načítání...
nákupní košík
Košík

je prázdný
a
b

E-kniha: Rafaelova škola. Vlnění nymf - Renata Štulcová

Rafaelova škola. Vlnění nymf

Elektronická kniha: Rafaelova škola. Vlnění nymf
Autor:

Vlnění nymf je čtvrtou knihou série Rafaelova škola. Navazuje na první knihu s podtitulem Vílí křídla, druhou s podtitulem Tance nág a třetí s podtitulem Rohy faunů. Rafaelova škola je ... (celý popis)
Titul je skladem - ke stažení ihned
Médium: e-kniha
Vaše cena s DPH:  175
+
-
5,8
bo za nákup

ukázka z knihy ukázka

Titul je dostupný ve formě:
elektronická forma tištěná forma

hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3%hodnoceni - 77.3% 95%   celkové hodnocení
2 hodnocení + 0 recenzí

Specifikace
Nakladatelství: » Maitrea a.s.
Dostupné formáty
ke stažení:
EPUB, MOBI, PDF
Upozornění: většina e-knih je zabezpečena proti tisku
Médium: e-book
Počet stran: 373
Rozměr: 21 cm
Úprava: tran : ilustrace
Vydání: První vydání v českém jazyce
Spolupracovali: ilustrace Jarmila Marešová
Jazyk: česky
ADOBE DRM: bez
ISBN: 978-80-750-0302-7
Ukázka: » zobrazit ukázku
Popis / resumé

Příběh z poloviny zasazený do našeho současného světa, kde v křivoklátských lesích najdete přírodovědné gymnázium zvané Rafaelova škola. V ní již čtvrtým rokem studuje patnáctiletá Marina Fialková, protože si to přála její nezvěstná maminka. Marina tak poznává tu druhou polovinu existence, neviditelný svět za oponou. Maminku již nalezla, nyní se stává nymfou a ve vodním živlu odhaluje další tajemství své rodiny a svou osudem předurčenou lásku. Čtvrtá kniha série Rafaelova škola, tajemného romantického příběhu s prvky léčitelství, esoteriky a ekologie.

Popis nakladatele

Vlnění nymf je čtvrtou knihou série Rafaelova škola. Navazuje na první knihu s podtitulem Vílí křídla, druhou s podtitulem Tance nág a třetí s podtitulem Rohy faunů. Rafaelova škola je tajemný romantický příběh s prvky léčitelství, esoteriky a ekologie. Než se dočkal knižního vydání, publikovala jej autorka na blogu. Zaujal nejen dív ky školního věku, ale také starší čtenářky všech věkových skupin. Inspirací pro autorku při psaní byla její láska k Zemi, k přírodě, k lidem, k bylinám. Vznikl příběh z poloviny zasazený do našeho současného světa, kde v křivoklátských lesích najdete přírodovědné gymnázium zvané Rafaelova škola. V ní již čtvrtým rokem studuje patnáctiletá Marina Fialková, protože si to přála její nezvěstná maminka. Marina tak poznává tu druhou polovinu existence, neviditelný svět za oponou. Maminku již nalezla a nyní se stává nymfou a ve vodním živlu odhaluje další tajemství své rodiny a svou osudem předurčenou lásku.

Zařazeno v kategoriích
Renata Štulcová - další tituly autora:
Recenze a komentáře k titulu
Zatím žádné recenze.


Ukázka / obsah
Přepis ukázky

Rafaelova

škola

Vlnění nymf




Rafaelova

škola

Vlnění nymf

Renata Štulcová


K ATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR

Rafaelova škola. Vlnění nymf / Renata Štulcová. -- První vydání v českém jazyce. -- Praha:

Maitrea, 2017

ISBN 978-80 -7500 -302-7

821.162.3-31 * 821-93 * (0:82-312.9)

– české romány

– fantasy romány

– publikace pro děti

821.162.3-3 - Česká próza [25]

821-93 - Literatura pro děti a mládež (beletrie) [26]

Renata Štulcová

Rafaelova škola

Copyright © Renata Štulcová, 2016

Illustration © Jarmila Marešová, 2017

Czech edition © MAITREA a.s., Praha 2017

ISBN 978-80 -7500 -302-7


Obsah

1. Podzimní čas s Atlantidou ........................................................................ 1

2. Pod vlivem Plutona .................................................................................. 9

3. Tenhle kluk je král? ................................................................................. 17

4. Horovo oko ............................................................................................ 25

5. V podezření a ohrožení ........................................................................... 35

6. Setkání v lese .......................................................................................... 43

7. Princezna v zeleném ............................................................................... 51

8. Vzpomínky krále kentaurů ..................................................................... 55

9. Láska a žárlivost ...................................................................................... 61

10. Hvězdný vtip ........................................................................................ 67

11. Obrazy zkázy ......................................................................................... 73

12. Slunovratný spánek ............................................................................... 79

13. Útok z písku .......................................................................................... 87

14. Barva duhovky ...................................................................................... 97

15. Hlídky a navigace ................................................................................ 105

16. Pátrání v muzeu ................................................................................... 111

17. Kdo je Krakonoš? ................................................................................ 119

18. Ainina bolest ....................................................................................... 125

19. Jak se rodí voda ................................................................................... 129


20. Vílí cesty ............................................................................................. 137

21. Vzpomínky na Atlantidu ..................................................................... 143

22. Rande s navigací .................................................................................. 147

23. Ainina poslední vzpomínka ................................................................. 155

24. Jakubská slavnost ................................................................................. 159

25. Zakynthos ........................................................................................... 167

26. Útok v zálivu ....................................................................................... 175

27. Musím ze školy .................................................................................... 185

28. Podmíněné vyloučení .......................................................................... 189

29. Melissánina jeskyně ............................................................................. 197

30. Zášť ..................................................................................................... 203

31. Omámeni delfíny ................................................................................ 209

32. Hovořit s delfíny ................................................................................. 215

33. Líhnutí želv ......................................................................................... 223

34. Svítání v Atlantidě ............................................................................... 229

35. Podzimní čas s Atlantidou ................................................................... 241

36. Den s Aine .......................................................................................... 251

37. Příjezd Plantefolieho ............................................................................ 261

38. Vloupání ............................................................................................. 271

39. Noční útok .......................................................................................... 273

40. Láska ve vločkách ................................................................................ 277

41. Vpád do Kentaurionu .......................................................................... 287

42. Prozrazena ........................................................................................... 293

43. Nepříjemné setkání ............................................................................. 299

44. Královna matka ................................................................................... 305

45. Povýšení kentauři ................................................................................ 311

46. Hostem královny .................................................................................. 321


47. Pravda o babičce .................................................................................. 327

48. Nešťastný návrat .................................................................................. 335

49. Stella Maris ......................................................................................... 345

50. Pohřbené město ................................................................................... 351

51. Využij ty dary ...................................................................................... 363

52. Míza v žilách ....................................................................................... 369


Milí čtenáři,

snažíme se, aby naše knihy byly perfektní. Pokud i přesto objevíte v  knize

nějakou chybu, napište nám na nakladatelstvi@maitrea.cz a my ji rádi opravíme.

Děkujeme, Váš nakladatel.


1

1.

Podzimní čas

s Atlantidou

Ze stejné látky jsme, z níž spřádají se sny,

a život je jen ostrůvek,

co ze všech stran je obklopený spánkem...

− William Shakespeare, Bouře

uNA OBÍHÁ ZEMI a  všechny vody světa ji následují,

nadechují se, vydechují, vlněním se dorozumívají, vlnění prochází

všemi a vším.

Vlněním procitla.

Neznala své jméno, ležela v příšeří, vznášela se vlněním a v dáli

přes světlou clonu probleskovalo rozmazané světlo.

Snažila se zaostřit. Světlo zůstávalo matné.

Zdálo se, že dokáže přemýšlet, ale nevěděla, co je přemýšlet, ani

neměla o čem. Slabě osvětlená nicota jí přemýšlet neumožnila.

Nevěděla, co je teď a  potom, co bylo předtím. Neznala ještě

plynutí času. Vždyť do bytí procitla právě před chvilkou...


Rafaelova škola – Vlnění nymf

2

Neznala žádné zvuky kromě hudby, kterou s sebou vlněnípřinášelo. Ležela a naslouchala druhému zvuku, který se objevilblízko a byl stále silnější.

