „abyste nebyli souzeni.“ Ukloní se do prázdna a kvapně odchází.

Nosiči se vytratí. Také ustoupím a žena s medově světlými vlasy teď stojí u hrobu sama.

Ale ne dlouho. Diváci se navzájem pobízejí, aby se k ní přidali. Dav se pomalu sune kupředu. Teenageři se také šinou blíž, ačkoli ti jsou v ostrém slunci hůře k rozpoznání než dospělí.

Přítomní zůstanou stát. Žena v černém na ně zpříma pohlédne, ale jí se do očí nepodívá nikdo. Pak předstoupí šedesátnice v san­ dálech a s prsty umouněnými prachem a dojde až k samému okraji hrobu. Tu ženu znám. Z dob před lety, kdy trápení a vztek převážily nad jejími dobrými mravy. Pamatuji si, jak mi tlustým ukazovákem dloubala do  tváře, cítím nakyslý dech, když se ke  mně naklonila a chrlila na mě hrozby a obvinění. Jmenuje se Duxburyová; je mat­ kou Susan, Larryho první oběti.

Stojí na okraji Larryho hrobu, zhluboka nasaje vzduch, předklo­ ní se a plivne. Něco takového možná udělala poprvé v životě. Tenká slina stéká. Jestli dopadla na  dřevo s  plesknutím, neslyším. Další, kteří přistupují k hrobu, jsou obratnější. Statný plešatý muž s býčí šíjí, nejspíš mladší, než naznačují vrásky na jeho kůži. Odchrchlá si a vzápětí o rakev pleskne hlen pevný jako tuhnoucí nátěr. Následu­ jí ostatní, jeden po druhém, až musí být rakev pod nimi pocákaná květy slin.

Poslední přistoupí ke hrobu postarší muž. Je štíhlý, má křivé ar­

tritické nohy, tmavou pleť a oči jako kameny. Rozhlédne se.

„Nic osobního, děvče,“ prohodí k ženě v černých šatech a já se

snažím představit si něco víc osobního než plivání na  hrob. „Vám

jsme nikdy vinu nedávali.“ Vzdálí se.

Žena v  černých šatech stojí přibližně minutu bez hnutí a  zírá

do prázdna. Pak, aniž by se ohlédla, vykročí po trávě k cestě. Možná

sbírá síly, aby proběhla uličkou reportérů a fotografů. Během boho­

15

RAKVÁ 

služby si udržovali odstup, ale nepřijeli sem pro nic za nic a nebu­

dou chtít jen tak odejít.

Vykročím za ní, ale moji pozornost upoutá jakýsi zvuk. Slyším,

jak puberťáci za  mými zády napodobují dospělé, pronikavě nasá­

vají vzduch a  plivají na  Larryho rakev. Předpokládám, že pro ně

lze omluvu najít spíš než pro většinu ostatních, ale i  tak mi jejich

počínání připadá chabé a  pod jejich úroveň. Napadá mě, že bych

si s nimi měla promluvit, říct jim, že je rozhodně třeba pohnout se

z místa, ale když se ohlédnu, nikde je nevidím. Ty tři děti už třicet

let nechodí po  světě, a  přesto se nedokážu zbavit dojmu, že žena

v černých šatech jejich duchy viděla stejně jako já.

16

2

V žádném případě netuším, co přesně prožila Patricie Woodo­ vá v hodinách, které následovaly po jejím zmizení. Mám dojem, že bych za to měla být vděčná.

Poté co jsme ji našli, všichni tvrdili, že na takové věci nemohou ani pomyslet, takovou hrůzu si člověk nedokáže představit a neměl by se jí v myšlenkách zaobírat.

Kéž bych toho byla schopná. Představivost je mocný nástroj, pro každého detektiva zásadně důležitý. A  také nejtěžší kříž, jaký na svých bedrech neseme.

A  tak si představuji, že Patsy pozvolna znovu nabyla vědomí a její první jasná myšlenka byla, jak se pokouší nadechnout. Obličej měla zakrytý lehkým saténem, ale v uzavřeném prostoru plném za­ tuchlého vzduchu ji látka určitě dusila.

V ústech cítila odpornou pachuť, zčásti následkem toho, že ně­ kolik hodin nepila. Nejhorší však byla dezorientace během prv­ ních několika minut, kdy netušila, kde je nebo jak se tam dostala. Všechny vzpomínky, které dokázala vylovit z  paměti, byly polovi­ čaté, pouhá směs nahodilých obrazů a útržky rozhovoru. Snažila se otevřít oči, zavřít je a znovu otevřít, a zjistila, že v tom není žádný rozdíl.

Myslím, že v tu chvíli se pokusila pohnout. Usilovně se snažila zaujmout pozici vsedě. Tehdy se určitě dostavila panika, když si Pat­ sy uvědomila, že je natěsnaná v uzavřeném prostoru.

Skutečnost byla samozřejmě ještě horší. Patsy byla hluboko v zemi. Pohřbená zaživa.

3

Několik starších reportérů pozoruje, jak odcházím. S přimhou­ řenýma očima loví v paměti vzpomínky. Udělala jsem dobře, když jsem se rozhodla neoblékat si dnes uniformu. Za nějakou dobu mě stejně odhalí, ale nedám jim k tomu čas. Protáhnu se bránou a za­ mířím do svahu k autu. Novináře v každém případě víc zajímá žena v černých šatech s medově světlými vlasy. K tomu, aby si proklestila cestu davem k čekajícímu autu, potřebuje policejní doprovod. Když se vůz rozjede, zahlédnu ji. Dívá se na  mě ze sedadla pro spolu­ jezdce. V kostele nedala nijak najevo, že si mě vůbec všimla. Měla jsem za to, že si na mě nevzpomíná a jsem pro ni jen další zvědavá přihlížející. Pohled přes tónované sklo ale říká, že si mě pamatu­ je velmi dobře. Když jsem přesídlila do  Sabdenu, vybrala jsem si z rozmanité nabídky penzionů právě ubytování u Glassbrookových. Vnímala jsem jistou výstřednost jejich rodiny a  ta mě lákala. Byli jiní než většina lidí, které jsem ve městě potkávala. Pro mě předsta­ vovali pestrobarevné exotické ptáky obklopené hejnem malých za­ prášených vrabců domácích. Už po několika týdnech v Lancashiru jsem si začala naléhavě uvědomovat, jak moc připadám ostatním lidem odlišná. Vrána k vráně sedá, řekla bych, nejspíš jsem si hle­ dala sobě podobné. Což nebyla jediná chyba, kterou jsem v tomhle městě udělala.