Dum, dam, dum, dam...

Začínala být neklidná. Ve  své mysli cítila něco divného. Začala si uvědomovat, že  zná ještě něco, že  před  procitnutím bylo ještě... Dum, dam, dum, dam... Údery byly stále silnější... Snažila se rozpomenout...

To je srdce! Moje srdce, blesklo jí hlavou. Šupiny, klepeta, klepeta, klepeta... Tady je... Klepeta, klepeta,klepeta... Tady... Za clonou se míhal divný stín, tančil dokola a ve vlnění přicházela drmolivá slova. Ryby, ryby, šupiny, šupiny, klepeta, klepeta, klepeta... Tady je...Kleeta, klepeta, klepeta... Tady, tady je... Ryc!

Tlak!

Vrhla se na ni jakási síla. Instinktivně se jí bránila, poprvé sepohnula. Poprvé poznala, že není jen myslí a srdcem. Poznala, že má tělo, dlouhé tělo.

Zavlnila se v síle, která ji přepadla, a síla se rozplynula kolem. Zbylo zase jen vlnění a údery srdce. Ležela obklopená silou, která už na ni neútočila, neubližovala jí. Naopak, konejšila ji svýmvlněním, objímala ji něžně jako... Jako... Věděla, že zná něžné objetí, ale nepamatovala si na  ně. Nepamatovala si, kdo jiný by ji kdy objímal než tato síla.

Podzimní čas s Atlantidou

3

Kolem sebe viděla povlávat dlouhé prameny, netušila, že to jsou její vlasy. Dostala ještě větší strach. Dum, dam, dum, dam... srdce jí divoce bilo. Opět se nehýbala. Nevěděla, že se může znovu sama pohnout. Že pohyb je zákonem kosmu.

Náhle ucítila měkký studený dotek. Zamrazilo ji, pokusila se otočit, ohnat, ale nezvládla své tělo v té vlnivé síle. Narazila. A tam, kde měla mysl, se jí rozlila bolest.

Au! chtěla křičet. Au... Ještě naposled ji zamrazil neznámýdotyk. A zaslechla drmolení. Klepeta, klepeta, klepeta... Studená Marina... Klepeta, klepeta,kleeta... Už jdou... Jdóóóuuuu... Utíkááát... Divoké kvílení, které ji roztřáslo, náhle utichlo, vlnění ji zhouplo, omdlévala bolestí a vtom ji kdosi zvedl ke světlu. „Vyplivni vodu a  nadýchni se!“ zaslechla, než dostala pořádnou herdu do zad. Kuckala ze sebe vodu a jako bázlivé zvíře serozhlížela kolem sebe.

„Nad hladinou dýcháme plícemi, takže musíme vodu vždycky vyplivnout, na to nezapomeň, sestřičko,“ radila jí plavovlasá nymfa.

Nymfy ji vynášely na břeh bazénu a potom na lůžko z proutí.

Tady, bez  konejšivé náruče mateřského vlnění, na  ni dopadla zemská tíže. Gravitace jí dala vědět, že na souši je z ní nemotorná zranitelná bytost.

Plavovláska při  vystupování z  vody změnila svůj ocas v  nohy, navlékla si tyrkysové hedvábné roucho a usedla vedle ní.

„Klidně lež,“ prohlížela si její modré natlučené čelo. „Matka i  profesor Emanuel mi říkali, že  každou metamorfózu nepěkně prožíváš, rozebírali jsme, jaké jsi měla problémy s hadím ocasem.

Rafaelova škola – Vlnění nymf

4

Jsi poslední v metamorfóze, tvoji spolužáci už docela obstojněplavou, takže máme co dohánět.“

Co je matka? Emanuel? Metamorfóza?

Dlouhovlasé ladné nymfy v  přepásaných pláštích jí přinesly krátké tílko a sehnuly se, aby ji do něj navlékly.

„To jsou vaše vychovatelky, starají se o vás, dívky,“ upozornila ji plavovláska.

Měla pocit, že ví, že při oblékání tílka se musí zvednouta pomoci těm, kdo ji oblékají. Ale nedokázala to. Jen plácla velikou stříbrnou ocasní ploutví a to tak nešikovně, že ucítila ostrý náraz až v hlavě. Natlučené čelo ji znovu rozbolelo.

„Lež,“ uklidňovala ji plavovláska, když jí podložily záda a hlavu polštáři. „Přece si pamatuješ, že se nymfy jen tak neposadí.“

Nepřikývla. Nic si nepamatovala.

„Co je s  tebou? Jsi nějaká zaražená,“ pohladila ji plavovláska po tváři a přikládala na čelo zelené listy, které přinesla jednaz vychovatelek. „Matka netrpělivě čeká na zprávy, byli jsme trochupřekvapení, jak dlouho vyspáváš, Marino...“

„Marino?“

„Jsi celá rozespalá nebo... Proč jsi tak vylekaná? Je ti špatně? Víš, kdo jsem? Rusalka, tvoje sestra.“

Marina neodpovídala, zato roztržitě zaostřila do otevřených dveří,

které vedly na terasu. V dáli viděla hladinu jezera. Oknem dopadaly

dovnitř teplé sluneční paprsky, které se blýskaly na mramorovémobložení komnaty. Ne komnata, přímo sál to byl, s velikým mramorovým

bazénem uprostřed. Ty paprsky – to bylo to světlo, které vidělapo procitnutí. Nyní si všimla, jak se na hladině bazénu vznáší světlé cáry.

„To je obal, v kterém ses metamorfovala,“ vysvětlovala Rusalka.

„Pořád jsi spala, nepraskal ti, mysleli jsme, že ti ho zítra samirozřízneme. Ale naštěstí jsi ho roztrhla sama...“


Podzimní čas s Atlantidou

5

„Já...“ Marina polkla a zmateně zamrkala. „Já ho neroztrhla... Někdo... sahal na mě, křičel...,“ vzpomínala, až jí naskákala husí kůže a ploutvemi projelo brnění.

„Marino, to se ti muselo zdát. Taková noční můra, věř mi,“konejšila ji Rusalka a sevřela jí dlaň. „Gvendolíno,“ obrátila sena vychovatelku, „zavolejte okamžitě profesora Emanuela a takyFontána. Ať přijdou pokud možno hned, že moc prosím.“

Gvendolína odešla a Rusalka s druhou vychovatelkou Loridonesly Marinu opět do bazénu.

„Než profesoři dorazí, musíš se rozplavat,“ říkala Rusalka. „už máš za  tu chvilku pořádně otlačenou hřbetní ploutev. A  voda ti taky pomůže lépe rozpustit bouli na  čele. Drž se rukama okraje. Tak a natáhni se na vodě. Skvělé, Marino,“ pochválila ji měkkým hlasem. „Tvoje páteř je teď víc jak dvakrát delší, než jsi ji měla jako víla. Chytnu tě v pase a Lori ti bude pomáhat s pohyby ocasu.“

Nevím, co je víla... Ale ve  vodě se mi dobře pohybuje, není mi tady tak těžko, zavřela Marina oči a jen se vlnila objímající vodou nahoru a dolů.

„Skvělé!“ zatleskala Rusalka. „A teď spoj ruce před seboua vlněním proplav celý bazén.“

Marina se vlnila bazénem, ve vlnách se odrážely mramorové vzory a jí se zdálo, že vodě patří odjakživa. Svým stříbrnýmocasem a ploutvemi lemovanými modří klouzala vodou jako bystrý proud.

„Fantazie!“ vyskočila ve vodě Rusalka a kolem ní se vzneslyspršky vody. „Matka bude žasnout. A pak že jsi víla. Teď se najíš, a než přijdou doktoři, dáme se do dalšího tréninku.“ Vychovatelka přinesla lahodně vonící polévku. uvnitř plavalo cosi barevného, ale jak byla Marina vyhladovělá, příliš to nezkoumala.

Rafaelova škola – Vlnění nymf

6

„Mořské řasy, výborná strava pro nymfy,“ upozornila ji Rusalka, přitom přešla k otevřenému oknu a zamyšleně se zahleděla do dálky.

Marina dojedla, odložila misku a  lžíci a  prohlížela si své tělo. Nepamatovala si, že by předtím vypadala jinak, ale tohle tělovnímala jako ohromné překvapení. Kdekoli se svých šupin a ploutví dotkla, cítila, že se dotýká sebe.

Ponořila se do hloubi bazénu a na mysli jí vytanula jedna z mála vzpomínek, které měla.

Kdo mi roztrhl můj obal? Co mi chtěl udělat? Byl to jen sen, jak tvrdí Rusalka? Roztrhl mi přece obal, který mě chránil. Co mi udělá příště? S tlukoucím srdcem se vynořila nad hladinu, ale spatřila jen klidnou Rusalku důstojně hledící do dáli za jezero. S Rusalkou se přestávala bát, že zaslechne ten vřískot a někdo ji bude ohmatávat a ohrožovat.

Lákalo ji vlnění, vlnila se pod vodou nahoru a dolů, zkoušela, kterými pohyby se kam dostane. Ploutve používala podvědomě pro zastavování, stoupání, otáčení. S  požitkem se pomocí dlouhé páteřní ploutve, kvůli které se nymfy nemohou položit na záda, dala do rolování ve vodě, jako kdyby válela sudy.

Vadí mi to tílko, zakrývá mi ploutev na  zádech, uvědomila si a mokrý kus hadru ze sebe stáhla. Krásná ploutev, která jívyrůstala téměř po  celé délce páteře, se jí okrasně vlnila a  válení sudů pod vodou se stalo naprosto geniální zábavou.

„Marino, hned se oblékni, co kdyby už přišel profesor Fontán,“ zaslechla v mysli Rusalčino kárání.

Zastavila podvodní dovádění a vyrazila nad hladinu. „Já budu takhle, mně je takhle líp. Tričko mě nesnesitelně drhlo do ploutve,“ odsekla Rusalce a zase se chtěla ponořit.

Podzimní čas s Atlantidou

7

Rusalka přešla od okna k bazénu. S kamennou tváří si svlékla hedvábný plášť a skočila k Marině. už při skoku se metamorfovala a nyní plavaly v bazénu nymfy dvě.

„Nemůžeš být takhle nahá. Podívej, já se umím metamorfovat tak, že si tělo pokryju šupinami až ke krku, ale tebe to musímeterve naučit,“ zlobila se na ni, lapila ji v pase a donutila ji se ve vodě napřímit. „Poslouchej mě, Marino,“ mluvila na ni ledově přísným tónem. „Copak jsi při tom spánku zapomněla, že ve společnostinemůžeš chodit nahoře bez?“

Nemůžeš chodit nahoře bez, už jsi velká holčička, vezmi si typlavky..., zaslechla Marina hlas ze vzpomínek. Nebyl ani Rusalčin, ani vychovatelčin. Byl... Zavřela oči, ale ať se snažila sebevíc, neviděla vzpomínku na tu, která k ní mluvila.

„Co to je společnost? Proč si nic nepamatuju?“ vykřiklarozzlobeně. „Proč?“ plácla do hladiny, až se kolem vznesly fontány vody. „Proč?“ zaječela na Rusalku. Ta se jí překvapeně pustila. „Kde jsem se tady vzala? Co je metamorfóza? Kdo jsou víly? A  opravdu mi obal někdo zvenku roztrhl, dobře si na  to pamatuju... Bojím se, bolí mě hlava,“ chytila se za čelo a klesla na dno bazénu.

2.

Pod vlivem Plutona

Vylečte ji. Cožpak nedokážete vyléčit chorou mysl?

− William Shakespeare, Mackbeth

EŠťASTNOu řEČ PR ÁVě KONČILAprofesorka Rusalka ve sborovně Rafaelovy školy. Nešťastnou, protožehovořila především o Marinině nezdařené metamorfóze.

„...A má neustálé migrény,“ povzdychla si nakonec po dlouhé pomlce.

Aine zatím zhluboka dýchala, oči měla zavřené, snažila seovládnout svůj neklid.

„Já bych to zase tak tragicky neviděl,“ ozval se kulatý profesor Emanuel a čistil si své brýle, které stejně jako několik dalšíchkolegů nosil spíš kvůli psychologickému efektu. „Marina není první, kdo dočasně ztratil paměť při metamorfóze. Jen si vzpomeňte například na  syna toho lesníka z  Pece pod  Sněžkou, to není tak dávno, co maturoval.“

Rafaelova škola – Vlnění nymf

10

„No, nebo dcera toho chirurga z  Plzně,“ vzpomněla si dryáda Otoljenka. „Ta si dokonce myslela, že je strom.“

ředitelka Flóra pokývala hlavou: „Ano, máte pravdu, sama jsem včera procházela dlouhý seznam všech, které zradila paměť. Během týdnů, nejvýše měsíce se jim zase sama vrátila. Marina se výborně metamorfovala, nemá vůbec žádné problémy s vodním živlem, ani s tělem nymfy. A to nejpodstatnější: nezapomněla mluvit a veškeré ostatní věci jako najíst se a podobně.“

Profesor Fontán přitakal: „Podrobujeme ji denně drahokamové kůře. Když si včera prohlížela fotografie spolužáků a školy,přiznala, že cítí jakousi clonu. Že ví, že před metamorfózou něco bylo, ale má to zamlžené.“

Aine stále jen mlčela. Z parku za oknem se navzdory blížícímu se létu drala mlha.

„Ehm,“ odkašlal si profesor Pan, který Aine stále pozoroval. „A jak je na tom se znalostmi ze školy, kolego?“

Profesor Fontán stiskl rty. „Doporučuji sboru, aby ji uždo vysvědčení nezkoušeli. Nabyl jsem dojmu, že zvláště letošní znalosti má kvůli výpadku paměti zablokované.“

„Hm, to jiní mají znalosti také zablokované a  i  bez výpadku paměti. Třeba takový Buližník se Sejkorou,“ projížděla profesorka angličtiny Stříbrná klasifikační seznam terciánů. „Ještě je musím oba přezkoušet. Doufám –“

Nečekané zaklepání ji zarazilo v půlce věty.

„To bude určitě Arthos,“ zvedla se ze židle ředitelka.

Když se dveře otevřely a v nich opravdu stál mladý králkentaurů, ve sboru zavládlo vzrušení. Králové kentaurů zřídka procházejí branami svého království.

„Dobré odpoledne,“ pozdravil je stále stejný, zamyšlený, jak ho znali, když vedl hvězdárnu. „Paní Flóra požádala mého bratra

Pod vlivem Plutona

11

o astrologické posouzení Marinina horoskopu v doběmetamorfózy a  on usoudil, že  by bylo lepší, abych se na  to podíval já.

Předal mi Marininu složku, a tak jsem tady,“ rozhlédl se Arthos

po  překvapených tvářích. Na  té Pukově prodlel o  vteřinku déle

a Puk jeho pohled nevydržel. Stále cítil vůči Arthosovi zášť kvůli

Amálii. Nikdy nepochopil, proč Arthos odmítá stovky ctitelek,

jak můžou kentaura nechat takové krásky lhostejným. Čím víc

o Arthosovi přemýšlel, tím barvitěji si představoval jeho vědeckou

spolupráci s Amálií.

Zatímco se Puk utápěl v žárlivosti, Arthos si soustředěněrozložil grafy na konec dlouhého stolu, sundal si sako, v tom červnovém vedru uvolnil kravatu a pustil se do výkladu.

„Paní ředitelko, vážení kolegové, nebudu zabíhat do zbytečných astrologických podrobností, ale spíše vám nastíním jejich následky. Z  data, místa a  času Marinina narození jsme vyčetli, že Marina je narozena pod vlivem Štíra, Vah a Vodnáře. Z toho vyplývá její vrozená podstata. Marina se zrodila jako kombinace vody s  menším podílem vzduchu. u  ní jako u  víly není tento fakt důležitý. Jenže hraje důležitou roli při  jednotlivých metamorfózách. Jistě si pamatujete, jaké měla potíže při metamorfóze v  nágu. Tady paní Damiána,“ pokývl na  zástupkyni Meluzíny, „by nám mohla vyprávět, jak s princeznou Meluzínou učilyMarinu přijmout ohnivý živel.

Štírům vládne Pluto. Planeta jednoho z  vládců Zásvětí. Pluto se rovná osudu, přitahuje k  sobě duše, pomáhá jim v  proměně, znovuzrození.

Ve dnech, kdy se Marina metamorfovala, procházela právě naše paní Alba, její stříbrný kotouč, přes Plutona, který se sám nacházel v Zodiaku ve znamení Ryb –“

Ve sboru to zašumělo.