Moji domácí bydleli v  rozlehlém rodinném domě na  okraji Sab denu. Úzká štěrková příjezdová cesta je teď zarostlá plevelem, a semínka pampelišek unášená větrem mě zaplaví jako vojenská vý­ sadková jednotka. Nízkou kamennou zídku oddělující svažitou za­ hradu pokrývá mech a trávu mezi ovocnými stromy nikdo nesekal dlouhé měsíce, možná léta. Pozemek teď připomíná malou louku.

Sharon J. Bolton

Bílé trsy kerblíku lesního sahají téměř k  nízkým větvím zanedba­ ných ovocných stromů se shnilými švestkami obalenými bzučící­ mi vosami. Na  dalších stromech visí stovky jablek, ale plody jsou drobné a prolezlé červy. Kaše u paty každého stromu napovídá, že po sobě jdoucí úrody vždy popadají a shnijí.

Projedu jedinou zatáčkou na příjezdové cestě a vidím dům. Ka­ menné sídlo postavené na přelomu dvacátého století pro továrníka nebo obchodníka s vlnou. Nátěr na vchodových dveřích je oloupa­ ný, velké arkýřové okno špinavé a místy popraskané. Za ním bývala společenská místnost pro podnájemníky, kde jsem trávila večery, když jsem usoudila, že v práci už déle nevydržím, a ve svém pokoji jsem si připadala příliš opuštěná. Dva zbývající nájemníci byli muži. Randall (známý jako Randy) Butterworth, další policejní konstábl, a  tichý kulatý čtyřicátník Ron Pickles, který pracoval pro Larryho pohřební službu. Všichni tři jsme si občas povídali, tu a tam jsme si zahráli karty, ale hlavně jsme civěli na dvanáctipalcovou černobílou televizi se zrnitým a poskakujícím obrazem. Říkalo se, že rodina má ve větším salónku s výhledem na zahradu za domem barevnou tele­ vizi, ale jestli to byla pravda, to jsme nikdy nezjistili.

Malá televize spočívá dosud na svém místě. Stejně tak koženko­ vá křesla, v létě hladká a lepkavá, a v zimě nepříjemně chladivá. Až na  rozbité žárovky povalující se po  koberci a  vlhké skvrny na  stě­ nách vypadá obývací pokoj pro podnájemníky přesně tak, jak si ho pamatuji.

Jdu po pěšině dozadu a pohledem přejíždím po zdech a oknech domu. V rodinném salonku jsou zatažené závěsy, ale já si na ten po­ koj stejně nevzpomínám. Nikdy mě do něj nepozvali. Zadní dveře jsou otevřené.

Vejdu do  domu a  nakouknu do  místnosti, které říkali zadní kuchyně. Je malá, s velkým kamenným dřezem a znečištěnou dře­ věnou pracovní deskou. Na  zdech visí poličky a  na  nich spočívá prachem pokryté porcelánové nádobí, matné sklenice a  objemné měděné pánve. Moje máma by tenhle kumbál nazvala spižírnou majordoma, ale tehdy, v  roce devatenáct set šedesát devět, slovní zásoba obyvatel Sabdenu výraz „majordomus“ nezahrnovala.

„Haló?“ zavolám.

RAKVÁ 

Nikdo neodpoví. Vstoupím a  okamžitě pocítím ostrou bolest vystřelující od  pravé dlaně k  předloktí. Protější dveře mě zavedou do větší kuchyně, kde Sally vařila jídlo pro rodinu i podnájemníky. Tady připravovala svoje vodičky a lektvary, jak říkal Larry, a sklado­ vala je v prostorné skříni u zadního vchodu. Tehdy, v roce devate­ náct set šedesát devět, měla plynový vařič a na něm chystala odvary z bylinek a kořenů. Vařič je pořád tady.

Za zády zaslechnu hluboký zvuk. Obrátím se a vidím, že včely si nějak našly cestu dovnitř. Ven však vyletět nedokázaly, protože na parapetu se povaluje nejméně deset drobných černooranžových těl. Sally včely chovala. V zadní části zahrady stály čtyři úly a během jara a časného léta, kdy jsem tady bydlela, často vycházela ven, aby je nakrmila a zkontrolovala, zabalená do ochranného závoje, na ru­ kou tlusté rukavice. Za teplých dnů sedávala a pozorovala předvída­ telnou dráhu včelích dělnic, které hbitě vylétaly z úlů za květy.

Měla zvyk, který mi připadal zvláštní, nicméně okouzlující. Za­ jišťovala, aby včely byly průběžně informovány o  důležitém dění v  rodině. Když Cassie, její starší dcera, získala stipendium na  hu­ dební škole, byla hned vyslána ven, aby novinku oznámila včelám. Zprávu o úmrtí Larryho tety se včely dozvěděly dříve než kdokoliv z rodiny. Sally mi řekla, že kdyby včely zůstaly v nevědomosti, dům by postihla pohroma.

„Mohu vám nějak pomoct?“ ozve se ženský hlas a jeho tón na­ značuje, že pomáhat mi je to poslední, co má dotyčná na  mysli. Ohlédnu se. U  dveří stojí šedivá sedmdesátnice. Zalovím v  tašce a najdu služební průkaz. Do Lancashiru moje pravomoc nesahá, ale pochybuji, že se příchozí v takových věcech vyzná.

„Zástupkyně komisaře Florence Loveladyová,“ představím se. „Hledala jsem rodinu.“

„Léta tady nebydlí,“ prohlásí triumfálním tónem, jakým je zvyklá předávat nepříjemné zprávy.