Rafaelova škola – Vlnění nymf

12

„Mohli jsme to předvídat, kdybychom bývali udělali Marině rozbor horoskopu na  dny metamorfózy,“ řekl Arthos, „ale stejně bychom byli bezmocní.“

Vtom profesorka Stříbrná zvedla ruku. „Dokážete odhadnout, jak dlouho bude Marina v tomhle stavu? Víte, nemáme za nialternaci na roli Puka do Snu noci svatojánské. Pravděpodobně sinepamatuje text a my máme za měsíc a půl hrát představení rodičům, jak nám velí tradice.“

Arthos se zahleděl do oken, park už nebyl pro mlhu vůbec vidět.

„Paní profesorko, těžko říct. Hvězdy nám jsou, zdá se, nakloněny. Pluto právě opouští Ryby a  přechází do  Berana, což je ohnivé znamení. S Lunou se Pluto v těchto měsících nepotká, takže by jeho vliv na Marinu měl zeslábnout. Ale kolik dní nebo týdnů si bude Marina myslet...“ Arthos byl náhle v myšlenkách na míle vzdálen. Vtom potřásl hlavou a dodal: „Možná by pomohlo,kdybych za ní zašel. Mám nějaké otázky, kdyby mi na ně odpověděla, pokusil bych se udělat přesnější závěr o tom, co se s ní stalo,“ navrhl sboru. Aine překvapeně zvedla tvář. Marina ležela nahá na  hladině bazénu v  síni, v  níž procitla. Přebývala stále tady, sem jí nosili jídlo, tady si s  ní Rusalka povídala o  životě před  metamorfózou, tady trénovala plavání, které již dotáhla k naprosté dokonalosti, a tady se jí lékařisnažili navrátit paměť.

Teď očima objížděla mramorové výklenky, květy, ornamenty

a klenutí neuvěřitelně vysokého stropu. Kdyby tu nebyl bazén, mohl

by to být koncertní sál.

Obdivovala modrý mramor se zelenými, bílými a červenýmižilkami, když se profesorka Fontánová brodila kolem ní a obnovovala

jí sílu čaker.


Pod vlivem Plutona

13

Nejníže na  Marinin nymfí ocas položila rudý rubín, výše pod pupek oranžovohnědý karneol, nad pupek žlutý citrín,na srdce zelený malachit, do krční jamky tyrkys, mezi obočí temněmodrý lapis lazuli a nakonec jí do vlasů připnula krystal fialovéhoametystu omotaný stříbrným drátkem, takže se krystal dotýkal temene Marininy hlavy.

Proč si nevzpomenu? Vím, že jsem se učila pracovat s  kameny... Možná je to tak dávno, že si to nepamatuju... Možná je všechnojinak, než mi Rusalka tvrdí... Kdoví kdo vlastně jsem? Kdoví proč mě sem zavřeli? letělo jí hlavou.

„Zavřete oči, Marino, vnímejte vibrace kamenů,“ přikázalaprofesorka v  promáčené bílé říze, překřížila si paže na  hrudi a  také zavřela oči.

Vteřina ticha a  potom se síní rozezvučelo sedm táhlých tónů, jako kdyby někdo hrál na dlouhé struny. Marina se neodvážilaotevřít oči, aby se přesvědčila, že  je vydává profesorka, a  vzápětí se kameny na jejím těle rozvibrovaly.

Ta energie byla tak silná, že oddělila Marinino vědomíod nymfího těla, aby mohlo nabrat sílu v Zásvětí. Marinina komnata nebo spíš sál, jak ona sama pro sebe tomísto nazvala, byla nepřetržitě hlídána stráží vodních mužů. Stáli nehnutě s vlasy svázanými v týle a v kabátcích, které svou barvoupřipomínaly hladinu jezera pod  dešťovými mraky. Kdyby byly nazelenalé, tak ty jsem snad někde už musela vidět, přemýšlela Marina. Jak byla potom překvapená, když jí Rusalka představila elfa a víluv podobných kabátcích v právě nazelenalých odstínech. Moje tělesná stráž? divila se znovu nyní, když ležela na vodě v jemné tyrkysové košilce. Spát ve vodě bylo mnohem pohodlnější než si tlačit ploutvena lůžku. Jenže spánek nepřicházel.

Rafaelova škola – Vlnění nymf

14

Odevšud se linuly tiché nymfí písně podobné velrybímu zpěvu.

Tomu zpěvu, který vniká do  srdcí i  duší, protože jeho každý tón

rozeznívají radost a smutek vetkané do osudu všech a všeho.

Všude jsou stráže, nikdo se sem nemůže dostat, tak čeho se bojím?

Ten den, co jsem se probudila, tady nikdo nehlídal, mohl se sem dostat

kdokoli, ale Rusalka stejně tvrdí, že sem nikdo nemohl jít, protože ona

ví, kdo kde byl, kam koho poslala...

Prý jsem nebyla dřív nymfa? Hm, to je divné, prohlížela si ve svitu Luny své tělo. Metamorfóza ocasu v nohy mi jde, ale je to taknepřirozené chodit po dvou. Na suchu je těžko, země je tvrdá a v botách se jde ještě hůř. Špatně pokládám chodidla, jsou uzoučká... Rusalka sama říkala, že chůze po zemi je pro nymfu stejná jako pro člověka chůze po ostří meče.

Vtom v tichu nymfích písní Marina zaslechla, že se vodou nese vlnění.

Někdo sem jde nebo plave!

Pak uslyšela šepot před vstupem do sálu, poznala hlas nymfího strážce. Ten druhý hlas jí byl neznámý.

„Ano, jen na chviličku. Já jí to jen předám a zase půjdu.“

Marina se ve vodě napřímila. Oči měla vytřeštěné, když do sálu vplula plavovlasá nymfa.

„Ahoj,“ vrhla se na ni, takže Marina nestačila uniknout jejímu objetí. Pak se na  ni sympatická blondýnka podívala proti světlu Luny a špitla: „říkali nám, že si na nás nepamatuješ, takže já jsem Médea a my dvě jsme nejlepší kamarádky... teda aspoň jsme byly, než jsme se metamorfovaly...,“ znejistěla, když viděla udiveněmrkající Marinu. „No, tohle jsem ti přinesla. Měla jsem ji půjčenou těsně před metamorfózou a už jsem ti ji nestihla vrátit,“ podávala Marině stříbrnou čelenku. „Tobě sluší, mně stříbrná neslušela, ale zachránila jsi mě s ní, protože jsem byla šíleně rozcuchaná od mlhy, než jsme prošly lesem do školy. Vzpomínáš?“

Pod vlivem Plutona

15

Marina zavrtěla smutně hlavou. Cítila však, že je jí Médeablízká, proto se rozpovídala. „Vím jenom to, co mi moje sestra, teda Rusalka řekla. ukazovala mi vaše fotky, i  tebe, ale říkala, že  mě ještě budou léčit, než mě mezi vás pustí. Nechtějí ke mně pustit ani babičku, ani maminku, protože si na ně taky nepamatuju.“

„Maminku?“ zarazila se Médea. „Oni už našli tvou maminku?“

Nyní se zase zarazila Marina, ale přikývla.

„A kde celou tu dobu byla?“

„Kde by byla? V království elfů a víl, ona je tam přecekrálovn o u ...“

Médea nevěřila vlastním uším. Znala od své matky psycholožky různá onemocnění duše, která se léčí na psychiatrii, a teď se zdálo, že Marina je takovým onemocněním postižena.

„už musím jít,“ pohladila kamarádku po tváři.

„Přijdeš zase?“ zeptala se Marina.

Médea přikývla. V tom smutném zpěvu nymf jen ztěžkazadrž ova la sl z y.

Plula pak chodbami Rusalčina paláce jako gondola benátskými kanály. Tak byly chodby stavěny, aby se jimi dalo plavat i  projít suchou nohou.

Plavala a  brečela, bylo jí jedno, jestli ji někdo spatří a  nahlásí profesorce Rusalce, že  se palácem pouští, kam nemá. Bylo jí to jedno, protože její nejbližší přítelkyně, kterou má jako sestru a se kterou se tak úžasně setkala při  přijímacích zkouškách, je těžce nemocná. Proplula zpátky téměř celým palácem rozkládajícím se kolem nymfího jezera za bránou, až konečně dorazila do míst, kde přebývají studenti Rafaelovy školy.

Deset spolužáků na ni po celou dobu netrpělivě čekalo v sále, který využívají nejen při lekcích profesora Emanuela, ale především když se chtějí sejít a popovídat si.

Rafaelova škola – Vlnění nymf

16

„Jsi v pořádku?“ pomáhala jí Šárka z vody.

„Prosím tě, proč by nebyla v  pořádku,“ utrhl se na  ni Vilda. „Hlavně ať nám řekne, co je s Marinou. Mluvila jsi s ní?“ vyhrkl.

Médea pokývala hlavou, před spolužáky se styděla brečet, proto zatím neřekla ani slovo.

Kydippé jí podala ze břehu župan, Médea se metamorfovala a pak dopadla na židli.

„Je to ... je to ještě horší, než jsme mysleli,“ rozplakala se.

„Co je s ní? Opravdu tě nepoznala? řekni nám něco.“

Médea si utřela nos. „Ona neztratila jenom paměť. Ona si navíc myslí, že Aine je její máma a Rusalka sestra. Kdybyste viděli, jak se divně dívala, vůbec ne jako Marina. Ona se... zbláznila!“

3.

Tenhle kluk je král?

Od té doby, co jsem tady, tak zkrásněla,

její hlas jak stříbrné zvonky něžně zní...

− William Shakespeare, Edward III.

uSALK A ODVEDLA MARINu do  svých síní

v  patře, kde nebyly bazény, ale voda ve  fontánkách a  nádržkách.

Odevšud dýchal chladivý mramor, zelenaly se květiny, prosluněná

místa se střídala s temnými zákoutími.

„Tady jsem ti z tvých věcí vybrala halenku a sukni. Převlékni se, nehodí se, abys mluvila s králem kentaurů v županu.“

„Já budu mluvit s králem kentaurů? Proč?“

„Protože je to náš nejlepší astrolog. Zkoumal vlivy kosmu na tvou nepovedenou metamorfózu. Hm, koukám, že  je ti všechno nějaké těsné a krátké, půjčím ti svoje šaty, abys vůbec mohla dýchat.“

Nakonec Marina čekala na návštěvu v tyrkysových letníchšatech. I přes Rusalčin krásný model se cítila nesvá, netrpělivá.Ztracená paměť ji doháněla k podivným stavům beznaděje. Přecházela kolem otevřených oken, průvanem vzedmuté závěsy ji přitomhladily po pažích.

Rafaelova škola – Vlnění nymf

18

Stejně jako její matka královna Aine ve Vílím zámku si i Rusalka potrpěla na nábytek a zařízení s kovovými ornamenty rostlinvyplněnými barevnými skly. I  dveře mezi  místnostmi byly zdobeny takovými skleněnými vitrážemi. Světlo od Slunce a Luny skrz sklíčka pak v jasných dnech a nocích rozehrávalo hotový tanec barev. Ve dne vřelý, v noci chladivý.

Marina byla z  té návštěvy nervózní, i  v  letním parnu se chvěla zimou, nalila si tedy vlažný čaj ze skleněné červené konvice, který byl určený pro hosta, a klesla do křesla.

Mám rodinu, sestru, spolužáky, ale na nikoho a na nic sinepamatuju, jako kdybych k nikomu nepatřila... Médea na mě byla tak milá, prý jsme se kamarádily... Jaké to asi bylo, co jsme dělaly? Jako kdybych sem na tenhle svět spadla před několika dny..., zamrazilo ji.

„už jde!“ vešla Rusalka k Marině do komnaty. „Vidíš, tamhle?“

Marina zaostřila nymfí zrak a  spatřila mladíka tolik odlišného od světlovlasých a bledých stráží, které znala z Rusalčina paláce.

„To je on? Astrolog?“ usmála se a  vyklonila z  okna. Z  Arthose na dálku sálala ohnivá energie, kterou nymfy ponořené do vodního živlu tak postrádají. „To má být kentauří král? Tenhle kluk? Jde, jako když cválá kůň, ale má super krásný vlasy,“ vyprskla.

„Poslouchej, sestřičko,“ vtáhla ji Rusalka zpět do  místnosti. „Tenhle kluk ti zachránil život a přeci jen je to král, tak se k němu podle toho chovej. Slušně mu vykej. A hlavně se do něj nezamiluj. Kentauři mají oči jen pro kentaurky. Za  všechny ty věky ještě svět neslyšel o jediném kentaurovi, který by si vybral jinou elementálku. Teda...,“ Rusalka se zamračila a vztekle mlaskla. „Já ty svoje nymfy snad... Podívej, jak jsou naivní, nakrucují se před  ním a  on je ani nevnímá. Navíc...,“ Rusalka stáhla čelo ještě přísněji, „byly... celá vodní říše byla seznámena s tím, že se Arthos stal králem, a ony se pořád chovají, jako kdyby to byl prostě kentaur odvedle... Až odejde,

Tenhle kluk je král?

19

dám jim co proto. Mají tolik důležité práce a stačí, aby se tady objevil

Arthos, a na všechno zapomenou.“

Marina opravdu nestačila zírat, jak na Arthose nymfy z jezeramávaly, volaly, jiné se sbíhaly u schodů paláce, jedna krásnější a ladnější než druhá. On je zdravil v  rychlé chůzi zamyšlený jako vždy.

Marina se podívala do zrcadla v kovovém rámu. „Jsem tímprůvanem strašně rozcuchaná. Musím si pro čelenku.“ A než se Rusalka zmohla na slovo, už byla za dveřmi.

Stříbrnou čelenku, kterou jí Médea právě vrátila, si vsadilado vlasů jako korunku. Celá udýchaná a s tlukoucím srdcem si mnulastudené dlaně, když ji Rusalka v komnatě opustila, aby se Arthos necítil být pod kontrolou.

Když vešel do místnosti, jeho pohled se Marině zdál přátelský. Měla

pocit, že v těch temných očích zahlédla něhu. Viděla, jak si ji prohlíží

od  hlavy až ke špičkám vypůjčených Rusalčiných střevíců. Natáhla

ruku k pozdravu, jak jí poradila Rusalka. On jí stiskl dlaň a pak její

ruku pozdvihl ke rtům. Marina byla překvapená. Nevěděla, jaký jerozdíl mezi podáním a políbením ruky, ale to gesto ji nesmírně potěšilo.

usedli ke stolu a Arthos jí ukazoval jakési grafy s dráhou Luny a Plutona. Sledovala každé jeho mrknutí, třesoucí se rukou mu nalila čaj a téměř se štěstím rozplynula, když jí poděkoval a usmál se na ni. Pozorovala, jak upíjí, vnímala jeho hlas, ale ztrácela se ve smyslu slov.

Proč mi nepotřásl rukou, ale místo toho ji políbil? Co znamenápolíbení? Náhle zrudla a měla pocit, že se jí cosi o polibcích vynořuje ze zastřené paměti. Dostala jsem někdy předtím polibek? Od koho? snažila se vzpomenout si.

„Marino,“ odložil Arthos šálek a pohlédl jí do očí. „Pluto, jeden z vládců Zásvětí, má velkou sílu. Předpokládám, že jste ho musela ve  snech během metamorfózy spatřit, mluvit s  ním. Vypadá jako temný muž s zářivým pohledem. Nepamatujete si, co vám říkal?“

Rafaelova škola – Vlnění nymf

20

Bavilo ji dívat se mu do očí. Je vážný... přitom milý... Je... Proč je král, když je tak mladý? Jako kdybych já byla vílí královna! To by mě nikdo neposlouchal... Naklonila hlavu a zamrkala. Vůbec sineuvědomovala, jak se usmívá, když mu říká: „Pluta jsem neviděla, opravdu. Ale,“ ztišila hlas, „viděla jsem něco jiného. Stín, který mi roztrhl obal. Vřískal a sahal na mě, br,“ oklepala se.

Arthos stáhl obočí. Znal Marinu dobře na  to, aby věděl, že  si nevymýšlí. Přesto se mu její vyprávění zdálo podivné.

„Opravdu vás takhle někdo ohrožoval?“

„Na mou duši,“ přikývla vystrašeně.

Arthos se znovu zahleděl do  jejího diagramu zrození a  vedle na mapu hvězdné oblohy.