Vím, o koho jde. Sally měla „paní pro všechno“, která přicházela každý den, aby pomohla s vařením a uklízením. Tahle žena mi pět měsíců po  šest dnů v  týdnu podávala snídani a  večeři a  každých čtrnáct dnů přinášela do mého pokoje čisté nylonové ložní prádlo. Než vstoupila, nikdy nezaklepala, jen oznámila „povlaky“, načež je

Sharon J. Bolton

hodila na postel. Já jsem vždycky považovala za samozřejmé, že si postel povléknu sama, ale jsem si zatraceně jistá, že chlapům, kteří bydleli dole, měnila ložní prádlo ona. Patřila k ženám, které ochot­ ně obsluhují muže, ale učinit totéž pro ženu, navíc mladší než ona sama, bylo pod její úroveň. Nejhorší projevy diskriminace v  sou­ vislosti s pohlavím jsem koncem šedesátých let zažila výhradně ze strany ostatních žen.

Rozhlédnu se po zaprášených plochách, přelétnu očima po mrt­ vém hmyzu a prohodím: „Překvapuje mě, že dům neprodali.“

„Holky chtěly. Ale Sally to nedovolila.“

„Vy jste Mary, že? Já jsem tady bydlela. V roce devatenáct set še­ desát devět.“ Dovětek „tehdy, když se to stalo“ si nechám pro sebe. Přijde mi zbytečné cokoli dodávat.

Úkosem na mě pohlédne.

„Domácí mi říkali Flossie,“ napovím zdráhavě. „Měla jsem teh­ dy jinou barvu vlasů. Mnohem výraznější odstín rusé.“

„Zrzavá,“ prohlásí. „Jako mrkev.“

„Jak se vám daří, Mary?“ zeptám se.

„Byla jste pihovatá.“ Přistoupí o krok blíž, jako by se chtěla pře­ svědčit, jestli mám pořád pihy. Mám, ale časem vybledly. „Když vás někdo ztrapnil, hned jste zrudla.“

„Nevíte, kde je Sally?“ pokračuji. „Je pořád naživu?“

„Je v  domově pro seniory v  Barley,“ odpoví. „Nebude s  vámi mluvit.“

Stále držím v ruce služební průkaz. „Nevadilo by vám, kdybych se tady trochu porozhlédla?“ zeptám se jí.

„Jak je libo,“ řekne. „Potřebuju pár brambor. Motyka je vzadu. Pak zamknu.“

Vykročí k zeleninové zahrádce a nechá mě o samotě. Zamířím dál do  domu. Dveře salonku neotevřu – zvyk je železná košile – a  nezajímá mě ani obývák pro podnájemníky. Místo toho projdu chodbou s vysokým stropem téměř až k předním dveřím a pak za­ hnu a vystoupám po schodech nahoru. Můj pokoj vzadu v domě byl ze všech pronajímaných nejmenší, s výhledem na Hill.

Dveře nejdou otevřít a v první chvíli mám chuť vnímat situaci jako znamení, že vytahováním starých vzpomínek ničeho nedosáh­

RAKVÁ 

nu. Moje paličatost ale nad lepšími povahovými vlastnostmi vždyc­ ky převážila, a tak otevřu.

Modrofialový přehoz na postel, který jsem tak nesnášela, je stále na svém místě, jen barva po letech na slunci vybledla. Úzká postel pod oknem je ustlaná a nepřekvapilo by mě, kdyby povlečení bylo stejné jako to, ve kterém jsem před lety spala, a kdybychom použi­ li forenzní metody, jež jsme v šedesátých letech neměli k dispozici, našly by se na něm moje stopy. Vždyť kdo jiný by tady po oné udá­ losti v podnájmu bydlel? Dveře úzké skříně jsou dokořán. Jedna ze zásuvek prádelníku vedle postele není pořádně dovřená a  všimnu si plastového hřebenu, který zřejmě kdysi patřil mně. Jako kdyby do tohoto pokoje od chvíle, kdy jsem ho ve spěchu opustila, nikdo nevstoupil. Randy a já jsme se po zatčení Larryho Glassbrooka ne­ mohli vrátit. Naše věci posbírali jiní policajti a já jsem po zbývají­ cí dobu strávenou v  Lancashiru bydlela v  hostelu na  druhé straně města.

Na zdi dosud visí tři policejní plakáty, které jsem tam vylepila.

Pohřešuje se, hlásá první. Neviděli jste Stephena Shorrocka? Po­ hřešuje se, oznamuje druhý. Neviděli jste Susan Duxburyovou? Po­ hřešuje se, oznamuje i  třetí. Pomozte nám najít Patsy. Připevnila jsem je přímo naproti svojí posteli, navzdory Maryinu brblání, že jsou morbidní, a navíc zničí plastickou tapetu s dřevěnými třískami na povrchu. S pohledem upřeným na plakáty jsem každé ráno vstá­ vala a každý večer usínala.

Když jsem se blížila k domu, vyhnula jsem se pohledu na Larry­ ho dílnu, přízemní cihlový domek nedaleko zadních dveří. Teď se ale podívat musím, jeho rovnou střechu mám přímo před oknem.

Natáhnu ruku a  zlehka se dotknu zdi, abych neztratila rovno­ váhu. Zhluboka se nadechnu, třebaže vzduch v pokoji je teplý a za­ tu ch lý.

V dílně trávil Larry většinu času, pouštěl si tam hudbu a – ne, nechci, aby mi ty písně znovu zněly v hlavě – a vyráběl ty různé rak­ ve, do kterých byly ukládány ostatky sabdenských zesnulých.

A bohužel i několika živých.

4

Výrazy „rakev“ a  „truhla“ bývají běžně zaměňovány, ale každý znamená něco jiného. Rakev je šesti nebo osmistěnná a svým tva­ rem kopíruje obrysy těla: u  hlavy úzká, rozšiřující se v  oblasti ra­ men a u nohou opět zúžená. Vzpomeňte si na vstávajícího Drákulu. Truhla je větší, obdélníková, většinou opatřená mohutným oblým víkem.