„Hvězdy ale nemluví o žádném nebezpečí... Marino...,“zkoumal její tvář.

Marina ukázala na svůj diagram. „To jste kreslil vy?“

Přikývl.

„To je tuší?“

Zase přikývl.

„To je pěkný, moc se vám povedl. Nechtěl byste mi ho dát? Já bych si ten diagram nechala zarámovat.“

Arthos nejdřív vytřeštil oči, pak zrozpačitěl. Opřel se o opěradlo a založil si ruce.

„Vaše přání, Marino, je mi rozkazem. Ale jen vám připomenu, že když jste byla malá, nejraději byste mi bývala ten diagram hodila na hlavu...“

„Jenže já už nejsem malá...“ Puk se strachoval o  sestru, ale velikou starost mu dělala i  matka. Když viděl tu nekončící mlhu válející se v  křivoklátských lesích, přestože meteorologové předpovídali na  ráno krásné slunečné

Tenhle kluk je král?

21

počasí, když slyšel z rozhlasu, kolik dopravních nehod sena silnicích v okolí stalo, došlo mu, že se královna víl trápí a její trápení

přináší mlhu a neštěstí. A tak pískl doma na Čerta a vydal sedo vílího pavilónu.

Tam bylo jako vždy útulno. Jedenáctiletí vílí a  elfí nováčkové právě svačili. Vystoupal po schodišti a prošel po dlouhém běhounu mezi Rafaelovými plátny krajin, které slouží na Zemi jako brány, až do Aininy kanceláře.

„Já za Marinou, mami, zajdu,“ navrhoval, jenže ona semuchlovala s pejskem. „Ňo, žlatíško moje, šme še ďlouho neviděli... Tvoje Majinka je těď ďaleko ža vodiškou, němůžeš k ní... A ty takynikam nepůjdeš,“ zamračila se na syna. „Ani já k Marinědo Rusalčina paláce nesmím, abych nevyvolala podezření.“

„Já žádné podezření nevyvolám,“ bránil se Puk.

„Ale prosím tě, nedělej, že  mi nerozumíš. Jsi nápadný. Všechny nymfy po  tobě touží, nedostaneš se dovnitř bez  povšimnutí. A  všichni se budou divit, jak může syn krále lesa chodit za  vílou Marinou. Navíc učitel za žákyní, které ještě ani není patnáct let.“

„Patnáct jí bude za čtyři měsíce, je to moje sestra a já nejsem úchyl, mami,“ mračil se Puk, jenže Aine se už zase věnovala psovi. Puk si založil ruce. „Ale Arthos za ní šel –“

„Arthos měl důvod, byl za  ní pracovně. Navíc, kdyby ses mu omluvil a udobřil se s ním, tak by ti řekl, že Rusalka nepřeháněla, když říkala, že má o Marinu velkou starost. Taky říkal,že povyrostla –“

„Do výšky, do šířky nebo do hloubky?“ skočil jí do řeči.

„Víš, co Puku? Přestaň plácat a jdi do práce. Jsi z celé školy jediný, kdo se tady prochází v pracovní době. Já vím, že nemáš v doběmetamorfózy koho učit, ale aspoň by sis mohl roztřídit noty v kabinetě,“ vystrkala Aine syna přísně ze dveří. „A Čerta si tady nechám.“

Rafaelova škola – Vlnění nymf

22

Hm, mám vystudovanou hudební akademii, a  abych si třídil noty. To určitě! naštval se na  matku a  velkým obloukem se naoko vydal ke škole a pak zase pryč, k bráně vedoucí k Rusalčinu jezeru.

Na svazích, které se od jezera zvedají, šumí lesy, dole se jako zrcadlo blýská hladina jezera, kolem leží vodou nasáklé polštáře zeleného rašeliníku. Jít k vodě se dá jen po dřevěné lávce.

Na rašelinících seděly krásné nymfy, jímavě zpívaly a otáčely se za Pukem. Po očku na ně mrkl, ale spěchal dál ke vzdálenější polovině jezera, kde se leskne Rusalčin mramorový zámek.

Než došel k dlouhému oblouku schodiště, spočítal si,že Rusalka teď tráví čas se studenty, a že jeho – syna Panova – pustí stráže dovnitř jako obvykle. Nepřepočítal se a po mramorovýchchodnících kolem kanálů se vydal do Rusalčiných soukromých komnat. To bylo to druhé, co si spočítal: že Rusalka schovává Marinu právě tam.

Chodil od jednoho sálu k druhému, zalhal strážím,dlouhovlasým vodním mužům, že ho posílají Pan s Rusalkou, a díky jeho postavení zapůsobila lež důvěryhodně. A pak už stál před sestrou.

„Teda Marino, ty jsi opravdu vyrostla!“ vrhl se k ní.

Couvla, až narazila na parapet okna, u kterého celé dlouhéhodiny stála. Naslouchala právě zpěvu nymf a vlnění vody,nechávala se ovívat větrem, který občas přinesl osvěžení do mramorových oken. A  teď tu před  ní stojí neznámý mladík, za  ty dva dny už druhý. A skoro taky tak sympatický.

Podala mu ruku k  políbení. Takovému, jaké včera dostala od Arthose. Puk nabízenou ruku sevřel a zatřepal s ní.

„Já myslel, že se mi vrhneš do náruče, a ty mi podáváš ruku jak na schůzi,“ rozesmál se. A za ním se ozvalo přísně: „Marina předpokládala, že jí tu ruku políbíš, jako to udělal Arthos.“

Tenhle kluk je král?

23

„Jo, tak Arthos naší Marině líbal ruku? u všech rohatých, to mě podržte,“ rozesmál se Puk. Vůbec mu nevadila nabroušená Rusalka, která vzala Marinu kolem ramen a oznámila jí:„Představuju ti našeho bratra Puka. Je to faun a tvůj veliký kamarád, ale taky jankovitý kozel, kterému pořád nedošlo, že  tě pěkně z m á t l .“

„Marinko, promiň, já nechtěl,“ protáhl Puk obličeja pomáhal jí k  čalouněnému křeslu. „Jsem se na  tebe těšil, a  když se za  tebou Arthos tak hnal a  potom říkal, že  jsi krásně vyrostla a  že za  tebou ještě jednou půjde, chtěl jsem vidět, jaký klenot máme v rodině... No, ne?“ otočil se na Rusalku.

Rusalka zrovna poslala jednu ze svých nymf pro nápoj, který doporučil profesor Fontán Marině na uklidnění, a nadbratrovými řečmi jen mávla rukou.

„Nechci tě vyhazovat, ale řekla bych, že nastal čas, abys šel. už jsi natropil dost rozruchu, přitom máš být v práci.“

Puk se rozvalil v křesle. „Rusalko, ty jsi stejná jako mamka. Taky mě pořád kibicuješ. A já ještě nemůžu jít. Potřeboval bych s tebou něco domluvit na Svatojánskou noc. Víš, já mám takový průšvih... Teda my máme s otcem takový průšvih... A ty jediná nám můžeš pomoct...“ Proč musel drahý Pluto, vládce Zásvětí, zbavit Marinu paměti?Protože si to hvězdy přály? Protože se všechno musí dít tak, jak jsem si neplánovala?

Všichni jsou vykolejení. Ainina nezvyklá melancholie, kterou se jindy projevuje jen Rusalka, přivádí do Čech hustou mlhu, když má zemi vládnout slunné léto. Puk se chová jako pětiletý, Marinazapomněla na svou lásku, na Plantefolieho...

A co se stalo s Arthosem? Zapomněl Marině vyprávět o jejím Lvovi!

Rafaelova škola – Vlnění nymf

24

To snad ta blížící se Svatojánská noc, ten silný slunovrat. Jinévysvětlení nemám.

Rusalka nebohá souhlasila s tím, aby Puk nakapal Marininýmspolužákům na víčka šťávu Dianina poupěte, hořkého pelyňku. Už jetotiž napůl šílená z toho, jak jsou jeden do druhého bláznivě zamilovaní.

Ano, Černunne, měl jsi pravdu. To byla opravdu královská zábava hodná korunního prince očarovat studijní skupinu vlastnímukrálovskému otci, který s tím až do další Svatojánské noci nemůže nic dělat. A teď tou tvojí a Pukovou taškařicí trpí i klidná Rusalka krotící třídu poblázněných nymf.

A  Marina? Stále mi proklouzává mezi  prsty. Ještě před  několika týdny jsem byla přesvědčena, že je na rok uklizena pod vodní hladinu, že ji můj Lev neuvidí vyrůstat do Aininy krásy.

Doufala jsem, že  za  rok u  Diany ji popostrčím, aby objevila to tisícileté krvavé tajemství, které ji může pohltit. Ale za rok může být pozdě! Za  rok může láska mezi  ní a  mým Lvem vykvést jako věčná pouštní růže.

Po věky znám svět, znám lásku, vím, co se v srdcích může odehrát.

Jediná moje spása je to nebohé stvoření, které ani neví, kým je. To nepovedené stvoření, které Marině už nahnalo hrůzu, může být mým nástrojem smrti, mojí jedinou nadějí.

25

4.

Horovo oko

Správně vidíme jen svým srdcem.

Co je důležité, je očím neviditelné.

− Antoine de Saint-Exupéry, Malý princ

ARINA KLEČELA u POHOVKy a masírovala

si týl, v jehož hloubi, někde uvnitř cítila nesnesitelný tlak. Když bolí

hlava, je celý svět přítěží. A mě bolí hlava čím dál víc, povzdychla si

a znovu se natáhla pro sklenici vody. Přestože jich takovýchvypi

la od  rána šest, jak jí nakázala Rusalka, její stav se nelepšil. Celý

svět jí vnikal do mozku, měla pocit, že se jí hlava roztrhne. Už ani

na Arthose mi nejde myslet, zoufala si a zkusila vstát, aby se mohla

dívat z okna na jezero.

„A  bude tě, Marino, ta bolest pronásledovat, dokud se tvá ši

šinka nepročistí a nenaplní vodou. Pak pookřeješ a uvidíš světúpl

ně jinak,“ říkala jí před několika dny Rusalka. Jejím spolužákům

v učebně také vysvětlovala, co se s nimi děje. Jak probíhá důležitá

část jejich metamorfózy zpátky v elementály.

Rafaelova škola – Vlnění nymf

26

Médea byla ve  svém živlu, do  slova a  do písmene. Avšak jedno

písmenko ještě chybělo. Od té doby, kdy pobrala trochu rozumu,

se těšila, až se konečně stane nymfou, jak jí bylo dáno geneticky po matce. Jenomže teď jí radost ze splněného snu kalila starost

o Marinu.

A nejen jí.

Celá jejich jedenáctka seděla za kovovými stolky v sínis bazénem. Právě začala hodina s  profesorkou Rusalkou, která se hned po příchodu zadívala na Médeu a ledově spustila: „Jestli si myslíte, slečno Buližníková, že  nevím o  vašich výletech za  Marinou, tak jste na omylu. Přemýšlela jsem, jak vás potrestat, abyste si navždy pamatovala, že jsem to já, kdo tady vládne jménem krále vod...“

Médea se nepatrně přikrčila v lavici.

Rusalka si doma v  zámku potrpěla na  krásné letní šaty, nyní přecházela místností v  minišatech, které předtím půjčila Marině na schůzku s Arthosem.

„Máte štěstí, Médeo. Profesor Emanuel shledal, že vaše návštěvy jdou Marině k duhu. Takže jsme se dohodli, že vás k ní budeme postupně pouštět všechny. Nebude to pro ni pak takový šok, až s vámi zasedne v učebně. Profesor Emanuel rozhodl, že dneskaodoledne za ní půjde s Médeou Tereza, protože je z vás nejklidnější.“

Házeli na sebe překvapené pohledy, ale Rusalka už přešlak další věci, kterou se studenty potřebovala vyřídit. Otevřela zápisník. „Nejdřív si zkontrolujeme, kolik jste toho vypili... Viléme, jen dvě sklenice? Vy se opravdu snažíte dělat vše proto, abyste měl jakoelementál zdravotní problémy,“ zabodla své tyrkysové oči do mlčícího Vildy, který si jen posunul brýle na kořeni nosu a ještě více natáhl dlouhé nohy.

Sotva se po  té metamorfóze vešli do  lavic, jak všichni vyrostli do všech tří rozměrů, a Vilda byl ze všech nejvyšší.

Horovo oko

27

Rusalka si odhodila své krásné nazlátlé vlasy a  kriticky si třídu měřila. „Mívám ve zvyku zadat v tomto okamžiku studentům projekt, který vypracují v naší knihovně. Jenže – profesor Pan mi právě sdělil, že jste ještě nezvládli problematiku Krakonoše, což je ve skutečnosti taková banalita. Proto nebudu riskovat,že nezvládnete problematiku šišinky. To je totiž tak významné téma, že proti tomu je nějaký Krakonoš jen malá násobilka,“ dokončila jízlivě.

Vilda měl sto chutí namítnout, že bez násobilky se nedajívymyslet společné jmenovatele zlomků, ale raději mlčel. Nerad by dostal nějaký trest za nevhodné poznámky. Slyšel od bráchy cosio trestném úklidu u raků. A ti prý štípou...

Rusalka zatím dala pokyn, aby se zvedli a opustili učebnu.Stouali zámkem po  mramorových schodištích ke knihovně umístěné až nahoře pod střechou. V podkroví jsou knihy, kterým, jak známo, nesvědčí vlhkost, alespoň co nejvíce vzdáleny vodní hladině jezera.

Knihovna slouží zároveň jako studovna a chrání ji malý vchod s  těžkými skleněnými dveřmi. Jediný vchod uzavírající ohromné bludiště sálů a síní. A všude naleštěný mramor, mramorovémozaiky po stěnách, stropech i podlahách. A police z mramoru,na kterých stojí seřazeny tisíce knih a rukopisů.

Sotva vešli, šla jim s  úklonou vstříc nymfí dáma celá v  bílém rouchu a z kapuce jí padaly zlatavé lokny stejně jako Rusalce.

„Noro, tak už je vedu, ale nenecháme je, aby si vše vyhledali. To by tu byli s jejich rychlostí do konce světa. Stačí, když jim připravíš literaturu k  Horovu oku,“ přikázala Rusalka. Nora se s  úklonou zase vzdálila a oni po sobě házeli nejisté pohledy. Takhle náspodceňovat! Jenže račí klepeta jsou račí klepeta, a  pokud Vildův bratr nelhal, je lepší mlčet a poslouchat...

Od jezera a ramen potoků, které se do něj vlévaly i z něhovytékaly, vzlétaly nymfí písně, když Rusalka vedla studenty knihovnou

Rafaelova škola – Vlnění nymf

28

do sálu, kde na stojanu uprostřed pevného dubového stolu stálmodel skleněné lebky s mozkem uvnitř.

Nechápali, k  čemu je dobré si prohlížet skleněný mozek, a  to

ještě v knihovně, ale obstoupili stůl v naprosté tichosti.

„Tady,“ ukázala Rusalka nad  kořen nosu, „si lidé představují,

že mají třetí oko. Až dospějete a získáte zkušenosti s lidmi, dozvíte se,

že většinou hledají své třetí oko, aby získali pocit výjimečnosti,v horším případě se pomocí třetího oka chtějí stát přímo nadlidmi.Podrobují se drahým terapiím, přitom doufají, že  se jim zjeví i  to, co je

lidem neviditelné. Doufají, že to budou moci nějak využívat ve svůj

prospěch. Škoda, že jen menšina z nich se po takovém daru pídí, aby

mohla díky němu pomoci druhým,“ povzdychla si Rusalka. „Ale co

naplat, takhle to chodí, co svět je světem. už od pádu Atlantidy...“

Na okamžik se odmlčela.

„Vlastně je zvláštní, že  za  ty dlouhé věky lidé zapomněli, kde máme všichni svou vysílačku a  zároveň přijímač spojující hmotu s duchem,“ řekla Rusalka, ztichla a za chvilku se nečekaně zeptala: „Představte si dráhu světla, které povede za oči. Kam se dostane?“

Chvilka soustředění.

„Sem,“ ukázala Kydippé doprostřed lebky.

Rusalka přikývla. „A jakpak se to místo jmenuje?“

Nyní bylo soustředění mnohem delší.

„Vy jste si nestudovali biologii člověka sami dopředu?“ podivila se Rusalka.

„Marina chybí,“ hlesl Buližník a ostatní se kousali do rtů, aby se nerozesmáli.