Larry Glassbrook vyráběl oba druhy, ale obdélníkové truhly z tvrdého dřeva byly jeho vášní. V roce devatenáct set šedesát devět jsem u jeho rodiny bydlela pět měsíců v podnájmu a jednou – zřej­ mě když se nudil – mě do své dílny pozval. Při práci si pouštěl hud­ bu – skoro výhradně Elvise Presleyho – a  občas ustal v  práci, aby se zavlnil v bocích nebo si uhladil tmavé vlasy. Larry byl pohledný muž a snažil se rock'n'rollovému králi podobat co nejvíc. Jen zřídka se stávalo, že by mu ženy nevěnovaly pozornost, ale po pravdě řeče­ no, mně trochu naháněl hrůzu. Řemeslo však ovládal zdatně, o tom nebylo pochyb.

Začal víkem a slepil a přitiskl k sobě v zaobleném svěráku dlou­ hé dubové latě. Aby zajistil, že se latě nepohnou, používal pevné kovové svorky. Schránku vyrobil podobným způsobem, slepil ji a vyztužil, aby byla pevná. Larry se rád chlubil, že jeho truhly klid­ ně bez potíží unesou stotřicetikilového i  těžšího nebožtíka. Víko bylo připevněno ke  schránce čtyřmi kovovými panty a  šestnácti š rou by.

Z  truhly Larryho Glassbrooka nebylo úniku. Přesněji řečeno, pokusilo se o to velmi málo lidí.

Rakve ani truhly tehdy nebyly hermeticky utěsněné. Kdyby tomu tak bylo, Patsy Woodová by možná zemřela dřív, než znovu

RAKVÁ 

nabyla vědomí. Larryho truhly byly uzavírány za  použití metody, kterou sám vymyslel. Těsně pod okrajem víka, přímo naproti vněj­ ších pantů, spočívaly pod ozdobnými krajkami dva zavírací mecha­ nismy. Když se západka obrátila, malý kovový proužek uvnitř rakve, skrytý za látkovým obložením, vklouzl na místo a zabránil víku, aby se během věznění nebo jiným neobratným zacházením uvolnilo. Kdyby Patsy věděla, kam má sáhnout, nebo se jí podařilo odtrhnout saténovou výstelku, možná by byla schopná truhlu otevřít.

Pořád by si ale musela poradit s tunou zeminy nad rakví.

Zámky nenašla. Víme to. Ale já si i  tak dokážu představit, jak zoufale šátrala ve  stísněném prostoru, kde se ocitla. Myslím si, že pak křičela, hlasitě a vystrašeně, ale taky vztekle. Ve čtrnácti si ne­ představujeme, že se nám může přihodit něco opravdu strašlivého. V  tu chvíli si určitě myslela, že se stala obětí kanadského žertíku, hrozného, ale dočasného. A když bude dostatečně dlouho a hlasitě ječet, dostanou ji odtamtud, ať už je kdekoli.

Křičela jména těch, které si vybavovala jako poslední, lidí, s ni­ miž trávila čas před událostí. Když přemítám o době, kterou Patsy strávila v truhle, napadá mě, jak rychle asi vzdala volání na kamará­ dy a začala volat maminku.

Odhadovala bych to tak na  dvacet minut poté, co se probrala k vědomí, ale předpokládám, že když je člověk uvězněný pod zemí, čas ubíhá pomalu.

Truhly jsou větší než rakve. Patsy byla schopná sáhnout naho­ ru a nahmatat nad hlavou hladký nařasený satén. Myslím si, že v tu chvíli jí došlo, co jí brání v  pohybu. Glassbrookovy znala. Vědě­ la, čím si Larry Glassbrook vydělává na  živobytí. Zřejmě ji pozval do  dílny nebo se vplížily dovnitř s  kamarádkami, aby se podívaly na dřevěné truhly v různých stadiích rozpracování. Pochopila, že je zavřená v truhle, i když ji zřejmě nazývala rakví.

Představuji si, že ztichla, přesvědčená, že kamarádi (protože to byli její kamarádi – kdo jiný by si z  ní takhle vystřelil?) stojí ko­ lem truhly a poslouchají, jak vyvádí. Patsy se přiměla ke klidu v do­ mnění, že ji rychleji pustí ven, když si budou myslet, že se jí třeba do opravdy něco stalo. Možná dokonce několikrát vzdychla, jako kdyby lapala po vzduchu.

Sharon J. Bolton

Když to nezabralo, protože ani nemohlo – její kamarádi nablíz­ ku nebyli – myslím si, že znovu spustila křik – tentokrát dlouhý, hlasitý a zoufalý. Nemám potuchy, jak dlouho člověk vydrží křičet, než se úplně vysílí. Doufám, že to nikdy nezjistím. Ale v  určitém okamžiku, možná když byla při vědomí zhruba hodinu, ztichla, tře­ ba jen na nějakou dobu.

Úsilí ji vyčerpalo. Těžce dýchala. Byla celá uhřátá. Zpocená. Na­ padlo ji, že má zřejmě malou zásobu vzduchu. Myslím si, že tehdy začala spřádat plány, uvažovat o možných způsobech, jak se dostat ven. Začala nejistě a tak klidně, jak jen mohla, zkoumat okolí. A pak zjistila něco mnohem strašlivějšího, než že je zavřená v rakvi.

Nebyla tam sama.

5

Pohled na  Larryho dílnu mě těžce zasáhl. Posadila jsem se na  postel, že si trochu vydechnu, a  natočila jsem se tak, abych se nedívala na cihlový domek, ale místo toho vyhlížela oknem na Hill. Z téhle místnosti na něj byl nejlepší výhled.