Profesorka předstírala, že  poznámku přeslechla a  zabodla prst do  lebky. „říká se mu mezimozek a  patří k  nejstarším částem hmotného těla. Kromě velmi důležitých tělesných funkcí je tocentrum, kam se ze Zásvětí promítá naše duše.“

Horovo oko

29

Stáli bez  hnutí a  tentokrát to nebylo ze strachu před  račími k lepet y.

„To, co si nyní snažíte vyčistit pitným režimem, je tohle malé zrnko, ani ne centimetrová šištička. Je to místo uvnitř hlavy,které vás po metamorfóze bolí, protože je máte zanesené nečistotami a nyní se vám nymfám otvírá, abyste získali dokonalý vhleddo světa, který je lidem neviditelný. Nějaké dotazy?“

Médea přikývla: „Kdyby si je lidé také vyčistili, nepomohlo by jim to ve vnímání?“

Rusalka zvedla prst. „To je důležitá otázka. Samozřejmě ano. Jenže! Pitný režim má pro lidi několik úskalí. A vy jako budoucí rádci lidí si zapamatujte, že  by za  prvé – lidé měli pít nebalenou vodu. Z  těch umělohmotných lahví naskakuje husí kůže. Kdyby lidi věděli, kolik chemikálií se z  lahví uvolňuje do  vody uvnitř... A za druhé, ještě je důležité to s pitím nepřehánět. Jinak hrozíkolaps celého těla z převodnění. už na šílenství kolem pitného režimu dost lidí zemřelo.“

Všichni mlčeli. Čekali, že výklad bude pokračovat, ale Rusalka ukázala na vstup do vedlejšího sálu. „Nora na vás čeká s připravenou studijní literaturou a tady máte seznam otázek. Vrátím sepřed obědem a prozkouším si vás. Kdo se bude poflakovat, skončí na úklidu u raků. Jo, a svačinu vám přinesou,“ dodala už na odchodu.

„Děcka, to v životě neprostudujeme!“ zakvílela Veronika.

„Nehysterči a dej sem ty otázky,“ vytrhl jí Vilda neurvale z ruky papír. „Musíme si rozdělit práci a pak si navzájem řeknemeodpovědi, ne?“ Když se Rusalka po  třech hodinách znovu objevila, svolala si je k  lebce a  nemilosrdně na  ně pálila otázky: „Proč se šišince říká šišinka?“

Rafaelova škola – Vlnění nymf

30

„Protože... protože,“ Veronika se málem zajíkla, „má tvar miniaturní šištičky.“

„Správně. A co o ní věděli ve starověkém řecku?“

„Že je spojením s říší myšlenek,“ vypálil Kryštof.

„Co o ní tvrdil matematik René Descartes?“

„Že je sídlem duše,“ zase odvětil Kryštof.

„Co o ní ví dnešní věda?“ zeptala se Rusalka posměšně.„A někdo jiný než Kryštof,“ kývla na Kydippé.

„To... totiž... vědci vyzkoumali, že  šišinka potřebuje denní světlo, slunce a dostatek spánku v noci ve tmě. Pak slouží tělu, jak m á .“

„Správně, správně, Kydippé. Nejste tak beznadějní, jak se na první pohled zdálo. Jen vás budu muset víc zaměstnat, v tercii u profesora Pana jste zvlčeli a zlenivěli,“ neodpustila si Rusalkajízlivou poznámku. „A teď – co vše vnímáme a přijímáme šišinkou? Buližníku?“

„E...,“ zaskočila ho, protože právě civěl do  blýskající se lebky, do  které začalo dopadat slunce postupující po  obloze. „E... to... přijímáme sluneční paprsky, energii kosmu, veškeré dění a pocity kolem nás... Jo, a signály ze Zásvětí. Vědění ze Zásvětí. Moudrost Z á s v ě t í ...“

„To by stačilo,“ přerušila ho. „Teď mi řekněte, kde takovoušištičku najdeme v  Evropě ve  velikém provedení. Myslím tím ten symbol, který se lidem zatajuje.“

Vilda zvedl ruku. „Ve Vatikánu mají obrovskou bronzovou šišku na nádvoří. Pochází ještě z doby, kdy v římě byl starověk. Původně se nacházela na Martově poli v chrámu bohyně Ísis a tryskala z ní voda jako z fontány.“

Rusalka si založila paže. „Kde dál najdeme podobnou šišku?“

Nastalo ticho. Druhý případ výskytu šišinky na veřejnosti nenašli.


Horovo oko

31

„Napovím vám. Máme ji někde i  v  Rafaelově škole a  souvisí s králem lesa.“

Všichni povytáhli obočí a  v  místnosti se zdálo být horko. Ti raci...

Logika, logika, říkal si Vilda. Naše škola a  král lesa. Co mají společného?

Rusalka trpělivě čekala, dobře věděla, co se v myslích studentů děje, kdo už odpověď téměř našel a kdo je úplně mimo.

No, přece naše škola a Černunnos mají společnou tu Rafaelovu hůl, Caducceus. Máme ji ve znaku a zároveň ji nosí král lesa...

A pak si Vilda vzpomněl na ty hrozné události, kdy hoČernunnos zachraňoval. Viděl tu starou dubovou hůl, jež se proměnila v zářící žezlo, které obtáčeli dva hadi.

„Tu šišku má profesor Pan na špici své hole,“ vyhrkl.

Rusalka s nepatrným úsměvem v koutcích rtů přikývla. „Nyní bych ráda slyšela, co jste zjistili o Horovi.“

Na vteřinku bylo ticho, nikdo nechtěl mluvit za třídu, až Vilda pravil: „Já to přečtu, já chodím do  divadelního kroužku.“ S  těmi slovy sebral Kydippé list, na který vše vypsali.

„Tak – egyptsky Horus nebo Hor je tvůrcem nebes a jako jeho symbol je používán sokol. Vlastně slovo Horus znamená egyptsky sokol. Horus je taková záhada jak pro nás tady v kosmu, taki v Zásvětí. Podle pověstí je synem Ísis a Osirida, kteří prý žilina zeměkouli. A to je vlastně velký paradox všech prastarých legend. Jak se může tvůrce oblohy zrodit na Zemi? Jo, a ještě se říká, že Slunce je Horovým pravým okem a Luna levým. Symboly Horových očí jsou zrcadlově souměrné. Když to oko máme popsat, vypadá jako oko se slzou a výrazným obočím...“ dočetl a pohlédl na Rusalku.

„Vynikající odpověď. Co jste v tom divadelním kroužku naposled hrál?“ zeptala se Rusalka. „Nějak vás bez kostýmu nepoznávám.“

Rafaelova škola – Vlnění nymf

32

„On je kulisák, jako já,“ vypadlo z Buližníka.

„Jen kulisák? To je škoda, krásně plynně čtete.“

„On umí číst i  s  přednesem, viď?“ zamrkal na  Vildu Buližník a ostatním začaly cukat koutky.

Rusalka ukázala na skleněný model. „Teď mi ukažte, kde senachází Horovo oko v mozku.“

Civěli na lebku, Vilda ji začal takticky obcházet.

„My jsme to, paní profesorko, nenaš...“ zakňourala Šárka.

„Ale našli,“ usadil ji Vilda a vítězoslavně se vrhnul k lebce.„Vidíte, tady nad šišinkou je ten oblouk a dole je taky oblouk. Prostě Horovo oko je šišinka a celé její okolí.“

Rusalka spokojeně kývala. „Když teď víte, co a kde je Horovo oko, jaké má vlastnosti, napadá vás nějaká myšlenka?“

Soustředili se, až bylo cítit, jak vlny myšlenek plují vzduchem. Vilda stejně jako ostatní měl nápad, ale zdál se mu ulítlý... Zavrtěl hlavou, pak si kývl. Pak doširoka otevřel oči. „Horus, kosmos,tvůrce nebo jak se jmenuje, nás vlastně skrz šišinku všechny vidí. Ví, co si myslíme, co děláme každou vteřinu. Nikam mu neuteče



       
Knihkupectví Knihy.ABZ.cz - online prodej | ABZ Knihy, a.s.
ABZ knihy, a.s.
 
 
 

Knihy.ABZ.cz - knihkupectví online -  © 2004-2018 - ABZ ABZ knihy, a.s. TOPlist