Hill se samozřejmě nezměnil. A  pochybuji, že k  tomu někdy dojde. V srpnu, za slunečného počasí, oplývá nespoutanou krásou, která vás téměř přiměje zapomenout na  jeho hroznou minulost, na  nelítostné perzekuce bezbranných žen, které se tam odehráva­ ly. Tráva zezlátla a jižní úbočí pokrývá rozkvetlý vřes. Holé balva­ ny září v jasném slunci jako šperky. Hill je obrovská masa vápence a  jílu s  náhorní plošinou na  vrcholku opředená tisíci temných le­ gend. Tyčí se nad tímhle malým městem, vrhá stín na  životy lidí, kteří žijí u úpatí.

Tohle je Pendle. Území čarodějnic.

Vysoko nad kopcem, téměř neviditelná na jasné chrpově mod­ ré obloze, spočívá linie ubývajícího Měsíce. Během několika málo hodin zmizí úplně a pak začne znovu narůstat. Dávno jsem vzdala snahy zbavit se neustálého povědomí o  fázích Měsíce a  pochybu­ ji, že se mi to někdy podaří. Každý večer, než jdu spát, se na Měsíc dívám. Za úplňku trochu pevněji přitáhnu závěsy, a když je Měsíc nejtmavší, v závěru fáze ubývání, je mi jasné, že budu špatně spát.

Děti byly odvedeny během tmavé fáze Měsíce.

Najednou zaslechnu pronikavý bzukot a  po  něm tlukot drob­ ného těla o  tvrdý povrch. Na  okenní římse se mezi mrtvými vče­ lami zmítá jedna, která se zoufale snaží dostat na svobodu. Sáhnu po kličce na okně. Opět se přitom vyhnu pohledu na dílnu a raději zabloudím očima k úlům v zadní části zahrady.

Sharon J. Bolton

Když jsem Larryho viděla naposledy, byl na  umření. Seděl na­ proti mně v  návštěvní místnosti a  každou chvíli kašlal do  krví po­ třísněného kapesníku. Bylo mu téměř sedmdesát a vypadal mnohem starší. Vlasy, dosud husté a trochu přerostlé, měl bílé jako sníh a ob­ ličej scvrklý, vrásčitý, a v každé vrásce jako by byla patrná úzká linka vězeňské špíny. Vězni, kteří tráví v tomto prostředí dlouhá léta, ni­ kdy nevypadají čistě. Larry měl několikrát zlomený nos a po zranění těsně nad pravým okem mu zůstalo drsné a svraštělé klikaté obočí.

„Nikdy se mě na nic nezeptáte, Florence,“ řekl a roztřesenou ru­ kou sáhl po další z cigaret, které ho zabíjely. „Proč?“

„Vždyť se ptám. Celou dobu.“ Snažím se necivět na jeho prsty pokroucené artritidou. Tyhle ruce bývaly kdysi tak obratné; teď sot­ va udrží rovně cigaretu.

Našpulil ret v Elvisově stylu. Strojený zvyk, který ho ani po le­ tech neopustil. „Jen na Sally a na holky, jak se mám a jestli něco ne­ potřebuju. Mám na mysli něco jinýho.“ Naklonil se ke mně trochu blíž. „Mluvím o tom, co bylo. Na to se mě nezeptáte nikdy.“

Celá léta, kdy jsem Larryho navštěvovala, jsem si dávala po­ zor, abych se o  případu nezmínila. Moc dobře jsem věděla, jaký boj o  získání převahy probíhá mezi odsouzenými zabijáky a  poli­ cajty, kteří je zatkli, jak potřeba získat informace dokáže uvrhnout dokonce i  nejbystřejšího policajta do  citové závislosti, kdy touží po uzavření, jehož nikdy nedosáhne. Naše povědomí o Glassbroo­ kově případu mělo četné trhliny, ale s těmi jsem dokázala žít. Nemě­ la jsem v úmyslu žadonit.

„A tak si říkám,“ – potutelně se usmál a moje mlčení vůbec ne­ bral na vědomí – „jestli se tak nechováte třeba proto, že se pravdu dozvědět nechcete.“

Předstírala jsem hluboký povzdech. „Existuje něco, co mi chcete říct, Larry?“

Jakkoli se zdálo, že se na chvíli zamyslel, znala jsem ho natolik dobře, že jsem věděla, kdy opravdu hloubá, a kdy se tak jenom tvá­ ří. Nakonec zavrtěl hlavou. „Ne,“ prohlásil. „Řekl jsem to včelám.“

V  domě se cosi pohne, starý trám, možná podlahové prkno, a  jak jsem rozrušená, náhlé zavrzání mi připadá jako zvuk kroků na schodech. Rychle se otočím a děsím se pohledu na malé proce­

RAKVÁ 

sí mrtvých teenagerů přicházející ke mně nahoru, možná dokonce na Larryho osobně. Schodiště je samozřejmě prázdné.

Valnou část předchozích třiceti let jsem se snažila se svými „duchy“ vyrovnat. Vím, že tam ve skutečnosti nejsou. Nevěřím, že mrtví zůstávají s námi, nebo že se s nimi po smrti ještě někdy do­ opravdy setkáme. Občas si ale představuju, že mám dvojité vidě­ ní a  pozoruju dva světy: ten, který znám jako skutečný a  vidí ho i ostatní, a druhý, vytvořený z temných míst mého mozku.

Ve světě mojí pošramocené fantazie jsou duchové mými neroz­ lučnými přáteli.

Najednou se z  toho ponurého domu musím dostat pryč, a  tak téměř seběhnu ze schodů. Po Mary není nikde ani stopy, a tak vejdu do zahrady. Starou ženu pořád nevidím. Měla bych jí říct, že jsem na odchodu, proto obejdu dílnu a zamířím k místům, kde – jak si vzpomínám – bývalo zeleninové políčko. Nenajdu ji, ale uvědomím si, že jsem došla skoro až k úlům.

Pověz to včelám.

Hloupý nápad. Včely v  zanedbaných úlech nezůstávají. Čtyři trouchnivějící dřevěné výtvory budou léta opuštěné. Přesto jsem nala­ děná na rituály, chci to uzavřít – vždyť pro co jiného jsem sem přišla? – a tak se opatrně přiblížím, jak jsem to dělávala vždycky, i když mož­ nost, že včelí dělnice vyrazí, aby útok odrazily, nepřipadá v úvahu.

Nic se neděje. Úly jsou prázdné. I tak přistoupím blíž.

Pověz to včelám.

„Larry je mrtvý.“ Řeknu to tiše, je mi jasné, že kdyby někde na­ blízku stála Mary, vypadala bych, jako že nemám všech pět pohro­ madě. „Zemřel před dvěma týdny ve vězení.“

Z úlu nepřijde žádná odpověď. Připadám si jako idiot. Chystám se otočit, a vtom si všimnu, že vrchní část jednoho úlu je uvolněná, jako by ji někdo zvedl a nevrátil řádně na místo. Mému zbožňova­ nému smyslu pro pořádek není něco takového po chuti, proto při­ kročím blíž, a jelikož ještě nejsem stoprocentně přesvědčená, že úl je prázdný, váhavě se pokusím vrátit věci na místo.

Nejde to. Buď je dřevo zkroucené, nebo něco stojí v cestě. Opa­ trně se vytáhnu a se zatajeným dechem nahlédnu do úlu. Rámečky na plástve jsou pryč, zůstal nevelký zaprášený prázdný prostor.

Sharon J. Bolton

Úplně prázdný není.

Přesněji řečeno prázdný je až na něco, co mi připadá absurdní.

Dívám se na  předmět, který lidé v  okolí nazývají „hliněný ob­ raz“. Tedy, nejde přímo o  obraz, ale trojrozměrnou podobiznu. Je vytvořená z hlíny, vysoká přibližně čtvrt metru, a jak napovídají vla­ sy, ňadra, břicho a široké boky, znázorňuje ženu. Nohy figurky jsou ohnuté v  kolenou a  připoutané nebo svázané do  kozelce za  zády k  rukám. A  co hůř, jsou tu ostré kousky dřeva, a  já vím, že je to trnka, protože je to trnka vždycky, bodnuté do  očí, uší, úst, hlavy, hrudi a genitálií.

Zvuky letního dne utichly. Teď slyším jen pravidelný tlukot své­ ho srdce.

Tohle není možné. Dům i  pozemek byl podrobený prohlídce, a to od jednoho konce k druhému, od podkroví po sklep, od živé­ ho plotu po  zahradní zídku. Od  Larryho zatčení tady tohle ležet nemůže.

Jenže kdo to sem mezitím položil?

Pověz to včelám.

V ruce mi pulzuje příšerná bolest. Děje se mi to vždycky, když jsem vystresovaná, ale nikdy ne takhle silně. Natáhnu paži, špičkou prstu se dotknu figurky a nakloním ji. Trochu se drolí. Je mi fyzicky špatně, ale zvládnu ji posunout natolik, abych viděla, co potřebuji. Dlouhých vlnitých vlasů už jsem si všimla. Sotva jsem je spatřila, pojala jsem podezření. Teď mám jistotu.

Podobné figurky u  sebe měly všechny Larryho oběti. Ruce a nohy svázané do kozelce představují neschopnost pohybu. V rak­ vích se nemohly hýbat. Trnka jim propichovala oči, uši a ústa, pro­ tože pod zemí byly hluché, němé a  slepé. Poranění hlavy, hrudi a genitálií symbolizovalo vyprchávání života, ke kterému nevyhnu­ telně došlo, poté co byly pohřbeny.

Tohle jsme se alespoň domnívali. Larry vyšetřovatelům nikdy neprozradil, proč jsou hliněné figurky důležité. Mně by to možná řekl, ale nezeptala jsem se.

Měla jsem. Měla jsem se o to zajímat, dokud byla možnost.

Tahle nová figurka je dostatečně detailně vypracovaná, zvlášť spoutané ruce, abych zcela snadno a jasně pochopila její poselství.

RAKVÁ 

Pět prstů na pravé ruce má roztažených, jako když instinktivně roz­ tahujeme při bolesti ruce. Levá spočívá ochable, čtyři prsty mírně ohnuté. Jen čtyři. Třetí prst, ten, na němž bývá navléknutý snubní prsten, chybí.

Moje levá ruka teď intenzivně bolí. Zvednu obě ruce k  ústům, abych otupila bolest, a třetí prst mé pravé zlehka vklouzne do me­ zery na levé. Snubní prsten nosím na řetízku kolem krku, protože prsteníček levé ruky mi před lety odřízli.

Ta hliněná figurka jsem já.

6

Člověk uvězněný v  rakvi nepřežije dlouho. Názory, které jsme na toto téma shromáždili, se různily, odhadovaná doba přežití saha­ la od několika minut po několik dnů, ale v jedné věci se znalci shod­ li: záleží na velikosti rakve i dotyčného. To léto jsme zjistili hodně o metrech krychlových vzduchu, o tělesném objemu a hodnotě lid­ ské spotřeby kyslíku.

Patsy byla malá; její drobné tělo v truhle příliš místa nezabralo: pro kyslík tu byl prostor, kdyby neležela na mrtvole.

Patsyina truhla nebyla utěsněná, a  kdyby zůstala nad zemí, dívka by měla šanci. (Možná by umřela žízní, ale šance na přežití tady tak jako tak byla.) Takhle vytvořila půda navršená na truh­ le účinné těsnění, lepší si pachatel nemohl přát. Od chvíle, kdy ji pohřbili, jí zbývalo několik hodin, dospěli jsme k  závěru, že na­ nejvýš osm.

V  jisté chvíli se musela rozhodnout, jestli bude zoufale trhat všechno kolem sebe ve snaze prodrat se ven, nebo klidně ležet a šet­ řit zbývajícím kyslíkem, protože někdo ji tam zavřel, a někdo ji pře­ ce, pro lásku boží, také pustí ven.

Jak dlouho dokáže mladá dívka trpělivě čekat, než se šprýmař vrátí a dovolí jí vylézt ze zasypané rakve?

Víme, že Patsyina víra kolísala, poznali jsme to podle toho, v ja­ kém stavu jsme ji – i truhlu – našli. Kůži na rukou měla rozedřenou, několik nehtů odtržených, a  saténové obložení rakve bylo ušpině­ né skvrnami od její krve. A navíc roztrhané na cáry; kolem pěstí si omotala dlouhé pruhy, aby si tolik neodírala ruce o  tvrdé dubové víko. Přesto měla několik kloubů na prstech zlomených. Truhla byla neporušená.

RAKVÁ 

Když Patsy zaslechla hrající si děti – nejasně, jakoby vzdáleně, protože byly několik kroků nad ní a půda izoluje proti hluku stejně jako voda – pomyslela si, že její modlitby byly vyslyšeny, a domní­ vám se, že tehdy spustila opravdový řev, křičela, prosila, ať ji pustí ven, ať jí proboha pomohou a dostanou ji odtamtud.

Tohle dokážeme z hlediska času určit poměrně přesně. Po čty­ řech a půl hodinách pod zemí pocítila první opravdovou naději, že bude zachráněna.

Nepočítala však s tím, že když malé děti zaslechnou hlas, který na ně křičí z čerstvě zasypaného hrobu, zachvátí je čirá hrůza.

7

„Mary!“ Stojím u zadních dveří domu a volám na ni. „Mary, po­ třebuju vás tady!“ Můj hlas zní rozčileně. Aspoň doufám.

Několik vteřin se nic neděje. Pozoruji včelu, jak čile poletuje od  jednoho stonku levandule ke  druhému, a  pak se Mary vynoří zpoza Larryho dílny.

„Kde se tu vzalo tohle?“ Ukážu na  hliněnou figurku, která teď leží obličejem dolů na pracovní desce. „Ne, nedotýkejte se jí. Máte čistý mikrotenový pytlík? Nebo přilnavou folii? Možná bude potře­ ba sejmout z toho otisky.“

Nevyjadřuji se dost jasně. Zhluboka se nadechnu a  zkusím to znovu. „Mary, kdo kromě vás chodí do tohoto domu? Koho jste vi­ děla bloumat po zahradě?“

Neodpoví.

„Je to důležité.“ Moc nechybí, abych ztratila nervy, ale nejsem vzteklá. „Jestli chcete, můžeme si o tom popovídat na místní poli­ cejní stanici.“

Mary se místo odpovědi nakloní blíž, aby viděla na  figurku, a  udělá něco, co jsem nikdy předtím neviděla. Zavrčí. Lepší výraz mě nenapadá. Přestane cenit zuby, našpulí rty jako předtím a zlost­ ně blýská očima.

„Viděla jste už něco takového?“

Zakroutí hlavou. „Kde jste to našla?“

„To jsem já, že? Té figurce chybí prst.“ Zvednu levou ruku, ačkoli Mary moc dobře ví, co se mi stalo. Věděli to všichni ve městě. Za­ loví v kapse a vytáhne svazek klíčů. Hodí je na pracovní desku, až to zařinčí, a z figurky se odrolí dalších pár kousků hlíny. Musím se ovládat, abych ji neokřikla, že má být opatrná.

RAKVÁ 

„Zamkněte za  sebou,“ řekne mi a  vykročí ke  dveřím. „Klíče si nechte. Já je nebudu potřebovat.“

Nechá mě v  domě samotnou. Nemůžu se dočkat, až vypadnu, jenomže se nedokážu pohnout. Stojím v kuchyni, ale v mysli nahlí­ žím do otevřené zásuvky v opuštěné ložnici. Hřeben. Nechala jsem tam svůj hřeben.

Nezlobím se. Jsem vyplašená.

Před odchodem zabalím figurku do staré papírové utěrky a opa­ trně ji vložím do tašky ze supermarketu. Nemám tušení, kam se vy­ dám. Nedokážu myslet na nic jiného, než že mají moje vlasy.

Oni mají moje vlasy.

8

Bez rozmyslu se rozběhnu po  příjezdové cestě Glassbrooko­ vých, ani nedávám pozor, kam šlapu. Nevšimnu si blížící se vyso­ ké mužské postavy, dokud se nesrazíme. Než se vzchopím, kňučím jako zpráskaný pes.

„Co je, do  prdele?“ Kluk, který mě málem porazil, mě chytí za  ramena a  o  půl kroku ustoupí, abychom se oba vzpamatovali. „Mami, mami, to jsem já! Ne, podívej se na mě!“

Nemůžu dýchat.

„No tak, dívej se na mě a počítej do deseti. Jeden, dva...“

Než napočítá do deseti, znovu dýchám a přidávám se k němu, neslyšně vyslovuji čísla. Tohle už jsme prováděli.

„Jsem v  pořádku.“ Připadám si trapně, a  tak se snažím tvářit přísně. „A co jsem ti říkala o tom, že nemáš mluvit sprostě?“

„Co se stalo?“ Můj dospívající syn, o osm centimetrů vyšší než já a nádherný jako svěží rozbřesk po dlouhé zimní noci, nevěnuje ká­ rání pozornost. „Před pár minutami jsem viděl po příjezdový cestě uhánět nějakou starou bábu. Teď tebe. Co je tohle za místo?“ Uvolní moje ruce a vykročí k domu.

„Bene, nechoď...“

Pomalu se ohlédne. „Tady bydleli? Slíbilas tátovi, že sem nepůjdeš.“

„Viděl jsi Mary. Stará se o dům a zahradu.“ Teď už mě bolí i pra­ vá ruka. Sklouznu k  ní pohledem a  vidím, že v  dlani svírám klíče od  domu. Netuším, proč mi je Mary dala. Ani k  čemu mi budou dobré.

Ben znovu upře pohled na  příjezdovou cestu. I  jeho přirozeně fascinují děsivé věci, jako každého puberťáka, a kdybych mu řekla, kam jdu, rozhodně by nezůstal sedět v autě.

RAKVÁ 

„Nechce se mi věřit, že nikdo z vás nic nevěděl?“ prohodí si spíš pro sebe. „Bydleli jste v jednom domě, a nic jste nevěděli.“ Na oka­ mžik ke mně obrátí hlavu. „Vodil je sem? Ty děti, který unesl?“

„Měli bychom jít. Nemáš hlad?“

Ujdeme zbývajících pár kroků k autu. Otevřu kufr a uložím fi­ gurku za svoji tašku s věcmi na přespání.

„Cos dělal?“ zeptám se.

Ohrne nos. „Vypustil jsem pár pneumatik. Štípnul jsem tam dole v krámu cigára. Podpálil jsem garáž. Jo, a tou věcí, co máš v pa­ lubní přihrádce, jsem možná zabil psa.“

„Cože?“ Rovnou se rozhlížím, jestli mrtvé zvíře někde nezahléd­ nu – „Prosím, pověz mi, že ses té věci nedotkl,“ – a pak si všimnu jeho výrazu.

„Jak jsi vůbec zjistil, že tam je?“ zeptám se.

„Hledal jsem sirky.“ Podá mi klíče od auta, které jsem si u něj nechala v  úschově. „No dobře, hledal jsem mentolky. Ale zápalky jsem našel v kufru. Vypadly ti z tašky. Vzala jsi s sebou nějaký divný věci, mami.“

„Nastup,“ pobídnu ho. „A kastlíku si nevšímej. Ta věc je vážně nebezpečná.“

Nasedneme a Ben přihrádku okamžitě otevře.

„Nech toho.“ Nakloním se a prudce ji zavřu.

„Co je to?“

„Slzný plyn. Nafasovala jsem ho v práci. Neměla bych ho s se­ bou vůbec mít, a  kdyby tě s  ním přistihli, měli bychom oba velký problém.“

„Je možný někoho tím zabít?“

„Ne, ale zasažení je bolestivý a  na  několik minut dotyčného ochromí. Tyhle věci jsou určené k  tomu, aby zatýkající získal čas a mohl nebezpečnému podezřelému nasadit pouta.“

„A ty vozíš slzák s sebou? Proti komu jsi ho chtěla použít? Proti servírce, která ti nezdvořile odsekne?“

Ben moc dobře chápe, že vyšší důstojníci, kterým chybí pár mě­ síců do důchodu, bývají zřídka v první linii, ale ani to mu nezabrání v  nezbedném popichování. Sotva se odlepíme od  obrubníku, tou­ žebně pohlédne na přední kastlík.

Sharon J. Bolton

„A víš co, měli bychom vyrazit domů,“ řeknu. „Po obědě.“

„Vždyť jsme sotva přijeli.“

„V šest budeme zpátky. Nejpozději v sedm.“

„A co si počne táta? Stopne si někoho na dálnici?“

Dojedeme na konec ulice. Když jsem tady před lety bydlela, sil­ nice byla dlážděná a  člověk musel projíždět opatrně. Pomalu, tak znělo zlaté pravidlo. Od té doby ji vyasfaltovali.

„Tys zapomněla, mami?“

„Jasně že ne. Vyzvedneme ho u  terminálu číslo dvě, po  večeři, což znamená, že musím zůstat celý večer střízlivá.“

Nelžu. Naše rodinné plány se mi jen na chvíli vypařily z hlavy, nic víc. Cítím na sobě Benův pohled. Neotočím se k němu, protože by se tím potvrdilo, co si myslí. Že měli s tátou naprostou pravdu. Neměla jsem se sem vracet.

„A  jsme tady.“ Odbočím z  hlavní silnice a  vjedu na  parkoviš­ tě za  hotelem, v  němž jsem na  následující dvě noci objednala po­ koje. Vypnula jsem motor a  zkontrolovala esemesky. Vtom vidím, jak můj syn nevěřícně zírá na velkou budovu zčernalou od sazí, zdi s  ozdobnými kamennými prvky, věžičkami a  křížovými kytkami a desítkami špinavých oken.

„Pár mil zpátky u dálnice stojí Premier Inn.“ Omluvně mu polo­ žím dlaň na rameno. „Kdyby ti to nevadilo, zůstaneme tady. Budou mít volno. Zdejší hotely nikdy nebývají obsazené.“

Pomalu zavrtí hlavou. „Tohle je tak dobrý pro Addamsovu rodi­ nu.“ Zvedne obě naše tašky a kráčíme ke dveřím hotelu U Černého psa.

Dá mi přednost, na veřejnosti se jako obvykle chová dokonale slušně. Přejdu práh do tmavé vstupní haly a zaslechnu tiché vrčení zlého psa. V tu chvíli začne kdesi v útrobách hotelu hrát hudba – pí­ seň „Are You Lonesome Tonight?“ od Elvise Presleyho – a ze zadní místnosti vyjde vysoký tmavovlasý muž o něco mladší než já a opře se o recepční pult.

„Strážmistryně Loveladyová,“ usměje se, ale já jsem tak rozru­ šená, že mi jeho úsměv připadá spíš jako úšklebek. „Vítejte zpátky.“

Mám dojem, že omdlím. Tohle je Larry.

9

Myslím si, že Patsy volala na děti ještě dlouho poté, co ze hřbi­ tova utekly. Řekla bych, že jakmile zaslechla známky života, znovu získala naději. Slyšela je, ony ji musí slyšet také. Půjdou to říct rodi­ čům. Brzy se vrátí s lopatami.

Každým okamžikem se ozvou přibíhající kroky, klouzavý zvuk kovové lopaty zajíždějící do  země. Zaslechne mírné žuchnutí od­ létávající hlíny. Hlasy, které ji budou povzbuzovat, aby vydržela, za  chvíli jsou u  ní, dostanou ji ven. Vytáhnou ji na  denní světlo, zastíní jí oči před ostrým sluncem a  dají pořádně napít pomeran­ čového džusu, aby uhasila tu příšernou žízeň. Silou vůle se přiměla zachovat klid, šetřit kyslíkem, protože teď už zbývalo jediné, dát jim čas. Ony přijdou.

Nikdo nejde.

Čtyři děti ze tří rodin nikomu neřekly, co slyšely. Měly zakázáno hrát si na hřbitově a bály se. A výprasku od otců se bály ještě víc než příšery pod zemí, kterou by zcela jistě vykopali.